Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zúčtování

Ačkoliv jsme přivezli jen čtyři zachráněné, Poradní síň to hodnotila vysoce. Bez nás by neměli ani stín naděje. Získali jsme na Firhoi kredit jako nikdy předtím. Doufal jsem, že mi to uvolní ruce pro Nové Německo a pro Bykyle. Mohl jsem více než jindy počítat, že i tefirové na oplátku pomohou nám. Vzpomněl jsem si na nedávnou věštbu Uaxio. Ano, i Kanaánci mohou všestranně vyspělejším tefirům pomoci. Potvrdilo se to dřív než jsem to čekal.

Po návratu na Bykyle jsem chtěl jít za Schmidkem, ale řekli mi, že je na Zemi. Paní Lukešová mi potvrdila, že se vzpamatoval, opustil invalidní vozík, oblékl si tefirský ochranný oblek a neviditelným vimaanem odletěl na Zem.

„Předtím něco dělal v nepřístupném skladišti,“ dodala po chvilce. „Ale on tam přece přístup měl, nebo ne?“

Hrklo ve mně.

Nepřístupné skladiště? To jsou přece Q-bomby! Jen čtyři byly nabité, ale – co tam chtěl?

Rychle jsem to spěchal zkontrolovat. Zámek nastavili hlavonožci tak, aby otevřel všem členům naší kolonie, neprotestoval tedy ani u Alfréda, ani u mě. Pancéřové dveře se otevřely, abych v okamžiku očima přelétl celý sklad.

Tušení mě nezklamalo. Hned za vraty stál prázdný vozík a vzadu chyběla Osmnáctka, nabitá na čtvrtinu maximální kapacity. Což by stačilo k tomu, aby smetla Hirošimu dokonaleji než Little Boy.

Kromě chybějící bomby chyběl neviditelný vimaan, ale o tom jsem věděl už od Lukešky.

Alfréd Schmidke měl tedy znalosti pekelného knížete Ariela, jeho tělo a tvář, navíc torzní bombu v nejlepším letadle co znám. Kdysi toužil vetřít se do společenství ďáblů na Zemi, získáním Arielovy tváře se mu ta možnost ocitla na dosah. Kde byl v této chvíli? Ale nač potřeboval Osmnáctku? Proboha! Torzní bomba je trochu silná prskavka!

Další možností bylo, že v něm místo Alfréda převážil ten druhý. Měl teď nejen tvář a vědomosti pekelného knížete, ale navíc znal všechny slabiny Bykyle i Nového Německa. Kdyby odpálil torzní bombu uprostřed Nového Berlína, smetl by v jediném okamžiku všechno, co jsme spolu tolik let piplali. Ale také více než milion lidí.

Zaklení mi nenapovědělo, co dál. Vzít si další neviditelný vimaan a odletět ho hledat na Zem? Kam ale, když jeho stroj je neviditelný? Pověstná jehla v kupce sena je zřetelnější, tohle je skleněný střípek na dně zakalené řeky, kde sklo nerozeznáš, dokud si o ně nerozřízneš nohu.

„Kdo s ním letěl?“ zeptal jsem se rychle Lukešové.

„Nikdo, letěl sám. Ivan se mu nabízel jako pilot, ale odmítl ho, že s tím umí létat lépe. Tvrdil, že je z nás jediný, koho ta mašina poslouchá jako svého pána.“

„V tom měl pravdu,“ odtušil jsem nepřítomně. „Jediný má mgýčna a umí s nimi zacházet, takže je s tím strojem dokonale spojený. Může to ovládat myšlenkami a nepotřebuje se ani dotýkat řízení.“

„Mgýčna? Jak to?“ divila se.

„Má přece tělo ďábla!“ upozornil jsem ji.

„Aha, ale to je snad dobře?“ řekla nerozhodně.

„Bylo by, pokud je to on...“ odtušil jsem se starostí v hlase. Nemohla si toho nevšimnout.

„Myslíte, pane Vávra...“ došlo jí, o čem přemýšlím. „Xijtrané přece ručili, že to je on!“

„Ručili. Ale oni to dělali jen na zárodcích bez vlastní osobnosti. Vždycky jen přelili osobnost do prázdného mozku příjemce. Tohle bylo i pro ně trochu neobvyklé...“

„Hlavonožci by neručili za něco, čím by si nebyli jistí,“ stála si Lukešová pevněji na svém než já.

„Máte pravdu, ale chybovati je lidské a hlavonožci se v tom od nás nelišili. Kolik chyb udělali ve vztahu k Hitlerovi? A také později. Co mi dalo práce přesvědčit je, aby změnili jedno špatné rozhodnutí svého Velkého sněmu?“

„Teď těžko něco vymyslíte, pane Vávra,“ řekla po krátkém zamyšlení odevzdaně.

„To je pravda,“ povzdychl jsem si. „Nevadí, vezmu si vimaan a půjdu se podívat na Zem. Kdo je tady z pilotů?“

Pilotovat uměli na Bykyle tři lidé ze čtyř, brzy jsme seděli ve vimaanu s Oldřichem Jouzou a letěli na místo, kde se na Zemi nacházel Nový Berlín. Na Bykyle bylo v těch místech moře, ale nově usazené francouzské družice nás zaměřovaly s přesností na deset metrů, mohli jsme si vybrat budovu, nad kterou se objevíme. Zvolil jsem policejní ředitelství. Jakmile jsme se vyloupli z modrého kruhu, požádal jsem letiště Nový Berlín o identifikaci. Byli jsme tu přece oficiálně a letoun neměl zapnutou neviditelnost.

Přistáli jsme na střeše budovy. Olda slíbil počkat na mě ve vimaanu. Doporučil jsem mu zapnout štíty, nemohl jsem se spoléhat na to, že nás tu nikdo nečeká. Pak jsem po schodech seběhl k nejbližšímu výtahu a sjel do kanceláře policejního presidenta.

Nástupce Schmidkeho Hans Erste mě přijal ochotně, ale dušoval se, že se tu nikdo cizí neobjevil. Znamenalo by to, že nešlo o Nový Berlín, ale moje obavy se nezmenšily. I kdyby tady byl, nemusel by si ho nikdo všimnout. Neviditelný vimaan je příliš dobře utajený.

„Jak to vypadá v Berlíně?“ zeptal jsem se Ersta.

„Klid a pořádek,“ odtušil s úsměvem. „Alfréd bude spokojený, až se vrátí.“

„Alfréd už se nevrátí. Nebo ho přinejmenším nepoznáš,“ řekl jsem mu to.

„Co je s ním?“ podíval se na mě Hans udiveně.

„Jeho tělo zemřelo,“ oznámil jsem mu prostě.

„Tělo zemřelo? Co je to za nesmysl? To je skoro jako bys tvrdil, že jeho duch žije dál!“

„Přesně tak,“ přikývl jsem k jeho zděšení. „Alfréd žije dál v jiném těle. Až ho uvidíš, nebudeš ani vlastním očím věřit.“

„To přece není možné... leda... že by mimozemšťané...?“

„Ano, oni to dovedou,“ přikývl jsem. „Byla to jediná možnost. Jde o to, jestli se jim to povedlo správně. Kdyby ne, byl by to největší problém, s jakým bychom se setkali.“

Více ze mě Hans nedostal. Rozloučil jsem se s ním, ale neobrátil se na střechu za Oldou. Vysílací studia Gerty Wernerové byla blíž po zemi. Za chvilku jsem byl u ní.

„Nebyl tu v poslední době takový divný chlap?“ zeptal jsem se jí, jakmile mě poznala a dovolila mi vstoupit. Gerta měla poslední dobou dost důvodů k obavám, pancéřové dveře a kameru průmyslové televize jí instalovali ještě Schmidkeho specialisté.

„Byl tady,“ přikývla. „Ale měl bys ho znát, jsi snad jeho kamarád, máš-li jako já na mysli Alfréda Schmidkeho. I když teď vypadá úplně jinak.“

Oddychl jsem si jen trochu. Byl tady. Ale s neviditelným vimaanem, inkognito a neohlásil se na letišti. A s nákladem, kterým by dokázal vymazat s povrchu Země kterékoliv velkoměsto.

„Přesně o toho mi jde,“ vybuchl jsem. „Kde je?“

„Nevím,“ odtušila klidně. „Ale slíbil, že sem dnes nebo zítra opět přiletí. Chceš-li, dám ti vědět, až se tu objeví.“

„Neřekl ti, co chce dělat?“ pokračoval jsem.

„Neřekl,“ odtušila. „Co je, děje se něco?“

Až teď si asi všimla mého napětí a zpozorněla.

„Viděla jsi ho na vlastní oči, nebo jste spolu mluvili jenom přes mikrofon?“ pokračoval jsem ve výslechu.

„Byl tady osobně,“ přikývla. „Vím, oč ti jde. Musel mi dlouho vysvětlovat, kdo je a proč tak vypadá, ale přesvědčil mě, že je to on. Věděl i to, co nemohl vědět nikdo jiný.“

„Víš aspoň, v jakém těle se nachází?“ vybafl jsem na ni.

„Vím,“ přikývla. „Je teď tefirem. Tobě by to snad vadit nemělo, měl jsi přece také za ženu tefirku a jednáš s nimi skoro denně, musíš tedy vědět, že jsou tefirové skoro stejní jako my, lidé Země.“

„Biologicky a geneticky ano,“ souhlasil jsem. „Jsme si tak kompatibilní...“

„...to už také vím. Abys věděl všechno, slíbila jsem mu, že si ho vezmu. Při té příležitosti mě totiž požádal o ruku.“

Teď bylo naopak na mně, abych ztuhl překvapením.

„V tom případě... bych ti měl gratulovat...“ vykoktal jsem dost zaraženě.

