Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stěhování stihli dokončit do poledne.

Někteří pacienti brblali, že nebylo v plánu, ale když se dozvěděli, že poletí na další svět, kde jiní lidé ze Země ještě nebyli, zanechali dalších připomínek. Zvědavost převládla.

Ani Vítek nesliboval nadarmo. Když před novou budovou přistával první létající autobus, pomalovaný barvami cestovní kanceláře Za zdravím, tísnili se u jeho oken netrpělivě všichni pacienti. Ani pilot Bulis nezakrýval údiv.

„Tohle tady stálo?“ zavolal opatrně na Vítka, sotva otevřel dveře autobusu.

„Ještě před půl hodinou ne!“ usmíval se Vítek. „Vyřiď pacientům, ať si vyberou pokoje. Jsou všechny stejné, odlišíme je později, až na to bude čas.“

„Neříkej, že jste takový palác postavili za půl hodiny!“ vrtěl hlavou Bulis. „Vypadá to jako... jak se to říká? Neoklasicismus?“

„Říkej si tomu jak chceš,“ nedal se vyvést z míry Vítek. „Není to žádný pozemský sloh, prostě se mi to takhle líbilo. Ať si pacienti uklidí věci do pokojů. Dveře jsou všude normální, jako na Zemi. Klíče jsou zvenku v zámcích, každý ať si vezme ten od svého pokoje a až budou odcházet, odevzdají je v recepci. Klíče pasují i do skříní, kdo chce, ať si své věci zamkne. Přivezl jsi taky Gertrudu?“

„Ta tam zůstala, říkala, že bez snídaně nikoho nepustí.“

„Až poletíš podruhý, nacpi ji do autobusu i kdyby nechtěla!“ navrhl mu Vítek. „Řekni jí, že tady bude mít lepší kuchyň! Pořád brblala, že si na mimozemské pořádky nezvykne, tady bude mít pozemskou kuchyň, jak ji dobře zná ze Země.“

Bulis ohlásil pacientům pomocí reproduktorů, co je čeká. Pak se otočil opět na Vítka.

„Gertruda je z toho celá nesvá,“ omlouval ji. „To víš, stěhování! Zrovna tak jako Květa, vzal bych ji sem na otočku. Budeme tu snad bydlet taky, ne?“

„Vezmi ji sem,“ řekl Vítek. „Jestli máte nějakou památku ještě ze Země, přivezte si ji, ale všechno sem netahejte. Pamatuj, cokoliv máte v bytě nového, dostanete tady také. Pro mě je jednodušší udělat věci nové než se tahat se starými. A to samé vyřiď ostatním. Já už tady taky bydlím, dovezl jsem si jen to co mám na sobě.“

„No, bál jsem se toho víc!“ vzdychl si Bulis. „Tak ahoj!“

Zavřel dveře za posledním pacientem, létající autobus se zvolna zvedl do výšky dvou metrů, pak se otevřel modravý ovál a autobus jím projel jako kdyby vyjížděl ze vrat garáže. To už na parkoviště před budovou sanatoria klesal další, řízený doktorem Igorem Novotným.

„Jsme tu dobře?“ nasměroval se telepaticky na Vítka.

„Jistě!“ odvětil Vítek. „Ohlas pacientům, ať vystoupí a jdou si do pokojů uklidit věci. Ať si každý vybere nějaký pokoj, volné poznají podle klíčů v zámcích. Dveře jsou tady normální, jako na Zemi...“

To už přistával další pomalovaný autobus. V tomhle ale nebyli pacienti. Autobus řídila Cilka a stěhovala se sem rodina Macounů.

„Už jsme tady, Vítku!“ telepatovala mu.

„Otevři mi dveře!“ požádal ji. „Chci vidět, jak se bude tvůj otecko tvářit na vaši novou usedlost! Mám ji samozřejmě hotovou.“

„No nevím!“ zarazila se trochu Cilka. „Na tvém místě bych se radši zdekovala někam, kde tě táta nenajde! Měl jsi ho vidět, jak se rozčiloval, když se o tom stěhování dozvěděl!“

„No právě!“ usmál se Vítek a naskočil si do autobusu. Přetížený stroj se zvedl a plynule se rozjel na východ.

