Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Císařovna Diana se vydala navštívit vrchní čarodějkou Valérii. Nebyla to návštěva zcela oficiální, ale také nelze říct, že bezvýznamná. Co přesně to je, nebylo úplně jisté; nejspíš se objasní až během rozhovoru, zda bude mít nějaký smysl.

Diana jela na trojkolce, svérázném motorovém vozidle, které dostala darem od přátel z Ősgardu. Nebylo to auto, nebyl to motocykl a zejména to nebylo letadlo, nýbrž od všeho trochu: velmi rychlý stroj, určený k jízdě jak na silnici, tak v terénu, kterým se dalo skákat na kratší vzdálenosti; třeba i na delší, když to někdo uměl. Vpředu bylo jedno kolo větší, vzadu dvě středně velká, poháněná motorem. Když se rozjela dostatečně rychle, najela na dost vysoký kopec a vymrštila se do vzduchu, mohla vysunout z boku malá křídla a chvíli plachtit. Problémem číslo dvě byl dopad; bylo moudré přistávat pokud možno plynule, jinak hrozil tvrdý dopad sedlem do zadku. Je vám jistě jasné, že takový stroj získal okamžitě mohutnou oblibu u celé mládeže; nebylo však lehké jej sehnat, dovoz byl drahý a nepravidelný a kdy by mohla být zahájena domácí výroba, je ve hvězdách. Ale pár jich bylo.

Diana jakožto sportovní nadšenec jezdila dobře (a rychle), létala daleko a nikdy nezůstala viset někde ve větvích. Ani natlučený zadeček si nedávala ošetřit příliš často, i když nějaké ty modřiny v lázních předvedla, když se učila. Ježto však jiní krotitelé změti splašených trubek a drátů na tom byli hůř, byla celkem spokojená.

Tento stroj se k meditaci hodí skutečně velice málo, avšak Diana přesto uvažovala, co vlastně chce Valérii říct. Zvláště když se jí podařil pěkně dlouhý skok, měla pocit opojné radosti; tehdy si byla jista, že tentokrát už se s čarodějkou nějak na něčem domluví a nedopadne to jako vždycky, kdy si vzájemně postěžovaly, ale nevyřešily nic.

Byly dlouholeté kamarádky, to ano. Bohužel Diana pociťovala, že v poslední době jejich přátelství značně utrpělo, stejně jako obliba čarodějek ve společnosti všeobecně. Hlavním důvodem je samotná Valérie! Její lhostejnost ke všemu, co ji nezajímá, postupně rostla a začala nabývat katastrofálních rozměrů; lid reptal a požadoval od císařovny nápravu. Diana pravidelně zasílala čarodějce stížnosti občanů a ta (méně pravidelně) posílala odpovědi; většinou že pověřila vyřízením tu či onu podřízenou. Takové kontakty Dianu neuspokojovaly, bylo třeba jednat osobně.

Uznávala, že je to částečně její chyba; doposud se nenaučila telepaticky s Va spojit a dohodnout, jak to dělá každý, kdo má trochu rozumu. Jiné než tp spojení Va téměř vůbec nevnímala; dopisy snad četla, ale rozhodně na ně nehodlala odpovídat. Diana si byla jista, že na jejím stole najde v nejvzdálenějším rohu kupu neotevřených dopisů; ne že by Va nezajímaly, ale lehce je otestovala vnímáním a když nebyly důležité, odkládala je. Určitě ne navěky, jen na vhodnější dobu.

Diana nebyla spokojena, ale přiznávala, že ve smyslu zákona se nikdo nedopustil žádné chyby. Zákon nestanovil, že se Valérie musí něčím zaobírat osobně či okamžitě. Mohla tu práci svěřit některé podřízené; ta ji svěřila další podřízené, až věc zmizela kdesi v nepřehledném bludišti a když ji pak dohledávali, zjistili, že chybu zavinil sám zákazník, protože něco zanedbal či nezajistil. Nikdy nebyly na vině čarodějky; Diana je podezírala, že je to tím, že veškeré námitky čtou přímo z mysli stěžovatele a reagují natolik rychle, že to nikdo jiný nepostřehne.

A co horšího: když někdy přišla na Atanor, Valérie ji nadšeně uvítala, předváděla své dosavadní úspěchy a vyprávěla o plánech. Diana většinu toho moc nechápala, ale kamarádce věřila. Va nikdy nedala najevo, že by se něčemu věnovat nechtěla či nemohla, naopak byla plna pochopení a snahy. Jen bylo zapotřebí jediné: aby císařovna osobně přijela a donutila ji. Telefon, který na Atanor dávno zavedli, nebyl moc funkční; hlas lidu usuzoval, že se do něj nastěhoval nějaký zlovolný démon a působí časté poruchy, které měli chuť napravovat zaměstnanci spojů, ale vůbec ne čarodějky. Ony přece takový zbytečný výmysl nepotřebují!

Povinnosti WZ nebyly nikde stanoveny, ale dokázaly hodně: zajistit přízeň božstev, hojnou úrodu, příznivé počasí, uzdravení nemocných. Mistrovským kouskem pak byla výstavba (stvoření) různých objektů; to ovšem nedokázala každá, jen ty mimořádně schopné. Drobnější zásahy byly snazší, též častější, ovšem donutit některou, aby se jim věnovala, bylo nad lidské síly. Už proto, že se s nimi ne každý dokázal dohodnout; jejich uši byly otevřené starým kamarádům, málokdy však osobám, které by tu pomoc potřebovaly mnohem víc. Třeba všelijací podnikatelé...

Stížnosti, stížnosti. Když je Diana obdržela, obvykle se naštvala, že ty zatracené líné holky tak snadnou a jednoduchou věc neudělaly levou rukou. Když se pak snažila zjistit skutečnost, dozvěděla se, že vše proběhlo zcela jinak; objednavatel nezajistil, co WZ potřebovala, nebo se dokonce pokoušel nějak ji oblafnout. Většinou to byla záležitost zmatená, nepochopitelná, prostě trapná. A Diana měla další důvod být naštvaná.

No a pak tu byly ty druhé, komerční čarodějky. I čarodějové, ale víc žen. Podnikatelky v magii; většinou původně Valériiny žákyňky, kterým by nakonec tu práci stejně přidělila. Tak o co jde? Neměly sebekontrolu ani zdravou sebekritičnost, ochotně slíbily cokoliv a požadovaly nehorázné sumy peněz; nakonec to sice udělaly, ale v horší kvalitě a méně spolehlivě než ty Atanorské. Domluva s nimi byla dobrá, dokonce se ochotně nabízely, ale jejich výtvory měly určité závady, které pak bylo nutno napravovat. Někdy se to dokonce ani nepodařilo.

A to nejhorší: Valérie je ještě ke všemu bránila! Zastávala názor, že WZ jsou nedotknutelné a všeobecně prospěšné bez ohledu na svou morální úroveň. Diana sršela vzteky, komerčáky nesnášela, ale ony, ať byly jaké chtěly, nebyly zas tak pitomé, aby si rozhněvaly Mluvčí cowenu. Lhaly? Kdepak, to by neobhájily; pokorně přiznaly, že skutečně požadovaly odměnu, taky ji dostaly a práci odvedly chabou, ale ony za to nemohou, může za to zákazník, který jim nezajistil...! Věděly, že jejich chamtivost je Valérii lhostejná, vlastně ani neměla ponětí, kolik by si měla za své služby říct. Myslet na peníze bylo tak hluboko pod její úroveň!

