Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se probudili, bylo už ráno a leželi každý ve své posteli. Někdo je zřejmě ve spánku přenesl, ani je přitom nevzbudil. Olda se nadzvedl a hledal očima Máňu, ale ta ještě spala.

„Napadlo vás to dobře,“ ozval se mu v hlavě telepaticky Alexijev. „Oživování pomocí živočišného tepla znají na Zemi různé národy. Jen v Evropě není moc rozšířené.“

Jeho telepatie byla trochu pobavená, ale nebyly v ní ani jízlivost, ani posměch.

„Nic víc to ani nebylo,“ řekl rychle a omluvným tónem Olda.

„Nic víc taky neříkám,“ usmál se Alexijev. „Ale dovedu si to představit. Jestli jí byla po tom šoku zima, stačilo se zmínit a rytíř se hned našel, že?“

Oldovi došlo, že posměch to sice není, ale jemně vyjádřený nesouhlas ano.

„Kdybych nebyl sám po šoku, použil bych kosmickou energii,“ ujistil ho rychle. „Byla to opravdu nouzovka!“

„Já to přece nekritizuji,“ dodal Alexijev. „Dostalo ji to ze šoku rychleji než jsme čekali, urychlilo to i účinky kosmické energie. Z lékařského hlediska to tedy bylo správné.“

„Může být ještě jiné hledisko než lékařské?“ zeptal se ho trochu jízlivě Olda.

„Může,“ ujistil ho klidně Alexijev. „Na Zemi by to leckdo pochopil jinak. Když najdou kluka s děvčetem nahé v objetí v jedné posteli, obvykle nikoho nenapadne možnost lékařského vysvětlení s oživováním...“

„Ležela přece zády ke mně,“ namítal Olda.

„Možná zpočátku,“ usmíval se Alexijev. „Když vás Irena našla, objímali jste se, až nám dalo práci vás rozplést a nevzbudit. I když jste spali opravdu tvrdě oba.“

„Vážně to bylo jen zahřívání,“ trval na svém Olda. „Přiznám se, vymyslela si to Máňa a musela mě přemlouvat, že je jí opravdu zima a že za tím nebude nic jiného. A taky nebylo! Neměl jsem pro ni volnou energii... co bys dělal na mém místě ty?“

„Kdyby šlo o Irenu, asi totéž,“ usmál se Alexijev. „U Marie bych si samozřejmě na nic takového netroufl. I když věřím, že jí zima byla a že to skutečně pomohlo.“

„Proč by sis na to netroufl?“ útočil dál Olda.

„Protože to uznávané evropské konvence nedovolují,“ řekl Alexijev. „Každý žalobce by soud snadno přesvědčil, že šlo o typické zneužití nezletilé. V mnoha státech za to hrozí přísné tresty, většinou vězení.“

„Ani kdyby to bylo nutné k záchraně života?“

„To bys hodně těžko prokazoval,“ usmál se Alexijev. „Máně bezprostřední nebezpečí nehrozilo, záchrana života to tedy nebyla. Ale přece jen chápu spíš lékařské hledisko než jiné. Účinné to zřejmě bylo a ocenil bych, že vás to vůbec napadlo.“

„Díky,“ řekl Olda. „Za Máňu, ale vyřídím jí to. Poslyš, Ivo, snad nás trochu znáš. Máňa tomu říkala test zodpovědnosti. Pomoci a nepřekročit přitom jisté hranice... Chápeš?“

„Chápu a věřím ti to,“ pokračoval Alexijev vážně, jako by nebylo od takového kluka směšné předpokládat nechápavost u zkušenějšího muže a navíc lékaře. „Irena to také správně pochopila. Ale zkus teď trochu zapojit šedou kůru mozkovou! Jak by to přijali tvoji bývalí spolužáci? A jak učitelé? Nebo rodiče Hadrbolcovi?“

Olda se zarazil.

„Nejspíš jako průšvih!“ přiznal. „Výslechy, dvojka nebo i trojka z mravů, vylučování ze školy... ale na fakultě už by to snad tak horké nebylo, tam se studentům víc věří!“

„Věří!“ přikývl Alexijev. „Na fakultě se předpokládá, že jsou studenti dospělí a nikomu do nich nic není. Ale na střední škole by to tak nedopadlo a kdyby sem před Irenou přišel pan Hadrbolec, asi bys mu to těžko vysvětloval. Myslím, že má rozhodovat rozum a ne konvence, zejména když jsou v rozporu, ale na tvém místě bych si dal příště větší pozor. Chceme se vrátit na Zem a s pozemskými konvencemi budeme muset ještě hodně počítat.“

„I kdyby byly pitomé a někoho ohrožovaly na životě?“ nadhodil Olda.

„Takové by bylo lépe změnit, vím,“ přikývl chápavě Alexijev. „Ale jsou věci, které se ti změnit nepodaří. Dobře, dobře, necháme to být. Ale chlubit by ses tím neměl, rozumíš? Máně by také nebylo příjemné, kdyby to kdekdo rozpatlával. Mohla by snadno přijít o pověst slušně vychované dívčiny. Ne u mě, ale u jiných.“

„Jasně,“ kývl Olda. „Říkám, byla to nouzovka a pochybovat o tom může jen trouba.“

„Jedno se mi zdá jisté,“ řekl Alexijev. „Máňa ti věří. Strašně moc ti věří. Vlastně, když si to v hlavě probírám, věřila ti už při té první operaci. Nejen z lékařského hlediska, ale vůbec. Věří ti jako kamarádka a možná i jako holka klukovi, i to by už bylo možné. Takovou důvěru bys neměl zklamat.“

„Snažím se!“ zrudl Olda. „Ale já jí přece taky věřím. Pamatuješ, jak jsme spolu marně hledali ďáblův cejch? Od té doby mě Máňa zná i zevnitř! Líp než vlastní máma!“

„Věřím ti,“ ujistil ho lékař. „Ale příště zkus trochu více dbát i na ostatní.“

„Doufám, že už se do takové pasti nedostaneme,“ vyhrkl Olda. „Víš, uvažoval jsem tady s Máňou, jak by to dopadlo, kdybys tam byl místo nás ty. Obávám se, že bys tam zůstal.“

„Myslíš?“ zarazil se Alexijev.

Olda mu zopakoval svoji úvahu o tom, že ho nejspíš zachránilo to, co má navíc.

