Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Loď Virgo byl obchodní parníček anglicko-americké společnosti, sídlící v Honolulu na Havajských ostrovech; hrdé jméno Panna ještě neznamenalo, že to byla skvělá loď, naopak byla to nepořádně poslátaná kupa plechu, která se nepotopila snad jen díky prozřetelnosti Boží. Námořníci byli nejrůznějších ras a národností, sehnaní dohromady železnou nutností uživit se a tu a tam taky tím, že se jich nikdo neptal, jak se jmenují a co dělali doposud, než na loď přišli. Občas se některý v opilosti utopil, občas některého zapíchli při rvačce, ale vždycky jakž takž našli nějakého dost hloupého nebo dost ničemného, aby se k posádce dal.

Asi dva měsíce po odjezdu Denisovy expedice se konečně dobrotivému Bohu zhnusilo shlížet na loď Virgo i její posádku laskavým okem a seslal na ně bouři, krupobití, silné vlnobití a podobné dary nebes, jež posílá občas na všechny námořníky. Ti lotři pluli právě na Ceylon a když to začalo, domnívali se, že nastal konec světa a počali honem vzpomínat na všechny svoje hříchy. Než však ve výčtu hříchů došli do poloviny, moře se uklidnilo a ti muži usoudili, že už je vše v pořádku a že mohou svoje hříchy zas klidně zapomenout.

Ale zdání klame; při důkladné prohlídce lodi zjistili, že rozeschlá Virgo se někde pod čarou ponoru rozevřela a značně nabírá vodu. Provedli měření polohy a zjistili, že bez nejmenších pochyb se nestihnou dostat k nejbližší pevnině dřív, než se loď zcela potopí. K tomu je postihla další rána, totiž kapitán se během bouře opil natolik, že si v záchvatu deliria tremens přeřezal žíly a vykrvácel. První důstojník se tedy jmenoval kapitánem a jal se velet. Navíc ještě zabloudili do zatraceně husté mlhy, ve které neviděli na špičku nosu; hlídka od kompasu hlásila, že se směr plavby překvapivě a bez jakéhokoliv rozumného důvodu mění, ale první důstojník, nyní kapitán, řekl že je to jedno a ať se na to kormidelník vykašle; což se stalo.

Když se mlha rozplynula, novopečený kapitán zajásal. Nařídil pokračovat původním kursem a po půlhodině plavby oznámil námořník na přídi, že se na pravoboku objevila země. To ovšem kapitána nepřekvapilo, neboť nebyl dosti zkušeným námořníkem, aby věděl, že v těch místech se nenachází žádná pevnina ani ostrov. Klidně zamířil k té zemi a plul podél pobřeží. Loď nabírala vodu čím dál víc a dala se už dost těžko ovládat. Pobřeží bylo pusté, zarostlé zelenou džunglí a zcela bez známek jakéhokoliv osídlení.

Po několika hodinách najela Virgo na písečnou kosu, která vybíhala z pobřeží, a beznadějně uvázla. Dalo se to čekat, neboť ponor byl díky vyššímu stavu vody v trupu větší než obvykle, krom toho kapitán nebyl zvyklý složitě manévrovat. Nyní dal tedy spustit člun a poslal šest chlapů s poddůstojníkem na břeh, aby se poohlédli po kraji a po něčem k snědku.

Muži splnili svůj úkol tak, že dorazili ke břehu, vylezli ze člunu, strčili nos do džungle a polekali se, neboť jim nepřipomínala zámecký park ani hospodu. Objevili však o kus dál jakýsi potok, nabrali vodu a vařili grog; v potoce nalezli taky nějaké ryby, chytili si je a chtěli upéci.

Bocman měl nepříjemný pocit, že je někdo neustále pozoruje; občas se ohlížel, ale nikoho neviděl, tak usoudil, že je to od nervů a spláchl to rumem. Když však stísněný pocit pokračoval, rozhlížel se znovu; a náhle strnul, neboť z křovisek vystoupil člověk.

Byl to kluk a mohlo mu být tak čtrnáct roků; hubený, šlachovitý, s vystouplými žebry. Byl zcela nahý, ale celé jeho tělo bylo pokryto barevným tetováním a navíc ještě překryto pestrým pomalováním nejrůznějšími barvičkami; v dlouhých černých vlasech měl zasunuto barevné papouščí peří. Na krku měl nůž v kožené pochvě, zavěšené na řemeni.

Bocman si odplivl leknutím, kluk se mu ani trochu nelíbil. Upozornil na něj ostatní, ale kluk nezmizel, stál tu a opíral se o nějaký klacek; teprve po chvíli si všimli, že klacek má kovovou špici a je tedy oštěpem. Když už všichni zvedli hlavu a kluka si prohlíželi, pohnul se i on a klidnými kroky přišel k ohni, pozdvihl ruku na pozdrav a posadil se na zkřížené nohy. Neříkal nic, jen se přihlouple usmíval.

„Jak se zdá, místní domorodec,“ řekl bocman, „Opatrně, chlapci, ať ho nevyplašíte. Bude asi úplně divoký...“

„Nezdá se, že by měl strach,“ řekl lodník Hank, „Chová se, jako by mu to všecko tady patřilo.“

„Zřejmě ještě nikdy neviděl bělochy,“ vysvětlil bocman, „Zkusíme se s ním domluvit, co říkáte?“ Sklonil se k chlapci a řekl, pomáhaje si rukama: „Ty být – zde doma?“

Chlapec se jaksi pobaveně usmál. Odpověděl dlouhou nesrozumitelnou větou, připomínající vrčení divokého zvířete.

„Úplný idiot,“ řekl lodník Ernesto, „Divoké zvíře...“

„Lidi – bílé tváře – ty vidět? Žít tady někde?“ zkoušel to bocman, ale kluk mu opět odpovídal jen ve své řeči.

„Ty – jeden? Sám? Nikdo víc?“ ukazoval na prstech.

Chlapec ukázal do džungle; pak přiložil dlaň k ústům a zavyl jako vlk. Po chvíli se objevili další tři, rovněž nazí, také tak vystrojení, jenže ještě o něco menší. Vyměnili si s tím jejich několik krátkých vět a potom rovněž usedli k ohni.

