Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ďábel Ariel Sarimachiel se ohlásil až za dvanáct dní.

Necestoval inkognito do Útočiště, ale normálně se přihlásil v pražské pobočce cestovní kanceláře Za zdravím. Věra ho zjistila dříve než vstoupil a ihned zalarmovala nejen pobočku, ale prostřednictvím Alíka i Útočiště.

Alexijev se ihned rozletěl k pobočce, aby se s neobvyklým návštěvníkem setkal osobně. Ariela zatím usadili do křesla pro klienty a nabídli mu kávu a zákusky, které s díky odmítl. Jen Alík se držel vzadu a temně vrčel.

„Co tomu psisku je?“ všiml si toho Ariel.

„Nemá vás rád,“ řekla Věra. „To víte, zvířata...“

„Minule takhle nevyváděl!“ opáčil Ariel.

„Minule to byl přece jiný pes,“ ujistila ho Věra. „Maskotů máme víc, střídají se. Jsou ale z jednoho vrhu, takže jsou si podobní.“

„Ach tak,“ spokojil se s tím. „Pravda, ten minule neměl psí známku.“

Věra to dál nekomentovala, ale zamrazilo ji, do jakých detailů si to ten černý pamatuje. Předtím psi nenosili obojky, až teď. V psí známce byl ukrytý Vítkův detektor, aby i oni věděli, s kým mají tu čest. Psi byli přímější a neuměli se přetvařovat, Alík se proto neudržel a vrčel. Věra ho raději poslala do zadní místnosti. Odkráčel se vztyčeným ocáskem a ještě ve dveřích si neodpustil poslední výhružné štěknutí.

Za chvíli dorazil Alexijev, letmo se s Arielem zdvořile přivítal a šel hned k věci.

„Přiletím přes marsický svět,“ navrhl mu ďábel. „Nerad bych, aby se oba vimaany zdržovaly na Zemi. Nejlépe aby se nezdržely ani vteřinu, snad to dokážete.“

„Je to i v našem zájmu,“ přikývl Alexijev.

„V jednom vimaanu bude můj homunkulus,“ pokračoval Ariel. „Umí s tím létat. Druhý budu pilotovat sám. Jeden vám nechám, kde mi určíte, druhý si ponechám.“

„Prosím,“ souhlasil Alexijev. „Nešlo nám o to, abyste neměl letadlo, ale o to, aby je neměli vaši krajané.“

„Chápu,“ souhlasil Ariel. „Vy naopak musíte pochopit, že se musím také trochu zajistit. Bude to snad džentlmenské, ne?“

„Na džentlmena si nehrajte,“ zachmuřil se trochu Alexijev. „To slovo má poněkud jiný význam. Ale nebudeme si navzájem škodit, v tom je smysl dohody, nic víc.“

„Dobrá,“ přikývl ďábel. „Teď k technické stránce. Na kterém místě Země byste si přáli přechod uskutečnit?“

„Někde, kde není tolik lidí,“ navrhl Alexijev. „Na druhé straně to nemůže být daleko. Nejvýhodnější se mi zdá nějaká vrchovina. Co třeba Orlické hory nebo Jeseníky?“

„Souhlasím,“ kývl rychle ďábel. „Jsou ty světy synchronní, nebo se posouvají?“

„Světy, které mám na mysli, jsou synchronní, neposunou se ani o metr.“

Ďábel měl u sebe mapy, takže si snadno dohodli místo, čas i další podrobnosti chystané akce. Alexijev potom odletěl do Útočiště připravit všechno ostatní. Tvrdil, že by bylo výhodné dopravit tam operační stůl, aby to měli po ruce.

„Maličkost!“ přihlásil se Vítek. „Necháme přímo na místě vyrobit jiný. Zdejší roboti udělají rychle cokoliv, největší problém je sdělit jim, jak by to mělo vypadat.“

„Troufl by sis na to?“ obrátil se na něho Alexijev. Asi doufal, že Vítek couvne a nebude už mít další připomínky.

K jeho údivu Vítek přikývl a odešel se bavit s roboty. Ostatní probírali další podrobnosti.

„Mám to!“ přišel po půlhodině Vítek.

Doktoři Alexijev, Černý a všichni kdo mohl se šli na Vítkův zázrak podívat.

Vítek je zavedl do sálu, kde vedle sebe stály dva operační stoly.

„Původní poznáte jen podle větší otlučenosti,“ řekl Vítek pyšně.

Alexijev údivem jen hvízdl.

„Jak jsi to dokázal?“ podíval se obdivně na Vítka.

„Není to těžký problém,“ řekl skromně Vítek. „S programováním pozemských počítačů se zdejší roboti nedají srovnávat. Myslím, že jsem se stačil trochu zaučit.“

„Dobrá,“ rozhodl Alexijev. „Poletíš s námi na místo a pomůžeš nám s vybavením. Ale od ďábla byste se měli všichni držet stranou a nechat to na nás.“

„Půjdeme napřed,“ řekl Vítek. „Zařídíme tam operační sál a pak se stáhneme.“

Alexijev s tím souhlasil a Vítek se zbytkem party odletěli napřed.

„To je príma!“ rozplýval se Vítek nadšením. „Ještě nikdy jsem neviděl ďábelské letadlo! A teď budeme mezi prvními, kdo to uvidí.“

„Neříkal Alexijev, že se máme držet stranou?“ namítla Jarča, ale také se těšila.

„Budeme se držet stranou,“ souhlasil Vítek. „Nebudeme se míchat do jednání, budeme se hezky tiše jako myšičky držet stranou, ale přitom to uvidíme z první ruky. To se přece až tak nevylučuje. Vsaďte se, že nás Alexijev nevyhodí!“

„Jen aby,“ pochybovala Máňa.

