Výpomoc

Letadlo plné zbraní skončilo na Firhoi, kde nás nedůvěřivě přivítali členové Poradní síně.

Dali jsme si podrobně vysvětlit situaci na pevnině Iazgril. Oblast nefungující elektřiny se zvětšila, ale naštěstí se podařilo většinu tefirů evakuovat teleporty. V zasažené oblasti zůstali jen ti, kteří tam byli od počátku.

Ukázali nám i obrazy těch bytostí – memo-záznamy tefirů, kterým se podařilo uniknout. Podařilo se to jen těm, kdo je viděli na dálku. Kdo se dostal blíž, nemohl své zážitky sdělit nikomu. Viděli jsme je proto jen nezřetelně. Vzduch se navíc tetelil horkem a v místech, kde se bytosti pohybovaly, bylo hodně odlesků od hladiny řeky.

Připomínaly mi trochu kentaury. Měly čtyři nohy, zavalitý trup a jejich vztyčená přední část s dalšími končetinami působila dojmem jezdce. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Začal jsem jim pracovně říkat kentauři. Člověk si neznámé věci vždycky připodobňuje k tomu, co už dobře zná.

Na záznamu bylo vidět, jak masakrují zajatce. Nebyl to pěkný pohled. Přivazovali je ke kmenům stromů a pak je těžkými meči sekali na kusy. Začínali od nohou, každá taková vražda trvala pro oběť nesnesitelně dlouho. Zvuky tak daleko nepronikaly, ale i z těch němých obrázků přímo čišel bolestný křik. Maně jsem zkontroloval, zda máme všichni dost munice. V takové situaci by bylo dobré odložit si jeden náboj stranou do kapsičky, aby měl člověk poslední zaručeně připravený pro sebe. Sám jsem to udělal a poradil to i ostatním – poslechli mě všichni, na diskuse nebyl čas. Zeptal jsem se, zda se někdo nechce vrátit a ujistil je, že to nikdo nebude brát jako selhání. Tady opravdu končila legrace.

Nikdo ale nechtěl dát najevo strach a nikdo neodstoupil. Nalodili jsme se raději na člun. Byla to malá sportovní plachetnice – i tefirové měli pozemskou zálibu v jachtách. Neměli jich tolik jako my na Zemi, ale teď měla každá pro nešťastníky prchající z okupovaných území cenu života.

Na pobřeží Iazgrilu jsme dopluli během hodiny. Řídili jsme se světlem majáčků – ti před námi rozestavili na pobřeží svítící lampy, takže bylo dobře znát, kde ještě elektřina funguje a kde už ne.

Než jsme přirazili ke břehu, rozednilo se. Nechali jsme u lodi na hlídce s tefiry Jiřinku a Michala. Vyšplhali se na skalnatý ostroh, aby měli na očích nejen zátoku, ale i část pevniny, odkud mohly přijít ty bytosti. Nechali jsme jim tam víc nábojů než palebný průměr, aby se mohli bránit, kdyby se kentauří vetřelci objevili.

My jsme se vydali husím pochodem přímo za nosem. Vpředu šli Pavel s Renátou, nenechali si vymluvit, že kromě kalašnikovů ve vhodnou chvíli použijí i psychoúder. To byla další neznámá věc – nikdo ze zachráněných si nepamatoval, zda ty bytosti vnímají lidskou psychorezonanci. Předpokládal jsem, že ne, ale Pavel s Renátou slibovali, že v tom případě nebudou váhat se střelbou. Šli jsme opatrně, ačkoliv moje svítilna svítila na znamení, že nepřítel není nablízku. Mohli jsme ale narazit na předvoj, který by hranici nefungující elektřiny předběhl.

„Měli jsme si na to přivézt obrněný transportér,“ řekl za mnou polohlasem Čestmír.

„Ten by nám nebyl nic platný,“ zavrčel jsem na něho.

„Kdoví?“ opáčil Čestmír. „Diesel elektřinu nutně nepotřebuje. Dokud se motor nezastaví, mohl by pracovat. Ale i pak by stačilo zastavit někde na kopci a rozjet se dolů.“

„Nejsou tu silnice,“ pokračoval jsem skepticky. „Neprojeli bychom tudy.“

„Pásáky projedou všude,“ vrčel Čestmír. „Tady je civilizovaná krajina, žádný prales.“

Kráčeli jsme jedním z mnoha řídkých lesíků. Čestmír rýpal, že bychom se lesům v obrněném autě snadno vyhnuli. Pravda, žádné cesty tu nebyly, tefirové je už dávno nepotřebovali. Neměli auta, většinu dopravy tady obstarávaly teleporty, případně letadla. I ve městech byly jen pěší stezky.

Vyšli jsme z lesíka a kráčeli přes pole, ale zamířili jsme intuitivně k dalšímu vršku porostlému stromy. Vedl nás instinkt dávných bojovníků? Buď jak buď, bez velkého domlouvání jsme postupovali od lesíka k lesíku a otevřená pole jsme překračovali jen když to nešlo jinak a zrychleným pochodem.

„Halt!“ zastavil jsem náhle celý pochod.

Vkročili jsme do stínu dalšího háječku, když moje elektrická svítilna náhle – zhasla.

Všichni se obezřetně zastavili.

Nastavil jsem kalašnikov na jednotlivé rány, sklonil hlaveň k zemi a stiskl spoušť.

Vyšlehl plamen, práskl výstřel, zbraň sebou trhla a sama se opět nabila.

Výstřel nás mohl prozradit kentaurům, ale pro nás bylo důležitější zjištění, že primitivní zbraně fungují i v mrtvé zóně. Kdyby se tu nezažehovaly roznětky nábojů, byly by naše zbraně dobré jen jako nosič bodáku. Pak bychom udělali čelem vzad, nešli jsme se přece nesmyslně obětovat, ale pomoci.

Kalašnikovy naštěstí zůstaly funkční. Pokračovali jsme tedy v cestě, i když opatrněji – na nepřítele jsme tu mohli narazit každým okamžikem.

Pavel došel na protější kraj lesa jako první. Náhle zvedl ruku na znamení, abychom zastavili.

„Rojnici vlevo a vpravo!“ vykřikl tlumeně Čestmír.

Rozprchli jsme se do stran. Každý doběhl na okraj lesa na dohled od dalšího – tak jsme mohli pokrýt poměrně velkou část krajiny. Zalehli jsme do křovin a dívali se do dálky.

Ano, byli tam. Z dálky vypadali jako jezdecká skupina na koních, ale už v obyčejném čínském dalekohledu se daly rozeznat další detaily.

„Nestřílet!“ vydal jsem pokyn.

Kentaurové byli daleko a při prvních výstřelech by se mohli stáhnout do blízkého lesa. Pro nás bylo výhodnější počkat, až přijdou blíž. Pavel s Renátou poslali na obě strany vzkaz, abychom je nechali přijít na deset metrů nebo raději blíž, aby na ně mohli vyzkoušet psychoúder.

„Ale opatrně,“ vybízel jsem Renátu, kterou jsem viděl ležet v křoví nedaleko ode mě. „Kdyby se ukázalo, že na ně nestačíte, na nic nečekej a střílej, rozumíš? A přepni si samopal na dávku, po jednom to nestihneš mačkat.“

„Bez obav,“ usmála se na mě, ale její úsměv nebyl tak jistý jako její slova. Také jsem cítil silné rozechvění – měli jsme před sebou nebezpečné mimozemské nepřátele.

Kentaurové se blížili rychlostí závodních koní – trochu moc na naše lidské nohy. Z toho bylo jasné jen jedno – kdyby nám došla munice, neutekli bychom jim. V malém lesíku bychom se neschovali, tady by nás rychle pobili.

Prohlížel jsem si je zvědavě dalekohledem. Takové detaily spatřilo málo ze zraněných. Například jejich oči – nebo spíš řada očí dokola kolem hlavy. Potvory měly na hlavách cosi jako přílby, také jejich těla byla oblečená. Viděl jsem i jejich zbraně – Belial Sarcha měla pravdu, meče, kopí, šavle, různých rozměrů a tvarů. Navíc tam byly vidět luky a cosi jako kuše. Kromě toho za sebou vlekli jakési vozy – ostatně proč ne, když vypadali jako koně?

