Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ďáblové našich praotců

Nemohl jsem pokračovat ve schůzi, když se nedaleko dělo tohle. Ačkoli se nedalo čekat, že bych tam mohl být ještě něco platný, rozhodl jsem se schůzi ukončit. Předtím jsem jen v krátkosti seznámil přítomné se zjištěnými skutečnostmi.

Pravděpodobně jsme zkřížili plány ďáblům, kteří na Zemi zůstali – a ti se do nás pustili. Máme jim ustoupit, nebo se jim postavit? Nechat jim Nové Německo jako kořist, nebo jim dát jasně najevo, že tady nemají co dělat?

Přítomní byli proti ustupování, v konfrontačním tónu nepokračovali ani rýpalové. Věděl jsem ale, že to nebude jednoduché. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsme se dostali do křížku s opravdovými ďábly. Ať už šlo o nějakou tajnou základnu Baalů, jak mě napadlo prve, nebo tomu bylo jinak, vimaany jsou strašlivé stroje, i když mají jen wueby nebo rodzoty. Jen mi blesklo hlavou, že jsme nedávno stejně vyzbrojení smetli Američany v Novém Německu – kdyby tam na nás tyhle vimaany vletěly, bylo by to děsivé překvapení pro nás – ne pro ně. Teď už naštěstí zase máme lepší štíty Árjů. Co ale proti ďáblům svedeme? Mají před námi výhody, jsou starší a zkušenější. Neznáme je, oni nás ano. Nemají tak účinné zbraně, ale mohou je proti nám použít zákeřně zezadu – vyrovnají tím snadno i velký handicap.

Neměli bychom se stáhnout na Bykyle a do konfrontace se nepouštět? Vážně mi záleží na Novém Německu, na kousku pevné země, který z oběžné dráhy družic málem není vidět, abych kvůli němu riskoval ohrožení kolonizace světa Bykyle? Vždyť ani nevíme, jak dlouho na Zemi žijí. Mohou být už dávno jedněmi z nás pozemšťanů! Ačkoliv i my žijeme na Zemi od narození, mohou proti nám mít – výhodu domácího prostředí!

Když jsem se ale rozhlédl po těch lidech, pochopil jsem, že couvnout nedokážu. Věřili mi – mohl bych jim oznámit, že to vzdávám? I kdybych jim současně nabídl azyl na Bykyle, kdo by to přijal?

Rozloučil jsem se s Maxmiliánem Hurtigem i s ostatními a opustil shromáždění. Nenamáhal jsem se zakrývat, že na to nepotřebuji žádný dopravní prostředek. Prostě jsem jim zmizel a objevil se přímo v kanceláři Alfréda Schmidkeho.

Jistě, byl trochu překvapený, ale už si začal zvykat a ani to nedal najevo. Sdělil jsem mu podstatu neobvyklé záře, kterou ani on nemohl přehlédnout. Na oplátku mi rychle sdělil, co už věděl sám.

Letištní radary Nového Berlína opět nic nezachytily, ačkoliv ten ohňostroj na okamžik ozářil Nový Berlín, že se při něm dalo číst. Nikdo netušil oč jde.

Schmidke tam samozřejmě ihned vyslal policejní Messerschmidt, ale ten nic neobjevil. Když jsem mu vylíčil průběh střetnutí, zvážněl, ale nemohl nic podniknout.

„Doufám, Oto, že nás v tom nenecháš,“ staral se.

„Nenechám,“ odtušil jsem zamyšleně. „Je jen otázka, jestli to není nad naše síly. Dovedeš si představit, co proti nám stojí? Tisícileté zkušenosti, dlouho budovaná a dobře vyzbrojená organizace. Neviditelností jsme pět jejich letadel zaskočili, ale vsaď se oč chceš, další se neobjeví. Mají lidi, skrýše a hlavně – peníze. Mohou nám veřejně chodit na očích a nevšimneme si jich. Mohou udeřit kdy se oni sami rozhodnou, nedokážeme jim to oplatit.“

„Máte lepší zbraně,“ ujišťoval více sebe než mě. „Můžete se stáhnout do jiného vesmíru, kam na vás nemohou, můžete na ně čekat neviditelní ve výšce.“

„Nevidím to tak jasně,“ opáčil jsem. „Chceme-li udržet Radnici Nového Berlína, musíme z té výšky sestoupit a pohybovat se mezi lidmi, kde jsme zranitelní jako jiní.“

„To oni také,“ upozornil mě.

„Oni více používají nastrčené figurky,“ vrtěl jsem hlavou. „Sami se drží v pozadí. Všimni si, kolik Němců dnes pro ně ochotně s nadšením pracuje, ani si toho nejsou vědomi. My to tak dělat nemůžeme.“

„Dal jsem zadržet výtržníky, kteří byli k poznání na tvých fotkách z požáru Rote Fahne,“ sděloval mi. „Mít ještě možnost používat tefirské metody memo-záznamů! Přes ty první bychom se jistě dostali k dalším!“

„Tu možnost získáš brzy,“ sliboval jsem mu. „Urychlit to ale neumím – v každém případě to trvá týden. Vydrž chvilku.“

„No a - co? Pak to pojede jako po másle!“ usmál se na mě povzbudivě.

„Poslyš, Alfréde, snad se na to netěšíš?“ podíval jsem se na něho pátravě.

„Těším!“ ujistil mě. „Bude to úžasný převrat v dějinách policie, kriminalistiku to zvedne na úplně jinou úroveň!“

„Já se toho naopak děsím. Víc než nepotrestání viníků,“ řekl jsem. „Jak vidím, neuvědomuješ si dost jasně, co to bude znamenat!“

„Uvědomuji!“ oponoval mi hrdě. „Vypátráme darebáky, kdo s tím mají co společného a pošleme je do vězení! Čím dřív se nám to podaří, tím spíš si to rozmyslí ti další.“

„Svatá prostoto!“ obrátil jsem oči v sloup. „Vážně ti nedošlo, co se stane, až pochytáš menší ryby, pak větší a větší, až se nakonec octneš tváří v tvář – skutečnému ďáblu?“

Schmidke rázem zvážněl.

„Boss jako boss,“ řekl zaraženě. „I Al Capone seděl ve vězení!“

„Člověče nešťastná! Opravdu si myslíš, že budeš mít čest s obyčejným grázlem? Šéf i té sebevětší Mafie je pořád člověk, byť byl sebeprohnanější! Ale ten, kdo sedí ve středu téhle pavučiny a tahá za její nitky, je skutečný ďábel! Opravdový, rozumíš?“

„Jsou snad taky smrtelní! Říkal jsi to!“

„Ano, ale – poslyš, uděláme takový pokus. Zkus mě jen tak z cvičných důvodů zatknout!“

„Neblázni, nemám k tomu důvod!“ ohradil se.

„Ale máš! Jak říkám, z cvičných důvodů a já jsem figurant, proti tomu nemůžeš nic namítat! Máš tady náramky? Nebudeme se prát, nebudu se vůbec bránit a neublížím ti, jen chci, abys viděl, jak by to taky mohlo dopadnout!“

„No dobře,“ svolil. Trochu nejistě, zřejmě v očekávání nějakého podrazu mi nasadil želízka.

„Jsi tedy zatčen,“ prohlásil opatrně.

„Myslíš?“ usmál jsem se – a nechal pracovat quro.

Za vteřinu železo změklo. Před jeho zděšenýma očima jsem pouta natáhl, roztrhl a zmačkal do nevzhledné ocelové hroudy.

„Být grázl, praštím tě tím do hlavy,“ řekl jsem klidně a podával mu kus kovu, který ještě před chvílí byl nablýskanými pouty. „Případně si z toho kusu vytvaruji dýku – a dopadl bys ještě hůř. Ujišťuji tě, skutečný ďábel by tě ani nepotřeboval praštit po hlavě. Sbalil by tě do podobného balíku a odložil tady za dveře.“

Schmidke třeštil oči a lapal po dechu. Ocel mezitím ztvrdla a ten kus zvonivého kovu ho pořádně vyvedl z míry.

„Tedy... nejsi ty nakonec taky...“ vyhrkl.

„Máš nebetyčnou kliku, nejsem,“ ujistil jsem ho. „Tohle umím od Kopffüsslerů. Mám sice v sobě ďáblici Belial, ale o té víš a nemá nade mnou moc. Pravý ďábel toho umí víc než já.“

„Já jsem přece dávno věděl, že jsi... tedy spíš nejsi... neříkej mi, že jsi docela obyčejný člověk!“ koktal úplně vyvedený z míry.

„Neříkám,“ přikývl jsem. „Asi mi nezbude nic jiného, než tě předělat k obrazu svému. Jinak hrozí, že na pravého démona narazíš – jako králíček na hada škrtiče!“

„Já vím, už jsi mi to párkrát nabízel, ale pak s toho sešlo...“ uvažoval.

„Řeknu ti toho raději víc,“ připustil jsem. „Sám byl bych raději obyčejným Otou Vávrou, jakým jsem byl, než jsem se dostal na Druhou Zemi. Dobře vím, že na spoustu lidí působím nepříjemně, někdy až odpudivě. To je daň za to, co mi umožnilo přežít, zabít Hitlera i s jeho družinou a nakonec si to s velkou dávkou štěstí rozdat s pravými ďáblicemi. Ale nemysli si, že to bylo střetnutí rovný s rovnými! Usmažily by si nás k večeři, kdyby nevlezly neopatrně do pasti, kde byly nakrátko v nevýhodě – a nám nezbylo než je pobít, jinak by pobily ony nás.“

„A kdyby ses ocitl na mém místě tváří v tvář skutečnému ďáblovi..?“

„Nevím,“ řekl jsem nerozhodně. „Přiznávám, mám možnosti pro ostatní lidi nevídané. Jen se bojím, že tihle jsou ještě silnější. Kdyby se mi podařilo dostat je do pasti, nesměl bych zaváhat s jejich likvidací dřív než se vzpamatují. Musel bych je ale mít v pasti. Při setkání tváří v tvář bych neprodal kůži lacino, použil bych všechno co umím, ale – obávám se, že by pro mě musela pracovat velice šťastná náhoda. Kalkulovat s ní ale nesmím. Nemůžeš hrát poker s bezmeznou důvěrou, že při každé hře dostaneš samá esa z balíku.“

„To ale máme pěkné vyhlídky my, co tvoje možnosti nemáme! Dá se to aspoň nahradit počtem?“

„Nevím. Možná ano, spíš ne,“ odtušil jsem. „Nevím.“

„Saka, víš ty vůbec něco?“ vybuchl nervózně.