Přijala ruku ke gratulaci, ale rozesmála se.

„Poslyš, Oto, Alfrédova nejlepšího přítele by to nemělo překvapit!“ řekla se smíchem. „Tebe! Ty sis na mě přece nikdy nemyslel, ostatně, nedávno se tady po tobě ptala jedna tefirka, kočka, jakou svět neviděl... nedivím se, že se ti tefirky líbí víc než pozemšťanky...“

„Spolupracujeme spolu,“ přerušil jsem ji rychle. „To je něco jiného. Ale Alfréd...“

„Že je proti mně stařec? Už předtím mu bylo hodně přes sto let, teď je mu dvacet tisíc, no a co? Že jsem proti němu příliš mladá? Jemu to nevadí, mně také ne. Už jako generál se ke mně choval jako džentlmen. Nedávno mi pomáhal, když mi zabili Kurta. Slíbil, že to těm grázlům nedaruje a uznej, nejsi jediný, kdo svoje sliby plní!“

„To vím. Mám jiné obavy. Horší.“

„Jaké? Že byl donedávna starý mládenec? Nemohl změnit smýšlení? Řeknu ti, on je opravdový džentlmen. Dokud jsem měla Kurta, nikdy by si na mě ani nepomyslil, ani já na něho, nemysli si. Teď je to ale jiné... na Bykyle si hrál s Robertem a s Christiánkou a vzal by si je za své. Poslali mi po něm psaníčka, až mě to rozbrečelo. Když mě teď sám požádal o ruku, nemohla jsem ho odmítnout. A to ani nemluvím o tom, jaký je to fešák! Vypadá jako... jako nějaký James Bond!“

„Jistě. Ale jestli to nevíš, sebral nám na Bykyle nabitou torzní pumu,“ řekl jsem naplno. „K čemu ji potřebuje? Q-bomba je silnější tabák než plné auto semtexu!“

„O tom nic nevím,“ zbledla ihned jako křída. „To mi neřekl. Jen mi připomínal, že mám bedlivě sledovat světové zprávy. Tvrdil, že se v nich brzy určitě objeví.“

„Jestli tu bombu kdekoliv na Zemi odpálí, bude to určitě na prvních stránkách novin i ve všech televizích,“ povzdychl jsem si. „Abys věděla všechno, Alfréd nemá tělo obyčejného tefira. Před ním patřilo maršálu pekelných armád Arielovi. Já si ho pamatuji ještě z Árj-allu, když byla Belial mladičkou kadetkou. Nevadilo by mi, že si chceš vzít bývalého pekelného knížete, pokud je v něm Alfréd, byl by pro tebe lepší než tisíce jiných a přál bych vám to oběma. Ale vůbec se mi nelíbí spojení pekelného knížete s atomovou torzní bombou. To je přece jen příliš nebezpečný koktejl.“

„Ty víš, co s ní má v úmyslu?“ vyhrkla celá bledá.

„Nevím, jen tuším. Chtěl se setkat s ostatními ďábly. Nevím nic víc, ale bojím se. Mohlo by to dopadnout špatně.“

„Co by se mohlo stát?“ ptala se mě přiškrceným hlasem.

„Mohou být dva důvody, nač by potřeboval něco tak hrůzného,“ uvažoval jsem. „První: chtěl by zneškodnit své bývalé kamarády. Tomu bych věřil, kdyby se s ním stalo totéž co se mnou. Také mám v sobě ďáblici, ale ta nemá nade mnou moc.“

„A druhá možnost?“ dychtila vědět Gerta.

„Hlavonožci s ním dělali jinou operaci než se mnou. Kdyby se jim to nepodařilo, byl by z něho naopak ďábel se znalostmi Alfréda. Mohl by nám ve všech světech dohromady škodit jako nikdo jiný.“

„To pusť z hlavy,“ zavrtěla rychle hlavou. „Nemohl by se tak upřímně chovat, nemohl by si hrát s dětmi...“

„Mohl,“ přerušil jsem ji. „Po tisíci letech strávených na Zemi by se dokázal přetvařovat naprosto dokonale. Poznáme to brzy podle toho, nač tu torzní bombu použije. Jak je psáno v Bibli, až podle činů poznáte je.“

„Myslíš, že ji musí nutně odpálit?“

„Nedovedu si představit, že by ji bral a nechtěl použít. To nedává smysl.“

„Dobrá, pak ji chce použít,“ řekla odevzdaně. „Asi má proč. Nebo ne?“

Mezitím se jí trochu vrátila barva do obličeje. Vypadala už zase klidně.

„Možná má. Je to možné, mluvil o tom... omluv mě ale, nevydržím tady čekat!“ řekl jsem.

Chtěl jsem jí podat ruku a odletět s Oldou zpátky na Bykyle.

„Počkej!“ Vzala mě za ruku, ale nepustila mě a tlačila mě na židli. „Teď nic nezjistíš. Navrhuji ti, počkej tady. Alfréd mi slíbil, že budu první, kdo se všechno doví. Mám teď hlavně sledovat světové zprávy, tam se to objeví. Neřekl co, ale prý to jistě poznám.“

„Explozi Q-bomby bys opravdu nepřehlédla,“ řekl jsem kysele. „Jediné, co bych si tipnul, je že to nebude na Bykyle uprostřed naší osady. Tam jich mohl odpálit plné skladiště. Nedávno mi něco říkal o sjezdu ďáblů, který by se měl konat v nějaké zapomenuté pevnosti, nejspíš někde v horách. Kdyby se mu podařilo umístit torzní bombu tam, bylo by to asi jako když jsem já umístil jinou takovou nadílku do poslední pevnosti ďáblů Árj-Cuginoli. Dobrá, počkám tady, ale nejprve bych měl varovat ostatní. Torzní bomba není žádná legrace.“

Vytáhl jsem mezihvězdný telefon. Napadlo mě, že můj rozhovor s Gertou mohou v této chvíli znát i ďáblové, kdyby tu měli odposlech. A bylo to pravděpodobné, Gerta to táhla s námi proti mafii v Neue Deutsche Bank, která chtěla nastrčenou loutkovou stranou Nekonečný Pokrok ovládnout Nové Německo. Pro jistotu jsem si nasadil brýle, ale ať jsem se rozhlížel jak chtěl, ničeho podezřelého jsem si nevšiml. Leda by to bylo ukryté v televizoru, ale tam bylo elektroniky tolik, že by v tom mohl rozpoznat štěnici jedině konstruktér.

Nebyl ale čas na bezpečnostní opatření. Musel jsem jen volit slova tak, aby je proti nám nikdo nemohl použít. Za chvíli jsem obvolal všechny, koho jsem potřeboval se současnou situací seznámit. Teď jsem mohl jen čekat.

„Vezmi si aspoň koláčky,“ nabízela mi Gerta. „Nedáš si kafe? Vždycky sis je dával, neuděláš snad výjimku.“

„No, kafe opravdu neodmítnu,“ přikývl jsem.

Gerta v rychlosti přinesla dva hrnky. Oranžová káva mi vždycky chutnala a od Gerty bych ji opravdu nikdy neodmítl.

Když se ale ozvalo zaklepání na dveře, vyskočil jsem, div jsem stůl i s hrnky nepřevrátil.

„Klid, Oto,“ usmála se Gerta. „Mám zajištěno, aby mi donesli všechny zprávy až na stůl.“

Za dveřmi byl skutečně mladík v kombinéze televizáka. Gerta jen mrkla na obrazovku, poznala ho a otevřela mu. Podal jí papír, čerstvě vyjetý z tiskárny počítače.

Gerta přelétla očima krátkou zprávu.

„Hmm, tohle asi nebude ono,“ řekla.

„Co je tam?“ zajímalo mě, i když jen okrajově.

„Je to velice zajímavá a určitě i závažná zpráva, ale netýká se toho, co čekáme,“ řekla. „Budeme mít brzy i obrazový šot, můžeme si to jít vedle prohlédnout.“

„O co jde?“ odtušil jsem bez velkého zájmu. Nezajímalo mě, co se děje ve světě, pokud to nemělo vztah k Alfrédovi. To bylo jediné, co mě napínalo.

„Vybuchla nějaká nová sopka,“ řekla Gerta. „Bohužel přímo pod velice lidnatým městem. Bude to horror jako z katastrofického filmu, jenže v reálu. Netušila bych, že zrovna tohle...“

Sopka přímo pod velikým městem? To by asi s Alfrédem nesouviselo, ale znamenalo by to také katastrofu, jakou jsem si ani nedovedl představit!

„Kde se to stalo?“ ožil jsem trochu.

„Netušila jsem, že může být bývalou sopkou Golgota,“ řekla Gerta. „Vesuv také považovali až do Pompejí za sopku vyhaslou, ale učili jsme se, že už předtím měl kráter, údajně se tam měl schovávat Spartakus se svou armádou otroků. Golgota ale jako sopka nikdy nevypadala...“

Panebože! Došlo mi to! Golgota – Svaté město – Jeruzalém! To by bylo neštěstí! Horší než totéž v případě stovek jiných měst!

„Co o tom píší?“ vyhrkl jsem rychle a vyskočil.

„Nikdo ještě nic kloudného neví,“ odtušila Gerta a podávala mi papír. „Vybuchla sopka, chrlí lávu, panuje tam strašný zmatek, lidé prchají. To se dá čekat, ale zatím nikdo neví nic víc. Stojí tam, že se Chrámová hora i s troskami Šalomounova chrámu, s mešitou a okolím sesypaly do propasti, která se pod tím vším náhle otevřela... sopky ale často doprovází zemětřesení. Pak prý vyrazil oheň, popel a láva z Golgoty. Bylo tam všude lidí jako máku, budou tam tisíce mrtvých.“

„To jistě. Co jsi to říkala o obrazech?“

„Ano, bude vedle u počítačů. Dostáváme takhle šoty od světových agentur.“

„Jestli tam není nic víc, pojďme se tam podívat!“ navrhl jsem.

