Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dětský trojlístek Oldu, Máňu a Jarču přivítali i s přírůstkem všichni telepaté. Pacientů se to netýkalo a ani netušili, kdo to právě přiletěl, ani že jeden z těch andělů létat neumí...

Tím bouřlivější přivítání jim připravily sestřičky, které to uvítaly jako příležitost změny v zaběhaném režimu.

Vítek na ně také čekal a když mu Jarča s Máňou nadšeně vyprávěly, jak se spolu s Oldou úspěšně utkali se skutečným ďáblem, jen litoval, že nebyl u toho.

Olda ale neztrácel čas a rychle se radil s Alexijevem. Ten mu schválil andělské dary pro otce, nebyl ani proti Oldovu nápadu připravit ho na studium. Jen Oldu varoval, že to nemusí být jednoduché.

„Jestli chceš opravdu unést matku do Útočiště, měl by sis pospíšit. Johan si ji teď bude jistě hlídat!“ vyjádřil své obavy. „Jestli se ti podaří vymanit matku z jeho vlivu, nemusí to být ani únos. Nejsem si jistý ani u Máni a Jarči. Možná by nebylo marné vzít sem i jejich rodiče a sourozence, snížili bychom tím nebezpečí vydírání ze strany ďáblů. Takhle by nás mohli parádně zaskočit.“

Jarča s Máňou ale byly rozhodně proti.

„Nikdo o nás přece neví,“ tvrdila Máňa.

„Obávám se, že se pleteš!“ namítl Olda. „Pomáhaly jste mi proti Johanovi. Určitě bude vzteky bez sebe, až mu vezmeme mámu. A bude koukat, jak nám co nejvíc škodit. Kdyby měl fotografickou paměť, jako my, najde si vás. Co kdyby ti, Máňo, podřízl obě sestry?“

Jarča trvala na tom, že rodiče nepřesvědčí, aby s nimi šli. Máňa to zvažovala opatrněji a raději ustoupila. Rozhodli se zaletět tam ve čtyřech. Máňa si ale všimla, že se Olda sotva drží na nohou.

„Poslyšte, neměli bychom to odložit?“ navrhla. „Olda toho má právě dost, je to na něm vidět. Uvažte, je po nedávném úderu ze satelitu, párkrát použil neviditelnost, přinesl si domů tátu, neodložíme to raději na zítřek?“

Olda se sice kasal, že se cítí fit, ale tři ho přehlasovali.

„Tak tam leťte aspoň vy,“ ustoupil nakonec. „Jen nevím, jestli je poberete. Když počítáš rodiče i sestry, budou čtyři.“

„Vezmeme si na to mikrobus,“ navrhla Jarča.

„Príma!“ ušklíbl se Olda. „Kdo bude řídit? Už vidím obrovský titulek v černé kronice: Tři nezletilí chyceni při pirátské jízdě Prahou!“

„Mikrobus samozřejmě pojede jen po Útočišti,“ zaťukala si Jarča na čelo. „Zajede na místo, kde je na Zemi sídliště a tam na nás počká. Na Zemi se ani neukáže. Sedět v něm bude pan Bulis a ten nás taky v pořádku přiveze sem.“

„No dobře,“ couvnul Olda. „To už vypadá rozumněji.“

Rozhodl se aspoň provést tátu po Útočišti. Vzali s sebou dvě štěňata a Františka. Ten se tady už vyznal, ale chtěl poznat Oldova tatínka. Vydali se nejprve do lesa, kde jim ochotná štěňata zakrátko přinesla z korun stromů šišku chlebovníku a salám, na chvilku se posadili v lesním altánku a diskutovali. Jak jinak než o Oldově mámě.

„Taky bych řekl, že ji nějaký zloduch očaroval,“ řekl František. „Není normální, aby máma někomu pomáhala zabít vlastní dítě.“

„Nezdá se mi to jednoduché,“ řekl zdrženlivě Oldův táta. „Sice tomu úplně nerozumím, ale to snad ani nemohla být ona. Připadá mi, jako by ji nahradila nějaká loutka bez vlastního vědomí. Nikdy by mě nenapadlo, že se tak změní!“

„A napadlo tě někdy nechat ji v tom?“ řekl Olda. „To snad taky ne.“

„To je přece něco jiného,“ bránil se. „Nenechal jsem ji ze své vůle. To ona mě požádala, abych odešel.“

„Požádala tě o to sama, nebo s Johanem?“ zajímal se Olda.

„S Johanem,“ svěsil hlavu. „Měl přitom řeči o džentlmenských dohodách mezi chlapy, já ho ani moc neposlouchal, byl jsem z toho dost mimo.“

„Mimo, to je to správné slovo!“ řekl Olda. „Byli jste nejspíš oba pod vlivem ďábelských sil. Poslyš tati, až ji přivedeme, možná ještě chvíli pod tím vlivem bude, nevíme, jak dlouho to působí. V každém případě ji tu chvíli musíme přidržet. Vezmi si ji na starost a huč do ní...“

„Nech to na mně, Oldříšku,“ přerušil ho otec. „Snad to nezkazím. Kdy pro ni chceš jít?“

„Jen co se vrátí Máňa s rodiči a sestrami,“ řekl Olda. „Napřed musíme mít jistotu, že jsou v pořádku.“

„Na mámě ti nezáleží?“ řekl František, ale podívali se na něho udiveně oba.

