Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Olda, Máňa a Jarča složili poslední zkoušky na Zemi. Další by měli skládat v univerzitě na Andělském světě. Vítek objevil další vhodný ostrov v místech, kde je na Zemi Plzeň, nazval jej Bolevec a postavil na něm komplex budov university. Bylo tam všechno: přednáškové sály i laboratoře, byty profesorů i jejich rodin, studentské koleje i menzy, kryté bazény i tělocvičny. Nejen mezi universitními budovami, ale po celém ostrově Bolevci vytvořil do původní přírody několik kilometrů cestiček vroubených lavičkami a umělým osvětlením. Pláž kolem Bolevce ohradil umělými útesy, jimiž mohla protékat voda, ale nepropluly veliké ryby. Pláž se rázem ukázala lepší než koupaliště u sanatoria na Jezerním ostrově a Vítek ochotně Alexijevovi slíbil, že stejně ohradí pláže kolem sanatoria, aby si už Olda nemusel hrát na anděla strážného.

Nový rektor univerzity Broul si to se svými kolegy prohlédl a předložili Vítkovi ještě pár požadavků, které Vítek obratem uskutečnil. Celkově ale nešetřili obdivem.

„Takový komplex kdyby byl v Praze!“ vzdychl si Broul. „Ale na Zemi by to stálo tak těžké peníze, že by to v Čechách nikdo nezaplatil.“

„Tady naštěstí na peníze nekoukáme,“ utěšoval ho Vítek. „Ale hlavně, jsme úplně mimo dosah pozemských byrokratů! Nevidíte ty výhody?“

„Máš pravdu,“ usmál se Broul. „Jak to ale bude s vybavením? Chybí tu ještě knihovna, nějaké počítače pro výuku i pro spojení se světem. A potřebujeme i nějaké názorné modely. Alexijev říkal, že nám na nákupy na Zemi přispěje, ale kde máš na to místnosti?“

„Knihy, časopisy i počítače jsou podle mě beznadějně zastaralé a pro výuku je nebudete potřebovat,“ tvrdil Vítek. „Jen si zkuste rozdělit vědomosti na mechanické, pro které jsou lepší paměťové pihy, a praktické, které studentům musíte předvést prakticky. Zjistíte, že modely ani nepotřebujete, když všechno studentům ukážete pomocí částečné průhlednosti. Podle mě tu je všechno. Jen spojení se světem vám zdejší počítače nezajistí, jsme přece v jiném vesmíru.“

„Zastaralé, říkáš...“ zamyslel se profesor Broul. „Človíčku, možná máš pravdu! Na to si snad zvykneme, ale v jednom ti musím oponovat. Pomocí průhlednosti neukážeš studentům patologické jevy. Potřebuješ jim třeba prakticky ukázat plíce zničené kouřením. Na zdravém je nenajdeš, na sobě také ne. Jak jim je ukážeš? Na to potřebuješ pacienta, který tím zrovna trpí, nebo ještě lépe model.“

„Paměťové pihy dokáží předávat i obrázky,“ nedal se Vítek. „Jestli jste takové plíce sám někdy viděl, ať v knize nebo ve skutečnosti, jistě si je pamatujete. Asi jste si to ještě nezkusil, ale po Oldově úpravě si vzpomenete na takové detaily, až se tomu sám budete divit. Dokážete si je nejen vybavit, ale také předat je studentům. To všechno jsou mechanické vědomosti.“

„Poslyš, co vlastně do mechanických znalostí nepatří?“ zeptal se Vítka profesor Broul.

„To, co si musí každý sám vyzkoušet,“ řekl Vítek. „Operaci můžete studentovi předvést i několikrát, ale nakonec mu dáte skalpel, ať si do pacienta vlastnoručně řízne. Vyzkoušet si to pak musí každý sám.“

„No vidíš!“ chytil se toho Broul. „Studenti se takové věci často učí na mrtvých. Já bych dával přednost modelům.“

„Možná by se dalo uvažovat o jejich vytvoření,“ zamyslel se Vítek. „Asi by měly být co nejvěrnější, ne? Což o to, různých plastických hmot znají roboti dost, barevně by se také daly zkombinovat, ale nezlobte se na mě, to bude muset udělat odborník. Já na to nestačím.“

„Nestačíš?“ podíval se profesor Broul na Vítka.

„Nestačím,“ opakoval Vítek zamračeně. „Aby byly takové modely opravdu věrné, musí je navrhnout někdo, kdo zná dobře anatomii. Já si na to netroufám.“

„Škoda!“ pokýval hlavou profesor.

„Můžeme to zkusit společně,“ snažil se mu Vítek vyjít vstříc. „Vy máte anatomické znalosti, já se vyznám v robotech. Kdybyste na mě dohlížel, abych to nedělal úplně špatně, něco bych vyzkoušel. Ale vy teď budete zahajovat školní rok!“

„Zahájíme výuku bez modelů,“ usmál se Broul. „Modely přijdou až potom. Nemusíme na ně zatím spěchat. Ale zkusit bych to chtěl.“

„Dobře,“ souhlasil Vítek. „Jdu na to s vámi. Leda by se zatím našlo něco důležitějšího. To nejdůležitější, budovy univerzity, snad už máme.“

„Máme,“ souhlasil Broul. „Senzačně, dokonale, neuvěřitelně. Ještě studenty a jedeme.“

„Pane docente, mohl bych naopak chtít něco po vás?“ obrátil se Vítek na Broula.

„Cokoliv, pokud to je v mých silách!“ ujistil ho profesor.

„Chtěl bych, kdybyste měl nějaké známé na technice... co takhle založit tady technickou školu, když už tu máme tu lékařskou...“

Broul se na Vítka podíval s údivem. Ten mrňavý kluk by zakládal technickou školu? To je ale odvaha! Nebo spíš drzost?

„Ty by sis na to troufl?“ zeptal se ho.

„Právě že ne,“ posmutněl Vítek. „S cucáky jako já se nikdo na Zemi bavit nebude. Ale kdybyste našel někoho jako jste vy, možná by si věděl rady. Postavil bych mu podobnou školu jako vám. Mám už nějaké znalosti o mimozemské technice, rád se o ně podělím... Mohl bych o tom přednášet nebo připravovat paměťové pihy, na to snad stačím.“

O technice mluvil sebevědomě, ale jinak na profesorovi visel očima, jako kdyby v jeho pomoc doufal hodně nesměle.

