Vítej, návštěvníku!

Vítkův létající výtvor se tak podobal vimaanu ďábla Sarimachiela, že mu Alexijev přišel v první chvíli vynadat. Až po Vítkově ujištění, že jde opravdu o jiný stroj, pokrčil nad divným tvarem letadla rameny. Před budovou sanatoria stálo zkrátka ráno UFO jako když je vystřihne. Stříbřitý disk s nepatrnou věžičkou nahoře.

Ráno přiletěla také Cilka s Jirkou, ale ke všeobecnému údivu odmítla nabízenou funkci velitele výpravy.

„Nemám na tom žádnou zásluhu,“ prohlásila rezolutně. „Ať velí Olda nebo Vítek.“

„Já budu pilotovat,“ hlásil se Vítek. „Má to sice podobné řízení jako autobusy, ale já se nejlépe vyrovnám s odlišnostmi. Trochu jsem si s tím zalétal poblíž sanatoria, aby se mi jeho světla neztratila s očí.“

„Dobře, když je to tak, velím já,“ přijal to Olda. „Je to vlastně jednoduché. Zaujmeme místa u oken, pokud se těm obrazovkám dá říkat okna, a budeme pozorovat do všech stran. Každý bude mít k pozorování svůj sektor. Je nás dost, sektory se tedy budou překrývat, snad nic nepřehlédneme. Poletíme podle potřeby, nad mořem asi výš a rychleji, nad pevninou níž a pomaleji, aby nám nic neuteklo. To je pro začátek všechno, má někdo dotaz?“

„Co vlastně hledáme a co máme dělat, když něco uvidíme?“ zeptala se Cilka.

„Hledáme všechny známky po případných inteligentních tvorech,“ řekl Olda. „Navíc se máme podívat po vhodných místech, kam by se daly umístit kabinky teleportů. Nejlépe, když si to ale ohlídá Vítek sám. Ostatním zbývá sledovat terén a případné známky života.“

„Když najdu místo vhodné pro stavbu robocentra nebo teleportu, dáme si přestávku, než to postavím,“ upozorňoval všechny Vítek. „Teleport mi trvá půl minuty, robocentrum asi dvě hodiny, když to bude dělat jen jedno nejbližší sousední.“

Olda podotkl, že to zřejmě všichni schvalují, když nikdo neprotestuje.

Loučení s posádkou průzkumného letadla se účastnili členové sanatoria i pacienti. Pro ně to bylo vítané povyražení. Když posádka, složená ze samých dětí, nastupovala do stříbřitého talíře, ze všech oken jim mávali a také před sanatoriem čekal dav potěšených přihlížejících.

Jen rodiče měli větší obavy, ale Alexijev je uklidňoval.

„Všechny děti se naučily řídit autobus,“ vykládal jim. „Letoun má podobné řízení. Může se ve vzduchu zastavit a přistávat pomalu, havárie při přistávání je nepravděpodobná. Naopak může velice rychle odfrčet, kdyby hrozilo nebezpečí.“

„Nebezpečí ale nemůžeme vyloučit!“ staral se Oldův tatínek.

„Co kdyby narazili na nebezpečná zvířata?“ přidal se pan Hadrbolec.

„Všechno vyloučit nemůžeme,“ usmál se trochu Alexijev. „Ale kromě žraloků na tomto světě nikdo neviděl skutečně nebezpečného tvora. Ostrov jsme propátrali podrobně, než jsme se odvážili vzít sem pacienty. Nic nebezpečného neobjevili ani naši venkované. Cilka s Jirkou zjistili, že zemědělská osada leží také na ostrově, ale největší zvířata se tam podobají jelenům. Myslím, že se o ně bát nemusíme.“

Posádka nastoupila do letounu a začala si zvědavě prohlížet vnitřek.

Ani to nebylo obvyklé, normální posádky své dopravní prostředky většinou dobře znají, než se někam vydají, ale Vítek dokončil letadlo pozdě večer a nikdo se s ním nestačil seznámit, o nějakém tréninku nemluvě. Naštěstí to ani nebylo nutné.

„Jak nás rozmístíš?“ zeptal se Olda Vítka.

