Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tygří svátky nastaly více než tři měsíce po oněch volbách, když se už na ně dávno zapomnělo. Patřily k významným událostem, na které se všichni těšili; během nich se předháněli v zábavách, tancích, divadelních představeních, maškarních plesech a jiných společenských událostech; včetně orgií, které vždy tvořily závěr dne.

Proč se těmto svátkům říká tygří, už nikdo nevěděl, ale tygři prý skutečně v oněch dnech oslavovali nějaké své výročí. Tygři sami se odmítali vyjádřit jasně a tvrdili, že jde o svátek lidský a oni se jen přidali, aby nekazili zábavu, což je možno pochopit. Stejně byly slaveny leopardí svátky o několik měsíců později. Jaguáři vlastní svátek neměli, ale dalo se předpokládat, že ho nějaký dobrodinec ve vhodném termínu časem zavede.

Že to jsou svátky tygří, se nedalo pochybovat, neboť všichni občané dbalí své cti si namalovali na tělo tygří pruhy. Samozřejmě se k tomu používalo patřičně trvanlivé černé barvy, která vydržela přes veškeré mytí a koupání alespoň šest týdnů; když pomalování začalo blednout, bylo ještě možno je šikovně obnovit a byl zas na měsíc pokoj. Potom však už bylo nutno malování nechat zmizet úplně, neboť se brzy zase malovaly kulaté skvrny leopardů.

Nejjednodušší to měly čarodějky, jejich milenci a kamarádi; prostě změnili vzhled iluzí a zafixovali. Jejich vzhled byl nedostižný, od pravého tygra téměř k nerozeznání; byli stejně dokonalí jako lykantropové tygřího vyznání, až na to, že ti to měli natrvalo. Příslušníci vojenské šlechty se malovali co možná dokonale a předtím si ještě nechali omýt tělo ohněm, aby bylo hladké a bez chloupků a dobře se na něj malovalo. Vlasy si stáhli dozadu a svázali do uzlu na temeni, pokud si z nich dívky nenačesaly dva stojaté hřebeny na vrcholku hlavy, které měly symbolizovat tygří uši. Bylo též možné za jistých okolností přijít o vlasy úplně, i když to zakazoval císařský výnos. Stačilo nasadit špatně přílbu a bylo na rok po starosti s účesem pro všední den i pro svátek; a ještě taková dívka vypadala jako čarodějka. Že nic neuměla? No... však než jí to doroste, ona se naučí.

No a nakonec lidé starší, moudřejší a oslav se zúčastňující jen náznakem. Ti si jednoduše mázli na obličej pár proužků, aby jim nikdo nemohl nic vyčítat, a šli po svých. Trochu víc se snažili obchodníci, kteří hodlali něco prodávat na oslavách, ale ani ti to nedělali s láskou.

Zvyklosti mládeže šly nejvíc na nervy Tetě Kláře, která psala do časopisu Naše pravda mravoučné články pod titulem Teta Klára radí děvčatům. Samozřejmě se cítila povinna reagovat i tentokrát:

Nezkušené dívky, neznalé svodů světa, velmi často podléhají nezodpovědným ničemům, kteří se snaží jim něco nalhat a tak je obelstít. Taková děvčátka v rozpuku mládí vlastně ani nevědí, jak se stalo, že se náhle ocitly v bezvýchodné situaci a ze strachu, z falešné touhy po dobrodružství či ze snahy vyrovnat se ostatním podlehly naléhání takového nečistého ptáčka.

Ale je zapotřebí, aby si každá dívka uvědomila, že je sama zodpovědná za svoje jednání. Aby se naučila říkat ne, když ji někdo svádí ke hříchu! Není přece povinna podlehnout každému muži, který o ni projeví zájem, i kdyby se jí líbil a honosil se významným jménem a funkcí! Může mu odřeknout, hrdě a se vztyčenou hlavou! Může mu říct: Ne, pane, já nejsem taková!

Nebojte se být samy sebou, drahé dívky! Není pravdou, že uschnete bez lásky, když se nevzdáte prvnímu, kdo přijde! Naopak, trpělivým vyčkáváním a neposkvrněnou počestností uděláte dojem na muže mnohem významnějšího, bohatšího a slušnějšího! Nepokoušejte se nikomu vnucovat, nezdobte se nesmyslnými kresbami, natož pak tetováním a ozdobami v místech, kde se to vůbec nesluší! Uvědomte si: Není vaší povinností pěstovat si dlouhá léta co nejkrásnější hřívu vlasů, abyste ji potom obětovaly na oltáři nějakého pohanského bůžka; není nezbytné zúčastňovat se ohavných orgií, odporujících lidské přirozenosti, není nutné předčasně hřešit...

Kdo že byla ona Teta Klára, která se tak starala o ubohá nevinná děvčátka? Nikdo jiný než kněžna Eva-Marie z Baarfeltu, která se rozhodla, že když se o mravnost v zemi nestará nikdo, postará se ona. Vlastně celý časopis Naše Pravda byl placen z jejích peněz, přesněji Tomášových, neboť tomu bylo jedno, zač manželka utrácí; platil její účty ochotně a rád.

Valérie z Mendozy by se nikdy tak neponížila. Ona k šíření svých názorů žádné časopisy nepotřebovala, stačilo jí si jen něco pomyslet. Ale nepronesla slova kritiky na adresu Tomášovy ženy; zdálo se, že ji chápe.

Pro Rickie to byly první svátky, kdy pobíhala po městě přestrojená za tygřici a sváděla tygry lidské i kočičí. Ba dokonce jednou přijala pozvání Terezky, aby se proměnily v tygří žraloky a šly si zaplavat do hlubin moře. Ať to byla pravda či iluze, pěkně se pobavila a moc to chválila.

Stejně bouřlivě jako v Indiopolisu se slavily svátky také v Kingtownu a ostatních centrech ostrova; též v zátoce Bower Bay, kde ležela vesnice téhož jména, se slavilo, ačkoliv mnohem mírněji. Ve vsi žili samí počestní rybáři a rolníci, kteří trávili noci s vlastními manželkami; jejich starší děti byly většinou ve škole na Atanoru nebo v Indiopolisu, nebo byly příliš malé na provádění výtržností. Nicméně podle zvyklostí se děti natřely černými pruhy od hlavy k patě, počaly lítat po vesnici a řvát; moudřejší lidé si namalovali pár pruhů na obličej a přes prsa méně vytrvalou barvou (tak na tři dny), sešli se v místní hospodě, kde popili, pohovořili, zatančili si a ti mladší zůstali přes půlnoc na dost skromné orgie s vlastní ženou. Ve vesnici nebylo povětrných žen, takže jedinou zvláštností bylo, že dcera jednoho z vesničanů (skoro 14) se vzdala synovi jiného (17); což jejich rodiče očekávali už téměř rok a plně souhlasili s novou rodinou.

Po dobrém jídle a ještě lepším víně, i po nezvyklé tělesné námaze při orgiích se dobře usíná; tak občané usnuli krátce po půlnoci a zdály se jim krásné sny, neboť druhý den byl rovněž svátek a nebylo nutno vstávat za svítání. Tak spali, dokud je neprobudily dunivé rány a výbuchy granátů.

Když rozespalí vyběhli ze svých dřevěných domků s rákosovou střechou, bylo venku pravé peklo; v přístavu vybuchovaly granáty a dělostřelecké náboje, loděnice rázem vzplanula jako pochodeň a zasypala tu mladou dvojici, která si tam zalezla, aby nebyla dospělým tolik na očích. Střelba přicházela z moře; nebylo jasně vidět, ale zdálo se, že kolem zátoky stojí flotila lodí a promyšleně devastuje přístav. Některé granáty zalétly též do vesnice a zapálily některé domy, zvlášť rákosové střechy hořely plamenem.

