Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kardinál Baarfelt měl té noci sen. Navštívil jej nějaký mladík příjemné tváře, oblečený v templářském rouchu, dokonce s komthurským křížem. Mile se usmíval a dával najevo, že přišel velmistra něčím potěšit.

„Ty? Jak se opovažuješ?“ rozhněval se Tomáš, jen ho uviděl.

Sympatický mladík se bez vyzvání posadil na jeho lůžko.

„Přišel jsem ti nabídnout obchod! Velmi výhodný pro tebe i tvůj stát!“

„Nemám zájem o nic, co bys mi ty mohl nabídnout!“

„Ale otče velmistře! Proč hned tak nepřátelsky? Ani mě nevyslechneš...?“

„Vím, že se tě nezbavím, dokud neřekneš svoje. Tak prosím, mluv!“

„Tvůj svět brzy vstoupí do války s nepřáteli. Zahyne mnoho lidí. Chtěl bych jejich duše. Za to vám pomůžu zvítězit.“

„Táhni, Satane! Nesváděj mne ke hříchu!“

„S tebou je vážně těžká řeč! Já nechci duše tvých lidí, pouze těch nepřátel, co za vámi sami přijdou! Jsou to ničemní bezbožní hříšníci, kteří se chystají vás zabíjet – tak co ti na nich záleží?“

„Především: nevím, o čem mluvíš. Nebudu se s tebou smlouvat, dokud se to nedozvím. Za druhé, s tebou bych žádný pakt neuzavřel, ani kdybych věděl, co sis zase vymyslel. A za třetí... ne, to vůbec nemá smysl. Odejdi!“

„Když mi je nedáš, vezmu si to, co ulovím. A nebudu vám pomáhat!“

„Zmiz.“

„Poslední nabídka: zničím je všechny sám. Sešlu na ně nějakou zkázu, když mi to dovolíš. Nemusíš se to vůbec dozvědět.“

„Pak k tomu ani nemusím dávat souhlas. Dělej si, co chceš!“

Satan Ďábel se smutně usmál. „Nespolupracuješ, otče Velmistře. Už ti někdy někdo řekl, že máš negativní myšlení? Měl bys myslet pozitivně!“

„S tebou se o tom nebudu dohadovat.“

„Smutné, velice smutné! Tak zbožný člověk; tak vysoký představitel státu a církve, a odmítá přátelství člověka... hm, bytosti, která mu nabízí svou spolupráci? Co by řekli tví věřící, kdyby věděli, že nejsi laskavý ke každé živé bytosti, jak ti ukládá povinnost?“

„Jsem k tobě laskavý. Taky bych tě mohl... mohl bych ti ublížit.“

„To bys neudělal! Jsi na to trochu starý, ne?“

„Jsem starý. Ale ne bezmocný; chceš se přesvědčit?“

„Snad ani ne. Ještě přijdu. Prozatím hezké sny...“

Pak se Baarfelt probudil.

A řekl si: „Neměl bych spát sám.“

Na slavnostní zasedání parlamentu padl stín. Charry se mračil a na interpelaci jakéhosi chlapíka z absolutní opozice odpověděl, že příčiny sebevraždy onoho chlapce zjišťuje zvláštní komise a dokud neskončí pátrání, nehodlá se císař k ničemu vyjadřovat. Nicméně mělo to vliv i na jednání; ve slovech každého, kdo promluvil, byla znát určitá opatrnost a málokdo pronášel tak důrazné argumenty jako včera.

Christian nelenil a zorganizoval deputaci představitelů vojenské šlechty, která rozhodnými slovy odsoudila čin mladého fanatika, jako důsledek choré a rozpolcené mysli, navíc podlomené nesmírným zneužíváním alkoholu a drog. Přátele a spojence nešťastníka nebylo možné vypátrat, neboť každý o tom jen mluvil, ale nikdo nevěděl, s kým se stýkal a kde trávil poslední hodiny.

Toto zlověstné mlčení trvalo až do příštího dne. Tehdy císař promluvil, a jeho slova přetiskly současně vládní noviny.

„Bylo mi sděleno, že jeden z našich mladých občanů, jménem Rick Lamartin, zemřel včera v noci vlastní zbraní dle zákonů Bušidó. Lituji jeho smrti, neboť považuji smrt každého člověka za zbytečnou a nesmyslnou; tím víc jí lituji dnes, když se doslýchám, že snad tento nešťastník chtěl oním šíleným způsobem demonstrovat svou oddanost a lásku ke mně a vlasti, již mám čest reprezentovat. Prosím všechny, kdo s ním sympatizují či snad mají dokonce chuť jej následovat, uvažujte a rozmyslete si každé nepředložené jednání. Vlast potřebuje váš život, nikoliv vaši smrt. Vaše krev nemůže být důkazem oddanosti; člověk, který je skutečně oddán své zemi, neumírá.

Je mi velmi líto, ale musím považovat smrt Ericka Lamartina pouze za výraz osobního rozhodnutí opustit tento svět; a varuji všechny, že případnou další smrt motivovanou podobnými požadavky budu považovat za běžnou sebevraždu, která nemůže nijak podložit žádný politický názor. Vážím si lásky a oddanosti všech, kteří ji chtějí projevit; ale nemohu považovat za projev oddanosti dobrovolnou smrt.“

Přes jeho prohlášení nenastalo úplné uklidnění; občané tušili, že smrt Ericka Lamartina není konec všeho. A tušil to i císař. Zasedání parlamentu ukončil, sotva bylo projednáno vše, co bylo připraveno; v některých otázkách, jež nebyly zcela zásadní, dokonce ustoupil nátlaku a přivolil k věcem, které by jinak zcela jistě zamítl.

Očekávaná komise, vyšetřující záležitosti velkých továren, však byla přece jen ustavena; bylo dokonce rozhodnuto, kdy se její zmocněnci dají do práce. V účtárnách vznikla panika a úředníci si rychle sháněli nejrůznější věrohodné doklady.

Mezi vojenskou šlechtou kolovaly jiné názory, než jaké pronášel Vládce. Byly různé myšlenkové proudy; většina lidí z řad fanatických stoupenců světovlády soudila:

„Samurajská oddanost císaři je klenot, jenž nám odkázaly generace předků. Obětovat vlastní krev je nejvyšší čest a štěstí, jaké může přinést šlechtic a voják. Vládce sice odmítl tuto poctu, ale to svědčí pouze o jeho skromnosti a nekonečné dobrotivosti. My, vojenská šlechta, musíme být pevní jako křemen; v nás nesmí být ani jiskřička strachu ze smrti či pochybností, že konáme správně. Základem našeho života je víra v císaře, řád Templářů a Armin; pro tuto naši víru je štěstím obětovat život. Ten, kdo zemře vlastní zbraní, bude věčně žít v neskonalých radostech, neboť Bůh Pán a Vládce miluje ty, kdož z lásky k němu zemřou v bolestech. Nebojte se prolít vlastní krev; nebojte se pomoci kamarádovi, který se chystá k důkazu Nejvyšší Oddanosti. Bůh se vám odmění...“

Ve střízlivém stavu poslouchali mladí chlapci a dívky tyhle úvahy klidně; buď s nimi souhlasili a dávali to najevo, nebo nesouhlasili a mlčeli. Avšak tu a tam se našli někteří, kdo z nějakých osobních důvodů měli chuť zemřít; ve věku od patnácti do dvaceti se umírá lehce a snadno. I dřív se mladí zabíjeli, pro nevěru dívky nebo neschopnost vyřešit osobní životní nesnáze; ale moc se o tom nemluvilo. Nyní si mohl ten, kdo si vrazil do břicha nůž a pak si dal stít hlavu dvojitou sekerou, být jist, že se o něm bude mluvit po celém Arminu, že ho mnozí (třeba i proradná dívka) budou považovat za mučedníka a hrdinu. Mnohé to lákalo; a existovali lidé, jejichž slova dokázala podnítit v kolísající mysli pomyšlení na ten čin.

