Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Alexijev s Bulisem jezdili každé dopoledne speciálním mikrobusem na Zem. Vracející se výletníky odváželi před cestovní kancelář, kde už čekaly dvě skupinky lidí. Jednu tvořili příbuzní uzdravených pacientů, druhou noví pacienti, kteří se na podivný zájezd teprve těšili.

Jako vždy proběhlo při vystupování pacientů z mikrobusu srdečné vítání, příbuzní si je rozebírali mezi sebe a buď zamířili k nedalekému parkovišti, případně na tramvaj. Většinou se připojoval údiv:

„Jé, Božka, ty už zase chodíš?“

„No ne, Tondo, ty ale vypadáš mladě!“

Horší to bylo s nemocnými, kteří se na výlet teprve chystali. Někteří ještě přišli sami, jiní už jen s obtížemi a jiné museli do mikrobusu přenášet.

Alexijev pomáhal zdánlivě jako ostatní. Málokdo si všiml, že nepoužívá jen svaly, když i metrákové pacienty usazuje do sedadel.

Bulis se toho neúčastnil. Odešel na kafe do kanceláře, odkud přinesl připravený balík novin, aby osazenstvo Útočiště neztrácelo kontakt s děním na Zemi, když už tam nedosahují signály televizních ani rádiových vysílačů.

„Prosím vás, neznáte tam takového kluka, Oldu?“ zastavil ho jeden nový pacient. „Moc bych si s ním chtěl promluvit.“

„Oldu známe všichni,“ odvětil trochu zamračeně Bulis.

Nemračil se proto, že by neměl Oldu rád, ale každý zájem cizích lidí o něho byl po jeho problémech na Zemi právem podezřelý.

„Možná se tam s ním setkáte, ale zaručit vám to nemohu,“ dodal proto nevrle.

„No, aspoň trocha naděje,“ oddychl si pacient.

Protože patřil k těm, kdo nastupovali vlastními silami, musel počkat, až se usadí ti méně pohybliví, teprve potom se dostalo na všechny.

Řidič Bulis otevřel zámek skříňky za svým sedadlem a vyňal odtud malý kovový kufřík. Rychle jej odnesl do dveří cestovní kanceláře, podal jednomu z lékařů, převzal od něho vzhledově úplně stejný kufřík a rychle se s ním vrátil do mikrobusu.

„Skoro by člověk řekl, že v tom vozíte peníze,“ řekl pacient na prvním sedadle.

Řidič se na něho úkosem podíval a když zjistil, že je to ten, který se zajímal o Oldu, ještě víc se zachmuřil.

„Do toho vám nic není,“ řekl suše a zacvakl kufřík do skříňky, kam padl jako ulitý.

„Není,“ souhlasil klidně pacient. „Ale vypadá to jako v nějakém filmu. Ačkoliv, těžko byste vozili peníze v autobuse s lidmi, ne?“

„Zajímavý postřeh,“ opáčil řidič lakonicky.

Mezitím došel i doktor Alexijev a dveře mikrobusu za ním ztěžka práskly. Bulis se posadil za volant a chystal se nastartovat motor.

„Moment, Franto!“ požádal ho doktor a obrátil se k cestujícím.

„Doufám, že jste všichni připoutaní!“ oslovil je. „Kdo není, ať se připoutá. Pásy máte u všech sedadel. Cesta nebude dlouhá, ale může se stát všelicos.“

„Počítáte snad už předem s havárií?“ zeptal se ho se shovívavým úsměvem chlap na třetím sedadle.

„Nevíte, že jedeme do cizího světa?“ obrátil se k němu Alexijev. „Překračujeme hranice sousedních vesmírů, to není jako cesta do Dejvic!“

„Slyšel jsem ale, že to není ani znát!“ namítal chlap.

„Většinou není,“ souhlasil Alexijev. „Jednou byl ale větší rozdíl tlaku vzduchu, málem nás to převrátilo, i když je tohle vozidlo těžké a poměrně stabilní.“

„Těžké?“ usmál se pacient na prvním sedadle, ten který se zajímal o Oldu.

„Hodně těžké,“ přikývl vážně Alexijev. „Má pancéřovou úpravu, včetně neprůstřelných skel. Počítáme i s nežádoucím zájmem různých darebáků.“

„Že byste přece jen vozili kromě lidí i peníze?“ nadhodil pacient vpředu.