Starosta, který už trochu pozapomněl na loď Virgo a muže, kterým poskytl pohostinství, se trochu vzpamatoval; chytil syna, který zděšením nemohl ani promluvit, a křičel na něj:

„Okamžitě vem koně a jeď na Stanici, ať nám pošlou pomoc! Ujížděj jako ďábel, my se budeme bránit!“

Chlapec Jeff přikývl, vběhl do stáje, naskočil na neosedlaného koně a vyrazil po cestě do vnitrozemí. Jeho otec zatím organizoval útěk lidí do lesa; muže, kteří vyběhli z domků s ručnicemi, stavěl dopředu, aby zdrželi případný útok. Čarodějka Wilma samozřejmě ve vesnici nebyla ani na svátky, ale vyslat varovný impuls umí kdekdo.

Toho útoku se starosta už nedožil; zasáhla ho zbloudilá střepina granátu, a tak skončil svůj život ve vesnici, kterou spravoval a která ho před nedávnem znovu zvolila do úřadu. Nyní, zatímco ženy a děti v hrůze prchaly do džungle, připravovali se muži z vesnice na boj proti neznámému nepříteli, který číhal ve tmě.

Museli čekat až do svítání; teprve tehdy se vynořily z ranního oparu obrněné trupy lodí, ježící se spoustou děl; ty lodi spustily čluny a do člunů slézali vojáci v černých čapkách, pušky připravené v rukou. Někteří měli dokonce samopaly, zvláště ti, kdo měli čapky odlišného tvaru, jakési barety naražené na levé ucho.

Čluny dojely ke břehu, tam vojáci vyskákali po pás do vody a s varovnou střelbou se hnali do vesnice; nebyla velká, tak proběhli těch pár doutnajících chalup během chvilky. Starce, který pro zraněnou nohu odmítl utéci a raněnou ženu, kterou vesničané zapomněli v křoviskách, okamžitě dorazili bodáky, nasazenými na puškách; pak usoudili, že nikdo další už ve vesnici není, a rozběhli se po troskách chalup. Na mrtvole ženy našli zlaté náušnice, náramky, náhrdelník; málem se o zlato servali jako vzteklí psi.

„Je to divný,“ důstojník si prohlížel mrtvolu asi desetiletého kluka, „Nechápu, proč mají všichni ty pruhy po těle! Jako kdyby se zbláznili nebo si hráli na tygry...“

„Oni jsou vůbec bláznivý,“ řekl jeden z jeho mužů, „Podívejte to tetování po těle... to muselo hrozně bolet, když si to dávali dělat! Takový barevný ornamenty... já mám na ruce kotvu a jméno svý holky a bolelo to strašně!“

„Hele, tady ten má na ruce zlatej prstýnek!“ vykřikl jiný a vrhl se na mrtvolu padlého muže, „Ty chlapi mají zlata, že nevědí co s ním...“

„Támhle leží další!“ ukázal kdosi do křoví.

„Ten je můj, něco se tam leskne!“ vykřikl důstojník a rozběhl se tam, aby ho nikdo nepředešel. Když se sklonil nad ležící postavou, vymrštil se ten mrtvý a podřízl mu krk; vzápětí vyškubl důstojníkovi pušku a zahájil palbu na překvapené vojáky.

To už zněla palba ze všech stran; muži v černých čapkách se káceli jeden po druhém, zbylí se schovávali za trosky domů a stříleli zpátky. Nějaký další důstojník řval rozkazy, ale nikdo neposlouchal; až posléze zjistili útočníci, že je jich mnohem víc než pušek vesničanů a zahájili útok. Dva tři muži z Arminů padli, ostatní se stáhli dál do džungle.

„Fuj, čert to vem – za nima se nepoženem!“ křičel důstojník, „Všichni zůstat tady ve vesnici; kdo vleze do lesa, tomu nepomůže ani ďábel...“

A měl pravdu, jak mohl dosvědčit voják, který si vyšel jen na kraj lesa za tělesnou potřebou. Jen si stačil spustit kalhoty, vyletěl z křoví opeřený šíp a rázem ho zbavil veškerých starostí o pozemské bytí.

Z lodí neustále odrážely další a další čluny, vojáci v plné polní vycházeli na břeh. Byly převezeny také automobily a lehké tanky, jaké lidé ještě nikdy neviděli; vojáci s vozidly vyjížděli na břeh a sestavovali z nich něco jako kruhovou hradbu. Muži schovaní v lese počítali kulomety, minomety, děla namontovaná na autech; když pochopili, že mají proti sobě obrovskou přesilu, vzdali se naděje, že sami zvítězí. Ježto téměř všichni byli lehce raněni, popáleni a dost unaveni, stáhli se do lesa ke svým ženám a dětem a rozhodli se vyčkat. U vesnice zůstalo jen několik mladších, aby zabili ze zálohy ty vojáky, kteří se neopatrně vzdálí od ostatních.

Chlapec Jeff zatím dojel k Policejní Stanici na Cap Cornu. Ve skutečnosti byla Stanice farma, která se vyznačovala tím, že její majitel byl kdysi policistou, dokonce dosáhl hodnosti strážmistra. Z toho titulu řešil problémy mezi obyvateli; jako třeba když jeden prodal druhému krávu na tři splátky, ale než byla třetí splátka zaplacena, kráva chcípla a nový majitel odmítal zbytek peněz dát. Povstala z toho ošklivá hádka a ustala teprve, když prodávající přiznal chybu a slíbil dát aspoň tele; pak peníze dostal.

Policista měl vysílačku a na střeše velikou anténu, protože neměl žádné znalosti magie a této metodě nedůvěřoval. Jeffa přijal velmi přátelsky, neboť právě snídal, ale zpočátku odmítal jeho tvrzení věřit; až když mu Jeff ukázal připálenou kůži svou i koně, připustil, že by na tom mohlo něco být. Uvedl do provozu vysílačku a pokoušel se spojit s Indiopolisem; tam vládl už slušný zmatek, takže se s ním jakási holka pohádala a nakonec mu řekla, aby opevnil svou stanici a držel ji, dokud nepřijde pomoc.

Policista prohlásil tu holku i jejího velitele za blbce. Potom zavolal ženu a nařídil jí, aby vzala jízdního a nákladního koně a dvě malé děti a odjela s nimi nahoru do lesa, kde měli malou víkendovou chatu. Tam by měla vyčkat, až celý blázinec skončí, obě děvečky mohou jít s ní. Pak zavolal svoje dva honáky, pár leopardích poháněčů a smečku psů, kteří hlídali jeho stádo; oznámil jim, že budou držet farmu proti nepřátelské armádě. Viděl to v růžových barvách, neboť kromě spousty pušek a revolverů vlastnil též starou armádní bazuku a šest granátů. Ptal se Jeffa, zda chce zůstat s nimi za bezpečnou dřevěnou palisádou farmy a počkat, ale Jeff si jen vypůjčil jednu pušku a nějaké náboje a prohlásil, že se vrátí domů pomoci tatínkovi. Z farmy odjel a od té doby se o něm veškeré záznamy ztrácejí.

