Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Císařská rodina byla pozvána do Indiopolisu k rozloučení s expedicí, která odjížděla do Tichomoří pátrat po Kamenné koruně Argerranu. Lera samozřejmě věděl, o co jde; ale prozatím se jej ta záležitost příliš netýkala, byla to akce dospělých. Zato autem jezdil rád.

Vozidlo bylo opět darem z Ősgardu. Na rozdíl od dospělých se Lera netrápil úvahami, o kolik je Armin technicky zaostalejší; dokonce ani, jak moc je vyspělejší proti ostatnímu světu. Nezabýval se vůbec ničím, jen sledoval okolní krajinu a perfektní jízdu.

Řídila jedna leopardí dívka z císařovniny gardy. Šelmy jsou přes veškeré pochybnosti skvělí řidiči; hlavně rychle reagují a nemají zbytečné zábrany. Tahle holka se mu navíc hrozně líbila, neboť byla krásná; uši a větší část tváře měla vyholené, obličej nabarvený na černo (s červenými proužky), uši modré a zelené. V těch uších spoustu náušnic včetně takových, jaké by člověk nosit nemohl; a v kožešině všelijaké vtavené ozdoby. Císařští gardisté vypadali proti ostatním šelmám divně; stejně jako se mnozí lidé snaží připodobnit šelmám, oni chtějí vypadat jako lidé.

Lera přemýšlel, kolik vozidel se do Indiopolisu sjede a která to budou. Celkem jich v Arminu bylo okolo čtyřicítky, z toho šestnáct přímo v Kingtownu; všechna znal osobně. Stroje miloval, připadaly mu nebezpečné a vzrušující, ať to byl automobil, letadlo, motocykl či motorový člun. Jednou by se chtěl naučit něco takového řídit; vychutnat si řvaní motorů, pach benzínu, houkání, točící se kola a nádhernou mazlavou olejovou špínu, kterou nejde vyprat ze šatů ani za půl světa. Velmi si vážil strejdy Vítka, který páchl benzínem i umytý a neustále byl někde aspoň drobně umazán od šmíru.

Leopardí gardistka řídila dobře, což znamená, že jela ostře a překážkám se vyhýbala skutečně v posledním momentě. Lera seděl vedle ní na předním sedadle, přikurtován do pásů, přesto při některých manévrech občas skončil jeho nos pár milimetrů od předního skla. Takovou jízdu miloval, stejně jako Diana; Charry zrovna ne, ale nic nenamítal. Jen čekal, kdy se setkají s jiným vozidlem a začnou závodit.

A vskutku, nejdřív před sebou spatřili oblak prachu a pak dvě auta: červenožlutý kabriolet maršála Tošio Yamanakiho a dlouhý a široký Ford vévody Jana Dunbara, předsedy parlamentu. Ford pocházel z Ameriky a vešlo se do něj i několik Dunbarovic dětí, což Leru potěšilo. Tošiův vůz byl výrobek italské firmy Ferrari. Speciálně na míru, samozřejmě.

Diana zavřeštěla nadšením a začala se hádat s řidičkou, že jestli neumí jezdit líp, vezme to za ni. Takovou urážku se elka nemohla nechat líbit ani od své paní, takže odpovídala vrčením typu: „Jestli mi šáhneš na volant, tak tě kousnu!“ Což byla dobrá vyhrůžka, ale Diana vyrostla mezi leopardy, a to by se jich musela bát.

Ford zůstal vzadu hned, jak se začalo pořádně závodit. Dunbar už dávno nebyl bojovník, ale starostlivý otec rodiny, který své děti nehodlal zabít. Což neznamená, že Diana usilovala o synkův život, ale stroje z Ősgardu jsou mimořádně pevné a odolné, a když císařovna propadla sportovnímu afektu, nemělo smysl se s ní hádat. (Tedy, ona se hádala sama, pokud vůbec našla někoho, kdo byl tak neopatrný). Yamanaki byl přesvědčen, že samuraj má být připraven na cokoliv a nikdy nedat najevo strach.

Obě vozidla se hnala nějaký čas bok po boku; mohla si to dovolit, silnice byla kvalitní, široká a rovná jako přímka.

„Předjeď ho! Vyškubu ti všecky chlupy z ocasu!“ ječela Diana.

Jenže Tošio nebyl hlupák; podařilo se mu dostat se o kus před ně a držel se tam, ať dělali co chtěli.

„Kdybych jela na svý motorce, tak ho jednoduše přeskočím!“

Lera si všiml, že s Tošiem jsou v autě dva jeho synové; nepoznal kteří, byli čerstvě japonsky načesaní a vypadali téměř stejně. Povzbuzovali ho.

„Sraz ho ze silnice, hajzla!“ radila Diana.

„Ale no tak!“ pokusil se Charry trochu ji zklidnit.

Lera se zasnil. V duchu se viděl, jak je velký a závodí v pořádném autě na závodní dráze, jak to viděl ve filmu. Taky je možné, že jednou v Arminu bude dost aut, aby ta přebytečná přestavěli na roadstery, závodili v terénu, sráželi se a přetlačovali; byl si jist, že bude nejlepší a málokdy skončí na ošetřovně. V časech, kdy se veškerá zranění dají rychle vyléčit Živým Ohněm, se není potřeba tolik chránit...

A bum! Řidička prudce zabrzdila a Lera prudce narazil nosem do skla. Jen vykvikl a ohmatával si nos, ale vůbec mu netekla krev a neměl nic rozbité. Chyba, kdyby krvácel, třeba by ho ta krásná elka olízala.

Cílem honičky obvykle bývala zájezdní hospoda u vesnice Valmontu; dál do hor už se závodit nedalo, silnice tam byla úzká a nebezpečná i při normální jízdě. Nakonec se jim podařilo těsně před cílem Tošia předjet a Diana tím získala právo zaplatit všem svačinu. Hostinský sice věděl, že se u něj panstvo zastaví, ale než se mu podařilo přinést občerstvení pro ně i pro ostatní, kdo tu už čekali, stihla se Diana s Tošiem pohádat, že nezávodil pořádně a nechal ji schválně vyhrát.

Maršál Tošio Yamanaki působil na Leru vždy impozantním dojmem; vypadal jako oživlá rytina ze starodávných japonských dřevorytů. Od poslední války (africké) patřičně ztloustl, jak se sluší na státního hodnostáře, obličej se zaoblil, ale neztratil tvrdé rysy samuraje. Denně se udržoval v kondici tvrdým tréninkem a když někdy s někým bojoval, zásadně vítězil; vyjma Charryho a Diany, ale o těch se soudilo, že jim podléhá jen z vrozené úcty k panovníkovi. Měl na sobě slavnostní vyšívané kimono se zlatými draky a fantastickými ptáky, přední část hlavy pečlivě vyholenou a zbytek vlasů stažen do uzlu, končícího pevně utaženým samurajským copánkem. Na rozdíl od svého velitele neměl jediný šedivý vlas a Diana jej podezírala, že si vlasy uměle barví.

Jeho kluci byli učesáni jako pážata, měli parádní barevné tetování, ovšem tradiční japonské; ten starší opatroval tatínkovu rodovou katanu a všude ji za ním nosil. Pokud se dá říct starší; prostě jen o chlup větší než ten druhý. Pošilhávali po Lerovi a čekali jen na dovolení jít se s ním pozdravit; takže si Tošio vzal svůj meč a dovolil jim řádit.

