Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Všem bylo jasné, že o neúspěchu atomové bomby se ďáblové brzy dozvědí. Bulis tvrdil, že si toho všiml už atentátník, který mu předával kufřík. Ale i kdyby to přehlédl, nejpozději při návratu další skupiny uzdravených pacientů a odletu dalších si museli dát dohromady jedna a jedna a muselo jim dojít, že cestovní kancelář z jejich atentátu vyvázla.

Pražská i pardubická cestovní kancelář Za zdravím proto vyhlásily změnu podmínek zájezdů. Z důvodů zvýšení přepravní kapacity vyhlásily omezení zavazadel na jednu příruční tašku na osobu s tím, že každý pacient dostane jako kompenzaci přímo na místě bez zvýšení ceny zapůjčeno, co bude potřebovat. Připojily poměrně dlouhý seznam půjčovaných věcí.

„Bojím se jen jednoho,“ řekl Alexijev. „Za tohle nám může protimonopolní úřad skočit po krku a prohlásit to za dumping.“

„Ať nám ouřady vlezou na záda,“ mávl rukou Olda. „Naše cestovky nejsou ledajaké, my přece lidi léčíme a rekreace je tam jen jaksi navíc.“

„Máš sice pravdu, ale vysvětluj to ouředníkům!“ vzdychl si Alexijev.

„Když ohlásíme zvýšení přepravních kapacit, měli bychom předělat autobusy,“ podotkl Vítek. „Naštěstí to bude jednoduché, zmenšíme zavazadlový prostor a přiděláme pár sedadel. To zvládnu rychle.“

„Věřím ti,“ řekl Alexijev. „Ale autobusy bude předělávat Franta Bulis. Měl bys mu jenom pomoci, kdyby si nevěděl rady, ale ty sis na sebe vymyslel těžší úkol. Přemístíme ti na nějaký jiný svět ďábelský vimaan a ty se pokusíš naučit roboty zjišťovat atomové bomby. Naprosto nutná bezpečnostní podmínka bude, abys u toho nebyl osobně.“

„Jak může Bulis předělávat autobusy, když neumí zacházet s roboty?“ namítal Vítek.

„Tak ho to naučíš,“ mávl rukou Alexijev. „To bude pro tebe maličkost. A teď si dáme rozchod. Dneska toho bylo moc, ale ještě nás čekají operace.“

„A budu pak lítat?“ ožil Pepek, protože měl být jedním z operovaných.

„To nejde tak hrrr,“ usmál se té dychtivosti Olda. „Až se probudíš, budeš umět telepatii, ostatní musí nejprve vyrůst. Ale lítat bys mohl už příští týden!“

„Už se na to těším!“ vyskočil radostí Pepek.

O poznání nadšeněji pak odešel s Oldou a Alexijevem do operačního sálu.

Dospělí se k operacím tak nehrnuli. Mívali je ještě ze Země podvědomě spojené s bolestí od říznutí, s dlouhým léčením a dalšími nepříjemnostmi. Dnes to už bylo jiné. Začala to Máňa, která po první unikátní operaci hlavy vstala a odešla jako nic domů, stejně jako všichni další. Jen Olda a Čert si ještě mlhavě pamatovali, jak je bolely Oldovy první operace, při kterých si vyměňovali odlišné dary andělů, idarchon a slýrib. Olda tomu právem říkal barbarské období. Tenkrát to asi jinak nešlo, ale dnešní pacienti už tak netrpěli.

Učedníci se zkrátka něco naučili.

Vítek během tří hodin naučil Bulise komunikovat s roboty. Bulisovi se to zalíbilo, bylo to snadnější než výroba v pozemských továrnách.

„To je krása!“ pochvaloval si, když si vytvořil křeslo na míru. „Za pár okamžiků celý autobus předělám a druhý pak trvá jen mžik. Tohle by všude na Zemi dělali aspoň týden, ne-li déle. Proč tomu vlastně říkám autobus, když je to letadlo bez křídel? Proč se nevykašleme na léčení a neprodáváme na Zemi tohle? Vyřešili bychom tam i problémy se silnicemi.“

„Tahle letadla ale nejsou nejlepší co tady měli,“ namítl zamyšleně Vítek.

„Jak to?“ nechápal Bulis.

„Zdejší lidé používali letadla dávno před námi,“ odvětil Vítek. „Pak se jich během krátké doby zbavili. Přišli na lepší způsob dopravy.“

„Ty jsi zjistil něco nového?“ podíval se na Vítka Bulis opatrně.

„Jo,“ přikývl Vítek. „Dávno. Jejich letadla byla lepší než naše auta, lodě i vlaky. Byly doby, kdy jich byla plná obloha. Ale co je to platné, cestovní kabinky jsou lepší!“

„Jaké kabinky?“ zpozorněl Bulis.

„Takové... nejsou moc velké,“ krčil rameny Vítek. „Vypadají jako malé kamrlíky, kam by se vešla běžná rodinka, kdyby tu nějaké měli... Dopraví tě kam chceš, je jich všude plno, jenže kolem nich chodíme a nevšímáme si jich. Poznáš je podle blesku v kroužku na dveřích. Musíš se samozřejmě zneviditelnit, abys to viděl.“

„Ty s nimi umíš zacházet?“ podíval se na něho Bulis podezřívavě.

„Skoro,“ přikývl Vítek. „Zdejší roboti mají jednu výhodu: kdo něco nezná, tomu to sami pěkně podrobně vysvětlí. Stačí se zeptat. Celý problém kabinek je znát jména míst, kam se chceš dopravit.“

„Mohl bys mi to ukázat?“ požádal ho Bulis.

„Beze všeho!“ usmál se Vítek, kterému trochu zalichotilo, že může někomu ukázat, co dosud věděl jen on sám.

