Vítej, návštěvníku!

Bratr ďábel

Oblast vyčištěná od kentaurů i jejich strojů se zvětšovala. Vedle námi založené fronty vznikla brzy další. Druhá rota se úspěšné vylodila na opačné straně pevniny Iazgril a obě teď postupovaly proti sobě a nezadržitelně se přibližovaly. Kentaurové zatím nepřišli na protitah. Zkoušeli kvalitu svých zbraní nahradit množstvím, ale ani jejich největší soustředění vojsk ve městě Sirgoa proti rychlopalným střelným zbraním neobstálo. Munice jsme měli dost, zásobování nikde nevázlo.

Tefirským vědcům se podařilo prosvítit rentgenem a pak opatrně rozebrat stroj blokující elektřinu. Zjistili tím jeho principy. Dokonce mi předvedli funkční vzorek, vešel se do aktovky – ovšem s menším dosahem, sotva do deseti metrů. Nedokázali ale objevit, jak jeho působení vyřadit.

„Ten stroj působí opačný jev než známe pod pojmem supravodivost,“ vysvětloval Poradní síni člen výzkumného týmu. „Supravodivost je stav, kdy se elektrony v látce pohybují tak volně, že se nezarážejí o atomy. Odpor pak klesne na nulu. Tady se naopak váží silněji a odpor tisíckrát stoupne. Baterie i generátory vytvářejí elektrické napětí dál, ale vodiče proud nevedou. Platí to jen pro kovovou vodivost, iontové a polovodivé se to nedotkne. Znamená to, že v dané oblasti není omezen přenos elektrických impulsů v roztocích. Jinak by živí tvorové ochrnuli a zahynuli, pracují tak přece nervy i svaly. Elektrický rejnok vás může zabít jako dřív, fungují i jejich stroje – místo kovových kabelů mají hadice plné elektrolytu. Polovodiče by asi také fungovaly, ale přestanou vést jejich kovové přívody.“

„Dokážeme vyrobit stroje na bázi elektrolytických vodičů?“

„Obávám se, že to nebude jednoduché. Potřebné průřezy jsou větší a postavit elektromotor bude téměř nemožné. Ani jejich stroje nemají vlastní pohon, uvnitř je jen biočlánek a biostroj na blokování elektřiny. Kentauři je ovšem ochotně rozvážejí – no, řekl bych – koňmo.“

„Co s tím tedy?“

„Můžeme kentauří stroje zblízka vypnout nebo z dálky rozstřílet. V tom druhém případě se uvolní energie z prvních dvou vozů. Biočlánky se podobají vyrovnávačům energie a jejich výbuch uvolnění torzního pole.“

Aha – nepřeháněl jsem tedy, když jsem to přirovnal k atomovce, i když slabší než naše Q-bomby.

Tefirové mě ale příjemně překvapili tím, jak rychle udělali detektory elektroniky. Prý jim sloužily odedávna a byly uloženy v jejich archivu. Přístroj se podobal brýlím a vodiče, jimiž by mohl protékat elektrický proud, zobrazoval jako červené čáry, prosvítající skrz různý materiál – ideální nástroj k hledání elektrických drátů pod omítkou. Byly vidět i dráty nepřipojené je zdroji proudu. Každý drát se chová jako anténa, zachycuje elektromagnetické vlny a citlivý přístroj tefirů zobrazil i odpojené. Můj mezivesmírný telefon se zobrazoval jako spleť červených drátů, to se nedalo přehlédnout.

Rozhodl jsem se pomoci Schmidkemu v Novém Berlíně s odposlechovými mikrofony. Objevil jsem se v jeho pracovně ve světlém obleku, s brýlemi na očích a s kufříčkem v ruce – nikdy mě ještě jako šviháka neviděl a trochu ho to vyvedlo z míry.

Když jsem mu řekl, co a k čemu to mám, rozjasnil se.

„Jen jestli to bude tak dobré, jak to chválíš!“

Rozhlédl jsem se brýlemi – a zamířil k vypínači u dveří. Pod jeho krytem bylo složitější klubko drátů, než tam mělo být – a byl tam miniaturní mikrofon s vysílačkou! Nebyl sám, další byl v zásuvce psacího stolu a třetí byl zastrčený ve starodávném lustru.

„Vidíš?“ ukazoval jsem je Schmidkemu. Vyslal jsem na ně trochu qura – a jen tenké proužky dýmu signalizovaly, že se právě někomu odmlčely.

„Půjdeme k Maxovi,“ navrhl jsem.

Další štěnice jsem odstranil z Alfrédova letadla, ale i pak jsme letěli až na místo mlčky.

Také u Maxe jsem odstranil odposlech – v brýlích to bylo jednoduché. Slíbil jsem navštívit všechny přátele, neboť bylo jasné, že protivníci finančními prostředky nešetřili a odposlechy mají všude. Na chvíli jsme se jen posadili ke stolu, Max nám přinesl současné výsledky průzkumů obyvatelstva a konečně jsme mohli diskutovat bez obav, že toho někdo zneužije.

Náhle se rozlétly dveře a z chodby do Maxova bytu vtrhli čtyři chlapi v černých kuklách, vyzbrojení moderními americkými útočnými puškami.

Překvapili nás, ztuhli jsme všichni. Max dal ruce nahoru, já s Alfrédem jsme zůstali sedět.

Uvědomil jsem si, že mě ani Alfréda neohrozí, ale Maxovi jsem nestačil dát neprůstřelný oděv. Oni kupodivu nestříleli, jen nás drželi v šachu. Za nimi stál ale nenápadný chlap v civilu a pod jejich ochranou nevzrušeně vstoupil do bytu.

„Chcete nám dělat škodu?“ zeptal se nás jízlivě. „To byste neměli – víte vy vůbec, kolik stojí jedna taková vysílačka?“

Hovořil německy, ale s cizím přízvukem. Naštěstí jsem se včas vzpamatoval a na rozdíl od setkání s Mefistem jsem ani neměl pocit – králíčka před hadem. Zřejmě očekával, že jde jako vždycky o setkání tohoto druhu a sám se jistě cítil hadem. Netušil, že mu tentokrát připadla role hada, který neprozřetelně napadl zabíječe hadů munga. Ten sice není větší než králíček, ale takové nemilé přehlédnutí může být pro hada osudné.