Během půl roku jich takto zemřelo ještě šest, čtyři chlapci a dokonce dvě dívky. K podobnému divadlu se většinou sešly desítky, možná stovky diváků; a přece nebylo lze sehnat nikoho, kdo by před vyšetřovateli objasnil, jak se to sběhlo. Na náměstích Arminských měst tekla krev a fanatici rozšiřovali slávu nově stvořených mučedníků po celé zemi.

Christian Baarfelt se rozhodl bojovat proti té vlně fanatismu a nenávisti okamžitě, jakmile došlo k druhé sebevraždě. Poznal, že se za celou akcí kdosi skrývá; nedůvěřoval lidem, zvláště ne lidem z opozice. Dokonce pojal podezření, že se někdo pokouší dávat kandidátům dobrovolné smrti drogy, aby se jejich zdravý úsudek zatemnil a aby byli ochotni učinit takové hrozné věci. Nařídil spolehlivým kamarádům z vojenské šlechty, aby nenápadně pátrali, jaké kruhy se spolčují okolo sebevrahů, kdo vybírá nervově nestálé či dokonce mírně duševně choré lidi a podněcuje je k podobným činům.

Policie řeší případy tak, že shledává hmatatelné stopy a vyvozuje z nich závěry, zatýká podezřelé, vyslýchá je a sepisuje protokoly. Chris byl čaroděj, postupoval tedy svými metodami. Každá živá bytost zanechává v prostoru své existence mentální stopy, které v okamžiku smrti zesilují; také v čase sexuální extáze, utrpení, velké radosti, bolestného žalu... a tak. Pokud na místě smrti takové stopy nejdou objevit, nejspíš to znamená, že tam byly, ale někdo je odstranil či předem zakryl. Druhá možnost je pravděpodobnější; kdyby některá čarodějka předem poznala, co se mladík chystá provést, nějak by mu v tom zabránila. Minimálně přivolala pomoc.

Chris došel na místo, umístil své tělo co nejblíž a začal s mentálním průzkumem. Přesvědčil se, že duševní činnost přihlížejících diváků byla mnohem silnější než samotného sebevraha; to svědčí o tom, že byl důkladně otupen. Chris zažil ledacos, dokonce i válku, kdy mnoho důvěrných kamarádů šlo na smrt s hrdinným odhodláním; tehdy jejich myšlenková stopa byla čistá, jasná a dobře sledovatelná. Zde byla vysloveně slabá.

Musel tedy objevit jiné silné impulsy a porovnat je s dřívějšími. Mnozí lidé byli na akci jen jednou, někteří opakovaně, ale neorganizovali ji. Kdo tam byl pokaždé? Téměř nikdo. Navíc, objevit mentální stopy není ani pro zkušeného telepata snadné, je jich hodně, všelijak se splétají a matou. Asi proto jeho snaha prozatím nepřinášela výsledky.

Rád spolupracoval s Edwardem a jeho Rickie. Ta měla pro ně neocenitelnou vlastnost: snadno a ráda se nechala programovat. Mentální hry pro ni byly zajímavá a zábavná práce, sex brala jako odměnu. Inteligenci měla značnou, avšak Valérie ji definovala jako nevyváženou; měla sklon propadat euforii v případě, že ji něco bavilo a depresi v době, kdy si jí nikdo nevšímal. Moc nedbala na varování, že mentální hry mohou zanechat nepříjemné stopy na psychice, dožadovala se dalších s úporností teriéra, který neúnavně cpe svůj míček do dlaně člověka, ochotného si s ním hrát.

Což neznamená, že by se nic nenaučila. Skvěle pracovala s energiemi, to od chvíle, kdy ji Va naučila nalít svou E do vyčerpaného těla dědečka kardinála. Sama od sebe by se sexu s tak starým a významným mužem v životě neodvážila; ale když ji o to Va požádala a osobně prověřila, udělala to s potěšením a všude se s tím chlubila. Byl na ni hodný a laskavý, nabídl jí svoji mysl k prozkoumání a poskytl jí řadu zážitků tak podivných, že jí bude trvat hodně dlouho, než je rozšifruje a pochopí. Totéž Valérie, Christian a Julie z Dunbaru; té poslední byla doporučena její dcerou Ginou jako mimořádně zajímavý objekt se zvláštními `tezoras z minulých životů`.

Slovo tezoro znamená španělsky poklad, arminsky informace uložené v mysli z dřívějška, objevitelné a využitelné v případě, že to někdo umí. Rickie byla prozkoumána zatím jen zběžně; Julie jí vyčetla, že je příliš citově zafixovaná na Eba, navíc jí trochu vadilo, že nachází vzpomínky na něj též u Giny, Julie a Iris. Byla ujištěna, že jeho stopy najde u většiny žen vyšší kasty, jeho aktivita a přítulnost jej předurčovaly být miláčkem dam. Věděl to a využíval toho; od Julky chtěl navíc přesnou reportáž, jaký byl krátce po narození. (Roztomilý, jako vždy).

Za všechno mohla matka Assama. Byla to pozoruhodně cílevědomá dáma s pevnou koncepcí, svého syna milovala a přála si, aby se stal nejlepším čarodějem, tak dobrým jako Denis či Christian. Sotva byl fyzicky schopen sexu, začala s ním objíždět významné čarodějky a ukecávat je, aby synka přijaly do výcviku. Nechaly se ukecat celkem ochotně, byl hezký, roztomilý a přítulný a učit ho sexu byla rozkoš. Jeho mysl byla otevřená a čistá, tak tam každá zaznamenala svoje vzpomínky a znalosti. A měl velmi přátelskou energii, nikdy netrpěl deficitem a ochotně ji rozdával. Propojil se s Valérií, Julií i všemi jejími dcerami, které byly zrovna dostupné, Maryškou, Sentou... v jeho dětském věku neměl ponětí, jak významné WZ to jsou ani jak obtížné je pro normálního člověka jen se k nim přiblížit. Rickie slíbil, že za odměnu ji jednou vezme na okružní cestu po všech Sídlech a zajistí jí zážitky, jaké neprožil nikdy nikdo.

Rickie strávila mnoho hodin v transu, když sledovala stopy, které nemohli v bdělém stavu objevit Christian s Edwardem. Bývala po těchto akcích hrozně vyčerpaná a bylo zapotřebí dlouhé a obtížné relaxace, než zas byla použitelná; snad jedině sexuální hry ji dokázaly srovnat. Chris i Eb jí ochotně vyhověli, ale pořád jí to bylo málo.

„Zabijete ji!“ varovala Terezka Baarfeltová (T'B nebo TB'), kterou do hry nasadila Va jako supervizorku, „Nevěřte tomu, že se jí to líbí a dožaduje se pokračování! Jasně, komu by se to nelíbilo, ale psychicky ji zničíte! Je z divokýho chovu a neumí se odreagovat!“

Rickie se vztekala. Zuřivě vyžadovala veškeré privilegia baarfeltovských princezen, třeba kód (RB', případně RB'L), oholení hlavy a právo pořádat orgie s mnoha účastníky. Dokonce vyhrožovala občanskou neposlušností.

„Sklapni, nebo tě zmlátím!“ sjela ji TB'.