Nedivil jsem se tomu, spíš jsem dosud obdivoval, jak se zuby nehty drží v klidu. Byl to ale také jen člověk. Jako já – a ani mně nebylo volně.

„Vím, že je to horší, než kdy v historii lidstva,“ ujistil jsem ho. „Pozítří budeme připraveni upravit pár nováčků. Vezmu tě přednostně. Nedám ti čas na rozmyšlenou, čas je dnes vzácný artikl. Máš na to jen dva dny. Do té doby snad nedokážeš rozkrýt jejich organizaci a tvoje naděje na setkání s pravými bossy je naštěstí minimální. Doufejme, že k němu nedojde.“

„No – nepotěšil jsi mě, ale aspoň trochu naděje máme,“ vzdychl si.

Nic víc beztak nemohl dělat. Bohužel – ani já.

Vrátil jsem se na Bykyle. Napadlo mě, že bychom měli včas domluvit lepší koordinaci akcí. Neměla by se opakovat situace, aby stál proti pěti vimaanům jediný náš stroj. Stejně jsme se museli shodnout na scénářích, které by nouzově mohly nastat.

Napadlo mě vylepšit naše mezivesmírné telefony. Bylo dobré, že jsme je dokázali ovládat bez tlačítek, jen pomocí qura. Napadlo mě, jak se domluvit bez jediného slova, zapínáním a vypínáním vyzváněcího bzučáku a starodávné Morseovy abecedy. Tady zajásal Zdeněk. Dříve se na Zemi zabýval radioamatérským hobby a hned se nabídl, že pro nás připraví borůvky s její dokonalou znalostí. Šlo by samozřejmě o maličkost, která nás tolik nezatíží.

Vyzkoušeli jsme to – a vyslali Zdeňka, aby tu dovednost rozšířil i na Firhoi.

Současně jsme snad naposled požádali Kokabeela o pomoc při přijímání nových přírůstků do naší osady Kogucu. Dalo se čekat, že bude mít každý na Zemi jiný okruh známých. Z nich jsme mohli získat další vhodné nadšence. Ke každému se vypravila přemlouvací delegace – ten, kdo je navrhl, Kokabeel a Zdeněk jako pilot vimaanu.

Kokabeel nám pomoc neodmítl, jen poznamenal, že budeme již brzy soběstační. Pavel i Renáta měli potřebné znalosti, končili trénink pod dohledem specialistů, měli za sebou operaci, která jim přidala vnitřní orgány yvoro a zbývalo získat technické pomůcky nutné k pořizování memo-záznamů. Uvítali jsme je bouřlivě – první sherlockové pro nás byli velice důležití. Kurs u tefirů měli po nich absolvovat dva hoši od Schmidkeho – pak bychom si měli vystačit i v tomto oboru na Zemi i na Bykyle.

Rosťa přišel se zlepšením konvertorů. Jeho úprava dovolovala přepnout v případě nouze ovládače na jiný režim ovládání, kdy všechny ztratí kontrolu nad konvertory – Rosťa to zdůvodňoval ochranou před zneužitím, jako se nedávno stalo s americkou flotilou.

Tefirové z Firhoi nás naopak informovali o svých plánech do budoucna. Chystali se proniknout do dalšího světa přes konvertor na Varvei. Podle toho, co jsme už sami o té vazbě věděli a pokud se dalo věřit informacím od sůviček, neměla by vést na žádný z našich šestnácti světů, ale do jiného prstence.

A jako by událostí nebylo dost, přišli za mnou s velice vážnými tvářemi Zdeněk s Járou.

„Máme další záhadu,“ oznámil mi Jára. „Sedni si, prosím tě, ať to s tebou nesekne.“

„Něco hodně překvapivého?“ usmál jsem se na ně.

„To si piš!“ odtušil Jára. „Zdeněk si dnes ráno udělal výlet na vrchol nejvyšší hory téhle pevniny. Má tři tisíce metrů nadmořské výšky, vypadá jako liščí hlava a v Čechách je zhruba na místě Litoměřic. Hora, na kterou ještě žádný člověk nevystoupil, je rukavice, kterou nemůže žádný pravověrný horolezec nechat ležet. Byla jen otázka času, kdy někoho napadne tu horu pokořit. Asi do tří čtvrtin výšky je cesta poměrně bezpečná, až nahoře je to horolezecký terén a to právě Zdeňka lákalo.“

„A on tam něco objevil?“

„Jo, ale nebudeš tomu věřit. Na vrcholu leželo tohle!“

Hodil na stůl jakýsi hadr. Okamžitě jsem zpozorněl. Na pusté planetě bez lidí působila jakákoliv tkanina podivně. Tohle byla očividně látka, k nerozeznání podobná pozemským.

„Aby bylo jasno,“ pokračoval Zdeněk, „Nikdo z osady na tom vrcholku ještě nebyl. Jistě by se tam dalo přistát letadlem, ale ptal jsem se všech, nikdo to nezkoušel. Navíc to tam muselo ležet dlouho. Odhadli jsme to na dva až pět let, ale raději jsme si to dali potvrdit od hlavonožců. Uaxio to umí a určila stáří té látky na devět a půl roku, materiál je bavlna ze Země.“

„Počkej! Vždyť to nemohlo vůbec pocházet od nás lidí!“ zbystřil jsem pozornost.

„Od naší party to rozhodně není, ale ze Země to je. Byla to zřejmě vlajka, původně asi navlečená na tyčce, ale ta se už rozpadla. A úplně nejkrásnější na tom je, že je to česká vlajka.“

Zdeněk při těchto slovech ten zteřelý hadr přede mnou rozvinul a opatrně rukou uhladil.

Nebudu zapírat, jen jsem zalapal po dechu. Bylo to pro mě překvapení. A jaké!

Česká vlajka, devět let vlající nad nejvyšší horou pevniny ve světě, kam se nejen lidé ze Země, ale ani tefirové nikdy nedostali?

Ta látka byla ale obdélníková a opravdu měla švy. Dva po úhlopříčce, jeden podél. Teď, když jsem začal až zoufale hledat známky původního zbarvení, jsem to musel vidět také tak. Modrý klín, červený a bílý pruh. Česká vlajka. Panebože, kdo ji sem ale mohl dát?

Někdo tu musel lézt po horách v době, kdy naše konvertory ještě neexistovaly. Zanechal tady pro nás naprosto nevysvětlitelnou záhadu.

Znamenalo to jen jedno. Někdo jiný mimo nás disponuje konvertory a je schopen procházet z jednoho vesmíru do druhého. A to dávno před námi. Kdo to ale je? To jsme doopravdy netušili.

Mohlo to být ale hodně důležité!

A taky že bylo!

Ačkoliv byla tato doba nabitá událostmi, chtěl jsem pokračovat ve volební kampani na Zemi. Naši protivníci byli ve výhodě, televizi měli pro sebe a naše letáky eliminovali. Pořádali jsme jen víceméně izolované volební mítinky v různých čtvrtích Nového Berlína. Na druhé straně jsme měli výhodu. Lidé mě znali z dřívějška a věřili mi. Nová strana slibovala stejně nereálné sliby, jako kdysi strana Vzkříšení Německa, která je pak nedokázala splnit, což nám nahrálo na smeč. A nakonec se našlo pár příznivců, kteří na vlastní pěst přesvědčovali další.

Po prvních dvou případech, kdy provokatéři Nekonečného Pokroku zkusili naše mítinky vypískat a dostalo se jim rychlého vyhazovu, změnila jejich strana taktiku. Začala nás bezostyšně pomlouvat v televizi. Její bossové naštěstí pro nás zapomněli, že na území Nového Německa platí jiné zákony než v Evropě a narazili ještě víc. Náš právník Diettrich Wohlmuth po první očividné lži zažaloval komentátora z pomluvy, soud vyhrál a strana se musela ve vlastním vysílacím čase veřejně omluvit. Za tu změnu Horst Kugel nemohl, nešlo tedy o porušení smlouvy z jeho strany.

Výhoda jednostranné televizní propagandy byla ale příliš veliká. Měl jsem na každém mítinku dojem, že jsem část přítomných přesvědčil, ale v nejlepším případě šlo o stovky zúčastněných, kdežto naši protivníci měli jistě na své straně statisíce.

Dobrá zpráva byla, že naše nová Hilfebank překlenula nebezpečí bankrotů, hrozících německým firmám. Zachránila Mercedes, leteckou továrnu Messerschmidt a Hydrierwerke Speer. Junkerse jsme podrželi i zakázkami na součástky konvertorů. Po poradě s ostatními jsme se rozhodli postavit na Bykyle rozsáhlé montované sklady a zásobit se špičkovými výrobky ze Země na několik let dopředu. Kromě vimaanů a kořistních boeingů jsme nakoupili a začali používat také diskovité Messerschmidty. Zachráněné podniky byly naším největším argumentem proti Neue Deutsche Bank a její straně.

Předvolební kampaň jsem ale musel přerušit, zrovna když se to nejméně hodilo. Šlo o nováčky na Bykyle. Hromadné operace jsme se účastnili všichni, navíc jsme dostali výpomoc od hlavonožců z Xijtry. Věnoval jsem implantáty Gertě Wernerové a Schmidkemu, ale brzy jsem s dosud nezhojenými ranami zúčastnil dalšího mítinku na půdě Nového Berlína. Jára mě přitom hlídal ve svém neviditelném letadle shora.

Na probuzení nováčků jsem se samozřejmě vrátil. Vzpamatovávali se postupně. Někteří zůstávali ležet a jen zvolna si uvědomovali, co se s nimi stalo, jiní se hned snažili posadit. Jako obvykle byli ale všichni nesmírně překvapeni.

Věnoval jsem se střídavě několika z nich. Samozřejmě těm, na kterých mi záleželo nejvíce – Gertě, Schmidkemu a jeho budoucím sherlockům. Speciální znalosti psychorezonátorů měli získat brzy a Pavel s Renátou už pro ně pěstovali borůvky. Museli jim předat kromě znalostí psychorezonance i základy tefirštiny, ti dva totiž dostali od hlavonožců jen prázdnou paměť.

„Mein Gott, netušila jsem, jaká hrozná operace to je!“ lamentovala Gerta. „Snad nechceš to samé udělat Christince a Robertkovi?“

„Těm to můžeš dát později sama,“ usmíval jsem se. „Už to umíš také.“

„Nikdy bych si na to netroufla!“ zděsila se.

