Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Počátkem dalšího týdne se Útočiště rozrostlo o další přírůstky.

Alexijev přímo na fakultě naverboval skupinku sebevědomých mediků. Slíbil jim na své klinice neobvyklou stáž a dvanáct budoucích lékařů při pomyšlení na fantastické zvěsti, šířící se Čechami, takové nabídce neodolalo.

Alexijev je brzy ráno přivezl pancéřovaným mikrobusem, ale musel i s Bulisem odejet s pacienty a přenechal proto mediky Oldovi.

„Seznamte se, tohle je Olda, něco vám ukáže, já teď musím odvézt pacienty na Zem. Až se vrátím s další partou, popovídáme si,“ slíbil všem.

Pět dívek a sedm mladíků si s Oldou dobrácky potřásli rukama, načež je Alexijev opustil a zamířil k mikrobusu, kam mezitím nasedali uzdravení pacienti.

„Ty že nám něco ukážeš?“ rozesmál se s převahou dospělého černovlasý habán, sotva mikrobus zmizel za modrým oválem.

„Abyste se nedivili,“ řekl Olda všesměrovou telepatií, aniž by otevřel ústa.

Tím zavřel posměváčkovi i ostatním ústa, ačkoliv to vypadalo naopak, totiž že většina mediků ústa na okamžik nechápavě otevřela.

Olda je zavedl hlouběji do stavby, podobné skále. Měl tam pro ně připravenou ukázku. V místnosti osvětlené svítícím stropem je shromáždil kolem lůžka s přikrytou postavou a když stáli dokola kolem ní, sňal přikrývku.

Před skupinkou mírně zděšených mediků ležela – mumifikovaná mrtvola.

„Nepozemský život!“ vydechl obdivem menší brýlatý medik. „Odmalička jsem si přál vidět něco takového!“

„Moc živý ale není,“ namítla tiše dívka vedle něho.

„Pro začátek vám položím jednoduchou otázku,“ oslovil Olda své posluchače. Mluvil normálně, k vyvolání údivu a pozornosti nepotřeboval telepatii, pohled na mrtvolu byl šokující sám o sobě.

„Otázka je: jakého pohlaví byl tvor před vámi?“ pokračoval Olda. „Napovím vám, že to nebyl Homo Sapiens, ale žádná velká nápověda to není, to jistě vidíte sami. Kdo tu otázku považuje za příliš primitivní, ať mi promine, složitější otázky teprve přijdou.“

Chvíli bylo ticho. Všichni se jen pomalu vzpamatovávali z překvapení. Nakonec, byli to medici a mrtvolu neviděli poprvé. Tahle byla jen... jen trochu jiná. Vyschlé ruce a nohy se ještě podobaly lidským, ale podivné ploché kosti na hrudi a břiše zaručeně lidské nebyly. Lebky se třemi očními důlky a veliké množství špičatých zubů v širokých čelistech rozhodně ukazovaly, že to lidé nejsou. Otázka pohlaví vypadala snadná, ale nebyla, ačkoliv mrtvola ležela před nimi bez oděvu, nahá.

„Na muže to zrovna nevypadá,“ osmělila se jedna z dívek.

„Na ženu také ne,“ pokrčil klidně rameny Olda.

Všichni chvíli mlčeli. Najednou neměli co říci.

„Nebudu vás napínat,“ usmál se Olda. „Otázka na pohlaví byla opravdu chyták. Ten tvor byl hermafrodit, takoví byli všichni, prostě se tak vyvinuli.“

„Hermafrodit?“ ubezpečoval se černovlasý medik, který předtím okázale nevěřil, že by jim Olda mohl něco ukázat.

„Hermafrodit, neboli obojpohlavní,“ přikývl Olda. „Na Zemi máme podobné tvory také. Ze všech uvedu třeba hlemýždě. To byste ale měli znát.“

„Jistě, to známe,“ otrnulo trochu dalšímu.

„Dobře, věřím vám,“ souhlasil Olda. „Jistě nebudete namítat, když si vás vyzkouším z anatomie člověka. Ne toho tady, to by byla zákeřnost, tuhle anatomii jste se neučili. Ale něco si předvedeme. Dívejte se dobře na mě. Víc světla, prosím!“

Ačkoliv bylo v místnosti obstojně vidět, najednou světla přibylo, skoro jako kdyby vyšlo slunce. Všichni se dívali na Oldu.

Najednou chlapci na prsou zmizela kombinéza.

Okamžik stál před nimi do půli těla nahý, ale pak někteří vykřikli překvapením. Na chlapci zmizela kůže, pak hrudní kosti a svaly, takže před nimi stál člověk otevřený jako na pitevním stole. Stál klidně, takže byly vidět pohybující se plíce a srdce, ale nezdálo se, že by cítil bolest, nebo že by mu to vadilo.

„Nic mi nechybí, nebojte se,“ začal Olda. „Chci vám jen něco ukázat. To co ze mě právě teď nevidíte, je průhledné. Kdybych se udělal průhledným úplně, zmizel bych vám s očí, ale takhle napůl je to lepší. A nejprve něco lehčího: na který orgán si právě ukazuji?“

Tužka v jeho ruce mířila na srdce a jedna medička si dodala odvahy a řekla to nahlas.

