V poledne se Vítek vrátil ze Země, ale nebyl sám. Přiletěl nakvap, za ruku si vedl skoro stejně starého kluka a hned se s ním obrátil na Alexijeva.

„Tohle je Pepek Horáků,“ představil svého chráněnce.

Pepek byl malý, vyděšený, rozježený kluk. Poplašeně se rozhlížel, nepromluvil ani slovo a nedal se přimět k řeči. Jen očima hledal, kudy by utekl.

„To není jen tak, Vítku,“ vytkl mu Alexijev mírně. „Nemůžeme sem vzít kdekoho, koho sebereš někde na ulici!“

„Vy jste mě sem vzal přesně tak!“ opáčil zatvrzele Vítek.

„Měl jsem k tobě vztah,“ vysvětloval mu Alexijev. „Jsi syn mého kamaráda, nevidím na tom nic špatného, že jsem se tě ujal. Zvláště když o tebe neměl zájem nikdo z celého tvého příbuzenstva.“

„Pepek je zase můj dávný kamarád!“ obhajoval se Vítek. „Je sirotek jako já a taky o něho nemá nikdo zájem. A nenašel jsem ho na ulici, ale v děcáku, co jsem byl sám!“

„Nemá rodiče?“ zpytoval Vítka Alexijev. „Ani příbuzné?“

„Nikoho nemá!“ vybuchl Vítek. „V děcáku si na něho zasedli. Neumíte si ani představit, co tam měl za peklo!“

„Představit si to dovedu,“ zamračil se Alexijev. „Tobě tam taky nekvetly růže.“

„No právě!“ řekl Vítek. „Když jsem odešel, byl tam nejslabší Pepek. Víte vy vůbec, co to znamená?“

„Šikanovali tě?“ otočil se Alexijev přímo na chlapce.

Pepek se místo odpovědi stáhl dozadu. Odtáhl se i když ho chtěl vzít za ruku Vítek. Nevěřil zřejmě nikomu.

„No dobře,“ ustoupil zamračeně Alexijev. „Necháme ho tady. Proveď ho po Útočišti, seznam ho s ostatními. Naklonuji mu co bude potřebovat, ale potrvá to týden, celou tu dobu bude bez telepatie a ty se o něho budeš starat, jasné?“

„Jasné!“ postavil se Vítek do pozoru.

„A nešaškuj!“ napomenul do Alexijev. „Nejsme na vojně.“

„Rozkaz!“ neodpustil si Vítek.

Nový přírůstek se stal středem pozornosti, ale Pepka to nijak netěšilo. Držel se co nejdál od ostatních, na žádné otázky neodpovídal. Jako vyplašené ptáčátko, vypadlé z hnízda.

Olda to zkusil telepatií, ale to si dal! Jakmile Pepek zjistil, že děti kolem něho mají další záhadné vlastnosti, uzavřel se do sebe jako do ulity a nedostali z něho ani slovo.

„Je to s ním těžký!“ povzdychl si Olda.

Protože měly začít odpolední semináře, Olda, Máňa a Jarča se omluvili a odešli na sál za Alexijevem. Pepek osaměl s Vítkem.

„Mě se neboj!“ nařídil mu Vítek. „Mě přece znáš!“

„Ty taky umíš mluvit... rovnou v hlavě?“ sondoval ho Pepek.

„To se naučíš,“ ujišťoval ho Vítek. „Létání taky. Je to užitečné, bát se toho nemusíš.“

„Kde to vlastně jsme?“ couval před ním Pepek.

„Na onom světě,“ ujistil ho Vítek. „U andělů.“

„To jsme už zemřeli?“ rozevřel Pepek oči hrůzou.

„Ne, neboj se,“ ujistil ho Vítek. „Jsme oba živí. Andělé jsou jiní, než jsi na Zemi slyšel. Jsou to lidi jako my, jen mají nějaké možnosti navíc. Něco z toho se naučíš i ty.“

„Ty ale nejsi anděl, že ne?“ zeptal se ho opatrně Pepek.

„Nejsem,“ ujistil ho Vítek trochu zamračeně.

„Myslel jsem si to,“ vzdychl si Pepek. „Anděl by asi Kráječi nerozbil hlavu o stěnu. Ale přál jsem mu to, grázlovi, ani nevíš jak!“

„To se nemělo stát,“ zamračil se Vítek. „Ne abys to někomu vykládal! Opravdoví andělé mají plamenný meč a dokážou trestat!“

„Já jsem přece nic neudělal!“ vyjekl vystrašeně Pepek.