Nechali autobus autobusem a zamířili do paláce. Vítek zamířil rovnou k nejbližší kabince o které věděl, měl na dveřích značku blesku barvou viditelnou pro lidské oči.

„Kam by sis přál?“ zeptal se Bulise, když se dveře nevelké kabinky za nimi tiše zavřely. „Chtěl bys třeba do Pardubic?“

„Ono to může až... na Zem?“ zeptal se ho opatrně Bulis.

„Ne,“ zavrtěl Vítek hlavou. „To bys chtěl trochu moc. Možná časem... Když říkám do Pardubic, myslím tím do naší druhé základny.“

„Tam se mi teď ani nechce... nešlo by to jinam?“ otřásl se Bulis.

„Jistěže šlo,“ řekl Vítek. „Už jsem si našel pár šikovných adres v Americe. Chtěl by ses podívat do New Yorku, do Los Angeles, nebo do Chicaga?“

„Myslíš jistě jen osady, které jsou na těch místech ve zdejším světě, že?“ ubezpečoval se opatrně Bulis.

„Jistě,“ přikývl Vítek. „Ale pro nás není problém přejít tam z jednoho světa do jiného. Tady se dopravíme do blízkosti Londýna a za chvíli už můžeme bloumat po Hyde Parku nebo krmit holuby na Trafalgarském náměstí.“

„Zajímavé!“ usmál se Bulis. „Na co všechno už jsi nepřišel?“

„Ale není to tak jednoduché,“ podotkl Vítek. „Na místě některých zdejších budov je na Zemi Atlantik, jiné jsou v poušti. Od Rakouska se tady rozkládá oceán přes celou Francii a Itálii, ve Španělsku jakbysmet. Tam pochopitelně nejsou žádné kabinky a na Zem se tak snadno nedostaneš. Naštěstí zbývá spousta míst, kam se podívat můžeme.“

„A ty se touláš... po Americe?“

„Jen jsem se tam porozhlédl,“ ujišťoval ho Vítek. „Olda prý už navštívil spousty cizích světů, proč bych se nemohl naopak podívat po Zemi? Kdo si všimne kluka navíc? Takových je všude plno! Ačkoliv pravda, v Číně a v Japonsku po mně koukali dost divně.“

„Tohle za mých mladých let nebývalo,“ vzdychl si Bulis. „Ale přeju ti to.“

Vítek mezitím otevřel dveře a vyvedl Bulise na chodbu. Kdyby stěny neměly jinou barvu, asi by se ho starý řidič zeptal, kdy někam poletí. Takhle mu ale veškeré otázky zamrzly v krku a nepochyboval už o tom, že jsou jinde než předtím.

„Venku to tady vypadá skoro jako u nás,“ vysvětloval Vítek Bulisovi. „Je tam ale víc stromů, prakticky všude kolem je prales. My ale ven nepůjdeme. Nejlepší místo pro přechod na Zem je kousek odtud. Namaloval jsem si tam červeným sprejem značku.“

„To aby ses vždycky strefil?“ hádal Bulis.

„Samozřejmě,“ opáčil Vítek. „Z druhé strany je to jednodušší.“

Došli na místo, kde se na zemi skvěl poněkud šišatý kruh, který do zdejšího světa už podle jeho neumělosti původně nepatřil.

„Postav se sem ke mně,“ požádal Vítek Bulise. „Na Zemi je tady trochu těsno, ať se tam vejdeme!“

„Kde vylezeme?“ zeptal se Bulis zvědavě.

„V takovém zapadlém průchodu...“ nadhodil neurčitě Vítek.

Ten průchod vzápětí spatřili. Nevypadal vábně, byl tmavý a povalovaly se tu spousty krámů a odpadků. Vítek tam vkročil jako první, Bulis ho chtě nechtě následoval, aby nezůstal sám. Průchod končil na jedné straně na špinavém dvorku, na druhé straně byla zavřená vrata.

„Kudy teď?“ zeptal se Bulis Vítka polohlasně.

„Na dvorek a nahoru!“ usmál se Vítek. „Těmi vraty neprojdeme, nemáme klíče. Umíme ale oba létat, ne?“

„Ještě jsem si na létání nezvykl,“ brblal Bulis. „A kde vlastně jsme? Myslím ve kterém městě a tak...“

„Tohle je New York,“ řekl lakonicky Vítek. „Nejsme zrovna v luxusní čtvrti, kolem je spíš ta horší část města, ale odsud se můžeme dostat kam chceme.“

„Luxusně to tu opravdu nevypadá,“ souhlasil Bulis a kopl si do pomačkané plechovky od Coca-Coly, ležící na dosah, až to zazvonilo.

„Nechci moc provokovat,“ podíval se Vítek na Bulise, „ale tady stát nemůžeme. Chodí sem občas pěkná cháska, už mi tady vyhrožovali nožem a chtěli po mně peníze.“

„A co ty?“ chtěl vědět řidič. „Utekl jsi jim?“

„Vidíš tamhle na stěně ty šmouhy?“ ukázal mu Vítek stranou nahoru.

„Co to má být?“ podíval se řidič na světlejší šmouhy na stěně těsně pod stropem.

„Tam jsem jedním bacil o stěnu, když byl moc drzý,“ řekl Vítek. „Ujišťuju tě, že jsem to nejdřív zkoušel po dobrém, ale nakonec to dopadlo takhle.“

„A nebylo by lepší ustoupit?“ pokáral Vítka řidič.

„Nevím,“ pokrčil Vítek rameny. „Olda vykládal, jak mu andělka o prázdninách kladla na srdce, aby si nezačínal s ďábly. Sama jim ale neustupovala, protože zlu se podle ní ustupovat nemá. Tihle frackové nejsou ďáblové, couvat před nimi nebudu.“

Bulis se ještě jednou podíval na stěnu. Šmouhy na ní připomínaly obrysy lidského těla. Byly světlejší než okolní zaprášená zeď, jako kdyby tam dopadl hadrový panák a trochu ji učistil, ale bylo tam i pár tmavších skvrn.

