Sotva Diana zmizela v nenávratnu, začal Lera překvapivě projevovat mnohem větší aktivitu, než kdykoliv předtím. Pokud ona měla obavy, nebude-li za ní synek tesknit a stýskat se mu, kluka to ani nenapadlo. Věděl přece, kde je a kdy se zhruba vrátí; docela mu vyhovovalo, že na chvíli vypadne z domu.

Charry měl k věci zásadní stanovisko. Staral se, aby princ byl v bezpečí a pod patřičným dozorem; to zajišťoval tygr Terry či některý z jeho druhů. Šelmám císař absolutně věřil. Zabral se tedy v klidu do práce a doufal, že Lera bude dostatečně daleko dost dlouho, aby se jím nemusel zdržovat. Večer ho nepochybně uvidí, živého, relativně zdravého a doufejme nakrmeného. Dají si dobrou noc a všechno bude v pořádku.

Lera vyrazil do města s cílem najít Baarfeltovy kluky. Především Lišáka, svého nejlepšího kamaráda a neoficiální hlavu této části rodu. Jakým způsobem je Lišák spřízněn s kardinálem, Denisem atd., Lera sice slyšel (bylo to součástí genealogie), ale bylo mu to jedno. Navzdory očekávání Lišák nebyl rezavý (jako třeba Wulffssonnové), měl leda trochu narudlé vlasy na spáncích, ale stačilo to jako rozpoznávací znamení. Většina Baarfeltovských dětí si byla tak podobná, že je dospělí těžko rozeznávali.

Lera měl řadu vlastních názorů, o kterých nevěděl Charry ani Diana. Nebyl ještě ve věku, kdy by k činnosti rodičů zaujímal kritické stanovisko, ale už začínal. Například záviděl Baarfeltům jejich trvalé mentální spojení. Ať se nacházeli kdekoliv, stačilo jim jen zapátrat ve vlastní mysli, a mohli se okamžitě spojit s každým dalším, kdo byl na ně připojen. To ovšem neznamená, že by soustavně otravovali všechny dospělé členy rodu; mělo to určitý systém, který byl všem B' jasný, Lerovi však nikoliv.

Lera na nic připojen nebyl a mentálně vnímal, jen když mu to B' umožnili. Důvodem bylo jakési dávné rozhodnutí, jímž se otec a matka odmítli podrobit jakémusi (nepříjemnému) obřadu; nebyli jediní, ale záležitosti druhých lidí zatím Leru spíš obtěžovaly než zajímaly. Zhruba chápal podstatu toho obřadu; byl sexuální a Lera věděl, že dospělé takové věci baví, i jeho určitě jednou bude, ale zatím mu to bylo fuk. Stručný uzávěr: otec a matka, kteří mu soustavně kladli na srdce, aby se zúčastňoval veškerých nařízených akcí, ať jsou mu jak chce protivné, odmítli obřad, který by jim přinesl jen výhody. Asi tedy nebude tak zlé občas se vymluvit, že se mi něco nelíbí!

Lišák o tom rozhodně věděl víc, věděl však taky, že řada jednotlivců, sekt a skupin má odlišné zvyklosti; pro císařskou rodinu určitě platí další složitá pravidla, která musí dodržovat. Například nestýkat se pohlavně se zbytkem populace; někdo se to dozvěděl, když studoval civilizaci starého Egypta a od té doby to bylo v povědomí. Lišák byl přesně ten typ, který co nejvíc využíval Spojení; proč se něco pracně učit, když si to může pohodlně přečíst v mysli toho, kdo už to zná? Ani on ještě činnosti dospělých nehodnotil, prostě je bral na vědomí.

Skoro se dá říct, že Leru to zajímalo víc. Často a rád se ptal proč. Tu otázku B' neřešili; věci jsou jak jsou, co o tom víc? Lišák je připojen na cowen, Lera není. Až povyroste, oženíme ho s některou B' princeznou a ona už si ho napojí. Bude to obtížné, ale B' klan je tu od toho, aby řešil složité a obtížné úkoly. Lišák neměl nic proti, aby se někdy v budoucnu stal Lerovým Prvním ministrem, jako je kardinál Baarfelt císaře Charryho; trochu problém bude s vhodnou kandidátkou na císařovnu, ale nějaká se jistě najde a když to nepůjde jinak, Lišák ji donutí (třeba i seřeže).

Na sex měl Lera názor, že se jedná o nepříjemný proces s příjemným zakončením; asi jako výprask. Samozřejmě věděl, co se kam strká a co se s tím dělá, jenom nechápal proč. Ale neřešil to; bití a namáhavá tělesná cvičení taky zvlášť nemiloval, ovšem B' si je vychutnávali, tak se to naučil i on. Všeobecně se říká, že B' milují bolest, ovšem je to nesmysl: milují její překonávání. Posilování, tréninky, namáhavá cvičení, běhání, lezení po skalách, potápění; a pro snižování prahu bolestivosti tréninkové výprasky. Každý z kluků (i holek) má svůj osobní rekord, kolik ran vydržel, než se sesypal a začal prosit o milost; nižší dávka než rekordní je udržovací cvičení, aby tělo neochablo a bylo pořád v dokonalé kondici. Lera byl fyzicky dokonale disponovaný a vydržel hodně, akorát že ho to nebavilo. Taky neviděl smysl v nekonečném soutěžení s ostatními.

Lerův názor posilovalo i to, že B' dívky si vedly záznamy o počtu svých milenců se stejnou vášní jako kluci o svých sportovních rekordech. Jistě, kluci si taky vedli deníky, kterou holku už ozkoušeli a jaké to s ní bylo, ale zdaleka ne tak pečlivě; dívky, zvlášť ty mladé a nejmladší, mají přesné záznamy, kterými se chlubí, porovnávají je a občas dlouze diskutují, je-li názor té které kamarádky správný. Pro Lišáka & spol. složitá, těžko pochopitelná a bezvýznamná činnost; pro Leru dtto. Byl spokojený, že aspoň tohle dělat nemusí.

Občas zaslechl řeči, že existuje sekta pedofilů, která se soustřeďuje na děti jeho věku. Hm, tak asi jo; různých sekt je přece tolik! Lišák to bral s větším pochopením a docela rád by se někdy zúčastnil, ale nebyl pozván. Lera nepochyboval, že jestli je to skutečně nepříjemné, určitě ho tam dřív či později pošlou; což zajisté bude znamenat řadu hodin v nepříjemném obleku, únavné žvanění významných místních starých dědků, kteří se budou chtít vytáhnout před císařem a císařovnou, nutnost dodržovat nějaké obřady a... kdo ví, co ještě. Díky bohu, zatím ho s tím nikdo neotravuje.

„Seš pitomej,“ soudil Lišák, „Některý obřady jsou bezva!“

„Jestli jo, tak mě na takový ještě nevzali.“

„Povídám ti, seš pitomej. Až poznáš, jak se obětuje zavrženým bohům...“

To byl Lera za jistých okolností ochoten vzít na vědomí. Záležitosti zavržených bohů slibovaly aspoň minimální zábavnost. Navíc cítil, že Lišák to neříká jen tak, aby si procvičil jazyk.

„Večer má jedna holka přednášku. S přenosem. Chceš tam jít se mnou?“

Pravdu povediac, ta přednáška se nekonala ani kvůli Lerovi, ani Lišákovi. Nebyl pozván, ovšem ani mu nebránili, když bude chtít přijít a vmáčknout se někam do kouta, kde na něj nebude moc vidět. Zváni byli starší členové klanu, tak kolem patnácti a výš. Starší to věděli, utajit se v rodu nic nedá; jejich názor byl lhostejně souhlasný. I ta přednášející patřila k rodu.

