Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jarča vystoupila z bílého oválu bozgi necelý kilometr od zapadlé horské vesnice.

„Je to dobrý,“ schválil její volbu Brok. „Lidi jsou ve vesnici. Doletíme tam, nebo si radši trochu protáhneme nohy? Šel bych raději pěšky, ve vzduchu se nedá čmuchat.“

„Protáhneme si nohy,“ rozhodla Jarča. „Tady dole to vypadá docela fajn.“

Brok na to neřekl nic, jen si pozorně očichával strom, stojící hned u cesty.

„Je to tu jednotvárné,“ komentoval nakonec výsledek svého čichání. „Psů je tu asi málo. Kdyby aspoň pěstovali něco jiného než tohle...“

„Ty neznáš mák?“ zeptala se ho s úsměvem Jarča.

„Mák žereme jen ze zdvořilosti, když nám dáte na ochutnání,“ kýchl si psík. „Ochutnat, to je psí povinnost, ale jinak nám může být mák i s buchtami ukradený. Jak bych to nejlépe štěkl... proti jitrnicím je málo masitý.“

„Máš pravdu,“ zasmála se Jarča. „Je opravdu málo masitý.“

Kráčeli teď spolu bezstarostně horskou cestou mezi poli. Dívenka v bílé kombinéze na procházce s psíčkem.

„Za chvilku jsme ve vsi,“ prohodila Jarča, aby porušila ticho.

„Tak pozor,“ zavětřil Broček. „Něco tam smrdí. Spáleniště, nebo co...“

„To se ti asi zdá,“ zpozorněla Jarča. „Nejspíš tam topí dřevem, to je tady normální.“

„Dřevo voní jinak,“ trval na svém Brok. „Tohle jsou dusičnany.“

„Ty znáš chemii?“ podivila se Jarča.

„Jen zběžně,“ přiznal psík. „Ale táta nás posledně telepaticky učil dávat si na tuhle vůni obzvláštní pozor. Říkal jí dusičnany.“

„Proč si na ni máte dávat pozor?“

„Když vy vůně skoro vůbec nerozeznáváte!“ odfrkl si psík. „Vaše škoda. Ale tahle vůně je dost nebezpečná. Táta říkal, že vy lidé tomu říkáte jinak. Výbušniny nebo tak...“

„Cože?“ zpozorněla Jarča. „Tady?“

„Štěkám, co cítím,“ řekl Broček. „Jsou všude ve vzduchu.“

„Poznáš, jak dávno tu mohly být?“

„Možná dávno,“ připustil psík. „Na vůni není znát čas. Časem se rozředí, ale když je jí hodně, může se udržet dlouho.“

„Tak pojď dál,“ pobídla ho. „Tady někde se asi válčilo. Možná je to ještě znát.“

„Spíš mi řekni, proč chodíme tam, kde jsou cítit dusičnany, když u nás doma na Zemi je docela klid.“

„Myslíš v Čechách?“ zeptala se ho pro jistotu.

„Jo!“ štěkl psík. „A je tam víc psů!“

„V Čechách tolik nepotřebují naše salámy a chlebovníky,“ usmála se na něho. „Potravin je tam všude dost. Proto navštěvujeme tyhle chudší kraje. A tady se zase občas střílí.“

Kráčeli v neustálém rozhovoru, ale kdo by je pozoroval, neslyšel by nic. Dívka, kráčející mlčky ke vsi se svým neustále si něco očichávajícím psíkem.

Brok se najednou zastavil a pozdvihl přední packu.

„Pozor, číhá na nás nějaký chlap!“ varoval Jarču.

„Kde?“ zeptala se mlčky psíka. „Na cestě nikoho nevidím!“

„Za tím křovím vpravo,“ ujistil ji. „Pozor na něho, smrdí od něho dusičnany!“

„Dám si pozor, ale ty taky sleduj!“ vyzvala ho k opatrnosti telepaticky.

Pak se nadechla a obřadně spustila:

„Salaam aleikum!“

Ze křoví vystoupil vousatý chlap v šedém plášti, s turbanem na hlavě. Jednak pochopil, že další schovávání nemá smysl, jednak bývá zdvořilé odpovědět na pozdrav.