Ale letěla samozřejmě dál.

Alexijev sice ďáblovi tvrdil, že jeho letadlo uschová na pustém světě, ale celý minulý týden se dospělí dohadovali, který svět k tomu využijí. Nakonec se dohodli uschovat ďáblovo letadlo v Útočišti, ale vydávat ten svět za pustý.

Na dohodnutém místě byly na Zemi Jeseníky, v Útočišti nižší kopečky. Přímo na místě byla pyramida, podobná té v Pardubicích. Byla nižší, ale měla rovněž na vrcholu zlatou sochu telete. Irena Alexijevová se pod dojmem svého úspěchu s objasněním smrti zdejších obyvatel robotů několikrát zeptala, jaký má ta socha smysl, ale pokaždé dostala stejnou odpověď. Je to zkrátka socha, nic víc.

Zatímco Alexijev odletěl na Zem, aby ďáblovi vytvořil potřebnou propust, parta doletěla na místo. Vítek připravil operační sál a objednal od robotů dalekohledy. Napoprvé mu nabídli trojoké, ale pro Vítka nebyl problém požádat je o dvojoké varianty pro všechny členy party.

Dětský čtyřlístek se pak stáhl do místnosti vedle operačního sálu. Jedna její stěna byla zevnitř průhledná, ale zvenku je nikdo neviděl. Vítek zařídil, aby se k nim přenášely i zvuky, mohli tedy sledovat jednání Alexijeva s Arielem a přitom se držet zpátky.

„Už je tady!“ vykřikl náhle Olda, pozorně sledující okolí.

Na jižní straně se vyloupl veliký létající talíř. A hned za ním druhý! Ďábel zřejmě držel slovo. Oba talíře zamířily k pyramidě a dosedly na nedaleké plošině.

„Dobrý!“ hvízdl si Olda. „Budeme mít opravdové UFO!“

„Neumíme s tím zacházet,“ odvětil skepticky Vítek.

„To neva,“ mávl rukou Olda. „Ani by mě to nebavilo. Uvnitř bude jistě smrdět síra. Ale nemůžete popřít, že je to zvláštnost.“

Z jednoho talíře vystoupil chlap v černém, druhý čekal ve druhém. Vzápětí vystoupili z další brány doktor Alexijev s Liborem Černým.

„Neříkal jste, že to bude pustý svět?“ zamračil se Ariel.

Slyšeli ho trochu zastřeně, ale zřetelně.

„Tohle tu zbylo, ani nevíme po kom,“ ukázal klidně a trochu nedbale na pyramidu se zlatou sochou telete Alexijev. „Jinak je ten svět pustý, zdá se, že tu už dlouho nikdo nebydlí. Původní obyvatele jsme hledali dlouho, ale neúspěšně.“

„Nesetkali jste se s nimi?“ zajímal se ďábel zvědavě.

„Ne,“ pokrčil rameny Alexijev.

„To máte štěstí,“ podotkl ďábel. „My jsme se s touto civilizací kdysi popadli za pačesy. Byli silnější než my, ale neměli vůli vyhrát. Dobyli na nás dva světy, pak se stáhli a nechali nás dobýt si je zpátky. Přesněji obsadit, stáhli se totiž bez boje.“

„Nebyli náhodou i na Zemi?“ nadhodil Alexijev a ukázal na pyramidu, tyčící se nad nimi. „Tyhle symboly jsou nám nějak povědomé, ale neumíme si je vysvětlit.“

„Radši si je ani nevysvětlujte,“ ušklíbl se ďábel. „Dalo nám hodně práce, než jsme je z lidí na Zemi vymlátili. Máte pravdu, příslušníci civilizace zlatého telete pobývali kdysi i na Zemi. Postavili pár ukázkových staveb, obdarovali domorodce, pak ale všeho nechali a odešli. Vaši předkové na ně dlouho vzpomínali, oslavovali je a nesmyslně se stavěli na odpor. Marně, nakonec jsme jim natloukli do hlav, že zlaté tele je symbol zla a jeho uctívání zvrhlost.“

„Tím spíš by nás ta civilizace zajímala,“ řekl Alexijev.

„Jak se tak dívám, už vám nepomůže,“ ušklíbl se ďábel. „Pro nás by bylo dobré, že jsou pryč, kdyby ti druzí nebyli ještě horší.“

„Horší pro vás, že?“ ujišťoval se Alexijev.

„Všichni posuzujeme dobro a zlo podle toho, co nám pomáhá anebo škodí,“ ušklíbl se ďábel. „Ogdurové vás ledacos naučili, darovali vám technologii, jakou byste vyvíjeli tisíce let, byli pro vás užiteční a berete je jako ztělesněné dobro. Až se vám budou nepřípustně míchat do vašich zájmů, až vás začnou nestydatě omezovat, budete je taky chápat jinak.“

„Nezdá se nám, že by nás nějak omezovali,“ řekl Alexijev.