„Občas to tak děláme,“ přikývl klidně Alexijev. „Dnes se ale v bance nestavíme, jedeme přímo na kliniku. Franto, jedeme!“

Motor zahučel, mikrobus se rozjel a Alexijev se posadil na poslední volné místo vpředu. Většina pacientů se otáčela k oknům, aby rychle zamávala vyprovázejícím.

„Prý jste se zajímal o Oldu,“ oslovil Alexijev pacienta vedle sebe.

„Rád bych se s ním setkal,“ řekl pacient. „Posílal jsem mu přes jeho kamarádku dopisy a minulý týden mě tam pozval.“

„Upozornili mě, že jste výjimka,“ řekl Alexijev. „Normálně tam zdravé nebereme, ale za vás se Olda osobně přimluvil. Takže vás tam bude jistě čekat.“

„To jsem opravdu rád,“ usmál se podivný pacient.

„Odkud vlastně Oldu znáte?“ zajímal se Alexijev.

„Léčil mě,“ přikývl muž skromně. „Dokonce dvakrát, jednou to nestačilo. Měl pravdu, teď už je to, chválabohu, v pořádku.“

„Dvakrát?“ zpozorněl Alexijev. „To nebývá obvyklé. Co vám bylo?“

„Byl jsem od narození slepý,“ přiznal muž. „Poprvé se mě pokoušel léčit se svým psíkem, ale byli prý už oba unavení. Podruhé si na mě pozval takovou dívčinu Marušku... právě po ní jsem mu posílal ty dopisy...“

„Aha, už vím,“ řekl lékař. „Vy jste pak byl u jejich maturity, že?“

„Tam jsem byl opravdu jen do počtu,“ usmál se muž. „Náš ředitel musel toho dne odjet a poslal mě tam za sebe.“

„Pak vás už trochu znám,“ řekl Alexijev. „S Oldou jsme o vás odborně diskutovali. Byl jste jeho první a dlouho jediný případ se zrakem.“

„Vím,“ přikývl. „Olda mi to také tak psal.“

Muž se nezdál být příliš sdílným a Alexijev na něho raději nenaléhal.

Mikrobus zatím vyjel na výpadovku směrem na Mělník. Většina cestujících se zájmem sledovala okolí, ale některé jednotvárná cesta zmáhala.

Černý bavorák, předjíždějící velice nebezpečným stylem, přiměl Bulise vychrlit na adresu jeho šoféra pár nadávek.

„Koukej pořádně na cestu, moulo! Silnice není jen pro tebe!“

Bavorák ale začal znenadání brzdit. Bulis též sešlápl brzdu, ale nedokázal zastavit těžký mikrobus tak zprudka, jako brzdilo auto před ním. Ozvala se rána. Bavorák odletěl, ale brzdil dál, takže mikrobus do jeho nárazníku narazil ještě jednou.

„Pitomec jeden!“ sakroval Bulis. „To nám ještě scházelo! Vyšetřování, policie, to přímo zbožňuji!“

Auta se konečně za skřípotu plechů zastavila.

„Počkej!“ zvážněl Alexijev, když viděl, jak chce Bulis otevřít dveře a vyskočit.

„Jdu mu vynadat!“ vybuchl Bulis. „Zavinil to přece on! Teď nás bude zdržovat, trouba jeden! Musíme počkat na policii...“

„Zamkni všechny dveře!“ nařídil mu náhle ostře Alexijev.

Bulis poslechl spíš bezděčně, než aby o tom uvažoval. Ztichlým vozidlem se ozvalo zacvaknutí všech dveřních zámků.

V té chvíli z bavoráku křepce vyskákali čtyři maskovaní chlapi v černých kombinézách s černými kuklami na obličejích. Tři na mikrobus namířili samopaly, čtvrtý rychle položil na přední sklo list papíru, zatížený jakýmsi balíčkem, načež odskočil.

„To je přepadení!“ četli všichni vpředu, kteří na nápis velkými písmeny viděli. „Vylezte ven, nebo tu nálož odpálíme!“

„Strčte si ji třeba za klobouk, darebáci!“ zavrčel Alexijev.

Mikrobus se prudce naklonil dopředu a vznesl se kolmo vzhůru. Ačkoliv měl hodně daleko do helikoptéry, dosáhl zakrátko výšky dobrých padesáti metrů. Přitom se naklonil ještě víc, nebezpečný balíček se na jeho předním skle neudržel, sklouzl a padal dolů.