„Uvažovat o tom můžeme,“ slíbil mu Broul vážně. „Mám na technice známé. Ne sice ve vedení školy, ale uvidíme! Třeba je nalákají antigravitační motory.“

„Víte, tady všichni jen léčí,“ stěžoval si mu Vítek. „Pořád jen léčení, léčení a zase léčení. Léčí i kdejaký pes. Já ostatně taky, člověk nemůže zůstat stranou, když může pomoci a je to nutné, stejně mi to nezabere ani tolik času jako ranní opláchnutí, ale dyť o moji techniku nikdo nemá zájem a přitom je tady spousta děsně zajímavých technických fíglů! Na Zemi mě ale všichni leda vykopnou ze dveří.“

Broul se trochu usmál nad Vítkovým slovníkem, ale pak zvážněl.

„Máš pravdu,“ řekl. „Nepotřebujeme sem z techniky získat jejího současného rektora, ale toho, kdo se jím stane tady. I když to může znamenat odloučení od světa.“

„To by nebylo tak zlé,“ dodal rychle Vítek. „Tady máme všechno co potřebujeme.“

„To je tvůj názor,“ pokrčil rameny Broul. „Jiní mohou mít jiné. Například mi tady bude hodně chybět divadlo. Málo platný, já a zejména moje manželka jsme zvyklí na kulturu.“

Vítek se jen usmál.

„A co vám brání, pane profesore, pozvat sem nějaké divadelníky? Postavím jim divadlo, že Národní v Praze bude proti tomu psí bouda! Neříkejte, že na Zemi nenajdete bandu, které tam chybí právě jen ta budova! Jestli rozjedete univerzitu, budou tady i diváci. Zejména když nebudeme koukat na peníze.“

Broula to zarazilo.

„Poslyš, ty umíš stavět divadla?“ podíval se na Vítka pátravě. „To nebude jen tak! Každé divadlo má kromě prostorů přístupných divákům ještě spoustu zázemí, techniky a já ani nevím čeho ještě! Myslíš si, že to dostatečně znáš?“

„Proč bych to měl znát?“ pokrčil rameny Vítek. „Copak jsem ještě před půl rokem věděl, co všechno bude potřebovat univerzita? Zeptejte se Alexijeva, jak jsem z něho tahal rozumy! Alexijev mi dal na všechno svoje požadavky a výsledek už znáte.“

Broul chvíli přemýšlel.

„Koukám, že ti nadarmo neříkají génius!“ řekl po chvilce. „Když něco neznáš, zeptáš se jiných, přidáš k tomu vlastní nápady a výsledek je jedna báseň. A tak to má být.“

„To je snad normální,“ odmítl chválu Vítek. „Nezdržuji se detaily, které roboti znají. Ale nejsou na vědu zvědaví jen lékaři! Taky bych chtěl vědět víc.“

„Máš pravdu!“ uznal Broul. „Dobře, budeš mít ve mně spojence. Příští týden se stavím na Zemi, jdu tam za mým dávným spolužákem Vavrečkou, je to archeolog, ten taky bude zírat na hlavu tyrannosaura i s kůží! Při té příležitosti se ti tam po někom poohlédnu.“

„To byste byl moc hodnej,“ děkoval mu Vítek. „Víte – kdybych měl tátu, jistě by do toho šel se mnou, ale já už tátu nemám. Alexijev mě sem dostal rovnou z děcáku, ale on má plnou hlavu univerzity, sanatoria a organizování, ani se nedivím, že to nestihá. Tím nechci tvrdit, že tady nebudete mít co na práci, ale kdo jiný mi pomůže?“

„Jen klid, někoho seženeme,“ usmál se Broul. „Človíčku, máš mé sympatie. Ještě jsem neviděl, aby takový kluk šel za něčím tak cílevědomě!“

„Vy neznáte Oldu?“ podíval se na něho Vítek. „Toho si všimněte! Bez něho by to vůbec nebylo! Olda byl ochotný jít za chobotnicemi a nechat si od nich vyvrtat díru do hlavy, jen aby se něco dozvěděl! Není o moc větší než já, ale víte, kolika lidem už úspěšně operoval mozek? Na toho se podívejte, jestli chcete vidět génia!“

„Géniové jste všichni!“ usmál se profesor docent Broul. „Celá vaše banda. Minulý týden u mě skládaly zkoušky dvě holčičky a já jen zíral, co toho vědí. A že už jsem vyzkoušel stovky studentů!“

„S tímhle jste se ještě nesetkal?“ podíval se Vítek na docenta pobaveně.

„Ještě ne,“ přikývl Broul.

„Tak tady uvidíte!“ věštil mu Vítek.

„A pro dnešek dost!“ prohlásila rezolutně Jarča. „Jde se koupat!“

Dobrali právě další skripta ke zkoušce. Když nemohli použít nové metody, museli vzít zavděk i starými konvenčními, ale společně jim to šlo docela dobře. Zjistili totiž, že když si to všichni hodně potichu všesměrově telepaticky pobroukávají, jde jim to do hlav ještě lépe, než když šprtají každý zvlášť.

Univerzita byla dosud prázdná, všichni budoucí studenti bydleli v sanatoriu na Jezerním ostrově. Měli to blízko k pacientům i do vody.

„Půjdu se podívat do Útočiště,“ řekl Olda. „Ještě jsem Starému Mrzoutovi neohlásil, že už jsme pryč. Půjdu mu udělat radost.“

Starým Mrzoutem Olda ze msty nazýval domorodce, co je nedávno vyhodil z Útočiště. Vlastně se jim ani nepředstavil a takové jméno se k němu podle Oldy hodilo.

„Půjdeme tam s tebou!“ hlásila se ihned Jarča.

„Neměli bychom se tam nahrnout všichni,“ vrtěl hlavou Olda. „Co kdyby ho napadlo něco pitomého? Polapil by nás všechny najednou, nemusí to být legrace.“

„Půjdu tam s tebou aspoň já,“ řekla odhodlaně Máňa. „Dva jsou jako jeden, ale kdyby se jednomu něco stalo, druhý mu přivolá pomoc.“

Olda se na ni podíval trochu udiveně, ale přikývl.