„Výborně!“ usmál se Olda. „A tohle je co?“

Ukázal si na plíce, což samozřejmě také všichni věděli.

„Dobře, teď to trochu odhrneme...“ řekl Olda.

Plíce zmizely, přesněji řečeno, staly se průhledné. Uprostřed chlapcova prázdného hrudníku dál pracovalo srdce, ale teď byla vidět celá hrudní dutina až k zadní stěně. Všech dvanáct se tlačilo, aby dobře viděli.

„Teď přijde chyták: Co je tohle?“ ukázal si Olda na divný, jedovatě zelený plochý orgán, přilípnutý na zadní stěně jeho hrudníku.

Všech dvanáct mediků se zatvářilo jako kluci, přichycení sousedem na hruškách.

„Nevíte?“ ptal se pro jistotu Olda, ale nikdo se neměl k odpovědi.

„Výborně!“ řekl Olda spokojeně. „Když něco neznáte, nebojte se to přiznat. Ten orgán se jmenuje slýrib a kdybyste tvrdili, že ho znáte, lhali byste. Dobře si ho prohlédněte, vidíte ho jistě poprvé v životě, ačkoliv jste se s jeho projevem aspoň jednou setkali. Umožňuje otevírat brány do cizích vesmírů, a Alexijev vás jeho pomocí převedl do našeho světa.“

„To přece lidé... nemívají...“ odvážila se namítnout jedna ze zaražených dívek.

„Nemívají,“ přikývl Olda. Přestal se zprůhledňovat a změnil se z živé anatomické pomůcky zpátky v třináctiletého kluka.

„Je nás tady s tímto orgánem jen osm pozemšťanů,“ pokračoval trochu udýchaně. „Když si představíte ty miliardy lidí na Zemi, jsme jen nepatrná kapka. Ale umíme to transplantovat dalším lidem a je nás proto čím dál tím víc.“

„Umíme?“ opakoval jeho slovo černovlasý medik.

Usmáli se na Oldu všichni, ale jen jeden dal pochybnosti najevo nahlas.

„Umíme,“ přikývl vážně Olda. „Z těch osmi lidí jsem jich pět operoval já, zbývající tři Alexijev. Nepočítám psy, na těch jsme se už střídali tři.“

„Hele, ty by sis vážně troufl někoho operovat?“ nevěřil černovlasý medik.

„A jéje!“ usmál se Olda. „Což o to, slýrib je poměrně jednoduchá operace, zato telepatie je operace mozku, ta mi dala aspoň napoprvé hodně zabrat. Musím vás ujistit, že jsem to byl já, kdo s mimozemskými operacemi začínal. A kdybyste věděli, v jak partyzánských podmínkách jsem ji zvládl, chytali byste se za hlavu. V našem bytě, sám a bez asistence.“

Už neměli sílu ani k údivu, natož k dalším otázkám.

„Pojďme vedle, tady už jste viděli všechno,“ navrhl jim.

Následovali ho ochotně do vedlejší místnosti, kde jim začal vykládat o vlastnostech volné kosmické energie a jejím vlivu na organizmy lidí. Podobalo se to přednášce na fakultě, jen místo profesorů jim přednášel kluk. Zkoušeli mu aspoň dávat nějaké otázky, ale s údivem zjišťovali, co ten kluk všechno umí.

„Hele, jak to děláš?“ oslovil ho zrzavý medik. „Vypadáš jako bys neuměl do pěti počítat a zatím... s tímhle bys mohl přinejmenším rovnou k maturitě!“

„Tu už mám,“ odvětil klidně Olda. „Dělali jsme ji na jaře tři. Zvládli jsme i přijímačky na lékařskou fakultu, jen nevím, jestli to zrovna já letos neprošvihnu.“

Vyvedl je z hlubin paláce do jídelny, nebyl ještě čas oběda, ale nikomu to nevadilo. Olda všem objednal jídlo a rozsadili se k většímu stolu.

„Za chvíli přiveze Alexijev pacienty, podíváte se na naše léčení,“ oznamoval jim při jídle. „Pak si vás chce vzít do parády on.“

„Hele, a když tak všechno víš, mohl bys nám povědět, jaký smysl má tahle stáž, nebo jak tomu říkáte?“

„To je přece jednoduché,“ usmál se Olda. „Alexijev vám nabídne, abyste se k nám přidali. Může vám to zkomplikovat život, ale uvažte, kde na celém světě získáte vědomosti, jako u nás? Nikde. Máte být už brzy doktoři, že? Něco tedy o medicíně víte. Což takhle dát to dohromady? Od nás získáte mimozemské telepatické orgány k léčení pomocí kosmické energie. Umožňuje to také létat bez křídel, letadel i padáků. Viděli jste, jak snadné je rentgenování pomocí parciální neviditelnosti? Kdo něco takového odmítne, neprokáže asi velkou inteligenci. Když si porovnáte neupravené lidi s upravenými, je to jednoznačné.“

„Nějak ale nepočítáte s tím, že už jsme měli jiné plány,“ vyčetl mu menší brýlatý medik. „Třeba zrovna já to mám naplánované na dvacet let dopředu.“

„Já už měl takových plánů...“ mávl rukou Olda. „Plány jsou dobrá věc, ale když je něco postaví na hlavu, mohou i překážet. Někdy se inteligence pozná i podle schopnosti měnit plány, aby byly užitečné i za změněné situace.“

Alexijev po příjezdu provedl mediky nejbližším lesíkem prohlédnout si nepozemský život. Přitom společně diskutovali o všem, co koho zajímalo. Díky Oldovi měli všichni otázek plno. A nejvíc se jich zase točilo kolem Oldy.

