Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pepča se snažil přidružit k Vítkovi, ale ten se mu tentokrát nevěnoval, zaujatý projektem letadla. Pepča to nakonec vzdal. Všichni se ale mezitím rozprchli. Co teď?

Obrátil se telepaticky na Jarču, snažil se z ní vymámit, kde naposledy na Zemi roznášela plodiny, ale to neměl dělat. Jeho záminka, že by v tom chtěl pokračovat, byla příliš průhledná. Jarče došlo, že Pepču nejspíš zajímají ty dvě sestřelené helikoptéry, takže mu to sice řekla, ale dost naštvaně. Na jeho nesmělou nabídku, aby v tom s ním pokračovala, odsekla, že roznášení plodin teď beztak všichni zastavili.

Pepčovi to kupodivu stačilo.

„Když nechceš, nechtěj!“ pokrčil rameny a odpojil se. Ve skladu potravin si vyzvedl pár šišek salámovníků a chlebovníků a odkráčel k teleportům.

Vynořil se na stejném místě, kde začala svou poslední misi Jarča s Brokem. Na rozdíl od ní byl proti zákazu samotného Alexijeva sám, neměl s sebou ani štěně. Pepča to ale riskoval úmyslně. Chtěl být opravdu sám.

Krajina ale Jarčiným popisům neodpovídala a Pepča se chvíli bezradně rozhlížel. Jarča přece tvrdila, že vesnice měla být necelý kilometr daleko a v místech, kde se vynořila, měla být rozsáhlá maková pole, ale žádná vesnice na dohled nebyla a místo polí bylo všude kolem jen staré, zčernalé spáleniště. Jediné, co jakž takž souhlasilo, byla kamenitá cesta, mírně se vinoucí do kopce. Jestli se nechtěl vrátit hned zkraje, nezbývalo mu nic jiného, než se po ní vydat. Umínil si najít lidi, se kterými se Jarča domlouvala. Jistě se na ni budou pamatovat.

Najednou se rozhlédl – a strnul.

Stranou na úpatí skály spatřil trosky helikoptéry. Kdyby ale nehledal právě helikoptéru, nepochopil by, co byla dřív ta hromada plechů, ze které trčí jakési ohořelé části. Na tom vraku se nedalo poznat, z jakého stroje pochází, ale nacházel se na místě, které Jarča popsala a kam by se auto jen stěží dostalo, pod skálu nevedla žádná cesta.

Jarča tedy nelhala.

Helikoptéra, to by odpovídalo. Ale kde je vesnice? Měla by být na dohled!

Rozhlédl se pátravěji a pochopil to.

Vesnice tu byla ...a přitom nebyla. Tu a tam byly mezi porůznu rozházenými hromadami kamení rozeznatelné zbytky základů nevelkých domků. Ano, kdysi tady stála vesnice, ale teď po ní zůstaly jen nezřetelné stopy. Jako kdyby byla postavená z pápěří, do kterého foukl vítr, tak nějak mu to připadalo. Ačkoliv... ty kameny byly jistě těžší, než aby s nimi pohnul vítr.

Napadlo ho, že to mohlo způsobit zemětřesení, ale když se trochu rozhlédl, sám viděl, že je to úplně jinak. Zemětřesení by nespálilo stromy. Byly tu všude jen opálené pařezy, dalo se rozeznat jen to, kde stály ojediněle a kde tvořily hájek, ve kterém hledali vesničané úkryt před střelami helikoptér, jak to nedávno Jarča vykládala.

Muselo tu řádit něco horšího než zemětřesení. Ale co? Jako kdyby vesnici srovnaly se zemí buldozery, ale po nich by tu snad zůstaly aspoň nějaké stopy pásů!

Zamyšleně smetenou vesnici obcházel a hledal nějaké stopy, aby pochopil, co se stalo. Objevil malý, poničený vesnický hřbitov. Nebyly tu ale žádné nové hroby. Žádná katastrofa by se tu tedy neměla odehrát, ale bylo to podezřelé. Zamyšleně, ale jen zlehka kopal botou do kamenných náhrobků. Jeho lehké botky by mu palce nezachránily, kdyby kopl do nějakého kamene naplno.

„Hej ty tam! Kdo jsi?“ uslyšel najednou za sebou trochu chraplavý ženský hlas. Bylo to anglicky, ale rozuměl jen stěží a neuměl ani odhadnout, zda patří staré ženě nebo mladé dívce. Tón hlasu nebyl vyloženě nepřátelský, ale moc vstřícnosti v něm nebylo, tak nějak se všude na světě hovoří s nezvaným hostem. Otočil se ihned tím směrem, ale nikoho neviděl.

„Co tu chceš?“ ozvala se další nevlídná otázka.

