Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tato kniha není krásná ani veselá; pojednává o zániku císařství a konci slavné arminské kultury. V srdci a mysli národa koluje mnoho legend o válce; i mnoho polopravd a lží. Arminský národ se se svojí válkou stále ještě nevyrovnal, jenom odsunul její řešení.

Možná je zapotřebí, aby konečně byla řečena pravda.

Tuto knihu nevypráví nikdo z jednajících postav, neboť názor každého z lidí by byl příliš subjektivní. Měla by představovat průřez objektivních názorů všech, jak se zachovaly v dokumentech a vzpomínkách pamětníků.

Tato kniha byla napsána, aby všichni pochopili, jací jsme byli a proč jsme byli takoví, jací jsme byli.

A proč jsme takoví, jací jsme.

Lovec se plížil hustou vysokou trávou, ukrýval se za exotickými barevnými květy; když ležel nebo lezl po zemi, byla ta tráva o hodně vyšší než on. Rozhrnoval stébla velmi opatrně, neboť jeho protivník měl výtečný sluch a tušil, že ho lovec stíhá; plížil se téměř neslyšně, a stejně neslyšně posunoval po zemi i svoji zbraň. Všechny smysly měl napjaty na nejvyšší míru, dokonce i čich, ať jakkoliv nedokonalý; jeho protivník měl čich až neuvěřitelně ostrý a jakmile by zachytil lovcův pach, věděl by o něm a mohl ho překvapit. A překvapení znamená polovinu vítězství.

Lovec odhrnul další stébla trávy a strnul: mezi trávou se objevil pruhovaný černozlatý kožich tygra. Tygr ležel za ibiškovým keřem, číhal a mírně vrtěl špičkou oháňky; díval se na opačnou stranu, z této zřejmě nebezpečí nečekal. Lovec se potěšeně usmál a blahopřál si k nápadu obejít tygra zezadu; dlouholetá zkušenost v boji se šelmami se vyplácela. Tygr naštěstí není příliš zkušený, jinak by mu napadlo, že na něj lovec může vyskočit odkudkoliv. Tím lépe, že je ještě nezkušený; aspoň má lovec větší šanci.

Teď se sunul neslyšně jako kočka; palec po palci se blížil k tygrovi, který pořád ještě číhal. Lovec odhadoval šanci, kdyby byl nucen se na něj vrhnout odtud; ne, ještě je příliš daleko. Špatný skok a tygr zmizí v křoví rhododendronů a tam je ho těžko chytit, je rychlý a svižný, rychlejší než lovec. Skok musí být rychlý a jistý, je třeba připlížit se ještě blíž.

Vtom lovcova zbraň narazila na silnější stéblo bambusu a klapla charakteristickým dřevěným zvukem. Šelmě to stačilo, aby rychle otočila hlavu; ale lovec nespal a skočil o zlomek vteřiny dřív. Dopadl tygrovi na záda a rozmáchl se zbraní; tygr se vyšvihl a překulil, zároveň mu zbraň vyrazil z ruky úderem packy. Vztekle zavrčel, taky lovec vrčel jako rozzuřená šelma; kočka ho objala tlapami a váleli se po zemi mezi barevnými květinami. Levá tygrova packa se zaryla špičatými drápy do lovcova ramene, vytryskla krev. Lovec ještě chvíli zkoušel zneškodnit tygra silou, pak tygr zvítězil, povalil ho na záda, lehl mu předními packami na prsa a vítězoslavně vrčel.

„No dobře,“ řekl lovec, „Tak už mě nech...“

Tygr odskočil, lovec se zvedl ze země a oklepával se jako pes. Sáhl si na rameno, nahmatal krev a beze slova usedl a nastavil rameno tygrovi; ten počal škrábanec usilovně olizovat drsným jazykem. Lovec podstupoval tu masáž beze slova, ani tygr nic neříkal, dokud se mu ošetření škrábance nezdálo dostatečným. Pak lovec vstal, rozhlížel se a naslouchal. Nikde se nic neozývalo, což ho zřejmě uspokojilo, vzal tygra za ucho a šel s ním sotva znatelnou cestou mezi keři a stromy pryč.

Lovec byl tak čtyři a půl stopy vysoký a hodně hubený, samá ruka samá noha, žebra vystouplá, na zádech vysedlé lopatky a páteř, na níž se nechaly spočítat obratle. Kůže měla zlatohnědou barvu stejnoměrně po celém těle a byla na mnoha místech potrhaná; způsobem právě popsaným. Na rukou a nohou byla zdobena několika obrazci tetování, na první pohled nedávajícími jakýkoliv smysl; ale zasvěcenci uměli takové ornamenty číst. Tvář silně opálená a bezstarostně veselá; černé oči se leskly jako dva uhlíky. I ta modřina na levé tváři, pozůstatek příliš ohnivé diskuse, vypadala slušivě. Vlasy pískové barvy se neuspořádaně vlnily a spadaly až na záda. Statečnému lovci divokých tygrů bylo bez pár měsíců osm let.

Došel i s tygrem k malému jezírku, tam pustil jeho huňaté ucho a vklouzl do vody. Taky tygr se šel ochladit, ale chlapec se máchal ve vodě, dokud neusoudil, že je už dost čistý od hlíny a ostatní špíny, kterou na něm dospělí vytrvale shledávali. Když tedy dospěl dle svého názoru do stavu čistoty, vylezl, oklepal se a šel s tygrem v patách dál, už po lepší cestě.

Na malém pahorku stál mezi starými stromy palác z bělostného kamene, zářícího ve slunci, až oči přecházely; otvíral se do zahrady, částečně zastíněné terasou. Ve stínu na terase byli dva lidé: žena ležící na lehátku a čtoucí knihu a muž, sedící u stolu a pročítající jakési papíry.

Žena byla štíhlá a velice krásná; stejně jako chlapec i muž měla tělo do zlatohněda opálené, pružné a pevné jako socha z ušlechtilého bronzu. Od krku dolů bylo téměř celé pokryto mnohabarevným tetováním, takže vypadala jako oblečená do fantastického trikotu. Dlouhé zlaté vlasy měla na temeni svázány do ohonu, po stranách splývaly kolem drobné hezké tvářičky. Když chlapce uviděla, zvedla hlavu a usmála se.

Muž byl vysoký, ramenatý a svalnatý, i když mu počínalo už růst i bříško. Vlasy měl na krku přistřižené a téměř úplně šedivé; původní černé mu již po ostříhání za dob africké expedice nikdy nenarostly. Kromě toho v přísném soukromí nosil na čtení brýle; od čtení ho bolely oči a neměl je rád. Zato nemusel používat dalekohled, když se rozhlížel po kraji; lékaři tomu říkali dalekozrakost a radili, aby si na kratší vzdálenost bral brýle veřejně, avšak muž byl tvrdohlavý a paličatý a zdálo se mu, že by tím utrpěla jeho důstojnost. Nyní se mračil, neboť papírů byla hora a vyřízených málo.

Posledním členem společnosti byl tygr, největší, jakého kdy chlapec viděl a na hřbetě a krku rovněž notně prošedivělý. Ten ale spal muži u nohou a na první pohled nebyl vidět.

