Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Životní síla

Po obědě se Bísíája s Oldou dostali konečně na náves k partě. Zvažovalo se rozhodnutí jít do jeskyně a nakonec to většina podpořila. Olda s Bísíájou se přidali a všichni vyrazili.

Jeskyně nebyla veliká, ale při troše nepohodlí se tam srovnali všichni. V nouzi by tam mohli přečkat i nepohodu, protože dovnitř nepršelo a stěny jeskyně byly suché. Jen Čertovi se tam nelíbilo. Požádal Oldu o dovolení jít si čichat ven a radostně vyrazil.

Uprostřed ležel balvan. Někdy to byl stůl karbanického doupěte, jindy se na něm dělila kořist pirátských výprav, podle námětu her to někdy bylo pohanské obětiště. V úzké štěrbině, do které se jeskyně vzadu zužovala, leželo několik vetchých pytlů. Nejčastěji představovaly kůže zabitých zvířat – kluci si občas hráli na pravěké lovce, takže tu měli i několik postarších luků a hromádku šípů.

Místní se smíchem vykládali Oldovi a Bísíáje, jak loni pracně vykopali obrovskou past na mamuta, za což všichni do jednoho sklidili výprask, když do pasti zahučel traktor a jeho rozzlobený majitel si pak obešel rodiče s požadavkem na úhradu škody. Všem hrozil soudem, až mu po krátkém dohadování dali co chtěl. Šlo ostatně jen o světlomety, rozpočítaná částka byla srovnatelná s průměrným kapesným, které postižení oželeli s vědomím, že to stálo za to. Po pasti prý zůstala na poli stopa, kam by případného zájemce kdykoliv dovedli.

Bísíáje se ta hra líbila a tvrdila, že doma si tak nehraje. Nejspíš měla pravdu, ta hra byla asi zajímavá jen v partě, sám by ji nikdo nehrál.

Z plošiny před jeskyní byl pěkný výhled na vesnici a kdo vyšplhal na skálu nad jeskyní, viděl daleko do kraje. Nahoře byly ještě zbytky zuhelnatělého dřeva z pálení čarodějnic, což se Oldovi dlouho nedařilo Bísíáje vysvětlit. Nakonec to prohlásila za hodně barbarský zvyk.

„Rozuměj, teď už to také považujeme za barbarství, ale ještě před několika sty lety se to považovalo za správné,“ zvážněl Olda. „Lidi tehdy věřili, že jim čarodějnice opravdu přináší zlo. Dnes víme, že čarodějnice obvykle nečarovaly a nebyl proto důvod je upalovat. Tehdy se to ale dalo chápat jako nutná obrana proti zlu.“

„Bylo by to barbarské i kdyby čarovaly,“ nesouhlasila s ním. „Ale co dnes? Ten oheň tu musel hořet ještě nedávno!“ postrčila špičkou nohy kus ohořelého dřeva.

„Tobě se oheň nelíbí?“ podíval se na ni. „My už na něm nikoho neupalujeme, nanejvýš roztápíme nějakou tu smůlu.“

„To se mi přece líbilo,“ přiznala. „Bylo to tvořivé. Ale ty čarodějnice, to není hezké.“

„Taky už z toho zůstal jen ten oheň,“ ujišťoval ji Olda, ale náladu jí už nevrátil. Raději jí rychle navrhl podívat se na místo legendární pasti na mamuty.

Domorodci je tam samozřejmě velice ochotně zavedli. Už tam žádná jáma nebyla, ale na jejím místě bylo v hlíně víc písku, takže měla světlejší barvu. Při zahrnování jámy zřejmě nikdo nehleděl na to, aby se horní vrstva ornice dostala opět nahoru.

„Slyšela jsem, že vaši předkové tak lovili mamuty ještě nedávno,“ usmála se Bísíája.

„Nevím, čemu říkáš nedávno,“ odvětil vážně Olda. „Podle vás to možná bylo nedávno, ale tady má čas jiné měřítko.“

„Chyba,“ komentovala to.

„My za to nemůžeme,“ pokrčil rameny.

Vraceli se do vsi společně a cestou si natrhali trochu ovoce na Panské zahradě. Čert se k nim přidal nedaleko od jeskyně a stěžoval si, že široko daleko není z psího hlediska vůbec nic zajímavého, pokud nepočítá hraboše, kteří ale z děr nevylezou a nevylezou.