„Jsou to divoši,“ bručel Roberto, „Podívejte, chodí nazí jako dobytek, vůbec se nestydí. A to hrozný pomalování...“

„Třeba nikdy v životě neviděli šaty,“ řekl Hank, „Nediv se jim, nejsou civilizovaní. Jsou to nějaké opice...“

Jeden z menších kluků zvědavě pozoroval, jak se Ernesto moří s kucháním ryby; když už nemohl jeho nešikovnost vydržet, vzal mu rybu z ruky, vytáhl svůj ostrý nůž a hbitě ji rozporcoval, napíchal kousky na klacky a zapíchl do země tak, aby se dobře opékala nad ohněm. Pak učinil totéž i s ostatními rybami; kdyby to byli nechali Ernestovi, oběda se nedočkali.

„Co jsem povídal!“ řekl Roberto, „Jsou to divoši, vidíte! Civilizovaný člověk neumí takhle upravovat maso...“

Vtom Hank spatřil dalšího člověka, který vystoupil z houštiny; ale když se přiblížil víc, otevřeli huby úžasem, neboť to byla dívka. Mohlo jí být tak asi čtrnáct let, byla zcela nahá a rovněž měla celé tělo od krku dolů pokryto tetováním; hlavu však měla hladce vyholenou a rovněž pestře tetovanou, takže vypadala, jako že má nasazenu těsnou čapku. Chlapy však ještě víc zaujalo něco jiného: náhrdelník, náušnice, čelenka s těžkými přívěsky, prsteny a náramky, vše z nádherně tepaného zlata, zdobeného drahokamy.

„To je zlato!“ vydechl Hank, „Pro smilování boží; tolik zlata, to snad ani není možný! A na takový žábě...“

„Vůbec nechápou, jakou to má cenu!“ přidal se Ernesto, „V týhle zemi musí být zlata víc než písku!“

Bocman vytáhl z kapsy zrcátko; bylo trochu prasklé, ale dalo se v něm ještě něco vidět. Očistil je o kalhoty, aby se patřičně lesklo, pak je strčil dívce před oči; usmála se téměř potměšile a dala najevo mírný údiv.

„Hele! Já tobě – zrcátko, ty mně – tenhle velký náramek. Dobrej kšeft, ne?“

Dívka zřejmě nechápala, o čem mluví, zakroutila jen hlavičkou, ještě jednou se podívala do zrcátka a vrátila mu je. Bocmana to nepotěšilo, prohledával kapsy a hledal, co by jí tak dal; Ernesto se přidal a nabízel krabičku sirek, škrtal jimi, aby divoši viděli, jak zápalky chytají, ale ti se tomu jen zdvořile usmívali a neměli zvláštní zájem.

„Jsou úplně pitomí,“ rozčiloval se Hank, „Mají zlata, že by si mohli koupit celý palác, přitom chodí nazí a nechají to takové ošklivé holce! Fuj, to je země...“

„Co kdybysme třeba...“ Ernesto si přejel rukou po pouzdru s revolverem, „Oni neznají střelný zbraně. Že bysme je...“

„Neblázni, pitomče!“ vyštěkl bocman, „Nevíš, kolik jich tady kolem ještě je! Vystřelíš a máš na krku jejich kmen a kdoví kolik dalších. Třeba mají otrávený šípy...“

„Já přece neříkal zastřelit! Ale trochu pohrozit...“

„Pohrozit! Kdoví co jsou zač, třeba nějaký lidojedi; vypadají na to! Radši měj rozum, třeba to dostanem po dobrým! Ta malá jistě není tak zlá, jak vypadá...“

Ernesto přišel blíž k dívce a sáhl na její náhrdelník; že se přitom dotkl i jejích ňader, té malé zjevně nevadilo, ale na svoji ozdobu si moc sahat nedala, hbitě uhnula. Ernesto se taky nechtěl jen tak vzdát; k jeho úžasu mu dívka nastavila nohu a nějakým zvláštním hmatem jemné ručky jím praštila o zem, jen to bouchlo. Vyjekl a počal sprostě italsky nadávat.

Nejmenší kluk vyprskl smíchy; a smál se, i když Ernesto klel, nadával a sakroval ze všech sil, každá nová nadávka znamenala další výbuch smíchu. Nejstarší cosi zasyčel, ale to už si zvláštnosti situace povšiml bocman:

„Zatraceně, Ernesto, to malý škvrně ti nejspíš rozumí!“

Ernesto popadl malého kluka za ruku. Ten se sice bránil, ale Ernesto měl už zkušenosti s holkou a nenechal ho utéci, naopak si ho pořádně prohlédl.

„Ať mi pomáhá Santa Madonna! Podívejte, tadyhle na obou ramenou má kluk vytetovanej kříž, takovej divnej, se špicema jako mají rytíři! Nikdo ať mi neříká, že tohle jsou divoký pohani!“

„Třeba se setkali s nějakým misionářem a on je pokřtil,“ navrhl Hank, „Od něho se kluk mohl naučit pár slov italsky!“

„Nežvaň blbosti a radši se zeptej, kde ten misionář žije!“ naléhal bocman.

Ernesto si kluka přidržel: „Bílý muž – žije – kde? Je tu vesnice?“

Kluk chvíli nerozhodně koukal po ostatních – pak pokýval hlavou.

„Kde je? Zavedeš nás tam?“

„Ano.“ řekl a ukázal rukou kamsi do džungle.

„Tak fajn, jdeme!“

Šli; kluci ovšem občas mizeli a objevovali se, muži se jich pořád jaksi nemohli dopočítat. Cesta byla strašlivá, museli přeskakovat kameny a kmeny stromů, občas lézt po čtyřech, neboť jinak se zaplétali do visících lián. Klukům bylo hej, byli nazí a nijak jim nevadilo přejít jakousi rozbahněnou vodu po prsa; chlapi se brodili s proklínáním, navíc se jeden srazil s jedním klukem a vykoupal i pušku, kterou nesl nad hlavou.

Náhle se džungle otevřela a před nimi byla rozsáhlá, řádně vzdělávaná pole. Za polnostmi pak vesnička z dřevěných domků, docela výstavných, krytých rákosovými střechami; ve středu vesnice byl postaven z kamene kostelíček téměř barokního slohu.

Vesničané už o příchozích zřejmě věděli, neboť stáli v blízkosti svých chaloupek a okouněli; byli nade vší pochybnost bílé rasy, ačkoliv hodně opálení. A velmi málo oblečení. Kupodivu děti bílých vidět nebyly, ani dospělí divoši. Námořníky to mátlo.