„Jen se rozhlížím,“ odvětil. Nepoužil telepatii, ale svoji ne zcela dokonalou angličtinu. Telepatii si schovával až na rozhovor zblízka.

„Tady nic dobrého nenajdeš!“ ujistil ho hlas dost suše. „Co tu vlastně hledáš?“

„Někde by tu měla být vesnice,“ odvětil, ačkoliv pořád ještě neviděl, s kým mluví.

„Žádná vesnice tu není!“ odsekl hlas. „Co je ti do ní?“

„Moje kamarádka tu nedávno byla a říkala, že tu má být vesnice,“ trval na svém.

„Jaká kamarádka?“ vyštěkl hlas. „Nikdo cizí tu nebyl, musel jsi zabloudit.“

„Jsou tu ale zbytky stavení!“ nedal se Pepča.

„Ano!“ odsekla teď už očividně nepřátelsky žena. „Jenom zbytky. Ty jsi nejspíš jejich reportér, co? Přišel jsi fotografovat vaši práci? Kontroluješ, jak dobře jste vraždili?“

„Nejsem reportér!“ ohradil se Pepča. „Nemám foťák a nikdy jsem tady nebyl! Nemusíš se mě bát, nejsem vrah. Jen nechápu, co se tady stalo a proč si mě spojuješ s nějakými vrahy!“

Za hromadou kamení se zvolna vztyčila postava dívky v tmavé modrém hábitu.

„Vidím, že jsi nějaký... příliš mladý hoch,“ řekla trochu méně nepřátelsky. „Neměl bys sem chodit, tady je jen smrt... Co jsi zač?“

„I kdybych ti to nakrásně řekl, neuvěříš mi to. Ty jsi zdejší?“ také rozjasnil obličej.

„Byla jsem zdejší,“ povzdychla si. „Než se stalo tohle!“

Ukázala kolem sebe.

„Co se tady vlastně stalo?“ vyzvídal naléhavě.

„Bombardování!“ odvětila stručně.

„To by tu snad byly... stopy po bombách, ne?“

Nemohl si najednou vzpomenout, jak se anglicky řekne kráter, ale dívka to pochopila.

„Teď se používají moderní bomby,“ odvětila a pomalu, opatrně se k němu přibližovala. „Jedna bomba – jedna vesnice. Žádný kráter, jen oheň. Spousta ohně.“

„To je divné!“ řekl. „Poslyš, nebyla tady nedávno dívka s malým černým psíkem? Maličko větší než já, podobně oblečená, jen nevím, jakou barvu obleku si vybrala.“

„To snad nebyla dívka!“ zarazila se trochu. „Ta dívka, jak jí říkáš, to byl anděl!“

„Anděl?“ usmál se. „Ne tak docela. Jen žák andělů.“

„Žák andělů?“ podivila se a trochu ucouvla. „To je něco jiného?“

„Nebyla pravý anděl,“ opakoval Pepča. „Asi jako já. Nejsme andělé, jen jejich žáci.“

„Jaký je v tom rozdíl?“ zajímalo ji.

„Andělé žijí na dalekých světech,“ vysvětloval jí. „My jsme původně lidé ze Země, ale máme něco od andělů a také žijeme v jiném světě.“

„Jak, v jiném světě?“ nechápala. „Myslíš v nebi, nebo u těch ošklivých chobotnic, co se o nich poslední dobou mezi lidmi mluví?“

„S těmi chobotnicemi se také přátelíme,“ přikývl. „Žijeme ale jinde. Nebe to není, jen trochu jiný svět.“

„Proč jsi sem ale přišel?“ naléhala na něho ještě víc.

„Slyšel jsem, co Jarča říkala o téhle vesnici,“ začal trochu zeširoka. „Vykládala, jak sem donesla semena rostlin z našeho světa, aby tu lidé neměli hlad. Říkala ale, že tu potom nějaké helikoptéry střílely po lidech a ona je musela zničit.“

„Ano, tak to bylo,“ zamračila se dívka.

„Napadlo mě, že to neudělala dobře,“ pokračoval.

„Proč si to myslíš?“ vyhrkla rychle. „Bylo snad špatné, že nám chtěla pomoci?“

„To samo o sobě ne,“ řekl. „Jen to nedomyslela.“

„Nechápu tě. Jak to myslíš?“ vrtěla hlavou dívka.

„Na rozdíl od ní mě napadlo, že to nemohlo stačit,“ usmál se trochu kysele. „Zničila dvě helikoptéry a zabránila jim střílet. Ale jak to dopadlo? Vesnice je zničená úplně. Pomohlo to? Zdá se mi, že moc ne.“

„To máš asi pravdu,“ zachmuřila se. „Já jsem zůstala naživu jen díky tomu, že jsem byla navštívit příbuzné. V noci nás všechny vzbudila strašná rána a oheň a když jsme sem přišli, bylo to tu takové, jak to vidíš.“

„Co se stalo s lidmi?“ zajímalo Pepka.