„To ještě poznáte,“ věštil Ariel. „Jen počkejte, jak rychle vám přistřihnou křídla, až se trochu porozhlédnete a zkusíte zabrat a obsadit další světy!“

„Zatím nám nikdo nepřekážel,“ nesouhlasil s ním Alexijev. „Dokonce nás sami na volné světy upozornili. Nebude to spíš tím, že jsme se ještě nepokoušeli zabírat žádný svět, obydlený někým jiným?“

„A k čemu vám bude pustý svět?“ odsekl ďábel. „Dobrá, může být dobrý jako základna, místo, kam můžete takticky couvnout, když narazíte na někoho silnějšího, což nakonec právě teď využíváte, budiž! Ale co jinak s pustým světem?“

„Můžeme takový svět obydlit,“ navrhl doktor Černý. „Na Zemi nám začíná být těsno, dáme lidem další prostor k osídlování.“

„Ale jděte!“ ušklíbl se ďábel. „Vy nevíte, co s přebytkem obyvatel? Málo jste se od nás poučili? Malthusiel vám to přece vysvětlil srozumitelně a jasně, jako pro pitomce! Ani nemohl jinak, když vás za ně považoval.“

„Myslíte snad Thomase Malthuse a jeho jediný přirozený způsob regulace počtu lidí na Zemi válkou?“

„A koho jiného?“ opáčil ďábel. „Spousta vašich si přece vzala jeho rady k srdci, radost pohledět! Regulujete se skoro nepřetržitě!“

„Za takové rady vám pěkně děkujeme!“ otřásl se Alexijev. „Nechme toho, na tom se neshodneme. Máme jiné zájmy. Abychom to nezdržovali, přivezli jsme si potřebné vybavení sem, do jedné místnosti téhle stavby. Pojďme!“

„Říkali jste, že to netrvá dlouho!“ připomněl jim rychle Ariel.

„Netrvá,“ přikývl Alexijev. „Ale potřebujeme k tomu osvětlení a nástroje.“

„Nemusím vám snad připomínat, co se stane, když se do večera nevrátím?“ podotkl pro jistotu Ariel. „Můj homunkulus neumí jen létat, umí také odpalovat střely!“

„Na pustém světě by nám vaše střely nevadily,“ řekl Alexijev. „My ale slovo dodržíme. Spíš jsem zvědavý, jak dodržíte vy svoje!“

„Jen klid,“ opáčil ďábel. „Budu vás ještě potřebovat. To je snad dost seriozní záruka.“

Nechali to bez odpovědi...

Alexijev s Černým odvedli Ariela na operační sál a parta dětí se začala přít, co bude dál. Než se ale dohodli, Máňa jim správně připomněla, že už není o čem.

„Nechte toho,“ napomenula je. „Počkáme tady, operace už beztak končí.“

Měla pravdu. Krátce poté vyšla ven dvojice lékařů i s ďáblem. Ariel Sarimachiel jim zdvořile pokynul a se zavázanou hlavou zamířil ke druhému stroji. Jakmile se druhý talíř zvedl nad plošinu, naráz zmizel. Současně zmizel Alexijev, aby splnil další část dohody, doprovodit oba nebezpečné návštěvníky na dohodnutý svět.

Jen druhý létající talíř, prázdný a nehybně stojící poblíž, svědčil o tom, co se stalo.

Parta dětí rozjařeně vylétla z pyramidy, ale doktor Černý už stál pod létajícím talířem a ještě ve vzduchu všechny zarazil.

„Nechte to na pokoji!“ mračil se na děti. „Je to příliš nebezpečná hračka. Neumíte s tím zacházet a je tam dvacet atomových střel. Chcete některou omylem odpálit?“

„Co s tím budeme dělat?“ zeptal se ho nadšeně Olda.

„Zatím nic,“ řekl doktor. „Ariel tvrdí, že by každá střela spálila půlku Evropy.“

„Jen si to zblízka prohlédneme...“ umlouvala ho Jarča.

„To známe!“ usmál se Libor Černý. „Jen dva prstíčky tam strčíme...“

„Nejsme jeskyňky!“ zamračil se Vítek.

„To jistě nejste,“ usmíval se Libor. „Ale teď vážně! Budeme muset vymyslet, kam těch dvacet atomových bomb uklidíme, aby nedošlo k neštěstí. A opravdu se tam neometejte, kdo ví, co je tam za podraz!“

„Tak tam pojďte s námi!“ navrhl bezelstně Olda. „Ať na nás vidíte! Obejdeme to jen zvenku, dovnitř nepolezeme.“

Doktor Černý se na okamžik zamyslel, ale pak kývl. Všichni přeletěli skoro až k letadlu, aby si je důkladně prohlédli. Do otevřeného vchodu se ale neodvažovali, jen kradmo nahlíželi do kabiny.

„Lidi, to nám nikdo neuvěří!“ vzdychla obdivně Jarča. „Pravé UFO stojící přímo před a nad námi, i sáhnout si na ně můžeme!“

„O věření nejde,“ řekl Olda. „Když si představím, kolik zla tahle letadla vyvedla... skoro bych uvažoval o tom, jak aspoň tohle nějak nenápadně zlikvidovat.“

„Letadlo je taky jen nástroj,“ řekl Libor. „Záleží na tom, jak je kdo použije.“

„Právě!“ řekl Olda. „Takový nic moc disk, na fotbalové hřiště by se vešly dva, jen se divím, že to ty tenké nožičky unesou. Kdo ale ví, jestli už nezabil tisíce lidí.“

„Pokud to byli lidé,“ podotkla Jarča.

„A koho jiného?“ opáčil Olda.

„Pokud vím, oni se tím vraždili navzájem,“ vysvětlovala Jarča.

„I ďáblové jsou nejspíš lidi jako my,“ řekl Olda.

„Olda má pravdu,“ zastala se ho Máňa. „Jen jsou krutější, ačkoliv ani lidé nejsou svatí!“

„Doufejme, že aspoň tenhle stroj na zabíjení už dolétal,“ souhlasil doktor Černý.

V té chvíli se vrátil doktor Alexijev. Když u létajícího talíře spatřil partu dětí, lekl se a okamžitě k nim zamířil, ale když mezi nimi viděl doktora Černého, zase zvolnil.

„Dopravil jsi Ariela, kam chtěl?“ přivítal ho Olda zvědavou otázkou.