„Jak chcete!“ couvla Jarča. „Přijďte pak na koupalko!“

Vznesla se a zamířila vzdušnou čarou ke koupališti, zatímco Olda přivolával Čerta, aby je jistil telepatickým přenosem. Starý psí kamarád se objevil ihned a radostně vrtěl ocáskem.

„Leila bude poblíž Alexijeva,“ sliboval Oldovi. „Můžeme jít. Máňa jde s námi?“

„Půjdu s Oldou všude, kde to je nebezpečné,“ řekla. „Neodmlouvejte a basta!“

Společně prošli všichni tři modravým oválem do Útočiště. Museli ještě kus letět, než se dostali do známých míst poblíž paláce v Mělníku.

„Útočiště byl krásný svět,“ vzdychl si Olda. „Je ho škoda, budeme na něj určitě dlouho a v dobrém vzpomínat.“

„Byl krásný,“ souhlasila Máňa. „Ale nebyl náš.“

Všichni tři přistáli na cestičce a Olda se zkusil naladit na domorodce. Tentokrát se mu to podařilo skoro ihned.

„Jdeme vám jenom oznámit, že už jsme se odstěhovali,“ sděloval mu.

Dostali ale odpověď, jakou nečekali.

„Vy darebáci!“ zahřměl na ně Starý Mrzout. „Co jste nám tady provedli za lotrovinu?“

„My?“ zalapal po dechu Olda. „Jakou lotrovinu?“

„Děláte, jako byste nevěděli oč jde!“ bušil do nich telepaticky. „Koukejte to napravit, než vás příkladně potrestáme!“

„Ale my vážně nevíme, oč jde!“ odpověděla mu Marie, když se zaražený Olda nezmohl na jediné slovo.

„Co jste nám tady vyvedli?“ pokračoval domorodec. „Jak to, že nevíte? Musí to být vaše lumpárna! Už tisíc let tu nikdo jiný než vy nebyl!“

„A co se vlastně stalo?“ zeptala se suše Marie.

„Neříkejte, že to nevíte! Vy dobře víte, o čem mluvím!“

„Myslíte, že jsme si od vás odvezli pár létajících strojů?“ sondovala opatrně půdu Máňa. „Ty jste nám přece sami nabídli! Ať si odvezeme třeba všechno co jsme si tu udělali, jen ať co nejdřív vypadneme! Neříkali jste to tak? My jsme to splnili. Co ještě chcete?“

„Abyste to tady uvedli do pořádku, jak to bylo!“ požadoval Starý Mrzout.

To už se zarazila i Marie.

„Do původního pořádku?“ začala nejistě. „To asi bude problém. Kdo si má pamatovat, kde tady ležel jaký kámen? Odklizené rostliny taky těžko vrátíme do původního stavu. I když je vypěstujeme, budou vždycky trochu jiné!“

„Nejde o rostliny!“ vybuchl Starý Mrzout. „Uveďte do původního stavu roboty! Ty jste nám přece rozbili!“

„Roboty?“ podivil se Olda. „Co s nimi je? Když jsme odcházeli, fungovali!“

„Fungovali!“ potvrdil domorodec. „To přece víme! První robotické centrum se zastavilo hodinu po vašem odchodu! Zrovna jsme to oslavovali, když se to stalo! U nás byla noc, zhasla světla, to se nedalo přehlédnout. Od té chvíle nemine hodina, aby se nezastavilo nějaké další! Koukejte to rychle spravit, nebo uvidíte!“

„Moment!“ vzpamatoval se Olda. „Ono to začalo na druhé straně světa? Ne u nás?“

„Jinak bychom si toho nemuseli ani všimnout!“ potvrdil mu to domorodec. „Když jsme sousednímu centru přikázali obnovit to vypadlé, vypadlo také. A pak už to postupovalo jako lavina, jako nějaká epidemie.“

„Kdyby to začalo někde u nás, tomu bych rozuměl,“ uvažoval Olda. „Na poslední chvíli jsme ještě něco dělali, ale nezdá se, že bychom je přetížili. Ale i kdyby, vaši roboti přece plní každý požadavek nejbližším centrem a pak by se to poškodilo někde u nás, ne?“

„Z toho je vidět, že to nebylo přetížením!“ souhlasil Starý Mrzout. „Museli jste to udělat schválně! Neříkejte, že o tom nevíte!“

„Nevíme!“ řekl Olda. „Ale poslyš, vy jste přece manipulovali s roboty, aby nás přestali poslouchat. My to ani zablokovat neumíme, nemohlo se to poškodit při tom? To by přece bylo přirozenější! Zejména když to začalo na vaší straně!“

„Chcete své darebáctví svádět na nás?“ vybuchl Starý Mrzout. „To se vám nepovede!“

Náhle Oldu, Máňu i Čerta uzavřela klec z mříží. Přesně jako minule.

„Fuj!“ pomyslel si psík nahlas. „Tohle vypadá jako past!“

„Taky že to je past!“ souhlasil s ním klidně Olda. „Aspoň je vidět, že jim kolem nás roboti ještě fungují.“

Pořád ještě to bral sportovně, počítal s tím, že Starému Mrzoutovi utečou do Andělského světa kdykoliv si vzpomenou. Jeho klid se telepaticky přenesl i na Máňu, ačkoliv ta už začala mít obavy, co by se mohlo stát, kdyby jim mříže nedovolily odejít.

„Máte smůlu!“ hučel telepaticky Starý Mrzout. „Nepustíme vás, dokud nám neřeknete, co jste vlastně provedli!“

Olda se pokusil dát robotům telepatický příkaz, aby mříž zmizela. Udělal to ale jen aby se přesvědčil, co už tušil. Roboti ho samozřejmě neposlechli.

„Podívej se, tohle není fér!“ řekl Starému Mrzoutovi. „My vážně nevíme, co se tu stalo. Vaši roboti přitom neposlouchají nás, ale vás. Jak chcete, abychom s nimi něco dělali?“

„Jen koukejte povídat!“ odvětil výsměšně domorodec. „Ještě si rozmyslíme, vás pustit! Můžete v té kleci zemřít hladem, případně vás můžeme zabít.“

Olda vzal za mříže, změkčil si je a roztáhl. Očekával, že se objeví další, ale chtěl jen dát Starému Mrzoutovi najevo, že jeho mříže nebude respektovat.