„Jsem pro, ale udělá to Chris, rákoskou a na holej zadek! A Eb mi pustí do břicha myšku!“

To byl její zamilovaný vtípek. Eb jí jednou vsugeroval, že jí v útrobách pobíhá živá myš, kterou může vyhnat jen jedním z tělesných otvorů; čemuž se však myška usilovně brání a radši pobíhá v různých orgánech bříška, kam by se normálně nedokázala dostat. Rickie řvala a mlátila se v křečích, dokud se jí nepodařilo myšku vyhnat, ale zvířátko bylo čím dál vychytralejší, umělo se líp schovávat a trvalo déle, než je vyhnala. Samozřejmě to zkoušeli další, skoro všechny WZ. Rickie přemýšlela, jak to klukům oplatit, ale její iluze byly zatím dost nedokonalé.

TB' nebyla přítomna fyzicky, bavila se s nimi přes zrcadlo. V podsklepí arcibiskupského paláce bylo jedno, v jejím sídle v Indiopolisu druhé; dalo se skrz ně dokonce procházet. A samozřejmě, na Atanoru Zrcadlový sál.

To je důležité vědět, neboť uprostřed bezúčelné, eroticky zabarvené diskuse Rickie náhle přestala reagovat, rozostřila zrak a něco sledovala; pak pronesla zřetelně, leč bez emotivního zabarvení:

„TB', dej okamžitě sebrat Adama Berga a Gabriela Messinniho! Právě k nim dorazil kurýr z K. Jeden z těch, které sledujeme!“

Terezka se ani nehnula, ale už vydávala rozkazy. Ona ani Rickie předtím nikdy neslyšely o Bergovi ani Messinnim; patřili k vojenské šlechtě, nebyli však významnými představiteli. Kurýr se s nimi sešel v přístavu; bydleli v rozestavěné části Loděnice, přesněji ve sklepním skladišti. Tam na ně vpadli pochopové řádu; kurýr se stihl zabít, při spatření čarodějek mu vybuchlo srdce. Berg a Messinni to nestihli; při prohlídce u nich nalezli lahvičky s neznámou tekutinou, kterou identifikovali jako nervový jed, ochromující soudnost a pomáhající uvolnit potlačované a skryté vášně.

„Okamžitě pojďte sem!“ nařídila TB'.

Rickie procházela zrcadlem poprvé v životě; nechápala, jak je možné na jedné straně vstoupit a vyjít na druhé. Uvěřila, až když se dotkla Terezky.

Christian osobně vyslýchal agenty celou noc; nedozvěděl se však nic, oba tvrdošíjně mlčeli i při použití mučení. Byli mladí, zrození v Arminu z rodičů náležejících k vojenské šlechtě; dětství prožili na ulicích, hráli si se šelmami, koupali se v zátoce a jedli, co právě našli. Měli své lásky, starosti, vášně, smutky; nade vším převažovala fanatická oddanost k císaři, řádu a vlasti. Nepřipouštěli si myšlenku, že by učinili něco špatného.

Chris vyšetřování vedl, Eb pomáhal, Rickie jen přihlížela. Terezka byla do věci zasvěcena nejméně, zato předávala veškeré informace matce. První si všimla a upozornila, že výslechová taktika nebude mít úspěch.

Zkusila na ně hodit deku, mentálně je odříznout od zrakových a sluchových vjemů, aby se mohli poradit. Deka se nejčastěji používala při orgiích, kdy oslepení a ohlušení účastníci museli hádat, komu byli právě partnery.

„Nezesměšňujte se! Tihle to nevzdají, aspoň ne tak hned! Baví je bojovat, baví je překonávat všecko, co na ně použijeme. Všimněte si, mají na rukou a nohou stopy po ukřižování, na tvářích jizvy od jehlic...“

„Ty taky!“ upozornila Rickie.

„Proto vím, o čem mluvím. Když budeš hodná, vezmu tě příště s sebou. Teď bych doporučovala pustit na ně druhou směnu, pár hodin je ještě mučit a pak přiznat, že nezvládáme. Když poznají, že vyhráli, třeba něco řeknou!“

„Myslíš, že to vyjde?“

„Nevím. Zatím si můžeme odpočinout, prospat se...“

„Mně se teda spát nechce!“ bouřila se Rickie.

„Opravuji: po patřičném utahání slečny Rickie...“

I stalo se, jak byla pravila.

Po několika hodinách, patřičně osvěženi, se vrátili k vyslýchaným. Konalo se to v podsklepí blízko Ohňové věže a TB' všechny omyla Ohněm, rázně však odmítla spálit Rickie hřívu. Přesto, že R vyvolala hádku.

„Za starých časů se holky stříhaly, když ztratily panenství!“ ječela.

„Tos už zmeškala, řekla bych. Neboj, ještě budeš mít šanci!“

„V Chrámu Zavržených Bohů se to dělá!“

„Jo, ale o tom nesmí vědět císařovna Diana!“

„Myslíš, že by se o tomhle dozvěděla? Že jsi na chvilku přestala hlídat?“

TB' na ni zavrčela, pak je kluci od sebe odtrhli.

Vyslýchaní byli nataženi na skřipcích, prsty v palečnicích, nohy ve španělských botách, po celém těle odporné krvavé rány. Od chvíle, kdy se kati dozvěděli, že první směna vstala a chystá se přijít, je přestali šetřit.

„Řekli něco?“ otázal se Christian celkem zbytečně.

„Nic důležitého.“ Vrchní kat mu podal záznam, „Občas nám nadávali.“

„Aha. Děkuji. Můžete si jít odpočinout...“

Střídání chvilku trvalo; Chris přistoupil k Adamovi a poklepával mu na klouby povytažené z lůžek, aby ho na sebe upozornil.

„Aha...“ Adam se zkusil ušklíbnout, „Jedem dál? Stejně už máme rekord!“

„Asi toho necháme.“ Chris teď prohlížel Gabriela. Ten úporně mlčel.

„Proč?“ zasípěl Adam, „Nás do zatím baví!“

„Nás ne. Uvolněte je. Asi to nemá cenu...“

Opět chvilku trvalo, než kati odstranili všechny své instrumenty. Gabriel bolestí omdlel, Adam se držel až překvapivě skvěle.

„Pauza, jo?“ ptal se, „Já bych ještě trochu vydržel!“

„E, proč? Jseš rozmlácenej na hadry!“

„Pitomosti. Támhle vidím Terynu, ať mě na chvilku strčí do Ohně a můžem jet dál. Nebo si mám myslet, že by tebe takováhle brnkačka složila?“

Chris zamručel. „Vy se znáte?“

„No zdali! Jsme z jednoho města. Umí to s Ohněm – a perfektně šoustá! To sis už doufám vyzkoušel, když je to tvoje ségra!“

„Vyzkoušel. I ten Oheň, před chvilkou. Taky vás ošetříme...“

„Nebuď zbytečně měkkej! Ty seš zaslepenej bohatstvím a přílišným lpěním na hmotným pozemským životě, tak nedokážeš pochopit vznešenost sebeobětování. Dokázat oddanost je největší blaho a štěstí v životě!“

„Kecáš, blbečku! Jsem připraven položit život za císaře, řád a vlast; ale připadá mi nesmyslný ho obětovat zbytečně!“

„Vznešená smrt pro císaře ti připadá zbytečná? To nejseš moc dobrej občan Arminu! Dokazuješ tím akorát vlažnej vztah k vlasti!“

„A co chceš, abych udělal? Nechal se tady mučit, jako ty?“

„Já netvrdím, že by ses z toho posral; ale seš měkkej, až houbovitej!“

„Kecálku! Zemřu rád v boji proti nepřátelům. Ale nezabiju se jako blázen jen proto, abych dokázal nějakou věrnost císaři!“