„To je tvoje starost,“ odmítl rozhodování Vítek. „Já sedím u řízení. Vedle mě by měl být někdo, kdo taky umí řídit. Ostatní sedadla mají před sebou obrazovky, další řízení tu už není.“

„Velitel by měl velet, zamlouvám si místo druhého pilota!“ přihlásila se rychle Cilka.

„Dobře,“ přikývl Olda. „Tím je určeno rozmístění pozorovatelů. Vedle Cilky bude sedět Jirka. Z druhé strany posadíme vedle Vítka Jarču, pak bude Pepek, Máňa a já.“

„Není chyba, aby velitel koukal dozadu?“ zarazila se Cilka.

„Není,“ řekl Olda. „Pozorovatelé budou hlídat do všech stran stejně pozorně. Objevit se dá nejvíc vpředu, ale když to vpředu přehlédnou, dají možnost těm vzadu. Můžeme to udělat i tak, že se pozorovatelé po každé zastávce posunou. Jen Vítek by zůstal na svém místě, ale on je přece konstruktér a trvalé místo prvního pilota si zaslouží.“

„To vypadá spravedlivě, jsem pro,“ řekla Cilka spokojeně.

„Tak pozor, poletíme!“ upozornil všechny Vítek. „Jen bych chtěl maličkost od velitele. Kterým směrem?“

„Vidíš!“ zamrzel se Olda. „Máš tu něco jako kompas?“

„Ano, dokonce ukazuje stejně jako na Zemi!“ ujistil ho Vítek.

„To je ostuda!“ zamrzel se Olda. „Velitel neví, kde je sever, ale vlastně na tom nezáleží. Vezmi to na jiho-jiho-východ. Chceme prozkoumat celý svět, takže na počátečním směru ani moc nesejde.“

„Koukejte, jak nám dole mávají!“ řekla Máňa.

Letoun se tiše vznášel necelý kilometr vysoko a stejně tiše zamířil směrem podle Oldy.

„Neleť moc rychle,“ žádal Olda Vítka. „Nejsme na to zvyklí.“

Vítek tedy letěl jen rychlostí kolem pěti set kilometrů za hodinu, aby pozorovatelé stačili sledovat terén pod nimi. Pod nimi byly převážně malé korálové ostrovy, ale Olda měl pravdu, ještě nebyli zacvičení.

„Oldo!“ ozval se mu po chvilce Vítek směrovanou telepatií. Pro ostatní mlčel, chtěl něco jen Oldovi. „Poslyš, když je tvoje ségra ďáblice, neměli bychom toho využít? Co bys měl proti několika menším pokusům s ní?“

„Je na to ještě malá!“ odvětil mu stručně, ale důrazně Olda.

„To přece nevadí, vždyť ji neublížíme!“ opáčil jen pro Oldu Vítek. „Až bude větší, snad ji přemluvíme, aby s námi spolupracovala aktivněji, ale i když je takhle mrňavá, můžeme s ní něco vyzkoušet.“

„Co třeba?“ přistoupil na jednání Olda.

„Víš, má v sobě zdroj elektromagnetismu,“ uvažoval Vítek. „Každá cívka bývá součástí nějakého laděného obvodu a ten se dá zjistit na dálku.“

„Kdyby to šlo, pak bychom ďáblu Sarimachielovi moc nepomohli,“ řekl Olda. „Proč by ďáblové čipovali vlastní lidi, kdyby je mohli zjistit pomocí elektromagnetů?“

„Vidíš, to mě nenapadlo!“ zarazil se Vítek.

Chvilku pak letěli mlčky, ale brzy se přiblížili k okraji nějaké větší pevniny. Mohl by to být i ostrov, ale přesně to nevěděli.

„Zastavíme se na úpatí toho horského hřebenu vpravo,“ telepatoval Vítek všesměrově pro všechny. „Myslím, že by se tam dalo umístit další robotické centrum.“

Přistál na přehledné kamenité planině. Všichni opatrně vystoupili ven, aby si protáhli kosti, jak to nazvala Jarča.

Vítek začal se stavbou robotického centra. Bylo daleko od dosavadních a šlo to pomaleji. Ostatní se rozběhli a rozletěli po okolí, u Vítka zůstal jen Olda.