Další mříže se ale neobjevily, ani když prošel vzniklou mezerou ven. Podal ruku Máně a pomohl jí ven. Čert na nic nečekal a proletěl spolu s ní.

„A hrome!“ ozvalo se jim v hlavách. „Dalších pět – ne, šest... ne, jedenáct robotických center mrtvých! Darebáci, myslíte si, že vám to projde bez trestu? I kdybyste si na nás pozvali celý vesmír plný tefirů, vy sami ještě teď zemřete!“

Olda náhle pocítil hroznou slabost a zimu. Jako kdyby se ocitli na mrazu, ačkoliv kolem nich bylo tropické vedro. Mráz ale vycházel přímo z nich. Máňa vedle něho se zhroutila, Čert zoufale kňučel. Něco strašlivého na ně působilo, ale Olda nevěděl, co. Připomnělo mu to jeho bezmocnou slabost po ďábelských úderech, které ho ničily z družic. Nemohl pochybovat, že to je opravdu vážné. Starý Mrzout řekl, že zemřou, tohle byl tedy jeho útok.

Z posledních sil otevřel bránu do Andělského světa. Byla tam písečná pláž, tvořící okraj nepatrného korálového ostrůvku. Ještě že to nebylo moře! Čert nečekal na nic a vletěl tam, ale Máňa zůstala ležet, zřejmě byla bez sebe. Olda ji popadl očima a zvedl. Bránu ještě rozšířil, aby o ni nezachytil, a spolu s Máňou jí s vypětím posledních sil proletěl.

Brána se za ním zavřela, ale slabost neustoupila.

Byl už tak zničený, že víc nevydržel. Podobně jako po úderech ze satelitů, i tentokrát se zhroutil na písek pláže hned vedle Marie. Jen z dálky zaslechl Čertovo zoufalé vytí.

Psíkovi odpovídal už jen hukot moře...

Olda se probouzel pomalu.

Zdálo se mu, že na něho někdo mluví, ale nerozuměl mu. Nejradši by to nechal plavat, co mu je do toho? Ale ten někdo se nedal, Olda pocítil na obličeji olíznutí a otevřel líně oči.

Byl to Čert. A černý pejsek hned začal jásat.

„Už je vzhůru! Ivo, Ireno, pojďte sem!“ volal všesměrovou telepatií.

Klika cvakla a Olda otočil po zvuku hlavu. Do pokoje klusem vbíhala Irena Alexijevová, za ní doktor Alexijev. Oba vypadali napjatě.

„Oldo, prober se!“ promluvila na něho doktorka Irena Alexijevová.

Olda se nadzvedl na loktech. Stranou spala v křesle jeho maminka, právě se vzniklým hlukem také probouzela. Na opačné straně okna ležela na druhé posteli spící Marie.

„Co je s Máňou?“ vzpružil se Olda.

„Je na tom možná maličko hůř než ty, ale už je to dobré i s ní,“ ujišťoval ho rychle Ivo Alexijev. „Dlouho nám trvalo, než jsme ji převedli aspoň do spánku! Vy jste nám ale dali!“

„To jsme na tom byli vážně tak špatně?“ zjišťoval si opatrně Olda.

„Jak se to vezme,“ Alexijevovi ztvrdly rysy v obličeji. „Podle Čerta jste přežili smrtící útok té bestie v Útočišti. Rád bych to slyšel od tebe, Čert si není ve všem stoprocentně jistý.“

„Já taky ne,“ řekl Olda. „Ale má pravdu, vypadalo to tak. Ještě teď je mi z toho zima. Poslední, co si pamatuji, byla vyhrůžka, že zemřeme. Pak to přišlo, bylo to děsné, ale dostali jsme se z toho. Útok na život to zřejmě byl.“

„To už víme,“ přikývl Alexijev. „Zajímavé je, že to nejméně odnesl pes, ačkoliv měl být z vás tří nejslabší. Máňu to vyřídilo už tam a ty ses složil hned za bránou. Ještě že jsi ji vytáhl ven, kdyby tam zůstala, nevím – nevím... Co ty na to?“

„Možná něco zachytila úprava, co mám od Bísíáji navíc,“ přikývl Olda. „Máňa ji nemá, proto dopadla nejhůř. A Čert má úpravy od Přítele, takže může být z nás všech nejodolnější. Neublížilo to Máně... tak nějak trvale?“

„Zdá se, že ne,“ řekl Alexijev. „Naštěstí jste z toho utekli včas. Ale kdybyste tam zůstali déle, mohlo by se to projevit i zástavou srdce. Dovedeme sice ledacos, ale nikdy nevíš... vždyť bychom vás tam ani nenašli!“

„Zpočátku to přece tak zle nevypadalo,“ vzdychl si Olda.

„Buď jak buď, už tam nesmíte!“ řekl Alexijev přísně. „Je to tam nebezpečné.“

„Proč se proti nám postavil?“ zajímalo Oldu. „Chtěl jsem ho potěšit, že jsme splnili jeho podmínky... Copak za to můžeme, že se jim sesypala robotická síť?“

„Víš aspoň, co se jim tam stalo?“ zajímal se Alexijev. „Čert tvrdil, že tomu nerozumí.“

„To by chtělo Vítka!“ povzdychl si Olda.

„Čeká za dveřmi na chodbě,“ usmál se Alexijev. „Jestli se cítíš dost silný na odbornější rozhovor, pozveme ho sem.“

„Jen ať přijde!“ svolil Olda.

Klika cvakla a Vítek byl tu. Zřejmě na to netrpělivě čekal, ale pozvat ho musel Alexijev, Olda na to neměl sílu.