„Dopravil,“ potvrdil Alexijev. „To šlo rychle. On tam určitě nezůstane, bude pokračovat dál, ale neřekl kam. Já jen doufám, že už se nevrátí.“

„Měli jsme se ho ještě na něco zeptat,“ mrzel se na sebe Vítek. „Třeba by nám řekl něco důležitého, když už mu na jeho krajanech přestalo záležet.“

„Tím si nejsem vůbec jistý,“ zavrtěl hlavou Alexijev. „Když nás potřeboval, přišel za námi, ale byla by neskutečná naivita očekávat od něho vděčnost. Zejména když jsme pro něho pořád podlidé. Uvědom si, je to strašně namyšlený nacista.“

„Až na to, že nacisté jsou proti němu hotoví andílci,“ dodala Jarča.

„Mohl by se ještě polepšit,“ zkusila to Máňa.

„Víš, děvenko, můžeme být rádi, že to dopadlo aspoň tak,“ vzdychl si Alexijev. „Vám mláďatům opravdu chybí životní zkušenosti. Řekl bych, že jsme od něho získali maximum. Přiznávám se, obával jsem se ho. Tady by si nic netroufl, mohli bychom ho snadno zablokovat i s letadlem, ale když jsme se loučili na jeho světě, mohl se nám klidně odvděčit podrazem.“

„Naštěstí se to nestalo,“ přikývl doktor Černý.

„Nestalo, ale jsem rád, že jsem zase tady,“ přiznal Alexijev. „Věřte ďáblovi! Co kdyby ho napadlo zbavit se mě? Už proto, že jsem věděl, kam ho doprovázím?“

„To nás přece vědělo víc,“ mínil doktor Černý. „Tím by si nepomohl. Naopak, není v jeho zájmu něco proti nám podnikat. Kdyby na nás šil boudu, obrátila by se proti němu. Co by získal porušením dohod? Nic! Pro něho bude výhodnější držet slovo a nedat nám nejmenší důvod k nespokojenosti. Budeme mu pak sami krýt záda. Kdyby nás podrazil, mohli bychom překonat nechuť k jeho krajanům, poslat je za ním a vzpomeňte si, co říkal o jejich popravách ve vlastních řadách? Kdepak, takovou hloupost neudělá, má to dobře spočítané!“

„Vážně bude na nějakém světě sám?“ otřásla se Máňa. „Skoro bych ho litovala!“

„Jen ho nelituj!“ obořil se na ni Vítek. „I mezi lidmi najdeš docela hnusnou chásku, tihle jsou tisíckrát horší.“

„Byl jediný, kdo by nešel proti nám,“ trvala na svém Máňa.

„Ani tím bych si nebyl jistý,“ nesouhlasil s ní Alexijev. „Poslyšte, vrátíme se, ne? Už jsme si tuhle obludu prohlédli dost.“

„Vrátíme se,“ souhlasil Vítek. „Dáme se zase do učení.“

Vznesli se a ve skupině zamířili domů.

Květa Bulisová přivítala svého manžela po operaci pláčem.

„Ty... ty vrahu!“ vykřikla, ale vrhla se mu do náruče.

Operace hlavy patřily díky implantovanému orgánu tacuky k lehčím, operovaní mohli krátce po probuzení odejít. Bulisová si ale muže odváděla, jako by právě vstal z mrtvých.

„Aby z toho nebyl rozvod!“ strachovala se Máňa.

„Nebude!“ tvrdil Olda. „Spíš je to dá dohromady. Horší je, že mi až teď došlo, jakou jsme udělali pitomost.“

„Jakou?“ podívali se na něho všichni.

„Zapomněli jsme přemýšlet,“ úpěl Olda. „Bulis měl v bance dostat kufřík, ale vzali jsme mu poznávací znamení a nikdo mu teď nic nedá! Naopak, půjdou po něm jako po odpadlíkovi a zrádci.“

„To první by mě nebolelo,“ pokrčil rameny Vítek. „Ať mu nic nedají... beztak by to byla nějaká kulišárna, není o co stát. Ale jestli po něm půjdou, mohli by ho zabít.“

„Hele, Vítku, nedokázali by zdejší roboti udělat náušnici jako měl Ariel, aby ji Bulis nosil místo biočipu? Odpadne možnost týrání, ale Bulis nebude nápadný.“

„S tím přece bude nápadný dokonce až z družic!“ namítla Jarča.

„Jak se to vezme,“ řekl Olda. „Bulise znají a mají blahý dojem, že ho mají v hrsti. Když se objeví bez biočipu, bude jim okamžitě nápadný. Jen ať mají dál tu svoji iluzi!“

„Máš pravdu,“ ožil Vítek. „Bulis bude paradoxně nenápadnější, když bude nápadný až z družic! A s tím kufříkem mám nápad. Souhlasím, aby ho Bulis okamžitě vhodil do Gehenny, hned jak jej převezme; jistota je jistota. A my tam za ním pošleme robota, aby ho prozkoumal. Různá mechanická monstra nejsou jen mánie Japonců, zdejší nejsou výjimkou.“

„Dobrý nápad!“ řekl Olda. „Ale nejdřív tu náušnici. Nemusí být tak malá, postačí, když se vejde do kapsy.“

„Nech to na mně!“ mávl rukou Vítek. „Ve zdejších robotech se vyznám nejlíp!“

Pak odešel, aby ho nerozptylovali.

Vítek se opravdu vytáhl.

Seděli u velikého kulatého jídelního stolu a večeřeli. Pacienti tomu stolu říkali doktorský a nechávali jej volný. Teď tu byla jen dvě volná místa, sestřičky Hedvika a Marcelka se ještě věnovaly pacientům. Společné slavnostní večeře byl Vítkův nápad. Nedávno je navrhl zavést a hned také ve velké hale umístil jídelní stůl ve stylu kulatého stolu krále Artuše. O jídlo se starali zdejší roboti, zdejší kuchyni si jen občas zpestřovali pozemskými pochoutkami. Stůl byl jako vždy pokrytý mísami, ze kterých si všichni brali na talíře.