„Možná máš pravdu,“ zamyslel se Alexijev. „V každém případě ti připočítáme, že jsi ji dostal zpátky domů. Kdybys ji tam nechal, byla by jí škoda...“

„Bez ní bych se nevrátil,“ zahučel Olda. „Právě proto, že mi věřila. Nejvíc světů jsme objevili s Čertem, párkrát jsme i tam měli namále, ale ani Čerta bych nikde nenechal.“

„Víš, Oldo, jako kluk jsem taky snil o objevech, i když u mě to byly sny čistě pozemské, plné tajuplných ostrovů, lidožroutů s kostmi ve vlasech... to už na Zemi nikde nenajdeš. Tobě se takové sny splnily ve vesmíru. Světů jsi objevil hned několik, našel jsi v nich nebezpečí, ale i přátele nelidského původu... Já to chápu. Nakonec, proč bych to nepřiznal, poslední dobou se mi dětské sny splnily také. Našel jsem na cizích světech přátele s chapadly, ale i lidožrouty, po mnoha letech lékařské rutiny používám mimozemské metody a ani mi to nepřipadá jako další sen. Probudím se a sny se změnily v realitu. Zajišťuji příjem pacientů ze Země, jen až přiletí mimozemským autobusem. Tebe to probuzení také čeká, jestli ti to ještě nedošlo.“

„Už mi to došlo,“ přikývl Olda. „O příjem pacientů ze Země se staráš ty, ale já chci za dva roky vystudovat lékařskou fakultu a ještě s sebou protáhnout zkouškami Jarču s Máňou, to taky není málo. Pak už snad bude s námi na Zemi každý jednat jako s dospělými!“

„Obávám se, že nebude,“ vzdychl si Alexijev. „Většina lidí vás bude stále měřit běžným metrem a vidět ve vás malé děti. To jenom my s vámi jednáme jinak. Ne jako s dospělými, k tomu máte ještě daleko, ale přinejmenším jako s rozumnými lidmi.“

„Díky vám i za to,“ řekl Olda. „Vysvětli mi ale, proč to tady jde a na Zemi ne?“

„Myslel jsem si, že to víš!“ usmál se Alexijev. „Vždyť to tu sám děláš! Přinejmenším jsi to tady zavedl.“

„Myslíš operaci hlavy?“

„Přesně tu!“ zvedl prst Alexijev. „Uvědom si, to není jen kousek ošklivé hmoty, který se musí vložit na správné místo do hlavy. Ten kousek mozkové hmoty přidá každému inteligenci. Způsobí, že můžeš mluvit se psem a nepřipadáš si ani tak trapně, jako když mluvíš s některými lidmi. Ze zvířete se stane myslící tvor, z pitomce inteligentní člověk, z normálního člověka génius a kdo byl génius už předtím, nemá teď na celém světě rovného.“

„Hele, Ivo, stop!“ zarazil ho Olda. „Neříkal jsi nedávno, jak se ti hnusí vyvolené národy i vyvolení jedinci?“

„Počkej!“ vrtěl hlavou Alexijev. „To říkám pořád. Tou operací se nestaneš vyvoleným. Jen získáš vlastnosti, které jsi předtím neměl. Zvýšení inteligence je přece objektivní, dá se změřit, ostatně i bez měření je to vidět na psech. Nedává nám to ale právo pohrdat ostatními, jak nám ukázkově předvedla banda Starého Mrzouta v Útočišti. A už vůbec ne, aby nám bylo dovoleno všechno! Získané vlastnosti pro nás nejsou důvodem k vyvyšování nad jinými, ale výzvou pomáhat jim.“

„Vždyť přece lidem pomáháme,“ souhlasil Olda.

„Pomáháme,“ opakoval po něm Alexijev. „Dokážeme pochopit i jejich problémy. Ale to neznamená, že oni pochopí nás.“

„To mě právě štve!“ řekl Olda. „Copak je to tak těžké, neházet nám klacky pod nohy? Proč nám to dělají?“

„Kazíme jim kšefty,“ řekl Alexijev. „Na lidském neštěstí se dá dobře vydělávat. Přitom stačí málo. Trocha reklamy, drzé čelo...“

„Myslíš farmaceuty?“ řekl Olda.

„Třeba!“ pokrčil rameny Alexijev. „Ale nejen je. Je pravda, že vyvíjejí léky. Možná je to opravdu nákladné, jak lidem prezentují. Také ale na tom dobře vydělávají, skutečně účinné léky občas drží pod pokličkou a korumpují lékaře, aby používali právě jejich výrobky. Občas se pak stane menší katastrofa typu Contergan, kdy léky místo pomoci škodí.“

„Už aby tady byli Ogdurové!“ povzdychl si Olda. „Ti s nimi jistě zametou!“

„Nějak jim to ale trvá, co?“ usmál se smutně Alexijev.

„Taky se mi to zdá dlouhé!“ řekl Olda. „Jak dlouho jim může trvat příprava expedice do barbarského světa?“

„To nevím. Nenašel jsem to ani ve vědomostech od tebe. Víš to aspoň ty? Víme přece oba, že jsi nám nedával všechny informace.“

„Zatím jsem se po tom moc nesháněl,“ přiznal Olda. „Do teďka jsme měli pořád co dělat a na vzpomínání nebyl čas. Snažil jsem se ale vynechávat jen čistě soukromé vzpomínky a předal jsem vám opravdu většinu informací.“

„A co když to nevíš ani ty?“ nadhodil Alexijev. „Co když ti Bísíája úmyslně právě tuhle informaci nedala?“

„Proč by to ale tajila?“

„Ona ti to přece sdělila, ale jen náznakem,“ nadhodil Alexijev. „Neřekla ti to přímo, jen se prořekla, dokonce hned dvakrát.“

Olda zuřivě přemýšlel. Co to mohlo být? Alexijev to ví, musel mu to předat on sám, od nikoho jiného to vědět nemůže!

„Ale kdy?“ podíval se Olda na přítele skoro zuřivě. „Nějak mi to nedošlo.“

„Vzpomeň si na to!“ vybídl ho Alexijev. „Nejprve ti řekla, že se sem jistě vrátí, jestli to jen trochu půjde.“

„To není zrovna přesný časový údaj!“ namítl Olda.

„Ona to jen nakousla. Co ti řekla? Za sto let by to už nemuselo mít smysl, viď?“

„To sice říkala, ale to by určovalo jen horní hranici časového rozpětí, nemyslíš? Týden až sto let, to je příliš velký časový rozptyl!“

„Pak ti ale dala druhé takové číslo, přesnější,“ naléhal na Oldu Alexijev.

„Vážně nevím kdy!“ vzdal to Olda.

„Připomenu ti to. Říkala tehdy: To nebylo líbání, to jsem jen Oldovi spravila zuby, aby aspoň dvě stě let nemusel poslouchat trapičskou zubařskou vrtačku.“

Olda se zachvěl. Ano, přesně tak to Bísíája říkala. Znamená to, že Alexijevovi nechtěně předal i některé své soukromé vzpomínky. Ale to ho teď nebolelo, přítel může znát i to, co jiní nesmějí... Co z toho ale vyplývá?

Imunizovala mu zuby alespoň na dvě stě let...

„To je přece ještě větší časový rozptyl než těch předchozích sto let!“ namítl. „Tomu bych ani neříkal přesnější údaj!“

„Je to ale větší a nejspíš reálnější číslo,“ řekl Alexijev vážně.

„Proč si to myslíš?“

„Sto let je naše pozemská lidská hranice. Sto let života je pro nás předěl. V desítkové soustavě je to změna řádu, desetkrát deset. Chobotnice z Xijtry nemají deset prstů, ale devět chapadel, proto mají podobné číslo osmdesát jedna, tedy devětkrát devět. Takový věk je u nás dosažitelný jen omezenému počtu jedinců. Pro lidi Země je to počátek nedostižnosti.“

„Jaký smysl by potom měly zuby, které vydrží dvě stě let?“ mračil se Olda. „Myslíš, že bychom se měli dožít dvoustovky?“

„Nejméně tolik,“ přikývl vážně Alexijev. „Spíš bych řekl, že víc.“

„Pak by ale mohla Bísíája přijít třeba až za dvě stě let!“ nesouhlasil Olda.