„Není to tak hrozné,“ ujišťoval jsem ji. „Nezapomeň, že to umíš, vybaví se ti to, až to budeš dělat poprvé.“

„Věděla jsem, že jsi strašný člověk... Ale tohle bylo...“

„Trochu moc?“ usmál jsem se na ni. „Nic si z toho nedělej, jsi teď stejná jako já. Používej to hlavně k dobrému a nebude na tom nic zlého.“

Chvíli se na mě dívala, nejspíš s hodně smíšenými pocity.

„Ty ale dovedeš člověka vzít za srdce!“ řekla po chvilce přemýšlení.

Nepochopil jsem, zda to myslela obrazně nebo doslova.

Možná oboje.

Přesně podle ústavy Nového Německa vypsal policejní president Alfréd Schmidke předčasné volby starosty z důvodů násilné smrti dosavadního.

Ve shodě s ústavou podala naše strana protest proti jejich neregulérnosti, zaviněné neposkytnutím prostoru na zveřejnění jejího volebního programu v televizi. Požadovala jejich odložení o měsíc.

Strana Nekonečný Pokrok podala protest. Snažila se dokázat, že naše strana měla podle zákona dostatečně dlouhou dobu na vyjádření požadavků na vysílací čas.

Soud se rozhodl vyhovět naší stížnosti. Vyžádal si originální znění smlouvy mezi televizí Nový Berlín a politickou stranou Nekonečný Pokrok, kde bylo zřejmé, že televize nesmí poskytnout žádné straně ani zákonný podíl na vysílacím času. Bylo to proti ústavě, ale smlouva byla uzavřena v době, kdy byly regulérní volby časově příliš vzdálené. Vedení televize proto nemělo důvod ten odmítnout bod smlouvy jako nezákonný. Podle mínění soudu bylo spravedlivé, aby naše strana dostala dodatečně podíl na vysílacím času a volby se přiměřeně posunuly.

Dalo by se to považovat za částečné vítězství, ale vyhráno jsme ani zdaleka neměli. Dosavadní propagandistické snažení se přestalo počítat a až teď jsme se začali dělit o vysílací čas, ale protivníci už měli náskok. Navíc si uvědomili svou chybu a Neue Deutsche Bank se mohla přetrhnout v poskytování úvěrů výhodnějších než Hilfebank. Významné podniky Nového Německa byly ale už zakotveny u nás a lidé dobře věděli, kdo jim v nouzi pomohl a kdo je předtím bezohledně dusil.

Další ránu zasadila straně Nekonečný Pokrok policie. Alfréd Schmidke ve svém úřadě chyběl pouhý den, kdy se podrobil operaci na Bykyle. Druhého dne byl na svém místě a do víkendu přivítal nové specialisty. Předal jim zadržené výtržníky k pořízení memo-záznamů a pak už to šlo přesně podle jeho původních předpokladů.

Od výtržníků usvědčených na začátku se táhla stopa přímo k manažeru Nekonečného Pokroku, bavorskému Němci Klausu Doppelkinnovi. Slíbil jim odměnu, když na měsíc z volebního boje vyřadí Maxmiliána Hurtiga. Wenzel Saltz, jeden ze tří, navrhl použít všeobecně dostupných plodů hitlernafty a Doppelkinn s ním souhlasil. Schmidke to předal soudu jako spiknutí a pokus o hromadnou vraždu.

Strana Nekonečný Pokrok spustila nad tou do nebe volající nespravedlností nářek, ale Schmidke byl neúplatný. Na volební schůzi došlo k výtržnostem, jsou zde důkazy o úmyslném použití nebezpečné hořlaviny donesené za tímto účelem na shromáždění, nedá se pochybovat o úmyslu způsobit někomu zranění či smrt. Zahynul člověk a policie to považuje za trestný čin, předala viníky i s důkazy soudu, který o tom musí rozhodnout.

Veřejné soudní jednání se konalo následujícího dne. Zpočátku se desítka provokatérů pokoušela rušit pískáním, než je soudní stráž vyvedla ze sálu. Dál už to šlo ráz naráz. Všichni, kdo na nás hodili jediný plod hitlernafty, což bylo dokumentováno fotografiemi, dostali po pěti letech nepodmíněně. Hans Jodel, který zapalovačem první plod zapálil, než jej hodil, dostal osm let a Klaus Doppelkinn deset. Klaus Doppelkinn měl být navíc po odpykání poloviny trestu předán do Německa v Evropě a na dvacet let vyhoštěn. Odvolání by připadalo v úvahu jen kdyby se našly důkazy, vylučující skutkovou podstatu činů, což bylo ovšem krajně nepravděpodobné.

Panečku, to to vzalo obrat!

Večer byly v televizi zprávy, pak půlhodina vysílání strany Nekonečný Pokrok a potom naše. Mluvčí Nekonečného pokroku celý svůj čas promarnila vysvětlováním, že soud podle ní jednal zaujatě, my jsme nic nekomentovali, jen jsme lidem ukázali, jak vedení Neue Deutsche krizi uměle vyvolalo, což se projevilo tím, že se krátce po založení Hilfebank tolik podniků zázračně vzpamatovalo. Pravda, Neue Deutsche také začala nabízet výhodné úvěry, ale to nic nemění na tom, že ji k tomu donutila konkurence naší Hilfebank.

Z televize jsme odjeli podzemní dráhou do bytu Maxe Hurtiga, kde jsme ještě chvíli diskutovali. Pak jsem se omluvil s tím, že se vracím na Bykyle a uvidíme se zítra.

Ocitl jsem se jako vždy v atriu svého domku, nedaleko dveří své ložnice. Byla už tma. Vstoupil jsem a qurem jsem si rozsvítil.

V té chvíli se mě síla, vycházející odkudsi ze mne, pokusila zkroutit.

Byl to tefirský psychoútok – hrubý jako rána kyjem. Opřel jsem se mu a čistě intuitivně jsem se naježil. Okamžitě to přestalo, ale to už jsem věděl, že je zle.

Dva metry ode mě stál chlap v perfektním obleku černé barvy.

Jeho ostře řezaný obličej bez vousů byl zkroucený vztekem. Bezděky jsem mu uštědřil neškodný náboj qura, ale tomu by neublížil, ani kdyby byl v plné síle. Samozřejmě neměl jen holé ruce. V levačce držel u pasu starodávný, ale účinný tefirský eldif a mířil mi přímo do obličeje. Mohl by mě tím rozmáznout po stropě, pokud by to lehký strop vůbec vydržel.

„Nemusíte se tak namáhat,“ vyrazil jsem ze sebe ztěžka tefirštinou. „Jsem uturge. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se s vámi ještě setkám. A už vůbec ne v mé ložnici – maršále Mefistofieli!“

Maršál se na mě podíval pohledem, ze kterého sršely do všech stran blesky.

„Odkud mě znáš?“ vyhrkl překvapením.

Mlčel jsem. Spatřil jsem zelený svit, nebo ne? Mefisto na sobě neměl typický tefirský ochranný plášť, ale mohl mít něco méně nápadného, ale také účinného. Což nerozhodovalo. Neměl jsem zbraň, nemohu počítat ani quro, které nemohlo vetřelce ohrozit. Jakže jsem to vysvětloval Alfrédovi? Králíček tváří v tvář hadu škrtiči? Ano, to bylo přesně ono!

„Ne že by na tom záleželo,“ pokračoval naléhavě, „ale zajímá mě, odkud znáš mé pravé jméno. Zná je jen pár mých nejlepších přátel a ani ti by si mě nedovolili veřejně pojmenovat už aspoň pět tisíc let!“

Psychoúder jsem přečkal otřesený, oddychoval jsem, abych se vzpamatoval, ačkoliv teď už je to jedno, měl mě v hrsti ať jsem fit nebo napolo omráčený.

„Kdysi jsem vás obdivovala, tisíce let jste byl mým vzorem!“ řekl jsem.

„Aha, ty nejsi jeliman?“ rozjasnil se trochu. „Gehenna je ale mrtvá, o tom jsem se přesvědčil osobně. Také vás napadlo hledat útočiště jinde? Zvedni ručičky nahoru, ať vidím, co v nich držíš! Nic? To je dobře. Kolik vás tu je?“

Jeho hlas přešel do stroze úsečného tónu výslechu.

„Už teď toho víte víc než je dobré,“ odtušil jsem.

„Máš pravdu, ostatně na tom nezáleží,“ řekl tak tvrdě, že by těmi slovy zatloukl hřebík do betonu. „Vy o nás také víte příliš mnoho. Podcenili jsme vás, ale ještě je čas napravit to. Kdo všechno tu od vás je? Mluv, nebo s tebou zacvičím...!“

„Už jste někdy slyšel, že by se psychoútokem dalo něco dostat z uturge?“ ušklíbl jsem se.

„Neslyšel,“ připustil. „Pak pro mě ale nemáš cenu vůbec žádnou. Jestli něco nesnáším, je nechat si věšet na nos bulíky. Nech ty ruce nahoře, ať na ně vidím!“

Ruce jsem držel dlaněmi k němu, jen ať vidí, že v nich nic nedržím! K ovládání nadprostorového telefonu jsem je nepotřeboval. Stačil jsem mezitím vyslat S-O-S, teď jsem Járovi specifikoval, kde jsem a hlavně s kým. Ještě že jsme podobnou návštěvu očekávali, naše předem připravená protiopatření teď měla cenu zlata. Potřeboval jsem hlavně získat čas, abychom je stačili uvést do chodu.

„Měl jste zahynout při náletu na Ar-Baal-gnôrkau,“ řekl jsem pomalu, s výčitkou v hlase. „Často jsem pak do toho kráteru házela hlínu z Árj-allu!“

„Na sentimenty nejsme zařízení,“ odsekl. „Mrtvý hrdina není k ničemu. Vy jste byly pěkné potvory, to vám povím, s tou vaší klonovací mánií!“

„O tom rozhodovaly kněžny,“ ohradil jsem se jako školáček přistižený při opisování. „Klonování bylo potvrzené studiemi, proti kterým nikdo neprotestoval!“

„Naivko!“ zpražil mě Mefi pohrdlivě. „Protestovat proti vašim pavědeckým studiím! Jednak jsme neměli důkazy; zabraly jste nám všechna místa ve výzkumu – vědecké pracovnice jsou přece pečlivější, že? A i kdyby, protestuj, když dostaneš přímý rozkaz držet hubu!“

„Za to nemohu!“ trval jsem na svém. „Tenkrát jsem byla kadetka bez vlivu!“

„Bez vlivu jsi i dnes,“ ušklíbl se. „Nám jste dávno ukradené, kašleme na vás a na vaše rozkazy už deset tisíc let, rozumíš?“

Mezivesmírný telefon mi na těle jemně vibroval. Zlatý Samuel Morse! Jára mi sděloval, že rozeslal na všechny konvertory posádky, aby znemožnil dálkové řízení. Ještě že je nás víc! Teď tudy nikdo neunikne, obsadíme všechny a ještě nám zbudou piloti do vimaanů! Zatím ale nebyli připraveni všichni, chtělo by to získat co nejvíc času. Teď zřejmě nastala hodina pravdy!