„Vítku, nám to říct můžeš,“ začal Alexijev. „Neudělal jsi jim tam něco schválně?“

„Proč?“ zeptal se Vítek. „Já byl tak nadšenej, že jsme stihli zkopírovat jejich roboty! Nic víc mě ani nenapadlo. I když si myslím, že jim to patří, chovali se k nám hulvátsky.“

„Patří – nepatří!“ podíval se na něho přísně Alexijev. „Kdybys jim tam něco úmyslně vyvedl a pak tam nechal jít Oldu jako nic...“

„Ale Ivo!“ ohradil se Vítek. „Máš mě za pitomečka? Nebo ještě hůř, za darebáka? To jsme snad probrali, když Máňa přitáhla ty čtyři zajatce!“

„Probrali,“ přikývl Alexijev. „Ale podívej se, jak Olda s Máňou dopadli!“

„P řísahám, že jsem s těmi roboty nic neprovedl!“ zvedl Vítek ruku. „Vždyť jsme při vší smůle získali tolik, že bych samou radostí dělal kotrmelce! Ani by mě nenapadlo jim škodit!“

„Nějaká škoda jim ale vznikla!“ řekl Alexijev. „Jak bys to vysvětlil?“

„Olda měl asi pravdu, nejspíš si to udělali nevědomky sami,“ uvažoval Vítek. „Proč nám to blokovali? Blokování je vždycky ošidné. Tu funkci tam nejspíš měli odedávna, ale tisíciletí nepoužitou. Až teď... jenže se jim asi vymkla z rukou, tak bych to aspoň odhadoval.“

„Přesněji to nevíš?“

„Nevím,“ řekl Vítek. „Chystám se na to, zajímá mě to, ale teprve až tady postavím tolik center, abychom měli... nechci říkat jistotu, ale aspoň větší klid.“

„No dobře, věřím ti,“ spokojil se Alexijev. „Co se tam stalo, je vážná věc. Kdyby nás to potkalo také, byli bychom bez robotů.“

„Z toho bych radost neměl,“ zvážněl Vítek. „Naštěstí máme všechna centra oddělená od jejich sítě, takže se to k nám nerozšířilo. Řekl bych, že to udělal někdo z nich, ale někdo hodně zlomyslný. Jako hackeři na Zemi, co vymýšlejí počítačové viry. Robocentra jsou pospojovaná dohromady jako pozemské počítačové sítě a dají se ovládat na dálku, jak nám dokázali jejich zablokováním. Na Zemi to tvůrci počítačů vydávají za přednost, sítě jsou na dálku pohodlně spravovatelné, jenže hackerům tím také nemohli dát nic lepšího!“

„Takže hacker u Mrzoutů?“ trochu kysele se usmál Alexijev. „Pak by mě ještě zajímalo, proč to tak usilovně dávali za vinu nám?“

„Vždycky je pohodlnější hledat chybu u druhých, než u sebe,“ zahučel Olda.

„Stálo by za zamyšlenou nepropojovat centra do sítě každé s každým, ale vytvářet již od začátku sítě dvě,“ uvažoval Vítek. „Pak by se při podobném průšvihu zhroutila jen jedna.“

„Zkus o tom přemýšlet,“ požádal ho Alexijev. „Bylo by nemilé, kdyby se nám roboti sesypali jako jim. I když si také myslím, že jim to patří a nás by se to dotklo méně.“

„Méně?“ vrtěl hlavou Vítek. „Neřekl bych! Vědí o tom jistě víc než my, my bychom měli určitě větší starosti s opravou.“

„Máš sice pravdu, ale uvažuj!“ opáčil Alexijev. „My se bez robotů obejdeme. Oni ne.“

„No jo...“ došlo Vítkovi. „My máme i jiné prostředky, roboti jsou jen nadlepšení. Zato oni jsou na nich závislí! Ačkoliv, kdyby včas postavili nějaké stroje, třeba podle archivu těch center, která jim ještě fungují, třeba by se dokázali uživit. Mají tam přece teplejší podnebí než my na Zemi!“

„To není jen o podnebí,“ uvažoval Olda. „My bychom mohli pěstovat rostliny, protože máme mezi sebou zemědělce, kteří to ještě umí. Oni už to nemusí umět. A jestli mají všechny vědomosti uložené v robotech, místo v knihách, budou nešťastní jako šafářův dvoreček!“

„To asi budou,“ přisvědčil Vítek. „Poslyš, co kdybychom jim později, až zůstanou úplně na suchu, nabídli jejich vlastní vědomosti? Jestli se to k nám nerozšíří, budou je mít u nás jako ve spořitelně!“

„Ať vás ani nenapadne tam teď lézt!“ zarazil ho Alexijev. „Pamatujte, že to jsou bestie! Vyvraždily i většinu vlastních obyvatel a to si pište, že by s vámi soucit neměly! I když nás považují za příčinu jejich problémů neprávem, nebudou si brát servítky.“

„Proč nejsou všichni lidé ve vesmíru jako andělé!“ vzdychl si Olda.

„Třeba by to bylo moc jednostranné,“ opáčil Vítek. „Alexijev má pravdu, neměli jste tam vůbec chodit.“

„Považoval jsem to za fér!“ namítl Olda.

„Jednej fér i s ďábly a dopadneš ještě hůř!“ vyčetl mu Vítek.

„To máme s nimi jednat stejně darebácky, jako jednají oni?“ nelíbilo se to Oldovi.

„Poradím ti něco,“ řekl Vítek. „Dokud to není nezbytné, nejednej s nimi vůbec. A když už budeš muset s nimi jednat, připrav se na nejhorší.“

„Sarimachiel smlouvu s námi dodržel!“ připomněl mu Olda.

„Zřejmě byla výhodná především pro něho,“ nedal se Vítek. „Nezávislosti si cenil víc než příslušnosti ke svým soukmenovcům, když je oslabil hned o dvě letadla! Vsaď se o co chceš, že by ho čekala krutá poprava, kdyby ho chytili!“

„To přece říkal,“ neprotestoval Olda. „Když si to vezmeš nestranně, ani se mu nedivím, že od nich toužil vypadnout.“

„Dobře, to teď řešit nebudeme,“ zarazil ho Vítek. „Mě by víc zajímalo, co se děje touhle dobou na Útočišti. Jsi poslední, kdo tam byl, tak povídej!“

Olda mu tedy chvíli vykládal své dojmy a Vítek pečlivě chytal každé jeho slovo.

Marie se probrala až večer. A hned se rozbrečela.

„On nás chtěl zabít!“ vzlykala. „Proč jsme tam vůbec lezli?“

Byli na pokoji sami dva. Když se Olda probral a zdálo se, že je v pořádku, dala se jeho maminka přemluvit, aby se věnovala Bóže. Hadrbolcovi Alexijevovi důvěřovali více a dali se snáze upokojit, že jejich dítě bude v pořádku.

