Vítej, návštěvníku!

Kníže Irakli Rachlidze, velitel pevnosti Alexandretta, nevěřil nikomu a ničemu, zvláště nikdy příznivým zvěstem. Proto předpovídal válku už před pětadvaceti lety a od té doby pokaždé, když přišla na přetřes otázka další investice do pevnosti nad městem. Už pětadvacet let si z něj všichni dělali legraci a upírali mu nárok na další a další děla, nové a nové vrstvy betonu, nejrůznější fantastické vynálezy, do nichž vrážel těžce vydřené peníze. Rachlidze neměl přátel a téměř všichni ho nesnášeli, především proto, že skutečně byl nesnesitelný a každému protivný.

Už před pětadvaceti lety byl vysušený a žlutý, s dlouhými černými kníry až pod bradu a šikmýma očima; trochu plešatěl, což ještě posilovalo jeho tatarský vzhled. Během oněch let vyschl ještě víc a ještě víc zežloutl, zplešatěl a jeho kníry zešedivěly; nicméně udržel si křepkého a svěžího ducha v pružném a pevném těle, snad byl jenom ještě podezíravější, nedůvěřivější a protivnější k lidem.

Císařovi hnul žlučí hned při prvním setkání; vlastně ještě dřív, než se ti dva poprvé viděli, a to tím, že zadržel v Indiopolisu loď Griissirno a odzbrojil ji přes protesty kapitána Bertina Lindberga. Když připlul osobně císař, dal ho Rachlidze střežit pod bodáky, než přišel guvernér Andrej Rastopčenkov a potvrdil jeho totožnost. Vládce velkomyslně zapomněl na neurvalé Irakliho chování, dokonce ho pochválil za příkladnou bdělost, knížete to však nepoučilo a vystupoval tím suverénněji při každé příležitosti. Jediným tématem, o kterém dovedl a chtěl mluvit, byla jeho pevnost a její výzbroj, připomínal tu otázku při každé příležitosti a byl tím známý a protivný.

Jen několikrát za těch pětadvacet let byl šťastný; to když pevnost Alexandrettu navštívil císař, velmistr či některý z komthurů, a obdivoval se jí. V té chvíli se Rachlidze usmíval, vodil návštěvníka po všech baštách a betonových bunkrech, málem leštil vlastním rukávem každé dělo a sypal ze sebe bez požádání podrobnosti o ráži, kadenci střelby, nosnosti a přesné zaměřitelnosti každé hlavně. Zřejmě znal to všechno zpaměti a totéž vyžadoval od svých vojáků. Není divu, že jej podřízení považovali za idiota.

Postupem času zestárl tak, že jeho utkvělá myšlenka začínala být nebezpečná; zvláště po odchodu guvernéra Andreje, který ho jediný dokázal uvést do správných kolejí. Alexej Rastopčenkov rázně odmítl se s ním dohadovat a ustanovil za jeho zástupce jistého Vasila Šanova, s titulem politického zástupce. Naštěstí se Vasil dokázal s knížetem přátelsky dohodnout a od té doby se starali o pevnost společně; Irakli o výstroj a výzbroj, Vasil o shánění peněz. Kupodivu to šlo stejně jako dřív, i když Vasil svoje nápady prosazoval mnohem mírněji a s větším pochopením pro realitu.

Když se Rachlidze dozvěděl o začátku války, nařídil okamžitě uvést pevnost do stavu bojové pohotovosti. Dost lehké opatření, neboť díky jeho soustavě příkazů byla v pohotovosti téměř neustále. Potom vystoupil na nejvyšší baštu a rozkročil se pod vlajkou, aby osobně dalekohledem sledoval moře a objevil co nejdřív nepřátelskou loď, až se objeví. Stál tam v ošumělé khaki uniformě, se šavlí křivou jako přísaha očitého svědka a odhodlaným výrazem ve vrásčité žluté tváři, dokud nepadl soumrak – a ráno za úsvitu už tam byl zas.

