Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Od chvíle, kdy se do Útočiště přistěhovali Hadrbolcovi, se dětskému čtyřlístku kontakt se Zemí ztenčil. Kromě lékařů, dojíždějících do opevněné cestovní kanceláře, se na Zemi pohybovala už jen Jarča, ale ani ona se tam netoulala zbytečně, jako dřív. Také ji začínala více zaměstnávat příprava na školu. Přilétala teď z domova brzy ráno, občas se dokonce nechala svézt autobusem, ale když po rozmístění pacientů všichni rozdali své dávky energie, uklidili se někam stranou a společně se až do večera učili.

Toho rána to přitom začalo docela obyčejně...

Jako vždy po příjezdu pravidelného autobusu se u vchodu do paláce shromáždili všichni zaměstnanci včetně štěňat. Doprovázející lékař Libor Černý předal Vendule Brožové složku s diagnózami a začal pomáhat pacientům vystupovat.

Nepohyblivých pacientů bylo tentokrát méně. Jen dva museli z autobusu vynést, uložit na lůžka a odvézt, ostatní vystoupili sami. Někteří se nadšeně protahovali, ačkoliv cesta nebyla dlouhá, jiní se procházeli a přitom si dupali na půdu tohoto světa, jako by tomu pořád nemohli uvěřit, jen dva využili nabízených křesílek a posadili se.

„Mohl bych si soukromě promluvit s doktorem Alexijevem?“ zeptal se Libora Černého jeden z těch pohyblivějších. Zdál se být mladší než byl věkový průměr pacientů, měl na sobě bezvadný černý oblek a ani nevypadal jako pacient, spíš jako zdravý. Což byl klamný dojem, sem přece zdraví lidé nejezdili.

„Momentíček, prosím, teď na to není čas,“ omluvil se mu doktor.

„Chcete ten rozhovor zprostředkovat?“ nabídla se naopak ochotně Marie. „Zavolám ho a mohla bych vám to tlumočit.“

„Nechci,“ odmítl ji pacient. „Chtěl bych s ním mluvit sám, mezi čtyřma očima.“

„To nepůjde,“ ujistila ho Máňa. „Doktor Alexijev je sto kilometrů odtud a má tam plno práce. Nemůže se jen tak uvolnit.“

„To je nemilé,“ zamračil se pacient. „Já s ním ale opravdu potřebuji hovořit a jeho to jistě bude zajímat. Říkali mi, že tu určitě bude, je tu snad ještě šéfem, nebo ne?“

„Trochu jsme se reorganizovali,“ opáčil Olda. „Alexijev teď řídí pardubickou pobočku. Tady šéfuje doktor Černý, ale budete muset počkat, až dokončí příjem.“

„Času mám dost,“ zamračil se pacient. „Vy jste také pacienti?“

„Ne, my tu léčíme,“ odvětila Máňa všesměrově telepaticky. Tuhle otázku už tady slyšeli přinejmenším stokrát, stokrát na ni odpověděli, ale málokdo jim věřil, když na něho promluvili normálně. Telepatie jim ale dodala takové věrohodnosti, že už obvykle nikdo nepochyboval.

Pacientem to trhlo, jako ostatně s každým, kdo se poprvé setkal s telepatií. Z překvapení se ale velice rychle vzpamatoval.

„Taky dobře,“ opáčil. „Je tu někde poblíž nějaký kluk Olda? Jestli opravdu léčíte, měli byste ho znát.“

„To jsem já,“ řekl Olda nahlas, ale ani se nepohnul. Pacient se mu nějak nelíbil. Z příliš sebejistých lidí se obvykle vyklubali notoričtí kverulanti, kterým nebylo nic po chuti. A tenhle vypadal přímo ukázkově.

„Mohl bych si tedy promluvit aspoň s tebou?“ obrátil se pacient na něho.

„Beze všeho,“ přikývl Olda. „Ale můžete klidně mluvit před všemi. Mezi námi telepaty nemají soukromé hovory smysl, stejně všichni víme všechno.“

„Mezi vámi telepaty?“ opakoval trochu udiveně.

„Telepatii užíváme všichni mimo pacientů,“ řekl Olda. „Výjimky spočítáte na prstech.“

Narážel tím nejspíš na řidiče Bulise a jeho ženu, kteří pořád telepatii odmítali.

„S tím jsem nepočítal,“ zamračil se pacient.

Ještě jednou přelétl očima mlčící čtyřlístek, ale děti vypadaly neústupně.

„Dobrá,“ rozhodl se náhle. „Dovolte mi představit se. Na seznamu pacientů jsem jako Isidor Kohák, ale mé skutečné jméno je Ariel Sarimachiel a jsem – ďábel.“

Oldovi se úžasem rozšířily oči. Pravda, pacient se mu nezdál, ale přímé přiznání jejich největšího nepřítele bylo pro všechny trochu silné. Máňa, Jarča i Vítek se rychle vzpamatovali, bez dalšího domlouvání utvořili kolem vetřelce vějíř, ale čekali, co udělá Olda.

„Nepřišel jsem vám škodit, ale vyjednávat,“ dodal Sarimachiel rychle, když viděl, jak se všechny čtyři děti okamžitě připravily... na co? Na obranu, nebo na útok?

Nikdo mu neodpověděl.

„Podívejte se, chci jednat na rovinu,“ pokračoval, když viděl ty sveřepé pohledy.

„K vyjednávání musí být alespoň minimální důvěra,“ řekl Olda zamračeně. „Nedivte se, máme s vámi velice špatné zkušenosti,“ dodal.

Usoudil, že bude lépe neznámého zaměstnat vyjednáváním, než přiletí Alexijev, kterého zatím Máňa telepaticky přivolávala.

„Vím to,“ přikývl ďábel. „Ale tady jsme na vaší půdě. Vydávám se vám zcela do rukou, nemám ani možnost vrátit se vlastní silou. Očekávám, že se s vámi dohodnu po dobrém, jinak bych to ani neriskoval.“

„To tedy očekáváte hodně,“ naježil se Olda. „My vám totiž nevěříme ani pozdrav.“

„Ale uvěřili jste mi! Přinejmenším mé jméno a původ,“ usmál se trochu kysele ďábel.

„To ještě ano,“ přikývl Olda. „Vaše psychoúdery už známe, takže se nedivte, když jsme ostražití. Jsme sice na vás jen čtyři, ale nečekejte, že se k vám kdokoliv z nás obrátí zády.“

„Buďte tedy ostražití,“ souhlasil ďábel. „Tím tolik neriskujete. Já riskuji víc.“

„Možná,“ připustil Olda. „Proč jste vlastně přišel?“

„Aby bylo mezi námi jasno,“ pokračoval ďábel. „Nejsem žádný oficiální vyjednavač, jsem jen soukromá osoba. Přišel jsem za vámi tajně, u nás o tom nikdo neví. Vám to prozradit musím, nemám zkrátka jinou možnost.“

„Dobře, tak nám tedy soukromě vyklopte, proč jste tady,“ mračil se Olda.

„Jsi pro mě nejzajímavější člověk nejen tady, ale i na Zemi,“ řekl ďábel. „To není žádná lichotka, ty nemám ve zvyku, to je skutečnost. Jeden z nás, asi si ho pamatuješ pod jménem Johan, ti vpálil cejch. Nejspíš už víte, že je to spolehlivý biočip ke sledování našich objektů, to vám jistě neříkám nic nového. Nedávno ale Johan přišel s neuvěřitelnou zprávou, že tě viděl na vlastní oči na Zemi, ale nic tě přitom neprozradilo, biočip zkrátka selhal. Informoval jsem se o tom pro jistotu důkladněji. S biočipem jsi byl na Zemi čtyřikrát, vždycky jen krátce, pod jednu vteřinu. Nevím, jak jsi přežil čtyři popravy ze satelitů, ale pak jsi tam najednou byl bez funkčního čipu a kdyby tě Johan na vlastní oči neviděl, nikdo by o tobě nevěděl.“

„Ty biočipy, jak jim říkáte, jsou pěkné svinstvo!“ vybuchl Olda. „Nepoužíváte je jen ke sledování, vy jimi lidi rovnou vraždíte!“

„Hodnocení si můžeme oba nechat od cesty,“ řekl klidně ďábel. „Nepřišel jsem se dát od vás přesvědčovat a vůbec ne, když s vámi souhlasím. Je to obousečná zbraň a nezabíjí jen lidi. Důležité je jen jedno. Umíte ten biočip najít a odstranit, že?“

„Odstraníme to každému, koho si vezmeme pod ochranu,“ mračil se Olda. „Tyhle podlé prostředky už vám nepomohou.“

„Jak komu,“ podotkl bez mrknutí oka ďábel. „Proto jsem tady. Potřeboval bych od vás službu. Abyste jeden takový biočip našli a zničili. Nechci to zadarmo.“

„Chcete snad vědět, jak to děláme?“ opáčil Olda. „Z toho se moc nedozvíte. Nanejvýš se přesvědčíte, že ten biočip najdeme, ať je schovaný kdekoliv.“

„Nezajímá mě, jak to děláte,“ řekl ďábel. „Zajímá mě jen výsledek. Chci zkrátka jeden takový biočip zničit. Aby beze stopy zmizel, jako ten tvůj.“

„Vy to sami nedovedete?“ nedůvěřoval mu Olda.