Žádná z těch zatracených prodejných děvek nebyla tak pokleslá, aby občas neudělala něco nezištně a zdarma. Když Va zavolala (poslala impuls), rychle se shromáždily na Atanoru a pomáhaly v jejích velkolepých pokusech. To si pamatovala dobře; účastí na masových obřadech splnily svou povinnost, a co dělají ve volném čase, je jejich problém. A že potřebují peníze? Dětská naivnost; to je časem nepochybně přejde, až budou starší. Skutečně se párkrát stalo, že se komerční WZ vrátila na Atanor, rozdala nahrabaný majetek a dala se na čistou vědu; takže co?

Dianě se podařil nádherný dlouhý let a moc sebou nepráskla o silnici při dopadu; měla velikou radost. Určitě to i dál půjde skvěle; tentokrát už se konečně něco vyřeší...

Atanor byla nevlídně šedivá kamenná pevnost, nad ní se tyčily neobarokní věže Chrámu. Drsnost pevnosti byla poněkud zmírněna vlajkoslávou, jíž sestry dávaly najevo, kdo je právě přítomen; většinu znaků Diana neznala. Nebyla vidět žádná děla ani jiná obranná zařízení; snad jen Ohňová věž, mohutná kamenná bašta uprostřed pevnosti, na níž neustále planul Živý Oheň. Samozřejmě v Kingtownu byl Chrám Ohně, i v něm trvale planul Oheň v bronzové míse, aniž mu byla dávána jakákoliv potrava; ale zde bylo sídlo nejvyšších čarodějek, Kněžek Ohně, vedených Mluvčí Cowenu Valérií z Mendozy.

Diana bez problémů vyjela serpentinami vzhůru, projela hlavní bránou a zastavila na nádvoří. Byla zvědavá, koho a za jakých okolností tu najde; a jako téměř vždy se tam za míčem honila smečka holek, nejmladších žákyněk. Další jim fandily a...

No ovšem, Dianu by docela překvapilo, kdyby tu nebyl někdo, kdo sem vůbec nepatří. Sportovnímu utkání přihlíželo pár děvčat, oblečených do výstředně starobylých kostýmů a s dlouhými, pečlivě upravenými vlasy. Nevypadaly tak úplně vytřeštěné, zřejmě tu už nějakou chvíli byly a zvykly si. I když ne zas tak moc, když ještě nechodí nahé.

Holky začaly projevovat zájem, ani ne tak o Dianu, jako o její vozítko. Instruktorka, která jim to soudcovala, to poznala a vyhlásila pauzu, takže se okamžitě srotily kolem, prohlížely a sondovaly stroj a vyměňovaly si své názory; možná se Diany i na něco ptaly a ty nejmladší se divily, že císařovna neovládá telepatii. Instruktorka je (asi) seřvala.

Ty cizí přišly podstatně opatrněji. Patřily zřejmě k civilizaci, která na stroje ještě příliš zvyklá není; Diana hádala tak na ekvivalent sedmnáctého století, i když jinak vypadaly dost lidsky. A měla z nich podivně znepokojivý pocit; tohle nebyly holčičky z dobrých rodin, které se doma nudily a přišly se pobavit studiem magie. Tyhle holky prošly válkou a čarodějnictví byl jejich způsob, jak zůstat naživu.

Než ale mohla zaujmout nějaké stanovisko, už od hlavního vstupu přicházela Valérie; jako vždy v podobě dospívajícího děvčátka, kterou si zvolila na počátku a od té doby ji neměnila. Drobná, hubeňoučká, bez vlasů i bez jediného chloupku po těle; samozřejmě by si je dokázala ochránit před Ohněm, ne jako nějaká začátečnice, ale oholená hlava byl kastovní znak, na který byly čarodějky patřičně hrdé. Usmívala se.

Skoro zajímavější byla její společnice, mladá dáma s nádhernými tmavorudými vlasy, oblečená do přepychových černých šatů v barokním stylu. Jako její svěřenkyně měla chytré oči, kterými císařovnu okamžitě prozkoumala.

„To je Trissa, velmistryně školy Arethusa... v jednom spřáteleném světě. Buď na ni hodná; měly tam nějakou velikou válku, pak morovou epidemii, zahynula jim většina obyvatelstva. To co zbylo, posbírala a přivezla sem, abysme to vyškolily. Holky jsou ještě dost vyjevený...“

„Pozoruju,“ usmála se Diana, „Jak se zdá, ještě se ani nenaučily vytvářet si vzhled podle potřeby. Ba ani hrát míčové hry...“

„Jen se neboj, ony se otrkají! Zato umějí dost šikovně používat zbraně ze svého světa. A nedělá jim problémy někoho zabít...“

Diana se ohlédla na nejbližší dívku; pod líčidlem, pudrem a elegantním účesem se skrývala divoká šelma, občas se prozradila zábleskem v očích.

Trissa něco řekla. Mluvila starou elfštinou, jíž rozuměla May-Britt, ale Diana jen ztěžka. Valérie jí rychle vysvětlila situaci. Pak Trissa složila Dianě sice nesmírně zdvořilou, nicméně nijak obdivnou poklonu.

Diana si to pomyslela a doufala, že číst myšlenky cizinka neumí; Valérie zato ano, takže jí zprostředkovala obraz zpustošené země, vypálených vesnic a městských ulic, po nichž se ploužili zbídačení, zmrzačení lidé.

Nemá moc pochopení pro pány, kterým se daří dobře. Před nedávnem byl ten jejich svět taky šťastný a spokojený, a ona významná členka cowenu. Teď mnoho jejích přítelkyň zahynulo, ona zůstala a lidé ji obviňují, že tomu nezabránila. Navíc nemá ráda lidi, co nejsou WZ.

Diana si pomyslela něco neurčitého. A Valérie dodala:

A nejvíc ze všeho nenávidí šlechtu.

Dianě napadaly všelijaké věci. Měla nepříjemný pocit, že se něco děje.

Ano, něco se děje. Chtěla jsem s tebou o tom mluvit. Pojď se ubytovat, pak se naložíme do bazénu. Možná to bude složitější.

Diana si vzala tlumok s několika věcmi, které měla s sebou. Svůj stroj nechala na nádvoří, ale přísně zakázala holkám na něj sahat. Sama pořádně nevěděla, jak vypadá zevnitř, a kdyby jí ho ty cácorky rozebraly, těžko by ho dávala dohromady. Vyprskly smíchy, když to řekla.

„Taky byste mohly být tak zdvořilé a vtipy říkat nahlas!“ pokárala je.

Teď smíchy přímo zařvaly. A Dianě napadlo:

Takhle se uměly smát i ty Trissiny žákyňky. Než na ně přišla válka...

Smích bleskově ztichl. Jedna (po dohodě s ostatními) vystoupila vpřed.

„Válka, císařovno?“ zeptala se.

Najednou měly všechny oči šelem. Těsně před útokem.

„Ne... ne, to je nesmysl.“ řekla rychle, ale znepokojená byla pořád.

