Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se Lera ráno probudil, byl trochu zmaten, ale rychle si vzpomněl kde se nachází, a vyběhl ven. Tedy... nejdřív se zastavil před zrcadlem, aby se ujistil, jak zrovna vypadá. Bohužel jako obvykle, leopardí kožíšek už mu zmizel. I všechna ostatní paráda od Terezky...

„A co bys tak asi chtěl?“ zeptal se Lišák a šklebil se při tom.

Lera nadskočil leknutím – a nadšením. „Vy jste tady?“

„Přijeli jsme už v noci, ale nechtěli jsme tě budit!“ z pokrývek se hrabal další z Baarfeltů, třetí se protahoval a zíval. Bezva!

„Škoda, že jste tu nebyli včera! Bezva zábava!“ hlásil Lera.

„Jo?“ Všichni tři ho zběžně prosáhli, podívali se na sebe a souhlasili.

„Tu Terezku nám ukážeš?“

Lera neměl nic proti, stejně se brzo objeví; pokud ovšem nebude mít zase práci s Ohněm. I když, i v takovém případě by...

„Zatím se půjdem vykoupat do moře.“ rozhodl nejmladší Paolo.

Což bylo daleko nejlehčí, stačilo vyskočit oknem ven. Klášter částečně visel na pilotách nad mořem; a že takový skok vyžadoval trochu odvahy, kluci to hned realizovali.

Tihle tři byli jeho nejlepší kamarádi a budoucí poradci, až bude císařem. O Lišákovi už byla řeč; své přezdívce se rozhodl dělat čest, proto si změnil barvu vlasů na ohnivě rudou. I když, příčinou jména byla spíš vychytralost, jaká postrádala na světě obdoby; ale tu měli všichni členové rodu. Blonďáčkovi s něžnou tváří říkali Dýka podle nádherného nože se stříbrnou rukojetí; černovlasý byl po matce Ital a přezdívku si dosud nezasloužil, proto jen Paolo.

Baarfeltové byli druhým rodem Arminu, hned po Guyrlayowech. Ve skutečnosti byli mnohem mocnější než Vládcovský rod, především pro svůj počet i svou chytrost, přenášející se z generace na generaci. Téměř vše, co v Arminu existovalo, mělo nějakou spojitost s rodem Baarfeltů, a nikdo nepochyboval, že jsou to oni, kdo posunují vývoj státu vpřed. Charry byl počestný, moudrý a spravedlivý, ale nebyl schopen stát povznášet dál a výš, neboť právě jeho čest a moudrost mu bránila dělat věci, které nepovažoval za důstojné. Baarfeltové necítili žádné omezení, jejich čest byla téměř pružná, svědomí se omývalo neustále samo od sebe a nad prostý selský rozum byli povzneseni. Ale byl to skvělý rod.

Zakladatelem a hlavou rodu byl Tomáš Baarfelt, Velmistr Templářského řádu Blesků, kancléř a ministerský předseda, arcibiskup Kingtownský, kardinál Arminský, nehledě ke knížecímu titulu. Lera mu říkal nikoliv strýček Tomáš, jak se ho snažil naučit Charry, ale 'děda' jako většina kamarádů. Měli důvod, většinou byli skutečně kardinálova vnoučata. Starý Tomáš byl duší všeho; on připravoval zákony, on řídil zasedání vlády, předkládal Charrymu k projednání a rozhodnutí státní záležitosti. On byl první, koho se Charry ptal na jeho názor, a většinou se podle něho i řídil.

Baarfeltových dětí byla celá řada; přestože byl církevním hodnostářem, nevyhýbal se ženám ani v minulosti, ani donedávna, a z těchto spojení se neustále rodilo potomstvo. Měl je všechny stejně rád, pečoval o jejich blaho a ony k sobě lnuly bratrskou a sesterskou láskou.

Druhý v pořadí byl Tomášův legitimní syn Denis, v současné době plukovník armády a velitel císařské stráže. Tyto funkce samozřejmě nevykonával, měl spoustu jiných, důležitějších starostí; lépe řečeno, staral se o vše, oč se nestaral otec. Je těžké vypsat všechny obory jeho činnosti; budeme se o nich zmiňovat, kdykoliv na ně narazíme. Jen tolik: právě on byl velitelem expedice, která se měla vypravit do Tichomoří na vědeckou výpravu.

Dále tu byly dcery; z nich důležité byly Julie, provdaná vévodkyně z Dunbaru, Marie neboli Maryška, provdaná za Ernaye Lasquiera, který zdědil s ní titul vévody d'Escambrray, Magda, provdaná do rodu Wulffssonnů a May-Britt, v současné době žijící v Ősgardu. Ovšem existovala spousta dalších, které byly méně významné, nebo aspoň na ně nebylo tak vidět. Patřily k různým národnostem a možná i rasám, vypadaly různě, ale jedno měly společné: všechny byly velmi schopné čarodějky.

Pak tu byly děti, které měl s abatyší Valérií; ta byla totiž dlouhá léta jeho milenkou, sice mu nebyla příliš věrná, ale ani on jí. Čelným představitelem této větve rodu byl syn Christian, také důstojník císařské gardy. A čaroděj, samozřejmě.

V celé plejádě Baarfeltových potomků však existovali i takoví, kteří se jeho přízni netěšili; shodou okolností to byly děti jeho legitimní manželky Evy-Marie, titulární kněžny z Baarfeltu. Dvě dcery a syn Richard, momentálně důstojník stejného pluku jako Christian. Ti dva si byli podobní jako vejce vejci a bylo by přirozené, kdyby se měli rádi jako všichni ostatní Baarfeltové; ale mezi oběma mladíky se pomalu, leč zcela nezadržitelně vzmáhala tichá nenávist. Příčinou toho byla Eva-Marie, Richardova matka; a její nenávist k Valérii, která jí odvedla muže.

Eva-Marie byla selská dívka odkudsi ze severního Německa, bývalého svobodného území, stejné národnosti jako Charry, totiž pocházela z jakéhosi starokeltského kmene. Tomáš Baarfelt k ní kdysi vzplál láskou natolik zaslepenou, že si to krásné děvče vzal za manželku a odvezl ji do Arminu proti vůli jejího otce a k údivu všech, kdo ho znali. Zakrátko ovšem postřehl, že jeho volba nebyla zcela moudrá; Eva byla dívka dosti ctnostná a velmi mírná v projevech lásky, zato tím víc nafoukaná a nedůtklivá. Baarfelt nepotřeboval mírnou ovečku, potřeboval tygřici, ženu nestálou, rozmarnou, přítulnou a divokou, hravou i dravou, ženu která ho dokázala rozhněvat a vzápětí přitáhnout na svoje lože. Potřeboval ženu jako Valérie; tak bez výčitek opustil svoji chladnou choť a odešel k jiné. Eva-Marie se rozzuřila a přísahala mu pomstu.

A mstila se; zpočátku jej vítala výčitkami, pláčem, nadávkami, kdykoliv se ukázal doma; vznášela na něj všelijaké neúnosné finanční požadavky, chtěla tohle, támhleto, většinou věci, jaké se těžko sháněly; a když jí to dal, sklidil pouze nevděk, nadávky a výčitky. Valérie byla stále nablízku, vždy milá, příjemná, chytrá, chápající. Tomáš nesnášel lidi, kteří nechápali co jim povídá; a Eva-Marie částečně nechápala, částečně neměla snahu pochopit. Řadu věcí, kterými se on zabýval, považovala za výhradně mužské, pro ženy nevhodné, zvláště politiku a náboženství. Ničím ho nemohla víc rozhněvat. A už opět toužil po Valérii.

Od návratu z Afriky si Eva-Marie vymyslela, že chce žít nikoliv na zámku Baarfeltu, ale v paláci Baarfeltova rodu v Kingtownu, aby byla manželovi blíž. Tomáš jí postavil palác, nejkrásnější jaký kdy stál, krásnější než zámek Vládce; Eva-Marie se do něj nastěhovala se svými dětmi a prohlásila, že jí Tomáš nesmí do domu vstoupit, dokud se nerozejde s Valérií a veřejně se nezřekne svých nemanželských dětí. Tomáš to vzal na vědomí – od té doby do toho domu nevstoupil.

Žil střídavě na arcibiskupství, na Baarfeltu, Atanoru a kdekoliv jinde. Nepotřeboval k životu mnoho, vydržel se živit celý měsíc u kteréhokoliv příbuzného a domů se vracel, jen když potřeboval něco najít ve své rozsáhlé a bohaté knihovně. Evu-Marii nepotřeboval vůbec; taky pozvolna stárnul, nebyl již tím elegantním bonvivánem, jakým býval dřív. Navštěvoval Valérii, pomáhal jí ve výzkumech, radil se s ní a zúčastňoval se jejích divokých večírků. Byla pro něj nejlepší přítel; a když došla k názoru, že by mu měla pořádně rozproudit krev, předhodila mu některou ze svých žákyněk, samozřejmě patřičně mladou. Tomáš byl zkušený WZ a věděl, kde brát energii. A dívky z Atanoru považovaly jeho přízeň za velkou čest.

Ten příběh můžeme vyprávět také takto: Valérie byla jeho přítelkyně, věrná družka ve zbrani i v magii, sexuální partnerka a kdoví co ještě; avšak Evu miloval. Byla to nesmyslná láska; nepochybně by mu bylo líp s kýmkoliv jiným, kdo by ho alespoň chápal. Ale neudělal nic, aby se jí zbavil, kdežto ona dělala všechno co mohla, aby mu ublížila. Kdyby čaroději a státníkovi jeho úrovně udělal kdokoliv jiný desetinu toho, nepřežil by; ale ten mocný pán cítil k té zpočátku prostomyslné, později rafinovaně zlé a zákeřné ženské stále ještě lásku.