„Dovedeme,“ přikývl ďábel. „Kdo někoho očipuje, obvykle dobře ví, kam to do objektu vložil a teoreticky to může i odstranit, i když se to obvykle nedělá. Jiná možnost je lokalizace pomocí bioradaru. Ten je ale na Zemi jen jeden, je příliš dobře hlídaný a oprávnění k němu má jen rada knížat. Já do ní nepatřím, takže tu možnost nemám. Proto jdu za vámi.“

„Poslyšte, nechcete nakonec odstranit ten biočip sám u sebe?“ napadlo Oldu.

„Proto jsem tady!“ zdvihl prst ďábel. „Dá rozum, kdybych to chtěl pro někoho jiného, nechodil bych sem osobně, ne?“

„Proč to ale chcete?“ nedůvěřoval mu Olda.

„To je velice primitivní otázka i odpověď,“ ušklíbl se ďábel. „Nač to potřebuji? Asi aby o mě nikdo nevěděl, ne? Myslíš, že jen tobě bylo nepříjemné vědět, že tě někdo nebo dokonce něco neustále sleduje?“

„Proti mně jste to ale použili jako vražednou zbraň!“ vybuchl Olda.

„Jak vidím, neúspěšně,“ odvětil ďábel. „Mít na hlavě klobouk, smekl bych, málokdo to přežije. Skoro si myslím, že jsi první, kdo zůstal naživu, i když se takové případy jistě budou utajovat, jak to půjde... Nejspíš tě zachránilo, že ses vždycky na poslední chvíli spasil útěkem. My jsme sice odolnější, ale uvažuj, snad si nemyslíš, že se tyhle biočipy dají používat jen proti lidem? Hodně bys mě zklamal, mám jinak o tvé inteligenci dost vysoké mínění.“

„Takže se chcete dostat mimo dohled vašich šéfů, je to tak?“ nadhodil Olda.

„Přihořívá!“ přikývl ďábel. „A nejen to. Nezbylo mi než vsadit na upřímnost, ačkoliv to ode mě vypadá jako kapitulace. Johan vyzpovídal ve tvém okolí kdekoho, takže víme, že na Zem dorazili naši dávní nepřátelé. Ano, ti, kterým říkáte Ogdurové. Naše knížata již rozvažují všechny možné strategie, ale podle mě, upřímně řečeno, přicházejí v úvahu jen dvě. Zoufalá obrana do posledního bojovníka, nebo útěk. Třetí variantu, včasnou likvidaci jejich předvoje, jsme zřejmě prošvihli. Víme, že tady byla jen jedna malá andělka a tu bychom snad dokázali zamést beze stop, kdybychom si jí všimli. Vyklouzla nám ale a už to nenapravíme.“

„To je jen dobře,“ řekl Olda. „Bísíája tvrdila, že si musí přivést své krajany, sama by na vás nestačila. Víme ale, že se v pořádku vrátila, takže je otázkou času, kdy se tu objeví.“

„To už vím i bez tebe,“ ušklíbl se ďábel. „Naše smůla je v tom, že je nás málo. Jediná dívčinka by nás neohrozila, ale podle všeho jich tu bylo víc. Na ty ostatní jsme přišli nepřímo, až podle bilance škod, byl to ale jen předvoj, dalo by se říci, že nás jen poškádlil. Nebezpečné na tom bylo, že jsme si jich nevšimli. Jejich říše je větší a mohou na nás přitáhnout takovou sílu, že boj do posledního bojovníka bude podle mého soudu velice krátký. Knížata logicky uvažují i o ústupu, ale ústup má jinou podstatnou chybu. Nedokážeme včas postavit potřebné konvertory, takže se nedostaneme mimo jejich dosah. Zpovídal jsem i tvé bývalé kamarády na vesnici. Tvrdili, že jsi z jednoho světa na druhý procházel velice snadno. Buď tedy mají andělé konvertory všude, což je podle mě nesmysl, anebo se obejdou bez nich, i když je to jen moje spekulace. Útěk pak očividně nemá smysl. Dostihnou nás a donutí k předem prohranému boji na místě, kde nebudeme doma a kde nebudeme mít proti jejich síle nejmenší naději.“

„Vy si vážně myslíte, že nic jiného než válka nepřipadá v úvahu?“ řekl Olda.

„Možností je plno,“ ušklíbl se ďábel. „Třeba vzdát se bez boje. Zkus to ale navrhnout knížatům! Pomalé upečení v oleji není zrovna příjemná smrt.“

„A vy se chcete vymanit z evidence vašich knížat, nebo jak jim říkáte...“ uvažoval Olda. „Co chcete dělat potom?“

„Víš, každá upřímnost má své meze,“ odvětil Ariel. „Co chci udělat, to neprozradím ani tobě, ani nikomu jinému. To má smysl jen když to zůstane mým soukromým tajemstvím.“

„Jak chceš ale počítat s naší ochotou pomoci ti?“ namítl Olda.

„Prozradím ti tedy jedno, nebudu vám škodit. Neznamená to, že musíme být ode dneška přátelé, ale může to znamenat věčný mír, přijatelný pro obě strany.“

„Věčný mír? A tomu máme věřit?“ pochyboval Olda.

„Poslyš, hochu! Kdybys žil jako já padesát tisíc let a většinu času bys zabíjel, asi by ti došlo, že i elitní ďábel může mít vraždění po krk,“ řekl Ariel a ani to nevypadalo falešně. „Nejsem pitomec, abych věčný mír navrhl jako řešení našim knížatům, to by byla poukázka na popravu. Co ale nemůže udělat komunita jako celek, může jedinec. Proto chci tu nezávislost.“

„Vy se chcete schovat mezi lidi?“ zkusil to Olda.

„Něco takového,“ řekl neurčitě Ariel. „Mohl bych využít zmatku při ústupu, převést se do hibernace, kdy biočipy nepracují, nechat se probudit, až ostatní zmizí, ale to by nestačilo. Andělé by si mě našli. Proto jsem přišel za vámi.“

„Když nebudete lidem škodit, nemusel byste se bát ani Ogdurů,“ řekl Olda.

„Vážně si to myslíš?“ podíval se na něho ďábel tak ostře, až měl Olda dojem, že ho jeho oči propalují skrz naskrz. Žádné zvuky ani podezřelé podprahové pohyby ale nevnímal, zdálo se, že ďábel nic takového nepoužívá.

„Nemám důvod si to nemyslet,“ odvětil pevně. „Ogdurové jsou spravedliví.“

„No právě!“ vzdychl si Ariel. „Jsou spravedliví... to je výhoda pro všechny bez hříchů. Kdo nic špatného neprovedl, bát se jich nemusí. Ale když má někdo jako já na krku miliony mrtvol, pak mu spravedlnost nedává zrovna jásavé vyhlídky, nemyslíš?“

„Vy jste... zabíjel... po milionech?“ zamračil se Olda.

„Jistě,“ přikývl Ariel. „Od elitního pilota nemůžeš očekávat, že by neublížil kuřeti. Ve svém životě jsem odpálil desítky atomových střel. Některé vykryly štíty, ale pár jich důkladně cíle zdevastovalo, jak už to atomové střely dovedou.“

„Co to mohlo být za štíty, proti atomovým střelám?“ napadlo Oldu.

„To vy lidé zatím neznáte,“ mávl rukou Ariel. „Tady jsem taky žádnou atomovou střelu neodpaloval. Vystačili jsme si zatím bez nich, ale žijeme u vás teprve šest tisíc let, předtím vás navštívilo jen pár výzkumných výprav. Zato náš svět je radiací prosáklý tak, že je nebezpečné tam jenom nahlédnout.“

„Krátce jsem se tam díval,“ souhlasil Olda. „Bísíája mě ale před tím varovala.“

„Není oč stát,“ řekl ďábel. „Spanilá Gehenna, svět jitřní svěžesti... jo, kdysi to býval náš svět, tohle z ní udělala atomová válka.“

„Vy jste odtud utekli k nám?“ vyhrkl Olda.

„Utekli? Dá se to tak říci,“ přiznal ďábel. „I když ne všichni. Někteří tam zůstali, jen my jsme pochopili, že už to nemá smysl.“

„A ti co tam zůstali, zahynuli?“ nadhodil Olda.

„Hodně jich zahynulo,“ řekl ďábel. „Ale někdo tam zřejmě žije i v tom radioaktivním pekle dodnes. Ti co tam zůstali, žijí v podzemních krytech, ale čas od času po sobě házejí další a další atomové střely, protože tam radiace občas prudce stoupne. Bez přiživování by už dávno poklesla. My je ale jen monitorujeme.“

„Ono jim to nestačilo?“ vzdychl si Olda.

„Pekelná knížata jsou známá tvrdohlavostí,“ řekl ďábel. „Dokud tam budou nepřátelské strany, budou se zabíjet. Počítám, že jich tam už víc než dvě nebude. Poslední uprchlíky jsme na Zemi přivítali před dvěma tisíci lety, to už tam byli jen Árjové, Baalové a Asbeelové, ale Asbeelové byli na tom špatně a dnes už nejspíš nežijí.“

„A vy jste od nich utekli?“ zajímal se Olda.