Vítek jako mimochodem položil před sebe masivní zlatý prsten s rudým kamenem.

„Kdes‘ to sebral?“ natáhla se po prstenu Jarča a zvědavě si šperk prohlížela.

„Využil jsem zdejších robotů,“ odvětil Vítek. „Nebyl to pro ně problém. Simuluje to všechny funkce ďábelského cejchu s výjimkou těch škodlivých.“

„Dobrý!“ ocenil to Olda. „Je vidět, že jim rozumíš. To přece nikdy předtím nedělali.“

„Objevil jsem něco, co se nám může hodit ještě víc,“ pokračoval Vítek, když si prsten všichni důkladně prohlédli.

„Něco zajímavého?“ zpozorněl Olda.

„Jo,“ přikývl lakonicky Vítek.

„Tak povídej!“ vybídl ho Olda.

„Až po večeři,“ odmítl tajnůstkářsky Vítek.

Večeře se tím značně zkrátila, protože všichni spěchali, jak byli na Vítkův objev zvědaví. Vítek je ale nezklamal. Když na něho po večeři naléhali, aby se pochlubil se svým objevem, vstal a beze slova všechny vedl před vchod do podzemního paláce. Stál tam podivný autobus bez kol, dlouhý nejméně dvacet metrů, široký tři a vysoký asi jako pověstné patrové londýnské autobusy. Střechu měl průhlednou, z jednoho kusu.

„Tohle používali zdejší obyvatelé před deseti tisíci lety,“ řekl Vítek na vysvětlenou.

„Nevypadá tak staře,“ podotkla Jarča nedůvěřivě.

„Je to úplně nová replika,“ zpražil ji pohledem Vítek. „Originály se nezachovaly, roboti tady uklízejí odpadky strukturální přeměnou hmoty. Roboti si to jen deset tisíc let pamatují.“

„Dobře, ale k čemu to máš?“ chtěla vědět Jarča.

„Nahradí nám to mikrobus,“ odvětil stručně Vítek. „Na rozdíl od mikrobusu nepotřebuje silnice, nemusíme si znešvařovat krajinu.“

„Na co? Vždyť létáme!“ odvětila Jarča.

„My létáme,“ přikývl klidně Vítek. „Tohle bude pro pacienty. Můžeme je nejen přivážet ze Země, ale i tady jim dopřávat různé výlety. Třeba do Rakovnických pramenů, do zdejšího skalního města u Turnova nebo k pyramidám s telaty.“

„Dobrý!“ chytil se toho Olda. „Rakovnické prameny jsou léčivé, může to být součást léčivého pobytu.“

„Nechci ale vidět ten poprask, až se tohle objeví na Zemi,“ sýčkovala Máňa. „Vždyť to neprojde pod žádným mostem! A do nástupní haly se to taky nevejde.“

„Halu můžeme rozšířit,“ pokrčil rameny Vítek. „Pomocí zdejších robotů to dokážu i skrz otevřenou bránu. Tohle pobere pohodlně přes dvě stě lidí, s autobusem se to nedá srovnávat. Tady to nebude mít konkurenci.“

„Jak se to řídí?“ vyzvídal rychle Olda.

„Telepaticky,“ řekl Vítek. „Už jsem to zkusil, je to jednodušší než řízení auta. To monstrum má vlastní inteligenci, stačí tomu zadat, kam má doletět. Samo se vyhne překážkám a zaparkuje na určeném místě.“

„Tímhle létali místní obyvatelé?“ ujišťovala se Máňa.

„Kdysi dávno,“ přikývl Vítek. „Pak hromadnou dopravu zrušili a zavedli místo ní malé jednomístné stroje. Mohli bychom je také používat, ale zatím to není nutné.“

„To je pravda,“ souhlasila Máňa. „Vždyť létat je tak snadné!“

„Bylo by,“ opravil ji Olda. „Kdybychom měli kokony jako Bísíája. Takhle si musíme k létání vybírat slunečné počasí, létat ve studeném dešti není zrovna příjemné.“

„Dva tyhle autobusy dodáme i do Pardubic,“ plánoval Vítek. „Jediný problém může být s rozměry odjezdových hal, ale o tom jsem už telepatil s Alexijevem.“

„A co on?“ zajímalo Oldu.

„Byl pro, jak jinak?“ usmál se sebevědomě Vítek. „Prohlásil mě za hlavního dodavatele techniky pro Útočiště a nejbližší kosmické okolí.“

„Doufám jen, že se nebudeš moc nafukovat!“ zamračil se trochu Olda.

„Ty jsi měl taky jednu dobu monopol na andělské možnosti,“ opáčil Vítek. „Taky by ses mohl chovat monopolně, sobecky a nafoukaně.“

„Může se učedník andělů chovat sobecky?“ zavrtěla hlavou Máňa. „To je přece jasný a očividný protimluv!“

„Není,“ zamračil se Olda. „Všichni jsme jen lidé.“

„Dobře, ale pomáháme druhým,“ opáčila Máňa. „Tady nemá sobectví místo!“

„Nemáš tak docela pravdu,“ řekl zamračeně Olda.

„Kdo z nás se tak nechová?“ vybuchla Máňa.

„Cilka,“ usadil ji Olda.

Máňa zalapala po dechu, ale zmlkla. Na Cilku zřejmě zapomněla. Cilka byla přece také učedník andělů. Jenže nepomáhala lidem. Až na výjimky, jako po výbuchu v Parlamentu.

Naštěstí i pro ni.

Po večeři se Olda dočkal ve své vlastní ložnici další nečekané návštěvy.

