Vítej, návštěvníku!

Tma – a opět světlo. Bolest, pocit dezorientace. Tělo měkké jako z vosku. Pak zvolna rozetmívání, návrat pocitů, barev, zvuků, pachů. Frkání koní, cinkot zbraní, sténání a kletby jezdců. Život.

Petar Vukovič si promasíroval čelo a oči, pokoušel se zahnat úpornou bolest hlavy. Vyplivl chuchvalec slin, zakašlal, protáhl se... do chřípí mu vnikl typický pach bažiny. Pohladil svého koně; taky mu nebylo nejlíp.

„Tak jsme tady,“ řekl kdosi, „Támhle je břeh Yarrć. Co dál?“

„Schovat se. Třeba támhle do toho roští. Tady jsme moc na ráně; jestli si někdo všiml těch světelnejch efektů... Já jdu na průzkum.“

Vybral dva kluky, jednoho tygra a párek vlků; vydali se do bažin vyhledat nepřítele. Oddíl se zatím stáhl do mlází, bojovníci natírali sebe i koně bahnem a snažili se zamaskovat. Kdo uměli, vyráběli si narychlo luky; puška je příliš hlučná. Pokud mluvili, tak pouze šeptem.

Na pevném skalnatém břehu v místech, kde stará cesta vstupovala do oblasti bažin, bylo postaveno několik zvláštních vozidel s kole vepředu a pásy vzadu; stála sražena dohromady a Petar se musel spolehnout na vlčí informaci, že je jich pět. U vozidel měli tábor vojáci; hořelo tam několik ohňů, muži v černých čapkách se ládovali konzervami a zapíjeli je rumem, na který Petar dostal okamžitě chuť. Mohlo jich být tak padesát.

Poslal vlka jako spojku ohlásit to, sám s kluky čekal v úkrytu, až muži dojedí. Konečně se zvedli a nějaký jejich důstojník velel: „Tak chlapi, už nechte toho flákání! Musíme prověřit cestu, jestli se po ní vůbec dá projet. Dobře víte, že přes ty bažiny musíme...“

Vojáci sprostě kleli, ale vstávali, zapínali si řemeny na uniformě, brali svoje pušky a vydali se pomalu po cestě. Bylo jich deset. Zbylí zůstali na místě a povalovali se u ohňů.

„Tak jak jsem vám říkal, chlapi: prověřit cestu a potom se rychle vrátit, abysme to stačili vytrasovat. Dávejte bacha jeden na druhýho; jestli se vám někdo utopí v bažinách, nakopu ho do řiti! A vám dám kapky!“

Přikývli; jeden z nich dupal po okraji cesty a bodal do hlíny špičatým bodcem: „Tady je to ještě dobrý... asi to podložili trámama...“

„Tak fajn. Hele, neflákejte se, chlapi, značkovat!“

Muži od ohně vstali, vyňali z jednoho vozidla svazek kolíků s červenými a žlutými praporky a počali je střídavě píchat do země u okraje cesty. Napřed zmizeli za zatáčkou cesty ti první, potom i ti s praporky. Zbývající zůstali na místě, důstojník si přinesl rybářský prut a hodil ho do vody. FF se potají smáli, v těch místech bylo možno chytit žábu či krokodýla, ale velmi těžko rybu.

Petar tepnul čarodějce pokyn ulovit průzkumníky. Většina oddílu měla již s telepatií zkušenosti, takže se nemuseli dohadovat. Vyrazili vpřed, objevili a chvíli pozorovali značkovací mužstvo, které pracovalo dost pomalu a lhostejně; pak pospíšili za pátracím mužstvem, které zatím kráčelo po docela dobré silnici.

„Hele, tady se to bortí,“ řekl jeden, když došel na konec, „Voda asi podemlela silnici. Budou to muset zpevnit...“

„To si udělají ženisté! Značkaři to označí. Jdeme dál, ať to máme za sebou!“

„Tady to vůbec nepokračuje! Silnice končí, je tady jenom bažina...“ stěžoval si jeden vpředu.

„Tam dál to vypadá, že je to zas dobrý. Přebrodíme to...“

Statečně vlezli po kolena, pak po pás do vody; pušky nesli nad hlavou, aby se jim nenamočily. Brodili se hustou zelenavou vodou a kleli, když se jim na nohy lepily pijavky a na uniformu bahno a hnijící zbytky.

FF se domluvili pohledy; pak odložili maskovací věnce z bahenních rostlin a sklouzli do vody, aby se připlížili k nepřátelům. Jeden z vojáků se poněkud opozdil za ostatními, zřejmě někde uvázl; jeden z FF mu doplaval za záda, náhle se vymrštil, levičkou chytil muže za ústa a pravačkou mávl dlouhou ostrou dýkou; voják ani nevykřikl a skácel se i s ním do vody.

O kus před ním se brodil další; také za tím se kdosi plížil. Tento voják zřejmě uvázl v bahně a těžce vytahoval nohy, obuté v těžkých holínkách; pušku držel jednou rukou, druhou uchopil jakýsi trs trávy a přitahoval se. Najednou se z vody vymrštilo jakési řasami olepené tělo, cvakly ostré vlčí zuby a voda zavířila; způsobilo to však trochu hluku a muži se ohlédli.

„Pane bože! Krokodýli!“

Další se pokusil rychle dostat k pevnému břehu, ale zakopl a složil se do vody i se svou puškou. Jeden byl odvážný; namířil ručnici do vody naslepo a vykřikoval: „Kde je? Kde je?“

Lovec k němu doplaval, chytil ho za nohu a podtrhl mu ji. Nešťastník strašlivě zařval, voda se rozvířila a pak zrudla jeho krví. Muži se rovněž rozeřvali a snažili se co nejrychleji dostat na břeh; jeden neprozřetelně zkusil vylézt na malý ostrůvek, na němž rostla divoká osika a nějaké houští; sotva se však toho roští zachytil, aby se tam vytáhl, mávla z křoviska pruhovaná tlapa a rázem mu přerazila vaz.

Zbylo jich šest; ti se bez úhony dostali ke břehu, vylezli nahoru a posadili se tam jako slepice na hřadě.

„Panebože... oni dostali Barta a Jacka a Lennyho!“ řekl jeden, ten nejvystrašenější, „A Willa! Čtyři chlapy za takovou chvilku! Tady musí být krokodýlů jako much!“

„Jako komárů!“ ohnal se druhý, „Hovada zatracený!“

„Ani na chvilku se neukážou,“ vrčel jiný, „S potěšením bych pustil takový potvoře kulku mezi oči, jen kdybych věděl, kde se schovává...“

„Nevěděl jsem, že dokážou tak rychle zabíjet...“

„Pane bože,“ vydechl ten vylekaný, „My musíme ještě zpátky!“

Teď zbledli i ti stateční.

„Nejlepší by bylo udělat si vor...“ navrhoval někdo.

„Z čeho, z těch keřů kolem? A nemáme ani sekeru!“

„Máme dýky!“ jeden vytáhl útočný bodák a mával jím bojovně do vzduchu, „S tou by se dalo!“

„Drž hubu, blbče! Zpátky musíme, to je jasný, jenže jak...“

„Co takhle jinudy? Druhou stranou...“ navrhoval kdosi.

„Dobře. Ty a Jim, jděte to prověřit...“

Dva se vydali dál po cestě; další poodešel ke křoví a zkoumal, jak drží kořeny v zemi. Zkoumal to velmi svědomitě, ani se nevšiml, že se nad ním opět objevila pruhovaná tlapa. Až náhlé žbluňknutí uvědomilo jeho kamarády, že něco není v pořádku. Dva vyskočili a rozběhli se tam, poslední zůstal na místě a nedůvěřivě zíral za nimi; byl obrácen zády k vodě a ani nepochopil, proč se mu náhle do zad zabodla čepel a nějaká silná ruka jej strhla do bahnité vody. Současně se ozvaly překvapené i bolestivé výkřiky zepředu, z cesty; to si vlci brali svoji daň krve.

„Tohle... to nejsou krokodýlové!“ vykřikl jeden ze dvou zbývajících mužů, „To jsou domorodci...“

Zbledl – a oba s úžasem zírali, jak se náhle z křoví v bažině vynořila dívka, docela nahá a celá olepená žabincem, a téměř neslyšně vyskočila nahoru na cestu. Kráčela rychle a pružně, krásná jako sama smrt.

Jeden z vojáků zvedl pušku; dívka mávla rukou a mrštila mu rovnou do oka šipku, s jakou si hrají děti. Tuhle hru neznal, uhýbat neuměl.

Poslední z oddílu zbledl jako křída; pomalu ustupoval a zděšeně zvedal ruce nad hlavu. „Ne, ne...“ koktal, „Já nechci umřít! Proboha, ne...“

Přistoupila těsně k němu, ve tváři tichý smutek. A promluvila:

„Tak proč jsi sem přišel?“

Potom sevřela rukama jeho hrdlo a skočila i s ním do vody. Opět to zavířilo, pak se dívka vynořila sama.

FF posbírali všem mrtvým nepřátelům zbraně: nože a použitelné ručnice. Ty pušky byly zvláštního tvaru, podle znalců mnohem horší než arminské lovecké opakovačky. Jen nad jednou kroutili hlavou, samopalem, co měl seržant. Takovou zbraň viděli jednou při jakémsi školení a netušili, zda by s tím dokázali střílet. Vyzkoušet to museli až příště.

Další lovci se blížili ke značkovací skupině. Tito muži se drželi příliš blízko u sebe, neměli snahu bloudit po močále; velitel navrhl použít vrhací nože, případně šípy. Sklouzli do vody a plavali k troskám cesty, kde zatím značkovací četa označovala podemletý břeh; na to byly bílé praporky s šikmým černým křížem. Jeden došel až na konec a když nezjistil pokračování cesty, zarazil tam kolík s šikmým červeným křížem.

„Kam se vlastně kluci ztratili?“ dohadoval se, „Snad nelezli do týhle hnusný bažiny? To by jim snad rozum dal...“

„Co víš, třeba budem taky muset,“ jeho druh slezl z cesty a namočil ruku do bahna, „Vypadá to, že to je...“

Nedořekl; zmáčený vlk mu skočil na krk a stáhl ho pod vodu, než stačil pořádně zařvat. Druhý se udiveně rozhlédl, ale v té chvíli dostal šíp do prsou a skácel se také.

„Hele, viděli jste to?“ vyjekl jiný, „Támhle...“ nedořekl. Vzduchem zasvištěly hned tři dýky najednou a tři muži klesli; zbylí, roztroušení po jednom, zvedli pušky, ale jen jednomu se podařilo vystřelit. Poslední dva se raději rozběhli zpátky, ale z bažiny na ně vyskočil tygr a jednoho strhl do vody; posledního zasáhl vrhací oštěp.

Petar Vukovič se vynořil z křovisek, obhlédl mrtvé a schválil situaci.

„Pár ojedinělých výstřelů, to nic neznamená. Oni mají ve zvyku střílet bez rozumu... Ty praporky budou asi signalizace pro vozy. Červený a žlutý bezpečnou cestu, bílý s černým křížem pochybnou cestu, červený kříž úplný konec cesty... zajímavé...“

„Že bysme jim to přeznačkovali?“ blýskla očima wéefka.

„Napřed se musíme zbavit těch třiceti. Co myslíš, zvládnem je sami?“

„Hele!“ tygr přiběhl a nesl v zubech svazek granátů, „Co je tohle? Mohlo by se nám to k něčemu hodit?“

„Samozřejmě! Tohle, ty jejich pušky... To jistě půjde. Začnu já s tímhle jejich samopalem.“ Petar si umyl obličej a hlavu ve vodě, stáhl jednomu ze zabitých vojenský kabát a narazil si na hlavu černou čapku, „Vypadám jako jejich voják?“

„Ani náhodou. S tygříma pruhama na ksichtě a olepenej blátem?“

„Tak mi hoď na obličej iluzi. Když budu vypadat jako on...“

„...a když oslepnou a úplně zblbnou...“

Přihlíželi, jak mu dívka upravuje tvář. Technicky vzato nebyla čarodějka; sem tam něco se porůznu přiučila, ale ve skutečnosti to nevyzkoušela. Hodně věcí naznačovalo, že není úplně blbá, ale nebyla ani dokonalá. Prostě WF. Ovšem co uměla, hodlala využít, jak to půjde.

„Tak dík. Půjdu s tím sapíkem po cestě. Vy budete kolem. Až začnu, můžete mi pomoct. Pušky, granáty... Já včas zdrhnu...“

„Hlavně dávej bacha, abysme tě netrefili...“

Zmizeli v bažinách. Petar si sedl na cestu, vytáhl zásobník a zkoušel, jak funguje mechanismus samopalu. Zapomněl na náboj v hlavni a málem se střelil do nohy, ale usoudil, že tomu už rozumí, vrátil zásobník na místo a přitáhl si řemeny, aby připomínal vojáka trochu víc.

Když mu dali signál, že jsou na místech, vydal se po cestě k táboru a zkoušel si ledabylou klátivou chůzi, jakou se ti lidé pohybovali. Když se dostal na dohled od nich, zahalekal a vykřikl: „Hej, chlapi, pojďte sem!“

Několik jich vstalo od ohně a šlo dopředu, další alespoň zvedli hlavy. Důstojník se odvrátil od rybářského prutu:

„Co tam máte za problémy? A vůbec, co se...“

V té chvíli Petar poklekl a stiskl spoušť samopalu. Dávka ho celého rozklepala, ale chlapi, co mu šli vstříc, se káceli jeden po druhém. Důstojník chtěl vyskočit, ale tygr, který se vynořil z bažiny, jej chytil za nohu a stáhl dolů i s prutem. FF zahájili palbu z úkrytu, z druhé strany přiletěl granát, pak druhý a třetí. Vojáci se pokusili rozprchnout a skrýt se, ale přesné kulky Arminů je dostihly; také Petar střílel, dokud mu nedošly náboje v samopalu, pak skočil do vody a plaval ke kamarádům.

Jednoho ze svých druhů našel těžce raněného; některá kulka vojáků našla svůj cíl, chlapec kašlal krev a jen ztěžka se držel nad vodou. Vyvlekli jej na břeh, neboť vlci a tygr už dohonili i poslední prchající vojáky; někdo sebral polní láhev s kořalkou a nalil trochu pálící tekutiny kamarádovi do úst. Mladík se rozkašlal, pokoušel se něco říct... ale neměl už sílu.

Dívka se protáhla blíž. „Kterému bohu sloužíš?“ naléhala.

Promluvit nedokázal, ale ona si sama našla odpověď. „Eponé?“

Na okamžik zkřivila tvář; pak se ovládla, nalila trochu pálenky do dlaně, pokropila ležícího a zbytek rozhodila do vzduchu.

„Matko Eponé, Bílá Klisno Keltů, přijmi duši tohoto bojovníka!“ šeptala, „Ať se v záhrobí stane mocným náčelníkem a ať mu slouží duše všech těch, jejichž krev jsme prolili... a ještě prolijeme!“

Chlapec ji sledoval skomírajícím pohledem; usmál se, jeho oči zeskelnatěly.

„Tak,“ řekl Petar, „To je první...“

„Bude nás víc.“ řekl kdosi za jeho zády.

Tělo svého druha potopili do bažiny; země se o něj sama postará.

Prošli táborem a zjistili, co všechno mohou získat. Z pěti transportérů měli jenom legraci, nic takového nikdy neviděli a soudili, že je to nějaká bělošská pitomost. Zato se jim velmi zalíbil těžký kulomet, který našli; Petar jej mermomocí chtěl vymontovat a odnést s sebou.

Jeden z vlků se mu motal pod nohama, olizoval ho a usilovně překážel.