„Škodu?“ opáčil jsem. „Vám tady něco patřilo? Nebo snad máte na mysli tyhle prkotiny?“

Hodil jsem na stůl pár zničených štěnic.

„Pravda, o tyhle prkotiny nejde,“ odtušil klidně chlap. „Horší je, že jste se proti nám postavili na zadní. To jste si měli včas rozmyslet, varovali jsme vás víc než dost!“

„Rozmýšleli jsme si to dobře,“ ujistil jsem ho. „Posaďte se, ať nám nevynesete spaní!“

„Vám to nedošlo?“ ušklíbl se chlap. „Vy si vážně myslíte, že vás tady strašíme nějakými atrapami z plastiku?“

„To si nemyslím,“ lehce jsem zavrtěl hlavou. „Ale měl bych vás asi vyvést z omylu, ve kterém se podle mého mínění nacházíte.“

„Z omylu?“ podíval se na mě výsměšně. „Nejsme zvyklí dělat chyby!“

„Ano, z omylu!“ trval jsem na svém. „Obávám se, že ani netušíte jeho závažnost!“

Jeho čtyři gorily byly nebezpečné pro Maxe Hurtiga. Nemohl jsem litovat chlapy, kteří na nás mířili smrtonosnými zbraněmi, pro mě to byli prostě vrahové.

Modravý záblesk qura skosil všechny naráz - zlomili se v pase a padli na obličeje.

Alfréda to nepřekvapilo, ale Max Hurtig se na to díval nechápavě a s trochou hrůzy, ačkoliv věděl o mých neobvyklých prostředcích. Tak jsem přece zabil Hitlera i s jeho suitou – jenže teď to poprvé viděl na vlastní oči a trochu to s ním zacloumalo.

„Chcete s pouhými jelimany uspět proti – tefirům?“ pokračoval jsem. „Čekal jsem od vás větší inteligenci – maršále Arieli!“

Poslední větu jsem už řekl čistou tefirštinou.

Chlap v civilu ztuhl asi jako před okamžikem my.

„Odkud mě znáte?“ vyhrkl po chvilce zděšení.

Neodpověděl mi tefirštinou, setrval u němčiny.

„Z Árj-allu,“ odtušil jsem a také jsem přešel na němčinu, aby nám rozuměl i Max. „Však jste se od těch dob nezměnil. Vy se na mě pamatovat nemůžete, mám od té doby už asi šesté tělo. Musím vám ale uznat, s dlouhověkostí to umíte lépe.“

„Vy jste... vy jste z Árj-allu? Co tu ale děláte?“

„Posaďte se,“ přistrčil jsem k němu židli. „Jen abyste se zbytečně nenamáhal – vaše psychoúdery vydržíme a eldifem nám také hrůzu nenaženete. Máme na sobě stejné ochranné obleky jako vy sám, nemusíte se tedy snažit, vyzkoušené jsou dobře.“

To ho omráčilo podruhé – měl u sebe tefirský eldif, velice účinnou zbraň, ale proti ochranným oblekům nedostatečnou. Mohl by tím rozprášit Maxe, ale ne mě ani Schmidkeho. Překvapilo ho ale, jak je možné, že o té zbrani vím. Jako správný mafián ji měl v pouzdru pod paží – jistě netušil, že ji tam vidím. A také bych ji neviděl, nebýt brýlí, které mi ji ukazovaly. Zbraň, dva speciální mobilní telefony a samozřejmě stejný ochranný oblek, jako měl maršál Mefisto. Tu charakteristickou konstrukci jsem už znal, ostatně jsem ji mohl porovnat se Schmidkeho, i na něm byla brýlemi vidět.

„Posaďte se!“ opakoval jsem potřetí. „Muži mají při jednání sedět!“

„Kdo jste?“ vyhrkl nevěřícně – ale zůstal stát.

„Tomu byste neuvěřil – mohu vás ale ujistit, maršále, že tělo, které nosím, je na rozdíl od vás zdejší. Takže jste tu cizincem a já jsem tady doma.“

„Patříš – k Árjům?“ ubezpečoval se váhavě.

„Tak se to nedá brát,“ odtušil jsem.

„Jak mám tomu tedy rozumět?“ zeptal se mě.

„Kmen Árjů na Gehenně vyhynul,“ pokračoval jsem. „Až na pár výjimek, jako jste vy, maršálové Mefistofiel, Efir a další. Kdysi jste zmizeli na Zem, ale nemyslete si, že o vás nevíme.“

„Aha! Zřejmě jste likvidační komando Árjů?“ ušklíbl se. „To je pěkné – ale máte smůlu, stejnými zbraněmi si navzájem neuškodíme, že?“

„Nepracujeme pro Árje,“ opáčil jsem. „Nejdeme po vás jako po zbabělcích, kteří odmítli bojovat. To by vadilo Árjům – nám ne.“

„Co tedy děláte v našem světě?“ vyhrkl udiveně.

„Především – Země není váš svět, maršále!“ opravil jsem ho. „Vy jste tu vetřelci!“

„Stejní jako vy,“ ušklíbl se. „My tady ale žijeme podstatně déle, postavili jsme si tu nový domov. Takže vetřelci – jste teď vy!“

„Nemáte tu co dělat bez ohledu na to, jak dlouho tu žijete,“ upřesnil jsem. „Ten svět vám nepatří.“

„A komu tedy patří?“ vybuchl.