Otázka soukromí Leru taky netrápila. Ani Lišáka; samozřejmě dělal věci, které by hodný chlapec dělat neměl a pokud ano, měl by je tajit, ale každý o nich věděl a zvlášť moc mu je nevyčítal. Děti vždycky zlobí; a co jako? Děti zas neměly příliš zájmu o činnosti dospělých, dokonce ani o ty, které jim byly důrazně doporučovány. Šmírování je zábavné, když je zakázáno.

Tak třeba mentální spojení s nejvýznamnější osobou rodu, kardinálem Tomášem. S většinou dětí se spojoval pravidelně o jejich narozeninách, případně významném svátku. Zběžně prosáhl jejich mysl, pochválil je za dosavadní úspěchy a pozitivně stimuloval do budoucna. Bylo to milé a příjemné, děti měly dědečkovy vstupy rády; později jich bude přibývat. Stejně si počínali ti dospělí a významní členové rodu, kteří o dotyčném dítěti věděli.

Obdobně fungovaly gratulace dětí starším; zkusili si je vyhledat v mysli, a dospělý obvykle příznivě zareagoval. Jiné kontakty byly vcelku zbytečné, nikdy od sebe nic nechtěli; zvlášť pokud patřili do vzdálených větví rodu. Baarfeltů bylo tolik, že se při nejlepší vůli nemohli osobně znát. Začínali se už taky všelijak dělit, ale na vážné administrativní rozdělení nebyl doposud žádný oficiální tlak.

Leru přednáška zaujala; cítil, že by ho asi měla zajímat.

„Kde to bude?“

„Na arcibiskupství.“

Což znamenalo: se souhlasem kardinála a celé církve. Lerovo nadšení tedy pokleslo o půl stupně, bude to něco pitomě oficiálního. Lišák sice myslí, že se jedná o záležitost protistátní, ale Lera má své zkušenosti.

Napřed se šli najíst. V paláci arcibiskupů byla trvale v provozu jídelna, kde dostal najíst každý člen rodu; v podstatě každý, kdo přišel. Vařilo se chutně, jídlo bylo obětované a tudíž bez nebezpečí. Lera měl hlad pořád. Tygr Terry nesouhlasil se striktně vegetariánskou stravou, ale Baarfeltové mysleli i na šelmy a nakrmili ho masem.

Jídelně se říkalo Kaple Sv. Plancheta. Lera samozřejmě věděl, že Svatý Plachet byl sluhou Sv. d'Artagnana, královského mušketýra v mýtické zemi Francii, odkud pochází také maminka. Spolu se Sv. Athosem, Sv. Porthosem a Sv. Aramisem prožívali různá dobrodružství, která byla mimo jiné vymalována na stěnách. Byli to samozřejmě světci nižšího řádu, vhodní pro bojovnickou kastu; o jejich činnostech se zmiňuje v Životech svatých prorok Alexandre Dumas, což všechno bude Lera jednou muset prostudovat. Zatím díky bohům nemusí. Lišák mu poskytl stručný přehled všeho, co prorok Dumas kdy nadrásal.

(Až se tou spoustou knih prokouše, čeká ho za odměnu další lahůdka: spisy proroka Julese Verna, spousta knih s množstvím svatých, významných zejména pro Francouze. Musí přece znát svoji mateřskou kulturu! Ještě štěstí, že většinu těch svatých není třeba nijak složitě uctívat.)

Když měli dost, zatáhl Lišák Leru do kinosálu; nedávno připlula obchodní loď a přivezla několik zcela nových filmů. Kromě jiného King Kong, příběh o obrovské opici, chycené na nějakém opuštěném ostrově. Příběh kluky velmi zaujal, i když nebyl příliš věrohodný, tu opici hrál přestrojený člověk a bylo to vidět. Mírně se pohádali s jinými kamarády, jestli je vůbec něco takového možné; většinou soudili, že ne.

Pak už konečně šli do posluchárny. Přesněji do Krypty, sklepní místnosti pro podobné účely. Přednášku organizovaly WZ z Baarfeltova rodu; hlavně Gina, dcera Julie z Dunbaru, velmi zkušená, i když poněkud výstřední. Doprovázela nakrátko ostříhanou dívku vytřeštěného zjevu, působící už na první pohled zvláštním dojmem. Psychicky nevyrovnaná, to bylo jasné; rozhodně ještě trhlejší, než je mezi čarodějkami zvykem.

WZ kontrolovaly jednotlivé účastníky. Že jsou přítomny děti, je nevzrušilo, zato nad Lerou zaváhaly; nebyl schopen aktivního mentálního spojení. Jedna mu chvíli masírovala čelo a spánky, pak se usmála a vydala verdikt, že nebude problém jej připojit. Lišák okamžitě využil situace a protlačil se s Lerou blíž k pódiu.

Gina vyčkala, až se všichni shromáždili. Potom pokynula té dívce.

„Naše kamarádka Amira se před nedávnem zúčastnila zajímavého obřadu na místě, kterému se říká Chrám zavržených bohů. Někteří z vás už určitě znají způsoby, kterými se ty obřady provádějí. Mám na mysli Ukřižování.

Pravděpodobně víte, že se jedná o záležitost křesťanskou, trest vykonaný naposled na Spasiteli lidstva Ježíši Kristovi. Původně ten způsob používali Římané; po vítězství křesťanství byl přísně zakázán. Potom také víte, že ani současná církev jej nepřipouští a považuje počínání těch lidí za kacířské a rouhačské. Nicméně mnozí... no, však uvidíte.

Prosím, Amiro: ukaž nám ruce a nohy, aby ti všichni uvěřili!“

Dívka ochotně zvedla ruce; dlaně měla probité hřeby a ačkoliv rány byly řádně ošetřeny Ohněm, zůstaly po nich nápadné jizvy. Také na nohou měla výrazné stopy. Jistě byla i bičována a jinak mučena, jak se sluší, ale Lišák ani Lera nebyli tak blízko, aby mohli rány detailně prozkoumat.

„Prosím, teď vám předáme reportáž z jejích zážitků. Uvolněte se, uvedu vás do polovičního transu, abyste mohli dokonale vnímat...“

Lera se těšil, měl takové věci rád. Do transu upadl téměř nepostřehnutelně, jen trochu se mu zatočila hlava, jak do ní vnikla spousta cizích hlasů.

A potom...

Moc se těším. Těším se už od chvíle, kdy jsem poprvé zaznamenala vzdálený odraz energie; to už musí být Chrám Zavržených Bohů, co by to bylo jiného? K únavě z cesty a slastnému očekávání se přidala naděje, že konečně dorazíme k cíli, že uvidím na vlastní oči to místo; že se stane tolik fantastických věcí. Samozřejmě, stále ještě jsem se zcela nezbavila podezření, že se možná jedná opět o nějaký fígl a že tam nebude vůbec nic zajímavého; ale všichni ostatní mi to slibují.

Bratr Fernand už to také pocítil. I on se velice těší; vnímám jeho vzpomínky i představy, jak si tam bude skvěle užívat. Jsem na něj hrdá, muži si ho váží a ženy jej obdivují. Je to správný kluk.

(Taky si najdu takového! A ještě lepšího!)

Zkouším zkoumat místo, odkud vychází ta energie. Jde to těžko, je ještě velmi vzdálené. Ale vnímám, že je tam už hodně lidí a další se blíží. Taky v našem směru někdo přijíždí, brzy se s ním potkáme. Mám radost, ráda poznávám cizí lidi. Třeba s nimi bude legrace.

(V našem odlehlém sídle bývá legrace velice málo.)

Jedním z těch jezdců je dívka. Jmenuje se Marietta a pracuje s energií; no, spíš se učí, jako nezávislá WZ bez příslušnosti k cowenu. Nejspíš není tak dobrá, aby ji vzali na Atanor, ale doufá, že zde nachytá hodně energie. I od Fernanda; postřehla jeho auru a vzpomněla si, že se minule spolu letmo pomilovali. Nevadilo by jí, kdyby to letos bylo rozsáhlejší.