Velitel policie z Cap Cornu čekal na nepřítele víc než tři hodiny. Zatím se stačil on i jeho honáci posílit dávkou rumu, takže byli v náladě značně bojechtivé. Nepřítel se objevil na třech nákladních autech; tolik vozidel pohromadě viděl strážmistr zatím jen v Indiopolisu na přehlídce, takže hned zatoužil jedno ukořistit. Jeho mladší honák, který vyrostl v Arminu a o autech měl své mínění, však nezaváhal a střelil do prvního z bazuky; to vybuchlo a na všechny strany se rozprchli hořící lidé.

Nepřátelé zahájili palbu z kulometů, samopalů a ručnic, muži z farmy odpovídali střelbou z pušek a podařilo se jim zabít pár útočníků. Šikovný mládenec znovu nabil bazuku a přesnou ranou zapálil druhé auto; bohužel muži z něj už vylezli a v rojnici útočili na farmu. Ta mezitím také začala hořet; nepřítel použil totiž zápalných nábojů do kulometu, které Armini vůbec neznali. Padl jeden z leopardů, který neopatrně vystrčil hlavu nad palisádu; granát vržený dovnitř zabil honáka, který už nestačil potřetí nabít svoji bazuku.

Strážmistr a jeho zbylé mužstvo se bránili, dokud se rojnice nedostaly až k palisádě a nepřekonaly ji. Chvíli ještě házeli do shluku nepřátel granáty, ale pak i uvnitř vybuchl granát a zranil všechny doposud živé. Policista se doplazil k opuštěné bazuce, dokončil nabíjení a kryt stěnou farmy čekal, až muži, kteří přelezli, otevřou bránu. Potom vypálil naposled ze své bazuky přímo do nejhustšího chumlu nepřátel. A tím jeho život skončil.

Mezitím psi a leopardi sehnali dohromady stádo krav, splašili je a nechali vyřítit se na vojáky. Některé krávy podupaly, některé zabily šelmy, ale spousta jich ještě zbyla a taky hodně krav bylo minimálně zraněných. Když se honáci přesvědčili, že všichni lidé zahynuli, dali se na útěk a zmizeli v džungli, jak je odjakživa jejich zvykem.

Ještě než zareagovali v Indiopolisu, objevil nepřátelskou flotilu lehký křižník Ariadna, konající hlídkovou plavbu po linii mlhy. Jeho velitel byl mladý chlapec, narozený v Arminu, který nikdy v životě neviděl nepřátelskou loď; napřed se mu rozklepala kolena, když jich náhle viděl osmnáct a všechny větší a těžší než jeho lehký křižník, ale pak podal hlášení do štábu flotily a neohroženě zaútočil.

Nepřátelé byli chvíli překvapeni, když se mezi nimi náhle objevilo podivné plavidlo, připomínající větší strážní člun, přestavěný a vylepšený, jak zrovna koho napadlo, a celý bílý. Pálil ze všech hlavní po každé lodi, která se mu ocitla na dostřel. Přesněji nevšimli si ho, dokud nezačal střílet, protože byl vůči nim tak nepatrný, přímo hračkový. Když přestali jeho pokusy považovat za směšné, začali střílet také, ale opatrně, aby nezasáhli vlastní lodě; Ariadna mezi nimi klouzala příliš těsně.

Posádku Ariadny mělo tvořit dvanáct osob, ale čtyři dostali dovolenou, namísto nich tu byla kapitánova holka a ještě jedna, o které není známo nic než to, že jí svěřili vysílačku. Ta kapitánova patřila k širšímu okruhu rodu Wulffssonnů, takže nosila nápadný rezavý cop, dlouhý až k pasu. Milovala sport, legraci, sex a švindlování v kartách; jinak byla ve všem průměrná, ale odhodlaná se vypracovat. Na lodi si užila všeho, co se jí líbilo, něco se i naučila a toužila jedině prožít pořádnou námořní bitvu. Walkyrje jsou už takové.

Ariadna byla vyzbrojena dvěma torpédy, přivázanými z boku na přídi; odpalovala se ručně, jinak to nešlo. Jedno si mohla odpálit ta dívka, z čehož měla náramnou radost; zasáhla jednu z velkých lodí a poškodila, bohužel ne potopila. Druhé zasáhlo pouze výsadkový člun, ten však zničilo. Zároveň pálily obě dělové věže, kulomety i jednotlivci z pušek. Dívka se pokusila vymrštit pár ohnivých koulí, z magie však bohužel ovládala jen to švindlování v kartách. Abychom jí nekřivdili, taky v Člověče, nezlob se!

Konečně nepřátelé soustředili na Ariadnu palbu, zasypali ji smrští výstřelů lehčích děl, očesali obě hlídkové věže a vyřadili z činnosti polovinu děl; avšak zbylé střílely dál a podařilo se jim prorazit jednu z menších lodí pod čárou ponoru, takže se začínala potápět a bylo nutno uzavřít část podpalubí, aby se nepotopila úplně.

Potom už vojáci ztratili trpělivost; jeden z doprovodných torpédoborců poslal po Ariadně torpédo, to vybuchlo na zádi, utrhlo kormidlo a polovinu zádě, takže příď se zvedla do vzduchu a člun se začal potápět. Kapitán padl a jeho zástupce vyslal hlášení, které snaživá telegrafistka slovo od slova odeslala do štábu:

„Většina posádky mrtva či těžce raněna – lehce ranění obsluhují zbraně, které jsou dosud v činnosti. Záď utržena i s kormidlem a lodním šroubem, loď se potápí. Vydejte rozkaz, jak pokračovat v boji!“

Tehdy Wlčí princeznu zachvátil amok. Zavelela:

„Přirazit k boku největšího obrněnce a rozbít ho palbou z bezprostřední blízkosti! Zahyneme, ale jednu nepřátelskou loď vezmeme s sebou!“ A telegrafistka doplnila z vlastní vůle: „Bratři, přejeme vám vítězství! Umíráme za císaře! Ať žije Armin!“

Za pomoci lehkých bočních motorů přirazila Ariadna k největšímu obrněnci nepřátelské flotily; všechna děla soustředila palbu na boky pod čárou ponoru a v krátké době se skutečně podařilo roztrhat silné ocelové pláty. Do obrněnce počala pronikat voda, ale poněvadž jeho podpalubí bylo tvořeno z mnoha oddělených komor, nedalo se očekávat, že se potopí.

A tehdy walkyrje vydala poslední rozkaz, který už neměl kdo odeslat do štábu: „Vyhodit do povětří muniční sklad!“

Bohužel si to nemohla odpálit osobně; stála na přídi, pošvihávala copem a cítila největší vzrušení za celý (krátký) život. Výzbrojní poddůstojník učinil, co bylo jeho povinností; sklad munice s hrozným rachotem vybuchl, Ariadna se rozlomila na dvě poloviny a zmizela v hlubinách. Ale v současné chvíli se roztrhl na půlky i bok obrněnce – těžká loď zůstala chvíli překvapeně trčet na místě, pak se počala zvolna naklánět a nakonec se obrátila kýlem vzhůru i s celou posádkou a výsadkem, který v ní čekal na převoz na břeh. Jen několik námořníků, kteří byli právě na palubě, doplavalo s vypětím sil ke břehu.