„Mohla,“ vzdychl si Alexijev. „A když se nad tím zamyslíš, dojde ti, že je to reálné. Jen ti to neřekla rovnou do očí, nechtěla ti přivodit deprese. Ale dá se to logicky odvodit a až na to přijdeš, budeš starší a spíš to sneseš. Neříkám, že to tak musí být, ale je to možné.“

„To snad ne!“ vybuchl Olda. „Chápu, že nestihnou uskutečnit výpravu proti ďáblům za týden, nejspíš ani za měsíc. Ďáblové jsou silní, museli by takový výsadek dobře připravit, aby měl smysl. Ale rok už je snad dost času, ne? Co když se tu objeví zítra?“

„Rok je jedno procento pro lidi, jejichž věk dosahuje tak-tak stovky. Tak uvažujeme my. Kolik je jedno procento z věku Ogdurů, kteří žijí sto tisíc let?“

„Počkej, to snad nemyslíš vážně!“ zarazil se Olda. „Že by k nám přišli až za tisíc let?“

„Oni to nejspíš urychlí,“ chlácholil ho Alexijev. „Řekněme na pětinu. Přijdou až za těch dvě stě let. Pro ně je to jako pro nás dva měsíce. To bychom i my považovali za dostatečné na přípravu expedice na barbarský svět, že? Ty se toho dožiješ. Bísíája ti proto prodloužila nejen trvanlivost zubů, což by samo o sobě opravdu nemělo smysl, ale i věk. Ani nevíš, co všechno s tebou udělala. Nám jsi z těch darů předal všechno co umíš a o čem víš. Je ale reálné, že o všem ani netušíš. Dnes je příliš brzy na odhady, kolik věku ti Bísíája dala. Podle těch zubů určitě přes dvě stě let. Jestli to bude tři sta, nebo pět set, zjistíš, až se toho věku dožiješ. Můžeš se na to zeptat Bísíáji, až se sem vrátí. My ostatní se toho ale nejspíš nedožijeme.“

„Jde přece přes vás léčivá energie z idarchonu!“ vyhrkl Olda. „Řekl bych, že ty a Irena mládnete, určitě vypadáte mladší, než když jsme se viděli poprvé!“

„Možná to opravdu pomáhá,“ usmál se Alexijev. „Vyhlazuje to vrásky, to ale dokáží i obyčejné botulinové injekce, kterých se ročně po celém světě prodají miliony, ačkoliv mají účinek jen na vrásky a život nikomu neprodlouží.“

„Babičce Liškové začaly růst třetí zuby, přestala nosit brýle a chodí si sama na nákupy, s taškou a bez hole!“ řekl Olda. „A to dostala jen dvě dávky! Pravda, ještě od Bísíáji. Když to má ale takové účinky na pacienty, proč by to nemohlo mít větší účinky i na dárce?“

„Dobře, řekneme si to za sto let,“ usmál se Alexijev. „Pokud ti nebudu odpovídat, může to být tím, že se z urny špatně mluví.“

„Nech si ten černej humor!“ okřikl Olda lékaře. „Nebavilo by mě čekat tak dlouho! Povíme si to na tvých stých narozeninách, ano? Nejenže pevně věřím, že se jich dožiješ, ale doufám, že nebudeš vypadat starší než teď!“

„Nemusíme čekat tak dlouho,“ řekl Alexijev. „Psi se dožívají kolem dvanácti let.“

„Myslíš, že to uvidíme na psech?“ pochyboval Olda. „Čerta upravovali Bísíája i Přítel. Mohl dostat dlouhověkost, o jaké se nám ani nezdá. A jeho štěňata to mohou podědit!“

„Pak to uvidíme na Apině,“ souhlasil Alexijev. „Tu jsi upravoval ty, nic nezdědila.“

„Dobře, to zjistíme dřív,“ uklidnil se Olda. „Když se Apina dožije patnácti let, mohlo by to něco znamenat. Ale kdyby ne...“

„Kdyby ne, budeš dlouhověký jenom ty, Čert a Cilka,“ přikývl Alexijev. „A kdyby se to dědilo, pak možná vaši potomci. Pro nás ostatní bude muset stačit stovka, pro většinu ani ta ne. Některé věci zkrátka neovlivníme.“

„To by ale... i Máňa?!“ zděsil se Olda. „Anebo... anebo na to do té doby přijdeme!“

„Uvidíme!“ usmál se Alexijev. „A teď zkus opatrně vstát. Je už na čase, aby ses šel sám navečeřet k našemu Artušovskému stolu. Všichni se na tebe těší.“

„I Manča?“ zarazil se Olda. „Mám ji probudit?“

„Tu bych nechal ležet,“ zvážněl trochu Alexijev. „Přineseš jí večeři pěkně do postýlky, sní si ji, až se sama probudí.“

„Urychlit by se to nedalo?“ žadonil.

„Ne,“ řekl lékař. „Abys věděl, když jsme tam díky Čertovu telepatickému vytí dorazili, vypadali jste oba jako mrtvoly, ale Máňa přesvědčivěji. Dostali jste po jedné dávce hned na místě, pak ještě druhou tady, když to nepomáhalo. Jsme rádi, že dnes vstaneš aspoň ty.“

„Nechtělo by to ještě trochu...“ zarazil se Olda.

Alexijev to samozřejmě hned pochopil.

„Já vím, pomohlo to,“ usmál se. „Ale kdybych ti řekl ano, mohli by mě později obvinit z ohrožování mravní výchovy mládeže, nebo rovnou z kuplířství. Tak jen řeknu, že sem dnes nikoho nepustím. A bude to záležet na tvé a Mánině zodpovědnosti... Zkuste se chovat jinak, než by se chovali někteří vaši vrstevníci bez dozoru dospělých, například když učitel odejde ze třídy, nebo rodiče nejsou doma.“

Oldu u večeře přivítali tak bouřlivě, až se po nich celá jídelna ohlížela.

Vypadalo to, že o jeho poslední cestě do Útočiště vědí i pacienti, všichni na něm aspoň viseli očima. Byli tu výjimečně i Macounovi a Rovných.

„Vítejte zpátky mezi živými!“ vítala Oldu za všechny Jarča s pohárem vína v ruce.

„Tak zlý to snad nebylo!“ bránil se trochu Olda.

„Kdyby ses viděl!“ řekla významně Jarča. „Irena tvrdila, že ses pohnul, jinak už jsme se na tebe chystali čtyři a na Máňu taky. Pak jsme se o vás pohádali. Ireně jsme vyčetli, že měla vlčí mhu, bůhví co vlastně viděla, a vyplácali jsme zbytečně dvě dávky, to chtělo hned zkraje jednu čtyřnásobnou, pak jsme vám pro jistotu přidali ještě jednu.“

„Dostal jsem se odtamtud vlastními silami!“ připomněl jim Olda.

„Čert to sice taky tvrdil, ale než jsme k tobě doletěli, mohl ses značně zhoršit!“

„Byl jsi jako kus ledu,“ přidal si Pepek.

„To máš pravdu, zima mi byla strašná!“ připustil Olda.

„Hlavně že jsi naživu!“ řekl Pepek. „Tak na tvoje zdraví!“

Víno bylo z flaškovníků, takže nikomu nehrozilo, že by skončil pod stolem, nad poháry červené tekutiny v dětských rukou se proto dospělí nepozastavovali. Stará Gertruda si dala na dnešní večeři zvlášť záležet! Na závěr přinesla ručně dělané koláčky, prokazatelně každý jiný, žádná syntéza. Nejvíc si je pochvaloval pan Macoun. Každý koláček si prohlížel a spokojeně se usmíval. Jen Vítek a Cilka tušili příčinu jeho dobré nálady.