„Možná máš přece jen dobrý nápad,“ řekl pořád ještě směrovaně Olda. „Cívka se možná zjišťovat dá, ale jde o to, na jakou vzdálenost. Ďábelský cejch na vybrané podněty sám aktivně odpovídal, proto byl sledovatelný až z družic. Cívku, i kdyby byla částí laděného obvodu, tak snadno nezjistíš. Sarimachiel to asi věděl, když se spokojil s nalezením a odstraněním čipu.“

„To vypadá logicky,“ uznal Vítek.

„Ďáblové potřebovali své lidi sledovat celosvětově z družic, nám by stačilo rozpoznat je na menší vzdálenost. Možná na dvacet metrů...“

„Kdyby to stačilo...“ zamyslel se Vítek. „Budeme se muset na Bóžu podívat. Vyřešit problém poznávání ďáblů by stálo za to. No což, nejprve dokončíme průzkum a pak...“

„Uvidíme!“ dořekl za něho Olda.

Pevnina byla rozsáhlejší a naši průzkumníci ji přičinlivě zaznamenávali do mapy. Dělal to nejčastěji Olda. Sledování směrem dozadu bylo nejméně atraktivní a i když se začali střídat, zadní sedadlo bylo nejméně oblíbené.

Olda se proto hned na počátku ujal kreslení mapy a jak to v takových případech bývá, už mu to zůstalo. Když se odvrátil od pozorovacích obrazovek a nebyly to právě zadní, hned za něho ochotně zaskočil ten, na koho právě vyšel zadní sektor. Olda nakonec strávil nejvíce času u obrazovky s docela slušným kreslícím programem, vyvinutým kdysi starými Mrzouty. Mělo to ale svá plus. Jako první viděl zpřesňující se obraz pevniny, včetně hor a řek.

Nad pralesní oblastí se zdrželi trochu víc. Obrazovky mohly ukazovat různé části spektra a šly přepínat z normálního světla na jiná pásma. Nejčastějším pásmem bylo infračervené, kde byla pod korunami stromů vidět větší zvířata. Mrzouti v infrasvětle viděli, ale i oni využívali možnost posunu spektrálních pásem.

Brzy objevili druhy, které by mohly být při setkání s bezbranným člověkem nebezpečné. Pod korunami stromů lovili tvorové připomínající pozemské šelmy. Nebyli to zrovna tygři, ale byli té velikosti. Letadlo se k nim několikrát sneslo níž a mezi korunami stromů kleslo až dolů, ale tihle tvorové byli plaší a rychle mizeli v pralesních houštinách.

„Proč se nás bojí?“ vrtěla hlavou Jarča. „Copak tu jsou dravci podobní našemu UFO? Nebo se už někdy s něčím podobným setkali?“

„Mohou být jen opatrní,“ snažil se to vysvětlit Olda. „Jsme prostě větší, a to už je dobrý důvod k opatrnosti samo o sobě, i když nás viděli poprvé. Každý dravec je hrozbou pro menší tvory, i když jsou sami dravci. Na Útočišti se nás zvířata nebála. Mrzouti predátory vyhubili a zvířata ztratila ostražitost. Tak tomu bývalo i na některých místech na Zemi, Didus Ineptus by o tom mohl něco vyprávět!“

„Co kdybychom ale vystoupili?“ zeptala se Jarča.

„Pak by poprvé spatřili člověka,“ souhlasil Olda. „Ale protože jsme naopak menší než oni, mohli by dostat chuť vyzkoušet si nás jako lovnou zvěř.“

„Mohli by časem ohrožovat kolonisty,“ odvodila z toho Jarča.

„Mohli, ale nebudou,“ tvrdil Olda. „Než se sem civilizace dostane, určitě to vymyslíme tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Myslím, že přírodní rezervace tady budou rozsáhlejší než na Zemi a pralesy zůstanou ještě hodně dlouho nedotčené.“

„Pořád uvažujeme o kolonizaci, ale zatím jsme sem pozvali jen dvě zemědělské rodiny,“ nelíbilo se to Máně. „Proč?“

„Protože si zatím na víc netroufneme,“ odvětil Olda. „I kdyby na Zemi nebyli ďáblové, nebylo by to tak snadné. Nemůžeme jen tak otevřít vesmír a pojďte osídlovat nové světy!“

„Proč ne?“ nesouhlasila s ním Máňa.