„Co to je za kluka?“ chtěli vědět všichni.

Alexijev jim vysvětlil, jak se s Oldou potkal ještě ve Vinohradské nemocnici, kde Olda pokoutně, zato s obrovským úspěchem léčil popálené.

„Olda byl docela obyčejný kluk, jako milion jiných,“ tvrdil Alexijev. „Ale pak se potkal s andělkou... Nemá cenu pochybovat o tom, že opravdu potkal bytost z vesmíru. Neříkám, že je to běžné, ale dnes už se to nedá popřít. Měl zkrátka kliku jako hrom, takové štěstí potká jednoho člověka z mnoha miliard. Využil toho podle mě nejlépe jak mohl. Já už se v tom jen vezu, i když pro to taky dělám co mohu.“

„Proč tady a ne na Zemi?“ byla druhá z důležitých otázek.

„Protože jsme na Zemi narazili na síly, které by nás zničily,“ zamračil se Alexijev. „Na Zemi žijí i další mimozemské bytosti, na rozdíl od Ogdurů zlé. Olda jim říká ďáblové a podle toho, co dělají, jsem ochoten říkat jim tak také. K naší smůle jsou od lidí k nerozeznání. Proto jsme tady, sem za námi totiž ďáblové nemohou.“

„Andělé... ďáblové... to trochu zavání náboženstvím, ne?“

„Jistě,“ přikývl Alexijev. „Co je ale náboženství? Než začnete číst Bibli, dejte si otázku, co je to za knihu? Idealizované dějiny jednoho národa? Nejspíš. Musíme ji ale zahodit jako blud? Co když je většina toho, co se tam píše, pravdou?“

„Včetně potopy světa, zázraků..?“

„Potopa světa? Nevím. Potopa světa není výmysl jednoho civilizačního centra. Najdete ji na Zemi v pověstech tolika od sebe vzdálených civilizací, že je to až podezřelé. Znají ji Indiáni i Japonci a nedá se vyloučit její skutečný základ. Například gigantickou vlnu, vzniklou pádem obřího meteoru. Muselo se to odehrát daleko předtím, než lidé získali písmo a s ním možnost trvalého záznamu takové události. Proto jsou to nejasné pověsti a těžko dnes dokážeme jejich případné reálné jádro.“

Kdyby tušil, že si Olda jednou bude prohlížet obrázky skutečné potopy světa, pořízené přímým účastníkem této katastrofy...

Třicet tisíc let je příliš dlouhá doba pro člověka, ale ne pro anděly.

Anebo pro ďábly...

„Ale co to ostatní? Kříšení mrtvých, zázraky?“ dorážel na něho medik.

„Naši předkové tomu říkali zázraky, my tomu říkáme věda. Přitom neznáme ani setinu příčin, které se na tom podílejí.“

„Vašemu léčení lidé říkají zázračné,“ nadhodil černovlasý medik.

„A není?“ podíval se na něho s úsměvem Alexijev. „Je snad normální, aby za týden beze stopy zmizela těžká popálenina? Učíte se, že cukrovka se dá inzulínem jedině udržovat na uzdě, ale po našem léčení úplně zmizí.“

„Vy tomu přece dodáváte jen energii, Olda to tak říkal.“

„Je to jedno z možných vysvětlení,“ přikývl Alexijev. „Říkáme to z nedostatku jiných. Tvrdíme, že jde o zvýšení obranných mechanizmů a regeneračních schopností organizmu a asi to tak nějak funguje. Dodáme organizmu energii a on už si skoro se vším poradí sám. Ještě jste nás ale neviděli křísit mrtvé! Zatím se nám to podařilo jen párkrát, ale dějí se při tom jevy, které nedokážeme ani pořádně popsat, ačkoliv je umíme vyvolat.“

„Jak to vypadá?“ zajímali se dychtivě.

„Předně na to musíme být čtyři,“ vypočítával Alexijev. „Za druhé musíme být na chlup přesně synchronizovaní, ale telepatie to zařídí. Musíme do toho dát všechno co máme. Jakmile se to ale rozjede, pokračuje to i bez nás. Rozsvítí se nepozemské světlo... nejspíš rekombinované ionty, ale vysvětlete mi, proč tak mohutná ionizace nikomu neuškodí! Ozývá se táhlý smutný tón, jistě se dá vysvětlit přirozeně, ale proč se zdá tak smutný? A mrtvý začne dýchat, i kdyby už byl mrtvolně ztuhlý. To také ničím nevysvětlíte, mrtvolná ztuhlost, to je přece konec! Nám se ale člověk probere a žije. Staré národy tomu říkaly zázrak. Vymyslete pro to výstižnější slovo!“

„Čím si to tedy vysvětlujete?“ zeptala se jedna studentka.