Chlapec vystoupil na terasu, rozhlédl se, začenichal do vzduchu a pohledem na tygra se ubezpečil, zda se nemýlí. Pak se zeptal: „To ještě není oběd? Já už mám hlad!“

Žena se rozesmála a ohlédla na slunce: „Žaludek se ti přechází nejmíň o hodinu. Je sotva jedenáct!“

„Ale my máme opravdu hlad, mami!“ ujistil ji, přistoupil blíž a zašilhal jí do knížky, „A nezbylo něco od svačiny?“

„Silně pochybuju. Zahrada je plná ovoce, to ti nestačí?“

„Jestli nedostaneme nic pořádnýho k jídlu, půjdem a zakousnem si králíka!“ vyhrožoval, „Nebo aspoň kuře!“

„V tom případě dostanete výprask.“ oznámila klidně.

Kluk koukl na tygra, tygr na kluka; zřejmě se dohadovali, zda to risknou. Odhadovali stupeň provokace, jehož se můžou dopustit.

„A co teda budem tu hodinu dělat? Už jsme cvičili a už se nám nechce...“

„Chceš si zahrát pinčes?“ seskočila z lehátka.

„S tebou? No, třeba...“

Muž zvedl hlavu od papírů. „Žádnej ping-pong! Mlácení pálkou o míček mne silně rozčiluje při práci. Vy dva nemáte co dělat, ale já mám důležité úkoly, jak snad vidíte!“

Žena přistoupila k jeho stolu, sebrala horní papír z hromady a ohrnula nad ním nos. „Pojď sem, Lero, uč se vládnout! Vem si jeden papír, přečti si ho a řekni mi, jak bys takový problém vyřešil dle svého rozumu!“

Chlapec přistoupil ke stolu očividně nerad. Neměl rád pracovní stoly a papíry, na nichž nebylo nic nakresleno. Chvíli moudře zíral do papíru, potom vydal toto resumé: „Je to tak naškrábané, že to vůbec nepřečtu!“

„Tak si vem něco, co je strojem. Že ty tak hezky píšeš!“

Chlapec počal rozhrabovat papíry; otec se k němu otočil, posunul si brýle na čelo a nedůvěřivě ho pozoroval.

„Ná-vrh zá-ko-na o úpra-vě ce-ny kos-tí.“ slabikoval namáhavě chlapec, „Na-vr-hu-je štáb... ne, stát-ní ce-no-vý úřad v Kingtownu... Jméno nemůžu přečíst ani strojem.“

„Vítek Jeřábek, k sakru! Neznáš ho?“

„Vítka znám. Jenom jsem nevěděl, že se píše takhle.“

„Ceny kostí, to je nějaká blbost!“ žena vzala synovi list a přečetla si ho sama, „No bodejť, zapomněl jsi jedno slovo. Slonové kosti, truhlíku...“

„Ono to není jedno, z čeho ta kost je?“

„Slonová kost je vzácná surovina, která má velkou cenu. Na obyčejný kosti přece nebude cenový úřad psát zákon, to ti nedá rozum?“

„Jak se to vezme,“ řekl chlapec moudře, „Například tady Terry má daleko radši kosti z prasete jak ze slona, viď?“

„Ze slonové kosti máš figurky na šachovnici, Lero. Z prasečí by to nešlo vyřezat, chápeš? Ty bílé, černé jsou z ebenového dřeva. Ta šachovnice od strýčka Omara, víš?“

„No jo. A tady se píše, jakou má ta kost cenu?“

„Ano. Jsou tu uvedeny ceny pro klenotníky u nás doma, ceny po zpracování a ceny, za které se to smí prodávat do ciziny. Kdyby to tu nebylo napsáno, mohl by nás někdo ošidit, víš?“

„A už nás někdy někdo ošidil, mami?“

Žena se zašklebila, ale muž odpověděl: „Taky pár lidí, Lero. Byli takoví, co nás ošidili, někteří o dost velké částky. Až se budeš večer modlit, připoj modlitbu za jejich hříšné duše...“

„Oni už nežijou – nebo co?“

„Lidé, co nám chtějí ublížit, nikdy dlouho nežijí. Pamatuj si to...“

„Aha. A tím, že se to tady napíše, už je to zákon?“

„Ne. Napřed to musí tatínek podepsat. Tadyhle dole.“

„Tak fajn. Podepiš to, tati!“

Muž vzal svazek listin, zběžně ho prolistoval a pak se podepsal na určené místo. „Spokojen, princi?“

„A teď už je to zákon?“

„Ne. Ještě to bude muset podepsat strýček Tomáš a tadyhle pod ním strýček Jan. Potom už to bude zákon.“

„Bože, takový práce s jedním papírem! Mohl bych taky nějaký zákon podepsat já?“

„Vždyť si nedokážeš podepsat ani školní sešit!“

Vztekle zafuněl, ta výtka byla přinejmenším přehnaná. Ale držel se.

„Já bych si dal záležet!“

„Hm. Co říkáš, Diano?“

„Upřímně řečeno, mohl bys. Ale... jenom takový zákon, který by sis sám vymyslel a sám napsal, chápeš?“

„Jejda! A jaký zákon by to měl být?“

„Přece nechceš, abychom ti radili, co si máš vymyslet!“

„A jejda. Můžu se zeptat Baarfeltovejch kluků?“

„Nesmíš. Musíš přemýšlet sám. Baarfeltovi klackové by si vymysleli nějaké darebáctví a ty bys za to byl bit.“

Chlapec chvíli seděl na zemi s bradou opřenou o dlaně. Pak se najednou vymrštil: „A co kdybych vydal zákon, že nesmím dostávat bití za nic, na co mě navedou Baarfeltovi kluci?“

Chvilku musel počkat, až se oba dospělí dost vysmějí.

„To nejde, Lero. Nedostáváš za to, co si oni vymyslí, ale že ty je poslechneš. Máš mít vlastní rozum!“

„Když oni mi něco poradí, tak je to vždycky pravda. A když se to pak udělá, tak už to pravda není. To je zvláštní.“

„Zvláštní je, že ty jim vždycky na všecko skočíš.“

„No jo. To je těžký. A opravdu by nemohl každej dostávat bití jenom za svý vlastní nápady?“

„Nevím co každej, ale ty ne. Ty jsi princ, víš?“

„Ajé. A proto, že jsem princ, musím dostávat nakládačku?“

„V podstatě ano. Když uděláš něco špatně. Princ nesmí nikdy nic dělat špatně. I když mu to někdo poradí.“

„To je ale dost nespravedlnost, ne?“

„Jak se to vezme. Dějinné poslání králů je trpět za svoji říši, to už bys měl vědět. Říkal jsem ti to nejmíň stokrát.“

„Jo. Tos říkal. Ale stejně to není správný.“

„Tak počkej. Když dostaneš bití za někoho druhýho, třeba za Baarfelty. Co uděláš potom?“

„No co! Počkám, až se slezou, a zmlátím je všecky tři!“

„Tak vidíš. A stěžují si na tebe?“

„To by si mohli zkusit! Zbouchal bych je do modra...“

„Správně. A proč to?“

„Protože jsem silnější než oni všichni tři dohromady.“

„To zrovna ne! Ale proto, že jsi princ, jejich pán.“

„Hm. Ty myslíš, jako že mě musejí poslouchat? Poslouchají mě stejně, protože jsem nejsilnější. A tak to má být!“