„Poslyš, není tam nakonec... krev?“ zajímal se zvědavě.

„Asi je,“ připustil ledabyle Vítek. „Zeď vypadá jako struhadlo, ten grázlík se přitom odřel. Ale nemusíš ho litovat, nic jsem mu ani nezlomil, utíkal odsud pěkně po svých a ječel jako nějaká hysterka.“

„Ani se mu nedivím,“ podotkl Bulis. „Když narazil až pod stropem, musel to být strašný náraz! Poslyš, Alexijev říkal, že můžeme zvedat i železniční vagóny, ale na lidi máme dávat pozor, ať jim neublížíme.“

„Já dávám pozor!“ opáčil Vítek. „Nehodil jsem ho tam jedním nárazem, to by bylo kruté, hodil jsem ho tam pozvolna. A ještě jsem se staral, aby si do sebe nevrazil vlastní kudlu.“

Vznesli se mezitím do výše, stoupali podél špinavých zdí až nad střechy.

„Podívej se!“ ukázal Vítek Bulisovi. „Vidíš ty mrakodrapy v dálce? To je Manhattan!“

„Jsou ještě dost daleko!“ podotkl Bulis. „Poletíme tam?“

„Ani já jsem tam ještě nebyl,“ přiznal Vítek. „To by byl výlet na pár dnů a tak moc času nemáme. Budeme se muset ještě dnes vrátit.“

„Vidíš!“ řekl Bulis. „Můžeš se podívat do Ameriky kdy se ti zachce. Za mých mladých let jsme si o tom mohli leda nechat znát!“

Přeletěli několik střech a snášeli se do parku. Byly tu sice stromy, ale kromě nich také spousta plotů. Chvíli letěli vodorovně nad uzavřenými ohradami.

„Přistaneme nejlépe tady v ulici,“ ukázal Vítek. „Musíme se na chvíli zneviditelnit, aby si nás při tom nikdo nevšiml.“

V ulici pod nimi byla odhadem stovka spěchajících lidí, ale nikoho nenapadlo zvednout hlavu vzhůru, všichni si hleděli svého. Postačilo zneviditelnit se na pár posledních metrů klesání a přistát do trošku volnějšího místa.

„Zajímavé!“ řekl Bulis, když se opět objevili.

Stál s Vítkem na ulici a kolem nich nevšímavě procházely davy lidí. V okamžiku, když se objevili, se pár nejbližších chodců znepokojeně rozhlédlo. Zřejmě zahlédli okrajovým viděním nějakou nepatřičnost, ale hned se zase přestali znepokojovat.

„Tak co?“ usmíval se Vítek. „Už mi věříš?“

„No jo, jsi šikovnej kluk,“ uznal to řidič. „Kdy by mě napadlo, že se jednou podívám do Emeriky! Jen škoda, že neumím anglicky a nikomu nerozumím.“

„Ani nemusíš,“ uklidňoval ho Vítek. „Anglicky trochu umím a lidem rozumím, ale do řeči se s nikým nedávám. Spíš mě baví bloumat jen tak městem.“

Společně se teď proplétali davem, Vítek se snažil udržovat od lidí vzdálenost, ale ne tak, aby se jim musel příliš vyhýbat.

„Sem tedy chodíš, zatímco se ostatní učí?“

„Tady v New Yorku jsem byl jen párkrát,“ řekl ledabyle Vítek. „Zrovna tady toho moc na koukání není. Za rohem nějaké obchody, ale nic moc... Londýn se mi líbí víc.“

Obchody tu opravdu byly, ale nic neobyčejného. Ze známějších jmen brzy narazili na McDonalda, ostatní byly menší. Turisté tu nebyli a město nevypadalo honosně.

„Tohle je totiž chudá čtvrť,“ vysvětloval Vítek Bulisovi. „Ačkoliv nám je to jedno, žádné dolary nemáme a nakupovat nepotřebujeme. Docela rád bych se ale posadil na lavičku jako v Londýně a pozoroval lidi, bohužel tady není kam.“

„Měl sis najít jinou kabinku!“ poradil mu Bulis. „Jistě tu bude někde lepší místo.“

„Zkusím to, snad tu bude lepších míst víc,“ souhlasil Vítek. „Ale ne dneska, musíme se už vrátit.“

Obešli nevelké náměstíčko a vraceli se k parku. Místo aby se vznesli, šli pomalou chůzí po zemi podél dlouhých plotů z drátěného pletiva.

Z boční uličky najednou proti nim vyskočili tři mladíci s velkými noži v rukou.

„Freeze! Give us money! All you have!“ poručili jim.

„No vidíš!“ obrátil se klidně česky Vítek na Bulise. „A jsou tady zase!“

„Nerozumím jim,“ přiznal zaraženě Bulis. „Nechtějí snad peníze?“

„Jo, přesně tak! Všechno co máme! To se ale spletli! Už minule jsem s nimi zametl, ale nedají si říct!“ udrtil Vítek. S těmi slovy si přebarvil kombinézu na antracitovou čerň.

Výrostci se zarazili. Náhlá přeměna je nejspíš vyvedla z míry.

„Takhle si mě snad ještě pamatují!“ pokračoval Vítek česky. Pak se otočil ke třem loupežníčkům a spustil na ně všesměrově telepaticky:

„Vám to minule nestačilo?“

„Black angel!“ zaječel mladík. Nůž napřáhl ještě víc, ale couvl o krok zpátky.

