Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Cilka

Odchodem Bísíáji tetička posmutněla, ale ani Oldovi nebylo do zpěvu. Neměl radost ani z dárků na rozloučenou, právě protože byly na rozloučenou. Ani Čert nebyl živý jako jindy. Pan Prskavec na posteli neříkal nic, ale tvář měl mokrou od slz. Předtím vypadal, jako kdyby byl bez sebe, nebo aspoň spící, ale jak se zdálo, aspoň část z toho vnímal.

„Andílek!“ vzdychl si jenom. „Ona byla opravdu andílek!“

Oběd snědli ve třech, pan Prskavec už zase vstal, i když ztěžka. Tetička si přidávala do polévky místo soli cukr, naštěstí jen málo, než si toho všimla.

„Co budeme dělat, až si pro ni přijdou rodiče?“ vyhrkla najednou.

„Víš přece, že sem její rodiče nepřijdou,“ ujišťoval ji Olda. „Naopak, ona jde k nim.“

„Myslím tvoje rodiče,“ řekla tetička dotčeně. „Svěřili mi ji a je pryč. Co jim řeknu?“

„Táta s mámou věděli, že je Bísíája anděl,“ ujistil Olda tetičku. „Až jim řekneme, že se vrátila domů, nebudou se tomu divit.“

„Ale co mi to říkali, že jim za ni její rodiče zaplatili?“

„Chtěli ti to zaplatit ze svého,“ přiznal Olda. „Chápali to jako svou povinnost pomoci.“

„Já snad nemám povinnost pomáhat potřebným?“ zaškaredila se tetička. „Žádné peníze si nevezmu. Ale bude se mi po ní stýskat. Byla taková milá... a už uměla pěkně česky.“

„A kdo mě zase tak hezky pohladí?“ stýskal si pod stolem Čert. „Ona to uměla nejlíp!“

„Něco mě snad naučila,“ utěšoval ho Olda, pohladil ho po hřbetě a přidal mu navíc trochu éterické energie, až se pejsek zatetelil blahem.

„Ty to umíš taky?“ podíval se na svého pána vděčně.

„Když budeš poslušný pes, bude to častěji...“ sliboval mu Olda.

„Už nebude andělsky zpívat na kůru...“ a tetičce zase vhrkly do očí slzy.

„Prosím tě, teti, chápej to jinak!“ utěšoval ji Olda. „Kolik lidí slyšelo v posledních tisíci letech hlas skutečného anděla? Ti v kostele, učitelka Ehrerová, ale nejvíc přece zpívala tady, ve tvé chalupě! Všude jinde zpívala naše pozemské písně, ale tobě zpívala jejich, andělské!“

„Já ji měla ráda...“ vzlykala tetička.

„Já jsem ji měl taky jako sestřičku!“ změkl Olda.

V té chvíli se ale ozvaly sirény a kolem domu jim projela směrem do vesnice dvě další houkající auta, ani si nestačili všimnout, co je to zač. Byly to snad policejní posily? Že by to tam ještě neskončilo?

„Půjdu se podívat do vsi, jak je to s Prskavcovými,“ rozhodl se Olda.

„Ty tam chceš jít?“ zděsil se nemocný. „Ti chlapi jsou zlí, ublíží ti!“

„Až do vašeho domu nepůjdu,“ řekl Olda. „Jen to s Čertem obhlédneme. Už víme, že váš John poslouchá ďábla, ale nevíme, co je s ním a s těmi dalšími chlapy, co byli u vás.“

„Dávej na sebe aspoň pozor!“ prosil ho pan Prskavec.

„To budu,“ sliboval Olda.

Pak bez ohledu na nesmělé protesty tetičky vyšel opatrně s Čertem na dvorek, pak na ulici a zamířili spolu do vsi.

Parta dětí byla jako obvykle na návsi, ale všichni byli nějak zaražení. Hned první pohled Oldovi řekl, že chybí Cilka. Zdržela se prý doma.

„Viděli jsme vašeho Čerta,“ přivítal Oldu Jirka Rovný. „Člověče, ten pes jako kdyby si hrál na špióna, koukal se do okna u Prskavců, ještě než tam přijela policie.“

„Policie?“ zajímal se Olda.