„Nebreč, Máňo!“ těšil ji Olda. „Vždyť se nám tolik nestalo! Tohle se brzy srovná.“

„Ale mohli jsme už být oba po smrti!“ namítala plačky. „Ty taky vlezeš do kdejaké pitomé pasti...“

„Promiň!“ požádal ji. „Netušil jsem, že to bude past. To přece nevěděl nikdo. Jarča by tam šla klidně s námi, ještě že jsem jí to z čiré opatrnosti rozmluvil!“

„Kdo nás vlastně dostal zpátky?“ chtěla vědět.

„Budeš se asi divit,“ usmál se trochu trpce. „Čert!“

„On nás uzvedl?“ podivila se.

„To ne, ale přivolal nám pomoc,“ vysvětloval jí.

„Dám mu pusu na čumáček!“ řekla docela vážně.

„A já nic?“ zkusil trochu šelmovsky Olda.

„Za co? Že jsi mě přivedl k tomu vrahounovi?“ zlobila se.

„Jo,“ přiznal. „Ale pak jsem tě prohodil bránou do Andělského světa. Ten první metr byl určitě nejdůležitější! Čert nám přivolával pomoc až tady.“

„Vejtaho!“ zpražila ho. „Ale abys neřekl, máš u mě taky pusu. Ale jen na čumáček!“

„Koukám, je ti dobře, když se ti vrátil smysl pro humor,“ konstatoval spokojeně Olda.

„Třeba mě ještě přejde!“ odsekla. „Proč nás teď nechali samotné?“

„Protože se o nás doteďka starali,“ pokrčil rameny. „Měli prý s námi dost práce, ale teď už je všechno v pořádku, nemusí u nás věčně vartovat. Kdybys potřebovala pomoc, telepaticky si někoho přivolej!“

„Ále!“ odsekla. „Zrovna teď nic nepotřebuju.“

„Tím líp,“ usmál se.

„A poslyš... ty to teď můžeš srovnávat... vypadaly takhle nějak útoky ďáblů?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Uznávám, že celkový výsledek byl podobný, ale útoky ďáblů se podobaly ráně kladivem do hlavy, tohle bylo, jako by tě sevřel a drtil neviditelný lis a k tomu tě vsadili do lednice.“

„Vlastně nevím,“ otřásla se při té hrozné vzpomínce. „Vyhrožoval nám, že zemřeme, na to se ještě pamatuji. Pak se mi udělalo příšerně slabo. Napadlo mě, že to myslí vážně a asi by bylo lepší zdrhnout. Víc nevím, probudila jsem se až tady...“

„No vidíš!“ vzdychl si Olda trochu zlehčujícím tónem. „Máme teď životní zkušenosti, o jakých by se Mráčkové a těm dalším ministerským babám ani ve snu nezdálo!“

„To ještě neznamená, že máme oba potřebnou zodpovědnost!“ řekla vážně. „To, že jsme vlezli do takové pasti, svědčí o něčem jiném.“

„Víš, Máňo, možná je to jinak,“ řekl Olda vážně. „Nejít tam my dva, odnesl by to třeba Alexijev. Vždyť jsme tam šli ze slušnosti, oznámit jim splnění dohody. Nikoho by nenapadlo, že na nás zaútočí. Kdyby napadli Alexijeva, zůstal by tam mrtvý. Nejméně to přece působilo na Čerta, upraveného Přítelem andělů. Já mám také něco navíc od Bísíáji, co nikomu neumím předat. Alexijev to ale nemá, stejně jako ty. To znamená, že by ho to vzalo podobně jako tebe. Šla jsi k zemi už v prvním okamžiku. Mě to vzalo taky, ale stihl jsem otevřít bránu a vyházet nás ven. Alexijev by s sebou neměl ani mě, ani Čerta a zůstal by tam. Začínám si říkat, dobře že se to stalo právě nám! Schytali jsme to za všechny, ale přežili jsme to. Jiní by dopadli hůř. Pochybuji, že bychom je zachránili, i kdybychom věděli, kde je máme hledat.“

„Chceš mi snad tvrdit, že by Alexijev vydržel míň?“ usmála se trochu smutně. „Takže jsi takový malý český superman?“

„Tak nadneseně bych to neříkal,“ zavrtěl hlavou. „Parádně mě to vyřídilo. Alexijev je určitě fyzicky silnější, ale to zřejmě nerozhoduje. Rozhoduje biotechnologie Ogdurů. Jsem víc imunní než ty, ale nejodolnější je, ať nás to blaží nebo rmoutí, Čert. Už tady pobíhá jako by se mu nic nestalo. Zřejmě to odnesl nejméně!“

„Takže ne superman, ale superpes!“ vzdychla si.

Olda se tomu jen trochu usmál.

„Ten superpes sotva vyletěl branou. Nemusel jsem ho tahat, ale nepomohl by nám. Jen se z toho nejrychleji otřepal.“

„Pořád si připadám jako přejetá parním válcem,“ dodala po chvilce Máňa. „Teď tomu začínám rozumět. Bodejť, když jsem to schytala nejvíc. Poslyš, už se můžeš nadzvednout? Já mám pocit, že otočit hlavu na stranu by na mém místě dokázal jen mistr světa v těžké váze!“

„Možná nejsi daleko od pravdy,“ uvažoval. „Snad bych už dokázal vstát, i když se taky cítím jako po nemoci. Ať chceme nebo ne, jsi na tom zřejmě nejhůř. Ale to nic, to se spraví. Po ďábelských útocích mi bylo hůř!“

„Co se dá dělat!“ vzdychla si. „Říkal jsi mi kdysi, že už nikdy nebudu nemocná, ale teď se cítím jako po hodně zlé a dlouhé nemoci. Já vím, je to něco jiného... ale přece. Taky ti je tak hrozná zima?“

„Byla,“ řekl Olda. „Už jsem se z toho dostal. Strašně rád bych ti pomohl, ale nevím jak. Nemám energii na posílání, jsem jako vyždímaný hadr, potřebnou energii jsi ostatně dostala, v té to nebude. Budeš muset počkat, až to samo přejde.“

Přiznával to mrzutě, ale chápala to. Chvíli leželi mlčky. Olda se pokoušel usnout, aby to raději zaspal, ale nedařilo se mu to. Spal přece dva dny, to je dost dlouho.