„Ty ne!“ přikývl Vítek. „Ale já ano. Nechceš mě snad shodit?“

„Nechci!“ rychle mu sliboval Pepek. „Vždyť jsi to dělal pro mě!“

„Tak mlč!“ řekl Vítek. „Nebo nás vrátí do děcáku! Chtěl bys tam znovu potkat Kráječe? Nechtěl, že? Jestli to nevíš, andělé dokáží oživit i mrtvé. Už jsem to tu viděl dvakrát.“

„Budu zticha jako myška,“ sliboval Pepek.

„V jednom máme kliku,“ oddychl si Vítek. „Ogdurové nejsou vševědoucí.“

Netušil, jak hluboce se mýlí...

Odpoledne toho dne, kdy si Vítek do Útočiště přivedl Pepka, zavolal Alexijeva ze Země Bulis. Volal jako všichni přes štěňata, ale i štěňata si všimla v jeho volání zvláštní naléhavosti. Volal z banky, kde byl vybrat další peníze.

„Chtějí mi dát kufřík navíc!“ sděloval Alexijevovi. „Ten chlap je celý červený, určitě je to někdo od nich!“

„Klid, Franto!“ vzkazoval mu lékař. „Převezmi zásilku jako by o nic nešlo, nech si ještě jednou podrobně vysvětlit, co s ní máš dělat, ale na chodbě si otevři malou bránu do Gehenny a strč to tam. My už se na to podíváme.“

„Je to hrozně těžké,“ hlásil Bulis. „Jako kdyby v tom bylo olovo či co!“

„Toho si nevšímej!“ radil mu Alexijev. „Hlavně nenechávej Gehennu dlouho otevřenou, je tam radioaktivita, ať se ti něco nestane!“

„A co když se ten kufřík rozbije?“ napadlo Bulise.

„Co by se tam mohlo rozbít?“ opáčil Alexijev. „Český křišťál tam jistě nebude, to bych se hodně divil!“

Bulis se zachoval podle jeho rady. Před nepřístupně se tvářícím úředníkem, který mu kufřík donesl, hrál nechápavého, ale pečlivého posla. Dostal od něho další podrobné instrukce, co s tím dělat a zejména komu má kufřík předat. Pokýval hlavou, že rozumí, i když se trochu třásl vzrušením. Po vypnutí Vítkova přístroje se ten chlap od ostatních ničím neodlišoval, ale sotva Bulis přístroj telepaticky zapnul, chlap okamžitě zrudl drobnými plamínky. Ano, byl to buď sám ďábel, nebo aspoň jeho pomocník.

Na chodbě se Bulis rozhlédl a když nikoho neviděl, otevřel si nevelikou bránu a rychle do ní kufřík vhodil. Sotva ale za kufříkem bránu zavřel, otřásla se celá budova, až všechna skla zadrnčela.

„A sakra!“ zarazil se Bulis. „Co to bylo? Zemětřesení?“

„Nech to na nás a vrať se rychle do Útočiště!“ vzkázal mu rychle Alexijev.

To už ale na chodbu vybíhal úředník a zarazil se, když viděl Bulise bez kufříku.

„Kde máte zásilku, člověče?“ vyštěkl na něho.

„Strčil jsem ji tam napřed!“ hájil se řidič. „Byla příšerně těžká! Přistavím si auťák trochu blíž, tam mi v tom nepřekáží žádné zdi!“

„Pitomče!“ vyštěkl úředník.

„Položil jsem to tam opatrně!“ hájil se Bulis. „Nemohlo se tomu nic stát!“

„Troubo! Ačkoliv, metr sem, metr tam, je to vlastně jedno,“ uklidnil se chlap.

„Tak se tu mějte, vracím se,“ loučil se s ním rychle Bulis.

„Vrať se – máš-li ještě kam!“ opáčil úředník jízlivě.

Bulis na víc nečekal a otevřel si malou bránu do tropické krajiny Útočiště. Zaznamenal ještě úředníkův udivený pohled, ale to už se brána zavírala.

Alexijev už tam čekal s nesmírně vážnou tváří.

„Pojď se na něco podívat!“ vybídl řidiče.

Chvíli trvalo, než dostal obrázek z digitálního fotoaparátu na obrazovku svého počítače. Sledovalo ho několik dychtivých párů očí kromě Bulise jeho žena, František, dvě zdravotní sestry a nezbytný čtyřlístek dětí, které tu pochopitelně nemohly chybět. Přišoural se po chvilce i Pepek, který ještě ničemu pořádně nerozuměl.

Gehenna vypadala jinak než jak ji znali, kdo se tam již podívali. Zuřila tam právě nějaká bouře, všude létaly kotouče prachu, nebylo vidět ani na pár kroků.