„Až sem vezmeme mámu, Johana to rozvzteklí,“ vysvětloval rychle Olda. „Mohl by si dát práci vyhledat každého, kdo s tím má něco společného a mstít se na nevinných. Když sem dostaneme nejprve ty ostatní, utře nos.“

Prošli se ještě po lese a vrátili se do paláce.

„Jak vlastně otevíráš ty dveře?“ vyzvídal na Oldovi táta.

„Telepaticky,“ ujistil ho Olda. „To tě naučím, až dostaneš telepatii. Už ti ji pěstuji.“

Když ale tátovi ukázal, jak klonuje nové orgány na sobě, táta zvážněl.

„Poslyš, to tě ani nebolí?“

„Dá se to vydržet,“ mávl rukou Olda. „Tím se nezabývej, to není tvoje starost.“

„Není to oběť, dát někomu kus sebe sama?“

„Oběť by to byla, kdybych ti dal něco, co mi bude chybět,“ nesouhlasil Olda. „Třeba když dříve dal někdo příbuznému ledvinu. Ode mě to oběť není, vždyť o nic nepřijdu.“

„Je to ale trochu nezvyklé,“ trval na svém táta.

„Na to si zvykneš,“ ujistil ho syn. „Ogdurové to umí lépe, my aspoň takhle.“

„Neměli bychom se aspoň zamyslet, proč nám to Bísíája nedala?“

„Ať nad tím uvažuješ jak chceš, převáží skutečnost, že nám to Přítel andělů přece jen daroval, i když nepřímo, přes Čerta. Určitě věděl co dělá.“

„Dobře, uvidíme,“ vzdal to táta. „Takže si na všechno musím ještě počkat, je to tak?“

„Ano – ale dočkáš se,“ uklidňoval ho Olda. „František už to zná a může ti o tom ledacos povědět.“

„Proč ne ty sám?“

„František ti bude věkově blíž,“ usmál se Olda. „Samozřejmě můžeš chodit i za mnou, ale já tu mám plno práce, zejména když přivezou pacienty. A taky se začínáme připravovat na studium a jestli to chceme dělat pečlivě, a to musíme, když jsme první takový případ, budeme mít těžké starosti.“

Stěhování Hadrbolcových i Koutových do Útočiště proběhlo hladce, až se tomu divili nejen přihlížející, ale i ti, kdo to spískali.

Jarča zkrátka postavila rodiče před hotovou věc: stěhují se do cizího světa, jinak špatně dopadnou. Její rodiče sice lamentovali nad tím, že se jejich jediná dcera dostala do konfliktu s nefalšovanými silami Pekla, ale Jarča je brzy přesvědčila.

„Co tam budeme dělat?“ zajímal se pan Kouta.

„Léčit jako my,“ řekla Jarča s klidem Angličana. „Zdá se ti to málo, tati?“

„Vždyť to neumíme!“ odporoval jí.

„To se rychle naučíte,“ mávla rukou Jarča. Nebyli první, koho přesvědčovala, už v tom měla praxi. „Kdybyste mě poslechli dřív, mohla jsem mít s sebou i Dana.“

Jarčin pes vběhl minulý měsíc pod auto a rodiče ho nechali v beznadějném stavu utratit. Jarča se to dozvěděla příliš pozdě, Dan byl už pryč.

Hadrbolcovi váhali ještě víc. Máňa by je sama nepřesvědčila, ale hodně jí pomohli Jarča a zejména Vítek na ně udělal nejvěrohodnější dojem. Život rodiny Hadrbolcových se změnil už když Máňa souhlasila stát se Oldovou první učednicí. Zpočátku to Hadrbolcovi považovali za nějakou novou dětskou hru, ale po úspěšném složení maturity měli jistotu, že se s jejich dcerou stalo něco mimořádného. Varování, že by se mohli stát obětí skutečných pekelných sil, ani nezpochybňovali. Máňa se už dřív doma zmiňovala o některých problémech, takže teď šlo jen o míru nebezpečí.

Mikrobus se musel na několikrát otočit, než všechno odvozil. Hadrbolcovi si ze Země přivezli všechno. Nechali tam vyklizený byt, který pan Hadrbolec řádně vypověděl, stejně jako oba podali řádnou výpověď v zaměstnání.

„Pořádek musí bejt!“ tvrdil, když ho Máňa s Jarčou doprovázely, aby v případě nouze zajistily ústupovou cestu do Útočiště.

Nutno přiznat, že k žádnému ústupu nedošlo. Nepatrné komplikace nastaly s bytem. Na sídlištích nebývá zvykem vracet byt jen tak, bez nějakých podmínek, takže se tomu úředníci, se kterými pan Hadrbolec jednal, opravdu upřímně divili.