„Všichni se dali smést na malou hromádku popela,“ odvětila tiše. „Nikdo z nich nežije.“

„Myslel jsem si to,“ přikývl vážně Pepča. „Napadlo mě to správně, ale pozdě.“

„Co tě napadlo? Myslíš, že by tomu andělé zabránili?“ zapochybovala.

„Andělé ne, ti jsou příliš daleko,“ zavrtěl hlavou. „Ale nás to mělo napadnout. Trochu si teď vyčítám, že jsem nepřišel dřív.“

„Myslíš, že bys nám pomohl ty? Jak?“

„Měli jsme to aspoň zkusit,“ vzdychl si. „Mohli jsme vás vzít na nějakou dobu k nám do bezpečí, u nás by se nikomu nemohlo nic stát. Nebo jsme měli odvrátit bombardování.“

„Těžko!“ vrtěla hlavou. „Letadla vždycky bombardují z velké výšky, ani vidět nejsou. Znenadání vyskočí strašný oheň a je konec.“

„Letadla nemohou létat věčně, musí mít někde letiště,“ namítal přesvědčeně. „Co se tam třeba podívat?“

„O letišti vím,“ souhlasila. „Ale není nic platné vědět o něm. Chlapi už uvažovali, jestli by se nedalo něco dělat, dokud jsou ty pekelné mašiny na zemi, ale nic nevymysleli. Letiště je příliš rozsáhlé, cesty k němu přehledné a dobře hlídané.“

„Nemohla bys mi to letiště ukázat?“ vyzvídal.

„Nemohla,“ zavrtěla rychle hlavou. „Vím kde je, ale nikdy jsem nebyla ani na dohled. Možná by ti to mohl ukázat Ahmed.“

„Kdo je ten Ahmed?“ zeptal se.

„Můj... příbuzný,“ řekla neurčitě. „Vševědoucí moc nejste, jak se zdá...“

„Nejsme,“ souhlasil. „Vševědoucí je jen... vy mu říkáte Alláh, že?“

„Vy ne?“ zamračila se na něho přísně.

„Jak kdy,“ mávl rukou Pepča. „Tibeťané tvrdí, že Alláh má devět miliard jmen. Hlavně že máme všichni na mysli totéž a rozumíme si, ne?“

„Devět miliard jmen?“ nedůvěřovala mu. „Kolik jmen má doopravdy?“

„Nevím, my nejsme vševědoucí,“ odmrštil ji. „To není naše věc, ale věc lidí.“

„Nezdá se ti podivné, aby to andělé nevěděli?“ nedala se tak snadno.

„Podívej se... jak ti to mám říci?“ obrátil se k ní. „Jak se jmenuješ ty?“

„Sulami,“ napověděla mu.

„Podívej se, Sulami, proč vlastně mají lidé jména? Protože jich je příliš mnoho. Když chci mluvit o tobě, nestačí říci člověk, musím říci tvé jméno. Když je ale někdo jediný v celém nekonečnu, potřebuje jméno? Nepotřebuje. Nebo naopak, každé jméno, které mu lidé dají, aby ho mohli oslovit, je stejně dobré. Tady mezi vámi mu také říkáme Alláh, porozumíme si tak s vámi a nemůže dojít k omylu.“

„Vy mu říkáte i jinak?“ chtěla se ubezpečit.

„Jistě,“ přikývl. „Ale vy andělskou řečí mluvit neumíte.“

„A jak říkáte proroku Mohamedovi?“ zajímala se.

„Prorok Mohamed,“ ujistil ji vážně.

„Jiné jméno pro něho nemáte?“

„Není proč. Pochop, to byl člověk a jeho jméno má význam jen na tomto světě. Světů je ale spousta a Mohamed žil jen na jednom jediném, takže ho někteří andělé ani neznají.“

„To by měl slyšet náš ajatolláh!“ podívala se na něho pochybovačně.

„Až ho potkám, můžeme si o tom popovídat,“ nevzrušoval se tím Pepča. „Co mi na to může říct? Vždyť je to tak.“

„Na tak malého kluka máš zajímavé názory,“ přiznala mu.

„Nejen názory!“ řekl. „Ukážeš mi svého příbuzného Ahmeda?“

„Ukázala bych ti ho, ale bydlí dost daleko odsud!“ upozornila ho jemně.

„Podej mi ruku!“ vyzval ji a natáhl k ní svou.

„Co chceš dělat?“ zarazila se.

„Poletíme vzduchem jako ptáci,“ slíbil jí. „Pěšky by to trvalo moc dlouho!“

„Jako ta... ta dívka-anděl?“

„Jsem jako ona, všichni umíme létat,“ přikývl.

