Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Císařovna Diana si přála, aby její stát byla parlamentní demokracie. Když projevila nějaké přání, bylo prozíravé jí vyhovět, takže byl ustaven parlament, který zasedal jednou ročně po dobu jednoho týdne, což bylo považováno za dostatečně dlouhou dobu i s případnými oslavami.

V parlamentu musí existovat opozice. Ne že by si ji Diana výslovně přála, ale na otázku odpověděla, že by to byl zábavný nápad, takže opoziční strany byly tolerovány a mohly se zúčastňovat voleb. Opozice v Arminu se dělila na čtyři části: levou, pravou, absolutní opozici a vojenskou šlechtu.

Vojenská šlechta v podstatě neměla proč být nespokojena; přesto byla, ač měla jen jediný požadavek: aby se něco dělo. To „něco“ znamenalo v jejich představách dobyvačnou výpravu proti komukoliv, nejlépe proti někomu, kdo byl mluvčímu osobně nesympatický. V Arminském umění se pěstovalo jako oblíbený sport vyřizování účtů, pokud možno krvavou cestou; oč méně si mohli vyřizovat účty ve skutečnosti, o to více o tom mluvili. Kromě toho šlechta cítila, že je ostatními kastami považována čím dál více za zbytečnou, hlavně pracovitější součástí společnosti; mnozí soudili, že by Armin měl mít raději pravidelnou armádu, která je levnější a účelnější.

Levá opozice se skládala z dělníků a neustále rostla, jak vzrůstala dělnická třída i síla a moc odborových organizací, které ji vedly a řídily; prozatím však existovalo organizované dělnictvo pouze v Kingtownu, Indiopolisu a Iron-city, v ostatních městečkách nebylo dost lidí ani na obsazení základních funkcí. Tyto organizace sváděly tuhé boje o mzdové požadavky s ekonomickou radou, řízenou Vítkem Jeřábkem; ekonomická rada však stanovila platy jednotlivých kategorií pevně a jednou provždy i s trendem růstu a odmítala se příliš od svých trendů odchýlit. Odbory rády pronášely různé vznešené proslovy, rezoluce a výzvy, ovšem s minimálním výsledkem; hlavně proto, že většina členů téměř nechápala smysl takového počínání. Do odborů vstoupili hlavně proto, že jim to někdo řekl.

Radikální část levé opozice došla tak daleko, že odmítla císařský dvůr jako vykořisťovatelskou třídu, navrhovala ho zrušit a nahradit něčím jiným; bohužel dvůr jí nevycházel obzvlášť vstříc, neboť se každý mohl přesvědčit, že nikdo u dvora nežije bezpracným způsobem a neobohacuje se příliš na úkor poddaných.

Levou opozici vedli dva muži: David Scherzen a Nikolaj Velimirov. Z nich Scherzen byl radikálnější a hlásal likvidaci císařství, kdežto Velimirov byl pro dílčí úpravy. Scherzen občas došel až tak daleko, že bylo třeba jej zavřít; avšak nestávalo se to často, neboť arminská policie, řízená Janem Dunbarem, neměla příliš zájmu živit lenochy. Scherzen často vykřikoval, že se nebojí a nevzdá se svého přesvědčení, ani když jednou skončí s nožem v nenahrbitelných zádech. Vzdor tomu mu zatím nikdo neublížil; pokud by se někdy rozhodl se svými zhruba dvaceti věrnými zaútočit na císařský palác, bralo by se to asi jako zábavná vložka.

Pravá opozice pocházela z podnikatelských kruhů; rekrutovala se z mužů, kteří přišli do Arminu s cílem zbohatnout nejpozději během deseti let, pokud možno bez vlastního přičinění. Ti byli ovšem silně roztrpčeni, když zjistili, že se v zemi nenachází dost rukou ochotných se na ně dřít; ani vláda jim nehodlá vyjít vstříc a dovolit postavit si na státní útraty továrny, z nichž by spokojeně bohatli. Císařovna sice neustále vyzývala ke zvýšení pracovních příležitostí, ale fakticky s tím nedělala nic. Dokonce ani neměla tušení, co by se s tím dělat mělo.

Aby se mohlo něco vyrábět, musí nejdříve existovat potřeba. Obyvatelstvo potřebovalo potraviny; dobrá, potravinářské firmy existovaly a zdárně prosperovaly. Lidé potřebovali bydlet, existovaly tedy nějaké stavební firmy; ovšem zde už to bylo složitější, neboť mnozí se raději obraceli na čarodějky, přes některé nepříliš příjemné faktory. Lidé potřebovali chodit oblečení (někteří), existoval tedy jakýs takýs textilní průmysl. A to bylo zhruba všechno; státní zakázky zajišťovaly státní podniky (nebo státem kontrolované). Vše ostatní bylo považováno za zbytečnost.

Mnoho výrobků v ostatním světě je spotřebiteli požadováno bez skutečné potřeby; napomáhá tomu reklama, touha po společenské prestiži a podobně. Tyto zdánlivě potřebné věci v Arminu neuspěly, ježto je nevyžadovaly nejvyšší kasty; především oblečení. Realita byla taková, že vysoká šlechta se přímo chlubila svou nezávislostí na předmětech; princezny byly hrdé na to, že nemají vůbec žádné šaty a pokud nějaké nosí, pak je vytvářejí iluzí. Pouze střední a nižší třída, aby se vyrovnala jejich přepychu, byla nucena něco nakupovat; pozvolna se tato taktika rozvíjela, avšak velmi pomalu a se spoustou problémů. Zatím existovaly malé továrničky, spíš větší dílny tak s dvacítkou zaměstnanců, což se rozhodně nedá považovat za ekonomický kolos.

Hlavní osobou zodpovědnou za ekonomický rozvoj byl komthur Monty Draggon. Byl jediný ze členů nejvyšší státní rady, kdo patřil do kasty podnikatelů, finančníků... zkrátka boháčů. Díky této své funkci se dostal i do hodnosti komthura v řádu Templářů; na to by rozhodně neměl právo, kdyby se zabýval čímkoliv jiným. Nicméně pouze toto postavení zajišťovalo, že byl brán vážně, nikoliv považován za bezvýznamného poskoka. Císařovna mu dokonce pravidelně posílala své rady a pokyny, jak průmyslovou výrobu aktivizovat. Měla jakousi představu rozsvícených bulvárů, nacpaných obchodních domů, ve kterých nakupují šťastní a bohatí lidé ze střední třídy; něco takového viděla na svých cestách do Evropy a Ameriky, ale ani ji nenapadlo zamyslet se nad tím, kde se to zboží bere, kdo a za co je kupuje. Sama pochopitelně nepotřebovala téměř nic, je přece vznešená dáma!

Vysvětlit něco Dianě bylo obtížné, ale možné. Kdežto přesvědčit jakkoliv čarodějku Valérii zcela nemožné. Diana měla řadu nesmyslných předpokladů, ovšem taky upřímný zájem se dozvědět pravdu. Valérie věděla přesně, co s čím souvisí, avšak stavěla se proti všemu, co jí připadalo bezbožné. A to bylo vše, co přímo nesouviselo se službou Bohu. Nezúčastnění lidé ji vnímali jako laskavou, chápavou a soucitnou bytost; avšak chudáci podnikatelé by ji nejspíš popsali jako nelítostnou, zákeřnou a podlou fanatičku, která v zárodku mařila jakékoliv jejich pokusy zbohatnout.

Nevěříte? Čarodějky, zejména Valérie, ovlivňovaly svými názory tisíce prostých věřících. Ti byli zvyklí přinášet jí četné dary, například domácí pokrmy, které sami uvařili; v tom případě ochutnala, pochválila a případně setrvala s dárcem v delším srdečném rozhovoru (vždy výhodném pro budoucnost). Ale když jí majitel konzervárny přinesl hovězí konzervu ze svého podniku (a mezi řečí naznačil, že je ochoten dodávat Atanoru tyto konzervy s výraznou slevou)? Žákyňky stěží skrývaly zhnusení, Valérie vzala tu věc do ruky jako nevybuchlou bombu a podala ji nejbližší podřízené se slovy: „Prosím, předejte to chudým...“ Pochopitelně o dodávkách nepadlo ani slovo, dokonce ani žádné pochvaly se nedočkal!

Takový přístup rozumně uvažující lidé nedokázali pochopit! Zajisté věděli, že Valérie maso nejí; ale nebránila v tom svým podřízeným. Příslušníci vojenské šlechty přece také lovili, dokonce to považovali za obřad! Jejich postup byl ovšem příšerný: když se například rozhodli zabít býka, nejdřív si vyžádali požehnání Ochránců (zprostředkovaly čarodějky), potom vypustili zvíře na pastvinu, často mu dali dokonce jméno, ať už oblíbeného boha nebo významného démona. Na divokého dlouhorohého býka šli pouze s tesáky; první kdo ho napadl měl reálnou možnost být do něj pokopán či potrkán, ale nikdo se nebál, považovali právo zasadit první ránu za čest. Zvíře zabíjeli buď bodnutím čepelí přímo do srdce, nebo přetnutím šíje. Pak se na něj vrhli všichni; srdce vyřízli ještě horké, rozporcovali a snědli za syrova, prý aby na ně přešla jeho síla. Napili se jeho horké krve, celí se jí pomazali, včetně čarodějky, přišla-li dost brzo. Často přímo na místě uspořádali orgie, kterých se měl údajně zúčastnit i duch zabitého zvířete a božstva, která dobrý lov zajistila. Maso připravili a snědli obvyklým způsobem, z kůže, kostí a všeho ostatního udělali, co potřebovali. Lebku s mohutnými rohy umístili třeba na kůl ohrady a ducha zvířete přiměli zaklínáním, aby je chránil. Hnusné, barbarské, nesmyslné. A tomu Valérie fandila, v mladším věku se dokonce ráda zúčastňovala osobně!

Naproti tomu masokombinát je činnost hygienická, čistá a bezpečná; stádo krav je přihnáno z jedné strany do ohrady, zvířata postupně vcházejí na jatka, kde jsou omráčena elektrickým proudem, bezbolestně zabita, rychle rozporcována (krev se také využije, neprolije se zbůhdarma), zkušení řezníci krávu rozdělí na jednotlivé použitelné kusy a ty rovnou zataví do chutných konzerv. Z druhé strany vycházejí bedny a krabice hotových výrobků, které jsou expedovány rovnou do supermarketů. Ovšem to čarodějky nechtěly ani poslouchat; a že by Valérie vstoupila do supermarketu a něco si tam koupila? Nesmyslná představa! Proč kritizuje továrny, jatka a velkoobchody jako satanská zařízení, když téhož Satana přivolává na své sabathy? Člověk by z těch bláznivých ženských sám propadl šílenství!

A tak zůstala konzervárna jen malou továrničkou, fungující pro ty lidi, kteří nepodlehli propagandě Atanoru. Nezměnila se v masokombinát, ani žádný supermarket zatím nevyrostl. A majitelé si nenacpali kapsy.

Což se týkalo též velkostatkářů; přesně řečeno lidí, kteří si zabrali velké kusy státní půdy (vláda ochotně přidělovala, kolik si řekli) a nyní ji hodlali obdělávat tím, že ji dále propachtují nájemcům. Bohužel žádný nájemce se neobjevil, neboť každý si mohl vykolíkovat svůj dílec, kde se mu zlíbilo. Páni velkostatkáři měli možnost buď se pokoušet obdělávat svoji půdu sami, nebo si na to najímat zaměstnance a platit jim tolik, aby nepřeběhli ke konkurenci. Obvykle najímali šelmy, které hlídaly stáda, leopardy či tygry; tito polodivocí cowboyové ovšem pracovali jen dokud se jim chtělo a měli trestuhodný zvyk živit se z pánových zásob. Navíc byla na místě opatrnost, občas byli vznětliví a úder jejich tlapy nebezpečný. Sny velkostatkářů o ovládnutí celého kraje zůstávaly pouhými sny; a za to mohla vláda, zcela neochotná je podpořit!

Jediný, kdo neúspěšné podnikatele ochotně a bez výhrad chápal a podporoval, byla kněžna Eva-Marie z Baarfeltu. Často se scházeli v jejím salónu, kde líčili své životní neúspěchy a vznosné plány; Eva-Marie se pokoušela v jejich prospěch ovlivnit svého chotě, ale ten zásadně nebral její rady vážně. Když členové podnikatelské elity pochopili, že Baarfelt neudržuje se svou ženou téměř žádné styky, přijali ji mezi sebe jako další ztroskotanou existenci a všestranně jí projevovali přízeň.

V jejím salónu se vůbec shromažďovali velmi divní lidé, například členové absolutní opozice. To byli skuteční životní ztroskotanci; byli proti všemu, co zosobňoval tento stát, buď ze zásady nebo proto, že jim bylo nějak trestuhodně ublíženo. Důstojníci přeskočení v postupu či vůbec vyhození z armády, úředníci, jimž císař jejich úřad zrušil úplně nebo přidělil někomu jako melouch, dobrodruzi a všelijací darebáci, lehké ženštiny, co nemohly sehnat nikoho, kdo by jim zaplatil, lidé ohrožení kriminálem nebo péčí mládeže ze šlechty. Nenáviděli císaře, jeho dvořany, šelmy, Baarfelty, celý Armin. Dokonce se pokoušeli intrikovat proti vládě, avšak zbytečně; nebylo mezi nimi jednoty, každý chtěl poroučet a žádný poslouchat. Kromě toho bylo jejich prioritou vyřešit zrovna svoji křivdu a svoji nenávist; mnozí byli skutečně k politování. Postupem času jejich řady posilovali odpadlíci od ostatních částí opozice, kteří už byli protivní i vlastním kamarádům.

Kněžna z Baarfeltu se jich ujímala, neboť byla vrozeně dobrosrdečná a ve svých knihách se dočetla, že právě o takové ubožáky má pečovat. Postačilo, že jim ublížil její manžel a jeho prokletá milenka Valérie; jak pronesli ta jména, vyslechla jakékoliv jejich příběhy a všemu uvěřila. O skutečném stavu věcí se přesvědčit nedokázala, ani nechtěla; bylo to pro ni příliš složité, kromě toho nedůstojné kněžny poslouchat nějaké výklady. Projevila laskavost, poskytla jim podporu – a Baarfelt to zaplatil. Ochotně.

Císařovna Diana se naopak zajímala. Vyslechla zprávu, jací lidé navštěvují palác Evy-Marie (mnozí tam bydleli trvale), a řekla: „No, aspoň že jsou všichni na jednom místě!“ A tím to skončilo.

Eva-Marie měla tři děti: Andreu, Richarda a Eriku. Richard, jakožto syn, si záhy vybojoval určitou nezávislost; ostatně matčiny knihy tolerovaly, že šlechtický syn si může po libosti užívat, nejlíp s dívkami počestnými a nevinnými. Avšak Andrea a Erika byly dívky s nejnešťastnějším osudem v říši; bohužel jim nebylo rady ani pomoci. Jejich neštěstí spočívalo v tom, že jako všichni Baarfeltovi potomci měli latentní magické schopnosti, které však nesměly projevit. V dětství, když o jejich rozvoj pečoval nejstarší bráška Denis, to ještě šlo, naučil je trochu bojovat a trochu vnímat mentálně; ale po návratu z Africké expedice se Eva-Marie dozvěděla o jeho činnostech, zejména četném potomstvu, a rázně mu zakázala přístup do svého domu.

Čarodějku nepřinutíš, aby přestala využívat svých schopností; maximálně ji můžeš donutit je používat ke zlému. Konat dobro na dálku je těžší, než škodit či páchat zlo; ty dvě o sobě dávaly vědět aspoň tím, že druhým kazily jejich pokusy. Ze začátku to samozřejmě byla hra; ne že by žákyňky milovaly, když jim někdo kazí práci, ale je to pro ně hezká zábava a rychle oplácejí. Všichni samozřejmě věděli, že to dělají ony dvě, takže nemusely dlouho hledat, komu se pomstít. Byl to takový zábavný výcvik ve vysílání impulsů na dálku; mnohé z těch, co bojovaly nejlíp, se tváří v tvář setkaly hodně pozdě, případně vůbec.

Vážnější to začalo být v dospívání. Jejich pokusy začínaly být důležitější, na druhé straně Eva zpřísnila dozor. Všechny ostatní B' princezny šly na Atanor, o tom však nechtěla ani slyšet; naopak důrazně jim vysvětlila, že kromě nich neexistují žádné baarfeltovské princezny. Andrea a Erika nakonec rezignovaly, pochopily situaci a přestaly se s matkou bavit o čemkoliv. Zato se snažily si pomoci, jak uměly. Například často a rády se vytrácely z domu, aby se aspoň trochu pobavily.

