Vítej, návštěvníku!

Ztracenci

Spatřil jsem v Poradní síni Belial Sarchu a snažil se k ní dostat. Naštěstí měla nějaký delší hovor s Kokabeelem, takže jsem ji neztratil s očí, dokud jsem na ni nemohl zavolat.

„Oto!“ přivítala mě úsměvem. „Dnes máme velký den!“

„Nepřeháněj to,“ řekl jsem také s úsměvem. „Byli to přece primitivové! Jak teprve byste museli oslavovat vítězství nad Gehennou?“

„Primitivové – ale krutí!“ oponovala mi vážněji. „Kolik nás povraždili, než se nám podařilo s vaší pomocí od nich Iazgril vyčistit!“

„Tím to neskončilo,“ zvážněl jsem trochu.

„Jak to myslíš?“ podívala se na mě udiveně – a s ní také nejbližší tefirové okolo.

„Budete muset zorganizovat výpravu do jejich světa,“ přesvědčoval jsem je rychle. „Také tam mohli zůstat naživu tefirové. Přece je tam nenecháte?“

„O tom jsme uvažovali,“ řekla vážně. „Střízlivé odhady tvrdí, že jich tam zůstalo nejvýš dvacet, ostatní byli povražděni. Nezdá se nám správné kvůli tak malému počtu živých riskovat více životů, které by to mohlo stát. Vzpomeň si na vaše ztráty na počátku! Pak to začalo vypadat nadějněji, naučili jste se chránit, ale na konci vás kentauři začali napadat ze zálohy a ztráty zase vzrostly. Na otevřené pláni proti vašim zbraním neměli naději, ale v lesích a ve městech to bylo horší. Chápu tě, ale nechceš pro dvacet ztracenců připravit smrt třiceti jiným?“

„Tam by nešlo o čištění pevniny od kentaurů, ale o sběr zachráněných!“ namítl jsem. „Zvolíme si jinou taktiku, aby nebezpečí minimalizovala.“

„Vypadá to hezky, můžeme to zkusit navrhnout, ale dostaneš na to jen dobrovolníky. Nemůžeme to nikomu nařizovat.“

„Postačí šest obrněných transportérů s posádkami,“ uvažoval jsem. „Střelci budou střílet zevnitř, tam je nikdo neohrozí.“

„Co tam chcete dělat?“ vyslýchala mě unaveně. „Zajali jsme jich devět. Pomocí psychorezonance jsme rozluštili jejich jazyk, ale o dohodě nemůže být ani řeč. Nejsou ochotní považovat nás za partnery k jednání, jsme pro ně slabí a tedy podřadní – jako kdybychom byli červi...“

„Jak je tomu dávno, co jste tak smýšleli o Kanaáncích? Jen si vzpomeňte!“ připomněl jsem jí.

„Ano, ale dnes to chápeme jako ostudu,“ připustila. „To nic neříká o možnosti dohody s kentaury. Těch pár zajatců jsme museli dát do uzavřeného výběhu jako nebezpečná zvířata, nikdo se neodváží krmit je jinak než házením masa z bezpečné výšky.“

„I kdyby se nám nepodařilo uzavřít s nimi dohodu, není to podmínka,“ navrhoval jsem. „V jejich světě je zabíjet nemusíme. Jen to objedeme s transportéry, najdeme poschovávané tefiry a odvezeme je. Uděláme všechno, aby ke konfliktu nedošlo, ale pokud k němu dojde a napadnou nás, budeme se bránit a bude to jejich vina – litovat je nemusíme.“

„No – zkusit to můžete,“ couvla. „Navrhnu to Poradní síni. Nevypadá to tak riskantní a nějaké životy by to snad mohlo zachránit.“

Opustila mě a za chvíli byl můj návrh na mimořádném jednání. Pravda, možnost záchrany životů by byla lákavá, ale Poradní síň o tom nedávno rozhodla opačně a bylo mi jasné, že změna rozhodnutí bude těžší než když se jedná poprvé.

Naštěstí rozhodly nové argumenty v diskusi – kamínek, který převážil obraznou misku vah, byl můj návrh změněné taktiky. Sliboval menší riziko, než se původně očekávalo.

Poslední akce se měli účastnit dobrovolníci. Nebylo jich potřeba tolik, jako za předešlého tažení. Vybrali jsme osm připravených obrněnců – nespolehlivé stroje jsem nechtěl brát vůbec, ostatně by nám jich stačilo i méně. V každém měl být jeden tefir a jeden pozemšťan a ostatní místa se měla plnit podle zájmu. Příprava vozidel nám nezabrala moc času. Doplnili jsme jen palivo, zásoby a munici.

Vzal jsem si na starost nábor mezi pozemšťany, ale netušil jsem, že se přihlásí všichni. Aby bylo rozhodování o účasti ve výpravě spravedlivé, došlo na losování. Zájemce, na které se nedostalo, jsem utěšoval, že si průzkumů cizích světů ještě užijí dost a dost. Brzy budeme objevovat nové světy dál. Měl bych práci i na Zemi ve volební kampani v Novém Německu, ale tady jsem také nemohl zůstat stranou. Koneckonců – byl to můj nápad.

Zúčastnil jsem se spravedlivě losování a když na mě vyšlo místo v záchranné výpravě, nemohl jsem couvnout. Dva dny po schválení výpravy jsme nasedli do vozidel a seřadili je do šiku. Pak jsme už jen s rozsvícenými reflektory čekali, až technici na Varvei otevřou propust.

Reflektory pro nás teď byly indikátory, zda ještě funguje elektřina. Jakmile se před námi sklenula modrá duha, zvolna jsme do toho neznámého, nepřátelského světa vjeli...

První dva kilometry cesty proběhly v pohodě. Terén byl plochý, přehledný, rozvinuli jsme se bez obav. Vpředu kolony jely dva transportéry, za nimi dvě trojice. Zadní trojice měla kanóny i periskopy otočené dozadu, aby nás někdo nepřepadl odtud. Za námi stály u propustí čtyři obrněnce s běžícími motory a osádkami ve střehu. Měly krýt průchod do cizího světa před další invazí. Nemohli jsme totiž propust uzavřít – z druhé strany bychom bez elektřiny nedokázali dát najevo potřebu otevřít ji. Projeli jsme s rozsvícenými reflektory do cizího světa – a stejně jako tefiry před námi, ani nás zpočátku nic nevarovalo. Pokud nás kentauři nečekali, mohla by to být zpočátku výhoda.

Dva tefirští odborníci na komunikaci se chopili příležitosti. Tefirské gunisy se nosí a používají jako hodinky, ale kromě hodinek mají i další funkce. Pro nás byla nejdůležitější komunikační, podobná pozemským mobilním telefonům. Ocenili jsme zejména možnost vyslat výzvu naráz na všechny.

Také se mi za chvilku rozechvěl gunis na ruce a když jsem stiskl tlačítko, objevila se zpráva, že přijela záchranná výprava pomoci těm, kdo tu zůstali po přepadení průzkumné výpravy naživu.