„Aleikum salaam,“ odpověděl, ale namířil přitom na Jarču světoznámý kalašnikov.

„Andělé se takhle nevítají!“ napomenula ho přísně Jarča. Současně se nadnesla, takže na něho pohlížela shora. „Chceš se snad protivit vůli Alláhově?“

Muž okamžitě padl na tvář, až zásobník zarachotil na kamenech cesty. Začal se zpěvavě omlouvat, tak to aspoň Jarča pochopila. Nerozuměla mu nic víc než ten pozdrav.

„Teď pozor,“ varoval ji telepaticky pes.

Klíčovým bodem rozhovoru býval často okamžik, kdy tihle lidé zjistili, že jim domnělý anděl nerozumí. Některým došlo, že nemají před sebou pravého anděla, přece by měl znát řeč Proroka Mohameda! Když tento nebezpečný bod překonali, bývalo vyhráno.

„Vstaň!“ vyzvala chlapa Jarča. „Nesluší se, aby muž klečel před andělem! Klanět se máš jen Alláhovi!“

Těmto slovům neodporovali ani uznávaní ajatolláhové, natož obyčejní, byť pravověrní muslimové. Chlap váhavě vstal. Kalašnikov se mu dál houpal na prsou, ale chlap držel před sebou otevřené dlaně. Jarča to chápala jako zdůrazňování mírumilovných úmyslů.

„Promiň mi, chrabrý muži!“ pokračovala Jarča. „Sloužím obvykle Alláhovi na jiných světech, tady se nevyznám. Ty zřejmě neumíš mluvit andělskou řečí a já s hanbou přiznám, neznám řeč Prorokovu. Andělské řeči rozumí každý, tedy jistě i ty. Řeč Prorokova je ale jiná. Ne každý člověk i anděl jí rozumí. Nebude ti to vadit?“

Muž udělal jakési gesto, podobné počátku padání k zemi. Jarča si to vyložila po svém.

„Doufám, že se dohodneme,“ řekla spokojeně.

Muž teď upřeně zíral na její ústa. Nebylo divu. Ještě je neotevřela a přitom jí rozuměl. Andělské řeči rozumí každý, jistě, ale člověk neslyší andělskou řeč každý den. Pokud to vůbec slyšel, vždyť tu bylo ticho. Byl zmatený, ale ostražitost ho nepřešla.

„Doprovodíš mě do vesnice?“ požádala Jarča chlapa zdvořile.

Mlčenlivý posunek si tentokrát ani nemohla vyložit jinak, než jako pozvání.

Spustila se zpátky na pevnou zem a vykročila vedle chlapa. Vedl ji jako vzácného hosta, ale Brok je sledoval obezřetně, když kráčel za nimi. Ani se nevěnoval obvyklému očichávání okolních předmětů.

Jak to říkal táta Čert?

„Pes musí sledovat, aby se člověčímu pánovi nic nestalo. Člověčí pánové jsou čichově slepí, napolo hluší a nevidí dozadu. My psi je musíme hlídat, aby se jim nic nestalo. Někdy je to obtížné, protože jsou navíc tvrdohlaví. Ale ještě se nestalo, aby pes pána neuhlídal! Tak na ně dávejte dobrý pozor!“

Laila při posledním psím předávání zkušeností přidala, že si mají na Zemi dávat pozor na lidi rasisty, kteří vidí ve psech něco podřadného. Platí to zejména o psožroutech. Od těch je vhodné dodržovat větší vzdálenost a dávat si pozor také na střelné zbraně. Nejlepším únikem je zneviditelnění a současný odskok do strany. A pozor na směr! Zbraně se při střelbě uhýbají většinou na tu stranu, ve které člověk zbraň drží. Odskočit na opačnou stranu je bezpečnější.

Ostražitost zakrátko přinesla další problém.

„Pozor, Jarčo!“ telepatoval Brok směrovaně. „Dva chlapi se schovávají za domem, tedy, pokud těm boudám říkají domy.“

„Salaam aleikum!“ pozdravila Jarča nahlas.

Oba dva vystoupili z úkrytu, přesně jak je Brok označil. Byli trochu rozpačití. Určitě si nikdy nehráli na pikolu, pomyslela si, ale chovají se jako objevení, které právě zapikáš.