„Ti lidé byli průzkumníci? Oni nemají žádné psy, tak posílají lidi?“

„Ano, tak něco. Proč se ptáš?“

„A neumějí číst pachové značky, tak dávali do bažiny ty kolíky?“

„Přesně tak...“

„Když půjdou lidé po těch značkách, tak zapadnou do bažiny, že?“

„Kdyby značky byly pořád příznivé...“ Petarovi zasvítily oči, chytil ho za uši a chňapal mu po čumáku, „No samozřejmě, že půjdou za nimi! Ale... to by tu nesměly být ty transportéry a mrtvoly a... vůbec nic! Musíme...“

Vyslal mentální pokyn své čarodějce a zároveň všem, kdo ho vnímali. Během chvilku se tu sešli a tváře jim hořely nadšením.

„Vymyslel jsem to takhle: ti chlapi měli prověřit cestu a vytrasovat bezpečný přechod přes bažiny. Vojáci pojedou podle jejich značek; chtěl bych, aby jich tam co nejvíc zapadlo! Potřebujeme dokonalou cestu!“

Čarodějka měla sice oholenou hlavu a stříbrné piercingy v nejrůznějších místech těla, ale sebevědomí jí rychle pokleslo. Rozhlédla se po kamarádkách, pak prověřila úroveň kluků kolem.

„Cestu přes bažiny postavit nedokážu!“ bránila se, „Ani nevím jak!“

„Nějaký trosky cesty tam jsou, třeba by stačilo je zpevnit...“

„Opěrný body? Ale z čeho? Skácet stromy a postavit mosty nestihneme...“

Petar vlezl do bažiny, brodil se skoro po krk a mračil se. Měřil podle své postavy, jak je dno asi hluboké; pak se pleskl do čela a radostně se vracel. Když vylezl k ostatním, měl plán už vymyšlen:

„Který z vás rozumí automobilům? Potřebuju odvézt tyhlety železný potvory a potopit je do bažiny! Na ně naklademe potom klestí a křoviska, posypeme pískem a bude parádní cesta! Bude s tím práce, ale vyplatí se...“

Jeden z kluků přiznal, že jednou jezdil s náklaďákem, skoro celou hodinu. Určitě bude rozumět i těmhle mašinám; rozběhl se k nim, zatímco jiná parta přinesla náruč kolíků s praporky a trasovala kvalitní cestu.

„Počkej, takhle ne! Tady musí zůstat výstraha, aby viděli, že značkaři pracují kvalitně! Tohle transportér jakž takž unese... Až pak dál...“

„Tady je už zas cesta kvalitní!“ křičel kdosi z dálky.

„Bezva, přetáhněte ty plechárny... první potopte tadyhle, ty další přejedou přes něj a...“

„Myslíš, že to vydrží?“

„Já to zkusím...“ pípla čarodějka, „Ale... budu trochu vyfluslá. Večer...“

„Jasně, energii ti nahradíme! Po vítězství...“

Vybrali z transportéru výbušniny a kanystry s pohonnými hmotami, naložili tam zato všechny přebytečné mrtvoly a ten kluk vyjel. Cesta byla jakž takž pevná; projel tedy dobře a vjel do bažiny, kde se transportér okamžitě potopil až po vrchní kryt. Řidič měl otevřené dveře, tak snadno vyplaval.

„A tohle se mi líbí!“ jásal.

„Žádný kecy! Zpevnit kládama, zaházet chvojím, aby nebylo poznat, co pod tím je! Pak nahoru dáme hlínu...“

„A co ty další transportéry? Vydrží aspoň tu chvilku?“

„Doufej v milosrdenství boží!“

Čekali, až se objeví druhá bachratá příšera; to už řidič jel krajně opatrně, přejel přes chrastí na prvním transportéru a na konci žuchl do vody. Vyplaval a prskal na všechny strany žabinec a páchnoucí bahenní vodu.

„U tohohle dělat řidiče, to bych se na to vykašlal! Ještě ty tři...“

„Hele, nech řídit mě!“ škemral jiný kluk, „Já to chci zkusit!“

Sedl do transportéru, kamarád mu jenom radil. Domníval se, že má pro řízení motorových vozidel schopnosti a jak se zdálo, skutečně měl, neboť se mu podařilo transportér dovézt a posadit na správné místo bez nejmenších obtíží. Stejně převezli i čtvrtý a pátý.

„To je paráda! Až zas někde získáme takovou mašinku, tak ji odvezu domů, ukázat tátovi! Že bych si ji mohl nechat, Petare?“

„Počurej si ji, ať víme, že je tvoje!“ chechtal se kdosi.

„Počítám, že těchhle plecháren tu zůstane spousta,“ soudil jiný, „Tihle vojáci jich mají zbytečně moc; když si každej vezmem jednu...“

Smáli se a žvanili hlouposti, když tu náhle jeden z vlků natočil uši.

„Stroje. Motory podobné těmhle...“

„Jak jsou daleko?“

„Ještě hodně. Blíží se pomalu... máme tak půl hodiny času!“

„Tak rychle! Ty praporky...“

Rozběhli se po cestě, hledali nebezpečná místa a zpevňovali je mladými stromky a klestím. Některé praporky napíchali ve skutečnosti, jiné dokázaly dívky iluzí. Všechny ovládla horečná činnost, hořeli loveckou vášní.

„Ty motory znějí odlišně,“ soudil jeden z leopardů, „Větší stroje!“

„Čím větší, tím lepší...“

Když už hluk slyšeli snadno i lidé, stáhli se do úkrytů v blízkosti cesty a vyčkávali. Zbraně měli v pohotovosti.

Blížila se řada tanků, jeden za druhým, šedozelené mohutné věže s hrozivě napřaženými děly. Mnoha mladým přeběhl mráz po zádech jenom ze strašidelného zjevu těch železných oblud. Petar se ukrýval co nejblíž, tak viděl i důstojníka na motocyklu, jak si cestu nedůvěřivě prohlíží.

„Ani jsem nečekal, že udělají tolik práce!“ hlásil nějakému vyššímu veliteli v otevřeném džípu, „Ta cesta nepotřebovala tolik oprav jako tam v lesích; přes bažiny to asi ten dobytek udržoval...“

„Tak jeďte a nezdržujte to!“ zavrčel velitel. Jak si Petar povšiml, měl na krku nádherný dalekohled. Hned si jej zablokoval pro sebe.

Motocykl vyrazil první, důstojník kontroloval praporky. Neměl s tím potíže, jeho motocykl s vozíkem cesta snadno unesla; tanky vyjely za ním dost velkou rychlostí, džíp zůstal stát na okraji a velitel přihlížel.

Petar byl zvědav na místo, kde zpevnili, vlastně vytvořili novou cestu. Pod motocyklem se klády sice trochu zahoupaly, ale důstojník to asi považoval za poskočení stroje, věřil vlaječkám víc než skutečnosti, kterou cítil. Projel bez obtíží a tanky se řítily za ním. Petar viděl, jak transportéry pod tíží pancéřových obrů podklesly a zřejmě se zbortily jejich plechové stěny; vzápětí vjel první tank na nespolehlivou cestu a pochopitelně okamžitě žuchl do bažiny. Důstojník to zpozoroval, nechal zastavit motocykl a nedůvěřivě zíral, jak jeden za druhým klesají do zeleného bahna.

„Zpátky!“ zaječel a rozběhl se po cestě směrem, kde se náhle a bez zřejmého důvodu propadla, „Všecko zpátky!“

Někdo vystřelil; důstojník s rozpřaženýma rukama klesl tváří k zemi. Hluk výstřelu nebyl vůbec slyšet v rámusu, jaký dělaly pásy tanků; někteří tankisté se pokoušeli zastavit, ale sráželi se s dalšími, transportéry ani zpevněná cesta už dávno nevydržely a propadly se do bažin. Bylo to hrozné; nejméně třicet těžkých strojů se propadlo do bažiny, než ti vzadu pochopili co se děje a zastavili svoje železné obry.

„Tak prosím, dřeli jsme se nadarmo?“ ušklíbl se Petar, „A teď ještě nějaké maličkosti na rozloučenou...“

K jeho stanovišti vedlo několik drátů od náloží, umístěných pod kvalitní cestou. Petar zatočil kličkou a rozvážně odpálil všechny najednou. K obloze vylétlo několik sloupů ohně, neboť chytly také nádrže, umístěné na zadní části tanků. Osádky se pokoušely vylézt z hořících strojů, ale to už zarachotil kulomet a počaly hluše práskat lovecké pušky.

Nepřítel se probral z překvapení; ze zbývajících strojů počaly rachotit kulomety, práskat lehké kanóny, nějaký minomet. Samozřejmě spousta samopalů a pušek; dokonce i ten velitel v džípu vytáhl malou pistoli a střílel bez míření do křoví, aniž věděl po čem.

Bohužel, vypukl všeobecný zmatek. Někteří FF se dali příliš opít snadným vítězstvím, zaútočili a pokoušeli se odstřelit vojáky, kteří stříleli po nich. Až když to několik odneslo zraněním, ba i smrtí, stáhli se zpátky; jenže to už se z tanků a transportérů vyřítili pěšáci, postupovali přískoky do bažiny a pálili po všem, co se hýbalo. Bylo jich rozhodně víc než Arminů a jejich zbraně chrlily dlouhé dávky; postupovali bažinou, brodili se od jednoho trsu trávy ke druhému, ti statečnější házeli před sebe granáty. Petar vnímal bolest, často i trýznivé umírání svých bojovníků.

A tehdy čarodějku zachvátil amok. Vlna zběsilé, sebezničující nenávisti ji zalila, takže přestala uvažovat rozumně a opatrně; naopak zvedla ruce a vyslala mocnou vlnu energie, která přelétla přes celý prostor a způsobila spoustu škody: výbuchy, vznícení hořlavin, rozpadání hmotných struktur... některým vojákům dokonce vybuchly granáty na opascích a náboje v puškách.

Tím nejspíš zachránila svým kamarádům život; Petarův pluk se dal na kvapný ústup, raněné táhli s sebou. Čarodějka se tím impulsem vyčerpala tak, že nebyla schopna ani chodit, dva kamarádi ji tedy odtáhli ke koním, přehodili přes hřbet a prchali. Hledat je v bažinách byl nesmyslný podnik, jaký mohl napadnout jen bělochy; přesto různé šarže ječely na pěšáky, aby hledali a zabíjeli každého, koho najdou. Petar byl poslední; ale ještě než utekl, vyjmul z ucha náušnici s rubínem a důkladně schoval co nejblíž k vojákům. Když se na ni soustředil, mohl přes ni vnímat, co se tam děje.

Vcelku bezcílné prohledávání okolí trvalo asi půl hodiny, než se důstojníci uklidnili a odvolali své mužstvo. Našli dva mrtvé, slavnostně je přivlekli a předváděli důstojníkům; ti jen kroutili hlavami.

„Tohle na nás útočilo? Děti pomalované pruhy jako tygři? Nazí kluci?“

„Nic jinýho jsme tam nenašli, pane!“

Velitel s dalekohledem na prsou měl hodnost plukovníka. Sklonil se nad chlapcem, který neměl tolik rozbitou tvář, a prohlížel si ho.

„Jestli je mu patnáct, tak je to moc. Vypálený znak na prsou... ano, jak nás informovali. Říkají tomu vojenská šlechta, je to součást armády.“

„Takoví kluci nemohli způsobit tolik škody!“

Přiběhl jakýsi nižší důstojník: „Cesta je naprosto zničena, pane. Pochybuji, že by se nám mohlo podařit ji spravit, protože značnou část poškodily... tedy, já nevím... ty výbuchy náloží, ano, ale...“

„Co koktáte, chlape? Pokračujte!“

„Dvaatřicet tanků zapadlo do bažiny; provádíme právě pokusy o vyproštění osádek... pokud to jde. Některé se propadly tak hluboko, že se k nim nelze ani potopit. Ta cesta musela držet jen... zázrakem.“

Další důstojník přišel zezadu: „Pane, těch tanků... bude asi víc! Já...“ viditelně se obával důsledků svého hlášení.

„Tak sakra mluvte, člověče!“

„Třináct dalších tanků bylo vyhozeno do povětří přímo na cestě těmi náložemi... a něčím... nevím. Celkem tedy... pětačtyřicet.“

„Děkuji, ještě lepší. Kdo byl pověřen průzkumem a značkováním?“

„Kapitán Dreville, pane.“

„Tak, kapitán Dreville? Okamžitě ke mně! Já mu ukážu!“

„Obávám se, že... ne, pane. Totiž... část cesty tvořily potopené transportéry kapitána Drevilla. A v nich jsou mrtvoly jeho mužů...“

„Tak!“ plukovník zrudl rozčílením, „Potopené transportéry! Utopené tanky! Takové barbarství! Je vidět, že jsou to divoši, pánové! Potopit transportéry, když nemají ani auto, aby na něm dopravovali vojáky! Směšní blázni!“

„Bohužel, pane, jak se zdá, měla jejich myšlenka dost úspěch,“ poznamenal kulatý major, „Pětačtyřicet tanků a pět transportérů můžeme odepsat! Nejméně dvě sta lidí...“

„Hned jim ukážeme, zač je toho loket, jen co nějakého chytíme! V těchhle bažinách nám daleko neutečou...“

„Pitomost! Ti jsou už dávno pryč!“

Právě se vracelo několik pěšáků; vlekli s sebou kulomet. „Tohle jsme našli na jednom ostrůvku. Je to náš kulomet, zřejmě ukradený...“

„Vsadil bych se, že i ty výbušniny byly naše,“ řekl major, „Ti barbaři mají jenom nože a nějaké staré pušky...“

„To mě ohromně těší, když ti barbaři vyhodí do povětří naše tanky naším dynamitem!“ vztekal se plukovník, „Postřílejí nás našimi náboji z našich samopalů, že? A nakonec si nás opečou k obědu!“

„Tedy, nic bych za to nedal, pane. Viděl jsem tam stopy tlap velkých šelem!“

Plukovníka už přecházel vztek, začínal trochu uvažovat.

„Vy! Co jste to povídal o nějaké jejich... zvláštní zbrani?“

„Já nevím, pane. Pojďte se radši podívat sám!“

Přešli k jednomu z tanků, jakýsi četař jim ochotně ukazoval:

„Nevím, co to způsobilo, pane... podívejte, tady a tady! Jako kdyby tank něco rozebralo a zase složilo dohromady, ale... jinak! Do kovu se zatavily kusy dřeva... pásy se částečně rozpadly, namotalo se do nich bahno!“

„Co to žvaníte, chlape?“ plukovník poklekl na zem a prohlížel pásy. Když vstal, bylo na jeho tváři znát zděšení. „To... ale to přece není možné! Nic na světě by nedokázalo... tohle je přece kámen z cesty!“

„Jo pane, přesně tak. A vězí pevně zalisovaný v kole!“

„Zkuste to nastartovat. Pohněte s tím krámem...“

„To nepůjde, pane. Vybuchla mi nádrž, stěží jsme to uhasili...“

„Aha! Ta nádrž vybuchla – od čeho?“

„Nevím, pane. Jako by ji někdo zapálil zevnitř!“

Plukovník si odplivl. „Takže tomu říkáte tajná zbraň?“

„Jak byste tomu chtěl říkat vy, pane?“

Plukovník přešel k dalšímu tanku; něco na něm nebylo v pořádku, ačkoliv nebyl schopen definovat, co to je. „Co vy máte s tou kraksnou?“

Řidič měl otevřený kryt motoru, hrabal se v něm a otíral si olej z tváře.