Za oněch časů byl pýchou vznešených rodů dlouhý spletitý rodokmen, ozdobený příbuzenstvem nejen manželským, ale i levobočním. Kamiči, paní domu rodu Yamanaki, důsledně dbala, aby byl její pán neustále zásoben dostatečným počtem mladičkých konkubín a otrokyň, kdyby dostal chuť na roznícení své mužné síly. Jak se sluší a patří, sama mu je vybírala a snažila se, aby nabídka byla pestrá; tím se myslí, aby byly všech barev od ebenově černé až po mléčně bílou. Když se to smíchalo s Tošiovým genetickým fondem, vznikaly dost zajímavé kombinace. Kamiči stihla na Atanoru vystudovat i genetiku.

Co se týče maršálovy sexuální morálky, nebyla jednoznačná a někteří o ní říkali zcela opačné věci než druzí. Vzhledem k tomu, že patřil k nejvyšším představitelům státu a oporám trůnu, bylo naprosto jedno, co si o jeho chování kdo myslí. Císař s ním souhlasil.

Lera se s Yamanakiho kluky přátelsky uvítal a hned, jakmile jim bylo přineseno občerstvení (a zatímco se dospělí dohadovali) se rozhodl vyzvat k boji hostinského kluky s několika dalšími klacky z okolí. Nebylo jich na to dost, ale to už před hostincem zastavil Ford a vyhrnuli se z něj malí Dunbarové, v počtu tří; samí kluci, což mělo specifický důvod. Vévoda přisedl k císaři a maršálovi; protože i on míval na věci shodný názor, nedaly se očekávat žádné zábavné hádky, takže kluci vyrazili na dvůr.

Vévoda Dunbar byl manželem Baarfeltovy dcery Julie, v pořadí druhé čarodějky Arminu. Již z této jediné věty vyplývá řada problémů, které by méně rozvážného člověka nadobro připravily o nervy. Vzít si čarodějku totiž znamená mít ženu nejen absolutně neužitečnou, ale ve zcela nepředvídatelných intervalech projevující stavy připomínající šílenství. Julie tyto předpoklady beze zbytku splňovala.

Jejich manželství bylo zpočátku ideálně šťastné. Jan Dunbar byl přísně, až puritánsky vychovaný Němec, protestant, Julie Italka, zbožně vedená katolická panna. Milovali se vřele a láskyplně a z jejich lásky se narodila nejstarší dcera Iris. Julie v té době usilovně studovala a mírně zkoušela jednoduché pokusy; manžel ji všemožně podporoval. Brzy se dostala do fáze, kdy ke svým pokusům potřebovala větší množství energie, než mohla získat normálním způsobem; také bylo účelné, aby informace přebírala přímo mentálním přenosem, nejlépe v dokonalém tělesném spojení. Jan souhlasil; na její přímluvu také on strávil pár nocí s jejími kamarádkami a nelze říct, že by se mu to nelíbilo. Tyto zvyklosti nabraly strmý vzestup v dobách, kdy spolu se sestrou Marií tančily v Pařížském kabaretu a vysávaly životní sílu z důstojníků, bankéřů a všelijakých dalších hostí. Tehdy také se poprvé začaly ozývat kritické hlasy z řad veřejnosti; Jan je ignoroval.

V průběhu africké expedice Julie dosáhla mistrovského postavení, dokonce jí byl udělen titul Velké Matky. V téže době stoupala stejně strmě vzhůru též Iris. V očekávání, že se brzy vymkne kontrole a opustí lidský svět, vzala matku do přísahy, že před odchodem porodí celkem deset dětí; měla už kromě ní malou holčičku Ginu, takže zbývalo osm. Julie nedokázala dceři nic odepřít, takže souhlasila. V Africe přivedla na svět Lydii.

Potom přišel Zásah a Julie byla ve svých činnostech násilně omezena. Iris skutečně odešla do Ősgardu, spolu s kamarádkou Sif. Titul princezny převzala Gina, rovněž nadaná čarodějka. Julie splnila slib; dokonce měla dalších devět dětí pro případ, že by se Iris nevrátila. Ovšem kdo je otcem kterého, ví snad jen Bůh. Vévoda Jan rovněž zplodil řadu levobočků, nicméně rád se miluje i s vlastní manželkou, v soukromí i na veřejnosti.

Po návratu do Arminu zahájili přestavbu rodového sídla, zámku Dunbaru na předměstí Kingtownu. Základy, vytvořené klasickými stavebními metodami, Julie ponechala, ale zcela překryla magickými prostředky, ať už transformací či přímým vytvořením hmoty. V současné době je celý zámek stvořen z magické energie; současně byl rozdělen na mužské a ženské křídlo. V jednom žije vévodkyně Julie se svými dcerami (a vnučkami), v druhém vévoda Jan se svými syny. Malé děti žijí samozřejmě s matkou, v dospívání se radši přestěhují. Což neznamená, že by osoby opačného pohlaví měly zákaz vstupu; jen ta část je přizpůsobena, aby sloužila svým lidem.

Zajímavá je otázka, nakolik ovládá magii Jan Dunbar. Dá se říct: dost na to aby přežil, dokonce v prostředí vášnivých WZ, neustále zkoušejících nějaké experimenty. Jeho manželka, dcery, vnučky a většina milenek jsou čarodějky; synové a druhové dcer bojovníci, ještě častěji zaklínači. Kdo magii neovládá, je tak vzácný, že ho ostatní snaživě chrání.

Další otázka: líbí se Dunbarovi orgie, které zpočátku pořádala Julie, nyní už většinou její dcery? Je pravda, zúčastňuje se jich pravidelně, kdežto Julka podle nálady. Občas ji není vidět několik dní, medituje nebo studuje; občas nechce ani jíst, než dokončí nějakou složitou činnost. Potom zas pro změnu řádí jako puberťačka a snaží se vyrovnat dcerám. Souhlasí, aby měly intimní kontakt s každým, koho znají; splétají síť, která jim zajišťuje energetickou rovnováhu. Do té sítě patří samozřejmě i Julka.

O jejich sídle se vyprávějí různé legendy. Například že stejně jako Atanor má výstupy do jiných světů, zvláště Ősgardu, což zajistila Iris. Tímto způsobem občas chodí domů a její sestry zase jinam. V otázce, kolik je celkem členů Dunbarova klanu a kde se nacházejí, je značně nepřehledno. Další legenda říká, že Dunbarův palác je větší zevnitř než zvenčí a že tam jsou průchody, kterými se lze ocitnout nejen v jiném prostoru, ale i jiném čase. Navíc některé fungují jen pro muže, jiné pro ženy; to v závislosti na křídle zámku. Není to schválně, spíš kvůli zjednodušení.

Ne že by to pro Leru mělo nějaký význam. Pro stát poněkud větší.

Leru zcela uchvátila potyčka s místními kluky; s posilou Dunbarů hladce vyhráli, nepřítel se zabarikádoval v kozím chlívku a házel odtamtud na vítěze hnůj a různé nářadí, za silně urážlivého křiku. Lera & spol. se pokusili kozí chlívek dobýt ztečí, a když byli odraženi a politi pomyjemi, ustoupili a rozhodli se soupeře obléhat, vyhladovět a přinutit ke kapitulaci.

Bitvu ukončila až vyšší moc, totiž Charry, který už nemohl vydržet řev a rámus na dvoře, došel si tam a rozehnal obě znepřátelené armády několika přesně umístěnými záhlavci. Pak se pohoršil nad vzhledem svého syna, proto jej okamžitě vymáchal v korytě na napájení koní, kteréhožto příkladu následovali i ostatní otcové a jim na roveň postavení rodinní příslušníci. Kluci si z toho moc nedělali, v parném slunci jim hadříky za chvilku uschly. Synové hostinského se posmívali panským, že musí chodit oblečení, ale otec je srovnal řemenem – a jelo se dál.