Parta se rozešla jako vždy na návsi a Olda s Bísíájou pokračovali k tetiččině chalupě. Oldu napadlo vzít si srp a nůši a nakrmit králíky, Bísíája mu šla pomáhat a Čertovi zacházka také nebyla proti srsti. Netrvalo jim to ostatně dlouho a mohli si přitom v klidu povídat.

„Vždyť ti tentokrát tetička neříkala, že máš jít na trávu králíkům,“ chtěla vědět, proč to Oldu napadlo. „Předtím jsi plnil slib, ale teď už jsi žádný nedával?“

„Králíci potřebují trávu každý den,“ krčil Olda rameny. „Tetička by jim krmení donesla sama, ale proč jí nepomoci? Ona nám přece vaří a stará se o nás každý den.“

„Takže vy si takhle pomáháte?“ zajímala se živěji.

„No jistě!“ řekl Olda.

S košem trávy došli ke králíkárně, nakrmili zvířátka a Olda navrhl, že by ještě chvilku za chalupou trénoval. Za povzbuzování Bísíáji vyletěl do koruny staré hrušně, ve vzduchu se otočil a hladce přistál vedle ní. Tentokrát se na to lépe připravil a neupadl.

„Výborně!“ usmívala se. „Jak se zdá, síly máš dost. Mohli bychom si nacvičit, jak bys ji mohl někomu předat.“

„Ale komu?“ rozhlédl se Olda. „Čertovi?“

„Třeba!“ souhlasila Bísíája.

„Prrrotestuji!“ vrčel Čert a snažil se nenápadně zacouvat ke dveřím chalupy. „Pokusy na psech jsou hrrrozné barrrbarrrství!“

„Ale dělají se!“ pokoušel se ho usadit Olda.

„Ano, ale dělají je hrrrozní barrrbaři!“ trval na svém pes, připravený k útěku.

„Kdybys nebyl pokusný pes Bísíáji, dodnes bys neuměl mluvit. Jen bys kňučel a štěkal jako dřív,“ ujišťoval ho Olda. „Nejsi na tom takhle lépe?“

„Nemusíš se bát, žádná škoda ti nehrozí,“ uklidňovala ho také Bísíája. „Nedělej drahoty a pojď sem! Předávání síly nebolí, naopak je příjemné.“

„Jen aby!“ vrčel nesouhlasně, ale přišoural se k nim.

Bísíája nejprve Oldovi vysvětlila, k čemu je předávání životní síly užitečné, proč, kdy a jak se provádí.

„Obvykle ji dodáváš někomu, kdo ji nutně potřebuje, ale sám ji získat nemůže. Znalosti tohoto typu potřebují hlavně ti, kdo navštěvují světy nižších úrovní. Vezmi si třeba babičku Liškovou. Nemá idarchon a její životní funkce potřebovaly povzbudit. Proto ode mě nejdříve ze všeho dostala trochu životní síly. A podívej se na ni dnes, jak se zlepšila!“

Ovládání úplně nových orgánů v těle by bylo bez telepatické ukázky těžké, ne–li úplně nemožné, ale pomocí předávaných pocitů to Bísíája Oldovi rychle vysvětlila, takže si to mohl vyzkoušet, stejně jako se včera učil ovládat přimražení. Vyslal sílu do ležícího psa, ostražitě číhajícího a připraveného dát se na útěk. Její zbytky na okamžik způsobily zjasnění večerního šera slabou září.

„Ňaf!“ štěkl blahem Čert. „To bylo dobrý! Lepší než drbání za uchem!“

„Jak se teď cítíš?“ zeptala se ho Bísíája.

„Teď by tu měla být nějaká fenka!“ přál si Čert procítěně. „I kdyby ji hlídali dva vlčáci, roztrhal bych je oba!“

„Jestli se budeš prát, vysloužíš si nejen vodítko, ale i košík!“ varoval ho Olda.

„To je ti podobné!“ zavrčel pes. „Dej sem tedy místo vlčáků dvě fenky navíc!“

„Neboj se, nějaká se pro tebe jistě najde,“ usmála se Bísíája.