Blížili se... Už jsme slyšeli jejich křik. Byl to vůbec křik? Spíš to připomínalo hlasité kašlání. Táhli teď své vozy k nám do kopce, rozhlíželi se, ale ještě nás neviděli. Mířili trochu na stranu, ale museli se brzy dostat na dosah Pavla a Renáty. Rozhodl jsem se, že hned potom spustíme palbu.

Pavel s Renátou si vybrali kentaura, který kráčel trochu dál od ostatních. Ve chvíli, kdy jsem viděl štětinaté hnědé chlupy na jeho těle, trčící do všech stran, udeřili. Kentaur se zakymácel – a padl k zemi. V té chvíli začaly štěkat všechny kalašnikovy, hnědá krev kentaurů stříkala, padali jeden přes druhého. Za deset vteřin bylo po všem. Rozpálený kalašnikov mě pálil do rukou, závěr vzadu na znamení, že jsem vystřílel plný zásobník. Vyměnil jsem jej rychle za nový a až pak jsem přistoupil k nejbližšímu kentaurovi, sraženému psychoúderem Pavla a Renáty. Ti už se nad ním skláněli.

„Nech nám ho, Oto!“ křičel na mě Pavel. Nejspíš se obával, abych jim ho nezastřelil. Naše dohody jsem chtěl dodržet, ale raději jsem samopal držel pohotově.

„Dávejte pozor, ať se předčasně nevzpamatuje!“ varoval jsem je, ale to nebezpečí příliš nehrozilo. Dříve než se zajatec vzchopil, omotali ho Vráťa s Čestmírem provazy. Kentaurovy silné nohy byly spíš podobné nohám nosorožce nebo slona než koně – takový kopanec by nejspíš lámal lidské kosti jako třísky. Další čtyři menší končetiny mu sloužily jako ruce, i když neměly prsty v našem smyslu, jen dva výrůstky, podobné těm, které má na konci chobotu slon. Byli to ale inteligentní tvorové, o tom nemohlo být pochyb. Vyráběli a používali nástroje a měli i cosi jako řeč.

„Nefungují nám záznamníky,“ posteskla si Renáta. „Nic nezaznamenáme, táhli jsme je sem zbytečně.“

„Podíváme se aspoň na jejich zbraně,“ napadlo mě. Přistoupil jsem opatrně k jednomu vozu. Byly tři, spojené do soupravy, táhlo je šest kentaurů. Uvažoval jsem, proč netáhnou každý zvlášť, ale pak jsem pochopil, že lana, která je spojují, neslouží jen k přenášení tažné síly. Byly to kabely, elektrické kabely. Ačkoliv – elektrické asi ne, opravil jsem se, tady přece elektřina nefunguje.

Mýlil jsem se, ovšem. Byly to elektrické kabely. Elektřina tu – aspoň někomu – fungovala.

Všechny vozy se podobaly sudům na kolečkách. První dva měly těžká kovová kola na masivních kovových osách, poslední vůz byl menší a kola měl lehčí. Vzadu měl silnou páku, otočenou dolů. Jako vypínač. Napadlo mě překlopit ji nahoru, ale mohla tam být nálož, co já vím! Neměli bychom to nechat a vrátit se?

„Vyhodíme to do povětří!“ navrhl Čestmír. „Určitě jim to bude chybět, když to tak obětavě táhli.“

Neprotestoval jsem. Čestmír vytáhl z batohu několik štanglí trhaviny, nastrkal je mezi kola a sudy a ke každé přidal doutnák. Elektrické roznětky by nefungovaly, ale primitivní doutnáky stačily.

„Počkej chvilku,“ žadonili Pavel s Renátou. Zabývali se omráčeným kentaurem, který se mezitím vzpamatoval a vztekle na nás metal jakési kašlavé zvuky. Byl ale dobře svázán a nemohl nám škodit, něco jako quro ani psychorezonanci asi také neznal. Bohužel se zmítal tak, že jsme ho nemohli vzít do zajetí. Neutáhli bychom ho a rozvázat ho jsme se neodvážili.

„Necháme ho tady?“ navrhovala nesměle Renáta.

„Když ho necháme, půjde za námi,“ namítal jsem. „Budeme ho muset zastřelit, aby před námi nevaroval jiné.“

„To je kruté!“ protestovala.

„Nebudeme se o tom dohadovat,“ řekl Čestmír, namířil na zajatce a stiskl spoušť. Výstřely tvoru úplně roztrhaly hlavu. Renáta se na něho podívala jako na barbara, ale Čestmír na to nedal.

„Nemůžeme ztrácet čas,“ varoval nás. „Do rojnice, přes les – a klusem zpátky k pobřeží! Já to tu zapálím!“

Ještě jsem obhlížel okolí dalekohledem, ale nikde jsem žádné další vojsko nespatřil. Čestmír si připravil zapalovač.

„Na co čekáte? Klusem!“ vykřikl na mě.

Tři doutnáky zaprskaly na znamení, že hoří. Pak se zklidnily, ale to bylo tím, že se teď oheň prokousával vnitřkem a na povrch se dostávaly jen slabé proužky dýmu.

„Ženeme!“ vykřikl Čestmír a šel nám příkladem.

Když pyrotechnik utíká, nestačí utíkat za ním, každému se vřele doporučuje předběhnout ho. Běželi jsme lesíkem, když náhle Čestmír mrkl na stopky a zařval: „Všichni k zemi!“

Popadali jsme do trávy. V té chvíli se za námi zablesklo, les prozářil oslnivý bílý oheň, stromy se ohnuly až k zemi a přes nás přelétla ohnivá stěna. Byli jsme ohlušeni, oslepeni. Oheň se lesíkem trochu nadzvedl, kdyby mezi námi a tím místem nebyla hradba stromů, asi by nás to pořádně pomlátilo.

Konečně jsme se vzpamatovali.

„Hele – světlo!“ ukazoval nám Pavel – svítící baterku.

Svítilna opět svítila.

Došlo mi to. Ty pojízdné sudy byly zařízení, které ničilo elektřinu! Kentaurové si je vozili s sebou – proto se zasažená oblast rozšiřovala jen tak rychle, jak je stačili táhnout. To bylo důležité – a také, že v těch vozech bylo mnohem více výbušniny, než kolik jsme tam přidali my.

Znamená to, že nepostačí střílet do toho minometem. Výhodnější je položit nálože a uběhnout aspoň půl kilometru, raději víc. Tady nás trochu kryl lesík, jinde by to bylo horší.

Raději jsme se opět zvedli a pokračovali ostrým pochodem k pobřeží. Co jsme potřebovali vědět, jsme věděli. Bytosti reagují na psychoúder a jsou zranitelné střelnými zbraněmi. Nejdůležitější poznatek byl, že si vozí něco, co nám ničí elektřinu. Poskytovalo jim to převahu nad jinak dobře vyzbrojenými tefiry, ale zařízení bylo samo poměrně snadno zranitelné. Teď nám zbývalo dokončit výpravu úspěšným návratem. Podaří-li se nám vynést tyto zprávy z pevniny Iazgril, splnili jsme úkol.

Vytáhl jsem za pochodu mezivesmírný telefon a pokusil se navázat spojení s Poradní síní Firhoi. Elektřina opět fungovala, fungoval i telefon a ihned se nám ozvala Belial Sarcha. Krátce jsem jí sdělil současný výsledek naší cesty. Utkali jsme se s těmi bytostmi, zničili jedno zařízení, kterým blokují elektřinu a pobili menší oddíl vojska. Pozemské zbraně jsou proti nim účinné a bytosti jsou vnímavé i k psychoútokům. Jednu bytost jsme omráčili, ale nebylo v našich silách dopravit ji do zajetí.