„Aleikum salaam!“ pozdravili oba. Tihle neměli zbraně, ale nevypadali méně divoce.

„Štěstí vašemu domu!“ popřála jim, ale nenechala je odpovědět. Musela mluvit, mluvit, telepatit, nebo se začnou domlouvat mezi sebou a někoho z nich by mohly napadnout kacířské myšlenky o ne právě nebeském původu toho divného anděla.

„Mám radostnou povinnost sdělit vám, proč přicházím,“ začala Jarča. „Alláh se slitoval nad bídou svých věrných a posílá vám plody z rajské zahrady, aby nasytil hladové. Přináším vám ovoce nahrazující chléb i ovoce, které vypadá i chutná jako pečeně. Zasaďte si semena do země, pečujte o ně a bude konec hladu ve vašem kraji.“

Chlap s kalašnikovem zavolal kamsi do vesnice. Za okamžik vyběhla jakási žena, nebo spíš dívka, podle hbitých pohybů mladá. Do tváře jí ale vidět nebylo, měla oděv i přes obličej. Chlap jí něco nařizoval a ona rychle přikyvovala.

„Do you speak english?“ promluvila pak na Jarču.

„Tuhle řeč trochu znám, ale ne moc,“ odpověděla jí Jarča všesměrovou telepatií, takže to zachytávali všichni. „Když budeš mluvit pomalu, porozumím ti...“

„Ale umíš ji a naši řeč ne,“ vyčetla jí jemně dívka.

„Andělé, kteří rozumí řeči Proroka, chodí teď mezi věřící,“ vysvětlovala jí Jarča. „My, kteří strážíme na jiných světech, jen vypomáháme. Na tomto světě je hodně dobrých věřících, kteří si zasluhují a také dostanou ovoce z rajské zahrady.“

Chlapi souhlasně přikyvovali a dívka se tím zřejmě také spokojila.

„Tady je chudý kraj,“ řekla omluvně. „Sem Alláh ani pořádného anděla nepošle...“

„To se mýlíš!“ nedala se Jarča. „Já strážím na jiném světě, lepším než zdejší! Umím uzdravovat nemocné a vracet do života mrtvé.“

„To snad může jen Alláh!“ zarazila se dívka.

„Jistě,“ souhlasila Jarča. „Ale může přece svou moc nám andělům propůjčit.“

„Alláh je mocný!“ souhlasila ihned dívka.

Jarča vytáhla z kapsy připnuté ke kombinéze nožík a rozkrojila jím plod salámovníku. Totéž udělala s plodem chlebovníku. Nožem pak vydloubla několik semínek a shrnula je do malého průhledného sáčku. Všichni tomu s údivem přihlíželi a zejména nemohli odtrhnout oči od nože, nehybně visícího ve vzduchu, kam si jej Jarča jen jakoby nic odložila.

Jarča pak podala po kusu chleba a kusu salámu všem.

„Ochutnejte, takové ovoce jste jistě ještě nejedli!“

Neměli se k tomu, ale pod jejím pohledem ochutnali. Chlap s kalašnikovem ale vyskočil, jako by ho někdo píchl. Vyplivl sousto a začal něco rychle mluvit.

„Nazim říká, že je to vepřové maso!“ přeložila to Jarče dívka zděšeně.

„Nazim se mýlí,“ odvětila klidně Jarča. „Je to plod stromu, nevidíš semínka? Věř mi, vím to dobře. Jak vůbec může tvrdit, že je to vepřové maso? On je někdy jedl?“

„Když ho zajali, krmili je násilím vepřovým masem,“ řekla dívka omluvně. „Aby se prý nemohl dostat do nebe...“

„Jestli to bylo násilím, nenese na tom žádnou vinu,“ řekla vážně Jarča. „To není v očích Alláha přestupek, můžeš mi to věřit. Tohle je ale skutečně ovoce ze stromu. Ten strom nikdy žádného vepře ani neviděl. Je to čisté jídlo, nemusíte se ho obávat. A jestli mu chutí připomíná špatné zážitky, není to vina ani Alláhova, ani Nazimova. Alláh je spravedlivý!“

„Chvála Alláhovi!“ odvětila dívka.