„Protože by se sem jako vždycky nahrnuli dobrodruhové z celého světa a udělali by nám z toho divoký Západ.“

„Nám?“ opáčila Máňa. „Jsme snad právoplatní vlastníci celého světa?“

„Nejsme,“ odvětil Olda klidně. „Ale ty ještě nevíš, že všechna tělesa Sluneční soustavy, Měsícem počínaje, jsou už rozprodaná soukromým osobám?“

„Jak – rozprodaná?“ zamračila se Máňa.

„Jednoduše,“ usmál se Olda. „Stačilo zajít si na příslušný úřad a nechat si za poplatek na sebe i na své dědice zaknihovat nějaký volný pozemek na Měsíci, Marsu i jinde.“

„To šlo?“ divila se Máňa. „Vždyť tam nikdo z těch lidí ani nebyl!“

„Ve Spojených státech je možné všechno!“ řekl Olda. „Měla sis ale pospíšit, teď už je všechno dávno rozprodané.“

„Neexistuje náhodou jakási dohoda o společném využití vesmíru?“ zkoušela to Jarča.

„Existuje,“ přikývl Olda. „Ale vztahuje se jen na státy. Soukromníci si mohou pozemky na Měsíci i jinde vesele prodávat už dnes. Už tam není kousek volného prostoru.“

„To není civilizace, to je bordel!“ řekla zhnuseně Máňa.

(Měla pravdu, ale o vlastnictví Měsíce se měli jiní lidé neblaze přesvědčit až později, při stavbě měsíčních základen. Žaloby kvůli „neoprávněnému obsazení soukromých pozemků“ na Měsíci by byly jistě směšné, kdyby nešlo o Američany... Ještě kurióznější bylo, když si jedna vychytralá žena nechala na sebe v roce 2010 zaknihovat slunce, aby pak na všech lidech světa požadovala poplatky za sluneční svit...)

„Jenže skutečný,“ drtil ji Olda. „To je ten pádný důvod proti okamžité kolonizaci Andělského světa. Druhý důvod proti právě likvidujeme, není to tady prozkoumané.“

„Řekla bych, že tento důvod je slabší a snadněji odstranitelný,“ podotkla Máňa. „I když je svět příliš velký a nás jen pár...“

„Něco zmapujeme, něco prozkoumáme,“ utěšoval ji Olda. „Zbytek necháme jiným. Jde nám o celkové obrysy pevnin, o velká a nebezpečná zvířata a především o jistotu, že tento svět nemá právoplatné vlastníky.“

„Tak nasedat, ať nám to trochu ubývá!“ přerušil je Vítek.

Přeletěli pevninu a byli zase nad mořem. Tohle ale nemělo tolik ostrovů a snad právě proto se nad ním poprvé dostali do nepříjemné situace.

Zastihl je tam totiž hurikán.

Vítkovo letadlo mohlo v případě potřeby letět i nadzvukovou rychlostí, ale Vítek se raději snažil uhnout živlům s cesty, nějak to ale špatně odhadl. Vletěli do deště a poryvy větru začaly letadlem smýkat. Vítek vyletěl výš, ale i když se dostal nad mraky, cloumání nepřestalo, jen zesláblo.

S pozorováním byl samozřejmě konec, všichni seděli připoutaní, Jarča byla celá zelená, protože jí bylo špatně od žaludku, Pepču to postihlo jen o pár minut později. Ostatní se drželi, výhodu měli zřejmě ti, kdo sami častěji létali. Nakonec se letadlo trochu uklidnilo, ale to už byli ve velké výšce, obloha nad nimi ztratila modrou barvu a byla černá, byly dokonce vidět hvězdy. K dovršení smůly se smrákalo, nastupovala noc. A tropické noci nastupují rychle.

„Co budeme dělat?“ protrhla ticho jako první Máňa.

„Počkáme, až to přejde,“ mínil Olda.