Syn Denis byl nejzvláštnější bytost v celém Arminu. Zpočátku v dětství se zdálo, že bude pravým obrazem svého otce: chytrý, vzdělaný, inteligentní, sympatický a přitažlivý. Získal každou ženu, na kterou se jenom podíval; ale když splnil svou povinnost a přivedl na svět bůhvíkolik dětí, přestala ho tato činnost zajímat. Samozřejmě, když byl někde hostem a uspořádali na jeho počest večírek, projevil svoji úctu nejvýznamnějším mladým ženám rodu, občas jim dokonce poskytl svůj vzácný genetický fond k oplodnění. Jindy se však neukázal na veřejnosti týdny a měsíce, aniž kdo věděl, kde je a co tam dělá; bez lidské společnosti se dokonale obešel.

V poslední době přibývalo rodů z kasty podnikatelů a boháčů, kteří měli zájem pozvednout se ještě výš; peníze už měli, ke štěstí jim chyběla jen kvalitní čarodějka. Pokud měli v rodině hezkou dceru, nebyli proti tomu, aby se nechala od kardinálova syna svést. A oplodnit, samozřejmě. Že by se s ní oženil, se nedalo očekávat; dle jeho přesvědčení (a zákonů bojovnické kasty) byla jeho zákonitou manželkou každá žena, se kterou kdy strávil noc. Byl samozřejmě křesťan, ale mnohoženství považoval za normální stav světa; pochopitelně také mnohomužství, nijak nebránil svým manželkám, aby se provdávaly za kohokoliv dalšího, dokonce to považoval za poctu. Snažili se ho přilákat, hostit a různě mu prokazovat přízeň; Denis ovšem, ať se o něm vyprávělo cokoliv, se dívkám z kasty boháčů vyhýbal.

Taky se to dá vyprávět jinak: když si slečna ze slušné rodiny začala něco s mužem zcela nevhodným, sluhou, kočím, pacholkem atd., způsobila si velké nesnáze. Ale když se se slzami v očích přiznala matince, že ji svedl ten okouzlující mladý kníže Baarfelt, pak se zachmuřené obličeje rodičů rozjasnily, otec mávl rukou a matka řekla: 'Co se dá dělat, s tím nikdo nic nespraví. Doufám, že z toho nic nebude!' 'I bude,' pravila dceruška a zapýřila se, 'Už to vím jistě!' 'Co se dá dělat,' řekla matinka, 'Aspoň to bude z dobré krve!' A bylo to odbyto, aniž o tom Denis věděl.

Jako o většině schopnějších čarodějů šla o něm fáma, že k sexuálním hrám si vybírá a zve bytosti vyššího řádu, než jsou lidé. Případně nižšího, tedy démony a ďábly. Nikdy to nepopíral; v Africe se oženil s domorodou bohyní Assi, duchovním dvojčetem jeho ženy Assamy, princezny Wassongů a nevlastní sestry císařovny Diany. Pak ještě s dalšími bohyněmi různého původu, které pro nás nejsou důležité. Soudní lidé tomu nevěří, ale důvěryhodní účastníci expedice tvrdí, že Assi viděli.

Co spolehlivě dokázalo Denise vzrušit a přilákat, byly různé šelmy, ať už přirozené nebo přeměněnci ze sekty lykantropů. Na vůni kočičí srsti a chlupatý čumák spolehlivě zabíral a vůbec se tím netajil; čarodějky to věděly a vybíraly si pro milostné hrátky s ním ty nejexotičtější podoby. Sám Denis se dokázal bez problémů transformovat v jakékoliv zvíře; ovšem to samé se vypráví o kdekterém WZ. Důvěryhodnost těchto vyprávění poněkud narušuje, že byl rovněž schopný hypnotizér a spousta zážitků, které popisují svědkové, se odehrála pod jeho vlivem.

Metody psychické manipulace byly nejen obvyklé, ale přímo vyžadované. Při rozhodování, zda jít na tu či onu slavnost, se mnozí vyptávali, kdo bude zajišťovat zábavu; kromě oblíbené kapely táhlo také jméno čaroděje. Schopný WZ zajistil, že všichni přítomní byli krásní, zdraví, výkonní a přitažliví pro opačné pohlaví; dále že budou mít partnera, jakého si přejí. Takže byla nádherná noc, z níž si každý pamatoval jen příjemné zážitky.

Pro zajímavost: zkuste si představit život průměrné dospívající dívky ze slušné podnikatelské rodiny; je průměrně hezká, průměrně chytrá, má spoustu peněz, ale také přísný zákaz nějak si kazit budoucnost nevhodnými styky. Je studentkou gymnázia se slušným prospěchem (s vypětím sil); ovšem strašně jí jdou na nervy spolužačky z bojovnické kasty, které chodí (no, spíš nechodí) do stejné třídy. Krásné, výstřední, spíš poučené než vzdělané; neučí se vůbec, dokonce se o nich povídá, že neumějí číst. Do školy chodí, jak se jim zrovna chce, nikomu se nemusejí zodpovídat; občas zmizí na půl roku, potom se zas objeví a klidně pokračují ve studiu o ročník níž, aby to dohnaly. Přesto všechno vědí a skládají zkoušky na výbornou, pokud se vůbec obtěžují ke zkouškám dostavit. Výtky školské správy přijímají se smíchem.

Jednoho dne se něco stane a naše slušná dívenka se dostane do kontaktu se spolužačkami z FF; žádný problém, jsou velice přátelské. Stoupne jí sebevědomí a vyškemrá si, aby ji vzaly s sebou, až se bude něco pořádat. Náhoda způsobí, že je to zrovna dneska večer; a slečně se podaří dokonce ukecat rodiče, aby ji pustili. Holky ji radostně uvítají a hned se pustí do jejího zkrášlování; vyzdobí ji tak, že když se prohlédne v zrcadle, užasne, jaká je z ní oslnivá kráska. Už teď začne něco tušit; ale jistě, použily na ni magická zkrášlovadla – cos čekala jiného? Efky neovládají žádnou magii, ale takové triky přece umí každý, ne?

A pak s nimi vstoupí do sálu, jaký v životě neviděla, nádherného paláce z pohádky. Dráždivá hudba, chutná jídla, spousta pití, ale také nápoje bez alkoholu, působící ještě větší euforii; dívka už ztratila veškeré zábrany, teď začíná ztrácet i přehled. Kamarádky ji představí čarodějce; holka s divokýma očima a tetováním na hlavě by si jí za normálních okolností ani nevšimla, ale je doporučena, tak se jí věnuje, vnikne jí do mysli a tam zkoumá, co by si přála. Bez zdráhání vysvětlí, že v realitě to uskutečnit nemůže, ale mohla by ji zhypnotizovat a poskytnout ty nejkrásnější zážitky; a když si dívka přeje, stráví nádhernou noc.

Pochybnosti se dostaví až druhý den. Co se skutečně dělo? Že to nebylo tak, jak si pamatuje, je jasné, mnohdy je to technicky nemožné. Takže bylo vůbec něco, nebo jen seděla v koutě a všechno se jí zdálo? Kamarádky nevědí nic, měly vlastní zážitky. A taky vlastní zájmy; už zase pospíchají jinam, smějí se, slibují že až se někdy sejdou, potom... A dívka zůstane zase sama, zasněně kouká z okna, vzpomíná, představuje si... a třeba vypráví něco, čemu se dá těžko uvěřit. Tak vznikají legendy.

Tím chceme říct pouze to, že Baarfeltové nejsou zodpovědni za vše, co se o nich povídá. Klidně to můžou být nesmyslné výmysly.

Kdyby se byla namísto Lery narodila dcera, je oprávněný předpoklad, že by se s ní Denis oženil a zaujal postavení např. prince manžela. Rozhodně však nechtěl být Vládcem; aby to zdůvodnil, použil staré Védské zásady, že bráhman nemá být králem, i když v krizových situacích je oprávněn zplodit krále s poslední zbylou členkou rodu.

Takových legend bylo mnoho v různých verzích a nikdo přesně neví, jak se k nim postavit. Další je, že Denisovi bylo nabídnuto místo poloboha, on to odmítl a rozhodl se zůstat člověkem. Někteří bohové se na něj kvůli tomu rozhněvali (a on na ně). Důsledkem toho bylo omezení možností používat znalosti, které mu předtím dali. Dle tvrzení WZ bohové sice nemohou přenést na člověka svoji moc, ale mohou ho naučit různým technikám; dokonce je lze zapsat do genetického kódu, takže budoucí děti se rodí s vrozenými schopnostmi. Což se stalo za Africké expedice, když se lidé těšili všestranné přízni; děti zrozené či aspoň zplozené v Africe jsou schopnější než jiné. Denis například dokonale ovládá metodu vyhledávání průchodů do jiných světů již existujících, v případě potřeby je schopen si vytvořit průchod další. Někteří říkají, že to dělá, dokonce má v těch světech další manželky. Jak vypadají? Nejspíš jako fantastické šelmy.

Ať je to jak chce, byl Denis vzorem pro všechny ostatní Baarfelty a oni se mu snažili ze všech sil vyrovnat. Když neměli jeho schopnosti, ženili se aspoň s co největším počtem pozemšťanek. Nebránilo jim v tom nic, zvláště ne nesouhlas rodiny; ono to není k zahození, být příbuzný nejmocnějšího rodu Impéria! Spíš se stávalo, že si takové nároky dělala některá dívka, co viděla některého z princů akorát letmo nebo zdálky a ve skutečnosti přišla k dítěti mnohem jednodušším způsobem.

Z toho důvodu byly zavedeny už řečené genetické zkoušky; prohlížely se tělesné znaky dětí, srovnávaly se znaky matky a předpokládaných otců a vydávaly se nezměnitelné a v mnohých případech i nepříjemné verdikty. Soudce měl mezi lidmi velkou úctu; ale lékař genetik(čka) vzbuzovala posvátnou hrůzu, asi jako kat ve středověku. Stačilo její slovo a už se vyhledávalo, kdo co kdy a s kým, dívky omdlévaly a zaklínaly se čertem i ďáblem, že ony nic. Jenže genetička stála na svém, měla svoje jisté body po těle a mohlo se říkat cokoliv, pravda je pravda. Navíc u Baarfeltů se přidávala silná rodová podoba; dokonce i po několikáté generaci si děti zachovávaly charakteristické rysy, podle kterých se daly zkušeným člověkem rozeznat.