Stál a hleděl na moře; pod podešvemi měkkých holínek cítil tisíce kubických metrů betonu, který chrání ta nejlepší děla na světě, nad sebou slyšel pleskání vlajky ve větru. Cítil, že po dlouhých letech čekání jeho pevnost konečně bude k něčemu, že všichni nepřejícní posměváčci se zastydí a přijdou k rozumu, aby mu řekli: „Irakli, měl jsi pravdu a správně jsi chtěl ty peníze. Až přijde nepřítel, každý pozná, kdo je kníže Rachlidze...“

Vasil přišel ze schůze rady obrany a vyřizoval návrhy na spolupráci pevnosti s městem a flotilou; knížete to příliš nezajímalo, pro něj nemusela existovat flotila a vlastně ani město. V duchu považoval tyto složky za pouhé přívěsky své skvělé pevnosti a myšlenka, že pevnost je tu pro ochranu města, byla pro něj dutou frází, dobrou jen k získání peněz.

„Rozumím,“ řekl stručně, „Až nepřítel zaútočí na město nebo na flotilu, zaútočí pevnost na nepřítele. Eto vsjo?“

„V podstatě. Ovšem – oni chtějí dohodnout spolupráci s pobřežní baterií na druhé straně zátoky, a také s děly flotily; aby se naše akce a jejich nenarušovaly...“

„Nejsem slepý; vidím, kdy střílejí ty jejich kanónky a kdy vyplují loďky. A nejsem blbý, abych potopil vlastní plavidla. Až uvidím vyjíždět flotilu, pochopitelně přenesu palbu mimo tento prostor. Ještě něco ti řekli?“

„Téměř nic. Víš, rada obrany je trochu zvláštní společnost; kromě Alexeje tam vede hlavní slovo ten Monty Draggon. Žvaní a žvaní, pořád má v hubě vlast, řád a císaře a o co mu jde, to neřekne. Mluvil půl hodiny a já z toho nic nepochopil.“

„Monty Draggona měli už dávno pověsit! Říkal jsem to už před deseti lety. Kdyby mě byli poslechli, nemuselo se to stát.“

„Tys mu měl za zlé, že ti nechtěl dát ocel na děla. Za to ho přece nemohli pověsit; a nic jiného neprovedl.“

„To je jedno, zač by ho pověsili. Nejlíp za krk! Ale měl viset.“

Vasil se s ním nechtěl o ničem dohadovat, znal svého velitele. Ostatně, v tomto případě měl kníže Rachlidze výjimečně pravdu a ostatní to nechápali. Kdyby se byl dožil potvrzení svého názoru, byl by se blahem rozplynul.

Třetí noci po vyhlášení války probudil se Rachlidze uprostřed noci, aniž by si byl vědom, proč. Žil v osamělém bunkru téměř nahoře pod vrcholem pevnosti, měl tam prosté polní lůžko, stůl a dokumentaci o polovině pevnosti, druhou polovinu měl dole v kanceláři. V tom pokoji nikdy nebyla žádná žena ani jiný tvor, který by jej mohl znesvětit.

Irakli otevřel okno, vyhlížel do noci a uvažoval, co jej probudilo. Cítil neklid, jaký cítí šelma, když se blíží nepřítel. Nikde na moři nebylo ani světýlko, jen město v zátoce zářilo obvyklými nočními světly na ulicích. Jak tak vyhlížel z okna, téměř si vsugeroval myšlenku, že slyší daleko z moře hukot parních strojů. Nikdy to neslyšel, ostatně taky stroje vlastní flotily občas dělaly rámus a nerušilo ho to. Ale kníže byl podezíravý nejen vůči druhým, ale i vůči sobě a nyní se snadno obvinil, že jindy tomu nevěnoval pozornost. Nyní pochopil, že nepřítel přichází; oblékl se, zahalil do dlouhého pláště a vystoupal nahoru na pozorovatelnu. Polním telefonem zkontroloval velitele noční služby a vynadal mu, že se dost rychle nehlásí.

„Starej už cvokatí,“ řekl velitel svým podřízeným, „Vzal si do hlavy, že slyší stroje nepřátelských lodí. Jako kdyby se taková věc dala slyšet! Pro jistotu nakopejte chlapcům do zadku, aby nikdo nechrápal, kdyby ho napadlo přijít sem!“

Knížete však nenapadlo přijít dolů, stál nahoře a chvěl se chladem pozdní noci, dokud se nerozednilo. Tak se stal prvním, kdo spatřil nepřátelskou flotilu, rozvinutou jako obrovský vějíř po celé šíři obzoru před Alexandrettou. Jen se ušklíbl; on to přece věděl a čekal! V duchu hodnotil ty lodi, ani ne tak podle plavebních schopností, jako možné dělové výzbroje.