„My si to nevysvětlujeme,“ usmál se trochu trpce Alexijev. „My to jen bez vysvětlování používáme. Zrovna tak jako létáme. Olda prý něco ví o antigravitaci, ale já nevím nic, a přece létám. Nedávno jsem silou vůle vyzdvihl do výšky těžký opancéřovaný mikrobus, ve kterém jsem sám seděl, šlo to, ale nevím jak.“

„Asi jako když baron Prášil vyzdvihl z bažiny sebe i koně za vlastní cop?“ řekl brýlatý medik pochybovačně.

„Tak nějak!“ souhlasil s ním Alexijev. „Olda tvrdí, že u antigravitace je to možné. Ano, funguje to. Používáme mimozemské biotechnologie od Ogdurů, ačkoliv o nich moc nevíme.“

„Od Ogdurů?“ většina mediků pochybovačně zavrtěla hlavami.

„Od mimozemšťanů, kteří o sobě tvrdili, že jejich předkové už kdysi na Zemi byli a naši předkové je nazývali anděly. Během loňské návštěvy věnovali nějaké biotechnologie Oldovi a ten je začal rozšiřovat mezi nás.“

„Olda, pořád Olda!“ řekl černovlasý. „Věříte mu všechno, co řekne. Je snad svatý?“

„To jistě ne,“ usmál se Alexijev. „Nedávno na naše školáky prasklo, že slavili maturitu pravým alkoholem a všichni tři se namazali, Olda měl pak zpomalené reakce a špatný odhad výšky, takže si při přistávání natloukl. Dokázal tím, že létat pod vlivem alkoholu se nemá.“

„Slavili maturitu alkoholem...“ usmáli se zřejmě všichni. „To my taky...“

„Ano, jenže jim nebylo osmnáct, ale ani ne třináct,“ dodal lékař. „Pro jednou jsme nad tím přivřeli oči, opakovat to jistě nebudou!“

Podle úsměvné reakce všech ale pochopil, že jim to Oldu hodně přiblížilo. Oslava po maturitě je přece normální, ne? A že při ní byl alkohol? Při které maturitní oslavě nebyl?

„Abychom to shrnuli,“ zvážněl opět Alexijev. „Možná vás na to Olda už připravil, ale sháníme do naší kliniky lékaře. Nenabízíme horentní platy a kdo se k nám dá, musí vědět, že tento svět nazýváme Útočiště a přesunuli jsme se sem na ochranu před těmi, kdo nám na Zemi začali neuvěřitelnými podrazy škodit. Tady máme zatím pocit bezpečí, ale ne jistotu. Přidat se k nám neznamená přijmout naši víru, ale podstoupit razantní zásah do organizmu, kdy člověk získá hned několik mimozemských orgánů a jejich pomocí schopnosti dělat něco, co normální člověk nedokáže. Mimozemšťané jsou ale o statisíce let před námi a na celém světě nezískáte takové znalosti jako od nás.“

„Takže to má výhody i nevýhody,“ shrnul to brýlatý.

„Něco za něco,“ přikývl Alexijev. „Může se stát, že vás na Zemi začnou Zlí tak vytrvale pronásledovat, že budete muset bydlet trvale tady, jako Olda. Postihlo to sice zatím jen jeho, ale také pořádně nevíme proč.“

„Máte ale v plánu vrátit se časem na Zem, ne?“

„Jistě,“ řekl Alexijev. „Ale ne v té hrstce, jakou představujeme dnes. Na Zemi stojí proti nám propracovaný, stabilizovaný a dobře zaběhaný systém. Jednotlivec proti tomu neuspěje. Musíme vytvořit systém silnější a jedině s ním se můžeme vrátit.“

„Silnější systém?“ zarazil se brýlatý. „Myslíte, něco jako stát?“

„Ne,“ řekl Alexijev. „Nemá cenu postavit jeden stát proti jinému. Z toho by vznikla leda válka a to není naše cesta. Chceme dát dohromady takovou sílu, abychom byli v nouzi schopní převzít ten stát na Zemi, který nám dnes klade nesmyslné překážky.“

„To si ale dost troufáte,“ komentovala to jedna studentka.

„Troufáme,“ usmál se na ni vážně Alexijev.

„A věříte, že se vám to podaří?“

„Nám nic jiného nezbývá,“ řekl suše lékař. „Buď to dokážeme, nebo nás čeká v lepším případě vyhnanství.“

„Pokud ne něco horšího,“ dodal brejláč.

„I to je možné,“ kývl lékař.

„Neměl bys zájemcům líčit zdejší svět tak černě,“ zlobil se na Alexijeva Olda.

Z prvních dvanácti mediků se totiž nakonec přihlásili jen čtyři.

„Kdo couvne, není naším nepřítelem,“ pokrčil rameny Alexijev. „Kdo ale půjde s námi s plným vědomím možných obtíží, ten se jich jen tak nezalekne.“

„Ano, ale chceš tady připravit větší sílu,“ připomněl mu Olda. „Naše současná hrstka se dosavadním politickým stranám nemůže postavit.“

„Nevidím sílu v masovosti,“ odvětil Alexijev. „S masami pracují politici. My se nikomu podbízet nebudeme.“

„V čem tedy vidíš sílu?“

„V tom, že pro lidi něco děláme. Za nás ať agitují uzdravení pacienti, to je poctivější než sebelépe zaplacená reklama.“

Tři budoucí lékařky a jediný budoucí lékař, to byl podle Oldy hubený výsledek první náborové akce. O klonování orgánů pro ně se dohodli. Olda si nenechal vzít čest pěstovat nové orgány pro dva, nebo dvě z nich, Alexijev si vzal na starost zbývající.