Pak mě uvidí. Skrz naskrz mě prošlehne vlnou nenávisti; její prudká emoce mě zasáhne a rozvibruje, až to zabolí. Je dobrá, vůbec se nestíhám bránit. Nedivím se, musím na ni působit nepřátelsky: panna, dlouhovláska a mladší, jasná konkurence. Ale Fernando už se s ní sladil a uklidňuje ji: klid, to je moje mladší sestra!

Marietta bleskem změní názor. Rychlým průzkumem zjišťuje, že jsem hezká, příjemná, se sympatickým magickým nábojem. Dokonce ji napadne, že až budu zasvěcená, mohla bych být vhodná partnerka, kdyby se rozhodla odpočinout si od kluků pomazlením s nějakou dívkou. Zastydím se, takhle daleko jsem to skutečně ještě nepromýšlela. Ale M už je věc jasná, začíná na dálku dráždit moje zóny a směje se tomu. Zatím o nic nejde, hraje si se mnou jako s dítětem. Což je v pořádku; jsem dítě.

Je moc hezká. Vlasy má víc nakrátko, než by měla mít; určitě by se pochlubila, kde a jak o ně přišla, ale později. Tetování ještě nemá po celém těle, ale už dost; sluší jí. Jede nahá na neosedlaném koni a občas se posune, aby ji to co nejvíc dráždilo. Tak jezdí všechny holky (i já).

Bráška s ní okamžitě začne vyjednávat, zatím na úrovni emocí. Prozatím odmítá, vymlouvá se a dělá drahoty; radši až po obřadu, až bude mít náladu! Zjišťuju, že byla už dvakrát přibitá; poprvé z toho byla dost na větvi, ale podruhé už si to vychutnala a letos se chystá patřičně si užít. Směje se mi čím dál víc; jako každá starší a zkušenější.

Radši zkusím zkoumat kluky, co s ní jedou; jenže okamžitě to postřehne a začne mi je dost nevybíravě vnucovat. Podle ní jsou všichni dobří a schopní a hodně vydrží a ona už je osobně prověřila; trochu mě tím mate, je to velká záplava různých vjemů. Radši bych si udělala obrázek sama.

Tak se stáhne a soustředí se na F; začnou si povídat, pořád ještě emocemi – mě odpojí a já jsem tomu ráda. Nesnáším, když mi někdo něco vnucuje. Jsem emocionálně nevyrovnaná, vzteklá, protivná puberťačka; no a co? Já se vám snad nevnucuju, tak mi dejte pokoj!

Ti kluci kolem ní jsou všichni bojovnickej průměr. Samozřejmě slintají, když chytnou auru panny; v klidu jim slíbím, že to s nima zkusím, až bude vhodný čas a nálada. Slibů se nenažerou a když na to přijde, třeba to někdy některému i splním. Přišla jsem se sem vdát, ne hádat.

A jak si tak skenuju (jsme pořád ještě moc daleko, abysme se mohli bavit nahlas), pocítím najednou ostré bodnutí bolesti. Někdo se někde dává mučit. Žádné šílenosti, jenom prošlehy energie, ale tak mocné, že řve a maso se mu odlupuje od kostí. Bude to borec, slabší povaha by si to nenechala. Trénuje nebo si rovná náladu? Začne mě zajímat, napojím se na něj a zkoumám ho.

Jmenuje se Rocco. Je téměř určitě WF, ale dost těžko zařaditelný. Patří do některé významné sekty, nebo je sám výrazná osobnost; nedaří se mi přesně definovat, čím je tak dobrý. Motá se kolem něj hodně ochranných duchů; přesně před takovými mě doma varovali.

A už o mně samozřejmě ví. Jsem mu k smíchu, ale nemyslí to zle. Předává mi svoje vjemy; vypadá to, že se mučí sám a jenom představami. Nebo se dává mučit neviditelnými bytostmi z jiného světa? Ať je to jak chce, je v tom dobrý, jak ho přebírám, kroutím se bolestí. Ostatní mě udiveně pozorují.

„S tebou budou docela zábavný potíže,“ hlásí mi Marietta, „Měla jsi někdy nějaký zvláštní vize? Zhruba tak poslední rok...“

„Odjakživa,“ bonzne mě brácha, „Co ji chytla puberta, je to s ní čím dál víc k nevydržení. Zjevujou se jí všelijaký strašidla...“

„Spánek rozumu plodí příšery.“ řekne jeden z kluků od M.

„Jo, souhlas. To je přesně moje ségra. Na Atanor ji posílat nechci, ještě by jí tam zakroutili krkem, kdyby poslouchala jako doma. Třeba jí pomůže se trochu vycukat na kříži...“

„Tos vymyslel ty, nebo ona?“

„Žebroní o to od malička; co o tom poprvé slyšela.“

Nechám je kecat, nezajímají mě. Zajímá mě Rocco.

Chrám Zavržených bohů je rozsáhlý komplex staveb, vzniklých v různé době přičiněním různých čarodějek. Povídá se, že přispěla i Valérie, ale někteří to zas popírají. Uprostřed mohutná pagoda z bílé skloviny; magická, jak jinak. Když se uvnitř zpívá, vzniká velmi silná ozvěna, která rozvibruje celý areál. Jinak není v pagodě nic, ani oltář.

Přijde nám vstříc několik mnichů, možná i zkušenějších hostí. Všichni čerstvě dokonale vyholeni; do Chrámu je přísný zákaz vstupu s jakýmkoliv ochlupením. Moji průvodci se velice těší, já samozřejmě taky. Ostříhaná jsem ještě nikdy v životě nebyla.

Přímé stříhání provádějí dospívající děti. Sleduji, jak se dávají do mých kamarádů; Fernand i Marietta si to vychutnávají. Jeden kluk se chystá dát taky do mne, ale než se mi může věnovat, zarazí ho mladý muž s výraznými stopami po těle. Rocco si přišel pro svou oběť.

„Chceš být použita k oběti?“ usmívá se, „Stačí naznačit!“

„Chci a říkám to úplně na rovinu,“ chechtám se, „Co to bude?“

„Nemám tušení, ale určitě se v noci zeptám, co s tebou. Jsi tu poprvé!“

Nepopírám, je to na mně vidět. Jeho energie je drtivá, zcela mne ovládá.

„Koukám, že by ses nechala bez odporu i zabít!“

„Zkus to. Nebudu se bránit!“

„Nejdřív si tě pěkně očistím!“ vyhrožuje.

Kleknu si, on mi pokropí hlavu a ořezává mi vlasy stříbrnou čepelí. Není to skutečná ocel, spíš magická zbraň. Odřezané kadeře pouští do větru a tam nechává vzplanout; jeho tetování nelže, je skutečně dobrý. Pak mne znovu postříká a vtírá mi do pokožky hlavy pěnu a olej. Sténám rozkoší.

Pak mě oholí. Než mi udělá hlavu, dostanu křeče třikrát, podruhé a potřetí jeho přičiněním. Svíjím se jako střevlík, napíchnutý na špendlík. Dávno už nedokážu kontrolovat svoje tělesné reakce, ale on se jen směje. Oholí mi obočí, podpaždí, ruce i nohy; když dojde na magický trojúhelník, sotva se dokážu bránit, abych neupadla do bezvědomí, ale dráždí mě ještě víc. Přitom mi ještě stíhá předávat svoje vlastní potěšení z takové činnosti.

Částí pozornosti vnímám, že i ostatní se baví všelijakými šaškárnami. Při stříhání bývá člověk obvykle bezbranný, dost dobrá příležitost si ho vychutnat. Zvlášť holky ječí a vyhrožují pomstou; některé ty hrozby mi připadají až příliš neproveditelné. Ale pouštím to z hlavy.