Tichomořská expedice neměla být tak rozsáhlá jako africká. Denisovi na ni přidělili dvě nejkrásnější lodi flotily, plachetnice Griissirna a Reginu, první dvě lodi, které získal císař Charry. Griissirnovi velel Denis osobně, Reginu vedl Arnold Wulffssonn se ženou Magdou (z Baarfeltu). Důstojnická místa zastávali známí a vyhlášení veteráni, Michal d'Escambrray, Rudi Aussengraben a podobně; bohužel scházel známý hledač pokladů a námořní pirát Securio Lobo Villablanca, manžel Veroniky z Mendozy, sestry Valérie. Úkolem expedice bylo najít slavnou Kamennou korunu Argerranu, kterou před mnoha desítkami tisíc let ukryli nějací hodnostáři (nikdo nevěděl jací) na některém Tichomořském ostrově. Celá záležitost se ze všeho nejvíc podobala hledání Svatého Grálu; taky nikdo nevěděl, kde je a jak vypadá.

Náklady expedice hradili částečně Baarfeltové, částečně arminský stát, částečně svazy šelem; ovšem celá posádka šla do akce zdarma a z dobré vůle, bez nároků na plat. O výživu se hodlali postarat vlastními prostředky, lovem a případně užitečnou činností na místě; tento způsob byl v Arminu velmi oblíbený. Jediným omezením byla lhůta pěti let, do kterých se expedice musela vrátit, ať už s korunou či bez ní. Zlé Jazyky tvrdily, že je to luxusní výlet mladých důstojníků a jejich děvčat do oblasti světa co nejméně prozkoumané a zamořené lidojedy.

Lera se zamyšleně ládoval snídaní a uvažoval, jak prosadit svou. Občas se ohlédl na kamarády, kteří se i během jídla dokázali dohadovat na téma svého budoucího výletu do oněch končin v případě, že expedice neuspěje. Lera by se zúčastnil velice rád, ale správně tušil, že by mu to nedovolili. Taky zvažoval, jak se vystrojit na dnešní slavnost; rozhodně nesouhlasil, aby to byl nějaký obleček v evropském stylu. To už spíš by bral orientální, hodilo by se to sem – jenže...

Že se s nima vůbec bavíš! zaduněl mu v mysli hlas některého z Baarfeltů, nikdy nepoznal kterého, Nech to na nás, my to zvládnem!

Nezareagoval ani cuknutím tváře, už se naučil ovládat. Už po tisící se rozhodl, že jen co bude císařem, okamžitě se ožení se všemi WZ princeznami (momentálně vedla Terezka), nechá se důkladně prosondovat a napojit na celý cowen. Doufal, že to půjde; kdyby náhodou ne, vyhlásí soukromý džihád proti starým bohům a bude je otravovat tak dlouho, až s tím něco udělají. Různých plánů měl řadu, ale některé si netroufal ani prozradit, aby se mu nesmáli.

Kluci měli jasno: patří k vojenské šlechtě, takže půjdou upraveni jako její příslušníci. Měli na to patřičné předpoklady; natož pak korunní princ, který je jejich budoucím pánem! Takže padej před zrcadlo a koukej se, jak tě parádně vyzdobíme!

Lera se ohlížel po zrcadle; pak se radši rozhlédl, zda ho někdo nevidí, a to zrcadlo si vytvořil magicky. Jednoduché triky ho kluci naučili; tohle byla pouhá úprava vzduchu v určitém prostoru, aby odrážel světelné paprsky, nemusel nic vytvářet ani měnit.

Nejdřív mu elegantně pročesali vlasy; bohužel nikdy je neměl tak krásné jako B'. Bral by cokoliv, neurčitá písková barva byla nejhorší možnost, jakou znal. Zasunuli mu do nich zlatou čelenku s rubínem, ale ani tak se to moc nevylepšilo. Navíc se mu včera zalíbily šátky kluků a přál si turban; no samozřejmě, proč ne! Dostal ho ve žluté barvě, vyhrazené v Číně pouze císaři, k tomu sponu s velkým rubínem a bílá volavčí péra. Vyrobili mu velké nápadné náušnice, levou převážně ze smaragdů, pravou z briliantů; další šperky nechtěl a kluci souhlasili, že ani není potřeba. Takhle dostala jeho tvář vznešený výraz, navíc bude doprovázen drsnou sestavou bojovníků; tak co? Jako oblečení by stačil zbrojní opasek, ale aby žádný šúdra neměl debilní připomínky, dáme mu bederní roušku, opět ve žluté barvě. Na opasku bude mít ovšem zbraň; meč je zbytečný, takže tesák.

Lera se v zrcadle důkladně prohlédl a byl spokojen. Zafixovat a konec. Jen mu ještě bleskla hlavou myšlenka, jak by mu slušely jizvy na rukou, případně tvářích; kluci vyprskli smíchy a začali se vyptávat (nahlas), zda se ještě na poslední chvíli nechce nechat propíchat.

Pak se začali strojit sami; ne tak parádně jako dospělí FF, ale už přece. Lera je pozoroval a přemýšlel, jak by si vystrojil dívku (třeba Terezku) v případě, že by nějakou měl. Pořád mu vadil ten věkový rozdíl, přece jen byla o hodně starší; leda že by ukecal Valérii, aby vytvořila ještě nějakou podobnou, jen mladší. Kdyby s tím začala teď hned...

Další záchvat smíchu. Ty seš úplně praštěnej s tou svojí Terezkou! Tos ještě nechodil se žádnou holkou? Než vyrosteš, bude mít tři děti a kdo ví, kde bude! Zapomeneš na ni jako na loňskej sníh...

Lera zaváhal, co říct nebo udělat, prát se s nimi teď zrovna nechtěl. Než si to rozmyslel, dveře se rozlétly a stanula v nich Terezka, významně si točíc v ruce berlou podobnou obřadnímu odznaku abatyše. Ta věc měla na horním konci parádního hada, schopného plivat oheň, jinak se používala jako klasická bojová hůl zvaná bo. Ještě jednou s ní zatočila.

„Pánové dneska ráno nebyli na rozcvičce a mají moc energie, co?“

„Ty zas moc sebevědomí!“ odsekl Lišák, „Wézetky neumějí bojovat, to přece ví každej!“ a vytvořil si podobnou iluzorní hůl, ač bez ozdob.

Kývla na dvůr; kluci vyskákali okny, Terezka hrdě prošla zdí. Lera jenom chvilku zaváhal, ale vmžiku byla zpátky: „Tebe se to taky týká!“

Ne že by nešel, jen zaváhal nad svou parádní výzdobou. Mávnutím ji zrušila.

„Máš to fixnutý, o co ti jde?“

Když se na nádvoří kteréhokoliv paláce v Indiopolisu objeví někdo s připravenou zbraní, určitě se najde někdo další, kdo s ním bude chtít cvičit. Než Lera vyskočil oknem (stěnou si netroufl), už se bojovalo, prozatím ve dvojicích, a většina byly žákyňky. Neznámo odkud se objevili tmaví domorodí kluci, okoukli situaci a přidali se; Terezka požádala jednu starší sestru, aby převzala dozor, a cvičila s ostatními.

Kdyby výcvik sledoval někdo cizí, nejspíš by propadl hrůze, že se ty děti pozabíjejí. Mýlil by se; takhle ze začátku a proti neznámému soupeři byl každý opatrný a dával si pozor. Až si budou víc jistí...

Lera uspěl docela dobře, chytil sice pár ran, ale většinu stačil odrazit bez škrábnutí. V závěru vyhnali všechny nezpůsobilé a změnili hole na meče s ostrými čepelemi; a Terezka tepla: Označkuju si tě!

Lera se nepolekal, naopak pocítil záchvěv slastné hrůzy. Dívka přimhouřila oči, střetli se uprostřed všeobecné bitvy, princ odrazil dva její útoky, pak mu čepel blýskla těsně u očí a pocítil krátkou bolest na tváři. Uskočil a kryl se, ale příliš pozdě; kupodivu nejvíc ho zajímalo, jestli ta jizva bude hodně vidět a zda mu bude slušet.

Terezka zrušila svou zbraň, přistoupila k němu a setřela mu trochu krve.

„Uděláme dohodu,“ řekla dokonce nahlas, „Ta věc nebude vidět, nebudeš ji ani cítit. Jenom když budeš chtít. A když si na mne vzpomeneš...“

„Nechcete uspořádat svatbu?“ pochechtával se Dýka. Meč měl ještě v rukou.

„Jestli mě naštveš, označkuju tě taky, ale nevezmu si tě!“ odsekla.

Lera stál a nevěděl co. Krev mu tekla po tváři a kapala do prachu. Hrozně ji miloval; proč je sakra tak malý a nemá žádnou šanci? Ačkoliv, když už si ho poznačila, možná si ho bude pamatovat i potom, až vyroste...

Objala ho, hladila, olizovala mu krev. Pak ji někdo odvolal, aby ošetřila jakési zranění; mávla rukou a vytvořila Oheň přímo uprostřed nádvoří. Kluci zavyli nadšením, jenom nějaký nezkušený hlupák se sháněl po přílbě.

„Copak jsem blbá? Pohlídám to; ale ostříhám vás, až se za vás budu vdávat!“

Řekla to všeobecně, ale do očí se dívala Lerovi; dobře věděl, že je to slib.

Požádal Lišáka, aby obnovil výzdobu, ale ten mu vynadal, že když má Vzor, může si to odstartovat sám. Zkusil to a povedlo se; s krvácející jizvou na tváři vypadal ještě líp a občas mu tam bolestivě poškubávalo. Ať každý vidí, že je bojovník!

Jenže... někdo mu vyslal signál, že se blíží matka, a Lera bleskurychle jizvu skryl; to tak, vysvětlovat, kde k ní přišel! Naopak se zatvářil jako ten nejhodnější kluk v Arminu a doufal, že jeho výzdoba projde. Prošla; Diana si ho prohlédla, spokojeně kývla a šla po svých.