Belial Sarcha mě překvapeně vyslechla a slíbila, že pro nás pošlou vimaan. Tím to pro mě bylo vyřízené – i kdyby nás teď kentauři přepadli ze zálohy a podařilo se jim pobít nás všechny, udělali by to pozdě. Kráčelo se nám veseleji než opačným směrem, kdy jsme nevěděli, do čeho jdeme. Teď jsme jen občas kontrolovali svítilny – dokud jsme měli elektřinu, nemuseli jsme se bát kentaurů. K pobřeží jsme to naštěstí neměli daleko – za chvíli jsme spatřili ostroh s pozorovatelnou Jiřiny s Michalem. Neviděli jsme je, ale tušili, že nás už vidí. Přidali jsme do kroku – a za chvíli jsme se vítali nejen s nimi, ale i s tefiry ze člunu.

Kromě nich tam byli další dva tefirové – oblečení do roztrhaných hadrů, uprášení, s podlitinami od pádů, ale šťastné, že se jim podařilo dorazit ke svým.

Spustili jsme motor a odrazili od břehu. Člun se rozjel po hladině a rychle vyplouval ze zátoky.

Náhle motor zhasl. Současně zhasly svítilny, kterými jsme detekovali přítomnost kentaurů, nebo spíš jejich strojů. Znamenalo to, že jsme vpluli do další zóny, ovládané těmito bytostmi.

Kapitán člunu byl ale zkušený mořeplavec. Vytáhl plachtu a loď začala opět vytvářet šípovitou brázdu směrem od pevniny.

V té chvíli se za nejbližším mysem objevila veliká loď. Byla to také plachetnice, ale větší než naše a hlavně – nepatřila tefirům. Hbitě jsem se podíval dalekohledem. Paluba se přímo hemžila hnědými těly kentaurů, kteří připravovali – dva veliké praky.

Varoval jsem všechny, aby se kryli, jak to půjde. Naše jachta byla očividně rychlejší než plavidlo kentaurů, ale to mělo k místu, kde se naše dráhy zkříží, blíž. Mohli jsme odklonit kurs, ale dostali bychom se do nevýhodného větrného stínu za nevelkým ostrůvkem, případně bychom mohli na tom ostrůvku i uváznout.

Tefirský kapitán se rozhodl pokračovat v dosavadním kursu, jen nepatrně odkloněném. Získali jsme tím ale jen pár metrů. Kentaurové zatím spustili prak – přímo ukázkovou římskou ballistu, jako vystřiženou z učebnic antiky. Vylétl k nám hořící balík a s ním mračno šípů, ale bylo to daleko, nic nedoletělo až k nám. Lodě se ale k sobě blížily, ještě dvacet metrů a budeme na dostřel.

„Kdo můžete, zalezte do podpalubí!“ nařídil kapitán.

„Všichni se tam nevejdou!“ opáčil jsem. „Kdo zůstane na palubě, musí se krýt, jak to půjde! Kdo má ještě náboje, střílejte!“

Ve chvíli, kdy zapadala dvířka do podpalubí, všiml jsem si Renáty. Držela se s Pavlem za nízkou kabinou. Raději bych ji tu neviděl, ale nebyl čas zahnat ji do úkrytu. Z boku naší jachty začaly létat plamínky a ozývalo se práskání samopalů, ale paluba kentaurské lodi byla plná různých předmětů, které poskytovaly posádce před naší střelbou ochranu. Občas se tam některý zasažený kentaur svalil, někteří jen ranění se plazili ukrýt, ale ostatní kentauři si ztrát nevšímali a usilovně dál napínali obě ballisty.

Čestmír s Ivanem chvatně sesazovali minomet, vytáhli truhlík nábojů a připravovali se k odvetné palbě, ale viděli jsme dobře, že ballista kentaurů má dostřel větší.

Tefirové si pro jistotu připravovali vědra vody pro případ, kdyby nám něco hořlavého spadlo na palubu. Naši Jabůrci mezitím sestavili minomet, Čestmír teď vybaloval pancéřovku.

„Neblázni, ta má dostřel ještě menší!“ varoval ho Ivan.

„Vezmu to horním obloukem,“ odsekl Čestmír. „I kdyby to nevyšlo, bude tady aspoň míň munice, až se do nás trefí tím ohněm. Vezměte si na sebe aspoň celty, ať máte co odhodit, kdyby na vás přistála nějaká hořlavina!“

Postavil se tak, aby mířil pancrfaustem v úhlu pětačtyřiceti stupňů nahoru a aby raketový plamen šel mimo palubu do vody. Nastavil směr – a stiskl.

Prásklo to pěkně. Sledovali jsme průbojný náboj, ale jen opsal oblouk a dopadl do vody kousek před lodí kentaurů. Nejspíš si toho ani nevšimli a pokud ano, vyvolalo to v nich smích – tak neškodná rána to byla.

Kapitán si naštěstí všiml, že kentauři odpalují druhou ballistu. Aby ztížil možnost zásahu, změnil prudce směr. Náš člun se nahnul a Čestmír tak-tak že nespadl přes palubu. Změna směru nás přivedla o pár metrů blíž ke kentaurům, ale bylo to naše štěstí, protože v té chvíli druhý hořící balík přeletěl přes nás a šplouchl se syčením do vody necelých pět metrů za lodí. Plaval na hladině a hořel čím dál tím víc – bylo tam zřejmě něco hodně hořlavého.

Na naší lodi se ale ozvalo i několik výkřiků bolesti. Prak vymrštil s hořící střelou celé mračno šípů a některé zasáhly cíle. Nebylo kam uhnout – padaly příliš hustě. Naštěstí jsme na sobě měli neprůstřelné vesty, kterými šípy neprošly, jen Renátě trčel jeden z předloktí a Pavla zasáhl jiný do nohy. Ivan se je pokusil ošetřit. Pavel měl jen škrábnutí, ale Renáta sykala bolestí. Šíp měl kovový hrot tvaru harpuny, bylo jednodušší jej ulomit a vytáhnout druhou stranou ven. Ivan jí ránu překryl obvazem a pevně utáhl.

„Tady máte oplátku!“ vykřikl Čestmír – a odpálil další náboj ze svého pancrfaustu.

Byli jsme už blíž a loď, která nás stíhala, byla dlouhá. Čestmír mířil zase pod úhlem maximálního dostřelu, potřeboval dodržet jen směr. Střílet na samé hranici dostřelu může být i výhodou – cíl se pak nedá přestřelit.

Na palubě plachetnice kentaurů explodoval náboj, schopný probít i tank. Dopadl pod nevýhodným úhlem a palubu neprorazil – ale střepiny ji i tak řádně zametly. Kumulativní oheň zřejmě zasáhl i zásobu hořlaviny, kterou na nás kentauři metali. Obrovský plamen se vzepjal vzhůru, pohltil namodralé plachty a pokračoval mrakem černého kouře. Loď se rázem změnila v ohnivý chochol.

„Otočte to blíž, dorazíme je!“ vrhl se Čestmír k minometu.

„Ne!“ zařval jsem a postavil jsem se mu. „Plujte rovně, ať jsme co nejdál!“

Kapitán poslechl mě – věděl, že tady velím já.

„Mohli jsme je dostat!“ vyčítal mi Čestmír. „Oni teď mají jiné starosti než střílet na nás!“

„Padni na palubu a kryj se!“ křikl jsem na něho. „Jestli mají na lodi ten výbušný vůz, jako že ano, bude to menší atomovka!“

Čestmír neřekl nic, ale zbledl. Pochopil jako já, že mezi námi a kentaury už není lesík, který by ztlumil účinky exploze. Loď kentaurů naštěstí přišla o plachty, úplně zastavila a my jsme pluli dál, takže vzdálenost mezi námi utěšeně narůstala. Sledoval jsem nepřátele dalekohledem. Usilovně se snažili oheň uhasit, ale požár se šířil. Někteří nevydrželi a raději se před plameny vrhli do vody, ale nezdálo se, že by to byli dobří plavci. Napadlo mě, že přesně tak kdysi hořely lodě ve středověkých bitvách na různých mořích našeho světa. Také tam námořníci padali do vody – a tonuli...

Záblesk mě úplně oslnil.

Musel jsem se odvrátit. Spatřil jsem, jak kapitán sekerou seká do lana. Uvolněná plachta odlétla dopředu a bezvládně pleskala o stožár. Bylo to duchapřítomné a správné – napnutá plachta by nás převrátila, volně plandající nekladla tlakové vlně odpor.

