Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nové lidstvo

Návrat na Bykyle nebyl radostný. Přišel jsem na Zemi o dalšího kamaráda i o další iluze. Dostat ty čtyři do spárů, dobře by se jim nevedlo! Měl jsem ale dost soudnosti, abych nedoufal ve spravedlnost. Ti čtyři jen zaměřovali cíl. Další vrah musel střelu odpálit – ale především, někdo to řídil a naplánoval. Schmidke asi vyhlásí po teroristech bezvýsledné mezinárodní pátrání, jenže vrahové jsou už jistě dobře schovaní a navíc budou vybavení oficiálním neprůstřelnými alibi. I pak je to jedno – praví darebáci sedí jistě výš.

Na společném večerním sezení jsem o tom informoval celou naši skupinku.

Naše osada Kogucu na Bykyle se nacházela poblíž Čech. Mohli jsme ji postavit i jinde, ale tohle místo bylo nejvýhodnější. Cudukepe na Firhoi, sídlo hlavní Poradní síně, bylo poblíž – asi tak v místech Řecka. Neměli jsme to daleko do klíčových míst Země i Firhoi a neměli bychom mít potíže se střídáním časových pásem.

„Vězňové zahájili časově neomezenou hladovku,“ vítal mě na oplátku Jára zprávami z Gehenny. „Požadují nestranný soud, mají prý na něj nárok.“

„Dostane se jim tak nestranného soudu, až jim budou oči přecházet,“ řekl jsem zamračeně. „Mám přislíbené soudce z Nového Německa. Dočkají se své spravedlnosti!“

„Oni tím mínili soudy ve Spojených státech,“ dodal Jára, aby mě nenapadlo si to vykládat jinak.

„Vybírat si nebudou,“ zavrčel jsem. „Tak daleko jejich práva nesahají. A nedoporučoval bych jim trvat na amerických zákonech! Tam teroristy bez milosti popravují!“

Diskuse pokračovala ohledně stavby městečka Kogucu. Jméno jsme přijali jednoznačně, ale shoda mezi námi nebyla o způsobu výstavby. Navrhoval jsem najmout na to stavební firmu z Čech nebo z Nového Německa, kde jsem měl styky. Zdeněk, Rosťa a Pavel trvali na tom, že to zvládneme sami, jako jsme zvládli pevnosti i elektrárny. Děvčata horovala pro zakoupení domků u tefirů – montáž by byla nejjednodušší a domky již měly vestavěné základní vybavení.

Proti děvčatům stál fakt, že jsme s tefiry na Firhoi neměli aktivní bilanci – více jsme od nich přijímali než jim poskytovali. Nerovnovážný stav nemohl trvat věčně a já jsem chtěl využít tefirskou pomoc až při zavádění složitých výrobních technologií, ne pro banální výstavbu domů. Nepopíral jsem, že bychom to zvládli sami, jen jsem připomněl, že k nám stavební firma z Nového Německa jistě pošle zkušené lidi – a co když se někteří později odhodlají připojit k nám? Nutnost zlákat sem další lidi přece uznávali všichni.

„Oč se vlastně hádáme?“ uzavřel to nápadem, jak jinak, Rosťa. „Neměli bychom se rozhlédnout, jak se to dělá jinde? Ota tvrdí, že se mu tefirská města líbila více než naše pozemská. Proč si všichni neuděláme výlet do Cudukepe? Třeba se pak budeme hádat na jiné úrovni.“

Ačkoliv už byl večer, rozhodl jsem se to neodkládat a zavolal jsem na Firhoi Belial Sarchu.

„Jsi to ty, Oto?“ zeptala se mě pro jistotu, ačkoliv mě poznala po hlase.

„Ano, osobně,“ ujistil jsem ji. „Poslyš, Belial, mám pro vás návrh – malou výměnu informací.“

„Proč výměnu? Dáme vám všechno, co se vám bude hodit,“ ujistila mě.

„Tentokrát vám i my nabídneme něco užitečného,“ ujišťoval jsem ji.

„Co by to mělo být?“ zajímala se. „Samozřejmě nás zajímá všechno – pokud se nejedná o paměť, tacuky a quro z Xijtry. Ty jsme dostali od Xijtranů minulý týden. Velice zajímavé nadstavby! Každý, kdo je poznal, tvrdí, že jsou úžasné. Sama to zkouším od včerejška, ale zdá se mi, že je to v dějinách biologie Firhoi největší úprava od prodlužování věku.“

Že by mě tím nevyvedla z míry, to bych tvrdit nemohl. Zůstal jsem úplně vedle. No ovšem – nedávno s nimi jednala Uaxio, asi jim nabídla všechno, co se osvědčilo u nás, lidí Země. Vždyť jsme si geneticky tak podobní!

Hned jsem se ale vzpamatoval.

„Upřímně řečeno, chtěli jsme vám nabídnout paměť, tacuky a quro,“ přiznal jsem. „Také už víme, jak šikovné nástroje to jsou, jistě byste je využili jako my. Hlavonožci Xijtry nebyli proti, abychom vám to poskytli. Pouhé nástroje by ale byly málo. Chceme vám dát víc. Víte už jistě něco o xijtranských přenosových pamětech. Jejich pomocí vám můžeme dát další vědomosti.“

„To nebude třeba,“ odtušila Belial zvesela. „O Zemi už jsme si udělali dostatečný obraz – během vyšetřování na Ribge jsme se dozvěděli všechno, co nás zajímalo.“

„Myslíte si, že od nás nic nepotřebujete?“

„Co nám můžete dát?“ opáčila. „Vaše civilizace není tak vyspělá, aby to bylo něco převratného. Vaši technickou úroveň jsme měli před padesáti tisíci lety. Za své největší biologické úspěchy vděčíte hlavonožcům, ale ti nám to všechno dali sami, dokonce prý s lepším školením, než vám. Těžko nám můžete dát víc. Ale neměj obavy, my vám rádi poskytneme pomoc, jakou budete chtít. Chceme s vámi vycházet v dobrém, ne se oddělovat.“

Jen jsem překvapením naprázdno polkl. Znamená to, že se nepozemské civilizace mezitím domluvily. Ale co, na tom není nic špatného. Měl jsem ale pro Belial ještě něco.

„Paměť od Xijtranů předání jen zjednoduší,“ opáčil jsem. „Máme toho pro vás víc. Staršího data i novinky, které stačí sdělit ústně. Co by tě zajímalo dřív?“

„Máš něco nového?“ zvážněla. „Něco, co neznáme?“

„Mám,“ ujistil jsem ji. „První novinkou budou pro vás poznatky o struktuře paralelních vesmírů. Dozvěděli jsme se je od civilizace, kterou jsme objevili.“

„Pustili jste se do některé boční větve?“ zajímala se.

„To není jen nějaká větev,“ sděloval jsem jí. „Je to celý další prstenec, podobný tomu, které jsme nedávno spolu uzavřeli. Takových prstenců je víc, jsou spolu propojené měsíčními vazbami a civilizace, kterou jsme objevili, má o nich lepší znalosti než my.“

„S tou civilizací nás musíte seznámit!“ přála si Belial.

„Nespěchal bych s tím tolik,“ přibrzdil jsem ji. „Raději si vzpomeň – co víš o kmeni Jequnů na Gehenně?“

„Ti přece vyhynuli už dávno,“ zarazila se. „Co s tím mají společného?“

„Jequny vyhubila právě ta civilizace,“ sdělil jsem jí. „Jequnové na ni objevili spojení přes měsíční vazby, dostali se tam – a oni je zničili. Nejen tam, ale zpětně i na Gehenně.“

„To snad ne...“ pokoušela se mě zviklat Belial. „Tak drastický zásah by jistě neunikl pozornosti ostatních kmenů Gehenny. Ověřené historické údaje to popisují jinak! Jequny vyvraždili zásahem do jejich posledního krytu Baalové.“

„Nikdy to nepřiznali a jak se teď ukázalo, nebylo to jejich dílo,“ ujistil jsem ji suše. „Ty bytosti neprovedly útok hrubou silou, ale nenápadně. Ve svém světě upravily vědomí zajatých Jequnů, aby se vrátili domů a bunkry si zničili sami. Na to nebyla jejich obrana připravená – vlastní stroje pod ochranné pole pevnosti pustila, aniž tušila, že jejich lidé spáchají sebevraždu a strhnou do zkázy i ostatní. Tamty bytosti se na Gehenně nikdy neukázaly – a přece dokonale vyhubily celý kmen.“

„Kdyby to byla pravda...“ zvážněla Belial.

„Myslím si, že je to pro vás dost závažná novinka,“ řekl jsem. „Kromě ní mám pro vás další informace. Pamatuješ si, co víš o Belial, kterou mám v sobě? Když už máte konečně paměť z Xijtry, mohl bych vám předat také její znalosti. Něco z toho se vám jistě bude hodit!“

„Máš pravdu, to je něco jiného,“ řekla Belial. „Nemohli bychom se sejít? Nejlépe v Poradní síni Cudukepe.“

„Raději ve vašem centru medicíny,“ usmál jsem se. „Už pro vás pěstuji první borůvky!“

„S nimi počkej,“ odmítla to. „My jsme si je prozkoumali pro jistotu sami – mají závažné chyby, ale o nich budeme muset zavést delší řeč.“

„Jak myslíš. Mám přijít hned, nebo chceš nějaký čas?“

„Raději hned – už jsem uvědomila naši Poradní síň, že s vámi musíme co nejdříve jednat. Nemá cenu čekat.“

Odletět vimaanem do Cudukepe byla otázka minut. Uvědomil jsem i naši partu v Kogucu, aby věděli kde jsem – kdyby jednání s tefiry trvalo déle. Krátce nato jsem se snesl na louce poblíž domu, kde na mě spolu s Belial čekali čtyři další členové Poradní síně.

Belial mě pozvala dovnitř a představila mi je. Jednoho jsem už znal – Kokabeel nám významně pomáhal objasňovat události kolem Američanů. Belial nás rozsadila okolo nízkého stolečku, pro každého měla jeden – jak to nazvat? Zkuste do pozemského jazyka přeložit tefirské slovo tamud! Židle mají vyšší opěradlo, křeslo slouží k sedění, tohle umožňovalo polohu vsedě i napůl vleže, ale na lehátko to bylo krátké. Významově nejblíže by byl divan, i když si pod tím pojmem představujeme cosi většího.

Belial přinesla na velkém tácu džbán čaje jicrug, šest misek a košík hroznů farkahn. Pozemské víno to nebylo, ale vypadalo to, chutnalo i vonělo podobně. Kdo dnes může tvrdit, že pozemské víno nepochází z pekla, případně pekelné víno ze Země? Čaj vypadal nejpodobněji, ale ten se i na Zemi připravuje spařením z mnoha různých rostlin.

Seznámil jsem je s naším setkáním se sůvičkami. Nemohl jsem mluvit o výsledcích, kromě zákazu vstupu na jejich světy jsme zatím žádné neměli. Informace o Jequnech ale přijali se vší vážností.

„Nejspíš tě před nimi chránila odolnost uturge. I pro nás je to varování, jak snadno by na nás mohly některé bytosti zaútočit,“ přemýšlel Kokabeel, když jsem skončil. „Je příliš riskantní podnikat průzkum neznámých světů s tak nepatrným okruhem lidí, jako si dovolujete vy.“

„Jediný člověk zase nemůže způsobit mnoho zla. Kdyby se jim podařilo ovládnout mě, nemohl bych zničit ani ostatní členy naší skupiny a tím méně uškodit vám.“

„Lépe by bylo, kdybyste nás upozornili na každý další průzkum a na nesrovnalosti, které při něm objevíte,“ přidal se druhý z tefirů. „Neříká i vaše úsloví Víc hlav víc ví? Ty výzkumy nejsou bezpečné!“

„Po setkání se sůvičkami vám musím přiznat pravdu,“ neodporoval jsem. „Teď se mi ale zdá, že by nebylo dobré hledání nových světů přerušit ani zastavit. Tvrdily, že nás mohou citelně zasáhnout z více směrů současně. My na ně máme jen jednu cestu, kterou si mohou pohlídat.“

„Vy dokážete nějakou cestu hlídat?“ podívalo se na mě tázavě všech pět. „Mysleli jsme, že to nejde! Proč jste tedy přechod k těm bytostem pro jistotu nezablokovali?“

„Je to snadné, už dávno na to přišel Ernest Norden. Dlouho blokoval přechody Xijtra – Země, aby se Xijtrané nemohli s nikým na Zemi domluvit. Otevřel trvale malou propust a aforxita vesmírů žádnou další otevřít nedovolí. Zdálo se mi ale lepší udržet se sůvičkami mír. Dokázali bychom jim zablokovat měsíční vazbu, ale už ne další cesty, o kterých dosud nevíme.“

„Nevím, zda je to rozumné řešení u přímých sousedů vašeho světa,“ váhal Kokabeel. „Mohli by na Zemi způsobit velikou zkázu. Nechci mluvit do vašich věcí, ale kdyby takové nebezpečí hrozilo nám, byli bychom opatrnější.“

„To vám nevyčítám. Nás od sůviček neoddělují dva prázdné světy, kam bychom mohli dát účinné pasti, sousedíme s nimi přímo. Musíme se snažit udržet vzájemné vztahy na dobrém základě, neškodit jim a totéž vyžadovat od nich.“

„Ale co když vám znenadání přece jen začnou škodit? Pochutnají si na vás jako na lahůdce!“

„Můžeme jim to znechutit,“ odtušil jsem nevrle. „Baalům jsme vrátili jejich vlastní bombu, ale Árjům jsme poslali naši – tím skončila desítky tisíc let trvající válka na Gehenně. Naše bomby nejsou tak ničivé, jako bývaly vaše kumulativní lithiové, ale naučili jsme se používat je tak účinně, že Árjům nepomohly ani jejich vyhlášené neprůstřelné štíty.“

„Přeji vám, abyste vaše zbraně nemuseli nikdy použít,“ pokyvoval hlavou Kokabeel. „Nešťastný kmen, který nemá účinné zbraně, ale ještě nešťastnější ten, který je potřebuje.“

„Ani my si nepřejeme používat zbraně,“ souhlasil jsem. „Když už to tak dopadlo, musíme se lépe koordinovat. Uznávám, že jen náhodou se nic nestalo a nic není zajištěné natrvalo.“

Pak jsme se chvíli dohadovali o vzpomínkách velitelky Belial a o možném přínosu pro Firhoi.

„Bylo by to jistě zajímavé, ale – měli byste se včas dovědět o záludnostech xijtranských pamětí,“ snažila se mi vysvětlit Belial Sarcha. „Nejsou tak dobré, jak se zdají. Xijtrané už na jejich nevýhody narazili, ale jejich mozek je přece jen rozsáhlejší než náš.“

„Znamená to snad – nějakou bariéru?“ hádal jsem.

„Přesně to mám na mysli. Přídavné paměti od Xijtranů mají obrovskou výhodu, která je současně jejich nevýhodou. Jedná se o - zapomínání.“

„Mám toho v hlavě strašně moc, ale všechno si dobře pamatuji, vyzkoušej si mě,“ namítal jsem.

„To je právě problém! Není chybou, že člověk zapomíná, ale když nic nezapomíná. Normálně se paměť zapomínáním očišťuje od nepotřebných a nedůležitých vědomostí, ale důležité znalosti, co často potřebujeme, se v paměti utužují. Proto je proces učení pomalý a náročný – poznatky si musíme často opakovat, než si je osvojíme. Xijtranská paměť je uchovává pevněji než naše původní.“

„To bych právě viděl jako velkou výhodu,“ podotkl jsem.