Armin v těch dobách neměl armádu. Tedy, měl císařskou gardu, vystrojenou do nádherných uniforem, která střežila významné budovy, ačkoliv to vůbec nebylo potřeba. Měl Tygří Legii a Leopardí Legii, velmi funkční oddíly. Měl velké množství důstojníků; těch nejvyšších skoro víc jak nižších. Neměl ale nic, co by se dalo nazvat pravidelným vojskem, neměl brannou povinnost ani žádná zařízení k výcviku rekrutů. Kromě několika exemplářů pro parádu neměl tanky, vojenská auta, natož pak letadla. Nějaké kanóny ukořistili bojovníci v průběhu různých střetnutí ve světě a přivlekli domů. Pušek bylo dost, ale jejich použitelnost byla různá.

Měl vojenskou šlechtu. Patřili do ní všichni mladí příslušníci bojovnické kasty, chlapci i děvčata, v podstatě od chvíle, kdy se udrželi na nohou. Patřili tam i dospělí FF, ale ti už nebyli v aktivní službě; když je život v nejistotě přestal bavit, zabrali si nějakou půdu, postavili tam usedlost a obdělávali pole. Však je jejich děti brzy nahradí.

Šlechtictví je stav ducha. Kastovní předpisy je definují jako schopnost rozeznávat mezi dobrým a špatným a vybrat si za všech okolností tu správnou cestu. Taky se tam říká, že bojovník se má udržovat v kondici vhodným cvičením pro případ, že by vyvstala potřeba bránit svoji vlast. Neříká se nic o tom, že má mít majetek, domov a vůbec cokoliv dalšího. Kluci to chápali tak, že nemusejí vlastnit nic kromě zbraně (nože, šavle, pušky, revolveru atd.), dlouhých vlasů, pestrého tetování a bezmezné pýchy. Neměli peníze, nemuseli mít vůbec nic na oblečení, neměli střechu nad hlavou, občas neměli ani co jíst; řada šlechticů se živila chytáním ryb na vypůjčené loďce. Mohli mít dluhů jako kvítí, mohli mít zakázán vstup do všech lepších hospod ve městě; vždy se našel nějaký dobrák, který jim dal najíst a napít za pochybnou čest prodlévat v jejich blízkosti. Pan šlechtic a slečna princezna patřili k ozbrojeným složkám země, chránili klid a pořádek státu a měli právo na úctu a obdiv počestně pracujících občanů.

Jak už bylo vysvětleno, bohatí lidé si stavěli zbytečně předimenzované, honosné paláce, které pak zůstávaly prázdné. Čarodějkám je jedno, jestli ty jejich stavby jsou velké či malé, složité je ideové vytvoření, pak už stačí dostatek energie. V prázdných sálech tábořila vojenská šlechta stylem kočovné tlupy a živila se dohromady z toho, co se podařilo vydělat, vyžebrat či ukrást. Stát měl za povinnost svou armádu živit, a je pravda, že to většinou dělal; bohatí mohli část daní, které byli povinní odvádět, věnovat mládeži ve formě potravin. Zda odvádějí dost, se kontrolovalo ztěžka, spíš se věřilo v dobrou vůli. Za to si mohl laskavý sponzor být jist, že mu pomůžou, když bude potřebovat hodně ochotných rukou.

Děti chodily do školy, většina mladých něco studovala; o jejich studijní morálce jsme se už zmínili. Někteří se dokonce vyučili řemeslu, mělo to své výhody. Všichni dohromady uznávali, že jednou se budou muset přestat flákat po ulicích, oslavovat různé svátky a vyhřívat se na sluníčku, ale všechno tohle bude až jednou; dnes určitě ne!

Někteří se do šlechty narodili, jiní se tam dostali nejrůznějšími cestami osudu. Speciálně osvojením kdekoliv ve světě; někdo prostě sebral na ulici hladové, otrhané a zavšivené dítě, ke kterému se nikdo nechtěl hlásit, vložil na ně ruku a pronesl přísahu věrnosti Arminskému státu. Pak dítě umyli, nakrmili a podívali se, jaké má schopnosti a předpoklady. Kasta se předává dotykem ruky; koho se šlechtic dotkne (nejlépe čepelí zbraně), je v tom momentě na stejné úrovni. Později může kastu ztratit, ale u dětí to hlídali a dospělí... to bude asi třeba vysvětlit obšírněji.

Vezměme pro začátek nejobvyklejší případ potomka šlechtického rodu. Zákon stanoví, že se šlechticem člověk stává (potvrzuje) usídlením v Arminu. Tím se rozumí přísaha věrnosti, bez ní je každý podezřelý cizinec, který se tam jen dočasně toulá. Ovšem cizinců bylo hodně málo a téměř všichni na pozvání některého občana. Toto říká zákon; ovšem řada přistěhovalců nechápala smysl přísahy, složili ji proto, že jim to někdo nařídil a nehodlali z ní vyvozovat jakékoliv důsledky. Jejich děti se narodily už jako občané se všemi právy; a obvykle o tom věděli.

Dítě, když se rozkouká, určitě si všimne členů vojenské šlechty. Jsou ze všech lidí nejnápadnější: nevšedně krásní, parádně načesaní, vystrojení do malebných kostýmů převážně z kovu a kůže, veselí, bezstarostní... Dítě se jim prostě plete pod nohama tak dlouho, až je přestane bavit ho odhánět, nechají ho očumovat a případně s něčím pomáhat. Děti jsou bystré a učí se rychle; za čas si klouček uřízne klacek, odkouká od velkých pár krytů a přidá se k nim při rozcvičce. Velcí se mu chvíli smějí a pak ho začnou cvičit; taky takhle nějak začínali. Samozřejmě se vrací na noc domů, avšak zábavnější mu to připadá v Sídle; tráví tam čím dál víc času a rodičům se chlubí, co už dokázal. Většinou souhlasí, až nakonec kývnou: tak jdi! Vrací se samozřejmě domů, hlavně vyrabovat spižírnu, když smečka má hlad. S děvčátky je to trochu složitější, protože se od malička předpokládá, že budou slabší v boji, ale šikovnější v magii. Při prvním (no, dejme tomu při druhém) náznaku talentu je starší podrobí testu, poradí se a rozhodnou, jak je vychovávat. Obvykle se trefí; později situaci upřesňují, nejlépe za aktivní pomoci dotyčné, která chce výš a dál. V krajním případě požádají rodiče; pro některé bývá trpkým zklamáním, když jejich dcera nadání nemá, ale obvykle se podaří najít jedinečné speciální schopnosti, které lze rozvíjet.

Předpokládejme, že dítě zdárně překoná prvotní překážky; že se neutopí v moři, nezřítí do propasti, nezláme si vaz pádem s koně a nenapíchne se někomu na čepel. Přestože se někteří vehementně snaží; s pomocí Ohně se dají snadno léčit lehčí zranění, takže mnozí si zvykli nebát se vůbec ničeho a nezdravě riskovat. Je pravda, pár jich nepřežije ani s pomocí kamarádů, ani s péčí Ohně; proto se důrazně doporučuje mít víc než jedno dítě. V ostatním světě zas číhají nemoci, automobilová doprava a zločinnost.

Mimořádně talentované dívky včas stáhnou na Atanor, kde jsou přece jen pod dozorem. Na všechny ostatní čeká strašidelné nebezpečí: puberta. Během dospívání mohou některé schopnosti ztratit, ale častěji získat. Převzetím od partnerů, samozřejmě. Hodně záleží, za koho se provdají, za jakých je to okolností a... vůbec. Každý má na to speciální teorii, jejíž správnost brání. Ta nebezpečnost dospívání se zdůrazňuje holkám tak dlouho, až se pevně rozhodnou to rodině a celému okolí patřičně osladit. Říkáte, že se z první lásky zblázním a budu vyvádět ztřeštěnosti? Tak jo, jak chcete!

V té době už dívka většinou umí být krásná a přitažlivá. Zamiluje se skoro vždycky dřív, než rodiče čekají a chtějí, a pokud možno do někoho, s kým nemohou souhlasit. Je to tak trochu folklór; proč by neměl být parádní rozruch, když já se vdávám? A když už jsem se zamilovala, tak dokonale, se vším všudy; nejlíp ještě dnes! A hned ostříhat, aby to každý viděl!

Sňatek je jedna z mála plusových příležitostí, kdy si smí oholit hlavu; další je obětování, případně naléhavá prosba za zdar nějakého díla. Každý takový případ je žádostí božstvům, aby shlédla na svou služebnici a něco s něčím udělala. Pak jsou záležitosti smutné: mimořádně bolestivá ztráta blízkého příbuzného, třeba. Rozchod s vřele milovaným člověkem; jiné případy hlubokého žalu. A nakonec to nejhorší: zbavení vlasů je trestem, nahrazujícím vyhnání ze smečky či rovnou smrt. A uděluje se jen jednou; příště už neuříznou hřívu, ale rovnou hlavu.

Ale u nevěsty ostříhaná hlava spolehlivě přitáhne pozornost všech, zvlášť když si nechá manželův znak vytetovat rovnou na hlavu. (Spíš znak jeho Ochránce, božstva které uctívá a které od té doby chrání také ji. A děti.) Že se fantazii meze nekladou a každá se snaží co nejvíc zapůsobit, je jasné. Všichni ji obdivují, chválí, objímají, matlou; konečně, je ještě dítě. Dívenka je bez sebe pýchou a štěstím, že je středem pozornosti, moc často se to nestalo. A když se jí ještě povede otěhotnět, to je teprve obdivu a závisti! Dokonce i u kamarádek! Legenda praví, že první dítě má stihnout do patnácti a věnovat je původní rodině jako omluvu za to, že jim předčasně utekla; ideální je, když je matka ještě sama v plodném věku a mimino prostě přidá ke svému vlastnímu.

Příslušníci vojenské šlechty jsou hluboce zbožní; právě víra nařizuje, aby se dívka vykoupila potomkem, než vyrazí do boje, v němž může zahynout. Ne že by s tím počítala, ale kdyby náhodou, babička bude mít náhradu. Druhé a další dítě už je na její vlastní konto. Měli bychom zdůraznit: narození dítěte je možná důsledkem sexuálního styku chlapce a dívky, ale především milostí Boha, který včas vložil do lůna ženy živou duši. Kdyby to neudělal, bylo by zbytečné se vdávat a dívka by byla neplodná, od čehož ji pánbůh chraň. Taky samozřejmě může nechtít; ale to obvykle až později.