Vzhledem k nenadálému přesunu si Máňa vymínila, že pro rodiče i sestřičky vypěstuje příslušné klony sama a Oldu i Alexijeva si při operaci vezme za asistenty.

„My ti je upravíme!“ nabízel se ochotně Olda.

„Hele, máš svýho tátu,“ odmítla pomoc Máňa. „Já se to taky musím naučit, nemyslíš?“

Olda na ni dál nenaléhal a připravoval se na zítřejší ráno, kdy si zamýšlel jít pro maminku. Máňa, Jarča i Vítek samozřejmě trvali na svém doprovodu. Kdyby tam byl Johan, čtyři by měli větší váhu než minule tři. Akci připravovali pečlivě, jako by šlo o událost světového významu. Pro Oldu to ale takový význam mělo a ostatní s ním cítili.

Připravili se proto brzy na ráno. A Olda měl srdce až v krku, jak se cítil napnutý. Málo platné, mělo se rozhodnout o jeho mamince, která mu, navzdory zradě, které se dopustila, byla pořád drahá.

Ráno se komando únosců ještě naposledy sešlo k poradě.

Olda bude dbát na to, aby se jeho mamince nic nestalo a aby ji v pořádku dopravil přes bránu do Útočiště. Máňa, Jarča a Vítek měli coby zbytek komanda krýt ústup. Olda pro jistotu uvažoval i případ, že by tam našli Johana. Pak by se nejprve pokusili o jeho zastrašení a kdyby to nestačilo, krátce s nimi probral účinné prostředky použitelné i proti ďáblovi, od přimražení přes vypnutí elektřiny až po zoufalý úder přímo do mozku. Jak říkala Bísíája, zabil by jistě slona i nosorožce, ale nemusel by stačit proti ďáblovi.

A pak vyrazili letem nad lesíky venušského světa až do míst, kde vlaječky pořád ještě označovaly paneláky, kde dříve bydleli Hadrbolcovi i Oldův bývalý domov.

„Jak říkám, neztrácet ani vteřinu! Popadneme ji a letíme!“ opakoval Olda, když zvonil na zvonek u dveří, které tak dobře znal.

Ozvalo se odemykání. Oldovi to bylo divné, maminka se přece nezamykala. Ale když ji spatřil, oddychl si. Byla to ona.

„Panebože – Olda!“ vydechla údivem, když ho spatřila.

Pak se ale ke všeobecnému zděšení pomalu složila na zem, jen ji Olda na poslední chvíli zachytil očima.

„Co jí je?“ vyhrkla zaraženě Máňa. S touhle eventualitou zjevně nepočítali.

„Nevím, ale nikdo jiný tu není, takže letíme!“ vzpamatoval se Olda.

Popadl maminku za bezvládnou ruku, aby ji mohl lépe nadnášet, otevřel si přímo na chodbě bránu a následován v těsném závěsu svými kamarády, vznesl se do výšky. Ať se stalo cokoliv, teď pro ně byla jediná možná cesta: do Útočiště.

„Ivo, pojď mi pomoci!“ volal už během letu telepaticky Alexijeva.

„Co je?“ zneklidněl Alexijev. „Co se děje?“

Olda mu rychle vysvětlil, že maminka omdlela a on neví proč.

„Nemůžeme ji křísit energií, je gravidní!“ vysvětloval rychle Alexijevovi.

„Aha!“ pochopil primář. „Dobře, letíme tam raději oba.“

Bylo ale jasné, že jim to z Pardubic potrvá déle. Olda v čele komanda únosců letěl tak rychle, jak to šlo, takže byli zakrátko u paláce.

Sestřičky, zburcované Máňou, Jarčou a Vítkem, je už čekaly, ale Oldova maminka se už probírala i bez jejich pomoci, sotva ji uložili na nemocniční lůžko.

„Oldo...“ vzlykla, když viděla kolem sebe všechny, ale nejblíž svého kluka.

„Mami...“ přitulil se k ní Olda.

„Co je s tebou?“ ptala se ho bezradně.

„Přišel jsem si pro tebe,“ řekl Olda.

„To už jsme v nebi?“ zeptala se ho ještě zmateně.

„Do nebe to má hodně daleko,“ usmál se trochu. „Ale částečně máš pravdu, na Zemi už nejsme. Žijeme teď na jiném světě.“

„Ty nejsi... mrtvý?“ zeptala se ho. Až teď si všimla, že ji drží za ruku a stiskla mu ji co nejpevněji, asi aby se přesvědčila, že je skutečný.

„Kdo tvrdil, že jsem mrtvý?“ zamračil se Olda. „Johan, co? Ten udělal všechno, abych byl, jenže mu to nevyšlo, syčákovi!“

„Johan ti přece pomáhal!“ zastala se ho maminka.