Vrchní velitel válečné flotily Arminu, kontraadmirál kníže Nara, pil čaj na palubě svého vlajkového křižníku Vycházející slunce, když mu bylo oznámeno, že jeden z lehkých křižníků flotily, jménem Ariadna, právě bojuje s nepřáteli. Kníže Nara povolal svého syna Išidu, aby tlumočil jeho rozkazy; pak dal příkaz, aby Vycházející slunce, Viking, Wanderfalke a Diana okamžitě vypluly ze Zátoky a vyrazily směrem k zátoce Bower Bay. Spolu s nimi vyplulo několik torpédoborců a lehkých dělových člunů, které je měly doprovázet. Bylo jasné klidné počasí, které dávalo tušit, že bude přívětivý a krásný den; kníže Nara však z toho nic neviděl, neboť byl už dlouhá léta slepý. Zrakové vjemy mu zprostředkovávaly čarodějky; střídaly se ve službě a ta, která o něj pečovala zrovna teď, chodila upravena jako samurajské páže, ačkoliv byla původem Holanďanka.

Byli vysláni delfíni, kteří měli zjistit situaci a podat hlášení; vrátili se zpět s tím, že skutečně v zátoce Bower Bay kotví velká skupina lodí, z nichž některé se chystají utéci z tohoto místa pryč. Jedna z lodí je potopena, další pluje jen s obtížemi. Ostatní jsou zdánlivě neporušeny. Přesto delfíni vycítili velkou koncentraci negativních lidských emocí.

Kníže Nara se pomodlil k bohům a vzkázal císaři, že buď zvítězí, nebo provede seppuku. Poté nařídil připravit všechny lodi k boji.

Po několika hodinách plavby potkali nepřátelský torpédoborec, který plul plnou parou proti nim; když spatřil bílou arminskou flotilu, obrátil se a prchal, ale rychlé čluny jej rázem dostihly a potopily.

Pak se počalo objevovat na obzoru nepřátelské loďstvo; torpédoborec asi upozornil rádiem flotilu na nebezpečí. Obrněnce počaly tvořit vějíř, jejich děla se hrozivě napřáhla proti čtveřici arminských lodí. Výsadkové lodi nepřítele se stáhly dozadu, neboť čekaly boj, který jim mohl být osudný.

První rány přišly od nepřítele; nedostřelily však až k arminské flotile a zapadly do vody. Čarodějka, jménem Anje Sjödir van Gnaadenová, zahájila protiopatření: vychýlila vnímání nepřátelských pozorovatelů do strany, takže viděli arminské lodi poněkud jinde, než skutečně byly. Několik salv bylo zcela neúčinných, snad jen náhodou zbloudilé střely poškodily Sokola a jeden dělový člun. Nara doposud palbu nezahájil, vyčkával; na nepřátelských lodích už začala střílet i lehčí děla, dokonce kulomety.

Kníže Nara odložil šálek. Měl s čarodějkou dohodnuto, že kdekoliv jej ponechá volně v prostoru, tento předmět tam zůstane jemu na dosah. Vstal, vytáhl z opasku vějíř a osvěžil se proudem vzduchu. Pak se otázal:

„Sestro, na Ariadně právě zemřela dívka, která patřila do tvé kasty. Máš v úmyslu je za tento čin nějak potrestat?“

Anje stála na dosah jeho křesla a hleděla k nepřátelské flotila. Důkladně si rozmyslela odpověď, potom řekla: „Ne. Má sestra se pomstila sama. Nechť věci běží, jak běžet mají. Zasáhnu později.“

„Jak je tvá vůle.“ odvětil kníže Nara a lehce mávl vějířem.

Všechny hlavně jeho obrněnců vychrlily smrtící lavinu ohně a železa. Zároveň vyrazily útočné čluny; jeden z nich zasáhl torpédem nepřátelský křižník a poškodil jeho kormidlo natolik, že téměř přestal být ovladatelný; čluny se na něj vrhly jako vlci na zraněného jelena.

Nepřátelské torpédoborce a lehké křižníky vyrazily z úkrytu za obrněnci flotily a napadly naše lodi, především Vycházející slunce; admirálská loď se zahalila kouřem a její děla se zaměřovala na jednu nepřátelskou loď po druhé. Pozvolna se začal rýsovat rozdíl mezi systémem střelby Arminů a nepřátel: Armini stříleli méně často, zato přesně mířenou palbou, nepřítel měl menší starost o přesnost míření, zato téměř pořád. Dle svědectví přeživších se nakonec arminský způsob ukázal jako účinnější.

Není jasné, co v průběhu bitvy dělala čarodějka Anje. Většina svědků se shoduje, že téměř nic; stála za admirálovým křeslem, ruce složené na rukojeti meče, jen občas se dotkla meditačního růžence, omotaného na zápěstí. Ve chvíli, kdy se to ukázalo nezbytným, vyslala impuls proti některé z příliš dotěrných lodí. Jaký to mělo účinek, není jisté.

Přesné zprávy o průběhu boje neexistují; každý z pamětníků vypráví něco jiného, je tedy třeba spolehnout se na skutečně nepochybné informace, které hovoří o výsledku střetnutí. Tedy, na konci boje byl na naší straně rozstřílen na trosky Sokol (Wanderfalke) a značně poškozena Diana, dále potopeno šest torpédoborců a dělových člunů. Ostatní lodi byly rovněž více či méně poškozeny. Na straně nepřátelské bylo potopeno asi dvacet torpédoborců a dělových člunů, šest obrněnců; zbylé lodi ustupovaly a ztratily se v mlhovém pásu. Kromě toho byly rychlými torpédoborci dostiženy a potopeny tři výsadkové lodi; do tohoto výsledku nejsou započítány lodi, které zneškodnila Ariadna.

Arminská flotila se tedy vracela sice vítězně, nicméně s mnoha šrámy a se značnou částí posádky mrtvou či zraněnou. Dianu, která nebyla schopná plavby, vlekl Viking. Torpédoborce, které se rozjely do širokého okolí, se vrátily později. Téměř všechny lodě musely být okamžitě dány do loděnic k opravě, Diana dokonce do suchého doku.

Císař se dozvěděl o vypuknutí války při snídani a okamžitě svolal Korunní radu, kterou tvořili komthurové řádu a někteří další hodnostáři. Stručně jim oznámil obsah hlášení, které obdržel z Indiopolisu; mnozí už věděli mnohem víc pomocí mentálního přenosu.

„Zdá se téměř nepochybné, že jsme byli napadeni nepřítelem, jehož totožnost nám není zatím známa. Nepřítel se chová krajně surově a jak se zdá, nemá snahu zachovávat ani základní pravidla humanity. Jsme proto nuceni zachovat se stejně.

Pánové, od této chvíle přestává být systém naší vlády parlamentní demokracií. Celý život státu se podřizuje příkazům Korunní rady. Současně se ruší veškeré vedlejší funkce, které by zbytečně odváděly členy rady od jejich povinností. Prvořadým úkolem je nyní zničit nepřítele; po vítězství přijde čas diskutovat a dohadovat se o tom, zda naše příkazy poškodily něčí práva či nikoliv. Prosím, aby v tom smyslu byli informováni i průmyslníci a odborové svazy. Nestrpím jakékoliv diskuse na téma finančních otázek; všichni občané nechť se považují za vojáky vlasti a konají své povinnosti tak, jako by vykonávali vojenský rozkaz.

Nyní prosím o vaše návrhy k řešení situace.“

První se ujal slova ministr obrany maršál Yamanaki.

„Pokud je nám známo, nepřítel napadl pobřežní osadu Bower Bay, zničil ji a vysadil na pevninu pěší a motorizované jednotky, které se vydaly po staré silnici směrem do vnitrozemí. Je zřejmé, že míří na hlavní město, a zřejmě mají dosti přesné informace o tom, jakým způsobem se ke Kingtownu dostat. Stará cesta z Bower Bay je jedinou trasou ze západního pobřeží ke Kingtownu mimo silnice z Indiopolisu; a tu nemohou použít, neboť Indiopolis je chráněn pevností Alexandrettou.