„Poslyš, Oldříšku,“ začala po chvilce zase Máňa. Zřejmě také nemohla usnout.

„Povídej!“ vybídl ji.

„Věděla bych takový menší test zodpovědnosti,“ začala trochu zeširoka.

„Test zodpovědnosti?“ podivil se. „Jak to myslíš?“

„Jestli se dokážeme chovat zodpovědně,“ podala mu nic neříkající odpověď.

„Myslíš, že nedokážeme?“ pochyboval Olda. „Možné to je. Čím víc toho vím, tím víc si připadám jako malej klouček.“

„Já to nevidím tak katastroficky,“ řekla. „Víš, co je zajímavé? Že si na Útočišti ani tady nehrajeme. Hřiště tu je, děcka pacienti se honí za mičudou už druhý den po příjezdu, sotva se otrkají a vzpamatují z nemocí, jen naše parta nic. Dokonce to ani nesledujeme.“

„Protože by to bylo nefér,“ mínil Olda. „Ani by mě to nebavilo. Co by to bylo za hru? Když kopnu mičudu na bránu třeba přes celé hřiště, a budu ji očima postrkovat, nemá žádný brankář šanci. Leda by byl brankářem Vítek nebo Pepek, ale pak by to byla přetahovaná o míč očima ve vzduchu. Fotbal zkrátka hrát nemůžeme. I kdybychom chtěli hru jen sledovat, těžko se udržíme nepostrčit tu a tam míč jinam než mířil. Proto je lépe, když fotbal ani nesledujeme. A jiné hry? To samé. Tyhle hry pro nás prostě nejsou.“

„Čoveče, neměl nakonec Havránek pravdu, když tě pokaždé diskvalifikoval?“

„Při vší úctě k učitelům, Havránek byl pitomec!“ vybuchl Olda. „Diskvalifikoval mě, když jsem se mu nevešel do tabulek. Soudný člověk měl dávno pochopit, že narazil na zázrak. Nikdo na to nemusel zdlouhavě přicházet, všem jsem to správně vysvětlil už od začátku. Jiní to přece pochopili: Hrdinová, Faustka, nakonec i Kružík. Potřebují na nás zkrátka jiná měřítka, pokud má vůbec smysl to poměřovat. Vlastně ani není s čím.“

„Neměl bys takhle mluvit o učitelích,“ řekla zamyšleně. „Nebyli všichni pitomci.“

„Copak tvrdím, že byli pitomci všichni?“ opáčil Olda. „Jen ti, co byli příliš svázaní škatulkami. Když budu dělit učitele do mých vlastních škatulek, do jedné přijdou pitomci jako Havránek, do druhé učitelé s velkým U, před kterými vždycky smeknu, třeba Faustka nebo Hrdinová. Někam doprostřed bych dal Kružíka. Snažil se mě nacpat do nesmyslných škatulek, ale pak uznal, že se dá občas dělit i nulou, ačkoliv se to do středoškolské matematiky nevejde. Ale to už jsme od her utekli příliš daleko. Ostatně i hry mají škatulky, Bísíája je sama dělila na nulové, nenulové, půlnulové a záporné...“

„Mohli bychom hrát hry, které nepotřebují mičudu,“ napadlo ji. „Jistě se takové najdou, třeba šachy.“

„Tam zase nemá nikdo šanci proti Vítkovi,“ vzdychl si Olda. „Alexijev to zkusil krátce po Vítkově příchodu a operaci. Vítek ho hladce smetl ze šachovnice. A ještě si pochvaloval, jak mu to krásně myslí a kolik tahů dopředu předvídá, to prý dřív nedovedl, ale to už Alexijevovi i mně došlo, že operace zvedla Vítkovi nejen paměť a celkovou inteligenci, ale také smysl pro šachy. Alexijev mu to tak vysvětlil. Vítek může hrát jen s rovnocenným protivníkem, ale zatím žádného nemá. A nejen tady, nejspíš v celém světě! Naštěstí tu má Vítek spoustu jiných zájmů, takže mu na šachy nezbývá čas.“

„Myslíš, že je nehraje, protože nemá protivníky, nebo ho už šachy ani nezajímají, když na ně nemá čas?“ zajímalo ji.

„Nejspíš oboje,“ přisvědčil Olda. „Pacienti šachy hrají, pořádají i šachové turnaje. Vítek se jich neúčastní. Možná párkrát, ze začátku, ale o tom nevím.“

„Vidíš, já si myslím, že jsme příliš utekli z průměru,“ řekla vážně. „Nehrajeme si, místo toho se učíme. Ne z donucení, ale abychom se toho sami co nejvíc naučili. Není to dostatečně zodpovědné? Řekla bych, že je. Zkrátka jsme příliš brzy vyrostli z dětských šatiček a už se do nich nikdy nevrátíme.“

„Ale dospělí taky ještě nejsme!“ namítal. „Od bývalých spolužáků se ničím nelišíme. Co máme navíc, to není vidět. Až když začneme dělat něco neobvyklého.“

„Nejsme dospělí,“ přisvědčila. „Nejsme vyspělí, nemáme dospělé starosti, ale kdyby to bylo nutné, tohle sanatorium bychom zvládli. Vadilo by nám jediné místo, kde se naše světy dotýkají. Cestovní kancelář na Zemi musí vést dospělí, s dětmi nikdo nejedná. Pamatuješ se, jak ti vadilo, že s tebou dospělí nechtějí jednat jako s rovným?“

„Pamatuji,“ zamračil se trochu Olda. „Léčili jsme s Čertem o sto šest, pacienti se nám uzdravovali přímo zázračně, ale kdejaký pitomý doktůrek nás mohl kdykoliv vyhodit, ačkoliv sám za svou krátkou praxi nedokázal skoro nic. To tedy nebylo spravedlivé.“

„Nebylo,“ souhlasila. „Navíc jsme pak s Alexijevem narazili na průšvih s penězi. Svět založený na penězích není nic pro Ogdury.“

„Tak vidíš!“

„Vraťme se raději k zodpovědnosti,“ obrátila Máňa. „Myslíš, že ta baba z ministerstva měla pravdu? Já si to teda nemyslím. My už máme víc zodpovědnosti než ona sama.“

„Počkej,“ zarazil ji trochu. „Pořád mi tady straší Pepek. Ten se podle mě zodpovědně nechoval. Jarča nemohla jinak, ale on mohl.“

„Mohl,“ přikývla. „Nedali jsme mu ale čas. Udělal to krátce po příchodu k nám, ještě se nestačil přizpůsobit. Pokud vím, něčeho podobného v menším se účastnil i Vítek, ale ten se pak rychle obrátil k technice a zapomněl na nutkání dát se na dráhu Zorro mstitele!“

„Ty jsi přece také prosazovala spravedlnost!“ řekl Olda, ale neznělo to ani vyčítavě.