Čekal tam na něho Čert. Hned na uvítanou skočil Oldovi do náruče a olízl mu obličej, ale sotva se Olda otřel, olízl ho Čert znovu.

„Že jsem ti chyběl!“ dožadoval se kladné odpovědi.

„Trochu,“ řekl Olda.

„Jen trochu?“ opáčil Čert podezřívavě, až skoro uraženě.

„Hodně trochu,“ upřesnil Olda. „A co ty? Jak ses měl na Zemi?“

„Jako paša,“ přiznal Čert. „Nebo jak to vlastně štěknete... Mám zprávy dobré i špatné. Které chceš slyšet dřív?“

„Vzal bych je nejlépe podle důležitosti,“ řekl Olda.

„Podle důležitosti? Pro koho?“ opáčil Čert. „Varuji tě, seřadil bych je jinak než ty, my psi na to máme jiné koukání.“

„Stejně mi je řekneš, ne?“ usmál se Olda. „Ale abys neřekl, seřaď si je podle sebe.“

„Takže... pro mě bude nejdůležitější žádost, doufám, že jí vyhovíš. Chci, abys dal Apině telepatii, idarchon a slýrib, jako mám já.“

„Které Apině?“ zarazil se trochu vyjeveně Olda.

„Apino! Pojď se ukázat!“ telepatoval Čert všesměrově.

Ze stěny se vynořila, jak už Olda skoro najisto očekával, psí slečna.

No nazdar, pomyslel si, když ji spatřil. Apina byla rozježená tmavohnědá fenka, velká asi jako Čert a stejně neurčité rasy. Měla maličko kratší nohy, takže Olda hádal, že v ní bude něco z jezevčíka. Neodvažoval se ani hádat, co by v ní mohlo být ještě.

„Kdes ji sebral?“ obrátil se raději na psa.

„Zachránil,“ opáčil Čert hrdě. „Byla chudák v jednom vězení, psím útulku, či jak tomu štěkáte. Zkrátka, nikdo ji nechtěl vysvobodit, pokud nepočítám ošklivého smradlavého chlapa s velkou taškou... ten by o ni zájem měl, ale lidská samice, co tam hlídala, mu řekla, že podle záznamů dostal už čtyři psy a další na guláš nedostane. Vsadím se, že ji chtěl sníst k večeři, psožrout! Naštěstí mu Apinu nedala, i když jí pak hrozně sprostě nadával. Ale co kdyby přišel jiný takový? Raději jsem udělal Apině z klece bránu do Útočiště a vzal si ji sem.“

„Ty jsi těm lidem rozuměl bez telepatie?“ nezdálo se Oldovi.

„Máš mě za hlupáčka?“ opáčil Čert. „Na mluvení mi chybí v krku tento... hlasivky, ale to neznamená, že vám nerozumím!“

„No dobře,“ souhlasil Olda. „Když nebude Apina lovit zvířata, může tu být. Přidáme jí telepatii a s ní trochu inteligence, proč ne?“

„Jak dlouho ti bude trvat ta operace?“ žádal Čert samozřejmě.

„Pár minut,“ odhadoval Olda. „Připočti k tomu ale týden, tolik trvá pěstování klonů. Dám jí samozřejmě starší typ telepatie. Ten novější, co máš ty, pro ni klonovat nemůžu, sám nic takového nemám.“

„A nemohl bych to pro ni udělat já?“ zajímal se Čert. „Rozuměj, já bych to pro ni udělal rád! Apina je fajn fenka, stojí mi za to. Jak se vlastně dělá to klonování?“

„Rozumím ti,“ řekl Olda. „Ale ty nemáš tacuky od hlavonožců, nemůžeš nic klonovat. Kdybych ti dal nejprve tacuky, trvalo by to přinejmenším čtrnáct dní.“

„Rychleji by to nešlo?“ smlouval Čert dychtivě.

„Nešlo,“ řekl Olda. „Nestačilo by vám domlouvat se přes celou zeměkouli?“

„Bude to jisté omezení,“ namítal Čert.

„Asi jako mezi námi dvěma,“ pokrčil rameny Olda.

„A co kdybys jí dal teď tvoji telepatii, mně to... to od chobotnic... a pak, až se to naučím dělat, bys jí předělal starší na novější...“

„Poslyš,“ podíval se Olda na psa ostře. „Nechceš toho moc? Telepatie je složitý orgán, prorůstá do okolního mozku. Umím to naoperovat, ale odstranění bude složitější, třeba to ani nepůjde. Mohlo by se přitom poškodit okolí a to snad nechceš!“

„No tak dobře,“ svolil pes bez velkého nadšení. „Tak to uděláme podle tebe.“

„Máme i druhou možnost, nechceš raději počkat?“ sondoval Olda.

„Nechci,“ opáčil Čert. „Apina taky ne. Uděláš to pro nás, viď? Oldo, prosím, prosím, smutně koukám, kňučet umím ještě smutněji...“

„Já s tím tedy začnu, abys viděl, že jsme kamarádi,“ řekl smířlivě Olda. „A teď mi řekni další novinky!“

„Nechci moc hádat,“ obrátil Čert, „ale budou další štěňata, možná i víc najednou. Mohla by s nimi být i starost. Asta a Pegina mají hodně divné páníčky, musíme je včas přemluvit, aby ty malé drobečky neutopili!“

„Neboj se, postaráme se o ně,“ sliboval Olda. „To by byla dobrá zpráva! Pro štěňata, ale i pro nás všechny.“

„Poslední zpráva je zase špatná,“ referoval Čert. „Objevil jsem na Zemi nepříjemné lidi, co používají ty ošklivé zastrašovací zvuky, jaké jsme zažili u tetičky.“

„My jsme tu také něco objevili,“ sdělil Olda psovi zdejší novinku. „Dostaneš přístrojek, abys je poznal už na dálku a mohl se jim vyhnout.“

„Já se jim vyhnu i tak,“ mínil Čert. „Nač přístrojek?“

„Je lepší,“ uťal diskusi Olda.