Víra a z ní vyplývající rituály ovládají vojenskou šlechtu způsobem, jaký nezúčastněným může připadat šílený. Občas se ozvou hlasy, zda jejich zvyklosti jsou skutečně diktovány zbožností, nebo si vymýšlejí z nudy; ale tak mladou dívku bychom snad z něčeho podobného nepodezírali. Faktem je, že téměř každý má jinou variantu rituálu, často se o to pohádají a občas dokonce servou. Nemá naprosto žádný smysl jim něco rozmlouvat, odpor je pouze posiluje k ještě zuřivějšímu hájení svého názoru.

Takže: máme dívku, která právě zahájila milostný život. S velmi kladným oceněním, pár kritických hlasů bere jako mimořádnou pochvalu. Teď jde o to, jak dlouho jí vydrží první láska; pokud dlouho, je to fajn. Ale nemusí; tím je uvolněna ze všech závazků a může začít lovit – kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv. Jediné omezení je čas: co nejvíc toho stihnout, než ji předběhnou konkurentky. Svést každého kluka v dosahu! Dnes večer, zítra může být pozdě a za týden – kdo ví, co bude! A vést si řádný deníček o svých úspěších, všude se tím chlubit a postarat se, aby to bylo s rozruchem.

Tou dobou už není vyholená, ale hodně nakrátko. Podle délky vlasů se dost pozná, co si člověk může k dívce dovolit. Všechny hry dovoleny; můžete se s ní porvat a ukončit to znásilněním, můžete ji předhodit partě kamarádů a zavléct do otroctví, můžete ji dokonce předhodit bytostem z jiného světa. Nenaštve se, spíš bude aktivně spolupracovat; i kdyby jí některá hra byla nepříjemná, nepřizná to, spíš bude hrdá, že ji přežila.

Později se uklidní, vyjasní si, se kterými kluky se chce stýkat a s kým rozhodně nechce. Začne své akce sama organizovat; samozřejmě se ráda nechá vylákat na správně odvázaný večírek a pěkně tam řádí, ale už to nemusí být každý večer. Také si ujasňuje, která jména a erby bude používat; kromě svého vlastního má právo na jména všech manželů, ale bylo by příliš složité, kdyby se tak představovala. Může vám nabídnout svůj deník, kdyby vás to moc zajímalo. Běžně vyjmenuje tak dva, tři; pochopitelně ty nejvýznamnější, na prvním místě Baarfelty. Ve verzi B'Wulffssonn, například.

Jste-li bohatý a máte palác, můžete takových manželek mít spoustu; jejich spolumanželé, bratři a velitelé oddílů vám je cpou sami. Výhodu máte tu, že nemusíte být krásný, chytrý ani přitažlivý, a stejně vždycky seženete hezké a příjemné děvče, aby vám zahřálo lůžko. Po vašem jménu a erbu touží tím víc, čím větší máte majetek. Nevýhody: spolu s mladou manželkou získáte též všechny ostatní. Mládež z vojenské šlechty se utáboří ve volných sálech, konírnách a kůlnách, budou se cvičit ve šplhu po ozdobné fasádě, ve sklepě si zřídí bazén s příslušnými lázněmi, na nádvoří budou cvičit boj se zbraněmi, večer tam zapálí ohně a budou do rána zpívat, tančit a bavit se. Tohle všechno vydrží, dokud budou mít co k jídlu; přesněji, dokud vy budete mít na to, abyste je živil. A dokud nebudete mít dost rozumu, abyste ty vtíravé holky vyhnal svinským krokem.

Větší pozor si dávejte na starší a vychytralejší kusy. Poznávací znamení: účes už mají v perfektním pořádku, dokonce i když před vašima očima prošly Ohněm. Běžně mění barvu vlasů, kůže, očí... pokud vás nezarazí taková maličkost, že vaše milenka vypadá pokaždé jinak, máte na krku zaklínačku. Neříkám čarodějku, na to zatím nemá; ona by se s vámi čarodějka taky hned tak nebavila. Wéefky jsou na cestě mezi; jedna z nejdůležitějších charakteristik je, že vás taková má skutečně ráda, nepoužívá vás jen jako nabíječku pro svoje pokusy. Některé jsou ochotné jít s vámi do nepřátelského světa, bojovat za vás a dokonce zemřít; už se to stalo.

Schopnosti jsou ovšem silně individuální, nemůžete předpokládat, že jedna bude umět přesně to, co druhá. Třeba telepatie: pasivní telepati jsou téměř všichni, aktivně vyslat signál dokáže sotva polovina a zaměřit přesně cílovou osobu tak deset procent. Příměsí B' krve a včasným připojením se pravděpodobnost zvyšuje; i méně schopná osoba se může zlepšit soustavným procvičováním. K tomu slouží nejrůznější druhy her a bojových sportů.

A sexu, což je v jejich pojetí hra i bojový sport. Při každém spojení se oba (všichni) partneři něco přiučí, prosondují si vzájemně mysl a převezmou informace, které je zajímají. Je pravda, začínajícím to ještě nefunguje, ale i v tom se doporučuje časté cvičení. Smečková mravnost nenařizuje nikomu, aby se spojil s každým, kdo je na dosah; pouze vybízí, aby si nikoho nenechal utéct bez využití. Mladí to chápou velmi rychle.

A teď skutečně vážné nebezpečí: naučí to i vás. Když s ní spíte, vstoupí vám do mysli, prosonduje ji a nabídne vám svoji; a pak všech dalších, kdo patří do jejího cowenu, nepřehledné množství tajných komnat, do nichž můžete vejít, prozkoumat je a vybrat jejich poklady. Je to nádherný zážitek, tím skvělejší, že každým opakováním je ještě vábivější. Až vám nakonec ona či některá z výše postavených zprostředkuje kontakt s bohy.

V tom okamžiku jste na krok od propadnutí jejich světu. Ještě můžete ten krok udělat zpátky, dokud se udržíte nad věcí; ale jednou potkáte Ochránce, který vás okouzlí, propadnete mu a rozhodnete se mu sloužit. A spolu s ním všem jeho bratřím a sestrám – i samému Otci v nedohledné výši.

Pak už zbývá jenom uspořádat slavnost a pasovat vás na Templáře. Všechno ostatní je hotové.

Možná ještě některé kritické poznámky. Vojenská šlechta nebyla podřízena velení armády; formálně ano, ale v praxi existovaly vedle sebe, aniž by se přímo ovlivňovaly. Rozkazy poslouchali, ale nic je k tomu nezavazovalo a kdyby třeba neposlechli, neexistovaly žádné právní ani faktické možnosti, jak je k tomu donutit. Vlastně, neexistovala možnost donutit kohokoliv; jen jediná: zabít ho. Dokud se mohl bránit, mohl vždycky najít možnost, jak se rozkazu vzepřít. V Arminu ani nebylo žádné vězení.

Existovala krajní možnost, vyloučení ze smečky s případnou likvidací. Vnějším znakem bylo ostříhání vlasů. Takového mohli ostatní štvát, až ho dopadli a zabili, ale prakticky se to nestávalo; mnohem zábavnější bylo jej hlídat a sledovat. To se naopak dělalo často.

Představte si zloděje. Je to člověk, kterému smečka dala možnost stát se jejím řádným členem, ale on pro svoje bídné povahové vlastnosti té šance nevyužil, naopak oloupil starou babičku nebo provedl něco podobné, co celou smečku zostudilo před Bohem i lidmi. Pozor: neplést s čestnou krádeží, když někdo překoná nepřátelské zábrany a nástrahy, ukradne cizí smečce nějakou výrazně cennou věc a přinese té svojí; to je bojová hra a získá hrdinovi patřičný obdiv a slávu. Samozřejmě i pomstu pohaněného klanu, který se bude snažit tak dlouho, dokud ho nepotrestá a věc nezíská zpátky, ale... tohle je námět na samostatnou knížku. My mluvíme o nečestném zloději.

Ničema je dopaden, zasedne soud a konstatuje, že se dopustil zločinu z důvodů nízkých a nečestných, pročež je odsouzen k hanbě a zavržení. Potom je propuštěn na svobodu; ale aby nemohl dále škodit, sledují jej ve vhodné vzdálenosti dva až tři bojovníci a dohlížejí na něj. Nejvíc se na to hodí dospívající děti, určitě to je pro ně správná zábava. Nejsou to pořád ti samí, střídají se; zločinec může zkoušet je zahnat, utéci jim, zmlátit je, prostě cokoliv. Může se mu to dokonce i podařit, ale stejně vždycky najdou jeho stopu a už jsou zas na dosah. Zásadně mu neubližují, dokonce ho chrání proti pomstě ostatních lidí, kdyby náhodou. Můžou a nemusejí prozradit, co provedl a co by ještě mohl provést. Můžou mluvit i s ním, pokud chtějí. Ale bavte se s puberťáky, kteří mají jediný zájem: psychicky vás trýznit. Zatím téměř všechny akce tohoto typu skončily sebevraždou dotyčného.

On to totiž nemusí být zrovna zloděj, třeba může být prodavačem zázračného čaje na zhubnutí. Nebo pilulek na zvýšení inteligence. Žádný zákon nezakazuje prodávat takové věci. Soud pouze konstatuje, že tento člověk je podvodník a obchoduje s těmi věcmi z pohnutek nízkých a nečestných. Nikdo mu neublíží, jen ho sledují tři puberťáci a když něco nabízí, doprovázejí jeho pokusy poznámkami typu: „Hele, už předvádí ten svůj šmejd dalšímu pitomci! Vsaď se, že mu na to ten debil skočí! No jasně, je vylízanej!“ Schválně, kolik si takový člověk vydělá? Může je zkusit zahnat, podplatit nebo uprosit; ale každou další skupinu znovu a znovu? A to ještě právě ty jeho pokusy je nejvíc baví!