„V podstatě máš pravdu,“ souhlasil otec, „Ale měl bys občas uvažovat taky trochu moudřeji. Hrubou silou do smrti vládnout nemůžeš, a když si s tebou každý uličník dělá co chce, neslouží ti to ke cti. Jsi příští Vládce.“

„To jsem teda strašně rád,“ povzdychl si chlapec, „A to budu dostávat výprask celej život za všecky?“

„Pojď sem, budu ti něco povídat,“ řekla matka Diana, „Za dávných časů v barbarských zemích býval zvyk, že krále jednou za rok obětovali bohům, aby je usmířili. Například je nechali roztrhnout čtyřmi býky, upalovali na hranici nebo utloukali palicemi ve velikém kotli, aby se jejich vzácná krev nevylila na zem. Později, když už se lidstvo trochu rozvinulo, se zmírnily i ty oběti; ale bývalo zvykem, že byl král jednou ročně veřejně bičován, aby odpykal hříchy svých poddaných...“

„Tak tohle mu povídej!“ ozval se otec, „To je zrovna to, čím by se takovej kluk měl řídit zrovna v dnešní době...“

„Mě to náhodou zajímá!“ řekl Lera, „To si volili každý rok nového Vládce? Když toho starýho zabili... to muselo být hodně složité!“

„Ani ne – lidi si zvykli a dokonce byl o tu funkci ze začátku dost zájem. Rok si mohl takový král dělat, co chtěl; až pak to bylo trochu horší. Někdy chytili někoho, kdo šel jen tak kolem...“

„A proč se to už tak nedělá?“

„Protože lidé jsou moudřejší a nepotřebují to. Ale jestli budeš zlobit, vydáme zákon, že jednou za rok bude dostávat výprask korunní princ!“

„Jen jednou za rok? To beru – vždyť já dostávám nářez obden!“

„Nepřeháněj!“ namítal otec, „Tenhle týden jsi bit nebyl; a minulý týden jen jednou a mírně...“

„Jo mírně – od tebe!“ kluk se zatvářil plačtivě, „Povídej dál, mami, jak to bylo s tím veřejným bičováním!“

„Koukni, jestli tě to fakt zajímá, tak řekni klukům; oni už určitě něco takovýho dokážou uspořádat...“

Nezdálo se, že ta možnost prince láká; zamračil se a chvíli soustředěně uvažoval. „Takže teď už je vládnutí docela příjemná zábava – nebo ne?“

„V podstatě ano. Nehrozí nebezpečí, že by se král musel obětovat za svůj národ; až na jeden případ. Totiž, že by přišla válka...“

Lera ze sebe vydal neurčité zavrčení.

„Válka je doba, kdy přestanou platit všechny zákony. Doba, kdy na svět vstoupí Zlo a lidé umírají...“

„Ale... to přece nesmí být! Kluci říkali, že naše zákony jsou věčné a nic je nemá právo narušit...“

„Já vím. Nepřemýšlej o tom, Lero. Já a tatínek nedovolíme, aby přišla válka. To byl jen takový příklad...“

„Ale přece...“ chlapci to nějak nešlo z hlavy. Když se mu řeklo O tomhle nepřemýšlej!, obvykle začal.

„Nemysli na to! Podívej, už bude oběd, a tak ses nemohl dočkat! Běž si honem umýt ruce!“

„Vždyť jsem se snad koupal, ne?“

„Dost možná. Ale ruce si přece jít umýt můžeš...“

Chlapec vrčel, ale přece jen si šel umýt ruce pod chladivý proud studené vody, stříkající z vodotrysku na terase. Potom se celá rodina odebrala na další terasu, kde bylo prostřeno k obědu.

Jmenoval se vlastně Alexander Ludvík Marius František Rither, hrabě de Guyrlayowe. Ale netušil to po většinu života a když ho tak ve škole poprvé oslovili, nevěděl co říkají. Od malička mu říkali Lera, byla to zkratka jména, kterou vymysleli tygři a která se vžila, než se naučil mluvit.

Narodil se svým rodičům po velmi dlouhém čase, po který se na dítě těšili a snili o něm. Ještě se ani nenarodil, a už byl slavný; hned jakmile lékaři zjistili, že císařovna se nachází v požehnaném stavu, vyhlásila Valérie z Mendozy, abatyše a nejvyšší čarodějka Řádu Čistého srdce děkovné bohoslužby za otěhotnění a prosebné modlitby za zachování plodu a šťastný porod. Na uvítání vytouženého dítěte se připravovala celá země, zvlášť od chvíle, kdy řádoví čarodějové zjistil, že to bude syn, princ a následník trůnu.

Tisíce žen po celé zemi se z oddanosti k císařovně chystalo přivést na svět děti v krátké době po ní; v čele samozřejmě jako vždy stály přední šlechtičny říše. Abatyše Valérie se poradila se svatými, kteří se jí zjevovali, i se Živým Ohněm, a povolila dokonce těmto mladým ženám, aby si směly na znak oddanosti své paní ustřihnout vlasy; což bylo jinak od časů afrického safari přísně zakázáno.

Princ Lera se zrodil v novém letním sídle císařské rodiny v džungli za Kingtownem, právě v tomto domě, kde nyní přebýval; za asistence předních čarodějek, abatyše Valérie a kardinála Tomáše Baarfelta, který dítě okamžitě po porodu omyl v Ohni a zasvětil Slunci. Na počest narození syna byly uspořádány týdenní oslavy spolu s pohoštěním všech lidí a pracovním volnem ve všech podnicích dbalých své cti a zájmů státu.

Další tři dny oslav byly nařízeny při princových křtinách; poté při každé vhodné příležitosti, jako například na počest zázračného vyléčení spalniček a černého kašle, na počest očkování proti neštovicím, na počest chvíle, kdy se princ poprvé posadil, postavil, poprvé řekl 'máma'. Když princi vyrazil první zoubek a on celé noci řval jako když ho na noře bere, vyhlásila císařovna Diana dokonce týdenní oslavy; noviny psaly o případu majitele továrny, který se opovážil veřejně prohlásit, že takhle se národ maximálně uchlastá k smrti, ale nic neudělá. Jeho rozmrzelost byla celkem pochopitelná, státem vyhlášené svátky musel dělníkům platit.

O zdraví a pokrocích maličkého prince referovaly pečlivě každý měsíc všechny noviny, jeho fotografie vycházely téměř pravidelně: na nočníčku, na kožešině na bříšku, první krůček, první koupání v potoce, první potyčka s nevychovaným psem foxteriérem (foxteriér vyhrál vysoko na body). Nebylo v Arminu slušně vychovaného člověka, který by se nezajímal o pokroky malého prince a nechoval k němu oddanou lásku.