Nyní silnice šplhala do hor po serpentinách, visutých mostech a tunely, vyvrtanými do skály. V záři slunce vypadala jako křišťálová krajka; bylo to mistrovské dílo čarodějek, těch dívek s melancholickými pohledy a záhadnými úsměvy. O této stavbě existuje řada zcela nepravdivých legend; ta nejhorší je, že aby jejich smělé konstrukce vydržely, zazdily zaživa pod každý opěrný pilíř nějakého ničemného zločince, a když se jim nepodařilo žádného chytit, klidně použily nevinného kolemjdoucího nebo dokonce některou dívku ze svého středu, určenou losem. Doufám, že nikdo rozumný tomu nevěří.

V horách byla zima; i když nešplhali nikam na štíty, jiskřící sněhem a ledem, ale pouze se proplétali průsmyky, třásl se princ Lera zimou a raději se přitulil k leopardí řidičce. Jejich vůz zvládal výšky bez problémů, ale ostatní, které se jich držely, měly problémy; nedokonalé motory nemohly zvládnout namáhavý výstup a jely pouze krokem. Až když projeli nejvyšším průsmykem, zvaným jen krátce Sedlo, zase se auta rozjela. V Sedle ležel čerstvě napadlý sníh; Lera se přestal klepat a žebronil, aby zastavili a pohráli si ve sněhu, ale otec odmítl, chtěl být v Indiu co nejdřív.

Zato zastavili u Vodopádu, kde se stálo vždy a kde se všichni vykoupali v pěnivé tůni, studené jako led. Tam už zase pálilo slunce a princ vykřikoval, že mu v životě nebyla zima a ani netuší, co to je; kluci byli ve vodě nejdřív, výskali, křičeli a sázeli se, že podplavou až pod vodopád a nechají se osprchovat. Protože vodopádem teklo méně vody než obvykle, Charry to dovolil a dával jen pozor, kdyby se náhodou někdo začal topit. Dospělí se jen opláchli a už se natahovali na sluníčku, ale kluci zůstali ve vodě, dokud jim pořádně necvakaly zuby zimou.

Pak se jelo zase dál, už z kopce a tedy veseleji; pořád a pořád se kolem střídaly oslnivě bílé štíty hor, jehličnaté lesy a trnitá křoviska, až se konečně objevilo velebné panoráma Atanorského kláštera. Lera vystrčil hlavu stropním okénkem a vykřikoval, že už vidí v dálce hladinu moře.

K Lerově nemalé lítosti v klášteře nezastavili, ostatně abatyše Valérie tam ani nebyla; sejdou se s ní v Indiu. Na Atanoru se Lerovi líbilo, pokaždé ho tam nakrmily spoustou dobrot a všestranně ho rozmazlovaly, aniž tomu Diana mohla jakkoliv zabránit. Zkoušel vyzvídat, kde budou tentokrát bydlet, ale rodiče buď vůbec nevěděli, nebo to předstírali; pokusil se prosazovat, aby mohl spát v kasárnách Tygří legie, ale jen se smáli. Ubytovny šelem ho fascinovaly, byla tam příjemná vůně a dráždivě divoko.

Z náhodné poznámky však pochopil, že významnou osobou při celé slavnosti bude biskup don Diego Miranda, což mu dokonale zkazilo náladu; pokud mu je svěřena režie představení, znamená to mnoho hodin postávání v nepříjemném oděvu na různých významných místech před očima davů a předvádění velkého divadla na téma uctívání Boha. Lera měl na věc svůj názor, odlišný od všech dospělých. Vlastně si přál jediné: ať si vyvádějí co chtějí, ale jemu ať dají pokoj a nechají ho být.

Město Indiopolis je druhé největší v Arminu; Zlé Jazyky dokonce tvrdí, že větší než Kingtown, rozhodně významnější a krásnější. Rozkládá se pod horami v nádherné zátoce a poskytuje okouzlující panoráma svou starobylostí. Nachází se v něm veliká spousta památek církevní i světské architektury, vlastně by se dalo říct, že všechny stavby jsou historické. Lidé tam žijí spokojeně a šťastně, celé dny hrají na kytary, zpívají a předvádějí malebné lidové tance... Vážně?

No ano, hlavně při slavnostech. Z hlediska státu to vypadá trochu jinak. Především: do India se nastěhovala velká řada přistěhovalců, o kterých se předpokládalo, že když dostanou od státu zadarmo půdu (v původních zemích jim byla upírána), postaví si na ní farmy a budou pilně pracovat. Pravda, někteří to skutečně udělali; hodně jich však usoudilo, že bude lepší zůstat ve městě a živit se tam nejrůznějšími způsoby. Vcelku počestný je rybolov a pěstování zeleniny na políčkách v okolí města; pěstitelé se rozlezli i do okolních údolí a pilně tam kultivují kamenitou půdu. Horší je podomní prodej všelijakých tretek, nesmyslů a švindlů; no a někteří prostě nedělají nic a nechají se živit příbuznými. Skoro všude se rozlézá pestrý orientální trh: spousta prodávajících, téměř žádní kupující.

Jak je možné, že v Indiu je tolik historických pamětihodností, když nic není starší než dvacet let? Inu... zájemci prostě využili slabosti čarodějek a ukecali je, aby něco postavily. Když už se stavělo, tak se vší parádou, aby to k něčemu vypadalo; tak se nad městem tyčí řada chrámů, katedrál, pagod, mešit a synagog nejrůznějších náboženství a kultů. Světské stavby reprezentují paláce boháčů; ve většině však je spousta místností prázdných a přespávají v nich leda bezdomovci. Stavby vznikly v záchvatu náhlého nadšení, zásadně přes noc; s jejich využitím to je horší.

[Stavby: Dle tvrzení vznikly tak, že investor pozval zkušenou čarodějku, ta si sezvala schopné pomocníky a spolu s nimi uspořádala mohutné orgie, jež jí dodaly sílu. Pokud investor měl připraven nějaký materiál, prováděla to transformací, pokud ne, přímým tvořením. Rozdíl: pro kreacionistickou magii je zapotřebí víc energie. E čarodějka sbírala od účastníků, akumulovala a ve vhodném okamžiku usměrnila tak, že vznikla patřičná stavba, už hotová a dokonale krásná. Některé lze vidět ještě teď.]

[Náboženství: V Arminu je svoboda vyznání. Obyvatelstvo to chápe tak, že jsou dovolena všechna náboženství a v jejich rámci jakékoliv sekty. Každá si samozřejmě přála mít na významném místě patřičně honosný chrám, což si obvykle snadno splnila. Císařovna Diana vznik různých odchylek nadšeně podporovala, ráda s jejich kazateli diskutovala a bavila se tím víc, čím byly jejich teze nesmyslnější.

Pořádek se do věci pokusil zavést biskup don Diego Miranda, na přání (se souhlasem?) kardinála Baarfelta. Po zákazu uctívání Zavržených bohů vytvořil vzorové obřady, které se snažil vštípit svým ovečkám. Pravda je, že oficiální obřady se prováděly často a s velkou odezvou lidu, hlavně ve dne; v nočních hodinách obvykle pokračovaly méně vhodnou částí. Biskup Miranda byl natolik rozumný, aby předstíral, že o tom nic neví.]

Lerovi se město Indiopolis líbilo. Bylo velké, přecpané a rozdělené na spoustu čtvrtí; existuje čínská, indická, arabská; ale v jejich rámci se ještě dělily podle systému, který nikdo nedokázal chápat. Měl rád exotické národy a jejich zvláštní zvyky, to podědil po Dianě. Jaká škoda, že se poslední dobou vláda snaží všechny srovnat do jednolitého systému! Sice marně, ale snaživě. Jde na to přes mládež, čímž vhání návaly vzteku do hlavy důstojným náčelníkům a kněžím, kterým se to nelíbí. Vláda nařídila povinnou školní docházku a v Indiu ji dokonce tvrdě a nekompromisně vyžaduje. Kluků i děvčátek, bez ohledu na odvěkou zásadu, že žena je tvor nižší, vzdělání neschopný a postačí jí umět poslouchat svého otce a později manžela.