„Už jsem s ní letěla... bylo by to úžasné, kdyby... kdyby na nás nestříleli...“

„Dobře, poletíš teď se mnou a dovedeš mě k Ahmedovi.“

„Přišla jsem ale navštívit hrob svých rodičů...“ zdráhala se Sulami.

Pepča se na ni podíval vyčítavě.

„Chceš snad, aby proto někde zbytečně přibyly další hroby?“ zeptal se jí.

Na chvilku zaváhala, ale pak přikývla a natáhla k němu ruku.

„Dobře, poletím s tebou.“

Vznesli se nízko nad terén. Sulami se pomalý let líbil. Volnou rukou Pepčovi ochotně ukázala směr k sousední vesnici za kopcem, kam zakrátko dorazili.

„Tam máš Ahmeda!“ ukázala na staršího muže, sedícího s dýmkou na zápraží malého domku. Dýmka mu málem vypadla z úst, když viděl tu podivnou dvojici přilétávat.

Domorodému jazyku Pepča nerozuměl ani slovo. Musel počkat, jak se Sulami se svým příbuzným domluví. Naštěstí to netrvalo dlouho, přitom ovšem brzy vyvstala další překážka. Ahmed neuměl ani slovo anglicky.

„Ahmed říká, že si nedovede představit, že by andělé neznali řeč prorokovu!“ překládala Pepčovi Sulami. „Co mu na to řekneš?“

„Znají ji ti, kdo na váš svět létají,“ přešel Pepča na telepatii, aby mu oba rozuměli i bez překládání. „My se tu objevujeme jen výjimečně. Neučili jsme se řeč prorokovu, zato známe řeč andělů.“

Telepatie dokonale zaskočila jen Ahmeda, Sulami se s ní už setkala.

„V Koránu není žádná zmínka o žácích andělů!“ namítl, když se trochu vzpamatoval. Sulami to Pepčovi rychle přeložila do angličtiny.

„Korán je kniha psaná pro tento svět,“ vysvětloval oběma Pepča. „Nemusí v ní být ani slovo o poměrech na jiných světech. Většina z toho by tam byla zbytečně.“

„V Koránu není ani slovo zbytečně!“ vybuchl Ahmed nahněvaně.

„Říkám snad něco jiného?“ ohradil se Pepča. „Máš pravdu. V Koránu jsou koně, které na nejbližších světech nenajdeš, takže by v knihách pro jiné světy byli zbyteční. Tady jsou ale důležití. Jinde jsou zase živočichové na Zemi neznámí. Co by ale dělali v Koránu?“

„Dobře,“ uklidnil se Ahmed. „Sulami říkala, že chceš vidět letiště. Nač to chceš vidět?“

„Zajímají mě lidé, ochotní házet na někoho pro nic za nic bomby.“

„Oni to neberou jako pro nic za nic,“ snažil se to vysvětlit Ahmed. „Když jim u sousedů vybuchly dva létající stroje, došlo jim, že to nebylo jen tak. Nejspíš si mysleli, že to způsobili naši sousedé. Proto na ně hodili ohnivou smrt.“

„Házet na někoho ohnivou smrt a nevědět, co se tam doopravdy stalo, to je skoro jako pro nic za nic,“ řekl Pepča. „Chci ty lidi vidět. Aspoň z dálky.“

„Zblízka by to ani nešlo,“ přikývl Ahmed a Sulami pilně překládala. „Kolem letiště je rozsáhlé zakázané pásmo. Tam se stejně nedostaneš.“

„Stačí, když mi je ukážete z dálky,“ ujišťoval ho Pepča. „Promluvím si s nimi už sám.“

„Nedostaneš se přes jejich stráže!“ varoval ho Ahmed. „Zatknou tě.“

„Jsi si tím jistý?“ usmál se Pepča a na několik vteřin zprůhledněl. Pak se objevil, aby si vychutnal překvapení, které způsobil.

„Myslíš, že mi někdo bude bránit v cestě, když mě ani okem nespatří?“ řekl.

„Alláh je velký!“ zdvihl Ahmed ruce v úžasu. „Odpusť mi, že jsem pochyboval!“

„Pochybnosti nejsou vina,“ usmál se Pepča. „Není co odpouštět. Doprovodí mě někdo k tomu letišti? Chci vědět, kde je. Našel bych je i sám, ale zbytečně by mě to zdrželo. Poletíme tam spolu, pak svého průvodce přinesu zpátky a vrátím se tam sám a neviditelný.“

Ahmed přikývl a chvíli diskutoval se Sulami.

„Říká, že bys měl raději počkat, až se vrátí Mustafa,“ obrátila se pak Sulami na Pepču. „Lépe byste se domluvili. Mustafa umí anglicky a byl blíž u letiště než Ahmed.“

„Kdy se vrátí Mustafa?“ zeptal se jí Pepča.