Největší, téměř opičí láskou jej však milovala matka Diana. Vždy dělala vše s vášní a starost o syna občas přeháněla do fantastických extrémů. Potřeboval-li kdo protekci u dvora, stačilo přinést nějakou hračku nebo něco hezkého malému princi, a císařovna podporovala jeho záležitost i proti zdravému rozumu. Vzhledem k tomu, že i císař se nechal darem nebo dobrým slovem o princi ovlivnit, bylo vše ztraceno a vládní úředníci občas nuceni kroutit nad příkazy císařské rodiny udiveně hlavou. Dary, které přinášeli, byly ty nejroztodivnější; Lerovi ještě nebyl ani rok a už měl kompletní sbírku zbraní, slavnostních oděvů, fantastických hraček. Většinu darů mu ani nemohli ukázat, pouze je vystavovali v jedné síni Kingtownského zámku.

Poslední týdenní oslava se konala na počest genetické zkoušky původu. Byl to zvyk, který zavedli v Arminu Baarfeltové pro šlechtické rodiny, které se zajímaly například o to, kdo je otcem dětí jejich dcer. U mladých slečen, které se zúčastňovaly divokých zábav, to bylo zcela pochopitelné a záhy se stalo společenskou povinností, kterou si nesměl odpustit nikdo, kdo chtěl být považován za předního šlechtice říše. Zkouška samozřejmě dopadla dle očekávání dobře, tak se slušelo uspořádat oslavu. To byly princi dva roky.

Od té doby vycházely už články a fotografie méně často, většinou s tímtéž obsahem a obrázkem: princ Lera ve společnosti stejně starých dětí, s rodiči nebo se šelmami. Na přání císařovny se výchovy jejího syna ujal starý tygr Aflargeo, šedivý veterán dávných dobrodružství v daleké cizině, laskavý a dobromyslný, který byl pro podobnou úlohu přímo předurčen.

Aflargeo byl už tehdy starý, zešedivěla mu srst na hřbetě a krku, nedoslýchal, špatně viděl a silně zlenivěl. Měl však řadu příbuzných, kteří ochotně vzali výchovu děcka za svou. K tomu se přidali leopardi, jaguáři, divoké kočky a rysi, gepardi a lvi a vůbec všechny možné šelmy, včetně trojnohého divokého psa Wa-gaha, který byl čestným velitelem hlídkové gardy paláce. Prince Leru zařadili mezi svá vlastní koťata a štěňata a vychovávali ho téměř stejně; dokonce se naučil mlsat tygří mléko ze struků a jíst z misky postavené na zem mleté maso, ač za to dostával facky.

Aby dočista nezdivočel, byli k němu přidáni další chlapci z dobrých rodů; mimo jiné též tři potomci Denise Baarfelta, vnukové kardinála Baarfelta. Ti tři měli mezi sebou půlroční odstupy a od Lery byli o půl až jeden a půl roku mladší. Samozřejmě se stalo přesně to, co očekávali rozumní lidé: totiž všichni kluci si navykli chovat se a žít jako šelmy. Ať nad tím rodiče kroutili hlavou jak chtěli.

Císařovna Diana dělala pro svého miláčka co mohla, dokonce vyhradila půl křídla paláce pro tygry, leopardy atd., kteří si tam zařídili doupata, aby to měl malý princ blízko, když se rozhodne spát stočen do klubíčka v hromadě koťat. Když spal náhodou ve svém pokoji nebo v posteli své matky, měl zase ve zvyku brát si aspoň jedno kotě s sebou; z takové situace by méně suverénní matka dostala nervový šok. Diana však byla vždy na výši situace, usměvavá, veselá, s rychlými a vtipnými postřehy a svéráznými komentáři všech událostí, jaká bývala vždy předtím; by ještě lepší.

[V této fázi je možná zapotřebí uvést vysvětlující poznámku. Dosavadní text vychází převážně z oficiálního stanoviska Arminského císařství. Budeme přidávat (v hranatých závorkách) názory z nezávislého zdroje.

Císařovna neměla nic proti šelmám, naopak měla je stejně ráda jako její syn. Nicméně nechtěla, a snažila se předejít, aby se Lera stal otevřeným lykantropem; taková situace by mu zkomplikovala cestu k trůnu. Lykantropové jsou skupina či sekta lidí, kteří se rozhodli změnit v šelmy. Existují různé stupně a formy, lze říct, že určité ozdobné prvky nosí na těle téměř každý, alespoň určitou dobu. U vyšších stupňů přechází již zdobení těla ve výrazné změny, dosahované magickými proměnami.

Někteří LC se snaží změnit v přesně určenou šelmu (tygr, leopard), jiní na neurčitě definovanou dle vlastní fantazie. Kombinace nejsou vyloučeny. Tyto pokusy nemají jednotné velení, jsou osobní záležitostí.

Typický LC je po celém těle porostlý srstí příslušné barvy, patrné změny jsou v obličejové části, na uších, zubech, očích. Přesná technologie není jasná. Oblíbený je ocas, ačkoliv ne vždy na místě, kde byste ho očekávali.

Výrazným projevem LC je nezájem o ostatní, vyjma vlastní úzké skupiny. LC nikoho nepřesvědčují o správnosti svého počínání, nikomu nic nevysvětlují. Většinou mluví velmi málo. Nepoužívají jména, možná nějaká mají, ale lidem mimo okruh je neprozrazují. Nechají se označovat přezdívkami, pokud si to přeje jejich zaměstnavatel.

Nechají se najmout jako osobní strážci, noční hlídači atd. Pracují sólově, v týmu zcela výjimečně. Díky svým vylepšeným smyslům jsou velmi výkonní. Netrpí morálními zábranami vůči zabití nepřítele. Absolutně spolehliví, pokud zaměstnavatel nenaruší jejich morální kodex; v takovém případě mohou místo opustit, někdy okamžitě. Vyjednávání bývá značně obtížné, neradi jasně formulují svá stanoviska. Doporučuje se přizvat předem někoho, kdo se v jejich morálce vyzná.

Pokud se podaří navázat s nimi milostný vztah, jsou partnery vysoce obdivováni jako nepřekonatelní v sexu. Problém je, že lidský partner bývá dost často okouzlen natolik, že sám propadne (dočasně) jejich filozofii a někdy bývá i po odeznění pro lidský život nepoužitelný. Pokud se jedná o dcerušku milionáře, která se zamilovala do svého bodyguarda, nebývá to hodnoceno kladně; navíc vývoj je tak pozvolný a utajený, že si rodiče všimnou změny své dcery příliš pozdě.

Diana se obávala, že pokud by se princ až příliš nechal ovlivnit touto filozofií, mohl by ztratit zájem o vládu nad Impériem a utéci do džungle.]

[Noviny. Použitý termín všechny noviny je zavádějící. V Arminu existovaly pouze jedny noviny Hlas Arminu (Voice of Armin), ač přiznejme, v Kingtownské a Indiopoliské mutaci. Rozdíl byl hlavně ve sportovních zprávách. Různí vládní činitelé se snažili tisk podporovat; občas se podařilo vyhecovat nějakého nadšence, aby začal vydávat další, ale tato činnost záhy zanikla pro naprostý nezájem veřejnosti. VA vychází denně kromě neděle, v pátek zato se sobotní časopiseckou přílohou. Zásadně zastává vládní stanoviska.