Jeli jsme zvolna dál a nejvíce teď byly v pohotovosti dalekohledy. Kdo mohl, pátral po obzoru i po všech terénních útvarech, zda neuvidí lidskou postavu, nebo naopak nepřátelské kentaury. Krajina byla zatím pustá, nic se tu nepohnulo. Jaký to byl rozdíl proti Firhoi! Tam byly zelené louky a háječky, tady rezavá polopoušť s ojedinělými stromy a občasnými suchými keříky. Za námi se klenula jako modrá brána propust do krásnějšího světa, z druhé strany pečlivě střežená všemi vojenskými prostředky. Nikde se nic nepohnulo, ani když jsme přidali rychlost. Dohodli jsme se ještě před výpravou opsat kruh o průměru sta kilometrů v dobré víře, že se skrývající tefirové pěšky těžko dostali dál.

Další kilometry jsme projeli bez potíží, ale i bez výsledku. Kentauři nikde, tefirové také. Světla svítila, nikde známka, že by naše stará dobrá elektřina měla tak fatálně selhat. Věděli jsme ale své.

Pláň skončila, vjeli jsme do kopcovité krajiny. Tefirové stále vysílali všeobecné výzvy, ale i když přístroje fungovaly, nedostávaly odpověď. Byly tu lesíky, kde by se mohl při troše štěstí někdo schovat, ale zatím jsme doufali marně.

Ačkoliv nás to mohlo prozradit, zapínali jsme každých pět kilometrů sirénu, abychom upozornili ty, kdo měli gunisy vypnuté, nebo se jich předtím lehkomyslně zbavili ve chvíli, kdy přestaly fungovat. Na žádné kdyby jsme se nespoléhali, rozhodnutí nepřestat, dokud někoho neobjevíme.

Kolona obrněnců nejela nijak rychle. Museli jsme být opatrní. Nemusely tu být na nás připravené žádné pasti, ale také mohly. Náš hlavní úkol byl přivézt ty, kdo to přežili, ale především – nikoho při této výpravě neztratit.

Všechny reflektory zhasly ve chvíli, kdy jsme projížděli pod úpatím hory, kterou jsem si v duchu podle typického tvaru překřtil na Milešovku; mohla být i stejně vysoká. Všichni jsme ihned zpozorněli. Současně zhasla kontrolní světélka palubních desek i panely gunisů, jen diesely obrněnců dál spokojeně brumlaly. Ztráta elektřiny byla známka, že už o nás kentauři vědí a chystají se na nás, ale zatím se nic nedělo. Jen se nám všem zrychlil tep jako před bitvou. Ani to nemuselo být daleko od skutečnosti.

Zevnitř obrněnce mi podali hlásnou troubu – primitivní zařízení měla přednost před moderními. Viděl jsem, jak si je připravují všichni velitelé vozů, vysunutí z poklopů, ale jeli jsme dál nezmenšenou rychlostí. Dalekohledy se shodně otočily k nejbližšímu lesíku, ale odtud žádné nebezpečí nehrozilo. Siréna opět zahoukala, abychom dali o sobě vědět případným uschovaným tefirům. Manometr láhve na stlačený vzduch ukazoval dostatečný tlak, nemuseli jsme se bát, že by nám dlouho nevydržela.

„Támhle jsou!“ ozvalo se zleva.

Ze vzdáleného lesíka vyjel oddíl kentaurů. Dalekohled potvrdil, že jde o ozbrojence – lučištníky. Byli daleko, ale všechny střílny na té straně se naježily hlavněmi kalašnikovů.

„Nestřílet!“ vykřikl jsem do hlásné trouby. „Necháme je přijít blíž a pokusíme se vyjednávat.“

Měli jsme s sebou dvě tefirky psychorezonátorky, které se prve věnovaly zajatcům, takže by si teď troufaly promluvit s jejich krajany. Mělo to háček – neměly příležitost své nové znalosti vyzkoušet. Kentaurští zajatci na Firhoi všechny pokusy o domlouvání okázale ignorovali – nebylo jasné, zda jejich krajané tady budou ochotnější vyjednávat.

Oddíl kentaurů se k nám blížil pomalu, obezřetně. Zdálo se, že si nás prohlíží nedůvěřivě, z dálky. Nemířili jsme přímo k nim. Kdyby se nepohnuli z místa, minuli bychom je zhruba na dostřel jejich luků. Dávali jsme jim tím dost jasně najevo, že nám nejde o setkání s nimi?

„Jedeme dál. Dokud nás nenapadnou, nemáme důvod se bránit. Útočit na ně nebudeme,“ zavolal jsem na ostatní.

Sestava transportérů nezpomalila ani nezměnila směr, jen se trochu víc semkla. Kentauři na rozdíl od Firhoi nejevili takový bojový zápal – sledovali nás zprava, zleva i zezadu, ale bezhlavě se na nás nevrhali. Napadlo mě, že vyčkávají, až se naše obrněnce zastaví vyřazením elektřiny, ale jen jsem se usmál – to se, panečku, načekáte!

Opět jsme zapnuli sirénu – prozrazení už jsme se beztak bát nemuseli, ale potřebovali jsme na sebe upozornit schované tefiry, pokud tu nějací byli. Blížili jsme se k dalšímu lesíku na opačné straně kolony než byla eskorta kentaurů. Mohla na nás vyrazit další horda a raději jsme obsadili příslušné střílny, ale zatím se tam nic nehnulo.

„Támhle jsou tefirové!“ vykřikl najednou Zdeněk z transportéru pětky. Jako všichni velitelé byl až po pás vysunutý z poklopu, v jedné ruce hlásnou troubu, v druhé dalekohled, kterým nám ukazoval na okraj lesíka.

Byli tam tři tefirové. Ani v dalekohledech nebyly na tu dálku znát žádné podrobnosti, ale byli tam, to teď bylo důležité. Okamžitě jsem ostatním signalizoval změnu směru. Dráha obrněnců se zlomila a transportéry vyrazily na plný plyn.

„Viděli je taky, bestie!“ upozornil nás křikem Pavel.

Kentauři zřejmě také spatřili tefiry na kraji lesíčku. Asi se rozhodli, že tam budou dřív než my, ale neměli to lehké. Uháněli rychlostí závodních koní, ale na rovné planině jsme z obrněnců vymáčkli větší rychlost a diesely měly víc síly i vytrvalosti. Nicméně to bylo o vlásek, proto jsem usoudil, že musíme kentaury pozdržet.

„Střel výstražnou ránu pár metrů před ně!“ požádal jsem dolů pod sebe Josefa, který obsluhoval kanón našeho obrněnce.

Zahřměla rána. Kanón vyplivl oheň a dvacet metrů před kentauří kavalerií vylétl do výše gejzír hlíny. Kentauři prudce změnili směr, aby do toho nevlétli, chvíli tam vládl zmatek, ale po chvilce se z oblak prachu vynořili a hnali se dál.

„Budeme tam dřív!“ jásal Pavel. To bylo jasné a z poklopů obrněnců se vysunuly jásající hlavy.

„Pozor – střílejí šípy!“ zaječel náhle kdosi.

Všichni okamžitě obrátili hlavy ke kentaurům. Jezdci už pochopili, že to nestihnou a zkusili střílet aspoň na nás. Měli jsme ale dostatečný náskok, takže šípy dopadly daleko za zádí zadních obrněnců.