Zdola se ozvala dávka, po předním skle se paprskovitě rozběhly praskliny, ale pancéřové sklo vydrželo. Pak se ale pod mikrobusem ostře zablýsklo a ozvala se detonace. Tlaková vlna mikrobusem otřásla, ale neuškodila mu. Zato pacienti na předních sedadlech ještě zahlédli, jak z oblaku ohně pod nimi odlétají do stran roztrhaná těla gangsterů. To už ale před mikrobusem vyvstala bílá plocha, pak modře orámovaný ovál, kterým prolétl na druhou stranu.

Až teď se vozidlem rozlehlo zděšené ječení. Bylo naprosto zbytečné, bylo už po všem. Nebezpečí zůstalo za modrým oválem, zděšení proto brzy pominulo a bylo opět ticho.

„Hele, kde to jsme?“ porušil to ticho kdosi, ale nedočkal se odpovědi.

Nebylo třeba. Každému bylo i bez dalších otázek jasné, že už nejsou na Zemi. Kolem byla úplně jiná krajina než předtím, pustá a nedotčená. Zmizela silnice i všechny její mosty, pod nimi byla jen kamenitá pláň, kam se zvolna snášeli.

Konečně auto zvolna dopadlo na všechna čtyři kola a ještě si krátce poskočilo. Pak se teprve zastavilo.

„Jedeme dál,“ řekl podivně zadýchaný Alexijev stručně.

Bulis třesoucí se rukou nastartoval a rozjel se ke vzdálenému lesu. Popraskaným čelním oknem špatně viděl a na nerovné kamenité pláni nemohl jet naplno, ale jel tak rychle, jak mu to terén dovoloval. Mikrobus se kymácel a všichni se drželi jak mohli.

Alexijev chvíli prudce oddychoval a vypadal jako duchem nepřítomný, pak se ale opět vzpamatoval a obrátil se dozadu k pasažérům.

„Budeme mít menší zpoždění,“ řekl už klidně. „Ti hoši nás chtěli přepadnout, jak jste jistě viděli. Museli jsme se předčasně konvertovat a tady se rychle jezdit nedá, není tu silnice. Zato to máte s nečekaným dobrodružstvím.“

„Nečekaným?“ podivil se potichu pacient sedící vedle něho, takže to slyšeli jen nejbližší cestující. „Vypadalo to, jako byste to čekali.“

„Máte pravdu,“ obrátil se k němu také tak tiše Alexijev. „Něco podobného jsme čekali od samého začátku. Proto nás ani moc nezaskočili.“

„Zdá se ale, že ta nálož bouchla přímo mezi nimi!“ řekl klidně muž.

„Měli smůlu,“ souhlasil Alexijev. „Čím kdo zachází... Chcete je litovat? To přece není běžná dopravní nehoda, abychom jim museli poskytovat pomoc. Stříleli na nás a kdyby nám to explodovalo na předním skle, byl by masakr.“

Mikrobus jel pomalu dál. Uvnitř to šumělo jako v úlu, všichni se polohlasně dohadovali. Nahlas ale nikdo ani nešpitl.

„To bylo poprvé, nebo už jste něco takového zažili?“ obrátil se na Alexijeva jeho soused jen trochu ztišeným hlasem.

„Poprvé,“ přikývl Alexijev také nepříliš nahlas.

„A vezete aspoň nějaké peníze, aby jim to stálo za to?“ ptal se Alexijevův soused, jako kdyby se nic nedělo. „Teď už je to snad jedno, už to můžete prozradit.“

„Nějaké peníze vezeme,“ řekl klidně Alexijev. „Ale jim nejde o peníze.“

„Nejde?“ podivil se jeho soused. „Ale vypadalo to tak!“

„Vypadalo,“ přikývl Alexijev. „Ve skutečnosti chtěli zničit Cesty za zdravím. To se jim nepovedlo, ale oni toho nenechají.“

„Myslíte, že jim taková lekce nestačila?“

„Nestačila,“ řekl Alexijev. „Tihle už to zkoušet nebudou, jsou na kusy, ale ti další...“

„Myslíte, že po takové zkušenosti přijdou ještě další?“

„Přijdou. Nejde jim o peníze,“ opakoval Alexijev.