„Pane, já... nejsem schopen říct. Nic nefunguje. Nechápu proč!“

„Jste desátník a máte prýmky opraváře instruktora! Tak co nechápete?“

„Pane, motor někdo... změnil. Přemístil části. O milimetry, uznávám; ale u motoru to je skoro dost. Možná po seřízení v dílně by...“

Plukovník si opět odplivl. Pohled mu utkvěl na vojákovi, který seděl na okraji cesty, bolestivě křivil tvář a vypadal otřeseně.

„A vám je co? Vypadáte, jako byste dostal choleru!“

„Já nevím, pane! Je mi hrozně... jak přes nás přešla ta vlna, všechno mě začalo bolet... jizva po slepým střevě... plomby mi vypadly ze zubů...“

Plukovník se kupodivu nerozčílil. Naopak, velmi zvážněl.

„Ano, zdá se, že je to skutečně tajná zbraň. Naši instruktoři tentokrát nejspíš nelhali. Pánové, stojíme proti těm jejich čarodějnicím!“

„Já na čarodějnice, nevěřím, pane!“ pospíšil si ujistit jeden důstojník.

„Tak urychleně začněte, dobře vám radím. Tohle způsobila některá z nich; a na mou duši nechci vidět, co dokážou ještě!“

Plukovník zabloudil ještě k dalšímu tanku, ale i tam byla situace stejná. Řidič i zbytek osádky se marně pokoušeli zjistit, co s ním je.

„Pánové, zklidněte se a začněte brát situaci vážně – prosím! Zjistěte mi přesně, kolik strojů je bojeschopných, případně jak se dají opravit. Také jsem zvědav na zdravotní stav mužstva! A rychle!“

Plukovník se vracel zpět ke svému džípu; už zdálky slyšel žvásty jednoho z mladších důstojníků, který se snažil žertovat na úkor zabitých: „No jak říkám, barbaři! Úplně nahý, ani kalhoty nemají! A to žíhaný pomalování... směšný, chtějí nám nahnat strach a předstírat, že jsou tygři! Není to blamáž? A ty dlouhý vlasy, to je směšné! Odporná zvířata, ne lidé!“

Jiný objevil u padlého náušnici, omyl ji ve vodě a vydechl překvapením:

„Zlato! Pravý zlato!“

„Nebylo by to nic divnýho! Nosí zlaté šperky, ale nemají ani na šaty! Já bych chtěl vědět, kam tato civilizace může dospět; leda k zániku a porážce, pánové! Vidíte jasně, jak vítězí bílá kultura nad asijským barbarstvím!“

Držel v ruce náušnici a prohlížel si ji; náhle prudce zahekal, zalapal po dechu a vyplivl krev. Ostatní bezmocně sledovali, jak klesá k zemi.

„Nesahejte na tu věc!“ vykřikl plukovník, „Poslali přes ni blesk!“

„Pane, je to vůbec možné?“

„Říkali na instruktáži... kdybyste sakra nespali, chlapi! Neberte do ruky nic, co je nabité jejich živočišnou energií! Orientují se podle toho!“

„Sakra, seržante, nečumte a prožeňte ten zatracený dobytek!“ štěkl major.

„Ale kde? Skrývají se někde v bažinách a...“

Seržant náhle škytl, na blůze mu vykvetl rudý květ a muž se skácel přímo na plukovníka. Ostatní v hrůze ucouvli zpět.

„Tak tohle byla pro změnu dalekonosná puška.“ řekl kdosi.

Měl pravdu; vzápětí mu to potvrdil vzdálený zvuk výstřelu.

„Hrome, mají nás tady jako na dlani! Tak se aspoň skrčte...“

Plukovník štítivě odvalil mrtvolu. „Krajně nepříjemná situace, pánové! Jsme jako na talíři... Musejí mít nějakou odstřelovačskou pušku s optikou, jinak to není možné! Barbaři, že? Leda že umějí tak přesně střílet!“

„Jsou to lovci, pane...“ pokrčil rameny mladý důstojník.

Hvízdla další kulka. Těsně vedle hlavy tlustého majora. Než si stačili něco rozmyslet, leželi už všichni tvářemi v blátě. Plukovník se pokusil jen na chvíli zvednout, ale další rána mu roztříštila dalekohled na krku.

„Poručíku, doplazte se k vysílačce a zavolejte nějaké posily! Přece tady nebudeme ležet jako pitomci...“

„Pane, lituji, už jsme zkoušeli... ale vysílačka nefunguje. Vůbec nijak; asi se v ní něco rozbilo nebo speklo...“

„Povídám, zkuste to! Nebudeme tu trčet do soudného dne!“

Mladý poručík se počal plížit břehem nahoru. Náhle vykřikl a sklouzl zpět s prostřelenou rukou.

„Takže jsme v tom sami... má někdo nějaký návrh?“

Kapitán v černém baretu řekl: „Obávám se, pane plukovníku, že... z toho oddílu, co jsme poslali pročesat okolí, se totiž vrátila sotva polovička chlapů. Já to nechtěl říkat tak otevřeně, ale...“

„Chcete říct, že je tam zabili? Ti chlapi šli přece v rojnici...!“

„Zpátky se vrátila sotva polovina. Kdoví, kolik jich tam leží podřezaných. A jejich samopaly má nejspíš nepřítel.“

Další důstojník se pokusil něco zjistit. Přelezl na místo, které mu připadalo dostatečně chráněné, tam vysunul hlavu a rozhlížel se. Jeho představy asi nebyly správné, protože dostal ránu přímo doprostřed čela.

„Tak to už je příliš!“ rozkřikl se plukovník, „Musíme odtud! Jen kdybych se dostal k nějakému funkčnímu autu, já bych jim ukázal!“

„Jedna možnost tu je... vodou!“

„Cože – tím bahnem? Ve slavnostní uniformě? Blázníte?“

„Jinak to asi nepůjde. Oni vědí, proč tam lezli nazí!“

„Ale lézt do takové špíny? Víte, co říkáte?“

„Dělejte jak chcete, veliteli, já to risknu. A ještě něco: bude to chtít potopit se a plavat až tam za to křoví.“

„Potopit se a plavat? Ale já neumím plavat!“

„Stačí šlapat po dně, tady není hluboko...“

Major sklouzl do bahniska a potopil se i s hlavou.

„To jim do smrti neodpustím!“ vrčel plukovník, slézaje do bahnité vody, „Za to budou trpět...“ Vtom mu další kulka srazila čepici; ani nevzdechl a už byl pod vodou. Vynořil se až za křovím, prskal, plival vodu a vztekal se, celý olepený zeleným žabincem. Svolával hromy a blesky na Arminy i svůj neschopný štáb a kdyby situace nebyla tak vážná, jeho muži by se určitě smáli. Poručík s prostřelenou rukou plakal bolestí; předali jej sanitě, plukovník svlékl kabát a podal jej svému řidiči k vyčištění.

„Klid, veliteli,“ řekl mu major, „Tady v tom vedru uschnete za chvíli...“

„No ovšem; ale moje uniforma je zničená! Celo olepená tím zatraceným bahnem! Jak budu vypadat o slavnostní přehlídce, až dobudeme jejich hlavní město? Čert aby vzal ten arminský dobytek...“

Ujistil se, že na tomto místě mu už nic nehrozí, pak se uklidnil a svolal si svoje důstojníky blíž: „Pánové, je bezpodmínečně nutné postavit novou cestu, alespoň ten úsek, který byl zničen nepřítelem. Je to jasné? Ženisté skácejí tyhle stromy, uloží je do bažiny a postaví cestu, která by unesla tanky a transportéry. Jiná možnost neexistuje!“

„Je tady možnost objet ty bažiny kolem.“ řekl major.

„To bych chtěl vědět, kudy je chcete objíždět! Tou džunglí neprojede tank ani za rok, leda bychom všechny ty stromy vykáceli a postavili z nich můstky přes každou louži. Ti, co stavěli tuhle cestu, dobře věděli proč!“

„Pane, sám jste říkal, jak je to nebezpečné!“

„Nebezpečné ano; ale životně nezbytné!“

„Ono totiž... já pochybuji, že ta cesta bude pokračovat dál! A když, tak docela jistě bude podminovaná a okolo budou číhat oni! Když už jednou vědí, že jdeme touhle silnicí, uhlídají si ji..“

„Nechte si svoje rozumy, majore, jsou to samé nesmysly! Ať vojáci začnou s vyprošťováním potopených tanků, ostatní se dají do kácení stromů!“

„A ti střelci?“

„Myslím na ně. Kapitáne Kirky!“

Kirky vypadal jako gorila, kterou oholili, jakž takž připodobnili člověku a navlékli do polní uniformy s černým baretem na hlavě. Přiklusal a postavil se do pozoru.

„Pokud tady někomu věřím, že dokáže co se mu poručí, jste to vy, kapitáne Kirky. Vemte ty svoje Černé barety, jděte do těch zatracených bažin a buď tu pakáž pobijte, nebo mi je přiveďte živé a v železech! Rozumíte?“

„Provedu, plukovníku. Kolik má být těch zajatců?“

„Čím víc, tím líp. Vyslechneme je a pak pověsíme...“

„Jestli můžu prosit, dejte je po výslechu mejm chlapcům! My už z nich dostanem i to, co nevědí; mí hošánci si potřebujou na těch hnědejch bestiích zchladit žáhu...“

„Dobře, Kirky. Kolik jich přivedete, tolik vám jich dám; pokud je ti vaši odborníci nezabijí při výslechu!“

„Jistě, pane plukovníku!“

„Jo, a Kirky: možná narazíte i na nějakou čarodějku. Jedno upřímný varování: ty děvky sice vědí víc než jiní, ale nedostane to z nich žádným mučením. Jsou schopné vás zabít třeba pohledem!“

„Pane, já byl taky na tý přednášce. S vaším laskavým dovolením, to bude nejspíš nějaká blbost. Já jsem hodně důvěřivej, ale...“

„Pouze vám připomínám instrukce hlavního štábu!“

„A já vám za ně děkuju, pane. Až vám takovou čarodějnici přivedu v klepetech, můžem si prodiskutovat, čím je nebezpečná!“

Kirky zasalutoval a odběhl ke svým lidem. Za chvíli se chlapi v černých baretech ponořili do močálu a přískoky postupovali od křoví ke křoví.

Muži začali kácet stromy, osekávali větve, tahali kmeny k cestě a chystali se opravovat místa, vyhozena do povětří. Kletby a hlučné hádky provázely tuto práci, neboť velení měli seržanti, kteří práci nerozuměli – zatímco ti, kdož měli pouze maličké zkušenosti, byli rázně umlčováni. Zákeřná střelba už úplně přestala, a tak muži, svlečení do spodků, vlezli do bažiny a stavěli pomalu a s obtížemi něco jako most z trámů. Při tom občas našli nějakou mrtvolu nebo kus ze zničeného tanku, k čemuž byli přivoláváni důstojníci a docházelo k dalším zmatkům a zdržování.

Tanky, které zapadly do bažiny, byly nenávratně ztraceny. Byly totiž tak těžké, že se zabořily i do pevné půdy, prolomily ji a bořily se čím dál hloub a hloub. Na místech, kam se propadly, vznikaly díry, jejichž dna nebylo možno lehce dosáhnout; každou chvíli se do díry někdo propadl a jeho kamarádi jej museli vytahovat. Chlapi nadávali a dřeli se jako blázni; přesto na konci dne jejich dílo nevypadalo prozatím příliš úspěšně. Zato vojáci byli unaveni k smrti, přijali každý ešus guláše a hltavě jedli.

Naštěstí netušili, že jejich úsilí nejspíš nebude k ničemu; protože další tým, který se pokoušel opravit motory, byl mnohem méně úspěšný. Chlapi se marně pokoušeli vysvětlit nadřízeným, co se stalo s jejich stroji; motory rozebrali a zase složili, trvalo to dlouho a pak to fungovalo, ovšem pouze chvíli, s ošklivým zvukem a rozhodně ne tak, jak mělo. Některé tanky byly poškozeny méně, jiné víc; nikdo nedokázal objasnit, jak je to možné. Navíc, ani pevná půda nebyla tak úplně pevná, těžký stroj se pozvolna propadal; pokud nevyjede včas, nevyjede už nikdy. Dopředu to nešlo, tam byla rozbitá silnice a příliš mnoho trosek; některé stroje zkusily couvnout a šlo to, ale cesta byla zatarasená nepojízdnými stroji, takže se pouze zastavily na jiném místě. Vyprošťovací tanky s jeřáby byly kdesi vzadu a dopředu se nemohly dostat. Ale aspoň nebyly moc poškozeny.

„No prosím!“ nafukoval se plukovník, „Ještě zítra pilně pracovat a máme postavenou silnici jedna báseň! A vy jste se pořád něčeho bál...“

Major se tvářil značně skepticky. „Jsem jenom zvědav, jak to bude pokračovat. Vyslal jste nějaké hlídky dopředu, aby se dozvěděly, jestli ta silnice nemá takových přerušených míst víc?“

Plukovník se zarazil; neposlal nikoho a neměl tušení, jak to vypadá o pár kilometrů dál. „Myslíte, že bychom měli poslat výzvědnou četu?“

„Raději bych to nedělal. Stmívá se, za chvíli bude tma; četa by se taky nemusela vrátit. Kdoví, kde je nepřítel...“

„Kirky je už určitě všechny vyhnal nebo pobil. Ostatně, kde vůbec je?“

Počali se po něm shánět, ale Kirky nebyl; teprve po setmění se z bažin vynořili jeho unavení chlapi, málem už nebyli schopni ani chůze. Svalili se k ohni a lili si do hrdla rum. Kirky doklopýtal napolo mrtvý.

„Do hajzlu zkurvenýho! Plukovníku, to není země, to je peklo! Neviděl jsem jedinýho nepřítele, a to jsem prolezl ty hnusný bažiny kolem dokola několikrát! Měl jsem tři sta chlapů – a vrátila se mi necelá stovka! Ani nevím, kam se ztratili; jednoho jsem objevil ležet v bahně, v zádech měl díru po noži. Ale ani jediný domorodec! Ani jediný!“

„Uklidněte se, Kirky. Zřejmě dostali strach a utekli...“

„Hovno! Čeká nás zkurvená noc, plukovníku. Zvlášť proto, že jsme roztažený po silnici v dlouhý koloně, ne v opevněným táboře. Celou noc se nevychrápem, uvidíte...“

„Noční klid je jen záležitostí pořádných hlídek,“ zamračil se plukovník, „Uznávám, zpočátku naši lidé neuměli hlídkovat; ale těch pár dní v divočině je dokonale vyučilo! Jestliže se ti ďáblové pokusí přiblížit, hlídky je zpozorují a vyhlásí ihned poplach. Pak ať ukážou, co dovedou!“

„Pane, se vší úctou, s takovejma řečma jděte do prdele! Trčíme tu jako špunt ve flašce, nemůžem dopředu ani dozadu a kolem krouží zabijácký komando. Oni na nás nepotřebujou ani útočit, stačí nás nechat vyhnít. Potřebujou nás tady zdržet, než přijde nějaká armáda; a těm kecům, že žádnou nemají, taky nevěřím. Tohle jsou děti, ale zabíjet je baví podstatně víc než naše vojáky. Nejspíš bude pravda to o těch čarodějnicích, možná opravdu uctívají Satana, jak kecala ta profesorka. Začínám věřit všemu...“

„Jen žádnou paniku, Kirky! Dostali jsme se z horších šlamastik!“

Kapitán si jen odplivl. Oba věděli, že horší to ještě nebylo.