Obrovská vlna nás zalila a odhodila.

Všichni jsme se drželi jak to šlo. Cítil jsem, jak mě voda zvedá do výšky, ale nepustil jsem rukama okraj člunu, ať se dělo co se dělo. Člun se otřásal, kymácel – ale vyhoupl se na hladinu a voda naštěstí dveře do podpalubí neprolomila.

Přehlížel jsem očima ostatní. Ztratil jsem samopal i dalekohled, ale to byla v té vřavě maličkost.

„Kde je Ivan?“ vykřikl jsem najednou.

Nebyl na palubě. Loď bez plachty se zastavila, kolem na vodě plavaly různé smetené předměty, ale nikdo tam neviděl plavat člověka. Náraz vody ho zřejmě spláchl s paluby a jestli přitom dostal ránu do hlavy, utopil se dřív, než se hladina uklidnila.

Také Renáta byla čím dál bledší a po chvilce najednou bez varování omdlela. Pavel se ji snažil probudit, pleskal ji po tváři, namočil do vody kapesník, ale marně.

„Už zase svítí!“ ukazoval nám Čestmír svítilnu. „Oto, zavolej to tefirům!“

„Renáto!“ křičel zoufale Pavel.

Renáta se ale neprobrala. Nedýchala, byla – mrtvá. Šíp byl asi napuštěný jedem, jinak se to nedalo vysvětlit. Pavel byl v pořádku, ale byl dokonale zdrcený ze ztráty své dívky.

Vytáhl jsem telefon a bezmyšlenkovitě volal Poradní síň. Nejprve jsem jim oznámil nejdůležitější zprávu – kentauři si staví lodě a chtějí přeplout oceány. Ty lodě nesou stroje na blokování elektřiny, nebude možné na ně útočit ze vzduchu vimaany. Až potom jsem přidal, že jsme se s nimi utkali v malé námořní bitvě, kdy jsme za cenu ztrát na naší straně jednu jejich loď se štěstím zničili.

„Říkáš se štěstím, když jste měli ztráty?“ nerozuměla Belial.

„Měli jsme štěstí hned dvakrát,“ odtušil jsem. „Přežili jsme výbuch jejich lodě a zničili jsme ji před příletem vašeho vimaanu – ten by totiž havaroval také.“

„On tam ještě není?“ starala se.

„Už ho vidím!“ ujistil jsem ji. Na obloze se blyštěl rychle se blížící stříbřitý disk...

Vrtalo mi hlavou, jak kentaurové dokázali dopravit na Firhoi tolik materiálu. Na moje naléhání se odborníci podívali na Varveu ke konvertorům. S úžasem zjistili, že mezi Firhoi a novou Zemí je – trvale otevřená propust. Vysvětlovali to tím, že ji asi ve zmatku nechali otevřenou. Podle mě tomu bylo jinak. Blokáda elektřiny vyřadila ovládače a propust důležitý příkaz k uzavření nedostala. Naše propusti byly bezpečnější – při výpadku řídících signálů se po krátké době zavíraly samy. Když jsem to tefirským odborníkům řekl, jen se chytali za hlavu, že je to také nenapadlo.

Zrušení propusti bylo pak už otázkou okamžiku. Trochu jsem si oddychl. Kentaurům přestanou docházet posily a hlavně materiál, především stroje na blokování elektřiny.

Potřebovali jsme ale převzít iniciativu. Čekat nemůžeme, každá hodina může stát spoustu tefirů život. Naštěstí byly pozemské zbraně, především ty primitivní, dostatečně účinné. Jezdila by tam nejspíš i obrněná auta s dieselovými motory. Benzínové motory se zastaví, vysadí jim zapalování. Fungovaly by turbíny tryskových letadel? Nejspíš ne. Letadla jsou složité zbraně a elektřinu potřebují, je v nich hodně malých elektromotorků od čerpadel paliva po posilovače. Mohli bychom použít pouze obrněná vozidla. Tanky i děla s elektrickými zaměřovači budou k ničemu. Potřebujeme nejjednodušší zbraně, jaké se na Zemi používají.

Sestavil jsem s Čestmírem plán další vojenské akce. Musíme na Zemi sehnat více starodávných kalašnikovů a pokud možno obrněné transportéry. Nejmodernější americké pušky a děla pro nás nemají cenu, stejně jako letadla. Musíme se obrátit na rozvojové země. Logicky by nás měla nejvíc zajímat Čína, ale kdo si bude jistý vrtochy tamního vedení?

Nakonec jsem se rozhodl jako Winston Churchill, když komentoval spojeneckou smlouvu mezi Anglií a Sovětským svazem slovy, že by se proti Hitlerovi spojil třeba s ďáblem. Vzal jsem si vimaan a vypravil se do Pekingu.

Náhlé objevení vimaanu nad Pekingem nemuselo být tak mírumilovné, jako naše, ale rychle jsem se rádiem domluvil, že je to přátelská obchodní návštěva. V krátké době jsem dosáhl přijetí u čínských pohlavárů. Byla to drzost, ale jim zasvítila očička, když jsem jim za zastaralé zbraně nabízel více než za nejmodernější supertechniku. Rádi by mi k tomu přidali i pár MiGů, ale o ty jsem neměl zájem. Nechtěl jsem ani tanky T-54, zejména když se zmínili, že je zmodernizovali, aby snesly srovnání se západními. Řekl jsem, že je nechci konfrontovat s americkými lockheedy, ale použít mimo Zemi, potřebuji zbraně co nejjednodušší a použití jen jediného tužkového článku zbraň diskvalifikuje. Elektrické odpalování čínských pancrfaustů může být odzkoušené stokrát, já je nechci, ani kdyby mi k nim nabízeli dvacet kufrů článků. Nabídli mi i automobily, aby bylo čím zbraně převážet, ale jakmile jsem zjistil, že mají benzínové motory, ihned jsem k nim ochladl. Místo toho jsem objednal pár nákladních přívěsů, které by se daly připojit za obrněnce. Ty měly naštěstí diesely.

Platba se uskutečnila ve zlatě, platil jsem předem. Souhlasil jsem, aby do ceny zahrnuli materiál, odcizený minule – zdůvodnil jsem to naléhavostí a byl jsem dokonce ochoten za uloupený materiál dát pětkrát víc. Proto nám ochotně a s typicky čínským úsměvem prominuli i ozbrojený vpád na čínské území. Jen jeden z důstojníků začal hovořit o újmě na zdraví – ale tu jsem okamžitě odmítl s tím, že jsme jejich vojákům nezkřivili ani vlas, takže jim žádná újma nevznikla.

„Přepadení našeho muničního skladu jste provedli perfektně,“ snažil se mi vlichotit jiný důstojník. „Nikomu jste neublížili, nikdo nic neví, museli jste to udělat nějakými neznámými prostředky, že?“

„Tak trochu,“ připustil jsem.

„Když ale máte takové možnosti, k čemu potřebujete ty staré zbraně? Dokonce nám zdůrazňujete, že je potřebujete co nejstarší, modernizované nechcete...“

„Může se vám to zdát divné,“ řekl jsem mu, „ale ve vesmíru není všude stejné prostředí. Jsou tam oblasti, kde platí jiné fyzikální zákony. Tam se moderní zbraně chovají nepředvídatelně a tyhle staré mají výhodu – víme co dovedou a můžeme se na ně spolehnout.“

„To by znamenalo, že můžeme počítat i s dalšími zakázkami? Výrobu můžeme obnovit a rozšířit.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tato akce bude ojedinělá. Výjimečně nám jde o čas, jinak bychom si je vyrobili sami. Prozatím s ničím takovým do budoucna nepočítáme. Pro vás je to příležitost zbavit se starého harampádí – my ty zbraně po použití sešrotujeme, ale teď je zkrátka potřebujeme.“

„Můžete nám vysvětlit, na jaké změněné fyzikální zákony jste ve vesmíru narazili?“

„Možná vám to povím, až to budu vědět. Můžeme být rádi, že se to na Zemi nevyskytuje.“

Hovořil jsem tajemně jako Pýthie, ale mohli by si z toho domyslet všechno, kdyby chtěli. Jaké asi fyzikální zákony ve vesmíru neplatí, když potřebujeme zbraně nezávislé na elektřině? Je to přece jasné. Ačkoliv – mně jistě, ale jim? Na tom ale nezáleželo.