„Ty se ti opravdu povedly, Gerti!“ chválil kuchařku.

„Však jsem je dělala z mouky od vás!“ zářila Gertruda.

Mouka nepocházela ze žita ani ze pšenice, jako na Zemi. To, co používala jako mouku Gertruda, byly usušené a umleté plody chlebovníků. Mouka byla sice nahnědlá, ale jinak měla vlastnosti podobné pravé žitné mouce. Gertruda přišla na to, že příměs sušeného stromového mléka dodá koláčům jemnější chuť a byla na svůj nápad patřičně pyšná.

Hospodářské vztahy mezi zemědělci a sanatoriem byly přísně neutrální. Základem byly smlouvy mezi Macounem, Rovným a Alexijevem. Podle nich odebíralo sanatorium za pevné ceny od zemědělců větší část jejich produkce. Další obchody uskutečňovali podle momentální situace. Nutno dodat, že Alexijev za sanatorium platil řádně a zdejší zemědělci mu produkty nabízeli za cenu běžnou na Zemi.

„S Útočištěm jsme tedy definitivně skončili,“ povzdychl si Vítek. „Škoda. Ani jsme tam všechno neobjevili. Pořád mě zajímají ty telecí sochy.“

„Jsou to přece jenom sochy, ty to nevíš?“ podivila se Jarča.

„Kdo nám to říkal? Roboti, že? Ty těm prolhancům věříš?“ ušklíbl se Vítek.

„Hele, máme je teď přece tady,“ napadlo najednou Oldu. „Mimo vliv svých prolhaných a úskočných pánů. Záleží jen na tobě, kdy z nich dostaneš pravdu. Předpokládám, že je v nich někde schovaná, jen ještě ze setrvačnosti dodržují příkaz, co nám mají říkat. Bylo by na čase, aby začaly za své pány uznávat nás.“

„To by mohlo být...“ zamyslel se Vítek. „Pustím se do nich, ty sochy mě vážně přitahují. Co když opravdu něco znamenají? Sarimachiel tvrdil, že lidé z civilizace zlatého telete byli kdysi dávno i na Zemi. Mrzouti tam nebyli nikdy, jenže to tvrdili oni, věřit se jim nedá... ale už to, že nás Sarimachiel před zlatým teletem varoval, mě na nich přitahuje.“

„V Bibli se píše, že to byl kult mamonu,“ zrazoval ho Olda. „To by pak ani nestálo za to. Nečekej, že to bude mít tak velký význam.“

„Kult mamonu by mě opravdu nezajímal,“ uvažoval Vítek. „Ale víš, co Sarimachiel říkal dál! Že to z lidí Země vytloukali oni, ďáblové! Co když je ta pasáž vložená do Bible od nich? Co když je za tím něco, co má jiný smysl? Proč by se ďáblové snažili potlačit kult mamonu? Jim přece vyhovuje! Beztak jej na Zemi sami zavedli a pořád v tom pokračují?“

„Máš aspoň co zkoumat,“ přál mu to Olda. „V těch robotech budou naskládané znalosti za celá tisíciletí vývoje civilizace na Útočišti... Jistě se můžeme v mnohém poučit!“

Cilka seděla mezi dvěma dospělými, svým tátou a panem Rovným, na Oldu se dívala přes celý stůl. Olda ji mrknutím oka zaregistroval, ale nevšímal si jí o nic víc než ostatních. Na okamžik mu bleskla hlavou myšlenka, jestlipak ví Cilka o Máně? O jejich nehodě na Útočišti věděli všichni, ale přičítali to náhodě. Olda byl dobrodruh a Máňa se k němu přidala. Jarča by šla s nimi, ale Olda řekl, že by jich bylo moc, takže se šla koupat a to ji asi zachránilo, dvě by Olda ven nejspíš nedostal. Věděla ale Cilka, že ji Máňa předběhla? Co by dělal, kdyby za ním přišla se stejnou nabídkou? Se dvěma by chodit nechtěl, zklamat Cilku také ne, ale neměl by jinou možnost, oběma to přece slíbit nemohl. Ne že by na Zemi nebyli takoví, co chodí hned se dvěma, ale zodpovědné to od nich rozhodně není.

Cilka se ale bavila jakoby nic. Občas něco prohodila s Jirkou, něco vysvětlovala tátovi, na Oldu se sice také několikrát podívala, ale bez velkého zájmu. Když Olda navrhl napít se na Mánino uzdravení, chovala se úplně stejně jako ostatní. Uzdravení Máně přáli všichni.

Nevymyslela si to Máňa nakonec? uvažoval Olda. Nebyl to od ní jen psychologický tah, aby ho snadněji zlomila? Ujistit ho, že po něm jde holka, o kterou by sám ani moc nestál, ale nabídnout se sama místo ní, to by přece nebylo hloupé! Jak to říkali staří Řekové? Uhýbáš-li šestihlavé Scylle, spadneš do obrovského chřtánu Charybdy..?

Vlastně, teď je to jedno. Když Máně slíbil, že bude pro něho jediná, nezáleží na tom, jak na to bude reagovat Cilka. Cilka by ho stejně měla jako onuci... a přitom je Máňa hezčí, má takový jemný dívčí půvab, věří mu a šla by s ním třeba i do pekla, zatímco Cilka je klučičí typ, trochu moc pánovitá...

V té chvíli se v něm málem zastavilo srdce. Jestli má pravdu Alexijev, pak to všechno platí jen dnes. Teď jsou všichni děti, ale až Marie zestárne, bude z ní stará bába a zemře, dříve než přijdou Ogdurové. Kdežto Cilka...

Ne, tohle přece nemůže být! Něco do té doby vymyslíme!

Nikdo netušil, co se Oldovi prohání hlavou. Rozešli se v pohodě. Olda naskládal na tác večeři pro Máňu, Gertruda mu pro ni přidala další čerstvé koláčky a Olda s tácem vykročil do nemocničního křídla sanatoria.

Máňa už na něho netrpělivě čekala.

„Ty už chodíš?“ vyzvídala na něm. „Ty se máš! Ptala jsem se před chvílí Alexijeva, kde jsi a jestli mám také vstát, ale nedoporučil mi to. Všimni si, prosím, jak disciplinovaně ležím!“

„Disciplína musí bejt,“ souhlasil Olda. „To je, tuším, ze Švejka. Ale o nic nepřijdeš, tady jsem ti donesl všechno, i víno.“

„Plnou flašku, ale jen jednu skleničku?“ zamračila se.

„Klid, skleničkám nevadí, když jsou všechny stejné,“ usmál se Olda. „Vzal jsem jednu, aby to nebylo nápadné. O druhou si řeknu až tady.“

Položil tác na držák před Máňu a očima jí pomohl zvednout a nastavit lůžko, aby se jí dobře sedělo. Zatímco se hladově pustila do večeře, opatřil druhou skleničku, postavil obě na stolek, odřízl hrdlo plodu flaškovníku a opatrně nalil víno.

Marie rychle spořádala večeři a odsunula prázdný talíř. Olda před ni postavil skleničku vína a druhou si vzal sám.