„Výhodné to je jen v souvislosti s vědomostmi, které si zapamatovat chceme. Problém nastane, když nemůžeme zapomenout nadbytečné. Získali jsme od Xijtranů hodně vědomostí, ale některé se nám do paměti uložily dvojmo a obrazně řečeno, zbytečně zabraly místo. Žádná paměť není nekonečná a aby nám sloužila tisíce let, musíme prostě neužitečné informace zapomínat. To xijtranská přídavná paměť nedovoluje a pak hrozí, že se přeplní a další poznatky nemá kam dávat. Člověk pak může být chodící encyklopedií, ale pamatuje si jen to, co zná z dřívějška. Ze svého dětství zná všechno, ale nepoznává nové lidi, nevzpomene si, co je za dveřmi jeho domu a může se pohybovat jen tam, kde to zná odedávna. Totéž může nastat vinou nemoci, ale tu dokážeme léčit. Xijtranská nezapomínající paměť může být – časovaná bomba.“

„Aha,“ zvážněl jsem. „A my zatím žijeme příliš krátce, než abychom na ten problém narazili.“

„Proto jsi první, komu to říkáme,“ přikývla Belial. „Naše výzkumy začaly nedávno, ještě zdaleka nemáme všechny poznatky pohromadě, ale vás musíme varovat už teď, jste takoví... moc hrrr. Mohlo by se vám to vymstít.“

„No – díky vám za to,“ otřásl jsem se představou, jakou mi vylíčila.

Matně jsem tušil, že tuhle nemoc známe i my lidé. Upřímně řečeno, žít tisíc let jenom z minulosti, z hodiny na hodinu, aniž by si člověk pamatoval tváře nových přátel, není nic k závidění.

„Xijtranská paměť má jisté nesporné výhody,“ pokračovala Belial. „Je lépe organizovaná než lidský mozek, objemově menší, přitom pojme více. Po zvážení výhod i nevýhod ji nemůžeš zavrhnout. Musíš ale dodržovat pravidla jejího využívání, racionalizovat proces ukládání jak to jde, nic neukládat dvojmo. Lehkomyslný přístup, jaký jste dosud praktikovali, není na místě.“

„Aha. Takže – chcete jen dostat proces šíření znalostí lépe pod kontrolu,“ hádal jsem.

„Ano,“ přikývla. „Je vidět, že chápeš rychle.“

„Za tuhle informaci děkuji, vezmeme ji v úvahu,“ řekl jsem vážně. „Přišli bychom na to kdovíkdy a možná za příliš velkou cenu. Nicméně – nezdá se mi to tak zlé. Nepamatuji si doslova a do písmene všechno, co jsem slyšel včera, pamatuji si jen všeobecný smysl. To by znamenalo, že funguje aspoň nějaká selekce toho, co se má zapamatovat a co ne.“

„Klasického procesu zapamatovávání se to nedotklo, ale v plné míře to platí pro vaše oblíbené borůvky, xijtranské přenosové paměti,“ doplnila to Belial. „Představují perfektní způsob přenosu, podobný přenosu genetických informací přes DNA, ale mají svá úskalí. Dávejte si na ně pozor.“

„Díky za varování,“ přikývl jsem. „Chápu to správně jako nutnost discipliny v jejich používání?“

„Ano, přesně tak. Proto jsem nechtěla, abys mi je vytvářel jen pro přenos vzpomínek té tvé Belial. Mnohé z toho známe a ty těžko posoudíš, co pro nás bude nové a kolik balastu bys nám vnutil.“

„Neuvažuješ, že mi nedávno Belial Ameata věnovala borůvku s velkou částí vašich zvyklostí...“

Belial Sarcha i její kolegové se na okamžik zarazili.

„No – to by mohlo část balastu vyloučit,“ připustila. „Ačkoliv – nevíme, jaký rozsah ti dala.“

„Dobrá, teď to necháme na později, až to lépe zvážíme,“ mávl jsem nad tím rukou. „Pak se uvidí. Důležité informace, zejména o sůvičkách, už máte. Ostatní tolik nespěchá.“

„Také si to myslím,“ souhlasila.

Oficiální jednání tím skončilo, ostatní se omluvili, rozloučili a odešli. Jen já jsem nespěchal, ani Belial se mě nesnažila vyprovodit. Nakonec – proč si nepohovořit s příjemnou mimozemšťankou, navíc krásnou jako všechny tefirky? Seděli jsme tedy dál proti sobě u nízkého stolečku na měkkých divanech, popíjeli čaj a ochutnávali hrozny vína.

Borůvky, které jsme tak nadšeně používali, tedy nejsou úplně bezpečné, uvažoval jsem. Zřejmě se žádná dobrá věc neobejde bez odvrácené strany. Budeme je muset omezit na nejnutnější případy.

Tehdy jsem ani nemohl vědět, že xijtranské borůvky používá na Zemi další skupina lidí, podobná té naší. Používali je bez varování a tedy bez obav. Namísto xijtranské paměti měli ale něco jiného, něco účinnějšího, co jim zajišťovalo podstatně lepší organizaci vlastní paměti.

„Nebuď z toho smutný!“ usmála se na mě Belial, jako by uhodla, nač myslím. „My se teď tomu věnujeme – a až něco zjistíme, jistě si to nenecháme pro sebe!“

„My máme dost práce i tak,“ usmál jsem se. „Chceme na Bykyle postavit městečko, založit tam osadu a postarat se, aby byla co nejdřív samostatná. Práce je to nad hlavu, navíc máme další problémy na Zemi. Doufám, že vám to jde lépe.“

„Není to jednoduché ani u nás,“ ujistila mě. „Ydlecoge je přímý soused Firhoi, ale má rozdílnou rychlost otáčení, takže je často nevhodně otočená. Země a Bykyle se prý točí shodně a to je výhoda.“

„Země s vlastním měsícem se skutečně otáčejí shodně,“ potvrdil jsem jí. „Měsíc očividně působí jako synchronizační prvek i přes hranice paralelních vesmírů. Trochu se mezi nimi projevuje gravitace, to už víme dávno.“

„Chceš mi tvrdit, že paralelní Země, spojená měsíční vazbou s Firhoi, by se otáčela také shodně?“

„Všechny Země s měsícem mají tu vlastnost,“ sděloval jsem jí. „Dokonce i svět sůviček, ačkoli leží v jiném prstenci.“

„Třeba je naše zaměření na Ydlecoge předčasné,“ připustila. „Co když je sousední svět, vázaný na Firhoi přes Varveu, vhodnější...“

„Hodně by vám to pomohlo? Postavte si konvertor na Varvei a vyzkoušejte si to. Beztak se divím, že jste se k těm sousedům ještě ani nepodívali.“

„Navrhnu to Poradní síni,“ řekla. „Minule jste nás přes měsíc překvapili vy, ale dopadlo to dobře. Být na vašem místě někdo jiný, například Árjové nebo Baalové, dopadlo by to hůř.“

A najednou – jsem měl pocit, že Belial někam spěchá. Proč? Nic nedala najevo, ale raději jsem se zvedl k odchodu.

„Musím se už vrátit,“ omlouval jsem se.

„Já zase půjdu do Poradní síně,“ řekla. „Třeba tam ještě někoho zastihnu. Dnes tam měla poradu skupina Prozíravého jednání – dohadovali se ohledně Ydlecoge.“

Belial neuklízela, nechali jsme na stolečku všechno jak to leželo a vyšli spolu před dům. Můj vimaan tu stál, stříbrný a tichý. Belial to měla maličko dál – Poradní síň byla zhruba kilometr odtud, to bylo na krátkou procházku parkem.

„Ať se vám všechno podaří!“ popřál jsem jí, když jsem vystupoval po schůdcích na vnitřní straně dveří vimaanu.

„Tobě také,“ odtušila a dívala se za mnou, dokud nás neoddělilo modravé kolo vesmírné propusti.

Nové Německo mě přivítalo deštěm. Vimaan dosedl na volné místo na ploché střeše domu, kde bydleli Alice a Klaus Wernerovi. Zajistil jsem vchod a seběhl dolů.

Byt Wernerů byl dnes smuteční. Pohřbívali syna Kurta, nebylo mu ani pětačtyřicet let. Dnes, kdy se dosažitelný věk lidí na Zemi přehoupl přes sto padesát a stoupal dál, to bylo vlastně mládí. Tím víc smutku takový zbytečný odchod vyvolá.

„Myslel jsem si vždycky, že se většina násilností vede pro zisk,“ uvažoval Schmidke, když jsem vstoupil. „Ve válkách šlo o otroky, o suroviny, my Němci jsme vedli s Ruskem válku o půdu. Dnešní stav je jiný. Surovin je dost. Ještě nedávno se svět děsil hrozící energetické krize, spojené s vyčerpáním fosilních paliv. Hitlernafta problém vyřešila a ostatní plodiny od Kopffüsslerů odstranily ve světě hlad. Ať mi tedy někdo vysvětlí, proč ještě existují armády, proč se lidé dál navzájem vraždí?“

To už se všichni se mnou smutně vítali.

„Mohl bych zkusit něco málo vysvětlit,“ navázal jsem na Schmidkeho.

Přednesl jsem jim vysvětlení majora Applegate na můj dotaz, proč se Američané vydali na svůj pochybný vojenský výlet do paralelních světů. Jak považují všechno co jsem udělal za podraz proti pozemské civilizaci. Podle majora jsem rozložil mezinárodní obchod s potravinami – je jich dost, jsou levné a nedá se na nich vydělat. Pokus zavést kvótový systém přes OSN neuspěl. Hitlernafta zničila trh s naftou i s uhlím, vyrovnávače energie dávají dostatek energie všem. Do značné míry měl ale pravdu. Dřívější prosperita, založená na výhodných obchodech, je ta tam. Skončily časy cen, uměle diktovaných jednou stranou. Hitlernafta přivedla na mizinu nejen šejky, ale i Standard Oil a Shell. Salámovníky a chlebovníky odstranily ve světě hlad, ale zruinovaly United Food. Ovoce s léčivými účinky dostanete po celém světě, ale zlomilo vaz firmě Chiquitta, dříve United Fruit. Spojené státy kdysi měly špičkové technologie – než je kvůli levné pracovní síle přesunuli do Asie, především na Tchaiwan. Svět se jim začal drobit pod rukama. Jejich předražené zboží nikdo nechce, dolar je sice i nadále uznávaná měna, ale dnes mu velice úspěšně konkuruje i Nová marka. Kdo se tedy diví, že všichni tento svět nepovažují za dokonalejší? Někomu se zkrátka zdá, že námi přivezený pokrok rozvrací jejich zájmy.

„Co si ale slibovali od napadení tefirů?“ zajímalo Gertu. „Nemohli přece čekat úspěch!“

Ani se nezdálo, že by ji vlastní neštěstí zlomilo. Nevzlykala, nedržela se stranou. Byla v černém, jak se na vdovy sluší, ale to jí nebránilo účastnit se debaty. Ani děti, Christinka a Robertek, nedávaly najevo smutek. Byly nedětsky vážné, ale neplakaly.

„Čemu by říkali úspěch?“ pokrčil jsem rameny. „Zničit Firhoi? To by se jim nepodařilo, mohli tím leda vyvolat mezi Firhoi a Zemí stav nepřátelství. Zřejmě doufali, že mají ve válečných prostředcích převahu. Celý svět by potom byl na nich životně závislý a měli by opět volnou ruku.“

„Kdyby tomu bylo tak, chápala bych, proč měli takový zájem na tvé smrti,“ řekla tiše paní Alice Wernerová. „Ale proč to odnesl Kurt a dvě další rodiny? Kdyby tě chtěli zabít, stačil by na to jeden zkušený odstřelovač. Proč na tebe obětovali takovou drahou raketu?“

„Protože jim šlo o krev, o hodně krve. Mých pár litrů by je neuspokojilo. Mohlo to být zaměřené primárně proti mně, ale účelem bylo vyvolat strach ve všech, připomenout lidem, koho se mají bát. Oběti okolo by jako vždy zdůvodnili nutností likvidace mé osoby, obviněné ze všech zločinů – ačkoliv v zatykači pro Interpol odmítli uvést, co mi kladou za vinu.“

„Ba ne, tohle jim neprojde,“ mračil se generál Schmidke. „Kvůli tomu odložím cestu na Bykyle!“

„Obávám se, že neuspěješ,“ povzdychl jsem si. „Stojí proti tobě velká síla. Neodváží se vystoupit přímo – dobře vědí, že by byli proti vimaanům bez šance, takže budou používat jinou taktiku. Třeba jemné údery do zad, jako ten poslední. Mimochodem – letadla, neviditelná pro radary, nejsou poslední výkřik pozemské techniky. Z Vorgyle víme, že ani úplná neviditelnost zbraní není nemožná.“

„Na to by museli znát největší tajemství tefirů z Firhoi,“ pochyboval pan Klaus Werner.

„Jestliže je něco fyzikálně možné, může to být objeveno na více místech současně, obzvlášť na různých světech,“ tvrdil jsem.

„Tím hůř,“ podotkl Schmidke. „Budeme se na to muset lépe připravit. Doufám, že můžeme v případě přímého útoku na Nové Německo stále spoléhat na pomoc z vesmíru.“

„Můžete,“ přikývl jsem. „Je to snadnější než dřív. Máte mezivesmírný telefon a na spřízněném světě pár lidí, kteří dokáží přiletět na pomoc.“

Pohřeb neměl být okázalý, ale málo platné, věděl o něm milion Němců. Nekonal se žádný průvod a všichni by se do smuteční síně nevešli, proto stály davy alespoň kolem cesty, kudy jsme museli jet. Také podle množství květů bylo vidět, jak měli všichni svého starostu v oblibě.

Po smutečním obřadu jsme se vrátili do bytu Kurtových rodičů. Chystal jsem se rozloučit, ale Gerta mě nepustila.

„Sliboval jsi, že mě vezmeš na Bykyle,“ obrátila se na mě. „Platí ta nabídka ještě? Můžeš nás tam vzít – už dnes?“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Budeš-li si to přát...“

„Přeji si to,“ řekla odhodlaně. „Můžeme s tebou odletět hned teď?“

„Máš všechno vyřízené?“ zeptal jsem se jí pro jistotu. „Máš zajištěnou televizi?“

„Televizi jsem už prodala,“ řekla. „Nic mě tu nedrží.“

Podíval jsem se na ni udiveně – televize byla přece její další dítko a s Kurtem na ní hodně lpěli.

„Neboj se, je v dobrých rukou, neprodala bych ji partajníkům ze Vzkříšení Německa. Postavím si novou u vás. Jde se mnou dvacet lidí ze studia a patnáct externích, i kdyby měli všichni bydlet pod stany. Nějakou techniku máme, další nakoupím podle momentální potřeby.“

„Techniku nech tady,“ řekl jsem vážně. „Dostaneš od tefirů něco, nad čím bys tady jen vzdychala úžasem. Co s tím ale zachytíš, záleží na lidech. Doufám, že máš samé nadšence – pro lhostejné tam místo nebude.“

„Nadšenců mám dost – a kdyby nestačili, dostanu je tam ze všech koutů světa. Jestli tě to potěší, mám kontakty i v Čechách. Beru si tam i pár učitelů pro děti – jistě se budou hodit nejen mým dětem, ale i jiným.“

„Učitelé budou na Bykyle ohroženým druhem,“ usmíval jsem se. „Učitelé se musí změnit na vychovatele, školy tam jako nástroj výuky nebudou.“

Podívala se na mě jako vtělený údiv.

„Chtěla bych dát svým dětem vzdělání!“ řekla umíněně.