Opoziční tisk: vychází namátkově formou letáků. Obrací se na nižší vrstvy způsobem jim vlastním, tedy výzev a jednoduché kritiky. Celkem bez odezvy.

Bulvární tisk: doposud se dostatečně nevyvinul. VIP nemají snahu se veřejně zviditelňovat, čtenářů ze středních vrstev je příliš málo, aby noviny trvale zaplatili. Reklamy a inzerce jsou v začátcích, nejvyšší a nejnižší kasty nechápou, k čemu by jim byly.

Odborný tisk: vychází namátkově na velmi slušné úrovni, nicméně málokdy se dostane ke čtenáři bez speciálního zájmu.

Arminská společnost je organizována na kastovním základě. Vyšší kasty:

WZ (wizzard-čarodějové) se o noviny nezajímají, informace se mezi nimi šíří mentálním spojením;

FF (free-fighters, bojovníci) čtou ochotněji, ale postačí jim informace VA;

WF (wizz-fighters, kombinace obou): bůh suď.

Střední vrstva: obchodníci, řemeslníci, boháči: dosud slabě rozvinutá, těm vzdělanějším rovněž postačí VA.

Šúdrové: Obvykle nemajetní přistěhovalci, přes veškerou snahu vlády zájem o tiskoviny dosud minimální. Očekávají se změny, neboť vzdělávání šúdrů je jedním z koníčků císařovny; dosud se však nepodařilo.]

Princ Lera začal chodit do veřejné školy v sedmi letech; do té doby se konalo několik záhadných pokusů vzdělávat jej pomocí soukromých učitelů, což většinou skončilo ostrou hádkou mezi nimi a Dianou. Příčina nejspíš je v tom, že jejich koncepce se zásadně rozcházely. Ti lidé nebyli zkušení učitelé, spíš se dá říct filozofové, které Diana vytrhla z obvyklé činnosti a dala jim to příkazem. Netušili, jak něco vysvětlovat dítěti, které nemá sebemenší zájem něco se učit.

Veřejná škola byl další Dianin nápad. Právě se zdarem absolvoval druhou třídu a po prázdninách měl nastoupit do třetí. Společně s ním chodili téměř všichni kamarádi z party. Předpokládalo se, že princ záhy všechny oslní svou chápavostí a schopnostmi. Tedy překvapil, avšak dosti podivně: byl nejhorší ze všech. Tři čiperní malí Baarfeltové jej dokonale předčili ve všem, čtení, psaní, počítání i rozumovém úsudku. Učitel si rval vlasy a mezi čtyřma očima naznačil Dianě, že její dítě je snad mentálně zaostalé. Byl samozřejmě bez prodlení odsouzen k smrti a teprve ráno, když Dianu přešel vztek, mu podepsala milost; ke značné nelibosti žáků.

Když tak o věci uvažovala, docházela k názoru, že se bude muset nad svými geniálními koncepcemi vážně zamyslet.

[Školství. Samozřejmě ne, že by v Arminu existovala jen jedna škola; různá vzdělávací zařízení existují pokud možno v každé větší vesnici. V Kingtownu je jich několik a Lera chodil do té nejlepší; problém tkví opět v kastovním rozdělení. Lerovi kamarádi patřili do WZ a žili v trvalém mentálním propojení se svým cowenem. Z mysli ostatních čerpali veškeré informace, takže školní znalosti vůbec nepotřebovali. Pro tuto kategorii žáků je škola jen k tomu, aby nelítali celý den bez dozoru po ulici.

Lera magické schopnosti vrozené neměl, stejně jako Charry a Diana. Získával je postupně od kamarádů, kteří mu sice ochotně řekli vše, co chtěl či potřeboval vědět, ale neměli zájem ho soustavně vzdělávat. Navíc měli ke školnímu systému vztah přezíravý až pohrdavý, což přebral okamžitě.

WZ patří do varny bráhmanů, nepříliš ochotné spolupracovat s nižšími. Jejich chápání světa je odlišné; v tomto případě se věnujme dětem. Děti jsou si vědomy, že existuje velké množství informací, které nedokážou obsáhnout kapacitou své paměti; v převážné většině ani nepotřebují. Pokud ano, dokážou je snadno najít, když se spojí s někým dospělým, kdo to ví. Ochotně je poučí, avšak bohužel včetně veškerých vlastních i všeobecných výhrad; tak jednoduché školní pravdy většinou vezmou za své.

Klasický příklad: poměr ke čtení a psaní. V klasickém systému se děti napřed naučí abecedu, pak spojují písmena do slabik, slabiky do slov, až se nakonec naučí číst a chápat celé věty. Děti WZ se naučí vnímat celý smysl knihy najednou, včetně vlastního stanoviska k věci, aniž by chápaly jednotlivá písmena; jejich dospělí to dělají taky tak. Má to souvislost s vnímáním a předáváním energie, kromě čarodějů to těžko někdo chápe. Navíc nikomu nevadí, když dítě v průběhu vnímání ztratí zájem a dojde k názoru, že je to všecko blbost; dospělí se zasmějí a nechají ho být. Ani hloupé názory se dětem nerozmlouvají, jednoduše se nechají být.

Takto se ovšem těžko něco naučí soustavně. Například nechápou rozdíl mezi ověřenými fakty a příběhem, který si nějaký spisovatel vymyslel; nejčastěji vše zahrnují pod skupinu žvásty nějakého starého blbého dědka.]

Diana měla představu (diktovanou politickými zájmy), že její syn dokonale předvede lidstvu triumf organizovaného školství, tedy ten systém, který vymyslela a snažila se všemožně podporovat. Zejména tím hodlala zapůsobit na šúdry, převážně přistěhovalce různých barev, kteří sice svoje děti do školy posílali (bylo to nařízeno zákonem), ale smysl v tom neviděli. Diana chtěla přinutit ke školní docházce všechny děti a zavést mezi nimi rovnost; větší část národa s tím souhlasila, WZ se usmívali a považovali to za neškodný císařovnin koníček.

Děti WZ chodily do školy rády. Důvod: mohly tam účinně zlobit dospělé, aniž je někdo mohl vyhnat. Nejhorší pro ně bylo, že na ně nikdo neměl čas, od všeho je odháněli a oni museli sledovat počínání dospělých na dálku. Ve škole s nimi podnikali různé experimenty, což je bavilo; a když je to bavit přestalo, snadno našly důvod zmizet. Vyučování zvládaly levou zadní, když se nudily, mohly snadno šmírovat vyšší ročníky; po desátém roce věku obvykle ze školy vypadly nadobro a zabývaly se něčím závažnějším.

Princ Lera se učil obtížně. Co byla platna veškerá péče, když se zajímal víc o všechno ostatní než o školní výuku? Příroda, zvířata a ptáčkové, kdejaká rostlinka, to vše mu bylo víc než suché poučky školních knih. Znal ledacos, co neznali učitelé; byl šikovnější, obratnější a silnější než jeho spolužáci. Dokázal ulovit, stáhnout a rozčtvrtit jakékoliv zvíře, dokázal je dokonce vystopovat a nadehnat do rány tygřím kamarádům. Vyznal se ve všem, co souviselo se životem v divočině. Ale nevyznal se v pravopise!

