Do lékárny jsem si zašel

koupit první roušku

a hned ven mě vyhodili.

Že prý – nemám roušku!

Jak má člověk vyřešiti

tuhle těžkou zkoušku?

Jak si roušku poříditi

když nemáte roušku?

Brzy rouška nestačila,

bylo toho více,

museli jsme používat

také rukavice!

To je nářku, to je škody,

že nám zavřeli hospody!

Když však školy uzavřeli,

všechny děti radost měly.

Pracující tak poznali

jak čas jinak letí,

když musejí celý den mít

doma svoje děti.

Zní jak hudba na klavír

celý den KORONAVIR.

Všichni jako ve sboru

jedno téma hovoru.

Jsme ve slovním kolotoči

každá řeč se k virům stočí.

Kam to muselo dojíti?

Jeden druhého se štítí!

Kam se lidskost poděla?

»Stůj! Dva metry od těla!«

Já mám roušku, ty máš roušku,

všichni se v nich dusíme,

i když se nám to nelíbí

tak je nosit musíme.

Co jen se to s námi děje?

Ztratili jsme obličeje!

Jsem v tom já, ale též i ty,

spadli jsme do anonymity.

Je to muž a nebo žena?

Já všem dobrou radu pravím:

Pište si na roušky jména!

Ať aspoň vím, koho zdravím.

I v nemoci každý vidí

jsme národ veselých lidí.

Nikdo z počtu postižených

nedělal si hlavu,

humor, co šel internetem

měl i černou barvu.

Krize, která právě tu je,

člověka si prověřuje.

Vždyť ten virus nemá oči,

jak ví, na koho má skočit?

Neplete se, jistě ne,

vše je Bohem řízené.

Každá věc, veškeré zboží,

všechno je majetek Boží

včetně mužů, ba i žen,

ve všem je Bůh obsažen.

Nemysli už váhavě!

Bůh jedná vždy laskavě.

Víte, jaká zbraň je proti?

Jak můžeme viry krotit?

Nestačí viry zabíjet,

to my se máme vyvíjet!

A až skončí karanténa

mohu s klidem říci,

že se tady projevil

i kdo je nevěřící.

I kdyby si ruce myl

každou sudou hodinu

vir, který si ho má najít,

přijde v lichou hodinu.

Chodit s rouškou pro mě není,

je to jak život Sněhurky,

pevně věřím, že to není

generálka na burky!