Ubytování je trapně jednoduché; hodím si pytel s těmi pár věcmi, co mám s sebou, do jednoho baráku, roztáhnu si tam pokrývku a bydlím. V řadě vedle bráchy a jeho Marietty. Krásně mě šokuje, jak všichni vypadáme stejně; mám ze začátku trochu problém poznávat kamarády, pak se začnu orientovat podle tetování, s tím se nedá nic dělat...

„Ale to víš, že by se dalo,“ zamyslí se Rocco a začne mi předvádět změny barvy na vlastní kůži. Snaží se mi vysvětlit, že je to otázka ovlivňování zrakových vjemů, až sem chápu, ale nejde mi do palice, jak toho dosáhnout. Ostatní si ze mě dělají srandu; no jasně, jsem nejmladší a nejhloupější. Beru na vědomí, že takhle to bude po celou dobu.

Nechají mě, abych se prošla po areálu a prohlídla si jeho krásy. Není to obtížný, moc jich tu není. Když sleduju, co dělají ostatní, zjistím jediné dvě aktivity: menší část se hádá o technické podrobnosti z magie, většina hraje nějaké bojové hry. Jedna jsou šipky; hráč si vytváří iluzorní vrhací zbraně různé velikosti, tvaru a účinnosti a hází je po ostatních. Ti můžou utíkat, odrážet, vyhýbat se – když to nestihnou, šipka je zasáhne a dost to bolí. Zvlášť když ji soupeř rozžhaví nebo z ní vystřeluje speciální vlny bolesti do různých vnitřních orgánů. Druhá oblíbená hra: smyčky. Podobná, ale soupeř se snaží protivníky zamotat do vláken, která jim ovine tam, kde je zasáhne. Fantasticky to baví všechny, zvlášť děti; zahrála bych si taky, bohužel neumím vytvářet šipky, natož pak smyčky.

Radši se jdu vykoupat do moře. Chrám leží v nádherné zátoce s písečnou pláží, o kousek dál jsou pak skály, odkud se dá skákat. Jde trochu o hubu, pod hladinou skály pokračují, ale shora jsou docela dobře vidět podle barvy vody. Krásně se mi plave, když mám tělo ideálně hladké. Dokonce se zkouším potápět; podstatně líp to jde těm, co se dokážou transformovat na mořské potvory, třeba delfíny, žraloky nebo chobotnice.

Padne na mě deprese. Spousta účastníků má jednoduché magické znalosti a přišla je sem trénovat. Třeba ty šipky hraje spousta dětí, které umějí jen uhýbat, a vyřádí se taky. Ležím na pláži, opaluju se a zmítám se v depresi; to bude pěkně dlouho trvat, než se jim vyrovnám!

Moje panenská aura naláká tři frajery, podle tetování a jizev po těle už zkušené veterány. Začnou mě lakovat, když jim dám, že mě všecko naučí; jsem trochu skeptická, jejich kecy jsou dimenzovaný na ještě blbější holku, než jsem já. Možná bych to za jinejch okolností brala, ale teď mám plnou hlavu Rocca, kterej naopak hodně umí, ale plány má se mnou dlouhodobě rozsáhlé. Když už jsem tady, chtěla bych to udělat správně.

A najednou je Rocco tady, cení zuby a vrčí. Naježil by i hřívu, kdyby nějakou měl; ti frajeři couvají a vedou kecy, ale kvůli vlastní důstojnosti nemůžou jen tak couvnout. Schyluje se k rvačce; chystám se do ní zasáhnout na Roccově straně, ale jako první věc mě zneschopní a připíchne na písek, abych se nemohla ani hnout. No a potom se do nich dá, jeden proti třem; je to balet kopů a úderů, sem tam energetické šlehy, a nesere se s nima, šlehá je do žaludku, ledvin, jater – a nejradši do koulí. Teče z nich krev, moč i ledacos jinýho, ale jsou tvrdý, několikrát se znova zvednou a bojujou dál. Já se mezitím vyprostím z toho ochromení, ale do boje se radši zasahovat nesnažím, tak blbá zas nejsem. Konečně odpadne jeden, druhý... ten třetí to vzdá vcelku dobrovolně, Rocco padne na čtyři a blije, taky to pořádně schytal. Už se nehádají, vzájemně si pomáhají na nohy a oceňují zásahy. Taky o mně padne pár dobrých slov, třeba:

„Fajn holka. Hlídej si ji, než ti ji někdo vyfoukne...“

Rocco se na mě ušklíbne: „Neboj, já vám ji potom půjčím!“

Měla bych se naštvat, namísto toho je provokuju. Celkem bez nebezpečí, teď stejně nejsou ničeho schopný. Kluci se dohadujou, že zaskočej za holkou, co dělá s Ohněm, a nechají se ošetřit. Jdu s nima. Ta holka je skutečně děcko, na lidský poměry trochu praštěná, ale jde jí to. Vykoupu se s potěšením a je mi fajn, kluci se v Ohni ráchají dlouho, vdechují ho, pijí a pouštějí přes nejrůznější cesty v těle; ani nevím, že takový jsou.

Ta holka si mě prohlídne jako rentgenem a pak zakáže na mě šahat. Rocco si zkouší upřesnit, jak dlouho a proč; čarodějka prská a podezřívá je ze všelijakých hnusností, ani by jeden neřek, že takový děcko může takový slova znát. Kupodivu nadávky kluky uklidňují, jeden dokonce naznačí, co by mohl udělat s ní samotnou, ale holka do něj práskne bleskem, on se chytne za ptáka, řve bolestí a utíká. Srandičky, no!

Rocco přijde na nápad a potřebuje mě, aby si ho na mě vyzkoušel. Skvělej nápad: jak jsme se dohadovali o tý barvoměně, zkusit udělat mě průhlednou. Když na sebe kouknu, vidím svý břicho, žaludek, střeva, játra, ale taky žíly a cévy a kdybych si dala záležet, uvidím i vlásečnice, co jima jde krev; to jsme se učili ve škole, samozřejmě, ale nějak mi nikdy nedocházelo, že to všecko je skutečně ve mně a může se to hejbat. Kdosi mi naleje trochu čaje a jak piju, koukám kudy teče. Kluci se řehněj a zkoušej to taky, není to zas tak úplně jednoduchý.

Rychlejc než bych čekala vzplane hádka, Rocco se vzteká a prská jako křeček. Rocco je dobrej, ani bych neřekla; první znalosti nasbíral v Africe jako jezdec u Palmira Corsiho (svatýho, už je mrtvej), potom sloužil u René le Mogniéra, jako instruktor pod Monty Draggonem a ještě v Evropě, ale to je snad ještě tajný. Obětoval vlastní rukou šest lidí. Nějaký možná zabil jen tak, bez příslušný mantry, ty si nepočítá do úlovků. Chtěli mu dát rytířskej kříž, jenže měl za á nějaký průsery a za bé o to přestal stát. Má aspirace stát se WF zaklínačem a zabíjet i slabší démony.

Jasně, tohle všecko na mě nerozbalil na první impuls; něco jsem si přečetla, když mi pral do hlavy informace, něco mi vykecali jeho kámoši. Třeba proč se vrátil z tý Evropy: přestal bejt únosnej i pro svýho šéfa. Ten sice jakž takž snášel magii, ale Rocco mu svejma řečma blbnul i kluky ve výcviku a to fakt nešlo. Vypadá to, že se s ním splašil kobyl.