„Jo, policie,“ sděloval mu nadšeně Jirka, šťastný, že to může sdělit někomu, kdo ještě nic neví. „U Prskavců byla policie. Bude to jistě ve zprávách, prý tam našli spousty falešných dolarů, říkali, že je to největší úlovek za celé tisíciletí, aspoň v Čechách. Pak tam ale vypukla nějaká přestřelka, ještě teď tam jsou dvě záchranky... Jeden z té bandy jim pak ujel. Honili ho, měl jsi vidět ten závod! Bavorák, za ním dvě policejní škodovky!“

„Já jsem to viděl!“ řekl Olda.

Hned by si ale nejraději dal přes pusu, přece jim nemůže říci, jak to skončilo?

„Vlastně ano, jeli kolem vás!“ připustil Jirka. „Zajímalo by mě, jestli ho chytli.“

„Nechytli,“ řekl Olda. „Na křižovatce u křížku jim vjel do cesty náklaďák a ten bavorák jim pak docela snadno ujel.“

„Jak to víš?“ podíval se na něho nedůvěřivě Jirka.

Olda si až teď uvědomil, že na křižovatku u křížku není od tetiččiny chalupy vidět.

„Nebyli jsme doma,“ přiznal. „Proto jsme to viděli.“

„Teď tam jsou jen záchranky,“ hlásil nadšeně Jirka.

Takže ta dvě auta nebyly policejní posily, ale záchranky. A ta přestřelka... proto asi ten ďábel tak ujížděl! Olda se přistihl, jak policisty obdivuje – postavit se samotnému ďáblovi, to chtělo odvahu! Ačkoliv, mohla to být i neznalost věci, nemuseli vědět, do čeho jdou. Nicméně ho aspoň na chvíli zahnali – a Bísíája to za ně dokončila. Teď už se o Oldu nebudou starat... ještě kdyby tušil, jak dlouho ten klid vydrží...

„A vlastně, kde máš Bísíáju?“ napadlo teprve teď Milenu.

„Odjela,“ řekl Olda. Málem se z toho rozbrečel, jak mu to najednou přišlo smutné.

„Někam na výlet?“ zeptala se Milena.

„Ne, domů,“ odvětil lakonicky Olda.

„Domů? Vždyť jsi... říkal jsi, že je to mimozemšťanka!“ zpozorněl i Jirka.

„Právě!“ řekl Olda. „Vrátila se do svého vesmíru. Na tomhle světě už není, rozumíš?“

Teď už toho bylo na něho příliš, nevydržel to a rozbrečel se. Ostatní ho obstoupili, ale nikdo se mu kupodivu nesmál.

„Třeba se zase vrátí,“ utěšovala ho Milena.

„Jo, vrátí!“ brečel Olda. „Říkala za sto let! Víte, jak je to k nim daleko?“

Nikdo na to neuměl odpovědět.

„Nemůže to být tak daleko!“ napadlo najednou Jirku. „To by musela být starší! Vždyť vypadala sotva na deset let, víc ne.“

„Bylo jí patnáct,“ řekl Olda. „Co vy víte, jak rychle na takové cestě plyne čas?“

Na to už teprve nikdo nenašel argument. Zatrápená relativita!

„Třeba se jí stýskalo,“ nadhodil Jarda Zimák. „Víte, docela toho tady dost stihla. Co všechno s námi zažila... jantarové šílenství, jeskynní lidi, Kačák, houpání na vrbě...“

„...a taky potěšila staříčky!“ přidala Milena. „Všichni ji měli rádi.“

Místo aby Oldu rozveselili, dostali se postupně do ufňukané nálady všichni. V nejvyšší čas ale přišla Cilka.

Když ji Olda spatřil, pozorně se na ni podíval.

Zdánlivě vypadala jako jindy. Sebevědomá, čilá, se dvěma copánky a nosíkem plným pih. Jenže – už to není stejná Cilka jako včera, napadlo Oldu. Jestli je pravda, co věděli z celé party jen on a ona, pak tahle dívenka za týden zvedne do výšky očima třeba i tatínkovo auto.

„Ahoj, Cilko,“ pozdravil ji jako ostatní.

„Bísíája se vrátila domů!“ sděloval jí rychle Jirka, aby to řekl dříve než ostatní.

„Už to vím,“ řekla Cilka klidně. „Říkala mi, že se dnes vrátí.“

„A taky tě něco naučila, viď?“ zaměřil se na ni Olda telepaticky.