„Vzdělání dostanou, neměj obav,“ ujistil jsem ji. „Ale jiné než v tradiční škole.“

„Promiň – ale mluvíš v hádankách! Co to má znamenat?“

„Vědomosti přenášíme jinak než klasickou výukou ve školách. U dětí bude důležitější výchova osobnosti než učení vědomostem.“

„Zamýšlíš zavádět tam mimozemské metody, jak jsi o nich mluvil?“ zeptala se mě přímo.

„Ano,“ potvrdil jsem jí to. „Vědomosti se dostanou do hlavy rychle, větší váhu bude mít, aby děti byly dobře vychované.“

„Mluvíš zajímavě, ale pokud zajistíš, aby z mých dětí nebyli negramotní ubožáci, beru to.“

„To ti mohu slíbit,“ podal jsem jí na to ruku.

„Dobře, věřím ti,“ odtušila. „Ale mám ještě pár dotazů. Dokážeš – aspoň nějakou dobu – zajistit cestování mezi Bykyle a Novým Německem? Ne všichni jsou schopní jako já prodat všechno a jít hned teď. Budu je tam asi muset přivážet postupně. Chci tam také najít místo pro Kurtovy rodiče, ale ti se obávají odejít tam tak narychlo...“

„Cestování do Nového Německa je to nejmenší. Naučíš se to brzy sama a nebudeš mě na to potřebovat.“

„Prima. V tom případě můžeme jít. Kufry mám sbalené, jen je popadnout.“

„Když je to tak – za chvíli jsem tu s vimaanem,“ ujistil jsem ji vážně. „Určitě nebudeš litovat.“

„Litovat budu jen že tam budeme bez Kurta,“ řekla teskně.

Pak se rozloučila s Wernerovými. Klaus ji utěšoval, že všechno prodají a přiletí za ní, paní Alice nejvíc vzlykala, ale – která matka se smíří se ztrátou jediného syna?

Generál Schmidke Gertě pomohl vynosit kufry na střechu a naložit je do vimaanu, kterým jsem obratem přiletěl.

„Uvidíš mě tam, až to tu vyřídím,“ sliboval. „Tedy – když se mi to podaří.“

„Přeji ti úspěch – i když tomu sám příliš nevěřím,“ přál jsem mu – s velkou dávkou skepse, ale jinak upřímně.

„Kdyby se nám tady na Zemi nepodařilo dosáhnout spravedlnosti, zůstala by asi izolovaná od ostatních světů. To by byla škoda, nemyslíš?“ pokračoval s optimistickým úsměvem.

„Přesně tak to vypadá zvenčí,“ souhlasil jsem s ním. „Až na to, že mimo Zemi v tom směru panuje pesimismus.“

„Mimozemšťané nám nevěří?“

„Nevěří. Jsou zdrženliví, ale optimismem nehýří. Naší skupině věří víc. Vědí, že jsme nadšenci, kteří si dokázali dobrou věc uhájit – i před flotilou majora Applegate.“

„My tu máme také nadšence,“ řekl umíněně Schmidke. „Svou dobrou věc si také musíme uhájit. I když to asi budeme mít horší než vy.“

Snášeli jsme se na Bykyle doprostřed městečka Kogucu.

„Je tu dostatek prázdných domků, jeden si zaber a vybal si věci,“ pobídl jsem Gertu.

„Jak poznám prázdný domek?“ zeptala se mě.

„Nemá na dveřích jméno,“ vysvětloval jsem jí a zapnul dalekohlednou funkci bližší obrazovky.

„To tu nemá žádný, co vidím,“ opáčila, když se trochu porozhlédla.

„Jsou asi volné všechny.“

„Raději bych bydlela blíž k jiným lidem,“ přála si.

„Chtěla bys domek blízko někoho známého?“ opakoval jsem po ní. „To bude horší, znáš tu jen mě a syna Járu a my bydlíme mezi ostatními – ale nejbližší volný dům bude tenhle...“

Vimaan dosedl přímo před vchod atriového domku.

Pomohl jsem Gertě s kufry a vstoupili jsme. Chodbička vedla rovnou do atria a teprve odtud vedly dveře do všech ostatních místností.

„Pro nás je to příliš honosná rezidence,“ zdráhala se Gerta. „Jsme zvyklí na menší byt.“

„Tady si zvyknete,“ usmál jsem se. „Navrhl bych ti vybalit věci vedle kuchyně. Můžete zpočátku bydlet v jedné místnosti a ostatní obsazovat později. Počítej i s rodiči Kurta, kdyby se chtěli nastěhovat. Mohou ale bydlet odděleně – to záleží na dohodě. Domů je tu dost.“

Vysvětlil jsem jí pak, že domky nedávno sloužily jako ubytovny zajatců, takže po nich leckde zůstaly všelijaké stopy – počmárané stěny, případně rozbité vybavení.

„Všechny závady ti samozřejmě rychle odstraníme,“ ujišťoval jsem ji.

„Kde bych si mohla zařídit televizní studio?“ zeptala se mě raději. „A - uznáváte tady vůbec novoněmecké marky?“

„Pozemské peníze tu neplatí,“ ujistil jsem ji. „Nebudeš je ale potřebovat. Chováme se zatím jako posádka na jedné lodi – ta také pořád za všechno neplatí. Každý ti ochotně vyhoví, když budeš něco potřebovat. Později chceme přejít na tefirský finanční systém, ale tím se teď nezatěžuj. Zpočátku bych ti navrhl obsadit pro studio sousední prázdný domek, než budou všechny obsazené. Můžeš si tam zatím soustředit vybavení. Bude-li to nutné, postavili bychom ti později větší objekt.“

„Když nemáte peníze, nemáte ani obchody, že?“

„Nemáme – zatím jsme je nepotřebovali,“ pokrčil jsem rameny. „Dnes večer budete mými hosty. Naučíš se zacházet s miniteleportem, je i ve vašem bytě. Pak už nebudeš běžné nákupy potřebovat.“

Vysvětlil jsem jí funkci miniteleportu a anihilátoru a tím pochopila, proč nepotřebujeme obchody. Distribuce zboží obstarávají teleporty až do domu, takže odpadla nutnost výstavby speciálních obchodů i supermarketů. Zabývali se tím dva nováčci. Možná u toho zůstanou, mají to podstatně jednodušší než majitelé klasických obchodů.

„A co děti? Co tu budou dělat, když nemáte školy?“

„Děti budeme muset vychovávat,“ souhlasil jsem. „Na tom si musíme dát záležet. Buď to budeš poctivě dělat sama, nebo si na to najmeš vychovatele – dostaneme sem jistě brzy nějaké učitele, budou se k tomu hodit nejlépe. Výchova ale není učení. Spíš půjde o získání rozhledu a orientace. Vyučování dějinám se nebude zabývat šprtáním letopočtů, ale pochopení jejich smyslu.“

„A co technické předměty? Třeba postrach většiny žáků – matematika?“

„Nebude se učit,“ ujistil jsem ji – a nemohl jsem si nevšimnout, jak oběma dětem zajiskřila očička. „Malé děti se musí od matky naučit základům – chodit a mluvit. Potom je upravíme – to jim dá základy většiny věd i jazykové vybavení. Naučí se přitom i společnou řeč, aby se dohovořili s našimi novými přáteli z Firhoi. To už budou rozumět více a budou se cvičit v úsudku, je důležitější než znalosti faktů. Potřebujeme, aby se děti naučily být lidmi. Až pak se rozhodnou, jakému oboru lidské činnosti se věnují a v tom zvoleném oboru se jim dostane nejlepších vědomostí, jaké budou k mání.“

„Takže – kdyby měly vlohy, dostanou i universitu?“

„Universita je pojem, který tu právě prochází velikými změnami. Původně to byla instituce, kde studenti získávali vzdělání – a jako vedlejší činnost se vedly vědecké výzkumy. U tefirů podíl výzkumné činnosti vzrostl a dnes se původní význam vytrácí úplně. University budou hlavně střediska výzkumné činnosti a vědomosti se budou studentům předávat jinak.“

„To je to vaše tajemství – jak jsi říkal, že uděláte génia z každého?“

„Tady to žádné tajemství není,“ ujistil jsem ji. „Také ty dostaneš svůj díl vědomostí, jinak bys tu nemohla nic dělat.“

„A děti?“ nedala se odvést od toho tématu.

„Dostanou vzdělání, jaké by na Zemi nikdy nedostaly,“ ujistil jsem ji. „Tvé děti jsou ale mladé. Potřebují zatím vychovatele, ale u nás budou mít od školy na několik let pokoj.“

„Hurá!“ nevydržel Robert.

„A - nebude tu ani klavír?“ starala se opatrně Christinka.

„Klavír ti opatříme, budeš-li chtít,“ ujistil jsem ji. „Ale až později – teď by to bylo zbytečné.“

Musel jsem se usmát, jak si viditelně oddychla. O jejím nadšení pro klavír nemohlo být pochyb – velice ráda tuto možnost oželela, i když jsem věděl, jak se svou hrou ráda chlubí.

„Něčím se zabývat budete,“ ujistila je Gerta. „Rychle byste tu zvlčili!“

„Nech jim čtrnáct dní prázdnin na přizpůsobení,“ požádal jsem ji s úsměvem. „To je nezvlčí.“

„Nebo aspoň měsíc...“ pokusil se to uhádat Robert.

„No – týden to budou muset bez učitele vydržet,“ rozhodla Gerta přísně. „Přiznám se, sama jsem na váš způsob vzdělání zvědavá.“

„Na to si aspoň týden počkáš,“ ujistil jsem ji. „Musíš být trpělivá, rychleji to nejde.“

„A do té doby?“ zajímala se.

„Uděláš zdvořilostní návštěvu u ostatních, rozhlédneš se po okolí, půjdete s dětmi na vycházku do lesa, navážete asi přátelství se zdejšími veverkami a pabizony – neboj se, nikomu neublíží...“

„A potom?“ chtěla vědět.

„Bude ti to připadat jako mávnutí kouzelným proutkem, nebudeš se stačit divit,“ ujišťoval jsem ji. „Pochopíš řízení vimaanů, budeš umět pilotovat pozemská letadla i zacházet s tefirskými kamerami, bude ti jasné všechno, co jsi dosud ani netušila. Vypůjčíš si promítačku a podíváš se, jak vlastně vypadá zdejší televize.“

„Ty mě úplně strašíš!“ usmála se.

„Ne, tuhle skutečnost pochopíš sama. Ale až za týden, dřív to nejde.“

Nechtěl jsem jí podrobně vysvětlovat, co ji čeká. Ale už jsem pro ni začal – opět sám na sobě – pěstovat implantáty.

Jak jsem čekal, generál Schmidke neuspěl. Interpol žádost o stíhání neznámých pachatelů zamítl, naopak obvinil Schmidkeho z maření stíhání mé osoby. Schmidke na to podrážděně reagoval ve smyslu, že nebude stíhat někoho, o jehož vině není přesvědčen. Odpověděli mu, že není jeho starost hledat vinu, ale dodat pachatele, stačí, když to požadují americké soudy. Potvrdilo se tím mé očekávání, že ani tato mezinárodní organizace neměří všem stejně.

Navštívil jsem – už opět tajně – Nový Berlín. Dojednal jsem se stavební firmou Halske a synové stavbu dvaceti větších domů na Bykyle. Ve smlouvě byla jen vágní formulace „mimo území Nového Berlína“ s tím, že dopravu budu vlastními dopravními prostředky zajišťovat já, firma Halske poskytne stavební stroje, stavebníky a část materiálu. Pan Halske požadoval s omluvou zálohu, ale nic nenamítal, když jsem mu navrhl zaplatit za celou zakázku předem.

V bance Neue Deutsche Bank jsem se ale dozvěděl, že můj účet i účet syna Járy jsou obstavené mezinárodní žalobou, podanou u několika amerických soudů. Nepovolili mi uhradit platbu firmě Halske ani vyzvednout si cokoliv na hotovosti. Z miliardáře jsem se stal přes noc žebrákem. Musel jsem se vrátit a zrušit objednávku u firmy Halske.

Pan Halske se zatvářil překvapeně, ale když se dozvěděl důvody stažení mé objednávky, prohlásil, že mi v tom případě všechny stavby postaví na úvěr, splatný až mi banka účty odblokuje.

Ujistil jsem ho, že si jeho návrhu velice vážím, ale nic takového nepřijmu. Nemohu ovlivnit, kdy se banka umoudří a zda nakonec moje peníze nezabaví úplně.

„Pane Vávra, vy jste přece mluvil o vašem novém městě tak nadšeně – jak to, že od toho tak snadno ustupujete?“

„Já od toho neustupuji, pane Halske,“ ujišťoval jsem ho. „Odstupuji jen od objednávky u vaší firmy. Vážím si vás, ale nemohu zaručit, že dostojím svým závazkům. To je něco jiného. Mám v bance miliardy, ale nedostupné. To jsem se dozvěděl až dnes, takže musím změnit plány. Nebudu to stavět s vámi. Je mi líto, ale nemám jiné východisko.“

„Komu jinému to chcete zadat, když nemáte peníze?“

„Postavíme to sami,“ ujistil jsem ho. „Mimozemšťané by nám možná také dali úvěr, ale to si ještě rozmyslím, abych byl schopen nabídnout jim dostatečné vyrovnání.“

„Proč se obracíte na mimozemšťany? Proč nevyužijete mé nabídky? Vím přece, že máte peněz dost. Obstavené účty neznamenají, že jste na mizině. Máte pohledávky u firmy Medizine Niederle. Místo aby posílala vaše platby na váš obstavený účet, může je dát mně – a budeme vyrovnáni. Mám pro vás ještě lepší nabídku – zaplatíte-li mi více než činí hodnota stavby, budete mít přebytek u mě jako v bance, jenže bez možnosti obstavení.“

Podíval jsem se na něho s vděčností.

„Někdo by se vám za to mohl mstít,“ varoval jsem ho.

„Kdo?“ rozhodil rukama Halske. „Američané? Nebo strana Nekonečný Pokrok? Nedělám pro ně. V Novém Berlíně je zatím dost zakázek, abych si mohl dovolit na ně kašlat.“

Požádal jsem ho o strpení a vydal se do Medizine Niederle. Ředitel Adolf Hackmüller mě ale přivítal dost nešťastně.

„Samozřejmě vaši pohledávku u Halskeho vyrovnáme, ale – máme sami velké problémy. Všichni odběratelé nám náhle a bez udání důvodů zastavili platby.“

„Zajímavé,“ uvažoval jsem zamračeně. „Také mi na soudní příkaz zablokovali účty. Chápu, že jim hodně ležím v žaludku, ale co si to dovolují k jiným?“

„Není to snad tím, že máte u nás majoritu?“ nadhodil pan Hackmüller. „To se přece dělá, že se obstavují účty nejen osobám, ale i podnikům, kde mají pohledávky.“

„Dobrá, zřejmě chtějí finanční válku,“ řekl jsem. „Dodáváte jim zboží a oni neplatí? Zastavte jim tedy všechny dodávky.“

„To nás zruinuje, pane Vávra,“ zbledl ředitel.

„Zastavení plateb vás nezruinuje? Nevidíte, že jim dodáváte unikátní léky zdarma? Chcete je snad trvale sponzorovat?“

„Já vím, ale... to už tu bylo a přežili jsme to tak tak...“

„Přežijete to i podruhé,“ ujistil jsem ho.