Z límce Vítkovy černé kombinézy najednou místo normální klukovské hlavy trčela holá kostěná lebka a ruce se změnily v natažené kostěné pařáty. Působilo to tak hrůzně, až se Bulis otřásl, ačkoliv o tom triku od dětí ledacos slyšel. Nikdy to ale sám neviděl a za plného denního světla to bylo působivé i pro něho, natož pro ty tři. Ti se ovšem roztřásli ještě víc. Pokoušeli se couvnout, ale brzy narazili zády na zeď.

„Černý anděl?“ opakoval kostlivec po mladíkovi. „Jak libo! My už se přece známe! Co jsem vám minule říkal? Že byste neměli přepadávat lidi! Andělsky vám to nestačilo, vážně to chcete slyšet ďábelsky? Kdo z vás se mnou půjde jako první?“

Ukázal zvolna na jednoho, pak na druhého a třetího, jakoby je rozpočítával.

Na víc nikdo z povedené loupežnické trojice nečekal. Mladíci se vzpamatovali a dali se za zoufalého ječení na útěk. Daleko ale nedoběhli. Znenadání ztratili půdu pod nohama a za bezmocného mávání rukama i nohama se vznesli do výšky v marné snaze něčeho se zachytit. Z jejich řevu teď vyzařovala čirá hrůza. Skončilo to zapraskáním větví, jak zapadli do koruny nedalekého vysokého stromu.

„Příště to bude horší!“ přidal jim k tomu Vítek telepatickou výstrahu a změnil se zase v kluka. „Měli byste toho už nechat!“

Kolem nich bylo náhle pusto. Stovky lidí se krčily ve všech možných skrýších. Někteří opatrně vykukovali z různých dveří, jiní se schovávali za popelnicemi a kde se dalo.

„Darebáci jsou snad všude,“ povzdychl si Vítek.

„Dal jsi jim to pěkně,“ řekl Bulis. „Až na to, že jsme teď středem pozornosti.“

„Nevinní se bát nemusí!“ poznamenal na to Vítek všesměrovou telepatií. Nikdo na to ale nereagoval, všichni se krčili dál. Někteří mohli být mimo dosah všesměrové telepatie, ale ti nejbližší Vítka jistě vnímali, jen mu nevěřili. Raději se obrátil zpátky na Bulise.

„Zneviditelníme se a poletíme domů,“ navrhl mu směrovaně.

Když mizeli těm stovkám lidí s očí, ozval se ještě jeden všeobecný povzdech, ale pak už nikdo nic neviděl a dříve než Vítek s Bulisem vystoupali nad střechy, začali dole na ulici první odvážlivci opouštět své úkryty.

„Jen abys příště nenarazil na horší ptáčky!“ sýčkoval Bulis, když letěli nad plochými střechami. „Co kdyby měli místo nožů pistole a zastřelili tě?“

„Kdyby měli pistole, přimrazil bych je,“ souhlasil Vítek. „Je to rychlejší než zmačknout spoušť, pokud by na mě nešli zezadu. Pak bych je ale nechal řádně přidusit, než bych je oživil, aby si to pamatovali!“

„A myslíš si, že je napravíš?“ pochyboval Bulis.

„Nevím,“ povzdychl si Vítek. „Sám bych se tomu divil. Tihle tři mohli a už minule měli pochopit, že by nemuseli dopadnout dobře.“

„A proč ti říkali Černý Anděl?“

„Ani nevím, co je to napadlo,“ řekl Vítek. „Když mě přepadli poprvé, měl jsem na sobě bílou kombinézu a přebarvení na černo mělo být pro ně varování. Už minule jim to nestačilo, proto jsem s nimi trochu zametl ulici. Když pak utíkali, řvali Černý anděl! Možná jsem jim v bílém připomínal andílka, ale o andělech jsem jim nic neříkal a nezdá se mi, že by nás úplně prokoukli.“

„Mohlo to být i jinak,“ usmál se Bulis. „Četl jsem, že tady kdysi existovala, nebo ještě existuje, organizace Černí andělé. Pomáhala přepadeným lidem, hlavně v podzemní dráze. Její příslušníci nosili černé čepice ověšené cingrlátky, aby je všichni lidé poznali. Měli speciální výcvik, ale na rozdíl od policie žádné pravomoci. Násilníky nemohli zatýkat, místo toho je na místě důkladně zmlátili. Dělali to s rizikem, že je postižení zažalují, ale žaloby proti nim byly výjimečné, soudy je prý tolerovaly a lidé jim nepokrytě fandili. Stačilo, aby ve vagónu metra cestoval jediný Černý anděl, a nikdo se neodvážil spolucestující obtěžovat. Byla to vlastně slabá obdoba lynčování, ale na rozdíl od úplného selhání policie v těchto případech překvapivě účinná. Nemohli tě tihle výtečníci považovat za součást takové organizace?“

„Byly v té organizaci děti?“ pokrčil rameny Vítek.

„Co jsem o tom četl, ne,“ přiznal Bulis. „Měli to být zdatní karatisté, specializovaní na boj beze zbraně, měli ovládat bojová umění, ale o dětech v tom článku nic nebylo.“

„Nemyslím si, že si mě s nimi spletli,“ vrtěl hlavou Vítek. „Říkáš, že tamti Černí andělé byli školení rváči, schválně hodně nápadní. Vypadám snad na to?“

„Nevypadáš,“ souhlasil Bulis. „Až na to přebarvení. To rozhodně není obvyklé.“

„Snažím se vypadat nenápadně,“ pokračoval Vítek. „Podle oblečení mě od jiných kluků nerozeznáš. Co jsem zač, všichni pochopí, až když jim vyvedu něco hodně nepříjemného.“

„Horší bude, až si tě vyčíhají a odstřelí zezadu!“ sýčkoval řidič.

Přistáli mezitím na správném dvorku. Bulis si tím zprvu nebyl jistý, ale Vítek sem neletěl poprvé a skutečně brzy stáli ve známém průchodu.