Tefirové v lesíku asi poznali, že k nim jede pomoc, ale zůstávali stále na okraji. Báli se vyběhnout vstříc, ale bylo to tak lepší, mohli jsme zaujmout půlměsíčitou sestavu, která by úplně oddělila kentaury od tefirů. Až když jsme byli na padesát metrů, začali na nás dva tefirové z lesa křičet. Vlastně – jásat, nic nového nám neřekli, jen dávali průchod své radosti.

„Kolik vás tam je?“ zeptal jsem se jich hlásnou troubou.

„Jen my tři,“ opáčil nejmenší z nich.

„Pojďte si nasednout,“ vyzval jsem je.

Teď teprve vyběhli jako o závod a za chvilku všichni nastupovali do našeho obrněnce. Kolona se pohnula, dříve než k nám dorazili kentaurové. Ti se zase stáhli, nevypadali fanaticky jako na Firhoi.

Zachránění dostali především najíst a napít – starala se o ně psychorezonátorka Karialio, ale mě to také zajímalo, proto jsem se dal vystřídat a sestoupil do obrněnce. Bylo tam horko a nepříjemnější hukot motoru, ale přitom větší klid, bez toho nervového napětí venku.

„Čím to, že vaše stroje fungují?“ křičel na mě udiveně, už s plnými ústy poslední tefir.

„Jejich stroje vyřazují elektřinu,“ informoval jsem ho. „Přijeli jsme v dopravních prostředcích, které elektřinu nepotřebují.“

„Odkud je máte?“ zajímal se tefir, aniž přestal žvýkat.

„Na Zemi jich je dost,“ ubezpečil jsem ho. „Máme i zbraně, které nepotřebují elektřinu.“

„Před půlhodinou ještě fungovala,“ sděloval mi tefir. „Zalezli jsme raději do jeskyně, aby na nás ty bestie nemohly. Tam nás zastihlo vaše volání, že tudy projíždíte a chystáte se nás odvézt. Raději jsme zase vylezli, abychom vás nepropásli, ale bylo to pěkně napínavé. Naštěstí elektřina brzy poté zhasla a oddychli jsme si.“

„Nemělo by to být spíš naopak?“ podivil jsem se tomu. „Když přestane fungovat elektřina, bývají nablízku naši milí čtvernozí a čtyřrucí domácí páni!“

„No, rozsekali by nás také, ale ti čtvernozí a čtyřrucí na to mají jen nože, hyriome jsou mnohem nebezpečnější.“

„Těm čtvernohým a čtyřrukým říkáme kentauři,“ sdělil jsem mu. „To slovo pochází ze Země, kdysi se takové bytosti vyskytovaly v pozemské mytologii.“

„Nemuselo to být jen v mytologii,“ pokýval hlavou tefir starostlivě. „Mohlo to být ve skutečnosti. Hyriome si je vozí s sebou – jako nástroje zla.“

„Kdo jsou vlastně ti hyriome?“ zeptal jsem se ho.

„Jak bych vám je popsal?“ uvažoval tefir. „Ale vždyť je znáte, nedávno jste se s nimi setkali! Varovaly vás, ať nevstupujete na jejich světy! Vypadají jako chodící pytle s reflektory kolem očí!“

Jen jsem zalapal po dechu. Ale byl jsem doma! Sůvičky! Jsou zřejmě i zde – napadly tefiry při běžném průzkumu světa, který neměl být žádnou invazí a jistě také nebyl. Průzkumníci byli ozbrojeni jen na ochranu před neznámými predátory.

„Čím jsou hyriome nebezpečnější?“ vzpamatoval jsem se.

„Mají účinnější zbraně. Kentauři používají nože všeho druhu, hyriome metají plameny. Jakmile někde poblíž začne fungovat elektřina, musíte se co nejrychleji schovat, ale ani pod zemí si nejste jistí. Řekl bych, že vidí i potmě a nevím o úkrytu, který by neodhalili. Viděli jsme, co jejich zbraně dovedou. Je to příšerné, oběti se změní v hořící snopy a ještě chvíli křičí bolestí. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že nás až dosud přehlédly.“

„Dobrá, jedeme dál,“ rozhodl jsem. „Byli jste první, kdo to přežil a koho jsme našli, ale chceme najít všechny. Nevíte o dalších, komu se to podařilo?“

„Možná nás přežilo víc, ale – o nikom nevíme,“ odtušil tefir. „Měli jsme hrozný strach, schovávali jsme se, jak to šlo. Brzy jsme pochopili, že ty potvory vidí v noci lépe než my, proto jsme něco k jídlu sháněli ve dne, ačkoliv se tu zase potulovali kentauři. Neměli jsme čas sledovat ostatní. Viděli jsme ale mnoho takových, které dopadli buď kentauři, nebo bestie hyriome. Ačkoliv – ony kentaury vozí s sebou, takže samy vraždit nemusí. Jen nás to ale utvrzovalo v beznaději. Gunisy nikdy neobjevily ani stopu signálu, až teď, když jste vysílali. To může znamenat, buď že jsme v celém širokém okolí poslední živí, nebo že ostatní zalezli hluboko pod zem, kam signál neprojde. Přímé spojení mezi gunisy je možné jen nablízko, na větší vzdálenost jsou nutné přenosové stanice a ty tu nejsou a nikdy nebyly.“

„Doufejme, že ještě někoho najdeme,“ povzdychl jsem si. „Bylo by smutné, abyste byli jediní, kdo to přečkal.“

Vyměnil jsem si místo s Davidem, který pozoroval okolí vysunutý z horního poklopu.

„Nic nového,“ sděloval mi. „Jen jsme slyšeli z dálky jakési bubnování.“

„To by mohlo být dorozumívání kentaurů,“ napadlo mě. „Africké bubny lokalí se používají jako dorozumívací prostředek dodnes. Proč by tu nemohli mít něco podobného?“

Znamenalo to, že se naši nepřátelé o nás domlouvají – a můžeme od nich brzy něco čekat.

Postupovali jsme dál. Kentauři nás sledovali v bezpečné vzdálenosti. Trochu nás znervózňovali, ale nechtěli jsme je zabíjet, tady byli doma oni. Nechovali se k nám zrovna jako k hostům, ale nebyli jsme sem přece pozváni.

Sjeli jsme do údolí a přejeli nehlubokou říčku. Její vody se valily pomalu, břehy měla bahnité, takže řidiči měli co dělat, aby neuvízli. Obrněnce naštěstí vyjely plynule a bez problémů se vyšplhaly na protější svah.

Tam jsme zaznamenali další úspěch. Na kvílení sirény vykoukla z jeskyně osamělá postava tefira. Když nás spatřila, rozběhla se po svahu dolů. Nikdo ji neohrožoval a za chvíli nasedala do předního obrněnce. Byla to jedna z tefirek původní průzkumné výpravy. Její vyprávění o tom, jak to přežila, jsme měli slyšet až později – teď to poslouchali členové posádky, mezi které se dostala. Obrněnce zastavily jen na nezbytně nutnou dobu a hned se zase rozjely. Museli jsme využít denního světla, v noci zde bez světla nebudeme nic platní. Měli jsme s sebou sice osvětlovací rakety, ale neviděli bychom v té tmě tefiry a ti by museli vzdálenost k nám překonávat potmě. Teď jsme k tomu navíc věděli, že nás kromě kentaurů mohou ohrožovat i další bytosti, o kterých jsme věděli ještě méně – jen že ve tmě vidí lépe.