„Na děti našich rodičů!“ řekl dvojhlasně, slovy i telepatií.

Ťukli si. Marie se mu dívala do očí a usmívala se.

„Na život!“ řekla stejným způsobem, ale o poznání vážněji. „Málem jsme o něj přišli! A to by mě vážně mrzelo. Zvlášť teď, když už vím, o co všechno bychom ještě přišli!“

Popíjeli pomalu víno. Osvěžovalo, ale opít se nemohli. Chvíli se díval Máni do očí, až trochu poplašeně uhnula pohledem. Ano, teď jsme oba děti, honilo se mu hlavou. Vyrosteme, ale pak se to může začít lišit. Proti věku není léku. Měli bychom si oba víc vážit života, dokud jsme spolu? Máňa už na to přišla. Nakonec, většina lidí má před sebou ani ne stovku let a dá se to prožít naplano nebo účelně. Ale co pak? Asi bude lépe na to nemyslet.

„A teď vážně!“ začal se jí ptát doktorským stylem. „Jak se cítíš?“

„Podstatně lépe než včera!“ zvážněla také trochu. „Ne že by se mi to zahřívání nelíbilo, ale už není nezbytně nutné.“

„Dobře,“ řekl a odnesl tác s nádobím a skleničkami na manipulační stoleček. „Alexijev slíbil, že sem do rána nikdo nepřijde, ale dodal, že to všechno ponechá na naší zodpovědnosti. Budeme se tedy chovat zodpovědně. Ne jako někteří žáci, když ze třídy odejde učitel.“

Podívala se na něho trochu zklamaně, ale nic nenamítala.

Narovnal jí aspoň lůžko, aby si mohla lehnout a puntičkářsky dlouho jí natřásal polštář. Brzy pochopila, že se mu z její blízkosti nechce a usmála se na něho.

„No jo!“ vzdychla si, natáhla se co nejvíc a přitáhla si přikrývku až k nosu. „Přiznám se, sama si teď vyčítám, měla jsem více zdůrazňovat příznivé účinky než zodpovědnost...“

„Šibalko!“ usmál se na ni. „Ale na narozeniny si aspoň jednu pusu zasloužíš, ne?“

„Já přece nemám narozeniny!“ zachmuřila se.

„To se teda pleteš!“ ujistil ji. „Na večeři říkali, že jsem vypadal jako mrtvola, když nás našli, ale ty jsi byla mrtvola ještě věrohodnější! Dostali jsme oba po dvou dávkách a potom se nad námi pohádali, že to mělo být naráz! Obrazně řečeno, sundali nás hrobníkovi z lopaty. Ani na okamžik nikdo nepochyboval, že můžeme slavit další narozeniny. Oba.“

„Jo ták!“ rozjasnila se. „Takže já jednu pusu, ty jednu, to už jsou dvě...“

„Nezáleží na počtu, ale na délce trvání!“ poučoval ji.

Naštěstí jim Alexijev slíbil, že je nikdo nebude rušit...

Po další společně strávené noci, tentokrát ale každý ve své nemocniční posteli, se Olda s Máňou probudili do krásného rána. Na okenním rámu seděl pták, jakého ještě neviděli, švitořil a poskakoval si. Tvarem i velikostí nic moc, vyrovnal by se mu i běžný český vrabec, ale jeho peří, nebo co to měl, zářilo jako sbírka různobarevných drahokamů.

„Ten je ale krásný!“ zatelepatila Máňa Oldovi směrovaně, aby tu krásu nevyplašila.

„Takového jsem ještě neviděl,“ odvětil stejným způsobem Olda.

Pták chvíli poskakoval po okně, pak se zvedl a odletěl jako duhová kometa.

„Co jsme tady vlastně viděli?“ zasnila se Marie. „Pár ostrovů a kus něčeho, asi pevniny, možná většího ostrova. A považujeme tento svět za prázdný. Kdybychom se na Zemi objevili v některém pustějším místě, třeba na tichomořských ostrovech, uprostřed některé pouště, nebo na Sibiři, mohli bychom doufat, že je Země prázdná. A taky by to nebyla pravda. Jen abychom nedopadli jako na Útočišti!“

„Budeme muset zorganizovat pořádný průzkum,“ umiňoval si Olda. „Hele, jak se cítíš? Už bys mohla vstát? Alexijev řekl, že další nechá na nás. Na to už prý rozum máme!“

„Vstávám a jdeme na snídani do jídelny!“ rozhodla se tedy.

Pozoroval ji ale nedůvěřivě a skutečně si všiml několikerého drobného zakolísání. Zdálo se mu, že je ještě slabá a nemá správnou koordinaci pohybů, ačkoliv se snažila nedat na sobě nic znát. Sám se už cítil skvěle. Snad ji to také přejde, jestli je to opravdu rozdílem mezi tím, co má on sám od Bísíáji navíc a tím, co dal Máně ...ačkoliv jí toho dal ze všech lidí nejvíc.

Opět se otřásl nepříjemným pocitem. Donedávna věřil, že dlouhověkost a idarchon spolu těsně souvisí, ale co když má pravdu Alexijev? Bísíája mu prodloužila život, ale nenaučila ho předat to nikomu dalšímu. Pak by nakonec z celého sanatoria zůstal sám. On a Cilka. A Čert, ale to je pes.

Znovu se při té představě otřásl, ale hned se vzpamatoval. Alexijevovi omládli, utěšoval se. To nebylo vyhlazení vrásek botulinovými injekcemi, to bylo celkové oživení. Na psech to ostatně uvidíme brzy. Ne na Čertovi, ale na Apině, tu upravoval Olda, stejně jako lidi. No jo, ale co až Apina zestárne, ačkoliv přičinlivě dává energii při léčení a mělo by ji to omlazovat?

Bísíájo, Bísíájo! Ty jsi mi ale zkomplikovala život!

Při snídani chtěl s Alexijevem domluvit průzkumnou výpravu kolem Andělského světa. Alexijev ho vyslechl pozorně jako všichni, ale pak si povzdychl.

„Máme teď hodně práce s univerzitou. A navíc, to asi všichni ještě nevíte, začali jsme připravovat další, tentokrát technickou školu. Přišel s tím Vítek a není to špatný nápad. Poslyš, Oldo, vím o vašem studijním zatížení, ale objevování nových zemí by vám jistě vyhovovalo. Co kdybyste si vzali jeden autobus, případně jiný létající dopravní prostředek, Vítek vám třeba nějaký vhodný vymyslí, a podnikli výzkumnou výpravu kolem světa?“

„To není špatný nápad!“ chopil se toho Vítek. „Mohl bych při té příležitosti rozmístit po celém světě nová robotická centra a teleporty. Jednak bychom se pak mohli i bez dopravních prostředků snadno vracet, za druhé bychom to tam měli připravené pro případnou kolonizaci a konečně za třetí, teleporty potřebujeme i k cestám na Zem.“

„Dobře, dobře,“ souhlasil Olda. „Ale co kdybychom objevili zdejší obyvatele?“

„Myslíš jistě nějaké inteligentní...“ zamyslel se Alexijev. „Asi by bylo vhodné navázat s nimi kontakt. Dávám přednost přátelskému, pokud to jen trochu půjde. Zabránilo by nám to tenhle svět osídlit, ale lépe dřív než později. Mohli by nám dočasně půjčit aspoň pár ostrovů.“

„Jde teď už jen o dopravní prostředek,“ obrátil se Olda na Vítka. „Kdy bude?“

„Zítra ráno,“ slíbil Vítek stručně.