Na okamžik mu srdce sevřela touha dostat všechny ty nádherné kanóny z nepřátelských lodí, vytáhnout je na svoji opevněnou skálu a zabudovat do pozic, aby zvýšily palebnou schopnost jeho baterií. Kdyby velitel flotily kníže Nara za něco stál, docela určitě by vyrazil na moře, napadl tyhlety obrněnce, přemohl jejich posádky a dovlekl je do přístavu, aby je Rachlidze mohl odstrojit. Ale kníže Nara nestál za nic a kdyby něco dobyl, určitě by to zabral sám. S tím už měl chudák Rachlidze dlouholeté nepříjemné zkušenosti. Nedá se nic dělat. Může nad ztrátou takové možnosti brečet, ale nemůže si nijak pomoci. Ta myšlenka Iraklije silně rozzlobila proti nepřátelům. Jak si vůbec mohou dovolit vlastnit děla, která po nich chce on, pán nejkrásnější pevnosti světa? Taková opovážlivost je nemyslitelná, je nutno ji okamžitě a rázně ztrestat. Rachlidze se chopil telefonu a začal se rozkřikovat na svoje podřízené.

Za úsvitu, ještě než se město Indiopolis vůbec probudilo z nočního spánku, se flotila pohnula; z komínů se vyvalil černý dým a lodi se počaly přibližovat k pobřeží. Rachlidze je pozoroval ze svého stanoviště a na chvíli doufal, že třeba některá najede na skaliska na břehu a dá se obrat, ale moc tomu nevěřil. Ani na okamžik ho nenapadlo dát nějakou zprávu dolů do města, aby občané zalezli do sklepů a vykonali jiné přípravy k boji; město pro něj nebylo partner, nýbrž návnada pro nepřítele. Vasil by to byl určitě udělal, ale spal a nikdo neuznal za vhodné ho vzbudit.

V určité vzdálenosti od města se flotila zastavila a její děla se počala natáčet na město; současně však se děla Alexandretty natočila na flotilu a jednotlivé baterie si vybraly svůj určený cíl. Rachlidze držel v ruce telefon; najednou už mu nebyla zima, naopak tváře mu zrudly a kníry se bojovně naježily. V očích se objevil zlověstný zelenavý svit.

Ve chvíli, kdy na stožár velitelské lodi flotily vzlétla vlajka velící k útoku, dal příkaz k palbě i kníže Rachlidze. Lodi sice vypálily první salvu a několik dělostřeleckých nábojů skutečně dopadlo do města, zároveň však vychrlily všechny dělové hlavně pevnosti svůj smrtící obsah a většinou zasáhly daleko přesněji; Rachlidze viděl, jak se velitelská loď zakymácela jako korková zátka, a potom se překvapivě rychle počala potápět. Několik dalších ji následovalo hned vzápětí.

Arminské baterie v pevnosti měly předem vypracovaný režim střelby; podobný jako používali střelci u armády. Příkaz byl soustředit palbu na jednu nepřátelskou loď a potopit ji zničující salvou; nato přenést palbu na další cíl a tak dál. Protože baterie byly strašlivé, nemohl soustředěnou palbu padesáti děl vydržet žádný pancíř; a loď, na kterou se jednou zaměřili, už nedokázala ani utéci.

Na lodích nastal na chvíli zmatek; nikdo neočekával, že by v pevnosti bděli a že by vyčkávali se střelbou až do této chvíle, když se předtím neozvala ani rána. Zbývající lodi se obrátily a prchaly z bojiště; rachot děl Alexandretty je pronásledoval a bortil jejich palubní zařízení, ale neměl už tak hrozné účinky jako poprvé; na plující loď není tak lehké zamířit přesně. Kromě toho některé lodi se už vzdálily z pásma dostřelu lehčích děl a ta podle Rachlidzeho příkazu zastavila palbu. Plýtvání náboji nebylo tolerováno. Celkem se během tohoto útoku potopilo čtrnáct různých lodí včetně velitelské; co se stalo s admirálem velícím flotile, by mohli vyprávět jen žraloci, kteří se bleskurychle sjeli z celého širokého okolí, aby si patřičně pochutnali.