„Ale jak to, že jste se vůbec nezměnil?“ vyhrkl jsem rychle. „Vypadáte pořád stejně jako v Árj-allu! Poznala jsem vás i po těch letech!“

„Víš, kozičko, šli jsme na to jinak,“ usmál se blahosklonně. „Vy jste se klonovaly a klonovaly, občas jste některé tělo použily k prodloužení života vašich prominentek, ale na víc jste se nezmohly. My jsme založili vlastní výzkum, od začátku jsme se zaměřili na maximální prodloužení věku. Podařilo se to nám i vám, ale my jsme dnes na tom líp. Vy jste se nakonec obešly bez chlapů, sekaly jste jako na běžícím pásu jednu skvělou bojovnici za druhou, přestalo vám záležet na ztrátách i na nás. Nám se zase podařilo dosáhnout faktické nesmrtelnosti a obešli jsme se bez vás, sufražetek pitomých!“

„Pamatuji se na vás. Právě vás nám dlouho dávali za příklad discipliny. Bojovali jste za nás přece až do konce!“ vyčítal jsem mu.

Ve skutečnosti jsem pokračoval ve hře o získávání vteřin. Letěl sem neviditelný vimaan, až bude viset nad mým domem, neunikne mu ani myš. Pak mi může být jedno, co se mnou ten arcilotr udělá, zadarmo to nebude! Eldif je proti holým rukám drtivá převaha. Až to bude eldif proti rodzotu, převaha v palebné síle se dokonale otočí. Potřeboval jsem ještě sdělit Járovi důležité podezření. Mefisto zřejmě nepoužíval naše konvertory, musel mít své! Česká vlajka na vrcholu Liščí hory znamenala, že se sem někdo dostal několik let před námi! Kdo jiný než tefirové? To by byla pro naši osadu životně důležitá informace!

„Poslyš, ty kozo!“ mračil se Mefisto. „Nehraj si na neviňátko! Musíš být taky pěkná vykopávka, když se na mě pamatuješ! Jestli jsi celou tu dobu naživu, musely ti vyměnit několik těl, takže jsi musela být pěkně důležité zvíře! Nevykládej mi, že za všechno mohou kněžny a ty nic! Bulíky na nos neberu! A vůbec, jak to, že jsi chlap? Došel vám materiál?“

„Jak bych to řekla?“ dělal jsem zamyšleného. „I podřadné tělo jelimana může být někdy dobré...“

„Odkdy jste s těly šetřily?“ vyprskl pohrdavě. „Poslyš, že vy jste v těch jeskyních zdegenerovaly? Kdo nám to pořád namyšleně tvrdil, jak to máte pod kontrolou?“

„Nemusí jít vše podle plánu,“ podotkl jsem na půl úst, takže to vypadalo jako nechtěný ústup.

„Dobře vám tak!“ ulevil si. „Těla jelimanů nemají žádnou výdrž, sto let je pro ně zdroj závisti, to bys brzo pochopila, část duše se ostatně při přenosu ztrácí, za chvíli bys ani nebyla originál! Nemusíš si tedy vyčítat, že o něco přijdeš, když tě teď zpopelním.“

„To se hodně mýlíte,“ nadhodil jsem. „Těla jelimanů mohou vydržet stejně jako tefirská. Sto let pro ně zdaleka není limit! A kdo ví, co bude za tisíc let, až se dnešní těla dostanou do věku sešlosti?“

„Vy jste to dotáhly na tisícovku?“ vybuchl zlým smíchem. „To je mi úžasný pokrok! Pokud vím, s originály jste byly už na pěti tisících!“

„Nejsem lazarnice, nemám o tom přehled, ale u jelimanů byla jakási bariéra... a dokonce umělá! Nemáte v tom nakonec prsty? Vlastně proč se ptám, když je to jasné!“

„Hleďme, kozička je chytrá?“ poškleboval se zlomyslně. „Jak dlouho vám trvalo, než jste na to přišly? Sto let, nebo ještě déle?“

„Tak dlouho tu ani nejsme,“ řekl jsem dotčeně.

„I tak je to ostuda!“ chechtal se. „Odborník to musí mít za pět minut! Kratší život jelimanů je pro nás výhodnější. Než se stačí na světě rozkoukat, jdou do urny. Jak si myslíš, že to děláme s homunkuly? Ráz-dva, pět set let navíc! Za těch pár set let života robotují jako mourovatí, i kdyby měli vlastní matku na nudličky rozkrájet! Kdo se nám osvědčí, toho si prodloužíme. Kdo ne, nemusí se dožít ani těch pěti set, my se s nimi nemazlíme.“

„My je nepoužíváme,“ řekl jsem s hranou přezíravostí a s vůbec nehraným odporem.

„Ale používáte,“ odsekl. „Bulíky mi na nos nevěš! Kdyby nic jiného, máš jejich tělo. Tady jsem jich taky viděl víc než dost. Navíc je to předsudek, homunkulové bývají občas užiteční. Nemůžeme být všude a vůbec, proč se dřít, když na to máme lidi?“

„Staráte se o ně, pěstujete je... a až se vám jednoho krásného dne vzepřou, pochopíte, že to byla chyba!“ provokoval jsem ho.

„Poslyš, ty kozo, ty mě chceš asi rozesmát!“ zvážněl a jeho slova už zase křísala jako křemen. „Co víte o jelimanech? Jednou za sto let jste se tady objevily, zastřílely si, posbíraly trofeje, někdy jste si jich pár opekly a hurá, zpátky do děr! Nikdy jste se nesnažily porozumět jim a pochopit je!“

„Zato vy jste je chápali!?! Tomu mám věřit?“

„Ale to víš, že ano! Pochopit znamená ovládnout, na to jste se nikdy a nikde nezmohly. Vždycky jste na to šly hrubou silou. My místo ní používáme vtip.“

„Co jste asi vymysleli tak vtipného?“

„Například pro ně máme vlastní peklo,“ usmál se. „Když homunkulus polevuje v nadšení, nebo se vyhýbá pracovní povinnosti, hodíme ho do kotle horkého oleje. Ti řvou! Stačí vystihnout tu správnou chvíli, když se ještě nevaří, ale už to není snesitelné, pak stop a nabídnout jim milost: dalších dvacet let služby, ale se zvýšeným úsilím! Kdo tím projde, sto let se neodváží zastavit a jen splní jednu pracovní povinnost, sám se hlásí o další. Tak se to má dělat! A ty, že se nám jednoho krásného dne vzepřou... Je vidět, že o tom víš houby, tak mlč a neplácej nesmysly!“

„Jak jste se vlastně dostávali do Kanaánu, když jsme neměly konvertor nahoru? A měly jsme je málokdy, byl vždycky příliš snadným cílem!“

„To je přece jednoduché!“ rozesmál se. „Na Kanaánu pracují konvertory dolů, nepotřebují věže a mohou být hluboko pod zemí, kde je nikdo nenajde. Dálkové ovládání je nutné tak jako tak. Stačí na ně naskládat horu kamení, to je bezpečně uchrání i před kumulativní bombou. Jelimani jsou zloději vynalézaví, ale stačí mezi nimi roztrousit fámu, že je to hrobka a utrousit tam pár šperků. Šperky brzy rozkradou, tím je ta hora kamení přestane zajímat. Nikoho už nenapadne, že je pod ní v hloubce větší než její výška něco důležitého.“

„To by mě nenapadlo!“ ušklíbl jsem se. „Přitom jste je nechali všem na očích! Uznávám, to bylo opravdu geniální!“

„Aby ne! Zejména když jsme jelimany navedli, aby si další takové hory kamení začali vršit sami. Čím víc jich je, tím menší riziko, že na to vaše pitomé klonované mozečky kápnou.“

„Poslyšte maršále, nešlo by to bez těch urážek? Žil jste u nás přece dlouho, Árj-all vás chránil stejně jako mě, viděla jsem vás tam, nebo ne?“

„Viděla,“ připustil. „Nějakou dobu jsme tam museli být, než jsme se dovybavili. Nebyla to legrace, vy přece tuze rády popravujete! Stěhovali jsme se postupně, aby to nebylo nápadné. Bojové lety jsme podnikali zásadně ve dvojicích, občas se místo dvou strojů vrátil jeden a potvrdil kněžnám zkázu druhého. Vimaany jsme si zásadně připravovali sami, abyste si nevšimly, že je občas jeden ze dvou k prasknutí naložený něčím jiným než bombami. Ti odepsaní pak stavěli po celém Kanaánu naše skrýše. Využívali k tomu jelimanů a všeho, co nám mohlo prospět. Když si vzpomenu, co jsme tam všechno postavili, aby se to ukázalo jako zbytečné! Záložní pyramidy za Atlantikem, indiánské skalní chrámy, střelnici Stonehenge, Tibetskou pevnost,...“

„Nikdy jste se nechtěli vrátit?“ zeptal jsem se ho suše.

„Mezi vás feministky?“ uchechtl se. „Abyste nám vládly? Ostatně – kam jste to dopracovaly?“

Neposlouchal jsem ho příliš pozorně, ale musel jsem občas reagovat, aby povídal dál. Dařilo se mi aspoň získávat čas. Jára mi signalizoval, že útočné komando vbíhá do atria. Trochu mě tím zmátl. Snad by nechtěli napadnout ďábla! Leda... leda kdyby to bylo víc lidí najednou a ihned zahájili palbu, ale musela by být podporovaná qurem, jinak nemají šanci.

Najednou mi došlo, že bych je qurem mohl podpořit já. Pak by to ale mohla být naděje na přežití i pro mě! Pak by mělo dvojnásob smysl vyslechnout i to, co mi teď Mefi vykládá! Měl bych se snažit dozvědět se od něho co nejvíc! Signalizoval jsem to Járovi s prosbou, aby útok zatím odložili.

„Gehenny je škoda,“ řekl jsem. „Býval to krásný svět!“

„Mně to budeš vyčítat!“ vybuchl. „Mně!“

„Vy byste to nemohli vést jinak!“ provokoval jsem ho opatrně.