„Já vím, že to víš!“ odpověděla mu právě tak beze slov a jen pro něho. Znamenalo to, že umí přinejmenším telepatii, ačkoliv ta i Oldovi fungovala skoro ihned.

„Co chcete, doma je doma,“ dodala klidně nahlas. „Všude dobře, doma nejlíp.“

„S jantarem ale máme konec, škoda,“ vzdychl si Jirka.

„Proč?“ opáčila Cilka. „Olda to přece umí taky!“

„Olda?“ vyhrkl Jirka jako první a jediný, ostatní jen zůstali zírat.

„Bísíája mi řekla, že to Olda umí,“ opakovala Cilka. „Já jí to věřím. A teď, když už to Prskavec nebude skupovat, bychom si to mohli zkusit jen pro nás, ne?“

„A ještě za to platil falešnými dolary, darebák!“ nadhodil Jirka.

„Ba ne, za ten jantar platil pravými,“ řekl s jistotou Olda.

„Jak to můžeš tvrdit?“ vyskočil Jirka.

„Prostě to vím,“ řekl Olda. „Můžete to zkusit. Když přijdete do banky s podezřením na falešné peníze a chcete je prověřit, nestane se vám nic i kdyby falešné byly. Jen byste o ně přišli. Když ale budou pravé, dostanete je zpátky, nebo za ně dostanete naše peníze.“

„To je asi pravda, ale jak můžeš vědět, které dolary jsou pravé, když jsi je ani neviděl?“

„Prostě to vím,“ řekl Olda. „Už byste mi snad mohli trochu věřit, že si nevymýšlím.“

„Já ti věřím, že si nevymýšlíš,“ dorážel dál Jirka. „Jen mi nejde na rozum, jak to můžeš vědět. Jasnovidec snad nejsi.“

„Jasnovidec nejsem,“ souhlasil Olda. „Vím to od Bísíáji. Ale radši se mě neptejte, jak to mohla vědět ona.“

„Málo platný, byla to mimozemšťanka,“ povzdychl si Jarda Zimák. „Některé věci pro nás zůstanou navždycky záhadou.“

„Některé možná,“ přikývl Olda. „Zvlášť když o některých ani nevíme...“

Řeč se pak vrátila k tématu Prskavců, protože – málo platné, když do domu na vesnici vtrhne policie, zatkne jeho obyvatele a zabaví tam něco nezákonného, navíc s přestřelkou, kdy musí přijet hned dvě sanitky, pak se o tom zákonitě povídá po celé vsi.

„Prý jim taky zmizel dědeček,“ řekl neurčitě Jirka.

„Toho jsme jim s Bísíájou odvezli,“ řekl Olda. „Škoda, že jste to neviděli. Vezli jsme ho přes cizí vesmír a hovořili jsme tam s obrovskou dvoumetrovou chobotnicí!“

„Tys’ byl v cizím vesmíru?“ zůstal Jirka, jako by vedle něho udeřil blesk. „Jaké to tam bylo? Můžeš nám ukázat, jak to tam vypadá?“

„To nejde,“ řekl Olda smutně. „To uměla jen ona. A byli jsme tam jen krátce.“

„Nevadí, povídej!“ vybídla ho Cilka.

Olda tedy začal povídat o své krátké cestě cizím vesmírem. Byl tam, pravda, jen na pár okamžiků, ale pamatoval si spoustu detailů.

„Co kdybys nám tu chobotnici raději nakreslil?“ napadlo najednou Cilku.

„Neumím kreslit,“ přiznal Olda.

„To nemluvíš pravdu!“ řekla vítězně. „I když asi neúmyslně. Umíš malovat jako anděl, jen o tom možná sám nevíš. Bísíája mě to naučila a co umím já, umíš i ty, neříkej, že ne!“

Podíval se na ni udiveně.

„To že tě naučila?“ vyhrkl. „Malovat jako uměla ona?“

„Jo,“ potvrdila. „Pojďte všichni k nám a Olda nám nakreslí pár obrázků cizího vesmíru. To jste zaručeně nikdy neviděli a na vlastní oči nejspíš ani neuvidíte!“

Parta se zvedla jako jeden muž a jako procesí šla k Macounům. Cilka se letmo zeptala na souhlas rodičů, pak všechny zavedla do svého pokojíčku a vytáhla pastelky a čtvrtky.