Když se flotila ocitla i mimo dostřel nejtěžších děl, lodi zastavily, pokusily se vytvořit nějakou formaci a vzít do vleku ty, které už nebyly schopné plavby. Rachlidze sledoval, jak ty nejméně poškozené vytvářejí nějakou novou útočnou formaci a vyrážejí znovu do útoku; chápal, že tentokrát nebude cílem střelby město, ale pevnost, která je chrání.

Lodi zahájily palbu hned z čáry dostřelu; zpočátku padaly jejich granáty do vody a po skalách kolem, ale posléze se zastříleli natolik přesně, že kníže usoudil, že bude lépe sestoupit do bunkru. Nebál se, že by mohly nevydržet jeho mohutné betonové zdi, na kterých si tak dával záležet; spíše věřil, že by mohla puknout jeho hlava.

Ačkoliv jeho děla měla větší a účinnější dostřel než lodní děla nepřátel, Rachlidze čekal, než dal pokyn ke střelbě. Když však zavelel, tloukla jeho dalekonosná děla v pětiminutových intervalech do nepřátelských lodí jako beran; vytrvali půl hodiny a pak se raději stáhli, aby si zacelili rány.

Kníže Rachlidze sešel do jídelny a s chutí se nasnídal.

„Jak se zdá, začalo obléhání. Uvidíme, kdo si dřív vyláme na kom zuby; zda já na nich nebo oni na mně!“ řekl Vasilovi, „Dokud budu živ, moji pevnost nedostanou!“

Terezka seděla před svým křišťálovým zrcadlem a nemeditovala, ačkoliv se zamýšlela nad svou situací. Život se jí zčista jasna převrátil; teď je paní Citadely, funkce, o kterou rozhodně nikdy nestála. Vlastně, nebyla schopna jasně specifikovat, co by dělat chtěla; před dvěma dny věděla pouze to, že by si nejradši co nejdéle užívala bezstarostného postavení princezny, oblíbené dcery, případné nástupkyně nejvyšší čarodějky. Ovšem ani z legrace si nepřála Valérii nahradit; naopak považovala matku za prakticky nesmrtelnou. Čarodějky přece umírají, až když samy chtějí!

Teď ovšem tu seděla a truchlivě přemítala, že všechny její plány se staly zcela bezvýznamnými. Existuje jediná myslitelná varianta: bojovat, zničit nepřátele, zahnat je zpátky do moře. Nebude to lehké, tolik iluzí neměla. Bude to trvat dlouho. Mnoho kamarádů padne; i ona může. Kupodivu, ještě nedávno si pohrávala s myšlenkou opustit toto tělo, zbavit se veškeré tíže, odejít do vyššího světa, kde by byla nehmotným duchem. Ovšem zrovna takhle si to nepředstavovala; vlastně si to nepředstavovala nijak.

Zamyslela se, pak rozmnožila zrcadla na potřebný počet. Neměla Zrcadlový sál jako matka, docela jí postačilo pár magických triků, aby se mohla propojit se sestrami z jiných světů. Neměla jich tolik jako Va; dnes se poprvé vážně zamyslela, proč. Nejsme nakonec my Téčka ohrožený druh? Ostatní T' ji chodily navštěvovat nepravidelně, většinou aby se něčím pochlubily. Nebo si hrály, v dřívějších dobách. Teď předváděly hlavně nové šaty, nové účesy, nové milence. Válečné úspěchy je nelákaly.