„A proč přístrojek? Jak to mám držet? Nebyla by lepší... nějaká nová játra?“

„Nebyla,“ řekl Olda. „Nové orgány nedokážeme vymyslet. Na něco je pro nás přece jen vhodnější technika.“

„Vidíš, a já myslel, že to Ogdurové dovedou nejlépe ze všech.“

„Ogdurové to nejspíš dovedou,“ souhlasil Olda. „My ne. My jsme od nich dostali jen pár drobností. Asi jako když někdo do Afriky doveze pár technických zázraků a místní lidé se je naučí používat. To pořád neznamená, že by je dokázali sami vyrobit. Kolik je na africkém kontinentě automobilek a továren na elektroniku?“

„No dovol!“ ohradil se Čert. „Jak to mám vědět? To je čistě vaše záležitost, to snad ani nepatří do vzdělání!“

„Maličko se sice mýlíš, zeměpis do vzdělání patří, ale uznávám, pro psy není důležitý,“ ustoupil trochu Olda. „Někdy na tom nesejde, co kde dokáží udělat. Většina elektroniky dnes pochází z Tchaiwanu, to je malý ostrůvek u Číny, srovnatelný s Čechami... ale ty jistě nemáš představu ani o tom, jak jsou veliké Čechy, že?“

„Mě vaše dělení světa nezajímá,“ přiznal Čert.

„Máš pravdu, pro psy není důležité,“ svolil Olda. „Vraťme se k tomu přístrojku. Budeš to mít na obojku, nic nebudeš muset držet.“

„Na obojku???“ vyletěl Čert. „Obojek ne!!!“

„Tak to chceš držet packou?“ opáčil Olda. „My lidé míváme všelijaké kapsy, ale oblek by tě omezoval ještě víc. Ostatně, podívej se, i my nosíme některé věci na krku!“

Ukázal mu svůj šperk, ukrývající Vítkův přístroj.

„Uznej, obojek je šikovnější než řetízek,“ pokračoval. „Tobě by řetízek všelijak plandal a překážel by ti.“

„Když... obojek, to je vodítko...! Zvykl jsem si na větší svobodu!“

„Víš dobře, že jsme to s vodítkem nepřeháněli,“ připomněl mu Olda. „Měl jsi vodítko jen když muselo být. Někdy si ale nevybereš, vodítko je někdy předepsané.“

„To jsou ty vaše rasistické lidské předpisy!“ vyštěkl Čert.

„Neříkám že ne!“ opáčil Olda. „Já jsem je nevymyslel.“

„Když jste si, vy lidé, svět zařídili jenom pro sebe...“ zesmutněl Čert.

„To máš pravdu,“ souhlasil Olda. „Ale pro psy se v něm taky najde místo.“

„Na vodítku!?!“ dodal Čert vyčítavě.

„Zkus se na to podívat jinak,“ chlácholil ho Olda. „Když psi nemají rozum, musí být na vodítku nebo uvázaní. Vběhli by pod auto, pokousali lidi i zvířata, to přece nejde.“

„Lidi na vodítku nejsou a pod auto jich vběhne víc než psů!“ opáčil Čert. „Neštěknu, že někteří lidé jsou za volantem nebezpečnější než vlčí smečka! Těm by vodítko prospělo víc než nám! Co se týče kousání, nemáte tak špičaté zuby, ale doháníte to střílením a semtexem. Kdo je nebezpečnější? Lidi nebo psi?“

„Lidi!“ souhlasil mrzutě Olda. „Ale můžeš jim to vysvětlit a když neposlechnou, je to jejich chyba. Psům se to vysvětluje špatně.“

„S telepatií to přece jde,“ odsekl Čert.

„Ale jak poznáš, jestli ti pes opravdu správně rozumí?“ opáčil Olda. „Jó, když má pes taky telepatii, jako ty, tam se můžeme domlouvat. Buď mi rozumíš, nebo se hned sám zeptáš. Pes bez telepatie může jen vrtět ocáskem a štěkat! Kdo má z toho poznat, že mu nerozuměl?“

„To už vím taky,“ mávl odevzdaně packou Čert. „Ale přece jen... s Apinou si rozumím lépe než s jinými fenkami a to ještě nemá telepatii!“

„Asi bych tě měl raději varovat!“ usmál se Olda. „Až Apina získá inteligenci, nevím, nevím... Nevíš, do čeho jdeš!“

„Nech to na mně!“ odsekl Čert.

Nechal si ale vysvětlit zacházení s Vítkovým přístrojkem, zejména když mu Olda stvrdil, že to všechna štěňata nosí hrdě jako projev další důvěry lidí.

„A teď bys měl Apině ukázat tenhle svět,“ navrhl Čertovi. „Vezmi ji do lesa, jistě vám tam přijde k chuti nějaká jitrnice. Ale nehoňte zvířata!“

„Nevrčel jsem náhodou, že to beztoho není žádná zábava, když neutíkají?“ opáčil pes. „Lovím jen jitrnice. Ty sice taky neutíkají, ale létat za nimi do korun stromů je podle mě přece jen sportovnější než sbírat je na zemi.“

„Já ti to připomínám jen pro jistotu,“ řekl Olda. „Na míru nám tady hodně záleží.“

„Bez obav,“ zavrčel Čert.

Na konci prázdnin se vrátili Alexijevovi. Po vzájemné dohodě se vyměnili s doktorem Černým a doktorkou Brožovou. Pro ty to nebyl problém, v pardubickém středisku získali byt jako u Mělníka a práce tam byla stejná. Výměnu vyvolal Alexijev, aby byl dostupný, kdyby čtyřlístek dětí potřeboval pomoc na fakultě. Jak se zdálo, přece jen jim úplně nevěřil.