A opět jí bleskla hlavou úvaha: Každý rok nastupuje na tuhle skálu tlupa mladých, zdravých, bezstarostných děvčátek. Starší čarodějky je usilovně vzdělávají, dívky postupují podle prospěchu dál a výš, až jsou nakonec vyřazeny jako hotové absolventky. Avšak přesto jich nijak nepřibývá; sice ani neubývá, ale bylo by přece normální, kdyby počet rostl, ne? Starší čarodějky a instruktorky jsou taky pořád ty samé, Diana jich většinu znala aspoň od vidění. Kam zmizí tyhle holky, až dostudují?

Trissa řekla něco velice důrazného, dokonce to podpořila gestem ruky.

„Počítám, tak dvacet jich pošleme... tam,“ ukázala Valérie, „Kolegiální posila... zatím máme předběžnou smlouvu na tři roky, jestli přežijí a nevdají se za místní borce, tak se vrátí. Nám tady Trissa nechá ty svoje; potřebují se toho hodně naučit...“

„Jasně, souhlasím. Ale to ještě nevysvětluje... No jo, vysvětluje.“

„Takových akcí máme víc, to přece víš...“

Diana věděla. Atanor je průsečík mnoha cest. Složitá rovnováha mezi mnoha rameny spirály. Valérie by jistě dokázala vysvětlit na matematickém modelu, odkud přicházejí a kam mizí; a to jsou jen ty, co vypadají lidsky.

Diana už ve svém životě viděla elfy, upíry, dryády, vodní nymfy. Se všemi se přátelila, ale žádné si neoblíbila natolik, že by se bez nich neobešla.

A pak tu byli staří bohové.

Povzdychla si, potřásla hlavou. O tomhle zásadně nechtěla mluvit.

Valérie jí přidělila žákyňku ze třetí úrovně. Dívka trpělivě vyčkávala, až si jí císařovna všimne a bude ji následovat do své komnaty.

No jo, už jdu! pomyslela si, ale nahlas nic neřekla.

[Magie. S tímto tématem se nelze vyrovnat v rámci jednoduché poznámky. Jsou dochovány řady záznamů různých osob, z různé doby, za různých okolností. To zdůrazňujeme proto, že mnohé jsou protismyslné; jeden pozorovatel tvrdí něco, co jiný popírá. Řada věcí působí nedůvěryhodně. Někteří autoři otevřeně přiznávají, že byli pod vlivem drog, hypnózy a podobně.

Záznamy samotných WZ nejsou určeny k průzkumu nezávislým hodnotitelem; ve většině se jedná o osobní poznámky, na způsob receptů pro vlastní potřebu. Časté jsou zkratky, odkazy na nám neznámé faktory, slova v cizích jazycích, někdy cizím písmem. Pisatelům zjevně nešlo o to někoho poučovat.

Znalosti získané výslechy zajatců se rovnají nule. WZ vyšších hodností se nepodařilo dopadnout, žákyňky popřely všechno, co se jim nedalo dokázat. Vyšetřovatelé neměli jedinou možnost, jak je přimět ke spolupráci: nemohli jim ani nic slíbit, ani je přinutit silou. Vyšetřovaní zjevně inteligencí vysoce převyšovali vyšetřovatele, navíc jim (možná) četli myšlenky.

Existuje několik výpovědí, které byly učiněny dobrovolně a bez nátlaku, dokonce ochotně a se snahou se pochlubit; obávám se, že jsou to výplody šílené fantazie psychicky nemocných lidí, kteří neměli s WZ nic společného. Zpravodajská služba v tom směru očividně zaspala.]

[Pravda. S řadou Arminů se nelze dohodnout ani na základní terminologii. Je jim jedno, co je pravda a co lež; nezáleží na tom. Jedna z filosofických pouček říká: Náš život je pouhá iluze, vytvořená bohy.

S takovými lidmi se skutečně nedá o ničem jednat.]

Diana ležela na lehátku těsně pod hladinou, hlavu opřenou o podhlavník. Svalnatá mladá žena jí přejížděla po těle vířivou tryskou a masírovala svaly, kdekoliv se jí zdálo, že jsou ztuhlé. Dianu to příjemně bolelo, občas až přivřela oči nebo tiše zasténala. Tyhle masáže mívala ráda.

Na vedlejším lůžku odpočívala se zavřenýma očima Valérie. Trissa ležela na protější straně bazénu pod horským sluníčkem, na očích černé brýle. Když ji Diana viděla nahou, zarážel ji nedostatek tetování a ozdob na těle. Už si příliš zvykla na vzhled svých dvorních dam. I svůj vlastní.

„Jsem znepokojená.“ pronesla Valérie sotva slyšitelně.

Diana se měla zeptat čím; namísto toho hlesla: „Já taky.“

„Hrne se na nás něco, co neumím včas rozpoznat. Ani se tomu bránit, nebo tomu předejít. Něco, co tu ještě nebylo...“

„Něco jako před lety v Simbabwe? Když přišla Morrigan?“

Valérie to chvíli důkladně promýšlela.

„Morrigan už není nebezpečná. Zklamala; nedokázala, co měla. Nezabili ji, to oni nedělají; jen odsunuli na vedlejší kolej. Může žít třeba ještě tisíc let, ale už nikdy nebude důležitá. Už ji k ničemu nepustí.“

„Fajn. Takže co přijde teď?“

Valérie neodpověděla. Masérka teď hnětla Dianě břicho, občas zajela i do podbřišku. Nebyla si jistá, nakolik ji tam může dráždit nezastřeně.

„Diano, jaké máš v poslední době kontakty se starými bohy?“

Diana sebou cukla tak zprudka, že se masérka polekala. Pak se zklidnila.

„Co přesně jsme to tehdy vlastně... rozhodli?“

Valérie neodpověděla.

„Napřed ten zásah Morrigan. Potom ta bitva... spousta mrtvých. Byla jsem strašně vzteklá... v hrozným stresu. Ječela jsem, že už nikdy nikoho z nich nechci vidět. Dostala jsem záchvat, Charry mě utěšoval, ačkoliv sám na tom nebyl líp. Potom Tomáš něco rozhodl... a vyhlásil. Co to bylo?“

Diana se vší mocí bránila říct: Zakázal uctívání starých bohů.

„Nic nezakázal. Jen tak nějak naznačil, že zklamali, že nejsou k ničemu. Že jich většina nestojí za to, abychom je nějak uctívali.“

„Jmenoval konkrétně které?“

„Nejmenoval nikoho. Ani plus, ani minus. Nevyjádřil se.“

Nějakou chvíli obě mlčely. Diana to nevydržela dřív:

„Od té doby vztahy ochladly. Nikdo veřejně neuctívá své soukromé... oblíbence. Jen ty schválené. Neslýcháme o žádných zjeveních, zázracích, vizích a podobně. Vypadá to, že se na nás naštvali.“

„Divíš se? Já ne.“

„Jak vidíš situaci ty?“

„Neřekla bych, že se hněvají. Uvědom si, jsou to bytosti žijící v neomezeném čase. Odejít na několik let, nebo desítek či stovek, je pro ně jako odskočit si na svačinu. Zjistili, že máme špatnou náladu, z jejich viny; co když čekají, až se nám zlepší...?“

Už během té věty se Valérie zarazila a mimovolně natočila hlavu odlišným směrem. Dostala signál o problémech; i Diana to poznala.