Navrhuji vyslat expediční sbor z Kingtownu naproti nepříteli, aby jej zadržel a případně zničil. Podotýkám: stará cesta je v dostatečně špatném stavu, aby po ní vojáci nemohli postupovat příliš rychle. Od doby výstavby silnice přes Sněžné hory se téměř nepoužívá, mosty přes řeky většinou strhly přívaly vod za období dešťů a na některých místech zarostla silnice bambusem, je třeba se prosekávat. To je dostatečně zdrží do doby, než proti nim vytáhne naše vojsko.“

„V pořádku,“ řekl Charry, „Koho jmenuješ velitelem sboru?“

Než mohl Tošio odpovědět, přihlásil se vévoda Jan Dunbar:

„Charry, právě byl rozpuštěn parlament, jehož jsem byl do této chvíle předsedou. Nemám práci a jsem voják, který touží zkřížit zbraně s nepřítelem. Pokud smím prosit, chtěl bych, aby velení expedičnímu sboru bylo svěřeno mně.“

„Souhlasím.“ Charry povstal, došel k Janovi a objel ho, „Přeji ti hodně štěstí, bratře...“

„A vrať se jako vítěz, Janku!“ dodala císařovna Diana.

Čarodějka Anje Sjödir van Gnaadenová usedla ve své kajutě před zrcadlo; chvěla se jako list ve vichru. Stěží se ovládla, když se v zrcadle před ní objevila tvář Valérie z Mendozy.

Opakuj, co jsi mi hlásila!

„Ach Matko!“ vzdychla Anje, dokonce nahlas, „Prosím, pomoz mi!“

„Uklidni se. Chápu, že tvoje postavení je náročné...“

„Nechápeš nic! Matko, ztrácím sílu; nejsem schopna bojovat! Odvolej mne!“

„V čem je problém? Zkus se uklidnit a předat mi...“

„Před bitvou jsem se pokusila spojit s tou sestrou z Ariadny. Nebyla jsem schopna ji najít. Nevím, kam odešla. Její duch se neozývá, jako by ani nebyla mrtvá nebo jako kdyby... ji někde něco zadrželo. Nevím, kde je...“

„Klid, prosím. Kdybys byla schopná nechat volně plynout myšlenky... tvoje pokusy o verbální vysvětlování mne jen zbytečně ruší...“

Pokusím se, Matko. Před bitvou jsem ji vnímala celkem snadno; mladá, dost nevyrovnaná, ale nadějná. Uvažovala jsem o možnosti ji doporučit k dalšímu studiu. Neříkám okamžitě, ale časem...

Vím, vnímala jsem ji. Dítě, které si hraje. Nebyl důvod spěchat.

Za války v Africe jsem dokázala sledovat odcházející duši. Většinou při tom docházelo k měřitelnému nárůstu energie. Teď ne, v žádném směru; žádná výchylka plus ani minus. Jako kdyby duše vůbec neexistovala.

Zajímavý předpoklad. Důvod?

Jediný myslitelný, který si umím představit: přestávám vnímat. Nedokážu plnit svou funkci. Jak se to stalo, nemám tušení.

Jak posuzuješ svoji E bilanci?

Jsem v plusu. Přestože jsem včera... předevčírem předávala Narovi. Spolu s jednou FF, kterou přivedl Išida. Všichni tři jsme byli vysoce E+, knížete jsem uvedla do vyrovnané bilance. Můžeš mě zkontrolovat.

Vnímám. I teď jsi vysoce plus. Nemyslím, že chyba je v tobě.

Tak kde tedy? Nevím si rady!

Jaké máš Ochránce? Není možné, že tě odpojili?

Anje se zachvěla, po zádech jí přeběhl mráz.

Matko! Chceš naznačit, že jsem vzbudila nepřízeň... bohů?

Valérie postřehla, že se jen s obtížemi ovládla a nahradila poslední termín jiným. Pokusila se vysledovat původní verzi.

Anje, ty jsi křesťanka. Jaké konfese?

Adventisté sedmého dne.

Vaše učení popírá existenci nesmrtelné duše, že?

To ano, Matko, ale já jsem nikdy... pochopila jsem, že moje výchova...

Pochopila jsi to možná vnějškově. Nikoliv srdcem.

Nevím, jak bych ti měla dokázat...

Nic nedokazuj. Syndrom prvního učitele; cokoliv jsi převzala v mládí jako standard, je možné zkorigovat, ale setrvá v latentní formě. To je v pořádku; já nevím zcela jistě, co se děje s duší po odchodu z těla. Vím to pouze u případů, které jsem sledovala, nikoliv všech. Chápeš?

Jistě. Dřív jsem dokázala... Matko, zabila jsem několik lidí. Mnoho. Důstojníky, důležité techniky... Možná víc než jiní, protože mi nepřekáželo jejich opancéřování. Ale nevím, kam odešli. Ztratili se mi.

Komu jsi je obětovala?

Těžko říct. V té chvíli mi nenapadal nikdo vhodný. Tak nějak... ať si je vezme ten, kdo je potřebuje.

Aha. Tys přišla do řádu na Rhodu, viď. Zúčastnila ses průchodů do světů starých bohů? Jak to na tebe působilo?

Byla jsem dítě. Vnímala jsem to jako hru. Neuvažovala jsem o tom, jestli je takový Áres nebo Tlaloc reálná bytost nebo někdo z kamarádů, kdo si na něj hraje. Ještě jsem neuměla odlišit iluze od skutečnosti, natož vytvářet iluze. Bohy jsem brala jako bytosti z pohádek.

Pokračuj.

V Africe jsem se přesvědčila, že to funguje. To už jsem byla dospělá. Za některé jsem se dokonce vdala. Líbilo se mi to.

Když jsi s nimi spala, snad uznáš jejich existenci.

Jistě. Vím, že bůh může přijmout hmotnou podobu. Ale pořád mám kdesi hluboko zafixováno, že se boha člověk nemůže dotknout. Natož se s ním milovat.

Velmi tě chápu, Anje.

Matko – kam odcházejí duše ateistů?

Vysvětli!

Když jsem se dostala do nesnází, zkoušela jsem zjistit, kdo jsou jejich Ochránci. Vrátit jim je. Nikoho jsem nedokázala najít. Oni nevěří v nic, mají jen jakousi povrchní, nesmyslnou představu. Nemyslí na to.

Chápu. Nevylučuji, že máš pravdu.

Zabila jsem jejich kněze. Starého muže, poradce jejich kapitána. Prorazila jsem mu srdce, aby to vypadalo jako infarkt. Aby měl dost času prosit, modlit se k tomu, v koho věří. Nemodlil se. Myslel na lékaře, který by mu měl pomoci. Na svoje peníze. Pomyslel na svou ženu a děti, ale ne s láskou, ale jestli po něm ty peníze zdědí. Ani jim je nepřál. Nebyl to dobrý kněz.

Nevím, co ti k tomu mám říct. Asi máš pravdu.

Jak si mám počínat dál?

Nevím. Budeš si muset poradit sama. Zkus zklidnit mysl a vyzkoušet, zda se ti něco ozve. V případě, že ještě zaútočí, vyzkoušej to znovu.

Ano. Děkuji. Ujišťuji tě, že splním své povinnosti...

Jistě. Prozatím ber v úvahu možnost, že skutečně odešli někam, kam nemůžeme; kam nás nechtějí pustit. Zkusím najít jejich Ochránce; zatím se zdá, že žádné osobní nemají, pouze běžné všeobecné. Postarám se o to sama.