Je to bída. Z titulu svého postavení mohly být na Atanoru nejlepší, měly přirozené nadání a stačila trocha výcviku, aby překonaly kdekoho. Takhle byly pořád trochu opožděné a pracně doháněly, co se daleko mladší holky přiučily od svých milenců. Což byl další problém; kněžna jasně stanovila, že její dcery poznají muže, až se provdají, nikoliv dříve. Samozřejmě to nedodržely; poslední dobou už i ona začínala mít podezření, že její dívenky nejsou tak docela nepolíbené panny. Dělalo jí to starosti. Holky se měly už dávno vdát, ale za koho, sakra? Podle oblíbených knih, ze kterých poznávala život šlechty, se už dávno měl vyskytnout krásný, bohatý, vlivný a všemi obdivovaný mladý muž (dva kusy!), přinést velikou kytici a požádat o ruku těch něžných kvítečků. Ovšem veškerá šlechta, s níž se zatím setkala, byli polodivocí rváči, kteří chodili nazí a tetovaní a rozhodně se Evě-Marii nezamlouvali.

Zmínili jsme se už, jaké knihy to paní kněžna četla? Jistě, baarfeltovský palác měl obrovskou knihovnu v několika sálech, ovšem většina těch svazků byla psána v cizích jazycích a Eva-Marie uměla pouze německy. No, dejme tomu, že se jakž takž domluvila, ovšem četla jen německy. Na rozdíl od dcer, ty mluvily i četly v mnoha jazycích a další se snadno naučily. Takže její duševní potrava se omezovala na tenké knížky, které se daly nazvat Červená knihovna, Harlequin nebo tak nějak. Lidé v nich byli vznešení a ušlechtilí, chovali se dvorně k ženám a nikdy nedělali žádné společenské přestupky, alespoň tedy hrdinové. A hlavně, každý takový příběh končil hezkou svatbou (případně několika); a pak už následoval pouze šťastný a bezstarostný život v přepychu a pohodlí.

Takhle se mohla mít, kdyby ten nepolepšitelný zhýralec, její ničemný manžel, nebyl opustil civilizovanou Evropu a neodjel na tenhle barbarský ostrov. Že mu doma hrozila smrt? No a co, takové věci se stávají v knihách běžně, ale vždy to dobře dopadne. Od toho jsou muži, aby podobné maličkosti zdržující děj nějak vyřešili. Baarfelt to vyřešit nedokázal; a jistě mohl, jen trochu chtít!

Z toho důvodu jasně chápala, že ta zatracená čarodějnice Valérie by taky mohla pomoci jejím přátelům k prosperitě, jen kdyby chtěla! Copak u všech čertů se nemůže slušně obléknout, navštívit jejich večírek a doporučit svým podřízeným, aby kupovali jejich výrobky? Vždyť ty masové konzervy jsou tak chutné, daleko lepší než ty blafy, kterými se živí Diana! Jenomže ta děvka prostě musí provokovat slušné lidi, protože je... no, však víte!

Dcery samozřejmě s matkou v ničem nesouhlasily, přesto však její ideologie zanechala v jejich myslích nesmazatelné stopy. Nenáviděly matku, otce, Valérii i celý stát; nebyla to však prudká, spalující nenávist, pouze tiché povědomí, že jim bylo upřeno něco, nač mají přirozené právo. Kdo to zkazil, kdo jim něco vzal? Všichni, každý přidal svůj díl. Kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, museli by si to všichni taky odnést.

Každá holka v Arminu je od dětství soustavně chválena za každou sexuální aktivitu; no, v hodně útlém dětství snad ne, ale zabránit jí nikdo nedokáže a případná kritika je dost mírná, spíš pobavená. Slečna samotná se záhy naučí argumentovat ve stylu: Nesmíte se na mě zlobit, jsem ještě dítě a nemám žádný rozum! Což platí zejména o období do patnácti let, kdy děvčátka sbírají zkušenosti a vedou si obsáhlé seznamy kluků, které se jim podařilo svést. Později se samozřejmě uklidní, přivedou na svět děti a začnou si muže vybírat uvážlivěji. Ale Andrea a Erika nic takového udělat nemohly; když vnímaly, jak si užívají ty ostatní, bezmocně zuřily a vztekaly se.

Tak třeba když si některá holka vymyslí nějakou děsnou perverznost, může ji okamžitě realizovat a přesvědčit se, že to není zas taková paráda, jak myslela; zkusí to dvakrát, třikrát a pak už toho nechá. Kdežto když si to jen představuje a neustále na to myslí, má pořád pocit, že jí něco uteklo pod rukama; z toho vznikají frustrace a deprese.

A pak: dospívající dívka potřebuje aspoň jednou denně pořádný výprask, po ránu tvrdou rvačku a minimálně jeden orgasmus, než se do něčeho dá. Zhruba jednou týdně jí neuškodí sešlehat bičem, až z ní stříká krev, a poté koupel v Živém Ohni, aby se kůže zase zacelila. Zvlášť když má v sobě divokou Baarfeltovskou krev a každé mučení jí způsobuje radostné vzrušení. Také bez toho se musely Andrea a Erika obejít; tak si působily bolest aspoň navzájem a do bot vkládaly malé bolestivé kamínky. To nedělala žádná jiná holka v Arminu; většina chodila celý život bosá.

Byly krásné, ale málokdo o tom věděl, dokonce ani samy se moc často neviděly nahé. Sotva Eva-Marie vypozorovala, že se nějak příliš rády koupou ve společné vaně, začala dohlížet, aby to nedělaly, a hlavně aby spala každá ve svém pokoji a nikoliv v jedné posteli. Nějakou dobu to poslušně snášely, pak se naučily ji na dálku uspat, kdykoliv bylo zapotřebí. Eva spala ráda ve dne i v noci a nepojala žádné podezření; každý večer zašla děvčata zkontrolovat a když je našla na místě a sladce chrupající, spokojeně ulehla a byla klidná. Že ji dokážou sledovat na dálku, netušila.

V průběhu dospívání přišly na to, že by matce nepochybně prospělo, kdyby si našla milence; třeba toho troubu Draggona, i když je pitomec. Chlap to je a potřebné nářadí má, tak o co kráčí? Eva byla stále ještě velice krásná a holky byly ochotné ji ještě vylepšit, avšak narazily na hradbu její neotřesitelné počestnosti; pokud ji nějaké myšlenky na nevěru napadly, zaháněla je jako pekelné mámení a rozhodně odmítala; při vší své prostomyslnosti byla značně bystrá vůči cizímu ovlivňování. Navíc, o vtípcích čarodějek, jak se snaží uměle vzbudit vášnivou touhu v ostatních lidech, se často mluvilo, Eva si to zapamatovala a bedlivě hlídala.

Řekněme si pravdu, nikdo z B' rodu nežil příliš spokojeně; kromě takových jako starý kardinál, Denis a jeho podivné potomstvo. Údělem těch nejlepších (Evy-Marie, Andrey a Eriky) bylo trpět za jejich hříchy; co s Richardem, to prozatím nebylo jasné. Sekta Zlých Jazyků jej pomlouvala, že se zabývá černou magií, ale to mohly být taky pomluvy.

Chystané zasedání parlamentu bylo pro Evu-Marii další příležitostí se na veřejnosti blýsknout. Bylo jasné, že její palác bude centrem veškeré opozice, mnozí tu chtějí bydlet, budou se konat hostiny a slavnosti, přijdou sem novináři a vůbec; možná se konečně objeví i někdo dostatečně vznešený, aby za něj mohla provdat aspoň jednu dceru a tím se jí zbavit. Pociťovala jejich existenci jako těžké břemeno, které na ni uložil Bůh; jak jednoduché to mají prosté ženy, které tak bedlivě střežit počestnost nemusejí!

Charry měl taky těžkou hlavu, ale z trochu jiného důvodu. Věděl, že během zasedání parlamentu se na něj i celou vládu snese spousta kritiky z různých stran; nejlíp by udělal, kdyby si toho nevšímal, ale cítil patřičnou zodpovědnost za štěstí všech, dokonce i opozičních poslanců. Každoroční zasedání parlamentu bylo pro něho těžkou můrou, která jej tlačila ve snách; postupem času byla opozice stále drzejší a dařilo se jí obratnými sliby a soustavným lhaním získat vždy před volbami dostatek hlupáků, aby jim dali svoje hlasy. Ostatně, půl roku po zasedání se měly konat volby, v nichž chtěla opozice zvítězit na celé čáře a získat ve sněmovně další křesla. Řád se připravoval jen tím, že setrvával na tradiční politice postupných úspěchů a pevného kursu hospodářské politiky; opozice slibovala všechno možné i nemožné, pomlouvala, lhala, šidila své voliče, jak jen to šlo. I toto zasedání se mělo stát tribunou jejich scestných názorů.

Kingtown se připravoval na zasedání hlavně zvyšováním zásob ve skladištích potravin; bylo to třeba, neboť s poslanci se stahovala do města vojenská šlechta, všelijací další dobrodruzi, tanečnice z Atanoru, komedianti a mládež. Kingtown, jinak ospalé provinční městečko bez velkého ruchu, se na dobu zasedání měnil v živé mraveniště; také většina sedláků z osamělých farem přijížděla v tuto dobu, aby prodala zemědělské přebytky a nakoupila průmyslové zboží, potřebné pro další život.

Ale ještě před zasedáním se měla konat slavná svatba Algernona Monroese s Helenkou Lasquierovou, princeznou d'Escambrray a vnučkou kardinála Baarfelta. Slušelo se tedy pozvat a řádně pohostit veškeré kamarády obou novomanželů; vojenská šlechta má tendenci pomluvit lakotného mecenáše po celé zemi. Tady však neměla chybět žádná z tělesných rozkoší, vždyť se ženil majitel prosperující banky s dědičkou jednoho z největších majetků v říši!

Vy, kdo znáte mravy a zvyklosti Impéria, se ptáte: proč tolik rozruchu kvůli jedné svatbě? Takových se přece každý den odehraje! Ale kdepak, tahle byla a měla být výjimečná, z řady důvodů.

Algie Monroesovi bylo v té době třicet let, Helence osmnáct. Znali se od malička, Algie byl dokonce při jejím narození a měl tu čest, že se mu počurala do náruče o slavnostních křtinách. Což je však výzva ke sňatku pouze u některých šelem, Algie ani Helenka se tím necítili příliš vázáni. Našli v sobě zalíbení spíš kvůli společným zájmům, a tím byly peníze. Algie byl mentalitou bráhman se specializací na finančnictví, vždy schopný najít spolehlivý zdroj a nasměrovat ho tak, aby on a jeho banka měli maximální prospěch a ostatní minimální škodu. Kromě okamžitého efektu dohlížel i na dlouhodobý, přímo karmický; rád pomáhal každému, kdo to potřeboval.

Helence se líbil taky od malička; dle klepů mu nabídla lásku o třináctých narozeninách, ale Algie, i když se dost pilo a byla bezstarostná zábava, ji zdvořile upozornil, že by rodina ráda viděla, aby prošla školou na Atanoru. Což se stalo; dodržovala standard B' princezny, až na dvě výjimky: decentněji se zdobila a vydržela podstatně déle zůstat Pannou. Jevila živý zájem o finanční operace, což se ale netýkalo proslavených sázek, jakými se baví mládež. Ze začátku se hlídala instinktivně, později jí sestry doporučily opatrnost pro případ, že by dostala za úkol pracovat v cizině.

Algernon jezdil do ciziny často, měl tam množství příbuzných a značné finanční závazky i pohledávky, jak ve Velké Británii, tak v Kanadě, Austrálii a dokonce Spojených státech. Do té ciziny se dostával jak běžnými způsoby, tedy lodí či letadlem, tak magickými zrcadly; to v případech, že důvod jeho cesty nebyl zcela legální. Nelegální operace jej vzrušovaly tím víc, čím méně ho bavily jiné zábavy. Ne že by se vyhýbal sexu, ale přistupoval k němu buď jako k tělu prospěšné relaxaci, nebo potvrzení nějakého významného svazku. Zajímavé bylo, že pro tuto verzi měla Helenka vřelé pochopení.

Jak došlo k jejich prvnímu spojení, není kupodivu známo. Nikomu se s tím nepochlubili, prostě Algie jednou při návštěvě Atanoru přespal v její cele a pak už tam bydlel častěji. Hlavně proto, že v té době začal reprezentovat arminský stát na řadě různých jednání, zejména tajných, uzavřel množství finančně výhodných smluv a obchodů, které by oficiálně nebyly možné. Často spolupracoval s Denisem Baarfeltem i dalšími představiteli řádu. Očekávalo se, že obdrží kříž komthura, jen co bude vhodná příležitost.

Nápad na uspořádání svatebních obřadů dostala Helenka; hlavním důvodem bylo, že měl finančně zastupovat zájmy rodu Escambrray, což mohl podstatně lehčeji jako manžel jeho dcery. Evropští příbuzní považovali takový svazek za mnohem důležitější, než příslušnost ke klanu Baarfeltů; ačkoliv tím sňatkem získal taky právo vměšovat se do záležitostí La Venziniů, Dunbarů a mnohých dalších. Evropská šlechta nestanovila konkrétně, jak si vzorové vztahy představují, pouze požadovala, aby byly „slušné a spořádané“. Nejvíc se hodila hezká svatba, dokumentovaná řadou fotografií.

Helenka se na svůj svatební den těšila, dokonce pro něj vypracovala zcela originální scénář. První bod: datum stanovila tak, aby na ní byl co nejvíc vidět vysoký stupeň těhotenství; dokonce po poradě s lékaři a čarodějkami, aby narození dítěte bylo součástí obřadů. Založila tím novou tradici, avšak to se tehdy ještě nevědělo. Dále rozhodla, že na fotografiích pro Evropu nesmí být nikdo nedostatečně či nevhodně oblečen. Což všechny svatební hosty uvedlo do nadšení, neboť oblafnout ty burany ze světa každého potěší. Tak začali vymýšlet roztodivné kostýmy, muži převážně uniformy, dámy velké plesové toalety. Helenka požadovala, aby nebyly průhledné, nanejvýš průsvitné; i výstřihy hodlala zredukovat na únosnou mez.

Vévodkyně Maryška se nastěhovala do Dunbarova paláce, neboť se hodlala poradit se sestrou Julkou. Výsledek byl sporný; podstatně víc než chystaná svatba je zajímaly nějaké jejich magické pokusy, které uskutečňovaly vždy, když se ocitly na jednom místě. Jaké byly, není samozřejmě známo, výsledky sdělily nejspíš jen svému cowenu. Jisté je, že se při vhodné příležitosti uvedly do změněného stavu vědomí (neznámo čím) a v tom stavu začala Maryška řešit psychologické problémy své dcery; přesněji řečeno přesvědčovat ostatní, že Helenka v žádném případě není frigidní ani asexuální, ačkoliv si nikdo nic takového nemyslel. Aspoň tedy neříkal. Bylo to zcela vyloučeno už proto, že je ve vysokém stupni těhotenství a čeká zdravé dítě, což potvrdily všechny prohlídky. Proč tedy...?

Maryška propadla amoku. Vztekle se obořila na nejstarší princeznu Iris, tou dobou mimořádně doma, že Helenka je zcela normální holka, přestože se vyhýbá sexuálnímu styku s většinou mužů, dokonce i s kamarádkami. No dobře, začala pozdě a na orgiích hraje roli spíš pasivní přihlížející, ale když je vyzvána, hraje s ostatními! Maryška ujišťovala, že nikdy v životě neodmítla žádnou hru a i nadále je ochotná rozdat si to s každým, kdo projeví zájem; za dceru se nestydí a přemýšlí akorát, s kým ji tak asi má, když má takovéhle spády. No samozřejmě, není čarodějka a nepotřebuje tolik energie, hlavně na počítání peněz. V každém případě vévodský rod Escambrray ještě všem ukáže, co dokáže!

Ostatní čarodějky (dokonce včetně Valérie) ji ujišťovaly, že Helenka je zcela správná holka a její vkřížení do Monroesovic rodu je chvályhodné a přínosné. Ovšem je taky pravda, že ani Algernon není žádný přeborník v erotice; hlavně že si ti dva rozumějí. Však uvidíme po porodu!