„Zase chcete klonovat jen vy dva!“ zlobila se na ně Jarča. „Vždyť je to diskriminace jako vyšitá! Myslíte si, že to nedokážeme?“

„Vy dvě s Máňou na to máte dost času,“ snažil se ji usadit Alexijev.

„Olda to dělat může?“ namítala Jarča.

„Hele, Jarčo,“ přidal se k Alexijevovi Olda. „Dobře víš, že to nevypadá hezky a kdyby si toho na tobě rodiče všimli, zatrhli by ti to, vsaď se. A možná bys měla šmytec i s létáním do Útočiště.“

„Tak bych se sem nastěhovala jako ty!“ odsekla.

„Nevyšiluj!“ zamračil se na ni Olda. „Buď ráda, že máš ještě rodiče! Vždyť ty ani nevíš, jaké to je, když o ně člověk přijde!“

Asi by mu na to něco peprného odpověděla, ale když se na něho podívala, zjistila, že má oči plné slziček. Zarazila se a raději spolkla všechno co měla na jazyku.

Alexijev slíbil přivézt ty čtyři, až budou mít pro ně všechno naklonované, ale do té doby chtěl obcházet jiné mediky. Počítal, že mezi nimi najde zájemců víc. Byli to přece budoucí lékaři! Zvolili si povolání, jehož základem je pomoc lidem! Už proto by to neměli být hlupáci, aby si neuvědomili, že se na zapomenuté mimozemské základně připravuje převrat lékařské vědy a kdo zůstane mimo, na toho brzy zbudou jen podřadné role.

Již druhého dne dovezl další skupinku a tentokrát se jim věnoval sám. Pacientů se ujali ostatní včetně Oldy.

Olda, Máňa a Jarča si to ale nechtěli nechat ujít a zúčastnili se aspoň závěrečného posezení v lesíčku dva a půl kilometru od vchodu do paláce.

„Víte, bylo by to asi lákavé,“ uvažoval hlasitým basem vysoký zrzavý medik silně nad sto kilogramů váhy, který měl dosud nejvíce otázek a připomínek. „Ale na rovinu, po fakultě chodí zástupci Německé lékařské komory a nabízejí podstatně lepší podmínky. Pětkrát větší plat, vzdělávání včetně stáží ve Spojených státech. Těžko se tomu odolává. Kdybych neslíbil babičce, že zůstanu v Čechách, i kdyby mi jinde nabízeli zlata co sám vážím, už bych jim na to kývl. Není každej takovej vůl, aby to nevzal!“

„Vůl, říkáš?“ podíval se na něho Alexijev s úsměvem. „Uvažuj trochu! Co získáš, když jejich nabídku přijmeš a odjedeš do Německa, případně do Ameriky? Pětkrát větší plat? Proč ne? To je opravdu lákavé! Dosáhneš špičkové světové úrovně, budeš mluvit plynně německy a anglicky, jezdit na světové kongresy. Vyděláš si pěkné peníze, nebudeš mít žádné problémy s hypotékami, budeš si žít. Po deseti letech zjistíš, že nějaký český póvl léčí tisíckrát úspěšněji a vás už lidé nepotřebují.“

„Do té doby z nás ale mohou být milionáři!“ namítl zrzek.

„Jde vám o miliony, nebo o lidi?“ zeptal se ho Alexijev. „Podívejte se!“

Zvedl ze země nevelký kamínek a podal jej medikovi.

„Co je to?“ potěžkal to mladík udiveně.

„Půl kila zlata,“ ujistil ho Alexijev. „Ve vesmíru jsou místa, kde se zlato válí jen tak po zemi. Kdyby nám šlo o miliony, mohli bychom těžit zlato. Ačkoliv, k penězům se dá přijít ještě snadněji. Sledujte!“

Ukázal na veliký plochý kámen, ležící stranou. Najednou se nad ním cosi zamžilo a na kameni ležel nádherný zlatý pohár. Alexijev se tam natáhl a podal jej vyděšenému medikovi. Všichni si jej začali zvědavě prohlížet.