„Takže zítra ráno vyrazíme,“ rozhodl Olda. „S Cilkou a Jirkou to dohodnu. S rodiči si to prohovořte sami a včas, ať se pak po nás neshánějí.“

„Mluvíš, jako bys už byl velitelem výpravy,“ zaškaredil se Vítek.

„Velitelem bude nejspíš Cilka,“ řekl Olda. „Řekl bych ale, že na tom nesejde.“

„To nechápu!“ opáčil klidně Vítek. „Proč jí pořád ustupuješ? Co kdy pro nás udělala?“

„Na tom nesejde,“ opakoval klidně Olda. „Cilka má zkrátka postřeh velet jak je potřeba. Nejspíš bych dával stejné příkazy jako ona, ale kdyby se cítila odstrčená, i kdyby se proti mně otevřeně nepostavila, jednala by schválně nebo neúmyslně pomalu. Takhle bude sama dbát na to, abychom dopadli co nejlépe.“

„Ale co ty? Ty se jí podřídíš?“

„Dokud bude velet správně, a to ona nejspíš bude, podřídím se jí,“ řekl Olda. „Beztak většinou o nic nepůjde.“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Vítek. „Jdu na to letadlo...“

Olda došel domů, či přesněji do bytu, kde právě s rodiči bydlel.

„Nemohl bys pohlídat Bóžu?“ požádala ho maminka. „Máme zrovna návštěvu! Jsou u nás Hadrbolcovi kvůli vaší nehodě.“

„A sakra!“ uklouzlo Oldovi. „Dobře, Božka nespí?“

„Nespí, ale je nakrmená i přebalená,“ sdělovala mu podstatné okolnosti. „Asi by chtěla někoho vidět. Můžeš jí zazpívat, to má ráda.“

Olda se shovívavě usmál. I malé miminko touží po pozornosti, ale jestli chce něco vidět, pak mu nejspíš postačí jakýkoliv pohyb, než by toužilo po nějaké konkrétní osobě. A už vůbec nemůže milovat hudbu.

Maminka odešla a Olda s Bóžou osaměl.

„Tak co, ty malá ďáblice?“ oslovil mimino v postýlce. „Kuk na brášku! Jak se máme? Napapaná, přebalená, spokojená, co? To je ale život!“

Mimino se zavrtělo a trochu roztáhlo pusinku. Při troše nadsázky se to dalo popsat jako úsměv, i když tak malé děti se obvykle vědomě ještě nesmějí.

„No vidíš!“ řekl Olda. „Ukaž mi hlavičku, podívám se na tebe!“

Trochu si její hlavičku zprůhlednil, aby viděl ten malý mozeček. Prohlížel si jej, jako by plánoval operaci. Vlastně už ji začal plánovat. Musím se s našimi domluvit, umiňoval si. Čím dřív dostane Bóža novou paměť, tím lépe pro ni. Přitom jí přidá i tacuky, orgán zajišťující regeneraci, důležitý při zranění i pro klonování. Tyhle dvě věci je výhodné dělat společně na jedno otevření hlavičky. Zbytek dostane, až zvládne koordinaci svalových pohybů. Ještě že ho chobotnice varovaly k větší opatrnosti u malých dětí! Paměť jim nesmí dát naplněnou, jinak dítě nezíská vlastní osobnost. Teprve starším jedincům smí implantovat paměť s vědomostmi. Naštěstí se dá všechno dohnat později pomocí paměťových pih, i když ty od chobotnic nejsou tak výhodné jako andělské. Andělské pihy vyrůstaly na kůži a daly se snadno odloupnout, pihy od chobotnic se musí odtrhávat a i když se pahýlek po nich rychle vstřebá, zpočátku krvácí.

Bóže se ale jeho zájem nelíbil. Začala natahovat a z pusinky se jí dělal čtvereček, jen začít brečet. Olda jí raději začal podle maminčina návodu zpívat.

Andělský zpěv je směs zvuku a telepatie. I u dospělých vzbuzuje jakousi blaženost, což teprve u dětí! Mimino ihned roztáhlo pusu a začalo se usmívat. To se přece neusmívá, na to je brzy, říkal si Olda. Ale vypadá to skoro tak.

„Co mi povíš, mrně malé?“ zpíval sestřičce na úplně jinou melodii, co ho právě napadlo. „Budeme si spolu zpívat, zpívat, zpívat, až se budou hory zelenat...“

Nerýmovalo se to, ale dítěti se to líbilo. Bodejť by ne! Ogdurové dětem zpívají od rána do večera, aby se jim zlepšilo cítění krásy. I tomu mrněti něco uvízne v hlavičce, ačkoliv tomu zatím nerozumí!

Na okamžik se odmlčel. Jakou píseň začít teď? Miminu je to jedno, ale kdyby zpíval tu samou píseň hodinu, vypadal by jako debil.

Najednou se ale zarazil, až ho zamrazilo.

Z postýlky se ozýval slaboučký zpěv.

„Budeme si spolu zpívat, zpívat, zpívat, až se budou hory zelenat...“

Byl to jen zvuk bez telepatické složky, ale ta slova i hlas byly jeho vlastní. Ozývalo se to od mimina, ačkoliv ani nepíplo, dokonce ani neotevřelo pusinku. Zvonivá melodie se ale ozývala dál. Nemá Bóža pod peřinkou zapnutý walkman nebo diktafon? Ale ne, kde by se tu vzal, to je přece absurdní.

Píseň se ozývala dál, znovu od začátku.

„Co mi povíš, mrně malé, budeme si spolu zpívat...“

Mrně se usmívalo, ale Oldovi vstávaly vlasy na hlavě. Telepatie to není. Zpěv také ne, ta malá neotvírá pusinku. Co to, proboha, může být?

„Vítku!“ začal naléhavě směrovaně volat kamaráda.

„Ještě to nemám,“ ozval se mrzutě Vítek. „Vy si myslíte, že mám letadla v zásobě, jen pro ně sáhnout? Musím je trochu upravit, jinak by se vám v nich sedělo jako na struhadle!“

„Vítku, můžeš to přerušit? Přijď k nám, teď hned, mám tady záhadu! Děsnou!“ naléhal Olda na kamaráda.

„Nemůže to počkat?“ namítl Vítek.

„Jestli to zmizí, už to neuslyšíš!“ varoval ho Olda. „Přileť ihned k nám, stojí to za to! Je to možná větší záhada než telecí sochy! Myslím to naprosto vážně! Dělej!“

„Větší záhada než sochy?“ zpozorněl Vítek. „Když to říkáš ty...! Už letím!“

Vítek to nemyslel obrazně, ale doslova, protože za okamžik vletěl do místnosti rovnou otevřeným oknem.

„Pojď si to poslechnout, ale tiše!“ zval ho opatrně Olda.

„Skákal pes přes oves, přes zelenou louku...“ ozývalo se potichoučku z dětské postýlky.

„Diktafon!“ napadlo Vítka.

„Žádný diktafon!“ odmítl Olda. „Nic technického tu široko daleko není. Ani telepatie to není, tu bych snad poznal. Něco tu zpívá mým hlasem, ale co? Božka to přece neumí!“

Vítek se sklonil nad dítětem, ale zpěv v té chvíli umlkl.