„Nemohli? Kdyby bylo po našem, zatočili bychom tam se všemi už před sto tisíci lety! Dnes tam mohl být ráj, ale kněžny byly proti, citlivky! To bylo řečí: musíme vyjednávat, dohodnout se... Jak jste se nakonec dohodly?“

„Vy byste to vyřešili lépe?“ opáčil jsem nevěřícně. „Já se na tak dávné doby nepamatuji, ty byly ještě přede mnou. Za mě se ale o vážně míněné dohodě nikdy nehovořilo.“

„Já se na ty dávné doby také nepamatuji, ale pár kolegů je zažilo na vlastní kůži. Měli geniální návrh, odstěhovat se na Kanaán a zamořit Gehennu zářením, aby všichni pochcípali. Kněžny ale byly proti.... Že je to nesmyslně kruté, přijdeme o náš svatý svět... Nakonec jsme se odstěhovali jen my odepsaní. A výsledek? Gehenna dokonale zamořená zářením, že se tam nedá žít, feministky se vzájemně krutě vyhubily a nám tady patří celý svět! Kdo byl úspěšnější? Až za dalších pět nebo deset tisíc let poklesne na Gehenně radiace a bude tam zase ráj, nebude už pro vás, vy kozy nebeské!“

„Měla bych vám to uznat,“ řekl jsem smířlivě, nebo to tak mohlo vypadat. „Ale proč se vy, páni světa, tak nesmyslně cpete do Nového Německa? Nevytvořili jste je, nepatří vám!“

„Chcete rozvrátit náš svět a my se nemáme dotýkat vašeho pitomého ostrůvku? Ale ale!“

„My že rozvracíme váš svět?“

„Mám ti, ty kozo pitomá, připomenout tvé vlastní žvásty s Pierrem Lavarédé? Kdo to tak horoval pro použití psychorezonance v kriminalistice? Kdo chtěl povznášet to stádo jelimanů na Zemi? Pierre vám dal jasně najevo, že je to nepřípustné. S demokracií jste to nemohly myslet vážně! Demokracie je nesmysl a pokud se někde deklaruje, je to jen zástěrka pro jediný pravý způsob vládnutí, plutokracii, vládu peněz! Vedly jste si ale svou a nám nezbylo, než vás eliminovat. Stačili na vás i jelimani!“

„Chceš snad tvrdit, že jste byli zapletení do postřílení těch malých tefirek z Gehenny?“

Asi jsem zbledl, protože se maršál Mefi rozchechtal.

„To ti ale trvalo, huso!“ řehtal se. „To víš, budete nám tu pěstovat klonované parchanty! Škoda, že to Frank Norman nedotáhl do konce! Byl by to dobrý homunkul, už jsme o něm také uvažovali. Měl tě zastřelit a provedl to, ani nemrkl, jen tě podcenil, nedokázal si představit, co jsi zač. Pravda, kdybys byla jeliman, dávno by ses tiše přesýpala v nějaké urně.“

„Takže přinejmenším tři z komanda, konkrétně major Frank Applegate, Pierre Lavarédé a poručík Frank Norman byli ve vašich službách?“

„Lavarédé a Applegate, chceš-li to vědět. Pitomec Norman byl snaživý jeliman, ale nebyl v našem úvazku, Applegate si ho najal sám. Homunkulové projevují vlastní iniciativu a názory, pokud je to ke splnění úkolů nutné.“

„Aha! Ale překazili jsme vám dobytí Firhoi!“

„Kdybyste se do věci nevložili vy, mohlo to dopadnout jinak,“ ujišťoval mě. „Nepochybuj o tom, kozičko! Flotila měla jediný úkol – otevřít nám cestu. Lavarédé nám přinesl důležitou zprávu o kolonii uprchlíků z Gehenny. Ta pro nás byla prvořadá, tam jsme očekávali seriózní odpor, kdyby došlo ke konfrontaci, jakože k ní dojít muselo a brzy k ní ještě dojde!“

„Naštěstí se daleko nedostali!“ neodpustil jsem si.

„Nedostali, ale vybavení na to byli, nemysli si! V takovém presu dekódovat řízení propustí nebyl žádný med! Dokázali to, ale nepočítali s tím, že ruční řízení bude mít přednost. To byl asi největší škrt přes jejich plány!“

„Spíš by mě zajímalo, proč jste je nedostali z té pasti vašimi konvertory? Nechali jste je tam jako mouchy na mucholapce!“

„Pomáhat homunkulům? Angažovat se pro jelimany, určené tak jako tak k odpisu? Kvůli tomu prozradit naše vlastní konvertory? Spadla jsi na hlavu?“

„Takže jste je v tom nechali... chudinky...“

„Podcenili jsme vás, pravda,“ zvážněl opět. „Mělo nás napadnout, že poslat pár tisíc jelimanů proti ďáblům je předem odsouzené k nezdaru! Jedno vám přiznávám, nezapomněly jste bojovat! Jak se zdá, nejspíš máte cosi v záloze, není přirozené, jak jste u Nového Německa zametly s letkou maršála Efira. Je to ale částečně jeho chyba. Neměl být hrrr, měl se držet zpátky, říkal jsem mu to. Máme aspoň další důvod, proč vás spálit na popel. Lepší letadla vám nebudou nic platná. My jsme odjakživa na Zemi páni, rozumíš?“

Bylo vidět, že se dal strhnout. Začal si pomáhat gestikulací, přitom sklonil zbraň k zemi a možná si toho ani nevšiml, protože ji nechal skloněnou.

„X“ – vyslal jsem poslední smluvený signál Járovi.

Současně se zapraštěním dveří se vysypala skla dvou oken a do místnosti se vkutálely tři postavy.

Maršál Mefi se bleskově rozhlédl. V té chvíli dostal ode mě plný náboj qura, ale spatřil jsem v tom modrém záblesku i zelené zabliknutí a bylo mi to jasné, měl na sobě ochranný plášť nebo jeho ekvivalent. Padl jsem raději k zemi, abych nestál v cestě střelcům.

Mefistofiel ale prokázal, že také ještě nic nezapomněl.

Proti třem by střílet nestačil, ale všechny srazil jediným strašným psychoúderem.

Všichni tři se bolestí zkroutili do klubíčka. Pak se každý svalil na bok, jejich zbraně dopadly na podlahu... Také jsem měl co dělat, abych neomdlel, byla to příšerná rána. Zdejší ďáblové měli enormně vyvinutý orgán yvoro, tohle neodpovídalo ničemu, co jsem znala jako Belial.

„Pitomci!“ zavrčel maršál. „Poslat proti ďáblu jelimany, taková blbost! Považoval jsem tě za inteligentnější, ty krůto pitomá!“

Otočil se ke mně a pozdvihl zbraň.

V té chvíli zaštěkala dávka. Ani já jsem nezahálel. Bylo to zoufalé, ale poslal jsem na maršála aspoň poslední blesk qura, nic víc jsem už proti němu udělat nemohl.

Maršál trhl hlavou, jakoby dostal neviditelnou pěstí do obličeje. Zahlédl jsem stříkající krev, ale to už z jeho ruky vypadl eldif a také dopadl na podlahu.

Aniž bych uvažovala, vymrštila jsem se po zbrani. Přesně podle tréninků sebeobrany kdysi dávno v Árj-allu! A byla jsem rychlejší! Zato Mefi se vůbec nesnažil. Okamžik poté jsem už věděla proč.

Maršál Mefistofiel měl prostřelenou hlavu. Olověná kulka s ocelovým pláštěm rozdrtila jeho nos a levé oko, prolétla jeho mozkem a definitivně ukončila jeho život, dlouhý už nejméně třicet tisíc let. Jeho ochranný oděv nebyl tak nápadný jako starodávné tefirské pláště, ale měl s nimi společnou chybu. Když se změnil druh útoku, nedokázal se včas přepnout. V okamžiku, kdy polykal úder mého qura, nezachytil kulku z obyčejného samopalu.

Podíval jsem se na střelce a nemohl jsem tomu uvěřit. Klečel na kolenou, děsivým psychoúderem sražený jako ostatní, ale jediný z Járova útočného komanda při vědomí a akceschopný.

Alfréd Schmidke, šéf policie Nový Berlín.

„Hrome, netušil jsem, že to může být i výhoda,“ narovnával se pomalu.

„Alfréde! Jak to? Co tu děláš?“ díval jsem se na něho, jako kdybych spadl z měsíce.

„Tedy, řeknu ti, to byla šlupka! Jako palicí do hlavy! Naštěstí není vždycky nevýhoda, když je člověk uturge, co?“ oznamoval mi.

Alfréd Schmidke – uturge? Zaplaťpánbůh!

„Nevýhoda?“ vydechl jsem. „Zachránilo nás to všechny, mě doslova na poslední chvíli!“

Kdo jiný by ocenil, jak včas se vzchopil z takového psychoúderu, než kdo spolu s ním krátce předtím schytal totéž?

„Chtěl jsem si dát od našich sherlocků udělat memo-záznam,“ vysvětloval mi. „Těšil jsem se na to jako dítě na čokoládu, tancovali kolem mě úplný válečný tanec a pak mi řekli, že žádnou fotografii ze svého podvědomí v životě neuvidím, neboť jsem proti psychorezonanci odolný. No řekni! Nebyla to smůla? Až tady jsem pochopil, jaká to může být výhoda. Jára mě sem pozval na poslední chvíli, že by ta bestie měla výhodu psychoúderů. A měl zatraceně pravdu!“

„Alfréde, ty jsi tedy...“

„Nech na hlavě,“ nenechal mě domluvit. „My dva si nemáme co vyčítat. Ale řeknu ti, pěkně tvrdá bestie, ten tvůj maršál! A já trouba si říkal, kdovíjak jsi mi nepřeháněl! První kulky se od něho odrazily jako hrách od stěny, až asi šestá nebo sedmá ho zabila.“

Musel jsem mu vysvětlit, že jeho obranné pole by spolykalo všechno, kdybych se nepřidal k jeho střelbě výbojem qura. Na oplátku mi musel slíbit, že tohle nikdy neřekne tomu, kdo quro nemá.

„Je to už druhý mrtvý na jejich straně,“ vzdychl jsem si. „Ještě tak vědět, kolik jich zůstalo?“

Měl jsem neblahé tušení, že zbývající budou teď tím víc rozdráždění, neohrožovali jsme jen jejich uspořádání světa, ale už i je samotné. Co na tom, že v obou případech při jejich akci proti nám? Vědět v té době, že jich jsou ještě desetitisíce, propadli bychom nejspíš depresi. Naštěstí jsme to netušili.