„Ale proč?“

„Jsme jejich noční můra,“ řekl Alexijev. „Uvědomte si, co znamená pro výrobce léků klinika, která neodebírá léky? Nepotřebujeme je a proto jsme jim nepohodlní. Nedivím se, že jim stojíme i za pár kilo semtexu.“

„Jedna klinika je snad neohrozí.“

„Jedna ne,“ přikývl Alexijev. „Oni ale nebudou čekat, až nás bude víc.“

„Výrobci léků...“ povzdychl si Alexijevův soused. „Mělo by jim snad především záležet na lidech a na jejich zdraví, ne na penězích!“

„Naivko!“ zpražil ho Alexijev. „Víte, jak těžké peníze se v tomhle točí?“

„Dovedu si to představit,“ vzdychl si. „Používají ale příliš mafiánské metody. Oldovi už cesty na Zem znemožnili. Obávám se, že se tím nespokojí.“

„To si myslíme oba,“ přisvědčil Alexijev. „Kdo používá mafiánské metody, je u mě mafián. Jako všude, kde jde o velké prachy.“

Mikrobus s rozbitými předními skly konečně zastavil před nízkou skálou. Nebyla to ale skála. Než zhasl motor, otevřel se v ní otvor do veliké kamenné jeskyně a ven vyšla nesourodá skupinka. Pacienti, zdravotní sestřičky, děti a dokonce i psi.

To už zamračený Bulis otevíral dveře a nastalo stěhování, při kterém se nikdo nestačil divit. Alexijev své schopnosti nemusel maskovat, vytahoval pacienty ze sedadel jen tak očima a nakládal je jako pírka na postele, které samy přilétaly k mikrobusu, hned poté se zvedaly a odlétaly do otvoru ve skále.

„Kam ty lidi dáváte?“ zajímal se Alexijevův soused z mikrobusu.

„Do jejich pokojů,“ usmál se lékař.

„Do té skály?“

„Zevnitř poznáte, že není tak nevzhledná, jak se zdá zvenku,“ ujišťoval ho. „Vy ale chodíte sám, támhle máte Oldu!“

František i Olda seděli proti sobě v pohodlných křesílkách, která se spíš než křesílkům podobala vykrojeným balvanům. Nesnažila se vypadat pozemsky, ale byla měkká a sedělo se v nich kupodivu dobře. Nad sebou měli nebe a před sebou jezírko, na jehož kraji se koupali lidé. Byl tam ruch a shon, ale zvuky sem nedoléhaly, takže tu bylo ticho.

„Podívej se, Františku,“ řekl Olda naléhavě. „Že jsi starší, to přece vím. Ale že bys už v životě všechno prošvihl, nezlob se, to je pitomost.“

Jak se zdálo, tykali si. V telepatii to ani jinak nejde, ale Olda mluvil.

„Tobě se to řekne. Ale začínat studia ve třiceti letech, zvlášť když člověk neumí pořádně ani číst a psát?“ začal nerozhodně František.

„Proč ne?“ opáčil Olda. „Na nás nekoukej, my jsme předběhli dobu. Před rokem jsem neznal ani tisícinu toho co dneska. Mechanické vědomosti získáš strašně snadno, ale to, čemu se říká životní zkušenost, co se nedá jen tak nabiflovat, to nám pořád chybí. I když jsme si toho za poslední rok taky užili dost!“

„Na třináctiletého kluka máš divné životní zkušenosti,“ podotkl František. „Byl jsi na nepozemských světech, domlouval ses s několika druhy mimozemšťanů. Denně děláš zázraky, ale taky jsi přežil pár pokusů o vraždu, naštěstí neúspěšných. Zážitky máš tedy plus i mínus, ale uznej, není to obvyklé.“

„Jak kde,“ odvětil Olda. „Na Zemi jsou oblasti, kudy prošla válka. Tam mají kluci jako já i horší zkušenosti. Někdy neumí číst, zato umí mířit a zabíjet. Nejhorší na tom je, že už se nad tím nikdo ani nepozastavuje.“

„To je smutné,“ vzdychl si František. „Horší je, že už je to i v Čechách. Je vůbec někde na Zemi místo, kde by se člověk mohl cítit bezpečný a volný?“

„Nejspíš nikde,“ pokrčil rameny Olda. „Máme smůlu, žijí u nás ďáblové. Mají civilizaci starší než my, bohužel krutější. Bísíája je znala i z jiných světů, prý k nám ani nepatří.“

„Zajímavé je, jak se nám podobají, když je ani ty neodlišíš.“

„Bísíája tvrdila, že Ogdurové mají s ďábly vzdálené genetické předky. Říká se přece, že ďáblové jsou padlí andělé. Ale museli se rozejít dávno, přinejmenším před dvěma sty tisíci lety.“

„Myslíš, že by se mohli ještě křížit?“ zajímal se František.