Co mu nakonec zbývá? Mohl by začít pracovat; ale proto se stal podvodníkem, aby se poctivé práci vyhnul! Když bude chytrý, může začít sloužit přímo v některém řádovém sídle, na očích všem. Zachránil by si život. Může hladovět, žebrat či obveselovat lidi na tržištích svými marnými pokusy něco prodat. Nebo může uvázat jeden konec provazu k větvi, druhý na svůj krk a skočit. Pokud mu nezabrání i v tom; jejich úkolem není ho zabít, naopak udržet ho při životě co nejdéle.

Kdysi dávno byla členkou cowenu zlá čarodějnice Priscilla, původem Američanka, velmi zvláštní dívka. Byla skrz naskrz propadlá černé magii, nenáviděla všechny kolem a snažila se jim škodit. A myslíte, že jí něco udělali? Ani náhodou, brali ji všude s sebou a bavili se jejím běsněním. Byla pro ně příjemným rozptýlením, nic takového neměli.

Oni totiž všeobecně mají jeden problém: neustále se cvičí v boji zbraní, holýma rukama i magií, ale nikdy nemají možnost vyzkoušet to na opravdovém nepříteli. Každý soupeř, i z cizího klanu, je vlastně kamarád; no jistě, něco vám ukradnou, zajmou vaši oblíbenou dívku a soustavně ji znásilňují, posílají vám ponižující vzkazy a výzvy, urážejí vaše bohy... co ještě? Tak je napadnete, vedete s nimi nějakou dobu válku a nakonec ji stejně ukončíte a uspořádáte oslavu smíření. Ale když se vyskytne nepřítel, můžete na něm konečně vyzkoušet, co jste se naučili!

Ale když je nepřítel jen jeden a slabý, je třeba si ho šetřit. Jenom ať na vás zkouší vymyslet podrazy a lumpárny, aspoň poznáte, co vás doposud nenapadlo! Priss vždycky na něco přišla, a kolikrát se jí to i povedlo; až skončila jako velitelka zajateckého tábora, týrala tam nepřátelské vojáky a konečně se srovnala s kamarády.

Stejně jako armádu, nemá Armin ani policii. Existuje funkce starosty obce a jeho pomocníků: šerifa, konstábla a podobně, podle toho, jak se tomu kde říká. Většinou to zvládá starosta sám. Totéž je náčelník kmene. Soudce je člověk, který je do té funkce dosazen ve chvíli, kdy se vyskytne potřeba někoho odsoudit; nemusí být školený právník, ale obvykle bývá nejchytřejší z přítomných. Soudní jednání se koná za přítomnosti všech na veřejném místě, nejlíp na náměstí, v souladu s vůlí lidu. Chce-li někdo vystoupit na obranu pachatele, může; ale placení advokáti v zemi moc nejsou. Navíc takový přímluvce riskuje obvinění, že je spolupachatelem. Přijímají se námitky, že obžalovaný čin nespáchal, ale nikoliv tklivé příběhy, jak ho otec opilec a matka prostitutka týrali v dětství. V případě nejistoty se vyhlašuje ten ochranný dohled, o kterém už byla řeč. Pokud se ani důkladným sledováním během roku nezjistí něco závadného, přestane to sledovatele bavit.

Pokud existuje ještě něco nebezpečnějšího než soudce, šerif či náčelník muž, pak je to žena ve stejné funkci. Ženy se sice rády stavějí do pozice slabších a vyžadujících ochranu, ale ve skutečnosti arminské společnosti vládnou, žádná událost neproběhne bez jejich souhlasu. A jsou mnohem tvrdší a nesmiřitelnější, pokud někdo ubližuje tomu, koho mají rády.

Pak ještě existuje možnost, že se něčeho hanebného dopustí člen smečky. Nevím, zda se to někdy stalo; obávám se, že v tom případě se ho zbaví jeho vlastní rod. Nejspíš mu dá možnost, aby se zabil sám.

Zatímco křesťané považují sebevraždu za další hřích, většina církví Arminu za součást vlastnoručně vykonaného trestu. Mnoho občanů se podrobuje čas od času či pravidelně dobrovolnému trýznění; kromě zvyšování vlastní odolnosti (v rámci výcviku) dochází také k odčinění hříchů, ať o nich dotyčný ví či nikoliv. Dětem se vštěpuje, aby ukázněně vytrpěly i nespravedlivý trest, neboť je součástí trestu za hříchy, o kterých ani nevědí; ty poučky jsou tak komplikované, že je málokdo plně chápe.

Bídný zločinec má co nejvíc trpět v tomto zrození, aby nemusel v příštím. Vše, co se s ním provádí, má tento účel. Pokud opustí svět spácháním harakiri, totiž vlastnoručně se rozpáře zasvěcenou zbraní, dá se očekávat, že své hříchy z tohoto života částečně smazal a příště se narodí už bez karmického postihu. Jeho přátelé na něj naléhají tak dlouho, až to udělá.

Když už jsme v tom, zkusme si povídat o romantických láskách. Existuje základní verze, sepsaná prý samotným Denisem Baarfeltem. Vypráví o dívce, která odpoledne přijde z práce (dělá něco lehčího, co takové dívky zvládnou), vykoupá se, nastrojí a vyrazí do ulic, aby se pobavila. Potká neznámého mladého muže, který se jí zalíbí; také ona se líbí jemu, osloví ji, slovo dá slovo, pusa pusu. Jdou na večírek k nějaké kamarádce, posedí, popijí, popovídají si a nakonec prožijí nádhernou noc lásky. Ráno se dívka oblékne, rozloučí se svým milým a odchází, aby se již nikdy více nespatřili. Krásné a romantické, co?

Krásný nesmysl. Něco takového je v Arminu těžko možné; snad v Kingtownu či Indiopolisu, ale i to obtížně. Především je velmi těžké potkat někoho, koho člověk nezná aspoň od vidění. Taková dívka (zcela volná, kupodivu!) by asi měla značnou konkurenci, mládež celého města by nově příchozího obklopila, vyptávali by se kdo je, odkud, co tu chce a jak a proč a vůbec. Večírek u kamarádky by se točil jen kolem něho, spousta lidí by mu vykládala všechno možné, pletla by páté přes deváté a chudák holka by se k němu ani pořádně nedostala.

Další závada? Tak hezký a přitažlivý mladík, jaký bývá většinou hrdinou té povídačky, by určitě nebyl dlouho bez děvčete. A jeho partnerka by si ho řádně hlídala, nepouštěla ho do cizího města samotného; ne že by se o něj bála, ale sehnat kvalitního partnera je obtížné. Muži často odcházeli do světa a zase se vraceli zpět; někdy za sebou nechávali plačící vdovy. A ten závěr je už vyložená pitomost; že by chlapec a dívka, kteří v sobě našli zalíbení, se jen tak pro nic za nic rozešli a hledali dál? Snad po měsíci nebo spíš po roce; ale po jedné noci určitě ne.

Další krásná story je už trochu rozumnější. Pojednává o mladíkovi, který přichází do cizího města za nějakým účelem, povětšině tajemným. Asi v polovině příběhů za pomstou na nepříteli, který mu zabil otce, matku, bratra, sestru, manželku, milenku či něco podobného. Ten mladý muž přijíždí, nikomu neřekne co a jak; jenom v zahrádce jednoho domku vidí děvče plít jahody, požádá o trochu vody pro koně, ale dívka jej zve dál, dá mu najíst, napít, opatří jeho koně, povídá si s ním... a pozve ho, aby přespal. Hoch se samozřejmě nenechá prosit, laskavá matka navštíví milence i v ložnici a s úsměvem se vyptává, zda je ta těžká práce neunavila a co chtějí k snídani. Mladí se pořádně najedí a pak jde hrdina zastřelit svého nepřítele. V lepších příbězích to střelbou nekončí, dojde na šavle či na nože a krev stříká, dokud hrdina nevyhraje.

Závěr může být dvojí: v prvním případě je hrdina raněn a hrdinka ho léčí, až se sblíží natolik, že i po vyléčení zůstane a ujme se nějaké funkce v městské radě; ve druhém případě zjistí, že jeho neštěstím je vinen ještě nějaký horší darebák, žijící kdesi jinde, tak jede za ním, aby ho ztrestal. Už se nevrátí a dívka jej čeká a oddaně vychovává děcko, které se zrodilo z jejich lásky.

Tento příběh má řadu vad krásy, i když je méně nesmyslný než předchozí. Především zločiny v Arminu neexistují, jak už bylo vysvětleno. Takže zločin se mohl odehrát pouze v daleké cizině; v tom případě by si asi lump vybral raději kterékoliv jiné místo, než Armin. A když už by se to stalo, správná kočka z bojovnické kasty by asi popadla pušku a jela na lumpa s ním.

Takže existuje v Arminu romantická láska? Snad ano, ale trochu jinak. Především, naší skutečné hrdince není sedmnáct ani dvacet, je jí třináct a začíná se chovat divně. Dřív lítala celé dny nahá, hrála si s kluky, sama vypadala víc jako kluk než co jiného, ale najednou se si začíná podezřele prohlížet módní žurnály, má snahu se krášlit, klukům se vyhýbá a zvláště při setkání s některými podezřele rudne. Inu, matka ví svoje a rozhodne, že je nejvyšší čas poslat holku do školy.

Škola pro schopné dívky je jen jedna: Atanor. Matka a otec zavřou dům, nechají ho hlídat nějakému tygrovi či leopardovi, vezmou dceru a jedou do Indiopolisu, na Atanor. Je to současně příležitost k velkým nákupům, neboť jedině v Kingtownu a Indiu (případně Iron-city, ale...) je možnost nakoupit něco užitečného do domácnosti. Atanorský klášter udělá na všechny veliký dojem, zvlášť když jsou tu poprvé či po dlouhé době. Vlídné sestry se ujmou malé budoucí princezny a oznámí, že se mají tak za tři roky stavit.

Od té chvíle je dívenka v jednom kole: provedou s ní prvotní testy a pak ji vykoupou v Ohni; při tom jí shoří vlasy, neboť se rozhodně neumí chránit a pak, i sestry se rády pobaví. Ale nevadí jí to, je na svůj stav WZ hrdá. Potom se učí, pořád a všechno možné. Jedna sestra říká to, druhá ono; kamarádky, zvláště ty o pár měsíců starší nebo déle žijící na Atanoru, se vášnivě hádají o různé magické záležitosti, kterým holčička nerozumí.