Velitel kluků došel k jednomu z domků blízko kostela a oslovil poněkud obtloustlého, důstojně vypadajícího muže. Dobrou angličtinou:

„Tak tohle jsou ti námořníci, tati. Tady je můj otec, starosta obce.“

Bocman koukal na ty dva jako péro z gauče. „Co... což? Ty umíš anglicky?“

„Samozřejmě,“ usmál se muž, „Proč by neměl umět?“

„Já... ale my jsme mysleli... co potom znamená to divošské přestrojení?“

„Proč ne? Vy jste si nehráli na Indiány, když jste byli malí kluci?“

„Tomuhle říkáte hrát si na Indiány? Se vším tím pomalováním a tetováním? Vždyť by člověk nevěřil, že jsou to běloši! A to děvče s tou hlavou... těmi šperky...“

Dívka byla nablízku, protáhla se mezi nimi a vystoupila vedle chlapce. „To je Wilma, moje dcera,“ starosta ji zlehka pleskl po hlavě, „Uznávám, že se vyparádila trochu moc nezvykle, ale za pár dní se vrací do školy...“

„A to zlato?“ vyjekl Ernesto.

„Zlato?“ starosta se trochu zarazil a prohlédl si Wilmu, „To přece není zlato; tepaná bronz vylepšená o zlatý nátěr. To jste nepoznali sami?“

„No... aha,“ oddychl si bocman, „Ale musím přiznat, že nás ty vaše děti dost překvapily; už jsme si mysleli, že jsme přistáli v nějaké divoké zemi. Naštěstí tady u vás jistě najdeme nějakou pomoc...“

„V jakém smyslu?“

Bocman krátce vysvětlil, v jaké situaci je loď Virgo a její posádka.

Starosta naslouchal, pak řekl: „Takže krátce: potřebujete vyzvednout vaši loď z mělčiny a odtáhnout do doku, kde ji opraví. To nebude tak těžké, ale bohužel tady nemáme nic, čím by se dala táhnout. Opravit vám ji můžeme, dok tady máme; vlastníme dvě rybářské lodi, ty jsou přibližně stejně velké jako ta vaše. Přivolám nějakou větší loď, která vám jistě pomůže...“

„Už jsem to ohlásila.“ řekla Wilma.

Bocman zíral; neviděl, že by projevila nějakou aktivitu.

„Prosím vás, abyste zatím přijali naše pohostinství!“ nabízel starosta, ale bocman odmítl:

„Musíme se co nejrychleji vrátit na loď, oznámit našim přátelům, jak jsme uspěli. Mohli by o nás mít starost...“

„Dva z vás můžeme zavézt felúkou. Kluci mají rybářský člun...“

„Dobře, pojedu já a Ernesto. Ale... snad by s námi měl jet někdo dospělý. Ti chlapci mají zvláštní smysl pro humor, a nejsem si zcela jist, zda mají dost rozumu, aby něco...“

„Hm. Těžko to můžu někomu poručit... jeď s nimi, Wilmo!“

Dívka Wilma zaběhla do domu, zůstala tam sotva na otočku, ale stihla zatím odložit všechny svoje šperky a obléknout si bílé tričko a hnědé šortky. Otec to mlčky schválil, kluci na ni pokřikovali cosi posměšného, ale nedala najevo, že by si toho všímala. Vyrazila k přístavu a oni chtěj nechtěl museli za ní, aby jim neutekla.

„Šéfe,“ řekl Ernesto, když byli mimo doslech, „Nevěřím tomu, co říkal ten chlap; znám zlato, už jsem ho viděl dost a dost, a měl jsem v ruce ten její náhrdelník. Povídáním o tepaným bronzu ať plete blbce, ne mě! Je to zlato a ona to dala pryč schválně, abysme to nepoznali!“

„Jsou to divný lidi,“ souhlasil bocman, „Všiml sis toho chlapa? Pod košilí měl stejný tetování jako ti kluci; i druzí lidi, dokonce i ženský měly tetovaný ruce a nohy. Já bych řek, že si na civilizovaný jenom hrajou...“

Ale to už je doběhli kluci, tentokrát beze všech ozdob, hlavně papouščího peří; ukázali jim to plavidlo a námořníci poněkud ztratili odvahu se s tím pustit na moře. Byl to katamaran, úzký člun vyřezaný z jednoho kusu kmene a spojený s plovákem, který zajišťoval stabilitu. Pohon zajišťovala trojhranná plachta, natočená širokou stranou nahoru, což sice vyhovuje Polynésanům, ale ne evropským námořníkům. Kromě toho kotvil katamaran kus od břehu a bylo nutno se k němu brodit vodou; dětem to nevadilo, přeplavaly a radostně se smály.

Oba muži nakonec neměli na vybranou, přebrodili, nasedli na vratké plavidlo a poručili duši Bohu. Wilma a tři kluci vlezli za nimi, vytáhli kotvičku, vztyčili lehký stožár a natáhli plachtu; katamaran se rozjel po vlnách, dost rychle, nicméně nepříliš bezpečně. Muži byli zvyklí mít pod nohama pevnou palubu lodi nebo aspoň člunu; tahle poskakující věc jim nebyla vůbec sympatická. Zato děti se pošťuchovaly, občas některé seskočilo nebo bylo shozeno do vody, plavalo přidržujíc se okraje nebo plováku, a zas hbitě vylezlo na člun.

Bocman je sledoval a měl z nich čím dál znepokojivější pocit. Zarážely ho některé drobné, leč nepochopitelné detaily. V první řadě oblečení Wilmy; to tričko a šortky těsně přiléhaly k tělu, vypadaly spíš jako namalované na kůži. V pohodě v tom plavala, ale sotva vylezla, voda z ní stekla a hadříky uschly (?); občas ji postříkala nějaká vlna, ale nevnímala to. Bocman měl pocit, že není zvyklá chodit oblečená a dělá to jen kvůli nim.

A potom... kdyby byl na místě těch dětí, snažil by se zkoumat pozoruhodné cizince, kteří se tu tak nenadále objevili. Děti neměly sebemenší zájem, nepoložily jedinou otázku a když hovořili sami námořníci, naslouchaly, ale nereagovaly. Teď si v pohodě hrály, ale... nemluvily ani spolu! Vyrážely sice jakési skřeky, mohly to být i krátké věty, ale všechny zřejmě věděly, co mají dělat a i při hře to respektovaly. Nebo jim Wilma nějak dává rozkazy? Rozhodně ne slovy...