„Další boje neměly smysl,“ zavrtěl hlavou Ariel.

„Ano, ale utekli jste k nám na Zem. Proč se u nás skrýváte?“

„Protože s vámi nikdo nechce jednat. Vaše lidské státy jsou ubohé bandy. S kým máme jednat, když se za sto let v jejich vládách vystřídá dvacet gaunerů? Smlouvy už za padesát let po podepsání neuznáváte, to vážně nemá cenu. Zavedli jsme si mezi vámi svůj pořádek a sami ho dodržujeme, víc od nás nechtějte. Nejhorší je, že ani u vás na Zemi nejsme úplně v bezpečí. Dohodli jsme si příměří jen mezi sebou.“

„Takže mezi vámi a lidmi Země žádné příměří neplatí?“

„Vás nepovažujeme za protivníky,“ přiznal ďábel. „Nemůžete nás ohrozit, jste pro nás, jak bych to řekl, pořád ještě podlidé...“

„Zajímavé je, že jste za těmi podlidmi přišel s prosíkem!“ zamračil se Olda.

„To je něco jiného,“ řekl ďábel. „Máte cosi od andělů, víte tisíckrát víc než jiní, jednat s vámi už má smysl.“

„Aha,“ spolkl to Olda. „Takže příměří je jen mezi vámi a Gehennou.“

„Tak jsem to neřekl,“ opáčil ďábel. „Mezikmenové příměří panuje jen mezi námi, co žijeme na Zemi. Na Gehenně o nás nevědí a to je dobře, škodili by nám. Dva tisíce let na Zemi vyčkáváme, až se ti na Gehenně navzájem vybijí. Čekáme, až tam zůstane poslední vítězný kmen a s tím si to rozdáme. To měla být ta poslední a rozhodující bitva. Armageddon, to slovo jste už jistě slyšeli. Je nás málo, ale jsme dobře vyzbrojení a víme jak na ně. Vyhubíme je, aby nám už nemohli škodit.“

„Nejste moc vlídní ani sami k sobě,“ podotkl Olda.

„Prach z těch vlídných je dávno rozvátý po mnoha světech,“ ušklíbl se ďábel. „Přežijí jen nejsilnější a nejchytřejší. Kdyby to šlo podle našich plánů, zůstali bychom naživu jen my, co jsme na Zemi. Plány ale občas nevycházejí. Objevili se andělé a ti mohou šeredně zamíchat kartami. Místo vítězného armageddonu to spíš vypadá na potupný ústup.“

„Po tomhle si ani nejsem jistý, jestli vám máme pomáhat,“ mračil se Olda.

„Proč ne?“ opáčil klidně Ariel. „Podívejte se, nabízím vám věčný mír, to není tak málo. Ubude vám jeden protivník. Patřím k letecké elitě, mohl bych vám nadělat vrásky, kdybychom se někdy utkali v bitvě. Mám ale vraždění, bitev a ničení dost, chci se od ostatních odtrhnout a doufám, že mi k tomu pomůžete. Je to určitě i ve vašem zájmu.“

„Tak jak to říkáte, by to mohlo být i pravda,“ řekl Olda. „Jde o to, jestli se tomu dá věřit a co máte za lubem nekalého, kdybychom vám přece jen pomohli.“

„Nevěřte mi,“ pokrčil rameny. „Ale počítejte, jestli to pro vás nebude výhodné. Uvažte, když na naší straně zmizí jeden bojovník, nebude to ani moc znát. Se mnou ale zmizí vimaan, bombardér o jakém nemáte ani tušení, s pětadvaceti atomovými hlavicemi a s palebnou silou dalších zbraní. Rodzoty asi neznáte, ale uvěříte mi, že bych jimi zametl se všemi letadlovými loděmi lidských armád? To už je jiný počet, ne?“

„To máte na Zemi tolik atomových hlavic?“ zarazil se Olda.

„Dost,“ řekl Ariel. „Chci si jich vzít maximální počet, co se ještě vejde do vimaanu, ale nemusíte se jich bát, nechci je použít proti vám a neberu je kvůli ničení. Naše atomové bomby mohou být výhodným dlouhodobým zdrojem energie. S tím vydržím i pěkných pár tisíc let.“

„Plánujete tedy jejich mírové využití?“ ušklíbl se Olda.

„Dá se to tak nazvat,“ souhlasil ďábel. „Nožem můžeš někoho zabít, nebo krájet chleba, záleží jen na úmyslu. Chcete mi něco vyčítat? Své bomby nechci použít k ničení. Vaše bomby jsou primitivnější, ale také pěkně silné, ale hlavně, dají se využít jen a jen k zabíjení.“

„My nemáme žádné atomové bomby,“ řekl suše Olda.

„Vy asi ne,“ připustil ďábel. „Myslel jsem lidi na Zemi.“

„To vám věřit můžeme, ale nemusíme,“ řekl Olda. „Můžete být soukromá osoba nebo špion. Třeba vám jde o získání informací o tomhle světě.“

„Pár našich skutečných špionů už jste tu měli, něco o vás víme,“ řekl klidně Ariel. „Mě to ale nezajímá. Podívejte se, nejbližší sousedy Země znám. Mám jistotu, že váš svět nepatří do lunárních ani marsických, mohu vyloučit i měsíce Jupitera a Saturna. Tam všude už máme konvertory, ale žádný z těch světů to není. Cesta sem vede přes jedinou bránu a zbývají vazby na poslední tělesa téhle soustavy. Venuše, Jupiter, Saturn nebo Uran.“

„Jste si tím tak jistý?“ ušklíbl se Olda.

„Nemůžete popřít, že tenhle svět je bezprostředním sousedem Země. Může to být jedině venušský, jupiterský, saturnský svět či svět ledových planet a teoreticky i sluneční. Na žádném z těchto těles se nám nikdy nepodařilo postavit konvertor. Zkoušeli jsme to kdysi na Venuši, ale ve žhavé kyselině sírové jsme nemohli opustit ochranné silové pole, to se pak těžko něco staví. Na Jupiteru jsme přišli o pár vimaanů, nemělo to zkrátka smysl. Velké planety jsou i pro nás hodně drsné. Hodně byste mě ale překvapili, kdybyste měli konvertor na slunci.“

„Sluneční vazby opravdu nepoužíváme,“ řekl Olda. „Máte ale pravdu, jsme na takovém světě. Jen skutečnou vazbu po mně nechtějte vědět, i my chceme mít svá tajemství. Tajemství našeho světa nás chrání před napadením z vaší strany.“

„Mějte si je, zřejmě máte k dispozici andělské konvertory,“ pokrčil rameny. „Ale to už jsem tady říkal, někdy je lépe nic nevědět. Nezajímá mě, kde jsem právě teď, stačí mi vědět, že to není na Zemi a musím vás teď přesvědčit, že bude i pro vás výhodné, když mi vyhovíte.“

„A co kdybychom vás na Zem už nevrátili?“ promluvila konečně i Jarča.

„Na Zemi bude o jednoho bojovníka méně, ale zůstane tam bombardér s více jadernými hlavicemi, než je třeba ke smetení Evropy,“ opáčil klidně Ariel. „Pilotů máme dost. Můžete tím přispět jen k větší zkáze vás lidí, až budou naši bojovat s anděly.“

„Malujete to hezky,“ uznal Olda. „Jen aby to nebyly straky na vrbě! Raději vás předáme Alexijevovi, právě přiletěl.“

Alexijev skutečně právě přilétal.

Příchodem dospělého se zdánlivě nic nezměnilo. Čtyři děti dál zaujímaly kolem vetřelce obranný vějíř, Alexijev se zařadil mezi ně. Ozbrojené příměří nadále trvalo, ostražitost snížit nemohli. Ďábel to viděl, ale dělal, že se ho to netýká.

Alexijev ocenil pochvalou, jak děti vyjednávaly. Jarča mu totiž celou cestu dělala přenos z jednání, takže se nemusel na nic vyptávat, jako kdyby tu celou dobu byl.

„Co jste, pane, řekl dětem, jako byste řekl i mně,“ řekl vážně Arielovi. „My telepaté už jsme zkrátka takoví...“

„To mi řekl už tady Olda,“ přikývl netečně Ariel. „Takže víte všechno. Tím lépe, aspoň to nemusím zbytečně opakovat. Jak tedy vidíte mou žádost?“

„Stejně jako ty děti,“ opáčil Alexijev. „My už jsme takoví...“

„To není odpověď, ani ano, ani ne,“ opáčil klidně ďábel.

„Víte, jste pro nás velké překvapení,“ řekl Alexijev. „Ďábel, který slíbí neškodit lidem, je asi takový protimluv, jako suchá voda!“

„Ale pojem suchý led znáte, ne?“

„Suchý led není voda,“ pokrčil rameny Alexijev.