Odletěl jsem pro zlato – a přivezl ho velkou hromadu. Zbraně slíbili naložit na loď – vymínil jsem si nějakou starou, pod podmínkou, aby měla dieselový motor.

Někteří z nás byli na vojně, ale s obrněnými vozidly nikdo nejezdil, postupovali jsme metodou pokus-omyl. Naštěstí stačilo zvládnout rozjezd a zatáčení. Na regulérní válku bylo pozemšťanů málo, museli jsme naučit zacházet s kalašnikovy i tefiry. Krátký kurs jsme ukončili cvičnou střelbou – naše zbraně byly pro ně nezvyklé, mechanický zpětný ráz chápali, ale při střelbě je vyváděl z míry. Nešlo to ale jinak – jádro vojska museli tvořit oni.

Dívky jsme tentokrát rychle a důrazně odmítli. Bude to válka, kde všem hrozí vážné nebezpečí. Ani tefirové do toho nezapojovali své ženy – až na dvě lékařky, které se měly zabývat raněnými.

Vypluli jsme na čínském výsadkovém plavidle. Jeho diesel by měl pracovat i v zasažené zóně. Jako tykadlo hmyzu před námi plul nevelký člun. Jeho motory potřebovaly ke své činnosti elektřinu, ale počítali jsme s tím, že na kraji zóny nastartujeme diesel obrněného transportéru a člun vezmeme do vleku. Počítali jsme s tím, že motor obrněnce nezastavíme, dokud pojede. Pokud se nám podaří vyřadit stroje kentaurů, dovezeme si na očištěné území další stroje letecky.

Do zóny bez elektřiny jsme vpluli na dohled od pobřeží, když se zastavil motor člunu vpředu. Podařilo se nám rozběhnout motor transportéru a brzy jsme vyzkoušeli, že diesely pracují i v mrtvé zóně. Vzít na lano ochromený tykadlový člun byla maličkost. Pluli jsme k pobřeží opatrně, aby nás kentauři nezaskočili, ale pláže byly povlovné a přehledné, rozhodli jsme se tedy vylodit.

Transportér vyjel na písek. Postupoval vpřed krokem, aby mu ostatní stačili. Jeho kanónek byl naší jedinou silnou zbraní na dálku proti kentaurským strojům – jinak by nám nezbývalo než ničit je zblízka samopaly a náložemi. V transportéru seděl Čestmír jako řidič, Vlastík jako střelec-pozorovatel a dvě tefirky, které tu měly nosítka a po zkušenostech s otráveným šípem i malou laboratoř. Proti jedu, který nám zabil Renátu, měly protijed, ale počítaly s tím, že kentauři mohou používat více druhů jedů. Střílet uměly také, ale nepočítali jsme, že by si to měly vyzkoušet.

Nebyly zde ojedinělé lesíky, ale přehledná pláň, porostlá jen řídkými keři. Jakmile jsme vyjeli na první hřeben, objevila se před našima očima první skupina kentaurů. Spatřili nás krátce poté, na nic nečekali a vyrazili proti nám. Byl to útok kavalerie, kde byl každý jezdec koněm, na tu dálku působili impozantním dojmem. Hnali se k nám jako smečka hladových vlků za kořistí, nevarovalo je ani, že jsme před nimi neutíkali.

Střelci zaklekli, namířili zbraně a čekali. Rovněž obrněnec se zastavil, jen jeho motor dál vrčel na volnoběh. Museli jsme nechat kentaury přijít blíž. V dalekohledu bylo vidět, že mají stejné zbraně jako tamti – zdálo se, že nemají tušení, co je čeká.

Zaštěkání prvního samopalu mi přišlo předčasné – někdo nevydržel napětí a vystřelil z dálky, ale jakmile vystřelil jeden, začali bezhlavě střílet všichni. Většina střel šla mimo, kentauří jízda se hnala beze škod dál, ale naši střelci se naštěstí uklidnili a útočníci konečně začali padat.

Hnali se na nás zavile, udatně, ale marně. Čím byli blíž, tím byla naše střelba přesnější. Dřív než je napadlo otočit a dát se na útěk, bylo pozdě. Celý oddíl kentaurů se dostal ani ne sto metrů od nás – a poslední zasažení padli.

„Vyhráli jsme!“ volal radostně jeden z mladších tefirů.

„No, vyzkoušeli jsme si to,“ nesdílel jsem jeho nadšení. „Dopadlo to zatím dobře, pojďte sem a povíme si, co jste dělali špatně.“

„Špatně?“ podíval se na mě udiveně jeden ze starších tefirů. „Co jsme udělali špatně? Pobili jsme je snad, ne?“

„Pobili – ale kolik jsi jich zastřelil? A hlavně – kolik ti zbylo nábojů?“ zeptal jsem se ho suše.

„Nejméně jednoho jsem trefil!“ dušoval se. „Nábojů mi zbyla ještě... polovina.“

„Takže to vezmu obráceně – na jednoho nepřítele jsi vystřílel polovinu nábojů. Jestli zbývající polovinu vystřílíš na druhého, třetí tě rozseká na kusy.“

„Máme ještě několik beden nábojů ve vozidle!“ ohradil se.

„Když s nimi budeme plýtvat jako teď, nevystačí nám ani na dva dny. Takže za prvé – na takhle přehledném místě nesmíte střílet na dálku, ale počkáte, až budete vidět oči nepřátel. Za druhé – stisknout spoušť a držet ji do vyčerpání zásobníku je krajně neefektivní. Musíte se více ovládat, střílet jen krátké dávky a především – mířit, jinak zbytečně plýtváte náboji. Nemáme jich nadbytek, abychom si mohli dovolit vystřílet je do vzduchu.“

„Takže jsme vlastně – prohráli?“ podíval se na mě divně další z tefirů.

Nad stovkou pobitých nepřátel, bez jediného škrábnutí na naší straně, to tak opravdu nevypadalo.

„Neříkám. Ale z hlediska munice to bylo Pyrrhovo vítězství!“

Musel jsem jim vyprávět historii legendárního starověkého vítěze nad Římany, ale pochopili, že mi nejde o kárání, ale o věc.

„Napoprvé to dopadlo dobře,“ skončil jsem smířlivě. „Hlavní je, že jsme vydrželi a zastavili jejich útok. Při příštím střetnutí ale musíme dbát na efektivitu, jinak naše výprava ztratí smysl. Chceme přece vytlačit kentaury z celé pevniny a takových skupinek tu bude jistě mnoho. Kdyby nám došla munice, pobijí oni nás a kdo to bude zachraňovat?“

Zvedli jsme se a pokračovali v pochodu. Na odpočinek bylo brzy – chceme-li někoho zachránit, musíme si pospíšit. I když – je otázka, kolik tefirů je ještě naživu.

Padlé kentaury jsme obcházeli obloukem. Nehýbali se – byli mrtví. Někteří měli v těle i více než desítku zásahů. Také to bylo známkou neefektivní střelby.

Postupovali jsme na nejbližší město. Mělo se jmenovat Gytea a bylo od nás vzdálené asi deset kilometrů. Odtud jsme je neviděli. Tefirská města mají jen nízké budovy obklopené stromy, na dálku je těžké odlišit je od lesíků. Na celé pevnině – a vlastně v celém Firhoi – nebyly mezi osadami ani cesty, ani pole, jak je známe ze Země, pouze přírodní louky. Klopýtali jsme přes zrádné nerovnosti terénu, kde měl občas problémy i transportér. Kdyby se mu zastavil motor, byl by asi s další jízdou konec, ale Čestmír se nedal zaskočit, vybíral si sjízdnou cestu, ačkoliv to neměl jednoduché, zejména když musel překračovat klikatící se potok.

Byli jsme ale plni elánu a kráčeli jsme rychle. Občas někdo popoběhl prozkoumat nějaké křoví, ale kentauři se zde neskrývali.