Diana nad jeho počínáním zuřila, Charry byl smutný. Císařovna se dostávala do nepříjemného dilematu: zatímco sama byla přísná vegetariánka, syn se kamarádil se šelmami a bylo pro něj přirozené jíst maso. Ba co víc, pojídal je často syrové a ani mu nebylo špatně. Tomáš Baarfelt, další osoba přísných mravů, se jenom smál a říkal, že to asi potřebuje k životu. Tomášova bezbřehá tolerance Dianu štvala, ale podobným způsobem zacházel i se svými vlastními potomky.

V poslední době se u prince začala projevovat silná ostýchavost a nedůvěřivost k cizím lidem. Možná se s tím už narodil, možná nasál nedůvěru k cizincům s tygřím mlékem; ale choval se podivně. Nebral na vědomí lidi, které neznal, a to do důsledků; cizí hosté, na nichž císařské rodině záleželo a jimž byl z toho důvodu představen, zírali v němém úžasu na chlapce, který tupě seděl, nereagoval na žádné otázky a koukal skrze ně, jako by je neviděl. Byla to nafoukanost, nevšímavost a hloupost, jak se říkalo; nebo přemrštěný ostych, kterého se vlastními silami nedokázal zbavit? Existoval snad recept, jak si jej získat: nedat se zmást a mluvit na něj pořád a pořád dál. Když by s někým déle než tři dny, zvykl si na něj a rozpovídal se; mile, příjemně a úměrně svému věku. Pokládal tisíce otázek a rád by na ně získal odpověď, ale nechtěl se ptát někoho, koho by uvedl do rozpaků. Známí jej chválili pro přítulnost, také naučenou od kočičích kamarádů; zato cizinci se v přítomnosti korunního prince cítili nesví.

Diana si celý život představovala, že její synáček bude vždy vypadat jako z cukru; představovala si ho jako rokokovou panenku z porcelánu, ačkoliv sama taková nikdy nebyla. Malý Lera neměl sebemenší zájem o vzhled, tělesnou čistotu, oblečení, ozdoby. Jakýkoliv oděv považoval za mučení a tělesný trest; vášnivě protestoval proti česání vlasů, ostříhání nehtů, ošetření pleti. Pořádně jej umýt mýdlem a kartáčem znamenalo zuřivou rvačku; v čemž ho Diana podporovala, neboť se s ním prala ráda a učila ho bojovat všemi dostupnými způsoby.

Mnozí lidé z blízkosti císařské rodiny si uvědomovali (občas i říkali), že přístup Diany k výchově syna je mírně řečeno nesoustavný. Činnosti, jež mu přísně zakazovala, vzápětí prováděla sama a přizvala ho ke hře; naopak co nařizovala, nedělala nikdy nebo s viditelnou nechutí. Takto se jí ovšem nemohlo podařit něco z něj vychovat, protože byl bystrý a okamžitě objevil každý rozpor v jejím jednání. A naučil se jich využívat.

Charry se o tom občas radil s Tomášem Baarfeltem, jedním z mála lidí, se kterým si mohl otevřeně popovídat. Popíjeli u toho červené víno, které Tomášovi velice chutnalo a dle vlastní lékařské diagnózy i zdravotně prospívalo. Charrymu prospíval veškerý alkohol, takže souhlasil. Stěžoval si, že ačkoliv od počátku známosti čeká, kdy se Diana uklidní a začne se chovat moudře a vyrovnaně, zatím k tomu nedospěla a nedá se ani čekat, že by se to v dohledné době stalo. Tomáš se smál a uklidňoval ho; ano, je tomu tak, bude tomu tak a je třeba si na to zvyknout.

V průběhu let své vlády (když už nemusel konat hrdinské činy a osobně své pluky vést do útoku) se Charry změnil v pracovitého úředníka, který vykonával své vladařské pravomoce ne proto, že by ho to bavilo, ale že to považoval za svou povinnost k národu. Vypracoval řadu dlouhodobých strategických koncepcí, které se snažil dodržovat. Diana žádné strategické koncepce neměla a pokud ano, zásadně je nedodržovala. Přesto její plány vycházely mnohem lépe než Charryho; měla prostě štěstí.

Národem byl Charry vnímán jako poněkud sucharský stárnoucí pán (omezených rozumových schopností), který důkladně prostudoval každý papír, který mu byl předložen, než jej schválil nebo si dožádal další podklady. Schvalovat zákony byla jeho povinnost, požadovat vysvětlení jeho právo. Konal to vždy zodpovědně a po důkladném probrání veškerých eventualit = tedy pomalu. Zato Diana se rozhodovala rychle podle okamžité intuice a její rozhodnutí bývala překvapivá. Národ ji pro to miloval.

Nyní tedy princ s rodiči obědval. Jako obvykle se v jídle přehraboval, vybíral si ty stravitelnější kousky a co se mu nezdálo, strkal pod stůl do tlamy tygrovi Terrymu. Tento způsob chování měl důrazně zakázaný, takže čas od času zašilhal, co na to rodiče. Nic; Charry o něčem přemýšlel s očima upřenýma do nenávratna, Diana si jídlo vychutnávala. Ale taky přemýšlela; Lera přesně nevnímal o čem, ale zajímalo ho to. S telepatií měl potíže.

Charry jedl spořádaně. Ať dostal na talíř jakékoliv množství, vždy dojedl a byl spokojen; možná kdyby to bylo příliš málo či příliš mnoho, ozval by se, ale jejich indický kuchař svého pána znal. Také paní; věděl, že Diana jí ráda a jídlo si vychutnává. Lera s jídlem zacházel bez posvátné úcty, což by kuchaře (vznešeného bráhmana) mělo pohoršovat, ale měl chlapce rád; kromě toho tušil, že se to časem změní. Navíc o císařské rodině existovala řada zvláštních legend; také na Lerovi se začaly projevovat zvláštnosti, nad kterými každý správný kněz oprávněně zneklidní.

Pokud jste lidé, nejspíš nevíte, že nepředvídatelné jednání je náznakem vtělení vznešené božské osobnosti. Kromě toho jako rodiče, i princ měl nepochybné charisma, které k němu přitahovalo všechny zraky. Nebyl krásný, ani od malička geniální, ale byl zvláštní. A bráhman to věděl.

Charry dojedl a odložil svou osobní misku z nerezové oceli. Při veřejných slavnostech jídal ze zlaté misky, kterou po hostině osobně omýval pod proudem tekoucí vody na znamení pokory. Nyní měl ve zvyku si na nějakou chvíli lehnout, povídat si s rodinou nebo číst něco lehkého; obvykle usnul a spal čtvrt až půl hodiny. Potom si nechal udělat kávu a dal se do práce, kterou se zabýval až do večeře.

Diana už taky dojídala; oči měla přimhouřené, poškubávaly jí ústní koutky – což znamenalo, že nad něčím přemýšlí. Lera byl s jídlem zhruba v polovině a nezdálo se, že hodlá skončit tak hned. Měl černé podezření, že ostatním dávají něco lepšího než jemu, ale ať kontroloval otcovu a matčinu misku jak chtěl, nic tak zvláštního tam neviděl. Bude si o tom muset promluvit se svými poradci; Baarfelty, jak jinak!