Taky bych řekla. Rocco je pevně rozhodnutej sejít se světa s Velkým Třeskem a příště se narodit minimálně jako polobůh. Proto je taky tady; vymýšlí správný rituály pro sebe i druhý a mě do nich chce obsadit do přední role. No jasně, že se mi to líbí, která holka by nechtěla? Doufám, že mi při tom nehodlá nechat vykapat všechnu krev, aby posledních sedm kapek mohl použít do nějakýho elixíru. (Chechtal se, když jsem na to myslela; takový elixíry že jsou stejně na... výkal.)

Jenže teď se hádá s ostatníma WZ a nevypadá to, že by se brzo dohodli. Já vím, že magie je složitá a na detailech záleží, hlavně když má něco vydržet dýl než chvilku. Líbí se mi bejt průhledná a líbí se mi i to, že ostatníma je vidět skrz. Ale když mi prostrčí ruku skrz žebra do hrudníku a začne mě hladit po srdečním svalu, už to nevydržím a začnu řvát.

Tak jsem si uřízla pěknou ostudu, no! Kašlu na ně, na vořechy! Vypadnu někam za tábor, vybrečím se a až budu fit, vrátím se a lehnu prvnímu, kdo bude mít zájem, přísahám! Ať si Rocco trhne levou zadní!

A jak tak jdu a brečím, že nevidím na cestu, najednou se mi začnou kotníky bořit do písku a koukám, že je pěkně rozpálenej. Tak vzhlídnu a zírám: všude kolem rudej písek, na fialovým nebi rudý slunce, vítr sfukuje jemnej píseček z vrcholků dun a nikde ani stéblo; ale hlavně žádná lidská stavba. Přes to vedro a pálící slunce mě začalo mrazit; já blbec, jak jsem brečela jako malá holka, nevědomky jsem prošla Bránou, do prdele nebeský! Zůstala jsem trčet jako zkamenělá; hlavně nezačít panikařit! Ohlídla jsem se a pak couvala palec po palci zpátky, dokonce jsem se snažila klást nohy přesně do vlastních šlapek. Byly to jen tři kroky, naštěstí; pak jsem cítila energii Brány jako pohlazení po páteři a rozbrečela se zas.

„Do prdele, co tady kurva dělá Brána!“ rozječela jsem se.

„Hlavně co ty do ní lezeš!“ pokáral mě kdosi, „Nevidíš dlaždice?“

Kouknu pod nohy a fakt, je tam z barevnejch dlaždic celej Vzor, kterýmu se říká Amber a já nevím proč. Ten kluk mi něco plácá o Bránách trvalejch a dočasnejch a kdoví jakejch, rozumím mu každý desátý slovo. Ježíšmarjá, já jsem asi doopravdy úplně blbá!

„Můžeš mi nějak vysvětlit, proč je tady ta brána?“

Už se taky trochu uklidnil. „Na tomhle místě je spousta věcí, který bys tady nečekala. První tvůrci sem přenesli některé magické artefakty; pokud nechceš mít nečekaný potíže, radši se o to moc nezajímej!“

„Je to zakázaný?“ vzbouřím se.

„To taky, ale na to bych se vykašlal. Hlavně nebezpečný; obávám se, že jen některé brány zřídili naši. Ty ostatní vybudovali cizinci.“

Chvilku jsem na něj zírala, pak mi to došlo: „Myslíš proto, aby sem mohli chodit, kdy si vzpomenou? Třeba i... na tancovačky?“

„Chápavá panenka,“ pohladí mě po hlavě, „Pár jich asi přijde.“

„Poznám je, kdyby...?“

„Ze začátku zábavy je poznáš, i když vypadají jako lidi. Pozdějc, okolo půlnoci, už ti to bude jedno. I když, ty seš Panna, co?“

„Rozhodně ne schválně!“

Teď zas zíral on, a dost se šklebil.

„Jo, dobrá. Tak hodně šťastných pokusů!“

Byla jsem zvědavá, co se bude dít večer. Ze začátku nic moc; všichni jsme se pokusili zprůhlednět, někteří sami, já s účinnou pomocí. Zjistili jsme, že nám to velice sluší. Pak pustili hudbu; zněla odnikud a odevšad a byla perfektní, takže všichni rychle začali tančit. To mě odjakživa bavilo, ale málokdy mám tolik příležitostí. Některý holky se začaly strojit a zdobit, vymýšlely si parádní šaty a načesaný hřívy a šperky, ale všecko křišťálově průhledný. Dost jsem jim záviděla, já to tak neumím.

Taky mi napadlo, zda to není porušení posvátných předpisů. Proč nás teda tak slavnostně ostříhali, když dovolujou...? Na druhý straně, ta všecka paráda není skutečná, pouze iluzorní. Takže... No ale, já tu nejsem od toho, abych hlídala dodržování předpisů. Tak se budu bavit.

Ti tři vořeši zas zakormidlovali ke mně. Mezitím jsem zjistila, že nepatří mezi hrdiny, co se přihlásili k ukřižování, nýbrž jsou kati. Samozřejmě si to taky už párkrát vyzkoušeli, je to na nich vidět, ale teď se zabývají hlavně organizací. Slibovali mi, že mě přitlučou tak parádně, abych se mohla chlubit jizvama ještě za deset let.

„A co když se nechám přitlouct... třeba od Rocca?“

„Prosím tě! Ten ani nepoužívá pravý hřeble, jenom iluze!“

„No a co? Bolest bude stejná a krev mi poteče taky, ne?“

„A co bičování? Dáváš přednost skutečným bičům nebo taky těm...“

„Nemám ještě ty zkušenosti co vy, panstvo. Třeba vyzkouším oboje a pak si vyberu, co vy na to?“

Vnucovali se dál, samozřejmě, ale já se jich už nebála, nemyslím, že by si troufli něco proti Roccovi. A já mu patřila, ať je to jak chce. I když teď byl někde v horoucích peklech.

Kdo a kdy do mě nalil nějaký dryák, nevím; pochopitelně, kdybych věděla, tak to nepiju. Pravda je, že jsem potom měla jako ze skla nejen tělo, ale i hlavu. Žádný rozum, jen instinkty. Z posledních sil jsem zavolala na pomoc Rocca a co bylo pak, vím hodně zmateně. Rocco a ještě někdo mě odchytili, zneschopnili a zneviditelnili, takže jsem sice byla fyzicky při všem, ale koukala na to tak nějak nezúčastněně a řehnila se jako blbec.

Vím akorát, že jsem nebyla jediná panna, co přečkala noc ve zdraví. Říká se totiž, že je daleko účinnější mučit a obětovat pannu než použitou holku; z toho samýho důvodu je to taky přísně zakázaný. Ovšem když se najde taková, co se přihlásí dobrovolně, tak snad žádná křeč, ne?

Na ty příkazy a zákazy se budu muset taky někoho zeptat. Každej ví, že kardinál Baarfelt vydal zákaz uctívání Zavržených bohů. Jenže je nás tady spousta a nikomu to, zdá se, nevadí. Některý dokonce říkaj, že žádnej zákaz nevydal, pouze nedoporučil uctívání těch, který se neosvědčili. Taky že se odmítá zúčastnit oslav takových neschopných kusů. Což vcelku chápu; všechno ostatní jsou jenom řeči těch, který vědí všecko líp než on.

Když na to přijde, Ukřižování je křesťanskej obřad a většina lidí kolem jsou... no jo, to by mi musel někdo říct, co vlastně jsou. Některý křesťani se vztekaj a kritizujou nás. Ale přitom to sami nedělají, tak co? Já jsem tady proto, abych si ozkoušela, co vydržím. Samozřejmě tím uctívám taky chudáka Ježíše, kterej nás sem přišel zachránit, ale cizí vojáci ho zabili. Řekl: `To čiňte na mou památku!`; tak to děláme. Ovšem nevylučuju, že v tom nemám tak úplně jasno.

Ještě by možná někdo rád věděl, jestli během noci přišli nějaký bytosti z těch jinejch světů. Nevím. Já rozhodně žádnýho neviděla.