„Vylekal jsi ji!“ vyčetl mu Olda. „Stáhni se stranou!“

Když Vítek poslechl, začal Olda předzpěvovat Halí belí, koně v zelí. Skončil a dal si prst na pusu, aby byl Vítek zticha.

„Halí, belí, koně, v zelí...“ ozývalo se z postýlky.

„Týýý brďo!“ řekl Vítek. „To je vážně záhada. Bóža nezpívá, diktafon to taky není, jak to? Co to je?“

„Dyť říkám, záhada!“ opakoval vítězně Olda.

V té chvíli se ale na dítěti objevily dvě červené svítící nitky. Vítek zřejmě požádal roboty o zaměření zdroje zvuku. Ustálily se na dolním okraji malého ouška, procházely středem očka náušnice. Vítek tam sáhl opatrně rukou a dotkl se lehce náušničky.

„Dělá to náušnice!“ sděloval šeptem Oldovi. „Vibruje a vytváří zvuk. Odkud ji máte?“

„Táta je koupil na Zemi. Naprosto normální náušnice!“ tvrdil zaraženě Olda.

„Naprosto normální?“ vrtěl hlavou Vítek. „Těžko! Můžeš jí jednu odepnout?“

Olda to zkusil a zakrátko náušnici rozepnul a vyvlékl sestřičce z ouška. Bóže se to nelíbilo, musel jí začít zpívat, aby se nerozbrečela.

„Podívej se na ni, ať už to víme!“ zazpíval Vítkovi andělským zpěvem něco podobného operní árii. „Ať už to víme, ať už to víme, ať už to víme!“

Vítek držel náušnici pozorně v ruce.

„Podívej se na ni, ať už to víme...“ zpívalo to – trochu slaběji, ale pořád z postýlky.

„Tak tedy, náušnice to není!“ řekl s určitostí Vítek. „Zpívá jen ta u Bóži. Ta, co mám v ruce, je naprosto tichá.“

„Vždyť říkám, že jsou naprosto normální!“ tvrdil Olda.

„Náušnice jsou normální, ale zpívají a to už normální není!“ dodal Vítek. „Navíc se mi zdá, že je nějak... divně zahřátá. Hele, vrať jí tu náušnici a zazpívej ještě něco, zkusím to jinak. Můžeš něco, co ještě neslyšela?“

„Copak já vím, co ještě neslyšela?“ namítal Olda. „Máma jí zpívá taky, vím já co?“

„Tak zkus něco hodně nezvyklého!“ naléhal na něho Vítek.

Olda tedy zkusil něco jiného. Miminu se to líbilo a když Olda skončil, začalo si to tím svým podivným způsobem opakovat.

„Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí...“

Červené křížky se tentokrát ustálily pod ouškama, za čelistní kostí.

„To je ono!“ šeptl Vítek Oldovi směrovaně telepaticky.

„Co tam máš?“ zamračil se Olda.

„Zdroj elektromagnetického pole,“ tvrdil tiše Vítek. „Tvoje ségra má pod každým uchem elektromagnet. Kdybys vedle ní vysypal špendlíky, byla by jimi celá oblepená. Náušnice tvoří jen závit, jako cívka u reproduktoru, nebo spíš kotva nakrátko u elektromotoru. Proto trochu hřeje, tvoří se v ní vířivé elektrické proudy, chápeš? Kdybys k té náušnici přilepil papírovou membránu, hrála by možná silněji než hifi věž.“

„Vole, nekecej!“ zarazil Olda kamaráda. „Bóža není robot!“

„Není robot,“ souhlasil Vítek. „Ale můžeš se jí tam snad podívat. Já tu vaši průhlednost neumím, ale zajímalo by mě, co tam má.“

„Co by tam měla?“ mračil se Olda. „Ucho! Hele, počkej, ona asi bude spát!“

Bóža otočila hlavičku na stranu a usínala. Olda chvíli čekal, ale když mimino začalo pravidelně oddechovat, nechal se zviklat.

Když ale zprůhlednil hebounkou kůžičku mimina pod ouškem, sám si udiveně hvízdl.

„Panebože!“ zašeptal telepaticky jen pro Vítka. „Tohle jsem ještě neviděl! Co to je?“

Podivný prstencovitý orgán se v pozemských učebnicích anatomie nevyskytoval. Olda jej neznal ani ze vzpomínek od Bísíáji. Jen na to bezradně zíral.

„K čemu to je?“ obrátil se bezradně na Vítka. „Takhle snad ani elektromagnet nevypadá, žádnou cívku v tom nevidím!“

„Na mě se nekoukej!“ odpálil ho Vítek. „Měl by to být tvůj obor, je to přece biologie, ne technika. Až na to, že to vytváří tak silné elektromagnetické pole, že rozechvívá náušnice. Snad bys měl sám nejlépe vědět, cos jí tam namontoval!“

„To nemá ode mne!“ podíval se Olda na Vítka bezradně.

„A od koho tedy?“ opáčil Vítek. „Ty tady přece umíš všechno, ty to musíš vědět! Ostatní dovedou jen co jsi je naučil. Nemá žádnou jizvu, tak se přece hojí vaše operace, nebo ne?“

„Přísahám, že jsem na ni ani nesáhl!“ opáčil Olda. „Ona se tak už narodila!“

Mimino leželo klidně, jen zvolna oddychovalo.

„Hele, tak blbej snad ještě nejsem!“ urazil se Vítek. „Prosím, nejsem odborník, biologie mě netáhne a lékařem být nechci, ale nezlob se, tohle patří do základního vzdělání a tím jsem se přece jen prokousal. Něco takovýho přece žádnej člověk nemá!“

„Máš vlastně pravdu! Tohle žádný člověk nemá!“ pochopil konečně Olda a zklidnil se.

Vítka to trochu zarazilo.

„Dobře,“ řekl ustaraným hlasem. „Nikdo to nemá, ale tvoje ségra ano, tak to snad musí mít nějaký význam. K čemu je to vlastně dobrý?“

„Vůbec netuším, k čemu to je,“ přiznal Olda. „Bude to asi tím, že Bóža není člověk.“

Vítek se na něho podíval teď už značně vyděšeně.

„Je to snad tvoje sestra, nebo není?“

„Je,“ řekl Olda. „Poslyš, Vítku, je to naše rodinné tajemství, nikomu to neříkej. Říkám ti to jen proto, že už to vlastně víš. Bóža je člověk jen napůl. Je to moje sestra, protože máme společnou matku. Má ale jiného tátu. Ďábla Johana.“

Vítek jen zděšením zalapal po dechu.

„Toho, co tě... chtěl zabít?“

„Jo, toho,“ potvrdil mu to lakonicky Olda.

„A tvůj táta to ví?“

„Jo,“ potvrdil Olda. „Stálo ho to hodně přemáhání, ale nakonec to spolkl, aby udržel naši rodinu pohromadě. Táta je zlatej, ale za tohle fakt nemůže.“

„Takže Bóža je... tak trochu... ďábel?“ podíval se Vítek s respektem na mimino.