Diana si přejela dlaní po břiše a uvažovala, zda má dost nebo ještě chuť na nějakou dobrotu. Po důkladné úvaze rozhodla, že už ne, až za chvíli. Což kuchař taky věděl; zhruba za půl hodiny přinese podnos s mahá-prasádam (to je jídlo, které leželo přímo na oltáři Božstev). Pár kousků sní Diana, zbytek spořádá Lera, případně rozdá svým šelmám. Což je v pořádku, mahá slouží k tomu, aby se jím očistili nejhorší hříšníci.

Kuchař občas meditoval, nakolik mu vadí princova zjevná posedlost po mase, často bez řádné úpravy. Nevadila, samozřejmě; na podobnou službu se hodí bráhmani moudří, tolerantní a chápaví, kteří na sobě nedají znát, ani kdyby je to skutečně pohoršovalo. Ale zajímalo ho, proč to dělá; každý následek má svoji příčinu, a ta tkví hluboko v princově karmě. Jestliže to během času pomine, bylo to nejspíš vyrovnávání s něčím z dřívějška; pokud ale princ bude v těchto zvířeckých činech pokračovat, může se jednat o znepokojující předzvěst do budoucnosti.

A Diana řekla: „Zajedu na Atanor.“

Charry řekl: „Hm...“, což znamenalo souhlas.

Lera postavil slechy do pozoru: „Můžu jet s tebou, mami?“

Nemohl. To věděl, když na něj pohlédla, jako by ho viděla poprvé.

„Já bych byl strašně hodnej!“ zkusil to ještě.

„Ale já tam jedu... pracovat! Nudil by ses!“

Lhali si do očí. Lera věděl, že by nebyl hodný ani by se nenudil; naopak by zlobil tisíci možnými způsoby, podle toho, kdo tam zrovna bude a co by se mu dalo provést. Čarodějnickou školu Atanor miloval; byla tam zábava. Co víc, konečně by mu Baarfelti měli co závidět.

„Nepřichází v úvahu,“ řekla Diana, když si to zkusila promyslet.

Její snaha vybudila Leru k aktivitě: začal vysílat kladnou energii. Mohlo to mít účinek, ale ne na matku, ta už takových pokusů zažila hodně. Dokonce zvýšila hlas: „Nepojedeš! Musel by ses na to obléknout!“

Nastala chvíle střetu kladných a záporných emocí. Lerou cloumaly, Diana ukázněně čekala, až se uklidní.

Oblečení nesnášel; považoval je za mučení a ponižování své důstojnosti. Ale jedna možnost tu byla...

Vstal a vytvořil iluzi jezdeckých kalhot a neposkvrněné bílé košile, dokonce nezapomněl ani na hedvábnou mašli s rubínovou jehlicí. „Asi tak?“

„Žádnou iluzi! Skutečné šaty z látky! Košili, spodky, kalhoty, ponožky, boty a klobouk! Zbrojní opasek s dýkou, ostruhy na botách a...“

„Né! Mami, prosím né!“ zděsil se.

„Jsi princ! Musíš dávat dobrý příklad...“

„Šúdrům?“ nepodařilo se mu utajit pohrdání. Diana se výhružně nadechla.

V té chvíli promluvil Charry: „Jo. Odpoledne pojedeme do města.“

Podívali se po něm. Výmluvně ukázal na svůj stolek, kde se většina úředních papírů přemístila na hromadu vyřízených. Nepochybně tam však čekají ještě nějaké další. A taky, Diana bude vyjíždět odtamtud.

„Jdi se proběhnout,“ pokračoval otec, „A oblékneš se. Všichni se oblečeme!“

Lera posmutněl, ale proti císařovu slovu nebylo odvolání. Věděl, že kdyby to zkusil, každým svým argumentem by si ještě víc uškodil. Naopak, pokud se císaři během odpočinku a následné práce zlepší nálada...

Povzdychl si a začal se zase věnovat jídlu.

Otec s matkou si vyměnili pohledy a usmáli se na sebe.

[Oblečení. V Arminu krizový problém. Většina členů kněžské a bojovnické kasty považuje nahotu za posvátnou. Oblečení samozřejmě není zakázáno žádným předpisem, ale všeobecně se považuje za nepříjemné, obtížné, zahanbující. Připouští se v případech nepřízně počasí, pouze některé sekty (LC) je zásadně odmítají. Nezaručené zprávy tvrdí, že bylo zakázáno též v některých odlehlých chrámech.

Většina obyvatelstva (šúdrové) považuje oblečení za nezbytně nutné. Aby šetřila jejich morální cítění, snaží se vláda podporovat rozvoj oblékání; jedním z významných důvodů je také nátlak obchodníků (vaišjů), kterým je silně proti srsti nezájem vyšších kast o jejich výrobky.

Většina WZ, WF i FF ovládá schopnost vytváření iluzorní projekce. Tímto způsobem předstírají, že jsou oblečeni a upraveni způsobem, jaký vyhovuje ostatním; přičemž málokdo z nižších kast dokáže spolehlivě zjistit, zda to je či není pravda. Obchodníci jsou proti tomu ještě mnohem víc; kdyby se to masově rozšířilo, utrpěli by těžké ztráty. Zejména jim vadí každý projev otevřeného pohrdání, zvláště od prince a šlechty.

Většina šlechty odmítá s obchodníky o čemkoliv diskutovat.]

Lerovy nejčernější obavy se plně potvrdily; matka trvala na řádném oblečení, dokonce sama přišla v jezdeckých kalhotách a blůze. Pro Leru to znamenalo navíc nutnost pořádně se umýt, dokonce mýdlem. Což vůbec neměl rád. Císař a císařovna nijak nespěchali, přesto když Diana vstoupila do synova pokoje, nalezla ho, jak sedí na posteli a má oblečenou jednu ponožku.

„Tak dělej, proboha! Nebo se bude tatínek zlobit!“

„No jo!“ zabručel a natahoval zoufale pomalu druhou ponožku. Diana vzala jeho džíny a pomáhala mu.

„Copak se v životě nenaučíš oblékat sám? Ale ne, druhou nohu! Snad si můžeš zapamatovat, jak se oblékají kalhoty, budeš to potřebovat!“

„Já jsem kalhoty nevymyslel, tak je nosit nebudu! Proč nemůžu nosit sukni jako strýček Donald?“

„Strýček Donald je Skot. Jejich tradičním oblečením je kilt...“

„Bylo by moc těžký dát se ke Skotům?“

„Prosím tebe, neřečni a oblíkej se! Košili si vem... to je jedno kterou, zítra si stejně vezmeš něco jinýho...“

„A to je taky chyba. Každej normální člověk má jen jedny šaty; proč jich já musím mít tolik? Kluci si stačej na ty hadry zvyknout, když je musej nosit pořád, ale já mám furt a furt něco novýho. A ty starý mi pořád někdo pere, i když nejsou vůbec špinavý. Kluci z Dolíku se namatlali térem a...“

„Jsem zvědavá, kdy z tebe přijdu o nervy. Dělej, proboha!“

„Ještě jsi mi neodpověděla! Když se natřeli na černo, tak...“

„Dostali výprask. To je naprosto jistý.“

„No a co? Ty mami, nemohli bysme udělat takovej kšeft? Jako že by mě táta pořádně spráskal, jak nejvíc umí – ale ať mě nenutí chodit oblečenej! To je přeci taky trest, a větší než...“

„Tak už dost! Na, připni si dýku!“

„No samozřejmě! Já jako šlechtic musím nosit dýku. A jiný kluci klidně chodí beze zbraně. Proč je to tak?“

„Víš dobře, že máš právo nosit zbraň. Tak ji nos, sakra!“

„No jo, ale...“ Lera ohrnul nos a nechal si připnout pás s dýkou. Diana mu ještě zapjala jezdecké boty s ostruhami a poslala ho osedlat si koně.