Šlo o to, že v jedné z poslucháren měla právě přednášku starší WF, která se právě vrátila z několikaletého pobytu v Africe. Studovala tam nádherné opice guerézy, o jejichž životě teď vyprávěla žákyňkám i s ukázkami, předávanými samozřejmě pomocí mentální projekce. Zrovna líčila, že guerézy si na noc vyhledávají tzv. spací stromy, mimořádně vysoké, obtížně přístupné, kam se sice nedostane žádný nepřítel, ale působí problémy i samotným obyvatelkám, zvláště po ránu, když jsou větve namoklé a pracičky po nich kloužou. Tehdy se cizí dívky vzbouřily; začaly se vzpouzet a hádat, proč vlastně mají studovat život nějakých pitomých opic v Africe, když jim po tom nic není. Atanorské se jim posmívaly, že jsou pitomé a...

„Jdeme na ně?“ zeptala se Diana, když to pochopila.

„Nemyslím, že bys to moc uklidnila! A zatím se ještě nervou...“

Trissa rovněž vylezla z bazénu a teď přemýšlela, do čeho se obléknout, než půjde srovnat své vzpurné žačky. Strojit se za tím účelem do nádherného slavnostního kostýmu jí nepřipadalo moc rozumné, tak...

„Můžeš jít nahá jako my!“ šklebila se Diana.

Valérie správně četla její myšlenky a smála se taky. Vytvořila jí na těle černý přiléhavý trikot, přesně kopírující linie těla; a že to Trisse bylo pořád ještě málo, přidala na něj stříbrné flitry, takže čarodějka vypadala poněkud cirkusově. Ale teď už byla spokojená.

Když vstoupily do posluchárny, napjatá atmosféra ještě zhoustla. Především kvůli Dianě, jejíž parádní tetování a suverénní chování vyvolalo mezi hosty zmatek. A Diana taky promluvila první, se širokým úsměvem:

„Ty guerézy by mě taky zajímaly! Můžeš mi to pustit znovu?“

Řekla to správně a ty holky taky okamžitě zareagovaly vzpourou. Jedna, ze všech nejodvážnější, i když ne nejpředvídavější, okamžitě zareagovala:

„Co je nám do vašich blbejch opic? A vůbec do toho všeho?“

Trissa pronesla mírně a varovně: „Jak jistě víš, v pralese Brokilonu žijí dryády, již řadu století úspěšně vzdorující lidské kolonizaci. Především jim to umožňuje dokonalé poznání přírody a splynutí s ní. Kdyby se některá dryáda dostala sem a měla možnost seznámit se se životem divokých opic, zajisté by se neptala tak hloupě. Naopak by uvítala možnost se inspirovat pro svůj další život...“

Ale další dívka pokračovala v odmítavých reakcích; dokonce arminsky:

„Do asse celej blbej Broqilon! Do asse celá blbá A'frika!“

Valérie se mezitím zeptala Diany: Kdy ti naposledy snímali paměť?

Diana se nad tím zamyslela, ale Valérii stačily její sáhodlouhé úvahy. Promluvila zároveň nahlas i mentálně:

„Doporučovala bych všem poděkovat šťastné okolnosti, že mezi nás přišla císařovna Diana, účastnice mnoha velmi významných akcí. Je ochotná předat vám všem své zážitky; není telepatka, ale já ji uvedu do transu a nechám ji pomalu vzpomínat na celý její život. Všechny to budete moci vnímat; zároveň provedeme záznamy na paměťové krystaly.“

Žádná z děvčat nebyla tak hloupá, aby jí nedošlo, jak vzácná je to příležitost. Diana se na snímání paměti také těšila; rozhodně jí nevadilo, že si svůj život prožije znovu včetně všech detailů, které jí stály za zapamatování. Ochotně se podrobila Valériinu vedení.

[Záznam na paměťové krystaly. Neznámá technologie; dle některých zpráv bylo toto poslední Dianino snímání, krystaly a jejich kopie byly uloženy na neznámém místě. Pravděpodobně jsou nedostupné.

Soubor obsahuje úplné záznamy jejího dětství, setkání s císařem Charrym, život v Arminu, asijské cesty, návrat do Evropy a Zimní válku, africkou expedici (Safari) a americkou expedici (?). Řada těchto informací není zdokumentována nikde jinde.]

Diana se probouzela obtížně. Neudivilo ji to; snímání paměti není činnost namáhavá ani bolestivá, ale vede k určité dezorientaci a krátkodobým pocitům zmatenosti a nejistoty. Očekávala to, takže zůstala ležet a meditovala. Téma: rozpor v hodnocení mezi ní a Valérií.

Dianina koncepce rozvoje státu byla ta správná. Vycházela ze znalosti deseti tisíc let vývoje lidské společnosti a všemožných kultur, jaké během té doby vznikly, kratší či delší dobu prosperovaly a potom zanikly. Znala taky příčiny (pravděpodobné) jejich zkázy a byla pevně rozhodnuta se jim vyhnout a udělat všechno líp. Vůbec to měla perfektně promyšlené, až na to, že se to soustavně nedařilo. Což naštve.

Valérie se považovala za součást vesmírné mnohocivilizace, neomezené ani v prostoru, ani v čase, existující paralelně na mnoha místech a teoreticky všelijak zaměnitelné. Ona sama, individuální Valérie žijící v Arminu, je pouze malou částečkou všech Valérií, částečně se odlišujících, ale majících určité společné vědomí. Pokud v tomto svém životě udělá nějakou chybu, může ji snadno napravit v jiných současných, budoucích či dokonce minulých životech. Je pochopitelné, že tohoto života si nijak zvlášť nevážila; natož pak životů ostatních lidí. Což neznamená, že by je zabíjela, ale nestarala se, zda je ohrožuje někdo jiný.

Diana měla představu, že se do Arminu nastěhuje přiměřené množství slušných a pracovitých přistěhovalců, zhruba okolo miliónu osob. Většina jich zůstane na úrovni šúdrů, budou poctivě pracovat na svých vesnických usedlostech a v továrnách, vyrábějících rozumné a užitečné předměty. O jejich výchovu a duchovní rozvoj se budou pečlivě starat moudří učitelé a ty perspektivní vyberou k posílení vyšších kast. Takových plánů měla ještě víc, ale postupně je přestávala prosazovat, neboť realita byla... hm, jiná.

Lze říct, že lidského obyvatelstva Arminu mohlo být kolem miliónu, spíš o něco méně. Většinu tvořili přistěhovalci z různých oblastí Afriky a Asie, žijící relativně původním způsobem života ve svých omezených komunitách. Byly mezi nimi významné menšiny: čínská, japonská, indická i lecjaké jiné; mezi Afričany vynikali Wassongové, ovšem ne zcela jako kmen, spíš jako bojové sdružení pod vládou krále Kwenzoriho. Do svého kmene přibírali manželky z jiných kmenů, čímž se jejich příbuzní stávali automaticky morany, královými vojáky. Byli mocní, významní a podporovaní zvláště královou sestrou Assamou, jednou z nejvýznamnějších manželek Denise Baarfelta.