„Prosazovala,“ přikývla. „Nebyla to spravedlnost? Ale ďáblovy pomocníky jsem přitom nezabila, jen jsem je zneškodnila. I dospělí, jako Alexijev a táta, uznali, že to nebylo ani kruté, ani neoprávněné. Já si přitom myslím, že by bylo nezodpovědné nechat je škodit na Zemi. Je to tak, nebo není? Stejně Jarča, když sundala ty helikoptéry. Taky to bylo spravedlivé, navíc měla strašně málo času na rozmýšlení. V tom fofru udělala nejlepší co mohla. A co se Pepka týče, vsaď se, že ho ta aféra mrzí víc než je ochotný sám sobě přiznat!“

„Měl by se dát k nám na medicínu!“ řekl Olda.

„Nespěchej na něho,“ poradila mu. „Je mladší než jsme byli, když jsme začínali.“

„Ale je už dost dlouho pod naším vlivem,“ namítl Olda.

„Možná... ale všimni si, Pepek by si jako jediný z nás ještě hrál,“ upozornila Oldu Máňa. „Taky z toho vyroste, jako my. A možná taky předčasně. Ale teď je to zkrátka ještě dítě.“

Od třináctileté dívenky by to znělo skoro legračně, kdyby to nebyla pravda.

„Dobře,“ připustil Olda. „Ale zas jsme odběhli. Jak si představuješ test zodpovědnosti?“

„Jednoduše,“ ožila trochu. „Je ti zima?“

„V tomhle horku?“ naznačil údiv. „Okna otevřená, venku třicet ve stínu?“

Nevypadalo to na podzim. Andělský svět byl teplejší než Čechy, kde už začínaly studené ranní mlhy. Hned mu ale došlo, že on se už z toho chladu dostal, ale Máňa ještě ne.

„Taky mi byla zima, ale už mi není. Tebe to taky přejde,“ utěšoval ji.

„Mně ale zima je,“ řekla. „Strašná. Bude to špatným prokrvením, ale drkotám zuby jako v lednici. Co kdybych tě poprosila, abys mě přišel zahřát?“

„Neříkal jsem ti, že mám kosmické energie strašně málo?“

„Nemyslím kosmickou energií,“ usmála se trochu. „Můžeš mě zahřát vlastním tělem. Tu zodpovědnost projevíš tím, že se mě nedotkneš víc než bude nutné.“

Chvíli uvažoval. Pak se vznesl i s přikrývkou a pomalu přeletěl k její posteli. Kdo bude mít řeči, toho přesvědčíme, že je trouba, pomyslel si.

Udělala mu vedle sebe místo. Uložil se tam a přikryl svou přikrývkou oba. Zpod její se vysunula ruka. Vzal ji do dlaní, opravdu byla studená. Snažil se ji zahřát, pak ale vklouzl pod její přikrývku a přitiskl se k ní celým tělem.

„A tady máš tu slibovanou pusinku na čumáček!“ zašeptala směrovaně telepaticky, aby to nemohl nikdo jiný zachytit. Neodpustila si pokračovat trochu žertovně políbila ho jen na nos, ale hned se zase odtáhla. Otočila se k němu zády, ale pak se k němu zády sama přitiskla.

„Vděčím ti za život,“ řekla vážnějším tónem. „A těžko ti to kdy oplatím. I když se zase dostaneme do podobné situace, budeš pokaždé imunnější.“

„Měl bych se spíš starat, abychom se do takových situací nedostávali,“ přiznal. „Tohle jsem spískal já, můžu to jen trochu napravit.“

Přitiskl se k ní, ale to už mu došlo, proč je to – marné.

„Něco ti povím,“ řekl tiše. „Obávám se, že tě nezahřeju. Oba máme na sobě kombinézy. Zvykli jsme si nesundávat je ani na noc, mají vynikající tepelné vlastnosti, nepropálí je oheň, neprojde jimi mráz, ale když ti chybí vlastní teplo, budeš pod kombinézou studená, i kdybys ležela na slunci a vedle tebe horko tavilo asfalt.“

„Aha,“ řekla. „To je trochu nečekaná komplikace. Pak je asi jediná možnost, sundat je.“

„Asi tak,“ přikývl. „Jestli ti to nebude vadit...“

Telepatický příkaz nepocítil, jen vír bílých vloček. Počkal, až si uklidí bílou chlupatou kouli pod polštář, pak přikázal totéž své kombinéze.

„Zodpovědnost, Oldo!“ napomenula ho nesměle, když prostrčil holou ruku pod jejím krkem, aby ji mohl k sobě přitisknout.

„Mám na paměti,“ zabručel a přitiskl se k jejím zádům. „Brrr! Jsi opravdu studená, jako žába, co právě vylezla z ledové vody, víš to?“

„Vím,“ řekla. „Proto to přece děláme. Ty už ses z toho dostal, jak vidím, či spíše cítím.“

Vzal ji za ruku a snažil se ji zahřát. Pod jeho rukou se její dlaň rychle zahřívala. Studila ho celými zády, ale buď si zvykal, nebo se celá zahřívala stejně rychle jako její dlaň.

„Ale hřeješ mě krásně!“ vzdychla si ještě, než usnula.

Byla ještě příliš slabá a teplo ji uspalo.

„Vděčím ti za zodpovědnost,“ zašeptal. Také telepaticky a směrovaně jen pro ni, i když neměl jistotu, jestli to ještě vnímá.

Errata:

26.05.2021 10:29