„Ano, ale – zaručil jste se za nás tenkrát jako starosta Nového Berlína,“ připomněl mi. „To byla dostatečná váha. Kdo se za nás ale zaručí dnes?“

„Pak máte jedinou cestu, pane Hackmüller,“ potřásl jsem hlavou. „Zastavte výrobu úplně. Jako majoritní akcionář vám to mohu dokonce nařídit. Což tímto činím.“

„Chcete, aby Medizine Niederle... taková solidní, stará firma! Přežili jsme i Führera a válku!“

„Jaké jsou teď pohledávky vůči vám?“

„To je právě to,“ rychle odvětil, „jsme finančně aktivní na všechny strany, není nejmenší důvod vyhlašovat úpadek! Všechny pohledávky proti nám mohu vyrovnat jediným škrtem pera na příkaze...“

„Vyrovnejte je tedy – a zastavte výrobu. Zásoby prodávejte pouze v Novém Německu a za hotové, nebo se Medizine Niederle položí. Mohu vám zaručit, že k tomu dříve nebo později dojde, nevíte, kdo se proti vám postavil, ale nebude to tak náhle. Uvědomte si, že platby zastavil současně celý svět, nevypadá to jako ojedinělý výkyv. Někdo vás chce zřejmě položit.“

„Víte jistě, že je proti nám – zase celý svět?“

„Jistě to nevím, ale vypadá to tak,“ souhlasil jsem s ním.

„Zdá se mi, že se tady schyluje k něčemu nedobrému,“ zamumlal.

„Mám stejný dojem,“ potvrdil jsem mu zamračeně.

„Anebo... co kdybyste nám svůj podíl prodal?“ zasvitla mu na okamžik naděje. „Pak by snad neměli důvod...“

„To není žádné řešení, pane Hackmüller,“ zavrtěl jsem hlavou. „I když z firmy odejdu, položíte se spolehlivě, když si vezmu své zařízení. Víte to dobře.“

„To je pravda...“ zarazil se. „Leda byste nám prodal i ozařovací lampy...“

„Co mi za ně nabídnete?“ podíval jsem se na něho smutně. „Peníze v Neue Deutsche Bank? Ode dneška jsou pro mě naprosto bezcenné.“

„To je ale prekérní situace,“ lamentoval. „Co budou dělat s úrodou drobní pěstitelé küfferle?“

„Prodají letošní sklizeň jinam,“ ujistil jsem ho klidně. „Lisovat küfferlin přece není nic složitého.“

„No právě!“ vybuchl Hackmüller. „Vyklidíme bez boje trhy a už nás na ně nikdo nepustí!“

„Uvědomte si jedno, pane Hackmüller,“ pokračoval jsem klidně. „Všichni pěstitelé mohou prodat letošní sklizeň jinam, ale napřesrok budou pěstovat něco jiného – nedostanou od nás žádnou sazenici.“

„Vy to myslíte – tak dlouhodobě?“ zděsil se úplně.

„Jistě, pane Hackmüller,“ přikývl jsem. „To nevypadá na ojedinělý a neškodný pokus o spekulaci s akciemi na burze. Kdybyste dnes ode mě koupil ozařovací lampy, zakrátko byste je musel prodat, věřte tomu. Medizine Niederle by se položila a vy byste skončil jako žebrák. Dnes ještě můžete vyplatit závazky a zastavit výrobu se ctí, zítra by to bylo horší. Nic vám nezaručím, ale víte dobře, že küfferlin je příliš strategická komodita, která Novému Německu jednu takovou válku vyhrála.“

„Ano, ale – to jste byl starostou vy! Přečtěte si dneska volební program strany Nekonečný Pokrok a hlavně jejího kandidáta na post starosty namísto Kurta Wernera! Všimněte si, co hlásají – spolupráci se zbytkem světa i za cenu ztráty samostatnosti Nového Německa. Věřte, že za tím jsou dolary.“

„Poradím vám tedy ještě něco,“ odtušil jsem. „Postavte se proti nim. Ten podraz s küfferlinem od zbytku světa je jen malý kamínek do mozaiky.“

„To je těžké... co když vyhrají?“

„Kdyby vám tady znemožnili žít, nabídnu vám azyl na Bykyle,“ ujistil jsem ho. „Nebudete tam sám, budu to muset nabídnout i jiným. Naštěstí je tam místa dost a jak se zdá, žádní nezaměstnaní tam nejsou a jen tak nebudou. Mohu si od vás ještě zatelefonovat?“

„Jistě, prosím...“ nabízel mi svůj telefon.

„Přístroj mám svůj,“ odmítl jsem.

Mezivesmírný telefon neměl tlačítka a pan Hackmüller na mě jen divně zíral, jak navazuji spojení pomocí qura. Přepnul jsem telefon na hlasitý odposlech, aby mohl pan ředitel slyšet, o čem jednám.

„Tady Uaxio, voláš ty, Oto?“ ozvalo se z přístroje.

„Ano, já,“ potvrdil jsem jí. „Poslyš, Uaxio, nebyli u vás poslední dobou neznámí lidé ze Země s požadavkem, abyste jim dodali větší množství küfferlinu, nebo naklíčených sazeniček küfferle?“

„Ano, byli,“ potvrdila. „Chtěli oboje, ale podle dohody jsem je odkázala na Medizine Niederle do Nového Německa. Je to snad špatně? Tvrdili mi, že ta firma má vážné problémy a není schopná dodat potřebné množství.“

„Udělala jsi dobře,“ ujistil jsem ji. „Zapomněli ti sdělit, že ty problémy jí zavinili oni, přestali jí totiž platit. Je v tom nějaká křivárna, Uaxio, snaž se jim nevyhovět.“

„Dobrá, ale přijď k nám, jak jen to bude možné,“ řekla. „Nedávno mi volali tvým hlasem. Naštěstí jsem podle kliksů mimo oblast vaší slyšitelnosti poznala, že tu řeč sestříhali z různých nahrávek. Nic jsem jim nesplnila, ale další jednání bych ráda vedla z očí do očí, rozumíš?“

„Díky za to,“ ujistil jsem ji. „Na Zemi se děje něco, co se mi vůbec nelíbí. Možná bude lépe, když si budete dávat větší pozor i na turisty.“

„Ty máme bezpečně pod kontrolou,“ ujistila mě.

Sklapl jsem telefon a vložil do kapsy.

„Slyšel jste to sám, pane Hackmüller,“ obrátil jsem se na pana ředitele. „Pokusili se kontaktovat Kopffüsslery, ale ti jim nic nedodají. Mám s nimi smlouvy, které oni dodrží, tím jsem si jistý.“

„Stejně se mi to nelíbí,“ pokyvoval hlavou ustaraně.

„Mně taky ne,“ souhlasil jsem. „Víte, co teď udělám?“

„Jestli chcete zachránit ozařovací lampy, odvezete si je někam do bezpečí,“ řekl najisto.

„Přesně tak – vám by je mohli sebrat násilím,“ přikývl jsem. „Vrátím je, až se to uklidní.“

Se slábnoucím hořkým pocitem křivdy jsem se vrátil na Bykyle pro vimaan. Hoši od Medizine Niederle se sice chytali za hlavu, ale pomohli mi těžké lampy naložit. Svěřil jsem panu Hackmüllerovi mezivesmírný telefon s ovládáním tlačítky, aby mě mohl kdykoliv zavolat.

„To abychom si hledali jinou práci, co?“ strachoval se starší z pěstitelů.

„Kdybyste žádnou nesehnali, přihlaste se s důvěrou u pana Hackmüllera,“ navrhl jsem jim. „Bude mít kontakt na mě a já vám dám práci i s ubytováním kdykoliv budete potřebovat.“

„Vy teď přece bydlíte někde mimo Zemi!“ divil se jeho mladší kolega.

„Až vám bude nejhůř, můžete se mnou počítat,“ přikývl jsem. „U mě je práce vždycky dost.“

„Bylo by u vás místo i pro mě?“ staral se i Hackmüller.

„Nesliboval jsem to snad?“ opáčil jsem. „Zakládáme na Bykyle kolonii, každý tam najde lepší podmínky než tady na Zemi.“

„Jak je to ale s cestováním?“ zajímal se starší mechanik. „Nebo berete i lidi s rodinami?“

„Samozřejmě i s rodinami,“ přikývl jsem. „Ubytování se tam najde pro všechny.“

„Mám zetě asistenta na Novoněmecké universitě,“ hlásil se rychle. „Nepotřebujete vysokoškolské asistenty? On by dělal v případě nutnosti cokoliv, univerzita má dnes problémy.“

„Univerzita také?“ zbystřil jsem pozornost.

„Jo – kdo je nemá?“ rozhodil mechanik rukama. „Dnes mají problémy všichni. Slyšel jsem, že už dlouho takovou krizi nepamatujeme.“

„Vidíte – a já sháním lidi, kde to jde,“ usmál jsem se v tušení příležitosti. Možná získáme víc lidí, než se obával Schmidke.

Do pustého městečka Kogucu mezitím přicestovali noví obyvatelé. Járova parta si přivezla první dávku přátel ze Země, rozmístila je do volných domků a všichni pro ně začali jako o závod pěstovat implantáty. Nově příchozích bylo hodně, ale Jára mě ujistil, že se na každého dostane, do pěstování se brzy zapojí i ti, kdo dostanou implantáty jako první.

Museli jsme proto včas prodebatovat varování ohledně přídavných pamětí, které nemusí pojmout všechno. Byl nejvyšší čas.

„To se dalo čekat,“ pokrčil zklamaně rameny Rosťa. „Nic na světě není bezedné. Budeme se asi muset specializovat. Každý nováček dostane jen základy a později si bude muset zvolit obor, kde může znát všechno. Nebude zkrátka nikdo vševěd jako Ota Vávra.“

„Ani já přece nevím všechno,“ odmítl jsem to klidně.

„Ale víš toho nejvíc,“ usadil mě Rosťa. „Dal jsi nám ze svých znalostí hodně, ale – kdo ovládá tisíc jazyků? Jen ty, nám jsi předal jen tefirštinu. Kdo zná všechno o civilizaci Árjů? Zase jen ty – my známe jen pevnost Myeor a to ještě jen v nezbytné míře.“

„Ale jak se ukazuje, budete mít proti mě výhodu. Já už bych měl s pamětí zoufale šetřit.“

„No a?“ opáčil Rosťa. „Máš pravdu, nemůžeš lehkomyslně riskovat další a další borůvky. Neznáš toho i tak dost? Nebude z tebe univerzální lékař, až ty vědomosti od tefirů dostaneme – no a co? Na funkce lékařů stačí menšina, tady Renáta se na to vyloženě těší, já to ale oželím a věřím, že to Renáta zvládne i bez nás. Chci se dát na výzkum paralelních vesmírů, na to budu potřebovat čistou hlavu. Snad to není taková katastrofa, když nebudu umět léčit?“

Když se to vezme nestranně, od dob Leonarda da Vinci se nikdo nemohl chlubit, že zná z lidských věd všechno. Lidé se specializovali odjakživa – a u Kopffüsslerů je tomu také tak. Nezbylo mi než nad tím mávnout rukou – ostatně, neuměl jsem toho i tak dost?

Zprávu o finanční válce na Zemi přijali všichni klidně.

„My je nepotřebujeme,“ pokrčil rameny Jára. „Raději se od té pupeční šňůry odřízneme.“

„Ujednal jsem s firmou Halske, že nám postaví domy v Kogucu,“ řekl jsem. „Dodávka je předem zaplacená a může to být poslední možnost, jak sem dostat pár lidí ze Země.“

„Neřekl bych!“ opáčil Pavel. „Máme na Zemi dost kamarádů a jejich kamarádů.“

„Nemluvím o nadšencích,“ odrazil jsem ho. „Mluvím o normálních lidech, šli by sem za prací.“

„Potřebujeme je?“ opakoval Jára. „Máš-li ještě někoho na Zemi, sem s ním. Ne-li, nic se neděje.“

Jednali jsme pak o slíbených biologických vědomostech od tefirů, ale zatím jsme měli jen neurčitý slib Belial Sarchy. Věřili jsme, že má důvěru Poradní síně a je nám nakloněna, nicméně jsme byli bez podrobností odkázáni jen na dohady.

Naše malé shromáždění rozhodlo, že mám volnou ruku v Novém Německu. Všichni věděli, že je to moje slabost – ale já jsem s těmi lidmi žil příliš dlouho, než abych se s nimi navždy rozešel jen tak, bez pozdravu a bez boje.

Hned ráno jsem zavolal generálu Schmidkemu, abych se dozvěděl novinky.

„Už je to tady,“ oznamoval mi Schmidke. „Dějí se věci! Svět zřejmě zahájil otevřený hospodářský bojkot Nového Německa a kromě toho strana Nekonečný pokrok zahájila volební kampaň ve stylu, na jaký nejsme zvyklí.“

„Povídej,“ vybídl jsem ho.

„Zaplatili všechny celovečerní pořady v televizi,“ sděloval mi Schmidke. „Na obrazovce jsou jen oni a perou do protikandidátů jako z kanónů, nikdo je neumí zastavit!“

„Jaké mají argumenty?“ zajímalo mě.

„Především tvrdí, že Kurt Werner vedl Nové Německo od desíti k pěti – to je odporné, Kurt se bránit nemůže a kromě toho se nezdá, že by nás kočíroval špatně. Navzdory blokádě jsme na tom relativně dobře. Oni ale slibují prosperitu, o jaké se nám nezdá. Zajímá mě jen, jak to chtějí splnit.“

„Jak se zdá, mají peněz dost, ne?“

„Peněz mají opravdu dost,“ přiznal Schmidke. „Otázkou je, odkud je vzali. V Novém Německu nemají žádné finanční zdroje. Mají ale konta v bance, mohou si to všechno dovolit.“

„Nemohou přece vést jednostrannou propagandu,“ mračil jsem se. „Nikdo se jim nepostavil?“

„Nejprve zametli se stranou Vzkříšení Německa. Postavili ji na pranýř za její dávné hříchy. Pak se pustili do tvé bývalé strany a současného předsedy Maxmiliána Hurtiga. Tolik špíny na něho nenaházela ani izraelská Mossad, která nakonec uznala, že to byl omyl. To je ale jediné, co proti straně Nekonečný Pokrok máme. Němcům se to nelíbilo, ale slibované snížení daní na desetinu je hodně silné lákadlo.“

„To slibovala i strana Vzkříšení Německa,“ podotkl jsem klidně. „Co z toho bylo? Zvýšení daní.“

„Tihle poslali každému dospělému Němci předvolební dar tisíc marek a slibovali další, jen až odbourají zbytečné výdaje.“

„Kde vzali – miliardu marek?“ zatočila se mi hlava.

„Mají je v bance,“ ujišťoval mě Schmidke.

„To je pěkné!“ vybuchl jsem. „Právě tolik mi díky Američanům nedávno v téže bance obstavili. Aby na to nakonec nakradli moje peníze!“

„Je to možné,“ přitakal Schmidke. „Nevíme přece, jaké transakce v bance dnes probíhají.“

„Já vím – bankovní tajemství,“ řekl jsem. „Zajímavé je, že mé peníze tajemství nepodléhají!“

„Je to ale těžké,“ povzdychl si Schmidke. „Nikdo proti nim nic konkrétního nemá. Většina členů té strany nejsou Němci z Nového Německa, nemohou proto hlasovat, ale jejich kandidát je odtud, jakže zákon neporušili. Uvidíme, kolik lidí se jim podaří nalákat.“

„Nejsou to nakonec – Američané?“

„Nejsou,“ ujistil mě Schmidke. „Všichni jsou rodilí Němci, řádní občané Německa z Evropy. Na imigračním oddělení je to spolehlivě doložené.“

„Dobrá, jsou to tedy Němci,“ souhlasil jsem. „Povídej dál, poslouchám tě!“

Schmidke mi chvíli vyprávěl o hospodářské situaci, ale bylo vidět, že tomu příliš nerozumí. Policie mu fungovala bez závad, ale o situaci firmy Krupp věděl až z třetí ruky.