Není pravdou, že by černé, hnědé a žluté obyvatelstvo bylo zcela nevhodné k vyššímu vzdělávání; stát pro ně zřídil školy, kde se bez problémů naučili číst, psát, počítat a vše ostatní, co se požadovalo. Až na výjimky však nic z toho neuplatňovali v praxi; i nadále jim vyhovovalo žít ve své vesnici, pracovat na polích, chovat svůj dobytek atd. Sem tam se mezi nimi našel někdo, kdo odešel na studie do města a našel si nějakou výhodnější existenci, ale tyto výjimky byly skutečně ojedinělé.

Bílí přistěhovalci patřili v převážné většině k řádu Templářů, kastovně tedy mezi kněze a bojovníky. O pracovní činnosti valný zájem neměli. Starší jedinci žili v klášterech (velmi skromně), mladší tvořili armádu státu; obě skupiny stát živil. Ženatým bojovníkům, kteří chtěli žít v rodinách, byly přidělovány venkovské farmy (půdu dostali, obydlí si museli vybudovat); tam žili a vychovávali děti, než povyrostly natolik, aby utekly do města a daly se k armádě. Bojovníci středního věku se o své statky starali dobře, trochu však vadilo, že necítili k majetku tak posedle umanutý vztah jako skuteční rolníci; jejich přesvědčení bylo Pánbůh dal – Pánbůh může kdykoliv vzít.

Což se netýkalo ani tak jich samých, jako spíš dětí. Většině nevadilo, že se jejich potomci dlouhodobě toulali po světě a hodlali se živit čímkoliv jiným, třeba i s perspektivou, že se jednou vrátí a začnou hospodařit. Na svoji budoucnost hleděli s vědomím nepřetržité reinkarnace, tedy nehodlali vše stihnout ještě v tomto životě. Toto vědomí rozhodně nepodporovalo snahu o okamžitý hospodářský rozvoj.

Zbytek bílých byli služebníci a zaměstnanci řádu, případně lidé, které někdo z řádu kdesi sebral, rozhodl se vychovávat a nedotáhl to do konce. Takovým bylo samozřejmě jasné, že se lze živit i všelijak jinak, než pilnou prací na poli či ve fabrice. Často to sice dělali, ale krátkodobě, aby si vylepšili finanční situaci, než najdou něco lepšího; rozhodně v práci nehledali celoživotní náplň. Mnozí byli sezónní dělníci, potloukající se podle potřeby z místa na místo. Rádi se uchytili jako sluhové větších pánů, což ovšem taky nebylo natrvalo.

Nebyli však zločinci; kriminálních živlů bylo velmi málo, především proto, že sotva se nějaký zločin udál, uspořádali všichni nadšení bojovníci na pachatele lov a neprodleně jej dopadli. Když je ovládla touha trestat viny a hříchy, brali jedním vrzem i jeho pomocníky a přívržence, čímž zajistili, že podobných lidí bylo vskutku minimálně.

Za nepříliš ušlechtilý cit se považovala i touha po hmotném prospěchu; to značně omezovalo rozvoj obchodu a průmyslového podnikání, přestože Diana je svými výnosy snaživě podporovala. Bohužel činnosti jako bankovnictví, advokacie, politika atd. se nedají pokaždé vykonávat absolutně čistými prostředky; Diana to věděla, ale mnozí ze strážců veřejné mravnosti to odmítali vzít na vědomí.

A Valérie? Bylo jí to fuk. Nebrala nic z toho vážně, nepotřebovala téměř nic: trochu jídla, pár teplejších kusů oblečení pro případ, že se počasí zhorší. V příznivé době bylo věcí cti chodit nahá. A samozřejmě, podle nejvyšší čarodějky se řídil celý Atanor a vůbec veškerá duchovní elita.

Tím vznikaly rozpory, na které myslela Diana během cesty sem. Čarodějky se nestaraly o rozvoj státu, protože jim na něm nezáleželo, snad z okamžité dobré vůle. Teď byla Diana přímo tady a měla nadlidský úkol, přinutit svou kamarádku Valérii ke spolupráci. Vysvětlit jí, co to spolupráce je. Zkusit (ještě jednou), aby se vzájemně pochopily.

Jedna cesta existovala, ale Diana ji nechtěla přijmout: Propojení. Stát se milenkou Valérie a potom všech, které si ona bude přát. Jak se to vyřídí tělesně, je celkem lhostejné; ale naprosto jasné, že pokud by se Diana oddala Valérii, nějakou dobu by spolupráce fungovat mohla. Potom... no, to je záležitost budoucnosti a více méně nesmyslných předpokladů, neboť ani náhodou nebyla ochotná k čemukoliv. Čímž nelze říct, že by morálku čarodějek odmítala; jen se nechtěla připojit.

Morálka WZ vyplývá z jejich potřeby neustále nabírat energii a účelně ji vydávat. Zvláště ty mladé, v době kdy přestanou být Pannami, potřebují brát E od spousty lidí (a jiných bytostí); Valérie už samozřejmě žila v osobní rovnováze, ale líbily se jí tělesné hry a občas je ráda provozovala.

Když nad tím Diana uvažovala, připadalo jí, že Valérie propojuje všechny lidské bytosti do jakési obrovské mandaly; gigantické mozaiky, v níž je propojen každý s každým a vzájemně si dodávají energii. Dva nesmírně významné kameny jí tam chyběly: Diana a Charry. Samozřejmě řada méně důležitých, ale na těchto dvou zřejmě hodně záleželo. A to se Charry kdysi nechal slyšet, že záleží jen na Dianě; jakmile by podlehla a oddala se jinému, ani on už se nebude bránit pokušení. Samozřejmě se naštvala a začala ječet, že sotva jí bude nevěrný, taky ona jemu nasadí parohy – ale žádný to nechtěl udělat první. A měla pocit, že jeho zrada by ji mrzela.

Ještě teď, po tolika letech? Vlastně je to jen bezvýznamná hra; co by jí vlastně mělo bránit v tělesném spojení s nejlepší kamarádkou? Nebo přítelem tak vznešeným a moudrým jako Tomáš Baarfelt? Nebo tak hezkým a ušlechtilým jako Denis? Zní to hloupě, takto se vzpírat, když všichni ostatní neberou na nic ohled a svobodně si vybírají milence a milenky... O co vůbec jde? Jenom o jakousi dávnou hloupou sázku, kdo dřív podlehne? Není to jedno? Výsledek by mohl být tak výhodný...

A přece to neudělala. I když její tělo se na to těšilo; aspoň jednou to zkusit! Kdyby ta Valérie alespoň naléhala, nutila ji... jenže to neudělá, nikdy nic neprosazuje silou! Taky ona hraje; nabídne se, ale jestliže Diana neprojeví zájem, zase se stáhne. Ta hra ji asi baví...

Ještě odpočívej, tepla jí Valérie, Máš dost času...

„Dost času na co?“ Diana otevřela oči, zvedla hlavu. Hlídala ji žákyňka; sotva poznala, že císařovna se probudila, sklonila před ní uctivě hlavu.