„Leda do hrobu!“ ušklíbl se kysele Olda. „Ten darebák mě chtěl zabít a asi pětkrát měl k tomu blízko. Jsem tak rád, že tě máme konečně tady! Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál!“

Trochu se nadzvedla a rozhlédla po přihlížejících. Poznala Oldovu spolužačku Máňu Hadrbolcovou, pak svého bývalého muže, ale ostatní viděla poprvé.

„Ty ses dal dohromady s tátou?“ zakabonila se trochu.

„Táty se chtěl Johan zbavit taky!“ řekl Olda. „Naštěstí jsme mu to překazili. Utekl nám, jen trochu smradu po síře po něm zůstalo.“

„Po síře?“ nechápala a zřejmě mu nevěřila.

„No ovšem, co chceš po pekelníkovi?“ řekl Olda. „Nejsou všechny světy stejné, některé z našeho pohledu nevoní. Například Xijtra páchne po zkažených vajíčkách, pro její obyvatele je to ale normální. My máme štěstí, tenhle svět je pro nás příjemný a dalo by se říci, že trochu voní po jasmínu. Na to si ale zvykneš a pak ti to ani nepřijde. Svět, který používají ďáblové, smrdí po síře, ale to se přece ví už hodně dlouho.“

„Oni vážně žijí v takovém... smradu?“

„Nejspíš ne,“ řekl Olda. „Ten svět mají jen jako ústupovou cestu. Bude to asi sopečně aktivní marsický svět. Bydlí ale na Zemi, žijí už tisíce let mezi námi a dokáží se nám dokonale přizpůsobit. Proto je málokdo rozezná od obyčejných lidí. Jen když chtějí nakvap odejít, berou to přes svět, kde smrdí síra.“

„Johan na to ale nevypadal!“ tvrdila pevně.

„To je právě ono!“ opáčil Olda. „Nevypadal na to! Byl to celkem příjemný pán, že? Ten vzor elegance vypadal tak důvěryhodně, až jsi mu sama pomáhala zabít mě.“

„To snad ne!“ odvětila prudce.

„Ale ano, maminko,“ trval na svém Olda. „Pamatuješ se, jak jsem tě zoufale prosil, abys mě rozvázala, když mě chtěl Johan zabít? Odmítla jsi a kdyby mě zabil, věřila bys mu, že asi udělal všechno, aby mě zachránil, jen by se mu to zkrátka nepovedlo...“

„On tě přece ošetřoval...“

„Ošetřoval po úderu, který mi dal na uvítanou,“ mračil se Olda. „Naočkoval mi přitom nenápadně biočip, kterým mě chtěl ovládat a mohl by mě zabít, kdybych se mu vzepřel. Ani by sis nevšimla, jak snadno. Tebe ostatně musíme také vyšetřit, jestli si tě neoznačil víc než si myslíš. Naštěstí až sem jeho moc nesahá a my už se postaráme, aby ti neškodil ani na Zemi.“

„On mi snad nechtěl škodit,“ bránila ho.

„Uvidíme,“ řekl Olda. „Vítku, můžeš ji prověřit, jestli nemá v sobě podobný biočip, jako jsem měl já?“

Vítek byl maličko drobnější kluk než Olda, ale tady platil za odborníka na místní roboty. Netrvalo dlouho a měl výsledek.

„Samozřejmě je označená,“ řekl spokojeně. „Na rozdíl od tebe to má v levém uchu, ty jsi to měl v pravém. Všechno ostatní jen potvrzuje, co jsem tušil. Úvodní sekvence ze satelitu má zřejmě nabudit biočip, aby vyslal svou identifikaci. Tvoje máma vysílá jinou než ty, takže se dá bezpečně odlišit. Když to souhlasí až sem, bude platit i to další, kdyby se jim zprotivila nebo znelíbila, zabili by ji na dálku taky, ta rána do mozku je drastická a podle mě nezávisí na fyzické síle člověka. Na profesionálního zápasníka postačí stejný impuls jako na mimino. Jiné je to jenom u lidí jako jsme my, kdo máme od hlavonožců orgán tacuky. Ten zvyšuje odolnost a zkracuje regeneraci. Řekl bych, že díky tomu jsi naživu. I když ses pokaždé vzpamatovával dlouho, bez tacuky bys to nevydržel vůbec.“

„Podobalo by se to těžké mrtvici,“ přidala se Máňa. „Náhlá, ale jinak přirozená smrt bez cizího zavinění. Nikam se před ní neschováš, dostihne tě i na opačné straně světa, něco jako pověstná kouzla woo-doo... a kdoví, jestli to není ono. Je to fakt ďábelská metoda, jak držet na uzdě lidi, ať už se k nim dali sami, nebo jim jen náhodou padli do ruky. Co chcete – mrtvice!“

„Takže je to jasné,“ obrátil se spokojeně Olda na maminku. „Dokud bys pro něho měla cenu, nechal by tě žít. Ale běda, kdyby ses mu vzepřela! Zabil by tě bez slitování.“

„To je strašné!“ vzdychla si. „Je to vůbec pravda?“

„Mohli bychom ti to dokázat,“ zamračil se trochu Olda. „Naše analyzátory by mohly vyslat napodobeninu toho zničujícího impulsu, ale raději to zkoušet nebudeme, i ta napodobenina může být nebezpečná. Cítila by ses po ní jako po ráně kladivem. Můžeš mi to věřit, přežil jsem už čtyři takové rány. Díky tomu příjemnému krasavci Johanovi a tobě, protože jsi mu v tom pomáhala.“

„Ale o tom jsem nevěděla!“ rozbrečela se.