„No – pro jistotu budu spát v transportéru!“

Petarův tábor ležel na vyvýšeném místě uprostřed bažin; část byla ještě dál, mnoho bojovníků se dosud potulovalo po okolí a zajišťovalo klid. Větší část však odpočívala nebo se snažila přijít k sobě; kousek stranou leželi ranění, mnozí těžce. Nebylo možné pomoci jim Živým Ohněm, neboť nejzkušenější čarodějka ležela u ohně zachumlaná v pokrývkách a skučela, zoufale vyčerpaná. Ostatní ji ošetřovali; obdržela energii od tří nejzkušenějších mladých mužů, což ji sice uvedlo do rovnováhy, ale ne do plusu. Spíš ji to udrželo naživu, nicméně byla v hluboké depresi, občas pobrekávala a lítostivě probírala, co všechno v tomto životě nestihla a o co přijde, jestliže zahyne. Cowen ji tiše, nevtíravě konejšil; občas usnula, ale probouzela se a komentovala situaci, pokud cítila potřebu.

Velení promýšlelo, jak pokračovat. Zasadili nepříteli citelnou ránu, nyní bylo na něm, aby nějak reagoval. Průzkumné oddíly, jako byl ten Kirkyho, nebrali moc vážně; ani Černé barety se neodvážily příliš daleko do bažin, a pokud ano, už neodešly. Vojáci se drželi v blízkosti svých plechových oblud a ještě pořád se pokoušeli uvést je do chodu. Nikdo nenavrhoval pobít je frontálním útokem; spíš nějak zahnat zpátky k moři.

Zajisté, šlo by je spálit Živým Ohněm; bohužel čarodějka na to neměla sílu a nedalo se čekat, že by se natolik vzchopila. Ostatní přítomné dívky byly WF, velice vhodné ku pomoci a podpoře, ale ne k přímému řízení. Mohly si přivolat pomoc z Atanoru, ale kdy asi dorazí?

Konečně dostal kdosi nápad: kdyby se hladina vody v bažinách zvedla tak o dva až tři metry, zaplavilo by to celou oblast a vojáci by měli jediné dvě možnosti: opustit svoje vozidla nebo se utopit. Ale je možné zvednout vodu? Jistě, za období dešťů se to stává, dvakrát ročně; jenže kde vzít v tomto čase pořádný liják? Ohlédli se na čarodějku, ale ta měla zavřené oči, sinalou tvář a nezdálo se, že vnímá.

„Voda z bažin odtéká řekou,“ upozornil kdosi, „Postavit tam hráz?“

„Ta hráz by musela být příliš velká a masivní. To nezvládneme...“

Byla jedna osoba, která by to zvládla. Opět k ní obrátili zrak.

„V bažinách žije spousta živočichů. Utopili by se.“ řekla skomíravým hlasem.

„Když bude voda stoupat pomalu, utečou. Jsou zvyklí, v období dešťů.“

„Ptáci; spousta jich má hnízda. Oni uletí, ale vejce zahynou.“

„No tak dobře, sakra!“ naštval se Petar, „Tak teda zahynou!“

Neodpověděla, jen tiše zakňučela a z očí jí opět vytryskly slzy.

Potom se vrátili průzkumníci, kteří šli zjistit, kam až se táhne had znehybněných vozidel. Bylo to dost daleko, pravda; ve větší vzdálenosti nebyla žádná zničena ani poškozena, jejich posádky vylezly, posedávaly kolem a asi dobře hlídaly. Průzkumníci neměli chuť lézt jim příliš do rány.

„Viděl jsem tam takový auta... asi to budou cisterny na benzín,“ vysvětloval jeden, „Vypadají jako tanková loď na kolech. Nikdy jsem nic takovýho neviděl, ale jak jsem slyšel vyprávět...“

„No... chtěl jsem vyhodit do povětří pár tanků a transportérů, ale... ty myslíš, že by bylo lepší zničit ty cisterny?“

„No jasně! To by byl krásnej plamen – jako ohňostroj!“

„Spíš bych rád, aby nemohli jezdit. Jestli mají hodně toho benzínu, mohli by dojet daleko, ale když jim ho spálíme...“

„Jejda, je jich tam nejmíň dvacet! Takový veliký a nezdá se, že by byly moc obrněný... na každou by stačil jeden granát a postupně je odpálit. Byl by to krásnej fajrák...“

„Tak dobře, když se ti to líbí, uděláme ohňostroj. Vezmeš si to na starost?“

Samozřejmě vzal, s velikou ochotou; začalo se promýšlet, jaké další útoky by se hodilo provést. Petar měl svůj vlastní plán: unést plukovníka, který těm mužům velel. Dalo by se to provést; uspat méně zkušené lidi na menším prostoru dokáže i šikovnější wéefka. Aspoň holky souhlasně přikyvovaly.

„Tak jo – odpočinek! Dvě hodiny po setmění jdeme do akce!“

Petar se přitulil k čarodějce. Neměl ani tak velkou chuť na sex, spíš k ní cítil přátelskou náklonnost a chtěl jí pomoci. Potřebovala hodně láskyplné péče; objal ji, hladil a líbal, až do ní pronikl, opatrně a ohleduplně, jako by byla dítě. Za jiných okolností mívala ráda divoké rvačky, partneři jí proráželi útroby kůlem a rvali střeva zevnitř, až řvala a ječela, avšak nikdy si nedala ujít příležitost jim to oplatit. Vzpomínal na to a vnímal, že si taky vzpomíná a těší ji to, ale teď se s ní miloval krajně opatrně, snažil se předat jí co nejvíc energie a rozdělit se s ní o všechno negativní. Tak se postupuje při léčení nebo při výuce hodně mladých děvčátek; byla mu ale vděčná a šeptala mu do ucha spoustu příjemných slovíček, určených v té chvíli pouze pro jeho uši.

Krátkodobé zvýšení energie ji povzbudilo; přivolala jednu velice mladou kolegyni a navrhla Propojení. Ta holčička se jmenovala Michelle Dominique, takže jí říkali Myška; ještě před pár měsíci byla Pannou na Atanoru. Od té doby jí narostl kratičký tmavý ježek, do kterého si na Tygří svátky nechala vyholit parádní proužky. Byla velmi sebevědomá, jak už tak dospívající děti bývají; vytahovala se, že ji z Atanoru vyhodili pro nemravnost, ale nebyla to docela pravda, Matka jí jen řekla, aby koukala vypadnout a vrátila se, až dostane rozum. Zatím pilně uzavírala sňatky a pečlivě si každý zaznamenávala do osobního deníčku. Hezká byla, ale být oslnivou krasavicí se zatím nenaučila a ani neviděla důvod.

Napoj se na nás; budeš hlídat Petara. Chci čtyřstranné Propojení, tak ty vyber toho čtvrtého!

Myška pocítila mohutný příval hrdosti, že byla vybrána. Hbitě probrala veškeré své dosavadní milostné zkušenosti (nic moc!) a zodpovědně vybrala jednoho bojovníka, který se jí moc líbil. Odpoledne zabil jednoho vojáka, dalšího možná, to nevěděl jistě, ale získal interesantní škrábanec na tváři a rameně, který dosud krvácel a na který byl velmi hrdý. Ochotně přiběhl; taky ho potěšila ta čest a k čarodějce přilehl ještě opatrněji než Petar, nic takového nikdy nedělal. Byl mladý, plný energie a krásně nevycválaný; líbil se všem ostatním. A Petar se mohl vyřádit, čarodějka ho povzbuzovala a přenášela do pruhované hlavičky toho děcka maximum informací. Dokonce se na chvíli zbavila své deprese; když to skončilo, pokusila se usnout a dala ostatním na vědomí, aby ji až do rána neotravovali.

Myška nabyla ještě mohutnějšího sebevědomí; teď je vrchní čarodějka celé smečky! Pak se ovládla a rozhodla se být skromná, ale s odhodláním ukázat to všem nepřátelům. Taky jí napadlo oholit si ty pruhy, ale rozmyslela si to; však vhodná doba ještě přijde. V tom návalu nadšení zkusila Oheň a skutečně se jí povedl, takže ošetřila všechny, kdo to potřebovali; někteří ale byli tak těžce zranění, že jim pouze zachránila život, bojovat dál nemohli. Petar měl v úmyslu poslat je zítra mimo prostor bojiště.

Práce s Ohněm jí dost odčerpala právě nabyté síly; ještě nechala vykoupat pár zájemců, ale cítila, jak se jí to vymyká z rukou, tak Oheň rychle zrušila. Usadila se k ohni, meditovala a zkoušela se srovnat; v dětském věku nic nejde automaticky, na všechno se musí myslet. Pak vymýšlela, co udělá s tím ničemou plukovníkem, až ho dostane do drápků; od Petara vyčetla, jaký je to darebák a co ošklivého o nich povídal. Požádala, aby jí ho nechali na hraní, a jelikož oslovila čarodějku Matko, bylo jí to dovoleno. Být dítě má někdy taky příjemné výhody.

Dvě hodiny po setmění vyrazily jednotlivé oddíly do akce. Myška šla s Petarem na hlavní tábor; lehkou dekou (mentální vlnou) uspala celé ležení včetně hlídek a zajistila naprostý klid. Bojovníci se rozběhli po táboře, sbírali samopaly, náboje, pušky, granáty, bedničky konzerv, různé chuťovky a s velkým potěšením ozdoby: nepřátelské medaile a hodnostní označení. Až se bude konat přehlídka vítězství, takovéhle cetky budou vysoce ceněné.

Petar osobně hledal plukovníka; nalezl jej spát pevně zašněrovaného ve spacím pytli, jen hlava mu koukala. Vůbec se neprobudil; Myška ho uspala ještě dokonaleji, dva kluci ho bafli a už nesli pryč i se spacím pytlem. Za celou akci nikoho nezabili; ale kluci si neodpustili označkovat významné nepřátelské velitele svými výkaly.

Myška trvala na tom, že se vyčurá do huby kapitána Kirkyho. Jak prohlásil před svědky, ustlal si v transportéru a důkladně se tam zavřel; rozhodla se zkusit, jak dokáže otvírat zamčené věci a pronikat dovnitř. Kirky se jí moc líbil: byl dvakrát tak velký jako ona, mohutný, chlupatý, starý a odporný, takže pocítila chuť se s ním pomilovat.

Já ti nasekám na holej zadek! varoval ji Petar.

Ty? Tak to radši on, určitě je brutálnější! Umí mučit malý holčičky...

Petar neodpověděl, jen si pomyslel něco hodně ošklivého.

Svedu ho, vyspím se s ním a vezmu si od něj semeno! A pak ho zabiju, co s takovým hovadem. Třeba budu mít kliku a narodí se mi malá opička...

Většina cowenu se smála a nadávala jí. Je prostě ještě dítě.

Ale povedlo se jí otevřít dveře, vlezla do transportéru, částečně kapitána probudila a vyčkala, až pochopí situaci. Potom mu nastříkala svoji šťávu do úst, do nosu, uší, očí... trochu se topil, ale to mu patřilo. Pak ho zas uspala a spokojeně odběhla. A zamkla za sebou, aby věděl.

Bojovníci, kteří šli na ty cisterny, nebyli příliš zkušení v minování, nicméně nebyla to tak těžká práce: uvázali jeden granát na začátek, jeden na konec každé cisterny a pospojovali jejich pojistky drátem. Kolem vozidel pospávali řidiči a vojáci z ochranného oddílu, naštěstí však věřili svým hlídkám a neměli snahu se probudit. Hlídky... no, někteří chlapci toho dne ještě neobětovali žádného nepřítele svým bohům. Ale byli čestní a pokaždé vojáka před podříznutím probudili, aby o tom věděl.

Pro jistotu se pořádně schovali, nikdo neměl tušení, jak bude takový ohňostroj vypadat. Velitel osobně škubl za drát, aby pojistky vytrhl, zastrčil hlavu za kámen a čekal, co bude. Nebylo nic; proč, to netušil a neměl moc chuti jít to zjišťovat, neboť se obával, že by mu některý granát mohl vybuchnout v ruce. Radši vzal další granát, vytrhl pojistku a hodil ho pod jednu z cisteren.

Výbuch překonal všechna očekávání; nejspíš proto, že současně vybuchly i oba granáty na cisterně, rozpáraly ji vejpůl a zapálili vytékající speciální benzín. FF mohli být potěšeni, neboť sloup ohně vyletěl až nad les; naráz se kolem rozlil strašlivý žár, který přivedl k výbuchu i další granáty na cisternách; a ty vyletovaly do povětří jedna po druhé. FF usoudili, že je tu příliš horko, nehledě k tomu, že les začal hořet od rozlévajícího se benzínu; stáhli se dozadu a většinou zalezli do vody.

Vojáci se samozřejmě probudili; ti, co byli blízko, byli ovšem zasaženi výbuchem či uhořeli v kalužích hořícího benzínu. FF měli původně v úmyslu pokračovat střelbou po těch, co prchali od ohně, ale poznali, že je to zbytečné; mezi vojáky stejně vládl zmatek, který ještě umocňovali páni důstojníci, vydávající hloupé a spletené rozkazy. Chvíli se muži dokonce pokoušeli hasit; až po velmi nepříjemných zkušenostech se té myšlenky vzdali a rozhodli se pokud možno zachránit aspoň zbývající vozidla, aby nechytla od rozlévajícího se ohně. Mnohá auta se ve tmě srazila, několik jich zajelo do bažiny, někoho taky přejeli; a někteří nadšenci přepadali vojáky, rovněž prchající do bažin, a dobíjeli je dýkami.

Major, když se probudil, sledoval zkázu spíš rezignovaně než překvapeně; nečekal nic dobrého od počátku a tohle splnilo jeho nejhorší obavy. Vydal příkaz, aby bylo upuštěno od hasicích prací a aby se vojáci snažili pokud možno zachránit to, co dosud nechytlo; taky poslal pár čet udělat průsek lesem, neboť si byl vědom, že pokud se lesní požár rozšíří, nezachrání se z ohně ani myška, natož pak nezkušení vojáci. (Myška by určitě nesouhlasila!) Pak si sedl na schůdky transportéru, složil hlavu do dlaní a uvažoval, co bude dál; už mu nahlásili zmizení plukovníka a tušil, že velení zůstane na něm. Kapitán Kirky lítal kolem jako urvaný vagón, řval vzteklé kletby a stěžoval si, aniž by řekl na co; vypadal, že není při smyslech. Major váhal, co dělat dál; postupovat vpřed se obával, avšak tušil, že i ústup bude znamenat velké potíže, především s vlastními veliteli.

Během zpáteční cesty došlo mezi bojovníky k diskusi, která se posléze zvrhla v hádku. Důvod: kterému z bohů ohně měli být obětováni všichni ti vojáci? Do užšího výběru se dostali indický Agni, vikingský Súrt a havajská bohyně sopek Pele Rudovlasá – nakonec však nebylo rozhodnuto nijak a každý zásadně trval na svém kandidátovi.

Plukovník byl v té době nesen ve spacím pytli, dokonale svázán a opatřen roubíkem v ústech. Většina opatření byla hlavně proto, že Myška chtěla vyzkoušet, jak se vedlo Old Shatterhandovi a Vinnetouovi v zajetí. Cítil, že jej nesou dva lidé a podle šplouchání vody pochopil, že jej táhnou ponořeni po prsa ve vodě. Nic neviděl a nic neslyšel, neboť za celou dobu nepromluvili ani slova. Chvílemi se trochu obával, že jej pustí, neboť zacházeli s jeho bezvládným tělem přibližně jako s uloveným jelenem; ale pak jej položili na pevnou zem a plukovník si oddechl.