„Kanaáncům, maršále,“ usmál jsem se. „Je to jejich svět. Tefirové jsou tu hosté – pokud se jako hosté chovají, o čemž bych u vás silně pochyboval.“

„Kanaáncům?“ zašklebil se Ariel a kývl na nehybná těla svých goril. „Proč se tedy takhle chováte k hostitelům?“

„To nejsou hostitelé,“ ujistil jsem ho. „Přišli nás zabít, nazývejme je správně vrahy!“

„Pro mě za mě – litovat je nemíním,“ opáčil klidně. „To nic nemění na faktu, že nám vyčítáte, co sami stejně tak děláte!“

„Opravdu jste nic nepochopil, maršále?“ usmál jsem se na něho. „Nedošlo vám ještě, že i my jsme Kanaánci?“

„Máte jejich těla – to nic neznamená!“ vybuchl. „Rozhodující je duše – a tu přece máte od nás, z Gehenny!“

„Rozhodující je duše – i tady s vámi souhlasím. Tělo je jen obal a dá se vyměnit. To uměly Árjové i další kmeny už dávno. Ale opět jste na omylu, maršále. My sem totiž patříme.“

„Tomu nerozumím,“ zamračil se. „Duši máte tefirskou, znáte mě ještě z Árj-allu, kde je už pár tisíc let jen obrovský radioaktivní kráter. Jak můžete tvrdit, že patříte sem?“

„Nemůžete vědět všechno, maršále!“ ujistil jsem ho klidně. „Asi jste se ještě nesetkal s případem, kdy jsou v jednom těle duše dvě? Měl bych se vám asi představit: Kanaánec Ota Vávra, spolu s Belial Naarskou, velitelkou Naarského úseku obrany Árjů. Jako Ota Vávra tomu tělu vládnu a jsem zdejší.“

Zůstal na mě chvíli civět. Pochopitelně. Tohle asi za celý svůj dosavadní život nezažil – a že toho jistě pamatoval hodně!

„Zajímavé,“ zabrblal po chvilce. „Dobrá, jste v jednom těle dva, to bych ještě pochopil. Nakonec, můžeme se nějak dohodnout. Nebudete-li se nám míchat do Země, nebudeme se míchat do vašich rejdů všude kolem.“

„A jsme tam, kde jsme byli,“ vzdychl jsem si. „Chcete se dohodnout, abychom se vám nemíchali do Země... Ale to je zásadní omyl, maršále! Země je náš svět, ne váš! Mícháte se do našeho světa!“

„Zařizujeme si tu domov příliš dlouho, než abychom vám ustoupili!“ opáčil suše. „Nepočítejte s tím, že bychom zalezli jinam!“

„No jistě!“ přikývl jsem. „Zařídili jste se tady, ale nerespektujete přitom zájmy zdejších obyvatel. Zotročujete je, vraždíte je, chováte se k nim jako k dobytku. Nemůžeme vám trpět, abyste se k nám tak chovali. Můžeme vás považovat za hosty, když nebudete mít proti nám místním žádná privilegia.“

„Na to nikdy nepřistoupíme!“ odrazil mě zprudka.

„Pokud nepřistoupíte na rovnost, nebudeme vás tu trpět ani jako hosty. Budeme vás považovat za vetřelce, kterými beztak jste.“

„Takže – buď my, nebo vy?“ otázal se rázně.

„Tak to přece není, maršále,“ ujistil jsem ho. „Vycházíme v dobrém s různými bytostmi. Většinou se s námi shodnou. Jsou ovšem i výjimky, které se nesnesou s nikým. Nejprve to byly Árjové a Baalové z Gehenny, teď dvě rasy z jiných světů. Nevíme, kam se zařadíte vy, tefirové ze Země. Postavili jste se proti nám, ale stejně tak jsme stáli proti tefirům z Firhoi, kteří jsou teď našimi přáteli. Máte možnost rozhodnout se: žít s námi, nebo zůstat sami proti všem.“

„O žádnou spolupráci nestojíme!“ zavrčel. „Usadili jsme se tu důkladně, nedostanete nás odsud, ani kdybyste zpopelnili všechny zdejší obyvatele.“

„Neděláte dobře, maršále,“ vrtěl jsem hlavou. „Ujišťuji vás, že nás podporují i tefirové z Firhoi. Půjdou s námi i proti vám, kdyby se ukázalo, že se dohodnout nechcete.“

„Našli jste si zřejmě dobré ochránce, ale i kdybyste se spojili se samotnými anděly, máme proti vám jednu nepopiratelnou výhodu – jsme tu doma!“

„Tu výhodu vám neuznám, maršále,“ opáčil jsem. „Doma jsme tu my, Kanaánci.“

„Nebudete nám nic diktovat, chátro!“ vybuchl maršál, zajel rukou pod paži a vytáhl eldif.

V tom okamžiku zhaslo v místnosti světlo, tmou prolétl modrý blesk a osvětlil nechápající obličej maršála. Pak se, opět tak náhle, světlo rozsvítilo.

Blesk maršála nezabil, jen ochromil. Zbraň mu vypadla z ruky a on se bezvládně sesunul na zem. Vyskočil jsem a rychle z něho začal svlékat jeho ochranný oblek.

„Máte náramky?“ obrátil jsem se přes rameno na Schmidkeho.

Aby je policejní president neměl! Jakmile jsem maršálovi svlékl jeho oblek, Schmidke mu zručně nasadil pouta.

„Jak jste to, proboha, udělal?“ ptal se mě přitom.

„Nic moc – ochromil jsem ho. Quro přece znáte,“ ujistil jsem ho.

„Myslím – jak to, že právě včas zhaslo to světlo?“

„Mám užitečnou novinku – inhibitor elektřiny,“ vysvětloval jsem mu rychle. „Měly to bytosti, co se postavily tefirům na Firhoi. Blokuje zbraně i ochranný oblek, který by úder qurem jinak zachytil. Tím jsem mu zabránil použít jeho zbraně.“

„Quro jsi ale použil, ačkoliv světlo nesvítilo.“

„Quro není elektřina,“ odvětil jsem suše.

Vytáhl jsem mezivesmírný telefon, abych přivolal hlídkový vimaan. Maršál Ariel se mezitím probral, quro ho omráčilo jen na chvíli. Náhle jsem pocítil silný otřes, ale hned jsem se vzpamatoval. Na uturge psychoútoky neplatí, to už jsem maršálovi vysvětloval. Místo toho jsem opět použil quro. Oblek už svého nositele nechránil a maršál se podruhé odporoučel do říše snů. Naštěstí psychoúder směroval jen na mě – jinak bychom teď museli křísit Maxe.