Maryška ovšem běsnila dál. Kdo ví, čí je to vina, že dcera projevuje tak zvláštní spády a ignoruje běžné, obvyklé a schvalované činnosti. A vůbec, je tak hrozně nesprávné nemilovat k zešílení zvířata, nepečovat o domorodce různých málo vyvinutých národů a nebýt přebornicí v uctívání polobohů, démonů, duchů a strašidel? Helenka zas dokáže na tohle všechno sehnat peníze a vyždímat je i z lidí, kteří původně na nic takového přispět nechtěli, tak co jí sakra pořád každý vyčítá? Přítomní i mentálně napojení ji ujistili, že nikdo Helence nevyčítá nic, naopak je vrcholně zajímá, co dělá a jak si bude počínat v cizině, až tam odjede stáhnout místní boháče. Nikomu nevadí, že neumí bojovat, nikoho nezabila a ani to nemá v úmyslu; však kdyby bylo zapotřebí, celý rod i všichni kamarádi jí přijdou na pomoc!

Nakonec zasáhla i samotná Helenka. Původně reagovat nehodlala, ale když se matka tak rozjela, musí se ozvat. Ano, v dětství jí trochu vadilo, že se každý snaží ji cpát někam, kam nijak zvlášť nechce; rozhodně nemá nic proti činnostem ostatních, je ochotná při nich spoluúčinkovat, ale nechce ničemu takovému velet. Jestli si to matka Maryška myslela, tak sorry. Rozhodně nebude nikdy ohromovat ostatní svými mistrovskými výkony v boji, sexu, sebetrýznění a magických technikách, ale svoje si zastane a zabít se nenechá, i svoje děti si dokáže ochránit.

A vůbec, vy chytrolíni! Víte opravdu, co přijde v budoucnosti a jaké specializace budou potřeba? Zeptejte se radši Iris, proč přišla a z jakého důvodu ji sem Ősgard poslal! Nejspíš verbovat, protože má potíže, jejich svět byl napaden nepřáteli a potřebuje pomoc. Helenka tam rozhodně nehodlá jít a rvát se se šavlí v ruce, ale kdyby bylo třeba něco zařídit...

Tohle umlčelo i Maryšku. Co že se děje v Ősgardu?

Iris je uklidňovala. Ne, Ősgard nebyl napaden, ani nemůže být; to pouze jeden spřátelený svět se dostal do potíží, když pomáhal dalšímu podřízenému světu, ale není to nic vážného a Ősgard si to určitě vyřeší sám. Jediným důsledkem je, že pravděpodobně nebude schopen pomáhat Arminu tak účinně, jako dosud; natož pak Evropě a dalším oblastem Země...

Načež nastala obrovská hádka. Co kecáš, že Ősgard nějak pomáhá Arminu? Sem tam pošle nějakou ozdobnou mašinku někomu z kamarádů, B' mají tu auto, tu motocykl, letadlo, vážku, krokodýla nebo něco podobného, ale do masového rozšíření mají ty mašinky daleko a když se poškodí, nikdo je nedokáže ani otevřít, natož opravit. Ani cestovní ruch se moc nerozvíjí, Ősgarďáci málo jezdí do Arminu a naopak jen sem tam nějaká čarodějka; a to jich tam spousta zůstane ne-li natrvalo, aspoň na dlouhý čas. A taky...

Tím ovšem diskuse o Helence a jejím počínání skončila; hádka o Ősgard jim zabrala zbytek času. Helenka nelitovala, měla svých starostí dost.

Svatba byla nádherná, všichni měli nádherné oděvy, kočár s nevěstou a ženichem táhlo dvanáctispřeží bílých koní a Helenka měla nádhernou korunu ze zlata a drahokamů. Císař a císařovna se zdrželi na svatbě tři dny a tři noci, jak se slušelo a patřilo, samozřejmě tvořili pár při tanci a přihlíželi i nočním orgiím. Byli přítomni všichni Baarfeltové, kteří byli v Arminu; ze ženichovy strany však příbuzných nebylo, kromě starého otce sira Briana, který však bohužel již značně sešel, špatně viděl i slyšel a zajímal se více méně jen o sepisování svých pamětí z mládí, na něž si pamatoval lépe než na současnou skutečnost. Kardinál Tomáš se zúčastnil prvního dne noční zábavy; zbytek času přicházel jen ve dne a na noc se taktně vytratil i s Valérií. Někteří to považovali za příznak stáří, jiní oponovali, že se jedná jen o předstíranou uměřenost ve hříchu a ohnivá Valérie jej v soukromí arcibiskupského paláce umí rozehřát.

(Drobná otázka pro znalce: je technicky možný nějaký sex s anděly? Tomáš Baarfelt si v poslední době oblíbil kontakt zvláště s těmito bytostmi, není však jisté, zda pouze na úrovni mentální či s nějakými tělesnými důsledky. Mladší členové B' klanu by to moc rádi věděli!)

Oslavy pokračovaly i po odchodu císařské rodiny a oficiálních hostí; ba ještě o něco víc zbujněly, dá-li se to vůbec provést. Namísto po chodbách paláce nyní mladí řádili po ulicích; po setmění nemohla osamělá mladá žena vyjít z domu, chtěla-li se uchránit od přepadení. Bylo to všeobecně známo, proto mladé dívky méně krásné i řada žen ve vyšším stupni mládí bloumala pozdě v noci po ulicích, ačkoliv o ně nikdo ani pohledem nezavadil.

Pochopitelně se všeho dění aktivně zúčastňoval šťastný ženich, nevěsta se držela zpátky, ale sledovala ho aspoň mentálně. Algernon řádně projevil poctu všem významným dámám mezi hosty a též několika bezvýznamným, ale hezkým. Nepředvedl žádné vrcholné výkony, ale ani to od něj nikdo nečekal; měl dozajista dobrou náladu a byl spokojen.

Čehož hodlala využít skupina osob z podnikatelských kruhů, která se pátý den vetřela na svatbu s požadavkem, aby Monroesova banka poskytla okamžitý úvěr Indiopoliským loděnicím, jinak nebudou moci poskytnout zaměstnancům výplaty. Vzhledem k tomu, že jejich úvěrové možnosti jsou vyčerpány a další nebyly předem projednány ani přislíbeny, bankovní zaměstnanci žádost pozastavili a pro nepřítomnost šéfa vrátili zpět, aby si ředitelství pomohlo jinak. Ředitelství vrátilo žádost bance s tím, že jiné možnosti neexistují, tedy budou muset zastavit placení dělníkům; proslechlo se to a odborová ústředna vyhrožuje ústy Davida Scherzena stávkou. Neexistuje tedy jiná možnost než zapojit do věci Algieho.

Vzhledem k tomu, že většina představitelů zúčastněných stran se sjela do Kingtownu, rozhodl se Algie vyřešit situaci hned na místě. Protože měl dobrou náladu, byl ochoten ustoupit a mimořádnou půjčku poskytnout. Avšak v té chvíli vstoupili do boje zástupci Kingtownských oceláren, Všeobecných strojíren v Indiopolisu a také Iron-cityských železáren a dolů se stejnými požadavky; to už přesahovalo možnosti Monroesovy banky, všechny zákonné předpisy i Algieho ochotu. Vzplanul hněvem, obvinil pány z ředitelství z pokusu o bankovní podvod a pohrozil vyšetřováním; načež pánové počali předkládat různé bilance a jiné doklady dokazující, že jsou na tom skutečně tak špatně a nic nezavinili. Důvodem jsou nízké ceny finálních výrobků, schválené ekonomickou radou a císařem; průmyslníci se pokoušeli už několikrát ceny zvednout, ale nebylo to odsouhlaseno, pročež věc došla až do takových konců.

Algie byl ochoten k pomoci obchodním partnerům, ne však k finanční sebevraždě; kromě toho ho rozladilo, že nepřátelé chtějí využít jeho dobré nálady k podfuku. Navštívil kardinála Baarfelta a jednal s ním o tom; svěřil se mu i s podezřením, že akce byla načasována právě tak, aby jej zasáhla uprostřed svatebního veselí. Tomáš byl rovněž mínění, že bylo možno krizi předejít a průmyslníci mohli při troše opatrnosti rozložit náklady alespoň tak, aby se všechny platby nesoustředily zrovna na tyto dny; nabídl pomoc svým kapitálem, ale současně nenechávat všechno na bance a obrátit se na ekonomickou radu.

Algie byl samozřejmě také členem ekonomické rady a její předseda Vítek Jeřábek byl hostem na svatbě; zvláště tchyně Maryška ho měla nesmírně ráda, hezky se s ní vždy pomiloval a mohla si s ním povídat polsky. Okamžitě jej vyhledala a správně nabudila. Vítek neměl ani stín pochybnosti, že se jedná o podvratnou akci; z moci svého úřadu zakázal jakékoliv půjčky a nařídil průmyslníkům pomoci si sami, jak umějí. Vzal na vědomí, že tímto opatřením zahájil válku mezi průmyslníky a ekonomickou radou a prohlásil, že si to s nimi vyřídí v parlamentě; načež doporučil Algiemu, aby se vrátil na svatbu a dál se o věc nestaral. Vše se samozřejmě prokecalo a všichni se dozvěděli, jak oslavenec a ženich Algie zatočil s průmyslníky, což vojenská šlechta přivítala s povděkem; neměli rádi buržousty, ani oni je.

Přesně jak se sluší, týden po zahájení svatby, porodila Helena Monroesová zdravého kluka. Algie si mohl gratulovat k podařené oslavě; někdy se stávalo, že nevěsta porodila předčasně a nebylo důvodu protahovat oslavu, což mládež kritizovala, jindy zas ani po týdenní oslavě neslehla, hosté se rozešli domů a bylo nutno je svolávat ke křtinám. Slušnost vyžaduje týden zábav při svatbě a týden oslav křtin, pokud možno spojené dohromady, což se Algiemu vzorně podařilo. Příbuzní mu uspořádali ovace, syn byl pokřtěn jménem Leon a ze střechy Monroesovy banky byl odpálen slavností ohňostroj, který řídil Christian Baarfelt.

Křtiny trvaly až do zahájení zasedání parlamentu; opět byly důstojné tak významné události, jako je narození nového říšského prince. Poslanci se sjížděli do města zachváceného davovým šílenstvím, podněcovaným horkou krví všech občanů a štědrými příspěvky šťastného otce a B' klanu. Někteří poslanci (vládní strany) se radostně zapojovali do zábavy, poslanci opozice se zavírali do svých sídel a tvářili se, že se jich celá ta věc netýká. Moudřejší ponechali děti doma, ti méně moudří je alespoň zavírali v bytech, aby náhodou nepřišly k úhoně. Dívky z podnikatelských rodin brečely a hádaly se s rodiči, ale ti byli pevně rozhodnutí nepřipustit, aby se jejich vzácně vychovaná dcerka dostala do podobné společnosti; už proto, že nebyly řídké případy, kdy po seznámení s někým z vyšších kast se už nevrátila a zůstala ve vojenské šlechtě.

Společně s jinými přibyl do města také Abner Léger s chodí a dcerou, poslanec za vládní stranu a prokurista Indiopoliských loděnic. Abner přišel do Arminu jako kluk, přesněji řečeno byl řádem koupen v polepšovně kdesi v Evropě a neměl žádnou jinou vzpomínku na minulost, než svoje jméno. Vychován byl porůznu, později zařazen do oddílu René le Mogniéra, s nímž se zúčastnil Afrického tažení. Po návratu z Afriky žil nějaký čas ve vojenské šlechtě, sloužil na obchodní lodi a našel si taky dívku: koupil ji v polepšovně stejným způsobem jako kdysi řád jeho a v rámci seznámení jí osobně ostříhal vlasy jako hygienickou odvšivovací prevenci.

Když se jim narodilo první dítě (dcera), odešli od volné a nespoutané vojenské šlechty a začali se živit prací, tedy hlavně Abner. Začal jako pomocný dělník, vyučil se, stal se kvalifikovaným dělníkem a později mistrem v loděnicích. V té době začal též pracovat v odborech a byl zvolen do výboru, což mu vyneslo kromě jiného vojenský kříž řádu. Po dalších letech práce byl navržen za poslance do parlamentu a zvolen především hlasy dělníků, svých kamarádů z odborů.

Od chvíle, kdy vstoupil do parlamentu (před pěti lety), se o něj začali zajímat i jeho zaměstnavatelé; ne že by o něm předtím nevěděli, Abner byl dobrý dělník i dobrý mistr, měl důvěru ředitelství a značný plat. Nyní mu však přidělili místo v kanceláři přímo na ředitelství, což Abnera potěšilo; kdysi mu v loděnici trám pochroumal nohu a teď těžko chodil. Během pěti let se vypracoval z obyčejného technika na prokuristu, namísto prací se zabýval obchodním jednáním a namísto práv dělníků bránil práva firmy; změnilo se to však nikoliv ze dne na den, ale postupně, takže si ani nebyl vědom, že se snad něčím změnil od doby, kdy byl zvolen. Stále ještě se přátelil více s mládeží než s buržoazií a když přijel do Kingtownu, připojil se samozřejmě k oslavám Algieho svatby a křtin, jak se sluší a patří.

A co víc, přivedl s sebou dospívající dceru Rickie; nesmírně se těšila, až se před ní otevřou všechny obzory. Měla veliké zářivé oči, vlasy černé jako uhel, štíhlé tělo a pleť barvy tmavého zlata. Zato neměla výchovu na Atanoru, nýbrž v soukromé škole v Indiopolisu, kde se stýkala s dětmi průmyslníků, avšak přátelila se i s vojenskou šlechtou. Životní názory měla taky tak napůl.

Přišla oblečena v bílých šatech ze spousty jemného tylu, které jí velice slušely. Zapadla do party, kterou předtím neznala, a kterou vedl Christian Baarfelt, přítel jejího otce Abnera; hned ji mezi sebe přijali. K smrti ráda tančila a oni také, zvláště když jim k tomu hrála tak skvělá černošská kapela z Kingtownu. Než se Abner stačil pochlubit kamarádům významnými událostmi ze svého života, stihla už jeho dcera na parketu naskrz propotit tu tylovou parádu, kterou jí na to koupil.

A to všichni ostatní vypadají neustále naprosto perfektně; jak to dělají?

„Protože je to trik,“ ušklíbl se její tanečník, „Žádný z nás nemá vůbec nic oblečeného, to nevíš? Chceš vidět, jak ve skutečnosti vypadáme?“

Zlehka jí položil dlaň na čelo, pocítila slabý energetický impuls a oči oslepil záblesk; vzápětí se rozesmála.

„Vážně jsou tady všichni nazí? A dělají to iluzí?“

„Všichni rozhodně ne; ale správná princezna je pyšná na to, že nepotřebuje žádné předměty!“ to vyslovil s takovým despektem, že se začala stydět za svou skříň plnou nádherných šatů. Všimla si, že také jejich vzácné šperky jsou iluzorní; Atanorské neměly ani vlasy.

Pro jistotu si důkladně prohlédla svého společníka. Kavaleristickou uniformu zrušil, ale to mu jen prospělo; proti zlatohnědé pleti většiny měl kůži ještě o odstín tmavší, výrazně hnědou, dlouhé černé vlasy velmi kudrnaté, střapaté a vlnící se jako hadi, výrazně silnější rty vhodné k líbání, ale překvapivě modré oči a výrazné B' rysy v obličeji. Usmíval se.

„Spokojena s průzkumem?“

Zaváhala; hodlala pokračovat od pasu níž, ale uvědomovala si, že když je B' princ, určitě vnímá její myšlenky a nápady, co by s ním chtěla provést. Taky chápala, že cokoliv bude chtít on udělat s ní, zcela určitě provede, a nic mu v tom nezabrání.

„Neboj se. Vím, že jsi panna pod ochranou bohů. Ano, vezmu si tě, ale až o tom rozhodnou tvoji Ochránci; nikoliv moje touha.“

Samozřejmě, že to věděla; nikdy se nezamýšlela, co s ní hodlají provádět její Ochránci, ale na to, co s ní udělá on, se těšila od nepaměti. Už pouhý zvuk jeho hlasu jí způsoboval slastné mrazení na zádech.

„Je to tvoje noc, Rickie... Ariadno Camellie Thamar Légerová.“ přečetl si její šlechtická jména z mysli stejně snadno jako cokoliv jiného, „Můžeš se dnes v noci stát princeznou – stačí pouze chtít...“

„Hlavně bych se chtěla zbavit tohohle propoceného... dokázal bys udělat, abych...“ v rozpacích zmlkla a nevěděla, jak se vyjádřit.

Jenom se usmál.

Když ji přivedl ke stolku jejích rodičů, zdvořile se před nimi uklonil.