Holky si vůbec poslední dobou moc troufají; a můžou za to čarodějky! Mezi asijskými a africkými přistěhovalci platí tvrdě patriarchální rodinné vztahy, každý na slovo poslouchá otce živitele. Jenže tyto zásady berou za své jako sníh na slunci, když dcera náhodně zahlédne svého důstojného otce, jak škemrá, podplácí a vnucuje se nafoukané holce s vyholenou hlavou a zlatými cingrlátky v prsních bradavkách, jen aby mu přestavěla kousek zdi. Bystřejší hlavičky mezi poslušnými dcerami začnou okamžitě přemýšlet, jestli by se taky nějak nemohly vypracovat do podobného postavení.

A to se ví, že mohly! Čarodějka zablýská očima a ochotně poradí, zvlášť když postřehne u dívenky magické nadání. Pak trochu záleží, jak moc je WZ zákeřná a chce se pobavit; v krajním případě si vyžádá dceru jako odměnu za práci. Není vyloučeno, že ji dokonce dostane. Což neznamená, že by ji sežrala, ale učiní z ní hlavní atrakci při orgiích, na nichž sbírá tu energii. Dceři se to docela líbí, avšak stává se tím zcela nepotřebnou pro původního majitele; a těžko chápe, proč ji milující tatínek najednou zavrhuje a nechce se k ní znát. Pro maličkost, kterou dělají všichni?

Náčelníci rodů si stěžovali svým kněžím a duchovním učitelům, kněží šli se stížností na biskupa Mirandu, který jako hlava církve v Indiopolisu měl za povinnost dohlížet na dodržování náboženských předpisů nejen svých, ale i jiných. Dostával se tím do trapné situace; neznal tak dokonale předpisy různých sekt, aby mohl na úrovni diskutovat, musel se spolehnout na to, co mu říkali druzí. Předpokládali, že disponuje nějakými prostředky, jak zapůsobit na čarodějky, oficiálně také pod jeho diecesí. Bohužel omyl, žádné takové možnosti neměl; dívky zdvořile (?) vyslechly jeho připomínky, pak mu vysvětlily, že orgie jsou zase pro ně náboženský obřad a když na to přijde, dotyčná se zúčastnila dobrovolně a ráda. Miranda se pokusil zapůsobit na abatyši Valérii, ale s úsměvem ho ujistila, že komerční WZ jsou zcela nezávislé a nespadají pod její velení.

Mirandův nadřízený byl arcibiskup Kingtownský, kardinál Tomáš Baarfelt, velmistr Templářského řádu Blesků. Vznešená osobnost vynikajících kvalit; bohužel katolík jen velmi průměrný. Mezi oběma pány docházelo k teologickým diskusím jen výjimečně; Baarfelt byl ochoten připustit cokoliv, ale odmítnout také cokoliv, vždy s důkladným opodstatněním. Hřích cizoložství omlouval faktem, že samotný pohlavní styk je uzavřením manželství se souhlasem pověřených služebníků Božích, totiž příslušných čarodějek. O jeho vývodech se dalo do nekonečně diskutovat, ale nijak ho donutit, aby někoho odsoudil, natož něco zakázal.

Se státní mocí bylo rovněž zbytečné jednat. Arminský zákon sice uznával zločin znásilnění za použití násilí, ale pokud by k němu skutečně došlo, pomsta rodu napadené by byla rychlejší než státní moc. Ke znásilnění v rámci milostné hry docházelo každou chvíli, ale dívky z bojovnické kasty nebyly vychované, aby to považovaly za přestupek, spíš za drsnější formu dvoření. Než by si stěžovaly, spíš se tím chlubily.

Jenže teď šlo o dívky z nižší kasty. Stály před dilematem; kdyby poslechly své rodiče a někde si stěžovaly, uzavřely by si jakoukoliv cestu do vyššího postavení, a ještě by byly prohlášeny za hloupé. Kdežto takhle získaly určitou možnost připlést se do širšího výběru pro bojovnickou kastu; když ne přímo ony, tak jejich potomci. Čarodějky nebyly rasistické, byly zvyklé na mnohem divnější zjevy; naopak černá, hnědá či žlutá kolegyně se mohla dopracovat vysokých kvalit díky speciálním předpokladům své rasy. Jedinou překážkou bylo, že se to tatínkovi nebude líbit.

A Diana? Povzdychla si; no jasně, změna mravů není lehká...

Lera se takovými starostmi nezatěžoval; asi o nich ani nevěděl. Na setkání s biskupem Mirandou se netěšil, neměl proč. Takže ho potěšilo, když namísto ke katedrále zamířili k Ohňové věži, dominantě kláštera Čistého srdce Páně – sídlu čarodějek. Diana potvrdila, že tam budou bydlet.

Klášter byl, ani jinak nemohl, mistrovské dílo – visel na pilotech nad vodní hladinou a vypadal jako přelud ze sna. Ohňová věž byla postavena na skále a mezi ní a klášterem se nacházelo nádvoří určené lidu. Kterýžto lid byl shromážděn a očekával příjezd císařské rodiny, třímaje prapory, mávátka a transparenty; dalšími praporci byla vyzdobena celá budova kláštera kromě té Ohňové věže, ta byla naopak černá, kamenná a majestátní.

(Když se to vezme, některé ty prapory nebyly tak docela v pořádku. Většina byly rudé arminské vlajky s tygrem v modrém poli nebo templářské s rudým osmihrotým křížem v bílém. Ale byly tu též praporce jednotlivých vznešených rodů; a znaky mnohých souvisely nějakým způsobem se zavrženými bohy. Barvou, symbolem a čímkoliv dalším; těžko posoudit, které znaky Neviditelné říše mají jaký původ či spojitost. Biskup Miranda to možná vyložit dokázal, ale toho ke konzultaci nikdo nezval.)

Vládní vozidlo zastavilo uprostřed nádvoří, na místě k tomu určeném; lid se dal okamžitě do nadšeného jásotu a za těch ovací vystoupil Charry, Diana i Lera, laskavě mávajíce všemu živému kolem. Leopardí řidička zajela s vozem někam dozadu, aby nepřekážel.

Vstříc jim přišla abatyše Valérie, oděná v poloprůhledné bílé říze, volně zřasené kolem těla. Doprovázela ji dospívající dívka, dost jí podobná, ale s mnohem mírnějším výrazem ve tváři – dcera Terezka, střežící zlatou berlu, označující hodnost Velké Matky. Půlkruhem za nimi se potom seřadily další sestry, všechny v bílém, s vyholenými hlavami; až překvapovalo, kolik jich najednou je. Začaly zpívat oslavný hymnus a lid se postupně uklidnil.

Abatyše před císařskou rodinou poklekla, kdežto ostatní kněžky Ohně i novicky zůstaly stát; Valérie sklonila hlavu až k zemi a vyčkala, dokud Diana nepoklekla rovněž a nepozvedla ji. Přesně vzato, patřila Diana do jejího stáda sester Čistého srdce a ve věcech církve Valérii podléhala, ale majestát císařovny byl považován za víc než čarodějnická vznešenost abatyše. Pak pronesla květnaté uvítání, Diana odpověděla a společně odcházely do kláštera; lid byl vyzván k hojné účasti na pobožnosti v chrámu.