Chvíli jsme křísili Járu a Rosťu, zbývající členy Járova komanda. Probrali se z omámení, ale divili se, co tady dělají a jak se tu ocitli. Nic si nepamatovali, okno jako velkoplošná výloha! Vypadali provinile, jako by právě oni za něco mohli. Jasně, postpsychoúderový syndrom jako vrata! Ale na to se naštěstí neumírá...

„Musíme rychle zjistit, kudy se k nám Mefisto dostal,“ rozhodl jsem. „Tefirové zřejmě mají až k nám vlastní konvertory. To by pro nás mohlo být zlé!“

„Neřekl bych, že přišel pomocí vlastního konvertoru,“ opáčil ztěžka Rosťa. „Spíš využil našeho. Jako když Američané na Ribge dešifrovali naše řídící signály a pronikli na Vorgyle.“

„Nemusel použít naše konvertory,“ namítl jsem. „Chlubil se vlastními konvertory na Gehennu, dokonce je prý mají nápadně umístěné, aniž by si jich někdo všiml. Další mohou mít na měsíci Bykyle. Narazili jsme tu na záhadu, někdo sem ze Země donesl ještě před námi českou vlajku. Mělo by nás to varovat – no, aspoň jsme se začali trochu připravovat. Jestli sem mají ďáblové jako Mefisto volný přístup, není před nimi naše kolonie bezpečná a může to být obrovský problém. Šikovná nukleární bombička...“

„Vezmu si to na starost,“ nabídl se Rosťa. „Už jsem o tom přemýšlel, mám aspoň o důvod víc. Musíme se zajistit, aby nás nerozházelo, ani kdyby se jim dostal do rukou funkční ovládač, nebo kdyby tu něco měli.“

„Poslyš, Oto,“ přemýšlel usilovně Schmidke. „Ta nalezená vlajka je mi podezřelá. Nejde mi z hlavy, proč byla česká. U ďáblů bych zrovna tuhle vlajku nikdy nečekal.“

„Taky mi to nehraje,“ přiznal jsem. „Budeme muset zkontrolovat vyrovnávače elektráren, kde všude je v Čechách mají a jestli některý nechybí. U Junkersů by mohli mít přehled, kde který pracuje.“

„Až v Čechách objevíš skupinu, která se také zabývá paralelními světy, zkus se s ní dohodnout a případně se s ní spojit,“ radil mi. „Třeba získáš spojence. Rozhodně lépe než tady soupeřit.“

„To mi nemusíš připomínat,“ opáčil jsem. „Jestli to jsou Češi, dohodneme se. Obávám se ale, že to jsou tefirové.“

Rozhodl jsem se zavolat to ihned na Firhoi, aby věděli, co se u nás dělo. Byly v tom pro ně hned dvě důležité informace. Přítomnost jejich bývalých krajanů na Zemi, ale zejména úmysl napadnout Firhoi. Bylo by to na pováženou i u pouhých pozemšťanů, tihle jsou ještě horší. Americkou výpravu jsme zlikvidovali, netušíce, že v tom mají prsty tefirové. Tefirská pomsta by mohla být stokrát horší.

Zavolal jsem Poradní síň Firhoi.

Mezihvězdný telefon zvedla Belial Sarcha, poznal jsem ji po hlase. Vyslechla mě pozorně, bez přerušování a dotazů.

„Vyřídíš to ostatním?“ skončil jsem.

„Samozřejmě,“ ujistila mě nepřítomným tónem. „Spojte se s Xijtrou, ať v tom nejste sami. My vám v tom nepomůžeme.“

„Vás se to přece dotýká také, možná stejně jako nás!“ zarazil jsem se.

„Ano, ale... máme jiné problémy,“ řekla.

„Vážnější než ohrožení od tefirů ze Země?“ nechtěl jsem věřit svým uším.

„Vážnější,“ přiznala. „Chystali jsme se vám volat, předběhli jste nás jen o chvíli.“

„Co je to vlastně za problémy?“

„Jsme ve válce, Oto! A prohráváme...“

Mefisto zde nebyl sám. Stranou v lese měl vimaan, pilotovaný služebníkem – homunkulem, jak je nazývali. Byl připravený okamžitě vzletět, naložit svého pána a odnést ho zpět na Zem.

Objevil ho Pavel, vznášející se v neviditelném vimaanu nad námi. Stříbřitý létající talíř byl z té výšky na lesní mýtině i v noci dobře viditelný. Mohl tam být ale další tefir. Pavel se proto snesl co nejblíže – a vypálil na něj zblízka z rodzotu.

Stříbřitý létající talíř zřejmě neměl zapnuté štíty. První rána ho hodný kus ukousla, druhá uhryzla na jeho opačné straně. Už ta první nejspíš zničila pohonnou jednotku, takže se stroj ani nepohnul. V té chvíli pilot v panice vyskočil ven a dal se na útěk. V řídkém lese to bylo předem odsouzené k nezdaru, za chvilku jsme ho měli.

Zaútočil na něho Pavel. Nepoužil quro, ale psychoúder, jako Mefisto proti mně. Na rozdíl ode mě měl k tomu od tefirů nový vnitřní orgán yvoro. Zasažený se na místě zhroutil a střelba se nekonala. Spoutali jsme ho a odnesli do mého domu. Tam jsme ho, stále spoutaného, vzkřísili. Vzpamatoval se jen zvolna, ale když zjistil, že je zajatcem, odmítl s námi mluvit.

Věnoval se mu tedy Pavel a v krátké době ze zajatce vytáhl co potřeboval. Pořízení memo-záznamu je rychlé, asi jako když člověku v nějakém nebezpečí přeběhne před očima celý život. Ani kopírování vzpomínek Belial Naarské do mé hlavy netrvalo více než dvě minuty, ačkoliv jich za ta tisíciletí nashromáždila dost. Za chvíli jsme mohli v tefirské prohlížečce sledovat první memo-záznamy.

„Vy jste přece známá osoba, doktore!“ pokýval jsem uznale hlavou. „Přiznám se, myslel jsem si, že patříte do říše bájí. Netušil jsem, že jste z masa a kostí!“

„Cítím se jako v Jiříkově vidění,“ rozplýval se nadšením Pavel.

Jistě, kterému vyšetřovateli se dostane té cti, vyslýchat skutečnou historickou osobnost? Navíc tak starodávnou a známou?

„Proti vám nic nemáme, doktore,“ snažila se obměkčit zajatce Renáta. „Vždyť jste vlastně oběť! Měl byste nám být vděčný, že jsme vás vašeho pána zbavili!“

„On si mě najde,“ hlesl tiše. A víc ani slovo.

„Nenajde,“ ujišťoval jsem ho. „Maršál Mefistofiel je definitivně mrtev.“

„Neříkejte nahlas jeho jméno!“ vykřikl zděšeně zajatec. „Nemá to rád!“

Odvedli jsme ho tedy k mrtvole maršála Mefista, ale ani tam nám neuvěřil.

„To není on,“ řekl. „Viděl jsem ho mrtvého už dvacetkrát, nikdy to nebyl on... I kdybych si vložil prsty do jeho ran, uvěřím jen jemu, až přijde on sám!“

„Už mu to vadit nebude,“ pokrčil jsem rameny. „Možná si na to nemůžete zvyknout, ale tentokrát je s ním ámen!“

„Přijde,“ řekl opět tiše. „A bude zle s vámi i se mnou, znám to. Není místo, kam byste unikli.“

„Stojíte nad jeho mrtvolou a vlastním očím nevěříte?“ řekl jsem.

Neřekl nic, jen se otočil a už jsme z něho nedostali ani slovo.

Pavel s Renátou ho odvezli vimaanem do Myeoru na Gehenně. Doporučil jsem jim, aby ho mezi ostatní nepouštěli, ale dali mu zvláštní celu, stačilo zablokovat dveře.

„Kdo by to řekl!“ vrtěl hlavou Jára. „V jednom dnu se setkat s Mefistem i s doktorem Faustem! Johannes doktor Faust, věrný dobytek svého pána. Neuvěřitelné!“

„Johannes doktor Faust!“ opakoval jsem zasněně.

„Získali jsme od něho cenný materiál na hodiny prohlížení,“ připomněl mi Pavel. „Ten chlap žil u svého pána déle než pět set let. Není divu, že je tak zpracovaný, ale na druhé straně poznáme z jeho memo-záznamů další ďábly a to je pro nás výhodné!“

„Já bych je poznal také,“ řekl jsem chmurně. „Kromě maršála Efira, kterého zřejmě Jára sestřelil u pobřeží Nového Německa. Jen nevím, kdo z těch starých válečníků ještě žije a kdo už ne. Musel bych se s nimi setkat, ale jedno setkání mi bohatě stačilo. Není o co stát!“

„No právě, u Fausta je najdeme i s bydlištěm!“

Pavel a Renáta vyvolali pár záznamů. Ačkoliv se stará garda ďáblů občas scházela, homunkulové se porad účastnit nesměli. Stačilo ale, když se mi před očima některý jen mihl. Poznal jsem maršály Ariela, Apadiela i Efira, ale viděl jsem tam i úplně neznámé tváře. Mohli by to být ti, kdo odešli od Árjů před narozením Belial Naarské, ale i ti, kteří žili v jiných podzemních městech, dokud je Árjové měli. Důležité bylo, že si je Johann Faust pamatoval a od homunkulů, kteří s ním čekali na své pány, občas něco zaslechl. Homunkulové toho moc nenamluvili, ale někdy i tam blesklo bližší určení.

Dalším zdrojem informací byly Faustovy vzpomínky na časté privátní návštěvy. Tefirové se na Zemi občas scházeli všichni, ale častěji jen ve dvou. Jejich vazalové ani u těch schůzek nesměli být, ale získávali jsme z nich další cenné informace o ďábelském místopisu.

Odedávna jich žilo nejvíce tam, kde byla největší koncentrace moci a peněz. Dnes byli v Americe a v Evropě, ale pár jich žilo v Egyptě v blízkosti pyramid – nějaká souvislost tu být mohla, ale nemusela být, konvertory jistě nepotřebovaly obsluhu, dohled ani údržbu. Faust moc nevěděl ani o ďáblech Tibetu. Mefisto je očividně neměl v oblibě, nazýval je mrchožrouty a na poradách si sedal co nejdál od nich. Zdálo se ale, že budou tvořit mocnou skupinu – tím hůř postižitelnou, čím byla skrytější.