Ráno nás probudili a nakrmili, potom jsme dostali příkaz jít si dělat ty kříže. To je dost zajímavý, protože jsem podruhý prošla Bránou; tentokrát ale schválně. Jak byl ten první svět celej do ruda, tenhle je do zelena; až na slunce, to jsem skrz stromy vůbec neviděla. Spolehlivě je jinde, to se pozná: vzduch jinak voní, všechno je takový nějaký jiný. Celý místo jedna bažina, občas po kolena a občas po pás, dál do deštnýho pralesa se nesmí, aspoň nás nepustili. Všechno jedovatý, voda, vzduch, ty stromy, možná i slunce. Teda, nepředstavujte si to jako napapat se strychninu, že by člověk zůstal na prkně. Zůstat tam ale tak tři čtyři dny v tahu, udělalo by se mu dost zle a mohl by zkolabovat; a jako každej jed, i tenhle je zase na něco léčivej. Třeba na rány.

Těm, co si neuměli vytvořit nástroje, rozdali sekery a pily. Já dostala taky jednu. Šla jsem s bráchou a Mariettou, který si v noci hodili parádní grupáč a v jednom kuse o tom žgryndali. Jak se brodila tou bažinou, každou chvíli vřískala, co jí kam vlezlo a žádala, aby jí to našli a vytáhli ven. Dlabala jsem na ni, radši jsem vyrážela do stran a prohlížela tu džungli, byla parádní a úplně jiná než doma. Jasně, lezli po mně všelijaký hmyzové, ale zas tak strašně hnusný nebyli. Já něco vydr.

Na správnej kříž je potřeba delší břevno svislý a kratší vodorovný. To krátký se naměří rychle, stačí roztáhnout ruce od sebe. Dlouhý je složitější, závisí hodně na tom, jak vysoko a jak dlouho chceš viset. Já na to jdu poprvé, tak žádný rekordy, nechám se přitlouct, zvednout a zůstanu, dokud to bude k vydržení. Potom zařvu, aby mě sundali. Ani nemusím trčet nad všema do vejšky, stačí půl metru nad terénem. Hrdinský činy ať si dělá někdo jinej, ráda jim to přenechám.

Na příčný břevno jsem vybrala krásnou upadlou větev, trochu křivou, ale to by nemělo vadit. Horší bylo to svislý; všecky stromy, který se mi na to líbily, byly dost tlustý a bála jsem se, že bych je neutáhla. Nakonec jsem si jeden vybrala a se strašnou námahou ho přebobrovala; jsem zvyklá makat se sekerou, ale stejně jsem byla dobouchaná a doškrábaná, krev ze mě valila na několika místech a díky Mariettiný propagandě jsem měla pocit, že mi skutečně někam něco vlezlo. A ten blbej strom... když jsem hodně zabrala, dokázala jsem s ním hnout, ale ani náhodou ho táhnout. Tak jsem tam seděla a brečela, až jsem se rozhodla odtáhnout to příčný břevno a požádat, aby mi se stromem někdo pomohl. Někdo? Rocco!

Břevno jsem zdárně dovlekla k bráně a pak skrz. Trochu mi vrtalo hlavou, jestli mi ho někdo neukradne, nebo dokonce ten strom tak těžce přesekanej, ale snad jsou ještě lidi poctivý. Sedla jsem si, důkladně se prohlížela a ujistila se, že žádnej hmyzák; všecko je to jen od nervů. A najednou koukám, z brány se hrne Rocco a vleče ještě brutálnější kmen než já. Hned jsem se k němu vrhla a vykládala mu, co a jak.

Rocco se smál; pochválil mě, že si troufnu ještě jednou do tý bažiny, jsou takový, co by to vzdali. Šel se mnou, zapřáhl se do tý klády a já mu ji pomáhala táhnout bahnem. Taky mi dal pár dobrejch rad; třeba že kromě hadů a ještěrek tu jsou taky šupinatý opice, jestli jedovatý, nikdo neví. Rozhodně (85 % jistoty) tu nejsou žádný myslící bytosti.

Tak jsme vytáhli tu moji kládu a Rocco říkal, abych tam už zůstala, ale mě to začalo bavit a šla jsem přes bránu potřetí. Když na to přijde, začalo se mi tam docela líbit. Došli jsme k tý jeho příčný kládě a na chvilku si na ni sedli, ježto jsme byli oba unavený. Taky pěkně špinavý. A hladový.

„Jediný, co se tady dá jakž takž jíst, jsou támhle ty bobule. Nejsou jedovatý, akorát trochu špiněj. A lepěj zuby, když je koušeš.“

„Nevadí, sem s nima!“

Pomohl mi vylézt na strom, naškubala jsem ty bobule a nacpali jsme se.

„Už dost,“ varoval Rocco, „Jestli nám v žaludku zkvasej a začnou bouřit, pěkně nás to zkroutí. A nechlastej na to žádnou kořalku!“

„Dík za včasný varování!“ nacpala jsem do pusy poslední a hledala, o co si otřít prsty. Fakt to bylo pěkný lepidlo.

Kolem nás byla spousta dalších, pomáhali jsme jim poznat ty správné bobule a uspořádat břevna, aby je mohli vléct. Taky jsme objevili křoviska se správně velikými trny, horší jak akácie.

„Co říkáš, snesla bys trnovou korunu?“ šklebil se Rocco.

Olámali jsme větve a upletli si věnečky na hlavu. Jeden druhýmu; když mi tu korunu narval na hlavu, málem jsem se rozbrečela. Ale narazila jsem mu tu jeho a pořádně přitlačila, aby se trny zapíchaly do kůže.

„To je ono, tak to má vypadat!“ souhlasil někdo, kdo se v tom vyznal.

To bylo naposledy; víckrát už jsem tam nešla, Rocco ještě jo, ale zůstal na okraji a navigoval ostatní. Mně dal někdo horkej odvar, doufám že mi to neslepí střeva ještě víc než ty bobule.

Pak už nám zbývalo jenom stlouct kříže dohromady; s tím jsem si poradila hravě a ještě stihla kritizovat ostatní. Když už to nemohli vydržet, trochu mě prohnali, ale nezmlátili, ježto jsem včas zdrhla. Ani mě netrefili žádným z předmětů, co po mně házeli (až na jedno kladívko, ale docela malé). Horší bylo, že po honičce se mi udělalo zle z těch bobulí; dost jsem trpěla a oni se mi ještě smáli! Když mi bylo nejhůř, ta malá holka mě nechala napít Ohně; bezva zážitek, všem vřele doporučuju.

Rocco vymyslel nápad: trafnem se na něco vodního a půjdem si zaplavat do pořádný hloubky. Skvělá myšlenka, až na jednu maličkost: neumím transformace. Rocco dodal, že ani nic jinýho; pak mě přetransformoval sám. Docela dost to bolí, když se vám zkracujou ruce a nohy a mezi prsty narůstají plovací blány. Taky je príma zážitek, když se vám prodlužuje čenich a narůstají kuželovité zuby od čenichu až... zkrátka všude. A tak dál. Byla jsem zvíře Tylosaurus, mimořádně nebezpečná vodní potvora z třetihor, dlouhá osm metrů a celá šupinatá, skoro jako krokodýl. Na suchu nic moc, ale ve vodě mi bylo skvěle; potápěli jsme se ve skalách skoro až ve tmě a co jsme chytli, to jsme sežrali. Jezte ryby, jsou zdravé!

A pak ještě parádní zážitek, když jsem se vracela zpátky do Vzoru. Začnu si myslet, že v magii bolí snad úplně všecko. Ale nestopla bych to; když tu bolest jednou překonám, podruhý už to není tak strašný. Až budu velká holka jako Rocco, budu to dělat třikrát denně bez rozběhu.