„Edward Baarfelt.“ představil se; žádný další predikát, ale Abner vzhlédl a naráz pochopil, kdo to je. Nejstarší syn Denise Baarfelta a Assamy, sestry císařovny Diany, míšenky zesnulého profesora Garricheta a princezny kmene Wassongů. Jeho ochránci byli Assi a Nugha, nejoblíbenější potomci Wassongského kmenového boha Nga. Vznešená společnost!

„Tady je vedro, že by člověk padl,“ prohlásila Rickie, dopadla na svoji židli a rychle vypila sklenici bílého vína (ze sklepů Maryšky). Vzápětí ji znovu nalila po okraj a nabídla Edwardovi. Ten zaváhal.

„Ty asi nevíš, jak to děláme my...“ Naklonil se, očichal její rty a pak je dlouze, vášnivě políbil. Pocítila, že ji jímá závrať; cizí mysl přebírala její požitek z vína, včetně lehkého příjemného opojení. „Opij se, jak nejvíc můžeš; já se prostě s tebou rozdělím...“

„Tohle mě taky naučíš?“ vydechla; ještě se dusila po tom polibku.

Všechno, co budeš chtít. pronesl hlas v její mysli, Zabiju tě, rozsekám na nejmenší kousíčky a znovu stvořím.

Abner a jeho žena sledovali dceřiny úspěchy s jistou podezíravostí.

„On je fajn, mami,“ sdělila rozpačitě svůj názor na Edwarda, „Fantasticky tancuje... a je úžasně chytrý...“

„Pozoruju; hloupý nebude, když se kolem tebe točí,“ smála se matka, „Pro nic za nic to určitě nedělá...“

Edward okamžitě vycítil, že zatímco dcera se do něj okamžitě zamilovala, matka pocítila téměř stejně silnou nechuť. Něco takového se chce svými špinavými pařáty dotýkat její holčičky?

Rickie se jen zasmála a obrátila k Edwardovi. „Rozepni mi ty šaty! Přece je nemůžu zničit za jediný večer!“

Edward uměl dívkám rozepínat šaty dokonale; podezírala ho, a velmi rychle se přesvědčila, že jich už vystřídal víc než mnozí starší. Vyklouzla ze svého bílého tylu a urovnávala šaty na židli. Zůstala jí jen téměř průhledná košilka, zachycená nahoře za hroty prsou a dole zasahující sotva do klína; ta košilka však byla celá propocená a lepila se k tělu.

„Proboha, Rickie! Takhle chceš zůstat?“ zděsila se matka.

„A co třeba vykoupat?“ navrhl Edward, „Než zase začnou hrát...“

S tím rodiče (trochu váhavě) souhlasili. Mladí tedy odběhli.

Každý správný šlechtic má ve sklepení svého paláce bazén, ale tohle nebyl palác, nýbrž budova banky, jen dočasně upravená. Situaci zdárně vyřešily čarodějky; Edward vzal Rickie za ruku, provedl ji jedněmi dveřmi... a byli na nádherné pláži, zalévané rudým svitem slunce. Skutečně, slunce tam bylo rudé, voda zelená, vzduch plný neznámých vůní. Les byl spíš do modra, avšak křoví zelené jako doma a květiny... všechny myslitelné barvy.

„Kde jsme?“

„Zakázaná informace! Kdyby se to rozkecalo, každý by sem jezdil na dovolenou a místní obyvatelé by neměli klid!“

Místní... Rickie se rozhlédla a na první pohled se vyděsila, ale na druhý jí došlo, že se nemá čeho bát. Byli to obojživelníci a vypadali jako vodník z pohádky, až na to, že neměli zelené vlasy, pouze cosi střapatého, co připomínalo trs vodních rostlin. Žabí tváře, ruce s plovacími blánami mezi prsty, nohy... podivné plovací, na souši se pohybovali s obtížemi, ve vodě určitě líp, ale daleko nejlíp na mělčině, v hloubce zhruba od kolen po pás. Tam taky všichni nejvíc řádili.

Další zvláštnost: byla tu slyšet hudba z paláce a Edward tvrdil, že právě ta žabáky nejvíc láká. Proto jich sem přišlo tolik.

„Tak nejdřív vyřešíme ty tvoje hadříky!“ zasmál se, uchopil oběma rukama její košilku a rozškubl ji; pak ji nechal v rukou shořet plamenem. Vzápětí udělal totéž s kalhotkami, posledním kouskem civilizace v dohledu. Nikdo na pláži neměl nic oblečeného.

Rickie taky napadlo zkontrolovat... echm. Žabáci byli většinou samice, mužů bylo jen málo, zato s velmi výraznými orgány.

„Vysvětlím ti to. Všichni v této rase se rodí jako ženy; teprve když přivedou na svět dostatečný počet dětí – pokud přežijí boje s nepřáteli a jinými bytostmi z vody – někteří se stanou samci. Vybavení na to mají, ale ne u každého se stačí plně vyvinout...“

„Nepřáteli... hm. Jsou nebezpeční?“

„Určitě. Vyprávěli mi o svých bojích s těmi z hlubiny. Ale nás berou jako spojence, cvičíme je a dodáváme jim zbraně. Co jsou zač ti z hlubiny, nevím a těžko se dozvím. Člověk tam nedokáže žít.“

Rickie dvakrát polkla naprázdno. „Kde je tenhle svět?“

„Z tvého hlediska nikde. Už nikdy jej neuvidíš, leda by ses stala profesionální čarodějkou. Nebo wéefkou s mořskou specializací.“

Ničím víc ji nemohl nalákat. „Jak dlouho tady zůstaneme?“

„Jak chceš. Vykoupeme se, něco si zahrajeme...“

Vykoupali se; plavání v tomto moři bylo nesmírně příjemné. Žabáci si jich všímali dost na to, aby v ní vzplanulo černé podezření.

„Oni můžou... i s námi?“

„Milovat se: ano. Mít potomstvo: žabák s lidskou ženou bez genetické úpravy ne, člověk s jejich samicí pravděpodobně ano. Pochop, oni se nevěnují technickému rozvoji, ale v genetice jsou hodně napřed. A naše geny se jim hodí, vytvoří kladné mutace, které je posílí. Nevím přesně...“

„Jak vůbec víš tohle všechno? Studoval jsi je?“

„Právě je chytám z databáze. Přebírám od svých žen...“

Nezeptala se, kolik jich má. Tušila, že všechny v dosahu.

Rozvalila si na břehu do písku a opalovala se, pokud ovšem tohle červené slunce vydávalo dost záření. Přemýšlela, nač se zeptat dřív; spoustu věcí někdy zaslechla, ale nevěděla, co je pravda a co jenom žvásty. Například že by ji mohl napojit na svůj cowen a pak by vnímala myšlenky ostatních. Když druzí mohou číst její a ona nic, je to... hm, nepříjemné.

„Klidně řekni na hovno, já ti rozumím.“ Edward se natáhl vedle ní, válel se na zádech, koukal do nebe a... jeho přirození vyzývavě trčelo vzhůru. Rickie cítila, že by měla zaujmout nějaké nepřátelské stanovisko, ale...

„Řekl bych: klidně se napíchni, ale seš princezna a měla bys to mít se vší parádou. Tak za týden už ti to nebude připadat tak blbý...“

Naštvala se, zrudla a hledala, co vtipného a drzého mu říct. Všímala si, že někteří přítomní si užívají, dokonce se žabáky. Jiní se dokonce nechali odvléci kamsi do vody; copak tam ale je?

„Oni žijí v podzemních norách, jako si stavějí bobři, víš? Celý tenhleten břeh je poddolovaný sítí tunelů. Vzduchové tunely jsou zamaskované křovím, ani já bych všechny nenašel. Žabáci hrabou docela dobře...“

„Takže žádný žabáci – žabokrti! Kříženci žáby s krtkem!“

„Bezva název!“ Edward zvedl hlavu a vyslal impuls; Rickie to sice vnímala jen jako změnu energetického pole, ale mnozí kolem zvedli hlavy a smáli se. Žabí ksichty se taky šklebily, ale Rickie si nebyla jistá, jak to myslí.

„Nedělej si starosti. Oni to rozdejchaj...“

Nějaký kluk se u nich zastavil, kopl a zasypal je fontánkou písku.

„Hele, jdete hrát? Tak jste červený!“

Na mělčině právě zahájili jakousi míčovou hru, něco mezi fotbalem, ragby a vodním pólem. Hráli lidé i žabokrti, jako obvykle rozdělení na dvě družstva: červených a modrých. Barvy byly zářivé, nanesené přímo na tělo; mnozí se pomalovávali celí, Rickie stačilo párkrát máznout na viditelná místa. Počet hráčů jednotlivých stran se se stanovil dohodou, ale bývalo zvykem, že jich byl zhruba rovný počet, pokud nebyl zapotřebí nějaký handicap. Ale Rickie rozhodně nebyla tak dobrá, aby ji brali vážně.

Hrála asi půlhodinu, pak jí to stačilo, lehce si zaplavala a šla na břeh. Edward hrál o poznání déle, taky mu patřičně fandila; nakonec to ale taky složil a šel si odpočinout. Mezitím se Rickie seznámila s řadou přítomných; bylo jí trapné, že po prvním ohlášení ji každý znal, kdežto ona nikoho.

„Dočkej času jako husa posvícení!“ poradila jí jedna holka, „Až tě Edward připojí, budeš docela užitečnej kousek, jestli ti dobře beru Éčko!“

„Ty seš čarodějka?“

„Blázníš? Blbá laborantka, kus do houfu; chvilku jsem se flákala na Atanoru, ale nebavilo mě to, tak jsem šla pryč. Umím trochu pomáhat...“

„No jo, Atanor,“ udělala Rickie znechucený škleb, „Tam by holku jako jsem já v životě nevzali. Nízká kasta, pochybnej původ...“

„Počkej, ty seš z divokýho chovu? Zcela čerstvej genetickej fond?“

„Nevyznám se v genetice!“

„Odkud přišli tví rodiče a z jaký jsou krve?“

„Těžko říct; my jsme z polepšoven někde v Evropě. To víš, tehdá se nevedly záznamy, odkud koho koupili. Táta by mohl vědět, kde koupil mámu, ale odkud je on sám, nemá zdání.“

„Podle jména by měl být Francouz!“

„Taky třeba. Jenže kdysi se psal Lecker, taky Léquer. Teď se píše Léger, aby se to líp vyslovovalo. Podle mýho je to ale docela jedno!“

„To jsem na mou duši zvědavá, co z toho vyjde! Co ti řeknou tvý prachatý bílý příbuzný, když jim přineseš ukázat děcko černý jak bota?“

„Nevím, ale docela mě to zajímá. Co by říkali tvoji?“

Dívka si pobaveně přejela dlaní po bříšku. „To se brzo dozvím! Doufejme, že to bude aspoň člověk!“

Všechny se rozesmály; Rickie zase ulehla, zavřela oči a přemýšlela, zda jen tak žertuje, nebo si opravdu není jistá. Nedošla k ničemu.

Jenom jí přicházely na mysl zvláštní představy. Věděla, že to není žádné cizí ovlivňování; přesně takové nápady jí přicházely na mysl, když ležela ve svém pokoji, dlouho nemohla usnout, naslouchala nočním zvukům zvenku a záviděla Správným Holkám, že se můžou potulovat pod hvězdami. Bože, jednou se už konečně odvážit něco udělat, ne jen snít a brečet do polštáře!

Opatrně otevřela jedno oko a koukla po Edwardovi; ležel vedle ní, odpočíval a možná podřimoval, neboť nijak nereagoval. Ačkoliv, kdoví! Ta součást jeho těla, které se tolik toužila dotknout, vypadala jako připravená v pohotovosti... Bože, dej mi sílu! Ať si konečně troufnu...

Bůh nepromluvil, Edward se ani nepohnul. Že by vážně usnul?

A Rickie natáhla ruku a dotkla se ho. Sevřela tu věc v dlani; a nebesa se nezřítila, Bůh se nerozhněval, dokonce ani on se nepohnul. Rychle se okolo sebe rozhlédla, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Tak si mohla konečně v klidu důkladně prohlédnout a prohmatat všechny součásti a detaily, přesvědčit se, že v pytlíku jsou skutečně dvě kuličky a tak. Co ještě dělají Správné Holky v takové situaci? Ano, ale... to přece...

Tak Správná Holka Rickie nahnula hlavu do jeho klína, vzala tu věc do úst a počala ji usilovně žmoulat, vysávat a dokonce kousat. To už samozřejmě nevydržel, otevřel oči, ale neřekl ani neudělal nic, jen držel. Dokud se jí to nepodařilo dovést ke konci.

„Tak co?“ zašeptala, „Zasloužím si tě? Jsem už konečně Správná Holka?“

Neřekl nic, jenom zhluboka vzdychl.

„Kdybych byla kluk a ty holka, už dávno bych si tě vzala!“ naléhala.

Nakřivil tvář; i tak mu to strašně slušelo. „To bys dokázala?“

Zvedla se. Její mazlení ho stačilo zatím sotva přichystat.

„Ani se nehni!“ poručila, „Já všechno udělám sama!“

Skutečně se ani nehnul. Rickie se vysunula nad něj, pečlivě si nasměrovala, kam nasedne, a potom se vší silou napíchla. Očekávala, že to bude nějak hrozně bolet, ale nebylo to tak zlé, spíš legrační. Zkusila, nakolik z ní teče nějaká krev, ani to nevypadalo nijak hrozně. Tak začala nadšeně zvedat a kroutit pánví, vůbec si nebyla jistá, jestli to dělá dobře, ale snažila se, jak to nejvíc šlo. To už jí začal pomáhat; Rickie chytila rytmus, vlnila tělem a jásala nadšením: dokázala to sama! Odvážila se, udělala to!

Ještě byla zvědavá na ty křeče, kterými to má skončit. Dočkala se; bolelo to, ale příjemně, a bude mít o čem vyprávět kamarádkám. Skončila vyčerpaná a zalitá potem, chtěla se vyprostit, ale Edward ji zachytil a přinutil zůstat. S radostí vyhověla, líbilo se jí na něm sedět a oddychovat. Jeho tělo se ještě taky všelijak cukalo, bylo to příjemné a už se těšila na příští pokračování. Teď ještě...

Zůstaň! řekl jeho hlas v její mysli, Asi je na čase začít s Propojením!

Ano, na to se těšila také. Už předtím pocítila nějaké dotyky cizí mysli ve své, ale teď začala chápat, jak to myslel, když řekl: Rozsekám tě na kousíčky a zas složím dohromady. Něco do ní vstoupilo, něco ještě většího a mocnějšího než to dole, a ještě příjemnějšího. Potom náhle vnímala, co cítí a na co myslí on; dokonce vnímala i svoje tělo, se kterým byla spojená. To trvalo nějakou chvíli, než si zvykla; mezitím se položila a opřela hroty prsou o jeho, což samozřejmě vnímala jako velice příjemné. Zalitovala, že to předtím vnímala jen ona, nemohla přebírat i jeho pocity; ale vysvětlil jí, že má tu událost navěky zapsánu v mysli a ona si ji může přečíst, kdy a jak často bude chtít.

Pak ji vzal na procházku dějinami světa, který se jmenuje Edward Baarfelt. Ne, ve skutečnosti je jeho kód EB', doplněný ještě energetickým impulsem na jisté frekvenci, Tím ho bylo možno kdykoliv vyvolat, ať byl kdekoliv.

Jenže Rickie byla zvědavá zejména na jeden typ vzpomínek. Ano, na ten.

Sexuální nenasytnost, u začátečníka pochopitelná! komentoval.

Pomyslela si, kam by ho s chutí nakopala. Pobavilo ho to.

Pak ji začal učit, jak se vyznat v jeho vzpomínkách. Byly složité; našel však jejich počátek a přizpůsobil, aby je mohla vnímat.

Narodil se v Africe, avšak na to se nepamatoval, ani na plavbu lodí. Jeho nejstarší vzpomínky byly na dům u jezera, ve kterém trávil útlé dětství. Nebyl to palác jako ve městě, pouze osamělá chata ve stylu africké chatrče; královská byla u Wassongů jen o něco větší než obyčejných lidí.

Matka Assama byla princezna, poloviční sestra císařovny Diany a manželka Denise Baarfelta, obdařená titulem Paní domu. Kupodivu jí byl ponechán, ani nebyl udělen žádné další; Denis ji dost často navštěvoval a rád se setkával i se synem. Kromě něho tam často chodily nejrůznější návštěvy, jednotlivě i v davech; Assama ráda pořádala slavné společenské večírky. S orgiemi, to se rozumí; na rozdíl od čarodějek milovala sex pro zábavu. V pravidelných intervalech přiváděla na svět další děti, pokud možno každé s jiným otcem, a mnohé přímo plánovitě bez této znalosti.