„Vždyť to víme!“ řekl Olda smířlivě. „Nakukal ti, že je to pro moje dobro a tys mu na to skočila. On si tě možná předtím trochu podprahově zpracoval, abys mu to lépe zbaštila. Ale to už je zase jiná písnička.“

„Hele, Oldo, netrap ji už,“ zastala se jí i Máňa. „Nevíš, co všechno zažila. Mně stačil na Johana jediný pohled, aby se mi chtělo zvracet.“

„Obával jsem se, že to bude horší,“ uznal nakonec Olda. „Po tom, co mě odmrštila do telefonu...“

„Tak jsi to byl přece ty?“ nadzvedla se. „Johan mi tvrdil, že jsi chodil s partou nějakých feťáků a pak ses oběsil v nemocnici na psychiatrii. Ani mě tam nepustil a důrazně mě varoval, že se mi ti grázlíci budou v telefonu představovat tvým jménem. Snad uznáš, že by to byla hodně krutá legrace.“

„Byla by, kdyby to byla pravda,“ řekl Olda. „To tě ani nenapadlo, že bys mi měla jít na pohřeb? Nebylo ti divné, že se žádný nekonal?“

„Já nevím,“ začala vzlykat. „O tom nepadlo ani slovo. Teď je mi to taky divný, ale do dneška mi to ani nepřišlo...“

„Musel tě hodně tvrdě ovlivnit,“ řekl Olda. „Vypadly ti úplně samozřejmý věci...“

„Už ji netrap,“ řekla Máňa. „Vidíš, jak brečí. Přitom za nic nemůže, jestli byla, jak sám říkáš, psychicky ovlivněná.“

„Nechci ji trápit,“ řekl Olda. „Ale musí si vyjasnit pravdu a lež, uspořádat si to v hlavě. Má to promíchané, neví co se stalo a co ne. Sama na to nestačí, musí jí s tím někdo pomoci, pokud možno někdo, komu může věřit.“

„Ty a tvůj táta nejste v tomhle nezaujatí,“ řekla Máňa.

„Jistě,“ přikývl Olda. „Těžko najdeš někoho nezaujatého. Proti Johanovi jsme zaujatí všichni, ale máme proč, ne?“

„No dobře,“ mávla rukou Máňa. „Tak ji aspoň nech, aby se vzpamatovala.“

„Pravda ji snad nezabije,“ nesouhlasil Olda. „Buď se teď hned dozví celou pravdu, nebo si sama i bez ďábelského ovlivňování zafixuje jeho lži. Jestli ji necháme na pokoji, začne nám nakonec zatvrzele opakovat, že Johan byl vlastně docela hodný. To je, oč tu běží!“

„Olda má pravdu,“ přidala se k němu Jarča. „Jen by to nemusel vlastní mámě podávat taky jako palicí do hlavy.“

„To je ale to, co říkám!“ řekla Máňa. „Mně je jí líto! Nechtěl bys to, Oldo, raději nechat na nás? Já jí to vysvětlím šetrněji. Když se teď nebudu muset po večerech vracet na Zem, budu mít na to víc času.“

„Ty přece neznáš všechno,“ zpěčoval se Olda.

„Dobře, můžeme to udělat tak, že si uděláme pár večerních dýchánků u táboráku, kde to společně probereme,“ navrhla Máňa. „Nebude to promarněný čas.“

„Dobře, to by šlo,“ ustoupil trochu Olda. „Ale jedno si neodpustím. Teď hned a tady na tom místě musí vědět, že Johan je ďábel a že bylo přinejmenším hloupé vyměnit ho za tátu. Musí vědět, že ji neočaroval šarmem, ale zákeřnými technickými prostředky, což je podle mě největší darebáctví. Nechci jí vyčítat, že tomu podlehla, asi to bylo silnější, než si myslíme, ale teď by se měla vrátit k tátovi, aby to spolu napravili.“

„Myslíš, že je to ještě možné?“ vzdychla si.

„Za sebe bych řekl, že určitě,“ řekl Olda. „Za tátu mluvit nechci, ať si to s tebou vyřídí sám, ale moc by mě zklamal, kdyby byl proti. Nemáte si ani co odpouštět, ani co vyčítat, oba jste byli oběti stejného darebáka.“

„Počkej – chceš tím říci...“ začal Oldův táta.

„Ano, tati!“ přerušil ho syn. „Použil na vás oba podprahové psychické ovlivňování, to je skoro totéž, jako kdyby vás opil nebo zdrogoval. Podlehli jste tomu a chovali se, jak on chtěl. Ale právě proto, že používal tyhle podlosti, nemůžete si vzájemně nic vyčítat. Na vašem místě by tak dopadl skoro každý.“

„Skoro každý? Ty ne?“ sondoval syna opatrně táta.