„My to zvládneme!“ holedbal se Olda, ale neprotestoval proti seminářům, zaměřeným na získání praktických znalostí. Naopak!

„Musíme zavést pevný režim, abychom všechno stihli,“ tvrdil Alexijev. „Ráno budu na Zem létat pro pacienty, vy si zatím trochu přispíte. Až přijedu, věnujeme se jim spolu. Naučíte se stanovovat diagnózy, dokud jsou nemocní. Příznaky se pak rychle ztratí.“

Na Zem už Alexijev nejezdil pancéřovaným mikrobusem. Mělnické středisko teď mělo tři obrovské autobusy bez kol. Kupodivu nebylo nutné ani upravovat odjezdové haly na Zemi, obrovská monstra byla nečekaně obratná a vešla se všude, jen v Praze museli přemístit o dva metry dveře. Dalo jim to práci, stěna haly byla železobetonová, aby něco vydržela.

„Musíme mít při vítání pacientů všichni bílé kombinézy?“ usmála se Máňa. „Vypadáme v nich opravdu jako sbor andělů.“

„Není to přece povinné,“ oplatil jí úsměv Alexijev. „Ani nevím, jak to vlastně vzniklo. Pacientům se to ale líbí a je dobré začínat jejich pobyt slavnostněji.“

„Náhodou vypadáš jako andílek věrohodně,“ dodal Olda. „Ačkoliv nevypadáš špatně ani jako jaguáří mládě. Kočka se zkrátka nezapře!“

„Nech toho!“ pohrozila mu a naznačila rukou plácnutí.

Olda úhybný manévr také jen naznačil, oba to brali jako pouhé pošťuchování.

„Až rozdáme všechny denní dávky,“ pokračoval Alexijev, „budete mít do oběda volno. Rozmísťování pacientů na pokoje nebude vaše starost, od toho jsme tu my. Máte přece nárok na nějaké volno a nebudu vám do toho mluvit. Můžete se třeba létat koupat do Rakovnických pramenů, to záleží na vás.“

Do Rakovnických pramenů vozili pacienty autobusy, ale děti tam raději létaly volně.

Kolem osmé hodiny se Alexijev vracel s autobusem pacientů. U vchodu do podzemního paláce je všichni čekali, oblečení do andělských kombinéz přebarvených na bílo. Působili tak opravdu jako sbor andělů. Do deseti hodin se věnovali pacientům. Alexijev rozděloval úkoly, nezapomínal na sebe, ale jasné případy dával na starost dětem, aby měly do odpoledne volno na cokoliv je napadne. Od vlastního učení, po koupání v horkých pramenech.

Po obědě jim Alexijev předváděl na vybraných pacientech ukázky pozemské medicíny. Mimozemské znalosti měl sám od Oldy, soustředil se proto na praxi.

V šest večer učení přerušili a do osmi měli volno. Po večeři Alexijev přednášel už bez pacientů, ti měli v té době také nárok na odpočinek. Přednášky trvaly, dokud Alexijev viděl u svých žáků zájem. Jakmile zpozoroval známky únavy, případně i nechtěné zívnutí, skončil a popřál všem dobrou noc.

Bylo to poměrně intenzivní učení a přitom měli ještě dost volna. V Útočišti nebyla kina, nepočítáme-li video, zásobené hlavně lékařskými snímky, dováženými Alexijevem ze Země.

„Potřebujete lékařskou fakultu, když máte Alexijeva?“ sondoval kamarády Vítek, který ochotně přispíval svými dávkami síly k léčení pacientů, ale lékařských seminářů se neúčastnil. Všichni nad ním dávno odevzdaně mávli rukou, než aby z něho chtěli udělat lékaře.

„Já se neflákám,“ tvrdil na každou kritiku. „Možná studuji stejně intenzívně jako vy, jen jsem si vybral jiný obor.“

Dosavadní úspěchy se zdejšími roboty byly dobrým důvodem získat od nich co nejvíc informací. Brzy se na něho všichni obraceli, kdykoliv něco potřebovali. Místo seminářů se ale toulal po Zemi a když se ho zeptali, co tam dělá, nic jim neprozradil.

„Kochám se,“ tvrdil s tajemným úsměvem.

„Neměl bys tam aspoň chodit sám!“ varoval ho starostlivě Olda.

„Naopak,“ usmíval se sebejistě. „Žádný ďábel mě nezná a nemá důvod dělat mi potíže. Tebe znají víc než je milé a spolu bychom byli ještě nápadnější. Sám se tam pohybuji jistěji.“

„Ještě jsi nenarazil na nějaké... řekněme, darebáky?“

„Párkrát,“ přikývl s klidem Angličana. „Zatím mi na ně stačil tvůj nápad: kostěná ruka a hlava. Neboj se, nikdy to neopakuji na stejném místě dvakrát.“

„Jak by byl svět krásný, nebýt darebáků!“ opakoval nešťastně Olda.

„Myslíš ďábly?“ zeptal se ho Vítek. „I mezi lidmi je darebáků víc než dost!“

„Myslím všechny!“ opáčil Olda.

„To bude těžké,“ pokrčil rameny Vítek. „Nás je jen pár, to prostě nezměníme.“

„Můžeme to lidem jen ulehčovat,“ vzdychla si Máňa.

„I to je dobré, nemyslíš?“ řekl Vítek.

Oldu, Máňu a Jarču společné učení sbližovalo, Vítek se jim vzdaloval. Zatím se zdálo, že mu to nevadí.

Errata:

26.05.2021 10:29