„Poslyš, Oto, nemohl by ses zastavit u Maxe Hurtiga?“ přešel Schmidke až do prosebného tónu. „Potřeboval by s tebou nutně mluvit, dnes byl i za mnou, kdybys nevolal ty mě, volal bych dnes večer určitě já tebe. Dovedu si představit, že máš plno práce, ale – snad ti na Novém Německu ještě záleží!“

„Přijdu,“ slíbil jsem mu. „Je Max Hurtig doma?“

„Ne, svolali na odpoledne mítink do hotelu Rote Fahne. Ředitel Kubicek tvrdil, že nebudeš proti.“

„Kubicek je správný chlap,“ zavrčel jsem. „Dobrá, jdu se tam podívat.“

Zavěsil jsem a nastavil automat, aby mi otevřel propust na ochoz střechy hotelu Rote Fahne – to místo měl zaměřené už dávno. Za chvíli poté jsem sbíhal po schodech k výtahu a rychle sjel do přízemí.

Konferenční sál hotelu Rote Fahne byl poloprázdný, ale lidé se sem teprve trousili.

„Oto Vávra!“ přivítal mě rozzářeně pan Ernest Hauptmann, ředitel Neue Deutsche Bank. „Slyšel jsi už, co se tu děje?“

„Slyšel,“ přikývl jsem. „Poslyš, Erneste, jak vysvětlíš, že jste mi zablokovali konta? Co to má znamenat?“

„Je to jednoduché, Oto,“ zachmuřil se i Ernest. „Neue Deutsche má jiného ředitele. Odvolali mě těsnou většinou hlasů, dosadili zkušeného amerického manažera, jakéhosi Martina Hogana. Já jsem teď nezaměstnaný a kromě mé manželky mě nikdo nepotřebuje!“

„Jak se jim to podařilo?“

„Někdo jim musel prodat akcie,“ pokrčil rameny Ernest. „V tom ale nikomu nezabráníš. Akcie měl kdekdo – a jak jsem slyšel, kdo je prodali, vydělali tak, že si doteďka pomlaskávají blahem.“

„Brzy je to přejde,“ věštil jsem. „Takže až nové vedení banky začalo dusit německé firmy, jak už jsem taky slyšel. Ty v tom prsty nemáš, že?“

„Ovšem,“ připustil Ernest. „Potíž je, že mimo Nové Německo nedostane nikdo úvěr vůbec. Bez peněz jsou na suchu všichni.“

„Slyšel jsem, že bankrotuje i Krupp,“ přisadil jsem si.

„Ano, sám se tomu trochu divím,“ podíval se na mě Ernest. „Ti měli přece vždycky peněz dost. V poslední době jim prý několik zákazníků couvlo od smlouvy, že prý je svět nasycen strojírenskými výrobky, navíc začali jejich sortiment nabízet levněji Japonci – to bude ono!“

„Dobrá – můžeš mě zavést k Maxi Hurtigovi?“ požádal jsem ho.

„Ten tě uvítá jako spasení!“ věštil pro změnu Ernest.

Zavedl mě do zadního salonku, kde už chvíli rokovalo předsednictvo mé bývalé strany. Jako první mě spatřil Heinrich Ascher, ihned vyskočil a vítal mě. Po něm ostatní – včetně Maxe.

„Oto, je s námi zle, všechno se nám sype pod rukama,“ stěžoval si mi Maxmilián Hurtig. „Jakmile jde o peníze, jsme nahraní.“

„S penězi vám nepomohu, Neue Deutsche Bank mi je upřela,“ potřásal jsem si se všemi rukama.

„Peníze vzal čert, beztak jsi na nich nikdy nestavěl,“ jen mávl rukou Maxmilián. „Chceme tě teď úpěnlivě poprosit, abys nás zachránil!“

„Mohl bych vám nabídnout azyl na nové Zemi, zakládáme tam novou kolonii,“ nabídl jsem jim. „Jmenuje se Bykyle, je stejně příjemná jako tato Země, až na to, že tam kromě naší nevelké skupinky nežijí žádní lidé.“

„No – to by bylo koneckonců také dobré, kdyby nám to tady nevyšlo,“ uznal trochu zaraženě Maxmilián. „My tě ale chceme požádat o něco jiného.“

„Vidíš ještě jinou možnost?“ zajímal jsem se.

„Ano,“ přikývl. „Vzal bys na svá bedra kandidaturu na nového starostu? Počítáme s tím, že jedině tvé jméno by nás mohlo od těch mamonářů zachránit.“

Na to jsem se musel posadit, jak mě to vzalo. Koukal jsem na ně chvíli jako sůva z nudlí. Pravda, nenapadlo mě to. Starostou Nového Berlína jsem byl deset let, vzdal jsem to, abych měl volné ruce pro paralelní světy. Ale – oni tady na mě nejspíš opravdu čekali jako na spasení...

Přemýšlel jsem. Tohle je jiná situace, než jsem čekal.

„Vidíte – já vám nabízím místo v novém světě a netuším, že je tomu přesně naopak, vy nabízíte místo mně.“

„Vezmeš to?“ visel na mě očima Maxmilián Hurtig.

Ještě jednou jsem všechny přeletěl pohledem.

„Já to přijímám,“ povzdychl jsem si. „Berte to jako výraz mého svědomí, neumím v těžké chvíli opustit loď. Uvědomte si aspoň, že mám na paralelní Zemi přinejmenším stejně důležité zájmy.“

„Já věděl, že nás v tom nenecháš!“ vyskočil radostí Ernest Hauptmann.

„Dám si ale nějaké podmínky, smím?“ zeptal jsem se.

„Jistě,“ souhlasil Max. „Jak tě znám, nebudou ani nečestné, ani nemožné!“

„Jak víte, nemám tady kde bydlet,“ řekl jsem. „Ani nechci bydlet tam, kde by to mohlo přinést nepříjemnosti. Můj dům na Zemi může znenadání navštívit komando teroristů, případně přiletí letecká raketa a zabije i nevinné okolo. Budu bydlet na Bykyle a tady se objevovat na nezbytně nutnou dobu.“

„I kdybys mě žádal o mou postel, dostaneš ji, to si piš!“ sliboval Max.

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Mám podmínek víc. Má tady někdo možnost prosadit změnu výrobního plánu některé továrny?“

„Já, Ludwick – jsem v představenstvu Mercedesu.“

„Nikdo víc?“ podíval jsem se na ostatní.

„Obávám se, že ti, co by tě zajímali, tady nejsou,“ řekl opatrně Maxmilián.

„Dobrá – tedy Mercedes. Dokážete zrušit kontrakty s firmami mimo Nové Německo?“

„Není co rušit, zahraniční kontrakty už vypověděli zákazníci!“

„Tím lépe,“ řekl jsem. „Já mám vliv ve firmě Medizine Niederle – ta dnes ohlásí konec výroby.“

„To není dobrý nápad,“ vrtěl hlavou Maxmilián. „Tím jen dodáš Nekonečnému Pokroku munici. Ti přece tvrdí, že to tu špatně vedeme.“

„Naopak,“ řekl jsem. „Špatně to vedou oni. Loni se podnikům Nového Německa dařilo dobře. Až letos, když přišli noví manažeři Neue Deutsche Bank, se všechno začalo sypat. Kdo může za všechny potíže? Jedině oni.“

„Oni ne,“ oponoval mi Ernest Hauptmann. „Potíže nevznikly v Novém Německu, ale neplněním závazků našich zahraničních partnerů.“

„Vím, Erneste,“ přikývl jsem. „Horší je, že se Neue Deutsche Bank s těmi zahraničními podrazy ztotožnila. Je snad tak těžké překlenout každý výpadek úvěrem, zaměřeným na Nové Německo?“

„No – já bych to tak udělal,“ povzdychl si Ernest.

„Proto tě vyhodili jako prvního,“ řekl jsem. „Pak stačilo odmítat podnikům úvěry. Podniky musely prodávat zboží pod cenou, aby se udržely nad vodou a další zakázky nepřicházely. V leteckém žargonu se tomu říká vývrtka – a často končí kráterem v zemi.“

„Dobře – ale jak z toho?“

„Založíš banku a budeš podporovat novoněmecké podniky, aby to překonaly,“ navrhl jsem mu. „Přesněji, založíš ji pro mě. Budeš nový generální ředitel – jen pro začátek nepočítej s velkým platem.“

„Promiň, Oto, to je nesmysl,“ zavrtěl hlavou Ernest. „Na to potřebuješ nemalý počáteční kapitál. Převzali jsme od vyspělých zemí zákony, které to vyžadují. Já bych to dělal i zadarmo, ale – ten kapitál nemám a tobě zablokovali vklady, takže nemáš taky nic.“

„Je povinný vklad v dolarech nebo v novoněmeckých markách? Stačilo by zlato?“ zeptal jsem se.

„Stačilo by, ale musel bys ho mít aspoň padesát kilogramů. Vklad musí být v převoditelné nebo v místní měně, přípustné je i zlato, ale ty nemáš nic – marky, dolary ani zlato.“

„Když ti tady složím pět metráků zlata, založíš mi tu banku?“

Podívali se na mě jako na zjevení.

„Ty máš tolik zlata?“ vyhrkl Ernest.

„Mám toho neřádu třeba pětadvacet tun,“ ujistil jsem je. „Na Ribge leží volně na zemi, stačí se pro ně shýbnout.“

„Myslíš – tam co zakládáte tu kolonii..?“

„Na Bykyle možná také,“ přikývl jsem. „Ale na Ribge se dá nabírat bagrem. Je to asi nezvyklé, ale uvědomte si, že na těch světech nejsou lidé. Na Zemi lidé během tisíciletí zlato pečlivě vysbírali, tam leží, kam je naplavila voda.“

„To by byla jiná – vypadá to důvěryhodně. Postačí zajistit ověření, že je to opravdu zlato. Nebude problém prodat je třeba do Švýcar a získat dolary. Pak by sis mohl otevřít banku. Jde o to, co s ní?“

„Co s ní?“ odtušil jsem. „Chceme snad postavit na nohy Nové Německo! Musíme zbavit Neue Deutsche Bank monopolu. Finančnictví nerozumím, ale Ernest si jako finančník bude vědět rady. Musí dbát na prosperitu německých podniků, ne na zisk. Nové Německo musí být nezávislé, jako bylo, když jsme je sem stěhovali.“

„To by mělo naději na úspěch,“ zamyslel se Ernest. „Já ti věřím. Ale teď máme další úkol. Neměli bychom dopustit odevzdání Radnice straně Nekonečný Pokrok, jinak tu brzy nevydržíme.“

„Čím by nám mohla vadit?“

„Chtějí předělat volební systém,“ sděloval mi Maxmilián. „Jejich volební program Všechno nebo nic bude hřbitovem nezávislosti policie i soudu. Netají se tím, že se jich musí zmocnit.“

„Dobrá. Když mě dáte na kandidátku na místo starosty, vezmu to. Současně ale dáme podnikům úvěrovou banku. Jak je to s televizí? Vím, že ji Gerta Wernerová prodala, ale komu?“

„To je právě to, co nevíme,“ povzdychl si Maxmilián. „Horst Kugel byl Gertin šéf zpravodajství, ale nikdo neví, kde na to vzal peníze. Co když je skutečným majitelem televize strana Nekonečný Pokrok? Roztahuje se tam, jako kdyby jí patřila.“

„To by byla horší možnost,“ přikývl jsem. „Přitom není vyloučená. Jde mi o to, abych se dostal na obrazovku.“

„Volební zákon to zaručuje. Pokud ho neporuší. Ale to by si snad nedovolili.“

„Dobrá – můžeme se do toho pustit,“ slíbil jsem.

Zavolal jsem Járovi a požádal ho o trochu zlata z Ribge. Jára se zvědavě zeptal, nač to potřebuji a když jsem mu sdělil, že je to protitah proti těm, kdo nám zablokovali účty v bance, odvětil klidně, že v tom případě zlato přinese sám, i kdyby je měl kutat z hlubin. Což nebylo třeba, věděl o tom nalezišti stejně jako já.

Heinrich Asher se mezitím podíval do sálu, zda se tam už sešli lidé. Přišel s nemilou zprávou – příznivci nezaplnili ani polovinu sálu.

„To už jsme zažili,“ komentoval jsem to klidně. „Dnes je to veselejší. Kdybychom prohráli, máme kam ustoupit. Na Bykyle je místa dost.“

„Nestraš,“ okřikl mě Maxmilián.

Chtěl jsem vstoupit do sálu poslední. Bude to pro naše příznivce příjemné překvapení? Uvidíme!

K mému rozladění uvítal předsednictvo strany v čele s Maxmiliánem Hurtigem – nespokojený pískot. Nepřestal, ani když jsem vstoupil. Pískající se překvapením na okamžik zarazili, když mě spatřili, ale pak se do toho dali znovu.

Hurtig si vzal nevzrušeně mikrofon a začal:

„Děkuji příznivcům strany Nekonečný Pokrok za obohacení našeho setkání svou přítomností.“

Pískot ještě zesílil, ale náhle na nás začaly vzduchem létat modré plody podobné rajčatům.

„Lidi, neblázněte, to je přece hitlernafta – mohla by chytit!“ vykřikl starostlivě Maxmilián Hurtig.

Bylo vidět, že mastné plody létají jen z té strany, kde byli soustředěni největší radikálové. Zralé plody se rozpleskávaly jako přezrálá rajčata, vzduch byl plný benzínového zápachu.

„Zpátky do salónku!“ vykřikl jsem.

Pochopili to všichni, ale ti kdo začali, zřejmě nehodlali přestat. Utíkali jsme zpátky, když najednou přiletěl modravý plod, za nímž se táhl – pruh kouře.

Pódium naráz vzplálo plameny.

Byli jsme naštěstí už skoro u východu, ale na některých lidech vzplál oděv, promáčený hořlavou tekutinou z rozbitých plodů. Viděl jsem, jak Maxmilián odhazuje hořící sako, po něm totéž udělal Ernest Hauptmann. Na mě žádný z těch nebezpečných plodů nedopadl, ale svlékl jsem bundu, abych měl čím utloukat plameny na ostatních hořících lidech. Utíkali jsme chodbou a hasili se navzájem.

„Marš do pekel, ty česká svině!“ křičel někdo za mnou.

Ohlédl jsem se a koutkem oka zahlédl chlapa, který za námi vběhl do chodby s velkou průhlednou taškou plnou modrých plodů. Některé už držel v ruce a očividně se napřahoval hodit je na nás. Byla to šílená odvaha nést uprostřed plamenů tolik hořlaviny, ale neměl jsem čas obdivovat ho. Chtěl nás zabít, to bylo jasné. Musel jsem mu to překazit.

Modravý blesk v těch plamenech nebyl vidět, ale na tu dálku byl smrtící. Zasáhl chlapa dříve než na nás svou hořlavou munici hodil. Poklesl v kolenou a složil se bezvládně na zem, přímo na tašku, která přitom vzplála. Chlap začal okamžitě hořet jako fakule. Nevyskočil a nesnažil se zachránit – byl mrtev po zásahu qurem – ale nejspíš by dopadl stejně tak jako tak.

„Hoří! Hasiče!“ ozývalo se.

Z bočních dveří vyběhli hoteloví vrátní. Jeden otevřel dvířka hydrantu a vytáhl hadici, druhý začal kroutit velkým kohoutem.