„Jak dlouho to může trvat?“ hekla Jarča.

„Tropické hurikány trvají na Zemi až několik dní,“ papouškoval Pepek nejspíš z některé středoškolské učebnice.

„To budeme tak dlouho tady?“ zděsila se Jarča.

„Dole jsou čtyři nouzová lůžka, kuchyňka a záchod,“ řekl Vítek. „Nepočítal jsem s tím, že bychom viseli ve výšce, ale teoreticky je to možné. Ležet se dá i tady v kabině, stačí vzít sem spacáky, ale dole na lůžku jsou popruhy k připoutání, nespadnete a nenatlučete si kokos, kdyby to s námi cloumalo. Ve spaní se můžeme střídat, v řízení taky.“

„Tak to zkrátka musíme vydržet,“ vzdychl si Olda. „Podělíme se o hlídky?“

Velitelská a řečnická otázka mají cosi společného: neočekávají odpověď.

Olda tedy navrhl další postup.

„Teď řídí Vítek a Cilka. Jirka, Jarča, Máňa a Pepek půjdou spát dolů. Jak je v letadlech zvykem, připoutají se a nebudou kouřit...“

Ovšemže tím vyvolal vlnu ulehčujícího smíchu.

„...a pokusí se spát, pokud jim to okolnosti dovolí. Za tři hodiny převezmu řízení a Vítek s Cilkou dole nahradí v postelích Jirku s Jarčou. Jarča bude řídit se mnou a Jirka to bude jistit. Pak převezme řízení on, spát půjdu já s Jarčou a řídit bude Jirka s Máňou. Pak už bude ráno, Vítek s Cilkou budou nejvyspalejší a jistě to bude veselejší.“

„Mě jsi vynechal!“ hlásil se Pepek.

„Jsi nejmladší, budeš spát,“ usadil ho Olda. „Aby to bylo spravedlivější, až se vyspíš, přijdeš sem pozorovat.“

„Nějak mi vadí, že jsi klukům zajistil poloviční dobu na spaní,“ protestovala Cilka.

„To je čistě vedlejší efekt toho, že je nás sedm a máme jen čtyři místa na spaní,“ pokrčil rameny Olda.

„Já bych to rozvrhla jinak,“ odpálila ho.

„To je možné,“ přijal to Olda. „Když ale budete vyspalejší, bude na vás větší spoleh.“

„Dobře, ale co když to bude trvat déle než jeden den a noc?“ strachovala se Máňa.

„Kdyby to mělo trvat déle, můžeme změnit směr pryč od toho a pokračovat v průzkumu na klidnějším místě světa,“ odvětil Olda. „Nemusíme postupovat po přesné dráze jako satelit.“

„Tak jdeme!“ řekla Máňa.

Sesoukala se dolů a za ní ostatní spáči. Chvíli se tam ještě dohadovali, pak dole zhaslo světlo a nastal klid.

Skoro hodinu viseli mlčky, zatímco pod nimi hurikán točil kolem mraků.

„Mám dojem, že se posunuje k západu,“ řekl Vítek suše.

„Myslíš tedy přeletět to a pokračovat původním směrem?“ zeptal se ho Olda.

„Byl bych pro,“ řekl Vítek. „Říkáš, že nevadí, když nebudeme postupovat přímo. Staří objevitelé také často obeplouvali pevniny a nevadilo jim, že neplují přímo.“

„Dobře, pokračuj, dokud se nedostaneme do klidnějšího pásma, kde se můžeme spustit pod mraky,“ souhlasil Olda.

„Máme tady malý radar,“ ujistil ho Vítek. „Tady ta malá obrazovka. Autobusy obvykle radar nepotřebují, ale my ano, proto jsem to sem dal zamontovat.“

„Co ty?“ obrátil se Olda na Cilku.

„Jsem pro,“ odvětila suše.

„Dobře, tak tedy jedeme dál,“ souhlasil Olda.

Letoun se lehce rozjel vpřed...

Po třech hodinách Olda přesedl místo Vítka a Cilka šla dolů budit další hlídku.