„Když ne teď, určitě se nějaké dočkáš,“ usmál se Olda. „Ještě bych rád věděl, k čemu je to předání síly dobré. Čertovi to zřejmě prospělo, ale on to přece nepotřeboval.“

„Předáním životní síly obvykle začínám péči o nemocné,“ řekla Bísíája. „Ale v mnoha případech tím i končím, protože to stačí. Samozřejmě ne když má člověk smrt na jazyku, ale běžné nemoci to léčí velmi rychle. Když má tělo sílu, poradí si i s běžnými bakteriemi.“

„Proč ses tedy zpočátku bakterií tak bála?“

„Protože jsem je neznala,“ přikývla. „Na některých vesmírech jsou takové, co člověka během čtvrthodiny rozloží na hromádku rosolu, ale vy je tu zřejmě nemáte. Ve vaší knize jsem sice o bakteriích ohrožujících lidi četla, ale musely by být podstatně agresivnější než ty, které jsem zatím zkoumala. Teď už o nich vím víc, ohrozily by jen opravdu slabé tvory, ale babička Lišková byla typickým příkladem. Když pak dodáš slabému tvoru životní sílu, získá schopnost zbavit se většiny bakterií sám.“

„Myslíš jako, že by to stačilo i na chřipku?“ zeptal se Olda.

Samozřejmě si chřipku jen představil v podobě rýmy, kýchání a zvýšené teploty.

„To vypadá na bakterie,“ pochopila to Bísíája. „Na ty by to mělo stačit.“

„To vypadá nadějně,“ obrátil to Olda. „Chřipku nemám rád.“

„Bakterie nejsou jediné, kdy můžeš životní sílu uplatnit,“ pokračovala Bísíája. „Dalším případem jsou úrazy. Na Lutyjotu jsem po jedné větrné bouři uzdravovala spousty raněných, ale křísila jsem i mrtvé. První co musíš udělat je uzavřít rány, ze kterých teče krev. Nejhorší jsou rány uvnitř těla. Když je nepoznáš, nech je jiným, snad tu nějaké odborníky máte. Když zastavíš krvácení, podívej se po zlomených kostech, to bude asi druhá věc, kterou bys měl přenechat jiným, aby nesrostly nakřivo. V ostatních případech přidej postiženému životní sílu. Tím nic nezkazíš, rány se začnou rychleji hojit a když jsou zlomené kosti postavené správně proti sobě, také rychle srostou. Na zaostalých světech tomu většinou říkali zázrak.“

„Něco jako s babičkou Liškovou?“

„Zdejší lékaři nemají vysokou úroveň, když nepoznali, že nešlo o samovolné zlepšení. Jinak by nemohli vytáhnout ten nesmysl s neoprávněným voláním sanitky. Možná to přičetli i předchozímu vlastnímu léčení, které ovšem nestálo za nic.“

„Zdejší lékaři nejsou zvyklí na léčení zázrakem.“

„Jejich chyba,“ odsekla. „Až sem přijdou naši, budou si na to muset zvyknout.“

Pokračovali tím, že si Olda cvičně zvedl několik těžších předmětů. Bylo to zajímavé i tak, starodávné kamenné drůbeží korýtko na vodu by rukama neuzvedl, ale idarchonem to zvládl jako nic. Vznášelo se před ním volně jako horkovzdušný balón.

„Zítra se spolu podíváme na vaši televizi,“ řekla vážně. „To už budeš připravenější.“

„To snad můžeme už dnes,“ pokrčil rameny.

„Přínos z vašich zpráv nebude tak velký, aby vyvážil škody ze všeho podprahového, co v nich je,“ řekla.

„Tetička se na ně dívá každý den,“ připomněl jí Olda.

„Chudák tetička!“ opáčila Bísíája. „Ale jsou věci, se kterými nic nenaděláme. Schválně si představ, jak by se tvářila na moji úpravu očí!“

„Máš pravdu,“ ustoupil Olda. S Bísíájou se hádat nechtěl, beztak měla pravdu.

Přišli právě včas k večeři, takže je tetička nemusela shánět. Když se navíc pochlubili nakrmenými králíky, byla tetička velice spokojená. Čert byl ještě spokojenější pod stolem, neboť tam u misky ohryzával kostičky. Včera si ho totiž povšimla sousedka a dnes tetičce pro pejska donesla malé přilepšení od oběda.

„Ani jsi mi neřekl, kdy máte být zítra u paní učitelky,“ zeptala se tetička Oldy při jídle. Zřejmě tu otázku považovala za důležitou, když nevydržela čekat až dojedí.