Položili ho tak, že byl obrácen tváří nahoru, ke hvězdám, jasným a zářivým jako všude v tropech. Pozvolna se pokusil obrátit tak, aby viděl okolo; po krátkém úsilí se mu to podařilo. Moc si však nepomohl; viděl kolem sebe křoviska a na zemi kousek od sebe tmavou postavu, nezřetelných obrysů. Ten člověk na něj hleděl klidně a bez hnutí, nejevil snahu o čemkoliv s ním jednat, i když plukovník dal sténáním a pohyby hlavy najevo, že by se rád zbavil roubíku a hovořil s ním.

Tak to trvalo několik hodin. Plukovník občas zavřel oči a opět je otvíral, ale pokaždé když pohlédl na svého strážce, viděl tutéž tmavou nezřetelnou postavu, až počal věřit, že to není živý člověk, ale jen nějaký keř. Právě když tomu naplno uvěřil, strážce vstal, přešel k němu, zkontroloval jeho pouta a roubík. O několik kroků dál se vymočil, pak se vrátil na své místo a opět usedl do oné nehybné pózy.

Tento jeho čin byl zostřením plukovníkových muk. Čpavý pach moči mu dráždil chřípí a připomínal, že i on má podobné potíže; ale jejich řešení bylo nesrovnatelně obtížnější. Plukovník cítil značný odpor k myšlence pochcat se do kalhot a spacího pytle; nicméně nemohl počítat s tím, že jej v dohledné době uvolní k vykonání fyziologických potřeb.

Pomalu se rozednívalo; plukovník byl zvědav na obličej svého strážce, proto se snažil si ho prohlédnout, sotva to bylo jen trochu možné. Ze všeho nejdřív si povšiml očí, klidných a lhostejných jako dva kousky ledu; pak vlasů, dlouhých a volně rozhozených po ramenou. Dál si všiml černých pruhů připomínajících pruhy tygra, zvláště na tváři; naprosto zkreslovaly lidské rysy až k nerozeznatelnosti. Přesto si povšiml tenkých rtů, vysedlých lícních kostí, propíchnutých uší se zlatou náušnicí v levém lalůčku. Marně hádal, k jaké národnosti ten kluk patří; usoudil nakonec, že z jižní Evropy, to pro černé oči a velmi tmavé vlasy. Také odhadoval, že mu může být tak kolem šestnácti let; přesto byl docela nahý, takže si plukovník mohl prohlédnout jeho svalnaté tělo, rovněž pomalované černými pruhy. Pod pruhy se rýsovalo barevné tetování a jakési ozdoby.

Strážce vstal, přešel k zajatci a opět kontroloval pouta. Muž se pokusil upoutat jeho pozornost mimikou obličeje, ale chlapec jen chvíli pozoroval jeho úsilí, a pak se beze slova vrátil na svoje místo.

V té chvíli rozhodl se plukovník vzdát boj s vlastním tělem a pomočit se. Na chvíli se mu ulevilo; ale nepříjemné mokro, zápach a celkový ostych jej za čas trápily stejně jako bolest předtím. Utěšovalo ho jen jediné: že ten primitiv zřejmě nemá tušení, jaké potíže vězně trápily.

O hodinu později se objevil další člověk; plukovník jej očekával netrpělivě, neboť očekával od příchozího změnu své neutěšené situace. Teď ho však polil ruměnec hanby, neboť to byla dívka. A současně na ni vytřeštil oči.

Mohl jí hádat tak dvanáct, třináct – ale taky deset. Byla úplně nahá, celá pokrytá barevným tetováním a tygřími pruhy. Oproti chlapci měla kratičké vlasy a v nich vyholené proužky, ale také v klíně jí zůstaly dva chomáčky srsti, zdůrazňující... ach bože! Při přednáškách se říkalo cosi, že tihle barbaři zneužívají děti; ale netušil, že ty děti vypadají takhle!

Prohodila několik slov se strážcem; ten vstal a pomáhal jí uvolnit plukovníkova pouta. Přestože měl nůž, raději provazy pracně rozvazovali, než aby je přeřízli; přírodní člověk si umí vážit i pevného konopného provazu. Plukovník se styděl opustit spací pytel; představa, že ta dívčinka uvidí jeho mokré kalhoty, byla k nesnesení. Ale oni byli silnější a vyvlékli ho; pochopili, co se stalo, a dívka se rozesmála zdravým mladým smíchem. Bylo to hrozné; ti dva se počali o zajatci žertovně bavit, chlapec se při tom dotýkal svého pohlaví, pak sáhl na dívku, dráždil a lechtal ji. Dráždili se navzájem, dokonce trochu prali, ale nevydávali při tom žádné zvuky; plukovník cítil odpor, hnus a stud, ale ti dva veselí mladí lidé se jen bezhlučně smáli a dotýkali jeden druhého, aniž chápali neslušnost svého jednání.

A potom pochopil: oni se domnívají, že po ní zatoužil! Plukovník se chtěl propadnout hanbou, ale díra do pekel nebyla otevřena. Již dlouhá léta nezatoužil po ženě, hříchy mládí byly dávno jen vzpomínkou a stará, ošklivá a omrzelá choť jej dávno nevábila. Byl hluboce morální občan; prostitutky se mu od jisté doby zhnusily a částečné obnažování žen jej nutilo k nepřátelským poznámkám. A náhle se před ním nakrucovalo pružné mladé dívčí tělo, bezpochyby již cvičené v milování, tělo holky, která nenamítala nic proti laskání toho kluka a vypadala, že by byla ochotná podlehnout i zatrpklému starci v mokrých kalhotách. V jeho duši se svářila hrůza a hnus s jakousi podvědomou chlípností, o níž nepředpokládal, že by jí byl ještě ve svém věku schopen. A vše přehlušovala strašlivá obava, že oni to vědí a posmívají se mu. Nemýlil se.

Pak se přestali smát a dívka řekla: „Pojď za mnou!“

„Vy... vy rozumíte naší řeči?“ zarazil se.

„No ovšem. Proč bychom neměli?“

„V tom případě žádám, abych byl okamžitě uveden k vašemu veliteli! Budu si mu stěžovat na nelidské zacházení, kterému jsem byl vystaven!“

Dívka se nedůvěřivě usmála, pak vyprskla smíchem.

Šla vpředu, za ní plukovník, nakonec strážce; prošli mezi křovinami, přebrodili potok hluboký po kolena (plukovník zase záviděl Arminům jejich nahotu) a ocitli se uprostřed tábora stejně opálených nahých mladíků; dívek bylo mezi nimi jenom několik, stejně pomalovaných tygřími pruhy. Ty však už měly normálně dlouhé vlasy; tu a tam pozoroval zlaté náušnice, náhrdelníky, náramky na pažích. Zdálo se mu nespravedlivé, že tihle divoši mají tolik zlata a zřejmě si ho vůbec neváží, když ho nosí tak samozřejmě.

Mnozí bojovníci jedli, z otevřených konzerv, v nichž plukovník s úžasem poznal majetek armády. Zřejmě se chvályhodně živili tím, co nepřítel dá. Stranou spatřil několik tygrů, leopardů, vlků, medvěda; trochu se zalekl, ale šelmy jen zvedly hlavu a zvídavě jej pozorovaly.

Dívka se zastavila před mladým černovlasým mužem, který seděl na zemi s nohama zkříženýma a rukama položenýma na kolenou. Byl nahý jako ostatní, pomalovaný a tetovaný po těle; vedle sebe měl položenu dlouhou ručnici s parádně vykládanou pažbou. Hleděl na plukovníka mírně a jak se zdálo přátelsky; ukázal mu na zem vedle sebe a řekl: „Posaď se.“

Plukovník nebyl zvyklý sedět takhle na zemi; nicméně ti lidé čekali, až usedne, tak se s hekáním posadil. Kolem se rozesadili další; dívka si sedla vedle toho mládence, dokonce se mu opřela o koleno. Mlčeli, usmívali se.

„Rád bych mluvil s vaším velitelem!“ řekl plukovník.

„Já jsem velitel. Jmenuji se Petar Vukovič.“

„Vy? Nezdá se mi. Jakou máte vojenskou hodnost?“

„Plukovník.“

Plukovníkovi se navalila krev do hlavy. Při pomyšlení, že ten nahý kluk, který se škrábe nehty na špinavém chodidle a tváří se tak chladně a neúčastně, by mohl mít stejnou hodnost jako on sám, se mu dělalo zle.

„Nedělejte si ze mě legraci! Jsem plukovník Arkdust a žádám, abych mohl jednat s důstojníkem sobě rovným!“

„Jednáš s ním. Jsem plukovník Petar Vukovič.“

„Nevěřím. Jak mi dokážete, že jste plukovník?“

„Přece... ti to říkám!“ Petar se nezlobil, jen divil.

„A to je podle vás hodnověrný důkaz?“

„No ovšem! Já to přece musím vědět nejlíp. Zeptej se mých vojáků, zvolili si mne před týdnem, musejí se ještě pamatovat...“ Petar se trochu divil Arkdustově nechápavosti.

„Tím chcete říct, že jste byl do hodnosti zvolen? To je... naprostý nesmysl! Podívejte, já mám vysokou válečnou školu, proto jsem plukovník!“

„Eeh... no, všichni máme nějakou školu. A co?“

„Vy snad ani nevíte, co je to vysoká válečná škola!“

„Vysoká... na kopci, ne?“

Plukovník zoufale těkal očima kolem. Hledal někoho staršího a rozumnějšího, komu by dokázal vysvětlit... kdo by dokázal pochopit, že je významným důstojníkem, že byl v noci zrádně unesen ze svého tábora a že chce hovořit s představitelem tohoto státu a jeho armády. Jenže...

Holka s pruhy na hlavě něco řekla, Petar vyprskl. „Tohle mu zopakuj, prosím!“

„Řekla jsem: proč tak dlouho žvaníš s tím Satanovým zaprodancem? Vidíš přece jasně, že patří k nižší kastě!“

Plukovník Arkdust na ni chvíli nechápavě zíral a pokoušel si srovnat její slova v hlavě. Nechápal je; jediné co chápal bylo, že pokud se takové děcko opováží mluvit v přítomnosti dospělých, má na to asi právo.

„Tak pokračuj ve výslechu ty!“ usmál se Petar.

Holka čekala jen na to: „Jmenuj svoje Ochránce!“

„Prosím? Nepotřebuju od nikoho chránit; jsem důstojník armády!“

Udělala ksicht, jako by z močálu vylezlo něco obzvlášť hnusného a pokoušelo se jí ukousnout palec u nohy. Ten výraz dostávala téměř pokaždé, když plukovník něco řekl. Nejspíš nechápala, jak něco tak pitomého může vůbec na světě existovat. A proč se s tím má bavit zrovna ona.

„Tvoje jméno je Oliver Norton Arkdust. Kdo jsou Oliver a Norton?“

Zauvažoval, odkud zná jeho křestní jména. Řekl: „To jsou má jména!“

„Vím. Kdo jsou Oliver a Norton?“

„Já nevím. Otec mě tak pojmenoval. Záleží na tom?“

Překvapil ji natolik, že se dokonce pokusila něco vysvětlit:

„Já jsem Michelle Dominique de Saint-Verent. Přečin vůči mé osobě vyvolá nelibost archanděla Michaela a Svatého Dominika; rod Saint-Verent je malý a bezvýznamný, avšak je spřízněn s významnými klany Ostrova a já sama jsem se provdala za některé z příslušníků významnějších rodů. Jejich Ochráncům jsem sice dosud nestačila projevit úctu, ale nevylučuji, že jsou mi příznivě nakloněni. Zdá se ti vhodné vyhlásit nám válku?“

Plukovník Arkdust na ni chvíli nechápavě zíral. Potom řekl Petarovi:

„Můžete mi vysvětlit, co to ta holka žvaní?“

Petar zaváhal: „Obávám se, že tobě... vám to vysvětlit nedokážu.“

„Nebav se s ním,“ řekla Myška, „Je to sluha Satanův.“

„Pane plukovníku,“ naléhal Arkdust, „Prosím, mohl bych mluvit s někým, kdo má všech pět pohromadě? Začínám mít pocit...“

„Dej mi ho a já ho zabiju,“ řekla Myška, „Nemá smysl se s ním bavit!“

„Toužíš prolít jeho krev?“

„Tak ho upálíme! Stejně je to bezbožný ateista!“

„Prosím, pane Vukovi... no vy, mladíku! Přivedl jste mne sem proto, abych poslouchal pitomé žvásty nějakého děcka?“

„No... vlastně jsem chtěl poznat člověka, proti kterému bojujeme.“

„Vy nazýváte bojem zákeřné přepadávání mých lidí, střelbu z dalekonosných pušek a vytváření pastí na moje tanky?“

„To je těžké... nerozumíme si. Proč jste sem přišli? Toužíte zemřít?“

„Dostal jsem rozkaz obsadit určité území. Nebudu s vámi diskutovat o svých povinnostech! A ty rozkazy samozřejmě splním!“

„Jsem zvědav, jak. Myška... princezna Michelle má v úmyslu obětovat vás duchům bažin. Je čarodějka a má pravdu. Přesto je mi líto životů nevinných vojáků. Raději bych s vámi uzavřel mír.“

„Mír? Znamená to, že se nám chcete vzdát?“

„To zrovna ne. Chci navrhnout, aby vaše armáda zanechala postupu vpřed, vrátila se zpátky k moři, tam nastoupila na svoje lodi a odplula, kamkoliv je vám libo. Doufám, že se mi podaří zabránit tak vaší smrti.“

„To je... tedy skutečně obdivuhodný návrh!“

„Že! Divím se, že jste na něco tak jednoduchého už dávno nepřišli sami.“

„Protože je to nesmysl. Je naší povinností pokračovat v boji až do úplného vítězství. Jsme vojáci!“

„Jste služebníci pekel a naší povinností je vás do pekla vrátit!“ vřískla Myška, ale Petar ji pokynem ruky zadržel.

„Uvažujte, plukovníku Arkduste. Ve včerejším boji mi padlo dvanáct osob. To je hodně. Až se vrátím do Indiopolisu, řeknou mi: Jsi špatný velitel. Nechal jsi zemřít mnoho bojovníků. Také u vás už zemřelo mnoho mužů. Nebojíte se, že se vám vysmějí, když se vrátíte bez nich?“

„Vojáci jsou snad proto, aby umírali v boji!“

„To je smutné. Ale víte, u nás je lidí velmi málo. Když padnou, budou na svém místě chybět. Jejich dívky mi řeknou: Petare Vukoviči, kde jsou naši muži? Proč jsi je nechal zemřít! A já jim nebudu moci dát čestnou odpověď!“

„A to je podle vás důvod, abychom odešli? K smíchu! To si může myslet nějaký civil; ale voják se musí naučit počítat se ztrátami. A názor žen je vůbec zanedbatelný. Nevěřím, že máte vůbec nějakou vojenskou hodnost, když se dáváte rozptylovat takovými drobnostmi!“

„To je veliká škoda.“ Petar svěsil hlavu a počal se opět debat nehty na chodidle. Pak zvedl hlavu.

„Prosím vás, věnujte trochu pozornosti vojenské situaci, v jaké se nacházíme. Abyste mohli pokračovat v cestě, musíte projít bažinami. Neprojdete. Část cesty se rozpadla a zbytek... zničíme. Spálili jsme vaše cisterny. Zapálíme i další, takže nebudete mít pohonné hmoty. Vaše železné stroje se zastaví a zapadnou do bažiny, nebo postupně zarostou lesem. Vaše kosti roztahají lišky a oklovou vrány. Smutná věc. Je mi vás líto.

Možná chcete bažiny objet. Ať si zvolíte kteroukoliv trasu, bude vám to trvat několik dní. My budeme každou noc přepadat vaše ležení. Zabijeme každého, kdo se vzdálí od ostatních. Pokud se vám podaří objet bažiny a najít cestu zpátky na starou silnici, musíte vstoupit do hor a projít průsmykem. V průsmyku je opevnění... a budeme tam my. Pak přijde step – a na stepi vás bude čekat vojsko vévody Dunbara. To je všechno, o čem zatím vím.