Tohle bylo také závažné. V Jeruzalémě jsem přece byl, znal jsem to tam i shora...

Počítačový přenos končil, když jsme s Gertou a technikem přišli vedle. Přenos filmu je vždycky to nejdelší, co se může mezi počítači přenášet.

Technik vyčkal na konec a film spustil. Byl krátký, nesestříhaný. Někdo zřejmě popadl kameru, až když to bylo v plném proudu, chyběl tomu začátek, ale stálo to za to.

Plameny nedoprovázel dým, jen strašidelné bílé světlo, vycházející zdola, ze země. Zdánlivě zvolna se tam propadla o deset metrů Chrámová hora se Zdí nářků i mešitou. Všechny stavby v širokém okolí se zhroutily jako domečky z karet. Zakryl je oblak prachu, ale náhle vyletěl do výšky vrcholek nedaleké hory Golgoty a vyšlehly z ní další, tentokrát rudé plameny, doprovázené mohutným sloupem dýmu a popela. Kameraman se tam prudce otočil, ale krátký zpravodajský šot tím končil.

„To nebyla sopka!“ řekl jsem pomalu a nadechl se. Musel jsem si přejet rukou po obličeji, abych se trochu vzpamatoval. Pochopil jsem už, co to bylo.

„A co to podle tebe mělo být?“ podívala se na mě udiveně Gerta.

„Podzemní výbuch torzní bomby! Na tohle tedy potřeboval Alfréd Osmnáctku!“

„Cože? Panebože, Oto, to nemyslíš vážně!“ vyjekla Gerta.

Ještě nikdy jsem ji neviděl, aby jenom zírala a očividně si nevěděla rady.

„Mrzí mě, že to odneslo tolik nevinných lidí,“ dodal jsem. „Ale asi se budeš divit, Alfrédovi už teď věřím, že to jinak nešlo.“

„To nemohl být Alfréd!“ nevěřila mi Gerta umíněně. „Mají tam být tisíce mrtvých! Aby on nebral ohled na lidi? To je nemožné! Alfréd by to nikdy neudělal!“

„Nevíme, co ho k tomu dohnalo,“ uvažoval jsem. „Také jsem ale souhlasil s použitím Q-bomby k zastavení brazilských náletů na Nové Německo, vzpomeň si. Odnesly to tisíce námořníků a letců, ale kdybychom to neudělali, bylo by podstatně víc nevinnějších obětí u nás. Nemusíme si to vyčítat.“

„Proboha, Oto, co to říkáš?“ obrátil se na mě Gertin technik. „Vážně chceš tvrdit, že to nebyl výbuch sopky? Vždyť tady píší o lávě, která se tam rozlévá do města!“

„Nemohu se mýlit,“ přikývl jsem. „Účinky torzní bomby znám, technicky bych to na jeho místě dokázal také. Pod základy Šalomounova chrámu musely být rozsáhlé podzemní prostory, o kterých do této chvíle nikdo z lidí nevěděl. Odněkud z města k tomu musel vést vchod, šachta nebo něco takového, ale nikdo nikdy nevěděl, kde to je a kam to vede. Právě tam se nejspíš ďáblové radili o řízení světa... Muselo to být hluboko, nejméně kilometr, spíš dva... jinak by imploze torzní bomby spolkla Jeruzalém celý. I tak se všechno propadlo až nahoru, a nejen to. Torzní bomba se projevuje jako černá díra. Sice se rychle rozplyne, ale neumíte si ani představit, co to znamená! Je tam seismická oblast a zemská kůra je tam slabší než v Evropě... Zkrátka ji to prorazilo nejen nahoru, ale i dolů. Uvolněnou cestou vylétlo žhavé magma a od té chvíle je to normální přirozená sopka. Asi jako Vesuv, když ho ke zkáze Pompejí kdysi probudili zidibadem Baalové. Také je od těch dob aktivní.“

„Máme to tak dát do zpráv?“ zeptal se mě nedůvěřivě technik.

„Ne,“ řekl jsem unaveně. „Nikdo by tomu neuvěřil, ta sopka vypadá příliš obyčejně. A je to velká katastrofa, nemůžeme nic soudit, dokud neznáme podrobnosti. Pravda vyjde brzy najevo, ale nemusíme předbíhat události. Dejte tam jen ten obraz s původním komentářem, bez dalšího vysvětlování!“

„Ale co když tam Alfréd – zůstal..?“ otřásla se strachem Gerta.

„Myslíš, že by ti přišel nabídnout ruku, kdyby počítal se smrtí?“ podíval jsem se na ni veseleji. „Ne, Gerto, Alfréd není kamikaze, nemyslím si, že tam zůstal. Řekl bych, že v kritickém okamžiku vyměnil sám sebe za bombu, takže z toho místa zmizel včas. Nejspíš nám to brzy poví osobně. Slíbil ti to přece, dnes nebo zítra ho tu máš.“

Setkali jsme se, jak jinak, na Bykyle.

„O pevnosti pod Jeruzalémem jsem věděl od chvíle, kdy jsem se stal Arielem,“ vysvětloval nám Alfréd, když jsem to po něm důrazně požadoval. „Ďáblové měli na Zemi velice solidní zázemí. Menší část jejich moci se týkala vojenské síly. Měli i tajné letecké základny, ale málokdy je používali. Maršál Efir byl mezi nimi výjimkou. Chtěl vám ukázat tvrdou ruku, ale neuvědomil si, že máte lepší vimaany. Po jeho sestřelení jsme se zaměřili na intriky a peníze. V tom jsme byli odedávna mistři. Naše ovládání světa se odedávna opíralo o finance. Poznali byste to brzy v Novém Německu. Nastrčené figurky by je stačily ve velmi krátké době skoupit, těžko byste se nám postavili. Hilfebanka pro nás byla alarmující překvapení, vzepřeli jsme se nám přímo na našem výsostném poli. Správně jsme pochopili, že jste na to použili mimozemské zlato, které jsme my sami používali jen výjimečně.“

„Takže to byl správný krok!“ přitakal jsem mu.

„Správný? Možná. Ale i zoufalý a předem odsouzený k nezdaru!“ opáčil Alfréd. „Podařilo se vám zachránit před okamžitým krachem pár německých podniků, ale volby, na kterých by záleželo nejvíce, byste prohráli. Mohli jste agónii Nového Německa jen prodloužit. Demokracie je špatný druh vládnutí. Příliš často se při něm dostávají k moci politici, kterým nejde o blaho lidí, jen jim víc slíbí.“

„Myslíš, že Nekonečný Pokrok získá ve volbách většinu?“ optal jsem se ho. „Poslední dobou se přece Gertě dařilo...“

„Gerta nemohla nikomu nabídnout to, co my,“ zavrtěl hlavou Alfréd. „Němci ji mají rádi, fandili by jí, ale strana Nekonečný Pokrok by dala před volbami na váhu slib úplného zrušení daní. Tomu by neodolali občané žádného státu na světě!“

„Ale to je nesmysl!“ namítal jsem. „Všichni si dobře pamatují, jak jim něco podobného nabízela strana Vzkříšení Německa. Také slibovala snížení daní a skončilo to naopak, daně ještě zvyšovala! Na to by lidé podruhé neskočili!“

„Zapomínáš, že Nekonečný pokrok ty peníze má,“ zarazil mě Alfréd. „Nebyly by to plané sliby, dokázali bychom to. Navenek bychom přišli s tím, že tě musíme zbavit nepřijatelného monopolu na küfferlin, ze kterého jsi měl miliardy. O těch věděli všichni a vidina, že jim spadnou do klína, by byla reálná. Vydrželi bychom další volební období, kdy by zákonitě nastal neuvěřitelný vzestup Nového Německa, který bychom připsali našemu jedině správnému způsobu vlády. Tvrdili bychom, že všechno financujeme küfferlinem a Němci by ti ještě hlasitě spílali, jak dlouho jsi je o tohle bohatství okrádal! Po dalších volbách bychom získali devadesátiprocentní většinu, zmocnili bychom se policie a pak by to šlo dolů takovým tempem, až by se Novoněmci nestačili divit.“

„Myslíš?“ vrtěl jsem hlavou. „Ode mě byste monopol na küfferlin nezískali, znám jeho cenu a nic bych vám neprodal. Už jsem přemístil klíčové stroje na Bykyle. S küfferlinem by to bylo fiasko.“

„Naivko!“ vyprskl Alfréd. „Uvědom si, kolik küfferlinu měli ďáblové z dřívějška? Kdo myslíš, že ten lék po celém světě skoupil? Američané, jistě... ale kolik z toho, co skoupili, skončilo skutečně u nich na trhu a kolik ve skladech našich věrných homunkulů?“

„Myslíš, že byste küfferlin dodávali na trh sami, beze mě?“

„Samozřejmě!“ ujišťoval mě Alfréd. „Monopolu bychom tě zbavili sebráním Medizine Niederle. Že jsi tu společnost zavřel, bylo šikovné, ale nezachránil bys ji. Obnovili bychom ji a začali bychom do světa dodávat küfferlin sami. Kdo by poznal, že jen doprodáváme staré zásoby?“

„Se zásobami byste ale byli brzy na dně,“ namítl jsem.