„Poslyš, Oto,“ obrátil se na mě Max vyděšeně, „odkud toho člověka znáš? Nebo se mi to zdálo?“

„To není člověk, Maxi,“ ujistil jsem ho. „Vypadá skoro jako my, ale je to skutečný ďábel našich praotců. Snad ti něco řekne jeho jméno – pekelný maršál Ariel.“

„Tak jsi ho snad prve oslovil. Říkal jsem si, že Ariel je nějaké ďábelské jméno, ale netušil jsem...“

„...že sám někdy spatříš skutečného pekelného maršála, viď?“ usmál jsem se na něho povzbudivě. „Dobře si ho prohlédni, když už máš tu možnost.“

„To tedy...“ trochu roztál Max. „Vážně je to on?“

„Osobně,“ ujistil jsem ho. „Druhý z původních ďáblů, který mě navštívil. Před ním to byl Mefisto, ten je díky Goethemu ještě známější.“

„Jak to setkání dopadlo?“ zajímal se Max.

„Hůř než teď,“ přikývl jsem. „Ne pro mě, to bych tu teď nebyl, ale pro Mefistofiela. Alfréd tam byl také a právě jeho kulka maršála Mefista zabila.“

„Nevěděl jsem, že i on...“ podíval se Max na kamaráda podezřívavě.

„Neboj se, napůl ďábel jsem jen já,“ uklidňoval jsem kamaráda. „A o mně to víš už dávno.“

„Tenhle je taky ...napůl?“ ukázal Max na Ariela.

„Ne,“ trochu jsem ztvrdl. „Tenhle je ďábel úplný. Nemá ani kus lidské duše, jako my. Horší je, že jich je na Zemi víc a bude s nimi těžké pořízení.“

„A co tihle?“ ukázal na mrtvé chlapy v černých kuklách.

„To byli jeho poskoci,“ vysvětloval jsem mu. „Lidé jako my, ale ve službě ďábla. Nemusíš je moc litovat – dobře věděli, že slouží zlu, i když nejspíš ani sami přesně nevěděli, jakému.“

Neviditelný vimaan zatím přistál nedaleko mezi domy. Pak vypnul neviditelnost – a náhle se objevil očím náhodných chodců, kteří se rozprchli do všech stran.

„Pomůžeš mi?“ obrátil jsem se na Schmidkeho.

„To je přece samozřejmé! Kamarádi se obvykle neptají!“ napomenul mě.

Za okamžik se přihrnuli chlapci z vimaanu se skládacími nosítky, aby ďábelského maršála naložili a odnesli k letounu. Pilotoval Pavel – což se mi hodilo.

„Alfréde, prosím tě, postarej se o ty bandity,“ požádal jsem ho. „Já si vezmu na starost tohohle.“

„Poletím s tebou,“ nabídl se ihned Alfréd. „Na mrtvoly stačí kriminálka, hned tu budou. Chtěl bych být přitom, až ho budete vyslýchat. Měl bych na něho možná pár otázek.“

Musel jsem se opět rozhodnout rychle.

„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Poleť s námi.“

Mezitím jsme do vimaanu naložili pekelného maršála. Přijelo i auto kriminální policie, ale těch se ujal Maxmilián a přivolal je do svého bytu.

Vimaan zapnul neviditelnost a před očima přihlížejících se rozplynul...

Převzal jsem řízení, aby se Pavel mohl za letu začít zabývat spoutaným Arielem. Ale dříve, než se zajatec probral, Pavel se ke mně starostlivě otočil.

„Nic z něho nedostaneme,“ řekl mi smutně. „Je vůči psychorezonanci odolný stejně jako vy dva.“

„Emile, to je ale nemilé,“ povzdechl jsem si.

„Co to říkáš?“ obrátil se na Pavla Schmidke. „Že z něho nic nedostaneme?“

Pavel mu začal vysvětlovat, co to znamená uturge, což bylo zbytečné, Schmidke to přece věděl.

„To je k vzteku,“ stěžoval si Schmidke. „Když už jsi ho chytil živého, je nespravedlivé, aby byl zrovna on odolný. Přitom toho ten darebák jistě ví tolik, že by nám mohl ušetřit horu starostí.“

„Mohl by, ale – máme smůlu,“ pokrčil jsem rameny.

„Dal bych nevím co za to, kdybych věděl to co on!“ řekl Alfréd procítěně.

Až jsem se zachvěl. Při těch slovech mě totiž napadlo řešení. Jak už to bývá, bylo by překvapivě jednoduché, ale – rozhodně ne snadné.

„Dal bys za to, sám nevíš co...“ opakoval jsem zvolna. „Kdybys to myslel opravdu vážně, Alfréde, mohl bych ti to splnit.“

„To víš, že to myslím vážně!“ řekl Schmidke. „Kdybych měl za to dát...“

„...když mu dáš svou duši, dozvíš se všechno,“ dořekl jsem klidně. „Ale říkám ti dopředu, není to jen tak.“

„Teď není vhodná doba na vtipy,“ zavrčel Alfréd.

„Dej mu svou duši a dozvíš se, co ví on!“ opáčil jsem. „To není žert, to je reálná možnost.“

„Počkej,“ zvážněl Alfréd. „Jak to myslíš? To není žert? Vážně by to šlo?“

„Ano, ale... dáš za to duši,“ odvětil jsem. „Přesněji – dáš mu trochu místa ve své hlavě. Tak jsem do sebe nechal vstoupit velitelku Árjů Belial Naarskou. Člověk to vydrží jen jednou v životě, já už to podruhé udělat nemohu, ale stačí tvé slovo, otočím vimaan a poletíme do Xijtry ke Kopffüsslerům.“

Alfréd se na mě díval jako na blázna. Pak pochopil, že to myslím vážně a rázem zvážněl.

„Říkáš – jednou v životě?“ řekl pomalu. „Nikdy víc? Ale – co když právě tohle může rozhodnout běh světa? Co když jde právě o tu o jedinou kritickou chvíli?“

„Proto jsem to přece udělal i já,“ přikývl jsem. „Výsledkem bylo zničení poslední pevnosti Árjů na Gehenně, náš svět to zachránilo a nelituji toho v nejmenším. Moje možnosti tím ale skončily. Totéž by musel udělat někdo jiný. Třeba – ty.“

Alfréd chvilku přemýšlel.