„Sám sem lítat nebudu,“ přikývl Vítek. „Od zítřka budu cvičit v létání Pepka, budeme na to dva.“

„Dva kluci taky není nic moc,“ nestačilo to Bulisovi.

„Přibereme k tomu i ostatní,“ nedal se vyvést z míry Vítek. „Každá škola jednou skončí, přece se nebudou učit věčně.“

Pepek se brzy přidal k Vítkovi, mimo jiné i tím, že se odmítl dát na lékařskou dráhu.

„Vám to jde skoro samo,“ vymlouval se. „Mně by víc bavila technika.“

„Ogdurové dosáhli víc biologií!“ přesvědčoval ho Olda zamračeně.

„Vítek říkal, že technika nejsou jen auta a letadla,“ namítal Pepek. „Na Útočišti se máme čemu učit! Tady byla hodně vyspělá technická civilizace.“

„...která bohužel skončila neslavně,“ podotknul Olda.

„Co to znamená? Neudělat stejné chyby,“ zastal se Pepka Vítek. „Zdejší lidé toho hodně dokázali, než se jim to vymklo z ruky.“

„Proč se to nevymklo z ruky Ogdurům?“ namítal Olda. „Dokázali toho víc a přitom ani za statisíce let neustrnuli.“

„Asi měli větší pole působnosti,“ hádal Vítek. „Zajímali se více o okolní světy, pomáhali sousedním civilizacím a právě to jim pomohlo. Zdejší se nedostali ani přes práh vesmíru.“

„Ba ne,“ řekl Olda. „Tak to nebude. Ogdurům se podařilo změnit především sami sebe. Zlepšili si inteligenci, odstranili mechanické učení, ale jak říkala Bísíája, nahradili to učením jiných oborů, o jakých se nám ani nezdá.“

„To už jsi nám říkal aspoň stokrát,“ ohrnul nos Vítek. „Prosím tě, co je zajímavého na oborech, jako je jásání?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Olda. „Oni to ale považují za důležité a my podle nich ani pořádně jásat neumíme.“

„To bych neřekl!“ protestoval Pepek. „Je vidět, že nechodíš na fotbal!“

„Nechodím,“ přiznal Olda. „Nemám na to čas. Ale vážně si myslíš, že na fotbalu umíme jásat? Jaké je to jásání, když se někteří chovají jako utržení ze řetězu? Kolik už zdemolovali stadionů?“

„To dělá vždycky jen menší část nejtvrdších fanatiků,“ namítal Pepek.

„A větší část je nechává řádit,“ útrpně se usmál Olda. „Ale nejde o fanoušky. Proč mají na Zemi úspěch stejně připitomělé televizní pořady, jaké měli bývalí obyvatelé Útočiště těsně před neslavným koncem? Neženeme se do stejné propasti? Kolik je na Zemi opravdu tvůrčích lidí? Směšně malé procento! Nemluvím o vědcích, ale o všech lidech. Většina lidí chápe práci jako nutné zlo, kouká ji odbýt, případně si snaží pomoci jinak.“

„Dobře, ale co my tady?“ opáčil Vítek. „Co je na tom tvůrčího napravovat rozbité lidské tělesné schránky? Je to jistě záslužné, taky dávám energii starým babkám, proč ne? Ale že by to byl vrchol tvůrčí činnosti?“

„Tvůrčí na tom může být i to, čemu se přitom naučíme,“ řekl Olda.

„Mně se to nezdá,“ řekl Vítek. „Vyléčíme kdejakou nemoc, napravujeme lidem bolístky, kříšení mrtvých je velice efektní... ale co dál? Museli jsme se odstěhovat do Útočiště, protože nás ze Země vyhnali. Lidi nebo ďáblové, to je skoro jedno. Přitom ani tady nejsme bezpeční, je jen otázkou času, kdy nám tu bouchne další atomový kufřík a pošle nás ke všem čertům.“

„To není naše chyba,“ namítl Olda pevně. „Smůla je, že máme proti sobě ďábly, bytosti velice silné a nepochybně zlé.“

„Jistě,“ souhlasil Vítek. „A my jim jen ustupujeme. Podstrčili nám upravenou atomovou bombu, aby u nás vybuchla. Smetla by nás i s tisícovkou nevinných pacientů. A my proti těm darebákům nehneme prstem. Dáváme jim příležitost podnikat proti nám další a další akce, až se jim to jednou podaří!“

„Co chceš ale dělat?“ mračil se Olda. „Nechci se chlubit, ale mám s ďábly největší zkušenosti a věř mi, setkání s opravdovým ďáblem není žádná selanka! Věk tady nerozhoduje. Alexijev a ostatní dospělí jejich podprahovým útokům neodolají. Jsem proti nim nejodolnější, mám od Bísíáji nejlepší vybavení, ale na Johana jsem ani jednou nestačil. Za svůj největší úspěch považuji, že jsem se z posledních sil vždycky dovlekl do Útočiště. Otevřeně se proti nim postavit nemůžeme.“

„Proč ses Johanovi stavěl sám?“ opáčil Vítek. „Jeden vlk medvěda neudolá, ale před celou smečkou i medvěd vyleze na strom nebo zaleze do doupěte. Náhodou jste jednou padli na Johana tři a utekl před vámi on! A to byly s tebou jen dvě holky!“

„Možná máš pravdu,“ pokrčil rameny Olda. „Kdybychom chodili aspoň ve trojici, byli bychom snad silnější než jednotlivý ďábel... Ale co až potkáme ďáblů pětici? Myslíš, že oni nepřijdou na totéž? Nepodceňuj je! Nevíme kolik jich je, ale obávám se, že víc než nás. Přítel andělů tvrdil, že přemazal paměť několika tisícovkám lidí, ale ani zdaleka se nedopátral jádra ďábelské organizace.“

„Máme proti nim výhodu,“ trval na svém Vítek. „Do Útočiště za námi nemohou. Máme kam se stáhnout, kdykoliv jsme v nevýhodě.“

„Co chceš ale proti nim dělat?“ nedůvěřoval mu Olda.