Jak vůbec se dospělí dozvěděli o jejich přítomnosti? První slova, která pronesl starostův syn, dávala tušit, že už dávno dostali nějakou zprávu; bocman se pak pokoušel situaci vysvětlit, ale starostu to příliš nezajímalo, měl dostatek informací a dokonce už rozhodl, co dělat. Prohlásil, že už poslali zprávu nadřízeným, ale jak? Poslal svoje děti zcela suverénně s cizími lidmi; vůbec se o ně nebál? Co kdyby se třeba pokusili tu holku...

Ta holka seděla na zádi, jednou rukou ovládala kormidlo, nohy měla svěšené do vody. Jak se člun houpal na vlnách, lítala nahoru a dolů jako na houpačce. Bocman se rozhodl s ní pohovořit.

„Wilmo,“ oslovil ji, když se mu zdálo, že spadne při prudkém zhoupnutí na vrcholu vlny, „Nejsou tady žraloci?“

Dívka natáhla krk a rozhlédla se kolem. „Ne.“ odpověděla klidně.

„To říkáš proto, žes žádného neviděla? A co kdyby se nějaký objevil?“

Wilma sáhla na bok katamaranu a uvolnila odtamtud harpunu s trojhranným hrotem. „Máme tohle. Kluci by se postarali; potřebovali bysme žraločí kůži. Kdyby nám chtěl darovat svůj život...“

„Probůh – vždyť žralok by tuhle loďku převrátil v tu ránu!“

„To by musel ulomit plovák. Ale kluci by po něm hned šli; žralok není tak blbej, utek by, jen co by je zvětřil...“

„Tím chceš říct, že je lovíte? K čemu – vždyť nejsou k jídlu!“

„Proč ne? Kočky by se po jejich mase utloukly!“

„Kočky?“

„Leopardi přece. A tygři. Tys nikdy nedal leopardovi rybu?“

Bocman zmlkl. Měl pocit, že si s touhle holčičkou nikdy neporozumí. Vůbec si neuvědomovala jakékoliv nebezpečí svého světa. Všechny ty děti byly tak bezstarostné, jako by si hrály na školním hřišti.

Jeden z kluků ukázal k obzoru, spatřil loď. Během chvilky k ní dorazili; kapitán i zbytek posádky udiveně zírali na štíhlé zlatohnědé děti, které vyšplhaly na palubu nejdřív a prohlíželi si loď jako obrovskou legraci.

„Takovou loď jste ještě neviděly, co?“ oslovil je vlídně kapitán.

„To je pravda,“ uráčil se říct jeden kluk, „Takovou teda ne!“

Teď se natáhli do stínu a odpočívali; bocman podal hlášení a pak došel k Wilmě, která usedla na přídní čnělku a houpala se s nohama nad vodou:

„Co teď budeme dělat?“

„Musíme počkat na vlečnou loď.“

„A kdy připluje?“

„Nevím, jak je daleko. Už je na cestě.“

Opět nevysvětlila, jak to ví. Seděla a houpala se, oči přivřené, hlavu opřenou o lano. Nechal ji být a šel se poradit s kapitánem.

„Ať jsou to jací chtějí divoši, jejich stát je zřejmě zorganizován natolik, aby se domluvili a byli schopni koordinovaných akcí.“ kapitán cítil ještě větší znepokojení než bocman, ale úporně se snažil je zatajit, „Dost by mě zajímalo, co je tohle za místo. Indie to není, ani Ceylon; a Maledivy jsou daleko, tam nás to nemohlo zanést. Ta holka mluvila o leopardech? Cosi jsem slyšel, že kdesi ochočují šelmy, ale...“

Na nic nepřišli, tak čekali a odpočívali. Kuchař zatím připravil nějaké jídlo, tak přizvali i děti. Kluci sdlabali všechno záviděníhodnou rychlostí, Wilma jídlo podezíravě očichala a zvláště maso ji překvapovalo, ale nakonec všechno snědla. Lodníci měli pocit, že mezi nimi probíhá jakási konverzace očima a výrazem tváře, ale velmi málo srozumitelných vět.

Když se objevila loď, zíral na ni kapitán jako vyoraná myš. Byl to mohutný válečný křižník se spoustou dělových věží, natřený bílou barvou, takže se vznášel na vlnách jako obrovská labuť. Ta loď vypadala proti Virgo přímo drtivě; zdálo se, že když se k malé obchodní lodičce přitiskne, rozmačká ji jako krabičku zápalek.

Z lodi sem poslali člun – a ze člunu vylezl na palubu mladý muž s ohnivě rudou hřívou vlasů, spadajících až na záda; oblečen byl do krátkých bílých kalhotek do půli lýtek a bílého trička s vyšitým osmihrotým křížem na levé straně hrudi. I toto jeho oblečení vypadalo jako namalované.

„Jsem Erick Wulffssonn, první důstojník Vikinga,“ představil se s elegantní úklonou, „Mám vám být k disposici...“

„Pravděpodobně odvlečete naši loď do doku,“ kapitán s úžasem seznal, že důstojník má naprosto jasno o situaci, „Byli bychom vám velice vděčni, kdybyste to provedli, jinak se zřejmě na téhle mělčině rozpadne úplně...“

„Budeme nuceni odvléct ji do Indiopolisu. Nejsem si zcela jist, zda vydrží tu cestu. Dovolte, abych se nejdřív přesvědčil...“

S příchodem Ericka děti rychle ožily, zvláště Wilma; pozdravili se lehkým dotykem čela, důstojník ji dokonce lehce pohladil po oholené hlavě. Zřejmě si řekli něco vtipného, protože děti se řehnily. Pak se Erick vydal směrem k palubnímu průvlaku a Wilma šla s ním, jako by se to rozumělo samo sebou. Kapitán si povšiml, že také důstojník je tetován po celém těle, alespoň viditelných částech. Po celou dobu pobytu neviděli nikoho, kdo by neměl někde po těle aspoň nějaké kresby.

Erick vlezl do podpalubí a brodil se skladištěm; dokonce vlezl i do kýlního prostoru a potopil se do špinavé vody. Když vylezl, nebyl ani trochu špinavý; jen se oklepával, aby vytřásl vodu z dlouhých vlasů. Dohadoval se výhradně s Wilmou, kapitánovi sdělil až verdikt:

„Máte pravdu, je na rozpadnutí. Doufám, že vydrží, poplujeme tak rychle, jak jen budeme moci. Prosím, ať váš kapitán a první důstojník navštíví naši loď. Naši námořníci zůstanou tady a budou zajišťovat vlečení...“

Kapitán zaváhal, prvního důstojníka žádného neměl. Jeho zástupce byl muž značně nevhodný pro jakékoliv jednání, takže se rozhodl vzít s sebou radši bocmana, který přece jen měl už nějaké zkušenosti.