„Řekl bych, že ano,“ vzdychl si Olda. „Bísíája tvrdila, že se naše genetika od její neliší, takže i my můžeme mít s Ogdury cosi společného. Znala přitom humanoidní bytosti vzhledově lidem podobné, ale geneticky úplně jiné.“

„Jak to ale mohla tvrdit?“ pochyboval František.

„Vždyť mě zkoumala!“ opáčil Olda. „Měla na to specializované orgány. Když ti povím, že před učitelkou Ehrerovou poznala podle nepatrného vzorku hovězího masa, že šlo o býka a ne o krávu a podle kousku masa z nějaké konzervy jí nakreslila krůtu, kterou předtím nikdy v životě neviděla, věřil bych jí všechno.“

„Před dvěma sty tisíci lety jsme tady na Zemi pobíhali jako opice,“ řekl František.

„To je otázka,“ řekl Olda. „Za prvé, není to vyloučené. Život se na Zemi mohl vyvíjet souběžně s ogdurským. Někdy před padesáti tisíci lety žili na Zemi Neandrtálci. Pak zmizeli, protože Cromagnonci jsou prý úplně jiný druh. Nemohlo by to souviset s příchodem ďáblů na Zem? To ale mohou vědět leda ďáblové a ti nic neprozradí.“

„Myslíš, že bychom se my lidé vyvinuli z ďáblů?“ nadhodil opatrně František.

„Nemusí to být přímo,“ pokrčil rameny Olda. „Ale mohli nás třicet tisíc let geneticky ovlivňovat. Ve starých dokumentech jsou pověsti o bozích, sestupujících s nebes, kteří měli děti s ženami lidí... I poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim... Tehdy se asi výraz brali si ženy nelišil od znásilnění, ale co to znamenalo? Možná jsme jim byli geneticky blízko, když se neprojevovala ani mezidruhová bariéra. Jestli budu mít ďábelského brášku, jen by se to potvrdilo.“

„Co s tím chceš dělat?“ usmál se trochu trpce František.

„Já?“ pokrčil Olda rameny. „Nic, nemám na to vliv. Jestli si máma našla pravého ďábla, nebo on ji, co na tom změním? Stejně málo, jako to mimino. To přece za nic nemůže, proč bych se měl na ně zlobit?“

Bylo ale přece jen trochu znát, že je to jeho bolavé místo.

„Jak je to ale možné?“ zajímal se s účastí František. „To nevěděla, co je to zač?“

„Řekl bych, že ji dokonale zbláznil,“ vrtěl hlavou Olda, ale v očích měl slzy. „Co je to za mámu, když ďáblovi pomáhá vraždit vlastní dítě? Zdálo se mi, že si to sama neuvědomuje, musel ji ovlivnit něčím podprahovým.“

„Myslíš?“ nechtěl tomu uvěřit.

„To používají naprosto běžně,“ řekl Olda. „Dovedou to i jejich pomocníci, ačkoliv ti na to mají přístrojky, podobné mobilním telefonům, jen mají nějaké poťouchlé funkce navíc... Bísíája mě ale varovala, že to ďáblové dokáží i jen tak, bez přístrojků. Rány, co jsem schytal, jsou mi dodnes záhadou. Vynořím se na Zemi někde u Pardubic, kolem široko daleko ani živáčka a najednou bác, jako kdyby mě praštila do hlavy obrovská dřevěná palice.“

„To ti asi neporadím. Představit bych si to mohl, ale vysvětlit...“ vzdychl si.

„Ani to od tebe nečekám,“ utěšoval ho Olda. „Horší je, že mi tím na Zemi zablokují studium. Alexijev nám sem dovezl přijímací komisi, ale to nic neřeší, lékařská fakulta se nedá dělat na dálku.“

„Proč ne?“ nadhodil František. „Tady získáš praxi, o jaké se jiným ani nezdá.“

„Praxi v mimozemském léčení, to ano,“ souhlasil Olda. „Ale pozemské metody se tady moc nepoužívají. A především ty budu ke zkouškám potřebovat.“

„Ke zkouškám?“ nadhodil František.