Překládat Jarčinu řeč nemusela, rozuměli jí všichni. Působila na ně uklidňujícím vlivem, takže pomalu roztávali. Neřekla jim ovšem, že Nazimův dojem je částečně správný. Salámy vytvořily chobotnice ve světě Xijtra pro lidi ze Země, uprchlíky před přírodní katastrofou. Ti lidé ale byli hitlerovci v čele s Vůdcem Hitlerem, neprchali před přírodní katastrofou, ale před spravedlivým trestem a svým ochráncům se odvděčili tím, že je začali vyvražďovat. Salámy tedy pocházely z dob, kdy chobotnice svým nevděčným chráněncům poskytovaly všechno, co potřebovali. Geneticky jim nastavily chuť podle vzorků, přivezených z Německa. Nejspíš to bylo vepřové maso, možná míchané s hovězím i s koňským. Nazim měl pravdu, vepřová chuť v tom byla. Pravdu měla ale i Jarča. Ty stromy nikdy vepře neviděly. Bylo to čisté jídlo, které nemůže urazit muslima, hinduistu, ba ani zapřísáhlého vegetariána.

Za chvíli se přišourali další lidé. Brok se držel opodál, ale neměl důvod k obavám, Jarču zřejmě přijali v dobrém. Jarča se dozvěděla, že dívka, která na ni mluví anglicky, se jmenuje Sulami, žila nějakou dobu ve městě, kde se anglicky naučila. Pak ale nastala válka a Sulami se vrátila do rodné vsi, doufala, že mezi svými bude více v bezpečí než mezi cizími.

„Až semínka zasadíte do země, měli byste je zalít čistou vodou,“ poučovala je Jarča.

Byli to vesničané a pěstování rostlin jim bylo vlastní, ale poslouchali každé její slovo. Rozhodli se zasadit první semínka ihned. Jarča jim vysvětlila, jak veliký strom vyroste. Museli s tím počítat, aby kořeny nepoškodily základy domů a aby se stromy u sebe netísnily. Najít ale vhodné místo nebyl žádný problém.

Sázení vypadalo jako slavnost, ale jako slavnost neskončilo.

Vesničané náhle zpozorněli. Vyskočili a aniž by co řekli, začali utíkat. Jarča nechápala, co se děje, ale Sulami ji popadla za ruku a vlekla úprkem za sebou.

„Co je?“ ptala se jí.

„Nepřátelé, chtějí nás zabít!“ vykřikla na ni rychle Sulami. Ve spěchu si nemohla hned vzpomenout na potřebná anglická slova, ale když to Jarča pochopila, hned si věděla rady.

Vznesla se i se Sulami.

„Kam všichni běží?“ zeptala se jí.

„Do lesíka!“ ukázala jí Sulami, zděšená dvojnásob, z nepřátel i z podivného letu.

Jarča s ní předletěla prchající vesničany. Někteří horempádem vbíhali do lesíka, jiní byli teprve na cestě. Chlap s kalašnikovem zapadl do dolíku, odkud se okamžitě vystrčila hlaveň jeho zbraně, obrácená dozadu.

Vrčivý zvuk přiměl Jarču ohlédnout se.

Spatřila černou helikoptéru, rychle se blížící ze slunce. Současně ale spatřila plamínky, vyskakující od jejího nosu. K vrčení motoru a vrtulí se přidal štěkavý rachot kulometů.

Nestřílela jen helikoptéra, střílel i chlap z kalašnikova, ale zdálo se, že si ti v helikoptéře jeho střelby nevšímají. Jarča spatřila gejzírky prachu, zvednuté na cestě dopadajícími kulkami. Rychle se blížily k prchajícím opozdilcům, až obklopily mladíka, podepírajícího starou ženu. Ozvaly se výkřiky bolesti, Jarča viděla stříkající krev.

„Vy bestie!“ otočila se k helikoptéře. „Co vám udělali?“

Přistála hodně razantně na okraji lesíka. Sulami neunesla navrácení gravitace a rozplácla se na trávě, ale rychle vyskočila a přiskočila k Jarče, aby ji strhla dál do lesa.

„Tady ne stát, tady nás zabít!“ křičela na ni zoufale.

Jarča se otočila a i když musela být ve své bílé kombinéze nápadná, zastavila se. Místo útěku natáhla obě ruce k létající smrti s vrtulemi.