Zajisté, Assama byla také čarodějka, avšak africká, orientovala poněkud jinak než ty z Atanoru. Proto si jí také všechny vážily a rády s ní spolupracovaly. Za těchto okolností bylo pochopitelné, že Edward (Eb) získá její znalosti tak nějak samospádem, beze snahy a přičinění. Telepatické vnímání měl a vše ostatní mohl získat. Když bude co nejvíc komunikovat.

První vzpomínka: prsy žen. Měl ve zvyku se jim vyškrábat na klín, sevřít bližší prs rukama a přisát se k němu, ať z něj něco teklo nebo ne. Byla-li ta žena čarodějka, nakonec mu to umožnila, a nemuselo to být pokaždé mléko. Ale vždycky to bylo velice chutné. Tak si ten zvyk zachoval, i když byl už větší a neměl nárok; ačkoliv, těm ženám se to líbilo.

Pak už chodil, spíše škobrtal. Byl roztomilý, ženy se s ním rády mazlily a když na ně sahal, povzbuzovaly ho a chválily. Ne pouze jeho, každé dítě; ale on byl nejstarší a nejlíp chápal, co dělá. Orgiím občas přihlížel, spíš je však vnímal mentálně; byly to nejpříjemnější prožitky všech přítomných, každý se na ně těšil a jezdil sem hlavně kvůli tomu, tak není divu, že byly příjemné i Ebovi.

Pak byl ještě větší a pomáhal matce s přípravami slavností, kromě jiného i s hosty. Sexuálních her se zúčastňoval aktivně, měl hbité prstíky a uměl šikovně vzrušit a vydráždit každého hosta; zvlášť ho nasazovali na ty, co tam byli poprvé a čiperného kloučka si oblíbili. Během těchto her se naučil také vyhledávat osoby, které mají vzájemně opoziční auru, takže jejich styk bude mimořádně přínosný. Dospělí se mu rádi podrobili, připadalo jim směšné a zábavné, když takový kluk autoritativním hlasem nařizoval, kdo má s kým co dělat, kdy a jak dlouho. Kromě jiného se taky naučil diagnostikovat a když objevil nemoc, účinně léčit bioenergií. Svou nebo i cizí.

Assama byla, jak řečeno, africká čarodějka. V počátcích, ještě v Africe, byla v úzkém kontaktu s Otcem Nga, svou božskou sestrou Assi a bratrem Nughou, který se zjevoval jako Božský Lev. Na rozdíl od démonského Lva Wašoriwe, který byl taky jejich příbuzný, ale Wassongové ho neuctívali, spíš se ho báli. Tohle všechno ovšem Eb znal jenom z pohádek, od příchodu do Arminu se již bohové Assamě nezjevovali a přivolávat násilím je nechtěla. Nicméně, stáli v podobě zlatých sošek na domácím oltáři a když se v jejich blízkosti konala nějaká slavnost, zvýšila se v ideálním středu prostoru energie tak, že to Eb dokázal vnímat.

Všeobecně byl velmi vnímavý. Wassongové jsou lovecký kmen; jeho členové často nosili kněžce Assamě lovecké trofeje, především hlavy býků a antilop, oháňky zeber a žiraf, zuby a kožešiny šelem. Všechny tyto hmotné pozůstatky byly obývány rozličnými duchy, kteří měli poskytovat kmeni ochranu a jejich síla a energie přejít na úspěšné lovce. Assama na to dohlížela, takže se plot okolo jejich pozemku plnil zvířecími lebkami.

Většina těch duchů byla přátelská – v tom smyslu, v jakém chápal přátelské jednání Eb. Hráli si s ním, pokoušeli se ho probodnout rohy, dokopat, pokousat a tak. Nešlo to, neměli čím, tak se jim jenom smál. Taky to dost bolelo, ale kdo kdy slyšel, aby B' moranovi vadila bolest!

Eb věděl, že v Evropě jsou bohové možná dobří a laskaví. V Africe mají jediný zájem: neopatrné dítě zabít. Neutíkej, nebreč, nekrč se, neschovávej se; braň se, jak umíš! Čím budeš ty sám nebezpečnější, tím míň se musíš bát ostatních! A kdo je slabší, pochopitelně zahyne.

Eb se choval jako princ, byl neustále připraven k boji a útočil rychleji, než kdokoliv stačil postřehnout. Vzít si kořist a uhlídat ji bylo jeho právem i životní nutností. A kořist bylo vše, i lidé; zpočátku přijímali tu hru na lovce a oběť, později už jim nic jiného nezbývalo. A součástí boje byl také sexuální kontakt.

Kdy přesně se mu to povedlo poprvé, není přesně známo; v každém případě se všechny ženy bavily jeho pokusy a doufaly, že to bude právě s nimi. Pak v rychlém sledu vyzkoušel všechny v dosahu a postaral se, aby byly spokojené. Tou dobou se již jeho otec Denis omezoval pouze na dlouholeté kamarádky po vzájemné dohodě, strýc Christian sice výzvy přijímal, ale často nebyl běžnými prostředky k dosažení. Takže nástup nového, sexuálně nesmírně aktivního a dokonalého Baarfelta byl nanejvýš žádoucí.

A Edward se snažil. Na rozdíl od starších se nenechal omezit kastou, původem ani vzděláním, udělal to každé ženě jakéhokoliv věku, barvy pleti a postavení. Naopak, bylo to jeho nádherné černé tělo, co zvláště bělošky výrazně oceňovaly; a rády přiváděly na svět děti s jeho geny. To samé udělá s Rickie, už teď jí někde v bříšku bloumají jeho spermie, prolézají různými zákruty a hledají to správné místo, kde by zakořenily.

Assama vychovávala syna jako lovce, mocného samce, který hravě přemůže každý odpor své oběti a zmocní se jí. Takové hry měla ráda a takové hodlala dopřát kamarádkám, když ji navštívily. Mohly se chvíli bránit, ale nakonec přítomní samci stejně udělali, co chtěli. Překvapovalo a šokovalo to zvlášť ženy, co tam byly poprvé, nalákané kamarádkami, které to už zkusily a líbilo se jim to. Většina mladých mužů z kmene Wassongů byli brutální nelítostní samci, zvlášť když se jim trochu pomohlo povzbuzením vášně; Eb byl taky takový, ale uvážlivě a rafinovaně, nedal se tak snadno mentálně zblbnout. Není divu, uměl lidi ovlivnit, ale taky se bránit.

A teď se dopracoval k Rickie. Samozřejmě si ji rychle osáhl, jen co ji uviděl; zaujala ho, tak se rozhodl ji získat. A ježto ji odhadl na vysoce aktivní, nechal detaily Hry na ní. I nadále nechá...

Ale to já nechci! Chci, abys už konečně se mnou něco dělal! Třeba...

Najednou ji jeho ruce sevřely a než stihla pochopit, už ležela pod ním.

Nějak takhle?

Potom ji začal rvát zevnitř. Zmítala se, řvala bolestí, bránila se, ale proti jeho síle a brutalitě neměla šanci. Způsobila jen to, že si jí kdekdo kolem povšiml, mnozí začali fandit, radit, posílat žertovné poznámky. A ona se nestíhala bránit, dokonce ani chápat, mentální propojení pro ni bylo tak nové, že ji kromě jiného bolela taky hlava. Netrvalo to nijak dlouho, ale když skončil, byla jako zmlácená. A strašně šťastná!

Tak řekla: Ještě!

A echo z okolí: To je Správná Holka, Ebe! Tu si nech!

Tohle o Rickie ještě nikdy nikdo neřekl. Neměl důvod.

Ještě nějaké přání?

Jo. Chtěla bych jednou zažít pořádnej grupáč!

Myslíš tím všeobecné Propojení? Ale to sám nedokážu, musel bych požádat o spolupráci nějaké zkušenější WZ...

Přemýšlela, jak mu vysvětlit, že tím nemyslela zrovna tohle; ale slýchala od malička (ovšemže tajně), že čarodějky pořádají fantastické sexuální orgie, při nichž šoustá každý s každým. S kamarádkami že školy si o tom rády špitaly o přestávce na záchodě. Eb zase nechápal, k čemu by měl sloužit sex bez mentálního spojení; to by přece byla nedokonalost, jako třeba jídlo neobětované bohům nebo zabití nepřítele bez příslušné mantry! Ale čarodějky už postřehly zájem a začaly se dohadovat...

Rickie s úžasem pozorovala, jak se ta zpráva mezi nimi šíří. Jen chvíli diskutovaly, pak začaly vytvářet patřičné pole. Rickie to zaujalo, dokonce okouzlilo; spousta cizích myslí... dokonce výrazně nelidské, asi žabokrti! I pro ně to byl zajímavý zážitek...

Pak zcela ztratila přehled, kde je a co tam dělá. Podvolila se proudu, splynula s celkem a byla šťastná.

Abner Léger pojal černé podezření zhruba po půlhodině nepřítomnosti. Když se pak rozhlédl a nikde neviděl Rickie ani Edwarda, pochopil, že právě přišel o dceru. Jeho pečlivě vychovávanou holčičku právě svedl jeden z nejvýznamnějších baarfeltovských princů a nejspíš ji nikdy nehodlá vrátit. A kdyby, už to stejně nebude mít ten správný význam.

Na druhé straně, mohlo to dopadnout i hůř. Už jednou ji načapal před barákem, jak si velmi důvěrně povídá s jakýmsi výrostkem; když ho začal vyslýchat, během diskuse z něj vylezlo, že nemá nic kromě pušky a nože, dokonce ani kalhoty. Tak mu dal pár facek a hnal ho...

Ovšem prince z Baarfeltova rodu jen tak odehnat nemůže. Naopak, pokud se tomu klackovi podaří ji oplodnit (a to by byla hodně velká náhoda, kdyby ne), dostane se Abner do přízně velkorodu. Dalo by se toho nějak využít? Jistě by to šlo, ovšem bude zapotřebí důkladně promyslet... Například by se mohl vrhnout na politiku. No ano, spousta lidí bude pomlouvat, že schválně strčil to nevinné dítě do postele zhýralému princi, aby na tom vydělal. Asi nejvíc ti, co by to moc rádi udělali, ale nemají tak hezkou dceru. Nějaké příznivé důsledky by to mít mohlo, ale jaké?

Madame Hortenzie Légerová, matka Rickie, bohužel došla k názoru, že její manžel mlčí už příliš dlouho. A rozhodla se zasáhnout; nelze přece zarputile mlčet a koukat jako bubák, když jsme ve společnosti osoby tak významné, jako je Christian Baarfelt! Takže řekla:

„To by mě skutečně zajímalo, kde je naše Rickie a ten snědý mládenec! Neměl by ses po nich jít podívat, miláčku?“

„Řekl bych, že si poradí dost dobře sami...“ zahučel Abner.

„Tak z toho mám právě strach! Nijak zvlášť mě neuklidňuje, že jsou spolu; snad si dokážeš představit, jaké by to mohlo mít důsledky!“

Abner se podíval na Chrise, nakřivil obličej a váhal, co říct. Jeho choť ovšem tak dlouho neváhala:

„Jedna naše sousedka má čtyři děvčata, po dvou letech od sebe: dvanáct, čtrnáct, šestnáct a osmnáct. Ta nejstarší nalítla nějakýmu syčákovi od té vojenské šlechty a začíná jí růst břicho, ta šestnáctiletá se tahá s kdekým a teď to vypadá, že začala lítat po nocích i ta třetí! Ještě že aspoň tu malou se jim podařilo uchránit! Já bych se strachy zbláznila, co se holce může někde stát!“

„Nic jiného než to, co se stalo spoustě jiných před ní,“ řekl Abner.

„Neříkej, že bys souhlasil, aby si naše dcera začala s nějakým ničemou! Rozhodně se hodlám postarat, aby se nespustila, dokud se řádně nevdá...“

Abner mohl namítat, že jejich svatba proběhla podle válečných zvyklostí, ale radši mlčel. Madame Hortenzie poslední dobou zastávala velmi přísně mravná stanoviska; snad proto, že její matka byla neznámá přístavní děvka.

„Svatba, hm...“ zamyslel se Christian, „Podle jakého rituálu?“

„Ale, to je jedno! No samozřejmě, jedno to není; pochopitelně bych chtěla vidět, jak vychází z kostela v bílých šatech a s věnečkem na hlavě...“ tou představou se tak nadchla, že začala dojetím posmrkávat, „Ale hlavně, aby ta svatba byla pořádná! Velikou hostinu, a pozvat všechny, na kterých něco záleží... jako je třeba tahle!“

„To by ovšem znamenalo pustit si do domu vojenskou šlechtu!“

Madame Hortenzie se překvapeně rozhlédla kolem sebe.

„Ale já myslela... tamti povaleči a budižkničemové nemají ani kus hadru, aby si zakryli... no fuj! Tohle jsou slušní mladí lidé ze společnosti!“

„Můžu tě ujistit, že to jsou ti samí! No jistě, dodržují zákony cti, jak se sluší a patří; jídlo je pro každého, ale vlastnit předměty, i když jsou to jen nějaké šaty, je už rozmařilost. Snad kdyby jeli do Evropy, tam je zima a jiné zvyklosti, ale...“

„No jistě – čest, hrdost a holej zadek. Moc krásný! Chtěla bych vědět, kde by byla ta slavná vojenská šlechta, kdyby doopravdy přišla válka!“

„Máš pravdu, miláčku,“ ujistil ji Abner, „Tohle je úplný nic proti nám, když jsme ještě sloužili, že ano, Chrisi? Tyhle kdyby poslali válčit do Afriky jako nás, pojdou na cestě a ani nedojdou do Simbabwe!“

„Já bejt císařem, nahnala bych všecky ty flákače pořádně makat, ne potloukat se od hostiny k hostině a vyjídat pracovitý lidi! Však i sem se určitě slezli z celý země jen proto, že dostanou najíst zadarmo!“

„Já žasnu,“ smál se Chris, „Tys nikdy nebyla mladá a bezstarostná?“

„Já?“ paní Hortenzie se zhluboka nadechla, ale pak si vzpomněla, že tento muž ví o jejím původu víc, než jí je milé. „V každým případě jsem v životě nic nedostala zadarmo! Všecko jsem si musela tvrdě vydřít těmahle rukama!“

Nemluvila pravdu, ale nikdo jí to nevyčítal. Abner řekl rozvážně:

„No, taky jsme byli mladý a hloupý. Ale od tý doby, co vím, jak těžko se vydělává každej šesták a co stojí živobytí, samozřejmě nesouhlasím s takovými lidmi. Chápu je, ale souhlasit s nimi nemůžu...“

„Snad. Ale musíš uznat, jsou to skvělí kamarádi a je s nimi legrace...“

„Jo – to je tak jediný, zač stojej. Máš pravdu!“

„Ale Abnere, z tebe se pomalu stává paďour! Býval jsi takovej veselej, bezstarostnej kluk, kterej nezkazil žádnou zábavu...“

Hortenzie se nadechla: „Jistě, že by takovej rád byl! Jenom kdyby neměl na krku rodinu: tuhle holku, patnáctiletýho kluka a ještě dvě menší škvrňata; a to všecko musíme živit! Umíš si představit, co to dá starostí? Klacek samozřejmě taky kroutí očima za tou vojenskou šlechtou; dokonce se mu snad líbí nějaká holka z těch lidí. Ale já mu to vytluču z hlavy; myslí si, když je mu patnáct, že na to má právo a ta malá taky! Druhýmu klukovi je deset a tý malý osm roků, s těma zaplaťpánbůh nemáme zatím žádný potíže...“

„Až tak za pět let. To už zas nebudeš mít starosti s těma velkejma. A jejich děti budou ještě moc malý...“ smál se Chris.