„Spočítané jsme to měli dobře, nemysli si,“ nedal se Alfréd. „Zásoby by vystačily na několik let. Vydělali bychom jimi podstatně více než ty a ještě bychom do toho tajně dodávali další špinavé peníze. Nové Německo by v té době prosperovalo jako nikdy předtím, lidé by žili v blahobytu bez daní a partaj Nekonečný Pokrok by upevňovala svůj vliv. Až by ovládla Nové Německo úplně a držela by je pevnou rukou, zavedla by tam nové zákony. Období küfferlinu by skončilo a nastaly by roky hubené.“

„Myslíš, že by na ten podvod nikdo nepřišel?“

„Kdo by na to mohl přijít?“ opáčil Alfréd. „Němci? Ti by se měli několik let jako prasata v žitě, vstávaje lehaje by velebili stranu Nekonečný Pokrok. Svět by jim záviděl, ale všichni by přece věděli, že monopol na küfferlin je zlatý důl!“

„Dobrá, a co potom?“

„Až bychom Nové Německo ovládli, měli jsme v plánu stejně prudký pád. Vojenské laboratoře USA by objevily syntetický küfferlin a to by byl konec všeho.“

„Küfferlin nebude snadné syntetizovat,“ upozornil jsem ho. „Nezapomeň, je to dílo hlavonožců!“

„Prosím tě, Oto, nevíš, že náš světlonoš Edward Lucifer vytvořil daleko lepší léky než küfferlin?“ řekl Alfréd. „Luciferovým dílem byla teoretická a zčásti i praktická nesmrtelnost. Právě to nás dostalo z vlivu sufražetek na Gehenně! Zařídili jsme se nejprve na Zemi a dokonce jsme začali pronikat na další světy, které nám měly sloužit v další etapě.“

„O tom jsme přece tady na Bykyle uvažovali,“ přiznal jsem. „Domnívali jsme se, že mimořádné měsíční vazby, vymykající se jednoduché prstencovité struktuře paralelních Zemí, mohou mít analogii ve vazbách Marsu. A možná i Venuše, Jupitera a dalších planet. Uvažuji správně?“

„Nejen těch,“ souhlasil Alfréd. „Jak říkám, my ďáblové jsme neprozkoumali ani zdaleka všechny, ale vazby nezávisí jen na Měsíci Země. Všimněte si, kolik velkých těles sluneční soustavy jinde chybí. U Gehenny není Měsíc u Země, ale u Venuše. Jupiter je všude, ale nedá se na něm postavit konvertor, stejně tak na Venuši. Překáží tomu fyzikální podmínky, na Venuši žár, na Jupiteru drtící tlak. Měsíc u Venuše v soustavě Gehenny chybí v soustavě ostatních Sluncí a řekl bych, že je to centrum dalších klíčových vazeb. Rovněž kolem Jupitera krouží velké množství měsíců. Většina jich je příliš malá, ale čtyři jsou srovnatelné s měsícem Země a všechny mají vlastní vazby. Když připočteš poslední měsíc Titan u Saturnu, dostaneš u Země šestnáct možných vazeb na šestnáct světů srovnatelných velikostí, hmotou a podmínkami se Zemí. Není to docela slušná vesmírná křižovatka?“

„Gehenna má měsíc u Venuše, ale chybí jí u Země...“ uvažoval jsem. „Nemá nějaký význam, že měsíce existují jen u každé čtvrté Země?“

„Asi ano,“ nenamítal Alfréd. „Uvaž, že paralelní Země bez vlastních měsíců nemívají ani Mars. Nevíme nic konkrétního o měsících u paralelních Jupiterů a Saturnů, ale něco přece, Jupiter ani Saturn u Gehenny nemají prstence, její Jupiter má jen dva měsíce a Saturn žádný. Nejspíš v tom bude nějaký systém, ale ten pochopíme, až těch paralelních světů objevíme alespoň stovku a zakreslíme si jejich vazby. Třeba se ukáže, že systém paralelních světů má větší řád, než si myslíme! Pořád z toho vidíme jen nepatrnou část.“

„Ale už teď se mi to zdá jako klenotnické dílo gigantických rozměrů,“ souhlasil jsem. „Objevili jsme první prstenec a víme o měsíčních vazbách, ale sůvičky hyriome nám cosi tvrdily o více prstencích a vazbách. Škoda, že všechny světy neobývají bytosti, se kterými bychom se dokázali spřátelit.“

„Nemůže být všude krásně,“ řekl Alfréd.

Už jsem si na jeho novou podobu zvykl, ostatně už předtím měl postavu vojáka a rázný obličej, v tom se tolik nezměnil. Ďáblové se Němcům v ledačems podobali. Kdoví, co všechno měla ta nordická rasa společného s Gehennou! Budiž, ale tohle byl teď můj kamarád, na kterého bych nedal dopustit. Na tvaru lebky přece nesejde...

„Abych to tedy shrnul,“ pokračoval Alfréd. „Můžeme okamžitě převzít kolonii ďáblů na Oarizuo. Sousedí se Zemí, i její rotace souhlasí, má vlastní měsíc a další vazby. Spojení zajišťují dva konvertory ďáblů na Marsu, jeden z nich je záložní. Mají vlastní zdroje energie... na co jsem zapomněl? Ovladače mám tady, jsou zhruba stejně složité jako naše dosavadní.“

„Jak to tam vypadá?“ zajímalo mě.

„Je tam trochu víc sopek a síry než na Zemi nebo na Bykyle,“ odtušil. „Ale to je vedlejší. Důležité je, že tam nejsou sůvičky, které by nám chtěly něco zakazovat. Nebudou nám nic zakazovat ani jinde, ale bez nich je to určitě lepší.“

„A ďáblové na Zemi?“ vyřkl jsem klíčovou otázku.

„Už neexistují,“ řekl Alfréd. „Byla to poslední příležitost, jak mít všechny pohromadě. Od příště jsme se měli setkávat jen pomocí dálkových přenosů. Muriel a Zagrefel po dlouhém lenošení vyvinuli technologii, znemožňující odposlech lidmi. Něco podobného tu kdysi bylo, dlouho jsme se domlouvali rádiem, ale když lidé radiové vlny objevili, vrátili jsme se pro jistotu k tradičním osobním setkáním. Příští osobní setkání mělo být v New Yorku, ale letos padlo rozhodnutí uspořádat místo toho pouhou virtuální konferenci.“

„Takže letošní setkání v Jeruzalémě bylo poslední?“

„Ano. Nejednal jsem až po svém příchodu, už předtím jsem se dohadoval s ostatními. Porada v naší nejstarší pevnosti měla být bouřlivá,“ nezapíral Alfréd. „Jeruzalémská pevnost byla jen jedním z mnoha míst bezpečných proti lidem. Další byly v Římě, v New Yorku, pod Stolovou horou v Africe, v pustinách Tibetu i pod jezerem Titicaca v jižní Americe, časem vás tam zavedu, uvidíte. V Tibetu by bylo obětí na straně lidí méně, v New Yorku naopak více. Každý ďábel měl navíc vlastní menší sídla, vždy několik na různých místech světa. Všechny byly dostatečně odolné, aby vydržely, i kdyby se lidé povraždili v atomové válce, ale té bychom uměli zabránit a nejspíš bychom to udělali. Ne z lidskosti, ale nebavilo by nás mít pro sebe svět, kde bychom se museli sami o sebe starat. Lidé byli odjakživa ideálním živým štítem a nejspíš by odnesli i první úder z Gehenny. Ani mimozemšťané by nás mezi nimi snadno nenašli!“

„Využívali jste lidí i jinak?“ mračil jsem se.

„Naprosto ke všemu,“ přiznal Alfréd. „Za rozumné jsme vás nikdy neuznávali. Byli jste pro nás jen verbež, která za peníze udělá cokoliv. Chovali jsme se k vám asi jako Němci k Židům. Hitlerova největší smůla byla, že se chtěl rovnat ďáblům, to jsme si pochopitelně nenechali líbit.“

„Chceš tvrdit, že jste se přičinili o pád Hitlera?“

„Trochu,“ ušklíbl se. „Ale ne z lásky k vám lidem. Jen se nám podařilo lidi proti němu sjednotit. Na začátku války krátce po přepadení Ruska Hitlerem Stalin na krátkou dobu zmizel. Později tvrdili, že zatímco ruští vojáci na frontě umírali, jejich vůdce se ožral jako prase, ale skutečnost byla ještě horší.“

„Horší?“

„Podstatně. Stalin se z hrůzy před Hitlerem zastřelil. Dobře věděl, co mu Áda chystá a nevydržel čekat v Kremlu na příchod Gestapa. To se od ruské tajné policie nelišilo a uměl si správně představit, co ho asi čeká. Mefisto za něho obratně dosadil dvojníka. Nikdo nic nepoznal, málokomu to přišlo divné. Stalin se zkrátka opět objevil, plný energie a slibů, že zvítězí. A dokázal to.“

„Poslyš, a co americká flotila, vyslaná na Firhoi?“ napadlo mě. „To byla také vaše věc?“

„Že o tom pochybuješ!“ usmál se Alfréd. „Na tom jsem se jako Ariel podílel. Byla to narychlo, ale dobře připravená akce, jenže jste je zaskočili a homunkulové se z toho ke své smůle sami nedostali.“

„Mohli jste je přece z toho dostat vy?“

„Jistě! Konvertory na Gehennu máme, ale jejich utajení mělo pro nás větší cenu než deset tisíc homunkulů. Copak někdy ďáblové pomohli lidem?“

„Neříkáš mi naštěstí nic nového,“ potvrdil jsem. „Totéž nám řekl Mefisto. Ale poslyš, nedávno se na Zemi objevily vimaany Baalů. Pomáhali jste jim svými konvertory, nebo ne?“

„Měli zřejmě vlastní,“ pokrčil rameny Schmidke. „Ukrýt konvertor pod zemí je snadné. Může tam nečinně ležet tisíce let. Pak někdo použije ovladač, konvertor se probudí a otevře bránu kde chceš. Na Zemi může být takových spících konvertorů víc, Baalové nemuseli být jediní, koho to napadlo.“

„Árjá žádné konvertory neměly,“ ujistil jsem ho. „Musely bychom konvertor nahoru postavit, ale zvládly bychom to brzy.“

„Věřím tomu,“ přikývl Schmidke. „Pak by se válka přenesla mezi Zemí a Gehennou.“

„Proto jste své konvertory nechtěli nikomu prozradit!“

„Nejenom proto,“ přikývl. „Nač pomáhat ztroskotancům? Pro Američany byli přijatelnější mrtví hrdinové než živí packalové. Letos byl sněm symbolicky v Jeruzalémě, v pevnosti s nejnovějšími štíty s odolností srovnatelnou s pevnostmi Árjů, vydržela by i zásah nejtěžší lithiovou kumulativní bombou. Zasedání bylo zabezpečené naprosto dokonale, nejen proti lidem, ale i proti andělům. Byla to poslední příležitost mít ďábly pohromadě, od příštího roku bychom měli mít nezávislé spojení a další sněmy by už nebyly... Rozumíš? Nebylo to z pohodlnosti! Uvědomovali jsme si, že každý takový sněm je příliš snadný terč. Letošní příležitost byla stejně unikátní jako zajetí tvé Belial. Nikdo zkrátka nečekal, že by se proti nám mohl postavit jeden z nás...“

„...tak proto jsi to udělal už tam...“ řekl jsem tiše.