Helikoptéra náhle vybočila ze směru.

Kulomet přestal střílet, stroj se začal strmě naklánět na stranu a klouzavě padal na bok, přímo proti nevysoké skále. Nejprve do ní udeřily listy rotoru, ale odlomily se jako třísky. Pak tam vrazil plnou rychlostí i těžký stroj. Šedivá skála ale neustoupila a lidský výtvor proti ní ve zkoušce pevnosti nemohl obstát. Ozval se výbuch a vyšlehly plameny.

Chlap s kalašnikovem se obrátil a zase začal střílet.

Jarča se podívala směrem, kterým mířila jeho hlaveň. Právě včas! Druhá helikoptéra se vynořila z paprsků slunce a tentokrát si za cíl vybrala vousatého střelce.

Jarča opět natáhla ruce k létající obludě.

Nos helikoptéry se náhle vzepjal vzhůru. Její rychlost ale nebyla tak velká, aby ten směr udržela. Helikoptéra se přímo nad Jarčou zastavila, pak začala couvat a současně se začala rychleji a rychleji otáčet. Protilehlý kamenitý svah údolí nebyl daleko. Tentokrát stroj narazil pozadu, ale pak už se to nelišilo od předchozí havárie. Výbuch, oheň a sloup dýmu...

Vesničané vyskočili a začali jásat.

Také Sulami vyskočila a začala spolu s ostatními křičet radostí. Až pak si vzpomněla na Jarču a obrátila se k ní.

Jarča už se skláněla nad dvěma zkrvavenými těly, ležícími v prachu cesty.

„Broku!“ volala směrovaně telepaticky. „Kde jsi?“

Psík se jí ale právě otíral o nohy, sám věděl, co bude potřeba.

„Honem, nebo zemřou!“ poručila mu.

Postavili se do pravého úhlu a oba vyslali co největší dávku síly. Nejprve na mladíka, prostříleného několika ranami, pak na jeho matku, zasaženou jen jednou, zato nebezpečnější ranou, protože porušila nejen krční páteř, ale také tepnu, ze které stříkala krev, ačkoliv jí Jarča na ráně držela aspoň ruku.

„Miata zemře,“ dotkla se Sulami Jarčina ramene. „Tohle nemůže přežít.“

„Beze mě by zemřela,“ řekla Jarča. „Se mnou ne. Přidrž jí tady ruku, ať neteče krev!“

Sulami se zarazila, ale neodvážila se odporovat. Jarča se obrátila k mladíkovi, ale to už sem přibíhali další. Někdo trhal kusy látky na obvazy.

„Dejte mi to!“ odstrčila Jarča chlapa, který se chystal přikládat zraněnému obvaz.

Pak zraněného očima posadila a zručně mu začala obvazovat hruď a ruku. Viděli, že si ví rady, proto ji nechali. Nevěděli o andělských schopnostech manipulace s těžkými předměty, proto je trochu zmátlo, že se zraněný před nimi zdánlivě sám posadil, ačkoliv jeho rány něco takového vylučovaly. Mladík byl v těžkém šoku, ze kterého se jen zvolna probíral. Bez dávky kosmické energie by byl v agonii, pokud by byl vůbec ještě naživu.

Sulami si najednou všimla, že z krku ženy neteče krev. Strašlivý průstřel se začal sám od sebe stahovat a zacelovat.

„To je snad... zázrak?“ podívala se Sulami udiveně s otázkou v očích na Jarču.

„Říká se tomu tak,“ přikývla Jarča lakonicky. „Andělé smějí dělat zázraky.“

Po dvou dávkách byla ještě bledá, ale už se pomalu vzpamatovávala.

Také mladíkovi se vracela barva do tváře. Ačkoliv byl prostřílený, probral se a díval se nechápavě na Jarču. Něco řekl, ale Jarča mu nerozuměla.

„Ptá se tě, kdo jsi?“ překládala jí horlivě Sulami.