„Vážně jsem nečekala, že budu nejprve učit já tebe,“ usmála se na Oldu spokojeně.

Pak už pokračovala telepaticky, směrovaně jen na něho.

Základem byla schopnost zapamatovat si každý obraz do posledního detailu, ale tu díky Bísíáje měli. Druhá přidaná schopnost umožňovala položit si zapamatovaný obrázek na papír. Změnil se v cosi podobného dětským omalovánkám, stačilo je vybarvit, ale to nebylo těžké. Vzniklo tím něco úchvatného, nad čím zůstával i dospělým rozum stát.

Cilka namalovala Bísíáju. Vystihla ji skvěle, portrét vypadal lépe než od akademického malíře. Olda zatím namaloval obrovskou chobotnici, jak se před nimi náhle vztyčila z mlází nepozemské džungle.

„Máš tam chybu,“ neodpustil si Jirka a ukazoval Oldovi na obrázek. „Chobotnice přece mají osm chapadel a ty jsi jich nakreslil devět.“

„Jůžiš, Jirko!“ vyprskla Cilka. „Vážně ti nedošlo, že to je z jiného vesmíru? Dám ruku do ohně pravdy za to, že to má Olda správně!“

„Je to tak,“ potvrdil Olda. „Mimozemské chobotnice jsou větší než člověk, mají devět chapadel, žijí na suchu, šplhají po stromech a mluví!“

Každá ta informace vyvolávala údiv, ale nikdo už nepochyboval.

Pak malovali dál. Cilka nabídla papír a tužky všem, ale nikomu se nechtělo ztrapňovat, když ti dva malovali tak úžasně. Všichni raději přiznali, že by to tak nedovedli.

Cilka si vzpomněla, jak Bísíája vytvrzovala jantarové předměty a namalovala ji u ohně, jak drží v ruce kus jantaru se zalitou vosou. Obrázek, že by mohl rovnou na výstavu.

Olda zatím namaloval v nepozemské džungli modravě světélkující bránu, kterou právě proskakoval malý černý pejsek.

„To jsem já!“ neudržel se Čert a všem tak připomněl, že není jen tak obyčejný pes.

Ačkoliv bylo malování výsadou Oldy a Cilky, ostatní jim vytrvale koukali přes ramena.

Olda maloval třetí obrázek z nepozemského lesa. Ale nikdo už se neodvážil zkritizovat podivný osmikřídlý hmyz, který se tam vznášel u jednoho bizarního květu.

Cilka zase namalovala Bísíáju v krásných šatičkách, vycházející z kostela. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí, ale jen Olda tušil, o čem to asi bylo.

„Neřekl jsi nám ještě, Oldo, co jste v tom kostele dělali,“ napadlo Cilku najednou.

„Zpívali jsme tam,“ ujistil ji klidně Olda. „Bísíája zpívala jako anděl. V kostele je navíc báječná akustika, říkala to i Ehrerová. Zeptejte se jí na to, nebo někoho, kdo tam byl!“

Místní učitelka byla ale pro všechny autorita, takže to nikdo nezpochybňoval. Nikoho nenapadlo vyzvat Oldu ke zpěvu a další malování probíhalo stejně potichu jako dosud.

Olda i Cilka při malování mlčeli a zdálo se, že jsou plně zaujati kresbou, ve skutečnosti spolu stále potají telepaticky hovořili.

„Bísíája mi říkala, že mě všechno naučíš, až bude pryč,“ začala opatrně Cilka.

„Mně zase nakázala, abych ti pomohl,“ přisvědčil. „Takže naučím.“

„Moc se mi ale nechce, abys mě učil,“ namítala. „Jsem přece o rok starší než ty.“

„No a?“ opáčil klidně. „Já to zase umím skoro o měsíc déle a učila mě to ona sama. Jen nevím, jak to zařídit, abychom byli spolu sami. Nezdá se mi dobré, aby u toho byla celá parta, když ty úpravy máme jen my dva.“

„Ty je neumíš předat dalším?“ podívala se na něho pátravě.