„Především proto,“ řekl Alfréd. „Nejdůležitější bylo, že to měl být poslední sněm, kdy budou ďáblové všichni pohromadě včetně tibetských. Pádných důvodů bylo ale víc. I kdyby se měl konat příští sněm, byl by v New Yorku, kde by se torzní bomba projevila podstatně ničivěji, ale ani to není všechno! Rozhodovalo něco jiného. Víte vůbec, jak ďáblové regulovali počty lidí na Zemi? Malthus to kdysi řekl otevřeně: štvát jedny proti druhým. Letos by vypukla další válka. Armády byly pod naším vlivem a jako vždy čekaly jen na záminku. Svět by se rozdělil podle ďábelské strategie a počet obětí v Jeruzalému by byl jen nepatrným zlomkem obětí další války. Války bývají větší katastrofy než přírodní.“

„Když vám lidé sloužili, proč jste se jich tak snadno zbavovali?“

„Kolik lidí potřebuješ, aby ti věrně sloužilo? Stačí ti jich dvacet, sto, nebo tisíc, ostatní ovládáš jen nepřímo. Když jich máš dvě stě milionů, máš všechno nač si pomyslíš. Topíš se v penězích, nikdo se ti nepostaví a když ano, brzy toho lituje. Nikdy nás ale nebylo tolik, abychom ovládali miliardy. Vybírali jsme si proto menší skupinky, které jsme řídili. To byly vyvolené národy, kterým se dařilo, ostatní žily bez pokroku a bez naděje. Ne vždy a ne všude. Tibetští se o lidi nestarali, ale život v úplném osamění by pro nás ostatní nebyl to pravé.“

„Ale i Tibetští na sněmy docházeli, nebo ne?“

„Jen z povinnosti. Několikrát už se chtěli od ostatních oddělit, ale vždycky jsme je donutili přijít alespoň na sněm, žádná frakce si nikdy nedovolila úplné odtržení. Ne že by neexistovaly, bylo jich víc, například jihoameričtí. Sněm měl významů víc, od koordinace k vyjádření sounáležitosti. Jedno ďáblům musíte přiznat. Nikdy se proti sobě na Zemi nepostavili, nikdy neporušili přísahu svornosti.“

„Takže žili mezi lidmi, nesmrtelní a mocní, vládli nám a drželi spolu...“ shrnul jsem to.

„Ano, tak to bylo,“ přikývl. „Uvědom si, jaké jste měli vyhlídky? Měli jsme proti vám převahu peněz, tisíciletých zkušeností, byli jsme nesmrtelní...“

„Mefista a Efira jsme zabili,“ připomněl jsem mu. „Efira v letecké bitvě, konec Mefista znáš.“

„Pravda, Luciferova nesmrtelnost nebyla úplná. Znamenala jen to, že jsme nestárli. Mefisto byl příliš přímý a byl si jistý, že s tebou na Bykyle rázně zatočí, proto tam šel sám. Nečekal, že máš v sobě Belial Naarskou a poznáš ho. Překvapilo ho to a přemohla ho zvědavost. Druhým překvapením bylo pro něho quro. Ne že by o něm nevěděl, právě tvoje bylo světově proslulé od doby, kdy jsi zabil Hitlera, ale naši homunkulové vyzkoušeli, že je ochranný oblek spolehlivě zachytí. Vy jste přišli na podmínky, kdy oblek selže a  Mefista to stálo krk. Efir zase nevěděl o neviditelných letadlech. Posledním mým úkolem jako ďábla bylo zjistit vaši sílu. Zjistil jsem ji, ale měli jste také něco nečekaného, proto jste mě dostali. Bez inhibitoru by tomu mohlo být naopak.“

„Nevím,“ opáčil jsem. „Měli jsme stejné ochranné obleky, takže by nejspíš rozhodlo quro. Nestál jsem proti tobě tak bezbranný jako proti Mefistovi.“

„Asi máš pravdu,“ ustoupil. „Klíčová chvíle, kdy se rozhodlo o ďáblech na Zemi, byl ale nápad s přenosem duše. Naštěstí jsem to jako Schmidke pochopil dříve než jsem začal pochybovat, ale měl jsi naprostou pravdu, rozhodlo to a ani já ničeho nelituji.“

„Přiznám se ale, váhal jsem,“ usmál jsem se. „Nebyl jsem si jednu chvíli jistý, zda jsi ještě Alfréd s tělem a vědomostmi Ariela, nebo Ariel se znalostmi Alfréda.“

„To by byla katastrofa, viď?“ souhlasil. „Tak proto jste mě s Gertou tak napjatě sledovali..!“

„Bylo by to nepříjemné překvapení, být tomu jinak, než jak tvrdili hlavonožci.“

„Toho se bát nemusíš,“ usmál se i on. „Kopffüsslerové to umí dobře. Trochu víc mě zaskočila síla té bomby. Nečekal jsem, že se to projeví až na povrchu. Bylo to tři tisíce metrů pod povrchem a přístup tam byl klikatými chodbami, pomocí mnoha výtahů, takovou pevnost svět lidí nikdy neviděl. Kdyby se neuvolnilo ložisko magmatu, nebylo by to snad tak zlé.“

„Nahoru by to prošlehlo v každém případě,“ ujistil jsem ho. „Na televizním záběru to bylo vidět. Sopka začala soptit, až když spadla Chrámová hora. Mám ale jinou otázku. Co s Novým Německem?“

„Myslíš se stranou Nekonečný Pokrok?“ usmál se. „Nech to na mě, skončí příští týden. Tajemník uteče s pokladnou, zem se po něm slehne a zbytek strany se rozpadne. Chceš je dát zavřít pro podvody a defraudaci, nebo ti postačí, když s ostudou odtáhnou?“

„Jaká v tom bude tvoje úloha?“

„Klíčová,“ přiznal. „Já jsem tu stranu vytvořil, já ji zlikviduji. Sloužili ďáblovi, zaslouží si prohru. Nehledě na to, že utráceli mé peníze a ani to jim moc nešlo. Poslyš, Oto, časem, až budu mít klid, dám se na sepisování pamětí. Ručím za to, že to bude bomba. Ty bys mohl sepsat paměti Belial Naarské, také by to bylo napínavé čtení, ne? Ale uvědom si, znáš tajemství celkem neznámé Gehenny, kdežto já znám spoustu záhad, které dlouho trápily lidstvo nebo přinejmenším miliony lidí. Vím, proč prohrál Napoleon u Waterloo, proč zemřeli Lincoln a Kennedy, kdo dal Rusům plány atomové bomby i proč za to popravili právě manžele Rosenbergovy... Odhalení nejnovějších darebáctví asi způsobí pád současných mocipánů. Mnohé mám ostatně na výplatní listině a chci se jich zbavit tak jako tak.“

„A co andělé?“ nadhodil jsem. „Poslyš, jak je to vlastně s nimi? Tvrdil jsi, že dokázali přimět tři největší světové velmoci k odzbrojení, ale přepadení Nového Německa mi do toho nějak nesedí.“

„To sem naopak pasuje. Rozhodli jsme se obětovat presidenta Spojených států za získání Nového Německa. Byla by to přijatelná výměna, jako v šachu dáma za obě věže. Nevadilo nám, že jim andělé slibovali něco horšího než peklo, vždyť se to týkalo jen homunkulů. Stalo se ale něco neočekávaného. Místo aby Bílý dům smetla malá atomová puma, což by před světem ospravedlnilo chystané drakonické sankce v Novém Německu, president prostě jen tak zmizel. Marně jsme ho skrývali na válečné základně mezi vojáky, marně ho osobně hlídali dva z nás. Andělé, pokud to byli oni, nám ho vyfoukli i s našimi strážci a s nejvyššími veliteli generálního štábu. Veřejnost se pravdu nikdy nedozvěděla. Se zmizením generálů jsme počítali, měli jsme za ně náhrady, ale to, že beze stopy zmizeli i dva z nás, bylo pro nás pořádným šokem. A nedali nám ani příležitost uplatnit protiakce. Musím přiznat, chystali jsme se Nové Německo pro výstrahu celému světu pořádně skřípnout.“

„Myslíš, že zmizení presidenta a generálů způsobilo takový zmatek? Nebylo to spíš naše obsazení Nového Německa vimaany?“

„Oboje, Oto, oboje,“ usmál se. „Vojensky nám nevyšlo skoro nic. Výprava proti Firhoi uvízla na Gehenně a Nové Německo jsme neudrželi, ačkoliv jsme přišli o presidenta i o špičky generálního štábu. Byli to sice homunkulové, ale perfektně vycvičení. Nejhorší bylo, že zmizeli dva naši. Jako ďábel jsem se domníval, že je to tvoje dílo a ty sám jednáš ve spolupráci s anděly.“

„Tak to sice není, ale jak tě tak poslouchám, andílci nebudou neškodní, jak se podle jména zdá. Zlikvidovat v době válečného konfliktu presidenta i s generálním štábem je dost silné kafe,“ hvízdl jsem si obrazně.