„Nebudeme se snad hádat o slovíčka,“ řekl Ariel. „Požádal jsem vás o službu výhodnou pro obě strany, i když uznávám, že pro mě víc. Nabízím za to mír a můžeme se dohodnout i na něčem dalším. Už jsem řekl, zadarmo to nechci. Byl by to pro vás dobrý obchod?“

„Obchod?“ pokrčil rameny Alexijev. „Můžete nám zaručit, že nás na Zemi vaši krajané nechají na pokoji, až se tam vrátíme?“

„To vám zaručit nemohu,“ odvětil ďábel klidně. „Jistě chápete, že mohu jednat pouze za sebe, ne za ostatní. I když s nimi nesouhlasím a chystám se to ještě více zpečetit.“

„Pak nemluvte o obchodech,“ řekl Alexijev. „Nám nejde o kšefty, jde nám spíš o pomoc lidem v nouzi.“

„To se dá chápat i na mě,“ řekl Ariel. „Kdybych nebyl v nouzi, nebyl bych tu.“

„Tak jste měl přijít hned,“ řekl Alexijev. „Pomoc v nouzi vnímáme víc než peníze.“

„Idealisti!“ řekl Ariel. „Uvidíme, jak se budete chovat za deset let! Málo idealistů to vydrží déle. A když ano, lidé je sami vygumují.“

„Lidé občas bývají dobytek,“ přikývl Alexijev. „Zvlášť pod vaším vlivem.“

„Nemusíte nás vidět za kdejakým darebáctvím,“ odmítl ďábel. „Lidé si i sami na sebe ochotně vymýšlejí všelijaké krutosti. Je sice pravda, že je k tomu často vedeme, že využíváme lidské služebníky k různým, řekli byste špinavostem, ale spousta lidí k tomu žádný podrobný návod nepotřebuje. Atomové zbraně jste si na sebe vyvinuli sami. Naše atomovky jsou horší, ale ty vám nikdy nedáme.“

„Neříkejte, že je vám líto obětí, které to odnesou!“ opáčil Alexijev.

„To jistě ne,“ souhlasil ďábel. „Máme pravidlo nedávat podlidem do rukou příliš silné prostředky, mohli by je obrátit proti nám. Musíme mít nad vámi zajištěnou převahu. Kdyby se zdálo, že se příliš vyvíjíte, je to sice málo pravděpodobné, nicméně to nikdo nemůže vyloučit, museli bychom vás trochu srazit.“

„Srazit?“ pozvedl obočí Alexijev.

„Jistě,“ přikývl ďábel. „Už jsme to udělali několikrát. Určitě jste slyšeli o potopě světa, nebo o Sodomě a Gomoře. Co dnes víte o Atlantidě? Zbyla jen trocha pověstí. Prostě smeteme civilizační středisko, kde se lidé příliš vyvinuli. Dokážeme vyvolat i globální katastrofu.“

„Chcete říci, že dokážete potopit celý kontinent?“ zamračil se Alexijev. „Při tom by ale mohla vzniknout ničivá vlna a smést zbytek civilizace...“

„Potopu světa jsme udělali jinak,“ zavrtěl hlavou ďábel. „Vaše staré pověsti o ní nelžou. Byly to opravdu deště, ale pořádné. Není jednoduché narvat do stratosféry třetinu podchlazené oceánské vody, ale měli jste to vidět, když se uvolnila! Zametlo to doslova celý svět a z celé lidské civilizace zůstalo sotva pár trosečníků, kteří museli začínat úplně od nuly. Pět tisíc let jsme pak s vámi neměli nejmenší problémy.“

„Koukám, že jste se s námi zrovna nemazlili,“ vzdychl si Alexijev.

„My se nemazlíme ani sami se sebou,“ souhlasil ďábel. „Při našich válkách bývají ztráty způsobené nepřítelem v rovnováze s popravami zbabělců. Také by mě označili za zbabělce, kdyby se provalilo, o čem tady jednám, já to ale vidím jinak. Zbabělost ať mi nikdo nevyčítá! Prošel jsem se ctí bitvami, že se to nedá spočítat, tělo mám na tisíci místech regenerované po zraněních, ať si to někdo vyzkouší! Konec konců mi nemůžete upřít ani odvahu, když jsem přišel za vámi. Můžete mě zabít tisícovkou různých smrtí a kdyby má nabídka nebyla výhodná i pro vás, jistě byste neodolali a udělali to.“

„Tím si nebuďte jistý,“ namítl Alexijev. „Nepomáhali bychom vám, abyste nám mohl víc škodit, ale nemůžete tvrdit, že bychom toužili po vaší smrti.“

„Neříkejte!“ ušklíbl se ďábel. „Někteří z vás snad znají i soucit, ale na takové city se nevyplácí spoléhat. U nás už vůbec ne a u vás je to také bělovrannost.“

„Co bude pro nás tak výhodné, když budete na Zemi nezjistitelný?“

„Vy byste mě nezjistili tak jako tak,“ ušklíbl se Ariel. „To se bude týkat našich. A jak se budu chovat, to už jsem vám snad řekl. Nemusíte se spoléhat na mé city, beztak žádné nemám, ale může vám stačit, že chci žít v skrytu. Jakékoliv konflikty by vás dříve či později přivedly ke mně, takže vám nebudu škodit z vlastních zištných důvodů. To mi snad uznáte, ne?“

„Je to logické,“ přiznal Alexijev. „I když s vašimi motivy nesouhlasíme, bylo by to lepší než současný stav.“

„No vidíte, že se dohodneme!“ usmál se Ariel, snad poprvé upřímněji.

Oldovi už ale cosi vrtalo hlavou.

„Poslyšte, nebojíte se problémů, když vašim kolegům znenadání zmizíte ze světa? To je přece musí varovat!“ zeptal se ďábla.

„Hezky tě to napadlo, chlapče,“ usmál se trochu ďábel. „Já ale nezmizím. Napadlo mě to dřív než jsem se rozhodl. Je to čistě technická záležitost. Nebyl problém vyvinout si malou, nenápadnou náušnici, simulátor biočipu. Předává svou polohu skenerům místo biočipu. Teď ji nosí můj homunkulus. Je to sice jen člověk, ale slouží věrně. Skenery nerozliší dva signály tak přesně, takže to vypadá, jako když jsme právě spolu, ačkoliv jsem tady a měl bych vlastně zmizet ze světa, což by asi vyvolalo poplach. Nevyvolá. Bez základního zajištění bych nemohl nic riskovat. Až se vrátím, budu simulátor nosit dál a nikdo už to neodliší. Má to jen dva, zato podstatné rozdíly. Simulátor mě nepopraví, jak by to mohl udělat biočip, a v kritické chvíli ho rozšlápnu a adié!“

„Nerozšlápnete přitom jen tak mimochodem i toho svého... homunkula?“ zeptala se ho trochu ostřeji i Máňa.

„Poslyš, holčičko! Jsi nějak moc chytrá, ale do toho ti nic není!“ ztvrdl ďáblův obličej. „Bude mi ho asi líto. Ne ze soucitu, ale sloužil mi věrně, jak říkám... Ale co s ním? Ví o mně příliš mnoho a vytáhli by to z něho. Budu se muset bez něho obejít. Nakonec, rychlá smrt bude i pro něho milosrdnější, než co by ho jinak čekalo.“

„A co ho takhle vzít s sebou do ilegality?“ navrhla Máňa.

„Aby mě prozradil svým biočipem?“ pokrčil ďábel rameny. „Věřím, že byste mu to taky dokázali odstranit, ale tím by pro mě tak jako tak ztratil cenu. Nemohu riskovat, aby se mu zachtělo osamostatnit se.“

„Soucit opravdu není vaše silná stránka,“ řekla jízlivě Máňa.

„To jistě není,“ souhlasil mrazivě ďábel. „Ale tím se netrap. Z vašeho hlediska je to darebák a vrah. Zabil lidí, že by se nevešli do velikého dálkového autobusu. Lidské soudy by mu spravedlivě napařily aspoň pět set let vězení, a to ještě jen tam, kde neuznávají trest smrti. Děvčátek, jako jsi ty, zabil ...tuším šest. Nelituj ho! Věř mi, není to vhodný objekt soucitu.“

„Takového vraha máte za služebníka?“ vybuchla Máňa. „To jste se ujal pěkné zrůdy! A nejspíš to všechno spáchal ve vašich službách, co?“

„Ba ne, jen něco z toho,“ řekl ďábel. „Ta děvčátka byla jeho soukromá věc, ujal jsem se ho až pak. Jako služebník je výkonný. Ví, že mi vděčí za život, nedělá si iluze, jak by dopadl, nebýt pod mou ochranou, a vzepřít se? To už teprve ne! Plní mé rozkazy a nedovolí si nikomu soukromě zkřivit ani vlas, pokud mu to přímo nenařídím. Je to snaživý homunkulus, každý máme takové. Zrůdy jsou nejvěrnější a nejspolehlivější, vybíráme si je tak všichni. Jen ty nám dávají jistotu, že budou mlčet jako hrob. A když vědí, kdo jim poroučí, nepokoušejí se nás ani podvádět, dobře vědí, že to nemá smysl.“

„Počkejte...“ zarazila ho Máňa. „Když toho tolik provedl, než jste se ho ujal, pak jste mu ale pomáhal uniknout spravedlnosti! To je to tak jednoduché?“

„Je velice snadné svést policii na stopu, která neomylně vede k jinému,“ pokrčil rameny ďábel. „Obětní beránek to odskáče, homunkulus je vděčný, ale ví, že my to na něho víme.“

„My to ale chápeme jako další zločin,“ řekla Máňa.