„Napadla mě další možnost,“ Vítek pečlivě směroval telepatii na Oldu. „Ukázat Božku chobotnicím. Znají prý člověka lépe než my, třeba na ní něco najdou. Můžeš přitom pohlídat, aby ti ji nepoškodily, ale myslím, že by to šlo.“

„Pouvažuji o tom,“ odsypal stroze Olda. „Nezdá se mi to jako špatný nápad. Jen aby nás nevyhodily. Slyšel jsem, že Němci odešli ze světa Xijtry se slibem, že se tam už neobjeví.“

„Neříkal jsi, že jsme výjimka? A že s mláďaty neválčí?“

„Zkusím se jich na to zeptat,“ slíbil Olda. „Kdyby měly řeči, odvolám se na to, že jsme jiný národ a nikdy jsme jim v nejmenším neuškodili.“

Mezitím přišli ještě trochu rozespalí Jirka s Jarčou. Jarča zasedla místo Cilky, Jirka se uvelebil za nimi.

„Přiznej se, že jsi to rozvrhl schválně, abych s Cilkou nebyl pohromadě!“ zkusil na Oldu Jirka dobrácky.

„Uhodl‘s!“ řekl Olda. „Zrovna tak jsem od sebe odtrhl Jarču od Vítka. Aspoň budeme všichni, sebe počítám taky, dávat víc pozor ven než se bavit navzájem.“

„Rošťáku!“ pohrozila mu Jarča. „Být pohromadě se mnou ti nevadí?“

„Nevadí, když to chceš vědět,“ usmál se. „Beztak koukáš víc po Vítkovi!“

Jarča se na něho podívala zle.

„To ti musela vyslepičit Mařka, ale já jí to nedaruju!“ zahrozila dolů.

„Spíš to přičti na vrub mým extra darům od Bísíáji!“ řekl Olda. „Vidím i podprahové jevy, jakých si ani ty nevšimneš.“

„To je ale nespravedlivé!“ řekl Jirka. „Proč jsi ty dary nedal všem?“

„Protože to neumím,“ odsekl Olda. „To už bys měl jako všichni vědět!“

„Neumíš nebo nechceš umět?“ popichoval ho dál Jirka.

„Něco neumím, něco ani nechci umět,“ odsekl Olda. „Bísíája měla schopnosti nad naší úrovní, vždyť jsi ji znal osobně! Možná ani nevím, co všechno mi dala. Něco z toho bych dal rád všem, jenže nevím jak...“

V té chvíli se ale zachvěl.

Byl to nápad zdánlivě obyčejný, ale přece jen neobvyklý. Nápad vzniklý spojením dvou impulsů, které v poslední půlhodině v tomhle období nudy dostal.

Předhodit Bóžu chobotnicím, aby se pokusily zjistit, co je v ní navíc. Přitom by také mohly vyzvědět, nakolik jemu samotnému Bísíája prodloužila život a jestli se mu to přece jen nepodařilo přenést to na další...

Letoun pozvolna obletěl svět. Cesta mu netrvala jako u Verna osmdesát dnů, zvládli ji za kratší dobu. Zakreslili přitom obrysy nejméně dvou pevnin a několik set ostrovů. Vítek založil dvacítku robostředisek a asi padesát teleportů. Nebyla to tak hustá síť jako v Útočišti, ale teleporty byly na lepších místech, především vzhledem k Evropě.

Olda rozhodl udělat po prvním okruhu kolem světa přestávku ke krátkému odpočinku, potěšení rodičů a zejména by vyhověl Vítkovi, protože ten chtěl postavit nové letadlo, které by lépe vyhovovalo. Zvenku by se moc nelišilo, ale uvnitř mělo být jiné uspořádání, lépe řešený odpočinek a střídání hlídek, lehátka dole oddělená tenkou přepážkou, lepší kuchyňka. Zvenku měly na letadle přibýt silné reflektory, změnu měl doznat program pro zakreslování map. Vítek tam chtěl zjednodušit zadávání vstupních údajů, některé přenést přímo z obrazovek.

Vítek si na stavbu letadla vyhradil týden, protože úprava programů pro kreslení map byla obtížnější než samotné sestavení letadla.

Errata:

26.05.2021 10:29