„Vždyť ti říkám, že se jich ďáblové báli,“ přitakal.

„Jen abychom se jich brzy nebáli i my!“ napadlo mě. „Jestli jsou neviditelní a mohou si přecházet mezi světy jak se jim zlíbí, jak ostatně dokazuje i ta česká vlajka, mohli by nás už teď pozorovat.“

„Jestli jsou opravdu takoví, jak se o nich povídá mezi lidmi i mezi ďábly, pak nám konflikt s nimi nehrozí,“ pokrčil rameny Schmidke. „Podle všech známek se zdá, že jim o vládu nad lidmi nejde. Nebyl bych proti vyhledat je a zakopat už předem válečné sekery.“

„Možná,“ pokrčil jsem rameny. „Nedorozumění ale vyloučit nemůžeš.“

„Proč nedorozumění? Ušetřil jsem jim zbytečnou námahu, ať se chystali proti ďáblům zakročit, nebo je obrátit na víru. Věř tomu, ani jedno by nebylo snadné. Ale jednat by s nimi měli ti mladší. My staří ďáblové pro ně nebudeme dost věrohodní.“

„My staří ďáblové!“ plácl jsem ho po rameni.

„Jen se nesměj!“ zvedl prst. „Jsme přece poslední pamětníci válečnické Gehenny! A zřejmě už navždy poslední zůstaneme.“

„Máš pravdu!“ přisvědčil jsem mu.

Mýlili jsme se ale oba.

Ve velké jídelně restaurace Lukullus bylo veškeré obyvatelstvo města Kogucu, navíc se tu poprvé sešli pozvaní přátelé z Nového Německa s tefiry z Firhoi.

Jejich delegace byla mimořádně početná. Belial Sarcha tu byla jako jedna ze zástupců Poradní síně Firhoi. Výjimečně jsem s nimi přivítal Saggor, matku Belial Ameaty, ale i tefiry z původní výpravy tefirů do světa kentaurů, tak urputně hájeného sovičkami. Byli tu i lékaři, kteří nám na Ribge pomáhali ošetřovat zajatce. Ze Země přijela Gerta Wernerová, která nemohla chybět už kvůli Alfrédovi. Přivezla pár známých, především Maxmiliána Hurtiga, Heinricha Ashera, Ernesta Hauptmanna, Franze Ludwiga a Diettricha Wohlmutha.

A samozřejmě tu byla naše parta, takže Češi všechny ostatní národy početně převažovali. Chyběli Xijtrané, ale ti se všechno dozvědí brzy – pořizovali jsme pro ně i pro pozdější zájemce záznamy.

„Konečně máme nějaké kladné výsledky, je čas bilancovat,“ zahájil jsem sezení. „Nejprve vás asi seznámíme s posledními událostmi na Zemi, pak se nakrátko věnujeme našim milým sůvičkám hyriome a nakonec probereme plány pro budoucnost.“

„Slyšeli jsme, že jste na Zemi zase spáchali nějakou krvavou akci,“ pokárala mě Saggor Ameata.

Měl jsem stále dojem, že se mi vyhýbá. Kdykoliv jsem jednal s Poradní síní, byla jinde. Chápal bych to. Nesouhlasila se svou dcerou Belial, aby si mě vzala a odešla na Zem, a zejména mi nemohla odpustit, že jsem byl příčinou její smrti, i když nepřímou. Nemohla mě vinit ze zlého úmyslu, v pozadí této vraždy byli jiní tefirové, ďáblové z Gehenny, bylo ale znát, že mi nic neodpustí.

„Ano,“ neodporoval jsem jí. „Zničili jsme poslední část vašich krajanů. Byli to ti, kdo tak jako vy uprchli z Gehenny před válkou, ale ne aby žili v míru. Celé tisíce let na Zemi terorizovali naše předky a nepřestali ani teď. Museli jsme je zničit. Zahynulo přitom skoro třicet tisíc lidí, ale to byla daň za mír, který zmizením těch škůdců na Zemi nastane.“

„Třicet tisíc obětí je hodně velké číslo,“ přidal se k ní opatrně Kokabeel.

„Bylo lépe obětovat patnáct tisíc Židů a stejně tolik Palestinců, ale zabránit válce, která by stála životy přinejmenším pětinásobku lidí. S Jeruzalémem teď pod vrstvou popela a lávy mizí zdroj stálého napětí v této oblasti. Škoda bude nenahraditelných kulturních památek, ale lidé se smířili i s většími ztrátami a kdyby to byla cena za trvalý mír ve světě, byla by přijatelná.“

„Způsobili jste mnohé neštěstí,“ vyčetla nám Saggor.

„Ano,“ připustil jsem. „Ale podstatně více takových neštěstí způsobují na Zemi války. Možná se vám to nezdá, ale Alfréd Schmidke zvolil nejmenší z mnoha možných zel. Při dosavadních konfliktech na Zemi vždycky zahynulo více nevinných, než těch, kdo by si zasloužili trest.“

„To je další, velice těžké obvinění,“ řekla Saggor.

„Nebyli jsme přece lepší,“ obrátil se k ní Kokabeel mírně. „Naše dějiny byly také plné těch, kdo vítězili díky větší brutalitě. Kdo kdy soudil vítěze? Spíš je mi divné, že lidé obětovali tolik tisíc svých, nebo když na dvojníku Firhoi riskovali životy pro pár jedinců, navíc ani ne svých.“

„Naše výprava na dvojník Firhoi přinesla také stovky obětí. Když nás napadli kentauři a sůvičky, bez lítosti jsme je stříleli,“ krčil jsem rameny. „Nebyli ale nevinní. Napadali nás, jen jsme se bránili!“

„Na Zemi jste asi měli rozhodování těžší,“ přiznal Kokabeel.

„Je pravdou, že tam zahynuli i nevinní,“ připustil jsem. „Ale když dáte na jednu stranu vah oběti naší akce proti podstatně většímu počtu obětí budoucích válek, vyjde vám, že jsme lidem hodně utrpení ušetřili. Z toho pohledu byla naše akce světlou výjimkou ze všech válečných akcí na Zemi.“

„Kdyby tomu bylo tak, bylo by to omluvitelné,“ trochu ustoupil Kokabeel.

„Dobrá, přejdeme k sůvičkám hyriome,“ pokusil jsem se obrátit jednání jinam.

„To je teď naše noční můra místo obav před útokem z Gehenny,“ povzdychla si Saggor Ameata za současného povzdechu všech tefirů.

„Jen do jisté míry,“ uklidňoval jsem ji i všechny ostatní. „Dozvěděli jsme se o nich mnohem více než během konfliktu na Firhoi.“

„Odkud?“ zajímali se všichni tefirové.

„Od Jequnů,“ překvapil je Alfréd.

„Ti snad byli... dávno vyvražděni...“ nevěřila mu Saggor.

„Ano, ale několik Jequnů žilo dál na Zemi,“ ujišťoval ji Alfréd. „Pronikli kdysi do světa sůviček a několik jich zajali. Všichni tefirové na Zemi byli uturge, odolní proti psychoútokům, takže je ohrozit nemohly. Nechtějte vědět, co s nimi prováděli, hlavní je výsledek, dozvěděli se všechno. Jejich zvyky i kulturu, podrobnosti o jejich světech i o zbraních. Jequnové ty znalosti přinesli mezi nás, nenechali si je pro sebe. Mezi ďábly byla vždycky příkladná bratrská atmosféra.“

Všiml jsem si, jak se Alfréd často ztotožňuje s ďábly, ale jako Belial Naarská jsem také mluvil v ženském rodě a bunkry Árjů jsem nazýval svým domovem. Bylo v tom cosi schizofrenního, ale ne úplně, oba jsme přitom jasně odlišovali vlastní vzpomínky od získaných.

„Jak nám mohou být nebezpečné?“ zajímala se Saggor o sůvičky za souhlasného přizvukování ostatních tefirů.

„Hodně, ale známé nebezpečí je poloviční, dá se v klidu vymyslet protitah. I když se ani na jejich straně vývoj nezastavil a dnešní hyriome mají leccos, co v době Jequnů neměly,“ odpověděl jí Alfréd.

„Co mají nového?“ zajímala se Saggor.

„Tenkrát neměly inhibitory elektřiny,“ ujistil ji i ostatní Alfréd. „Ale nebezpečné byly i bez nich. V těch dávných dobách ovládaly přes dvacet světů a pět jich dokonale vyvraždily tak, že na nich dodnes není život možný, asi jako na Gehenně.“

„Hodně nebezpeční sousedé,“ povzdychl si Kokabeel.

„Ano, ale proč nebezpeční? Protože mají nebezpečné bomby? Jistě. Dovedou využívat zotročené civilizace? Také. Psychorezonance? To je mimo inhibitorů elektřiny jejich největší zbraň. Ale musí jim vždycky všechno vyjít? Tady se ukazuje, že ne.“

„Naše ztráty na Firhoi dosahovaly tisíců,“ připomněla Saggor Ameata.