Mimo dohled očí lidu se konalo mnohem jednodušší a vřelejší přivítání, obě ženy se skutečně přátelsky objaly a začaly si jedna přes druhou sdělovat různé novinky. Charry se občas vmísil nějakou poznámkou, Lery se ujala Terezka zákeřnou nabídkou: „Máš na něco chuť?“

„Jak to můžeš vědět?“ vyhrkl, než si to rozmyslel.

Zaťukala si na spánek typickým gestem telepatů. Opravdu myslel na různé dobroty, které pro něj vždy mívaly připravené; tak ho zavedla do jídelny a oslovila sestru, která rozdávala jídlo: „Mám tady jednoho, co miluje dobroty rovnou z oltáře!“

Nezklamaly, přinesly mu stříbrný tác plný různých chuťovek. Ochutnával, zkoumal co z čeho je, přitom se rozhlížel; Terezka, která se zřejmě rozhodla o něj pečovat (nebo to měla příkazem), se mu líbila. Byla příjemná, hezky voněla a kůži měla jemnou jako samet; jestlipak by dovolila, aby se jí dotkl? Lera ještě nebyl ve věku, kdy by toužil po ženách, ale líbily se mu odjakživa; snad kromě spolužaček, které se mu příliš agresivně vtíraly. Ale Terezka byla proti němu dospělá, určitě už měla řadu kluků a kdyby to šlo, až trochu povyroste, třeba by...

Obrátila k němu oči a usmála se. Až teď si uvědomil, že ho určitě vnímá; hlavou mu zavířila smršť všelijakých pocitů, ale ona se pořád usmívala, objala ho a přitiskla se k němu. Ženské se s ním odjakživa mazlily, byl milý, hezký a následník trůnu; jenže tentokrát se mu to docela líbilo. Skoro tak, jako kdyby se mazlil s nějakou šelmou.

„Jestli budeš hodný, nechám ti na odpoledne narůst hezký tygří kožíšek!“ slíbila a aby měl představu, ztygrovala si ruku. Zafuněl: „Leopardí!“

Zasmála se a změnila vzorek. „Ještě umím geparda a... zvládla bych i něco fantastickýho, kdybys chtěl. Můžeš si vybrat...“

Chtěl, což o to. Jenže... co to znamená, být hodný?

„Teď půjdeme na slavnostní mši.“ vysvětlila.

Lerova nálada poklesla do blízkosti bodu mrazu. Hlavní myšlenka: jak může ta holka vědět, že se mi to nebude líbit? A líbí se to jí?

„Správnej kluk musí něco vydržet!“ pošeptala mu.

Ještě zkontrolovala jeho vzhled, a už ho popoháněla do chrámu. Mezitím se tam shromažďoval dav, hrály varhany a zpívaly se zbožné písně. Císařská rodina samozřejmě měla přijít až poslední. Byla tu pro ně připravena křesla, avšak Charry rozhodl, že vzhledem k potřebě pokání a vroucí prosbě za zdar zítřejší expedice vykonají pobožnost v pokleku na holé kamenné dlažbě. Leru to zvlášť nepotěšilo, ale matka mu pošeptala, že právě on má z nich nejvíce hříchů a nejvíc potřebuje boží odpuštění – tak mlčel.

Mši svatou sloužila sama abatyše Valérie; je jistá zvláštnost, že v Arminu je dovoleno konat náboženské obřady ženám. Upřímně řečeno, dovoleno to nebylo a ve chvíli velkého smíření řádu Blesků s oficiální papežskou stolicí v Římě slíbila arminská delegace, že od podobných kacířských zvyklostí upustí; ale v té delegaci nebyla abatyše Valérie ani kardinál Baarfelt, tudíž nepovažují tento slib pro sebe za závazný. Biskup don Diego Miranda, který delegaci vedl, nebyl komthurem řádu, jen prostý řádový kněz, kterému byla biskupská hodnost propůjčena právě v souvislosti s touto delegací, tak ve skutečnosti nemohl nic ovlivnit.

Valérie se na to oblékla do klasického obřadního roucha se všemi kněžskými náležitostmi; ježto obvykle chodila nejradši nahá, byla to od ní docela výrazná oběť. Dokonce měla na hlavě něco mezi korunou a biskupskou mitrou, zvláštní předmět ze zlata, vrhající odlesky na všechny strany. Lid k ní tím určitě nabyl mnohem větší úcty, ovšem případní kritici měli další důvod ji pomlouvat. Na Lerův vkus mohly klidně z té mitry sršet jiskřičky, ale to by jí přece jen připadalo moc.

Další zakázanou kacířskou zvyklostí bylo veřejné vyznávání hříchů před všemi zúčastněnými; Svatá Stolice totiž uhodla, že namísto upřímného kajícného doznání a pokorné prosby o odpuštění hříchů se zvlášť u mladých jedná o skrytou formu vytahování před kamarády. Takže se ani tento zákaz nedodržoval a Valérie sama zahájila doznáním, že minulý týden svedla šestnáctiletého mládence, který se v klášteře zastavil na noc, když si jeho kůň zranil nohu. Charry a Diana byli s výčtem svých hříchů za minulé období rychle hotovi, oba žili velmi prostě a přísně a nedopouštěli se nepravostí; zato Lera si dal velmi záležet, aby na nic nezapomněl. Věděl, že za hříchy přiznané v kostele nebude potrestán, tak ochotně vyznal, že chodil na cukr, med, kyselé okurky, šlehačku, bonbóny a čokoládu; také upíjel tatínkův rum, což Charryho přimělo k nervóznímu škubnutí tváře. Dále se doznal, že rozbil vázu v salónu a svedl to na svoje tygry, kteří za to byli potrestáni vyhozením na dvůr; též ukradl a vyměnil s kamarády jeden z loveckých nožů, který pak Diana marně hledala. Tím vyčerpal všechna provinění za poslední dobu a oddechl si, že je mohl přiznat dřív, než se na ně přijde a než si je odskáče. Jak vidno, pěstovali staří Armini ve svých dětech úctu k Bohu od útlého dětství. Leru jen mrzelo, že tu nejsou malí Baarfeltové; ti mívali vždy pozoruhodné a rafinované hříchy, nad nimiž občas zůstával rozum stát i knězi, když je poslouchal.

Veřejné vyznávání hříchů trvalo dlouho a princ se nudil. Chrámem procházely kněžky, jednotliví věřící je gestem přivolávali k sobě a svěřovali se jim. Lera byl příliš malý, aby ho bavilo vyprávění o milostných aférách, matnou představu už získal a další zkušenosti jej zatím nezajímaly. Zato dospělé to zajímalo velmi, zvláště rodiče, kteří si přivedli s sebou dcerušku a teď se s úžasem dovídali, co jejich ratolest poslední dobou prováděla. A poslechnout si někdy zpověď žaček jedné třídy dívčí školy znamenalo nadosmrti ztratit veškeré iluze.

Konečně toho byl konec, Valérie ze všech sňala hříchy a spolu s dcerou prováděla svaté přijímání; Lera rovněž dostal hostii a napít trochy vína, tělem se mu rozlilo blažené teplo a pocit, že byl právě vyzvednut do kategorie svatých. Pevně si umínil, že alespoň pro dnešek přestane hřešit.

Po přijímání bylo uděleno požehnání a všichni účastníci pobožnosti opustili kostel; právě včas, neboť ubohému chlapci už trnula kolena, otlačená od klečení. Usoudil, že je to trest za všechna jeho provinění, dokonce odolal i klukům, kteří se ho snažili vylákat k vylezení na hlásku a chytání netopýrů, kteří se tam usadili. Ostatně, nebyl ani čas.