Slezli do člunu; k překvapení hostí usedl Erick Wulffssonn k veslu a také jim ukázal na lavičky veslařů – kromě nich tu zbyli jen dva námořníci. Zato se spustila do člunu Wilma (taky k veslu) a nejmenší kluk ke kormidlu. Nijak se nedohadovali, co budou dělat, brali to jako samozřejmost.

Muži měli trochu obavy z přivítání na lodi; když se blížili a prohlíželi si všechna ta děla, výhružně trčící z různých bunkrů na palubě. Potom vystoupili průlezem v boku a ocitli se mezi opálenými dlouhovlasými lodníky, z nichž někteří byli zcela nazí, jiní v bílých šortkách a tričkách s kříži. Hodnostní označení ani nic jiného na jejich oděvech nebylo možno rozeznat, dalo se pouze hádat, kdo je kdo.

Ještě víc je překvapilo, že po palubě volně pobíhají tygři a leopardi; nikdo si jich nevšímal a když se s nimi měli potkat, lidé je neobcházeli, ale překročili či lehce uhnuli. Šelmy lidi nenapadaly; jen naše dva příchozí očichal jeden leopard, přeměřil je sírově žlutýma očima, odfrkl a odešel. Wilma si sedla k jednomu z tygrů a mazlila se s ním.

K hostům přišel štíhlý muž středního věku, rovněž s hřívou rudých vlasů, podobný v obličeji Erickovi. Představil se jako kapitán Iwar Wulffssonn a pozval je do velitelské kajuty.

„Už vím, jak se to tady jmenuje!“ šeptal bocman kapitánovi, když šli za ním, „Jsme v Arminu. Ostrov Armin. Podívej se na tu vlajku, už jsem ji jednou viděl. Dost divnej národ...“

Velitelský sál byl zařízen s mírným přepychem a vybaven spoustou nádherných zbraní a trofejí. Většina se vztahovala k dávným Vikingům.

„Pánové!“ oslovil je Iwar Wulffssonn, „Nacházíte se na území, tedy ve výsostných vodách Arminského císařství; mám čest být představitelem tohoto státu, za daných okolností nejvyšším, který s vámi může jednat. Jsem nucen vás upozornit na několik okolností a prosím, abyste brali má slova pokud možno vážně.

Dostali jste se na naše území zjevně v důsledku havárie, bez vlastního zavinění; a pronikli jste přes naše bezpečnostní opatření, zřejmě nějakou chybou obrany. Vezměte na vědomí, že existence a především přesná poloha našeho ostrova jsou přísně tajné a jejich prozrazení se trestá smrtí. Nevím přesně, jaká opatření provedou nadřízené orgány ve vašem případě, ale jsem nucen provést základní protiopatření. Především zabavit vám lodní deník, veškeré mapy a měřící přístroje k určování polohy. Pokud máte polohu tohoto místa zakreslenu na nějaké mapě nebo napsány souřadnice, budeme nuceni tuto dokumentaci zničit. Jinak vám budou navigační přístroje vráceny po opuštění našeho území.“

„Pane... to je neslýchané zasahování...“ kapitán vzkypěl hněvem, ale pak si ujasnil, že bez pomoci tohoto muže se odtud nejspíš nedostane. Pokusil se tedy uklidnit a docela dost se mu to povedlo.

„Dále: předtím, než doplujeme do přístavu, kde bude provedena oprava vaší lodi, každý z vás podepíše slavnostní přísahu, že neprozradí nic z toho, co viděl v naší zemi, především cokoliv týkajícího se jejího objevení. O různých společenských událostech samozřejmě povídat smíte, oni se po krčmách v přístavech povídají všelijaké věci. Před odjezdem si naše celní orgány dovolí prohlédnout vaši loď a zavazadla pro případ, že byste z neznalosti vyváželi něco, co se nehodí. Ještě bych rád dodal, že ten, kdo odmítne podepsat přísahu, nebude samozřejmě z ostrova propuštěn.“

Kapitán zuřil. Uvědomoval si, že hovoří s vojákem, plnícím nějaké rozkazy a zkušenost mu napovídala, že s takovým se těžko domluví po dobrém. Povšiml si na stěně za Iwarovými zády něčeho, co se dalo považovat za oltář, avšak s velice podivnými severskými božstvy; rozeznal Odina, Thora, Freyu... A ty sošky byly všechny ze zlata, ozdobené drahokamy, pokud to ovšem nebyl zase nějaký tepaný bronz. Získat jednu takovou věc, má nadosmrti vystaráno!

„Dále: vaši námořníci nebudou propuštěni na břeh, dokud nebudou provedena základní hygienická opatření. Především budete prohlédnuti našimi lékaři a očkováni proti chorobám, které byste snad mohli mezi nás zavléci. Osoby, u nichž bude diagnostikována nemoc, budou drženy ve vojenské karanténní stanici až do úplného vyléčení. Loď bude rovněž prohlédnuta a vydesinfikována. Prosím, abyste spolupracovali při vykoupání a odvšivení námořníků; nejvhodnější by bylo provést očistu Ohněm, ale máte-li jiný názor, prosím, abyste jej přednesl...“

„Já... zařídíme se dle vašich příkazů.“ Kapitán zvažoval, zda existuje nějaká možnost vzepřít se tomuto muži. Zatím žádnou neviděl.

„Děkuji vám. Nejlepší bude provést tyto operace pokud možno co nejdříve; naše lékařka společně s Wilmou budou tak laskavy a provedou očistu přímo na vaší lodi...“

Kapitán, popletený na nejvyšší míru, odsouhlasil všechno. Nechápal, co má při tom dělat děvčátko Wilma – a ještě víc užasl, když přišla s mladou ženou, rovněž oblečenou v uniformě. I Wilma měla stejné tričko a šortky, hned po příchodu na loď si je vyměnila. Z jaké je to asi látky? Nebyl patrný jediný šev, žádné stopy krejčovských úprav. Jako by to byla jejich kůže.

Co kapitána zarazilo, byla ozdoba na hrudi té mladé ženy. Marně hádal, jak je připevněná; vypadala jako vrostlá do kůže těsně nad výstřihem. Byl to zlatý osmihrotý kříž s modrozeleně zářícími kameny; když na něj dopadly paprsky slunce, blyštěl se jako prozářený zevnitř. Kapitán by rád ozdobu prozkoumal, ale netušil, jak by to měl té ženě říct.