„Kdo si tohle vymyslel? Snad ne vy?“ ozval se za Vítkem hlas zamračeného Macouna. Až dosud byl někde vzadu, ale teď se hrnul dopředu k řidiči.

„Cilka vám to neřekla?“ podivil se Vítek. „Obyvatelé Útočiště nám dali vyhazov, my jen napravujeme následky.“

„A kdo nás vyhodí odsud?“ lamentoval pan Macoun.

„Snad už nikdo!“ vzdychl si Vítek. „O nikom tady aspoň nevíme.“

Létající autobus svištěl nad plochými ostrůvky, pokrytými palmami. Cilka pilotovala s přehledem a táta ji pyšně sledoval.

„Ty jsi prý ten génius!“ oslovil docela vlídně Vítka.

Macoun zásadně nepoužíval telepatii dokud nemusel, ale z jeho hlasu bylo cítit uznání.

„To je přece vaše Cilka taky,“ řekl Vítek. „Zajímá mě, jak si povedete.“

„Prý dokážete udělat všechno, včetně jídla!“ podíval se na Vítka podezíravě.

„Dokážeme,“ přikývl Vítek.

„Co tady potom budeme dělat my, když všechno vyčarujete?“ kabonil se pan Macoun.

„Budete pěstovat plodiny kvůli jedinečnosti,“ odvětil mu vážně Vítek.

„Počkej, tomu nerozumím,“ řekl zamračeně pan Macoun. „Nejsem génius, jen natvrdlej sedlák. Můžeš mi to vysvětlit tak, abych to pochopil i já?“

„Můžu,“ obrátil se k němu čelem Vítek. „Podívejte se!“

Podal Macounovi masohrušku, která se mu nenadále objevila v ruce. Jakmile ji Macoun od něho mechanicky vzal, objevila se Vítkovi v ruce druhá.

„Porovnejte je mezi sebou!“ vybídl Macouna a podával mu i druhou.

Sedlák chvíli otáčel masohrušky v rukou kolem dokola.

„Vypadají úplně stejné!“ vydechl po chvíli. „I tenhle strup mají stejný!“

„To je ono!“ řekl Vítek. „Jsou naprosto stejné. Nejen tím strupem, ale i složením, zkrátka do poslední molekuly. Jestli jim chybí něco důležitého, chybí to všem stejně. Víte, co se stane, když budete jíst tak jednotvárnou stravu? Když je budete jíst týden, nic se nestane, ale po delší době by se vám přejedly a kdybyste se jimi živil pořád, mohl byste z nedostatku stopových prvků i onemocnět.“

„Můžete přece střídat stovky jídel!“ opáčil pan Macoun.

„Stovky ano,“ souhlasil s ním Vítek. „Když ale budete pěstovat masohrušky na stromě, bude každá jiná. Každá chutná jinak podle toho, kde vyrostla. Ale co je důležitější, nebudou stejné chemicky. V některé je třeba málo manganu, jiné chybí jiné stopové prvky, ale ostatní jich mají v průměru dost. Takové masohrušky jsou pestřejší strava než sto různých a přitom přesně stejných syntetických jídel.“

„Aha!“ rozjasnil se trochu Macoun. „Tím chceš říci, že pole je pole?“

„Přesně tak jsem to myslel,“ kývl Vítek. „Podívejte se, naše létající autobusy jsou jeden jako druhý, tam ale sériovost nevadí, naopak. Většinu jídel můžeme syntetizovat, tím také nic nezkazíme. Ale syntetickou stravu budeme muset doplňovat. Individualizovat. Jinak by nám hrozilo nebezpečí chybějících stopových prvků. Nechte si to potom vysvětlit od Cilky, já jsem zaměřený více na techniku a uznávám, biologie je složitější.“

„Myslíš, že tohle naše Cilka zná?“ pochyboval pan Macoun.