Diana vstala: „Kde je Valérie?“

„Prosí tě, abys za ní přišla do Zrcadlové síně. Ale nejdříve bude možná rozumné, abys něco pojedla. Byla jsi bez jídla skoro tři dny.“

Diana o tom nepochybovala. Kvalitní snímání trvá dlouho, s následnou relaxací ještě déle. Ovšem teď bylo vhodné vstát.

Už v hlase té žákyňky pocítila nezvyklou úctu; když pak procházela chodbami k velké jídelně, všichni před ní uctivě ustupovali. A když vstoupila, měly dívky stojící ve frontě na jídlo dokonce tendenci uhýbat a pouštět ji před sebe. To rozhodně nehodlala dovolit, vzala si nerezovou misku a postavila se ukázněně na konec fronty. Přesto ji všechny, dokonce hlavně ty cizí WZ, sledovaly s obdivem. Proč?

„Tolik jsi toho zažila, paní...“ špitla žákyňka.

Diana to chápala, prožily si její život poprvé a byly ještě okouzleny. Přesto si pomyslela něco o pitomcích. Hlava ji tupě bolela, jídlo připadalo nechutné, přestože si rozumem uvědomovala, že je stejně kvalitní jako vždy a za jiných okolností by si je patřičně vychutnala.

Zbavit se skutečné bolesti se naučila už kdysi dávno. Ovšem tupá nechuť k životu je záležitost dlouhodobá; s tou se prostě nedá dělat nic než počkat, až odezní. S těmito pocity se rozhlížela po jídelně.

První důležitá změna: cizí WZ přestaly hlídat, jak jsou oblečené. Zatím se neodváží chodit nahé jako místní, ani v iluzorních kostýmech, jak to WZ obvykle dělají před cizími lidmi, naházely na sebe prostě nejbližší hadr, který popadly. Nic strašného se nestalo, nikdo jim nevynadal; příští fáze budou trička a šortky, pak se svléknou na koupání a za pár dní ani nebudou vnímat, zda jsou oblečené nebo nahé.

A ještě pořád seděly více méně spolu. Ve velké jídelně, kde byla spousta volného místa, bylo společensky důležité, kam si kdo sedne. A ke komu; mezi hosty si sedaly jen instruktorky a žákyňky pověřené jejich doprovodem. Tak to se změní, až budou zkušenější, budou si sedat podle toho, o čem se chtějí při jídle bavit. Souvisí to i s tím, kde kdo spí; je zvykem, že děvčata se volně stěhují, zvlášť když nemají co.

Všimly si jejího zájmu, chvilku mezi sebou diskutovaly a pak...

„Královno... přijmi nás do své družiny!“ oslovila ji ta nejdrzejší holka s divokýma zlýma očima, „Pomstíme se všem, co nám ublížili!“

Ale Diana upřela zrak do těch dravčích očí, pohladila ji a usmála se:

„To nejde, děvče! Už jsem příliš stará na takové věci!“

Té holce ovšem stačilo jen že ji nevyhnala. Přišla ještě blíž:

„Nebudeš muset vůbec nic dělat, jen převzít trůn! Ve válce vyhynula spousta královských rodů, převzali to jejich příbuzní a jejich nároky jsou někdy tak pochybné, že... Kdybys tam přišla a převzala moc, tak...“

„V cizím světě? To doufám nemyslíš vážně!“

Myslela, bylo to na ní vidět.

„Už jste o tom mluvily s Valérií?“

Holka udělala dost podivný ksicht. Pokud mluvily, rozhodně nedosáhly moc velkého porozumění. Ani od Diany se ho nedočkají.

„Třeba tak: že bys tam přišla, velela při tažení a zaštítila svou mocí ty panovníky, co se nám budou hodit. Který budou mít pochopení... víš?“

„Ne!“ řekla Diana pevně, „Žádný takový tažení! Mám syna a potřebuju se o něj starat. Taky o tuhle zemi a... vůbec. Žádný pochybnosti.“

Dívka odešla vyřídit její nesouhlas svým družkám. Nebyly zvlášť rozladěny, na první nahození souhlas neočekávaly. Teď se nejspíš zamyslí nad sítí zvlášť rafinovaných intrik. Ještě nevědí, že Diana je pevná v názorech.

Ovšem když nad tím uvažovala, cítila se polichocena.

Další, kdo chtěl s Dianou promluvit, byla Panna s bystrýma očima a drzou tvářičkou. „Paní... líbily se mi tvé vzpomínky na ty orgie v Africe.“

Diana zaváhala. Panny byly většinou osobně dost protivné, mimořádně hrdé na své výsadní postavení. Téhle bylo tak kolem patnácti, ideální věk pro první svatbu, ovšem za jiných okolností. A moc se těšila.

„No já nevím... ví o tom tvoje instruktorka?“

Panna udělala xicht. V dělání xichtů byla zřejmě mistr.

„Možná by se zlobila, kdybych to udělala jen tak, z vlastní vůle. Jenže, kdyby přišlo něco... z vyššího světa, tak bych se přece nemohla bránit, ne? To by byla neúcta a drzost, a to...“ (nemluvila tak plynule, vynechávala koncovky slov, zajíkala se, hlas jí přeskakoval; mluví přece s císařovnou!)

Diana se zasmála. „To myslíš vážně? Ty na sebe chceš pustit místo člověka něco jako... poloboha, démona nebo... no, něco takového? Co když bude mít jiné... hmm, tělesné rozměry? Co když tě to na první pokus zabije?“

Dívka se spokojeně ušklíbla. Považovala to za dobrý nápad.

„Ty jsi Panna, ne?“

Další její škleb. Hrdý a potěšený.

„Za starých časů... takový jako já... zavedli v noci do lesa... přivázali za zápěstí a kotníky... na kamennej obětní oltář. Ráno se přišli podívat, jestli v noci něco přišlo a Pannu si vzalo. A jestli přežila.“

„To bys vážně chtěla?“

Zašklebila se. „A ještě zavázat oči. Abych měla větší strach.“

Dianu už nebolela hlava, ani se necítila divně. To dítě jí zvedlo náladu.

„Hezká představa, viď? Zažila jsi někdy opravdový strach? Skutečnou bolest?“

Panna hrdě předvedla záznamy o svých hrdinských činech. Jizvy na tvářích, kde je měla probodané stříbrnými jehlicemi. Na zádech stopy bičování. Dlaně probité hřeby; vypráví se, že členové některých sekt se dávají ukřižovat, ale oficiální církev nesouhlasí a účastníky takových her pronásleduje.

„Kolik ti bylo, když ses nechala mučit poprvé?“

Byla to konverzační otázka. Diana si uměla představit: rodiče se zděšením pozorují dceru, které činí potěšení se rafinovaně zraňovat. Zlobí, aby si vynutila výprask. Ve škole se skvěle učí, mimořádně dobře chápe. Jenom má strašně divné nápady, často sní během dne, vede zvláštní řeči.. Samozřejmě, na Atanor s ní! Tam si s takovými umějí poradit.

„Nebyla tvoje matka taky taková? A otec?“

Polichocený škleb. „Získala mě při orgiích!“

Dianě nenapadlo nic lepšího než ji obejmout. Mládě se k ní přitisklo celým horkým tělem a sevřelo ji rukama, jako by se chtělo zachránit.