„Tak ať císař vyhlásí svatou válku proti nepřátelům!“ vmísil se Gabriel, který už taky přišel k sobě, „My půjdeme v prvních řadách a prokážeme svoji věrnost v boji! Nic jinýho si nepřejem, než svatou válku proti nevěřícím a proti sráčům, který zradili vlast a stali se nepřáteli!“

„Víš o nějakejch? Armin zatím nemá žádného nepřítele!“

„Všichni bezbožní darebáci mimo Armin jsou našimi nepřáteli. Nepřítele poznáš snadno na první pohled; to snad tebe nemusíme učit!“

„Žádnej nepřítel není tady v Arminu. A nemůžem si dovolit vytáhnout proti nim nikam do světa. Jen tak pro nic za nic...“

„Pročpak ne? Když jsi byl kluk, bojovali naši ve světě! Ty ses zúčastnil africkýho tažení, nemysli že to nevíme!“

Nejen že jejich hlasy nabyly na síle, i Christian se začal rozčilovat.

„Pochopte to, vy kreténi: základem naší politiky je mírumilovnost! Až přijde čas a napadne nás nějakej nepřítel, potom přijde chvíle k osvědčení svý statečnosti a oddanosti vlasti! Zatím ale, dokud nám nic nebrání, nemá cenu prolévat svoji krev, jen tak zbytečně pro nic za nic!“

„Že to říkáš zrovna ty nám! Cintáš si bradu, Chrisi; my i naši bratři jsme odhodláni zemřít a nic nás od toho neodvrátí...“

„Jak se zdá, moc odhodlaný nejsou, když jim musíte pomáhat drogama, aby se neposrali strachy a získali odvahu vrazit si do těla vlastní šavli!“

„Neposmívej se hrdinům, když k nim nepatříš! Nápoj, který nám posílají přátelé, je posvátná sóma! Posiluje nás a dodává sílu provést hrdinský čin! Ty bys to nedokázal ani po litru, tak drž hubu a styď se! Zbabělče!“

„Kterejpak kamarád ti ho poslal?“

„Naši přátelé nemají jména! Kdybychom ti to řekli, přestali by být našimi přáteli.“

„Přesto bych to rád věděl!“

„To věřím. Jsou to vlastenci, kterým nesaháš ani po paty!“

Eb i obě dívky se už chvíli snažili Chrise uklidnit. Teď se to povedlo.

„Vy dva máte taky v plánu se zasebevraždit?“

„Ne, my nezemřeme. Doposud nám tato čest nebyla povolena. Ale jsme připraveni zemřít, kdykoliv přijde náš den!“

„A hleďme! Kohopak jste se tedy rozhodli poslat na smrt?“

„Nikoho neposíláme na smrt – leda tebe do prdele! Naši menší bratři se přihlásili dobrovolně; vybrali jsme z nich dvacet nejoddanějších, aby získali čest dokázat císaři svou oddanost a zařadit se mezi Nesmrtelné Hrdiny, kterým se všichni obdivují...“

„Tak tohle zaraz, kamaráde! Jestli správně rozumím, tak těm dvaceti jste dali příkaz... teda souhlas se zabít, kdežto vy dva hrdinové budete čekat za bukem, až přijde čas. Pro vás asi vůbec nikdy, co?“

„Neposmívej se vznešenosti smrti! Nemáš na to právo!“

„Tak se pochlubte, kdy plánujete důkaz oddanosti vy!“

„To nezáleží na nás. Až nám bude dovoleno zemřít, učiníme to s největší radostí. Teď ale nesmíme, je nás potřeba ku pomoci menším bratřím...“

„Aha. A jakým způsobem se dozvíte, že přišel čas?“

„Obdržíme Boží vnuknutí. Všichni jednáme na základě vůle Boží! Budeme prosit, aby nám bylo dovoleno zemřít; pak vstoupíme rovnou do ráje...“

„Pěknej podraz! Jak víš, že je to Boží vnuknutí?“

„Ty blbe... myslíš, že neumíme meditovat? Odhadovat Boží vůli?“

„No jasně, zrovna vy dva jste s Bohama jedna ruka! Schválně, se kterým?“

„Je jen jediný Bůh! To ovšem takovej pohan jako ty nemůže chápat!“

„Tak řekni jméno!“

„Jeho jméno není dovoleno vyslovit. Je to Zářící Anděl Světla a...“

V té chvíli se Chris zarazil; jeho supervize jej varovala.

„Tys ho viděl?“

„Oslepl bys, kdybys viděl to, co já!“

Chris nasadil co nejopatrnější tón: „Pěkně kecáš. Vlastní mysl tě oklamala!“

„Mysli si, co chceš. Tebe přesvědčovat nebudu!“

Tomáš řekl: Jdi od toho pryč. Otestuj stopy. I tam v tom sklepě!

Myslíš, že je to možný?

Taky jsem s ním mluvil. Bacha, hraješ nebezpečně!

Chris se co nejodporněji zamračil. „Zavřete ty sráče někam! Nechci už ani vidět ty jejich odporný blbý ksichty!“

Což se stalo.

Když si Christian nebyl jist, co má dělat, vyžádal si radu. Pro telepata nejjednodušší možná věc.

Mám podezření, že se s námi dal do hry příbuzný, kterého jsme nepožádali. Nechci vyslovovat jeho jméno, ale většina z nás už s ním měla někdy drobné či větší problémy. Verze druhá: někdo, kdo si na něj hraje; předpokládám, že pro schopné WZ by to neměl být problém. Prověřil jsem všechny stopy, ale žádné nejsou. Ani sám, ani se schopným médiem jsem nic nenašel.

Valérie: Na čem zakládáš to svoje podezření?

Chris tepnul záznam s rozhovoru s Bergem a Messinnim.

Většina hlasů vyjádřila pochybnosti.

Tomáš: Pokud se odvážíš, zkus je zlikvidovat. Pokud na nich někomu záleží, zkusí ti zabránit. Ale buď opatrný!

Chris si pohrál s myšlenkou, že by ty dva zabil vlastní rukou. Někteří se smáli, jiní to viděli jako opovážlivost.

Va: Jestli to není ten on, ale někdo si na něj hraje, potom je bezpochyby členem tohoto cowenu a vnímá nás. Nemyslím, že zasáhne, odhalil by se.

Chris: Dobře, zkusím to. Uvidíme, co bude dál!

Zatčení neleželi na shnilé slámě, protože kde by v paláci takovou věc bylo možné sehnat? Leželi na zcela nových rohožích, které pro ten účel vytvořila mladá žákyňka, která je hlídala. Mříže tam ovšem byly, to patří k tradici a ta holka si to chtěla mermomocí vyzkoušet. A nebyli ošetření; cowen dospěl k názoru, že by je rány měly ještě chvíli bolet.

Chris požádal, aby zrušila všechny ty pitomosti, vstoupil k nim a posadil se na paty. Adam a Gabriel usoudili, že to začíná být vážné; taky si sedli.

„Jednali jsme o vás. Nejsem si jist, co jste vlastně viděli, ani jestli vůbec něco. Nevymysleli jste si to?“

Dřív, než ho vůbec začali o něčem přesvědčovat, si zkusili vybavit vzpomínku na tu bytost. Nesnažili se své myšlenky skrývat, takže to vnímal.

„Tenhle?“ řekl a proměnil se do té podoby.

Vydechli úžasem. „To ty?“ zeptal se Adam podezíravě.