„Naučte se trochu věřit vlastní dceři!“ poradil mu Vítek. „Cilka dostala znalosti přímo od andělky a řekl bych, že má jiné než Olda, nikdo neví, jaké. Ani Olda nedává všem stejné. Lidi jsou právě tak individuální, jako sad, kde nenajdete dva stejné stromy ani ve snu.“

„Ty kluku, vážně se mi líbíš!“ plácl Macoun Vítka po zádech, až se prohnul. „Vrátil jsi mi chuť do života!“

„To je dobře,“ řekl Vítek. „Každej jsme jinej, každej jinak potřebnej.“

„To už je skoro jako báseň!“ rozplýval se pan Macoun. „Na městskýho kluka mluvíš až moc rozumně, skoro jako náš farář! Proč není taky takovej ten... Olda?“

„Na Oldu nám nesahejte!“ varoval ho Vítek. „Olda je náš kamarád.“

„Výborně!“ podíval se na něho pan Macoun. „Je dobře, že držíte spolu! I když jsem Oldu rád neviděl už kvůli starýmu Prskavcovi!“

„Ten to přece taky myslel dobře,“ zastal se starého pána Vítek. „Nakonec to dopadlo líp, než se dalo čekat. Olda má partu doktorů, vy máte Cilku a věřte tomu, že ani Jirka Rovný není budižkničemu. Když to dáme dohromady, půjde nám všechno. Základní potraviny můžeme mít syntetické, vy to budete doplňovat. Znamená to, že nebudete pěstovat obrovské lány obilí, ale pestrost. Menší sady, zato každý jiný. Ovoce, zeleninu, salámy, masohrušky, melouny, chlebovníky, víno. A k tomu třeba i mléko od krav a koz. Co kus, to originál.“

„To si dám líbit!“ pochválil Macoun Vítka. „Po tomhle mě ani to stěhování tak nebolí.“

„To stěhování jsme si nevymysleli, ale když už je to nutné, zvládneme to!“ přikývl Vítek. „Posaď to přímo před dveře, Cilko, ať nic netaháme daleko. Máte ze všech nejvíc krámů!“

„Krámů?“ zamračil se trochu pan Macoun. „To všechno je ještě ze Země!“

„No tak dobře, památek!“ slevil Vítek. „S některými věcmi se člověk nerad loučí, že?“

„V těch krámech, jak jim říkáš, je kus Země!“ tvrdil pan Macoun. „Někdy ti je ukážu, až na to bude čas. Ale teď se půjdeme podívat, co jste tady postavili!“

„Nic zajímavého tu nenajdete,“ řekl Vítek. „Dům je do poslední třísky jako v Útočišti.“

„To už teda není!“ řekl Macoun vítězně. „Tady do dveří jsem vyřezal letopočet. Teď tu není. Do poslední třísky už to nebude nikdy!“

„Pokud sem ten letopočet nevyřežeš znovu, tati,“ nadhodila Cilka. „Ještě se nezměnil.“

„To se ví, že to sem vyřežu znovu!“ tvrdil pan Macoun. „Ale jak nám tady Vítek krásně básnicky vysvětlil, úplně stejné to nebude nikdy. Určitě mi kudla občas zajede do dřeva trochu jinak, my lidi nejsme stroje!“

Alexijev odletěl na Zem obnovit zájezdy cestovní kanceláře Za zdravím.

Olda do nového bytu v sanatoriu přivezl rodiče i Bóžu. Všichni mu chtěli pomáhat, ale Olda se jim hrdě postavil, jen aby ho nechali.

„Uzvednu očima traktor, a vy mi chcete pomáhat s pár kufry?“ vyčetl jim. „Kromě toho, rodinné záležitosti by měly být rodinné záležitosti.“

Stěhování netrvalo dlouho. Olda rodičům zařídil byt v horním poschodí sanatoria, kde už bydleli všichni lékaři i sestřičky. Bóžu měli v létajícím košíku, nebyla s ní žádná starost. Beztak celou cestu prospala, jak je u mrňat zvykem. Rodiče ze Země odešli jen s tím, co měli na sobě, žádné památeční věci neměli. V jejich bytě na Zemi teď bydlela rodina Marešů, kteří si s nimi byt vyměnili. Ve vyměněném bytě bydlel Oldův bratr Jiří s Monikou, chystali prý dokonce svatbu.