Večer si mě Rocco hlídal, aby mě nikdo ničím nepřiotrávil nebo nesvedl. Bylo to chytrý, lidí v Chrámu ještě přibylo a dost řádili. Taky si nejsem jistá, zda někteří nepřišli odjinud. Jenže já seděla vedle Rocca (občas i jemu na klíně nebo rozložená po jeho těle co největší plochou) a on mě na střídačku učil základy magie (třeba nabírat a vypouštět energii z prstů) a hladil mě, kde se mi to nejvíc líbilo. I já jeho, samozřejmě. Uvažovala jsem o tom, že zítra večer už budu velká holka a budu moct dělat všecko, co ostatní. Dost jsem se těšila...

Kecám; právě jsem se začínala bát. Protože zítra přijde to, kvůli čemu jsem přišla: přibijí mě na ty klacky, co jsem si dneska pracně připravila, zvednou a nechají viset. Jenom chvilku, jistě; ale stejně... Budu už navěky nosit na rukou stopy... a kdo ví, co ještě! A když na to přijde, není tak docela jistý, že přežiju. Byly už takoví, co to nerozdejchali.

Samozřejmě, Rocco vnímal moje myšlenky. I já jeho, to bylo první, co mě naučil. Vlastně, spíš to se mnou udělal. Mohla jsem si přečíst celý jeho dobrodružný život...

„Krátký život.“ řekl a vůbec nic netajil, „Brzo skončím, mám to slíbené. Padnu v boji, nebo spíš zahynu v takových těch... víš, po porážce se ještě nějaký čas bojuje dál. Někteří se snaží utéct na svobodu z vězení, zajateckých táborů, ti na svobodě dělají přepady ze zálohy, vyhazují mosty, železniční tratě, zabíjejí zrádce... Nějaká taková záležitost.“

Jenže mě víc zajímalo, co to bylo za holku, co mu to vyvěštila. Smál se.

Pustil mi reportáž z jejich milování. Evropská WZ odněkud z východu, z té její země ji vyhnali, tak se toulala a vyžírala zbytky po úspěšnějších. Asi si tam mohla vybudovat slušnou existenci, ale kašlala na to, chtěla se vrátit a pokračovat v boji. Nedivím se, že vedla takový řeči.

„Dostal jsem strach; taky proto jsem se vrátil. Tady v Arminu nám porážka nehrozí, ale čím dál víc o tom přemýšlím, tím víc tuším něco ošklivýho. Asi se nechám zas do něčeho nalejt, vezmu nějakou nebezpečnou práci a půjdu do nějaký šílený barbarský země...“

„Vezmeš mě s sebou?“

„Zbláznila ses? Sám se bojím, že tam půjde o krk!“

„Já se bojím ráda. I toho zejtřka...“

„Nezemřeš, Amiro. O to se postarám. Mám s tebou svý plány...“

„Tak mi je neříkej. Když jde o krk, je to takový... víc to vzrušuje. Šla bych rovnou na nebeský planety, kdybych při tom opustila tělo?“

„Písma to slibujou. Ovšem jestli ti to slíbím já... Ber to tak, že nejsem chytřejší než svatí proroci. Kterýho Ochránce uctíváš?“

To byl právě ten průser. Já jsem si za celej život nikoho nevybrala. Líbí se mi skoro každej, ráda poslouchám legendy a představuju si, jako to bylo tehdá, ale abych dávala vyloženě některýmu přednost...

„Nevadí, jsi mladá, ještě si vybereš. Času dost.“

„Když mě lákají takový ty... morbidní! Co pijou lidskou krev a požírají jejich srdce! Jak jsi vzal moje srdce do ruky...“

Pochopil rychle a dokonale. „Jenže vyříznout srdce, i když kamenným nožem a se vší parádou, trvá rychle a je to najednou. Chvilka a máš to za sebou! Kdežto když se necháváš trýznit pravidelně, pokaždý větší dávku, máš to daleko větší zábavu! Těšit se, připravovat, pak to mučení, pak regenerace... a do příště máš volno. Některý by si to nejradši dopřáli každej měsíc!“

Vím. Třeba brácha a Marietta. Ta chodí ještě na jiný akce...

„Jestli chceš, propíchnu ti tváře taky. Ale nebudeš moct řvát o pomoc!“

„Budeš mě hlídat, abych nezkolabovala?“

„Nesmysl, to už budu taky viset. Nestačí, že tě přibiju?“

„A propícháš! Slíbil jsi to!“

„Propíchám si tě po skončení, v rámci relaxu. Jaký chceš ozdoby?“

„Vymysli si něco! Do obočí, do rtů... a do jazyka! Tam určitě!“

„Tak tohle chceš, jo? Umíš si představit, jaký to bude?“

„Čekám, že mi to předvedeš! Malá ukázka pro chuť...?“

„Počuráš se bolestí!“

„A vadí? Stejně ležím na tobě, tak co?“

První dávku mi pustil do páteře. Začal zlehka, ale přidával. Po chvilce sténání mi ochromil hlasivky, takže jsem nemohla křičet, a pak mi projížděl kosti jednu po druhé, až mi z nich odpadávalo maso. Potom je zas přilepil zpátky. Kde to bolelo nejvíc, několikrát za sebou. Svíjela jsem se, kroutila a snažila se osvobodit, ale nedovolil, byl příliš silný. A ještě jsem se bavila, že si hrajeme uprostřed všech a nikdo to neví!

A to ještě nevíte, co se mnou provede zítra. Slíbil mi to!

Ráno začal pořádný rachot. To myslím doslova, vzbudil nás rachot bubnů. Všichni vstávali, ale katům to bylo málo, poháněli nás bičem. Ostatně bičování bylo první číslo programu; účelem je nechat se naklepat jako řízek. Dá se to dvěma způsoby, reálně a magicky, já teda zatím zažila jen realistický výprasky doma, a ani to ne často, ne že bych byla tak hodná holčička, ale naši neuznávali mlácení dětí jako při výmlatu obilí. Tak jsem se rozhodla zkusit, jak se to dělá iluzorně.

Nejlepší metoda je ta, co vymyslel Denis Baarfelt ještě v Africe; od tý doby ji používá kdekdo. Rocco mi ji přesně natroubil; konečně spal se mnou v objetí a ráno mi ještě stihl znalosti prověřit a obnovit. Celá transformačka je v podstatě přesouvání molekul a atomů z jednoho místa na druhý; nic složitýho, když to umíte.

Takže: zavěsíte se za zápěstí a mírně snížíte gravitaci, aby vám to během chvilky neutrhlo ruce. Pomalu se protáčíte a necháte se šlehat pravidelně přes celý tělo. Fajnšmekři si můžou biče nasměrovat na citlivější místa, pouštět z nich elektrický rány a tak. Občas se někdo nechá pověsit za kotníky hlavou dolů, zvlášť holky co mají dlouhý vlasy; přesně taková vejška, aby dosáhly na zem. Když se krev navalí do hlavy, můžeš omdlít; ta krev ti teče z nosu, z úst, z uší... když upadneš do bezvědomí, systém se automaticky zruší a uvolní tě, takže spadneš na zem.

Najíst nám samozřejmě nedali, kdepak s plným žaludkem na mučení! Pověsila jsem se volně do prostoru a zvolila si tři biče v úhlu 60o; ty první šlehy byly dost krutý, každá rána málem k nevydržení; ale pak mi začalo hučet v hlavě a celé tělo vibrovat při každém úderu, až se mi to začalo líbit, sama jsem se natáčela, kde jsem ještě měla málo.