„Miliony můžeme mít také, ale nechávají nás chladné,“ podotkl Alexijev klidně. „Nám jde o něco jiného. Možná dosáhnete špičkové světové úrovně, ale bude to pořád jen pozemská úroveň. Nikdo vás nenaučí křísit mrtvé, nikdo vás nenaučí operovat bez jizev. My používáme o nějakých sto tisíc let vyspělejší mimozemské biotechnologie. Nikdo lidem tak nepomáhá jako my. Jediná potíž je, že nás je zatím málo.“

„Dobře, ale proč neléčíte na Zemi? Proč jste se nastěhovali do zapadákova, jakému není nikde rovno! Příroda tady ještě ujde, ale to je asi tak všechno, co tu máte. Nemáte tu kulturu, sport, pamětihodnosti, zkrátka nic!“

„Protože se proti nám postavili ti, kdo mají na Zemi moc,“ řekl Alexijev. „Nemají nás rádi – a to je ještě slabé slovo! Jsme jejich nepřátelé, kazíme jim kšefty. Léčíme příliš rychle a dobře a především bez jejich předražených léků. Když si uvědomíš, o jaké prachy jde, je ti snad jasné, proč se nás bojí a proč se nás snaží zničit.“

„Znepřátelili jste si farmaceutické lobby?“ mračil se zrzavý medik. „To nebylo zrovna rozumné, mohli by vám škodit!“

„Však nám také škodí, to je přece logické,“ usmál se smutně Alexijev. „V tomhle světle se dívejte i na jejich nabídky. Německá lékařská komora jsou jen loutky. Zástupci továren na léčiva potřebují lékaře, kteří budou poslušně spotřebovávat jejich drahé léky. Mají dost peněz, aby si ochotné koupili a nepohodlné odstranili. Nedávno nám na Zemi zničili kliniku. Nejprve nás křivě obvinili, ale když u soudu neuspěli, najali si bandu vandalů a podplatili policii, aby jim nebránila v řádění. Nepoložili nás na kolena, ale kliniku jsme obnovili až tady. Jako bych až sem slyšel to skřípění zubů, že za námi nemohou vandaly poslat!“

„Skoro se tomu nedivím,“ usmál se také tak smutně medik.

„Nedávno náš mikrobus přepadla na Zemi banda ozbrojených gangsterů. Nejsme úplně bezbranní, ubránili jsme se jim, ale musíme rychle vymyslet nějaké protiopatření, oni jistě přijdou s něčím důraznějším. Je nás pořád málo, proto i my verbujeme posily. Nenabízíme pozemskou slávu ani životní úroveň, jen schopnosti, které nejsou z tohoto světa. Třináctileté holky u nás dnes léčí nemoci, na které současná špičková pozemská věda nestačí. Vás tomu můžeme také naučit.“

„Takže nám dáváte vybrat,“ zkusila to shrnout mladá blondýnka. „Peníze a slávu, nebo hrdost na to, že umíte víc než jiní, zato s problémy.“

„Ano, tak nějak,“ souhlasil s ní vážně Alexijev. „Nabízíme schopnost pomáhat lidem, chceme ale, abyste toho pro lidi opravdu využívali. Pamatujte si, přímá cesta vede rovnou do pekel. A není to pouhá metafora. Peklo se nachází hned v sousedním vesmíru od Země.“

„A co ti, co se dají k Němcům?“ zajímala se černovláska. „Získají peníze a slávu?“

„Nás nezajímá, jestli je získají, nebo ne,“ řekl Alexijev. „Přemlouvat je nebudeme, jen s nimi do budoucna nepočítáme. Zřejmě jim jde o peníze, ne o lidi. Vám to nabízíme, protože očekáváme, že jste lékařskou fakultu vystudovali abyste pomáhali lidem. Takové potřebujeme. Jistě je najdeme i jinde, ale teoreticky by jich mělo být na lékařské fakultě nejvíc.“

„A co vy sami, vy nekšeftujete?“ přidal se další, dosud mlčící medik. „Kde jste sebrali peníze na založení pražské kliniky? To přece muselo stát spoustu peněz!“

„Stálo,“ souhlasil Alexijev. „Ani jsem netušil, jak to bude snadné. Počítal jsem nejprve s normálním úvěrem, ale ten mi banka odepřela. Pak mi Olda, ten kluk, donesl na zádech zlato za padesát milionů, nasbírané v úplně pustém světě Dinosaurii, sice vzdáleném od Země, kde se ale dá zlato na vhodných místech prostě nabírat po kilogramech lopatou. Podruhé jsme je použili, když nám najatí vandalové zničili kliniku, ale od té doby zlato nepoužíváme, ačkoliv po něm tady šlapeme.“

„Vy zneužíváte i tyhle děti?“ pokračoval medik útočnějším tónem.

„Nezneužíváme.“ Alexijevovi trochu ztvrdl úsměv. „Olda s tím začal, já jsem se už jen přidal. Učí spíš on mě než já jeho.“

„Dobře, ale proč vaše cesty za zdravím stojí jako luxusní dovolená u moře?“

„Jednak se u nás opravdu všichni rekreují u moře, máme je nedaleko,“ odvětil trochu suše Alexijev. „Za druhé je to spojené s uzdravením, které zdravotní pojišťovny nehradí. Na to, jaké nemoci léčíme, je to nesmírně levné. A konečně, i my potřebujeme peníze. Nejenže platíme naše pobočky na Zemi, ale chceme se také na Zem vrátit a na to musíme být silní. Mimo jiné i finančně. Každý ostatně za zdraví rád zaplatí.“

„Právě!“ opáčil kousavě medik. „Lidi vám dají i poslední, jen abyste je uzdravili.“

„A neuzdravíme?“ usmál se Alexijev.