„Proč máme bydlet až pod střechou?“ zeptal se ho táta, když před nimi Olda slavnostně otevřel dveře do jejich nového bytu.

„V přízemí jsou jen pokoje těžkých pacientů, operační sály, kuchyně, jídelna a provozní místnosti,“ vysvětloval jim syn. „Bydlí tam kuchařka Gertruda, na kterou Vítek pamatoval, aby nemusela chodit po schodech.“

„Maminka by také neměla běhat po schodech,“ připomněl mu přísně táta.

„Proto máte byt hned vedle výtahu,“ řekl Olda. „Kromě toho, s Bóžou to snad není díky tomu košíku tak zlé, nebo se pletu?“

„Nepleteš,“ svolila maminka. „Ten košík jste vymysleli perfektně!“

„To vyhrabal Vítek z robotického archivu. Měli to původní obyvatelé Útočiště, stačilo to přizpůsobit na naše poměry,“ vysvětloval rodičům Olda.

„Kdo by to řekl do tak malého kluka, jako je Vítek?“ divila se maminka. „Vidět ho není, ale je to expert na mimozemskou techniku!“

„Paradox, mami, co?“ usmál se Olda. „Máš pravdu, jsme ještě mrňousci! Ale mrňousci, co zvednou očima traktor!“

„Kdo by to tenkrát do té Bísíáji řekl!“ dodal otec.

„Nevím,“ pokrčil rameny Olda. „Smutné je, že to na ďábly nestačí. A že mají ďáblové tolik lidských pomocníků. Někteří snad netuší, komu slouží, jiní to vědí, ale udělají všechno, co jim ďáblové, poručí bez nejmenších protestů. Možná by nám pomohlo zbavit nás hlavních ďáblů, ale ani s jejich pomocníky to nebude snadné.“

„Máš příliš mnoho životního pesimismu,“ napomenul ho táta. „Přitom jsi dokázal za rok víc než jiní za celý život. Můžeš jak chceš říkat, že to je společné dílo, ale bez tebe by nebylo vůbec nic.“

„Já to přece vím,“ opáčil vážně Olda. „Ano, je to společné dílo. Bez ostatních bych to nedokázal, oni beze mě taky ne. To všechno vím. Ale ten životní pesimismus, jak říkáš, mám po několika setkáních s ďábly. Pochopil jsem, že nám nepřejí úspěch a jsou silnější.“

„Úspěch je i to, co vidíš kolem nás,“ chlácholil ho táta.

„Není, tati,“ řekl Olda. „Úspěch by byl, kdybychom sem mohli pozvat lidi, kteří mají chuť začít něco nového v tomhle světě. Ale to my bohužel nemůžeme.“

„Protože byste pomáhali i ďáblům?“

„Nevadilo by mi ani pomáhat jim, kdyby i oni byli potřební,“ přikývl Olda. „Ale oni by nám všechno sebrali a zneužili pro svoje špinavé cíle. Vadí mi, že nemůžeme otevřít vesmírné brány a říci lidem: Pojďte a berte si!“

„Pozvat lidi do ráje... to si třeba asi nezaslouží,“ vzdychl si i táta.

„Nekoukal bych na zásluhy,“ řekl Olda. „Jsou lidé potřební, kteří k zásluhám neměli ani nejmenší příležitost. Ti za nic nemohou.“

„My dva asi svět nepředěláme,“ vzdychl si táta.

„Nepředěláme,“ přiznal Olda. „Ale budeme se snažit udělat aspoň něco.“

„Snažte se. A nevzdejte to!“ přikývl táta.

„Děláte to dobře,“ řekla maminka. „Jsem na tebe moc pyšná. Tím víc mě mrzí, co se stalo s Johanem...“

„To už je pryč, mami!“ mávl rukou Olda.