„Otoč to ke Kopffüsslerům,“ řekl, když si to rozvážil.

Než jsme doletěli do Xijtry, měli všechno připravené.

Předpokládali jsme, že Ariel smrtící frekvenci hlavonožců zná, takže jsme postupovali od začátku tak, abychom nikoho z nich neohrozili. Preventivně jsem ho omráčil, aby se nemohl zpěčovat, ale také aby neslyšel, co si o něm říkáme. Alfrédovi jsem vysvětlil, že bude muset od Ariela vydržet nějaký ten psychoúder, ale odbyl mě tvrzením, že není žádná měkkota, ví už přece, co to znamená.

„Nesmíš ho ale sám napadnout,“ kladl jsem mu na srdce. „Poškodil bys i sám sebe.“

„Bude to, jako kdyby do vás vstoupil ďábel, ale neobávejte se, zůstanete sám sebou,“ ujišťovala Alfréda Uaxio. „Získáte jeho vzpomínky od dětství až po dnešek. Naštěstí už máte přídavnou paměť, jinak bychom se to neodvážili riskovat.“

„Škoda, že tomu nemůže být naopak,“ podotkl Alfréd s trochu nuceným úsměvem.

„Jak to myslíte?“ zeptala se ho zdvořile Uaxio.

„No – že nemohu vstoupit já do něho!“ řekl Alfréd žertem. „Ovšem tak, abych ovládal já jeho a ne on mě. Měl bych pak nejen jeho vědomosti, ale i jeho tělo a mohl bych místo něho vystupovat.“

„To si musíte rozmyslet včas,“ souhlasila s ním Uaxio vážně. „Musíme na to jinak nastavit stroje – a nejspíš by musel dostat přídavnou paměť a tacuky, jinak by to nešlo.“

„Jéžiši – ono jde i tohle?“ zarazil se Alfréd.

„Jistě,“ ujišťovala ho Uaxio. „My tak mládneme. Na konci života je každý tvor opotřebovaný a tělo ho občas zradí. Přitom je jeho mysl plná životních zkušeností. Když ji přeneseme do nevylíhlého zárodku, využívá je dál. Až po delší době se opotřebuje i duše a tvor už sám nechce žít dál. Zatím jsem to podstoupila pětkrát a Otovi jsme to také nabízeli. Kdyby zemřel, věnovali bychom mu nový život rádi, zasloužil by si to. Tělo tady toho darebáka se zdá být zachovalé, ačkoliv ani vaše není na konci životnosti. Musel byste se ale rozhodnout dřív než začneme. Jedno tělo propadne neodvratné zkáze.“

„Panebože!“ zaúpěl Alfréd. „Ono to jde i takhle!“

Zůstal chvíli, jakoby ho něčím praštili a on se jen zvolna probíral. Ani mně z toho nebylo volně. Vyrovnal bych se s tím, že do mého přítele vstoupí ďábel, ostatně jsem to poznal sám na sobě, napadlo mě to a navrhl jsem mu to. Ale tohle... nejspíš bych přišel o přítele – vlastně ne, jen by byl v jiném těle – je to ale zamotané! A nebude to lehké rozhodnutí. Spíš – úděsné.

Jak Alfréd říkal, převzetím Arielových znalostí i jeho těla by získal neuvěřitelnou výhodu. Mohl by proniknout mezi ďábly, ale – jeho vlastní dům by mu byl uzavřený, ztratil by postavení i některé přátele. Dlouholetý, uznávaný a vážený šéf policie, bývalý generál Wehrmachtu Alfréd Schmidke by zkrátka zmizel ze světa. Jak správně Uaxio říkala, jeho život se ani zdaleka nechýlil ke konci, naopak, po nedávné úpravě v Cudukepe by měl před sebou ještě tisíc let, zatímco tělo ďábla mělo za sebou věk již dvacetkrát delší. Kdo mohl tušit, kolik mu zbývá? Ačkoliv – možná víc než nám – jisté nebylo nic.

Kopffüsslerové pochopili, že Alfréd potřebuje čas. Ano, bylo to úděsné rozhodnutí. Přišel by o vlastní já. Co by získal? Nesmrtelné zásluhy o lidstvo? Já bych to ocenil – ale kdo ještě?

Naštěstí jsme museli splnit procedury, které hlavonožci důsledně vyžadovali. Museli jsme podat svědectví, že ten, jehož sondáž požadujeme, je skutečně vinný zločiny nebo přípravami ke zločinům, které by zničily nebo ohrožovaly mnoho jiných. Alfréd s Pavlem odešli na chvíli stranou, aby se mohli poradit. Osaměl jsem s maršálem Arielem v ponuré tmavé jeskyni. Nemohl jsem jeho hlídání přenechat nikomu; kdo by zvládl pravého ďábla?

Maršál sice netušil, co s ním zamýšlíme, ale nemohl pochybovat, že výsledek pro něho příznivý nebude. Jakmile se probral, opět mě napadl psychoúderem a donutil mě oplatit mu to qurem. Člověk by po takové zkušenosti pochopil, že další odpor nemá smysl, ale maršál byl pekelný válečník. Jakmile se probral, opět mě udeřil – a opět dostal, co mu patřilo. Trochu mě to mrzelo. Jestli Alfréd získá jeho tělo, dostane je pěkně zvalchované, ale – nezbývalo mi nic jiného, musel jsem ho udržovat neškodného.

Konečně se skála otevřela. Dovnitř vešli dva hlavonožci spolu s Alfrédem a Pavlem. Ariel byl právě bez sebe, takže jsme mohli hovořit otevřeně.

„Vyměním si to s ním,“ řekl srdnatě Schmidke. „Bude to nepředstavitelná výhoda, to už se nikdy nemusí opakovat. Spočti si to se mnou: přijdu o tělo starého mládence a nejspíš o úřad ministra policie Nového Německa. Získám za to tělo jiného starého mládence, což se tak nějak vyrovnává, ale navíc šanci ovlivnit dějiny světa, jak se ještě nikomu z lidí nepoštěstilo.“

„Pokud nepočítáš Krista,“ ujelo mi.