Děkuji. Jaké rozkazy máš pro mne?

Udržovat bojeschopnost flotily a jejího velitele, knížete Nary.

Co když to nedokážu?

Doufám, že ano. Je válka, Anje; všichni musíme bojovat, jak nejlíp umíme!

Chtěla bych bojovat se zbraní. Jako WF!

Budu o tom uvažovat, až najdu někoho lepšího. Prozatím zůstaň!

Ano, Matko. Splním svou povinnost.

Tvář Matky Valérie zmizela. Anje zůstala sedět před zrcadlem, které nyní odráželo pouze její tvář. Z očí jí tekly slzy.

Městu Indiopolis byla válka veřejně oznámena asi půl hodiny poté, co se o ní dozvěděl guvernér Alexej Rastopčenkov. Náhle počaly vyzvánět zvony na katedrále, k nimž se vzápětí přidaly zvony ostatních městských kostelů včetně zvonice na guvernérově paláci a cerkvi na Alexandrettě. Když potom občané pohlédli na guvernérovu věž, zjistili, že jeho standarta zmizela a na žerď stoupá bílá vlajka s rudým křížem, která odedávna oznamovala, že řád Templářů stojí ve válce.

Zvěst se okamžitě roznesla po celém městě. Množství lidí, zejména šúdrů, se shromáždilo na náměstích, kde vyčkávali, žvanili a dohadovali se, co se děje a co to pro ně znamená. Mezi nimi se proplétali příslušníci vojenské šlechty, dokonale vyzbrojení; ti se stahovali k paláci čarodějek.

Christian prošel zrcadlem, vystoupil ve sklepení paláce čarodějek, vyšel na nádvoří a přehlédl situaci. Petar Vukovič jej už čekal. Přenosové zařízení jim zprostředkovávalo guvernérův projev, který v té chvíli pronášel z balkónu svého paláce. Oznamoval, že v noci došlo k útoku na vesnici Bower Bay ve stejnojmenné zátoce; rada města se rozhodla vyhlásit výjimečný stav a přikázat občanům, aby se vyzbrojili a připravili na to, že se nepřítel může objevit před městem. Více není prozatím známo; guvernér soudí, že není žádných důvodů pro paniku či zmatek a přikazuje všem pokračovat v práci, jako by se nic nestalo.

Petarovi jiskřily oči. „Takže válka! Ale válka proti nám, ne náš útok proti někomu druhému! Tak jsem si to nepředstavoval, když jsi říkal, že náš Vládce plánuje...“

„Já taky ne,“ mávl rukou Christian, „Zřejmě nás předešli. A co?“

„Přišli z moře – zaženeme je tedy zpátky do moře!“

„Jo, to je dobrý heslo. Sestav oddíl, tak dvě stě kluků. Zasáhneme...“

Terezka plivla na zem a rozvinula plastickou mapu Arminu. Od Bower Bay, z níž dosud šlehaly plamínky, se vinula červená linka do vnitrozemí.

„Stará silnice na Kingtown. Zničili stanici na Cap Cornu, vypálili dvě farmy při cestě. Z Kingtownu jim chce vyjet naproti vévoda Dunbar s vojskem řádu. Ale bude mu chvíli trvat, než svolá hotovost.“

Petar ukázal špičkou dýky: „Nejlepší by bylo přetnout jim cestu a zadržet je někde v bažinách u řeky Yarrć.“

„Moc to tam neznám. Ty se tam vyznáš?“

„Jezdil jsem tam na výpravy. Jsou tam bažiny, zříceniny starého leopardího hradu. Tady dál je průsmyk, jméno nemá. Lovili jsme krokodýly, v těch bažinách. Ve zříceninách holky dráždily strašidla...“

Chris si prohlížel terén. Konečně promluvil:

„Teryno, potřeboval bych tam dostat dvě stě jezdců. Na koních, s výzbrojí a zásobami. Včetně psů, leopardů... Zkrátka oddíl.“

Terezka se nadechla, až jí zapískalo v nose. „Teleportem?“

„Chceš říct, že to nedokážeš?“

„No, já...“ rozhlížela se po kamarádkách, „Potřebovala bych...“

„Jsme ve válce, sestřičko!“ upozornil ji jemně.

„Zkusím sehnat čtyři další. To asi bude lepší. Vytvoříme pentagram.“

Petar podezíravě potřásal hlavou. „Nikdy jsem necestoval teleportem!“

„Stejný jako průchody do altisvětů. Žádnej problém.“

„No...“ Petar se ohlédl na Terezku, cítil její nejistotu.

„Sestav oddíl, přeprava je moje věc!“

„Rozkazy už jsem vydal. Potvrdili mě za velitele, v hodnosti plukovníka. Táta by zíral. Zatím vybíráme ty nejlepší.“

„Zkuste je co nejvíc zdržet, ale zbytečně neriskujte. Kousnout a utéct, vlčí taktika. To určitě znáš...“

„Budeš mě učit válečnému umění? Vznešený bráhmane...?“

„Ne, Petare. Věřím ti. Jenom jsem ti chtěl... něco vysvětlit. Lhal jsem ti.“

„Ale ne! Jaká novinka u panskýho synka z Atanoru!“

„Lhal jsem ti, když jsem tě přesvědčoval, abys neprováděl harakiri. Císař vůbec nic nevěděl, dal mi jen příkaz, abych zabránil sebevraždám před volbami. Bál se, že by lidé hlasovali proti, kdyby viděli tolik mrtvých. Vymyslel jsem si to všechno, co jsem ti napovídal...“

„To nějak nechápu. Co sis vymyslel?“

„Že Vládce připravuje válku; a že chce poznat, kdo je mu věrný. Dokonce i to s tím znamením byl náš nápad, konkrétně Eba a Rickie, Charry se to dozvěděl až dodatečně. Bylo to úplně zbytečné...“

Petar Vukovič se lehce dotkl vypáleného znamení a ušklíbl se.

„A co? Pobavili jsme se – a válka stejně přišla, tak o co kráčí?“

„Jen tak. Aby mě netížilo svědomí, že jsem ti lhal!“

Petar se usmíval, ale nebylo to vidět pod pruhy pomalování z tygřích svátků. „Po vítězství se někde sejdeme, uděláme všeobecný Propojení a tepneš nám, co všecko sis na nás vymyslel. Odhaduju, že to bylo zábavný. A ještě bude!“

„Asi jo. Zlom vaz, Petare!“

„Hlídej nás z Atanoru, Chrisi!“

Terezka si přivedla čtyři další čarodějky, velice mladé a poněkud vyjevené. Nejvíc se bála ta nejmladší, doposud Panna a značně vytřeštěná.

„Neboj, půjde to, ale budete mi muset pomáhat! Ty se postavíš po mé levé ruce, tam na tebe budu moci nejlíp dohlížet. Víte, jak se dělají prostorové přesuny? Vytvoříme prostor o pěti rozích; do něj najedou bojovníci. Potom prolomím nadprostor a spojím jej s prostorem u řeky Yarrć; je to blízko, to půjde lehce. Skutečně se nemáme čeho bát...“

Petar si pomyslel, že když je takhle usilovně ujišťuje, bude v tom někde nějaké čertovo kopyto. Pro jistotu si svoje mínění nechal pro sebe.