„Pro tebe jsem anděl života,“ řekla Jarča. „Pro tamty jsem byla andělem smrti.“

Ukázala přitom ramenem k hořícím vrakům dvou helikoptér. Hořely jako dvě fakule. Nikdo z obou posádek se ani nesnažil dostat ven. Nejspíš byli mrtví hned po nárazu do skály, ale možná je v plamenech drželo přimrazení. V každém případě bylo na jejich záchranu pozdě. Kdyby se nemusela zabývat zraněnými... ale stejně by všechny nezachránila...

„Víte aspoň, kdo to vlastně byli...?“ zeptala se pro změnu.

„Nepřátelé!“ odvětila Sulami stručně.

Chlap s kalašnikovem skončil doplňování zásobníku. Otočil se k Jarče a cosi řekl.

„Alláh je spravedlivý!“ překládala jí to ochotně Sulami. „Ale Nazim říká, že to musí být strašný pohled pro anděla. My lidé jsme na to zvyklí...“

„Máš pravdu,“ odvětila Jarča... „Tisíckrát raději jsem andělem života než andělem smrti. Ale tady... tady to jinak nešlo...“

„Alláh je spravedlivý!“ opakoval Nazim.

Jarča mu už tato slova rozuměla...

Ten večer přinesl další překvapení.

U večeře si všichni povšimli Jarčina neobvyklého chování. Místo aby jako vždy hýřila vtipem, seděla u stolu jako zařezaná. Vlastně se tak chovala už dlouho, ale když byli všichni pohromadě, bylo to zřetelnější.

„Co ti je?“ zeptala se jí potají směrovaně Máňa.

Jarča se ale nechtěla svěřit ani nejlepší kamarádce. Seděla u stolu netečně, zdálo se, že ani nevnímá, co jí. Po večeři místo všeobecné zábavy vyskočila a utekla z jídelny.

Irena Alexijevová se zvedla také a obrátila se na ostatní, především na Máňu, která také vyskočila, jako by chtěla Jarču dohonit.

„Nechte mě, jdu si s ní popovídat!“ řekla stručně.

Všem bylo jasné, že si ji Jarča přivolala, ale všem bylo také jasné, že Jarča nechce, aby u toho byl někdo třetí. Zábavu u stolu to brzy utlumilo a všichni by se nejraději rozešli.

Máňa se ale najednou už na odchodu zastavila.

„Máme tady počkat,“ řekla ostatním. „Irena nám chce něco říct.“

Vrátili se tedy ke stolu a dělali, že dojídají večeři. Všichni se ale třásli zvědavostí.

Za chvilku přišlo s Jarčou celé procesí: Alexijev s Irenou, rodiče Jarčini, Mánini i Oldovi, dokonce i sestřičky. A jako by to nebylo dost, přihrnula se s nimi celá psí smečka: Čert, Apina i odrostlejší štěňata.

„Fí ha!“ řekl Pepek. „Tohle vypadá na proslov!“

To už ale zvážněli všichni. Pepek mohl mít pravdu. Proč byla Jarča tak bledá?

V jídelně nebylo kromě osazenstva doktorského stolu živé duše. Tím to ale mohlo být horší, při takových příležitostech se vždycky projednávalo něco vážného.

„Kdo nám chybí?“ přelétl očima všechny Alexijev. „Jak vidím, nikdo. Jsme tu všichni, to je dobře. Jarčo, povídej, máš slovo.“

Jarča ale stála bledá jako stěna, jako zařezaná. Mlčela, jen klopila hlavu.

„Tak Jarmilko,“ povzbuzovala ji nahlas a bez telepatie Irena Alexijevová. „Víš přece, že jsme s tebou.“

„Když já...“ zajíkla se Jarča a zase zmlkla.

„Dobře, já to řeknu za tebe,“ uvolila se Irena.

„Ne, já sama!“ vyhrkla rychle Jarča. „Abyste to věděli, zabila jsem dnes během necelé minuty aspoň deset lidí!“

U doktorského stolu i v celé jídelně bylo rázem ticho.

„Fí ha!“ zašeptal Pepek.