Na druhé straně je pravda: některé zmizely, dokonce bez vysvětlení. Jiné zahynuly při blíže nespecifikovaném neštěstí; obvykle stihly pouze vyslat varovný signál, pak se odmlčely. Terezka to brala... ne, nezamýšlela se nad tím. Nebyla si jistá, za co ty holky považovat. Téčka, T', dvojnice, sestry z jiných světů... no ano, ale ona je přece ta hlavní, řídící! Ty ostatní jsou pouhé kopie, mohou vcelku beze škody zmizet... Ve svých světech možná důležité, ale Va jí vždy kladla na srdce, aby se nezaplétala do záležitostí jiných světů... Ovšem matka jí neustále dávala tolik rad, že Terezka byla nucena je zase soustavně zapomínat, aby se jí vešly do hlavy. Totéž činily všechny sestry, sestřenice, tety, pratety, babičky a ostatní členky Sesterstva; sem tam i nějaký muž, dočasně či trvale připojený k cowenu a myslící si, že by mohl být pro své manželky přínosem. Ten neustálý šum v hlavě, který jí říkal, co dělat a co nedělat, jí nevadil, zvykla si na něj. Ani že spousta rad je protichůdných a všechny verze jsou správné. Čarodějnické dítě si musí zvyknout na ledacos.

Myšlenky všech ostatních vnímala ještě před narozením, jako každá přirozená telepatka. Netrpěla problémy a frustracemi nově připojených, které si dělaly starosti o uchování vlastní osobnosti, soukromí a tak. Naopak, byla soustavně vyzývána, aby si vytvořila vlastní osobnost a zaujala stanoviska k různým faktorům, které nemohla ovlivnit, ani je moc nechápala; vyhověla, ale nepovažovala to za důležité a nijak si to nepřála. Vytvoř si názor! Nikomu ve vesmíru nezáleží na tom, jaký ty máš názor! Tyto dvě premisy střídavě dostávala z různých stran, jak zrovna bylo potřeba. Nově studující WZ s tím mají problémy, T' nikdy; zvykla si, ještě když byla nemluvně a týkaly se někoho jiného, ne jí.

Představte si telepatii jako současné naslouchání velkému počtu mluvících lidí. Většina nemluví k vám, ani o věcech, které vás zajímají, prostě mluví mezi sebou a vy to jen slyšíte. Lidský mozek se brání proti zahlcení, takže všechny ty vjemy stáhne a zmírní na únosnou mez, to příjemné šumění. Občas se z něj vydělí přímá výzva pro Terezku. Občas opakovaná a důrazná, protože ji T nevnímá nebo aspoň nereaguje. Občas musí dokonce dostat energetický šleh, aby se vůbec probrala, neboť nereaguje ani na důrazné výzvy. Ovšem to je málokdy; spíš má opačný problém, přinutit matku, aby si jí všímala.

Neboť matka Valérie je nejvýznamnější čarodějka a má spoustu práce. Dokud byla Terezka maličká a potřebovala občas napít z prsu, přebalit, ukonejšit a tak, bylo to fajn, byly neustále spolu. Pak vyrostla, začala se batolit, mluvit a zejména tepovat; a matka si jí přestala všímat. Vnímala okrajově, že dcerka je živá, zdravá a nic jí neschází; přesně to věděla i o ostatních svých dětech. A dala jim direktivní pokyn: Bavte se samy!

Bavte se, když jste WZ a ještě neumíte (nikdy se nenaučíte!) číst, avšak vnímáte, co čte, mluví, vnímá atd. každý další. Jediné, co vám zbývá, je sledovat starší a případně se pokoušet jim to kazit. Nebo pomáhat, avšak to u malého dítěte vychází nastejno. Zpočátku vám to tolerují a baví se tím, později už ne. Zlá holka nebo hodná holka by se tím zabývala, ale účelem výchovy je vytvořit holku lhostejnou, znuděnou, otrávenou. Případně utíkající do nějakého dalšího alternativního světa.

Altisvěty jsou zajímavé, plné zajímavých nástrah a nebezpečí. Jak holka postupně roste, začíná se víc zajímat a bavit. Taky si povšimne, že kolem existují ti pitomci, co netepují a neznají magii. (Neříkej jim pitomci! Ani šúdrové není docela správné slovo; prostě občané bez výraznějších talentů. Jsi předurčena, abys jim pomáhala!) No ano, mami. Zkrátka pitomci.