Zařizování bytu trvalo až do večera.

Vytváření požadovaných předmětů trvalo déle než obvykle. Prodlevy mezi požadavkem a jeho splněním se neúnosně prodlužovaly. Olda se nakonec telepaticky spojil s Vítkem a zeptal se ho, jestli o tom něco neví.

„Samozřejmě to vím,“ vysvětloval mu Vítek telepaticky. „Robocentrum je přetížené. Každý, kdo má idarchon, by měl přímo cítit, jak nám energie nestačí.“

„Vidíš, proto mám pořád hlad, ačkoliv se v jednom kuse cpu salámy!“ potvrdil to Olda. „Kde vlastně jsi a co zrovna děláš?“

„Sedím na kopci, z dálky vidím střechu Macounovic statku,“ řekl Vítek. „Pomocí našeho robocentra vytvářím další duplikát. Je to důležitější než co jiného. Kdyby se to jediné centrum porouchalo, byla by to pro nás katastrofa. Nemůžeme se spoléhat, že pomocí robotů Útočiště postavíme další. Jsem si jistý, že by nám domorodci překazili už ten první duplikát, kdyby se o něm včas dozvěděli. Proto jsme to s Pepčou drželi pod pokličkou i před vámi. Podle mě bylo utajování naprosto nutné.“

Olda se nemínil hádat. Vítek mohl mít pravdu a kdyby ji měl, neměli by to na tomto světě tak jednoduché a ani stěhování by tak hladce nezvládli.

„Jak dlouho budeš vyrábět další kopie?“ chtěl věděl jenom.

„Tak rychle jako ta první to nepůjde,“ odvětil Vítek. „Předtím to stavělo nejméně deset center a dalších dvacet jim doplňovalo volnou energii. Teď je to na jednom jediném. Nemám s tím ještě zkušenosti, ale nehnu se odsud, dokud to druhé robocentrum nepoběží. Pak půjdu hledat místo pro třetí. Oddychnu si teprve až jich bude pět a každé jinde.“

„A neměli bychom aspoň dočasně šetřit energií a nepožadovat další a další věci? Každý se zařizuje a to jistě něco stojí!“

„Jen ať se každý zařídí!“ řekl Vítek. „Jede to asi pomaleji, ale roboti stihají dělat víc věcí najednou. Až budu mít další centrum, pokusím se další dělat přednostně tím novějším.“

„Dobře,“ schválil mu to Olda. „Vrátím se teď do Útočiště a zkusím zavolat domorodce. Řeknu mu, že jsme to stihli rychleji než jsme sami čekali. A ještě jim poděkuji za všechno, co nám tak nezištně věnovali.“

„Jestli to pochopí tak, že jim děkuješ za těch pár autobusů, dobře. Ale jestli jim dojde, že jim děkuješ za duplikované robocentrum, mohli by to vzít jako provokaci,“ varoval ho Vítek.

„Budu to myslet v tom smyslu, že nám dovolili vzít si co chceme,“ řekl Olda.

Zvedl se a odletěl, aby se vynořil poblíž paláce u Mělníka. Podařilo se mu to, ale ještě se chvíli proháněl ve vzduchu, než dosedl.

Palác byl už několik hodin prázdný.

S pěti létajícími autobusy s kapacitou dvou set lidí odvezli pacienty rychle. Pár stálých obyvatel nepředstavovalo problém. V bytech po nich zůstala spousta pozemských předmětů, pro které se nikdo nemínil vracet. Také venku zůstaly po pozemšťanech stopy. Lavičky v lese, bazény, stezky, pár kilometrů silnic z dob prastarých pozemských kolových autobusů.

Prastarých? Vždyť Alexijev kupoval první mikrobus před rokem!

Olda se pokoušel zachytit telepatii neznámého domorodce, který s ním předtím jednal. Chtěl se mu pochlubit, jak to všechno zvládli, ale ačkoliv si jeho rezonanci dobře pamatoval, domorodec s ním asi nechtěl mluvit, neodpovídal mu.