„Ne. Vyčetl jsem tu podobu od vás a vytvořil iluzi. Myslím, že stejně to udělal ten, kdo se vám zjevil. Zas tolik bych vlastním očím nedůvěřoval.“

„Ty nám chceš říct, že nás někdo zblbnul? To nemyslíš vážně!“

„Já nevím, co se stalo. Nezanechal stopy, které bych dokázal objevit. Tak to mohl být jak ten on, tak nějaký mazanější kolega. Já netvrdím, že dokážu všechno, chápej; prostě je lepší než já!“

Adam a Gabriel se bleskově domluvili.

„Lžeš a snažíš se nás zblbnout! Nejsme žádný pitomci, jsme ve výcviku už pár roků a nějakou blbou iluzi prokouknout umíme! A dokážeme ti to!“

„Obávám se, že to lze dokázat jediným možným způsobem. Ty víš, jakým!“

„Jsme připraveni zemřít – třeba hned!“

„Ano. To mám na mysli.“

„Ale mělo by to být veřejně! Třeba na schodišti před katedrálou...“

„Ne. Stane se to v tajnosti, jen v přítomnosti věrohodných svědků. Jsem tady já a moji lidé, to postačí.“

„Souhlasím,“ řekl Adam Berg, „Jak si budeš přát.“

„Já také,“ dodal Gabriel Messinni, „Prosím jenom, abys o naší smrti řekl Petaru Vukovičovi, který nás čeká. Můžeš mu říct, z jakých důvodů a jakým způsobem jsme zemřeli?“

„Samozřejmě. Máte právo zemřít čestně, jak vám náleží; jakou zbraní?“

Každý příslušník vojenské šlechty má nějakou zbraň, kterou považuje za posvátnou. U těch dvou velký výběr nebyl, nevlastnili téměř nic, ale meče samozřejmě ano. Prozatím je měli pod dozorem řádoví pochopové.

„Věříme, že vydáš o naší smrti pravdivé svědectví, Christiane Baarfelte.“

„Jistě. Chcete ten nápoj?“

„Není třeba,“ řekl Adam, „Já jsem dost silný.“

„I já mám dost odvahy...“ dodal Gabriel.

Na nádvoří před Ohňovou věží se shromáždil menší hlouček diváků. Byly tu všechny přítomné čarodějky, jejich stráže a pár dalších. Oba kandidáti smrti mezi nimi prošli a rozloučili se pohledem; některé dívky byly ochotné se s nimi řádně rozloučit, ale neměli zájem.

Adam poklekl, uchopil do ruky svůj meč a chvíli se soustřeďoval; poté si jej naráz vrazil až po jílec do břicha a rozpáral se prvním dlouhým tahem. Pokračoval řezem kolmo dolů, ale když tam měl ve vlastním těle obrátit čepel a dokončit druhý dlouhý řez, opustily jej síly, sklonil hlavu a zkřivil obličej. Z rozpáraného břicha se vyvalila krev a vnitřnosti, Christianovi se udělalo špatně, zvedl sekeru a chtěl to skoncovat, ale Gabriel jej zadržel: „Počkej! Nech ho to dokončit...“

Adam nadlidskou silou táhl meč centimetr za centimetrem; neřekl ani slovo, dokonce ani nezasténal, až jej síly opustily nadobro a on klesl na zem; z úst mu tekla krev. To už Chris nečekal, dvojitá sekera zasvištěla vzduchem a přeťala nešťastnému chlapci vaz.

Gabriel přistoupil k Adamovi, vytáhl z jeho těla meč a otřel z něho krev Adamovými dlouhými vlasy.

„Mne to ale necháš dokončit,“ řekl, „To nebylo správné!“

„Nechceš si to rozmyslet? Přece jenom...“

Gabriel hleděl vyčítavě. „Můj bratr už přestoupil brány ráje. Chceš mi zabránit, abych i já poznal věčnou blaženost?“

„Ne.“ řekl Christian a slzy mu vstoupily do očí.

Gabriel Messinni provedl harakiri tímtéž mečem jako Adam Berg; byl rychlejší a podařilo se mu provést předepsané tahy čepele bez přestávky. Sotva to učinil, vytrhl zbraň a odhodil ji; Christian na nic nečekal a rychle mu zaťal sekeru do šíje. Pak se odvrátil a chvíli sbíral síly.

„Odneste je a tajně spalte!“ přikázal potom, „Pamatujte si, neříkejte nikomu nic, co jste neviděli. Jejich stoupenci si okolo této smrti nepochybně vytvoří legendu. Nerad bych, aby byla... přehnaná.“

Terezka přistoupila blíž a seslala na jejich těla Oheň.

„A Petar Vukovič?“ zeptal se kdosi.

„Toho si vezmu na starost sám.“

Petara Vukoviče znal Christian od dětství; byli asi stejně staří, stejně dobrodružní a stejně tvrdohlaví, takže si střídavě rozbíjeli nosy a uzavírali spojenectví proti společným nepřátelům. Pak se jejich cesty rozdělily, neboť Petar neměl žádný majetek a žádnou snahu nějaký získat; jeho životním ideálem bylo sedět na mole, hrát na kytaru a zpívat sladkobolné dalmatinské písně. Pro svůj krásný hlas a všeobecnou zábavnost byl často zván na zábavy bohatých rodin a nikdy neopomněl pozvat s sebou pestrou partu nejrůznějších kluků a holek z vojenské šlechty.

Petar byl oblíben u žen a často jimi obléhán, protože byl krásný mladý muž s černými vlnitými vlasy, snědou tváří, pravidelnými rysy obličeje, výrazným nosem, hustým obočím a očima jako dvě tůně; když se do nich některá žena zakoukala, ztrácela rychle hlavu a Petar neměl námitek proti jejím něžnostem. Jeho rodina pocházela z Dalmácie a Petar tam prožil prvních pár let života, kdy šlapal bosýma nohama dlažbu kamenných městeček na pobřeží. Vychován byl jako uvědomělý vlastenec, především otcem, neboť matka zemřela dosti brzy po přesídlení do Arminu. Otec Vukovič byl námořníkem, později měl malý krámek s rybími výrobky a když v Pánu zesnul, syn pozvolna rozprodal vše, co mu po rodičích zbylo, a žil z ruky do úst jako všichni ostatní. S Christianem se stýkal jen tu a tam, většinou při výtržnostech na Atanoru, kde měla sídlo matka Valérie.

Chrise zarazilo, že se Petar dostal mezi fanatiky, ale během pátrání už narazil na spoustu divných věcí, tak se už tolik nedivil. Ostatně, jeho zvědové měli téměř jistotu, že Petar je přívržencem skupiny radikálů a měli ho v seznamu podezřelých na prvním místě. Proto se Chris moc nerozmýšlel a hned se za ním vydal.

Petar bydlel v rodinném domku hned u nábřeží, postaveném z kamene ještě otcem a nyní téměř opuštěném. Bylo to jediné, co mu zbylo, neboť dům nikdo koupit nechtěl; tak z něj zřídil noclehárnu pro kamarády, kteří se tam chodili schovat v době dešťů či nezvyklé zimy. V současné době však bylo vedro k zalknutí a všichni rozumní lidé spali na ulicích; Chris pochyboval, že najde Petara doma.