Když mne poslechnete a vrátíte se, máte šanci zůstat naživu. Za vámi jsou jenom farmáři, které jste vyhnali z osad. A pár stovek šelem z jihu. Budete s nimi muset bojovat, to je samozřejmé, ale máte šanci, že se vrátíte domů. Půjdete-li dopředu, čeká vás pouze smrt.“

„Překvapuje mne, že mi všechno tak otevřeně prozrazujete!“

„Proč ne? Když nepřijmete můj návrh, zemřete.“

„Chcete mne zabít? Bezbranného zajatce?“

„Nechci nikoho zabít. Dokonce zakážu i krevní mstu rodům, kterým jste zabili jejich příslušníky. Dám pokyn čarodějkám, aby se vám nemstili duchové bažin, i když jsou velmi rozhněváni. Risknu jejich nelibost.“

Arkdust potřásl hlavou. „Chlapče, vaše řeči jsou velice zvláštní. Všímáte si ale, že stejně nemůžu nic dělat? Jsem zajatec!“

„Chci vás propustit. Dám vám možnost odejít. A nebudeme proti vám bojovat.“

„Nějaké záruky?“

„Moje slovo – a moje dýka.“

Petar měl u ruky položenou dýku v pestré lakované pochvě, s rukojetí vykládanou zlatem a drahokamy. Vytasil ji, políbil čepel, pak přitiskl k čelu a způsobil si jí lehké zranění, aby se zbarvila krví.

„V našem světě je zvykem, že nepřátelství a válka skončí, když si nepřátelé vymění zbraně. Toto je posvátná dýka mého rodu; daruji vám ji na znamení přátelství a společné přísahy, značící mír.“

Plukovník vytáhl dýku z pochvy a prohlížel si ji; byla to zvláštní zbraň, trochu podobná misericordu na dobíjení nepřátel; měla i speciální žlábek na vypouštění krve. Ale hlavně musela mít velkou cenu, byla vykládaná zlatem a drahokamy a čepel byla z ušlechtilé oceli.

„Přísaha má i druhou část,“ řekl Petar, „Pamatuj: kdybys někdy zradil přísahu, kterou mi dáváš tím, že ji přijmeš, najdu tě a zabiju touto dýkou. Stejně tak kdybych zradil já, přijmu smrt ze tvých rukou; protože nemáš zbraň odpovídající hodnoty, pak zemřu touto zbraní.“

Dívka Myška něco velmi nepěkného řekla; Petar ji však okřikl.

„Upozorňuje mne, že pomýšlíš na zradu. Možné to je, ale přesto ti věřím. Až pochopíš bezvýchodnost své situace, přijmeš.“

Plukovník rovněž políbil čepel, zasunul dýku do pochvy a tu zastrčil za opasek. „Děkuji! Přísahám, že dodržím tuto úmluvu. Kdy budu moci odejít ke svým vojákům?“

„Kdykoliv budeš chtít. Můžeš se zdržet v táboře, najíst se s námi, odpočinout si.“ Petar se lišácky usmál, „Všiml jsem si, že na tebe dělají dobrý dojem naše dívky. Můžeš s nimi spát, chceš-li.“

Otočil hlavu a vyslal signál; jedna dívka nechala své práce a přiběhla.

„Tohle je Lucka. Wéefka... něco mezi bojovníkem a čarodějkou. Přidělím ti ji, aby tě náhodou někdo nenapadl. Bude tě chránit...“

Plukovník se nedomníval, že by to potřeboval, ale když se ohlédl na nenávistný pohled Myšky, radši přikývl.

„No... když jsem nesnídal, rád se něčeho najím!“

Prohlížel si Lucku. Byla mu sympatická; mohlo jí být tak osmnáct a byla velice krásná, zejména měla velké a pružné prsy, ještě zdobené tetováním. Totiž... vypadala, jako by měla do kůže zatavené kovové šupinky, což se mu nezdálo možné. Možná při bližším průzkumu...

„Lucka je jednou z mých oblíbených žen,“ vysvětlil Petar, „Jestliže s ní uzavřeš svazek, staneš se mým spolumanželem a získáš dokonce ochranu mého rodu. Pak už by ses nemusel bát nikoho z našich lidí. Ani Myšky...“

Myška reagovala velmi nepříjemnou větou.

Lucka řekla něco velice jedovatého.

Myška se na ni vrhla. Zkusila ji kopnout ve výskoku do obličeje, Lucka to ale čekala a bránila se sérií kopů a úderů; pak po sobě mrštily pár ohnivých koulí, až se plukovníkovi zježily vlasy a vzpomněl si na impuls, který vyřadil motory; a nakonec měly náhle v rukou samurajské meče a srážely se s divokou nenávistí. A ještě u toho řvaly jako leopardi.

Kupodivu, nikoho to zvlášť nevzrušilo. Petar se usmíval, pár nejbližších natočilo hlavy a dívali se, ale nejevili snahu zasáhnout.

„Proboha, copak... vždyť se zabijí!“

„Ale kde! Kočkujou se; hned toho nechají!“

Myška byla menší a slabší než Lucka; změnila zbraň, teď svírala v rukou naginatu, dlouhé kopí s nebezpečnými čepelemi na obou koncích. Lucka odvrátila několik útoků, potom ustoupila o dva kroky a něco naznačila. Myška ji nechala a zbraň se jí jednoduše rozplynula ve vzduchu.

Plukovník Arkdust se přece jen zeptal: „O co šlo?“

„Lucka si z ní dělala legraci. Že ji přiváže a nechá znásilnit. Od tebe.“

„Ach tak! To by určitě neudělala...“

„Nevím, možná že jo. Holky si rády dělají naschvály...“

Nepřipadalo mu to jako moc dobrý nápad, ale radši odešel z ohroženého místa. Nezdála se mu ta rychlost, hbitost a zjevné nepřátelství malé Myšky. Lucka byla taky bojovná, ale připadala mu sympatičtější. Odvedla ho k ohni, na kterém se pekla vodní antilopa; vybrala dobře vypečený kousek, odřízla ho a podala na chlebové placce. Plukovník jedl rukama jako ostatní, dívka seděla vedle a přihlížela.

„Máte velice zvláštní účes, slečno.“ řekl, když si ji chvíli prohlížel.

Zasmála se. Nejspíš mívala dva copy, ale jeden si odřízla co nejblíž u hlavy, docela nedávno, takže zůstalo prázdné místo.

„Dala jsem svůj cop na cestu Georgovi. Měla jsem ho ráda.“

Zaváhal. Jestli správně chápal, ten Georg padl včera v boji. Měla docela závažný důvod, aby nenáviděla vojáky a chtěla se pomstít.

Pronesla tichým hlasem něco německy, ale modlitba to nebyla. Přeložila:

„Z nás nikdo konce války nespatří. Ta zkáza pohltí nás všechny.“

Nechápal. Lucka se usmála a vysvětlila: „To říká Wallenstein v Schillerově dramatické básni. Valdštejnův tábor. Měl pravdu.“

„Myslíš, že ta zkáza hrozí i nám?“

Pokrčila rameny. „Petar věří, že se mu podaří ji odvrátit. Přála bych si to. Ale nevěřím tomu. Věštby nejsou příznivé.“

„Takže podle tebe se stane co?“

Pomáhala si poněkud rozpačitými gesty: „Já neříkám, že všichni zahyneme, teď hned a na tomto místě. Někteří přežijí a odejdou. Ale nebudou žít moc dlouho. Brána Walhally je otevřena a po Duhovém mostě sjíždějí Walkyrje. Za sebe slibuji, že se budu snažit zabít co nejmíň lidí.“

„Proč to všechno musí být?“

„Protože ty neodejdeš. Nesmíš odejít. I kdybys chtěl, tvoji nadřízení tě zase poženou proti našim zbraním. Uctíváš nějaké bohy, barbare? Poradila bych ti, aby ses k nim modlil víc než za celý dosavadní život!“

„Víra v boha je pohádka pro dětičky. Člověk si určuje sám svůj osud!“

„O tom nepochybuj. Půjč mi na chvíli ruku... Ach ano, tys musel ve svých minulých životech způsobit hodně zlých věcí. A budeš velice trpět.“

„Nevěřím ani v minulé životy!“

„To nevadí; to funguje nezávisle na tom, čemu věříš.“

„Myslel jsem, že nejsi čarodějka.“

„Nejsem. Já pouze čtu a vyhodnocuji situaci. Čarodějka ji umí změnit.“

Plukovník rozpačitě ukusoval z masa a po očku pokukoval po Lucce.

„Myška čarodějka je?“

„Bude, jestli se dožije. Je talentovaná. Lepší než já.“

„Něco nechápu. Na levé straně prsou máš vypálený kříž. Promiň, že se tam dívám, ale... nelze si ho nevšimnout. Na zápěstí máš také vytetované kříže. Ale mluvíš, jako bys uctívala nějaká... pohanská božstva ze severu.“

Lucka se usmála, vypadala že jí dělá radost se pochlubit.

„Mám o božských bytostech všeobecný přehled. Ráda chodím na obřady, když je nějaký svátek. Některé mám oblíbenější než jiné; snad nejvíc ale Freyu, protože je Kočka a přeje mi nejvíc.“

„Proto máš na těle ty pruhy?“

„Ale ne! Slavili jsme přece Tygří svátky, když to začalo. Kočičí svátky asi žádné nejsou, aspoň nevím. Freya se uctívá namátkově, jak se to hodí.“

„A na jaký svátek ses vyzdobila tím tetováním?“

„To není na svátek! To je normální tetování, takové mají všichni. Odjakživa, co pamatuju. Dělá se to, aby tělo nevypadalo tak... nevyzdobené.“

„Nebylo by jednodušší si obléknout nějaké šaty?“

„Rozhodně ne. Především, zakrývání těla je nemravnost. A taky za šaty je nutno dát peníze. A jsou nepříjemné, když se dotýkají kůže...“

„Tetování stojí víc, ne? Zvlášť tak složité a rozsáhlé!“

„Za tetování někdo platí?“ vykulila oči.

„Snad nechceš říct, že ti tohle všechno dělali zadarmo!“

Zírali na sebe a nechápali se. Ale dřív se vzpamatovala Lucka:

„Váš svět je divný! Je pravda, že u vás muži platí ženám za sex?“

„No... ano.“ přiznal. Toto téma se mu moc nechtělo rozvádět.

„Vážně? Holka řekne, aby jí dal peníze, že mu jinak nedá – jo?“

„Ano. Ale to nejsou slušné ženy; to dělají prostitutky!“

Horlivě pokývala hlavou. „To je legrační! A vážně jim někdo něco dá?“

„Co má dělat? Jinak by... nic nebylo!“

„Proč nejdou za jinou, která to dělá ráda?“

„Nevím, jak bych to tobě vysvětlil. Zřejmě nechápeš... je to prostě obchod jako každý jiný! Žena nabízí své tělo – a muž peníze. Kdyby nezaplatil, ona zavolá svého pasáka a ten by je z něj vymlátil.“

„Aha. Co je pasák? Honák dobytka?“

„Věděl jsem, že to nepochopíš. Majitel těch holek. Chrání je proti jiným mužům. Ony mu za to dávají peníze, co dostanou od zákazníků.“

„Neumějí bojovat samy? To jsou z tak nízké kasty?“

„Princezny to zrovna nejsou!“

„Aha!“ zvážněla a její hlas dostal divnou barvu, „Je ve vaší zemi zvykem, že si s dívkami nižší kasty může každý dělat, co chce? Proč nepožádají svého pána, aby je ochránil jednou provždy?“

„Jejich pán je právě ten pasák! Nutí je, aby na něj vydělávaly. A když se jim nechce, tak je zbije. Nebo jim pohrozí... třeba že je zabije.“

„Hm. Já bych ho zabila, ještě než by to dořekl. Z jaké kasty je on?“

„Co já vím? Obyčejný zločinec!“

„Ach tak! Takže bych ho mohla obětovat?“

„Prosím?“

„Obětovat Matce Freyi! Ona mě chrání, ale pořád po mně chce oběti. Nejlíp zabít nějakého špatného člověka... myslíš, že by se nic nestalo, kdybych si vyčíhala a zabila takového pasáka?“

„Samozřejmě by tě chytili policisté, zavřeli do vězení a odsoudili! Navíc zabít pasáka není lehké, jsou to brutální zločinci! Občas se holky brání, ale není jim to nic platné. Třeba jim pasák pořeže obličej...“

„Vážně? Udělá jim jizvy na tváři? To bych chtěla, ale je to zakázané...“

„Vidím, že nemá smysl, abych ti něco vysvětloval. Všechno je u vás úplně převrácené, nemáte žádnou morálku a chápete věci opačně!“

„Ano, já si myslím totéž o tobě. Je to legrační... Když jsem byla malá, moc jsem si přála navštívit a poznat váš svět. Asi bych to nepřežila, ale stejně by mi to stálo za to!“

„Jsi mladá; ještě by se ti to mohlo podařit. Když ovšem...“

„Ne, v tomhle životě už to asi nestihnu. Čeká mne smrt.“

Překvapila ho, ale její hlas nezněl, jako by se bála; spíš těšila na další zajímavý zážitek. Přesto se rozhodl něco zkusit.

„Nevidím důvod! Jsi mladá dívka, žádný voják. Kdyby ses nepletla do boje a včas ustoupila...“

Rozesmála se. „To je hloupý nápad! A narodit se příště jako šúdra?“

„Ty se nebojíš smrti?“

„Bojím. Strach je emoce a my čiči máme emoce rády. Jednou prožiju bolest až do konce. Do chvíle, kdy to už nepůjde zpátky. Samozřejmě se mi nechce umírat; taky vím, že se Freya bude hněvat, že jsem nezvítězila. Kdybych to dokázala, bylo by to dobré. Ale nedokážu vás zabít všechny.“

Plukovník se zachvěl. Ano, její myšlení bylo mnohem odlišnější.

„Tvoje armáda stojí mezi mým životem a vůlí mé Paní. Jste hříšní a musíte zemřít; a já jsem princezna, která musí bojovat, dokud to půjde. Jsem jedna z těch, na které velitel spoléhá. Je to důležité postavení a trvalo mi dost dlouho, než jsem se na ně vypracovala. Zajímá mě, co bude dál.“

„Taky by mě zajímalo, co s námi zamýšlíš!“

Lucka se zamyšleně podrbala na místě, kde si odstřihla cop.

„Je to složitá otázka,“ připustila, „Až doposud bylo všechno jednoduché. Matka Freya mě občas vybízela, ať někoho obětuju, ale to si jen dělala legraci. Ona nemyslí všecko tak vážně, jak to vypadá. Vyřešila jsem to tak, že jsem se zasvětila s těmi, kdo se jevili jako naši nepřátelé. Uspořádala veliké slavnosti, provdala se za nejvýznamnější bojovníky. Bylo to krásné... jenže tohle řešení se teď asi nehodí. Udělala bych to, ale nejste dostatečně čestní, abyste tu situaci pochopili a dodrželi slovo.“

Neobviňovala, hodnotila. Prohlédla si plukovníka a zašklebila se.

„Milovala jsem se s každým klukem, který se mi líbil, jak se sluší. Taky s řadou takových, co se mi zrovna moc nelíbili, ale čest mi nedovolila hru odmítnout. Někdy to pak bylo lepší, než to zpočátku vypadalo. Jindy jsem si řekla, že to dělám z dobré vůle; třeba abych mladší kluky něco naučila. To je velmi důležité, stát se kočkou a zasvětit ho Freye. Umím pokousat a poškrábat tak, že zůstanou dobře viditelné stopy. Dětem to dělá radost...“

Plukovník se pokusil si to představit. Odporem se mu zvedl žaludek.