„Hitlernaftu vodou neuhasíte!“ varoval jsem je. „Na tu musí být pěna!“

Vrátní se ale nepokoušeli hasit. Vodním proudem jen spláchli hořící hitlernaftu do prázdného rohu sálu a začali kropit diváky. Mnoho jich tu už nezbývalo, všichni se hrnuli ven. Naštěstí měl sál široké dveře na monumentální schodiště, dalo se dobře utíkat. Hitlerovská architektura byla svou pompézností přece jen k něčemu dobrá – únikové cesty byly až dolů na ulici volné.

Sál byl rázem plný ohně a kouře. Hořely koberce i plyšové sedačky – přistihl jsem se, jak v duchu počítám škody, ale o ty šlo až na posledním místě. Lidé byli mimo nebezpečí a peníze vzal čert – hlavně ať se podaří požár rychle zdolat, ve vyšších patrech je plno hostů, tam by to bylo horší!

Věnoval jsem se proto ostatním. Maxmiliánu Hurtigovi ošetřovali popálený obličej, Franz Ludwig měl seškvařenou košili přilepenou k ruce, ale kůže byla jen zarudlá, neudělal se mu tam žádný puchýř. Dopadli jsme jistě lépe než chlap ve dveřích chodbičky – z toho zbývala už jen hořící černá hromádka. Tím opravdu končila každá legrace.

Nejprve přijeli hasiči.

Byli to profesionálové a věděli si rady. Zalili sál pěnou a v krátkosti uhasili všechno, co hořelo. Za nimi přijela policejní auta, ale policie už neměla proti komu zasahovat – na ulici kromě davu čumilů nikdo nebyl. Policie se proto s hasiči věnovala evakuaci hotelových hostů i personálu.

Alfréd Schmidke přijel s prvními vozy. Osobně obhlédl situaci a brzy nás objevil v salónku.

„Napadli nás hitlernaftou,“ řekl mu Maxmilián Hurtig. „Rajčata i vajíčka by nám byla k smíchu, ale nezlob se, tohle je příliš!“

„Omlouvám se, odvolali mě k planému poplachu do závodů Mercedes,“ usekl Schmidke. „Teprve teď vidím, proč. Potřebovali mě dostat mimo.“

„Tvoji hoši tu byli poměrně brzy,“ utěšoval jsem ho.

„Poměrně brzy – na nenadálou akci. Potíž je v tom, že jsem něco čekal. Měl jsem si spočítat, že se tady něco stane.“

„Je to horší než jsme čekali. Naši protivníci přestali brát ohled na lidské životy a to znamená, že jim jde o hodně,“ vysvětloval ochotně Schmidkemu i Ernest Hauptmann. „Je tu dokonce jeden mrtvý. Uklouzl po hořící hitlernaftě a uhořel.“

„Kdo?“ zeptal se suše Schmidke.

„Nevíme,“ odtušil Max Hurtig. „Náš člověk to nebyl, patřil k těm ohňostrůjcům. Měl v ruce tašku hitlernafty. Uklouzl, upadl, chytila mu v ruce a rozprskla se po něm.“

Znamenalo to, že si blesku quro nevšiml? Anebo ano, ale pro Maxe bylo jednodušší tvrdit, že chlap uklouzl... Neměl jsem důvod uvádět to na pravou míru. Toho chlapa jsem zabil, ale – on se chystal zabíjet mé přátele. Co jiného byl ten útok hořlavinou? Tvářil jsem se raději nezúčastněně.

„To opravdu přehnali,“ konstatoval Schmidke. „Vidíš, Oto, je nejvyšší čas vyškolit aspoň jednoho vyšetřovatele na Firhoi.“

„Mohu s tím začít hned, ale... tady to hoří víc než se ti zdá,“ řekl jsem dvojsmyslně.

„Vyšetřím to, jak to půjde,“ sliboval úsečně Schmidke. „Dám vám raději ochranu na cestu domů.“

„Kdo viděl dobře do sálu?“ zeptal jsem se.

Samozřejmě všichni, ale Max Hurtig se mi se svými silnými brýlemi nezdál nejvhodnější. Obrátil jsem se raději na mladšího Ernesta:

„Nebyl bys ochotný jít se mnou na Firhoi?“ zeptal jsem se ho. „Potřebuji jednoho člověka kvůli svědectví, aby tefirové mohli zachytit jeho memo-záznam.“

Musel jsem jim rychle vysvětlit, co to je. Především Schmidke se rozjasnil, když to slyšel – s memo-záznamy měl dobré zkušenosti z vyšetřování nepokojů.

„A co tvoje vlastní svědectví?“ nadhodil ke mně.

„Bohužel – mám nevýhodu,“ musel jsem přiznat. „Postihuje to prý jednoho z deseti tisíc, ale ode mě záznamy nikdo nepořídí, prostě to nejde.“

Byla to výhoda, nebo nevýhoda?

Při setkání se sůvičkami šlo o výhodu, když šlo o svědectví, bylo tomu přesně naopak. S trochou smutku jsem si uvědomil, že nikdo nezíská unikátní historické záznamy z podvědomí Belial – hororové scény z potopy světa, vzdálený atomový mrak nad Sodomou, ohnivou zkázu válečné výpravy faraona Hanišativa – kterého naše dějiny ani neznají, protože zmizel beze stop... a zrovna tak strašné masakry ve světě Pegsda, Loaneb a Cifuri... Ach jo, škoda toho – ještě že nejsou všichni odolní!

Kdyby mi tak někdo v té době řekl, že tento problém není nepřekonatelný! Ba co víc – že už je to na Zemi vyzkoušené! Že je možné naučit se malovat tak, že ručně malované obrázky stěží rozeznáte od fotografie, dokud je nevezmete do ruky. A také – že je namalujete i po mnoha tisíci letech od chvíle, kdy jste viděli originál – takže jednoho dne přece jen namaluji i ty dokumentární obrázky z potopy světa...

Zatím ale nebyly andělské malířské techniky všeobecně známé ani na Zemi.

Naučit se jim bylo snadné, když učiteli byli andělé, nebo aspoň jejich učedníci. Na Zemi jich ale bylo málo a měli jiné problémy, než aby se mohli věnovat malování. Nesporný příslib do budoucnosti byl už v tom, že tyto techniky existovaly a naše škoda byla, že jsme o nich neměli nejmenší tušení...

„Já tam půjdu rád,“ ujistil mě Ernest. „Docela rád se tam podívám. I když nevím, kde má Ota letadlo, neviděl jsem ho přicházet.“

„Vezmu tě tam bez letadla,“ ujistil jsem ho. „Neboj se, umím to. Pojď sem a postav se tady, ať tě mohu obejmout.“

„Snad ho nechceš odnést do pekla v objetí jako ďábel?“ rozesmál se Max Hurtig.

„Člověče – a víš, že máš asi pravdu?“ usmál jsem se na něho. „Právě oni to tak mohli kdysi dělat!“

Přitiskl jsem Ernesta k sobě. Byl tělnatější postavy, ale spolu jsme utvořili jednolitý objekt.

Pak se modravě zablýsklo – a oba jsme stáli uprostřed atria mého domku na Bykyle.

Kokabeel byl plný ochoty, když jsem ho požádal o službu podobnou těm dosavadním – o memo-záznam svědectví z incidentu, aby bylo možné určit identitu dalších osob.

Nasedli jsme do vimaanu a odletěli na Firhoi. Předal jsem Ernesta tefirům. Ujistil jsem ho, že ti důvěryhodní muži jsou skutečně ďáblové našich praotců, ale nemusí se jich bát, ti už lidem neškodí. Následoval je a já jsem tu zůstal o samotě s Kokabeelem.

Zeptal se mě, co se děje na Zemi. Neměl jsem důvod mu cokoliv tajit a řekl jsem mu všechno.

„Tobě se to zdá normální?“ podíval se na mě tázavě.

„Nezdá, ale nechci před tím couvat,“ připustil jsem, že to nevypadá růžově.

„Dávej pozor, ať někoho neohrozíš víc než je snesitelné. Máš zodpovědnost k nim i k jiným.“

Ujistil jsem ho, že jsem si toho vědom.

Raději jsem mu svěřil své plány pro nejbližší dobu. Pokýval souhlasně hlavou, ale nezdálo se mi, že by si byl jistý správností mého očekávání.

„Máš naši podporu, ale... opatrně...“ ujistil mě.

Na oplátku mi sdělil, že Firhoi připravuje průzkum nejbližšího světa svázaného měsíční vazbou. Konvertor na Varvei je již postaven, zbývá oživit jej a připravit průzkum.

Tefirové to prý budou dělat jinak než my – důkladně, spolehlivěji a rozvážněji.

„Poučili jsme se od vás,“ sděloval mi Kokabeel. „Účastní se toho výhradně uturge. Přihlásilo se jich dost, všichni musí být vyškoleni a všichni dostanou dary z Xijtry – především tacuky a quro. Paměť také, to teď děláme při jednom zásahu.“

Byl to námět k zamyšlení i pro nás. Měli bychom horší pozici, kdybychom průzkum neznámých světů svěřovali výhradně odolným jedincům? Mezi lidmi Země jich je méně a nikdo o nich neví. Vím vlastně pouze o jednom – ale majora Applegate bych si za parťáka nikdy nevzal.

Tefirové zatím přivedli nazpět Ernesta Hauptmanna. Přidali mi zápisník s jeho memo-záznamem. Poděkoval jsem jim a opět jsme nasedli do vimaanu.

V mém domě jsme si chvíli hráli s technickou stránkou věci. Z memo-záznamu jsem pořídil kopii na videokazetu a pár velkých fotografií.

„Tohle že jsem měl v hlavě?“ nevěřil Ernest svým očím, když si prohlížel jednu z fotografií. Bylo na ní možné rozeznat všechny obličeje – rozjařené tváře útočníků i zděšené těch, kdo s tím neměli nic společného.

„Tady toho chlápka znám – to je Wenzel Saltz, býval ve Vzkříšení Německa. Hans Jodel je taky od nich. Ale že se k nim dá Fritz Cielke, to bych nikdy neřekl!“

„Tohle jsi přece viděl ty sám,“ ujistil jsem ho.

„Já to nepopírám – viděl jsem to, ale tak podrobně? Vždyť jsem v tom fofru nikoho ani nepoznal.“

„Vědomě ne – ale podvědomí je děsivě přesné, uvědom si to,“ ujistil jsem nejen jeho, ale všechny.

„No – odteďka už věřím, že to jsou ďáblové,“ otřásl se trochu. „To se jim to trestalo, když před nimi člověk žádný hřích neutajil!“

„Víš – oni s lidmi tenkrát nejednali fér,“ zchladil jsem trochu jeho nadšení. „Byli jsme pro ně do nedávné doby untermensch...“

„Fuj – to je ale hnusné slovo!“ otřásl se. „Untermensch!“

„To tedy je... jak je to dávno, co jste tak vy Němci označovali většinu lidstva?“

„To mi raději ani nepřipomínej!“ otřásl se.

„No nic – vrátíme se a předáme to Schmidkemu,“ řekl jsem smířlivěji. „Vezmeme si jen tady tu kabelu a letíme.“

Vimaanem jsme přeletěli jen ke mně, pak jsem Ernesta objal a rázem jsme byli na ochozu střechy hotelu Rote Fahne.

„Proč tady?“ zeptal se mě udiveně.

„V Novém Německu mám jen pár záchytných bodů, jako například tenhle,“ vysvětloval jsem mu. „Jde to i jinam, ale musel bych to dlouho zaměřovat. Na to teď není čas.“

Sjeli jsme výtahem dolů a padli rovnou do náruče generálu Schmidkemu. Už se nás chystal setřít za to, že jsme navzdory jeho příkazu k evakuaci zůstali nahoře, ale dlouho nás nehuboval. Zastavil jsem ho pravdivým tvrzením, že jsme se právě vrátili z Nového Pekla Firhoi, což mi Ernest ochotně potvrdil. Obrázky byly ostatně důkazem, že si nevymýšlíme.

Předal jsem je Schmidkemu, který nad nimi tiše zajásal. Hned je sbalil do aktovky a odjel do svého sídla, ale ještě před odjezdem mi vyřídil, že mám navštívit Maxmiliána Hurtiga v jeho bytě a sám dal vysílačkou pár pokynů. Tušil jsem, že několika chlapům nastanou krušné chvíle a nechtěl bych být na jejich místě, až se budou před těmi obrázky kroutit. Tušil jsem ale, že ta banda jsou jen najatí kraválisté. Skuteční viníci se neúčastnili – bylo to pod jejich úroveň. Nachytáme zase jen malé ryby.

Prohlédl jsem si zničený konferenční sál, ale jednání s pojišťovnou jsem nechal na Kubickovi – tvrdil, že je hotel pojištěný nejen proti přírodním pohromám, ale i proti násilnostem, takže pojišťovna všechno zaplatí. Pro jistotu jsem mu nařídil, aby přestal posílat peníze na mé konto. Hotelového konta se zatím nic nedotklo.

Ernestovo auto stálo v pořádku na parkovišti a Ernest mi nabídl odvoz za Hurtigem. Za chvíli nás Maxmilián přivítal. Tvář měl zafačovanou, ale když nás spatřil, usmál se. Řekli jsme mu o vyšetřování na Firhoi. Ernest se dušoval, že s tefiry nepromluvil ani slovo, jen mu předváděli točící se pruhovaný kotouček a hned se ke mně vrátil, ale ujistil jsem ho, že tam byl déle než si myslí.

Vzal to sportovně, ani se nepřestal usmívat.

„Poslouchej, Maxi, kdyby mi někdo řekl, že se dostanu do pekla k pravým ďáblům, nevěřil bych mu to. A už vůbec ne, že to budou docela příjemní páni a že se hned zase vrátím.“

Kabela, kterou jsem přinesl, byla pořádně těžká, ačkoliv na to nevypadala. Stačilo do ní hrábnout a hned bylo vidět proč. Byl v ní – písek. Písek, ve světle zářící žlutým kovovým leskem.

„Je toho míň než padesát kilo, ale další přinesu příště,“ řekl jsem Ernestovi.

„Člověče – ta váha... ono je to vážně zlato!“ vydechl Maxmilián. „Oto, kamaráde, ty jsi milionář!“

„To jsem byl už dávno a jak vidíš, zadržený účet mě nerozhází,“ usmál jsem se. „Založte tu banku, ať zachráníte co se dá. Kdybyste potřebovali další zlato – vidíte sami, je to maličkost.“

Rychle jsme probrali i další detaily. Dohodli jsme, že těžiště našeho úsilí bude v televizi. Musíme tam prorazit za každou cenu, ukážeme Němcům, do čeho je zatahuje strana Nekonečný Pokrok.

Kamarádi mě brzy omluvili – dobře věděli, proč nechci být dlouho na jednom místě, kde by mě mohli zastihnout černí pánové, případně i s pomocí neviditelného bombardéru. Zmizel jsem raději na Bykyle a vrátil se s vimaanem za Alfrédem Schmidkem.

Čekal už na mě na smluveném místě na střeše policejní stanice i se svými lidmi. Představil mi pět právníků a dva muže od kriminálky. Právníci měli zahájit proces s vrahy tefirských dětí, potřeboval jsem tam opravdové soudce. Dva hoši od kriminálky se měli stát žáky Kokabeela a jeho kolegů. Jak mi sami řekli, dva byli proto, aby se nic nestalo, kdyby to jednomu nešlo.

Vimaan neměl tolik sedadel, ale krátkodobě se vešli všichni. Odlétli jsme modrou propustí a brzy jsem je ubytoval v domcích městečka Kogucu hned vedle domu, kde bydlela Gerta Wernerová s dětmi.