Dokud byl kapitán na Vikingu a jednal s tím suverénním velitelem, zdály se mu jeho požadavky jasné, oprávněné a neoddiskutovatelné. Když však čekal na člun, který ho měl odvézt zpátky, a potom cestou, začal si uvědomovat, že svým podřízeným bude muset všechno vysvětlit sám; a to už nacházel řadu sporných míst. Což mu arminští námořníci, zvláště pak obě ženy, vůbec neulehčovaly. Spíš si tím víc uvědomoval jejich odlišnost.

Například jej zarazilo, že v průběhu čekání sice seděly vedle sebe, ale nepromluvily mezi sebou ani slova. Komunikovaly s jinými, samozřejmě; na všelijaké žertovné poznámky námořníků odpovídaly stejně vesele, aspoň tak to vypadalo. Nevypadalo to ani, že by mezi nimi vládlo nějaké napětí, nebyly nepřátelé, jen tak seděly, jako by si vůbec nepotřebovaly nic říct. Ani během plavby se to nezměnilo, zarputile mlčely dál.

Námořníci na Virgo byli dostatečně zmatení a vyplašení už tak; když jim kapitán sdělil, co je čeká, tvářili se zarputile a vyčkávali. Obě ženy ve vzorné spolupráci (leč naprosto mlčky) začaly na přídi chystat trojnohou bronzovou mísu, dost velkou pro člověka. Poklekly k ní každá z jedné strany, položily ruce na okraj a naráz počaly zpívat, jakousi velmi zvláštní píseň s nesrozumitelnými slovy. Pak zakroužily nad mísou rukama a najednou tam z ničehož nic hořel oheň.

Lékařka vzhlédla ke kapitánovi: „Prosím, jestli si přeješ, můžeš vstoupit do Ohně první, abys dal dobrý příklad své posádce.“

„Cože – do toho ohně? Vždyť se spálím!“ zděsil se.

„Živý Oheň tě nepopálí, naopak vyléčí všechny tvé nemoci!“

„To je blbost, tomu nevěřím! Až to uvidím na vlastní oči!“

Doktorka se ohlédla na Wilmu, ta se usmála a vstoupila do mísy. Plameny ji celou pohltily a olizovaly jí kůži; nicméně vystoupila zcela nedotčená, dokonce její tetování zářilo ještě pestřeji. Oheň se nedotkl dokonce ani té její uniformy, šortek a trička.

Lékařka zvláštním tónem pronesla jedno slovo, spíš několik slabik. Wilma se zašklebila a vypadalo to, že se bude omlouvat, ale nakonec neřekla nic. Možná proto, že se hlásili tři kluci, kteří přijeli s ní, dost vehementně. Pohádala se s nimi, pak jim chvíli nadávala doktorka, ale nakonec jim to (bez domluvy) dovolily. K údivu celé posádky se klukům nic nestalo, akorát jejich dlouhé vlasy ohořely; teď měli hlavy holé jako vajíčko a moc se tím bavili. Muži netušili, že je to jediná legální možnost, jak se ostříhat; každý jiný způsob by vyvolal nežádoucí diskuse.

Kapitán se tedy rozhodl; chtěl se svléknout, ale lékařka nedovolila.

„Prosím, abys šel do Ohně i s uniformou. Je jistě plná blech a dalších podobných živočichů, ti všichni musí shořet spolu s tvými šaty. Vyndej jen peníze a osobní věci; je to předpis, který nepřipouští výjimek. V přístavu si můžeš zakoupit nové šaty, které nebudou infikované cizopasníky.“

Kapitán se podřídil, tak mu uniforma shořela na těle; stejně dopadli všichni ostatní včetně těch, kdo byli hosty v oné rybářské vesnici a dostavili se později.

„Co budeme dělat, než si koupíme nové šaty?“ ptal se.

„Zatím přece žádné nepotřebujete! Je ti snad zima?“

„Lidem je trapné chodit nazí!“ vysvětloval.

Lékařka mu věnovala zvláštní úsměv; pak přímo s rozkoší vstoupila do Ohně a nechala se očistit. Shořely jí vlasy i uniforma; takže chlapi mohli jasně vidět, že je tetovaná po celém těle, dokonce i na hlavě. Některé ty ornamenty byly podstatně zvláštnější, než u ostatních; a zářily vnitřním jasem. To Wilma... chlapi se ohlédli na Wilmu a překvapilo je, že se taky svlékla, aniž si kdo všiml, kdy a proč.

„Nechme toho.“ rozhodl kapitán.

Jeho muži uposlechli; seděli na palubě a přihlíželi, jak křižník pomalu vleče jejich loď. Veškerou obsluhu obstarávali arminští námořníci.

Pravda je, že přítomnost dvou zcela nahých žen působila lodníkům určité problémy. Snažili se nedávat najevo, jak je to vzrušuje, ale jejich těla si občas nechtěla nechat říct; mnozí promýšleli, jak velký průšvih by byl pokusit se zmocnit některé násilím. Zvláště doktorka je štvala; kromě jiných míst byla výrazně dráždivě tetovaná i v klíně. Kdyby byla přístavní holka, odhadovali by, že je chce zlákat.

Ale doktorka promluvila, poprvé oslovila Wilmu nahlas a srozumitelně:

„Zahrajem si něco?“

Wilma se vymrštila, udělala po palubě několik salt a rázem stála ve střehu.

„Šipky?“ navrhla doktorka. I ona už zaujala vzorný střeh.

Wilma měla najednou ruce plné krátkých vrhacích šipek. Viditelně ostrých. Začala je vrhat po soupeřce, která je chytala do malých kulatých štítů, ale vzápětí metala zpátky. Wilma si na to vzala tesák se širokou čepelí, kterou je odrážela... do nikam. Šlo to tak fantasticky rychle, že nikdo nestačil pochopit, kde všechny ty věci vzaly a kam se zase ztrácejí. Jako kdyby si je vyčarovaly ze vzduchu... až konečně jedna šipka zasáhla Wilmu do ramene a než překonala bolest, chytila další dvě do zad. Vykřikla spíš vzteky než bolestí, ale z ran jí tekla krev. Vztekle šipky vyškubla a zahodila.

Teď doktorka zkusmo švihla do vzduchu svítícím bičem. Wilma zaváhala, pak si vytvořila taky takový a zkoušela se bránit, ale dlouho nevydržela; zase ten bič zrušila, zvedla ruce a naznačila, že se vzdává.