„On snad spí!“ řekl si Olda v duchu. „Vlastně bych se neměl divit, jestli bydlí na opačné straně světa, má právě půlnoc. Budu muset přijít jindy.“

Ještě jednou zakroužil nad tichým palácem. Snesl se v parku, kde se procházel, aby si na poslední chvíli užil zdejšího parku. Byla tu už jen místní zvířátka. Vzletěl do korun stromů a shodil jim hromadu zdejších plodů.

„Mějte se tu krásně!“ rozloučil se s nimi všesměrovou telepatií. „Už tady nebudeme.“

Pochopila to ta zvířátka?

Některá jistě ne, cpala se rychle plody a nejevila o něho zájem. Pár zvířat se na něho ale dívalo skoro tak rozumně jako pes Čert.

Oldovi se hlavou mihla myšlenka, kolik zdejších zvířat má aspoň tolik inteligence, jako měl Čert před operací od Bísíáji? A co by s nimi taková operace udělala? Co kdyby tak vznikl další druh rozumných bytostí?

Lidé se začali učit vycházet po dobrém se svými psy. Psi teď získali rozum a lidé je musí brát jako partnery. Co ale skamarádit se s jinými zvířaty? S delfíny, šimpanzy, ale kdoví, třeba i s kočkami. Kdyby se lidem podařilo vycházet se zvířaty, nevycházeli by lépe i mezi sebou?

Uvidíme v novém světě, pomyslel si Olda. Tady už nic nesvedeme.

Pak proskočil branou do Andělského světa. Andělský svět se zdál pustý, nebyly tu žádné stopy po nějaké civilizaci. Nakonec, tím lépe.

Tady teď budou – doma.

Vracel se trochu oklikou, takže se mu podařilo na pláži objevit skupinku koupajících se pacientů. Byli už uzdravení a plní síly, ale Olda na ně naletěl jako orel na hejno kuřat.

„Haló, vy tam!“ spojil pro zvýšení účinků lidský hlas s telepatií.

„Hele! Andílek! Co je?“ zamával na něho jakýsi chlap.

„Neříkali jsme vám, abyste se koupali jen v jezírku?“ zastavil se ve vzduchu sotva pár metrů od nich.

„Sem je to blíž!“ opáčil chlap.

„Jistě, ale jezírko je bezpečnější!“ tvrdil Olda.

„Nemějte obavy, všichni umíme plavat!“ ujišťoval ho chlap. „A doktor říkal, že už jsme zdraví a plaváním se máme rehabilitovat.“

„Rehabilitujte se v jezírku!“ trval na svém Olda.

„Tam je moc lidí!“ ohrnul nos chlap. „A vůbec, proč nás nenecháš být? I když víme, že léčíš, co ti dává právo zbytečně nás omezovat?“

„Poslyšte,“ zamračil se Olda. „Nic vám nechci nařizovat, ale zřejmě si neuvědomujete, že nejsme na Zemi. Rozhlédněte se trochu, kolem vás je jiný svět!“

„Jo, slyšeli jsme něco takového,“ připustil chlap.

„Sto dvacet kilometrů odsud jsem včera viděl žraloky!“ řekl Olda. „Jen pro upřesnění, zdejší žraloci plavou rychlostí vlaštovky a při jejich rychlosti je pro ně cesta sem otázkou dvou hodin. Máte kliku, že jste ještě žádného neviděli, ale až ta klika skončí, bude krásné, ladné a děsivě rychlé žraločí tělo poslední krása, jakou v životě uvidíte. Pak nejspíš uvidíte hrozně zblízka jen velice ošklivé čelisti!“

„Tady jsou někde žraloci?“ zvážněl chlap.

„Teď zrovna ne,“ opáčil Olda. „Ale nejsou daleko a tady nejsou nikde žádné mříže, aby je zadržely. Zdejší žraloci nemají charakteristickou hřbetní ploutev, jako pozemští, takže až je uvidíte, bude na útěk zaručeně pozdě.“

„Už tady někoho napadli?“ ptal se chlap, ale pro jistotu plaval jako všichni ke břehu.