„Budou až v Gytei,“ nadhodil jsem vážně.

„Tam to bude horší, budou zalezlí v domech,“ řekl starostlivě Zdeněk. „Proti jejich nožům máme lepší zbraně, ale proti ráně zezadu nás nezachrání nic jiného, než kamarád.“

„Musíme s tím tedy počítat,“ pokrčil jsem rameny. „Útočit na dveře musíme nejméně ve dvojicích a jistit jeden druhého.“

Město se blížilo. Už na vzdálenost pěti kilometrů jsme viděli, jak z něho táhne dým. Ne hustý dým z běsnících požárů, ale jen proužky dýmu, stoupající ze spáleniště den po ohni.

Kentauři nás zpozorovali dříve než my je. Náhle proti nám z města vyjela větší horda než minule. Bylo jich odhadem pětkrát více než ta první stovka, ale odhad byl u takového množství těžký. Jejich hustý šik působil hrozivě, ale po dosavadních zkušenostech jsme si věřili. Kavalerie tentokrát neútočila jen čelně. Půl kilometru od nás se rozdělila na tři proudy. Hlavní se na nás hnal přímo, ostatní se nás snažily oběhnout ze stran.

Obrněnec zastavil a všichni jsme zaujali nejvýhodnější místa. Kdo mohl, zalehl a podepřel si kvůli přesnější střelbě kalašnikov.

„Jen klid, střílejte až zblízka!“ povzbuzoval nás Čestmír. Byl vysunutý z poklopu a také se chystal přivítat útočníky.

Během cvičné střelby jsme s tefiry probrali i dávné pozemské taktické prvky, takže nebyl problém přeskupit se a zaujmout kolem obrněnce kruhovou obranu. Mezitím se čelní proud dostal na vzdálenost tří set metrů a tefirové opět bez povelu zahájili palbu.

Zasažení kentauři tentokrát padali jeden přes druhého. Stříleli jsme najisto a výsledek tomu odpovídal. Čelní proud kentaurů se nedostal ani na sto metrů od nás. Několik jich zřejmě pochopilo, že nemají naději, ale pochopilo to pozdě. Také boční proudy se zatím dostaly na vzdálenost vhodnou k zahájení palby a štěkání kalašnikovů se přeneslo i do stran. Tam se obrátilo na útěk kentaurů víc, ale nebylo jim to nic platné, byli příliš blízko. Během minuty bylo rozhodnuto.

„Kosa konečně narazila na kámen,“ glosoval to Čestmír spokojeně ze svého místa na obrněnci. Pak se vsoukal dovnitř a obrněnec se opět pohnul vpřed.

Kráčeli jsme kolem rozstřílených kentaurů a zvědavě si je prohlíželi. Najednou se stranou ozval varovný výkřik, následovaný dávkou z kalašnikova. Ukázalo se, že kentauři nejsou mrtví všichni. Jeden zkoušel vleže napnout luk, ale nejbližší tefir si toho všiml a překazil mu to. Vrátil nám ale obezřetnost.

Opatrně jsme vstoupili do městečka Gytea. Postupovali jsme teď opatrně. Kdyby město hájili lidé, nejspíš by tu měli spoustu vojáků, odhodlaných nevydat město bez boje, ale zdálo se, že už tu nikdo není – všichni kentauři vytáhli proti nám. Mezi domy jsme objevili jen opuštěné vozy včetně stroje blokujícího elektřinu.

Jedním z našich hlavních úkolů bylo zneškodnit tyto stroje, ale uvědomoval jsem si, že se to bude rovnat výbuchu pár tun trhavin. Museli jsme počítat s tím, že to okolní domy srovná se zemí a chystali jsme se od toho vzdálit do bezpečné vzdálenosti.

„A co kdybychom ten stroj jen vypnuli?“ navrhl Eduard, jeden z našich pozemských nováčků.

„Možná by to stálo za pokus,“ odvětil jsem, „ale bude to nebezpečné. Kdyby to explodovalo, ten nejblíže to šeredně odskáče. Jistější je vyhodit to do vzduchu.“

„Já bych to přece zkusil,“ nedal se Eduard. „Natáhl bych si do nejbližšího domu provaz a zkusil bych tu páčku přepnout na dálku. Kdyby to bouchlo, budu schovaný aspoň za zdí. Beztak bychom se měli pokusit zjistit, co to je za stroje a na jakém principu pracují.“

„Éda má pravdu,“ zastal se ho Roman. „Tyhle týpci nevypadají inteligentně, meče, luky i šípy mají zastaralé a proti kalašnikovům nemají šanci, ale uvědomte si, supertechniku tefirů vyřadili, jen to hvízdalo!“

Přidali se k nim další a Čestmír Edův návrh vylepšil. Tvrdil, že v obrněnci budou bezpečnější než za nějakou stěnou, zejména když se obrněnec postaví za dům, aby to neschytal přímo.

„Dobrá,“ ustoupil jsem. „Natáhněte ten provaz. Ale my ostatní ustoupíme aspoň o půl kilometru. Musíme se krýt a přitom pozorovat okolí, aby nás další osminožci nezaskočili.“

Zanechali jsme u obrněnce Eduarda, Čestmíra, Romana a Josefa. Obrněnec stál za nejbližším domem, ti čtyři měli být dovnitř. Doufal jsem, že by se ubránili, kdyby je nečekaně napadli kentauři. My ostatní i s lékařkami tefirkami jsme se přesunuli až za jezírko, kde stálo více domů pohromadě. Lékařky byly rovněž ozbrojené, ale dával jsem pozor, aby se držely uprostřed mezi ostatními.

Naši hoši během přesunu po skupinkách tří až pěti prohlíželi zběžně domy, kolem kterých jsme šli. Z jednoho většího domu u jezírka ale vyběhli bledí jako křída.

„Tam... jsou tam – tisíce lidských kostí!“ jektal zuby Dušan.

V domě měli kentauři zřejmě kuchyni. Chycené tefiry zaživa sekali na kusy a vařili si je. Kosti pak odnášeli do rohu atria, kde jich byla obrovská kupa.

Samozřejmě jsem po tomhle neočekával, že ve městě najdeme jediného živého svědka té hrůzy.

Najednou mi v pouzdře na těle zabzučel mezihvězdný telefon na znamení, že elektřina funguje.

„Byl to vypínač,“ hlásil Čestmír. „Éda to vypnul, můžete se vrátit.“

Vrátili jsme se opatrně, ale čtyřrucí-čtyřnozí vetřelci se neobjevili. Během pochodu jsem sdělil Poradní síni telefonicky dosavadní výsledek naší výpravy. Podle plánu nám měli letecky přivézt dva obrněnce a posily, abychom se mohli rozdělit do více houfů. Připojil jsem návrh odvézt ke zkoumání ukořistěný stroj, který dokáže v okolí vyřadit elektřinu. Samozřejmě to tefiry zajímalo a nebyli proti.

Letka vimaanů s transportním boeingem přiletěla za chvilku. Pod dvěma vimaany se houpalo po jednom obrněném transportéru, z boeingu se vyhrnulo dvacet dalších vojáků – lidí i tefirů.

„Máme vzít raněné,“ hlásila se u mě Belial Sarcha.

„Žádné nemáme,“ ujistil jsem ji. „Šlo to nečekaně hladce.“

„V tom případě bychom měli převzít ten stroj,“ přidal se k ní tefirský pilot.

Parta nadšenců mezitím stroje přivázala k vimaanu. Nenašli jsme, jak je oddělit – kabely odpojit nešly a nechtěli jsme je porušit.

„Musím se tě zeptat – je tvá přítomnost tady naprosto nezbytná?“ obrátila se na mě Belial.

Zaváhal jsem. Uznávali mě jako velitele, ale velet by mohl i Čestmír, zkušenosti jsme měli stejné. Opatrně jsem to tak řekl.