Nemohl jsem tentokrát požádat Járovu partu o výpomoc při pěstování transplantátů. Sám jsem měl jeden pro Gertu, takže jsem mohl mít už jen jeden a to bylo málo. Všichni z Járovy party pěstovali další pro své přátele. Obrátil jsem se proto na Uaxio. Pomoc mi slíbila, zejména když jsem ji ujistil, že jsme v tom namočení všichni. Pak už jsem se jen dohodl, jaké vědomosti by měli od nich naši přátelé dostat do začátku. Dohodli jsme se na nezbytném minimu – ostatní jim cíleně doplníme borůvkami.

„Nelíbí se mi, že je vás málo,“ řekla mi Uaxio. „My tak důležité podniky nikdy neděláme v tak málo persónách.“

Ani ona ale nedokázala urychlit růst implantátů, takže naši hosté měli týden volna. Rozhodl jsem se ukázat jim, co se dá. S osobním boeingem jsme se vydali do pevnosti Myeor na Gehennu, kde jsem je zavedl do velína, aby si prohlédli srdce bývalé bojové pevnosti Árjů, ale i zajatce, čekající na soud.

„Nevypadá to jako peklo,“ vrtěla hlavou Gerta. „To jsem si představovala úplně jinak.“

Neměla pravdu. Načervenalé světlo chodeb by představám pekla odpovídalo a červené podlahy a stropy také. Chyběly jen kotle s úpícími hříšníky.

„Mají zajatci zajištěna všechna základní práva?“ zajímalo doktora Adolfa Dietricha – právník se v něm zkrátka nezapřel.

„Všechna asi ne,“ pokrčil jsem rameny. „Těžko jim někdo doručí dopisy z domova. Můžeme jim zajistit odesílání dopisů na Zem, jsem ochoten nakoupit známky a naházet je osobně do poštovních schránek, ale – sem do Pekla není zpáteční adresa.“

„Aspoň jim umožněte odeslat zprávu rodinám, že jsou naživu,“ přimlouval se za ně doktor. „Snad by se dalo něco dělat prostřednictvím Červeného kříže.“

Slíbil jsem mu to a zeptal se ho, jak si představuje soudit viny těch, kdo vraždili nebo připravovali hromadné vraždění v jiném světě.

„Víte, pane Oto,“ usmál se na mě omluvně, „to je těžké. Tefirové mají pravdu. Nemůžeme je soudit podle tefirských zákonů. Smíme použít jen zákony platné na Zemi. Americké nebo jiné, ale musí být obecně uznávané. Byl bych pro použití amerických. Nikdo nebude nic namítat, když použijeme jejich vlastní. Vždyť i jejich zákony dávají dostatek prostoru k přísným rozsudkům. Trest smrti bych asi nežádal, ale proti tomu byste byl jistě i vy.“

„Dobře, ale – co s porotou?“

„Formální stránka věci podle mě není důležitá,“ vrtěl hlavou. „Důležité bude, zda budou stačit důkazy. Nemusíme úzkostlivě dodržovat formální stránku, ale po faktické stránce musí být v pořádku. A to asi budou.“

„Není mi jasný americký systém porot,“ vyptával jsem se ho zvědavě. „Jak to s ním zařídíte?“

„Systém porot není ve vesmíru ani jediný možný ani povinný. Postačí nám i jiná forma ochrany před omyly a zvůlí soudu. Například systém platný v Novém Německu.“

„A jak to vidíte s výší trestu?“ zajímalo mě.

„Jak říkám, trest smrti z principu odmítám. Podle amerického práva je přípustný, ale podle nás je barbarský – jistě se mnou souhlasíte. Ale ani americké právo nic nenamítá proti trestu tří set let vězení. Za hromadnou vraždu je to podle mě docela přijatelná sazba.“

Nenamítal bych nic. Zákonodárci ty kuriózní sazby kdysi vymysleli proto, aby lumpové nemohli využít nejbližší amnestie. Netušili, že by mohly být použitelné ve světě dlouhověkosti. Důležité bylo, že by takové sazby odpovídaly zločinům už v době jejich spáchání a nebudou tedy použity zpětně. To se všude na Zemi považuje za nepřípustné.

Když se to tak vezme, je otázka, jaký trest bude horší? Osvobození, zaplacené krátkým životem, nebo dlouhý život bez svobody? Obojí je zasloužený trest. Nerad bych ale viděl na svobodě darebáky, kteří zabili Belial a ty děti. Zůstanou tady a snad si trest vychutnají do dna. Budou mít dlouhý život, ale celý jej stráví v kriminále. Dobře jim tak!

Opět jsme opustili Gehennu.

Vzali jsme to na Pegsda, a navštívili jednu vesnici. Její obyvatelé věděli, že nejsme tefirové, ale že jsme je těch nebezpečných netvorů zbavili. Pozorovali nás ale značně opatrně a schovávali před námi zejména děti. Ani jsem se jim nedivil – také oni měli s tefiry odvěké nepříjemné zkušenosti.

Veselejší to bylo na Cifuri, kde žili bájní ufónci s jejich krásnýma velikýma mandlovýma očima. Přivítali nás jako přátele, stejně jako kočkovité Ciropegy na Loanebu. Zavítali jsme ještě za atrakcí v podobě veleještěrů na Dinosaurii, ale nemohli jsme tam vystoupit a raději jsme se vrátili na Bykyle.

„To všechno jsme objevili,“ ujišťoval jsem je. „Bykyle je pro nás nejbližší a nejvhodnější svět. Zemi se uleví od přebytku obyvatel.“

„Proč s tím tedy váháte?“ zajímal se doktor Johann Kierten.

„Nemíníme udělat z krásného světa nový Klondyke, ani jej osídlit lidmi, žijícími z ruky do úst. Chceme vytvořit civilizaci podobnou tefirské. Nejde o technologie, jako o vzdělanost. Především si sem nechceme přinést naše pozemské nectnosti, hrabivost, závist a nenávist. Budeme si muset lidi pro nový svět pečlivě vybírat.“

„Chceš ty horší nechat na Zemi? Není jich tam už teď přebytek?“ durdila se naoko Gerta.

„Je – ale Zemi nepředěláme, na to je nás málo,“ ujistil jsem ji. „Budeme rádi, když to zvládneme tady. Ale jestli se nám to podaří, můžeme později s tím větší váhou ovlivňovat Zemi.“

„Kéž by!“ povzdychla si.

Trochu jsem jim pomohl při zabydlování. Děti se stačily rozhlédnout po okolí a objevily nedaleko úplně jiný les, než na Zemi. Pomocí pamlsků navázaly přátelství s tvory podobnými kočkám, až na to, že to nebyly šelmy. Ostré drápky využívali jen ke šplhu na stromy a nejvíce jim chutnalo ovoce. Děti jim začaly říkat veverky, i když to nebyli ani hlodavci. Na názvu přece nezáleželo. Veverky se rychle naučily panáčkovat a Christinka nám brzy jednu zvlášť učenlivou samičku přivedla až do bytu, kde veverka za angrešty metala kotrmelce a válela sudy, pochopitelně k velkému smíchu všech.

Ode mě se ale zvířátka držela v uctivém odstupu. Možná vycítila quro, podobně jako to na Zemi zjistili psi. Ne že by přede mnou zděšeně utíkala, ale nikdy se ode mě nenechala pohladit, zatímco od dětí si nechala ledacos líbit.

Měl jsem ale i vážnější náměty k rozhovoru.

„Můžeš mi, prosím tě, přiblížit osobu Horsta Kugela?“ zeptal jsem se jen tak mezi řečí Gerty. „Myslím toho, kterému jsi prodala televizi. Odkud na to sehnal peníze?“

„Prodala jsem mu ji na úvěr,“ řekla bezelstně. „Bude ji splácet ze zisku, spočítali jsme to tak, aby mu také něco zůstalo. Proč se ptáš?“

Vysvětlil jsem jí situaci v Novém Německu, kde se televize dala do služeb nové strany, která se pokouší získat Radnici.

„Vadí mi na ní moc věcí,“ končil jsem. „Plánovitě ničí podniky Nového Německa, chce je podřídit někomu mimo a bez mrknutí oka používá násilí.“

„Horst by nic nečestného neudělal,“ hájila ho.

„Pak mi ale vysvětli, proč se v jeho televizi otevřeně špiní památka tvého muže,“ popíchl jsem ji. „Házejí otevřeně na Kurta, že přivedl Nové Německo na pokraj bankrotu. Podniky jsou na tom skutečně špatně. Ernst Hauptmann tvrdí, že je to vinou nového vedení Neue Deutsche Bank. Horstova televize to ale hází na Kurta.“

„Horst by to neudělal!“ tvrdila Gerta, ale nedokázala zakrýt, jak jí při těch slovech ztvrdly rysy. „Poslyš – to by mohl být ten problém. Ta nová strana se Kurtovi nelíbila. Jen o ní nevěděl nic bližšího.“

Tím mi nepomohla. Znamenalo to jen, že všechny tyhle procesy probíhají dlouho, jen jsem si jich nevšiml. Není divu, pobýval jsem dlouho mimo. Řekl jsem si ale, že se žádná kaše nejí tak horká, jak se uvaří. Nová banka snad těm hochům nabourá koncepci.

Podnikli jsme s Járou nájezd na Ribge pro zlato. Dokud jsme je nepotřebovali, nechávalo nás chladné, ale teď jsme se podívali na zdejší naleziště pořádně. Výsledek stál za to. U mého domu na Bykyle jsme vykopali sklep, kam jsme postupně uložili několik desítek tun toho kovu.

„Šidíme tím budoucí kolonisty Ribge,“ uvažoval Jára vážně.

„Možná,“ přikývl jsem. „Nemyslím si ale, že je naše kutání významné, aby něco ovlivnilo a za druhé – budeme mít jistě příležitost vrátit jim to jinou formou pomoci.“

Přitom mě napadlo, že přesun zlata mezi různými světy nemusí být první ani poslední. Dokonce je možné, že už to tu jednou bylo.

Za druhé světové války chtěly světové židovské organizace zachránit část příbuzných ohrožených nacisty. Nabídly Němcům obrovskou částku ve zlatě, když několika transportům Židů povolí odjezd do neutrálních států, zejména do tehdy britské Palestiny. Němci na to po krátkém váhání přistoupili – peníze nesmrdí, zlato je platidlem nezávislým na důvěryhodnosti měn a Hitler získal podstatně víc než pár kostek mýdla, které by ze Židů udělal v některém koncentračním táboře. V jeho očích se konečné řešení židovské otázky jen trochu odsunulo. Kde tehdy Židé tolik zlata sehnali, už se nikdy nezjistilo.

Tehdy už na Gehenně kromě Árjů a Baalů jiné kmeny nežily. Je ale vyloučené, že by se někdo na Zemi angažoval? Árjové to nebyly, ale – u Baalů jsem si nebyl jistý. Pravda, nikdo už v té době neměl konvertor nahoru, ty musí být umístěny na vysokých věžích a jsou proto snadným terčem. Neznamená to ale, že by nikdo nemohl mít dobře ukrytý konvertor – na Zemi. Vždyť Baalové neměli žádnou věž ani v době nájezdů na Brazílii!

Kdo z tefirů by ale spolupracoval s jelimany z Kanaánu?

Ačkoliv – ani to nebylo vyloučeno. Baalové si tak mohly zajišťovat ústupovou cestu, jako kdysi uprchli před vyvražděním Asbeelové. Nevyskytovaly se na Zemi spousty nevysvětlených jevů? Co třeba spousty výskytů UFO i před invazí Baalů? Tefirové jsou s lidmi geneticky slučitelní a mohou mezi nimi klidně žít bez obav z prozrazení! Nemohla malá posádka Baalů na Zemi přežít i zkázu Baalů v Gehenně? V takovém případě bychom mohli mít vážného protivníka přímo na Zemi. Protivníka, který sice nedisponuje vimaany, chráněnými vyhlášenými zelenými štíty Árjů, ale převyšujících jakoukoliv vojenskou sílu pozemšťanů. Který je na Zemi dobře aklimatizován a k nerozeznání od lidí.

Stát Izrael přece později překvapil svět ještě jednou. Opět šlo o jeho existenci, když se Arabové, otevřeně podporovaní tehdy ještě silným Sovětským svazem hrdě chvástali, jak rychle zaženou Židy do moře a co horšího, chystali se k tomu. V té době Izrael nečekaně získal velké množství peněz. Nakoupil nejmodernější letadla a tanky – a zahnal Araby. Bylo to způsobeno nesmírným vzepětím solidárnosti Židů celého světa – nebo se za tím skrývalo cosi víc?

Čím vysvětlit zničení japonských televizních studií, jen začaly uveřejňovat tefirské dokumenty o spolupráci lidí s ďábly, zejména v historických oblastech? To by snad Japoncům vadit nemělo! Jejich vládci sice kdysi spolupracovali se Zeny, ale ne víc než jiní. Proč se zvedla mohutná vlna odporu proti zveřejnění historických pravd právě v Japonsku? Nebyla nakonec – dobře zaplacená?

A teď – velice sofistikovaný hospodářský úder proti Novému Německu! Úder, který představoval zatím neznámou částku, Ernestem jen odhadovanou v řádu miliard dolarů. Kdo na to vynaložil peníze, které se mu nikdy nevrátí? Musí to přece mít nějaký význam!

Buď jak buď, někomu překážíme. Musel jsem si to ale zatím nechat pro sebe. Důkazy jsem neměl a nejasný nápad byl na nic. Uvidíme! Uvědomoval jsem si ale zřetelně, že musím čekat i něco horšího.

Zastavil jsem se raději v Novém Berlíně. Maxmilián Hurtig mě přivítal radostně, ale Ernest Hauptmann nebyl doma. Podle naší dohody se měl pokusit ve Švýcarsku vyměnit zlato za dolary a nové marky. Napadlo mě, že by jeden člověk neměl jezdit po světě s kufříkem plným zlata, ale Maxmilián mě ujistil, že odletěli tři, aby se navzájem chránili.

Rozhodl jsem se navštívit Horsta Kugela. Našel jsem ho v budově televize a požádal o rozhovor.

„Budu potřebovat zákonem stanovený prostor v televizi,“ začal jsem bez obalu.

„Já – nevím,“ odtušil Horst nešťastným hlasem. „Přišel jsem na to až teď. Oni si zakoupili všechen čas na dva měsíce dopředu už před tím nešťastným útokem na starostu Wernera, ale když jsem teď za nimi přišel s požadavkem na zákonem vynucenou změnu ve vysílání, upozornili mě na poslední bod té smlouvy. Já jsem se tam zavázal zaplacený čas v žádném případě neměnit, jinak nejen nic nedostanu, ale naopak bych musel zaplatit pořádné penále.“

„Aha – netušil jsi, že by to mohlo nastat, že?“

„Právě! Bylo to nesmírně výhodné! Na takové penále ale nemám dost peněz – dvě miliardy dolarů je na mě trochu moc!“

„Cože? Tolik?“ zajímalo mě.

„Ano – bral jsem to jako nesmysl, kde by mě napadlo, že budou předčasné volby?“

„Riskuješ ale znemožnění voleb a za to by ti hrozil trest vězení!“ upozornil jsem ho.

„Právě!“ odvětil. „Nic jiného mi nezbývá. Do vězení půjdu tak jako tak – buď pro znemožňování voleb, nebo pro neschopnost zaplatit pokutu. Každý ale uzná, že nemám jinou cestu. Upřímně řečeno, dodržet smlouvu mi připadá čestnější.“

„Volby mohou být odloženy,“ zamyslel jsem se. „Nebude-li možné zajistit regulérnost, budou odloženy ze zákona. To by možná bylo výhodné. Nesmíte ale tu smlouvu prodloužit ani o den.“

„To mě nenapadlo!“ rozjasnil se Horst.