„Zřejmě uzdravíte,“ ustoupil trochu medik. „Ale je to ...trochu nemravné. Lidi si přece platí zdravotní pojištění a tady musí navíc platit nekřesťanské peníze.“

„Někde je asi chybinka, že?“ usmál se Alexijev. „Ale ne u nás. Ředitelka naší největší zdravotní pojišťovny se dala vloni slyšet, že nám nezaplatí ani korunu. Podle ní máme léčit zadarmo. Podle vás asi také, co?“

„To se přece dělá tak, že s pojišťovnou uzavřete smlouvu...“ namítal medik.

„...kterou s námi pojišťovna neuzavře,“ dodal Alexijev. „Potíž je v tom, že pojišťovnu k tomu nikdo nedonutí. Zákony jí dávají jen možnost, ale ne povinnost.“

„To se přece nestává!“ namítal medik. „Co já vím, pojišťovny smlouvy uzavírají.“

„Uzavírají,“ přikývl Alexijev. „Ale ne s námi. Nás diskriminují. Nejspíš je za tím znát vliv farmaceutických firem, ale zákony nikdo nepřekračuje a korupci jim nedokážete, takže je to po právní stránce v pořádku.“

„To ale není fér!“ vybuchl medik.

„Není,“ souhlasil Alexijev. „Proto bereme peníze od pacientů. Léčíme dobře a většinu lidi zbavíme obtíží nadobro. Naše pobyty nevedou k pouhému zlepšení stavu, ale k úplnému uzdravení. Navíc lidem nabízíme atraktivní mimozemskou rekreaci, i to musíte uznat. Tržně bychom mohli žádat i pětkrát víc, ale to už by bylo zneužívání situace a to my neděláme.“

„Ano, ale podle mého není spravedlivé, když pojišťovna vybírá od lidí peníze a pak za léčení neplatí.“

„Není to spravedlivé,“ souhlasil Alexijev. „Tím víc ale mohou utratit za léky jiní lékaři. A na tom zase nejvíc vydělají farmaceutické firmy.“

„To by se mělo změnit,“ uvažoval medik.

„Změníme to,“ sliboval Alexijev. „Založíme vlastní zdravotní pojišťovnu. Zákon pro to vyžaduje základní kapitál, ale až ho nashromáždíme, začneme lidi pojišťovat sami. Lidé dobře vědí, že naše metody nesnesou srovnání s dosavadními. Až zjistí, že léčíme jen lidi pojištěné u nás, nepochybně do roka a do dne zkrachují všechny ostatní pojišťovny.“

„Vážně chcete být tak tvrdí?“

„Ne,“ usmál se Alexijev. „Tvrdohlaví a možná natvrdlí jsou oni. Zaplatí za to krachem, ale neodmítli jsme my je. Museli by přiznat chybu a přijít s nabídkou smlouvy.“

„Dobře, ekonomii nechme nakonec,“ ustoupil medik. „Jak jste na tom s léčením? Je to opravdu tak jednoznačné?“

„Máme několik problémových oblastí,“ přiznal Alexijev. „Nejzávažnější je s graviditou. Mimozemská metoda je s ní neslučitelná. Tam léčíme až do porodu postaru.“

„Dejme tomu. Jak u vás ale uplatníme, co nás naučili na fakultě?“

„Vědomosti vám samozřejmě zůstanou,“ zamyslel se Alexijev. „Ale může to být sotva dvacet procent všeho, zbytek dostanete od nás. Přesněji, opět od Oldy.“

„Ještě by mě zajímalo, kde k nim tenhle kluk přišel?“

„U mimozemšťanů,“ přikývl Alexijev. „Nedivte se, je to možné. Až vám je předá, pochopíte to stejně jako já. Předávání informací se bát nemusíte. Nehrozí vám dalších deset let studia, i na to existuje mimozemská metoda, která to podstatně zkrátí.“

„No dobře,“ spokojil se s tím medik. „Nevím, jestli o tom víte, ale Američané si letos přivezli z Q-Země nějaké mimozemské léky. Má to být něco zázračného. Takže to brzy přijde i do Evropy perfektně vyzkoušené a adaptované. Není nakonec nabízená stáž ve Spojených státech výhodnější než kdoví co to provozujete vy?“

„Olda nám ty léky přinesl už vloni přímo od hlavonožců,“ řekl Alexijev. „Vyzkoušeli jsme je, jsou opravdu vynikající. Ale co naplat, naše metody jsou lepší. Léky od hlavonožců občas používáme, ale mrtvého nevzkřísí a těžiště našeho léčení v nich neleží. Zkrátka máme prostředky vyspělejší.“

„To vypadá docela věrohodně,“ řekl medik. „Měli bychom o tom vážně přemýšlet, než se rozhodneme.“

Zdálo se, že druhá skupinka bude vstřícnější, ale Máně se nelíbilo i malé zaváhání.

„Co chcete ještě rozmýšlet?“ vyhrkla. „Vždyť je to jasné. Buď se přidáte k nám, budete léčit lidi a nebudete přemýšlet o penězích, nebo se dáte k ďáblům a budete vydělávat mizerné prachy zase jen pro ně.“

„Peníze jsou také nutné, holčičko,“ chtěl ji trochu spatra usadit medik.