Dům neměl vrata, ty se zřejmě prodat daly; Chris strčil hlavu do černé úzké chodbičky a když se trochu rozkoukal, zamířil dovnitř, hledaje nějaké dveře. Také tam žádné nebyly, zato si povšiml světla, vycházejícího ze zadní komůrky. Vstoupil tam a nalezl holé zdi, stůl z bedniček od ryb, několik zvetšelých hadrů (zbytky oděvu?) a otep slámy, která nahrazovala lože. Kromě toho tu byla sbírka prázdných lahví, kytara zavěšená na stěně, ozdobená pestrými stuhami a spousta odpadků, které se pán domu zbytečně nesnažil sklízet a o které se staraly šedivé myšky pomocnice.

Petar Vukovič ležel na otepi slámy a zřejmě spal, ale jak Chris vešel, hned se probudil. Trochu byl překvapen, že ho tu vidí, ale povstal a radostně ho vítal. Christian zaujal posezení na další bedničce od ryb a přijal i sklenici rumu, kterou mu Petar nalil; spravedlivě se rozdělili o zbytek.

„Spíš smrti bych se nadál než tebe; co tady děláš, prosím tebe? Potřebují snad vznešené čarodějky něco od starých kamarádů?“

„Mám pro tebe zprávu. Dost špatnou zprávu, nebudu s ní dělat okolky. Adam Berg a Gabriel Messinni jsou mrtví. Provedli harakiri.“

Petar se zatvářil překvapeně. „Proč oni a proč už teď? Bylo domluveno, že to má být ta noc před volbami... co je to napadlo?“

„Přinutil jsem je. Ty jsi taky vybrán, abys zemřel? Gabriel říkal...“

„To nechápu,“ Petar zakroutil hlavou, „Přece jasně říkali, že oni to mají organizovat do poslední chvíle! To se muselo něco změnit nahoře... Proč to pořád měníte, to se nedokážete dohodnout?“

„To nevím, spíš bych to rád věděl od tebe. Koho ty znáš z rady, abychom se mohli domluvit?“

„Adama a Gabriela, jinak nikoho. Od vás z Kingtownu nám měly dojít nějaké věci... tos je přivezl ty, nebo kdo?“

„Teď je mám já. A rád bych trochu vyjasnil situaci. Nepatřím mezi vás, spíš k druhé straně. Adama a Gabriela jsem zlikvidoval, aby nepřekáželi.“

„Hezký. No fajn... tak jak to teda teď vypadá? Mě zabiješ taky?“

„Nezdá se, že by to v tobě vyvolávalo hrůzu.“

„Od začátku jsem jim říkal, že to nemůže vyjít. Císař má tvrdou hlavu, na toho pár mrtvol dojem neudělá. Vykašlal se na nás...“

„Právě naopak. Řekl mi: Ti, kteří umírají na náměstích, jsou naši nejlepší a nejvěrnější stoupenci. Já nechci jejich krev; potřebuju je živé a se zbraněmi, všechny! Ale ti, kteří je podněcují, jsou škodná; a je zapotřebí je jako škodnou vyhubit!“

Petarovi zaplály oči. „Živé – a se zbraněmi? Ty něco víš?“

„Nic nevím. Ani otec nic neříkal...“

„Císař snad připravuje válku?“ Petar pobledl a pak zrudl vzrušením, „Velké tažení, jako byla Africká expedice?“

„Podívej, nevím nic určitého. Třeba to ani není pravda...“

„Ach, na tom nezáleží. A kam se půjde? Do Evropy?“

„Možná i do Evropy, kdo ví...“

„Do Dalmácie! Nadešel náš čas! Vrátíme se a...“

„To tolik toužíš zaplavit svou vlast krví?“

„Ne; toužím ji osvobodit a připojit k Arminu! Bože můj, vnukni císaři myšlenku osvobodit Dalmácii! tisíce a desetitisíce statečných mužů se chopí zbraně a vyrvou vlast z otroctví!“

„Pokud vím, tvoje země je už svobodná...“

„Ale není součástí Impéria; a žádná země nemůže být šťastná, dokud nad ní nezavlaje templářský kříž!“

„Škoda, že ty se toho už nezúčastníš. Nebo si poneseš střeva v hrsti?“

„Když se to změnilo, nemá už smysl se zabíjet, to je jasný, ne?“

„A až ti někdo řekne, že se to zas změnilo, tak uděláš co? Petare, kdybys nebyl můj kamarád, tak bych ti řekl, že seš bulík. Tupý hovado, který se nechá kdejakým lumpem zatáhnout do každý pitomosti. Víš?“

„A co jste vy, tam ve městě? Banda prolhanejch flákačů a ulejváků, nic víc! Cpete si panděra a jste rádi, že máte zadky v teple, co?“

„Hádat se s tebou nebudu. Máme svoje starosti, o kterých vy nevíte. Taky s váma, když chceš něco vědět. Že se blíží volby, toho sis všiml, doufám. Ale že by tyhle volby měly ukázat celýmu světu, kdo zůstal věrnej císaři a vlasti, to ti nejspíš ušlo...“

„A kvůli čemu si myslíš, že to děláme? To už je moc...“

„Císař chce vidět, kolik věrných mu zůstalo, ne kolik se jich zabilo. To byste měli dát najevo!“

„Jak? Uděláme cokoliv, ale řekni...“

Chris zaváhal; bleskurychle hledal, co navrhnout.

Pomohla mu Rickie. Zrovna se milovala s Edwardem; byla nahoře, jak to má ráda, a protože kolem byla spousta kamarádů, nechala si od nich radit. Moc se jí líbilo, když na ni hodně lidí koukalo, komentovali její výkony a úplně nejvíc, když jí pomáhali. Chris se posmíval, až dospěje, že ji to přejde. Teď to ale bylo k užitku, protože si všimla u někoho ze starších kříže na hrudi; sklonila se a zakousla Ebovi do kůže na prsou.

„Já bych chtěla, abys měl taky značku! Třeba vypálenej cejch!“

Eb okamžitě pochopil a slastná představa nesmírné bolesti jej přiměla ke zvýšení úsilí. „Tak jo – ale ty taky!“

No a Chris je vnímal. Petar ne, byl pouhý bojovník.

„Císař už rozhodl. Víš, jaký je symbol řádu?“

„Osmihrotý kříž. Co na tom?“

„To nemyslím. Víš, co znamená oheň a železo?“

„No ovšem! Pokoření nepřítele ohněm a mečem!“

„Tak. Císař si přeje, aby se jeho oddaní označili ohněm a železem.“

„Jak že?“

„Vykováme značkovadla v podobě osmihrotého kříže. Na veřejné slavnosti, nejlíp na náměstí, je rozpálíme v ohni a ti, kdo jsou ochotni položit život za císaře a vlast, se jím označí. Vpálí si znamení navěky do kůže!“

Petar vydechl nadšením: „Bože můj! Jo, to je ono!“

„Má se to stát tři dny před volbami.“

„Proč to?“

„Nepřátelé císaře, řádu a vlasti se chystají o volbách k napadení našich věrných. Když uvidí řady neohrožených bojovníků za vlast, neodváží se žádného nepřátelského činu. Do té doby znamení na těle přestanou být otevřenou ranou a zatáhnou se. Rozdáme našim stoupencům hojivé listí, jeho šťáva se vsákne do ran a vytvoří bílou stopu. Tak budou značky jasně viditelné pro radost přátel a strach protivníků!“

„Skvělej nápad! Jak moudrý je císař, který vymyslel tak jasné znamení oddanosti! Všichni naši kamarádi budou pyšní, že to můžou nosit!“

„Je potřeba dát jim to vědět. Nejlíp oznámit po spojkách...“

„To nebude problém; měl jsem rozeslat posilující lék, tak namísto toho pošlu zprávu. A co ve volbách?“