„Já ne,“ řekl stroze Olda. „Přiznejte mi tu výjimku. Mám od Bísíáji dar, který neumím nikomu na světě předat, odolnost proti podprahovým útokům. Na mě nepůsobí, aspoň ne jako na jiné lidi. Ale umím si představit, jak to působilo na vás, proto vám navrhuji smířit se. A to nejlépe teď hned.“

„I když se stalo... víc než je zdrávo?“ očekával napjatě otec synovu odpověď.

„Máš na mysli tu graviditu...?“ zeptal se ho Olda bez obalu.

„To byste snad neměli řešit před děvčaty,“ odtáhla se trochu Oldova máma.

„Prosím tě mami!“ vzdychl si Olda. „Nevykládej si to jako cynismus mladistvých, ale kdo chce jít na podzim na lékařskou fakultu, musí vědět o čápech víc než malé děti, nemyslíš? Lékaři to musí brát věcně a Máňa i Jarča už toho vědí dost. Chceme přece dělat zkoušky s předstihem. Graviditu musíme umět rozeznávat už teď, jinak bychom některým pacientkám víc uškodili než pomohli.“

„Tady snad nejde o to... jako o okolnosti...“ řekl otec.

„Dobře, jde o okolnosti,“ souhlasil Olda. „Takže podlehnutí ďáblovi bude mít nechtěné následky. Jde o to, jak se s tím vyrovnáte. Přimlouval bych se, abyste brášku prostě přijali jako vlastního a nemluvili o tom.“

„To nepůjde jen tak,“ namítl otec. „Ví o tom příliš mnoho lidí.“

„Kdo o tom neví, tomu to bude putna a ostatní to pochopí,“ opáčil Olda. „Tak o co jde? Opakuji, Johan používal podprahové prostředky. Pod jejich vlivem se to dá chápat spíš jako znásilnění než jako selhání.“

„Ty to vážně tak cítíš?“ podívala se na Oldu přece jen trochu udiveně Máňa.

„No jistě,“ opáčil Olda. „Právě teď by měl táta stát při mámě nejvíc, ne?“

„Ale to dítě bude přece...“ zarazila se Máňa.

„Bude to můj bráška,“ zarazil ji stroze Olda. „A skoro mě těší představa, jak bude Johan zuřit, až budeme jeho dítě vychovávat jako učedníka andělů...“

Bylo to možná trochu zlomyslné.

Ale Oldovi to nikdo nevyčítal.

Mezitím přiletěl Alexijev. Zrádnou ďábelskou vysílačku s Vítkem brzy zaměřili a hladce odstranili, aby nepředstavovala nebezpečí při případné návštěvě Země.

Olda se operace účastnil jako asistent, přenechal to Alexijevovi. Pomáhal ještě maminku odvézt, ale svěřil ji do opatrování tátovi. Sám se vrátil na sál.

„Poslyš, Ivo,“ řekl Alexijevovi. „O prázdninách jsem na vesnici potkal pomocníky ďáblů. Dělali potíže, ale pak se jimi zabýval Přítel andělů a tvrdil, že se jich nemusíme obávat, protože jim trochu přemazal paměť, aby na službu ďáblům zapomněli.“

„To by snad znamenalo, že se jich už nemusíš obávat,“ přikývl Alexijev.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Olda. „Napadlo mě zakročit i u nich. Mohli by být ohrožení, jako kdyby se vzbouřili, nemyslíš? Smazaná paměť asi sama o sobě člověka z moci ďáblů nedostane.“

„Člověče, to bys mohl mít pravdu,“ zvážněl Alexijev.

Olda si tedy telepaticky přivolal jedno ze štěňat, Broka. Požádal ho, aby zavolal štěněcí službu cestovní kanceláři na Zemi a když ho Brok ujistil, že Alík je připravený, pověřil Olda Alíka, aby se spojil s Cilkou.

Přes tento řetězec se pak zeptal Cilky, jestli by se mu nemohla podívat, co právě dělají Prskavcovi, především ti z Ameriky, otec a syn Johny a Ingrid.

„Ty to nevíš?“ podivila se Cilka. „Před měsícem se všichni tři zabili v autě.“

„Jak to?“ zarazil se Olda.

„To nikdo neví,“ odvětila Cilka. „Jeli prý moc rychle a najednou z ničeho nic vjeli do protisměru, přímo pod kamion. Všichni na místě mrtví. Tady se o tom dlouho mluvilo, někteří jim to přáli, ale většina říkala, že se poslední dobou změnili k lepšímu a že je jich škoda.“

„Aha,“ polkl zklamáním Olda. „Takže mě to napadlo dobře, ale pozdě.“

„Co tě napadlo?“ zajímalo Cilku.

„Napadlo mě, že jim může hrozit nebezpečí,“ vysvětloval jí Olda. „Měl jsem pravdu, ale napadlo mě to pozdě.“

„Co tě vlastně napadlo?“ chtěla vědět Cilka.