„Ne,“ řekl. „Bísíája nám mohla dát jen malou část svých schopností. Rozšiřovat je po světě nemůžeme, jen používat. Viděla jsi ale, jak účinkuje potěšení na starší lidi?“

„Viděla,“ souhlasila. „Babičce Liškové začaly růst třetí zuby, přestala nosit brýle a prý si chodí sama na nákupy s taškou a bez hole. U babičky Zavoralové teď doktoři v nemocnici zjistili, že je skoro zdravá. Tvrdili prý, že je zázrak, aby rakovina sama od sebe ustoupila.“

„On to přece zázrak byl,“ souhlasil Olda vážně. „Neviděli jsme Bísíáju křísit mrtvé, ale nepochybuji, že by to dokázala.“

„Víš, Oldo, mám nápad, jak to zařídit, abychom my dva zůstali spolu sami,“ zamyslela se Cilka, což ovšem Olda vnímal, jako kdyby to řekla nahlas.

„Jak?“ zeptal se jí opatrně.

„Každým rokem mám ve škole problémy z matematiky,“ řekla Cilka. „Prostě mě nikdy nebavila, jsem na ni pitomá. Bísíája tvrdí, že ji od teďka umím, ale můžeme toho využít. Když tě přivedu k mámě a tátovi jako matematického fenoména, a tím podle Bísíáji jsi, mohl bys mě doučovat matematiku.“

„Jestli máš paměťovou pihu od Bísíáji, budeš matematický fenomén i ty,“ ujistil ji.

Podívala se na něho nedůvěčivě, ale pak jen pohodila hlavou.

„Možná, ale to je vedlejší,“ uvažovala. „Když zorganizujeme doučování, kdo se nám do toho bude míchat? Každý od toho půjde pryč a nikomu nepřijde nápadné, že jsme sami. Místo matematiky bys mě mohl učit, jak se zachází s tím... no, víš s čím.“

„Tedy, ty jsi hlavička!“ pomyslel si a podíval se na ni obdivně.

Cilka samozřejmě zrudla a aby to zamaskovala, ukázala na Oldův obrázek.

„Prosím tě, co je tohle?“ vyhrkla nahlas. „Ty jsi byl na více světech?“

Byl to obraz otvoru do cizího světa, ale nebyla tam džungle, jako na ostatních Oldových obrázcích. Byl to pohled do nevlídné, skličující pustiny s jedovatě zeleným jezerem, nad nímž se vznášela divná oblaka fialové mlhy, přecházející do tmavofialových mraků. V popředí byla červená kamenitá půda, ale nerostla na ní ani jediná rostlinka a celkový dojem byl skličující, až odpuzující. Stranou se válely nějaké kovové trosky, nedalo se rozpoznat, co to bylo.

„Tam jsem naštěstí jen na okamžik nakoukl,“ řekl Olda vážně.

„Vypadá to tam opravdu odpudivě,“ schválil mu to Jirka. „Ty jsi tam tedy nebyl?“

„Nechtěl bych tam ani za zlaté prase,“ přikývl Olda. „Je to tam příšerné a navíc, a to se ani nedá nakreslit, je tam všechno hrozně radioaktivní. To jezero prý v noci svítí strašidelným a přitom vražedným modrým světlem.“

„Prosím tě, co je to za děsný svět?“ zachmuřil se Jirka.

„Náš sousední vesmír,“ přiznal Olda. „Dobře si ho prohlédněte, aspoň podle jména ho prý znáte, ačkoliv ho nikdo z vás nikdy neviděl, protože kdo se tam dostal, živý se už odtud nevrátil! Bísíája říkala, že by tam člověk nepřežil ani deset minut.“

„Strašíš nás, jako kdyby to bylo něco hororového,“ řekl zamračeně Jirka.

„Ale on to je horror,“ přikývl Olda chmurně. „Ten svět je skutečně příšerný. Bísíája mi ho ukázala nechtěně, ani ona se tam neodvážila, ačkoliv se s mimozemskými chobotnicemi domlouvala, jako kdyby je znala... Vždyť právě kvůli tomu světu uvízla u nás, na Zemi...“

„Co je to za svět?“ zeptala se nahlas vážně Cilka.

„Našel jsem u tetičky, že se jmenuje Gehenna,“ odvětil Olda. „Tisíce let už lidé o tom světě vědí, ale pořád doufají, že je to mýtus. Bohužel není. Gehenna, které se miliony našich předků právem obávaly, existuje a tady ji máte. Dobře si ten obrázek prohlédněte, nikde jinde nic takového neuvidíte. Viděl jsem to jen krátce, ale na to se nezapomíná.“

„Gehenna... to mi ale nic neříká,“ řekl Jirka.