„To přece víme,“ opáčila Máňa. „Také s nimi na Zemi počítáme. Ale neděláme z nich zlaté tele. Ivo vám řekl, že mu Olda přinesl z Dinosaurie zlato. Olda je tak trochu dobrodruh, bylo to nutné, udělal to. Vypadá to jednoduše, jen musíte vědět, že Dinosaurie je svět dravců, proti kterým jsou naši medvědi plyšové hračky a tygři hravá koťátka. Velociraptor překousne člověka v pase jediným cvaknutím zubů a do tyrannosaurovy tlamy se vejdete vcelku. Jděte si nasbírat zlato za padesát milionů do klece s hladovými tygry! Mě ale víc povzneslo, když jsme společně vzkřísili první prokazatelně mrtvou ženskou. Takový pocit si neumíte ani představit! Ten vám nedá nikdo a ďáblové nejméně ze všech!“

„Ty jsi křísila mrtvou?“

„Ano,“ přikývla Máňa. „Mám na tom čtvrtinový podíl. Na naší metodě je krásné i to, že ji člověk nemůže provozovat sám. Totiž může, ale tak s tisícinou účinků. Musíte být nejméně dva a na kříšení mrtvých čtyři. Olda dlouho léčil lidi jen se svým psem. Jde to taky, byli na to dva, ale lidi mají větší sílu.“

„A ty taky léčíš?“ zeptala se jí mladá blondýnka.

„Samozřejmě!“ opáčila Máňa. „Proboha, jak můžete mluvit o zneužívání dětí? My si to už nedáme vzít, když vidíme výsledky! Lidé vstávají z invalidních vozíčků a začínají chodit a běhat! Léky od hlavonožců také něco dokáží, léčí rakovinu a leukémii, ale když jste o nich slyšeli, jistě víte, za kolik se v Americe prodávají? Jedna injekce třicet tisíc dolarů! Až budete v Americe léčit küfferlinem, naúčtujete tu sumu pojišťovně, ale dáte ji jen za lék. My léčíme bez léků. Za deset tisíc korun. Spočítejte si rozdíly, když jste tak zběhlí v kupeckých počtech!“

„Jak ty víš o küfferlinu?“ zeptal se jí podezřívavý medik.

„Máme ho přímo od hlavonožců,“ odsekla Máňa. „Navíc víme i co Američané teprve zkoumají. Küfferlin je rostlinný produkt, vyvinutý hlavonožci, funkční na bázi interference s lidským imunitním systémem. Proto je tak účinný. Jeho základem je bílkovina srovnatelná složitostí s DNA, takže pokusy o jeho syntetickou výrobu vidím hodně černě. Bude asi velký problém pěstovat ty rostliny na Zemi. Potřebují totiž během klíčení modré světlo spektrální čáry šedesáti šesti miliontin snipio – promiňte mi, že používám mimozemské jednotky, ale už jsem si na ně zvykla. Ta čára ve spektru našeho slunce chybí. Proto se pěstování Američanům nejspíš nepodaří. Hlavonožci se na to taky dívají skepticky, ačkoliv küfferle vytvořili.“

Celá skupinka mediků zděšeně civěla na Máňu. Ta třináctiletá dívenka na ně právě vysypala vědomosti, jaké u ní rozhodně nečekali.

„Oldovi se podařilo küfferle pěstovat na Zahrádce,“ pokračovala Máňa. „Je to nejbližší svět od Země měsíční zkratkou nahoru, můžete se tam dostat i normální cestou přes tři světy. Teď jsme jeho pokusné políčko přestěhovali ze Zahrádky sem, tady nám taky všechno roste jako z vody. Ale vážně mě zajímá, zda se to podaří na Zemi.“

„Vy tady pěstujete küfferle a vyrábíte küfferlin?“ zajímal se živě medik.

„Jen tomu neříkáme küfferlin, ale xijtra-máslo,“ řekla Jarča. „Výroba másla je lisování tuku ze semen, to u hlavonožců zvládli i Němci. Ti pak ještě zvyšovali účinnost destilací, ale nám se to lépe dávkuje v přírodním stavu.“

„A kdybyste si küfferlin vyráběli, neodpadly by vám při léčení náklady na léky?“

„Odpadly,“ souhlasila Jarča. „Ale proč bychom měli léčit xijtra-máslem, když to jde bez něj za poloviční dobu? Pro pacienty je naše léčení méně bolestné. Xijtra-máslo používáme jen u gravidních. Musí se s ním opatrně, předávkování vyvolává potrat, ale to už se dá řešit. Právě proto si vystačíme s přírodním máslem.“

„Taky bys nám doporučovala přidat se k vám, že?“ zeptala se Máni černovláska.

„Taky,“ souhlasila Máňa. „Ale ještě víc bych vás varovala.“

„Před čím?“

„Před těmi, kdo se vás snaží nalákat na peníze,“ řekla přesvědčeně. „Všimněte si, že vám nabízejí jen peníze, ne že budete pomáhat lidem.“

„Co je na tom, proboha, špatného?“

„Nic než to, že prodáte duši ďáblům a lidem sloužit nebudete,“ pokývala hlavou Máňa.

„A komu bychom sloužili, když ne lidem?“

„Ďáblům a mamonu,“ řekla Máňa ledově.

Až z toho všem zamrazilo.

Errata:

26.05.2021 10:29