„To byl syn boží,“ odtušil Alfréd. „To se nepočítá.“

„Můžeš přijít o dosavadní přátele,“ varoval jsem ho.

„Že bych přišel i o tebe, o tom mi dovol pochybovat,“ ušklíbl se. „Ty přece musíš vědět oč jde. Doufám, že mě pak ostatním představíš a dosvědčíš jim moji identitu – jako před soudem v Izraeli.“

„O mě nepřijdeš,“ ujistil jsem ho. „Já to znám – i když ty to máš těžší. Mohu ti slíbit, že ti to přede všemi dosvědčím, ale ne, že všechny přesvědčím.“

„Koho nepřesvědčíš, toho nebude škoda,“ mávl rukou. „Chci jen takové přátele, kterým záleží na mé duši. Komu jde o mé tělo, může si je prohlédnout ve zdejším muzeu. Kdybych ustoupil, možná bych si zachoval úřad, ale po celý zbytek života bych si vyčítal, že jsem zvýšil šance té sebranky. Raději to nebudeme rozebírat, mohl bych si to rozmyslet a já toho opravdu nechci litovat. Kde máte ten stroj?“

Hlavonožci nás zavedli do známé místnosti, kde se rozloučila se životem Belial Naarská – a totéž čekalo jejího krajana Ariela. Donesli jsme ho tam na nosítkách a než se probral, dostal uspávací injekci, aby mu mohli hlavonožci dát tacuky a paměť; quro dostane v jeho těle až Schmidke.

Oba potom připevnili ke stroji. Hlavonožci tam cosi nastavili a odešli. Museli jsme vyčkat, až se maršál probudí. Bylo nutné, aby byl při vědomí.

„Asi ti uštědří pár psychoúderů,“ varoval jsem Schmidkeho. „Tahle cháska umí použít i ultrazvuk. Normálního člověka to zabije, nás naštěstí ne. Budeš tu ale na něho sám. Já bych ti nijak nepomohl.“

„Nejsem měkkota,“ odtušil Schmidke, i když bylo vidět, že se drží jen silou vůle – on ji ale měl.

Maršál Ariel se začal probírat. Popřál jsem kamarádovi pevné nervy a spolu s Pavlem jsme odešli za skalní vrata. Skála se zavřela – a Schmidke zůstal sám.

Sotva jsme ale opustili místnost, už nás tam hlavonožci vraceli, že je všechno hotové. Proč mi to tenkrát připadalo jako věčnost? Pravda, chvíli jsme se jich vyptávali, ale že by to byly celé dvě minuty?

Otevřeli jsme skalní dveře a opatrně vstoupili.

Generál Schmidke ležel nepohnutě naznak na kameni. Z očí i z uší mu po obličeji tekly proužky krve. Byl nepřirozeně vychrtlý a nehýbal se – byl mrtev.

Pekelný maršál Ariel se také jen zvolna probíral. Hlavonožci mu chladili hlavu – měl vysokou horečku, přelétal očima ze strany na stranu, ale neviděl nás.

„Alfréde!“ pokoušel jsem se ho probudit.

„To nic, to přejde,“ chlácholil nás hlavonožec. „Není to maličkost, ale vydržel to.“

„Oto! Nebudeš mi to věřit... ale až to jednou sepíšu...“ zamumlal bývalý pekelný maršál, než zase ztratil vědomí.

„Je v pořádku,“ zhodnotil to hlavonožec. „Byly to dvě těžké operace po sobě, může být nějakou dobu obluzený. Nechte ho probrat, až k tomu bude mít sílu.“

Naložili jsme ho na nosítka a vynesli k vimaanu. Hlavonožci se s námi rozloučili posledními radami na cestu. Také Uaxio přišla.

„Přeji vám, abyste tohle už nikdy nepotřebovali,“ řekla vážně.

„Kéž by tomu tak bylo,“ odvětil jsem.

Přemístili jsme Schmidkeho na Bykyle, na Zem jsme ho vrátit nemohli. Probral se už ve vimaanu, ale byl příliš slabý. Jakoukoli akci jsem mu zakázal. Ujišťoval jsem ho, že nemá cenu spěchat, tacuky to zvládne, ale předčasně vstát nesmí, nervy se musí vzpamatovat, nebo si tím prodlouží bezmocnost.

„Oto, kdybys věděl, co teď vím...! Zajímalo by tě, kdo zabil presidenta Kennedyho? Já už to vím, vím o všech nejhorších svinstvech, jakých se ta cháska na Zemi dopustila! A ty jsi přece také v tomhle stavu letěl na Gehennu!“ vyčetl mi.

„Ano – ale bylo to v časové tísni, nemohl jsem jinak. Stálo mě to potom půl roku na vozíčku, byl jsem bezmocný jako nemluvně. Ty jsi v jiné situaci. Nic tě nehoní, koukej se nejdřív dát do pořádku po zdravotní stránce! Měl bych na tebe jen jedinou otázku. Které sousední vesmíry ďáblové vlastně znají?“

„Divil by ses,“ řekl Schmidke. „My pozemští ďáblové jich známe více než ti na Gehenně. Místo měsíců jsme ale používali Mars, máme tam konvertor do další skupiny Zemí, kde stojí další konvertory. Prozkoumali jsme už dvanáct dalších světů, až k dalšímu neprůchodnému.“

„Dovedl bys to nějak nakreslit nebo jinak zdokumentovat?“

„Jistě,“ přikývl. „Třeba hned!“

„Hned ne,“ zarazil jsem ho. „Teď se nejprve vylížeš z toho stavu, v jakém jsi. To je rozkaz!“

„No – když myslíš... Vím teď moc věcí, které by nás měly opravdu hodně zajímat!“

„Nech to na potom, ano?“ odmítl jsem ho.