„Ano, ale jakmile jsme našli vhodné zbraně, situace se otočila,“ ujišťoval nás Alfréd. „O jejich strachu z nás svědčí, že proti nám použily lithiovou bombu. Mají ničivé zbraně, ale na druhé straně je to důkaz, jak hodně se vás bojí. Hyriome totiž bombami šetří. Nedovedou je vyrobit a mají jich omezenou zásobu. Ukořistily je civilizaci Fedibajů. Ti sice dokázali vyrobit jaderné zbraně, ale nebyli odolní proti psychorezonanci, takže je hyriome ovládly. Fedibajové se ale s porážkou nesmířili, hyriome je musely neustále hlídat, a když se Fedibajům po čase podařilo zosnovat pár úspěšných vzpour a pobít při nich mnoho hyriome, sůvičky je prostě vyvraždily. To byla hodně temná historie... Od té doby mají hyriome lithiové bomby, ale nerozumějí jim. Dovedou je použít, působí s nimi strašnou zkázu, ale jejich zásoby se jim neustále tenčí.“

„Po pravdě nemáme chuť zjišťovat, kolik bomb na nás ještě mohou použít,“ otřásl se Kokabeel. „Ještě že aspoň poslední konflikt skončil dobře! Vidíte? Není to tak dávno, co se Silnur vrátil ze Země a dusil se smíchy, že prý tě Xijtranka Uaxio nabádala, abyste nám pomáhali. Kanaánci aby pomáhali tefirům! Uaxio to ale předpověděla správně a kolega Silnur se dívá na pomoc Kanaánců úplně jinak!“

„Teoreticky mohly sůvičky ovládnout další civilizace, aby jim nedobrovolně dodaly bomby, nebo aspoň znalosti nutné k jejich výrobě,“ pokračoval jsem. „Atomové zbraně vyvinuli i lidé Země a těch je jen malá část odolná proti psychorezonanci. Na Zemi by mohly mít úspěch, ještě že se tam nedostaly.“

„Co tedy budeme dělat?“ řekla nerozhodně Saggor.

„Ďáblové na Zemi znali jejich slabé místo,“ řekl Alfréd. „Myslím, že bychom toho mohli využít.“

„Slabé místo?“ zajímal se Kokabeel.

„Naše milé sůvičky nemají končetiny,“ připomínal všem Alfréd. „Nemají ruce, nohy, chapadla ani chobot. Samy nejsou schopné ničeho, zato dovedou sugescí a hypnózou virtuózně ovládat jiné tvory. V jejich světě žili tvorové podobní opicím. Poskytovali sůvičkám ruce a díky jejich pomoci si docela slušně žily. Jejich společnost se podobala starým Římanům a jiným otrokářským společnostem Země. Sůvičkám to vyhovovalo, ale pak do jejich světa přišli Fedibajové. Měli pokročilejší civilizaci, než byla civilizace sůviček, bohužel s těmi parazity prohráli. Země by dopadla stejně a můžeme mluvit o štěstí, že jsme se s nimi setkali až teď a že jsme proti nim měli od počátku pár odolných jedinců.“

„Naše odolnost není velká,“ podotkl jsem ze své vlastní zkušenosti. „Když proti sobě budeme stát tváří v tvář, mohu získat výhodu jiných zbraní, například qura. Když ale na mě zaútočí z úkrytu, budou mít výhodu na své straně. Mají větší výdrž a člověk jim dokáže vzdorovat jen krátce.“

„Ano, ale... vždyť stačí vzdorovat jen krátce!“ trval na svém Alfréd. „Důležité je oddělit sůvičky od jejich rukou, přesněji od bytostí, které právě ovládají. Samotné nedokáží nic.“

„Jak je chceš ale oddělit?“ zajímalo mě. „Povím ti, v jaké situaci jsme byli. Sůvičky nás většinu paralyzovaly a kentauři by s námi měli lehkou práci i s jejich primitivními sečnými zbraněmi.“

„Vzpomínáš si, jak se kentauři drželi stranou, když jste tam jezdili s obrněnými vozidly?“ obrátil se ke mně.

„Vzpomínám,“ přikývl jsem. „Zdálo se nám to podivné, na Firhoi na nás útočili sveřepěji. Přitom to byl svět, který jim nepatřil, kdežto doma se drželi zpátky.“

„Oni nebyli doma ani tam,“ odtušil Alfréd. „Což není důležité, byl tam ale jeden podstatný rozdíl. Když jste používali sirény, kentauři se nepřibližovali.“

„My jsme si mysleli, že neútočí, protože čekají na posily, případně na vypnutí elektřiny. Později nás napadlo, že nás chtějí zlikvidovat lepšími zbraněmi sůviček.“

„Třeba to tak bylo, ale intenzivní zvuk sirén oslabuje vliv sůviček na jejich oběti.“

„To neberu,“ nesouhlasil jsem. „Víme dobře, že na nás kentauři útočili samostatně i bez sůviček. Nevypadali jako ovládané bytosti, ale jako tvrdí bojovníci. Pár jich ostatně máme na Firhoi jako zajatce, můžeme to vyzkoušet.“

„Kentaury může ovládat i posthypnotický příkaz,“ připustil Alfréd. „V tom jsou sůvičky mistry. Ale i kdyby se sůvičkami spolupracovali dobrovolně, vlastní inteligence jim umožní používat jen luky, šípy a meče. Účinnější zbraně zvládnou jen pod dohledem. Zbavte je úplně vlivu sůviček a máte proti sobě středověké pitomce vyzbrojené luky a meči.“

„Raději bych ty jejich účinnější zbraně vyřadil jinak, pokud možno jistěji,“ povzdychl jsem si.

„Ano, ale siréna potlačí vliv sůviček na tebe a na tvé méně odolné kamarády,“ nadhodil Alfréd. „Ohluší vás, ale nevezme vám vůli a i kdyby nevzala elán kentaurům, kalašnikovy vám zaručí převahu nad jejich meči.“

„Bylo by to dobré vědět, kdybychom se s těmi milými sousedkami v budoucnu setkali,“ připustil jsem. „Dáme si pozor, abychom se už na jejich světy nedostali.“

„Má to hned dva háčky,“ nesouhlasil Alfréd. „Když se budeme na ty potvory ohlížet, zabrání nám v průzkumu jiných vesmírů a nehneme se z místa. A druhá věc, chcete je nechat beztrestně řádit? Kolik světů zotročily, kolik zla přinesly? Nezlobte se, ale ani Gehenna nezavinila tolik neštěstí!“

„Nemáme zájem na konfrontaci,“ uvažoval jsem. „Ani sílu, abychom se jim postavili.“

„Dobrá. Musíme ale počítat s tím, že nás jednoho dne napadnou. Co ti tenkrát říkaly? Čím silnější protivník, tím více důvodů ho zničit? Byla by nebezpečná iluze doufat, že nás nechají na pokoji, když mohou výpravu tefirů na dvojník Firhoi považovat za agresi a porušení dohod.“

„Máš asi pravdu,“ zvážněl jsem.

A nejen já; tefirové po Alfrédových slovech přímo ztuhli.

„Musíme se tedy připravit na horší variantu,“ ustoupil jsem.

„Budeme muset udržovat vojenskou jednotku, schopnou případnou agresi sůviček zlikvidovat,“ navrhl iniciativně David.

„Než by zasáhla, mohly by nám sůvičky citelně uškodit,“ strachovala se Saggor. „I když jste je od nás dostali, ztráty na životech byly strašlivé.“

„Na Firhoi sůvičky nepronikly,“ připomněl jsem jí. „Tam byli jen kentauři bez sůviček. Mohla to být jejich soukromá akce, nechali jste jim tam přece otevřenou propust.“

„To už by se nestalo, ale hyriome na nás mohou příště poslat vlastní propustí namísto kentaurů atomové bomby,“ připomněl všem David.

„Nemusíte se jich bát,“ zavrtěl hlavou Alfréd. „Vypravím se k nim a rozmluvím jim to. Především je ujistím, že naše atomové torzní bomby nepotřebují elektřinu a jsou účinnější než jejich.“

„Vždyť je elektřinou nabíjíme!“ upozornil ho David.

„Aha, ty nemáš znalosti o vyrovnávačích,“ vzdychl jsem si. „Věděl bys, že do vyrovnávačů i do bomb sice přivádíme energii ve formě elektřiny, ale ta se uvnitř mění na torzní pole a to s elektřinou nemá nic společného. Torzní pole mění energii na lokální zakřivení prostoru. Vyrovnávače ti to později vrátí v podobě elektřiny, bomby ji prostě uvolní. Jen pozor ve světě hyriome na elektrické roznětky.“

„Lépe by bylo obejít se bez bomb,“ řekl Kokabeel.

„O technických podrobnostech se dohodneme později,“ mávl jsem lehkomyslně rukou. „Tefirové z Firhoi by nám jistě rádi s technickým vybavením pomohli.“

„S tím můžete počítat,“ pospíšil si Kokabeel. „Máme je v přímém sousedství a nelíbí se nám to.“

„Jsou v přímém sousedství Země i Firhoi,“ připustil jsem. „Ale to jim nemusíme říkat. Zatím jsem jim prozíravě sdělil, že jsou jejich sousedy naše slabší světy. Půjdu jim připomenout, že sice nemáme v úmyslu je napadat, ale na útok z jejich strany můžeme ničivě odpovědět.“

„Jen aby si z toho něco dělaly,“ pochyboval Kaomau.

„Nebojte se jich,“ chlácholil je Alfréd. „Vím jak jim srazit hřebínek. Půjdu tam s Otou, uvidíte, že přijmou mír i s podmínkou, že se vzdají celého svého impéria.“

„Myslíš? Co by je k tomu donutilo?“ ožil Kaomau.