„Jaký děti, proboha?“

„No, tvoje vnoučata! Ta Rickie snad není neplodná a kluk může svý kočičce udělat potomka, ani o tom nebudeš vědět. Pro jistotu začni vzpomínat, jak se starat o malý děti, brzo vám nějaký přibudou...“

„Ale to já rozhodně nechci! Mladí musejí mít nějakou zodpovědnost!“

„Nemají, bohužel. Jejich heslo je: Nějak bylo, nějak bude.“

„Ano, to je ta pravá filosofie dnešní mládeže! Oni opravdu nemají žádnou představu, co bude za deset let! Vykládám to svejm dětem, přesvědčuju o tom mladý holky v zaměstnání, vykládám to i učedníkům, ale jako kdyby hrách na stěnu házel. Před měsícem od nás odešel jeden kluk, absolvent ekonomický školy, chytrej, nadanej, se skvělou kariérou do budoucna. A minulej tejden jsem ho potkala s holkou jen v kalhotách od večerního obleku, holka měla na sobě jeho košili a z kabátu udělali peřinku pro děcko, který v chůzi kojila. Kluk zarostlej, špinavej, malinko snad i ožralej, ale jen se smál a povídal mi: Teta, tak jsem se v životě neměl jako teďka! V kanclu na mě řval kdekterej pitomec, tady mi řve jen to malý a víš, jaká je to lahoda?“

„To dost stihl – udělat si takový děcko za měsíc?“

„A, nejspíš nebylo ani jeho. Ty lidi od vojenský šlechty považujou všecky děti za svoje. Matku takovej parchant zná, ale kdo je jeho táta, si může jenom vypočítat. Všichni se o děcka starají společně, děvčata dokonce společně kojí. Nebo přistrčej děcko k feně a ono cucá se štěňatama...“

„To jsou bohužel pomluvy. Zkoušeli jsme to, ale z mlíka šelem se malým dětem dělá špatně. Až když povyrostou, tak si pochutnávají...“

„Romula a Rema taky odkojila vlčice!“ smál se Abner.

„Leda tak!“ ušklíbl se Christian.

Všichni natočili krk, neboť se k nim blížila Rickie se svým tanečníkem. Měla nádherné nové šaty ze zářivě bílé krajky, ve vlasech zlatou čelenku, v uších briliantové náušnice. Byla krásná – jako ostatní princezny.

„Ale ne!“ vyjekla radostně madame Hortenzie, „Ty sis byla koupit nové šaty? A my jsme tě podezírali, že někde provádíš kdovíco!“

Christian nehnul ani brvou.

Zato Abner si povzdychl a obrátil oči k nebi.

Zasedání parlamentu započalo slavnostními projevy císaře, kardinála, předsedy sněmovny Jana Dunbara, komthura Ernaye Lasquiera i jiných; byla přednesena Zpráva o stavu říše i další oficiální dokumenty, které jako vždy označovaly situaci za výtečnou a skvělou, že už ani lepší být nemůže. První den také skončil velkým úspěchem a nikdo ho nenarušil nevhodnými řečmi.

Avšak druhý den již nebyl tak klidný. Zahájila ho skupina poslanců, zastupujících průmyslníky a majitele čtyř největších arminských podniků: Loděnic, Oceláren, Všeobecných strojíren a Ironských železáren a hutí. Přednesli stížnost na Ekonomickou radu, že jim svými nevhodnými omezeními brání se plně rozvinout, tím pádem brání i jejich hospodářské činnosti.

Šli ještě dál; nějaký jejich mluvčí dokonce zastřeně obvinil Vítka Jeřábka a ER, že zásahy do volného průběhu prodeje sabotuje státní plán výroby, schválený vládou, parlamentem a vydaný jako císařský zákon. Zástupci průmyslu se dobře připravili na své vystoupení; využili i služeb dostupných advokátů, aby snesli na hromadu všechna možná obvinění a důkazy pro ER. A ježto o takových věcech se nedá hovořit stručně, mluvili jeden po druhém celé dopoledne; bylo jim totiž jasné, že teď musejí jít tvrdě za svou věcí a nepřipustit žádný doklad či polovičaté řešení.

Byli si vědomi, že císař se v ekonomice státu naprosto nevyzná a plně podléhá tomu, co mu kdo řekne. Také to bylo na něm vidět, seděl ve své lavici apaticky a strnule zíral do prázdna, chvílemi se vrtěl a kradmo ohlížel, jak už to trvá dlouho. Trochu víc se báli Diany, ta seděla vedle něho a mohla mu poradit; ale doufali, že vznětlivou, leč nestálou císařovnu jejich žvanění unaví a nebude mít náladu s nimi polemizovat.

Když skončili své projevy, bylo už téměř poledne a většina poslanců byla unavená a skleslá. Císař taky koukal nepříliš chytře; a když se ujistil, že všichni zájemci už promluvili, namísto svého vyjádření požádal Vítka, aby řekl, co si o tom myslí Ekonomická rada.

Byla to nejhorší možnost, jaká mohla průmyslníky postihnout; v duchu doufali, že na ni nepřijde, dá slovo třeba Baarfeltovi či ještě líp Dunbarovi, ale císař nalezl toho pravého muže. Teď už museli jen doufat, že Vítek neřekne nic přesvědčivého, nebo se zaplete a zmate císaře ještě víc.

„Já jsem tady celé dopoledne poslouchal vaše řeči,“ začal Vítek Jeřábek, „Nechci je kritizovat, ale byly dlouhé a dost zmatené; jestli je tedy chápete tak jako já.“ (Charry ve své lavici radostně kýval hlavou na souhlas), „Obviňovali jste Ekonomickou radu i mne, že vám bráníme ve výrobě, že jsme důvodem neplnění plánovaných úkolů, že my můžeme za to, že jste prodělali a nemáte na mzdy pro dělníci. Taky tu někdo nanesl, že jsme možná nepřáteli státu a naše činnost vlastně sabotáž vůči císařství. No prosím, jak chcete. Já bych k tomu jenom řekl, že jste asi přehlédli toto: ty čtyři podniky, co zastupujete především, nejsou váš soukromý majetek, jsou to podniky státní a státem řízené; a orgán státní moci je Ekonomická rada, kterou zastupuji. Stát jen dovolil těm, kdo měli zbytečné peníze, aby je vložili do akcií státních továren, a dovolil největším akcionářům, aby se stali řediteli a vedoucími obchodními pracovníky továren; v žádném případě však nepřenesl odpovědnost za výrobu na akciovou společnost, kterou byste vy představovali. Rozhodující na výrobě není váš názor, ale názor státu a Ekorady; pokud se to někomu nelíbí, ať si podá žádost o vrácení podílu, stát ho v zákonné lhůtě vyplatí a může dělat, co chce. Pokud se týče zástupců menších soukromých firem, s těmi bude Ekonomická rada jednat samostatně v jinou dobu.“

Vítkova slova zněla jako rány kladivem, jak bývalo zvykem spíš u císaře než u komthura Jeřábka. Ale průmyslníci čekali ledacos, tedy i tohle; jejich mluvčí prohlásil:

„Samozřejmě souhlasíme s tím, co tu bylo řečeno; také s tím, že jsme své peníze vložili do státních podniků. Vložili jsme je tam na žádost státu, poskytli jsme svoje prostředky na vybudování továren z dobré vůle a upřímného vlastenectví. Jedním z obvyklých očekávání při uzavírání takového obchodního partnerství je však právo na zákonem stanovené dividendy, tj. podíly na zisku z vloženého kapitálu. Jak se zdá, nemůže podnik, jehož jsme akcionáři, tyto dividendy vyplácet ve stanovené výši. A to právě proto, že Ekonomická rada mu klade překážky. Netvrdím, že z nepřátelských úmyslů, může to být také docela obyčejná neschopnost. Ale je to tak!“

Vítek se jenom nadechl. „Ano, samozřejmě, je to tak. Ekonomická rada klade překážky do cesty obohacování na úkor poctivých dělníků; vždy kladla a vždy klást bude. Váš způsob obohacování je totiž protiprávní, pánové; vy jste peníze, které máte spravovat, zkrátka a dobře zašmelili z titulu svých funkcí, rozkradli jste je, pokud to mám říct na rovinu. Proto je teď nemáte! Jestli jsou zákonná ustanovení překážkou ve vašem podnikání, pak je pravda, že vám Ekonomická rada překážky kladla, klade a klást bude!“

„To je drzost a lež!“ rozkřikl se jiný pán, „Naše doklady přesvědčí každého, že k ničemu podobnému nedošlo!“

„Vaše doklady snad. Ale bohužel, hned po žádosti na Monroesovu banku jsme poslali do Loděnic, které vy zastupujete, vyšetřovací komisi, která se zabývala účetnictvím. Kdyby pánové dovolili, přečetl bych kousek ze závěru zprávy, kterou ta komise vydala:

`Účetnictví v továrně je prováděno známým způsobem tzv. `americkým`, to jest některé účty jsou zakontovány dvakrát, zatímco jiné vůbec ne; pokud už jest některý účet zapsán správně, potom je to zhusta na jiné konto než býti má, z čehož vzniká zcela nepřehledný zmatek. Celkový stav účetnictví nasvědčuje buď velké neschopnosti účetních, nebo velikému švindlu...`

Mám to číst dál, nebo vám to stačí?“

„Snad v Loděnicích!“ ozval se jiný pán, „Ale u nás ve Všeobecných strojírnách je všechno v pořádku, na tom trvám!“

„Vážně? Vaši úředníci prohlásili našim auditorům, že jim nemohou poskytnout podklady, neboť vaše účetní knihy dílem zplesnivěly vlhkem a dílem je sežraly myši!“ zvýšil Vítek hlas, „Pánové, vaše akciové společnosti kradou všechno, nač ruku položí! A vedou v tom ředitelé, ekonomové, advokáti a páni poslanci, zvláště ti, kteří jsou přítomni na tomto ctihodném zasedání! To je jediné, co k tomu mohu říci!“

„Z toho se budeš zodpovídat!“ vykřikovali napadení poslanci, „To je drzost obviňovat poctivé pracovníky!“

Vítkova slova vyvolala značný rozruch v obecenstvu; mnozí z poslanců se počali hlučně dohadovat a obhajovat stanoviska průmyslníků, nebo zase ER. Dunbar nechal chvíli sál mluvit, potom začal klepat předsednickým kladívkem a mlátil do stolu tak dlouho, dokud nebylo ticho.

Tuto chvíli považoval císař za vhodnou, aby se k problému vyjádřil další přihlášený hodnostář, předseda správní rady Oceláren Monty Draggon. Komthur řádu, požívající důvěry všech; jeho autorita byla nesporná a prozatím nebyl důvod jej podezírat. Vyskytly se sice některé hlasy, že je s průmyslníky spolčen, že před zasedáním rozdal příkazy svým stoupencům a teď pouze kontroluje, jak plní jeho instrukce, ale důkazy nikdo neměl.

Dnes se mračil obzvlášť, neboť si byl vědom, že v tom jeho věrní silně 'plavou'; když spor sklouzl na záležitosti nezákonných machinací, uvědomil si, že v tom je Vítek doma a nikdo ho nepřekoná. Monty se nechtěl dočkat chvíle, kdy se páni začnou osobně obviňovat z různých levot a začne se probírat, kolik kdo ukradl, jak a proč; radši se hodlal vrátit na tenký led všeobecné diskuse o hospodářském postavení podniků. Proto poslal předsedovi Dunbarovi svoji vizitku, Jan ukázal jeho jméno Charrymu prstovou abecedou a Charry přikývl.

Monty začal velmi sebevědomě a proti svým stoupencům mnohem klidněji.

„Souhlasím s názorem bratra Vítka i se vším, co zde bylo řečeno o chybách v účetnictví a podobných záležitostech. Je všeobecně známo, že dochází k omylům, a nás to mrzí nejvíce ze všech. Jsou také známy příčiny: především nízká úroveň vzdělání a chabé schopnosti úředníků. Nemůžeme nikoho přímo obviňovat, že je touto situací vinen; je to celková atmosféra země, která to zapříčiňuje. Musíme se s tím tedy smířit.“

„To situaci vysvětluje, leč neomlouvá!“ ozval se Vítek.

„Já vím. Nemůžeme nikoho obviňovat za to, že mnoho schopných mladých kádrů, které za státní peníze vystudovaly, posiluje raději vojenskou šlechtu nebo se pouští do farmaření či drobného podnikání, než by pracovali ve státních podnicích. Možná je to otázka kádrové politiky, možná dokonce finančního ohodnocení. To my nemůže rozřešit. V této chvíli je však důležité nikoliv hledat drobné účetní chyby, nýbrž řešit celkovou situaci v hospodaření podniků – a ta není utěšená.

Dámy a pánové, bratři poslanci, odběhli jsme poněkud od tématu, kterým je záležitost půjčky od Monroesovy banky; a ta záležitost je nyní skutečně hlavní. Přes výhrady, které má k našemu účetnictví bratr Vítek, je třeba zodpovědně prohlásit, že by účetní chyby nedokázaly zapříčinit tak špatný stav výroby a financí, jaký právě existuje. To je jasné!“

„Neřekl jsem účetní chyby!“ bránil se Vítek, „Řekl jsem neschopné vedení. A na tom trvám!“

„Vedení upozorňovalo Ekonomickou radu několikrát na nutnost řešit situaci pokud možno rychle a bez polovičatostí. Rada nám pomohla jen tím, že nám nařídila dodržovat zákonem stanovené podmínky, jež nám tak laskavě posílá. Taková pomoc je pro kočku, bratře Vítku. Zatím jste nám neposkytli ani jedinou konkrétní pomoc či aspoň radu, jak situaci zlepšit. Z Vašich přípisů si můžeme leda tak slepit draka a chodit si ho na stráň pouštět, až půjdeme z továrny o žebrácké holi!“

„To říkáš ty!“

„To říkají všichni. Narážíš možná na skutečnost, že patřím k politické opozici a nemám důvod chránit vládní úředníky. Prosím; vyslechněte tedy názor muže, který je poslancem za vládní stranu, členem řádu, bývalým příslušníkem vojenské šlechty a vaším osobním přítelem. Abnera Légera!“

Mezi poslanci se ozvalo překvapené zašumění. Samozřejmě Abnera všichni znali; zvlášť nejnovější zpráva o sblížení jeho dcery s Edwardem Baarfeltem mu zjednala patřičný věhlas. Dokonce i císařovna, která řečem o hospodářských záležitostech naslouchala roztržitě a pravděpodobně meditovala na nějaké velmi vznešené téma, se zájmem otočila hlavu. Když Abner vstával a šel na tribunu, nemusel předseda ani zjednávat ticho, šum v sále utichl sám.

„Slyšel jsem tady všechny řeči, které odezněly,“ začal opatrně, „Mnohé z toho, co řekla ta či ona strana, nevím a nezajímal jsem se o to. Ale to, co vám řeknu, je skutečná pravda a já za ní stojím jako občan a šlechtic.

Pravda je, že občas dochází k chybám v řízení. Pravda taky je, že to je v naprosté většině z důvodu neznalosti pracovníků, kteří tu práci provádějí. Nezažil jsem případ, že by někdo učinil chybu úmyslně nebo s cílem poškodit stát a obohatit sám sebe. Ani bych takového člověka netrpěl vedle sebe. Možná na jiných úsecích se to děje, ale na výrobním úseku Loděnic, který je mi podřízen, k takovému případu nedošlo.

Dále k situaci podniku. Pracuji v řízení výroby, to znamená na úseku, který spotřebuje převážnou část finančních prostředků. Potřebujeme nakupovat stroje, materiál, pomocný materiál, energii, potřebujeme platit dělníky. Otázku placení zaměstnanců pomíjím, to je záležitost mzdového oddělení a já nemám právo ani důvod do ní zasahovat. Pokud se týče strojů, musím říct, že situace v této oblasti je špatná. Zahraniční stroje, jimiž byly Loděnice vybaveny na počátku, jsou vesměs odepsané, naprosto opotřebené a fungují jen díky neustálé péči údržby. Nové stroje ze zahraničí nakupovat nemůžeme, alespoň v převážné většině ne. Domácí stroje, které dostáváme ze Všeobecných strojíren, kvalitou naprosto neodpovídají požadavkům, zvlášť v posledních letech. To samé platí o materiálu, který dostáváme z Oceláren a hutí v Iron-city. Pokud se týče pomocného materiálu a různých pracovních pomůcek, které nakupujeme od soukromých výrobců, o tom je líp nemluvit, protože životnost těchto věcí je téměř nulová! Nákupní oddělení při výtkách jen krčí rameny a brání se, že finanční prostředky nestačí na nic kvalitnějšího. Ukázali mi jasnou finanční bilanci, ze které vyplývá, že podnik skutečně na nic víc nemá peníze.“

„Takových bilancí mi ukazovali!“ mávl rukou Vítek.