„Ahmed říká, že zítra.“

„To bych to letiště našel dřív sám,“ zavrtěl hlavou Pepča. „Co kdybych vás tam vzal oba? Ty umíš anglicky a Ahmed ví, kam bychom měli letět.“

Řekl to opět telepaticky, takže mu rozuměli oba, ale chvíli se pak dohadovali bez něho.

„Jestli nás oba uneseš...“ obrátila se pak Sulami na Pepka.

„Unesu mnohem víc!“ kasal se. „Podejte mi ruce, poletíme.“

Sulami neváhala ani okamžik, zato Ahmed podal Pepčovi ruku váhavěji. Pepča vzal oba za ruce a vznesli se...

Let byl trochu náročnější, než Pepča doufal.

Proletěli dvěma průsmyky, než se dostali z hor na zvlněnou pahorkatinu. V dálce nalevo před nimi leželo jakési město, napravo byla jen pustá pláň.

„Tam leží letiště!“ ukázal Ahned prostřednictvím Sulami Pepčovi. Pepča tam ale viděl jen šedou plochu, vysušenou jako troud.

„Kde?“ znejistěl trochu a nepatrně změnil směr vpravo.

„Teď přímo před námi,“ ujistil ho Ahmed. „Jen je ještě trochu daleko.“

Ačkoliv se Pepča kasal, jak to snadno zvládne, ačkoliv většinu energetické zátěže nesl jeho idarchon, cítil se už vyčerpaný a podvědomě vyhlížel, kde by přistál. Teď už také viděl na obzoru letištní věž, tunelovité úkryty pro letadla a další budovy, zřejmě hangáry a skladiště. Hemžili se tam lidé, pojížděla tam letadla, stranou přistávaly tři helikoptéry, nejspíš po návratu z akce. Mezi tím se motala velká cisternová auta a nějaké náklaďáky s plachtami.

„Kdyby ses chtěl dostat na letiště, musel bys nejprve přejít přes pláň,“ ukazoval Ahmed Pepčovi. „Potíž je v tom, že ji nepozorovaně nepřejdeš ani ve dne, ani v noci. Všude tam jsou stráže a každého zadrží. Šejtan ví jak to dělají, oni snad vidí i potmě.“

„Ano, oni vidí i potmě,“ připustil Pepča. „Můj kamarád Olda tvrdí, že máme používat neviditelnost především ve dne, kdy se nepoužívají přístroje pro noční vidění. Neviditelní jsme jen pro lidské oči, ne pro některé přístroje.“

„Dál s námi asi nepoletíš, že?“ zeptal se Ahmed. „Odsud letiště vidíš a letět s námi dál nemá smysl. Ledaže bys nás udělal neviditelné jako sebe, mohli bychom tě doprovodit dál. Ale i tak si myslím, že bychom ti tam už nepomohli.“

„Mohl bych vás udělat neviditelné,“ vzdychl si Pepča, „ale strašně to vyčerpává. Těžko bych vás stačil nést i zneviditelňovat. Obrátíme se raději zpátky. Slíbil jsem vrátit vás domů. Kdyby se chtěla Sulami vrátit k hrobům rodičů, vezmu ji tam, je to jen přes jeden kopec.“

„Teď už raději ne,“ zachmuřila se trochu Sulami. „Nestačila bych se do tmy vrátit. Půjdu tam někdy jindy.“

„Vidíš?“ ukazoval Ahmed Pepčovi. „Právě tam startuje letadlo, co nosí ohnivou smrt!“

Pepča měl v batohu na zádech trojoký dalekohled, ale aby jej vybalil, musel by se svou živou zátěží přistát. Snažil se napínat oči, ale ukázalo se, že oči obou horalů jsou na dálku lépe přizpůsobené. Obrovské letadlo bylo naštěstí dost velké, aby si ho všiml. Právě se rozjíždělo po betonové ranveji, nabíralo rychlost a začalo pomalu zvedat nos do výše.

„Zase jedna vesnice lehne popelem i se všemi nešťastníky...“ vzdychla si Sulami.

„Myslíte si, že to letadlo nese smrt právě teď?“ zarazil se Pepča.

„Proč by jinak vzlétalo?“ usmála se hodně smutně Sulami. „To už je osud! Můžeme se za ty nešťastníky modlit, víc nesvedeme.“

„A to tedy ne!“ vzepřel se osudu Pepča.

Zabrzdil let, zastavil se ve vzduchu a zaměřil se na příď letadla.

Letadlo již stoupalo, ale teď se začalo pozvolna naklánět a stáčet na stranu. Pak zdánlivě pomalu sklouzlo po pravém křídle, až jeho špičkou zachytilo o betonovou rozjezdovou plochu. Prudce se otočilo a v obrovském kotrmelci udeřilo přídí do ranveje. V tomtéž okamžiku se ale změnilo v oslnivě zářící kouli.