„Ještě ne,“ připustil Olda. „Ale jsme na tomto světě teprve pár hodin a zrovna vy byste mohli být první. Podívejte se, jezírko je bezpečné a stačí jako koupaliště i pro tisíc lidí. Přijeli jste sem proto, abyste se vrátili zdraví. Ne abychom vašim příbuzným s omluvou dovezli, co z vás později vyplaví voda na pláž!“

„Tisíc lidí? Slyšel jsem, že je nás tu mnohem víc!“

„Je,“ připustil Olda. „Ale někteří ještě nejsou zdraví. Ti leží a nekoupou se.“

Všichni už naštěstí vycházeli z vody na písek.

„A co ty?“ zeptal se ho chlap. „Proč se nekoupeš ty?“

„Já vám teď dělám strážného anděla,“ usmál se trochu Olda. „Ale vážně. Na tenhle svět jsme se stěhovali v hrozném spěchu. Vypadá jako nejlepší svět v širém galaktickém okolí, ale dokonale prozkoumaný není. Sanatorium stojí na ostrově. Ostrov jsme prohlédli důkladně, ale teď budeme pár dní létat kolem a hledat všechno nebezpečné. Už jsme objevili žraloky, ale ti naštěstí nelezou na souš. Viděli jsme i jiné mořské tvory, ale proti těm snad něco vymyslíme. Až tu bude bezpečno, dáme vám vědět.“

„Ale proč jsme se sem vůbec stěhovali? Tamten svět přece taky vyhovoval, nebo ne?“

„Ten svět byl pro nás v mnoha směrech výhodnější,“ souhlasil Olda. „Byl blíž od Země a mohli jsme na něm využívat opuštěných staveb jeho původní civilizace. Jenže nebyl náš. Pořád patřil původním bytostem toho světa. A ty nám nařídily, že musíme odejít, takže nám nic jiného nezbylo. Sem je to maličko dál a přímá cesta sem nevede. Až se budete vracet na Zem, všimněte si, kolika branami projedete. Zato je opravdu pustý a nikdo nás nevyhazuje.“

Kráčeli teď v houfu napříč podivné louky. Nebyla rovná jako pozemské louky, občas obcházeli trsy špičatých zelených lodyh bez listí, na nichž se vysoko modraly veliké květy.

„Snad nám nechceš tvrdit, že na tomto světě je jediný obydlený ostrov nazývaný Jezerní s jedním jediným sanatoriem?“ ptala se ho paní středního věku v modrých plavkách.

„To ani tvrdit nechci,“ vrtěl hlavou Olda. „Ostrovů je spousta, ale většina jich je pustá. Máme tu ještě dvě menší osady, to je na tomto světě veškeré naše osídlení.“

„Tedy je to nějaký čerstvě objevený svět?“ upřesňovala si to ještě.

„Ano. Dalo by se to tak říci. Víme o něm pár týdnů a zatím jsme to tu jen trochu zběžně prozkoumali. Ostrov Jezerní je podle nás bezpečný. Zkoumáme to ale dál, proto nemáme čas na bezstarostné koupání. To až časem, až podle toho, co tu objevíme.“

„Dobře, ale u zkoumání jistě nezůstanete. Tenhle svět zatím není využitý, ale jistě brzy bude. Víte aspoň, jaké jsou s ním plány?“

„Vím,“ přikývl Olda. „Postavíme tu ještě jedno sanatorium. A možná pár zemědělských usedlostí. To je pro nejbližší dobu všechno.“

„Počkej, to přece nemyslíš vážně! Když jste takový krásný svět objevili, měli byste jej dát jako dárek lidstvu! Měla by tu brzy vyrůst nová města, aby se Zemi trochu ulevilo!“

„Žádná města tady neplánujeme,“ zavrtěl hlavou Olda. „Lidé se sem stěhovat nebudou. Budou tu jen nemocní a i to jen dočasně.“

„Ale proč?“ nechápali všichni.