„To udělal ten kufřík!“ ukázal tam Alexijev. „Byla v něm bomba, vybuchla v okamžiku, kdy jsi zavřel bránu. Podle toho, jak se otřásla i sousední Země, byla v něm nejspíš atomová nálož. Možná ji před výbuchem zadržovalo něco tady na Zemi, třeba rádiové signály. Představ si ale, že bys ji vzal do Útočiště!“

„Myslíš, že by to dosáhlo až k Mělníku?“ zeptal se ho Olda. Musel telepaticky, protože v krku měl najednou nějaký chumel či co.

„Stejný obrázek pořídil Libor Černý v Pardubicích,“ ujistil ho Alexijev. „Dosáhlo to až tam. Mimochodem, i tam dost ničivě.“

„Tak proto mi ten chlap říkal: Vrať se, máš-li ještě kam!“ vzpomněl si Bulis.

„Kdybys to vzal do autobusu, smetlo by nás to všechny,“ přikývl Alexijev. „Ještě že nás napadlo odložit to do Gehenny!“

„To napadlo Oldu,“ řekla všesměrově telepaticky Máňa. „Myslela jsem si, že přehání. Promiň, Oldo.“

„To už je od ďáblů vysloveně vyhlášení války!“ řekla ohromeně Květa Bulisová.

„To je něco horšího!“ ušklíbl se Alexijev. „To je válka bez vyhlášení.“

„Příští kufřík nám může nevědomky přivézt některý pacient,“ uvědomila si s obavami sestřička Hedvika.

„Měl bych nápad,“ přihlásil se nesměle Vítek. „Máme přece schovaný ďábelský létající talíř s dvaceti atomovými střelami.“

„Nač by ti byly?“ podíval se na něho Alexijev.

„Mohli bychom se do nich podívat,“ navrhoval Vítek. „Vykoumat, jak by se daly na dálku a bez rozebrání zjišťovat. Třeba něco vyzařují... když se do toho dám...“

„Kdyby ti to bouchlo pod rukama, smete nás to všechny,“ zarazil ho Alexijev.

„Nesmete,“ hájil se Vítek. „Ten létající talíř můžeme přestěhovat na nějaký úplně pustý svět, kde ho budou zkoumat mobilní roboti. To bych jim snad vysvětlil.“

„Bylo by to na tebe příliš mnoho odpovědnosti,“ mračil se Alexijev.

„Já to zvládnu!“ sliboval Vítek.

„Myslíš to jistě hezky, ale tohle chce přísnější opatření,“ uvažoval Alexijev. „Mohlo by to odnést příliš mnoho lidí.“

„Měl bych jiný nápad,“ navrhl Olda. „Obsadíme ještě jeden svět, například Zahrádku. Sousedí se Zemí přes Měsíc, ďáblové by se tam mohli dostat, ale nedopraví nám bombu do Útočiště. Nebudeme tam mít pohodlí jako tady, ale snad to vydržíme. Oni jistě brzy zjistí, že jejich současná akce selhala, pokud už to nevědí. Ať vědí, že máme světů víc a že všechny naráz nezlikvidují.“

„Myslíš něco jako karanténu?“ vzdychl si Alexijev. „Moc bychom si nepomohli. I tam by to byla krutá tragédie, kdyby ta bomba zlikvidovala plný autobus lidí. Ba ne, musíme tomu zabránit důkladněji. Vítkův nápad vypadá lépe. Citlivý detektor záření by bombu odhalil ještě na Zemi a stačili bychom ji zneškodnit odhozením do Gehenny.“

„Měli byste žádat především spravedlnost,“ vrčel zamračeně nejmladší účastník porady, dosud skoro nemluvný Pepek Horák.

„Jak to myslíš?“ vzhlédl k němu udiveně doktor Alexijev.

„Bulis by se měl vrátit a toho ďáblova člověka unést do Útočiště,“ řekl Pepek nevraživě. „Postavit ho tady před soud a odsoudit pro pokus o masovou vraždu. Chtěl nás všechny zabít, nebo ne? Bez trestu to příště zopakuje.“

„Na takovou spravedlnost nejsme vůbec připraveni,“ namítal Alexijev. „Dejme tomu, že ho sem dopravíme. Jak chceš ale někoho odsoudit bez soudu?“

„Když to zůstane bez trestu, bude to nespravedlnost!“ trval na svém Pepek. „Vám všem ještě nedošlo, že to měla být vražda, ke všemu hromadná?“

„To je jasné každému,“ řekl Alexijev. „Co chceš ale proti tomu dělat? Dejme tomu, že sem někoho přitáhneme. Co s ním tady budeme dělat? Nemáme soudce!“

„Můžeme sem přitáhnout i soudce, třeba na ten jeden jediný soud,“ navrhl Pepek.