„Počkej – pouhé povídání mě nezabije!“ nedal se. „Nejspíš vím, jak se na Bykyle objevila ta česká vlajka, co ti nedala spát!“

„Cože?“ zarazil jsem se. „Tak přece patřila ďáblům?“

„Právě že ne,“ řekl Schmidke. „Na Zemi se nedávno objevil další druh vesmírných bytostí. Pro nás ďábly to byla těžká noční můra, stokrát horší než krajané z Firhoi. Ani sůviček hyriome jsme se tak neobávali, ačkoliv jsme věděli, co je to za potvory.“

„To jsou ty bytosti tak nebezpečné? Co o nich víš? Jak vypadají?“ zpozorněl jsem.

„Vypadají naprosto stejně jako my,“ řekl trochu ztěžka. „Poznáš je jedině když udělají něco, co je nejen pro nás lidi, ale i pro ďábly zaručeně nemožné. Například když vzkřísí mrtvého. Tak mrtvého, že si ani Kopffüsslerové nevědí rady. Ve staré pozemské terminologii se tomu říká zázrak.“

„Zázrak?“ usmál jsem se. „To snad ne! Možná nějaký neznámý efekt – i my přece umíme ledacos, co vypadá jako zázrak.“

„Ano, ale oni uzdravují i nevyléčitelně nemocné a vracejí lidem mládí,“ šeptal rychle. „Létají bez jakéhokoliv aparátu, prostě se umí jen tak vznášet, umí být neviditelní, přecházejí z vesmíru do vesmíru když se jim zachce a když přicházejí na Zem, spatříš za nimi na okamžik bílá křídla... To je snad jediný okamžik, kdy pochopíš, o koho jde.“

„Ty blouzníš!“ pochopil jsem.

„Neblouzním, Oto!“ řekl Schmidke. „Určitě je znáš podle jména, na Zemi se jim odedávna říkalo andělé. Dlouho je ale nikdo neviděl, teprve nedávno se vrátili. Hodnověrná svědectví, že je lidé opravdu spatřili, máme z doby, kdy vznikal ostrov Nové Německo. Zdá se, že je to jen jejich předvoj. Lidé jim ale pomáhají. Ne z donucení, jako nám ďáblům, ale dobrovolně a rádi. Andělé pozorují lidi i ďábly a chystají se vzít to sami do ruky. To bude konec vlády ďáblů.“

„To se snad jen tak říká!“ namítl jsem mu shovívavě.

„Ba ne, Oto!“ řekl Schmidke vážně. „Mezi námi ďábly se o nich dlouho diskutuje a nejsou to jen plané řeči, ďáblové se připravují na zoufalou obranu. Nejhorší je, že nikdo věrohodně neví, kolik andělů na Zemi je, kudy se tam dostali a co opravdu chtějí. Grémium ďáblů ani naši partu nebere na lehkou váhu, máme přece na svědomí tři ďábly – maršály Mefista, Efira, teď i mě, ale víc ďáblů už beze stopy zmizelo, když zkřížili plány andělům. Zmizelé nepočítáme po jednom, ale už po stovkách. Víme jen, že naši největší nepřátelé přicházejí z nějakého nedostupného sousedního vesmíru. Prošetřujeme hypotézu, že se jedná o venušský svět – je to zoufalá hypotéza, protože postavit konvertor na Venuši je i pro nás ďábly naprosto vyloučené...“

„Dobře – možná by stálo za pokus navázat s nimi kontakt,“ ustoupil jsem jeho vizi. „Mělo by nás asi zajímat, co tu chtějí a jaké mají úmysly. Nakonec, proč to nepřiznat, kdo by na ně nebyl zvědavý?“

„Něco ti napovím,“ pokračoval rychle. „Pamatuješ se na nenadálou mírovou iniciativu největších pozemských velmocí? Bylo to krátce po neúspěšné invazi Brazílie proti Novému Německu... jak se tři velmoci zavázaly a také do měsíce vyklidily všechna okupovaná území...“

„Na to se pamatuji!“ přikývl jsem. „Nikdo to moc nechápal, ale většina lidí to uvítala.“

„Na té nenadálé mírové iniciativě mají největší zásluhu andělé,“ řekl rychle.

„Vážně?“ zarazil jsem se.

„Vážně,“ ujišťoval mě. „Vypůjčili si z armádních skladů pár malých jaderných hlavic, umístili je do nejtajnějších štábních bunkrů a vydírali velmoci – buď stáhnou vojska, nebo ty jaderné hlavice příště odpálí. Byly to malé nálože, nikomu jinému by neublížily, ale když je objevili v nejtajnějších bunkrech, bylo zřejmé, že je mohou adresně použít jen proti hlavním štábům a presidentům. Dokonce i nejvyšší grémium ďáblů se rozhodlo dočasně ustoupit. Nemohli jsme si dovolit ztratit tolik vlivu na lidi. Neumíš si ani představit, kolika lidem to zachránilo život.“

„Dobrá – ale jak to, že potom Američané napadli Nové Německo?“

„Napadli,“ přikývl Schmidke. „A jejich president pak nenadále zmizel. Muriel to od grémia dostal za úkol vyšetřit. Tvrdí, že presidenta unesli andělé. Kam? To nezjistil ani on. My ďáblové jsme v tom ale výjimečně prsty neměli. Pro veřejnost havaroval v letadle a nenašlo se z něho vůbec nic.“

Vykládal to tak zaníceně, že jsem si nemohl nevšimnout, jak přerývaně lapal po dechu. Byl to pro mě jasný signál, že je ještě příliš slabý.

„Je to zajímavé,“ přisvědčil jsem. „Poslyš, Alfréde, schovej si to na později. Musíš se co nejdřív vzpamatovat, na anděly bude čas potom. Nehledě k tomu, že to nebude úkol pro tebe.“

„Zdá se, že o nich vím nejvíc,“ namítl a rozkašlal se. „I když ani já toho nevím moc...“

„Dobře,“ přikývl jsem. „Jen mě napadlo, aby tě nepovažovali za nepřítele, jen co tě spatří.“

„No jo... a víš, že máš asi pravdu?“ vzdychl si. „Dobře, nechám je vám. Ačkoliv – na tvém místě bych byl také opatrná, máš v sobě přece ďáblici!“

Úsměv, kterým to dokončil, mě také nakazil.