Poněvadž nadcházel další obřad, na jaký se nesmírně těšil: koupel v Živém Ohni. Jen co pohlédl na mohutnou, tmavou a nevlídnou Ohňovou věž, polévaly ho vlny slastné hrůzy. Bál se, i když nebylo čeho, neboť se bál rád. A miloval obřady, slibující utrpení, krev a hrůzu; i když bohužel, takové se odehrávaly vždy jinde nebo jindy, a on k nim nebyl přibrán. Kdo ví, jak by reagoval, kdyby mu opravdu chtěli něco udělat...

Něco ošklivého mu ovšem dělali: Terezka si ho odvedla stranou, změřila mu dlaněmi hlavu a potom vytvořila ochrannou přílbu, aby mu neshořely vlasy. Přílba byla kovová, lesklá a nepříjemná, ve tvaru fantastického ptáka s rozepjatými křídly; byl to umělý kov vytvořený magickou transformací, avšak existovaly i skutečné ze zvláštní slitiny zlata, bronzu a dalších vzácných kovů, schopných odolat všeničící síle Živého Ohně.

Také Charrymu a Dianě nasazovali přílby, symbolizující jejich vznešené postavení. Lera přihlížel a vztekal se; jako by nevěděl, že to vše je jen divadlo pro nižší kasty! Kdyby Valérie chtěla, může je nechat projít Ohněm a nic se nestane ani jedinému vlásku! A vůbec, kdyby...

„Nekoukej tak, chlapče!“ přesvědčovala ho Diana, „Kdyby sis nevzal přílbu, shořely by ti vlasy. A to se nesmí!“

„Hm! Ale tys přece nenosila vlasy – ani tatínek! Viděl jsem fotky, na těch jsi ostříhaná!“

„No jistě, ale to bylo za časů africké expedice...“

„To už jsi říkala. Proč se to nedělá teď?“

„Protože jsem to zakázala, miláčku.“

„Proč to teda nezakážeš tetě Valérii? A Terezce...“

Diana se trochu zarazila. Upřímně řečeno proto, že s tetou Valérií nebyla a není žádná řeč, ale to synovi nemohla říct.

„Ona je kněžka, víš? Ty smějí mnoho věcí, které my nesmíme. To už je tak na světě zařízené...“

„Aha. Baarfeltovi kluci se smějí koupat v Ohni v hadrech! A já se musím vždycky svlíknout. Další nespravedlnost!“

„Baarfeltovi kluci... sakra, víš dobře, že všechno, co se vsune do Ohně a není živé, nenávratně shoří!“

„Právě proto. Jak se klukům něco nelíbí, vezmou to hned na koupání. A já nesmím – a to jsem princ!“

„Právě proto, že jsi princ,“ řekl Charry rozmrzele, „Nesmíš ničit věci, které se dají ještě používat...“

„No jo, jasně. Pro poučení nižších kast. Vy taky nenosíte do Ohně šaty. To už bude asi takový náš smutný osud...“

„Hele, ty smutnej osude,“ třepla ho Diana za ucho, „Co říkáš, tatínku; kluk nám rychle roste ze všeho, hned se umaže a je potrhanej, až Bůh brání. Kde sis roztrhl košili, prosím tě? Ráno jsi tohle ještě neměl. A tyhle kalhoty už za měsíc taky neobleče...“

Lera bleskurychle pochopil, že o něco jde, a pozorně šilhal po tátovi, který se mračil čím dál víc.

„Ty taky tomu klackovi všecko dovolíš! No tak dobře, ale poprvně a naposledy! Jestli si zvykneš nemít k ničemu úctu, být zhýčkaný a rozmařilý, bude to první krok k poklesnutí! To bych ti musel vysvětlit jinak...“

„No vidíš, slyšel jsi tatínka! Máš štěstí, tenhle hadr se ti podařilo už tak zničit, že není k ničemu. Ale nemysli si...“

Princ Lera přijal nečekané štěstí spokojeně a rychle spěchal do Ohňové věže, než si to rozmyslí. Ještě se krátce pohádal s kamarády; Dunbarové byli rod bohatý a rozmařilý, takže kluci šli do Ohně patřičně elegantně oblečeni, kdežto Yamanaki zastával názor, že člověk má mít jen jedno kimono a to nosit, dokud se nerozpadne. Nebo dokud je nepřítel nerozseká přímo na majiteli, to taky šlo. Chvilku se hádali...

Vnitřek Ohňové věže byl stejně kamenný a pochmurný jako vnějšek. Lera ani nic jiného nečekal; dokonce ho nepřekvapilo, že ta stavba je uvnitř větší než zvenku. Mezi kameny byly tu a tam výčnělky, spáry a prohlubeniny, takže místní černí, hnědí a žlutí kluci s oblibou šplhali po stěnách, zavěsili se tam jako opice a sledovali obřad z výšky. Než započal, bavili se tím, že po sobě plivali pecky z ovoce a chechtali se, když spadly někomu na hlavu. Což všechno je samozřejmě zakázáno...

Lera zauvažoval, zda by taky nemohl zkusit vylézt po zdi, ale podíval se na matku a hned věděl, že ne. Do Věže se zatím hrnul dav: staří, nemocní, zchromlí, spousta povalečů a velmi podivných existencí, ale též řádní občané, kteří si za menší poplatek zapůjčili přílbu, aby jim (hlavně jejich ženám a dcerám) ochránila vlasy. Lera se rozhlížel, až si povšiml v koutě větší skupiny dospělých i dětí, kteří měli na sobě potrhané hadry a přílby samozřejmě neměli.

„Hele,“ zatahal Lera matku za ruku, „Proč oni nemají helmy? Jim taky ohoří vlasy... a to se smí?“

„Víš, oni jsou přistěhovalci; jsou chudí a nemají na najmutí přílby, kromě toho ji pravděpodobně ani nechtějí. Těm nemůžeme nic nařizovat, když nemáme prostředky na to, abychom jim umožnili poslouchat zákony...“

„To vůbec nechápu! Chudí nemusejí poslouchat?“

„Bída chudých je hanbou nás Vládců. Pak si s těmi lidmi pohovořím, co jsou zač a co by se pro ně dalo udělat...“

Neboť přicházela Valérie a spolu s ní Terezka; abatyše odstoupila stranou a dovolila dceři, aby se sklonila nad starobylou bronzovou mísou a něco nad ní šeptala, kroužíc rukama. Obě měly své poloprůhledné řízy, avšak většina kněžek i novicek se již veškerého oděvu zbavily.

Náhle zprudka vzplanul Oheň; ne tak zvolna a mírně, jako když Jej zaklínali v Kingtownu a hořel jen v míse. Zde vzplanulo naráz vše, celý prostor Ohňové věže i s lidmi; Oheň vyšlehával ven malými okénky, dokonce snad i spárami mezi balvany, z nichž byla postavena věž. Uchvátil všechny a všechno, možná by zachytil i toho, kdo se neopatrně přiblížil k Věži.

Lera nadšeně pozoroval, jak mu hoří košile, kalhoty i nepohodlné, trochu už malé boty. Nic ho nemohlo víc potěšit; snad jenom pohled na úžas těch cizích lidí, když jim chytly jejich hadříky, vlasy, špína na těle. Pak se mu tělem rozlil blažený pocit lehkosti, vznosnosti, svobodného letu prostorem; trvalo to dlouho, mnohem déle než koupele v Kingtownu.