Pepču ta záře úplně oslepila, jeho chráněnci na tom nebyli lépe. Zmatený náhlou ztrátou orientace začal klesat a jakž takž dopadl na kamenitou pláň mezi neduživé, zpola suché keříky. Pád přibrzdil včas, ale jako jediný ustál trochu tvrdší dopad. Ahmed i Sulami upadli, ale rychle vyskočili a i když si všichni tři zacláněli oči před tím žárem, snažili se rozpoznat, co se tam stalo. Po chvilce k nim dorazilo hrozivé dunění výbuchu a náraz vzduchu všemi zacloumal, ačkoliv byli od exploze vzdálení několik kilometrů.

„Ohnivá smrt!“ řekl temně Ahmed. „Řekl bych, že si už s těmi lidmi nepromluvíš. Dnes ani nikdy jindy.“

„Fuj, to byla ale šlupka!“ ulevil si Pepča. „Pořádnou paseku to tam udělalo!“

Na letišti hořelo všechno co mohlo hořet. Řídící letištní věž zmizela, také ostatní budovy to smetlo, podobně jako domy z plochých kamenů ve vesnici. Ve zdemolovaných tunelových úkrytech hořely vraky letadel, na ploše zbytky helikoptér, které před chvílí přistály, pojíždějící letadla i auta. Pepča čekal další výbuchy munice, ale ta nejspíš vyletěla do povětří už v prvním okamžiku po výbuchu letadla, ještě než se rozkoukali.

„Konečně jednou dopadla smrt na ty pravé,“ zahučel Ahmed.

„Ani jsem netušil, jaké to bude husté,“ přiznal Pepča. „Ale litovat ty lidi nemusíme, oni to samé přece chystali jiným.“

„Co se tam stalo?“ chtěla vědět Sulami. „Viděla jsem havarovat letadlo, ale nevím, jestli havarovalo samo, nebo jsi to způsobil ty? Skoro to tak vypadalo!“

„Ano, udělal jsem to já,“ přiznal Pepča. „Ahmed měl pravdu, to letadlo neslo ohnivou smrt. Nevím, komu byla určená, ale kdybych je nechal letět, cítil bych to jako spoluvinu.“

„Nemůžeš přece za viny někoho jiného,“ namítla tišeji Sulami.

„Zlu se ustupovat nemá,“ řekl Pepča tvrdohlavě. „Kdybych nebránil zlu, kterému mohu zabránit, byla by to i moje vina.“

„Zlu jsi tak jako tak nezabránil,“ řekl Ahmed. „Tam přece také zahynuli lidé.“

„Ano,“ přikývl Pepča. „Všemu zabránit nestačím, mohl jsem zvolit jen mezi dvěma zly. Vybral jsem si to letadlo. Čekal jsem, že to bude katastrofa, jen ne tak velká. Ale i když na tom letišti zemřelo víc lidí než ve vesnici, kterou chtěli zničit, podle mě to bylo menší zlo. Je přece spravedlivější, když zahynou viníci a ne nevinní.“

„Bylo by to ale spravedlivé, kdyby letadlo ohnivou smrt neneslo?“ nadhodila Sulami.

„Pak by to odnesla jen posádka,“ pokrčil rameny Pepča. „Ta nevinná nebyla. Všichni přece víme, že nedávno shodila stejně silnou bombu na nevinné.“

„Jen nevím, co bude dál,“ zahučel nesouhlasně Ahmed. „Oni po tomhle podniknou ještě horší nálety. Kdo ví, kolik našich lidí to odnese?“

„Tentokrát vás podezírat nebudou,“ ujišťoval je Pepča. „Vypadalo to jako jejich vlastní havárie. K letišti se přece nikdo nepřiblížil, my jsme daleko. Podejte mi ruce, vrátíme se.“

„Nevím,“ otřásla se Sulami. „Tvá andělská kamarádka také způsobila havárii helikoptér, ale ty po nás střílely a ona sama toho potom litovala. Nechtěla být andělem smrti. Tobě se to ale líbilo, že?“

„Líbilo – nelíbilo,“ odsekl Pepča a zaškaredil se na ni. „Bez důvodu to rozhodně nebylo, v tom letadle byla ohnivá smrt, viděli jste to sami. Můžete ty vrahy litovat, ale určitě byste víc litovali těch, kdo by zemřeli jejich bombou. Spravedlnost někdy bolí, ale bezpráví ještě víc.“

„Máš pravdu,“ přidal se smířlivěji Ahmed. „Ale přece jen se mi zdá, že i na tom letišti nezahynuli ti praví, kdo mohou za tuhle válku.“

„Chci věřit, že jsi to udělal jen proto, abys někoho zachránil,“ řekla tiše Sulami. „Nosit smrt jen tak, to dovedou i oni...“

„Taky máš asi pravdu,“ zamyslel se zamračeně Pepča. „Ale jsou úkoly, na které stačím, na jiné ne. Mohu dělat jen ty první.“

„Škoda,“ řekl Ahmed. „Nejspíš jsi zachránil nějakou vesnici, ale tamti si sem dovezou další vojáky, letadla i bomby. Tomu kdybys tak mohl zabránit...“

„Možná bych mohl,“ přemítal Pepča. „I když ani tihle nebyli bez viny, vraždili docela rádi a s nadšením...“

„Možná,“ souhlasil Ahmed.