Jezdci se rovnali vedle sebe na nádvoří Citadely; to jméno někdo vymyslel právě teď a rychle se ujalo. Někteří se narychlo loučili se svými dívkami či kamarády, kteří měli jet až v druhé vlně. Další se rychle modlili, vzývali své Ochránce nebo žádali o požehnání duchovní Mistry. Mnozí působili dojmem, že moc nepočítají se šťastným návratem.

Terezka se k nim obrátila. „Ano, nepopírám, že mnozí jdou zemřít. Ti lidé z cizí země přišli, aby nás všechny zabili. Nevím, kdo z nás přežije; snad dokonce cítím strach. Ale nevidím před sebou žádnou jinou možnost, než splnit svoji povinnost.“

„Jsi čarodějka!“ namítl Petar, „Tak něco udělej!“

„Jsem čarodějka, ale má moc není neohraničená. Nechci vás klamat; zdá se, že nám Ochránci nejsou nakloněni. Možná budeme muset počítat s jejich nepřízní; možná dokonce přejí našim protivníkům.“

Její slova zněla vážně, takže se nad nimi mnozí zamysleli; vnímala obavy a strach, ale také vzedmutí odvahy a vzdoru: Tak vy nám nepřejete? Abyste se nedivili, frajeři! Taky vás můžem zavrhnout úplně! Zvlášť čarodějky, co šly se smečkou do boje, měly velmi nepřívětivou náladu.

Jeden z vyšších velitelů se dohadoval s Petarem: „Vyrazíme vám na pomoc, počítám někdy během dneška. Starou cestou, jižním průsmykem přes hory. Tak za tři dny bysme tam mohli být. Dávejte vědět, jak to jde...“

Petar se ohlédl na dívku za sebou, která krátce kývla.

„Můžem?“ zeptal se pak Terezky.

Ta se pohledem domluvila se svými družkami a přikývla. Všechny vztáhly ruce, spojovaly své energie. Všichni nezúčastnění ustoupili, uprostřed pentagramu zůstala jen ta velká skupina jezdců. Koním a psům se ježila srst, byli neklidní a jezdci je museli dobře ovládat. I lidem sršely z náušnic a dalších kovových ozdob barevné jiskřičky; nebylo to moc příjemné, ale bojovníci jsou zvyklí přijímat takové věci jako zábavu.

Pozvolna se počal rýsovat geometrický obrazec, pěticípá hvězdice, jejímž hlavním vrcholem byla Terezka. Čarodějky zpívaly; kdo uměl, podporoval je a snažil se připojit svou energii k jejich. Muži dostávali erekci, ženy cítily rovněž bolestivé, leč příjemné dráždění. Chytilo to i zvířata, koně řičeli, psi kňučeli a kočkovité šelmy řvaly. Terezka cítila bolest v prstech, z nichž prýštila energie; teď by nedokázala zatnout pěst, ani kdyby ji to napadlo. Ohlédla se na mladou kamarádku; ta se mračila soustředěním, kousala si rty, ale vydržela. Hladina energie vzrůstala...

„Teď!“

Vzduch se zavlnil, všechny oslepil oslnivý záblesk. Země pod jejich nohama se taky vlnila; vše se spojilo v orgastické křeči. Terezka řvala v extázi; stěží se udržela na nohou, pak dokonce klesla na kolena, ale to už přišel někdo na pomoc a podepřel ji. Napětí zvolna odeznívalo, vrátil se zrak i mentální vnímání; rozhlédla se a přesvědčila, že jezdci jsou pryč.

Ale také si všimla, že jedna z jejích kolegyň se zmítá v křeči; nebyla to ta malá, o kterou pečovala, nýbrž daleko zkušenější a starší. Terezka tam rychle přeběhla; už se k ní sklánělo pár lidí, ale bylo jasné, že marně. Přehnala to, vložila do akce příliš mnoho energie, její srdce nevydrželo tu námahu a puklo; z úst, nosu a uší jí tekla krev, ještě bojovala, avšak ani energie, kterou jí dodávali, nestačila. Terezka byla vyčerpaná, nedokázala nic udělat; než se vzpamatovala, sestra která o nemocnou pečovala, zvedla hlavu a smutně jí potřásla.

Terezka poklekla, vzala ruku té dívky do dlaní. Zraněná k ní otočila zrak a snažila se jí něco předat; kromě té bolesti, která ji ničila, tu všechny jasně vnímaly. Terezka pocítila, jak jí nezadržitelně prýští slzy.

„Počkej tam na nás,“ zašeptala, „Ještě jich pár přijde...“

Dívka pozvedla koutek úst k úsměvu; s tím úsměvem na rtech zemřela.

V guvernérově paláci se sešla rada obrany města. Tvořili ji vedoucí jednotlivých odborů městské rady a někteří významní občané; dostavil se rovněž předseda správní rady Loděnic Monty Draggon, přijel dokonce vlastním automobilem; byl celý rozrušený a rozhodně odsuzoval ničemnost nepřítele, který napadl bezbrannou vesnici uprostřed noci.

„V této těžké době,“ hovořil k radě obrany, která zasedala v malém sále, „Je třeba, abychom se všichni, bez rozdílu politické příslušnosti, náboženského vyznání a bez rozdílu názorů pevně semkli okolo základních jistot, které tvoří císař, řád a vlast; především my, kdož patříme ke špičkám města, musíme mít na paměti, že pouze v pevném spojenectví je naše naděje na vítězství a pevná jistota nezničitelnosti našeho státu.

Ano, stalo se, že jsme se často střetávali pro různé problémy, z nichž snad mnohé doposud nebyly uspokojivě vyřešeny; ale nyní, tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, musíme být jednotni! Právě nyní se na náměstí před palácem houfují ti nejlepší z nejlepších; naše skvělá mládež, která s písní na rtech a odvahou v srdci kráčí vstříc nelítostnému nepříteli. Je naší povinností, abychom jejich ušlechtilé úsilí a hrdinské odhodlání posílili nejenom vřelými slovy, ale též činy hodnými těchto hrdinů.

Já sám, jakožto občan Arminu a upřímný vlastenec, navrhuji v této době založit podpůrný válečný fond; osobně ze svého majetku do něj vkládám základ deseti tisíce dolarů, za něž může být pořízena výzbroj pro naše statečné vojsko...“

Rada ocenila jeho projev i šlechetnou nabídku a z vděčnosti jej jmenovala členem rady obrany, což on skromně přijal. Peníze předal okamžitě šekem guvernérovi Alexejovi; stejně tak další bohatí průmyslníci poslali poštou či přinesli osobně své dary na vyzbrojení nových vojáků.

Byl otevřen Arzenál, skladiště zbraní pro domobranu, a vydávány pušky těm, co žádné neměli; také byly vydávány nějaké uniformy, ale bylo jich málo a mládež z vojenské šlechty si na ně moc nepotrpěla. Koně byli odkoupeni od překupníků, ti také osvědčili své vlastenectví a snížili ceny.

Hlavní atrakcí však bylo sestavování armády; probíhalo zcela veřejně na hlavním náměstí před palácem a nepostrádalo zajímavé momenty. Bylo řečeno, že Armin nemá žádnou armádu; to je celkem pravda, nicméně vlastní veliké množství všelijakých důstojníků. Dalo by se dokonce říct, že je důstojníkem téměř každý, není však docela jisté, v které zemi a v jakých válkách svoji hodnost získal, kdo mu ji udělil a jak to dokázat. Takovými maličkostmi se nikdo nezabývá. Tenhle muž tvrdí, že je plukovník? Inu, má šedivou bradu, pajdá a po těle má několik neidentifikovatelných jizev, tak asi ano. Za deset let, až ještě víc zchátrá, si bude říkat generál. Proč ne?