„Vy toho hodně chápete jinak než my,“ souhlasil s ní ďábel. „Podívejte se, podle našich zákonů o nic nejde a podle vašich je to dávno promlčené, takže v této chvíli opět o nic nejde. Věřím, že s tím nesouhlasíte, ale to je asi tak jediné, co s tím můžete dělat.“

„Můžeme nesouhlasit až tak, že pro vás teď nehneme prstem,“ řekl Alexijev.

„Což neuděláte, protože i vy budete jednat pragmaticky,“ opáčil ďábel. „Jak jsem řekl, chcete-li ďáblům odebrat plně vyzbrojený bombardér, musíte něco překousnout.“

„Je otázka, co je větší zlo,“ uvažoval nahlas Alexijev. „Pomoci jednomu ďáblu, aby se mohl dokonale ukrýt, nebo nechat ďáblům o jedno letadlo víc?“

Všech pět už chápalo, že to bude složitý oříšek. Pomoci, nebo nepomoci...?

„Já bych mu pomohl,“ navrhl telepaticky Vítek, ale vnímali to jen Olda a Alexijev. „Je to zrůda, ale s tím letadlem má asi pravdu. Komu pomůžeme, když ho necháme zoufale bojovat spolu s ostatními? Spíš to někdo nevinný pořádně odnese!“

„Nevinní to odnesou v každém případě,“ namítl Olda k Vítkovi a Alexijevovi.

„Mně se to zdá jako další ďábelská past,“ řekla Máňa nahlas.

Jistě tušila, že se o podivném návštěvníkovi vedou skryté telepatické debaty, ale zřejmě se rozhodla nic neskrývat.

„Je to pro nás volba menšího zla, ale zlo zvolíme tak jako tak,“ uvažovala. „Po příchodu na Zem se i Ogdurové budou muset s místní elitou vyrovnat, ale oni to s nimi po dobrém jistě nevykšeftují, až je budou mít pěkně pohromadě. To by se tihle museli příliš změnit a to se mi nezdá. Když ale jednomu umožníme zmizet, budeme ho mít v zádech my i andělé a to i když je před ním včas varujeme. Vyhodila bych ho zpátky na Zem.“

„Ty bys tomu dala!“ odvětila také nahlas Jarča. „Necháš jim nejen bombardér, ale navíc pořádně rozzuřeného ďábla, odhodlanému ke všemu? To myslíš vážně?“

„Držela bych se zásady, že s nimi nemáme nic mít,“ dodala Máňa.

„Pomohla bych mu,“ obrátila se Jarča směrovaně na Alexijeva. „Můžeme mu přece dát nějaké podmínky navíc, ne? Beztak sliboval, že to nechce zadarmo!“

„Dobrý nápad!“ pochválil ji Alexijev nahlas, ačkoliv to vypadalo jako schválení Mánina názoru a Ariel byl okamžitě ve střehu.

„Který nápad myslíš?“ obrátil se na Alexijeva Olda.

„Vítkův – a Jarčin,“ odvětil Alexijev.

Na tváři ďábla teď četli údiv. Jarča odmítla Mánino zásadové řešení, ale Vítek neřekl nahlas ani slovo. Ariel to ale pochopil správně. Dohadovali se o něm skrytě, část názorů, ne-li většinu, zřejmě neslyšel. Měli tedy výhodu skryté domluvy, ale na výsledku to nic nezměnilo, jen že o jejich rozhodnutí nebude předem vědět.

„Rozmyslete si to dobře, času mám dost,“ řekl už zase klidně.

„Náš protivník samozřejmě neví, o čem mluvím,“ řekl Alexijev. „Řeknu mu to raději sám. Padlo zde několik návrhů, zamítavých i kladných. Nejvíc se mi líbil návrh s podmínkou, kterou bychom si měli ještě dát, když už to nemá být zadarmo.“

„S jakou podmínkou?“ zamračil se ďábel. „Přiznám se, když to nechci zadarmo, mám samozřejmě na mysli peníze, co jiného? I kdybyste odmítli dolary, mohu platit v jakékoliv jiné měně, nebo ve zlatě, jak chcete!“

„Peníze i zlato si nechte,“ opáčil Alexijev. „Nestojíme o dolary ani o jinou měnu. Máme na mysli podmínku, abyste nám opravdu nemohl škodit. Možná to vaše původní plány změní, ale musíme se zajistit proti porušení dohod. Zlobte se nebo ne, věřit vám jen tak nemůžeme, na to máme s vámi příliš špatné zkušenosti.“

„Chápu,“ mračil se Ariel. „Nedůvěra je ve vašem postavení velice rozumná, nedivím se vám. Dobrá, jakou máte podmínku?“

„Dáte ten bombardér nám,“ řekl Alexijev. „S veškerým vybavením, včetně atomových hlavic. Přesněji, dopravíte ho, kam vám určíme a otevřeme vám tam bránu.“

„Nebude vám k ničemu, když s ním neumíte létat,“ mračil se ďábel ještě víc.

„Nepotřebujeme s ním létat,“ řekl Alexijev. „Postačí nám, když bude neškodný, ale tak, abyste ho nemohl použít ani vy. Ta podmínka možná vypadá drsně, ale to už si rozvažte.“

„To mi příliš ztížíte pozici,“ namítal ďábel. „Vimaan nepotřebuji jen k létání, ale hlavně k vlastní ochraně a jako zdroj energie. Podle mého původního plánu by mi stačilo pohybovat se poblíž svého vimaanu. To je moje povinnost, tím bych nebyl podezřelý. Dát vimaan vám, to už nebude tak jednoduché. Zmizení vimaanu se nedá utajit. Pak by mi nezbylo než předčasně ze Země zmizet bez možnosti návratu.“

„Rozmyslete si to dobře, času máme dost,“ řekl už zase klidně Alexijev.

Vrátil ďáblovi jeho vlastní slova, ale znělo to hodně kousavě.

„To jste mě ale zaskočili,“ odfrkl si ďábel. „Proč to nepřiznat, nabourali jste mi plány. Budu si to muset promyslet. Učíte se od nás dobře, když vám pouhé slovo nestačí.“

„Učíme se dobře,“ opakoval po něm spokojeně Alexijev.

„Dobrá,“ opět se uklidnil ďábel. „Tohle ještě vyřeším. Asi mi to urychlí rozhodování, ale ať! Jak se tedy dohodneme?“

„Předpokládám, že si dáme schůzku na Zemi,“ řekl Alexijev. „Spojíte se s námi, my připravíme bránu a vy skrz ni proletíte do našeho světa. Odstranění biočipu je otázka chvilky, pak vás vrátíme na Zem nebo i jinam. Bude vám to vyhovovat?“

„Skoro,“ řekl ďábel. „Měl bych jen pro změnu svoji podmínku. Tu si musíte uvážit vy.“

„Prosím,“ pobídl ho Alexijev.

„Nepřiletím k vám s jedním letadlem, ale hned se dvěma. Vy mi odstraníte ten zatracený biočip a s jedním letadlem mě buď vrátíte na Zem, nebo, což by opravdu bylo pro obě strany lepší, dopravíte mě rovnou na svět, který vám určím. Předpokládám, že vaše ovládání bran je jednodušší, takže mi ulehčíte cestu bez velkých obtíží a rádi. Budete mít nakonec větší jistotu, že dodržím slovo.“

„O tom by se dalo jednat,“ přikývl Alexijev. „Můžete nám předem sdělit, kam chcete dopravit? Rozumějte, hrozí tu kolize s našimi zájmy. Některé světy máme prozkoumané i my a neradi bychom se tam s vámi někdy setkali.“

„Já bych se tam také nerad setkal s vámi,“ odsekl Ariel. „Přesněji, s vašimi známými. Neočekávám, že byste to obratem vyslepičili někomu z našich, spíš byste to mohli sdělit těm kdo přijdou... jmenovat je snad nemusím, už při tom jméně se mi otevírá kudla v kapse... Potíž je v tom, že se špatně zobrazuje tolik rozměrů, kolik jich vesmír má.“

„Ale kdepak,“ usmál se Alexijev. „To je naopak až směšně jednoduché. Nemusíme se bavit na bázi vícerozměrném prostoru, postačí jednoduché schéma. Z každého světa vede více cest. Dvě se váží ke světu samotnému, po dvou ke každé planetě. Dají se snadno rozlišit, jedním směrem to jde lépe a tomu my říkáme dolů. Dolů od Země je například Gehenna.“

„Také tomu tak říkáme... a je to vlastně logické...“ přistoupil na to Ariel. „Pro nás jsou také výhodnější směry dolů. Konvertory jsou menší, lépe se ukryjí. Dobrá, dopravíte mě tedy cestou: Mars-dolů, Země dvakrát dolů, Mars-dolů. To už je dost daleko a poslední konvertor nikdo nezná. Kdysi jsem si tu ústupovou cestu připravoval s celou partou, ale nedokončili jsme ji, přišla válka a z naší party prakticky všichni padli, zbyl jsem sám. Pak už jsem v tom nepokračoval, ale ta cesta zůstala mým tajemstvím.“

„To není tak daleko,“ zamračil se Olda.