„Samozřejmě musí všichni hlasovat pro císaře!“

„Jak by ne, když na nás shlédl milostivým okem! Ale... přece rada rozhodla varovat císaře hlasováním proti! Jak to, že najednou změnila názor?“

„Co se divíš? Císař taky změnil názor... Ale rada nás zradila, Petare. Císař přikázal, aby členové rady smyli svoji zradu vlastní krví. Proto jsem nařídil zemřít Adamovi a Gabrielovi. A zabijeme i ostatní členy rady!“

„To je fajn, konečně se něco děje! Chrisi, já jsem tak rád!“

„Děkuji ti, Petare Vukoviči. Jménem císaře, kardinála a matky Valérie. Jen tě prosím, dej tu zprávu okamžitě dál. Já odjedu nechat vyrobit značkovadla; než se vrátím, jsi velitelem ty!“

„Já a velitel? Jistě... provedu! Jdi klidně, ve jménu Páně!“

Christian se vrátil do paláce; tam už všichni usnuli vyčerpáním, kromě nezničitelné Rickie. Hned se hlásila o svoje práva. Povzdychl si:

„Ach jo! Až ty dostaneš rozum, to se světu uleví!“

Mladí bojovníci jsou zvyklí na názorové kotrmelce, ani tahle změna je nijak nepřekvapila; naopak vyvolala bouři nadšení. Upřímně řečeno, někteří z vyvolených byli docela rádi, že nemusí položit život, i když byli zcela oddáni císaři; je mnohem lepší dosvědčit svou oddanost, zůstat naživu a ještě získat krásnou výzdobu kůže. Popáleniny žhavým železem byly na bolest téměř rovnocenné harakiri; člověk dokonce trpěl mnohem déle, než se rána zcela zahojila. Pro správného bojovníka skvělá zábava.

Značkovadla vyrobili na Atanoru. Není známo, jakým způsobem, nepochybně za pomoci magie. Většina vojenské šlechty počala současně vyvíjet překvapivou aktivitu za účelem vydělání si peněz; proč to bylo zapotřebí, pochopíme později. Země byla ve varu a nezasvěcenci nechápali, co se to děje.

Záležitost velké rady vzala překvapivý konec: pokud je známo, v radě byli čtyři nebo pět lidí, přesně to nikdo nevěděl. Dva zabil Christian, třetí provedl harakiri, když se dozvěděl o Vládcově rozsudku a čtvrtého nalezli ubodaného dýkou v jedné zastrčené uličce v Kingtownu. Nikdo další nebyl znám a nebylo ani jisté, zda vůbec nějaký pátý člen rady existoval. Pokud se našli nějací lidé, kteří i v této době agitovali pro dobrovolnou sebevraždu, byli označeni za hlupáky a rázně přesvědčeni, že poměry se změnily a oni se mají změnit také.

Nadšení vyvrcholilo určeného dne; před katedrálou v Indiopolisu byla navršena ohromná hranice dříví a už odpoledne se kolem počal srocovat dav zvědavců. Hranice byla slavnostně zapálena při západu slunce a než se úplně setmělo, plameny už šlehaly stejně vysoko jako věž katedrály. Do ohně byla vložena značkovadla, okolo se rozestavěli zasvěcenci.

Velel Christian Baarfelt. Ten cejch nepotřeboval, měl na prsou kříž ze zlata, transformovaný z vlastní kůže ještě v Africe. Jako první přistoupil tedy k ohni Petar Vukovič, vyňal jedno ze značkovacích želez a přitiskl si do ruda rozžhavený osmihrotý kříž na levou stranu prsou. Někdo vykřikl, jak železo zasyčelo při doteku s kůží; prostranstvím se rozlil pach spáleného masa, ale Petar se zaťatými zuby držel rukojeť značkovadla, dokud se dostatečně neobtisklo. Teprve pak je odložil, ukázal nejbližším strašlivě vypadající spáleninu a teprve potom si na ni nechal přiložit chladivý a hojivý list nějaké rostliny. O to se postaraly čarodějky.

Rickie se klepala vzrušením. Jako obvykle se v ní svářily dva protichůdné pocity: jednak se strašně těšila, jednak z toho měla hrůzu. Eb jí sice mohl centrum bolesti snadno oslabit až zcela vyřadit, ale to zase nechtěla; když už má jednou možnost si něco užít? Všechno ji okouzlovalo: dunění bubnů, pach spálené kůže, sténání a skřeky mučených. Přivřela oči a představovala si, jak ji v řetězech vlečou na otrokářskou loď, ostříhanou, znásilněnou a zhanobenou, jak ji nějaký brutální hrdlořez srazí na kolena a další jí přitiskne na tělo cejch...

„Tak tohle by sis přála?“ vycenil na ni Eb zuby; pak ji chytil za vlasy a brutálně smýkl k hranici. Odřela si kolena, ale na to nedbal, zvrátil jí hlavu dozadu a kolenem přitiskl páteř, takže byla nucena vypnout prsa.

„Teď mi označkuj tuhle!“ křikl na jednoho z katů.

Řvala. Pomočila se bolestí, ale to se stávalo i klukům a ničemu to nevadilo, maximálně zhoršilo odporný pach, který už tu stejně byl. Vstát sama nedokázala, ale Edward s Christianem ji zvedli a přisunuli k Terezce, která jí přiložila na spáleninu listí. A hned je pokárala:

„Prasata! Takhle trápit takovou hodnou holku...“

„Ty bys... Ty si to nevychutnáš?“ zasténala Rickie.

„Jen se neboj, taky na mě dojde...“

„Tak na to si počkám...“

Jenže ještě předtím se dal ocejchovat Edward. Rickie jeho pocity vnímala a kroutila se málem víc, než když to prožívala sama.

„Mě to snad nakonec začne bavit!“ svěřila se Terezce.

„Jo, to bejvá... Chceš opravdu něco zajímavýho vidět? Tak mi dej ruku semhle!“

Chtěla; Terezka si položila její dlaň na místo, kde se značkovalo, lehce přitiskla a zpod Rickiných prstů se zakouřilo. Lekla se a ucukla, přesto na kůži mladičké čarodějky spatřila vypálené znamení. Jistě to bolelo, ale Terezka se jenom smála.

„Tak co, umím něco? Mimochodem, máma tě dost chválí... Vzkazuje, že kdyby byla tady, taky by se nechala označkovat.“

„O tom nepochybuju. Vypadá jako malá holka, proč ne?“

„Skutečná dáma bude brzy ve společnosti bez cejchu nemožná...“

Přistoupil k nim Christian. „Rád bych věděl, co se děje v Kingtownu. Jak se na to asi tváří ten, kdo vymyslel ty sebevraždy...“

Taky Richard Baarfelt se připotácel z města s vypáleným znamením a očima šílenýma bolestí. Kněžna Eva-Marie s obtížemi přežila nervový záchvat, když ho spatřila; svolala služebnictvo a chtěla synovi sehnat lékaře, Richard ale k sobě nikoho nepustil, tiskl si na ránu nějaký zvláštní list a zuřil.

„Bože můj, dítě moje ubohé!“ plakala Eva, „Který ničema ti tohle udělal? Kdo za to jenom může, to mi řekni a já...“

„Nech toho, mami!“ zavrčel, „Christian, kdo jiný? Copak si teď můžu dovolit nejít s proudem, když jsem udělal tolik pro jeho vzestup? Ale tohle mi zaplatí, ještě hůř než císař ten svůj blbej nápad s dvojitou sekerou! Já mu ukážu, tomu bastardovi, kdo má lepší nápady, zda já nebo on!“

„Christian? To chceš říct, že ten vrah ti tohle vypálil? Copak ses vůbec nebránil, copak tam nebyli žádní lidé, aby tě před tím zatraceným darebákem ochránili? A co vůbec dělala policie?“

„Ale maminko... ty vůbec neuvažuješ rozumně,“ povzdychl si Richard, „Do toho se nepleť, proboha, nebo mě zničíš docela! Musel jsem si to vypálit sám, to snad pochopíš; všichni to dělají! Musel jsem být jako všichni...“

„To tedy nepochopím!“ rozplakala se Eva-Marie.