„Česky se to řekne Peklo,“ dodal Olda. „Pravé Peklo, domov ďáblů.“

„Peklo je přece pohádka!“ odfrkl si nesouhlasně Jirka.

„Není!“ zastala se Oldy Cilka. „Pravé Peklo určitě není neškodné jako to v pohádkách. Ale nezávidím Oldovi, že to viděl. Už podle toho obrázku není o co stát.“

„Děláš, jako kdyby ses tam podívala také!“ utrhl se na ni Jarda.

„Neviděla jsem to,“ odvětila Cilka klidně. „To z nás viděl jen Olda.“

„Jak tomu můžeš, proboha, věřit?“ pokračoval Jarda.

„To není víra, já to vím!“ odsekla Cilka.

Návštěvu u Macounů ukončili, když Olda i Cilka prohlásili, že je od kreslení bolí ruce. Všichni jim to věřili, stihli namalovat každý aspoň deset obrazů, za jaké by se nemusel stydět ani profesionální malíř.

Cilka se přitočila k matce a nadhodila, že by ji mohl Olda doučovat matematice. Matka se na ni podívala udiveně.

„Nechodí ten kluk náhodou o třídu níž?“ podívala se na dceru přísně. „Podívej se na něho, je skoro o půl hlavy menší než ty.“

„Prosím tě, mami, to snad nerozhoduje,“ namítala Cilka. „Důležité je, že je to fenomén a matiku ovládá jako nikdo jiný.“

„A ty mu tak věříš?“

„Jistě. Vyzkoušej si ho!“

Paní Macounová ale nejevila chuť někoho zkoušet z matematiky. Cilka věděla, že měla sama v tomtéž předmětu ve škole potíže. Aspoň vím po kom jsem, komentovala to kdysi drze, za což si vysloužila výchovný pohlavek.

Důležité ale bylo, že se paní Macounová rozhodla Oldu na zkoušku přijmout do funkce soukromého učitele. Naštěstí se neptala na jeho známky z matematiky, dvojka by se jí nezdála věrohodná. První doučování si sjednali až na zítřek. Cilka musela sehrát chuť do matematiky, zato nemusela hrát ochotu odložit to aspoň o den.

Parta tedy odešla v plném počtu na náves, ale nic se nedozvěděla. Od Prskavců mezitím odjela policie, záchranky i podivné návštěvy, dům byl nezvykle tichý, ani záclony v oknech se nepohnuly. Čert navrhl oběhnout dům zezadu a podívat se do oken, ale Olda mu to nedovolil.

„To už je nejspíš vyřízené,“ řekl. „To už není naše věc.“

„Co ale budeme dělat? Nepůjdeme na Kačák?“ navrhl Jirka.

„Bísíája už s námi nebude,“ řekla Cilka. „Navíc to vypadá na déšť. Pojďte na Panskou zahradu, je to blíž!“

Bylo to blíž a vyhovovalo to všem. Cilka už zase snadno prosadila svou.

Chvíli tam trhali ovoce a rozebírali události.

„Malej Johny to teď bude mít těžký,“ uvažovala Milena. „Jestli mu tatínka zavřou, asi mu spadne hřebínek!“

„Jen ho nelituj, zaslouží si to, náfuka jeden,“ odpálil ji Jirka.

„Uvidíme,“ pokrčila rameny Cilka. „Jestli přijde ke křížku jako normální kluk, ještě bych ho brala. Jestli ze sebe bude pořád dělat Supermana, není mu rady ani pomoci.“

Obloha se pozvolna zatáhla a začalo mžít. Parta se rozpustila, všichni spěchali domů.

„Pozval bych tě k nám, nechceš?“ osmělil se Olda navrhnout tajně Cilce. Dával si ale dobrý pozor, aby to směroval jen na ni.

„Co tam?“ usmála se na něho přezíravě. „Chceš mě lákat na sbírku motýlů? Ale jdi!“

„Měl bych ti nejprve něco dát,“ ospravedlňoval se rychle. „A pak jsem si myslel, že bys ráda věděla, co jsme dnes ráno tahali přes cizí vesmír. Nechci mít před tebou tajemství.“

„Je to tak zajímavé?“ odmítla to se špatně sehranou lhostejností.