Naštěstí bylo ještě dopoledne a obrněnce projely více než třetinu plánované trasy. Každý kilometr, kudy jsme jeli, jsme spouštěli sirény, ale už bez odezvy. Jak nám zachránění potvrdili, hluku jsme nadělali dost, ale nejspíš už tu nikdo další nebyl.

Nebyli tu tefirové, byli tu kentauři.

Vynořili se z dalšího lesíka necelých dvě stě metrů před námi. Bylo jich neporovnatelně více než těch, kteří plíživě postupovali v našich stopách, hnali se jako bouře přímo k nám a o jejich úmyslech jsme nemohli pochybovat.

Osm kanónků zahřmělo, zvedlo před kentaury stěnu z gejzírů hlíny, ale ti si jí tentokrát nevšímali a hnali se dál. Navíc tlupa, která nás do této chvíle jen zpovzdálí sledovala, vyrazila také a rychlostí závodních koní se blížila zezadu.

Ozvala se další salva. Tentokrát dopadly granáty do hustých houfů kentaurů, ale i když to musel být strašlivý masakr, zbývalo jich ještě mnoho – a valili se na nás.

Kanónky tří zadních obrněnců se otáčely proti nepříteli zezadu, obrněnce se rozvinuly do kruhu, aby stály proti nepříteli bokem. Češi mají vozovou hradbu v krvi, tady byla vylepšená kalašnikovy. Kentauři nezastavili. Padali jako přezrálé hrušky, když prudce zatřesete stromem, ale zbylí běželi dál. Jakmile byli na dostřel šípů, vystřelili jich ve svém šíleném běhu celé mračno. Stáhli jsme se dovnitř a otrávené kovové hroty marně bubnovaly na pancíře.

Za střílnami seděli zkušení střelci a střelbu vedli na krátkou vzdálenost, takže byla velice účinná. Naši protivníci také ukazovali, že mají odvahu. Odvahu – nebo neznalost věcí? Kulomety kdysi na Zemi jezdectvo dokonale odepsaly. Vzpomněl jsem si na svého starého učitele dějepisu Nejezchlebu. Kdysi nám ve škole poutavě vyprávěl o bitvě u Hradce Králového, kde se rakouští husaři na koních vrhali do smělých bitek proti šikům pruských pěšáků – ale už tehdy jim pruské jehlovky způsobily strašlivé ztráty. Kulomety později útočící jízdu decimovaly tak těžce, že to byl konec jezdectva – v první světové válce jediný mašinkvér v zákopu rozprášil útočící švadronu hulánů, že zbylo jen pár šťastlivců.

Kentaurů ale bylo mnoho a dav rozvášněných bojovníků dorazil až k nám.

Na pancíř zběsile zabubnoval kov zbraní a zvenku jsme slyšeli i sykot rozřezaných pneumatik. Obrněné auto se s námi zvolna naklonilo, ale střelci si toho nevšímali, stříleli dál. Mohutný úder vyrazil Vlastimilovi u levé krajní střílny kalašnikov z ruky – zbraň naštěstí úzkou střílnou neprošla, ačkoliv ji kdosi silou tahal ven. Od neznámého kentauřího bojovníka to ale nebylo prozíravé. Vlasta zbraň opět popadl a stiskl kohoutek – zarachotilo to a zbraň se rychle uvolnila.

Vnitřek obrněnce byl plný kouře a rachotu. Střílny byly všechny obsazené a samopaly štěkaly do všech stran, střelci nestačili vyměňovat prázdné zásobníky za plné, my ostatní jsme jim zásobníky plnili náboji z otevřené bedny.

Pak nám na pancíři zabubnovala dávka z jiného směru. Kdosi od sousedů zasáhl při střelbě kentaurů nás a na stěně se uvnitř objevila ošklivá šňůrka hrbolků. Plech pancířů pod střelami povolil, ale naštěstí ho neprostřelily naskrz.

Potom náhle kalašnikovy umlkly. Nikdo z našich neměl před střílnou cíl, nikdo nic neviděl a náš obrněnec se odmlčel. Od sousedů jsme slyšeli ještě pár ojedinělých dávek, ale i oni zastavovali palbu.

„Vypadá to, že jsme je rozstříleli,“ komentoval to Josef spokojeně, zatímco rychle nabíjel další zásobník.

„Rozhlédněte se po ostatních vozech, aby žádný kentaur nečíhal na střeše nebo pod vozem,“ nabádal jsem naše střelce.

„Sousedi je mají na střeše, ale nejspíš mrtvé,“ hlásil mi hned Josef.

„Nevadí, střel do nich – pro jistotu,“ požádal jsem ho.

Opět se v naší těsné kabině ozvalo práskání samopalu, ale stačila krátká dávka.

„Jsou mrtví,“ řekl Josef přesvědčeně. „Nejspíš už byli.“

Zatímco všichni chvatně plnili zásobníky náboji z bedny, otevřel jsem opatrně horní poklop a vysoukal se ven. Kolem nás ležely desítky kentauřích mrtvol v kalužích hnědé krve. Také z ostatních obrněnců opatrně vyhlíželi velitelé. Dva naše stroje se nepřirozeně nakláněly na bok, jeden ležel na břiše, neboť měl rozřezané všechny pneumatiky. Krvavý útok jsme ale přečkali lépe než protivníci. Viděl jsem jich na útěku jen šest, ostatní leželi kolem.

Šel jsem raději obhlédnout zblízka ostatní transportéry. Ukázalo se, že máme jednoho raněného. Na kraji naší sestavy napadlo jednoho z kentaurů obklopujících obrněný transportér střelit šíp do otvoru, odkud na ně dštil smrtící oheň. Ve chvíli, kdy tefir Kaomau nasazoval na kalašnikov nový zásobník, šíp ho prostřelil skrz hruď. Obě naše lékařky se mu plně věnovaly – Kaomau byl při vědomí, ale pod vlivem silných utišovacích prostředků. Lékařky se dušovaly, že se uzdraví – pokud nebyl na šípu jed... Což bohužel nebylo jisté, ale analyzovaly to a doufaly, že případně stihnou vymyslet i protijed.

Jen maně mě napadlo: pomohli by mu andělé? Ale hned jsem si sám odpověděl: věda tefirů je na vysoké úrovni, co nezvládnou tefirové, vzdávají i Kopffüsslerové, těžko narazíme na něco účinnějšího...

Anděly jsem krutě podcenil. Zvládli by to, oživili by i mrtvou Renátu. Byla to naše chyba, že jsme po nich víc nepátrali. Sebeuspokojení z dosažených úspěchů nám stačilo, ale byl to omyl.

U našeho transportéru se podařilo zapnout dohušťování pneumatik, ale jen jedno splasklé kolo se trochu nadzvedlo. Mohli bychom snad odjet, ale dvě kola bez pneumatik by nám překážela. Očividně jsme tedy o tři vozidla přišli. Dva transportéry by dokázaly odjet, třetí se vůbec nemohl hnout z místa.