„Jo,“ potvrdil mu to Olda. „Ďábelka, ale taky moje sestra. Ještě netuším, co všechno má po svém tátovi navíc, zřejmě právě tohle. Možná toho má víc, ale to budu muset zjistit.“

„Poslyš, Oldo, co s ní budeš dělat?“ váhal Vítek. „Co když bude... nebezpečná? Nemůže mít tenhle elektromagnet souvislost s tím, jak tě Johan vždycky zvalchoval?“

„Je to přece mimino jako každé jiné,“ usilovně přemýšlel Olda. „Naši ji chtějí normálně vychovat. Nezdá se mi, že by byla nebezpečná.“

„A co když tě jednoho krásného dne zabije? Nebo někoho jiného?“

„Nesýčkuj!“ napomenul ho Olda. „Je to snad moje sestra, ne? Neboj se, trochu víc se na ni zaměřím, když má proti ostatním lidem něco navíc, ale to ještě nic neznamená. My máme taky něco navíc, i když něco jiného. Jsme snad nebezpeční?“

„Mohli bychom být!“ řekl Vítek významně. „Například Pepek...“

„Mohli bychom!“ opakoval po něm významně Olda. „Mohli bychom, ale nechceme být nebezpeční a proto nejsme. Záleží na vychování. Pepkovi možná do správné výchovy něco chybí. Nebo už ne, on teď seká dobrotu, ale to ještě přesně nevíme.“

„Jak myslíš,“ vrtěl hlavou Vítek. „Na vašem místě bych byl opatrnější.“

„Budeme,“ slíbil mu vážně Olda. „Sám ale vidíš, že se tady uplatní technika stejně jako biologie. Kdybych zjistil ještě něco, pomůžeš mi s tím po technické stránce? Ty se v tom přece jen vyznáš nejlíp.“

„To se rozumí!“ slíbil Vítek.

Když odešli Hadrbolcovi, Bóža ještě spala.

Maminka s úsměvem pohlédla na malou, táta se ale spíš staral o Oldu.

„Prý jste si vymysleli nějakou výzkumnou výpravu!“ ptal se ho.

„Jo,“ řekl stručně Olda. „Vítek nám projektuje nové letadlo. Bude to něco jako školní výlet po vlastech Českých.“

„Tak jednoduché to snad nebude,“ staral se otec. „Tenhle svět ještě není prozkoumaný.“

„Právě proto se na to chystáme,“ odvětil Olda. „Chceme zmapovat pevniny, podíváme se po zdejším živočišném světě a kde to půjde, chce Vítek rozmístit teleporty.“

„Zřejmě to považujete za bezpečné,“ sondoval opatrně táta.

„Nepovažujeme,“ přikývl Olda. „Bude to ale riziko srovnatelné s autobusovým výletem po Čechách. Za normálních okolností by měl dopadnout dobře, ale nemůžeš nikdy vyloučit, že na dvacátém šestém kilometru nevletí do autobusu kamion.“

„Nebyl by to úkol spíš pro dospělé?“ přidala se maminka.

„Naopak, mami!“ obrátil se k ní Olda. „To je přesně úkol pro kluky a holky. Objevovat cizí světy je přece úžasné dobrodružství!“

„Já vím, ale co když se vám něco stane?“ namítla.

„Vrátíme se nejbližším teleportem domů,“ sliboval Olda. „Ale chtěl bych se vás taky na něco zeptat. Nevšimli jste si, že by k Bóže přiskakovaly špendlíky, nebo něco železného?“

„Ne, proč?“ zarazila se maminka.

„Všimli jste si aspoň těch zpívajících náušnic?“ vyslýchal je Olda dál.

„Jakých náušnic?“ ptala se ho opatrně maminka.

„Co to plácáš, prosím tě?“ řekl trochu ostřeji i táta.

„Proč má v sobě Bóža dva obrovské elektromagnety?“ obrátil se Olda na matku.

„Cože má v sobě?“ zděsila se maminka.

„Dva obrovské biologické elektromagnety,“ trval na svém Olda. „Víte o nich, nebo jste si jich sami ještě nevšimli? Chcete je vidět?“

Dovedl rodiče k postýlce a ukázal jim pomocí částečné průhlednosti ty dva prstencovité orgány. Až se z nich mamince málem udělalo špatně, přece jen nebyla zvyklá na pohled pod kůži, jako zdejší doktoři. Ani táta nevypadal příliš chytře.

„To tam podle tebe nemá mít?“ zeptal se Oldy opatrně.

„Ono to asi k něčemu bude,“ řekl Olda. „Všichni máme od Ogdurů proti ostatním lidem něco navíc. Idarchon, slýrib, tacuky, telepatii. O tom ale víme. Tenhle orgán neznáme. Jediný, kdo může něco vědět, jsi ty, mami.“

„Já?“ podívala se na něho bezradně. „Snad ty, ne? Co jsi s ní dělal? Není na to malá?“

„Nic jsem s ní nedělal,“ odvětil. „To má od narození. Nejspíš dědičně.“

„Myslíš...“ zajíkla se trochu vyděšeně.

„Po Johanovi,“ řekl to naplno Olda. „Andělské orgány jsou také dědičné. Štěňata se rodí už s telepatií a ta novější i se schopností létat.“

„Bóža není žádné štěně!“ vyhrkl trochu dotčeně táta.

„Není,“ souhlasil Olda. „Ale má po Johanovi něco, co jiní lidé nemívají. Nepochlubil se ti Johan něčím mimořádným, mami?“

„Ne,“ zajíkla se. „Ty si myslíš...“

„To není pouhá domněnka,“ zavrtěl hlavou. „Sami jste právě viděli důkaz. Sestřička má v sobě něco ďábelského. Kdoví, třeba s tím bude jednou ovládat lidi!“

„To snad ne!“ vykřikla tlumeně maminka.

„Může to dělat, když ji slušně nevychováte,“ pokračoval Olda. „Až se vrátím z výpravy, podívám se na ni pořádně. Možná má v sobě orgán, kterým může dávat lidem rány, jaké jsem já dostával od Johana.“

„A kdyby takový měla?“ zeptal se táta a opatrně se podíval na maminku.

„Budete ji muset naučit, jak s ním zacházet,“ odvětil klidně Olda.

„Naučit ji dávat lidem rány?“ vyhrkla maminka nesouhlasně.

„Naopak,“ řekl Olda. „Naučit ji nikomu rány nedávat. Slušně vychovaný člověk kolem sebe na potkání rány nerozdává. Jen šmejdi a grázlové lidem bezdůvodně ubližují.“

„Ty si myslíš, že se to dá spravit výchovou?“ zeptal se ho táta.

„Jistě. To bude především věc výchovy!“ přikývl Olda.

„Jak to myslíš?“ starala se maminka.

„I my můžeme zabíjet,“ vysvětloval oběma. „Ve chvíli ohrožení zdoláme slona i tygra. Jarča se nedávno připletla do ozbrojeného konfliktu a sestřelila dvě helikoptéry. Nikdo jí to ale nevyčítá, udělala to v sebeobraně, šlo jí o život, když na ni ti piloti stříleli. Když se nás nikdo nesnaží zabít, používáme to výhradně k léčení lidí. Bóžu musíte vychovat také tak. Když už má nějaké neznámé vlastnosti, měla by je využívat jen k dobrému.“

„To máme ale obrovskou zodpovědnost!“ poškrábal se táta za uchem.

„Jó, to je to pravé slovo!“ usmál se Olda.

Errata:

26.05.2021 10:29