„Měl bys tedy letět s námi,“ řekla. „Poradní síň tě potřebuje víc.“

„Jen jdi, Oto,“ usmál se na mě Čestmír. „My s těmi potvorami zatočíme i bez tebe.“

„Dobrá, ale – musí s námi jít ještě někdo,“ rozhodl jsem. „Někdo musí Poradní síni poskytnout memo-záznamy, aby to bylo konečně zdokumentované. Ode mě je nezískají.“

Nikomu se samozřejmě nechtělo, ale Čestmír projevil opět rozhodnost, jednoho z tefirů prostě určil a ten se mu neodvážil vzepřít.

Vzletěli jsme tedy napřed. Pro vimaan nebyla cesta přes průliv nijak dlouhá. Přeletěli jsme část pevniny a snesli se před budovou Poradní síně v Cudukepe. Skupina tefirských psychorezonátorů začala vyvolávat memo-záznamy a já jsem jednal s plnou Poradní síní. Navrhl jsem vyzbrojit a vycvičit další bojovníky a vylodit je na dalších místech pevniny. Náš původní výsadek bych rozdrobil – zkušené harcovníky promíchal s nováčky, aby je naučili bojovat našimi zbraněmi a naší taktikou – jsou přece jen odlišné od toho, co se kdysi předpokládalo ve válce proti Gehenně.

Pak přišly na řadu memo-záznamy. Byla na nich zachycená všechna naše střetnutí – bylo by dobré ukázat je nováčkům, než se dostanou do podobné situace. Nemuseli by opakovat naše chyby.

„Byl to docela primitivní boj!“ podivoval se jeden člen Poradní síně.

„To je ono,“ souhlasil jsem. „Když máte vhodné zbraně, je to jednoduché. Na Zemi máme zbraní více druhů. Ty nejnovější využívají elektřinu jako vaše a byly by proti kentaurům také tak neúčinné. Naštěstí máme i tyhle primitivní.“

Poradní síň podpořila návrh vyrábět do pozemských zbraní munici. Mohli bychom ji dovézt, ale tefirové odhadli, že něco tak jednoduchého jsou jejich továrny schopné chrlit po miliardách.

Poradou jsem se ale zdržel víc než jsem očekával, takže jsem zmeškal odlet dalších dobrovolníků proti kentaurům. Pod dohledem našich chlapců trénovali na improvizované střelnici další, ale ani tam mě nepotřebovali.

Rozhodl jsem se v rychlosti navštívit přátele na Zemi, abych byl v obraze, co se děje tam. Kromě toho nebylo dobré vynechat účast v předvolební kampani. Připadalo mi trapné dohadovat se o hlasy lidí, kteří by mi je ještě před rokem dali nadšeně a sami, ale protivník jim nasliboval příliš mnoho a vidině peněz se špatně odolává. Ti v pozadí investovali do kampaně hodně peněz, ale bylo jasné, že jim o dobrou věc nejde. Jako kdyby ďáblům někdy šlo o dobro lidí!

Výhodou bylo, že jsme teď měli stejné ochranné obleky, jako maršál Mefisto. Tefirové na Firhoi zčerstva prozkoumali, v čem se liší od starších typů, zjistili, že mají jen trochu odlišnou polarizaci pole a několik desítek jich pro nás vyrobili. Chránily spolehlivěji než starší pláště, byly nenápadnější a daly se nosit pod normálním občanským oděvem. Bylo jen nutné uzavírat nahoře jejich pole přes hlavu – znamenalo to nosit stále malou, nenápadnou čepičku, jaké nosí katoličtí duchovní nebo ortodoxní Židé. Napadlo mě, zda tu čepičku nezavedli do židovské víry ďáblové, aby nebyli mezi lidmi nápadní – dokázat bych to nemohl, ale přímo se to nabízelo.

Buď jak buď, pravých původních tefirů nemohlo být na Zemi tolik. Odhadoval jsem je na desítky, nanejvýš stovky. Nemohli být všude. Tušil jsem, že obžalobu Němců a Schmidkeho v Izraeli spískali oni, ale nestihli dohlédnout na dokončení akce přímo před soudem. Ti museli zuřit, když jsem jim vyfoukl obžalované přímo od soudu! Rovněž akce vimaanů v Novém Německu prošly bez protiakce. Americké zbraně na naše naštěstí nestačily.

Nemohou-li být všude, jejich pomocníků – homunkulů bude podstatně víc. Nebudou jich tisíce, ale desetitisíce. Byli pečlivě rozmístění do důležitých míst světového hospodářství, v nejvyšších bankovních radách, v představenstvech velkých společností, na ministerstvech a ve vládách. Jejich moc, vyjádřená ať už v penězích, nebo v počtu vojáků a policistů všech států světa, byla nesmírná – nebylo nadsázkou tvrzení, že ďáblové našemu světu vládnou. Někde krutě, jinde s maskou humanistů a dobrodinců, ale všude stejně nesmiřitelně.

Je vůbec možné postavit se takové síle?

Nové Německo zřejmě donedávna v moci neměli, ale to se mohlo změnit. Soustředěnému náporu, především finančnímu, by neodolalo. Homunkulové by se nejspíš zmocnili radnice, změnili by zákony, usnadnili by si tím další pronikání – a zajistili beztrestnost.

Napadlo mě, že bych to dokázal vyřešit jedním rázem. Jen bych zopakoval, co jsem kdysi udělal – přemístil bych tento kus země z jednoho paralelního světa do druhého. Nové Německo by se na Bykyle jistě vytrhlo z dosavadního vlivu pozemských ďáblů. Ale – udělat to proti vůli Němců mi připadalo jako diktát. A on by to byl – nesměl bych se divit následující vlně odporu, možná i násilí... Ne, diktátorské metody použít nesmím!

Co ale dělat proti milionu Němců, kteří se ne vlastní vinou dostali na pokraj bídy a byli zaskočeni zvonivou nabídkou blahobytu? Pochopí všichni, že tu hrozící bídu mají na svědomí ti, kdo je chtějí spolknout jako malinu a komu oni sami nadšeně lezou do chřtánu?

Mohl bych také z Nového Německa vysvobodit jen několik stovek známých, kteří se ďábelskými přeludy zlákat nedali a šli by se mnou? Jistě bych získal pro Bykyle potřebné nadšence, ale – pár stovek zachráním, milion jiných nechám ďáblům na pospas?

Objevil jsem se proto nejprve v pracovně Schmidkeho. Předal jsem mu ochranné obleky a vnutil mu jeden, aby si jej oblékl.

„Víc lidí denně riskuje,“ odmítal to Schmidke. „Obleky rozdej především klukům ze zásahových jednotek, ti je potřebují víc. Poslední dobou máme více práce, množí se sabotáže podniků, které jsou ještě v německých rukou. Nestačíme proti tomu zasahovat.“

„Co psychorezonátoři?“ zajímal jsem se.

„Dělají co mohou, ale – stojíme asi proti dobře organizované mafii. Její bossové pochopili, že tu vymoženost používáme a rychle se jim podařilo najít protitah. Žháře nebo vraha někdo vzápětí zabije, stopa tím dokonale zmizí. Je to po čertech dobře promyšlené!“

„Ne po čertech, ale od čertů,“ podotkl jsem suše.

„No dobře – od čertů. Nejsou to žádné chudinky.“

„To jistě ne,“ podotkl jsem. „Poslyš, Alfréde, musím tě včas upozornit na pravý stav věcí. Nestojí proti tobě jeden ďábel, ale všichni. Tvým chlapcům ty oblečky dodáme tak rychle, jak rychle je tefirové stihnou vyrobit – složitostí se podobají bitevnímu letadlu, ale oni se budou snažit. Uvědom si ale, když zabijí někoho z tvých chlapců, policie bude i potom funkční. Když zabijí tebe, bude to konec Nového Německa.“

„Bylo by špatné, aby osud celého národa závisel na jediném člověku!“

„Stávalo se to i dříve, stává se to i dnes,“ pokrčil jsem rameny. „Kolikrát se osud národa změnil, když v bitvě padl král? U nás Čechů to bylo víckrát.“

„Kdyby tomu bylo tak jak říkáš, mnohé by to vysvětlovalo,“ zamyslel se. „Neříkám, že je situace zoufalá, ale není pochyb o tom, že je vážná.“

„Je tomu tak,“ ujišťoval jsem ho. „Dokonce už bych si troufl odhadnout jejich záměry. Vyvolat chaos a bídu se jim podařilo. Pak chtějí lidem nabídnout blahobyt, ale sliby budou plnit jen do chvíle, kdy se zmocní moci. Až ovládnou Radnici, začnou měnit zákony, aby jim hrály do ruky. Výsledkem má být situace, jaká je dnes ve většině států světa. Oni nerušeně vládnou a lidé nemají na nic vliv. Občas jdou sice nadšeně a svobodně volit – mezi jedním a druhým homunkulem téhož ďábla – ale zbytek času je terorizují na jedné straně zákony a na druhé mafiánští bossové, sloužící témuž pánu jako ti volení. Většina lidí má starosti, jak zaplatit daně a poplatky a často je ráda, když má na jídlo. Někdy ani to ne.“

„Líčíš to dost černě,“ zachmuřil se.