„Sdělíme jim přesnou polohu jejich mateřského světa,“ kývl Alfréd. „A pohrozíme jim, že jejich svět spálíme. Uvidíte, jak to s nimi zamává!“

„Jen ať je to naopak nevyprovokuje k uspíšení útoku,“ starala se Saggor. „Říkal jsi, že obsadily mnoho světů. Co nám bude platné vědět, odkud jsou?“

„Ony to moc dobře vědí,“ věštil Alfréd chmurně. „Asi víte, že plodina küfferle, dnes důležitá pro lidi Země, roste jen ve světě Xijtra. Na Zemi jsme ji dokázali pěstovat jen v Novém Německu. Sůvičky hyriome mají také takovou plodinu. Závisí na ní jejich osud a bez jejího výtažku rychle hynou. Zničení jejich světa by je všechny odsoudilo k brzké smrti.“

„Pokud se ji nenaučily pěstovat jinde... Když jim ale prozradíme jejich slabé místo, mohou se tím víc snažit nás znenadání zničit,“ váhala Saggor.

„A udělaly by to, kdyby věděly, kde se nacházíme,“ řekl Alfréd s úsměškem.

„Jsi si tím jistý?“ pochyboval jsem.

„O Bykyle nevědí. Země i Firhoi jsou pro ně slabšími okrajovými světy naší zóny. Kdyby na ně zaútočily, nezničily by nás, ale dodaly by nám důvod ke splnění našich hrozeb. Ony si to rozmyslí.“

„Máme ale možnost splnit takové hrozby?“ pochyboval David. „Tvrdil jsi přece, že dvojník Firhoi jejich mateřským světem není. Leda by jím byl dvojník Země.“

„Ani ten to není,“ odtušil Alfréd. „Jejich domovský svět je dál. Kdybychom tam chtěli vniknout, museli bychom použít vazbu přes Jupiterův měsíc Ganymed, pak přes tamní Mars a teprve odtud vede další vazba na jejich svět. Není to snadné, ale konvertory tam po ďáblech zůstaly.“

„Můžeme to zkusit,“ souhlasil jsem. „Možná by stálo za pokus poslat jim tam pozdrav, například balón plný letáků. To se kdysi na Zemi také dělalo.“

„Jako nápad to není špatné,“ souhlasil Alfréd. „Hyriome sice nemají písmo, ale rozumí tefirštině.“

„Nemají písmo?“ podivila se Belial Sarcha.

„Všechny civilizace písmo nepotřebují,“ pokrčil rameny Alfréd. „Kopffüssleři je nemají a jsou na docela slušné úrovni.“

„Nebude ještě všechno jednoduché,“ podrbal jsem se na hlavě.

„Kéž bychom dostali tak pádné varování jako na Bykyle i někde jinde!“

„Jaké varování?“ podíval se na mě Schmidke.

„Tu vlajku na Liščí hoře přece!“ vytáhl jsem opět na světlo tu starou záhadu. „Někdo nás přece tou vlajkou varoval... I když možná nechtěně.“

Schmidke věděl o čem mluvím, ale ostatní to ještě neznali. Musel jsem tedy všem říci o zpuchřené české vlajce, nalezené na planetě Bykyle na vrcholku Liščí hory.

„Ta vlajka je opravdu záhadou,“ opáčil Schmidke vážně. „Kdyby byla dílem andělů, nedělal bych si s ní starosti. Co když to ale bylo dílo někoho jiného? Pořád mi to vrtá hlavou, proč by andělé použili zrovna českou vlajku? V této podobě přece existuje sotva sto let! No podej mi to nějak logicky! Proč?“

„Těžko. V téhle chvíli to nechápu ani já,“ odtušil jsem.

Jaká překvapení na nás ještě čekají?

Shodli jsme se na společném postupu pro nejbližší dobu a tefirové z Firhoi se rozloučili. Zůstali tu pozemšťané, pro které byla návštěva vesmíru něčím novým, i když někteří už měli zkušenosti se světem Xijtra. Z početné tefirské delegace zůstala Belial Sarcha, která svou roli zástupce Poradní síně Firhoi ukončila, ale měla jiný důvod proč tu zůstat.

„Budete si na nás muset počkat,“ vzdychl si Alfréd směrem ke Gertě a Belial. „Nejprve musíme navštívit naše milé sousedky sůvičky a až potom nás budete mít pro sebe.“

„A co kdybychom tam šly s vámi?“ nadhodila Gerta.

„Nebude to bezpečné,“ namítal Alfréd. „Nemůžeme si vzít na svědomí, aby vám ublížily. Jdeme tam dva, abychom se vzájemně jistili, ale víc nás být nemusí.“

„Asi to ještě nevíš, ale obě jsme proti psychoútokům odolné,“ přidala se ke Gertě Belial Sarcha. „Nebudeme vám tam na obtíž, naopak!“

„Vzal jsem s sebou Gertu i na rozhodující nálet na citadelu Árjů, ale byl jsem si jistý, že se nám tam nemůže nic stát,“ přidal jsem se k Alfrédovi. „Tohle tak jisté nebude.“

„Nemusíte všechny nepříjemnosti odnést sami,“ durdila se trochu Belial. Ale obě viděly, že je tam nepustíme. Nebylo to nutné a nemínili jsme zbytečně riskovat.

„Když tam půjdeme my dva, bude to nutnost,“ řekl za mě Alfréd. „Každý další by tam byl navíc. Každého, kdo by se nám nabízel, proto odmítneme.“

Jeho úsměv ale nebyl nijak jízlivý. Zejména když mu Gerta podala ruku a on ji objal.

„Budeme se o vás strachovat,“ přidala se Belial Sarcha, ale nevypadala ustaraně. Zřejmě věřila, že nám sůvičky neublíží. Její jistotu bych ale chtěl mít...

Shromáždění se postupně rozcházelo. Naši starousedlíci si návštěvu rozebrali mezi sebe; nabídli se jim jako průvodci po světě Bykyle a nikdo z pozemšťanů té nabídce neodolal. Kromě Gerty, která si odvedla Alfréda domů, aby se pozdravil s dětmi. Alfréd neprotestoval, byl přece dávno jejich dobrý známý. Belial Sarcha nakonec zbyla mně.

„Tady teď žiješ,“ rozhlédla se po mém zdejším bytě.

„Momentálně tady,“ souhlasil jsem.

„Chtěla jsem se seznámit s prostředím, kde jsi na Zemi vyrůstal a žil,“ řekla. „Navštívila jsem proto všechna místa, kde tě znali. Můžeš tvrdit, že jsi proti mně mládě, ale za krátkou dobu jsi vystřídal víc domovů než já za celý život.“

Pravda, mohla být kmotrou Karla Čtvrtého. Ale nevypadala na to. Byla jiná než Belial Ameata, ale měla zřejmě jiné kouzlo. Na chvilku mi připomněla bezstarostné chvíle, kdy jsme se starali o malé tefirky. Zachmuřil jsem se, když jsem si na ně vzpomněl. Alfréd slíbil, že pošle do Gehenny všechny viníky vražd těch dětí, ale těm už život nevrátí, ani když pošle do pekla i amerického presidenta. Který se o tom mimochodem dozvěděl až ze zpráv a byl zvolen až potom, takže bych mu tu lumpárnu za vinu dávat nemusel... kdyby to nebyl vědomý homunkul ďábla. Sám za sebe sice žádná darebáctví neudělal, jen to umožňoval jiným. Největší vinu měl jeho předchůdce, který se zřítil s letadlem. Pro takového grázla rychlá a milosrdná smrt, nebýt podezření, že ho někam unesli... andělé? Zapletená historie!

Poslední děti Gehenny jsme neuhlídali, jsou mrtvé. Bude lépe odvrátit se od minulosti, udělat za ní tlustou čáru a pomýšlet na budoucnost. Máme před sebou svět Bykyle, až na jednu osadu prázdný jako čistý list papíru. Ten budeme muset popsat, abychom se za výsledek nemuseli stydět. Budeme sem zvát lidi z přelidněné Země, ale pečlivě si je vybírat. Příležitost u nás najdou jen lidé s čistým štítem. Vrahy necháme v pevnosti Myeor na Gehenně. Případně na Zemi, ale při prodlužování lidského věku se na ně... jaksi... nedostane. Kritériem bude všechno jiné, jenom ne peníze.

„Jak se ti tu líbí?“ usmál jsem se na Belial. „Nebude se ti tu stýskat po Firhoi?“

„Bykyle je pustina, ale s tebou se mi tu líbí,“ odtušila. „Kdyby se ti stýskalo po Zemi, asi bys tu nebydlel, že ne?“

„Země je odtud blízko a pobývám tam dost často,“ ujistil jsem ji. „Ale tady bude nový domov lidí a někdo s tím musí začít...“

„Firhoi není o nic dál,“ usmála se. „Středy našich světů jsou přece totožné!“

„Tak tu tedy vítej,“ řekl jsem. „Když už máš být mým osudem...“

„Nevymlouvej se na osud,“ zarazila mě. „Přiznej se, na ten osud by ses jen vymlouval. Nic proti mě nemáš. Nebo snad chceš říci, že se ti nelíbím?“

„Co se týče krásy, nemám co namítat,“ odtušil jsem. „Ale nemysli si, že by u mě rozhodovala krása. A kdyby sis vybrala kvůli kráse ty mě, musel bych říci, že nemáš vkus... Člověk má na druhém milovat především duši. Když ji najde v hezkém obalu, tím lépe. Ale na ten obal hledět nemá. Často to bývá jen krásná, ale prázdná slupka.“

„Máš pravdu,“ uznala. „Ale když obal, jak hezky říkáš, krásou nevyniká, neznamená to, že vnitřek je bezcenný... Ale to už si musí každý najít sám. Potěším tě. Opravdu ti věřím, že bys mě jen pro ten ...obal nechtěl...“

„...i když přiznám, že ani proti němu nic nemám,“ dodal jsem rychle...

 © 2002 Václav Semerád, Praha

Errata:

10.08.2021 21:58