„Dál budu cestovat už bez vás,“ řekl Ariel. „Budete znát skoro šestinu cesty, ale tam dál se to větví víc, než abyste mě jen tak vyhmátli.“

„Nevím,“ usmál se Alexijev. „Přecházíme mezi světy snadno i bez vašich konvertorů.“

„Zdá se mi, že jste tam ještě nebyli,“ ušklíbl se ďábel. „Až se tam dostaneme, podívejte se na oblohu. Kromě známých planet najdete mezi Marsem a Jupiterem další planetu, jaká u Země ani u Gehenny není. Jupiter tam nemá čtyři velké měsíce, ale šest, Saturn dva... Je to největší vesmírná křižovatka, jakou znám. Tam mě dopravte a já už budu vědět, jak zamést za sebou stopy. Nemusíte se mě bát. U Země bude brzy nezdravě přeandělováno, raději zakotvím daleko a vracet se sem rozhodně nemíním...“

„Nevím...“ vzdychl si Alexijev. „Nevydržel bych dlouho sám ve vesmíru.“

„My jsme silnější a tvrdší,“ usmál se trochu ďábel. „Ve vesmírech se pro našince místo vždycky najde...“

„Jak myslíte,“ pokrčil rameny Alexijev. „Na tom bychom se shodnout mohli.“

„To jsem rád,“ konstatoval ďábel. „V tom případě vás teď požádám, vraťte mě do vaší pozemské pobočky, cestovní kanceláře, či jak tomu říkáte.“

„Na Zem vás můžeme vrátit kamkoliv,“ nabídl mu Alexijev.

„Kdyby vám to nevadilo, raději bych tam,“ trval na svém Ariel. „Poblíž mě čeká můj homunkulus s náušnicí. Když se objevím dost blízko u něho, skenery nic nepoznají.“

„Jak libo,“ souhlasil Alexijev. „Mikrobus je volný, můžeme jet třeba hned, nač to ještě zbytečně zdržovat?“

„Oldo, Vítku, leťte za námi, budete mě jistit,“ telepatoval současně nenápadně chlapcům. Pak si odvedl ďábla k mikrobusu a vyjel s ním po prázdné silnici na Prahu. Olda s Vítkem je sledovali ze vzduchu a když konečně mikrobus zmizel za bránou, oba se také konvertovali na Zem, aby Alexijeva pohlídali i tam. Zdálo se ale, že to proběhne dobře. Ďáblovi nesměli věřit, ale potřeboval je více než oni jeho.

Ariel vyšel z hlavního vchodu cestovní kanceláře a zamířil ke stanici podzemní dráhy, kam ho Olda a Vítek nenásledovali. Cestou se k němu připojil rozložitý chlap v černé kožené bundě, vyměnili si několik krátkých vět a dál šli spolu.

Olda se otřásl, když si uvědomil, kdo to je. Ďáblův homunkulus, neboli mnohanásobný vrah, věrně sloužící svému pánovi. K čemu ale? K dobrému jistě ne. Šest zabitých děvčátek!

Jako neviditelní by je mohli spolu s Vítkem sledovat dál, dokonce i v podzemní dráze, ale Olda se spokojil s tím, co viděli. Zdálo se, že ďábel drží slovo.

Přistáli raději před vchodem cestovní kanceláře a vstoupili. Sekretářka Věra je poznala a vpustila, Alexijev už vzadu hovořil s lékaři i s ostatními.

„Tak co?“ zeptal se chlapců, když prošli bezpečnostními dveřmi.

„Odjeli metrem,“ referoval Olda. „Lidi, viděli jste toho chlapa v černém?“

„Právě nám o něm Ivo říká,“ usmála se na ně trochu smutně Věra. „Zajímavé je, že bych klidně přísahala, že tudy nikdy neprošel. Nějak se k vám ale dostat musel, když se vrátil, že?“

„Prošel přes vás,“ pokýval hlavou vážně Olda. „Libor ho přivezl, nasednout musel tady, jiná možnost není.“

„Že si ho ale nikdo nepamatujeme?“ divila se Věra.

„Kdoví, co na vás použil,“ řekl Olda. „Třeba vás všechny zhypnotizoval.“

„Co proti němu můžeme udělat, kdyby to byl opravdu ďábel?“ ztišila hlas Věra. „Klidně bych došla i pro svěcenou vodu, jen mám dojem, že by to nepomohlo.“

„To není dojem, ale skutečnost,“ vzdychl si Alexijev. „Znamená to, že přes vás projdou, kdykoliv se jim zachce. Budeme s tím muset počítat.“

„Co s tím ale budeme dělat?“ opakovala Věra otázku nervózně. „Není to příjemný pocit, že si s námi může někdo dělat co ho napadne, zvlášť když všichni tušíme, že ho nenapadne nic dobrého! Když k vám pošleme někoho takového... fuj!“

„Tady je asi dobrá rada drahá,“ pokrčil Alexijev rameny. „I když ďábla nezjistíte, zlobit se na vás nemůžeme, neděláte to úmyslně.“

„Myslíte, že zrušíme prohlídky pacientů?“ nadhodil Igor Novotný, jeden z lékařů, kteří tu měli právě službu.

„To jistě ne,“ řekl Alexijev. „Necháme to při starém. Ostražitost je nutná i nadále proti pozemšťanům. Uvažujte, ďábel nám nepůjde škodit, když ví, že ho můžeme zadržet a bude záležet jen na nás, jestli se vrátí. Ďáblové nejsou kamikaze, na to přece mají lidi. Těch se ale jako možných teroristů obávat musíme.“

„Vždyť ani ty nerozeznáme,“ vzdychla si Věra. „Před chvílí tu byl ten druhý, vypadal jako boxer, ale jinak docela milý chlap, choval se naprosto normálně. Kdo by do něho řekl, že je to vrah malých holčiček?“

„Snažte se aspoň jako dosud,“ řekl Alexijev. „Budeme počítat s tím, že se k nám občas nahrne divná chasa. Snad postačí, když eliminujete aspoň lidské teroristy.“

„Je to příšerné,“ vzdychla si Věra. „Kam se svět žene? My se snažíme lidem pomáhat, proč má někdo zájem škodit nám?“

„Protože se snažíme lidem pomáhat,“ řekl Alexijev. „Někomu to zřejmě vadí.“

„Já to zkrátka nechápu,“ řekla Věra. „A je mi z toho smutno.“

„To je asi nám všem,“ posteskl si také Olda.

„Smutno nám je, ale vzdát to nesmíme,“ dodal Alexijev.

„O tom snad nikdo nemluví,“ opáčil Olda. „Jen si říkám, jak by byl svět krásný bez těch darebáků? Vždyť nám z toho dělají to své peklo!“

„Jen to nezjednodušuj!“ napomenul ho Alexijev. „Nesmíš soudit ukvapeně, není to tak černobílé. Spousta lidí se ďáblům v necitelnosti vyrovná. A naopak, ďábel Sarimachiel má už války a zabíjení dost a kouká z toho vycouvat.“

„Nezdál se mi zrovna andělský!“ namítl Olda.

„To bys po něm chtěl trochu moc, nemyslíš?“ usmál se Alexijev. „Pravda, móresy má ďábelské, soucit zná leda ze slovníku, lumpáren se jistě navyváděl víc než dost, ale podstatné na něm je, že už ani zabíjet nechce.“

„Na to bych se nespoléhal,“ řekl Olda. „Máňa má asi pravdu. Teď ještě zardousí svého homunkula, ne že by mi ho bylo nějak líto, ale vražda to bude taky. I polepšený ďábel je horší než plný autobus menších darebáků!“

„Tenhle chce skončit,“ vzdychl si Alexijev. „Aspoň tak! Jestli opravdu připraví ďábly o dvě letadla, udělá dobře. Až zmizí ze světa, nikdo pro něho truchlit nebude.“

„Nám zmizí,“ pokýval hlavou Olda. „Jenže se nevypaří. Představ si, že se nakvartýruje do jiného obydleného světa. Jeho obyvatelé nám za něho určitě nepoděkují.“

„Asi máš pravdu,“ zvážněl Alexijev. „Ale jedinec není tak nebezpečný jako organizace. Mafie bývají horší než osamělý Jack Rozparovač, i když ani ten nemusí být jehňátko.“

„Nechte si ty úvahy!“ mračila se Věra. „Ty nám nic neusnadní.“

„Jde o to, co ještě můžeme dělat,“ vzdychl si Olda. „Měl bych nápad, byl by to docela zajímavý úkol pro Vítka. Zkusit za pomoci robotů vyvinout na Útočišti něco, co ďábly odhalí. Nějaký přístroj, vysílající signály k aktivaci ďábelských biočipů. A měli bychom je když už ne rovnou v hrsti, alespoň pod kontrolou. Pro jistotu bychom měli zařídit podobné prověřování všech přicházejících pacientů. Ariel tvrdil, že u nás bylo několik jejich špionů, důvod by jistě byl. Dalo by se to snad udělat tak, aby si toho ostatní ani nevšimli. Co ty na to, Vítku?“

„Že nás to mělo napadnout dřív!“ zabručel Vítek. „Mrzí mě, že to nenapadlo mě. Víte co? Vracím se na Útočiště. Tohle se nedá odkládat.“

„Koho by to napadlo? Jsme vševědoucí?“ obrátil se na něho smířlivě Olda. „Do dneška jsme přece o těch biočipech nic pořádného nevěděli.“

„Máme aspoň co dělat!“ rozjasnil se Vítek. „Pojď domů! Už se nemůžu dočkat!“

„Domů... do cizího světa?“ vzdychla si Věra.