„Byli jsme tam čtyři,“ pomyslel si rychle. „Když odečteš Čerta, tak pořád ještě tři.“

„Kdo všechno?“ zpozorněla. „Bísíája, ty, Čert – a kdo ještě?“

„Dědeček Prskavců,“ řekl Olda. „Teď je u nás i s postelí.“

„Leží u vás? Co že zrovna tam?“

„Neměli jsme ho kam dát,“ sdělil jí tajemně. „Doma jsme ho nechat nemohli, to by asi nepřežil. Chceš ho vidět?“

„Dobře, ukecal jsi mě,“ kývla.

V nastávajícím mrholení změnila směr a místo domů šla s ním.

„Jak jste ho... i s postelí, říkáš?“ nevydržela po několika krocích.

„Tam jsi měla být!“ pomyslel si. „Pralesem cizího světa letěla postel, dole běžel Čert, nad tím letěla Bísíája a já.“

„Vy jste letěli?“ zarazila se. „Oba? Počkej, Bísíája mi říkala, že bychom měli spolu těšit lidi, ale o létání se nezmiňovala.“

„To tě mám taky naučit,“ sliboval Olda. „Kvůli léčení lidí jsi idarchon dostala, ve dvou to jde lépe než jednomu. Ale není to jen tohle. Mám tě naučit všechno, tedy i létání.“

„Já to tušila!“ došlo jí. „Proto jsi byl tak dobrej!“

„Částečně proto,“ přiznal. „I když zpočátku ne. Až očima uzvedneš své první peříčko, uvidíš! Já měl z toho radost, jako kdybych očima zvedl auto!“

„Přehánění, to ti jde nejlíp!“ zpražila ho.

„Tys to neviděla, ale Bísíája to auto očima zvedla!“ odrazil její pochyby.

„Vážně?“ podívala se na něho udiveně.

„Vážně,“ přikývl.

To už byli u vrátek a Olda ji vedl na dvorek.

„Teti, vedu k nám návštěvu!“ upozornil telepaticky tetičku, ještě než otevřel dveře.

„Oldíku!“ vyšla jim rychle vstříc. „To se přece nedělá!“

„Proč?“ řekl už také normálně. „Před Cilkou nemusíš mít tajemství.“

„Ona přece... ona už to ví o Bísíáje?“

„Nejen to,“ řekl. „Cilka toho ví víc než tušíš. Třeba o panu Prskavcovi. Jdeme se právě na něho podívat.“

„Ale přece jen... co by tomu řekli lidi, že tu mám cizího chlapa?“ zlobila se.

„Kdo se to dozví, bude taky vědět, že ho sem přitáhla Bísíája, aby ho zachránila,“ dodal rychle. „Na tom není nic zlého, naopak. A Cilka už to ví.“

„Ale proč zrovna ona?“ hudrovala tetička.

„Bísíája si ji vybrala, aby mohla jít domů s klidným svědomím,“ opáčil. „My dva jsme od ní dostali dárek. Sílu uzdravovat nemocné, rozumíš?“

„Vy chcete uzdravovat nemocné?“ spráskla rukama tetička. „To je vážně k neuvěření!“

„Nevěříš? Uvidíš, až začneme,“ ujišťoval ji. „Nebude to hned, Cilka se to musí naučit, ale pak se nepostačíš divit!“

Tetička Cilku přivítala sice trochu odmítavě, ale nakonec ji dál pozvala. V sednici seděl u stolu nejstarší pan Prskavec a popíjel mléko. Místo pyžama měl na sobě kabát a kalhoty, ale oboje mu bylo malé. Strýček Antonín zemřel už dávno, Olda se na něho ani nepamatoval, ale byl to prý střízlík. Pan Prskavec se na Cilku usmál trochu omluvně, jako kdyby sem nepatřil, ale Cilka se k němu hned hrnula.