„Nevím,“ odvětil Vítek. „Něco ale vymyslet musíme. Nechce se mi stát se založenýma rukama, když do nás někdo buší. Máme výhodu, že je poznáme na dálku, kdežto oni nás ne.“

„Chceš jim vyhlásit válku?“ zarazil se Olda.

„Tu přece vyhlásili oni nám,“ řekl Vítek. „Máme snad jejich bombu považovat za mírové poselství? Za nabídku spolupráce?“

„My musíme nejprve vyrůst,“ trval na svém Olda.

„Jestli nic proti nim neuděláme, zabijí nás dříve než vyrosteme,“ odsekl Vítek. „Nezlob se, ale nechce se mi trpně čekat, až se jim to podaří. Měli bychom se jim postavit! I když sílu na otevřené přímé střetnutí nemáme.“

V tmavém, páchnoucím průchodu se objevil bílý ovál a z něho vystoupili dva malí kluci v bílých kombinézách.

María hekla strachem a vtiskla se do stínu za popelnici plnou odpadků.

Andělé! uvědomila si.

Takže Dave, Mike ani Paul nelhali!

Bílý ovál zmizel, kluci v bílém ne. Najednou se začali měnit. Jednomu zešedly kalhoty a zmodrala košile, druhý teď měl na sobě džíny a potištěnou, křiklavě barevnou košili.

Maríi ale neoklamali, už věděla, co jsou zač. Nevšímavě prošli kolem ní. Pravda, držela se ve stínu na opačné straně popelnice, aby ji nemohli vidět. Pak se ale odrazili a přímo před jejíma nevěřícíma očima se vznesli jako odlétající balóny. Za malou chvíli byli nad střechou domu, přehoupli se přes ni a zmizeli jí s očí.

Andělé! vířilo jí hlavou. Kluci tedy opravdu potkali anděly, ale co ještě říkali? Že na ně byli zlí? To snad ne, andělé přece nemohou být zlí!

María rychle vyběhla průchodem na ulici, aby ještě uviděla ty dva. Jestli přeletěli dům, měli by tam být. A opravdu! Spatřila je, jak se pomalu snášejí dolů. Nikoho nenapadlo podívat se vzhůru, všichni se dívali do výšky svých očí a zatím se nad nimi jako na padácích snášeli dva andělé, jenže nad nimi nebylo nic, vůbec nic. Ani padák, ani lano.

Pak najednou oba zprůhledněli. Byl to další důkaz jejich nepozemské příslušnosti, další odlišnost od obyčejných lidí. Maríi až zatrnulo. Ale najednou, opravdu, jsou to oni! Objevili se v parku na rohu ulice. Před okamžikem tam bylo volno, teď tam stáli navenek dva obyčejní kluci, jakých je všude plno. Nikoho by ani nenapadlo, že to nejsou lidé.

Nejsou?

Vypadali jako tisíce jiných kluků ve čtvrti. Kráčeli ulicí, zřejmě se spolu o něčem bavili, nic nenasvědčovalo, že by se něčím lišili. Teď se jeden rozmáchl nohou a nakopl prázdnou plechovku od piva, či co to tam leželo. Plechovka opsala parabolu přímo do odpadkového koše. Skvělá trefa, ale spíš náhoda...

Náhoda?

Druhý z té podivné dvojice si vyhlédl další prázdnou plechovku, válelo se jich po zemi všude plno, nakopl ji, až roztočená vylétla do výšky, aby... ne, tohle nemůže být náhoda! Také druhá plechovka zamířila neomylně do koše...

Třetí plechovka a další přesný zásah! Ne, to není samo sebou!

Ti dva se tím zřejmě dobře bavili. Pátá trefa! Šestá! Sedmá! Ani jedna mimo!

María je sledovala opatrně, snažila se přiblížit se jim co nejvíc, ale nenápadně, aby si jí nevšimli. Další plechovka neomylně zamířila přímo do koše, ačkoliv letěla velikým obloukem dobrých padesát metrů... Maríi se zdálo, že původně letěla mimo, ale až ve vzduchu se stočila do správného směru. Což lidé nevidí, co se to přímo před jejich očima děje? Dobrá, nic moc, dva kluci kopou do plechovek, ale s jakým výsledkem?

Najednou María ztuhla.

Dave, Mike a Paul!

Vynořili se z úkrytu a zamířili k těm dvěma. Pravda, tady byl jejich rajón a ti dva andělé vypadali jako normální kluci, podle neotrhaného oblečení se dalo čekat, že patří k vyšší střední třídě a budou mít u sebe slušné kapesné, ale... což předtím Paul nenaříkal, že se příště na tak snadné týpky nevykašlou?

María věděla, že všichni tři potřebují peníze na heroin. Litovala je, že spadli do té pasti, chápala je a omlouvala, ale pomoci jim nemohla. Mít nějaké prachy, uvažovala, všechny bych jim je dala. Jen škoda, že neměla o nic víc než oni.

Teď ale tušila, že bude zle. Přepadávat anděly není správné. Což je opravdu nepoznali? Asi by neměli loupit vůbec, ale jak jinak by sehnali tolik peněz? Heroin je strašně drahý i pro zámožnější. Paul se už minule dušoval, že mrňavé kluky nechají na pokoji, i kdyby jim před očima mávali stodolarovkami, ale zřejmě zase jen sliboval...

Tři výrostci zastoupili cestu dvěma andělům!