„O tom by musela rozhodnout Valérie, víš? Já bych ti poradila... změnit kastu. Byla bys lepší jako WF. Později se můžeš vrátit!“

„Nojo, ale když se nevede žádná válka?“

Jistě, takové jako ona vítají každý boj. Trafnout se na draka, vlítnout přímo doprostřed bitvy a způsobit tam co největší zmatek. Co na tom, že by při tom zahynula; však se zase znovu zrodí, ne?

„Promluv s Matkou, císařovno! Ať aspoň uspořádá pořádný orgie! Pro ty cizí wézetky, aby si něco užily...“

„Kluci sem moc často nechodí, co?“

„Nojo, pár jich tady je. Jenže ty mají jejich holky propachtovaný... dost si je hlídají. Občas sem zabloudí nějaká parta bojovníků, jenže... někdy si taky někoho chytíme nebo nalákáme.“

(A nedodala: jenže to nestačí pro všechny. Ty ostatní jsou rychlejší. Já jsem ještě navíc označkovaná, nikdo se mě nedotkne pod trestem smrti!)

Diana řekla: „Uvidíme, co se dá dělat.“

Valérie se smála. „Asi vím, o koho jde. Milá holka, co? Chceš ji?“

Diana rozhodně nechtěla. Navíc měla pochybnosti o její užitečnosti.

„Svérázná, ale nadaná. Až projde Přeměnou, bude asi hodně dobrá. Ovšem byla by s ní řada potíží, možná děláš dobře, když ji nechceš.“

„Dobrou čarodějku bych potřebovala, ale ty víš, že...“

„Ne, taková by určitě nebyla. Odjakživa dělá jen to, co chce; pochybuju, že by se dala ukecat, aby dělala, co chtějí jiní.“

„Co děláte s takovejma, když se nepodaří je nikomu vnutit?“

Valérie se ještě pořád smála. „No, nejlíp to, co sama chce. Zbičovat, odvléct do lesa a předhodit příšerám. Jistě ti to vykládala.“

„Jasně. To víš, nebo mi čteš v paměti?“

„Cítím reakci, samozřejmě, ale nejsi první. Poslali ji sem, měla spoustu problémů. Doma z ní bylo nešťastní. Nejstarší dítě, matka ji měla pár neděl před patnáctým rokem. Stihla to. Dcera by se jí ráda vyrovnala...“

„Neříkej! Kolik je jí?“

„Nedávno jí bylo čtrnáct. Ještě by to stihla. Asi to dovolím, nebo bude celý život nešťastná. Nemusíš mi říkat, že je tele, já to vím.“

Diana se samozřejmě smála; ale zároveň se pokoušela zformulovat otázku, kolik takových ještě existuje. Valérie to vnímala – a zamyslela se.

„Správná otázka. Hodně, samozřejmě. Mám pocit, že většina národa je nějak mentálně... postižená. Odlišná od normálu. I když si nejsem jistá, jaký by měl být ten normální stav. Myslíš, že jsme normální my dvě?“

„Ty rozhodně ne. Já – samozřejmě! Jak bych mohla nebýt?“

Va naznačila, že by se měly servat, ale neudělaly to. Řehnily se.

„Výcvik v magii vede k psychickým změnám. Nevím, zda se tomu dá nějak odpomoci. Spíš bude takových výstředností přibývat.“

„Až kam?“

Valérie zvážněla. „Chceš to opravdu vědět?“

„Proč jsem asi tady?“

„Až k smrti, Diano.“

„Smrti té malé? To mě trochu mrzí...“

„Ne. Ke smrti všech. Mé, tvé a dalších. Spousty dalších.“

Diana ani na moment nepochybovala, že to není žádný vtip. Zeptala se:

„Dostala jsi... nějaké varování?“

„Nepřímo, samozřejmě. Žádné datumy úmrtí, žádná zjevení a věštby. Jenom náznaky. Třeba když se zeptám na budoucnost té holky. Žádná budoucnost.“

„Jak je to možné?“

„Třeba zkouším zjistit, co bude dělat... no, Julka za pět let. Nesmyslné údaje. Pokud to správně interpretuji, bude mrtvá. Bude jinde.“

„Julka, hm. Co třeba já?“

„Žádná budoucnost.“

„A ty?“

„Žádná budoucnost.“

„Sakra! Je někdo, u koho by ty údaje dávaly smysl?“

„Maryška, May-Britt. Ty jsem brala kvůli kontrole. Týká se to vesměs těch, co se nacházejí na území Arminu.“

„Hm... zjisti mi: Charryho a Leru. Co bude s nimi?“

„Taky jsem to zjišťovala. Zvláštní údaje. Prudká změna k horšímu. Nevysvětlitelná. Budou naživu, ale ve velmi špatném stavu.“

„Jak si to vysvětluješ?“

„Vysvětlit to nedokážu. Ale provádím protiopatření. Sejmutí tvé paměti je jedno z nich. Dělám to všem, u koho mám podezření.“

„Velmi rozumné. Zkus definovat pravděpodobnost... té naší smrti!“

„80 %. Možná víc.“

„Pravděpodobnost při... účinných protiopatřeních?“

„75 %.“

Dianě se už ježila srst. Na problémy dospívající Panny zapomněla.

„Pravděpodobnost při účinných magických protiopatřeních?“ zvýšila hlas.

„Diano, obávám se, že tato situace je důsledkem účinných magických činností. Od počátku Ostrova až dosud.“

„Vysvětli!“

„Jsou to dohady, ne jistota. Nevím nic přesně, jen zkouším hádat... když mě něco napadne, doptám se, ale odpovědi jsou... nejisté a...“

„Jasně, taky to znám. Zkus mi to vysvětlit!“

„V určitou chvíli jsme byli oblíbenci vyšších bytostí. Zhruba do poloviny cesty do Simbabwe. Pak jsme se stali příliš silnými; někteří byli našimi přívrženci, jiní odpůrci. Mohli jsme se dostat ještě dál, ale odpor byl už příliš silný. Vyvrcholil příchodem Morrigan, jejím zásahem a... následným pobitím spousty našich lidí. Detaily znáš, právě sis je připomněla.“

„Jasně.“

„Potom nastalo relativně dlouhé období, kdy o nás moc nedbali. Mohla bych říct období klidu. Z jejich hlediska se může jednat o okamžik. Pro nás mnohem delší. Zvykli jsme si, že si nás nikdo nevšímá.“

„A teď začnou?“

„Sama sis stěžovala na aktivizaci. Nenápadnou... přátel i nepřátel. Možná se chystají na další kolo bojů. S naší významnou účastí. Trojská válka, boj na Kurukšétře, Armageddon – vyber si!“

„Tvůj odhad taktiky?“

„Diano, já nejsem vševědoucí. Vím jediné: musíme si dát pozor. Doporučila bych vymyslet kromě plánu B ještě plán M, N, O, P... až do X. Ustupovat do předem připravených pozic.“

„Ustupovat? Já vždycky radši útočila!“

„Zaútočit znamená zcela jistě skončit v těch 80 %.“

„Nebo v těch 20 % možného vítězství!“

„Jistě, budoucnost není absolutně stanovená. Možnosti jsou, ale...“

„Když se dáme do boje, pomůžeš mi?“

„Dokud dýchám, bojuju. A všechny moje holky se mnou.“

„Dík. To jsem chtěla slyšet.“

Zrcadlová síň je nejdůležitějším centrem Atanoru. Nachází se hluboko v podzemí; všechny její stěny jsou skutečně obloženy zrcadly, takže sotva Diana vešla, spatřila se okamžitě v mnoha vydáních. Kromě nich tu byla také Trissa; klečela naproti Valérii a přihlížela, jak zapaluje Živý Oheň. Diana usedla do trojúhelníku proti nim; Trissa se na ni uctivě usmála.