„Zničené vozidlo tu necháme,“ rozhodl jsem. „Vozy, které jsou v pořádku, převezmou posádku, palivo a munici. Méně poškozené vozy snad odjedou, když je odlehčíme, necháme v nich ale jen řidiče a po jednom střelci. Ostatní se přemístí.“

V transportérech už mnoho místa nezbývalo, ale ještě jsme se tam stačili poskládat – původně jsme beztak počítali s větším množstvím zachráněných.

„Neměli bychom to zapálit?“ ukazoval Josef ustaraně na ochromený transportér. „Ty potvory z toho mohou poznat naše slabá místa!“

„Jsme už na cestě domů, mnoho nám nezbývá,“ utěšoval jsem ho. „Kentaurům naše stroje beztak nic neřeknou a sůvičkám hyriome nebudou stát za zkoumání.“

„Napadlo mě, co bychom asi dělali, kdyby nás teď sůvičky napadly něčím podobným vimaanům,“ staral se David, jinak velitel levého zadního transportéru.

„Zachránění tefirové říkali, že hyriome zásadně neútočí, když nefunguje elektřina. Takže se jich zatím nemusíme obávat.“

„Ano – ale nezapomeň, že si ty potvory mohou samy určovat, jestli budou jejich stroje v činnosti nebo ne,“ upozorňoval mě David.

Zamyslel jsem se – měl vlastně pravdu. Pak bychom se ocitli v roli kuřat na grilu. Zatím elektřina nefunguje, ale to si mohou skutečně řídit podle své potřeby ony.

„Bereme to v úvahu,“ zavrčel jsem. „Nasedat – jedeme dál! Můžeme trochu zrychlit?“

Kolona vyrazila. Před nevelkým lesíčkem jsme zapnuli sirénu, ale nikdo se neobjevil. Buď tu nikdo nebyl, nebo měl obzvláštní smůlu – na pročesávání lesa jsme už neměli čas.

Právě když jsme se přibližovali na kraj zalesněné oblasti k další přehledné a pusté pláni, rozsvítily se všechny reflektory.

„Stát!“ volal jsem na ostatní. „Zpátky do lesa!“

Všichni si zvykli mě tak poslouchat, že se nikdo nedivil. Kdo zaslechl můj rozhovor s Davidem, věděl v každém případě dost.

Zapnul jsem gunis a pokusil se volat tefirské i naše vojáky, rozmístěné u otevřené propusti. Drželi neustále pohotovost, takže odpověděli téměř okamžitě.

„Tady se nic neděje. Před okamžikem začala fungovat elektřina, jinak nic nového. Máte nějaké problémy?“

„Ano – a veliké!“ odtušil jsem. „Potřebovali bychom, abyste co nejdřív – pokud možno ihned – dopravili k propusti kentaurský inhibitor elektřiny, ano, ten velký. A zapněte jej.“

„To nechápeme. Zlikvidujeme tím elektřinu a nebudeme se moci vůbec domlouvat!“

„Nechápejte, ale udělejte to! Je to nesmírně důležité!“

„Dobře, uděláme to – ale proč?“

„Nám to neuškodí, my s tím přece počítáme. Uškodí to našim protivníkům. Obnovili si elektřinu, aby mohli použít účinnější zbraně. Nemáme se čím bránit, ale když ji teď naopak zrušíte vy, budou beze zbraní i oni. Udělejte to!“

„Už jsme signalizovali Poradní síni požadavek na jeden stroj. Také se divili, ale vyhověli nám a posílají nám ho.“

„Dobrá. Jsme maskovaní lesem, snad to přečkáme.“

„Vydržte. Nechcete tam raději poslat válečné vimaany? Ty by se mohly kentaurům postavit.“

„Kdyby si jich všimli, vypnou elektřinu a vimaany se zřítí,“ varoval jsem je. „Kentauři jsou menší zlo. Horší než oni jsou hyriome, sůvičky, na které jsme narazili my!“

„Ony jsou i tam?“ podivil se.

Přisvědčil jsem a vypnul gunis.

„Měli bychom si najít úkryt,“ navrhl jsem ostatním. „Transportéry stačí proti kentaurům, ale proti zbraním sůviček nás chránit nebudou.“

„Je tu podobný terén, jako tam, kde jsme se schovávali my,“ nabízel mi své vědomosti jeden ze zachráněných tefirů. „Tady je – naštěstí pro nás – krasová oblast, samá jeskyně!“

Vyslali jsme paprskovitě čtyři menší výpravy ozbrojené kalašnikovy do lesa. Měli jsme štěstí – za čtvrt hodiny přišla od jedné skupinky dobrá zpráva.

„Jsou tu jeskyně, přijeďte sem,“ zval nás tefir.

Věděli jsme, kterým směrem se máme dát a také jsme se tam ihned rozjeli. I ostatní skupinky průzkumníků zamířily ke svým úspěšnějším kolegům. Brzy jsme se sešli před velikým vchodem do jeskyně, kam by se vešel i obrněnec.

„To není dobré místo,“ zachmuřil jsem se. „Příliš velká prostora nás před sůvičkami nezachrání.“

„Jeskyně vede do hloubi skal,“ ujistil mě tefir, který ji prý objevil. „Pokračuje hotovým bludištěm úzkých chodeb.“

„No – snad to pomůže,“ řekl jsem. „Pro jistotu si tam vezmeme zásoby. Dva a dva chlapi jednu bedničku munice.“

„Bral bych také něco k jídlu!“ připomněl mi David.

„Dobrá – bedna sucharů je lehká, vezmi ji sám.“

„Jenom?“ udivil se David.

„Kdybychom přišli o vozidla, museli bychom se pěšky prostřílet k propusti,“ zdůvodňoval jsem mu to. „Bez jídla to dokážeme, bez munice ne. Co je důležitější?“

Tušili jsme, že můžeme sůvičky očekávat každou chvíli, proto opět nikdo neprotestoval, všichni jednali v příslovečném chvatu. Za chvíli jsme byli ve skále za prvními zákrutami chodeb. Chodby se zužovaly a rozšiřovaly, byly samý výklenek, daly by se možná i hájit.

Zhasl mi náhle displej gunisu a všechny svítilny, které jsme měli s sebou nejen ke svícení, ale také jako indikátory funkčnosti elektřiny. Současně se zvenku ozvaly čtyři dunivé exploze, skála se nám pod nohama zatřásla a na hlavu se nám sesypala sprška kamínků, uvolněných ze stropu.

„Už jsou tady!“ vykřikl kdosi.

Jako když střelíš do vrabců, chodba byla rázem prázdná. Všichni se krčili po skalních výklencích, kam se vešel stěží jeden člověk. Bylo potěšující, že s sebou všichni vzali i munici, nikde tu nic nebylo, co by připomínalo přítomnost lidí.

Čekali jsme napjatě, ale nic se nehýbalo. V jeskyni byla tma, ale když jsme jí přivykli, mohli jsme rozeznat světlejší oblouk chodby, slabě osvětlený od prostorného vchodu.

„Půjdu se tam podívat,“ navrhl polohlasem Pavel.