„No proč?“ zeptala se překvapeně, „Kluka potěší, když se může veřejně předvádět; to vím podle sebe. A já jsem dobrá, pomůžu mu, kdyby mu to moc nešlo. Ty zřejmě nechápeš...“

Dřív, než tomu mohl zabránit, přikročila a položila mu ruce na čelo. Její lehký dotyk mu nijak neublížil, přesto pocítil něco jako úder elektrickým proudem – a pak neuvěřitelné představy.

Byl dospívající dítě, právě v tom nejkritičtějším věku zmatených erotických snů, představ a vizí, strachu i euforie, nejistoty, zvláštních pocitů; pamatoval se na to období jako na nejhorší ve svém životě, protože si nevěděl rady s vlastním tělem i myslí, dospělí mu dávali protichůdné rady a sám nevěděl, co si vybrat. Od té doby si na to podvědomě odmítal vzpomenout.

Ale teď to bylo zpátky. Nacházel se v ohromném majestátním chrámu, spíše tedy svatyni, neboť to bylo pohanské božstvo, které tu uctívali; k pocitu bezmocné hrůzy přispívalo jasné vědomí, že vůbec není skutečná, jen iluze vytvořená právě pro tuto slavnost. Odkudsi zněla ohlušující hudba, zvláště mocný rytmus bubnů jej celého rozechvíval. Na stěnách hořely pochodně. Kolem spousta dalších účastníků obřadu, slavnostně naladěných a připravených k něčemu... A pak tu byla Ona; velekněžka, celá pomalovaná posvátnými symboly, které mu jako dobrému křesťanu připadaly nepřátelské. Leč ó hrůzo, také on měl po celém (nahém) těle tytéž symboly.

Čekal ho sexuální styk, činnost, kterou mu do té chvíle ustavičně zakazovali pod nejpřísnějšími tresty, po níž toužil a představoval si ji, někdy dost divně. Navíc s velekněžkou, oslnivě krásnou ženou, služebnicí a neoddělitelnou součástí samotné bohyně, která nepochybně přenese veškeré dojmy z tohoto obřadu na svou Paní. Bude-li Paní uspokojena, pak poskytne nebožákovi svoji přízeň; ale také být spokojena nemusí, pak se rozhněvá a stihne jej svou pomstou. Kolem přihlíželi kamarádi, starší i mladší; ti starší se již podobnému obřadu podrobili, uspěli v něm a čišelo z nich pohrdání. Ty mladší to za nějaký čas čekalo, těšili se a trochu také báli. Pak tady byly dívky; mnohé se právě z výsledku budou rozhodovat, zda se mají v budoucnu stát jeho partnerkami či nikoliv. Vzadu otec, matka, učitelé... dokonce tam někde byl i jejich přísný pastor, který by ve skutečnosti do podobné pohanské svatyně vstoupil, leda kdyby ji měl spálit ohněm pekelným.

Za rachotu bubnů a zpěvu chorálů ulehla kněžka na obřadní kámen, vyhlazený jejími předchůdkyněmi (i jí samotnou) tak, aby byl co nejpohodlnější. Rozpřáhla ruce v samozřejmém gestu – a on kráčel vpřed, v zádech jej mrazilo, hleděl mezi její roztažené nohy a její ioni mu připadala jako propast, do níž se má vrhnout a zahynout v ní... Jako by na něj otevírala zubatou tlamu jakási šelma, která mu ukousne a pohltí...

Záblesk oslnivé tmy. Lucka zrušila spojení a rozesmála se.

„Ty máš nádherný reakce! To by ses vážně tolik bál?“

Neodpověděl, ještě pořádně nepřišel k sobě. Rozhlížel se, kde je ta svatyně a kam zmizely rachotící bubny...

„To bylo poprvé, co tě někdo hypnotizoval?“ Vycítila jeho pocity, přejela mu rukama po hlavě a snažila se zrušit všechny nepříjemné dojmy, „Promiň, my tím procházíme od dětství a v dospělosti většinou potřebujeme hodně agresivní podněty... Tys musel být zajímavý dítě!“

„Táhni ode mne pryč! Prokletá... pohanská děvko!“ zasípěl.

O krok ustoupila, v očích jí blyštělo nadšením. Skvěle se bavila.

„Mám docela chuť tě svést! Zažila jsem ledacos, ale nikdo ve mně ještě nevzbudil takový odpor a nenávist... jsi nejhnusnější chlap, jakýho znám! To jsem vážně ještě nezažila. A já se ti taky hnusím, to je bezva!“

Nechápal, co se jí na tom tak líbí. Nejradši by ji zabil, uškrtil...

„Skvělý! Tak mě zabij! Můžeš mě mučit, mlátit, škrtit, kopat... všecko co tě napadne! Jako malá jsem dostávala nářez každou chvilku...“

Kupodivu to věděl. Vnímal pocity dospívající holky, která s chutí zlobila a provokovala, než ji někam přivázali a šlehali jí zadek: rákoskou, řemenem či bambusovou holí, až vřískala, bránila se, nadávala a nakonec se bolestí rozbrečela, ale sotva ji to přešlo, už provokovala dál. Vzájemně se chlubily s kamarádkami, která víc vydrží a způsobí větší výtržnost...

„Cos to se mnou udělala? Tys mě zase zhypnotizovala!“

„Vážně ode mne něco bereš? No, ne že by to nebylo možný, ale... nejspíš máš větší talent, než jme mysleli. Kdybych tě trénovala, za pár měsíců by z tebe mohl být skvělej telepat! Škoda, že seš nepřítel!“

Zachvěl se. Samozřejmě věděl (a právě se přesvědčil), že telepatické propojení je ďábelské mámení; jenže ona ho ovládala! Kdyby se naučil vnímat, co si myslí jeho nadřízení, mohl by postupovat mnohem účelněji a předcházet problémům, jež... ale byl by vydán na milost a nemilost čarodějce. Ach ne, na co to myslím? Nemůže existovat žádná spolupráce; ona je nepřítel, zabila by mě, dokonce i mou nesmrtelnou duši vtáhla do pekla...

A všechno vnímá. Protože se šklebí a skvěle baví těmi představami... ach ne, proboha! Plukovníkovi právě napadlo, že i když to nepřijme on (je přece morální a nenapadnutelný!), mohl by takové nabídky využít někdo jiný. Třeba ten mizera major! Nebo to brutální hovado, kapitán Kirky; ten by určitě nezaváhal! Možná by zkusil nějak ji oblafnout, ale... plukovník neměl pochyb, že v oblasti triků a iluzí je ona podstatně zkušenější.

„Neboj, po Kirkym nejedu. Ale jednu kámošku tady má...“ šklebila se.

A vzápětí sebou cukla, jako by ji někdo praštil. Obrátila se směrem, kde tušila Myšku, a udělala jakýsi pohyb.

Na chvilku ho přestala kontrolovat, a plukovník toho využil.

„Co bude dál? Chceš mne zabít?“

„E, o tebe osobně mi ani tak nejde. Přemýšlím, co udělat s váma všema. Na jedný straně je škoda vás jen tak pobít, potřebujem kolonisty a kdyby se to dověděla císařovna, děsně by ječela. Nejlepší by bylo vzít vás do otroctví; to je tak nejrozumnější řešení. Nejspíš to nějak...“

„Poslouchej, děvče, co kdybys začala uvažovat rozumně? Kolik že vás je? Tuším někdo říkal dvě stovky. Nás je několik tisíc, víš o tom?“

Kývla. Věděla, ale asi jí to nedělalo starosti.

„Zadupeme vás do země jako šváby, jestli si něco troufnete.“

„No – nevím. Včera jste toho moc nedokázali...“

„Protože jste po nás zákeřně stříleli ze zálohy!“

„Kdežto vy po nás z děl a kulometů. Klidně pokračujte, to rozdejcháme!“

„Mohl bych vidět, jaký to vůbec máte pušky?“

„Jistě, proč ne?“ Lucka kývla na jednoho z kamarádů, ten přišel a podal svou zbraň plukovníkovi. Zíral na tu pušku s údivem; neměla žádný optický zaměřovač, ani jinou pomůcku kromě toho, že byla velice dlouhá.

„Z téhle zbraně že by někdo dokázal zasáhnout přesně na několik stovek metrů?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Ovšem! On je dobrý střelec!“ usmála se dívka

„Taky střílel včera z bažin na moje lidi?“

„Jistě.“ chlapec se mírně uklonil hlavou.

„Takže... vy osobně... jste s tím někoho zabil?“

Chlapec chvíli váhal, pak se usmál. „Mluvíš divně – pleteš dohromady jednotné a množné číslo v oslovení. Ano, zastřelil jsem toho muže v přílbě. Stál vedle tebe na břehu.“

„Seržanta Knotta. A kdo střelil mne do dalekohledu?“

„Denny. Ale on nechtěl do dalekohledu. Takový dalekohled má dost velkou cenu, zvlášť když je na něm dobrá optika.“

„Který je Denny?“

Lucka ukázala na černocha s ploským nosem, vyvalenýma očima a účesem zdobeným vyholenými ornamenty. Přistoupil se zuby vyceněnými do širokého úsměvu; plukovníkovi se z těch vyceněných tesáků udělalo trochu špatně.

„Tys mě chtěl zabít?“ zeptal se chraplavě

„Nojo!“ černoch radostně kýval hlavou, „To chybná rána! ty mě taky zabít když střílet kanónem tři metry od Denny. Veliká bum od kanónu ale Denny potopit pod vodu. Taky chybná rána.“

Plukovník si prohlížel černochovu pušku; byla to hlaveň z dlouhé reortské kulovnice namontovaná na pažbu a zámek anglické springfieldky, podle všeho dost amatérská práce.

„Kdo pro vás vyrábí ručnice?“

„To já sám dělat! Sám udělal dlouhá roura na tatínkova puška, když stará ta roura roztrhala!“ V Dennyho hlase zazněla oprávněná hrdost.

„Všechny vaše pušky jsou sestavené ze starých dílů?“

„Máme pár zbrojařských dílen, kde se dělají nové,“ řekla Lucka, „Ale víc věříme starým vyzkoušeným zbraním. Nejlepší jsou Danggerovky, ale ty nejsou k sehnání za žádný peníze. Hodně se napodobují, ale to už stejně není ono!“

Plukovník jen kroutil hlavou. „Ta zbraň je stará nejmíň dvacet let!“

„Pětadvacet. Skvělá rychlopalná opakovačka.“

„Úplný muzeální kousek, nejlepší do šrotu. Proč ten Dangger už nevyrábí nějaké novější?“

„Protože ho před těmi pětadvaceti lety zabili.“

„Ani se nedivím, když dělal takovýhle pušky. To je nejlepší místní zbraň, jakou lze dostat ke koupi?“

„Ta se nedá koupit. Tu musíš od někoho dostat, nejlíp darem...“

„Takže nové zbrojovky nemáte?“

„Ne. K čemu – každý přece pušku má...“

To plukovník slyšel rád. Samozřejmě to neřekl nahlas; stále ještě nevzal za pevnou jistotu, že aspoň část přítomných vnímá jeho myšlenky.

Černoch Denny tedy určitě ne. Šklebil se jako opice a objasňoval:

„Denny zabije hodně mzungu! To máš tak: když chlap sní hodně srdce mzungu tak jemu vocas stojí pořád pořád pořád! Ošoustá všecky holky a oni řeknou: ty moc krásnej velikej černej vocas strčit do mý malý bílý dírky!“

A nejen že to říkal, on to ještě předváděl názorně na vlastním orgánu!

Plukovníkovi se málem udělalo špatně, ale dívky se souhlasně smály. Pak mu došlo, co černoch povídá: „Sní jeho srdce?“

„No jasně! Můj táta snědl hodně mzungu – a šoustal jako vzteklej!“

„Co – vy jste lidožrouti?“

„Zatím ne; ale všecko se má zkusit!“ ušklíbla se Lucka.

Plukovníka Arkdusta náhle něco napadlo: „Raději půjdeme. Kdo ví, co může moje vojáky napadnout, když u nich nejsem!“

„Bez starosti. Nemůžou dopředu ani zpátky, ti se neztratí...“

Nicméně se zvedla, došla k okraji bažiny, tam sklouzla do vody a rázem se potopila až po kolena. Plukovník se trochu zarazil:

„Nějakou suchou cestou by to nešlo?“

„Asi ne. Já znám jenom tuhle, přes vodu. Proč?“

„Tobě se to zřejmě bude zdát nepochopitelné, ale nerad bych zničil svoji uniformu úplně. Dostala už dost zabrat...“

„Jo tak! Tak se svlíkni a nes ji na hlavě.“

„Na hlavě? To přece... co když mi spadne?“

„Tak ti ji ponesu já, to nic není.“

Čekala; plukovník na ni chvíli koukal a zvažoval důvody pro a proti, pak se posadil, rozšněroval si boty a pomalu a důstojně odkládal kus po kuse svoje věci: boty, kabát, kalhoty, dlouhé punčochy pod kolena, blůzu, nátělník – až zůstal jenom v dlouhých a hloupě střižených trenýrkách až ke kolenům. Najednou se cítil hrozně blbě; kriticky si přiznal, že ty jeho dlouhé trenýrky vypadají proti nahotě Arminů dost směšně. Nikdy předtím si to neuvědomil. Nicméně svléknout před ženou tuhle poslední zábranu morálky by se neodvážil. Svinul svoje věci do balíku a podal jej dívce.

Ta to především všecko přebalila, neboť plukovník byl možná dobrý voják, ale mizerný výrobce balíčků. Pak si naložila balík na hlavu a aniž by ho přidržovala, sestoupila do vody a brodila se vpřed. Plukovník rovněž slezl do vody a potácel se za ní; šlo se mu však mizerně.

„Co je to na dně za pichlavé ostny?“

„Píchá to, Ach, jenom ostrý písek. To nic, dál bude žabinec a tam už to píchat nebude...“

„Hm – snad. Proboha, tady je komárů! Vždyť mě dopíchají k smrti! Vám ti komáři nevadí, nebo co?“

„Nevím. Já jsem zvyklá. Ale tady je jich opravdu hodně; měli bysme se trochu namazat blátem. To pomáhá, přes bláto jejich sosák nepronikne. Ani ten dlouhej od Anči.“

„Co je to zas za potvoru?“

„Anophelles? Ten komár, co roznáší malárii.“

„Proboha, ti jsou tu taky? Ale... co když mě nakazil?“

„To je dost možný. Ty nejseš očkovanej?“

„Jak – očkován proti malárii? To není možné!“

„Já byla očkovaná hned po narození. A všichni. Jak je možný, že vás sem pustili bez základního očkování?“

„To bych taky rád věděl. Au, už mě zas něco štíplo...“

Lucka došla k jednomu ostrůvku, odložila na něj plukovníkovy hadry a potopila se pod vodu; vynořila se s plnými hrstmi mazlavého černého bláta a počala se jím systematicky natírat.

„Takhle to udělej. To bude stačit, pro tu chvíli...“

„Fuj! Strašně to páchne! Tím se mám namazat?“

„Pokud se nechceš dát sežrat komáry.“

„Já... ale já se neumím takhle potopit!“

Ani se zvlášť nedivila; potopila se znovu a přinesla mu hrst bahna. Plukovník do něj namočil prst, přičichl k tomu a ohrnul nos; už se chtěl ohradit, ale Lucka na nic nečekala a plácla mu to bahno do obličeje; pak začala roztírat zbytky po ramenou a prsou. Plukovník nemohl na chvíli mluvit, jak mu zalepila celý obličej, a když se dostal ke slovu, bylo už dost pozdě na protesty. Donesla další dávku, natírala mu ruce, břicho, záda – u trenýrek se zarazila, pak se pokusila vsunout ruku dovnitř. Plukovník zařval zděšením a odstrčil ji od sebe, až uklouzla a plácla sebou do vody.