„Taky ke zkouškám,“ přikývl Olda. „Ale nejen ke zkouškám. Doktor musí umět oboje. Představ si, že tu zjistíme graviditu, tedy těhotenství. Na mimozemské metody můžeme ihned zapomenout, zabily by to dítě. Se svými současnými znalostmi bych měl složit ruce do klína. Graviditu zjišťují doktoři Alexijevovi a pokoušejí se při ní používat nové léky od hlavonožců ze světa Xijtra. My mladší na to umíme použít testy, ale to je asi tak všechno. Musíme se toho ještě moc a moc učit.“

„Já bych neuměl ani to,“ povzdychl si František.

„To se můžeš naučit,“ ujišťoval ho Olda. „Podívej se, v hudbě jsi amatér. Nemrač se na mě, s konservatoristy se srovnávat nemůžeš, před rokem jsi neznal ani noty! Neříkám ti, abys hodil hudbu přes palubu. Máš výhodu hudebního sluchu a hudba tě držela nad vodou, ale s tou ti nepomůžu. Jen s mechanickými vědomostmi, s tím, co se dá nabiflovat z příruček. Uznej, že talent se nabiflovat nedá. Když se do toho vrhneš pořádně, dáš se zapsat na konservatoř...“

„Tam mě nevezmou,“ namítal. „Jsem už podle nich moc starý.“

„Pak to neovlivním,“ pokrčil rameny Olda. „Máš tedy druhou možnost. Ponech si hudbu jako hobby a já ti pomohu s něčím jiným. Upravím tě, zlepším ti paměť, naučím tě léčit mimozemskými metodami a Alexijev tě připraví na lékařskou fakultu. Tam už přece dokázali, že nerozhoduje věk, ale vědomosti a schopnosti.“

„Myslíš?“ váhal ještě František.

„Nebudeš sám, hudba je u lékařů poměrně časté hobby,“ ujišťoval ho Olda.

„Nepotřebuje lékař taky cosi jako talent?“ nedůvěřoval František.

„Potřebuje, ale ten se dá probudit,“ řekl Olda. „Získal bys ale ode mě schopnosti, jaké máme jen my. Podívej se!“

Na chlapci nejprve zprůhledněla kombinéza, zmizela jako sníh na horké plotně. Pak pomalu mizela kůže na prsou a objevila se žebra a maso, ale tím se to nezastavilo. František najednou viděl Oldovy plíce a pomalu tepající srdce, pak se i srdce rozpůlilo a bylo vidět, jak uvnitř proudí krev, která pak náhle vyschla. Také plíce se rozpůlily, až byla vidět jejich jemná struktura uvnitř.

„Co by za tohle dali lékaři na Zemi?“ usmál se Olda. „Oni na to potřebují přístroje za desítky milionů. Já to vidím jen tak, přitom podstatně lépe než oni.“

„Jak to děláš?“ zajímalo Františka.

„Spousta materiálů se dá zprůhlednit,“ pokrčil rameny Olda. „Nejen živé. Ocení to nejen lékaři, ačkoliv ti jistě nejvíc.“

„No dobře,“ ustupoval František. „Dejme tomu, že na to přistoupím. Dejme tomu, že se mi podaří vystudovat. I když to nevypadá moc věrohodně, po tvém úspěchu bych tomu uvěřil. Mohli byste mě pak tady zaměstnat?“

„Že váháš!“ řekl Olda. „Na zdejším světě jsou stavby původních obyvatel. Využíváme z nich nepatrnou část, sotva setinu zdejšího paláce. Takových paláců je tu víc, nemáme to pořádně prozkoumané, ale na tom nezáleží. Čím nás tu bude víc, tím víc toho využijeme.“

„A nemohli by se sem přestěhovat i jiní lidé ze Země?“ nadhodil František. „Není tu dost místa i pro jiné?“

„Teoreticky ano,“ trochu se zamračil Olda. „Nepříjemné je, že bez telepatie tady bude každý ztracený.“

„A co ti brání dát telepatii všem? Pak by tu snad mohl žít kdokoliv.“

„Telepatii bychom snad mohli dát všem,“ odmítl to Olda. „To my ale nechceme.“

„Proč?“ podíval se na něho tázavě František.