Ze vzpomínek doktora Fausta vyplývalo, že jsou ďáblové na Zemi rozlezlí všude, ale přece jen jich v současné době bylo nejvíce v severní Americe. Odtud ovlivňovali celý svět – tady tahali za své pavoučí nitky. Nebylo tomu tak vždycky. Dříve jich bývalo více na středním východě v severní Africe, v Evropě – přelévali se vždycky tam, kde bylo hodně lidí. Snáze se mezi nimi ztratili – jako zrnko písku v poušti. Nikdy nežili v běžných lidských obydlích – tefir nebude bydlet v chatrči ani v paneláku! Rádi obývali tajemná panská sídla, hrady s rozsáhlými podzemními prostorami, také v dnešní době vlastnili nedobytné úkryty maskované honosnými vilami. Zásadně nevystupovali veřejně. Žádný politik nebyl ďábel; často ale šlo o homunkuly na jejich výplatní listině. Špinavosti nedělali sami – na to měli lidi.

V Novém Německu zatím nebydlel žádný – ale už tam měli své homunkuly a další jimi najaté lidi. Tušil jsem, že je strana Nekonečný Pokrok ďábelský vynález – jen jsem nevěděl, jak doslova.

Co teď s nimi?

Nezbývalo nám než zabránit jim ovládnout Nové Německo. Dalo se čekat, že to nebude snadné. Umění manipulovat lidmi ovládali už tisíce let, tady jsme se jim rovnat nemohli. Jediné, v čem jsme mohli uspět, bylo nasadit proti homunkulům psychorezonátory a odhalit je před lidmi – i s jejich pány.

Ale co když je nezastavíme?

Znamenalo by to, že Nové Německo ovládnou. Nevelká, do této chvíle prosperující země se stane ďábly ovládanou kolonií. Všechno co jsme vymysleli bude v troskách. Stačila jediná koupená banka, aby z prosperujících podniků nadělali bankrotující a některé už levně skoupili. Jak rychle donutili Němce kapitulovat? Není to předobraz pořádku, který má vládnout všude?

Ale co zbytek světa? Zdálo se mi, že ďáblové chybí jen tam, kde lišky dávají dobrou noc, kde jsou lidé tak chudí, že jim nestojí za námahu. Ale i tam je znát jejich vliv, třeba tím, že si takových míst nikdo nevšímá, proto zůstávají chudá a nezajímavá. Lidé tam mají jednu výhodu – nikdo je nevyužívá, nepodplácí a neovlivňuje. Homunkulové úřadují až na vyšších místech.

Další starosti mi dělaly zprávy z Firhoi. Co se to tam odehrávalo? Tefirové ve válce – s kým? Napadlo mě, jak jsme nedávno o vlas unikli válce s nepříjemnými sůvičkami. Tefirové mohli objevit podobné útočné tvory, ale neměli naše štěstí.

Anebo – což by bylo obzvlášť tragické – nenarazili na tytéž sůvičky?

Podle toho co jsem věděl bych to nevyloučil. Paralelní vesmíry jsou různě propojené. Některé vazby jejich struktury nejsou složité. Konvertory na Zemích svazují šestnáct Zemí do magického kruhu. To je ještě snadno pochopitelné. Ale už měsíční vazby jsou jiné. Dvě z nich zkracují přechody mezi vzdálenými Zeměmi našeho prstence: jedna vazba vede z šestky Loaneb na Firhoi a jiná ze čtrnáctky Bykyle na naši Zemi. Měsíčních vazeb je ale celkem osm a většina vede mimo náš prstenec. Nakousli jsme jen dvě. Kam vedou? Sůvičky říkaly cosi o více prstencích, ale konkrétní propojení jsme se od nich nedozvěděli. Nemohl jsem vyloučit, že dvě vazby ze dvou různých světů vedou na tutéž paralelní Zemi. Ale – aby obě ty vazby byly směrem dolů? To mi nějak nehrálo. Ledaže bychom se propojili s různými světy, ovládanými sůvičkami – což bylo pravděpodobné, když tvrdily, že ovládají více světů.

Ať je tomu tak nebo onak, tefirové jsou ve válce. Asi bychom jim měli nabídnout pomoc. Jejich vojenská síla nesnese rovnání s naší, ale měli bychom jim vyjádřit alespoň morální podporu.

Měl jsem ale o tom konfliktu málo vědomostí. Kdybych jen tušil, oč tam jde! Skoro mě mrzela strohost sdělení Belial Sarchy. Řekla mi jen, že jsou ve válce a prohrávají – ale s kým? Věděla to sama?

Naše porada se týkala především Nového Německa. Brzy jsme si udělali jasno, co dělat. Posílit hlídkové lety nad Novým Německem a pustit se do strany Nekonečný Pokrok, aby nemohla získat vrch.

Gerta prohlásila, že není nic jednoduššího, než aby se vrátila a otevřela si v Novém Berlíně další studio. Kabelové rozvody dokáží přenést větší množství signálu než dosavadní dva a lidé si na novou stanici jistě brzy zvyknou.

„Gerto – jsi zlatá!“ vydechl jsem. „Že nás to nenapadlo dřív!“

„Zasluhuješ pokárání,“ zamračila se na mě, ale důlky na jejích tvářích říkaly, že to zle nemyslí. „Neříkej, že jsi o mně nevěděl!“

„Ale věděl – jen jsem netušil, že by ses tam po takových zkušenostech vrátila,“ vzdychl jsem si.

„Chtěla jsem zachránit děti!“ ujistila mě rezolutně. „Kdyby mi nešlo o ně, nikam bych nešla. Kurt taky věděl, že se v Novém Německu děje něco divného, ale nedokázal to odhalit!“

„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Jen nebudeš bydlet v Novém Berlíně, ale tady na Bykyle.“

„To se mám stranit lidí jako ďáblové?“ zamračila se. „To po mě nechtěj!“

„Tak to není,“ protestoval jsem proti jejímu výkladu. „Ale uvědom si, budeš jim překážet a moc dobře víš, že se na mrtvoly neohlížejí. Nechceš být časovanou bombou pro své nic netušící sousedy! Kdyby tě chtěli odstranit, na Bykyle to budou mít těžší.“

„Dobře – přesvědčil jsi mě,“ uklidnila se. „Neměl bys odstěhovat na Bykyle i jiné angažované? Maxmiliána Hurtiga už si přece ti... homunkulové... jednou vzali za cíl.“

„Max Hurtig pro ně není zajímavý,“ ujistil jsem ji. „Byl pro ně důležitý jako předseda nejsilnější strany, která se jim mohla postavit. Až tam budu já, soustředí se na mě.“

„No právě! Ty si tam určitě životem jistý nebudeš!“

„Budu se muset spolehnout na tefirskou ochranu,“ řekl jsem. „Nemáme dostatečné technologické možnosti ani výzkumné kapacity, ale tefirové nám rádi prozkoumají ochranný oděv maršála Mefista. Byl by pro nás výhodnější než pláště Árjů, není tak nápadný.“

„Vyhradila jsem si u Horsta Kugela právo pracovat v jednom jeho studiu,“ pokračovala Gerta. „Myslela jsem to tak, že nebudu mít na Bykyle hned od počátku technické vybavení, ale teď se to hodí, nebudou s tím aspoň problémy.“

„Dobrá – můžeš hned začít,“ svolil jsem. „Schmidke se svými sherlocky mají práce nad hlavu, teď mohou být bez obav, že by se dostali do kontaktu s dalším ďáblem. Budou si muset dávat pozor na letiště a přístav, zejména na turisty bez konkrétního cíle, ale také na ty, kdo přicházejí ve věci fabriky Krupp – vlastně United Steel. Neviditelná ochrana shora je snad dost účinná, aby nás nic neohrožovalo touto cestou.“

„V žádném případě nás nečeká nic lehkého,“ uvažoval Rostislav. „Víme, že proti nám stojí Peklo na Zemi. Je to lepší, než když jsme nevěděli nic, ale moc povzbuzující to také není.“

„Není,“ souhlasil Jára. „Je jich víc, mají zkušenosti, na Zemi jsou doma. Ale – můžeme to vzdát? Nestačí přece stáhnout se na Bykyle! Izolace nás nezachrání, Anglii nezachránil La Manche a Ameriku Atlantik i s Pacifikem. Mefisto nám ukázal, že nejsme bezpeční ani tady. Po něm přijdou další, lépe vybavení a ve větším počtu. Já to vidím ještě chmurněji – stačilo by jim poslat sem bombu. Budeme muset za nimi na Zem, zjistit kde se nacházejí a zneškodnit je, jinak tam jejich vláda potrvá věčně. Nedělejme si iluze, že nás nechají na pokoji!“

Což byla – bohužel – pravda. Měl jsem ostatně obavy téměř shodné.

„Musíme pokračovat v rozšiřování naší kolonie,“ řekl Pavel. „Dostat sem více spolehlivých lidí. Měli bychom se zaměřit na lidi odolné psychorezonanci. Jen ti obstojí proti ďáblům. Tefirové na Firhoi to už zjistili, ale mají výhodu, že své uturge znají a mají jich proti nám nepoměrně víc.“

„A nemohli by nám jich pár půjčit?“ nadhodil Pavel. „Stačilo by sestavit jedno až dvě přepadová komanda, aby se mohla ďáblům postavit na Zemi, přímo v jejich úkrytech!“

„Zeptám se Poradní síně,“ slíbil jsem. „Ale oni teď mají horší problémy.“

Rozešli jsme se. Alfréd Schmidke se vrátil na Zem, Gerta šla sehnat své lidi, aby sestavila vysílací plán, dva naše neviditelné vimaany odletěly hlídkovat na Nové Německo. Já jsem nastavil na telefonu Poradní síň Firhoi, abych se poradil s tefiry.

„Nemám pro tebe žádné dobré zprávy, Oto,“ přiznala Belial Sarcha vážnějším tónem než minule. „Nevyvíjí se to pro nás příznivě.“

„Můžeš mě s tím trochu seznámit?“ optal jsem se jí. „Možná bychom vám mohli pomoci. Objevili jsme cosi nového, co bychom vám také mohli nabídnout.“

„Dobře. Přijď raději ke mně do university v Cudukepe, ukážu ti záznamy, které po telefonu neuvidíš. Abych přišla za tebou, na to teď nemám čas.“

„Nechceme tě vyrušovat, ale máme cosi...“

„Přijď k nám,“ přerušila mě.

Pavel mi pomohl naložit do vimaanu tělo maršála Mefista a já jsem s ním odletěl na Firhoi. Snesl jsem se u budovy university, ale město Cudukepe jsem nemohl ani poznat. Bylo plné malých skládacích domků a tefirů, hemžili se jako mravenci. Kde byla obdivovaná pohoda a klid? Čas od času se objevil vimaan, aby přistál na první volné místo. Ihned se k němu vrhali tefirové a vynášeli z létajících strojů lidi; jiní kulhali sami. Také k mému vimaanu přiběhl houf, jen jsem dosedl.