„Neblázni, počkej,“ zarazil jsem ho. „Počkej tady, nemá cenu, abys riskoval.“

„Vždyť nejde elektřina,“ opáčil Pavel. „Nemusíme se už bát sůviček, ale kentaurů. Nenecháme jim přece rozbít obrněnce!“

Vlastně měl pravdu. Sestavili jsme rychle průzkumnou četu, abychom se přesvědčili, jak to vypadá venku. Opatrně se začali přibližovat k východu.

„Támhle jsou!“ vykřikl náhle David – a rozběhl se ven.

Nemohl jsem zůstat v jeskyni, ale k východu jsem se přesunul přece jen pomaleji.

„Tady máš, ty bestie!“ křičel necelých dvacet metrů od nás David. Jeho kalašnikov současně spustil rachot výstřelů. Stály tam dvě sůvičky a dva kentauři. Kentauři upustili zbraně a padli mrtví na zem, také sůvičky se převrátily na obličeje a zůstaly ležet. Z jejich kožíšků se začalo kouřit.

Najednou se David zastavil. Přímo před ním se zpoza našeho obrněnce vynořila další sůvička, ale David na ni podle mého očekávání nezahájil palbu. Stál nehybně jako socha.

Došlo mi – ta potvora ho paralyzovala.

Rozhlížel jsem se, jestli neuvidím další sůvičky, ale najednou jsem si uvědomil, že je to horší než si myslím. Jestli sůvička získá nad Davidem vládu úplně, obrátí se David proti nám a budeme ho muset zastřelit, jinak postřílí on nás. Bude jejich otrokem jako kentauři!

Podepřel jsem si samopal, zamířil a vypálil po sůvičce krátkou mířenou dávku. Úplně ji to otočilo, padla na písek, zůstala ležet a také se z ní začalo kouřit.

David ale stál na místě dál, nepřirozeně zkroucený jako barokní socha svatého.

„Davide!“ vykřikl jsem na něho polohlasem.

V té chvíli jsem pocítil slabost. Jako při svém prvním setkání se sůvičkami. Instinktivně jsem se naježil, slabost ale nepřestala, až jsem bezmocně upadl na písek. Nevzdával jsem to, vložil jsem do qura aspoň nakrátko ještě víc síly, kolik jsem byl schopen a zaútočil nazdařbůh modrým bleskem do křoví.

Vypadly odtud další dvě sůvičky a ztěžka se svalily na písek, ale už z minulého setkání jsem věděl, že se rychle vzpamatují, až působení qura přeruším. Z posledních sil jsem k nim stočil hlaveň, která vyplivla několik porcí ohně. Střely kolem nich zvedaly celé gejzíry písku, některé se musely trefit. Z kožíšku obou se kouřilo, ale moje slabost nepřestávala. Musela tady být ještě jedna.

Věděl jsem, že musím vydržet co nejdéle naježený – quro se tak měnilo ve zbraň proti sůvičkám, ale zřejmě to nestačilo. Vzájemně jsme se chvíli trýznili bez zjevného výsledku.

„Davide, co je s tebou?“ ozvalo se za mnou. Davidův kamarád Josef vyběhl z jeskyně a běžel mu na pomoc. Náhle se zastavil a ztuhl ve stejně nepřirozené poloze, jako David. Nemohl jsem jim pomoci, ačkoliv jsem dělal co jsem mohl.

Quro mě ale i ve své statické podobě příliš vyčerpávalo. Nakonec jsem to nevydržel a přerušil jeho působení. Slabost zesílila, ale ještě jsem si to uvědomoval, takže sůvička nezvítězila úplně. Ležel jsem se samopalem v ruce, ale bezvládně.

Následovala strašná rána psychoúderu, jako kyjem mezi oči. Ta bestie mě chtěla omráčit, aby mě mohla zabít. Přežil jsem to, ale strašně otřesený.

Najednou jsem ji spatřil. Pravděpodobně si myslela, že mě vyřídila, když jsem ji přestal obtěžovat qurem. Přestala se schovávat v houští a vybatolila se podivnou kolébavou chůzí k ochromeným obětem Josefovi a Davidovi.

Naplno jsem se nadechl, to bylo ale jediné, čeho jsem byl schopen. Quro jsem nemohl použít, byl jsem z toho úderu příliš slabý. Neměl jsem ani sílu, abych na tu potvoru stočil hlaveň samopalu, jenže – ona se kolébala jako tučňák – přímo mně do mušky.

Ani pouhé stisknutí prstu nebylo snadné, naštěstí jsem potřeboval udělat už jen to. Ve chvíli, kdy mířidla ukazovala mezi její oči, stiskl jsem spoušť s pocitem sportovce před poslední překážkou.

Kalašnikov začal práskat. Mával se mnou, nedokázal jsem ani pustit spoušť, dokud závěr nezůstal vzadu. Zásobník byl prázdný, ale sůvička padla mrtvá na písek jako její družky. Také Josef s Davidem se zhroutili tam co stáli. Teprve teď jsem se mohl zvednout, ačkoliv ochromení ustupovalo pomalu. Za mnou leželi dva naši omráčení hoši a jen zvolna se tu zvedal i jeden z tefirů.

„Co to bylo?“ zeptal se mě.

„Psychoúder sůviček,“ vysvětloval jsem mu vkleče. „Doufám, že jste uturge? Ostatně, proč se ptám? Kdybyste nebyl, také byste byl bez sebe.“

„Máte pravdu – ale tak silnou ránu jsem ještě nikdy v životě nezažil,“ ujišťoval mě.

Teprve teď začali z jeskyně vycházet další. Vypadalo to, že tu další sůvičky nejsou a pokud byly, moudře se schovaly a hlavně se neprojevovaly. Nepovažoval jsem za nutné pátrat po nich a likvidovat je, náš zájem byl jiný – co nejdříve vyrazit odtud.

Hned se ale ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Před naším útěkem do jeskynního úkrytu jsme nechali všechny motory obrněnců na volnoběh. Teď ale neběžel žádný. Elektřina nefungovala a startéry byly k nepotřebě. Zbývala nám jediná možnost – aspoň jeden transportér roztlačit. Většina ale dostala od sůviček pořádnou ránu, nebyl jsem jediný, kdo se sotva hýbal. Přesto jsme tu nemohli zůstat – dostali by nás buď kentauři, nebo další sůvičky. Museli jsme vyrazit – i kdyby to mělo být pěšky!

„Haló,“ vykřikla najednou tefirka Karialio. „Kdo jste tu ztratil gunis?“

Držela v ruce zničený přístroj, který zvedla z písku před jeskyní. Ukázalo se, že nikomu nepatří. Všichni jsme je měli na rukou. Znamenalo to, že patří, nebo spíš donedávna patřil – někomu z tefirské výpravy průzkumníků.

Zastavili jsme přípravy na odjezd. Ten nález znamenal, že tady někde budou další průzkumníci. Hluboko v jeskyních by si nemuseli všimnout vysílání na počátku záchranné výpravy, ani jekotu sirén. Nechat jsme je tam nemohli, jejich naděje by po našem odjezdu klesla k nule.

Rychle jsme se dohodli, že do jeskyní vypravíme tři skupinky. Proniknou co nejdál, ale do hodiny se vrátí, půl hodiny tam, půl zpátky. Nebudou pronikat nikam, kam nepovede schůdná chodba. Jakmile narazí na neschůdné místo, vystřelí a vrátí se. To snad stačí k upoutání pozornosti skrývajících se. Víc pro ně nemůžeme udělat. Kdyby zalezli dál, nemají tak jako tak naději, v jeskyni se neuživí. Kdyby se ozvala delší dávka, mají se vrátit všichni.