Jsou na Atanoru chlapci? Ale jistě, zvláště ten velký černooký s vytetovanými hady na zápěstí, ten je krásný a tak přitažlivý... jenže co se dá dělat, když se o děvčata nezajímá a pokud ano, tak o tu modroočku z vyššího oddělení, která se tak protivně nafukuje... Inu, smůla. Ostatně naše hrdinka je ještě malá a jejich oddělení na tance nesmí, ani na nic podobného. A kluci z jejich oddělení jsou škvrňata, hloupí a protivní... Z těch že mají být budoucí bráhmani?

A tak naše holčička pracuje s ohněm, pomalu si navykne chovat suverénně mezi ostatními, tu a tam některá kamarádka přechází do vyššího oddělení, přicházejí nové vykulené holky odkudsi ze zapadlé vesnice (připal té buchtě hřívu, ať se zas jednou zasmějem!) a najednou musí učit nějakou trestuhodně přihlouplou káču zacházet s Ohněm a ovládat plameny, aby neškodily, nýbrž prospívaly. To už smí pomáhat těm starším v laboratořích a když jde do Ohně, mohla by si ochránit hřívu, ale proč, kdo by poznal, že je čarodějka? A hleďme, už je tu rok; uteklo to jako voda! Už se po ní ohlížejí holky ze staršího oddělení, občas si ji vypůjčí na pomoc, když jedna šla zase výš, pak řeknou instruktorce, ať ji převede, udělá testy a přestěhuje se.

Přizvou ji k organizaci nějaké slavnosti, třeba postavení kusu silnice. Už víš, jak se pracuje s energií? Nejvyšší velitelka se orgií nezúčastňuje, hlídá barvu krystalu, který indikuje vzestup a žákyňky rozesílá, kam je zapotřebí. Naše hrdinka sleduje, jak se kamarádky zmítají v milostné křeči, jak se na jejich křehká těla vrhají vzrušením šílení muži, běsnící zvířeckou vášní... a sama cítí vzrušení. Kdyby na to přišlo...

Kampak ale zmizel její hrdina, ten černooký s těmi hady? Dávno skončil školu, někde zmizel a nikdo nemá tušení, kam se poděl. Ale kdo by myslel na kluky, když je tolik důležitých a zajímavých věcí! A hele, přijela máma, nazdar mami, jsem zdravá a je mi tu krásně, nejsem ani čarodějka ani holka z vesnice, tady v klášteře je to pořád ještě fajn a doma bych se nudila. No jasně že umím pracovat s Ohněm, chceš to vidět?

Zaklínání Ohně je složitá záležitost. Někoho poslouchá ochotně, jiného vůbec. Zatímco předškolní dcerky čarodějek si s Ohněm hrají, aniž by je to někdo záměrně učil, pro dospělé přechod z Panny na ženu často znamená ztrátu této schopnosti. Proč? Teorií je celá knihovna a každá zkušenější holka by vám o tom mohla hodiny vyprávět, kdyby se s vámi chtěla bavit. Shodují se hlavně, že je v tom nějaká finta, kterou neobjevily; ale uvědomte si, WZ jsou uzavřené společenství a vypáčit z nich jasné vyjádření není snadné.

Museli bychom začít uvažovat o aktivní součinnosti božstev. Nemyslíme tím Boha jako Nejvyšší Osobnost, spíš bytosti mezi Bohem a lidmi, kterých je hodně, možná víc než lidí. Čarodějky se na vůli Ochránců odvolávají často, ateisté to berou jako výmluvu. Pokud aktivní účast Ochránců přijmete jako fakt, začnou vztahy přesně zapadat. Včetně možnosti čarodějek je ovlivnit; Hra je oboustranná a božstva mají ráda, když se s nimi hraje.

Ovšem rodiče, kteří jsou věřící málo nebo vůbec, to vidí jinak: jejich hodná dcera, která je kdysi na slovo poslouchala, nyní poslouchá (snad ještě ochotněji) někoho, koho neznají a kdo jim připadá podezřelý. Pokud sami nejsou vychováni v podobném systému, zkrátka jí nevěří. Vymlouvá se nebo je blázen, její vize jsou příznakem šílenství, vliv drog nebo šaškárna, aby ji někdo neotravoval. Jediné co můžu říct: vyberte si.

Je pravda, že naše malá přistupuje k Přeměně zodpovědně. Aby neurazila Ochránce, je zapotřebí použít k tomu partnera, kterého bude ze srdce milovat, ne nějakého, se kterým se náhodně sešla. Ve třinácti by ochotně dala svou lásku komukoliv, kdy by se naskytl a měl o ni zájem. Jenže teď už je jí šestnáct a má rozum. (Aspoň si to myslí.) Rozhlíží se, nikam nespěchá, ani není třeba spěchat. Vždyť ten pravý jednou přijde! Jen aby to byl skutečně ten správný!

Ten pravý se jednoho dne objeví, naše dívenka se s ním sblíží a jedné noci se s ním vyjde projít po měsícem zalitých loukách pod Atanorem, nebo se projedou po moři, nebo rajtují na neosedlaných koních s větrem ve vlasech; a pak se někde za křovím schoulí do klubíčka. Krásná noc uplyne velmi rychle a ti dva se vrací, holky na ně koukají spiklenecky, trousí vtipy, smějí se. Ale oni dva jsou šťastní, dlouho čekali a dočkali se, a teď mají, co chtěli. Ano, vyzkoušet co na to Oheň. Ale On neposlouchá; nebyla jsem ta správná, nebyl jsi ten pravý, můj milý. Ale ten můj pravý jsi a já tě mám ráda a chci tě a budu tvá věčně, protože jsi ten, kterého jsem si zvolila, sama a v noci zázraků...

Žijí spolu – měsíc, rok, deset let nebo věčně. Dívka hledá, jak by proměnila svět, i chlapec hledá. Nemá ještě hotovou školu, ale to nevadí, může zůstat na Atanoru jako laborantka nebo tanečnice, prostě něco užitečného dělat. Počká až si vybudují nějaké postavení, potom půjdou do světa a dají se do práce, aby žili a byli šťastní.

Nebo taky ne; třeba se rozejdou a naše dívenka tu stojí s prázdnýma rukama. Může se vrátit domů, může se taky zamilovat do někoho jiného, to záleží na tom, jak horká je její krev a jak silná touha mít někoho ráda. Většinou se rozhodne zamilovat do jiného. Někdy je lepší než ten předchozí, dívka je šťastná a stane se počestnou manželkou. Jindy je o stupínek horší a dívka trochu lehkomyslná; pak si najde ještě horšího, a potom už to tak nebere, pozvolna zapadne do vojenské šlechty, nebo začne pracovat jako komerční čarodějka. Taky porodí první dítě, chodí s ním po městě a všichni ji obdivují. Ovšem jedno dítě, co to je, může se bavit dál, to malé přece klidně spinká a maminka se kamarádí s dalším veselým chlapcem.

Teď o její kamarádce, která zůstala doma ve své vesnici, protože rodiče nesouhlasili s výchovou na Atanoru. Ta chodí po vesnici, prohlíží si kluky, kteří zůstali doma, a váhá. Nelíbí se jí nikdo, každý má nějakou chybu. Koukají po sobě rok a nic, až přijde nějaká oslava, holka se trochu napije a řekne si proč ne, však tam musíme všichni. Potom se buď vdá a je štěstím bez sebe, nebo jí to nevyjde a po čase se s dotyčným rozejde. A pak si najde druhého... jako výše. Ale moc to nestřídá, kluků na vesnici je málo a skoro všichni zadaní. Teprve tehdy může přijít ta chvíle, kdy potká na hlavní třídě neznámého cizince (zdaleka, kluky zblízka přece zná od vidění) a může nastat ten romantický příběh lásky.

Co je tedy vlastně lepší? Upřímně řečeno, nevím; hodně záleží na tom, co člověk vlastně chce. Nejlepší to mají ti, kdo přesně vědí, čeho v životě chtějí dosáhnout, a čeho rozhodně nechtějí. Jako Baarfeltovské princezny, které věděly v podstatě od narození, že budou čarodějkami; ale potřebovaly nějaký podřízený personál, a kde ho brát jinde, než ze šúdrů? Vlastně proto existoval Atanor; princezny by se vešly do mnohem menšího baráku.

Lera procházel rychlými kroky davem, který mu uctivě ustupoval z cesty, přestože v přístavu byla hlava na hlavě; za ním šli jeho kamarádi. Patřil na tribunu a musel to stihnout co nejrychleji, neboť ostatní už tam byli. To pódium zbudovala z volné ruky Veronika da Villablanca, sestra Valérie, více méně jako vtipný žertík; také tam seděla po boku svého chotě a zářila spoustou klenotů. Tribuna levitovala volně v prostoru, dokonce i vstupovalo se na ni pomocí energetického proudu; Leru to trochu zaráželo, ale kluci se jen pochechtávali a vymýšleli, jak po obřadu sklouznou dolů do moře.

Císař Charry byl v bílé důstojnické uniformě, na hlavě měl turbanový šátek s cípy svěšenými na levé rameno. Měl-li pokrývku hlavy, nemusel nosit korunu, což bylo pro něj výhodnější, neboť byla těžká. Na rozdíl od svých důstojníků neměl levou stranu prsou vydekorovánu medailemi a záslužnými kříži; císař vyznamenání nesbírá, nýbrž uděluje. Kromě jednoho: osmihrotého kříže s rudými kameny komthura, znakem příslušnosti k řádu.

Diana přišla vystrojená jako holka z vojenské šlechty, což vyvolalo mocné ovace u veškeré mládeže. No ano, měla látkovou sukni do půlky stehen, ale pošitou kovovými plíšky a cvočky, že se pod nimi látka téměř ztrácela. Taky měla blůzku, ovšem téměř průhlednou a na ňadrech pošitou fantastickými květy; tu průhlednost si mohla při své postavě dovolit. Rozpustila si dlouhé zlaté vlasy po ramenou a ze šperků si vzala pouze soustavu náušnic, řetízek do nosu, egyptský náhrdelník a na zápěstí těžké obranné náramky; z vlasů nad čelem vysunoval hlavu královský had a občas zasyčel nebo se zavlnil; čí to byl dárek, už se ani nevědělo. A samozřejmě nosila zasvěcenou katanu; celý národ věděl, že císařovna je vynikající šermířka.