„Chceš říct, že nemám věřit svým kolegům, kteří pracují v tomtéž podniku jako já? Ostatně umím číst a umím počítat, dokážu pochopit účetní rozvahu, když ji vidím jasně napsanou na papíře. Trvám na názoru, že naše situace je skutečně kritická; a pokud firma nezíská finanční podporu, nemůžeme už plnit svoje úkoly!“

„Nehněvej se, Abnere, ale mohl bych ti předložit stovku jasně a přehledně sepsaných účetních rozvah a bilancí, dokonce opatřených spoustou důstojných razítek a podpisů. A přitom se při hloubkovém zkoumání ukázaly jako pustý humbuk a falšování skutečnosti!“

„Tím chceš říct, že mi nevěříš; že nevěříš mému slovu! Dobrá, Vítku; ty vidíš ve všem faleš, podvod a švindl, ale já stojím za tím vším, co jsem řekl! Můžeš přijít ke mně na můj výrobní úsek a překontrolovat si každý desetník, který jím prošel. Budeš vítán a jestli najdeš nějakou chybu nebo úmyslnou krádež, veřejně to uznám a omluvím se ti.“

Vítek se chytil za hlavu. „Ale proboha, vždyť já věřím tobě i tvému slovu! Ale nevěřím těm pánům ze ředitelství, chápeš?“

Abner Léger to možná pochopil, možná taky ne; v každém případě usedl a tvářil se krajně nespokojeně. Zřejmě se ho Vítkova nedůvěra dotkla víc, než se čekalo. Ostatně, někteří poslanci byli zvikláni v názoru na záležitosti továren, především ti, co věci tolik nerozuměli.

V diskusi pokračoval Monty Draggon: „Tím, že jsi zdůrazňoval, jak věříš Abnerovi, jsi zřejmě chtěl naznačit, že já jsem ten, kterému nevěříš. Prosím, to je tvé právo, dokonce do jisté míry povinnost. Ale další tvou povinností je pomáhat hospodářským organizacím, které se dostanou do tísně. Na to nezapomeň!“

Charry zaklepal klouby prstů o stůl. „Počkej, Vítku, nech už toho! Hádky k ničemu nevedou. Monty, řekni co žádáš!“

„Naše skupina jménem akcionářů žádá jedinou možnou nápravu současné situace, to jest zvýšení ceny. Jsou pouze dvě možnosti, jak se se situací vyrovnat: zvýšit ceny nebo snížit mzdy. A snížit mzdy nemůžeme a nechceme, protože by to znamenalo poškodit pracující!“

„Nehledě k tomu, že by to odbory nedovolily!“ neodpustil si Vítek poznámku.

„Přesně tak. Spolupracujeme s odbory prozatím v dobrém a nechceme tuto spolupráci z vlastní viny rušit. Nemůžeme tedy žádat nic jiného, než zvýšení našich cen.“

„O kolik?“

„O dvě a půl procenta. Přesný rozpis bychom připravili a předali Radě.“

Charry přimhouřil oči a mlčel. Monty Draggon zatajil dech a pozoroval císařovu tvář, která odrážela úporné přemýšlení.

„O kolik stouply ceny výrobků strojírenského odvětví za posledních pět let?“ otázala se zcela nečekaně císařovna.

Monty se k ní obrátil a překvapeně zamrkal; Vítek se počal hrabat ve svých papírech téměř zběsile. Montymu napadlo říct, že na tom nezáleží, ale viděl, jak kardinál Baarfelt prolamuje prsty a pochopil, že něco sděluje Dianě nebo Charrymu. Neznal signalizaci dokonale a nepochopil, oč jde.

„O šest a půl procenta.“ řekl konečně Vítek.

„A ceny výrobků jiných odvětví?“

„To... to bych musel spočítat.“ krčil Vítek rameny.

„Stačilo by mi ceny všeobecně.“

„Přibližně o tři a tři čtvrtě procenta. Skoro čtyři.“

„No prosím; a to jsou v tom obsaženy i ty vaše výrobky. Mně z toho vyplývá, že cena všeho ostatního kromě vašich výrobků stoupá podstatně pomaleji; čím dál dráž prodáváte a přitom kupujete za stejné ceny. Tak mi vysvětli, když stroje nekupujete vůbec nebo za úřední vnitrostátní ceny a materiál máte pořád v té samé ceně, jak to, že jste před těmi pěti lety slušně prosperovali a teď se sotva držíte nad vodou?“

„Podívej se, paní,“ Monty rozhodil ruce, „Samozřejmě bych ti to mohl vysvětlit; ovšem to vysvětlení je poněkud složitější a jen školený ekonom by to mohl přesně pochopit...“

„Takže ty se domníváš, že já jsem blbá, žejo. Jenže tohle dokáže pochopit i cikán. Lacino koupit, draho prodat, hodně shrábnout do vlastní kapsy. Tak blbá zas nejsem!“

Monty čekal, až se utiší všeobecný smích. „Podívej Diano, je to takhle: Zpočátku jsme měli určitý kapitál, který nám dal stát, akcionáři, který byl obsažen v hodnotě materiálu a tak dál. Ale postupem času se kapitál spotřeboval; to snad chápeš! Jako se tobě v kuchyni časem spotřebuje cukr!“

„To je fajn příklad!“ Diana přímo nadskočila nadšením, „To jsi mi řek krásnou věc! Podívej, když mi dojde cukr, tak si koupím novej, žejo. Mám určitý peníze na domácnost; furt stejný, protože i žaludek máme furt stejnej, akorát kluk roste a potřebuje jíst víc. Jenže dobrá hospodyně s těma penězma vystačí, občas si ještě ušetří i na něco užitečnýho nebo pěknýho na sebe. Kdežto bych chtěla vidět tu cuchtu, co potřebuje pořád víc a víc peněz a přitom vaří hůř a hůř! Na mou duši bych ráda viděla, za jak dlouho by jí její chlap dal kopačky a poslal ji na dlouhodobou dovolenou. A to je právě to, co děláte vy!“

Monty Draggonovi začaly červenat uši. „Prosím tě, neposuzuj státní hospodářství jako kuchyňskou domácnost! Řízení fabriky je tak složitá záležitost, že se to nedá s hospodářstvím ani srovnávat!“

„No a já bych právě ráda věděla, v čem je ten rozdíl. Prosím tě jak nejkrásnějc umím, vylož mi to!“

Monty se počínal dusit; ale přece jen se ovládl. „Domnívám se, že máme na starosti důležitější věci než vysvětlovat základní ekonomické pojmy lidem, kteří o tom zatím nemají ponětí! Většina přítomných tomu rozumí a jistě by je nebavilo, kdybych jim vysvětloval, jak se řídí takový podnik!“

„Hele, a třeba jo! Schválně to zkus!“

„Myslím, že by ti to Vítek Jeřábek vysvětlil líp, když je tím předsedou Ekonomické rady. Já bych se raději vrátil k hlavní záležitosti, totiž pomoci našemu koncernu. A pokud bych směl prosit: čas utíká a doposud nebylo nic rozhodnuto. Apeluji na Jeho Svatost císaře, aby už neprotahoval jednání a jednoznačně rozhodl, zda půjčku dostaneme či nikoliv.“

„Půjčku nedostanete. Monroes na to nemá peníze a já je ze státních prostředků nedám.“ řekl Charry klidně.

„Tím je to tedy jasné. A nyní ke zvýšení cen o dvě a půl procenta. Souhlasíš, césare?“

„To je těžší problém. Myslím by bylo vhodné, abych se o tom napřed poradil s Ekonomickou radou.“

„Ekonomická rada už snad svůj názor řekla. Ovšem důležitější je názor samého císaře!“

„Přesto bych rád provedl některé konzultace, než vydám konečné rozhodnutí.“

„Myslím, že všichni vyšší státní hodnostáři jsou přítomni na tomto zasedání. Nevidím důvod, proč by nemohli říct svůj názor přímo tady veřejně!“

Charry se zamračil, ale Diana mu stiskla ruku a něco řekla. Řekla to však v řeči, jíž Monty Draggon nerozuměl, a pokračovala touže řečí i dál. Odpověděl jí Vítek, kardinál Baarfelt, pak zas mluvila Diana.

Monty vztekle vydechl. Chápal, co se děje; v nejvyšší arminské společnosti existoval způsob, jak se domluvit, aniž by kdokoliv rozuměl jedinému slovu. Zavedl ho Baarfelt, který se tak občas domlouval se synem, Dianou či jinými přáteli; byla to čeština, jeho rodný jazyk. Rozuměla jí Diana, částečně též Charry, i když komolil slova strašlivě; perfektně znal česky tygr Aflargeo, obstojně Tannarr, Ao Harrap, Artanna, rozuměl pes Wa-gah a dokonce reortský vyslanec Zlomený šíp. Baarfeltovy dcery byly vesměs čarodějky a vnímaly, Maryška mluvila polsky a Magda zase slovensky; jejich muži to převzali. Nebylo vyloučeno, že česky rozumí i maršál Yamanaki.

Takže členové parlamentu mohli jenom sedět, koukat z jednoho na druhého a sledovat, jak ze sebe šlechta chrlí záplavu nesrozumitelných slov. Císař to sledoval docela dobře, občas i něco poznamenal; nakonec slušně poděkoval a přešel zas na běžnou arminštinu:

„Po poradě se znalci jsem rozhodl neschválit zvýšení cen o dvě a půl procenta. Schválím jen výjimečné zvýšení cen, které doložíte jasně a srozumitelně sepsaným zdůvodněním, proč je právě tento výrobek dražší. Domnívám se, že prostředky přidělované Ekoradou docela stačí na potřeby výroby, pokud nebude docházet k chybám v účetnictví a k úniku finančních prostředků jinými, nezákonnými cestami.“

Monty Draggon sklonil hlavu. „Nesouhlasím!“ řekl pevně.

„Jak, prosím?“

„V případě, že nám nebude schváleno zvýšení cen, nemůžeme splnit své pracovní úkoly. A co víc, nebudeme moci zaplatit svým zaměstnancům.“

„To je ovšem zlé. A co kdybyste pozdrželi vyplácení dividend akcionářům?“ zeptal se Charry mrazivě.

„Máme snad sami zemřít hlady?“ Monty se skoro lekl, „Zákon ukládá proplácet dividendy, ať se děje cokoliv; museli bychom porušit zákony, pane!“

„Zákon ukládá taky platit dělníkům. Podívej se, Monty, pokud chceš, mohu poslat do Loděnic vyšetřovací komisi, aby provedla hloubkovou revizi a jasně zjistila, kam se ztrácejí peníze, které se vám nedostávají. Ovšem vyhovím tvé žádosti a nepošlu na to lidi z Ekonomické rady, nýbrž ministerstva vnitra. Kriminální policii, přesně řečeno!“

Monty zaváhal. Měl jisté podezření, že v Arminu neexistuje kriminální policie, tím méně oddělení hospodářské kriminality; ovšem taky tušil, že by Jan Dunbar byl schopen a ochoten nějakou sestavit. Ohlédl se na přátele, těkal očima z jednoho na druhého a oni vážně přikyvovali.

„Pane, prosím tě... abys změnil své rozhodnutí. Nemůžeme přijmout tvoje nařízení a musíme se mu vzepřít, jinak naše ženy a děti zemřou hladem! Žádám tě ještě jednou, abys své rozhodnutí znovu promyslel; pokud možno s větší odpovědností!“

Charry otvíral ústa, aby něco řekl; vtom promluvil Tošio Yamanaki, a jak už tu bylo zvykem, začal japonsky. Mluvil dlouho a všichni, kdo té řeči rozuměli, mu naslouchali s velkou pozorností. Když skončil, Charry pokrčil rameny a řekl: „Prosím, zopakuj to ještě jednou arminsky!“

Kníže Yamanaki vstal a přistoupil blíž k Monty Draggonovi.

„Za dávných časů, když ještě lidé byli zdvořilí a dobře vychovaní, nebylo myslitelné, aby některý poddaný řekl do očí svému císaři, že nesouhlasí s jeho rozhodnutím. Nicméně již tehdy měli ušlechtilí muži jednu možnost, jak protestovat proti rozhodnutí svého vládce. A to tak, že provedli harakiri před jeho trůnem a tím mu dokázali, že se zmýlil.“

„Harakiri?“ Monty Draggon otevřel pusu a vytřeštil oči; už zažil ledacos, ale co povídal ten poarminštěný samuraj, ho přece jen vyvedlo z míry.

„Ano, bratře Monty. Domnívám se, že pokud skutečně nesouhlasíš s názorem Jeho Svatosti císaře, je tu dosti místa, abys to dal odpovídajícím způsobem najevo. Jsem ochoten zapůjčit tobě či komukoliv druhému, kdo s Charrym nesouhlasí, jeden ze svých mečů a poskytnout mu při tom odbornou pomoc.“

Do ticha řekl někdo z průmyslníků: „Nedej na to, Monty! To přece nemůže myslet vážně!“

„Ale ano,“ řekl Charry, „Myslíme to vážně. Pokud se mezi shromážděnými pány najde někdo, kdo je ochoten zemřít za své tvrzení, jsem ochoten splnit vše, oč mne požádá před svou smrtí. I kdybyste chtěli zvýšit ceny o pět procent. Přání umírajících je posvátné.“

Nastala chvíle trapného ticha. Monty zauvažoval, zda by se mezi jejich společností nenašel někdo, kdo by byl ochoten se obětovat. Například za milión, který by vyplatili jeho vdově...?

Charry viděl, že se pánové tváří rozpačitě, tak dodal: „Jsem dokonce ochoten zmírnit způsob smrti dotyčného hrdiny v tom smyslu, že se nebude muset sám zabít samurajským mečem dle japonského obyčeje. Postačí, když si dá dobrovolně setnout hlavu oboustrannou reortskou sekyrou.“

Kývl na Christiana Baarfelta, který sloužil v sále jako důstojník parlamentní stráže; ten okamžitě vyšel a za pár okamžiků se vrátil s lesknoucí se sekyrou s oboustranným kulatým břitem, jaké užívali Reorti.

„Je to způsob smrti, který byl ve starém Řecku vyhrazen pouze králům a jejich nejbližším příbuzným,“ upozornila Diana, „My považujeme oboustrannou sekeru za posvátnou a ten, kdo zemře tímto způsobem, má právo, aby mu bylo splněno vše, proč zahynul. Pokud skutečně trváte na svém požadavku, potom je vám k disposici sekera i důstojník, který bude pověřen čestným úkolem vykonavatele této pocty.“

Dlouho bylo ticho; Monty Draggon se naklonil k uchu jednoho spojence a něco mu šeptal, ale ten vrtěl hlavou, šeptali si s jiným, ale zřejmě se žádný nehodlal přihlásit. Nakonec Monty pronesl:

„Pokud Vládce trvá na této nesmyslné podmínce, nemůžeme samozřejmě trvat my na svém požadavku. Pokusíme se učinit patřičná opatření, abychom vyřešili hospodářské obtíže pokud možno jinou cestou...“

„To jsem rád,“ usmál se Charry, „Přeji vám hodně úspěchů. Ale pro jistotu stejně pošlu do Loděnic ku pomoci naše kriminalisty, jen co Dunbar utvoří dostatečně reprezentativní odbor hospodářské kriminality. Děkuji vám za ochotu a příkladnou objektivitu, s níž jste posoudili svůj požadavek...“

Všichni si oddechli; i Chris Baarfelt, který tu oboustrannou sekyru zase odnesl do vitríny, kam patřila.

„Myslím, že bychom si měli zajít na oběd,“ řekl předseda parlamentu Jan Dunbar, „Dneska už z toho jednání stejně nic rozumného nebude...“

Všichni to uznali a rozešli se.

„Myslím, že jsi vymyslel chytrou věc,“ řekl Charry Tošio Yamanakimu, „To jim trochu zatrhne jejich drzost!“

Přívrženci vlády se rozešli po městě informovat o senzačních Vládcových rozhodnutích, kdežto pravá opozice se stáhla do Baarfeltovského paláce, kde pod ochrannými křídly Evy-Marie mohli svobodně vyjádřit své mínění.

„Patřilo by postřílet celou tu bandu parazitů! Císaře s císařovnou, Jeřábka, Yamanakiho, všecky ostatní komthury a všechny Baarfelty!“ razil zásadu jeden z nejhorlivějších, „Samozřejmě ovšem vyjímaje Evu a její děti!“

Monty Draggon vyslechl podobných řečí už spoustu a nevzrušovaly ho.

„A jak bys to chtěl udělat? Zatím nemáme dostatečnou organizaci, abychom dostali chátru do ulic. Myslíš si, že za nás někdo bude bojovat? Většině se tahle diktatura líbí víc, než všechny ostatní možnosti...“

Všem bylo jasné, že pro něj největší překážka je, že se stále ještě cítí být členem nejvyššího vedení. V podstatě seděl na dvou židlích; vedl sice opozici, ale měl důvěru vlády natolik, že jej pověřila organizací výroby. Takže patřil k malé části opozice, se kterou vláda byla vůbec ochotná se o čemkoliv bavit.