V tomto bodu nastávaly potíže. Vložení sedla na hřbet koně bylo morálně nepřípustné pro sektu Kentaurů, stejně jako jezdit oblečený. Kromě toho byl jakýkoliv postroj přímou urážkou Eponé, bohyně koní. Problém byl v tom, že princ Lera nebyl (ani nesměl být) členem sekty Kentaurů. A keltská bohyně Eponé byla podezřelá, že přestala svoje oddané chránit. Patřila tedy (asi) mezi zavržené bohy, které je zakázáno uctívat.

Lera byl příliš malý, než aby hodnotil počínání svých rodičů. Avšak měl jisté pochybnosti; často dostával příkaz posoudit, jak by situaci vyřešil, kdyby byl Vládcem; a toto řešení se mu nelíbilo. Kentauři jezdí nazí na nahých koních a ovládají je myšlenkovými impulsy. Baarfeltové...

Lera potřásl hlavou a zaplašil podobné myšlenky. Nebyl u toho, když se otec, matka a strýček Tomáš nepohodli s bohy. Neměl právo je hodnotit. Měl naopak povinnost osedlat svého koně, vyšplhat mu na hřbet a vyčkávat.

Tak to udělal.

Jedna poučka: Děti nemají rozum, nemohou se dopustit hříchu.

Druhá poučka: Nic není tak malé, aby to nemohlo být zabito.

Vyrazili po polní cestě, vlastně spíš lesní, neboť okolo cesty rostl jen zběžně proklestěný prales. Chlapec velice dobře znal ten les i celé okolí, často se tu proháněl se svými šelmami. Tak lítal sem tam, proplétal se mezi stromy a obhlížel, co je tu nového a zajímavého. Otec s matkou a doprovodem jeli po cestě a povídali si něco; nemluvili o něm, tak ho to prozatím nezajímalo natolik, aby je zkoušel poslouchat.

„Jen upozorňuju, jestli se ti podaří spadnout do bažiny a myslíš si, že nás tím nějak rozzlobíš, tak tě vydrhnu kartáčem a mýdlem a převlékneš se do kabátu s tvrdým límcem!“ vyhrožovala mu Diana.

Varování bylo na místě, neboť právě dorazili k řece (nebyl to Charragg, jen jakýsi přítok, dosti mělký). Lera předhonil rodiče, vjel s cákáním do brodu, přesně v nejhlubším místě se na chvíli ohlédl a pustil otěže. Kůň přesně zareagoval na mentální pokyn; zabočil z cesty stranou, ztratil rovnováhu a rázem zapadl do vody až po břicho. Lera vykřikl leknutím, ale současně třepl koně prsty přes levé ucho a ten se skácel na bok i s jezdcem. Vzápětí už Lera plaval, cákal kolem sebe vodu a smál se.

„Já za to nemůžu! On ztratil cestu a šel do vody, já nic neudělal! A teď mě ještě ke všemu shodil...“

Charry zarazil svého koně v brodu; voda tam dosahovala zvířeti sotva ke kolenům. „Jo, já vím. To bych tě nesměl znát! Máš ho vycvičenýho, aby tě pokaždý shodil do vody, když tudy jedeš...“

„Ale nemám, tati!“ ujišťoval hoch, „A i kdyby, copak to není hezký trochu se zchladit? Mně se to aspoň líbí...“

„Dobře. Až se vykoupeš, přijď si pro pár pohlavků!“

„Ale tati! Kdyby ses radši šel taky opláchnout... Než dojedeme do K, spolehlivě uschnem! Já to znám, pokaždý když...“ a zmlkl.

Císařovna se rozesmála; vytáhla nohy z třmenů a seskočila za synem do tůně. Charry potřásl rezignovaně hlavou a potom je následoval; dlouhými tempy plaval za Lerou a snažil se ho chytit, ale kluk plaval i v šatech jako vydra a když už neměl kam utíkat, potopil se pod vodu a podplaval ho. Konečně ho Charry chytil, vyzvedl z vody a dvakrát plácl. Potřetí nestačil, neboť se na něj zezadu vrhla Diana, tak se prali a kočkovali ve vodě, až stříkala kolem; až když nemohli, vylezli na břeh a se smíchem oddechovali.

„Uvidíte, že uschnem!“ sliboval princ, „V Kingtownu budem už úplně suchý, ale můžem se opláchnout v některý kašně...“

„Opovaž se a nesedneš si, dneska večer!“ varoval Charry, „Tak na koně a jedem, nemůžeme tady zůstat věčně!“

Nasedli a jeli. Bylo vedro a zdálo se, že Lerova předpověď stoprocentně vyjde. Jejich lehké košile a džínové kalhoty značně proschly, než se před nimi rozevřela kotlina řeky Charraggu, v níž se rozkládalo hlavní město, zářící bělostnými paláci a vysoko se vzpínající věžemi chrámů. Charry svoje město miloval; na tomto místě se vždy zastavil a prohlížel si je ulici po ulici, dům po domu, aby viděl, co přibylo a co se staví. Pro Leru byl K už městem, které se neměnilo; narodil se, až když bylo z hlavní části rozplánováno, zbývalo jen postavit všechny ty domy. Na hlavních třídách a v okolí paláce již lidé nebydleli ve stanech; nouzové kolonie se nacházely pouze za řekou a na východním předměstí, a oni přijížděli od jihu.

V paláci je uvítalo služebnictvo a spousta šelem; ale Lera se sháněl jen po kamarádech, Baarfeltových klucích. Nebyli k nalezení, ani nikdo z těch, kdo patřili k jejich smečce.

Charry se slitoval a dovolil synovi, aby vyběhl do ulic bez oděvu. Což se stalo. Tygři naštěstí z města neodjeli a pomohli Lerovi zorganizovat skvělou rvačku s nějakou místní klukovskou tlupou, která nechtěla dost rychle pochopit, že svého lenního pána musí poslouchat. O vlásek zvítězila Lerova strana; taková vítězství měl nejraději. Když se pak vykoupali a svorně leželi u řeky vítězové i poražení, přemýšlel o dnešním dni a soudil, že ho neprožil marně.

A usoudil, že přece jen není tak špatné být princem, příštím Vládcem Nebe i Země, Pánem Života a Smrti, nejvyšším císařem Arminu, Reortie a tím též světa. Budiž mu přáno jeho bezstarostné mládí.

Errata:

30.05.2021 11:39