Přepadení strnuli jako každý mrňous, na kterého kluci vytáhnou opravdové vystřelovací nože. Byla to i jejich chyba, co mají děti z vyšší střední třídy pohledávat v téhle čtvrti? Vždyť si o přepadení koledují, sem se přece bojí i trénovaní a ozbrojení policajti! María ale věděla, že ti dva nebudou tak snadnou kořistí, jak se zdálo.

Andělé nehodlali vytáhnout peníze a poslušně je odevzdat. Místo toho náhle zčernali. Ne v obličejích, ale znenadání měli na sobě oba úplně černé kombinézy, jako policejní agenti. Tak proto jim Paul říkal Černí andělé!

„Kluci, utečte!“ chtěla María vykřiknout, ale nemohla. Stejně bylo pozdě...

Místo ní začali křičet hrůzou Dave, Mike i Paul. Měli ale proč. Začali se vznášet vzhůru, bezmocně mávali rukama nohama, ale nebylo jim to nic platné. Lidé na ně zírali ohromeně, někteří si začali hledat nejbližší úkryt, zatímco ti tři stoupali vysoko nad pouliční lucerny.

Pak ale začali padat.

Z té výšky pád netrval dlouho, ale musel být strašný. Jako kdyby Mária slyšela praštění lámaných kostí, když všichni tvrdě dopadli na asfalt. Řev hrůzy se změnil v bolestné sténání.

Teď už se do bezpečí klidili všichni. Málokdo věděl, jak to začalo a co se vlastně stalo, ale nikdo nechtěl dopadnout jako ti tři.

Jediná María naopak vyrazila k místu jejich dopadu. Paul byl přece její bráška, i kdyby byl vrahem! Ale než tam doběhla, vzpomněla si na anděly.

Ještě tam stáli a divně se ušklebovali, ani je nenapadlo zmizet. Na první pohled se mohlo zdát, že prostě leknutím strnuli, ale María věděla, že ti jediní strach nemají. Už zase vypadali normálně, černých kombinéz se mezitím zbavili.

„Co jste to provedli?“ vyjela si na ně. „Vy vrahové!“

Byla to odvaha z nerozumu, ale María byla spravedlivě rozhořčená. Paul měl pravdu, ti andělé byli zlí! A přitom vypadali tak nevinně! María pocítila chuť skočit na ně a zpracovat je pěstmi a škrábáním, ale na to si přece netroufala, dodala by jim jen záminku, aby s ní naložili stejně, ale musela jim aspoň říci, co si o nich myslí.

„Podívejte se, co jste provedli!“ ukázala jim ta tři sténající, rozbitá těla, bezvládně ležící na asfaltu.

„Asi jste to neviděla od začátku, slečno,“ pokusil se ji odpálit jeden z těch dvou. „Začali oni! Napadli nás noži a tohle je jen spravedlivý trest.“

„Jakýpak spravedlivý trest?“ vmetla jim do tváře zle. „Nic by vám neudělali! Proč jste jim nedali šanci?“

„Dostali ji už třikrát,“ odvětil anděl zamračeně. „Komu tři šance nestačí, čtvrtou si ani nezasluhuje. A nezastávejte se jich, patří jim to.“

Pořád mluvil jen jeden, zatímco druhý byl němý, či co.

„To není pravda!“ ječela na ně. „Jste vrahové, vrahové!“

„Nejsme!“ opáčil zamračeně andílek. Kalužinka krve, která se právě objevila pod těly jejich obětí, začala ale jeho slova vyvracet.

„Kdo je zabil, když ne vy? Viděla jsem vás, když jste se prve objevili v průchodu! Vy přece nejste lidi!“ udeřila na ně se svým svědectvím.

Trochu je tím zaskočila. Celá ulice ani nedýchala, jen ti tři zranění nahlas sténali.

„To jim nikdo nepomůže?“ vzpamatovala se María a rozkřikla se na lidi kolem.

Slyšeli ji jistě všichni, ale nikdo se nenabízel s pomocí.

„Dobře, dostanou ještě jednu šanci!“ rozmyslel si to anděl.

Neznělo to příliš dobrosrdečně, ale oba andělé vykročili ke svým obětem.

„Vy na ně nesahejte, vy vrazi!“ postavila se jim María do cesty.

„Chceš pro ně pomoc, nebo ne?“ vnímala jejich zamračenou odpověď.

Náhle pocítila, jak i jí mizí asfalt pod nohama. Začala zděšeně křičet, ale nebylo jí to nic platné, zvedla se a odsunula vzduchem dva metry stranou. Tam pozvolna dosedla, nohy pod ní podklesly, tak-tak vyrovnala rovnováhu, aby neupadla. Vlastně se jí nic nestalo, přestala tedy ječet a jen bezmocně sledovala anděly, co budou dělat dál.

Andělé se sklonili nad zraněnými. Jeden se pokoušel rovnat jim zpřerážené ruce a nohy, druhý jen tiše přihlížel. Bolest při rovnání kostí musela být ale strašná. Ranění ztráceli vědomí a přestávali křičet, ale jejich mučitel na to nehleděl, postupoval bezohledně, jako kdyby před sebou neměl lidi, ale nějaký neživý materiál.

Pak se oba andílci postavili stranou a třikrát po sobě cosi neznámého provedli.

Co to bylo, María nedokázala posoudit. Třikrát od nich zavanulo podivné teplo, znatelné i v horku nad rozpáleným asfaltem. Nic víc. Oba najednou vypadali jako po vyčerpávajícím běhu, námahou sotva dýchali.

Tři těla, ležící před nimi na asfaltu v krvi, se ale zdála být úplně mrtvá.