Do jeskyň odešli jen nejschopnější. Nepatřil jsem mezi ně, souboj se sůvičkami mi dal pořádně zabrat, ale pomáhal jsem nosit do transportérů zásoby munice a připravovat tažná lana – až roztlačíme první vozidlo, rozpohybuje nám snad i všechna ostatní.

Po půlhodině se z jeskyně vynořila první naše skupinka.

„Je to marné,“ prohlásil Karel. „Našli jsme je, ale jsou všichni mrtví.“

„Co se tam stalo?“

„Nejspíš se za nimi hyriome dostali. Zahnali je do jeskyně bez dalšího východu – a tam je upekli. Našli jsme tam deset úplně zuhelnatělých mrtvol, nic víc.“

„Dobrá, zavolejte ostatní,“ požádal jsem je.

Podle dohody stačilo vypálit dávku z kalašnikova, ale až za čtvrt hodiny vyšla poslední skupina. Byli prý nejdál.

„Byly tam nějaké stopy?“ zajímal jsem se.

„Ne – ale průvan musel všechno okamžitě svát,“ dostalo se mi vysvětlení.

Pokusu o roztlačení obrněnce jsme se zúčastnili všichni. Silnější tlačili, ostatní tahali za lano. Podařilo se nám vytáhnout obrněnce na vyvýšené místo a otočit s kopce dolů. K našemu štěstí motor za hromového hurá škytl a naskočil.

Ostatní vozy jsme roztahali během několika minut. Vše už jsme naložili, naskákali jsme na korby a dovnitř nasedali za jízdy.

Cestou jsme míjeli několik kráterů, na jejichž dně ležely zbytky jakýchsi velkých strojů. Byly to létající stroje sůviček? Nejspíš – a když jim vysadila elektřina, ztratily ovladatelnost stejně jako tefirské vimaany. Jeden jejich stroj asi stihl přistát – jak jinak by se sem dostaly sůvičky, které jsme postříleli? Tentokrát jsme jim elektřinu vypnuli my, byla to jen taková malá oplátka. Někde poblíž musel stát i jejich nepoškozený stroj, ale neměli jsme sílu ani čas po něm pátrat. Jeli jsme dál.

Byl už skoro večer. Mířili jsme k velikému modravému portálu, ani nebyl daleko na obzoru. Stále jsme používali sirénu, stále jsme se pečlivě rozhlíželi. Nespatřili jsme ale ani kentaury, ani nic jiného.

Naší poslední nadějí byl hustší lesík deset kilometrů od propusti. Kentauři tu nebyli, ale tefirové zřejmě také ne. Na návrh tefirky Karialio jsme vyslali tři družstva střelců na pěší průzkum lesíka, zatímco transportéry jej objížděly zleva. Lesík byl ale prázdný. Pátrači neobjevili nic, ani stopy.

Nastal večer, soumrak již znemožňoval pátrání pomocí dalekohledů. Mířili jsme přímo k propusti. Zdálo se, že naše mise je u konce. Přivezli jsme jen čtyři zachráněné, ale beze ztrát. Kaomau byl naživu, šíp prý jedovatý nebyl. Snad naši jízdu brzy zopakujeme, abychom se ujistili, že jsme udělali všechno co se udělat dalo, ale pro dnešek už jsme udělali všechno. Nemělo smysl podnikat něco v noci, kdy by sůvičky měly proti nám další nezasloužené výhody.

U propusti nás očekávaly davy lidí i tefirů. Volali jsme na ně, že už zase mohou pustit elektřinu. Skutečně se za chvíli rozzářily všechny reflektory – naše i jejich.

Sedm obrněnců postupně projelo modrou slavobránou.

„Kde máte osmé vozidlo?“ zajímal se jeden z tefirů.

„Přišli jsme o ně, naštěstí ne o posádku,“ ujišťovali jsme je vesele.

„Co ta poškození?“ ukazovali nám splasklá kola dvou vozidel, která se sotva ploužila, ale jela.

„Stálo to za to,“ ujišťovali jsme je.

Nastalo vřelé vítání se zachráněnými tefiry – a smutek nad tím, že jich nebylo víc.

„Zrušte propust – už ji nepotřebujeme,“ řekl jsem.

Nejbližší tefir vytáhl vysílačku a volal na Varveu.

Vzal jsem si z rukou ochotné tefirky navlhčený šátek na otření obličeje a rukou. Roznášely je všem, osvěžení bylo po cestě velice vítané, zaprášení a unavení jsme byli všichni.

Oslnivý záblesk náhle proměnil soumrak v jasný den.

Bílá zářící koule vyvstala za propustí necelých dvacet kilometrů od nás. Byla tak žhoucí, že nás všechny rázem oslepila. Pocítil jsem úder nesmírného žáru – jakoby mi ruku olízl plamen autogenu.

Jak náhle ale vzplála, ještě rychleji zhasla. Ne že by tak naráz přestala planout. Zmizela, jako když mávne proutkem – současně s propustí. Technici na Varvei ji zrušili okamžik po vzplanutí spalujícího žáru – dalo by se říci, na poslední chvíli.

Stál jsem za jedním obrněným transportérem, byl jsem aspoň částečně ve stínu jeho hmoty, navíc jsem si právě tiskl k obličeji navlhčený šátek, takže jsem vyvázl s lehkými popáleninami na rukou a na čele, ale kdo byl k tomu obrácený víc a stál bez ochrany, utrpěl těžší popáleniny v obličeji i na rukou. Několik lidí osleplo a jásot ze shledání vystřídalo sténání, kdosi volal o pomoc. V prvním okamžiku mě napadlo padnout k zemi, ale trvalo to kratší dobu, než byla moje reakční – nestihl jsem to a pak už mi došlo, že k tomu ani – není důvod.

Nejdůležitější bylo, že nás od toho oddělila zrušená propust. Trvat ten žár déle, neomezilo by se to na popáleniny, spoustu lidí by to za těch pár okamžiků – upeklo. Navzdory žáru, který ještě dozníval, mě zamrazilo v zádech. Jak málo chybělo, abychom zahynuli? Za okamžik by dolétla všechno ničící tlaková vlna, házela by obrněnými transportéry jako dětskými hračkami – tomu jsme naštěstí unikli. Co ještě? Asi radiace – tu ale tefirové uměli léčit už před dvaceti tisíci lety, snad to zvládnou.

„Co to bylo?“ ozývalo se ze všech stran.

„Klid, nemějte obavy, už je po nebezpečí.“ vykřikl jsem co nejklidnějším hlasem. „Odpálili proti nám atomovou bombu – naštěstí jsme vypnuli propust.“

„To bylo – něco jako naše bývalé zbraně?“ obrátil se na mě někdo zděšeně.