„Dobře, přitáhneme sem soudce,“ souhlasil s ním Alexijev. „Dejme tomu, že soud toho darebáka shledá vinným. Co s ním ale potom?“

„Zavřít ho!“ řekl Pepek urputně. „Až zčerná!“

„Kam?“ opáčil Alexijev. „Vždyť tady nemáme žádné vězení. Upřímně řečeno jsem rád, že nemáme ani zločince.“

„Zasloužil by smrt!“ řekl Pepek sveřepě.

„Ty bys byl i pro smrt?“ podíval se na něho Alexijev přísně.

„Zneškodnit ho musíme a bude to spravedlivé,“ trval na svém Pepek. „Jinak se o to bude pokoušet dál, až se mu to podaří.“

„Zneškodníme...“ vzdychl si Alexijev. „Ještě že to bereš aspoň tak. Zneškodnit bychom ho měli. Nebude ale zneškodněný už tím, že se sem nedostane?“

„Nebude!“ trval na svém Pepek. „Může to příště dát někomu do kufru.“

„Má pravdu!“ zastal se ho Vítek. „Tihle týpkové mají na Zemi všechno co chtějí. Když potřebují atomovou bombu, mají ji. Vsadím se, že ta bomba nebude nikomu na Zemi chybět. Nechat je bez trestu, koledujeme si o repete!“

„To se lehko řekne,“ pokýval hlavou František. „Kdo má ale takové lidi hlídat?“

„Věděl bych, jak některé grázly zneškodnit bez vězení,“ řekl zamračeně Olda. „Stačilo by dopravit je na pustý svět, jako kdysi posílala Anglie své darebáky do Austrálie. Nikdo by je tam ani nemusel hlídat! Bez slýribu se zpátky nedostanou, leda by některý z nich znal principy hvězdných bran. Ani pak není jisté, že ji postaví!“

„Pozor, někteří je nejspíš znají!“ upozornil na to Oldu Vítek. „Nepodceňuj je!“

„No dobře,“ přikývl Olda. „Možná by se to týkalo jen ďábelských pomocníků. Třeba by jim to paradoxně pomohlo, dostat je z vlivu ďáblů. Na pravé ďábly by to ale nestačilo. Ani bych si netroufal některého sem unést, mohl by nás přemoci i tady. Mají děsivou sílu, už jsem zažil pár úderů od Johana.“

„Ani když jim sebereme strojky na ovládání lidí?“ nadhodila nesměla Máňa.

„Něco dělají pomocí strojků, ty bychom jim zkusili sebrat,“ souhlasil Olda. „Ale nejsem si jistý, že něco nedokáží jako my, pomocí orgánů podobných andělským. Co víme o jejich možnostech? A pořád je hlídat, to taky nevidím dobře.“

„Ty přece taky dokážeš někoho přimrazit, ne?“ nadhodil Alexijev.

„Ano, ale musí to být člověk,“ řekl Olda. „Tebe bych přimrazit nedokázal, idarchon by tě před tím ochránil. Proti ďáblovi jsem to ještě nezkoušel, ale může mít něco podobného, co takový útok odvrátí.“

„Už mě napadlo, co bychom dělali, kdybychom dali andělské možnosti omylem někomu kdo je zneužije,“ vzdychl si Alexijev.

„To by byla katastrofa,“ přiznal Olda. „Kdyby se nám nepodařilo přesvědčit ho, aby se zneužíváním přestal, viděl bych to černě. Umíme ty orgány přidat, ale už ne odebrat.“

Olda se díval na Alexijeva a ostatní na Oldu. Nemohli si tedy všimnout, jak se na sebe po straně významně podívali Vítek s Pepkem...

„No právě!“ zatvářil se starostlivě Alexijev.

„Pak by nám nezbylo, než se obrátit na štěňata,“ dodal Olda.

„Proč na štěňata?“ nechápal František. Ostatní ale nevypadali o nic moudřejší.

„Protože mohou přivolat Přítele,“ dodal rychle Olda. „A ten by si jistě věděl rady. Mělo by to jen jednu vadu.“

„Jakou?“ zeptal se ho rychle Vítek.

„Přiznali bychom neschopnost vyřešit si to sami mezi sebou,“ řekl Olda. „Toho se bojím víc. Mohli bychom o všechno přijít i my.“

Errata:

26.05.2021 10:29