„Takhle to říkat nemůžeš!“ mračil se Alexijev. „Vezmi to pěkně po pořádku, jak se to stalo. Takhle neúplně se to přece říci nedá.“

„Tak dobře,“ nadechla se Jarča. „Byla jsem... nesejde na tom, kde. Přinesla jsem dalším lidem salámovníky, aby si je mohli zasázet. Vypadalo to docela normálně, jako už mockrát, ti lidé by mi byli vděční za každý pojem. Nerozuměla jsem jim, ale stačilo, že mi rozumějí oni... Nejdřív jsem jim dala půlku salámu s chlebovníkem, oni jedli málo, prý aby taky něco zbylo dětem... Pak jsem je učila sázet semínka, bylo to docela normální... Jedna dívka tam se mnou zkoušela mluvit anglicky, ale nic moc...“

Zarazila se a podívala se kolem stolu na ostatní. Všichni na ní viseli očima, ale nezdálo se, že by vypadali jinak než obvykle.

„Pak tam přiletěly helikoptéry,“ začala Jarča rychle. „Všimli jsme si jich, až když byly na dosah od nás. Místní najednou začali křičet, rozprchli se, mě strhli stranou... utíkala jsem s nimi, ale byli tam někteří pomalejší a pak... slyšela jsem práskání kulometu... nestříleli po mně, ale po těch lidech...“

„Počkej, proč?“ nadzvedl se trochu Olda.

„To jsem ještě nevěděla,“ řekla Jarča. „Dostala jsem ale strašný strach. Kulky hvízdaly, zvedal se prach, také jsem tam viděla stříkající krev... Nejdřív jsem chtěla utéci, ale pak jsem na ty s kulometem dostala strašlivý vztek...“

Začala brečet, ale pak se zase vzchopila.

„Obrátila jsem se a vzala jsem helikoptéry do zóny elektrolytické nevodivosti,“ řekla.

„Takže jsi je – přimrazila?“ ožil Pepek.

„Jo,“ vzdychla si Jarča. „Ještě jsem si říkala, že stihnu oživit tak dva až tři, ale kdyby jich bylo víc, musela bych volat přes štěňata o pomoc... Jenže ty neřízené helikoptéry ztratily směr, začaly padat, nabraly rychlost a napálily to přímo do skály. A hned začaly hořet.“

„Co jsi dělala potom?“ zeptal se Jarči suše Alexijev.

„Utíkala jsem ke zraněným,“ rychle odpověděla Jarča. „Utíkal tam každý, kdo měl nohy, zraněným jsme s Brokem dali životní sílu, aby se vzpamatovali, ale v těch helikoptérách zatím všichni uhořeli.“

Zarazila se a podívala se opatrně kolem.

„Kolem mě začali všichni tančit radostí!“ dokončila. „Měli příšernou radost, jak ti piloti hoří. A kdyby se některý přece jen vyvalil z ohně ven, rozsekali by ho snad na kusy...“

„Podle toho, co se dělo předtím, se ani moc nedivím,“ řekl pomalu Vítek.

„Já jsem je ale nechtěla zabít!“ vyhrkla Jarča. „Jen přimrazit, to ano, ale ne hned zabít!“

„Chápal bych to jako čistou sebeobranu,“ řekl zamračeně Olda. „Stříleli po tobě. Mohla ses zneviditelnit, ale to by ti nemuselo pomoci, ostatně jsi asi zachránila život těm kolem...“

„To ano,“ přisvědčila rychle Jarča. „Proto asi tak jásali. Jenže mi pak řekli, proč po nich helikoptéra střílela. Nebo mi to spíš ukázali. Já to pochopila až když mě na to sami upozornili, i když jsem to vlastně věděla od začátku...“

„Počkej! Co?“ nechápala Máňa.

„To pole kolem nás bylo plné máku,“ řekla Jarča. „Kolem byla samá maková pole. Oni tam pěstovali mák, rozumíte?“

„Co je na tom zlého?“ zeptal se Pepek.

„Víš, Pepčo,“ začal Alexijev. „Kdyby to bylo v Čechách, tak nic. My pěstujeme mák do buchet a na koláče. Oni na opium a heroin.“

„Fí ha!“ řekl Pepek. „Takže jsi vlastně spolupracovala s drogovými mafiány?“

„Copak jsem to mohla vědět?“ vybuchla Jarča. „Ať už ta helikoptéra patřila policii nebo konkurenční bandě, střílela na nás bez varování. Co jsem měla dělat?“

„Utéci do nejbližšího sousedního vesmíru,“ řekl Olda. „Třeba k chobotnicím.“

„A nechat ty lidi postřílet? Když se na mě dívali jako na anděla spásy?“

Olda se zašklebil, ale mlčel. Zřejmě to nebylo tak jednoduché.