„Poslouchejte, slečno!“ obrátil se k Maríi ten aktivnější. „Vaši přítelíčkové budou žít. Možná ještě dlouho, ale jen když zanechají svého lupičského řemesla. Díky vám teď dostali tu úplně poslední šanci, rozumíte?“

„Jakou šanci?“ opáčila nenávistně. „Vždyť jste je zabili!“

„Nejsou mrtví,“ zavrtěl hlavou andílek. „A i kdyby byli, umíme to napravit. Neumíme ale napravit jejich loupežnické manýry. Mají svobodnou vůli, sami se musí rozhodnout. Teď dostali čtvrtou šanci, ale příště poletí neodvolatelně rovnou do pekla.“

„Oni za to nemůžou!“ pokoušela se je obhajovat.

„Každý může za své činy, slečno!“ opravil ji zamračeně andílek. „Proč se jich pořád tak urputně zastáváte?“

„Paul je můj bratr!“ vyhrkla rychle. „Oni nutně potřebují peníze... na helio!“

Bylo to hrozné přiznání, ale jak jinak jim to měla zdůvodnit, aby to pochopili? Vždyť je to pravda! Hlad není tak zlý, aby člověk musel loupit, heroin je horší pán!

„Co je to helio?“ zarazil se andílek.

„Vy to neznáte?“ podivila se. „Helio, jako heroin...“

„Aha!“ pochopil konečně andílek. „Chcete nám naznačit, že nemohou přestat, i kdyby sebevíc chtěli, je to tak?“

„Ano!“ trochu se usmála z radosti, že ji pochopili.

Andílci chvíli přemýšleli. María pochopitelně netušila, že se ti dva kvůli ní právě hádají. To probíhalo jen mezi nimi, navenek oba mlčeli.

„Chtěla byste jim pomoci?“ zeptal se jí po chvilce ten aktivnější.

„Jak o tom můžete pochybovat!“ vykřikla.

„Neublíží vám, když s nimi odejdete na nějakou dobu... jinam?“

„Ne,“ odvětila po krátkém zaváhání. „Stejně zrovna nemám pořádnou práci!“

„Dobře,“ řekl andílek. „Jestli jim chcete pomoci, pojďte s námi.“

Bílá plocha, která se za nimi objevila, způsobila hromadný povzdech všech lidí na tomto konci ulice, i když byla větší, než aby vypadala jako křídla.

Tři zkrvavená těla se zvolna zvedla a zaplula do té bílé plochy. Po nich tam vkročil málomluvnější andílek. Ten druhý ale pokynul napřed Maríi.

Trochu pod ní podklesla kolena, ale vkročila tam srdnatě.

Dave, Mike i Paul leželi na zemi uprostřed jeskyně, neútulné až běda. Bylo tu příšeří a kromě nich tu nebylo nic, vůbec nic.

„Tady s nimi počkáte,“ řekl andílek, když vstoupil za ní.

Bílá plocha zmizela, jako kdyby tu nikdy nebyla. Jeskyně teď vypadala ještě temněji.

„Tady?“ rozhlížela se zklamaně kolem. „Kde to vlastně jsme?“

„Jestli hádáte, že nejsme na Zemi, pak hádáte správně,“ ujistil ji andílek.

„Co tady budeme dělat?“ zeptala se rychle.

„Nic,“ řekl andílek. „Počkáte tu s nimi, až se uzdraví.“

„To přece může trvat dlouho...“ pokoušela se protestovat.

„Může,“ přikývl andílek. Teď už na sobě měli oba bílé kombinézy.

„Co tady ale budeme jíst?“ namítala María.

„Pojďte za mnou,“ požádal ji a vkročil přímo do skály. Nemluvnější kolega ho ihned následoval a María se otřásla hrozným pomyšlením.

Neuměla přece procházet skálou!

Zůstala tu sama – se třemi mrtvými!

Cítila, jak se jí pomalu zmocňuje panika. Naštěstí dříve než začala ječet hrůzou, vynořila se ze skály hlava andílka.

„Bojíte se projít stěnou?“ zeptala se Maríi s pochopením.

„Neumím to,“ přiznala. Byla ráda, že se tu objevil někdo živý, ale zrozpačitěla, když viděla jen hlavu trčící ze skály.

„To nic není,“ ujistila ji andělská hlava. „Jestli vám to psychicky vadí, zkuste zavřít oči a projděte dveřmi po hmatu.“

Hlava zase zaplula do skály, ale María se vzchopila. Podle rady zavřela oči a začala skálu ohmatávat. Brzy přišla na otvor, kterým pomalu postupovala dál.

„Už jste venku, otevřete oči!“ poradil jí andílek.

Poslechla ho. Stála u šedivé skály na pokraji hustého pralesa. Kdyby nevěděla, že je v jiném světě, nepochopila by, kde se v New Yorku vzala taková džungle. Vzduch byl horký, vlhký a plný podivných vůní.

„Hlad zaženete ovocem z keřů,“ ukázal jí andílek. „Budeš jim je nosit. Jako znamení ti tady ponecháme lavičku, ale nechoď daleko do lesa, ať nezabloudíš, starat se o vás nemůžeme. A neubližujte zvířatům. Mohla by být inteligentnější než vy.“

Lavička, která v té chvíli vyvstala jako z mlhy, byla opřená o skálu a průhledná jako ze skla. María se zachvěla, když ji spatřila. Nic, co tu viděla, nepatřilo na Zem.

„Kde vlastně jsme?“ chtěla přece jen vědět.

„V jiném světě,“ odvětil jakoby nic andílek. „Nazývej si ho jak sama chceš. Dřív jsme mu říkali Eden, teď tomu tady říkáme New York.“

„Eden?“ zpozorněla. „Tam, co se nesmělo trhat jedno ovoce?“

„To byl jiný Eden,“ usmál se andílek. „Vy máte jiný zákaz, neubližovat zvířatům. Až se vrátíme, zeptáme se jich, jak jste se k nim chovali.“

Pak ale María vytřeštila oči ještě víc.

Oba andílci zmizeli, jako kdyby se vypařili.

Errata:

26.05.2021 10:29