„Zemi by to neprospělo,“ řekl Olda vážně. „Dříve než první města by tu určitě vyrostly vojenské základny. Je tu všude pusto, ideální místo pro pokusy s novými zbraněmi. Teď se na Zemi objevily další, ještě horší. Němci si od mimozemšťanů přivezli kromě nového ostrova i nové mimozemské zbraně. Nečetli jste, jak jiným vyhrožují? Prý je použijí jen v sebeobraně, ale je smutné, že jimi vůbec vyhrožují.“

„To by se jistě nějak vyřešilo!“

„Ale jak?“ pokrčil Olda rameny. „Jak naše lidstvo řeší své problémy? Většinou právem silnějšího. A ještě to někteří cynicky komentují: Bůh stvořil lidi silné a slabé. Teprve Samuel Colt je všechny zrovnoprávnil!“

„Díváš se na lidi moc přísně!“ káral Oldu chlap.

„Kdybyste věděli jen zlomek toho co já, dívali byste se na to jinak,“ povzdychl si Olda. „Vy ještě netušíte, jaká krutá pravda je v Bibli, že Zemi dostali do rukou na tisíc let ďáblové.“

„To je snad jen taková metafora!“ odvětil žoviálně chlap.

„To není metafora,“ řekl vážně Olda. „Podívejte se! Všimli jste si ozdoby, co tu všichni nosíme na krku? Není to žádný šperk, ale detektor ďáblů.“

Zarazili se všichni a nedůvěřivě civěli Oldovi na krk.

„Chcete tvrdit, že ďáblové nejen existují, ale skutečně vládnou světu?“

„Bohužel,“ souhlasil Olda. „Mají to na Zemi dobře zorganizované. Přímo ovládají tisíce lidí a jejich prostřednictvím miliony a miliardy. Zařídili si to na Zemi dobře.“

„Vy dokážete rozeznat ďábly od lidí? K čemu vám to může být dobré?“ zeptala se žena.

„Pro nás to může být životně důležité,“ kývl Olda. „Potřebujeme o nich vědět dříve, než poznají oni nás. Nemají nás rádi, víte? Občas jim překazíme plány, vyléčíme někoho, koho se rozhodli nepozorovaně zabít. Mohou nám škodit na tisíc způsobů, i zákony si vymysleli tak, aby jim vyhovovaly, ale kdykoliv se jim to hodí, sami je beztrestně porušují.“

„To je nesmysl! Zákony přece vymýšlejí lidé!“ zamračil se chlap. „Každá slušnější země má k vymýšlení zákonů vlastní parlament.“

„Vy tomu snad věříte!“ usmál se trochu smutně Olda. „Ve skutečnosti vládnou ďáblové. Všimněte si, jak často mohou někteří navenek lidé porušovat zákony. Obyčejné lidi by soudy bez milosti přísně potrestaly, ale stačí mít dost peněz a dobré právníky, aby se jiným lidem nic nestalo. Slyšel jste o návrhu zákona, předneseného v Americe, že by měli být lidé s majetkem nad pět milionů dolarů automaticky beztrestní? Zatím to neprošlo, ale už samo zdůvodnění je tak zajímavé, že stojí za zamyšlení. Prý se v historii Spojených států ještě nikdy nestalo, aby byl někdo tak bohatý odsouzený, takže soudy s nimi jsou vlastně zbytečným plýtváním peněz daňových poplatníků. Někteří lidé zkrátka mohou i vraždit a projde jim to.“

„Víme, že není všechno v pořádku,“ připustil chlap. „Ale co s tím chcete dělat?“

„My? Nic,“ řekl Olda. „Změnit to nemůžeme, nemáme na to vliv. Můžeme dělat jen to, co děláme. Léčit lidi. Na to naše síly stačí. Kdyby nám to ďáblové nekazili, mohli bychom být docela spokojení. Ale nemůžeme sem vzít všechny, pochopte. Přitáhli bychom sem i ďábly.“

Došli mezitím k jezírku. Lidí tu bylo dost, ale nemačkali se. Olda se rozloučil a vzletěl. Pacienti mu zamávali a zamířili do vody.

Errata:

26.05.2021 10:29