„Taky si myslím. Neboj se, já mu to vrátím...“

Ty dva dny do voleb strávila většina vojenské šlechty na lůžku; ani orgie se nepořádaly, neboť mládež trpěla pro svou vlast. Je třeba uznat, že to bylo vskutku pořádné utrpení; ale žádného už nelákalo vrazit si do břicha meč a dát si pak přetnout šíji posvátnou dvoustrannou sekerou.

Třetí den ráno všichni vstali a vyšli do ulic k volbám. Teprve nyní, když se jejich vypálené jizvy objevily veřejně, si mohli ujasnit, kolik jich je. Většina Arminů mezi pubertou a třiceti lety byla označkována, což přinášelo zvláštní pocit sounáležitosti a síly, jakou dosud nepoznali. Starší lidé se občas dívali na mladé dost nedůvěřivě; tento způsob hlásání oddanosti k císaři jim nebyl po chuti. Tím spíš však těšil ty, kdo jej nesli na prsou.

Volby se v Arminu konaly takto: všichni občané města či vesnice se shromáždili většinou před kostelem nebo katedrálou; vládní komisaři je spočítali, případně zapsali jména všech, kteří hodlali volit. Potom jednotlivě vcházeli do katedrály a vhodili do urny, postavené před oltářem, dolarovou minci. Což není tak málo, jak se zdá; za dolar se dostala čtyři kuřata či krmená husa, za dvacet dolarů byl kůň. Kdo hlasoval proti, nevhodil do urny nic; prostým porovnáním počtu voličů a vybranou sumou se poté zjistil počet občanů podporujících vládu. Vybrané peníze byly uloženy na zvláštní konto a použity pro nějaký obecně prospěšný účel; o tomto využití byla veřejnost informována tiskem, aby byl přehled, kam přicházejí peníze voličů.

Tento systém kupodivu nevymyslela císařovna Diana; napadl nějakou recesistku z její gardy a Diana to pouze nadšeně přijala a vyhlásila. Prozatím to byl jediný volební zákon; předcházející, přijatý okamžitě po kolonizaci, považoval za členy volebního shromáždění úplně všechny přítomné a jednání se vedlo veřejně před těmi, kdo chtěli být při tom. Jakým způsobem se vůbec vybírali poslanci, je dost nejasné; prostě se nějak dohodli.

Pár sporných bodů: Na vesnici či v menším městě nebyly problémy, velitel se prostě rozhlédl a odhadl, zda jsou už přítomni všichni či ještě někdo chybí a má se na něj počkat. Ve velkých městech to bylo horší, přece jenom by měly existovat nějaké voličské seznamy; existovali také lidé příliš staří, nemocní či jinak neschopní někam přijít. Na vesnici to bylo jednoduché, za babičkou Wyszoglidowou prostě došli a zeptali se jí.

Problém další: zletilost. Zákon říkal pouze občané, nikde nestanovil, jak mají být staří. Od kdy je člověk občanem? Asi od chvíle, kdy si uvědomuje své postavení; tedy nikoliv kojenci. Jakýsi orientační bod bylo patnáct let, ale taky osmnáct, jednadvacet a jinak. Pro dívky byla orientační první menstruace, ale i ta přicházela každé jindy. U kluků byla důležitější schopnost samostatně se ubránit v boji či na lovu.

Takže se předpokládalo, že kdo je ochoten nechat se označkovat vypálením cejchu, je dostatečně schopen volby. Na vesnici s tím opět nebyly potíže; ve městech však opozice protestovala proti příliš nízkému věku některých přítomných. Vyvolalo to určitou hádku a nakonec se vyhrotily dva názory: jeden požadoval minimální věk voliče osmnáct let, druhý schopnosti dospělé osoby, definované takto: schopnost obrany, schopnost sexuálního styku (postačí pasivní) a schopnost vydělat si stříbrný dolar. Diskuse probíhala paralelně s volbami a došla až k císařovně, která ji všemožně zdržovala, pro zábavu si nechávala vysvětlovat ty nejjednodušší věci a požadovala stanoviska různých dalších lidí, až nakonec dala za pravdu mladým. Nebránila však opozici v dalších námitkách; hádky ji odjakživa bavily.

A zatím vojenská šlechta Arminu vhazovala do uren své těžce vydělané dolary; mnozí právě kvůli tomu začali po dlouhé době pracovat a když dostali do ruky stříbrnou minci, zas práce okamžitě nechali s blahým vědomím, že oni peníze nepotřebují a je jen jejich dobrá vůle, že chtějí pomoci milované vlasti. Ti, kdož nechtěli kvůli takové lapálii začít pracovat, prodali něco ze svého skrovného majetku nebo si dolar zkrátka a dobře vypůjčili na věčnou oplátku od někoho bohatšího.

Když byly volby večer ukončeny a komise přepočítaly peníze, zjistilo se, že v celé zemi hlasovalo pro vládu 82,36 % všech voličů. Bylo to vítězství o to drtivější, že před pěti lety hlasovalo pro sotva šedesát procent lidí a zbývající se vymlouvali, že nemají dolar do urny.

Opozice ronila hořké slzy. Nesouhlas mezi vojenskou šlechtou zcela vymizel, levá opozice se prozíravě spojila s vládou, absolutní opozice zalezla do děr. Vůdce pravé opozice Monty Draggon poslouchal volební výsledky v rádiu (samozřejmě jedna celostátní stanice) a bezmocně zatínal pěsti.

„Pánové,“ řekl na tajné poradě toho dne, „Jak se zdá, naše pokusy řešit situaci smírnou cestou se ukázaly marné. Je třeba neodkladně jednat.“

Zatím ovšem nebylo jasné, jakým způsobem.

Po volbách se prováděly změny v parlamentu. Jakým způsobem, není jasné. Na vesnicích je to bez problémů: do města je třeba vyslat nejméně postradatelného muže, pokud možno staršího, důstojného a s dostatečným řečnickým nadáním; obvykle starostu/kněze/duchovního učitele/soudce atd. Větší problém to byl ve městě; nejspíš ty lidi vybírali podle popularity nebo toho, koho chtěl císař ve sněmovně mít. Samozřejmě bylo zapotřebí, aby opozice měla k disposici oněch 17.64 % křesel; jak si je obsadí, bylo na ní.

Monty Draggon v popularitě značně poklesl, dokonce i opozice ho přestala brát vážně. Zato Abner Léger šel o to rychleji nahoru; jak taky ne, když se jeho dcera stala trvalou ozdobou Baarfeltovských akcí.

Snad ještě se sluší poznamenat, že parlament, o který ve volbách šlo, byl pouze jednou komorou, a týkal se výhradně lidí. Šelmy měly vlastní orgán, Velký Kruh; jakým způsobem jej sestavovaly, byla jejich věc.

O několik dní později vyklouzla z přístavu Indiopolisu Draggonova krásná výletní jachta s veselou společností Montyho přátel. Jeli rybařit někam na sever, jak sdělili přístavním úřadům. Ale když po cestě unikli z dosahu hlídkových křižníků, obrátili loď a zmizeli v mlze...

Errata:

30.05.2021 11:39