Přes velké množství důstojníků, zvláště od poručíka po kapitána, se nikdo nezabýval jejich evidencí, potvrzováním, případně vylučováním; ani ministerstvo války ne. Ze svých hodností neměli větší užitek než ze šlechtických titulů; ve slavnostní dny si mohli navléci parádní uniformu se všemi řády, medailemi a záslužnými kříži, a dělat s ní parádu na veřejnosti. Ve všední den se chovali stejně jako kdokoliv druhý.

Což teď bylo zapotřebí změnit; velké množství mladých chlapců a dívek se nadšeně chystalo do boje, a pokud byli přesvědčeni, že některý důstojník je zkušený a moudrý, chtěli ho za velitele. Obvykle proto, že ho znali; těžko by se přidali k někomu, o kom si nejsou jistí. Stát jim nehodlal vnucovat, pro koho se rozhodnout; vlastně to zatím ani nevěděl.

Takže žádný problém? Pouze jediný: shromáždit vojenskou šlechtu, seřadit do nějakého útvaru a vysvětlit každému, kde je jeho místo. Pak stačí přesunout je do prostoru boje (normálnějším způsobem než Petarových dvě stě jezdců) a může se začít. Vypadá to hezky, zrada se však skrývala ve slovech shromáždit a seřadit. Lidí bylo samozřejmě dost a sami se hlásili, problém byl některým vysvětlit, že je s sebou nechtějí. Děti.

Díky císařovnině neodbytné agitaci se během kolonizace narodilo v Arminu dětí hodně. Některé v manželství klasického typu, většina v jiných; velice oblíbený byl model svobodná matka, s oblibou navazující vztahy s každým, kdo se jí líbí, z čehož se pokud možno pokaždé zrodí další dítě. Za zábavné se považovalo, když se sourozenci co nejvíc odlišovali barvou pleti, vlasů i očí, genetickým fondem a mentalitou; taková rodina měla minimální majetek, ale nakonec se vždy nějak uživila. S podporou celého rodu; některé rody byly bohatší, některé chudší a Baarfeltové všemocní.

Děti samozřejmě neprocházely záměrným vojenským výcvikem; ale zúčastňovaly se cvičení. V každém městě existovalo nějaké místo, kam si mládež chodila zatrénovat, nejlíp někde u vody a s přiměřeným zařízením, které se postupně vylepšovalo. Nejdřív očumovaly, pak začaly cvičit samy; časem se vždy našel někdo, kdo je začal trénovat a cvičit. Děti si hrají v každé době na každém místě; v Arminu před kopanou, házenou a košíkovou dávaly přednost bojovým cvičením. I když si hrály s míčem, dříve či později se servaly; ale jejich výchova vedla k tomu, aby si z toho nic nedělaly.

Tak vznikl velký počet bojovníků různé velikosti od pěti do stáří; mnozí postupně odešli, ale přírůstek byl vždy větší než úbytek. Nikdo se nezamýšlel, kde to všechno skončí; ale teď nastávala doba, kdy se jedním slovem z tlupy rváčů měla stát armáda. Disciplinovaná a bojeschopná; k tomu rozhodně nepotřebovali děti, přestože byly nejnadšenější. Nejmíň se bály, nejvíc toužily se vyznamenat a dokázat starším svou užitečnost. Ti starší jim v tom hodlali bránit; nebylo zapotřebí, aby umíraly. Pro řadu dětí byla smrt pouze slovo, neměly konkrétní představu.

V západních zemích je určitou hranicí dosažení jistého věku: patnáct, osmnáct, jednadvacet, třicet let. Teď a tady nebyl čas se tím zabývat. Existovala jediná smysluplná hranice: pohlavní zralost. Což je rovněž značně neurčitý pojem v zemi, kde překročit tuto hranici je pro řadu dětí největší touha. Usilují o to se stejnou vytrvalostí, jako se teriér snaží získat svůj oblíbený míček; však pána jednou přestane bavit mi ho odpírat, já si počkám! A zkusím to pokaždé, ať to vyjde nebo ne!

Vysvětlete tomu dítěti, že je příliš mladé na to, aby bojovalo nebo mělo sex! Od nepaměti bylo za každou takovou aktivitu chváleno; možná kritickými poznámkami, ale toho typu, které jen povzbuzují. Sex je posvátný obřad, jehož pomocí jedinec prožívá kontakt s božstvy; může to být v soukromí, avšak mnohem snadněji při velkých orgiích s mnoha účastníky, kdy z vody, ze skal, z lesů či z oblohy vystupují bytosti, které se rády přestrojí za člověka, pohrají si s ním a přenesou na něj své požehnání. Do takového velkého množství se snadno připlete holčička, kterou by jindy rozhořčeně zahnali a ještě nakopali do zadečku. Když se potom pochlubí, dostane vynadáno, možná i pár na ten zadek, ale příště už ji vezmou s menším odporem. Umění prosadit svou je důležitá součást výcviku.

U kluků je to trochu jinak. Samci jsou agresivní, brutální zvířata, je žádoucí, aby byli právě takoví. Ženy tvoří Sesterstvo, vzájemně se podporují, pomáhají si a dávají rady; jejich moc je ve znalostech a jejich střežení. Mužům je zdůrazňováno, aby byli silní, obratní a zdatní v získávání vyššího postavení ve smečce; citliví a chápaví být mohou, ale nemusejí. Při hrách se často zmocňují dívek, které to nečekají, případně nechtějí; nebo to tak aspoň má vypadat. Muž má triumfovat a vítězit; ovšem někdy někde se to musí taky naučit. Od nějaké dívky, to dá rozum.

V určitém věku si kluk začne prohlížet muže, které vidí kolem sebe. Také jejich mohutné, výrazné, parádně vyzdobené pohlavní údy; jak směšný je proti nim jeho maličký, nepatrný zvoneček! Kluk si s ním samozřejmě hraje, to dělají všechny děti; občas postřehne nějakou erekci, dokonce prošel lékařskými přednáškami, takže ví, co je a co má být. Občas ho někdo pohladí nebo polechtá, to se považuje za součást mazlení s dětmi. Vlastně zdvořilost; kluk taky neodolá a ledaskam si sáhne, zvlášť je-li povzbuzován a chválen. Nakonec žena dojde k pocitu, že z něj vyrůstá muž a že by se s tím mělo začít něco dělat. A hleďme, ono to jde!

Je to zapotřebí ještě z jednoho důvodu: měl by procházet mentálním výcvikem. Čarodějky nižších hodností (začaly si říkat tanečnice, někdy i mnohem horšími jmény) fungují jako databáze informací, které ochotně předávají zájemcům. Samozřejmě jim seberou energii, u dítěte obzvlášť čistou a nezkaženou. Klukovi to udělá taky radost. Stane se konečně bojovníkem. A jestli je chytrý a schopný, časem se naučí vše, co potřebuje. I zdokonalovat své tělo, aby příště mohl udělat dojem na jiné dívky.

Takových čiperných kluků bylo ve městě hodně. Všichni se jen klepali, aby vyrazili na nepřítele; avšak důstojníci byli proti a tvrdě je odháněli. Dokonce i dospívající čarodějky na různém stupni znalostí; nakonec se jim podařilo vytvořit několik oddílů, vyzbrojit je a připravit na pochod.

A děti? Po důkladné poradě (která se časem změnila v hádku) se dohodly, že počkají. Však přijde chvíle, kdy je bude někdo potřebovat!

Errata:

30.05.2021 11:39