„Ano – přesně to na sebe vaši předkové za dlouhých válek na Gehenně házeli,“ souhlasil jsem. „Z Gehenny se to ještě nedávno pokusili hodit na nás.“

Už jsem si stačil vydechnout. Teď bylo třeba minimalizovat škody – a ošetřit raněné. Naštěstí v této chvíli přiletělo několik vimaanů s lékařkami. Hned se věnovaly raněným, především oslepeným. Tefirská medicína je na vyšší úrovni než pozemská, věřil bych, že se postiženým i zrak časem vrátí, ale – příjemné to nebylo.

Přiletělo několik dalších vimaanů. Rojily se tu teď jako hejno včel.

„Oto, kde jsi?“ uslyšel jsem své jméno.

„Tady!“ odpověděl jsem.

Davem se ke mně prodírala – Belial Sarcha.

Byl jsem připravený předložit jí účty z naší výpravy do země kentaurů. Skončila úspěšně – ačkoliv chybělo málo, aby se na poslední chvíli proměnila v katastrofu. Kdyby se sovičky strefily jen o pár kilometrů blíž, byl by z nás teď oblak dýmu. Stejně tak kdybychom nestihli projít propustí – a včas ji za sebou zrušit. Kdybychom naopak zrušili propust dřív, ani bychom nevěděli, čemu jsme tak-tak unikli.

Bomba hyriome také v jediném okamžiku vyřešila osud další výpravy. Žádnou už nepodnikneme, není proč. V oblasti, která přicházela v úvahu, není v této chvíli naživu jediná bytost. Co jsem věděl ze vzpomínek Belial Naarské, mi dovolilo tušit, co se asi stalo se všemi, kdo byli v dosahu těch ničivých účinků. Ani hluboké jeskyně nikoho neochránily. Bestie spálily všechno, včetně svých kentaurů. Ony se ale na ně nikdy neohlížely jinak než na dobytek.

Belial si mě konečně mezi ostatními našla, ale nepřišla jménem Poradní síně Firhoi, jak jsem se domníval. Ani ji nezajímaly výsledky naší výpravy.

„Oto – ty žiješ, ale... slyšela jsem, že o vlásek...“ drmolila nesouvisle. „Říkali, jak málo chybělo – stačilo prý pár vteřin, abyste tady všichni uhořeli...“

Co jsem nečekal, že mě obejme a schoulí se, jako kdyby u mě hledala ochranu.

„Už tě nikam nepustím,“ řekla najednou a podívala se mi přímo do očí. „Není ti to divné? Ďáblice skoro sedm set let stará už nechce žít bez člověka, kterému by před pár lety ani ruku nepodala?“

Trochu jsem ztuhl. Třetí Belial mého života... no to je snad osud...

„Vezmi si mě,“ řekla a podívala se mi do očí. „Jsem o hodně starší než ty, ale – u vás to přece také nerozhoduje. Se mnou určitě nebudeš litovat.“

„Tobě by nevadilo vzít si – takové mládě?“ usmál jsem se při pomyšlení, jak je všechno relativní. Mládě! Kdysi bych se ani neodvážil pomyslet, že se takového věku vůbec dočkám. Bez Druhé Země Xijtry by byl ze mě dávno suchý, roztřesený stařeček, pokud bych se nedíval na vlastní urnu zevnitř... A že bych si měl v tomhle věku brát krásku, která by klidně strčila do kapsy celé finále Miss World?

„Mládě?“ rozesmála se trochu křečovitě. „Mládě, které něco řekne v Poradní síni našeho světa a všichni mu přitakají, protože vědí, že to je jediné správné řešení? Mládě, které má přátele na všech známých obydlených světech? To nemyslíš vážně!“

„Jsem ale Kanaánec, uvědom si to,“ řekl jsem mírně.

„Půjdu s tebou,“ přikývla. „Nebudu ani první, ani poslední, která by se tam za někým vypravila.“

„Myslíš si, že to stačí, abychom mohli spolu žít?“

„Aby ne!“ usmála se trochu. „Jsi přece tak krásně naivní, že mě nedokážeš zklamat – ale já se vynasnažím být také taková a věř mi, dokážu to! Netrap mě – nevidíš, jak se ti tu dávám? Musel bys mít hodně pádné důvody k odmítnutí – o žádném takovém nevím!“

„Jsi si vážně jistá, že jsem nedal slovo nějaké jiné ženě na Zemi?“ snažil jsem se ji zviklat.

„Naprosto jistá,“ řekla. „Nebyla jsem si jistá jen jednou, ale – byla jsem se jí zeptat.“

„Byla jsi na Zemi?“ podíval jsem se na ni dost udiveně.

„Vrátila jsem se právě odtud,“ přiznala. „Vaše Země je na první pohled strašný svět. Až na druhý pohled je krásná. Byla jsem všude, kde jsi byl předtím. Snažila jsem se... trochu tě pochopit. A taky sebe... co mě k tobě může tak táhnout.“

„Země je příliš nebezpečná,“ varoval jsem ji. „Je to mladý a drsný svět, neodvážil bych se vzít tě tam. Já tam ale jít musím – mám tam ještě co dělat!“

„Vzala jsem si na tu cestu Mefistův oblek,“ řekla pevně. „Ale nepotřebovala jsem jej a šla bych tam s tebou i bez takové... pomůcky...“

„Přiznám se, zaskočila jsi mě,“ řekl jsem odevzdaně. „Ale nemám sílu odmítnout. Jen jsem... jen bych nikdy ničemu takovému neuvěřil.“

Co se týče krásy, všechny osudové Belial mého života byly jako obrázek. První ale byla skutečná kněžna pekel, zabil jsem ji s Kopffüsslery bez výčitek svědomí. Druhá byla navzdory věku přes sto let poblouzněná dívčina – ale to by nám nevadilo. Nemohu na ni zapomenout, měla mě ráda a já ji také, to se nedá popřít. Mezi námi mohl vzniknout vztah na tisíc let, nenarazit na smečku vrahů v ďábelském žoldu, kteří nám na Zemi pořád hrozili zkázou.

Ani třetí Belial nebyla zajíček – vždyť mohla být moje pra-pra-pra-prababička, kmotra Karla IV! Co ji vedlo k tomu, aby mi otevřeně nabídla sama sebe? Jen to, jak kdysi říkala Ameata, že jsem jiný než tefirové? A že si mě našla sama? Opravdu si mě musí žena vyvolit dřív, než na ni pomyslím? Jako má první žena na Zemi Evička, druhá Belial – a teď třetí. Jen naivka může takhle dopadnout potřetí! Je to opravdu můj osud? Nejspíš ano. Jsem naivka! Dokonce přímo programově! Ani nechci být jiný!

„Nedávno by to nebylo možné, ale dnes to není žádná překážka,“ dodal jsem po chvilce. „Pozemské zákony proti tomu nic nenamítají. V našem civilizačním okruhu si jen nemůžeme brát více žen než jednu, ale to už zřejmě víš, když sis předem zjistila, že žádnou jinou nemám.“

„Nevadilo by mi to, u nás si můžeš vzít hned tři,“ řekla rychle. „Jak to ale říkáte? Kdo chce s vlky žíti... Chci zachovávat zvyky tvého světa – třeba i v tomhle.“

Usmála se. Asi věděla, že vyhrála.

„Belial – jsi můj osud,“ řekl jsem.

V náručí jsem ji už měl, jen jsem ji pevněji stiskl.

Errata:

10.08.2021 21:58