„Dobrá – není všechno ztraceno,“ ujistil jsem ho. „Naše strana musí jmenovat kandidáty až těsně před volbami, aby nebylo možné argumentovat tím, že na to měla dost času. Což se dá zdůvodnit i požárem hotelu Rote Fahne během volební schůze.“

„Pane Vávra – vy jste génius!“ vyhrkl Horst.

„Můžeme to zařídit,“ ujistil jsem ho. „Naším kandidátem nebude Max Hurtig. Momentálně jsem to slíbil já, ale mohla by to být i Gerta Wernerová. Nové Německo starostku ještě nikdy nemělo, ale i to by se mohlo změnit.“

„Jestli mě od té ostudy zachráníte, máte to u mě!“

„Uvidíme,“ přemýšlel jsem usilovně. „Obávám se jen, že to mají dobře pojištěné.“

„To je možné,“ zmalomyslněl opět Horst.

Bylo to nejen možné, ale pravděpodobné.

Vrátil jsem se k Maxmiliánovi a dlouho jsme se radili. Bylo jasné, že strana Nekonečný Pokrok na Horsta ušila parádní boudu. Nehrálo jen, jak mohli dopředu očekávat předčasné volby, když je vyvolal nečekaný atentát na mě. Leda – leda by ten raketový útok nebyl adresován mně, ale Kurtovi! Vypadalo to divoce, ale – vyloučit se nedalo vůbec nic. Byla by to ale hodně vysoká hra!

Ještě jsem na to zavedl řeč na naší nejbližší poradě na Bykyle. Tentokrát jsem řekl všechno, včetně svých nejasných podezření.

„Vypadá to dost zle, tati,“ zhodnotil to Jára. „Byl by to asi pořádný komplot. Nebude lépe, když tě přece jen trochu zajistíme? Nezlob se na mě, ale každé shromáždění, kterého se účastníš a ke kterému vylepíš plakáty, mi připadá jako pozvánka pro další půltunovou bombu.“

„Jak mě chceš zajišťovat?“

„Zítra dostaneme z Firhoi tři vimaany,“ sděloval mi. „Projednával jsem s tefiry průzkum dalších světů. Sami mi je nabídli – nové vimaany mají navíc zařízení pro neviditelnost. Tvrdili, že nám jejich tajemství dají oplátkou za štíty Árjů. Pokud samy nepoužijí radarů, neprojeví se ve viditelném světle ani v jiných částech spektra. Můžeme je nasadit na hlídkování proti těm neviditelným bombardérům.“

„Neviditelní proti neviditelným,“ ušklíbl jsem se.

„Neviditelní proti částečně neviditelným,“ opravil mě vážně Jára. „Naše vimaany budou dokonale neviditelné nejen na radarech, ale i vizuálně. Neuvidí je ani z družic. My je ve dne uvidíme očima a v noci pomocí elektromagnetického vyzařování. Na to by je nachytala i stará česká Tamara. Nás neuvidí ani ona.“

„Chceš trvale hlídkovat ve vzdušném prostoru nad Novým Německem? Dobrá – můžeme o tom přemýšlet, ačkoli nám to může zkomplikovat život.“

„Trvale – nevím. Asi by to bylo lepší. Ale určitě ve chvílích, kdy tam budeš jednat. Může nám to život zkomplikovat, ale také zachránit!“ nadhodil.

Ostatní z Járovy party ho podpořili. Bylo nás už více než na počátku, ale porady se stále týkaly jen našeho úzkého kruhu. Nově přijatí členové se jich účastnit nemohli, nechápali by oč jde. Kdoví, jestli spolu budeme tak vycházet, až nás bude dvakrát – nebo tisíckrát – víc?

Vrátil jsem se raději do Nového Německa. Naštěstí se Ernst Hauptmann vrátil a koupil objekt, kde mohl otevřít banku. Dům potřeboval úpravy, ale Ernest to viděl optimisticky. Já jsem takový optimista nebyl. Netušil jsem, nakolik jsou Novoněmci propagandou nové strany Nekonečný Pokrok zpracovaní, ale počítal jsem už i s prohrou ve volbách. Bylo by lépe jednat bez televize a zahájit alespoň mítinky.

Maxmilián byl pro a navrhl uspořádat setkání s příznivci strany ve školách, ty se k tomu nejvíc hodily. Nebyl problém vytisknout tisíc letáků a vylepit je po celém městě. Protistrana si ale okamžitě najala stovky kluků, aby naše plakáty strhali, takže to nemělo požadovaný efekt. Dávali jsme letáky do pošty – naštěstí se i pro nás našlo mezi mládeží pár nadšenců. Ti z opačného tábora také nezaváhali a začali naše věrné napadat. Brali jim balíky letáků a ničili. Dospělí se k nim často přidávali. To už ale bylo za hranicí zákona, Schmidke se na jeho obranu postavil a několik výtržníků skončilo ve vazbě.

Na první mítink ve školní tělocvičně se dostavilo více lidí než na tu nešťastnou schůzku v hotelu Rote Fahne. Navíc tam byla – k našemu ulehčení – převaha těch, kteří nás slyšet chtěli. Vynosili během minuty naše pískající a dupající protivníky ven a diskuse začala.

Seznámili jsme přítomné s organizovanou sabotáží Nového Německa, prováděnou nejen mimo jeho území, ale – a to především – bankou Neue Deutsche Bank.

„Kampaň je očividně zaměřená na hospodářské zničení Nového Německa,“ vysvětloval jsem jim. „Musíte si to uvědomit dříve než bude pozdě. Svět není v krizi, jak vám strana Nekonečný pokrok tvrdí. Okolní státy prosperují, jen pro výrobky Nového Německa není za hranicemi odbyt.“

„Japonci nás ničí dumpingem!“ ozval se hlas jednoho nespokojence. „Nabízejí všechno levněji!“

„Tím to není,“ odmítl jsem to. „Japonci jen zaplnili mezeru, vzniklou vyhozením firem Nového Německa z trhu. Vidím to jasně na küfferlinu. Na ten má Nové Německo monopol, ten lék je ve světě trvale nedostatkový – ale firma Medizine Niederle musela zastavit výrobu jako první. Proč?“

„Prý jste ji položil vy sám, její hlavní akcionář!“ ozval se kdosi, pro změnu dost jízlivým tónem.

„Naopak! Na poslední chvíli jsem ji před bankrotem zachránil,“ odrazil jsem ten výpad. „Firma už půl roku nedostala za küfferlin ze světa ani dolar. Podařilo se mi zachovat ji pro Nové Německo. Firma Krupp tak prozíravé vedení bohužel neměla – a v této chvíli už je prodána. Kdo ji koupil?“

„United Steel!“ doplnili mě jiní.

„Ale aspoň vyrábí a dává nám práci!“ vykřikl někdo se zadostiučiněním.

„Práci vám dává – dokonce více než dříve,“ připustil jsem. „Ovšem za plat sotva poloviční!“

„I to je lepší než sušit hubu!“

„Kdo nechápe, že účelem je, abyste dělali za poloviční platy všichni, ať na ty vydřiduchy ochotně dělá dál!“ odtušil jsem. „Slyšel jsem, že u Kruppa, pardon, u United Steel musíte ráno všichni povinně tleskat, když nové vedení přichází do práce!“

„Máme je rádi!“ ozvalo se, ale ta nesmělá obrana zanikla v opovržlivém smíchu.

„Dobrá – tleskejte jim vděčně!“ pokrčil jsem rameny. „Ostatní Němci naštěstí nikomu tleskat nemusí – a nejspíš ani nebudou.“

„Ale – jak dlouho ještě?“

„Zdá se, že natrvalo,“ kývl jsem hlavou. „Rozhodli jsme se podniky Nového Německa podržet. Nejen ty ohrožené odstřihnutím exportu, ale i ty, které tlačí ke zdi Neue Deutsche Bank.“

„To bych rád věděl, jak!“

„Jednoduše,“ řekl jsem. „Založili jsme Hilfebanku, aby je financovala, když je Neue Deutsche potápí. Stačí, aby se na nás vedení postižených firem obrátilo s žádostí o výhodný úvěr a dostanou jej.“

„Ale co export?“ pochyboval někdo v davu.

„Podpoříme nejen podniky zaměřené na vnitřní trh, ale i exportní. Dříve na něm nebyly závislé, ale v dobách rozvoje do jeho rozšíření investovaly. Koupíme tedy jejich produkty místo dosavadních odběratelů. Místo zablokovaných světových trhů využijeme mimozemských. Můžeme odebrat značné množství zboží – a dobře za ně zaplatíme.“

„Čím? Mušličkami, barevnými sklíčky nebo zrcátky?“ stále provokoval rýpal ukrytý v davu.

„Nejsme blázni!“ odsekl jsem. „Máme dost peněz!“

„Jen aby tady také platily!“

Hodil jsem na stůl batoh, ležící dosud na zemi. Vyhrnulo se z něho pár cihliček žlutého kovu.

„Na tomto stole leží deset kilogramů čistého zlata!“ řekl jsem. „Kdo nevěří svým očím, může se jít podívat zblízka.“

Sál ztuhl překvapením. Počkal jsem chvilku, až se vzpamatují. Tělocvična se rozšuměla a lidé se začali tlumeně dohadovat.

„Nebudeme nikoho nutit tleskat!“ usmál jsem se, když všichni umlkli. „Pamatujete si snad, že mi šlo vždycky jen o Nové Německo. Cítím se pořád za tenhle kus země zodpovědný! Ale netoužil jsem nikdy po tom, abych tady vládl. Ani v dobách, kdy mě napadlo přenést vás na Zem, ani teď. I když jsem se rozhodl vrátit se, jde mi zase o Nové Německo. Slyšel jsem, že je chce někdo potopit a levně skoupit, abyste mu za žebrácký groš ještě tleskali. Proto jsem se vrátil z jiného světa – snad ještě není pozdě!“

„Nekonečný Pokrok nám také slibuje prosperitu! A větší!“

„Ano, slibuje,“ souhlasil jsem. „Každému tisíc marek, když jim dáte Radnici, aby z vás později vydojili ještě víc. Kolik tisíc marek měsíčně dělá rozdíl mezi platem u Kruppa a pod United Steel? Není to právě ten volební dar? To se jim to rozdává, když na vás takhle ušetřili! Dali vám to jen jednou, berou si to nazpět každý měsíc třikrát!“

„Co nám ale nabízíte vy?“

„Obnovu nezávislosti Nového Německa,“ řekl jsem. „Podporu podnikům. Možná to potáhnu jen po nezbytnou dobu, ale dosáhnu návrat k prosperitě, jaká tu byla, než jste trestuhodně prodali do ciziny Neue Deutsche Bank.“

Poslední věta byla možná tvrdší, ale rozhodl jsem se nebrat si servítky.

V té chvíli jsem ale ztuhl já. Venku za okny nakrátko vzplála modravá záře, jako kdyby nedaleko odtud někdo elektricky svářel. Jednou – dvakrát – třikrát. Pak venku opět zavládla tma. Až za dlouhou chvíli sem zvenku dolehlo vzdálené dunění. Dnes přece byla obloha čistá, žádná bouřka se nechystala!

Na vysvětlení jsem nemusel dlouho čekat. V pouzdře na těle mi zabzučel mezihvězdný telefon. Ne normálně – ale krátké přerušované vibrace, signál nejvyšší naléhavosti, jaký jsem ještě nikdy ani nepoužil, ani nezažil.

Vytáhl jsem telefon a pomocí qura jej uvolnil.

„Tati, slyšíš mě?“ ozval se vzrušený hlas Járy.

„Slyším. Co je?“ ujistil jsem ho.

„Já to tušil!“ vykřikl Jára. „Já to věděl! Vy jste to neviděli? Jste někde zalezlí, že?“

„Jsem na předvolebním shromáždění,“ upozornil jsem ho. „Máme tu něco kolem stovky lidí. Před chvílí jsme viděli něco podobného polární záři.“

„To bylo ono. Vyřiď ode mě všem, že se znovu narodili. Před chvilkou jsem sestřelil neviditelný bombardér, který si to k vám potmě šinul!“

„Cože?“ zděsil jsem se.

„To ale nebylo všechno,“ pokračoval Jára. „Ten bombardér jsem prostě zadupal do moře, většina té záře pocházela z podstatně horší letecké bitvy – já proti pěti vimaanům! Bylo to skoro sto kilometrů od vás, ale to ti povídám, takový ohňostroj už svět dlouho neviděl!“

„Ale – kde se tam proboha vzaly...?“

„Nevím. Neviděly mě, střílely nejspíš podle ohně mého zidibadu a strefil se jen jeden, ale asi měl jenom wueb nebo rodzot, vimaan se pode mnou jen roztřásl. Snesl jsem se prudce dolů, pak jsem je měl najednou proti obloze, nemohl jsem je minout. Jejich štíty nestály za nic, trosky napadaly do Atlantiku severovýchodně od přístavu Port Uaxio! Vsadím se, že na ně někdo právě teď marně čeká s laserovým zaměřovačem nedaleko od vaší schůze! Nedočká se – je po nich!“

„A sakra!“ vyhrkl jsem.

„Nikoho ale chytat nemohu. Nemám tefirský plášť a nikdo za mě nepřevezme řízení.“

„Já nemám také nic – asi nám uteče. Díky aspoň za to, že víme na čem jsme!“

Sklapl jsem mezihvězdný telefon a zastrčil do pouzdra. Byl to poslední chybějící kamínek do té mozaiky a obraz skutečnosti přede mnou náhle vyvstal ve vší syrovosti. Byl to ale – děsivý obraz.

„S kým jste se to bavil, pane Vávro?“ ozvalo se z davu opět ten uštěpačný hlas.

„S někým, kdo vám právě zachránil život,“ ujistil jsem ho vážně. „To světlo před chvílí... Dlouho se mě někdo neúspěšně pokouší zabít, bohužel to zatím odnesli jen nevinní. Dnes jste to měli být vy.“

„Jak to můžete tvrdit?“ vyhrkl zaraženě rejpal.

„Náš hlídkový vimaan sestřelil nedaleko Nového Německa bombardér, který sem mířil s raketou. Stejnou jako ta, co zabila Kurta Wernera,“ řekl jsem do úžasem ztichlé tělocvičny. „Trosky spadly do moře, ale – to by ještě nebylo nejhorší.“

„Co může být ještě horšího?“ obrátil se na mě zděšeně Maxmilián Hurtig. „To je ti málo? Nebyl to snad pokus o hromadnou vraždu?“

„Teď už ale víme, kdo za tím stojí,“ přikývl jsem vážně. „Je to horší nepřítel, než jsme čekali.“

„Američani?“ vykřikl někdo z davu.

„Nebo snad – krajané Němci z Evropy?“ ozval se jiný.

„Ani Němci, ani Američané,“ odvětil jsem chmurně. „Všichni jsou jen pěšáčci na cizí šachovnici. Ale ti, co tuhle hru hrají – to jsou velmistři a umí ji hrát příliš dobře.“

Napadlo mě, že snad jen hlupák nechápe, co se tu děje, ale uvědomil jsem si, jak málo lidí tuší, kdo se proti nám postavil. Nikomu to ještě nedošlo. Nebyl to ale žádný div – ani jejich chyba. Nikdo přece nevěděl to co já!

„Máme proti sobě někoho, kdo žije mezi lidmi, ale není to člověk,“ řekl jsem pomalu. „Dnes se to konečně potvrdilo. Lidé nemají takové zbraně, jako oni.“

„Kdo to, proboha, může být?“ vyjekl kdosi.

„Ďáblové našich praotců!“ řekl jsem naplno.

Errata:

10.08.2021 21:58