„Potřebujeme získat víc lidí, ochotných bojovat proti hrůzovládě...“

„Já bych o jednom věděl! Ale ještě s ním musím promluvit. Je to radikál, ale... myslím, že by se hodil!“

„Já hlavně žasnu, jak na ně úžasně zapůsobil Abner Léger! Nepočítal jsem s ním jako s argumentem, ty jeho řeči jsou prostě směšné proti všem důkazům, co jsme snesli my. On vlastně řekl jedinou věc: že se staví za naše požadavky svým šlechtickým slovem. A tenhle směšný nápad zaujal parlament podstatně víc než všechny naše bilance!“

„Jsou to blázni! Císař je hlupák, podléhá každému, kdo je chytřejší než on! Musel se radit s Jeřábkem, Baarfeltem, dokonce i s Yamanakim! A ta jeho kvočna si myslí, kdovíjak není chytrá – přitom jsme jasně viděli, že nedokáže nic pochopit...“

„Musíme odstranit císaře od jeho komthurů! Dnes se jasně ukázalo, jak to je: sotva je v koncích, obrací se na Baarfelta nebo na ty ostatní. Tyhle lidi musíme odstavit od vlády, za každou cenu...“

„Ale jak? Máš nějaký rozumně proveditelný nápad?“

„Nemám. Snad jenom jeden: požádat o pomoc přátele v zahraničí. Ti jsou jediní, kdo by nám mohli pomoci...“

„Bohužel, tuhle příležitost jsme už zaspali! Když tady byla ta loď, chtělo to pomocí její posádky navázat styk se světem. Kdo ví, kdy sem zase řád pustí někoho z Vnějšího světa, jak říkají kočky...“

„Někdo příležitost zaspal, jiný jí využil. Pro jistotu si zjistěte, pánové, jak vypadá situace; možná se nám podaří něco uhrát ještě dřív, než nám Dunbar pošle na krk tu vyšetřovací komisi...“

„Myslíš, že by komise mohla něco najít?“

„Záleží, kdo to bude. Ekonomická rada nám posílá ostré hochy, co sice dokážou hodně, ale přece jen v poslední chvíli dokážou zavřít aspoň jedno oko. Kriminálka bude horší; musíme aspoň navenek uvést všechny účty pokud možno do pořádku, rozumíte?“

„A nebylo by lepší podpálit budovu ředitelství? Shořelo by to všecko i s papírama, a byl by pokoj...“

„No to je nápad! To nikoho nenapadne nic chytřejšího než tenhle primitivismus? To by zarazilo i blbce, kdyby najednou všecko shořelo! Dunbar je mazaný jako čert, určitě by poznal, jak se to stalo, a šel by po stopě jako vlčák! Musíme zůstat klidní a doufat...“

„To se ti řekne! Ale co když na něco přijdou a zavřou někoho? Co budeš říkat potom?“

„Nikomu jsem neradil dělat hloupé a průhledné triky! Mě nejvíc mrzí, že nemáme možnost udělat starýmu takový starosti, aby ho přešla chuť šťourat se v našich účtech... Copak by se mu nedalo nějak hnout žlučí?“

Draggon naslouchal jejich žvanění, upíjel kávu a v duchu trpěl. Takové jalové řeči už slyšel mnohokrát, některé byly čistě opakováním řečí, které jim kdysi sám řekl. Copak se mezi tou smečkou hlupáků nenajde někdo, kdo by vnesl do hry nějaký nový prvek? Někdo mladý, bystrý...

Například Richard Baarfelt. Taky tu seděl, mlčel a naslouchal. Když však postřehl, že si ho Draggon všímá, usmál se a nenápadně se přiloudal.

„Oprav mě, jestli se mýlím, strejdo Monty,“ jeho hlas byl jako obvykle příjemně modulovaný, tvář sympatická, vším způsobem milý mladý muž, „Jedná se ti o to, aby v Arminu došlo k politickým změnám – že?“

„Ano Richarde, to bychom rádi.“ Monty si na rozdíl od ostatních nemyslel, že Ríša je flákač, povaleč a budižkničemu. Naopak odjakživa věděl, že má bystrý rozum a umí ho používat, bohužel má minimální možnost.

„Dejme tomu formou revoluce?“

„Sám dobře víš, že je to nesmysl. K revoluci musí být především k disposici velký dav lidí, ochotných se vzbouřit. Protože se nacházejí v nesnesitelné životní situaci, nebo si to aspoň myslí. Jen za těchto okolností jsou ochotni vyjít na náměstí a odstranit vládu. Nebo snad chceš dělat všechnu špinavou práci sám?“

Richard se jenom usmíval. „Znám dějiny revolucí. Zajímavé hry...“

„Katovské špalky, gilotiny a popravčí čety. Nic povznášejícího!“

„Tobě nepřipadá krví zbrocené popraviště romantické? Nevidíš snad zvrhlou krásu vyvražďování nevinných šlechtických dítek ještě v peřince?“

Draggon si pomyslel, že jediná možnost je nechat Ríšu vykecat. Možnost 1: dělá si legraci. Možnost 2: skutečně ho něco rozumného napadlo.

„Zdá se, že nejsi příliš romantický. Jestli správně chápu, zlobíš se pro ten nápad, aby váš svaz prosadil zvýšení cen sebevraždou jednoho z členů. Chtěl bys, aby Vládce toho nápadu litoval?“

„No jestli! Dal bych... nevím co!“

„Dal bys třeba deset tisíc!“

Draggon došel k názoru, že Richard jako obvykle akorát rejpá.

„Zemřít za ideály je přece krásná! Proč to neuděláte?“

„Umíš si představit člověka, který by byl ochoten zemřít kvůli nějaké takové pitomosti? Já tedy ne!“

„Já tedy ano.“

Draggon čekal, zda ještě něco řekne; pak mu to došlo.

„Ty bys vážně dokázal...?“

Richard jen zlehka potřásl hlavou a usmál se.

„O co v tom jde tobě?“

„O těch deset tisíc, ne? Nebo to chceš vážně? Třeba existuje pár lidí, kteří mi pijou krev. Nechci jim ublížit, ale taky... oni si ubližují sami. Když je správně pošťouchnu...“

Draggon nezaváhal, sáhl do kapsy, vytáhl peněženku a prozkoumával její obsah. Pak vytáhl větší část bankovek a bez počítání strčil Richardovi. Ten je na znamení díků přitiskl k čelu, usmál se a schoval do kapsy.

„Tím jsi mi svěřil obnos, který nepoužiju pro sebe, ale celý obětuji Jeho Proradnosti Satanu Ďáblovi. Já jen abys potom neříkal, že jsi to nevěděl. Zlo, které to způsobí, padne zajisté na tvoji hlavu...“

„A ty z toho vyjdeš čistý, myslíš si?“

„Ber to tak, že moje duše se zmítá v utrpení. Teď chci, aby stejně trpěla i tvoje duše; třeba tě strhnu s sebou do pekla. Máš poslední šanci zastavit mne, než to udělám. Nebo taky ne!“

Draggon se jen zamračil. „Šašku!“

„Vymysli si ještě nějaké hezké urážky, strejdo Monty. Já se zatím převlíknu a vyrazím trochu ven do ulic. Je půl devátý, nejvhodnější chvíle.“

Jenže kněžna Eva-Marie měla opačný názor: „Cože, ty chceš jít večer ven? Snad ne chlastat s těmi darebáky a jejich děvkami?“

Richard jí věnoval jeden okouzlující baarfeltovský úsměv. „Zajisté, drahá matinko; když bude potřeba, budu pít s těmi darebáky a spát s jejich děvkami. Jestli chceš, můžeš se zatím modlit, aby dobrotivý Pán Bůh ochránil mou nesmrtelnou duši před pokušením...“

A než se rozkřikla, zmizel v davu na ulicích.

Abner Léger se tou dobou nechal pozvat do Antických lázní, kde oslavovali vítězství mladí přívrženci vládní strany. Hned jak tam vstoupil, došlo mu, že udělal taktickou chybu, protože se mu tam zcela jistě nebude líbit. Ale už bylo pozdě s tím něco udělat, zvláště proto, že tu byla také jeho dcera se svým milencem Edwardem a celou jeho partou.

Antické lázně byl rozsáhlý komplex bazénů s vodou horkou i studenou, tělocvičen, posiloven, sportovišť, odpočíváren, jídelen i všeho možného, kde se mohla bavit mládež. Byly postaveny na systému bludiště, který se čas od času měnil, takže se mohlo stát, že za určitými dveřmi bylo něco zcela jiného, než by kdokoliv čekal; což se považovalo za dobrý vtip. Abnerovi tady leccos vadilo, třeba ječivá hudba, kvůli které se nedalo s nikým promluvit, ba ani slyšet vlastního slova. Což samozřejmě nevadilo telepatům, kteří se skvěle bavili a na ostatní kašlali.

Také Rickie se měla výtečně; učila se chodit nahá. Nikdo z mladých neměl nic oblečeného a pokud měli iluzorní oděv, zrušili jej při vstupu. Rickie se právě nacházela ve druhé fázi výcviku. V první fázi se nováček (obvykle dívka) poněkud stydí, rozhlíží a kontroluje, co si o ní myslí okolí. Ve druhé její sebevědomí stoupne natolik, že svoji omračující krásu ukazuje bezostyšně každému a je na to hrdá; dokonce i na to, že ji šúdrové kritizují a pomlouvají. Dokonalá začne být až ve třetí fázi, kdy přestane vnímat, že kolem existují nějací šúdrové a chodí nahá prostě proto, že chce a je jí to příjemné. Tak si počínala většina vojenské šlechty.

Momentálně si užívala na tobogánu, už dvakrát si skočila z věže a chtěla to ještě párkrát zopakovat; zatím si netroufala dělat při pádu ve vzduchu salta a překruty jako někteří jiní. Zatím ji však nalákali, aby si šla zahrát vodní pólo; středně drsnou variantu, při níž bylo sice dovoleno kousat a chytat soupeře za citlivé části těla, nikoliv však měnit se ve vodní příšery a bytosti různého druhu. Abnerovi se ta hra nelíbila hlavně proto, že při ní jeho dcerku mohl kdokoliv osahávat; přesněji, že jeho malá Rickie na sebe nechala sahat s mimořádným potěšením.

Musel samozřejmě počítat, že Rickie bude spát s Edwardem Baarfeltem, když s ním chodí. Tušil, že se občas připlete do nějaké hromadné skrumáže, což se mu líbilo ještě míň, ale doufal, že si ji Eb ohlídá. Jenže zaslechl, že mu dělá potěšení nutit své partnerky, aby se za jeho účasti milovaly s jinými chlapci, dokonce i děvčaty; snažil se věřit, že by Rickie pohoršeně odmítla, ale jak tak na ni koukal, spíš mu připadalo, že čeká jen na to. Už mu taky řekla zvláštní věc, že sex je odměnou za to ostatní. Teď ještě zbývalo se dozvědět, co je to ostatní. Ale nějak se bál zeptat.

Chris odvedl Abnera do odlehlého místa, kde nebyla tak slyšet ta hudba a kde se nemusel smažit ve vlastním potu. Dokonce mu něco nalili.

„Podívej Abnere, my ti věříme, že jsi poctivý občan a šlechtic,“ přesvědčoval ho, „Ale uznej po pravdě: nepochyboval jsi skutečně nikdy ani na chvíli, že by tví šéfové mohli lhát, podvádět a krást?“

„Když jsem ještě pracoval v dílnách a neviděl do toho tak jako teď, myslel jsem si to často. Dokonce mi to napadlo několikrát i při studování těch účetních záležitostí, schválně jsem si to kontroloval. Ale nikdy jsem nenašel žádnou chybu.“

„Pochopitelně. Určitě neměli zájem, aby na to kdokoliv přišel při běžném součtu položek. Ale kontroloval jsi to celé a do detailů?“

„Celé účetnictví nejde zkontrolovat jen tak. To bych musel vzít podklady za celý měsíc, a to by bylo počítání na čtrnáct dní, kdybych chtěl všecko probírat. Nehledě k tomu, že k některým dokladům se nedostanu, jsou záležitost finančního odboru. Můžu kontrolovat jen to, co se týká mého úseku.“

„No tak vidíš! Se nesmíš zlobit, když říkáme, že tě mohli oklamat!“

„Ale nechápu, proč by to dělali. Podívej, vy se zlobíte na Montyho a ty všecky kvůli tomu, že patří k opozici, přisuzujete jim špatné myšlenky. Ale ve skutečnosti jsou to lidé jako my, dobří, charakterní a čestní. Jsou moji přátelé, když nic jiného, tak aspoň proto, že mě živí. Platí mne dobře a pokud vím i ostatní, co pro ně pracují. Nevím, proč bych zrovna já měl být tak nevděčný a přisuzovat jim zlé úmysly!“

„V tom máš pravdu, Abnere. Možná by jenom bylo lepší, kdybys otevřel oči a pochopil, že i s tebou hrají špinavou hru!“

„A odešel a toulal se jako vojenská šlechta, co? Mám čtyři děti a musím je živit! Není mi jedno, jestli mají co jíst a kde spát, jako těm mladým bláznům. Ne, chlapci – jestli chceme být kamarádi, nechci slyšet nic o obchodních záležitostech firmy. Svůj názor jsem jednou řekl a ten platí!“

„Taková maličkost nás samozřejmě nemůže rozdělit...“ smáli se a bavili se dál, jako by se nic nedělo.

Na chvíli se stavila rozzářená Rickie. Vlekla za sebou nějakou blondýnku, trochu vytřeštěnou a bezpochyby mentálně nevyrovnanou.

„Tati, mohl bys pro mě něco udělat? Tohle je Lou, začínající komerční čarodějka. Chtěla by si tě stáhnout; pak by mi to předala přes Eba nebo přímo, jak to bude lepší. Tak bych se dostala ke tvým záznamům, víš?“

Abner si prohlédl tu holku spíš s odporem. Nejdřív ho napadlo, že oproti jiným čarodějkám není ostříhaná. Potom, že...

„Na co potřebuješ moje záznamy, sakra?“ vybuchl.

„Chtěla bych tě konečně dokonale poznat, tati – víš? Tolik let mě trápilo, že si moc nerozumíme; a kdybych chápala, jaký skutečně jsi...“

„A to má zjistit tahle holka? A co když ne, budeš snad chtít... i se mnou?“

„To ne – vím, že by se ti to nelíbilo...“

Abner pocítil zuřivou chuť zabít, ne však ji, ale Edwarda Baarfelta.

„Klid, tati! On za nic nemůže, to byl můj nápad!“

„Ty mi čteš myšlenky?“ zařval vztekle.

„Nevím... ještě tomu neumím zabránit.“

Náhle měl před očima rudou mlhu. Dostali ji! Jeho malou hodnou holčičku, sladkou Rickie, která si tak krásně hrála s panenkami a byla tak pyšná na každou jedničku ve škole, že mu chodila ukazovat žákovskou knížku! Oni z ní udělali čarodějku, bytost bez citů a bez svědomí, zrádnou mrchu...

„Klid, tati! My nejsme takové... a já ještě ani nejsem tak daleko!“

Běsnil, zuřil, vztekal se, měl chuť ji roztrhnout. Přehnout přes koleno, nasekat na holou zadnici, jak to udělal naposledy ve třech letech. Jenže ona ho začala tiše uklidňovat, samozřejmě mentálně, jak jinak?

A najednou vběhl do atria nějaký kluk, ještě skoro dítě. Rickie zachytila jeho impuls a zprudka se otočila.

Je tady Christian Baarfelt? Potřebuju ho najít!

Co se děje?

„Děje se něco?“ zarazil se Abner.

Rickie se místo odpovědi rozklepala hrůzou. Blonďatá Lou taky.

„Co se děje, sakra?“ položil Abner dceři ruku na rameno.

„Před chvílí provedl nějaký kluk na schodech před katedrálou sebevraždu. Rozpáral si břicho mečem... pak mu kamarád přeťal vaz posvátnou dvojitou sekyrou. Někdo z fanatických sektářů...“ překládala Rickie.

„Proč? Zbláznil se?“

„Ne. Patří k bojové sektě. Požadují, aby císař vyhlásil příchod království božího na celém světě. Zahájit džihád, svatou válku proti nevěřícím. Zrušení všech nemravných zákonů... Čistý svět bez hříchů a zločinů...“

Abner si zakryl rukama tvář.

Errata:

30.05.2021 11:39