„Víš Věrko, když se někomu jeden domov zhroutí, může vzít zavděk i takovým, jaký by jiným lidem jako domov nepřipadal,“ filosofoval Olda.

„Jednou stejně oba poznáte, kde je váš pravý domov,“ zamyslela se. „I kdybyste si jej museli sami vytvořit. A nebude to nikde jinde než na naší staré dobré kuličce Zemi!“

„Uvidíme!“ podotkl Olda suše.

Do večera se Vítek pochlubil výsledkem své spolupráce se zdejšími roboty. Přinesl malý přístroj v podobě šperku, takový amulet, určený k zavěšování jako ozdoba na krk.

„Co to umí?“ ptala se zvědavě Jarča.

„Vysílá to aktivační signál,“ odvětil Vítek. „Když biočip odpoví, reaguje buď červeným světélkem nebo ještě lépe telepaticky. Zdejší roboti přece telepatii ovládají.“

„Jak to reaguje telepaticky?“ zajímala se Jarča. „Ono to mluví?“

„Ne,“ vysvětloval jí rychle Vítek. „Když je naladěný na majitele, nereaguje světélkem, ale červeně ti obarví celého člověka s biočipem.“

„Jak obarví?“ zaškaredila se Jarča. „Nebude to moc nápadné?“

„Ale kdepak!“ chlubil se nadšeně Vítek. „Zobrazení vzniká jen v hlavě majitele, ostatní nic nezpozorují. Bude to naprosto nenápadné.“

„A jak se to naladí?“ chtěla vědět Máňa.

„Jednoduše,“ usmál se Vítek. „Když to zapneš telepaticky místo knoflíkem, naladí se to na tebe a pak už to reaguje jen na tebe, dokud to zase telepaticky nevypneš. Ostatním je to jeví jen jako ozdoba.“

Rozdal všem přístroje a každému hned ukázal, jak se zapíná a vypíná.

„Půjdu teď na Zem,“ řekl. „Jeden dám Věrce a druhý Evě do Pardubic. Uvidíme!“

„Nebudou to vysílání zaměřovat satelity?“ napadla Oldu oprávněná obava.

„Nebudou,“ řekl vítězně Vítek. „Když detektor zachytí signál ze satelitů, nemusí vysílat svůj a tedy sám nevysílá.“

„To by bylo dobré,“ pochvaloval si Olda. „Konečně něco! Jsi pašák, Vítku!“

„A já už mám prvního špiona!“ řekla Máňa skoro spokojeně.

„Kde?“ vyskočili všichni tři zbývající členové party.

„Támhle!“ ukazovala jim.

Podívali se tím směrem. Stranou od koupajících se pacientů stála červeně orámovaná postava člověka, kterého dobře znali. I když věděli, že barva vzniká jen v jejich vědomí, skoro se polekali, že ten člověk hoří. Nejhorší na tom ale bylo, že ho všichni znali.

Byl to Alexijevův oblíbený řidič Bulis.

Alexijev tentokrát dorazil velice rychle. Byl někde u Kolína, ale když se dozvěděl, co se děje, otočil se a rozletěl se naplno zpátky.

Vítek zatím rozdával další detektory. Současný Alexijevův zástupce doktor Libor Černý jen spráskl rukama a podobně reagovali další. Bulise si úmyslně nevšímali, aby ho nepoplašili, ale všichni byli nesmírně překvapení.

Konečně přiletěl Alexijev. Olda se nabídl přivést Bulise stranou a vyzpovídat ho. Libor by ho raději vyslechl ve své pracovně, ale Vítek byl proti.

„Nevíte, co ten člověk může provést!“ varoval ostatní. „Na volném prostranství ho lépe uhlídáme. Spíš bych byl pro to rozestavit se, aby nemohl použít žádnou zbraň.“

„Myslíš, že nějakou má? Ale jdi! To se mi nezdá!“ nevěřil mu Libor.

„Když nemá, tím lépe, ale mohl by mít,“ souhlasil s Vítkem Alexijev.

Olda došel pro Bulise. Zblízka označení vypadalo jako jasné červené plamínky, ale když si uvědomil, že to vzniká jen v jeho hlavě, byl docela klidný. Na zkoušku detektor telepaticky vypnul. Ohnivá aura zmizela, ale když přístroj zapnul, objevila se znovu v plné kráse. Oldu napadlo, že stejně by byl ještě nedávno označený i on sám. Vždyť na to ani nepomysleli, že by byl Bulis také jen oběť!

„Můžete, prosím, hned přijít za Alexijevem?“ požádal zamračeného řidiče. Přitom se podíval i na jeho ženu. Usmívala se na něho – a neměla ďábelské označení.

Bulis neřekl nic, ale obrátil se s Oldou ke hloučku rokujících lékařů na kraji lesa.

„Brejden!“ pozdravil, když k nim s Oldou došli.

„Dobrý den!“ odpověděl mu Alexijev. „Poslyš, Franto, odkdy se znáš s ďábly?“

Otázka nemluvného řidiče parádně zaskočila. Zůstal překvapením celý ztuhlý.

„Mohl by být stejnou obětí jako já,“ nadhodil Olda telepaticky Alexijevovi. „Nemusel by jim sloužit vědomě!“

„Taky mě to napadlo, neboj se,“ odvětil jen pro něho Alexijev. „Beru to v úvahu jako jednu z možností. Ale nerozptyluj se a sleduj ho, co kdyby se potvrdilo to horší?“

„Žádného ďábla neznám!“ vyhrkl Bulis po chvilce, když se vzpamatoval.

„Nejméně jednoho jsi musel v životě potkat,“ vrtěl hlavou Alexijev. „Zajímalo by nás, o čem jste spolu jednali?“

„Žádného ďábla neznám!“ trval na svém Bulis.

„Proč nám to raději neřekneš?“ domlouval mu Alexijev mírně. „Pomohli bychom ti od něho, kdybys chtěl!“

„Žádného ďábla neznám!“ opakoval Bulis jako zaseklá gramodeska.

„Vytáčky ti nebudou nic platné,“ ujistil ho Alexijev suše. „Dnes jsme získali prostředek k odhalování ďáblů i jejich služebníků. Málo platné, jsi od nich poznačený. Jak nám to chceš vysvětlit?“

Bulis mlčel.

„Podívej, Franto,“ pokračoval nahlas Alexijev. „Mysleli jsme si, že ses k nám dal kvůli Květě, ne že bys nám šel škodit. Vždyť by to byl od tebe podraz a černý nevděk.“

„Vy nic nevíte...“ zavrčel Bulis.

„Něco přece víme,“ opáčil Alexijev. „Ten pán v černém, co tu byl ráno, byl ďábel. Ano, pravý, jeden z nich. Jednali jsme s ním... nediv se, je to možné. Nevíme o tobě od něho, byl tu v jiné záležitosti, ale co vlastně chtěli od tebe?“

„Nic,“ řekl Bulis.

„Že by o tobě nevěděli?“ smutně se usmál Alexijev. „Těžko. Oldu si také poznačili, ale protože pro ně odmítl pracovat, znepříjemnili mu každý pokus o návrat na Zem. Málem ho zabili, zato ty se tam vracíš každý den a nic. Proč tě nechávají na pokoji? Kdybys nebyl jejich člověk, už dávno by tě ztýrali jako Oldu.“

„Oldu aspoň nezabili,“ řekl Bulis tiše. „Mě by zabili...“

„Bojíš se ďábelského cejchu?“ začal Alexijev. „Víme už, co to je, umíme to najít a snad už víš, že to umíme odstranit. Kdyby ses chtěl od jejich vlivu odtrhnout, stačí říct, pomůžeme ti jako Oldovi.“

„Pro mě už je pozdě,“ řekl Bulis a vytáhl pistoli.

Snažil se ji natáhnout, ale i kdyby ji měl nataženou, nemohl být rychlejší než připravený Olda. Pistole nemluvnému řidiči náhle vypadla z bezvládné ruky, majitel se zhroutil, tak-tak ho Alexijev stačil očima zachytit.

„Chtěl střílet! Neříkal jsem to?“ vykřikl Vítek.

„Měl jsi pravdu,“ souhlasil s ním Alexijev, ale netvářil se nadšeně.

„Co teď s ním?“ rozhodil rukama Libor Černý.

„Oživit ho,“ pokrčil rameny Alexijev. „Jen se trochu podívám, aby toho u sebe neměl víc, teď už věřím všemu.“

Bezvládného Bulise lehce prošacoval, ale žádnou další zbraň u něho nenašel.