Valérie si přitáhla ruční harmonium a začala na ně hrát. Zpívala v neznámé řeči; Diana cítila, jak se kolem mísy s Ohněm koncentruje energie.

Pak se některá ze zrcadel začala postupně zamlžovat a opět čistit; ale to z nich již hleděly jiné tváře. Mnohé byly podoby Valérie, sestry z dalších ramen spirály; většina vypadala lidsky, ale některé měly odlišnou barvu kůže, jinak učesané vlasy, jiný počet zubů, jiný tvar nosu, uší, lícních kostí. Dianu okouzlila bojovnice s dravčí tváří a kostěným hřebenem na čele, oblečená ve zbroji z kůže a kovu; taky velmi mladá elfka se špičatýma ušima a dlouhými modročernými vlasy, několik kombinací mezi člověkem a šelmou i leccos dalšího. A někteří byli přátelé z dřívějška; Diana radostně pozdravila upírku Wasilissu, dokonce i čertici Axhar.

„Světy nejsou uspořádány do kruhu, ale do vzájemně se protínajících spirál,“ vysvětlovala Valérie ani ne tak pro Dianu, jako spíš pro Trissu, „Zde vidíš pouze hosty ze světů, které jsou sice vzdálené, ale biologicky stejné či nepříliš odlišné. Většina těch žen v zrcadlech jsem já sama, i když vypadám odlišně. Vyhledávala jsem je na základě vlastní aury... Jsou zajisté světy, kde jsem osmnáctinohý pavouk nebo něco podobného, kde není kyslíková atmosféra nebo je prostředí biologicky neslučitelné. Tam jsem se nedostala, ani bych se nedokázala domluvit.

Existence ve vícerozměrném prostoru, Trisso, je velmi složitý jev. Možná patříme do velmi blízkých a snadno průchodných světů, ale možná také žijeme velmi daleko od sebe. Nemůžu vyloučit, že ve tvém světě jsem byla tvá přítelkyně Jennifer a odešla dobrovolně ze života s mužem, kterého jsem tak vášnivě milovala. Ale stejně je možné, že jsem tam zemřela už jako tříleté dítě na nějakou bezvýznamnou nemoc. Nevím; není podmínkou, abych se podobala té Valérii, kterou vidíte před sebou...“

Trissa už taky leccos věděla. Naslouchala pozorně. Velmi pozorně.

„Ať je to jakkoliv, po návratu do svého světa budeš nejvyšší čarodějkou, matkou celého cowenu. Budeš mít s sebou jak ty svoje holky (pokud některá nebude chtít zůstat natrvalo), tak zhruba stejný počet našich. A budete mít kvalitní genetické kódy k plození dětí; hodlám uspořádat slavnost a pozvat na ni lidi, kteří jsou z tohoto důvodu významní. Existují nějaké logické námitky, abyste se pokud možno všechny vrátily těhotné?“

Trissa měla sice poněkud rudé uši, ale odhodlaný výraz.

„Můžeš ovlivnit... aby to byla dcera?“

„Pravděpodobně ano. Proč?“

„Bude to nejspíš jediné dítě, které kdy budu mít. Strašně toužím... žádná čarodějka našeho světa... žádné se to nikdy nepodařilo. Vám běžně...“

„Mám celkem dvanáct dětí.“ usmála se Va.

„Závidím ti. Samozřejmě i jiné věci, ale...“ Trissa se zarazila, něco ji napadlo. Rozhlédla se po těch tvářích v zrcadlech a řekla to nahlas: „Když se něco zrodí... budou to děti, nebo... zrůdy?“

Valérie nereagovala okamžitě. Zvedla ruce a pohnula nejistě dlaněmi.

„Můžu zaručit, že oplodnění bude provedeno kvalitním semenem... od mužů, jejichž zdravotní stav je zaručený. Co zaručit nemohu: jak bude reagovat váš organismus v kontaktu s naším. Například...“ Va kývla na dívku s kostěným hřebenem, „Oplodnění bytosti z K'alingy je obtížné, ale možné, dá dost kvalitní potomstvo. Velice roztomilé děti. Mnohé bytosti, které jsou nám biologicky bližší, jsou... nezkřížitelné.“

„Takže nic není zaručeno?“

„Přesně to, co říkám. My můžeme udělat určité pokusy. Jestli vyjdou, není zcela v naší kompetenci. Může zasáhnout i leckdo jiný.“

„Ti, kterým říkáte... 'bohové'?“

„Ano, říkáme jim tak.“

Trissa povzdychla; zvedla oči a rozhlížela se po tvářích v zrcadlech.

„Vy všechny jste... sestry. Čarodějky z jiných světů. Poraďte mi!“

„Chceš nechat hlasovat?“ zeptala se Va.

„Ne. Jenom chci vědět, kolik z vás by se... odvážilo.“

Jako první zvedla ruku dívka z K'alingy; pak další, téměř všechny, které Diana viděla. Neotáčela se k těm, co měla za zády.

„Jak vidím, situace je jasná. Dobrá, budeme tedy odvážné.“ řekla Trissa, „Doufám, že pokud... až se uvidíme příště, budeme vám moci podat příznivé zprávy o výsledku experimentu!“

„Skvělé!“ doplnila ji Valérie, „Nicméně... ještě bych ráda řekla několik slov. O možnosti, že bychom se už nesešly. Ne pod mým vedením.“

Diana si všimla, že to vyvolalo určité vzrušení, avšak ne tolik, jak by se dalo očekávat. Čarodějky bývají moudré a vyrovnané.

„Slibuji, že budu udržovat v činnosti toto centrum, dokud to půjde. Kdyby se však stalo, že bych se náhle nevysvětlitelně odmlčela, nemělo by vás to překvapovat. Může to znamenat, že jsem napadena. Že jsem mrtvá.“

Ani teď se čarodějky nevzrušily. Pouze zvážněly.

„Pro takový případ vám všem děkuji za skvělou spolupráci.“

Diana si zapínala ochrannou kombinézu a vracela se ke svému vozidlu. Valérie ji šla doprovodit.

„Římští císařové měli právo prohlásit kohokoliv za boha,“ řekla Diana, „Výhody: ať do té doby spáchal cokoliv, bylo to smazané, protože bůh má na takové činnosti právo. Pomohlo by ti nějak výrazně, kdybych tě dala prohlásit za... no, nějakou bohyni? Aspoň nižšího řádu?“

„Nevím. Ale můžeš to zkusit. Pokud to stihneš.“

Objaly se a políbily.

A Valérie řekla: „Ještě se sejdeme.“

Když Diana nechala Atanor daleko za sebou, hluboce se zamyslela. A řekla si:

„V podstatě jsem vůbec nic nevyřídila.“

Errata:

30.05.2021 11:39