Nežádala jsem o milost, sami mě uvolnili. Možná bych se nechala umlátit, kdyby ne. Když jsem zas stála na nohách (mírně se pode mnou třásly), hned jsem se šla podívat na Rocca. Ještě visel a svíjel se pod údery, tělo samou krev. Když mi pach té krve vnikl do chřípí, vyškubla jsem se někomu, kdo mě podpíral, přiskočila k Roccovi a dostala strašnou chuť olizovat mu krev z lýtek a stehen; výš jsem nedosáhla. Biče mi pleskaly kolem uší, ale nezasáhly mne, nebyla jsem v programu. Až jsem se tomu smála...

Rocco sklouzl, celý rozzářený. Objímal mne, rozmazával mi svou krev po těle a ochutnával moji. Byla to nádhera...

„Tak kdy už nás konečně přitlučou?“

„Kam spěcháš? Nejdřív si trochu zatancujem, ne?“

Ano, strašně se mi chtělo tančit; ty bubny duněly do uší. A ještě předtím jsem měla chuť vsadit si na hlavu trnovou korunu, které jsme si včera upletli. Samozřejmě jsme je schovali; teď mi ji Rocco nasadil (a přitlačil) a já se poddala rytmu a tančila, až mě ovládla extáze. Jestli byl Rocco pořád se mnou, nebo na chvíli někam zmizel, nemám tušení. Vlastně vůbec toho moc nevím; ale cítila jsem se skvěle.

Někteří naši kamarádi se už dávali přibít. Přihlížela jsem a třásla se; kati pracovali rychle, položili každého zády na jeho kříž, přivázali paže, aby se hřeby nevytrhly, a začali probíjet dlaně na nápadném, ale nikterak nebezpečném místě. Je trochu nebezpečné nechat si to udělat od nějakého amatéra, mohl by poškodit kosti a šlachy; ale když se to umí...

Mě přibíjel Rocco; to jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Na poslední chvíli vymyslel nápad: nepoužíval iluzorní kovové hřeble, ale stejně iluzorní (asi) klíny z odštěpků téhož dřeva, ze kterého byl kříž. Je jedovaté; když mi nasadil ten klín na dlaň a poprvé udeřil kladivem, pocítila jsem, jak mi do krve vtéká jed a ochromuje mne. Líbilo se mi to; vydržela jsem neřvat, dokud mi nezačal přibíjet i druhou ruku. A potom nohy; mohl mi přibít obě chodidla jedním delším klínem, ale radši mi nohy roztáhl a přibil každou zvlášť na malé příčné břevno. To už jsem řvala jako šílená.

Po celou dobu jsem se mu dívala do očí. Byla v nich šílená, extatická vášeň. Najednou byl tak cizí a vzdálený, že jsem z něj dostávala strach. Byl by schopen mě i zabít, kdyby mu to poručili jeho Ochránci! A teď...

Bylo zapotřebí, aby do mne zabodl ještě pátý hřeb; ten, který mi slíbil. Nemohla jsem se bránit, ani nechtěla; když ulehl na mé tělo a pronikl mi do útrob, zařvala jsem, ale ne bolestí – vítězoslávou! Jak může někdo tvrdit, že je to pro ženu hanba nebo ponížení? Já se naopak cítila skvěle: muž, kterého miluji, uctíval mé tělo tím nejdokonalejším způsobem, a ve mně Bohyni Matku, Věčnou Zemi, kterou jsem cítila rozpálenou, jizvami rozšlehanou kůží! Řvala jsem v extázi; teď jsem já princezna, jediná na celém světě a možná v celém vesmíru, která je v této chvíli uctívána takovým způsobem! Možná mě některé další později napodobí; ale já byla první!

Když se mnou zvedli ten kříž a vyčerpaný Rocco zůstal stát pod ním, smála jsem se a pošklebovala se mu. Zmocnili se jej kati, strhli ho na jeho kříž a přibíjeli; vycenil zuby a řval, ale já vnímala jeho pocity a věděla, že ho to těší. Smála jsem se až do chvíle, kdy vztyčili také jeho kříž, oba jsme viseli vedle sebe, z ran nám prýštila krev a já se bavila.

Tehdy jsem konečně pocítila kdesi hluboko v hlavě dotyk cizí mysli. Žádné lidské bytosti; to se hlásili Oni. Samozřejmě jsem se v té chvíli nestala jejich kněžkou ani oblíbeným domácím zvířátkem, to bych se chlubila moc; ale promlouvali ke mně, vítali mě, hýčkali... zpívali mi. Cítila jsem kdesi v sobě i nad sebou hlasy tisíců cizích myslí...

Jestli jsem správně pochopila, na chvíli od nás odešli, protože mají příliš mnoho práce někde jinde. Ve škole jsme se učili o válce v Infernu, do které posílal Denis svoje padlé kamarády. Asi tam taky půjdu, až to tady na světě skončí. Nebude to dlouho trvat, alespoň dle jejich měřítek.

„Zabijte mě!“ prosila jsem, „Nechte mě takhle umřít!“

„Ani náhodou,“ odpověděl hlas někde uvnitř, „To bys měla moc lehké!“

Ale já nechtěla, aby to skončilo. Chtěla jsem zůstat takhle viset, dokud ze mne nevyteče poslední kapka krve; pak budu konečně šťastná!

Jenže ta holka, co pracuje s Ohněm, byla přes své mládí velice rozhodná; když rozpoznala, v jakém jsem stavu, přistoupila a nechala vzplanout můj kříž i se mnou. Bylo to nádherné; já i to dřevo jsme současně hořeli, Oheň mi vypálil hřeble z chodidel i dlaní, vyčistil jizvy po biči, spálil trny koruny přímo v mé kůži. Zůstaly mi krásné nápadné jizvy; když jsem sklouzla na zem a pokusila se udržet na nohou, ze všeho nejdřív jsem si je prohlédla. Lidé kolem se smáli; dobře vědí, na co si potrpíme.

„Jen se neboj; těch už se nikdy nezbavíš!“

Nezbavím. Stejně jako lásky k Roccovi; vím, že mi brzy odejde někam do daleka a zmizí tam v nenávratnu, ale budeme spolu navždy spojeni, já budu vnímat jeho pocity a on moje. Zůstali jsme spolu po dobu rekonvalescence, koupali se v moři a opalovali na horkém písku. Bylo to nádherné...

To je tak všechno, co vám mohu říct. Nedostala jsem žádné pověření, abych vyřizovala nějaké vzkazy; ale stejně bych něco chtěla...

Bohové, kterým říkáte Zavržení, nikam neodešli. Pouze existují ve svém čase, odlišném od našeho; a právě teď na nás nemají čas. Já s nimi mohla být v těch chvílích na kříži; a dobře vím, že se tam budu vracet, znovu a znovu. Až přijde čas, dovolím to i svým dětem. Až přijde čas, chtěla bych při nějaké takové chvíli konečně zemřít – a být s nimi pořád.

A totéž přeju i vám.

Když přednáška skončila, Lera s Lišákem vypadli mezi prvními, než si jich někdo všimne a seřve je, že to v žádném případě nebylo pro ně. Mlčeli, plní nových a nečekaných zážitků.

„Myslíš, že je to všecko pravda?“ promluvil konečně princ.

„Byl to záznam vlastních pocitů. To se nedá zfalšovat.“

Lera mlčel a kousal si rty. Byl si jist, že někde na severním pobřeží se nachází Chrám Zavržených Bohů, že se tam shromažďují fanatičtí sektáři a že se dávají přibít na kříže. Taky věděl, že kdyby o tom jenom žblebtnul před otcem a matkou, rozhodně by mu nedovolili ani se jet podívat, i když ho tahají na kdejakou pitomost. Možná až bude velký, až se prosadí...

„Staří bohové,“ pronesl vážně, „Myslíš, že se s nimi někdy setkám?“

„Když budeš mít štěstí, tak ne.“ odpověděl Lišák starým bonmotem.

Errata:

30.05.2021 11:39