„Myslím, že bychom to měli pořádně rozebrat,“ řekl Alexijev po chvilce. „Jarča teď má výčitky svědomí. Zabila deset lidí, nebo kolik jich v těch helikoptérách bylo... Jenže Jarmilko, ti lidé měli kulomety a bez nejmenšího varování po tobě stříleli, měla jsi právo na obranu. Chybovat je lidské, i civilizovaná policie si tě může splést s banditou, ale to jí nedává právo tě bez soudu zabít. Nedělej si výčitky, jednala jsi správně. To, že kolem tebe bylo pole máku, i když očividně pěstovaného na opium, je úplně vedlejší. Byla možná tvoje chyba, že sis toho nevšimla, ale i kdybys to věděla od začátku... ti lidé nebyli drogoví mafiáni, jen rolníci, co ten mák pěstují na obživu. Nabídla jsi jim jinou možnost, vlastně jsi je mohla, i když nevědomky, převést na správnou cestu. Kdyby se ti to podařilo, byl by to záslužný čin, i když jste o tom jednali uprostřed drogového pole. Ti v helikoptéře ti v tom chtěli zabránit. Takže by ty rolníky dál nutili pěstovat mák. Spíš oni, vědomky či nevědomky, sloužili drogovým bossům. Jejich hlavní vina ale je, že zahájili střelbu do lidí. Tím ztratili postavení civilizované policie a stali se z nich bandité.“

Jarča se trochu usmála.

„Strašně jsem se jich bála,“ přiznala. „Když stříleli a lítalo to kolem, bylo to hrozné. Po těch kulkách byly hrozné rány! Jedna by stačila zabít, i kdyby jen roztříštila nějakou kost.“

„My ti to věříme,“ opakoval Alexijev. „Proto ti říkám, měla jsi právo bránit se.“

„A vedeš deset tři na mrtvoly!“ řekl Pepek také spokojeně.

„No to snad ne!“ zahřměl Alexijev. „Pepku, víš jaký je rozdíl mezi tebou a Jarčou?“

„Jarča vede deset tři,“ začal zarytě Pepek.

„Kdepak!“ nesouhlasil Alexijev. „Největší rozdíl je mezi Jarčiným zabitím v oprávněné sebeobraně proti tvé trojité vraždě! Jarča neměla jiné východisko. Měla právo bránit se útoku na její život i na životy jiných. Zato ty jsi sprostý vrah, rozumíš? Nebránil ses, ale útočil jsi, mohl jsi to vyřešit jinak a proto jsi to také měl vyřešit jinak! Tys to vyřešil špatně!“

„Tos' to, Pepčo, ale dostal!“ řekla tiše Máňa. „Taky si myslím, že Jarča neudělala nic zlého, aby ji muselo hryzat svědomí jako tebe. Ty se ale máš za co stydět.“

„Proč jste na mě pořád všichni takoví?“ naježil se uraženě Pepek.

„Protože bys měl uznat rozdíl mezi tím, co jsi provedl ty a Jarča,“ přidal Alexijev. „Sám to musíš pochopit, ne počítat skóre v mrtvých. Promiň, ale to je nechutné.“

„A co mám teda dělat?“ vybuchl Pepek.

„Poradím ti,“ řekl klidně Alexijev. „My tě chápeme, ale nesouhlasíme s tebou. To co jsi udělal, nebylo správné. Když se tím chlubíš, tak vlastně přiznáváš, že tě to ani nemrzí. A to je na tom nejhorší. Především musíš pochopit, že to bylo špatné. Mrtvým nikdo život nevrátí, ale dá se to trochu napravit. Můžeš za každého kluka, které jsi zabil, zachránit tři jiné kluky, kteří by jinak zemřeli. Máme jich mezi pacienty dost. Leukémie, rakovina, těžké srdeční vady. Až smažeš zlo větším dobrem, bude to aspoň trochu vyrovnané.“

„Neříká se tomu účinná lítost?“ zeptal se Olda.

„Říká,“ přikývl vážně Alexijev.

Errata:

26.05.2021 10:29