„Proč, seš docela dobrá!“ namítla doktorka, ale Wilma neodpověděla.

„Tak jo, dáme něco jednoduššího!“

Vytvořily si tenisové rakety a hrály tenis; v jejich podání to vypadalo tak, že po sobě odpalovaly míčky a odrážely je zpátky, aby se co nejvíckrát odrazily od neutrálních předmětů; doktorka zvládala v pohodě tři i více tenisáků najednou, Wilma sotva dva. Asi se dobře bavily, smály se.

A námořníkům bylo ještě hůř; vidět ta nádherná atletická těla v pohybu, to se skoro nedalo vydržet. Uvědomují si vůbec, jak jsou krásné a vábivé?

Kapitána jako prvního napadla šílená myšlenka: bylo by možné, že ty ženy skutečně používají magie? Slyšel povídat po krčmách všelijaké hlouposti, ale nevěřil jim, ani nevěnoval pozornost. Vytváření iluzí? Že bych byl takový hlupák a neprokoukl, když mě něčím oblbují? Jenže... dá se tím hodně vysvětlit, třeba jejich oblečení. Kdyby byly ty uniformy iluzorní, dávalo by smysl, jak se Wilma rychle převlékala a vůbec jí nevadilo, když se šaty v Ohni rozpustí.

A teď, jak vysvětlit jejich způsob komunikace? Nejnesmyslnější předpoklad je, že používají telepatie; tím by se vysvětlilo, že spolu vůbec nehovoří, nemají proč. Myšlenka je rychlejší než slovo. Používat ústa musí jen s tím, kdo telepatii neovládá. Ale že by to dokázaly děti?

První, co řekl ten chlapec otci: „Tohle jsou ti námořníci.“ Nevysvětloval jací, nebylo proč; podával průběžně hlášení. Do komplotu je zapojeno mnohem víc osob, možná i kapitán Iwar; určitě tahle doktorka. A kdo ví, kdo...

Obě ženy se neudržely, aby po něm neobrátily zrak. Zamrazilo ho: Ano, ony nejenže se domlouvají telepaticky, ony dokonce čtou myšlenky mně! A zřejmě všem, kdo jsou tady; včetně těch, které znamenají touhu po jejich zlatých ozdobách, po jejich krásných tělech, po... co ještě vědí?

A stačilo mu jen chvíli přemýšlet, aby věděl: Úplně všechno.

Tak seděl a mráz mu běhal po zádech. Je-li pravda tohle, potom můžou být pravdivé i další drby a pověsti: že všechny čarodějky jsou smrtelně nebezpečné. A taky chamtivé, poživačné... činící z mužů otroky. Pocítil strach; jenže zároveň ho tělo lákalo: aspoň jednou to zkusit.

Ženy nechaly tenisu, smály se a hlasitě se navzájem chválily. Posadily se k zábradlí, podávaly si láhev s nějakou limonádou. (kde ji vzaly?) Kapitán by dal dost velký obnos za to, kdyby věděl, co si v mysli povídají.

Tak, co na ně teď říkáš?

Pořád nevím. Vážně bys to chtěla udělat?

Jsou to necvičení, barbarští samci. Násilnické, těžko zvládnutelné mysli. Řekla bych, že mají spoustu zbytečné energie k odčerpání.

Ale právě té jejich divokosti se bojím! Jsou nebezpeční!

Holčičko! Čeho se zrovna ty můžeš bát?

Nebojím se. Ale jsou... hnusní. Odporní. Cizí.

Jaké máš dosavadní zkušenosti?

Wilma podala rychlý přehled. Několik spolužáků a kamarádů, opatrných tělesně i duševně. Sami byli začátečníci a z Wilmy měli strach; je sice velmi mladá čarodějka, ale... A taky, je to zodpovědnost.

Lékařka se zasmála. Mohla předat úplný soubor informací o svých milencích za celou kariéru, ale i zběžně by to trvalo dlouho. Dbala na to, aby nevynechala žádného, kdo se kolem ní mihnul.

Já ještě nejsem tak zkušená jako ty!

Máš skvělou možnost začít s průzkumem. Divokých, barbarských bytostí.

Wilma nedokázala zformulovat, co jí přesně vadí. Bála se.

Nemusíš se bát. Kdyby ti někdo ublížil, zabiju ho.

Ne! Nechci nikoho zabít! Oni vůbec netuší...

Tak se uklidni. Nikdo tě nenutí, když nechceš.

Jenže já bych chtěla. Láká mě to. I ten strach se mi líbí.

Někdy se ti strach zalíbí natolik, že si vytvoříš představy.

To jsem ještě neudělala. Ale chtěla bych.

Zatím mají strach oni z nás. Vyčkáme, uvidíme. Až je otestuju, tepnu ti, co a jak; pak si to můžeš zkusit taky.

Tak fajn. Přejdeme na Vikinga? A spojíš se tam se mnou?

Doktorka se laskavě usmála. Jistě, děvenko. Budu o tebe pečovat.

Křižník vlekl loď Virgo celou noc, až ráno vpluli do zátoky, chráněné mohutnou pevností na ostrohu nad městem; to město bylo rozlehlé a krásné, blyštělo se bělostnými kamennými zdmi výstavných domů. Jmenovalo se Indiopolis, jak jim sdělil první důstojník Erick Wulffssonn.

Viděli tady spoustu lidí i šelem; trochu vyvolávali pozornost svou odlišností od ostatních lidí, ale vcelku si jich nikdo nevšímal. Když složili přísahu, byli propuštěni do města a mohli si svobodně prohlížet jeho krásy i zkoumat způsob života jeho obyvatel. Většinou byli považováni za nové přistěhovalce; pro ty rovněž platila povinnost hygienických opatření, i oni vypadali podobně a měli stejně hloupé otázky.

Arminští obyvatelé byli dobrosrdeční, laskaví a pohostinní, zvlášť vojenská šlechta se bratřila s kdekým. Loď Virgo byla opravována v armádních docích na státní útraty, v těch dobách byli Armini kavalíři a dělali rádi dobré skutky. Stála tam skoro měsíc a za tu dobu se stihli námořníci dokonale seznámit s celým prostředím.