Pepča svůj výlet i zásah před ostatními jako vždy zatajil. Ale tentokrát se necítil jistý. Jeho cit pro spravedlnost mu vnucoval nové a nové pochyby.

Zabránil jsem shodit ohnivou smrt na celou vesnici, opakoval si v duchu, sotva se večer uložil ke spaní. Nejspíš jsem jich pár desítek zachránil. Ti lidé žijí jen díky mně.

Ale není jisté, jak dlouho ještě žít budou a navíc to odneslo víc lidí než bez toho zásahu, vyvstalo mu v hlavě. Ta ohnivá smrt smetla celou vojenskou základnu. Jistě tam bylo více lidí než v jedné horské vesnici.

Byli to přece vrahové, házeli smrt na nevinné, protestoval.

Jarča přece přiznala, že někteří vesničané stříleli na helikoptéry ze samopalů, popichoval ho vnitřní hlas. Úplně nevinní rozhodně nebyli.

Ano, ale byli tam doma, odůvodňoval to Pepča. Ti druzí jsou okupanti, nemají tam co dělat. A házeli smrt i na malé děti, které nikde a nikdy za nic nemohou!

I mezi těmi vojáky bylo jistě plno nevinných, podotkl vnitřní hlas. Všichni tam nebyli ze své vůle, mnoho jich určitě s okupací nesouhlasilo. Jenže si nemohli pomoci, také neměli na vybranou. Kdo tam odmítl jít, spáchal podle zákona své země zločin dezerce.

Většina střílela s nadšením, utvrzoval se Pepča.

Jsi si tím tak jistý? Nesoudíš je tak trochu podle sebe? popichovalo ho jeho vnitřní já.

Kéž bych si tím mohl být jistý! pomyslel si upřímně Pepča. Kdyby tady byli táta nebo máma, jistě by mi správně poradili! Proč mě Alexijev vytáhl z děcáku tak pozdě?

Alexijeva ani kamarády obviňovat nemůžeš, tvrdil vnitřní hlas. Dělají co mohou. Není v jejich silách napravit všechno zlo ani v Čechách, natož po celém světě. Vracejí lidem zdraví, někdy i život... I to je přece záslužné! To ti nestačí?

Alexijev se stará jen o své nemocné, namítal Pepča. Ale zla je ve světě více než lidského neštěstí nezaviněného zlobou. Zmenšovat lidské neštěstí znamená dělat dobro, ale nechávat zlo u moci znamená podílet se na něm.

Alexijev ani ostatní se nemohou postavit proti ďáblům silou, tvrdil vnitřní hlas.

Nemohou, ani nechtějí, namítal Pepča. Říkají, že se má postupovat podle zákonů! Ale co s tím, když zákony očividně vytvářeli ďáblové? Předělat by se musely úplně od základů, jinak nebudou nikdy v pořádku. A nejde jen o zákony! Kdo má na ně dohlížet? Policie, soudy? Leda by tam byli samí andělé, jenže tam jsou lidé jako všude a nejméně jeden z tisíce je přímý sluha ďáblů a ti ostatní se velice často starají jen o sebe! Nechávají se uplácet, nebo se rovnou sami ke zločincům přidávají, místo aby jim bránili.

Jeden malý kluk nikdy nenapraví tolik zla, kolik dobra udělá Alexijev a jeho družina...

Jeden malý kluk má jako jediný snahu něco napravovat, vzdychl si Pepča. Jistě, nemůže napravit všechno zlo světa, ale aspoň něco... Jarča to zkusila také, ale nedotáhla to do konce. Měla se tam vrátit, aby viděla, jak málo pro ty lidi udělala!

A co chceš dělat ty? pochyboval vnitřní hlas. Zabíjet ty, kdo mají jen malou část viny? Vždyť i ty necháváš hlavní viníky na pokoji! Posílají své vojáky zabíjet děti, přitom je všichni oslavují jako polobohy...

Ach, Bože, kdyby tady byla moje máma! vzlykl si Pepek.

Ta by ti neporadila, provokoval ho dál vnitřní hlas. Mohla by ti jen pofoukat bolístku na duši, utěšit tě, ale radu by ti nedala.