Také pochopil, proč ti kluci vylezli po zdech tak vysoko; jakmile Oheň vyšlehl, pustili se a vrhali se s nadšeným křikem a roztaženýma rukama a nohama dolů, proti plamenům. Oheň je zachytil, spálil na nich vše neživé, ale také jim nedovolil dopadnout tvrdě na podlahu, nýbrž snášel je pozvolna; dopadli mezi dav a některým se dokonce dostalo i lepanců či kopanců od rozhořčených občanů, což správného uličníka vždy potěší.

Konečně Oheň uhasl; buď se Terezka vyčerpala, nebo usoudila, že je toho už dost. Někteří tvrdili, že Oheň sám pozná, kdy vykonal své dílo, a lidi propustí ze svého objetí, ale Lera si tím nebyl jist. Pokukoval po tátovi a mámě, taky kontroloval své tělo, zda mu skutečně zmizely všechny škrábance ze hry se šelmami z posledních dní. Ano, byl spokojen.

Ctnostní občané spěchali ven z věže, ženy se zakrývaly rukama a hledaly, kde mají připraveny nové oděvy, aby jimi zakryly zahanbující nahotu. Diana si s tím starosti nedělala, povídala si s Valérií a chválila Terezku. Lera spíš pokukoval po klucích čertících, kteří se nadšeně dohadovali, jak se jim zážitek povedl a kdy se zas bude něco takového konat. Nebyli to jenom kluci, i pár děvčátek, ovšem to bylo vidět až teď. Běžným oděvem dětí v Indiu je bederní rouška, ale hodně jich nosí kolem hlavy šátek, děvčata občas s cípem ohrnutým přes obličej, aby jim byly vidět jen oči.

Mimořádně ozdobní byli mladí příslušníci vojenské šlechty; Lera se divil, že si jich nevšiml už předtím. Nejspíš stáli někde vzadu a kryli se přílbami; teď je sundávali a pročesávali si nádherné dlouhé vlasy, všelijakým způsobem načesané a vyparáděné. Všechno na nich bylo parádní: pestrobarevné tetování, šperky z vzácných kovů všude po těle, zvýrazněné jizvy (spíš ze vzájemných potyček než ze skutečného boje), široké opasky se spoustou cetek i potřebných věcí, svérázné oděvy z kůže a kovu (zásadně ne z látky!), dívčí roušky přes obličej, ale hlavně zbraně! Lera jim tiše záviděl.

Císařovna se rozhodla promluvit s novými přistěhovalci; zatím stáli bokem a tvářili se vyjeveně, zvláště ženy se zakrývaly rukama. Byli snědí, černoocí, předtím byli asi i kudrnatí, ovšem Oheň je vyřešil. Diana je laskavě oslovila, ale narazila na nečekanou potíž, nikdo neuměl arminsky. Zkoušela to chvíli všelijak, i arabsky, až připadla na španělštinu a nejkurážnější kluk se chytil.

„Nařídil nám to otec,“ ukázal na staršího muže, „Říkal, že nám to vyžene vši, a že nám paní abatyše dá najíst a čisté prádlo. Otec říkal, že nám to udělá dobře...“

„Kdo je tvůj otec?“

„Marcello de Santanueva. On... přijeli jsme ze Španělska.“

„Kdy, jak a proč?“

„No... předevčírem. Na takové veliké lodi. Otec sem přijel jako přítel... Vajdy Simeona. Ten nás přivítal... otce, matku a nás děti. Potom jsme byli v lékařské... karanténě. Tam dole, ve městě.“

„To je od něho hezké. Co tady míníte dělat?“

„Co se naskytne. Doma jsme dělali šperky... tedy tatínek.“

„Santanueva... Počkej, to není vaše celé jméno!“

„Ne. Santa Nueva María Leon de Careira y Alcarez.“

„Takže jste šlechtický rod, nemýlím-li se!“

„Ano, paní. Otec vždycky říká, že jsme šlechta.“

„To je hezké. Jak ty se jmenuješ?“

„Juan. K službám Vaší Svatosti.“

„Dobře, done Juane. Až se naučíš arminsky a dorostou ti vlasy, ukaž se u dvora a předveď nám, co umíš...“

„Jak si přeje Tvoje Svatost.“

Chlapec se zdvořile uklonil; přes svou značnou ubohost ve vzhledu i majetku měl vybrané chování, což se Dianě vždy líbilo. Ujistila se, že o tyto lidi bude dobře postaráno.

Nyní se podávalo pohoštění, dle zvyku každému, kdo přišel. Jídlo bylo vegetariánské a obětované Bohu, takže jeho pojídání nepřinášelo žádné špatné reakce. Ve velké jídelně usedli hosté do řad, sestry je obcházely a rozdělovaly jim na kovové misky různé druhy jídla; nějakou dobu osobně rozdávala pokrmy i Diana, než se unavila a usoudila, že dobročinnosti bylo dost a má právo se taky najíst. Lera takovou povinnost neměl, takže si s ostatními dětmi sedl a dostal svůj příděl; přestože se trochu nacpal už předtím, jedl i teď s chutí, akorát dřív skončil.

Po jídle se Charry s Dianou chystali na oficiální návštěvu guvernéra Alexeje Rastopčenkova; Diana byla zvědavá na osudy Mabel, své dávné kamarádky a manželky Andreje, dřívějšího guvernéra. Andrej byl tak významnou osobností dějin města, že se vážně uvažovalo o postavení jeho pomníku; kanonizaci bránilo snad jen to, že byl komunista a zapřisáhlý odpůrce uctívání bohů. Z toho jasně vyplývá, že je mrtev; když v jeho vlasti Rusku vypukla revoluce, navštívil císaře a prosil ho, aby mu dovolil vrátit se domů a bojovat za vítězství své ideje. Charry to samozřejmě povolil a přidělil mu státní křižník Meteor, jednu z nejmohutněji vyzbrojených lodí flotily; též povolil naverbovat zkušené vojáky a zapálené revolucionáře z řad občanů. Andrej Rastopčenkov s armádou a svojí manželkou Mabel odpluli. Později se do Arminu doneslo, že Andrej padl, křižník se snad potopil před Kronštadtem v boji s nepřátelskou přesilou. Mabel žije zatím v Moskvě a vede tam školu pro mladé zdravotnice.

Lerovi bylo po důkladné úvaze uděleno volno. Oddychl si a zmizel rodičům z dohledu tak rychle, že za ním málem zůstala vlna jako za lodí. Mířil ven do města, ale ještě si vzpomněl na Terezčin slib, takže se otočil na patě a šel ji hledat. Většina sester neměla tušení, kde se nachází, navíc každá měla něco důležitého na práci; ale znenadání si ho našla sama.

„Tak řekni, co bys chtěl!“

Hluboce se zamyslel. Nejvíc ze všeho by chtěl ovládat telepatii jako kdejaký Baarfelt a vůbec každý, kromě něho. Jenže to by musel strávit noc s nějakou holkou... jako je Terezka. Což by docela rád, jenže... až trochu povyroste. Pak by chtěl mít kůži bez jediného chloupku jako ona, v důsledku koupele v Ohni. Chtěl by umět ovládat Oheň, ale to asi taky nejde. A...

„Chápu a rozumím; jenže to jsou dlouhodobé záležitosti, se kterými by ti mohla pomoci spíš moje matka. Nějaké přání ode mne?“

Nejdřív ze všeho ho napadlo si na ni opět sáhnout; vzala ho do náruče a dopřála mu dotýkat se a hladit svou hebkou kůži. Důkladně jí osahal také hlavu a přesvědčil se, že kůže není ani trochu drsná.

„Oheň je spolehlivý kadeřník,“ smála se, „Už jsem si chtěla zlikvidovat vlasy natrvalo, ale máma mi to zakázala, než budu dospělá. Kdybych se třebas někdy potřebovala přestrojit... jako kdybych to neuměla!“ Na dotvrzení ze sebe na pár okamžiků udělala moderní dívku ze světa, vystrojenou a namalovanou. Lera polkl dvakrát naprázdno, ale vrátila se zas k normálu.