„Něco důležitého,“ řekl Olda. „Ale to bychom si měli říci mezi sebou. Když tě nevidím, není to ono.“

„Jen povídej, jindy ti telepatie nevadila,“ řekla trochu kousavě.

„Nevadila,“ řekl Olda. „Ale nejsem na Zemi a telepatím s tebou přes dvě štěňata, to je hodně velká oklika.“

„Přes dvě ...štěňata?“ zarazila se.

„Ano,“ ujistil ji. „Jsem právě mimo dosah pozemské telepatie a ta štěňata, kterých jste šest zbytečně utopili, nám teď zajišťují spojení se Zemí.“

Myslel si to hodně jízlivě, ale ta jízlivost nejspíš přes štěňata neprošla. Škoda.

„Hele, nemohl bys mi aspoň říci, co to bylo za nebezpečí?“ chtěla vědět Cilka.

„Prskavcovi sloužili ďáblům,“ začal Olda. „Pak se opravdu polepšili, ale ďáblové na ně nezapomněli. Není asi snadné se od nich odtrhnout.“

„A neříkal jsi naposledy, že už budeme před nimi bezpeční?“ sondovala opatrně Cilka.

„Myslel jsem si to,“ přiznal Olda. „Ale neříkal jsem, že to tak bude navěky.“

„A ty si vážně myslíš, že by mohli...“ uvažovala Cilka.

„Podívej, Cilko,“ přerušil ji Olda. „Narazili jsme na Zemi na skutečné ďábly, tady končí veškerá legrace. Nežijeme na Zemi, přestěhovali jsme se do světa, kam se za námi nedostanou. Kdybych si opravdu myslel, že ti něco hrozí, navrhl bych ti přestěhovat se k nám i s rodiči.“

„To by naši určitě nechtěli,“ odvětila rychle.

„Rodiče Máni Hadrbolcové a Jarči Koutové už tu jsou,“ řekl Olda. „Holky se účastnily přímého konfliktu s ďáblem a ten si je mohl zapamatovat. Mohl by se jim mstít na rodičích i na sourozencích. Raději jsme je přesvědčili, aby se sem přestěhovali. Nemusíš se bát, tady se všichni uživíme.“

„A co ty?“ chtěla vědět Cilka.

„Bydlím tu také i s rodiči,“ řekl Olda.

„No jo, to máš těžký,“ zachmuřila se Cilka. „Našim se nebude chtít.“

„Ani Hadrbolcům, ani Koutům se nechtělo,“ ujistil ji Olda.

„A co by tam dělali?“ dodala Cilka. „Táta je přece sedlák, na doktora se nehodí.“

„Upřímně řečeno, sedláky tady nepotřebujeme,“ řekl Olda. „Ale kdyby se přeškolil na sadaře, těch by tu bylo potřeba hodně.“

„Sadař má k sedlákovi blízko,“ uvažovala Cilka. „Táta má na Zemi velikou zahradu, asi by mu nevadilo mít ji jinde. Jenže on je pyšný na to, že tady žili už naši prapra...“

„Pamatuješ se na salámovníky, co jsme všichni spolu sázeli?“ připomněl jí Olda.

„Jak by ne,“ usmála se. „Budeš se divit, rostou. Už jsme sklidili pár malých salámků, dohromady asi pět kilo. Rozdělili jsme je poctivě, nakrájeli na chleba a měli jsme z nich pár docela dobrých svačin.“

„Tady bychom je také potřebovali,“ řekl Olda. „Od hlavonožců máme nejen salámy, ale i máslo, chlebovníky, melouny a špekovníky, nediv se, vycházíme s nimi v dobrém. Tady ve zdejším světě zase rostly jitrnicovníky, masohrušky a mléčné stromy. Ale my doktoři tu máme plno práce, do sadařiny fušujeme jen jako hobby a podle toho to vypadá. Někdo by se tomu měl věnoval soustavně.“

„Vy už jste doktoři?“ chytila se toho.

„Diplom ještě nemám,“ přiznal Olda. „Ale to je jen otázka zkoušek, zkušeností máme dost, dokonce i s kříšením mrtvých.“

„A bylo by možné, aby si tam táta přivezl traktor, nářadí, ale hlavně krávy a pár prasat?“

„Traktor ...na sadaření?“ zapochyboval Olda. „Což o to, dostat sem traktor nebude žádný problém, jako palivo vyzkoušíme naftovníky... ale na krávy, koně a prasata zapomeň, zvířata ze Země by tu jen překážela.“

„To tátu těžko přemluvím,“ zakabonila se Cilka. „On tvrdí, že brambory má nejraději propasírovaný přes prase a na šunku nedá dopustit.“

„A co když požádáme chobotnice z Xijtry, aby pro nás vyvinuly šunkovníky?“ napadlo Oldu. „V genetických úpravách mají tisíciletou praxi, tohle jistě zvládnou.“

„Geneticky upravované potraviny? Fuuuj!“ otřásla se.