„Podívej se, dát lidem telepatii není technický problém,“ řekl Olda. „Tím bychom ale připravili opakování katastrofy, která zlikvidovala původní zdejší obyvatele.“

„Katastrofy?“ zajímal se František. „Jaké katastrofy? A těmhle lidem...“ ukázal na koupaliště plné lidí, „těm to nehrozí?“

„Těm to nehrozí,“ ujistil ho Olda. „Nehrozí jim to proto, že tu pobývají jen krátce. Brzy se vrátí zpátky na Zem a nikdy se nedozvědí, co tady vlastně bylo.“

„A vy, co tu jste na delší dobu? Vám to nehrozí?“

„Také ne,“ přikývl. „Dokud máme nějaké cíle, dokud se o něco snažíme, nesložíme ruce do klína, nemáme se čeho bát. Katastrofa hrozí jen těm, kdo nemají proč žít. Lidem bez cíle, kteří žijí jen ze dne na den.“

„Ty myslíš, že zdejší původní obyvatelé žili jen ze dne na den?“

„Ano, myslím si to,“ přisvědčil Olda. „Dosáhli všech svých cílů a spokojili se s nimi. Přestali hledat další a žili bez nich, prakticky už jen vegetovali. Postupně ztráceli nejen cíle, ale i důvod žít. Až na to zašli.“

„A proto se bojíte vzít sem lidi Země?“

„Je to jeden z důvodů,“ připustil Olda. „Na Zemi žije spousta lidí bez cíle a na ty by tu čekala zkáza. Druhý důvod je, že nechceme tento svět zadarmo věnovat ďáblům. Zneužili by a obrátili naruby i pravý Ráj, proto je sem zkrátka nesmíme pustit.“

„A můžeš si být jistý, že polovina vašich pacientů nejsou ďáblové?“

„Samozřejmě na to přísahat nebudu,“ usmál se trochu Olda. „Možná už tu některý ďábel byl, ale choval se tak nenápadně, že jsme si ho nevšimli. Když se ale vrátil, musel ostatní varovat. Byli by tu v příšerné pasti. Žádný pacient si nedokáže bez naší pomoci otevřít dveře, všichni jsou plně odkázaní na nás telepaty. Nebylo by nic jednoduššího než ďábla zavřít do některého pokoje jako do zazděné hrobky. Jak říkám, je to pro ně past a oni do ní nepolezou. Může tu být několik lidí, kteří pro ně pracují i na Zemi, ale těch se tolik nebojíme.“

„A nebojíš se, že by sem někdo přišel třeba jen proto, aby tě zabil?“

„Myslíš, takový kamikaze?“ usmál se Olda.

„Třeba. Někdo, komu na vlastním životě nezáleží. Takových je přece na Zemi spousta, každou chvíli se některý obalí semtexem a odpálí uprostřed davu jiných.“

„To nejsou ďáblové,“ upozornil ho jemně Olda. „Ti nic takového nedělají, ti si svých životů setsakra váží! Na takové špinavosti si najímají lidi. Pitomečků najdou dost, mají je zpracované podprahově i nábožensky, to může být ostatně jedno a totéž... Ano, ale to jsou lidé a těch se nebojíme.“

„Nezlob se, Oldo, ale to mi připadá naivní. Co bys asi dělal, kdybych teď na tebe vytáhl pistoli a zastřelil tě?“

„Máš nějakou?“ usmál se Olda. „Zkus to! Neboj se, já tě pak oživím.“

„Myslíš, že bys byl rychlejší než pistole?“ podíval se na něho vyčkávavě.

„I kdybys ji měl na mě namířenou a mačkal spoušť, budu o nějakou milisekundu rychlejší,“ ujistil ho Olda. „Přimrazím tě během tak krátkého okamžiku, že nestačíš ani mrknout, natož domáčknout spoušť. Pokud nejsi ďábel, jsme silnější. U pravých ďáblů je to ale naopak.“

„Tohle jsem netušil,“ ustoupil František. „Ale věřím ti, že jste se s nimi dostali do velice tvrdého konfliktu. Nejsem ani ďábel, ani jeho pomocník. Zbraň nemám, zato chuť dát se k vám. Vezmete mě mezi sebe?“

„Teď už se k nám přidávají jen ti, kdo se nebojí ani ďáblů,“ usmál se Olda. „Nebo ti, kdo chtějí pomáhat druhým, i když to není snadné. Takové sem ale rádi bereme.“

A podával Františkovi ruku.

Errata:

26.05.2021 10:29