Tak zas chvíli přemýšlel. Co by si vlastně přál? Přál si toho hodně, ale nic splnitelného. Aspoň ten leopardí kožíšek...

Nechala ho obrůst krásnou skvrnitou kožešinou, přidala velké kulaté uši a tvář nabarvila na černo, jako to měla jejich elka. Vypadal jako LC.

„Chtěl bys být lykantropem?“ smála se.

Lera se nad tím zamyslel a byl nucen si přiznat, že neví. Byla to další hloupá otázka z řady těch, na které neexistuje odpověď. Čím bys chtěl být? Pro Baarfelty to bylo jednoznačné: čarodějem. Pro něho ještě jasnější: bude císařem, ovšem spíš až do vysokého věku korunním princem, náhradníkem pro případ, že se tatínkovi nebude chtít někam jít a něco udělat. Nikdy nebude mít příležitost udělat něco podle vlastní vůle; nebo až bude hodně starý, všecko mu bude jedno a dá na rady svých poradců. Možná jednou taky zplodí syna (bohužel ne s Terezkou) a bude ho vychovávat, aby... ale ne, fuj!

Terezka se smála. Neviděla důvod, proč by nemohla někdy v budoucnu spát s tímhle roztomilým klukem, ani proč by neměli mít nějaké dítě. Její matka mívala pro otěhotnění někdy ještě mnohem zvláštnější důvody. Terezka vůbec netušila, kdo byl jejím otcem; nejspíš kardinál Baarfelt, ale taky to mohl být jakýkoliv náhodný kolemjdoucí. Baarfeltovské geny mohla klidně mít po babičce, která byla sestrou Tomášova otce.

[Tato informace je poněkud nesmyslná. Že by na Atanoru, kde se vyučovala aplikovaná genetika, si sama abatyše nenechala udělat genetický test? Pokud tomu tak bylo, pak musela mít velmi významné důvody.]

Terezka se ještě jednou zasmála. „Radši běž! Ještě chvilku přemýšlej; ale jestli za pár let budeš chtít, slibuji ti tolik lásky, kolik vydržíš!“

A potom odběhla.

Lera se toulal po městě. Ve změněné podobě nestál nikomu za to, aby se na něj aspoň podíval; prostě o jednoho elika víc. Doma v Kingtownu a určitě i tady by si ho nepochybně všimli, jeho tvář byla velmi známá z novin, ovšem to si rozhodně nepřál. Takhle mohl bloumat po ulicích, přidávat se k davu čumilů, kdekoliv se srotil a na něco zíral, naslouchat – a mlčet. Lera mluvil nerad, zvláště s cizími lidmi; Dianu, která byla odjakživa hodně ukecaná, to trápilo a pokoušela se ho přimět k větší aktivitě. Nejhůř bylo ve škole, kde vypáčit z prince nějaké vyjádření dalo práci. Nebo vůbec přimět ho k nějaké spontánní reakci, z níž učitelé mohli odhadnout, co si myslí a zda chápe probíranou látku.

Ve skutečnosti Lera nebyl hloupý ani zaostalý, jen si chtěl odpověď řádně rozmyslet. Obvykle během úvah došel ke zjištění, že tazatel je blbec, se kterým nemá cenu se bavit; Diana si obvykle myslela to samé, ale ježto považovala za svou povinnost jednat s těmi nejnepříjemnějšími lidmi... Tak to Lera rozhodně nemusel, zvlášť tady.

Dospělí si ho nevšímali vůbec, kluci minimálně. O lykantropech bylo všeobecně známo, že jsou divní. Ježto od něj nic nepotřebovali, nechali ho být, však on by zareagoval, kdyby bylo třeba. Lera zatím zjišťoval rozdíly oproti Kingtownu. První: mnohem větší podíl barevného obyvatelstva, zvláště mezi dětmi. Druhý: převážná většina byli kluci, děvčat velmi málo a když, tak nehrály významnou roli.

Lera žil mezi dětmi z nejvyšší kasty, kde byla situace jasná: z děvčátek budou čarodějky, nebo nic kloudného. Ve vhodném okamžiku odejdou vzdělávat se na Atanor, kde jim natroubí do hlavy co nejvíc vědomostí. Ve chvíli, kdy přestanou stačit, klášter opustí s jednoznačným výsledkem: čím dřív odejdou, tím nižší postavení budou mít ve smečce. Nejnižší budou FF, bojovnice, které se časem provdají a budou mít co nejvíc dětí, protože ničím jiným už nebudou moci zapůsobit. Vyšší WF, bojovnice se znalostmi magie, budou zajišťovat dobro celé smečky, zároveň léčit a zajišťovat přízeň bohů. Ty nejlepší budou WZ, čarodějky; a ty úplně nejlepší, které se vymknou běžnému způsobu myšlení natolik, že by mohly být snadno považovány za šílené, někam prostě zmizí a už nikdy se neobjeví. Tohle všechno se vědělo a holčičky se na to těšily; prozatím se vyžívaly v tom, že kluky šikanovaly nesmyslnými radami a pokyny, a ti je jako správné čarodějky poslouchali.

Kluci patřili jednoznačně do kasty bojovníků; někteří se možná časem vypracují, další jsou tak zvané vědecké typy, vhodné do bráhmanské kasty, ale těch je velmi málo. Rozhodně po tom netoužili a ani si na to nehráli, neboť v podstatě nikdo nevěděl, co takový bráhman dělá. Nejspíš nic; někteří sedí celé dny na místě, přebírají kuličky růžence a meditují, jiní se dohadují s jinými bráhmany o věcech, které přesahují schopnost kluků je pochopit. Rozhodně nedělají nic zábavného.

No a pak byli šúdrové. Nebyli schopní toho ani onoho, ale existovaly zákony, které přikazovaly je všestranně chránit. V dětské hierarchii nebyli důležití; byli určeni k tomu, aby přihlíželi, fandili a tleskali vítězi. Když udělali chybu, každý jen pokrčil rameny; co od něj chcete, na nic lepšího nemá. Lera jim občas záviděl, od nich rozhodně nikdo nechtěl, aby se předváděli na veřejnosti a byli ve všem nejlepší.

V Indiopolisu bylo vyšších kast tak málo, že se mohli prosadit i šúdrové; nebo aspoň lidé, kteří tak vypadali. Lera si nebyl jist, co jsou zač kluci, kteří všude pobíhali. Nebyli hluční ani nápadní, většinou přihlíželi činnostem dospělých, a ti je přehlíželi. Nebyl mezi nimi rozdíl národností, kdežto mezi dospělými ano; ti se chovali normálně jen ve své čtvrti, kdežto v jiné se projevovali jen v rámci svého řemesla či obchodu. Lera měl rád zvláštní národy a rasy, takže jim věnoval víc pozornosti než kdo jiný.

A přemýšlel, jaký je svět, kterému má jednou vládnout.

Na jakémsi odlehlém místě zaslechl hudbu; rytmické dunění bubnů, nepříliš melodické ječení píšťal a nějaké drnkání. Přilákalo ho to blíž; v kroužku tam sedělo několik hudebníků, převážně černých, a hráli jako o život. Uprostřed kruhu hořel oheň a mezi nimi kolovala láhev kořalky, ze které si po řadě přihýbali. A smáli se při tom, blýskali bílými zuby a vykřikovali něco zřejmě velmi vtipného. Ale nerozuměl jim.

Když na to přijde, ani sobě.

Errata:

30.05.2021 11:39