„Ale salámy ti chutnaly, co?“ rýpl si Olda. „Jen počkej, až ochutnáš jitrnice! Mají chuť po majoránce, ačkoliv majoránku ani maso neviděly ani z rychlíku!“

„No jo, ale nevíš, co za průšvih z toho časem může být...“

„Cilko, znáš ty vůbec poselství Alfréda Nobela?“

„Toho od Nobelovy ceny?“

„Jo, přesně toho,“ potvrdil Olda. „Proslavil se zejména dynamitem pro usnadnění prací v kamenolomech a dolech... zkrotil tím nebezpečný nitroglycerin, používaný předtím. Spoustě lidí zachránil život a za kdejaké zneužití už rozhodně nemůže.“

„To vím, to se učí ve škole,“ přerušila ho Cilka.

„No a co možná nevíš: Nobel si v závěti kromě udělování cen vymínil, aby mu na výročí jeho smrti zapalovali na hrobě ...ten nebezpečný nitroglycerín.“

„Ten bouchavej?“ nedůvěřovala mu.

„Jo, ten. Když ho opatrně zapálíš, shoří rychleji než benzín, ale klidně, nebouchá. Dělají to už hodně dlouho, Nobelův hrob toho dost pamatuje, ale ještě se nestalo žádné neštěstí.“

„No dobře, asi si dávají pozor... ale o co jde?“

„To je totiž to Nobelovo poselství lidstvu: Nebezpečné věci svěřujte jedině odborníkům! A neplatí to jen o nitroglycerinu...“

„Dobrý,“ uznala mu to. „A co to má společnýho s námi?“

„Podívej, Cilko, když nás Bísíája naučila léčit, byla by podle mě chyba nevyužívat toho. Ale pravdu máš i ty, nemůže být každý lékařem, někdo musí být i sedlákem. Co kdybychom tobě a tvým rodičům umožnili kontakt s chobotnicemi, vyznají se v zemědělství lépe než lidé. Když se to od nich naučíte, můžete se na Zemi stát nejlepšími sedláky na světě. Co ty na to?“

Odpověď dlouho nepřicházela. Cilka zřejmě přemýšlela.

„Vypadá to lákavě,“ odvětila po chvíli.

„Chobotnice mají lepší zemědělství než my lidé, i když jiné,“ pokračoval Olda. „Tady to nepotřebujeme, ale až se budeme vracet na Zem, bude se to jistě hodit. Když už chce mít z tebe tatínek sedláka, tak aspoň trochu inteligentního, nemyslíš?“

„Táta si to vůbec představuje hrozně,“ řekla. „Nejdřív mi zakázal mluvit s tebou, teď mě zase přemlouvá, abych se kamarádila s Jirkou Rovným... Jirka je tak jako tak můj kamarád, ale nesnesu, aby mi někdo nařizoval, s kým se kamarádit smím a s kým ne. Ani vlastní táta!“

„Dobře děláš!“ opáčil Olda. „Do toho si nenech mluvit, třeba se to vyřeší jinak. Ještě by tě nahnali do něčeho, čeho bys litovala. Jako když se pan Prskavec starší snažil dát dohromady nás dva. To bylo tak nepřirozené, že to nemělo šanci, i když věřím, že to asi myslel dobře...“

„Poslyš, Oldo... zlobíš se ještě, že jsem ti dala košem?“ pomyslela si.

„Nezlobím,“ řekl Olda klidně. „Ani bych nechtěl holku, která si mě neváží.“

„Já jsem tě uznávala!“ namítla.

„Ale jdi!“ usmál se. „Vždyť jsi mi to sama řekla na rovinu. Byl jsem pro tebe mrňousek, nevzala by sis mě, ani kdybych byl jediný na světě.“

„Protože mě pan Prskavec naštval,“ opáčila rychle. „No uznej, rozhodovat beze mě něco tak závažného, to si dovolil moc!“

„Však jsem mu taky předpovídal neúspěch,“ souhlasil Olda. „Hele, pusť to z hlavy, je to pryč... a dopadlo to lépe, než jsme si oba přáli, ne?“

„Nevím,“ vzdychla si. „Ty sis tam našel hned dvě, zato já tady...“

„Ale copak? Vždyť tam máš docela dobrou partu!“ podivil se.

„Parta je dobrá, ale...“ zarazila se najednou.

Olda už se chtěl zeptat, co jí vadí, když se zase ozvala.

„Poslyš, to bych ti raději řekla soukromě, aby to nešlo přes štěňata. Nemohli bychom se sejít? Ale někde na Zemi, nevím, jak bych se do toho vašeho světa dostala.“

„Chceš, abych za tebou dneska přiletěl?“

„Dneska?“ rychle uvažovala. „Dneska už raději ne. Co takhle zítra večer?“

„Přiletím tedy zítra večer,“ souhlasil. „Pro mě je to maličkost.“

„Budu tě vyhlížet,“ slíbila mu.

Errata:

26.05.2021 10:29