„Podívejte se, dámo!“ řekl se vší důrazností, „Ať už jsou naše vztahy jakkoliv přátelské, ba co dím důvěrné, nedovolím, abyste se mne dotýkala na určitých místech! Jestli vy nevíte, co je slušnost a mravnost, tak já vás ujišťuju, že já to vím! Vemte to laskavě na vědomí teď i do budoucna!“

Ječel na ni přeskakujícím hlasem, kdežto ona se nechápavě usmívala. Potom se zeptala kupodivu velmi mírně:

„Ty nejsi normální muž? Měl bys to raději od mladého chlapce?“

Teď zase chvíli nechápal on; pak ho polilo horko: „Vyprošuji si takové urážky! Snad můžete pochopit, že existuje muž, který nemá zájem o jakékoliv nemravnosti a je při tom zcela normální?“

Pozorovala ho se zvláštním zaujetím, jen oči svítily ze zmazané tváře.

„Nechápu tě, plukovníku. Snad víš, že nejen slyším tvá slova, ale vnímám taky tvé myšlenky. Ty jsou zcela jiné než slova. Dávám přednost mentálnímu propojení před slovní komunikací; když jsem měla dřív s někým rozpory, bylo nejjednodušší se spojit a vyměňovat si myšlenky a pocity tak dlouho, až se vše vyjasnilo. Ale to ty nechceš.

Vím, mnozí lidé mají zábrany proti tělesnému styku. Diktuje jim to třeba jejich víra; ale ty žádnou víru nemáš, neuctíváš žádné bohy a tvoje morálka je zmatená a nejasná. Pochopila bych ji, kdybys mě nechal ji poznat. Vnímám pouze útržky toho, co si myslíš; jsi neklidný a tvoje pocity jsou zmatené. Nechci ti ublížit; ačkoliv většina mých bratří ano. Zabili by tě; ale já tě zabít nechci, ačkoliv bych tím potěšila svou paní Freyu. A nešetřím tě jen proto, že mě o to požádal Petar. Je mi tě nějak líto. Nevím proč; málokdy bývám tak soucitná. Taky málokdy potkám něco tak slabého jako ty.“

Hovořila pomalu a váhavě, nejspíš mluvila pravdu, že není zvyklá sdělovat svoje názory nahlas. Obtížně vybírala slova; většinu toho, co až doposud říkala, nebylo příliš důležité. Arkdust slyšel na přednáškách o mentální komunikaci čarodějek a do jisté míry na ni byl zvědav; dokonce tušil, že ta holka by mu ji ochotně předvedla i se vším, co k tomu patří, ale...

„Už jsem to pochopil. Ty jsi děvka! Prostitutka, co dává za peníze...“

„To nejsem. Ale ráda bych to někdy zkusila. Musí to být romantické...“

„Špinavá ženská, co lehne každému, kdo přijde! Hnusná coura, která spí dneska s jedním a zítra s druhým...“ pokračoval v obviňování.

Tiše se smála. „Ta slova, co říkáš, by mě měla urazit? Slyšela jsem, že vám cizincům se líbí, když můžete dívku trýznit, urážet a ponižovat. Nikdy jsem to nechápala, ale kdyby tě to potěšilo...“

Na chvíli vyšel z koncentrace. Jeho pevná duševní hráz se rozpadla, spíš vnímal její myšlenky: představy nádherného luxusního salónu, rozzářené lampy, pohovky z růžového plyše, ona namalovaná a načesaná v dráždivém černém spodním prádle, lascivně se protahující na té pohovce, víno a koňak, obložené chlebíčky se šunkou a kaviárem... Její ruce objímající plešatého tlustého padesátníka v dobře padnoucím obleku, zřejmě bohatého obchodníka... on ji ohmatává potícíma se rukama a přímo slintá vzrušením, ona se směje, ještě ho dráždí a povzbuzuje...

„Tak dost!“ vykřikl, „Už toho nech! Takhle to vůbec není!“

„A jak tedy?“

Zkusil si představit městskou uličku... spíš odlehlou v obchodním centru, žádná luxusní čtvrť. Staré utahané šlapky se nabízejí kolemjdoucím, obtěžují je, chytají za rukáv... Všude špína, odpadky, zpustlé baráky. Ubozí bezdomovci se ohřívají u zapálených barelů...

Lucka zvážněla. „Takové je to ve vašem světě? Nepotřebujete pomoc?“

„Jak bys nám ty mohla pomoci?“ odsekl, ale myšlenka jej předešla:

Takové to bude za pár let i u vás...

Ne, dokud budu naživu! sekla ho myšlenkou, až to zabolelo.

A potom dodala nahlas: „Kdybych někdy přišla do tvého světa, udělala bych v něm rychle pořádek! Střez se... upoutat naši pozornost!“

Zarazil se. Neuměl si představit, že by problémy jeho země vyřešila, ale zcela určitě by dokázala způsobit hodně dalších zmatků. Není o co stát.

„Víš co? Radši mě vyveď z těchhle bažin k našim a neříkej už ani slova!“

Neřekla ani slovo; vzala jeho věci, naložila si balík na hlavu a kráčela před ním. Viděl, jak se její štíhlé pružné tělo vlní ve svůdných křivkách. Klopýtal za ní, pak se dno snížilo a dívka zmizela po klín, po pás, po prsa – brodila se páchnoucí bažinou a mlčela.

Šli tak asi hodinu, chvíli byla voda hlubší, chvíli mělčí. Plukovník byl u konce sil, ale nechtěl, aby si myslela, že padá únavou. Naštěstí to sama pochopila a vylezla z vody na jeden malý ostrůvek, kam se taktak vešli.

Pro Arkdusta to znamenalo další těžko řešitelný problém: jak se posadit, aby se jí ani trochu nedotýkal. Bylo to o to těžší, že dívka se hodlala posadit, jak sedávají Armini: opřít se zády o jeho záda. Je to pohodlné, příjemné a ona nechápala, proč on si odsedává a všelijak se kroutí.

„Sedni si rovně, ať se můžu opřít!“

„Právě proto couvám, abychom se opřít nemuseli!“ vysvětlil.

Obrátila k němu nechápavé oči.

Chápal, že by to nevysvětlil, tak jen mávl rukou.

„Jsi zvláštní člověk. Jaký dotek by pro tebe neznamenal dráždění a výzvu k lásce? Odjakživa slýchám, že cizinci jsou chladní a nevzplanou tak rychle jako my. Přitom ty se mě nedokážeš ani dotknout a zůstat při tom klidný! To bys viděl, co všecko musím dělat, abych vyprovokovala kamarády! A když pak přijmu tvoji hru, zlobíš se a říkáš mi ošklivými jmény. Znamená to snad, že jsi šílený? Nechápu tvoje počínání už vůbec!“

„Já tvoje taky ne! Copak se to sluší sahat na druhého? To si myslíš snad ty; chodíš nahá a necháš se omatlávat od každého kluka, který je po ruce! A určitě mu to ještě oplácíš! Fuj!“

Oprávněně zuřil – a ona se smála. Přenesla mu do mysli obraz dětí, hrajících si na pláži; byly všechny nahé a jak se kočkovaly, dotýkaly se navzájem i na hodně choulostivých místech. Pak dívka, které chlapec natíral kůži olejem, masíroval ji a ona si to s potěšením nechala líbit...

„Dost, už jsem si odpočal!“ řekl plukovník a rázně vstal, „Půjdeme...“

Poslední úsek cesty byl nejhorší; často jim dno zmizelo pod nohama a museli plavat, což plukovníkovi dělalo velké potíže. Lucka jej varovala, že dno je zrádné a mohl by se propadnout, kdyby se zastavil a došlápl na nepevnou zem.

„Jak vlastně poznáte bezpečnou cestu?“

„Tak. Podle rostlin, co tu rostou, a vůbec. Já proto, že jsem tudy šla včera, a to nás vedli vlci. Ti to poznají instinktem.“

Už radši mlčel; nedokázal by v tomto bludišti najít cestu, ani kdyby na tom závisel jeho život. Vlastně – vždyť závisí!

Konečně se zastavila. „Teď už můžeš jít sám. Tam pod stromy táboří vaši. Nejsem blbá, abych jim lezla na oči. Buď sbohem.“

Plukovník uznal za vhodné podat jí ruku; trochu se mu ta ruka chvěla. Lucka to postřehla a zvláštně se usmála.

„Nebudeš nikdy šťastný. Tvá duše je nešťastná.“

Potom se obrátila a v několika vteřinách zmizela v bažině, jako by ji to zrádné bahno pohltilo.

Plukovník se obrátil a klopýtal ke stromům. Po deseti minutách se dopotácel ke břehu, vojáci jej spatřili a pomohli mu.

„Proboha, pane!“ vydechl major, když k němu přiběhl, „Vypadáte hrozně... ani jsem nečekal, že vás ještě uvidím! Kde jste byl celou tu dobu?“

„U nich,“ ukázal plukovník do bažiny, „U Arminů.“

„Ach bože! A co – mučili vás, nebo...“

„Ne... podařilo se mi je oklamat. Povím vám všechno, ale nechte mne vydechnout... a dejte mi něčeho napít!“

Chvíli trvalo, než přišel k sobě; potom vypověděl vše, vyjma některých detailů. Svoji diskusi s Luckou opsal slovy: „Pak mne převedli přes bažiny až sem.“ Vyslechli ho pozorně, pak major řekl:

„To je zapeklitá záležitost. Nevypadá to s náma nijak extra dobře...“

„Ale jděte!“ Arkdust se už vzchopil a byl zase bojovnější, „Prohlédl jsem si dobře tu jejich vojenskou sílu, není to nic velkého. Pár potřeštěných klacků a jejich zpustlé děvky. Mají ručnice staré čtvrt století, jinak nic. Někteří ani to. Nemáme se vůbec čeho bát!“

„Přes to všecko mají slušné úspěchy. Zničili nám zhruba polovinu cisteren a byli by určitě zlikvidovali i ten zbytek, ale ty jsou naštěstí víc vzadu a oni je nenašli. Budeme muset zoufale šetřit benzínem...“

„Co na tom záleží? Vysvětlili mi, jakým způsobem se dostaneme na jejich hlavní město, dokonce označili i všechna nebezpečí, která na nás číhají. Ten jejich velitel je úplný blbeček...“

„Nicméně přesto jste mu slíbil, že přestaneme bojovat a stáhneme se. Ten svůj slib chcete porušit?“

„No ovšem! Vy jste myslel, že takový nesmysl dodržím?“

„No... s tou troškou benzínu, kterou máme, sotva dojedeme zpátky k pobřeží. Většina vozidel je poškozená a nikdo neví, jak je spravit. Mimochodem, nepochlubili se, jak udělali to... to co udělali?“

„Jistě že se pochlubili. Poslechněte si to: vyslali energetickou vlnu, pomocí níž krátkodobě přesunuli celou oblast do sousedního ramene spirály, jakéhosi sousedního světa, a pak zase zpátky. Tím došlo k přestrukturování atomů hmoty, takže už na sebe přesně nepasují, tudíž stroje nemůžou fungovat. Leda že by se velmi pracně převrtaly...“

„Nejsem si jistý, zda to chápu. Vy ano, pane?“

„Myslím si, že jsou to bláboly. Ovšem, funguje to.“

„Proč neudělali něco podobného s lidmi? Je pravda, že někteří z nás měli určité potíže, ale většinou ti, co měli něco umělého...“

„Vy jste neposlouchal při přednášce, když říkali, že většina jich nesmí za normálních okolností nikoho zabít? Nezabíjejí ani zvířata, nejedí maso a tak. Leda, když jim to poručí jejich bohové.“

„Výborně, pane. Zní to dobře, ale... jak víte, že vám nelhali? Kdoví, jak daleko je ten jejich Kingtown. Nikdo ho neviděl a ty mapy jsou spíš odrazem důvěry, než znalostí! Spousta lidí říká, že tak velká jejich země jednoduše nemůže být, že si vymýšlejí nebo... je v tom něco divného!“

„Jen žádné poraženecké řeči! Jsme asi v polovině cesty, to znamená, že do Kingtownu máme asi stejně daleko jako k pobřeží. S odvahou vpřed!“

Major vzal dýku, vytasil ji z pochvy a prohlížel si čepel, pak i zlatem vykládanou rukojeť s drahokamy. „Tahle věcička musí mít pěknou cenu...“

„To vám povím! Až to budu ukazovat známým a vyprávět, jak jsem k té hračce přišel, neudrží se nikdo smíchy!“

„Skoro bych řekl, že to ani moc k smíchu není...“

„Ale jděte! Snad se nerozbrečím nad důvěřivostí toho bláznivého kluka! Spolkl moje sliby jako malinu, ubožák...“

„Pokud vím, neříkal něco o pomstě za nesplněnou přísahu? Nebude se třeba chtít pomstít, když neuposlechneme?“

„Jeho pomsta mě zajímá jako loňský sníh. Co mi může udělat? Vždyť jsou to divoši, chodí nazí, peleší se se svými děvkami a pronášejí tak fantastické nesmysly, že byste se musel smát. Co ten mi může ublížit?“

„Co tedy uděláme?“

„Samozřejmě couvneme – o kousek, dokud se nedostaneme z té zatracené bažiny. Pak ji obejdeme po okraji. Nemyslím, že to zjistí – budou vidět, že se vracíme, a budou šťastní. Ten klouček nemá žádné vzdělání, ale tvrdil, že byl zvolen plukovníkem svými vojáky. Šílenost...“

„Hm... nebyl bych tak klidný. Já už viděl volené důstojníky a nebojím se ničeho víc, než takových lidí. Pokud ho zvolili, znamená to, že mu věří a mají ho rádi. Chtěl bych vidět, kolik našich vojáků by hlasovalo pro nás, kdyby na to přišlo. Volení důstojníci bývají ti nejhorší; nemají takovou tu vojenskou profesionální čest, která jim brání dělat věci, které se neslučují s obvyklou představou o důstojnících...“

„To říkáte správně. Kluk seděl se zkříženýma nohama, škrábal se na špinavých nohách a páchl bahnem. Nevěřím, že vůbec kdy viděl uniformu...“

„Takové už jsem viděl. Když jsem dělal adjutanta u generála Wrangela, pak u Kolčakovy armády. Vyvázli jsme taktak holým životem...“

„Ty vaše zkušenosti! Jen se nebojte, majore – já si beru na zodpovědnost všechno, co se stane!“

Bylo oznámeno vojákům, že se kousek vrátí a pokusí prorazit jinou cestou. Potěšilo je to, neboť bažiny se jim ani za mák nelíbily a muži soudili, že všude jinde to bude lepší. Radostně proto sbalili své věci, obraceli dosud pojízdná vozidla a pomalu se posunovali po staré rozježděné cestě zpátečním směrem.

Petar Vukovič spal, když mu přinesli zprávu, že se nepřítel stáhl. Když tu zvěst vyslechl, usmál se a řekl: „Díky Bohu, že jsem se nemýlil. Snad jsme zachránili naše i jejich životy. Nechť je provází Bůh.“

Jenže Myška měla odlišný názor: „Snad abychom je radši doprovodili my. Já jim nevěřím; ten jejich velitel je zrádce!“

„Snad je divný – ale složil přísahu. A Lucka říká, že jí ho bylo líto!“

Myška zablýskala očima a řekla: „Pch!“

Errata:

30.05.2021 11:39