Přestože od guvernérského paláce do přístavu to bylo necelé půl míle, byli zjednáni silní nosiči, po šesti pro každého z císařského páru. Nosítka byla otevřená a bohatě zlacená na vyřezávaných ozdobách; císař i císařovna zaujali sošné vládcovské pózy a velebně kynuli davům, když je svalnatí černí nosiči pronášeli špalírem jásajících lidí.

Leru v žádných nosítkách nepřinesli, a byl tomu docela rád. Obdivoval otce i matku, jak precizně dokážou sehrát jakoukoliv roli ve velikém představení, které tak úžasně těší prostý lid. Charry dokázal sedět nehnutě na zlatém trůnu, s koleny u sebe, bosé nohy opřeny o kožich leoparda Tannarrwaghirra, pravou ruku o hlavu tygra Aflargea, levou o hlavu jaguára Ao Harrapa. Až nyní mu vložili na hlavu těžkou korunu, na kolenou měl položeny vládcovské odznaky. Seděl a zíral nepohnutě před sebe, mlčel a naslouchal, co mu povídají. Když bylo třeba, aby se na něco podíval, otočil tím směrem pomalu a vznešeně hlavu, prohlédl si to, řekl co měl a opět natočil hlavu do obvyklé pózy. Lera to zkoušel taky, ale za pět minut dostal křeč do zátylku, pak ho začaly svědit nohy, celé tělo všelijak poškubávat a trápit ho, takže nevydržel a rozhodl se to vzdát.

Obě lodi, které se měly zúčastnit expedice, byly připraveny a hemžili se na nich námořníci v bílých tričkách a šortkách, s rudými templářskými kříži na srdci. Pouze důstojníci a významnější členové expedice byli ještě na břehu, stáli před tribunou a v jejich čele sám Denis Baarfelt.

Zazněly fanfáry vojenských trubačů; lid provolal ještě jednou slávu císařské rodině a potom utichl. Denis udělal tři kroky kupředu, poklekl na levé koleno, vytasil meč a vztáhl jej v obou rukou naplocho k císaři.

„Můj pane a Vládče!“ pronesl zvučným hlasem, „Prosím tě, abys mi laskavě dovolil opustit vlast a odejít do cizích zemí hledat Kamennou korunu, k ozdobě tvého trůnu i slávě celého Arminu. Dovol to mně i těmto statečným mužům a ženám, kteří se rozhodli svěřit svá těla i duše rozmarnému oceánu a vydat se hledat v něm čest a slávu...“

Charry vztáhl ruku nad dav, který se po Denisových slovech opět rozšuměl, ale teď rychle ztichl: „Svoluji ke tvojí výpravě a přeji ti, abys šťastně prožil všechny dny a splnil vše, co sis předsevzal. Kdyby mne netížila povinnost Vládce, vydal bych se s tebou sám na moře; takto tě mohu provázet jen ve svých vzpomínkách. Děkuji ti za tvoji věrnost a oddanost, komthure Denisi Baarfelte – nechť tě Bůh chrání!“

Vládce učinil nad klečícím Denisem pravicí kříž, poté stejným křížem požehnal obě lodi i jejich posádky a také dav, který stál okolo. Denis vstal, zasunul meč za opasek a pokynul, aby byl přinesen koš bílého prádla. Jeho společníci přistupovali jeden po druhém, odkládali všechny šaty, pokud ještě nějaké měli, a brali si z koše krátké šortky a trička, uniformy běžné pro členy námořních sil. Dav je vyprovázel pokřikem a přáním zdaru.

Denis se ještě zdržel se svým otcem; kardinál Baarfelt, velmistr Templářů a kancléř státu byl jako obvykle oděn pouze do prosté bílé tuniky římského střihu, přepásané rudou šerpou. Nyní si holil tváře, což mu dodávalo zdání vznešeného a hrdého osamocení; vlasy mu silně zřídly a zbělely, takže si je přistřihoval hodně nakrátko a na temeni nosil bílou čepičku jako římský papež. Jediným jeho šperkem byl velmistrovský kříž s diamanty na prsou. A odjakživa chodil bos jako kajícník; bylo ostatně zvykem všech komthurů dávat najevo pokoru a asketickou přísnost.

Abatyše Valérie, která jej doprovázela, byla oděna do splývavé bílé řízy, trochu připomínající sárí; pravý prs měla zlehka odhalen, dole byl oděv tak krátký, aby bylo vidět krásně modelované štíhlé nohy. I ona chodila bosa. Odhalený prs byl určitým náznakem; slušnost velela, aby svobodné dívky měly volné oba prsy, vdané jen jeden či žádný. Valérie vdaná nikdy nebyla ani trochu, nicméně se strojila jako počestná žena. Většina přítomných dívek se dala započítat mezi Denisovy manželky, ale chodily většinou nahé.

Taky tu byl Christian Baarfelt. Syn Valérie a knížete Baarfelta, oblíbený Denisův bratr; ač Denis komunikoval také s Richardem, se kterým Chris vedl úporné soupeření. Bratři se spolu loučili déle než je zvykem, opřeli se čelem a dohadovali mentálně. Denis mu nejspíš předával poslední pokyny; jeho odchodem se Chris stával nejvyšším čarodějem říše. Jinak by samozřejmě jel s expedicí, stejně trpce litoval.

A potom již (opět za jásotu davů) nastupovali všichni na lodě. Slavnostně se vytahovaly kotvy, dokonce i nějaké plachty, ačkoliv z přístavu měly obě lodi vyvléct vlečné čluny. Z lodi k davu na mole i naopak vzlétly tisíce barevných papírových stužek; lidé je chytali a svírali v rukou, dokud se nepřetrhnou. Lera usoudil, že chce taky; jediným impulsem zrušil všechnu svoji parádu, sklouzl z tribuny a vtlačil se do davu; když se mu podařilo chytit jednu stužku, svíral ji tak křečovitě, že se mu málem podařilo ji přetrhnout dřív, než se loď vůbec rozjela.

Ale už se rozjížděla; velmi pomalu a opatrně, s pomocí benzínových motorů, používaných při manévrování. Stužky se napjaly a pak trhaly jedna po druhé; lidé křičeli a mávali, házeli další stužky, ale ty už zhusta padaly jen do moře. Kdo uměli, začali vytvářet různé světelné efekty.

První se do vody vrhli kluci z přístavu; napadlo je skočit do moře a plavat za lodí, dokud to jen půjde, aby symbolicky aspoň kousek vyprovodili své přátele. Lera na chvíli zaváhal, ale Baarfeltové šli okamžitě.

Lera se ohlédl na rodiče; a císař mu ukázal na prstech: „Na co čekáš?“

Lerovi zazářily oči, rozběhl se a už byl ve vodě. Nedokázal změnit tělo na delfína jako někteří zkušenější, ale plavec byl dobrý; když ho to přestalo bavit, vylezl na velké balvany poblíž přístavu a přihlížel, co vyvádějí starší kluci a holky z vojenské šlechty.

Císař a císařovna setrvali ukázněně na místech, dokud lodi neminuly úzké hrdlo zátoky, chráněné mohutnou pevností Alexandrettou, a nevypluly na širé moře. To už se dav rozcházel, převážně do osvěžoven, barů a náleven; možná by bylo stylové, kdyby se Charry a Diana nechali opět odnést v nosítkách, ale nebylo to třeba, takže šli pěšky jako ostatní. Vzápětí Veronika zrušila celou přepychovou tribunu – a zároveň svůj nádherný vzhled.

Přední čarodějky, když už se tak zrovna sešly, přijaly pozvání Valérie do jejího kláštera. Diana samozřejmě taky. Pokud se domníváte, že projednávaly nějaké vznešené záležitosti, je to hodně přehnané; většinu času pomlouvaly nepřítomné a klábosily o běžných věcech jako kterékoliv jiné spolužačky, když se sejdou na večírku po letech.

Až na jeden velmi krátký rozhovor Valérie s Dianou.

„Pamatuješ na Zrcadlovou síň a na moje dvojnice z jiných světů? Tak od té doby jich několik ubylo – a já nevím proč. Znenadání zmizely...“

Diana to hbitě promyslela. „A jejich světy?“

„Nevím, zda ještě existují. Zmizelo spojení. Když je volám, nic se neozývá. Vůbec žádná reakce, volání do prázdna.“

Diana zvážněla. Přemýšlela, zda se otázat, co z toho vyvozuje. I když to věděla sama a připadalo jí netaktní...

„Ano.“ řekla Valérie.

„Bylo rozumné, aby za těchto okolností... Denis někam odplul?“

„Ano!“ řekla Valérie pevně, „Dobře poslouchej, sestro: oni na nás můžou zaútočit. Můžou mě zabít – ale už mě nedonutí ustoupit! Tentokrát ne!“

„Ještě jsme neustoupili a...“

„Ale ano, mnohokrát. Vyhnula jsem se různým střetnutím, když jsem si nebyla jistá, jestli do toho jít nebo ne. Jestli chránit život svých sester; i tvoji říši a tak. Byly některé útoky...“

„Morrigan?“

„I jiné, o mnohých ani nevíš. V sousedních ramenech. Tak nějak...“

„No dobře, ty zajišťuješ rovnováhu celého vesmíru. Já jen Arminu...“

„Jistě, to vím. Provádím předběžná opatření. Tohle je taky jedno; Denis má s sebou několik schopných děvčat, která můžou založit... i nová centra. Řešíme to...“

„Ty holky, co zmizely, to nevyřešily.“

Valérie hrdě napřímila hlavu a ušklíbla se.

„Jsem bojovník, Diano, jako ty! Kdyby to nevyšlo, sejdeme se ve Walhalle?“

„To bysme měly moc jednoduché. Ještě se párkrát sejdeme!“

Rozesmály se a začaly se objímat. Ostatní se k nim nadšeně přidaly...

Errata:

30.05.2021 11:39