„Zítra k paní učitelce nepůjdeme,“ ujistil ji Olda. „Všechno už s námi nacvičila.“

„Oldo!“ pozvedla tetička obočí. „To snad ne! To přece není možné!“

„Je,“ trval na svém Olda. „Bísíája je totiž pěvecký zázrak a na neděli už všechno umí.“

„Tomu se mi nechce ani věřit,“ řekla tetička. „To by mě musela přesvědčit.“

„Stačí po večeři?“ ohradil se Olda. „S plnou pusou se nedá zpívat!“

„Samozřejmě až po večeři,“ souhlasila tetička.

Dojedli a Olda se hrnul k mytí nádobí, ačkoliv o tuhle práci doma nikdy moc nestál.

Tetička ani nezapínala televizi, jak se třásla na zpěv. Bísíája se mile usmála, nadechla se a spustila. V nízké sednici zněl její hlas pochopitelně jinak než ve velké třídě, ale v kostele to bude úplně jiné, uvědomil si Olda. Nevadí, Bísíája se s tím jistě vyrovná. Všiml si ale, že ten zpěv není jednoduchý. Bísíája nezpívala jako lidé, ale přidávala k tomu pomocí telepatie další hlas. Dohromady to znělo vznešeněji než by se dalo čekat.

„Přestaň šplouchat s tou vodou, umeju to potom!“ nařídila tetička Oldovi po první písni. „Vždyť je to hřích rušit tak andělský hlas!“

Určitě netušila, jakou pravdu říká...

Olda se tedy vrátil na své místo u stolu vedle Bísíáji.

„Můžeme zpívat oba,“ navrhl tetičce mezi dvěma písněmi.

„No dobře, zkus to!“ svolila.

Další písničku zpívali společně. Olda si tentokrát dával pozor, ale jen si utvrdil dojem, že zpěv Bísíáji není omezený na slyšitelný zvuk, ale zní i v telepatickém spojení. Dokonce se mu zdálo, že i jeho vlastní zpěv se trochu dělí.

„Úžasné!“ zatleskala tetička, když skončili. „V kostele to teprve bude krása!“

„Už věříš, že to Bísíája umí?“ neodpustil si Olda.

„Nádherně to umí,“ rozplývala se tetička nadšením. „Ale nevěděla jsem, že i ty umíš tak krásně zpívat! Budete zpívat spolu?“

„Podle potřeby,“ zchladl trochu Olda.

„V kostele to jistě bude ještě hezčí,“ uvažovala tetička. „Tam každý zpěv zní tak nějak velebněji, natož tenhle! To bude mít pan farář radost!“

Pro samé zpívání jim nezbyl čas na televizi, ale tetička ničeho nelitovala. Za mlada ráda zpívala a znala spoustu písniček. Zkoušela je Bísíáje předzpívat a ke svému údivu zjistila, že si je Bísíája neuvěřitelně rychle zapamatuje.

„Ty bys mohla, děvenko, zpívat i na koncertech,“ povzbuzovala ji nadšeně.

Olda se na to jen usmíval, když to překládal. Kdyby tetička věděla, koho to učí zpívat! V Bibli je přece andělský zpěv popisován jako něco úžasného a je to nejspíš pravda.

„Poslyš, vy tam u vás nezpíváte?“ napadlo najednou tetičku. „Nemohla bys mi zazpívat něco od vás? Jakže si to u vás říkáte?“

„Ogdurové,“ přikývla Bísíája – a spustila.

Olda údivem otevřel pusu. Zpěv pozemských písní zvládla Bísíája snadno, ale co teď slyšeli, a nejen slyšeli, ale i vnímali v telepatickém cítění, to stálo za to! Zdálo se, že Bísíája zpívá dvojhlasně, nebo možná i trojhlasně! To byl ale zážitek!

Když skončila, tetička si jen povzdychla: „Děvenko, zpíváš jako anděl!“

„Myslíte tamten?“ ukázala Bísíája s andělským úsměvem na obrázek nade dveřmi.

„Skoro bych věřila, že je tomu tak,“ řekla tetička.

Bísíája s Oldou na sebe mrkli – už i to mrkání zřejmě správně odkoukala.

Neřekli ale nic. Jen popřáli tetičce dobrou noc a zamířili na pec.

Tetička jim také popřála, zhasla a odšourala se do komory. Olda si byl ale jistý, že něco takového ještě nezažila.

Errata:

19.07.2021 09:21