„Přiletěl jsem z Bykyle,“ oznámil jsem jim rychle, sotva jsem otevřel vchod. „Potřebuji jednat s Belial Sarchou.“

„Aha – dobře, už na tebe čeká,“ ujistili mě. „Vimaan nech stát tady a pospíchej za ní, je uvnitř.“

Zavřel jsem vchod a spěchal do budovy. Také tady už na mě čekali a ukazovali mi ochotně cestu.

Belial jsem našel v plné práci. Zabývala se jako většina jiných raněnými, byli tu všude.

„Buď zdráv, Oto,“ uvítala mě beze stopy veselí. To co nás obklopovalo k tomu nedávalo důvod.

„Dám ti minimum času – sám vidíš, že mě tu potřebují,“ řekla mi. „Pověz mi, co máš nového?“

Vysypal jsem jí několika rozvinutými větami naše setkání s Mefistofielem. Zvážněla, když slyšela o tajné organizaci tefirů na Zemi, která má očividně v úmyslu napadnout i Firhoi.

„To by nám ještě scházelo!“ vyhrkla nešťastně. „Ale ani tady to nevypadá dobře. Kdyby nás teď napadli vaši tefirové, bylo by to – neváhám to tak říci – zoufalé.“

„Jak jste na tom?“ zeptal jsem se rychle.

„Zpočátku to nevypadalo zle,“ povzdychla si. „Byl to ideální neobydlený svět, podobný Bykyle. Rozhodli jsme se postavit tam výzkumné městečko a odtud zkoumat zbytek. Nemusím ti zdůrazňovat, že bychom ihned vycouvali, kdyby se ukázalo, že ten svět někomu patří. Zdál se nám ale tak pustý...“

„A nebyl, že?“ vyhrkl jsem.

„Nebyl,“ přikývla. „Náhle se naše vimaany přestaly vznášet, jejich zbraně i štíty vysadily. Ty co letěly ve výšce, dopadly na zem a rozbily se – pád nikdo nepřežil. Na naše průzkumníky se náhle ze všech stran vrhly neznámé bytosti. Našim ale v té chvíli přestaly fungovat zbraně, ochranné štíty, oděvy – prostě všechno. Náhle stáli s holýma rukama proti ozbrojenému vojsku. Byla to strašlivá řež. Neměli jsme šanci na obranu – většina to sice pochopila, rozprchli se po okolních lesích, ale ty bytosti byly rychlejší a opozdilce rychle povraždily.“

„Použili na vás nějaké neznámé zbraně?“ nadhodil jsem.

„Neznámé – ani ne. Zbraně těch bytostí nám připadaly pochopitelné. Používají obyčejné nože – malé, dlouhé, upevněné na tyčích. Znáte je lépe než my, vaši předkové je používali na Zemi ještě nedávno – meče, kopí, šípy...“

„To jsou přece zbraně k smíchu!“ řekl jsem s určitostí.

„Ne tak docela. Naše zbraně jsou účinnější, ale tam... přestanou fungovat a změní se v neškodné předměty, použitelné nanejvýš jako kyje. Ty ale nikoho neohrozí.“

„Pak je největší zbraní to, co vaše zbraně vyřadí z činnosti.“

„Možná – ale pořád nevíme, co to je. Nevyřadí to jen zbraně, ale prakticky všechno, co má něco společného s elektřinou. Letadla padají, přístroje nefungují, ani obyčejnou svítilnu tam nerozsvítíš.“

„Stáhněte se tedy zpátky!“ navrhl jsem jim bezelstně.

„To jsme chtěli udělat hned, když jsme narazili na ty bytosti,“ ujišťovala mě. „Nechtěli jsme tam ale nechat naše lidi bez pomoci. Snažili jsme se najít je a umožnit jim návrat, ale bylo to mimořádně obtížné. I teď tam spousta lidí zůstala, ale – už pro ně asi nemůžeme udělat nic. Naopak, ty bytosti na mnoha místech pronikly na Firhoi. Také tady nám začaly nepochopitelně vynechávat stroje. Bytosti se u nás rozlézají a neumíme je zastavit. Stále větší část pevniny Iazgril je pod jejich vlivem. Nestačíme ani odvážet raněné. Teleporty přestávají fungovat, letecky to nejde vůbec a i po vodě je to obtížné.“

„Nefunguje tam elektřina? Poslyšte – nechcete zapůjčit pozemské zbraně?“

„Vždyť jsi sám tvrdil, že se vašimi zbraněmi nemůžete našim postavit!“

„Jistě – být funkční. Proti nožům by ale mohly stačit, jejich účinky jsou někde mezi tím – a hlavně, nepotřebují elektřinu!“

„Vážně?“ podívala se na mě nedůvěřivě.

„Důležité je, jestli v takové oblasti hoří oheň,“ připomněl jsem si jinou nutnou podmínku.

„Hoří – ty bytosti to někdy používají,“ ujistila mě.

„Pak by měly fungovat i naše zbraně,“ tvrdil jsem. „Měli bychom je rychle vyzkoušet...“

„A když to nepomůže?“ snažila se mě zbavit nadšení.

„Můžeme udělat pokus – říkáme tomu průzkum bojem,“ navrhl jsem. „Pošlete nás tam na člunu, kterým odtud vozíte lidi. Vezmeme si své zbraně a otestujeme je. Kdyby nestačily, budeme mít i stejné nože jako oni a pokusíme se ustoupit, ale dozvíme se tím, zda naše zbraně jsou či nejsou účinné.“

„To byste mohli...“ rozjasnila se trochu. „Navrhla bych to Poradní síni.“

„Navrhni – odletím zatím na Zem pro zbraně,“ souhlasil jsem v dobré víře, že uspěji.

Nebylo by špatné všemocným tefirům v tak závažné chvíli pomoci! Měl jsem tedy úkol nakoupit zbraně. Potíž byla, že šlo o čas.

Rozloučil jsem se a odletěl na Bykyle. Zastihl jsem tu ze staré gardy jen Pavla, Renátu, Zdeňka a Janu. V osadě bylo třicet lidí, bohužel většina byli neupravení nováčci, nebyli by nám nic platní.

První moje cesta vedla do Uherského Brodu nakoupit ve zdejší zbrojovce samopaly. Byla by to pro ně jistě zajímavá zakázka – platit jsem chtěl hned při odběru a dopravu bych si zajišťoval sám.

„Jistě, bude to zajímavý obchod,“ ujišťoval mě podnikový manažer, který se mnou jednal. „Jenže na střelné zbraně musíte mít licenci od ministerstva národní obrany. To víte, nemůžeme v dnešní době dodávat zbraně kdekomu, mohlo by se to dostat k teroristům a za to je dnes těžký kriminál...“

„Jak rychle mi ji vydají?“ zamračil jsem se.

„Tak do půl roku, víte, oni si to budou muset prověřovat a to není nic jednoduchého,“ ujišťoval mě manažer. „Přijďte s ní potom za námi a okamžitě dostanete, cokoliv budete chtít.“

S ministerstvem jsem ani neztrácel čas. Půl roku byla pro mě nepřijatelná doba. Nemohl jsem riskovat zdržení – šlo o minuty, na Iazgrilu umírají tefirové! Navíc jsem musel počítat s tím, že po mně jdou po celém světě americké soudy. Teď se mi to hodilo nejméně ze všeho. Jak znám naše úředníky, budou se mi bát dát licenci i na dětské špuntovky, pokud je rovnou nenapadne, že by mě mohli předat Interpolu. Hrom do toho, doteď mi to nevadilo! Tak už to bývá – krajíce také padají máslem na koberec.

Vrátil jsem se na Bykyle. Všichni souhlasili s nouzovým řešením – zbraní se na Zemi prostě někde zmocníme. Trval jsem na dodatečném zaplacení, ale to nás nemohlo zdržet. Zahrajeme si tedy na piráty. Kde ale? V Čechách jsem nic takového dělat nechtěl, tím bych to zpečetil.

S jedním neviditelným vimaanem jsme se proto znenadání objevili na Zemi kdesi v oblasti střední Číny. Hledal jsem jen krátce. Brzy jsem spatřil skupinku čínských vojáků. Snesli jsme se k nim – nestačili se ani polekat a byli svázaní jako balíky a naložení ve vimaanu.

Pavel se jich ujal a zjistil od nich umístění jejich posádky. Pak mi rychle přehrál důležité části jejich memo-záznamu.

Přivolal jsem si Zdeňka s kořistním nákladním boeingem. Než dorazil, snesl jsem se jsem jako káně na myš na nevysoké šedé budovy na kraji osamělého lesíka. Z výšky jsme dobře viděli postavičky stráží a z memo-záznamu věděli, že většina vojáků bude odpočívat na strážnici.

Ti si nás nestačili ani všimnout. Pavel vběhl dovnitř, ale hned byl venku a ukazoval nám, že je po všem. Postupně jsme nalétli na jednotlivé strážné. Někteří zpozorněli, až když jsme byli blízko, ale nepomohlo jim to. Psychoúdery na ně platily bez výjimky, uturge nebyl nikdo – za chvíli bylo muniční skladiště bez ostrahy.

To už se objevil Zdeněk s boeingem. Přistál na prostranství před skladišti a kdo měl ruce a nohy, začal usilovně nakládat. Nebrali jsme všechno – jen primitivní střelné zbraně: kalašnikovy, minomety a pistole. Kanony byly pro nás příliš velké, protitankové rakety byly ovládané elektricky. Naložili jsme plný transportní boeing, takže jsem musel nadbytečné lidi vzít do vimaanu. Pak jsme stejně tiše zmizeli, než se omráčené stráže vzpamatují.

Uvědomoval jsem si ale, že by naše akce mohla mít další nežádoucí efekt. Nebyl jsem si jistý, zda v čínské armádě neskončí strážní, kteří neuhlídali muniční skladiště, před vojenským soudem. Nechtěl jsem nikomu způsobit škodu. Na stůl ve strážnici jsem proto uložil čínsky psaný seznam odvezeného materiálu a ujištění, že za zbraně zaplatíme.

Pak jsem zidibadem na prostranství před skladiště vypálil kruh o průměru třiceti metrů, aby čínským soudcům došlo, že tady nejde o podvod a že řadoví vojáčci za nic nemohou.

Doufejme, že to bude stačit.

Errata:

10.08.2021 21:58