„Já věděla, že s nimi nepečete!“ řekla. „Ale nechovali se sousedsky, uznejte to!“

„Chovali se hanebně,“ přikývl starý pán. „Takové hady jsem si vychoval!“

„Slyšeli jsme, že si pro pana Johna přijeli pro nějaké falešné dolary,“ řekla Cilka. „Pak se tam ale střílelo, dva postřelené policajty a pana Johna odvezla záchranka, další chlap policii ujel, ostatní pustili, ale ještě to budou šetřit.“

„To ještě nevíš všechno!“ řekl Olda. „Američan se pokoušel svého tátu, pana Prskavce, zabít. Nepodařilo se mu to jen proto, že jsme ho s Bísíájou odvezli sem.“

„Pamatujete se na to?“ zeptala se Cilka starého pána. „Myslím, jak vás vezli?“

„Vůbec ne,“ přiznal. „Vím jen, že se u nás objevila ta dívenka a pak už jsem byl tady. Pořád mi není jasné, jak. Ať mi nikdo netvrdí, že mě ti dva odnesli z domu i s postelí.“

„Kdyby jen to!“ dodal Olda. „Unést někoho i s postelí bych už dokázal taky. Ale určitě ne tunelem přes sousední vesmír, to neumím a nikdy umět nebudu.“

Venku se setmělo, ale ne že by bylo tak pozdě. Ještě víc se zatáhlo a drobný déšť přešel v hustší. Tetička dala Oldovi deštník, aby kamarádku Cilku doprovodil domů.

„Moment, ještě musím něco zařídit,“ řekl Olda. „Počkej tady, stojí to za to!“

Odběhl do komory a otočil zevnitř klíčem, aby za ním nikdo nemohl. Telepaticky shodil kombinézu od Bísíáji, podíval se na ni zeleným kamínkem – hiblagem. Za chvíli měl před sebou druhou. Tu první si rychle zase oblékl, druhou sbalil do hrsti a vrátil se do sednice.

„Tady máš něco od Bísíáji,“ vložil bílé klubíčko do ruky Cilce. „Nemáme čas, oblékni si to přes to, co máš na sobě. Obléká se to tak, že do toho foukneš.“

Cilka to zvědavě vyzkoušela – a za okamžik měla přes své tričko a krátké kalhoty bílou kombinézu. Až teď si všimla, že má Olda na sobě stejnou, jen jinak zabarvenou.

Během další minuty se ale naučila měnit barvy a za další minutu se zdálo, že nic nového nemá, protože měla kombinézu zbarvenou stejně jako své původní oblečení, jen kalhoty jako kdyby měla najednou delší. Vyslechla si i varování, aby to nikomu nepůjčovala, že by to pak ze sebe nedokázal dostat, ani kdyby to z něho seškrabávali.

„Tak a můžeme jít,“ usmál se Olda. „Pro dnešek nadělování skončilo.“

K Macounům došli v klidu a Olda se s Cilkou na zápraží srdečně rozloučil.

„A zítra začneme s tou matikou,“ řekl nahlas a mrkl na ni šibalsky.

„Poslyš, Oldo,“ obrátila se na něho ve dveřích opět telepaticky. „Ty jsi docela šikovný kluk, já ti to uznávám. Ještě kdybys byl aspoň o rok starší a o půl hlavy větší!“

Olda se zarazil. Na tohle najednou nevěděl, co říci.

„Já přece ještě vyrostu,“ ujistil ji po trapné chvilce také tak telepaticky.

„Jistě,“ řekla v duchu. „Jenže já pak budu zase o půl hlavy větší a vždycky o rok před tebou, rozumíš? To mi na tobě přece jen vadí! Proč to Bísíája nedala někomu staršímu? Třeba Jirkovi, nebo klukům Zimákovým!“

„Taky bych mohl lamentovat,“ polkl naprázdno, aby zakryl zklamání. „Taky bych mohl chtít někoho jiného. Ale ať chceš nebo ne, jsme jako sedláci, co měli jeden koně a druhý pluh. Zasít mohli jen když se spojili. Nám teď nezbývá než táhnout za jeden provaz. Vidíš to aspoň taky tak?“

„Jistě,“ řekla. „Máme teď něco společného, co jsme si nezvolili. Ale mimo to... Zkrátka ti nic neslíbím. Chci být na tobě nezávislá, rozumíš? Stačí, co jsem slíbila Bísíáje.“

„Jasně,“ zamračil se trochu. „Nejsi přece moje otrokyně.“

„Bísíáje jsem slíbila, že ti budu pomáhat, ale nic víc,“ pokračovala. „To znamená, že mi nebudeš mluvit do všeho ostatního.“

„Jak si přeješ,“ řekl zamračeně.

A obrátil se do sílícího deště.

Errata:

19.07.2021 09:21