Vlastně měli pouze jediné omezení: nesměli opustit město. Ani nechtěli; v Indiu byla podstatně větší zábava než kdekoliv jinde. Od děvčat i kluků z vojenské šlechty se dozvěděli všechno o všem, často víc než chtěli. Kdyby si přáli vědět něco o Arminu, nakreslil by jim kdokoliv mapu na ubrousek, do písku nebo rtěnkou na stolní desku, jak by to šlo. Šikovný a chytrý muž, znalý kartografie, se mohl leccos dozvědět a zapamatovat si pro budoucnost.

Co se týče jejich vlastních znalostí, mnohé jejich společnice byly čarodějky různého stupně, takže byli patřičně kvalitně prosondováni a vytěženi. Zároveň získali znalosti svých partnerek, ale nedá se říct, že by nacházeli v mentálních přenosech zalíbení. Slušně řečeno, jejich inteligence nebyla přemrštěná. Ale energie na odsávání měli hodně.

Wilma, která měla vůči nim podvědomé výhrady, rozhodně netrpěla podobnými předsudky vůči klukům z vojenské šlechty. Příjezdu do India využila k nečekanému prodloužení prázdnin a přičinlivě se snažila sbalit každého kluka, který před ní včas neutekl; všichni ji za to chválili, neboť byla roztomilá. Nakonec svedla i některé lodníky a přestala se jich bát. Doktorka o ni zpočátku pečovala jako o vlastní sestřičku, pak ji pustila z dohledu. Žádná z nich nikdy nedosáhla významnějších úspěchů.

Čtyři muži z lodi Virgo odmítli se vrátit do zlého světa a rozhodli se radši zůstat v Arminu. Tři neměli dost čisté svědomí a soudili, že zde by mohli žít jakž takž poctivě beze strachu před zákonem, čtvrtý si našel dívku ze šlechty a žil teď s ní oslnivým životem plným zábav a orgií. Moudří lidé jej sice varovali, že ho cowen brzy uštve k smrti, ale jen se smál.

Když byla Virgo spuštěna na vodu, nebyla skoro k poznání; dělala o čtyři uzly víc než předtím, nenabírala vodu, zlepšily se manévrovací schopnosti, dokonce i parní stroj byl výkonnější, a to byl namontován vyřazený a opravený agregát z jedné starší lodi, originál šel do šrotu. Společnost, jíž to plavidlo patřilo, si mohla gratulovat; také kapitán, který se od cowenu přiučil kloudné navigaci.

Před odjezdem byli všichni pozváni do guvernérského paláce, kde jim byla znovu připomenuta přísaha a byli znovu zavázáni svými podpisy. Poté je loď Viking pod velením Iwara Wulffssonna doprovodila až daleko na moře, kde jim byly vydány navigační přístroje. Avšak veškeré poznámky, mapy a další materiály získané v Arminu byly zabaveny a nebyly jim už vydány, což Iwar pronášel sice s politováním, nicméně rozhodně.

Lodníkům to nevadilo; opouštěli Armin nabiti spoustou dojmů a pevně rozhodnuti vychloubat se svými dobrodružstvími v každé krčmě, kde jim za ně nalijí aspoň kapku alkoholu. Mnozí z nich už tehdy byli odhodláni vykecat vše co vědí komukoliv; třeba i tomu, kdo jim nabídne hodně peněz. Přísaha je netížila, ti chytřejší přiznali, že byla vynucena nezbytností, ti hloupější se nad tím vůbec nezamysleli.

Po návratu do civilizace se téměř všichni rozešli; někteří potulovat se sem tam a vyprávět svá dobrodružství, jiní zkusit nabídnout svoje vědomosti agentům velmocí. Ničemnost a zrada byly v jejich krvi; a že by měli být vděčni lidem, kteří se s nimi dělili o jídlo a vodu, kteří jim věnovali své přátelství i svoji práci? To jako proč?

Škoda, že je to tak; ale jsou na světě i takoví lidé.

Dva dny po odjezdu lodi Virgo se sešla v sále Admirality v Indiopolisu státní námořní rada ve složení:

Ministr zahraničních věcí vévoda Ernaye Lasquier

Ministr vnitra a předseda parlamentu vévoda Jan Dunbar

Kontraadmirál kníže Nara

Ministr války kníže Tošio Yamanaki

Kapitán vlajkové lodi Viking Iwar Wulffssonn

Admirál válečného loďstva Securio Lobo Villablanca

Kapitán vlajkové lodi Diana Bertin Lindberg

Kapitáni dalších vlajkových lodí

Vyšší důstojníci válečného i obchodního loďstva

Guvernér Indiopolisu Alexej Rastopčenkov

Velitel pevnosti Alexandretta kníže Irakli Rachlidze

Na schůzi bylo konstatováno, že došlo k prvnímu případu proniknutí cizí lodi do Arminských výsostných vod; prozatím není třeba přikládat případu tak velkou důležitost, aby bylo nutno přikročit k likvidaci lodi i posádky, ani by se to nesrovnávalo se zásadami humanity a zachování lidských práv.

Výjimečně bylo povoleno těmto lidem odplout s tím, že složili státem předepsanou přísahu o utajení informací; nicméně se rada domnívá, že přes tuto přísahu by mohlo dojít k úmyslnému či nechtěnému prozrazení utajovaných informací těmito lidmi, tím i k prozrazení některých tajemství.

Z toho důvodu se nařizuje, aby v případných dalších případech bylo postupováno stejným způsobem, avšak aby byl zpřísněn dohled nad pohyby takových hostí v Arminu. Přestože se vláda domnívá, že špehování občanů je pod důstojnost civilizovaného státu, cítí se nucena přikročit alespoň ke sledování cizích osob na arminské půdě. V tom směru bude vydáno k občanům provolání.

Dále musí být zpřísněna strážní služba arminské válečné flotily podél břehů ostrova, rovněž také v pásmu mlhy; v případě, že by došlo k objevení další obchodní lodi, je nutno okamžitě tuto loď zadržet a dopravit do určeného místa, pravděpodobně Indiopolisu, který je již do jisté míry odtajněn. V případě, že by byla v arminských vodách zadržena válečná nebo výzvědná loď, bude nutné zacházet s ní jako s nepřítelem.

Dále je třeba připomenout znovu všem občanům nebezpečí, jež hrozí ze strany cizích mocností celému ostrovu; lidé ze světa se zajisté dobrovolně nevzdají svých záměrů na ovládnutí Arminu a vydrancování jeho bohatství.

Rezoluce v tomto smyslu byla odeslána císaři, který po poradě se zástupci šelem tuto rezoluci potvrdil svým podpisem a zařadil do sbírky zákonů.

Errata:

30.05.2021 11:39