„Dobře, poslechnu tě,“ souhlasil jsem. „Necháme to mladším.“

„Stejně teď budu mít něco ještě důležitějšího,“ zachmuřil se.

„Jo,“ přikývl jsem. „Dát se dohromady. Ostatní počká.“

„Máš pravdu, počká...“ ustoupil. „Musím se trochu sebrat...“

Tušil jsem sice, že jeho řeč o andělech nebude čiré blouznění, ale – napadlo by mě, že by andělé vyřešili válku na Firhoi dříve než my a beze ztrát na obou stranách?

Že by pro nás bylo jednodušší vyhledat je, požádat o pomoc a ušetřit si plno starostí?

I kdybychom tím žádali o pomoc – pro bývalé ďábly?

Nenapadlo mě to. Škoda.

Přivezl jsem Schmidkemu ze Země elektrický invalidní vozík na projížďky rozestavěným parkem. Většina cest byla jen naznačená, za pár volných dní se nám podařilo upravit jen část okružní cesty, pak začala válka na Firhoi a práce jsme přerušili, ale i tak bylo v parku cestiček na ježdění dost.

Schmidke napsal několik dopisů, aby si vyřídil poslední resty jako starý Schmidke. Předal policii Nového Berlína svému nástupci kapitánu Erstemu, další napsal pro své známé. Rozvezl jsem je podle adres – na odpovědi jsem ale nečekal. Alfréd tvrdil, že se mu rukopis nezměnil a mohl by pomocí písemných příkazů řídit nějakou dobu policii i na dálku, ale to jsem mu rychle rozmluvil.

„Tvrdil jsi, že to tvůj nástupce zvládne. Předej mu to a koukej se dát rychle do pořádku!“

O andělech už jsme nemluvili. Nejspíš na ně pro všednější starosti zapomněl a já jsem se varoval mu je připomínat. Bylo to tím jednodušší, že po nich ve světě nebylo nikde vidu ani slechu.

Schmidke se rychle seznámil s dětmi. Kromě Wernerových Christinky a Robertka žili na Bykyle tři kluci a dvě děvčátka – tři děti manželů Lukešových, kteří teď byli oba na Firhoi a o děti se starala stará paní Lukešová, která ovšem působila velice mladě a přibrala si ochotně na hlídání i Petra Lavičku a Lucii Mikvičovou. Děti si užívaly v parku nečekaných prázdnin a s nepohyblivým Alfrédem se brzy skamarádily. Honily v parku veverky, které neutíkaly daleko, protože byly zvědavé stejně jako děti, cvičily je jako v cirkusu. Schmidke se těch her se smíchem účastnil jako poradce. I když – jak jsem očekával, přítulná zvířátka se mu vyhýbala stejně důsledně jako mně. Instinkt před námi zvířata varoval na Zemi i na Bykyle.

Válka na Firhoi mezitím končila. Smetení kentaurů na severu Iazgrilu a zničení kentauřích lodí obrátilo nepřátele na ústup. Kentaurové se přestali vrhat do bezhlavých útoků, ze kterých žádní jejich bojovníci neunikli, ale snažili se o spořádaný ústup. Ani to neměli jednoduché. Bojovali jsme jinými zbraněmi než jejich dřívější protivníci. Sečné zbraně mohly uspět proti tefirům, díky vyřazení elektřiny zbaveným jejich zbraní. S námi se jejich bojovníci nedostali do blízkého kontaktu. Luky a šípy neměly šanci proti dalekonosným kalašnikovům. Kentauři obvykle začali ustupovat, až když se dostali do naší zničující palby, kdy už bylo pozdě. Úspěšnější byli na nepřehledných místech, zejména v lesích. Uměli se perfektně ukrývat, aby z největší blízkosti vystřelili šíp. Málokdy se dostali ke druhé ráně, ale několik otrávených šípů zasáhlo cíl a někdy nepomohla ani rychlá pomoc našich lékařek.

Zajatci nebyli na žádné straně.

Kentauři všechny zajatce rozsekali na kusy. Sami se nevzdávali a když neměli kam utéci, obvykle podnikli poslední zoufalý útok. Proti kalašnikovům to byla sebevražda.

Přesto se nám dařilo na obsazeném území nacházet živé tefiry, poschovávané v různých úkrytech, kam za nimi pronásledovatelé nemohli. Každá jeskyně byla dobrá – do podezřelých děr v zemi kentauři zásadně nelezli, ani když viděli, jak se tam jejich oběti schovávají. Nanejvýš tam vstřelili pár šípů, otrávených hadím jedem. Také husté lesy mohly delší dobu ukrývat ojedinělé uprchlíky. Z každého zachráněného jsme měli radost. Pro vojáky to bylo zadostiučinění, příbuzní vítali své oplakané blízké.

Účastnil jsem se závěrečného útoku na poslední skupinu kentaurů. Inhibitory elektřiny jsme jim zničili a závěr bitvy patřil vimaanům, které pláň se sešikovanými kentaury zametly ohněm zidibadů.

Něco podobného kdysi v dávné minulosti poznala pozemská vojska, když se vládci našich předků pokusili vzepřít tefirům. V pradávných textech se odlesk těch zoufalých bitev zachoval dodnes...

Sloni se sežehlou kůží řvali bolestí, spálené mrtvoly lidí i koní se válely všude, vlasy vypadaly i těm, kdo to přečkali v úkrytu...

Byl v tom ale jeden podstatný rozdíl. Lidé Země byli od tefirů masakrovaní ve vlastním domově, kentauři na území, kam předtím sami vtrhli. Když stihne krutý osud agresory, je to něco úplně jiného, než když se stejná křivda děje místním. Agresora nikomu nemusí být líto.

„Konec války!“ vyhlásila poradní síň Firhoi za velkého jásotu všech, kteří se účastnili zasedání, přihlíželi mu, nebo je sledovali na pevnině Iazgrilu i jinde po celé Firhoi.

Pozemšťané začali připravovat kořistní boeingy k odvozu dobrovolníků zpět na Bykyle...

Errata:

10.08.2021 21:58