„Černě?“ usmál jsem se. „Podívej se, kam chceš! Všude je svět pod vládou ďáblů!“

„Kdyby tomu bylo tak, nemáme šanci!“ sýčkoval.

„Ale máme!“ ujišťoval jsem ho. „Já jsem se musel angažovat na Firhoi, místní tefirové tam měli problémy, ale nechce se mi ustupovat ani tady.“

Musel jsem mu samozřejmě popsat válku na Firhoi. Vymínil jsem si jen, že nebudeme hovořit tady v jeho pracovně.

„Máš pravdu,“ přikývl. „Tady mohou být štěnice. Párkrát už se mi zdálo, že mafiáni podezřele snadno odhalili chystané zátahy a včas se jim vyhnuli.“

„To je možné,“ souhlasil jsem. „Pojď se tedy projít po městě.“

Cestou k Maxmiliánovi Hurtigovi jsem mu podrobněji vylíčil průběh války na Firhoi a sdělil mu plány, ve kterých figurovali mimo zdejších přátel i tefirové.

„Nevím, nevím,“ nezdálo se mu to. „Vážně si myslíš, že nedokážeme nic?“

„Obávám se, že ne,“ podíval jsem se na něho. „Uvědom si, do jaké žumpy jste spadli. Nechali jste si vzít jedinou banku, která dokáže potopit všechny podniky. Za mísu čočky a neurčité sliby budoucího bohatství jste obětovali identitu, tancujete podle cizí píšťalky – a bude to čím dál horší.“

„Ne všichni, Oto!“ vzepřel se Alfréd.

„Všichni ne, pravda,“ připustil jsem. „Jen rozhodující většina – která ovšem do toho bahna strhne všechny.“

„Pokud se nám tu většinu nepodaří přesvědčit,“ povzdychl si odevzdaně. „Jak mi to teď líčíš, nevypadá to nadějně a jestli to prohrajeme, nezbude nám nic jiného než – emigrace.“

„A ještě to zúžím!“ přikývl jsem. „Jediné místo, které připadá pro emigraci v úvahu, bude Bykyle. Všude na světě budete v jejich moci. A buď si jistý, že se mstít dovedou – předvedli to už tolikrát, že nemá smysl pochybovat.“

Popovídali jsme si i v bytě Maxmiliána Hurtiga, ale už ne tak otevřeně – odposlouchávání bylo pro ďábly odedávna typické. Probrali jsme povšechně stav a naše šance. Nebyly příliš dobré, ale vzdát jsme to ještě nehodlali. Gerta rozjela svou televizní stanici a rychle si získala zpět oblibu dávných příznivců. Bohužel jich bylo méně než dřív. Většina diváků se teď dívala na televizi Horsta Kugela, kde připravovala program strana Nekonečný pokrok. Její manažeři měli ve světě otevřené dveře – dostali do programu ty nejlepší filmy a nejatraktivnější pořady, jaké kde existovaly. Gerta neměla jejich možnosti – hlasatelé Nekonečného pokroku to ovšem neopomněli zdůraznit, kdykoliv to šlo. Nazývali Gertu starou vykopávkou a někteří němečtí mladíci ji už na ulici otevřeně vyzývali, ať se vrátí do hrobu.

Nicméně Gerta dělala co mohla a měla úspěchy. Proto jsem měl i pro ni ochranný oblek, který by ode dneška měla nosit, včetně apartního kloboučku, kde se snadno schoval deflektor zeleného pole.

Zavolali jsme ji, aby přišla k Maxovi a než přišla, zeptal jsem se u firmy Junkers, zdali už vyřídili můj dotaz ohledně možných chybějících vyrovnávačů elektřiny v Evropě.

„Nikde žádný nechybí,“ ujistil mě vážně pověřený pracovník. „Máme přehled o každém kusu, který jsme kam dodali. Víme vše o všech – kromě těch, které jsme dodávali vám, ale ty si musíte ohlídat sami. V Evropě všechny vyrovnávače pracují.“

„Dobře, děkuji vám,“ ukončil jsem hovor.

Znamenalo to, že záhadné propusti, kterými nedávno kdosi bez našeho vědomí procházel až na Bykyle, nepoužívají naši technologii. Pokud neznámý používal konvertory ďáblů, musel být jejich sluhou. Dobře, berme i tu českou vlajku jako další vážné varování.

Mezitím dorazila Gerta, ale navrhl jsem jim procházku parkem, kde bychom byli mimo doslech. Jen tady jsme si mohli povídat bez obav. Procházeli jsme se parkem všichni čtyři – já, Gerta, Alfréd a Max. Řekl jsem, že u tefirů opatřím detektory elektroniky, ale nevěděl jsem, zda je dostanu rychle – válka měla přednost.

Nakonec jsem šel už jen s Gertou. Bydlela v mém hotelu Rote Fahne v centru Berlína. Dal jsem jí ochranný oblek, aby ji nikdo nemohl ohrožovat, a vysvětlil jí, jak se obléká. Odebrala se do vedlejšího pokoje, aby si to oblékla. Vrátila se za chvíli. Ochranný oblek měla trochu znát na nohou, podobal se punčochám. Oblékla si přes to zelené šaty, velice jí to slušelo. Nedalo mi to, řekl jsem jí to.

„Chtěla bych se ti líbit,“ řekla prostě a upřímně. „Hodně se mě dotklo, když mě nazvali starou vykopávkou.“

„Do takové máš daleko,“ ujistil jsem ji. „Vždyť jsi ještě mládě a na zdejší poměry úžasná kočka.“

„Na zdejší poměry?“ probodla mě pohledem.

Okamžitě jsem viděl, že jsem plácl hloupost.

„No, víš – řeknu ti to upřímně,“ dodal jsem raději. „Ani pozemské královny krásy nemají naději proti tefirkám. Viděla jsi je snad, nemůžeš mi to vyčítat.“

„Já vím – tefirky jsou jako andělé,“ trochu zesmutněla.

„To je ale jen slupka,“ ujistil jsem ji. „První tefirku, kterou jsem poznal, mám teď v sobě. Navrchu anděl, uvnitř Luciferova babička, jedna z nejhorších ďáblic!“

„Taky už dávno vím, že člověk nesmí dát na vnější slupku,“ řekla Gerta. „A přece sebou vždycky pořádně trhneš, když se někdo zmíní o té tvé – Belial.“

Trhl jsem sebou. Jak by ne.

„Ta byla jiná,“ řekl jsem zamračeně.

„V čem byla tak jiná?“ chtěla vědět Gerta.

„Nebyla jen krásná – i když také. Myslela to s námi ze všech tefirů nejlépe a to se také jen tak nevidí. Tu jsem měl opravdu rád, ať jsem se na ni díval ze všech stran, neměla chybu.“

„Já vím,“ řekla Gerta. „Budeš muset dlouho hledat, než si najdeš jinou takovou.“

„Já žádnou jinou nehledám,“ řekl jsem tak zamračeně, že to asi pochopila. Rychle jsme se pak rozloučili.

Vrátil jsem se na Bykyle, kde jsem objevil už jen posledního pozemšťana – hlídky nad územím Nového Německa drželi jen dva, ostatní byli na Firhoi.

Proto jsem se tam bez váhání vydal i já.

Errata:

10.08.2021 21:58