Kdo mi ještě může poradit? vybuchl Pepča. Alexijev, Olda, Vítek? Vědí toho nejvíc, ale i oni mají jedinou radu, ustoupit zlu a dál trpělivě konat dobro. Je to ale správné? Jistěže ne!

Co když je to jediné, co je ještě v lidských silách?

To je tedy dost málo, protestoval Pepča. To máme trpělivě čekat na příchod Ogdurů, jak o tom pořád bájí Olda? Co když přijdou až za dvě stě let, jak tvrdí Alexijev? To mají na Zemi ještě dvě stě let vládnout ďáblové?

Podle Bible měli vládnout tisíc let, podotkl vnitřní hlas.

Pak už vládnou dvakrát déle a to jistě není spravedlivé, odsekl zarputile Pepek. Jak se na to může někdo dívat? Kde je Přítel andělů, když může být na tolika místech současně? Tohle by měl vidět! Proč nic nedělá?

A co by měl podle tebe dělat? I kdyby to nakrásně udělal, kdyby za lidi všechno zařídil, jakou cenu by pak lidé ve vlastní Zemi měli?

Ach, Bože, kdyby to aspoň neměli ďáblové tak dokonale vymyšlené! Co můžeme proti nim dělat? Ani andělské dary na to nestačí. Dělat dobro můžeme, ale co je to platné? Alexijev díky Oldovi uzdraví stovky lidí a tisíce jich po světě zatím úplně zbytečně zemřou! Proč nám nepomůže aspoň Přítel andělů? Nechtějí ho zavolat, že smíme, jen kdyby šlo o život, ale tady jde přece o desítky životů denně, proč s tím pořád váhají? Já bych ho dávno zavolal a poprosil ho, ať nám aspoň ukáže, co se dá proti té ďábelské sebrance dělat!

A ty bys chtěl jít proti ďáblům? Nejsi na to trochu malý a slabý? Nebylo by lépe jít proti nim, až bude vaše parta silnější?

Jistě, bylo by to bezpečnější, souhlasil Pepča. Ale nedělat proti zlu nic je tak ponižující, že by bylo lépe udělat aspoň něco, než trpně čekat.

Dobrá, ale mají stejný názor ostatní? Alexijev, Olda, Máňa, Jarča, Vítek?

Nemají, přiznal Pepča. Budou proti. Znamená to ale, že mají pravdu? Podle mě se mýlí. Když se proti zlu nepostavíme, i kdyby v malém a jen podle našich možností, Ogdurové nám nepomůžou a zůstaneme v tom sami. To je přece tisíciletá zkušenost lidstva!

Opravdu si to myslíš? snažil se ho zviklat vnitřní hlas.

Opravdu, opáčil Pepča. Chtějí čekat, až budeme silnější. Myslí si, že postačí založit naši vlastní pojišťovnu a vymanit se z vlivu dosavadních pojišťoven, ale podle mě to nebude stačit.

Proč by to nestačilo?

Nemohou porazit ďábly na poli finančním, kde jsou ďáblové odjakživa doma, uvažoval Pepča. Vždycky si najdou něco, jak je zničit. Kdyby to nešlo jinak, třeba i hrubou silou. Jako když Alexijevovi zničili v Praze kliniku. Nešlo to soudem, najali bandu vandalů a podplatili policii, aby nezasahovala. A bylo to.

Myslíš si, že podpláceli policii? Co když policie nezasahovala jen z lenosti?

Byla by to hodně zvláštní souhra náhod, mračil se Pepča. Jakápak lenost policistů, když někdo ničí jinému majetek? Vždyť je Alexijev žádal o pomoc! Uvidíme, jak dopadne příště!

Myslíš, že špatně?

Jsem o tom pevně přesvědčený, myslel si Pepča. Když to nepůjde přes vandaly, najdou si bankovní lupiče a pojišťovnu vyloupí. Případně ji odstaví jinak. Prostředky k tomu najdou, jako ten atomový kufřík, nastražený na naši osadu v Útočišti!

Atomový kufřík je trochu silný prostředek, že?

Jistě. Účel ale světí prostředky, ne? Ba ne, my se tomu musíme postavit důsledněji, ne jen nechat do sebe bušit. Nějakou tu ránu musíme občas vrátit!

I když jsou ďáblové silnější?

Pak nemůžeme útočit na široké frontě, podotkl Pepča. Stačí použít partyzánskou taktiku. Podnikat ojedinělé akce, zato co nejcitelnější. Něco, co ďábly vyvede z míry.

A ty by sis troufal na něco takového, i když jsou tak silní?

Troufal, přikývl Pepča. Třeba i sám. Ale žádnou pomoc bych neodmítl...

Pak se ale otočil na bok a usnul.

Errata:

26.05.2021 10:29