„Mám ještě energii,“ řekl Olda. „Nechte to na mně, jedna dávka mu postačí.“

„Už jsi někoho přimrazil, viď?“ usmál se trochu smutně Alexijev.

„Jo,“ přiznal suše Olda. „Ani tohle už neznám jen teoreticky.“

Pak se postavil nad řidičem a poslal na něho svou energii.

Řidič nejprve zamžikal očima, pak se pomalu nadzvedl, ale jen se trochu rozhlédl, zase klesl zpátky.

„Ani mi nedovolíte zastřelit se?“ řekl malátně s nádechem výčitky.

„Nedovolíme!“ přikývl Olda. „To je totiž vaše největší pitomost. Ještě jste nic zlého neprovedl, proč se chcete střílet?“

„Poslyš, Franto,“ přidal se k Oldovi Alexijev. „Takové zklamání jsi nám připravit nemusel. Nabízeli jsme ti pomocnou ruku a pořád nabízíme. Proč se jí nechytneš?“

„Teď už ani nemůžu Květě na oči...“ vzdychl si Bulis.

„Jak jsi starej, tak jsi blbej,“ řekl Alexijev. „Dnes prošel přes cestovní kancelář pravý ďábel aniž by si ho všimli. A co myslíš? Upozornil jsem je na to, ale zlobit se na ně nemohu. Ďáblové jsou zkrátka silnější než my, dovedou se přetvařovat, zlomí člověka jako nic, mají na to sílu. Oldova vlastní matka pomáhala ďáblovi proti svému vlastnímu dítěti! Vytrhli jsme ji z jeho vlivu a přivítali ji tady.“

„Přece byste nevyhodili Oldovu máti!“ namítal Bulis.

„Přitom to byla zrada nejčernější, pomáhat zabít vlastní dítě!“ trval na svém Alexijev. „Uznali jsme, že to bylo pod vlivem ďábla. Nic mi nevykládej, taky tě museli zlomit! Nabízím ti osvobození od ďáblů jako jí. Řekni, že to nebereš, a nebudu věřit vlastním očím.“

„Když vy nic nevíte!“ vybuchl Bulis. „Jste důvěřiví jako ty děti!“

„A ty něco víš?“ opáčil Alexijev. „Proč se proti nám pořád stavíš?“

„Protože už jsem... zatracený...“ řekl temnějším tónem.

„Jdi s tím někam!“ mávl rukou Alexijev. „Jak jsi starej, tak jsi blbej! Kdo přizná chybu a chce ji napravit, toho uvítáme jako ztraceného syna. Dělat darebáctví je pod vlivem ďáblů normální, málokdo jim odolá. Víme to, proto nikoho nezatracujeme, pamatuj si to! Podáváme ti ruku, chyť se jí a my tě z té žumpy vytáhneme!“

„To už snad ani nejde!“

„Prosím tě, co ti to nakukali?“ rozzlobil se vážně Alexijev. „Všechno jde, pamatuj si to! Zabil jsi snad někoho?“

„Jo,“ přikývl. „Vidíš, není to jen tak!“

Tohle zaskočilo všechny, i Alexijeva.

„A bylo to z tvé vlastní hlavy, nebo až pod nimi?“ vzpamatoval se po chvilce, když si to trochu v hlavě prošel.

„Až potom,“ přikývl Bulis neochotně.

„Tak se to nepočítá!“ mávl rukou Alexijev. „Byl jsi jejich nástroj, přičteme to jim, oni za to mohou.“

„Kdyby to šlo tak jednoduše!“

„Jde to tak jednoduše,“ řekl Alexijev. „Pozemská spravedlnost by považovala zločiny, spáchané pod vedením ďáblů, za tvoje vlastní, ale ona nejspíš úmyslně nepočítá s ďábly. My to ale musíme brát jinak. Tyhle lumpárny přičteme těm, kdo za nimi skutečně stojí. Předtím jsi nevraždil?“

„Ne,“ řekl ztrápeně.

„Tak koukej vstát a podej mi ruku,“ napřáhl k němu svou. „Útočiště není Země, tady nedokonalé pozemské zákony neplatí.“

A pomohl řidiči vstát.

„Poslyš,“ oslovil ho telepaticky, ale zaraženě Libor Černý. „Vážně si myslíš, že tady pozemské zákony neplatí?“

„Ano, myslím to vážně,“ řekl Alexijev nahlas a pro všechny. „Pozemské zákony vůbec neuvažují existenci ďáblů. Je hezké, že vyžadují, aby každý zodpovídal sám za sebe, ale je to nemravné, když to není vina dotyčného člověka, ale někoho jiného.“

„Na navádění by se mohl vymlouvat každý!“ namítl také nahlas Libor.

„Mohl,“ řekl Alexijev. „Musíme tedy uvážit, nakolik to mohl ovlivnit. Ať nese hlavní odpovědnost ten, kdo na jiné uplatňuje vliv, který nikdo nedokáže překonat. Ve světě se přece často děje, že velitelé nařídí vojákům nějakou zhovadilost a když to praskne, exemplárně je za to odsoudí. Takový soud nechává pravé viníky bez trestu a je tedy ještě nemravnější.“

„Jak to chceš ale odlišit?“

„Jednoduše,“ usmál se Alexijev. „Právě ďábelským cejchem, kterým si sami ďáblové značkují své pomocníky. Kdo to má, jedná pod vlivem ďáblů. Ariel říkal, že ani jeho vrahoun si nedovolí někomu zkřivit vlas, dokud to nedostane nařízeno.“

„A jak to tedy míníš dělat?“

„Navrhuji amnestii pro ty, u kterých to najdeme a odstraníme, ale jen na dobu, kdy byli označení,“ navrhl Alexijev. „Předtím ani pak se už nikdo nesmí vymlouvat. Nemám pravdu?“

Nikdo z přítomných na to nic neřekl, nikdo neprotestoval.

„A teď vážně! Co jsi měl provést?“ obrátil se na Bulise Alexijev.

„Ani nevím,“ řekl trochu stísněně Bulis. „Mám sem dopravit nějaký kufřík. Dostal bych ho v bance, až tam povezeme peníze. Měl bych ho předat tomu, kdo se o něj tady přihlásí.“

„Nic víc?“ díval se na něho zkoumavě Alexijev a s ním všichni okolo. „Ty bys nevěděl, co je v tom kufříku?“

„Vážně, nic víc,“ ujišťoval je Bulis. „Ten kufřík měl být zamčený.“

„To bude nějaký podraz,“ uvažoval Alexijev. „Kufřík pro toho, kdo se přihlásí! Může tam být zrovna tak dobře časovaná bomba!“

„Měli bychom si ji ještě na Zemi pořádně prohlédnout,“ navrhl Vítek. „Můžeme přece použít částečnou průhlednost!“

„Být pořádná svině, zabránil bych každému prohlížet takové věci!“ odfrkl si Libor. „Dal bych dovnitř fotodiodu s rozbuškou a kdo by to otevřel, letěl by do povětří.“

„To bys musel být hodně velká svině!“ souhlasil Alexijev.

„Ale má pravdu,“ opáčil Vítek. „Kdo chce tvrdit, že ďáblové nejsou?“

„Ať je to, jak chce,“ mračil se i Olda. „Já bych to ani nezkoumal a rovnou bych to hodil malinkatou bránou do Gehenny. Tam to nikomu neublíží.“

„I kdyby to byla bomba?“ pokrčil rameny Vítek.

„I kdyby to byla bomba přímo atomová,“ souhlasil Olda. „Ariel říkal, že tam ďáblové žijí v podzemních krytech, chráněných nějakým silovým polem... Prostě bych to tam šoupl, beztak to z pekla vzešlo, ať se to tam hezky vrátí!“

„Ostražitost bude jistě rozumná,“ souhlasil Alexijev. „Uděláme to tak. Být to, jak říkáte, byl by to podraz i na Frantu. Poslechne je, vezme sem bombu a vyhodí do vzduchu nejen nás všechny, ale i sám sebe a Květu.“

„Myslíš?“ zhrozil se Bulis.

„Ty nevíš, komu sloužíš?“ opáčil Olda znechuceně.

„Nech ho, Oldo!“ zastal se Bulise mírně Alexijev. „Už jim neslouží. Vyndáme mu cejch a uděláme za tím tlustou čáru, ne?“

„Ještě bych s tím počkal,“ řekl Olda. „Až se mu budeš hrabat v hlavě, dej mu tam navíc tacuky a telepatii. Maličko se tím zvýší odolnost proti podprahovým ďábelským vlivům. Není to stoprocentní, ale aspoň něco. A dej to i Květě, ať se tady oba necítí jako cizinci. Uvidíš, že to oběma prospěje. Můžeš to rovnou začít klonovat.“

„Nedáváme to nikomu proti jeho vůli,“ připomněl mu Alexijev.

„To sice ne, ale až se Květa dozví, co kvůli tomu hrozilo, bude souhlasit,“ opáčil Olda. „Jen jí řekněte, co mohlo nastat, uvidíte, že to pochopí.“

„Ona o ničem nevěděla!“ ujišťoval všechny Bulis skoro zoufale. „Věřte mi!“

„Vždyť už ti zase věříme,“ řekl Olda.

Errata:

26.05.2021 10:29