V našem světě Arminu je pitomců celkem málo a většina etnicky oddělena. V altisvětech je jich mnohem víc, jsou daleko zajímavější a je možné si s nimi všelijak hrát. Je možné jim škodit, ale to velká zábava není, škodí jim kdekdo a oni si zvykli to snášet. Vykonání dobrého skutku je neočekávané, tudíž zajímavější; pokud se něčí problémy nečekaně vnějším zásahem vylepší, je to důvod k rozsáhlým dalším akcím. Z téhož důvodu polobozi občas způsobí zázrak. T neudělala zatím zázraků moc, ale chystala se na to.

Kdyby si mohla vybrat, chtěla by být andělem. Vstupovat do cizích světů, udělat tam pořádek (rychle a nelítostně) a zas vypadnout. Byla by určitě správným andělem, krutým a nesmiřitelným ke každému hříšníkovi, protože jen ona ví, co je správné, a prosazuje Vůli Boží, i kdyby měla ten svět zničit. Jako člověk by to možná dokázala taky, ale musela by tam odjet, pobývat, zjišťovat skutkovou podstatu atd. Příliš mnoho námahy.

Taky si v těch světech našla kamarádky. Třeba Talis, zasněnou dívenku, která žila na osamělé farmě blízko tajemného lesa, pásla jeleny, vytvářela divošské masky a občas se snažila ten les zkoumat. Bylo to nebezpečné, byl plný průchodů, kterými se mohla dostat nejen do jiných světů, ale i jiných časů. Zamotat se do časových paradoxů si T zatím netroufla.

Nebo Alissa, která žila ve vědecky vyspělém světě a milovala zvířata, zejména veliká, nebezpečná a nesmyslná. Není divu, studoval a pěstoval je její tatínek. Alissa byla mistrem průniků a průšvihů; ráda přenášela různé bytosti do jiných světů a sledovala, jak na ně reaguje místní obyvatelstvo. Například svého oblíbeného brontosaura chodila plavit do skotského jezera Loch Ness. A nenechala si to rozmluvit.

Bohužel, právě ty nejzajímavější kamarádky měly nejvíc práce a vlastních zájmů, takže pokecat si skrze zrcadlo s Terezkou neměly čas. Třeba právě teď byly obě mimo dosah, Talis opět zabloudila ve svém lese, Alissa letěla někam kosmickou lodí a nejspíš v hibernaci. Stejně by na ně neměla čas.

Občas zlobila matku úvahami, že se stane komerční čarodějkou, bude stavět platícím zákazníkům prasečí chlívky a jinak se o nic nestarat. Určitě by neměla problémy, dost už toho uměla; a měla by spoustu času na své vlastní výzkumy. Matka často opakovala, že nemá nic proti komerčkám, dokonce je ze všech sil obhajovala; ale představa, že by tak poklesla její vlastní dcera, s ní přece jen zacloumala. Později pochopila, že k praktickému naplnění je ještě dost daleko, a uklidnila se. Jestli to chceš zkusit...

Co ještě zbývá? Ach ano, sex. Terezka byla od malička pasivní účastnicí všech orgií kohokoliv z cowenu. Sexuální hry pro ni neměly tajemství a když dospěla do přiměřeného věku a vyzkoušela si to, s uspokojením konstatovala, že je to vskutku tak příjemné, jak si myslela. Čímž to pustila z hlavy; je samozřejmé, že když dostala chuť, bez problémů svedla kohokoliv, ale neměla stálého či oblíbeného partnera a když se ukojila, okamžitě zapomínala. Bylo mnoho daleko důležitějších věcí.

Mezi námi, ona zvlášť nemilovala ani rvačky a různá mučení sebe i jiných. Byla samozřejmě při všem, z profesionálních důvodů, musela zasáhnout při zraněních a ošetřit je Ohněm. Občas, když měla náladu, se porvala ráda, ale většinou náladu neměla. Rozhodně se nestávalo často, že by něco vyprovokovala či aspoň podporovala.

Možná malému Lerovi mohla připadat jako sebejistá, vznešená a rozhodná. Ve skutečnosti ji trápila řada pochybností a vnitřních obav, přestože matka i celý cowen ji ujišťoval, že vše je v pořádku. Což ovšem právě pominulo; teď nadešla chvíle stát se bojovnicí, paní Citadely a vrchní čarodějkou celého města Indiopolisu. Svědomitě propátrala veškeré další možnosti a ujistila se, že nikoho vhodnějšího nezná; zajisté existovaly lepší WZ, avšak ty mají dost svých starostí. Takže to bude ona; a zvítězí, nebo padne.

Možností měla mnoho. Například by mohla, kdyby se odvážila, zlikvidovat celou nepřátelskou armádu jediným impulsem. Prostě je zabít, prošlehnout jim mozek mikroskopickým nehmotným projektilem nebo tak něco. Jenže věděla, že zákon karmy je neúprosný: kolik živých bytostí zahubíš, tolik jich musíš v některém z příštích životů stvořit, zachránit a tak. Pokud by všechno šlo normálně (správně), potom by se následkem její osobní zásluhy o jejich smrt narodili všichni ti lidé příště na současné duchovní úrovni Terezky; ona by pak byla povinna se o ně postarat, přivést je k dokonalosti. Netušila sice, kolik jich je, ale odhadovala to nejméně na sto tisíc osob; vychovat tolik žáků by jí zabralo několik set dalších životů, nehledě k tomu, že by během té práce nasekala další spoustu karmických chyb. Při té představě se jí na hlavě zježila srst (žádnou neměla) a rozhodně ji zamítla.

Ovšem zabít pár jednotlivců by si lajzla. V boji se to nepochybně stane; sice se nehodlala vrhat do první linie, ale nikdo neví, co se může stát. Měla určité zkušenosti s vlastní impulzívností, když ji ovládly emoce, byla schopná z volné ruky tvořit i ničit. Všechny WZ mají rády, když je přemohou emoce, nestává se jim to často.

Pak tu byla možnost vyžádat si pomoc. Některé T' se nabídly hned, jak se o nebezpečí dozvěděly. Většinou takové, kterým důvěřovala ještě míň než sobě; Terezka si nebyla jistá, čeho všeho jsou schopné. Například jedna, ani neměla jméno: porůznu v těle měla implantované různé kovové součástky, třeba místo jednoho oka kombinaci mikroskopu, dalekohledu, zaměřovače a záznamového zařízení, takže interesantně rudě poblikávalo. Ráda se nabízela, že připojí Terezku na svůj systém a učiní z ní součást Společenstva; nějakou chvíli o tom uvažovala, odrazoval ji však mrtvolný vzhled a celkově přílišná podivnost té holky.

O něco zajímavější byla Thamar, podle všeho dcera Axhar s někým z lidí; ta byla naopak velmi krásná, měla rudočernou pleť, vlasy zlaté až do ruda, elegantní rohy a špičáky jako vampír. Milá, veselá a vytrvale aktivní; té se nikdy nestávalo, aby byla otrávená a lenivá. Vždy připravená vlítnout kamkoliv a udělat tam cokoliv; potřebovala pouze Terezčino dovolení. T měla podezření, že v případě spolupráce by se silně zapletla s Peklem a ohrozila svoji karmu ještě víc, než kdyby ty lidi pobila rovnou; Thamar se šklebila a potvrdila jí to. Byla nádherně nebezpečná, všemu kromě Terezky; T lákalo vypustit ji na nic netušícího nepřítele, ale zatím si netroufla.

Měla nejistý pocit, že by ji mělo bavit hrát Pastičky: hry podobné Dračímu doupěti, ale s mnohem nebezpečnějšími bytostmi. Thamar by se určitě ráda do hry přidala a chránila Terezku i všechny ostatní křehké lidské bytosti, jak nejlíp by to šlo. Ještě neřekla na plnou hubu, že si za to vybere daň z poražených nepřátel; ani nemusela, T' by to měly vědět.

A teď měla pocit... ano, měla skutečně nejistý pocit. Někde se něco dělo, někdo ji potřeboval a... Zapátrala.

Laia. Čarodějka, která odešla s Petarem do bažin. Momentálně natolik vyčerpaná, že nebyla schopná práce. Ale byla už při smyslech.

Terezka zběžně vyslala signál, že se něco děje a aby na ni někdo dohlídl, kdyby se dlouho nehlásila. Pak se vzdálila do bažin.

Errata:

30.05.2021 11:39