Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Petar Vukovič přemístil tábor na okraj lesa; bylo tam relativně sucho, mnohem méně hmyzu a slušnější voda na koupání. Odpočívali.

Tam jej nalezl tygří náčelník Saharr, velitel malého oddílu, který lovil v okolí a jehož čarodějka (?!) zachytila výstrahu i leccos dalšího. Zmazané pruhované kočky dorazily v nepříliš dobré náladě a hned se vrhly na zbytek ryb, který zůstal po obědě oddílu.

„Nechápu, co to lidé dělají za manévr. Snad bys to mohl vědět ty. Trochu to vypadá jako obchvat, ale říkají, že jsi s nimi uzavřel mír...“

„Kudy vyrazili?“

„Po Jelení stezce, okolo bažin. Že by si spletli Jelení stezku se starou cestou? Lidé jsou hloupí, to já vím, ale...“

„To by si nespletlo ani nejhloupější dítě! Snad aspoň vědí, kudy přišli!“

„Takže?“

„Možná usoudili, že Jelení stezka bude lepší pro ty jejich plechové stroje. Nebudu se ukvapovat s rozsudkem. Počkám, co udělají, až dojdou k řece Yarre. Jestli se pokusí překročit řeku, znamená to, že plukovník zradil. Pak ani mě nic neváže. Jestli se odtamtud vrátí, nebudu jim bránit.“

„Pořád ještě věříš na slib jejich plukovníka?“

„Dal jsem mu svoji dýku. Je snad moje slovo tak směšné, že si z něj může dělat legraci? Jestli mne zradil, potom ho naučím, že moje dýka může vězet v jeho srdci!“

„Dobrá. Pokud se dají Jelení stezkou, dorazí k řece Yarre za dva dny. My tam můžeme být za deset hodin, přes bažiny. Půjdeme?“

„Ano. Během zítřka přemístíme tábor. Pošlu vlky k našim, co jdou přes hory, aby jim to vyřídili. Přijdou za námi.“

Tygr odešel a Petar osaměl; zůstal sedět nehybně se svěšenou hlavou. Padl na něj něčí stín; zvedl hlavu a spatřil Lucku. Chvíli na něj hleděla, potom usedla naproti němu.

„Slyšela jsi?“ zeptal se.

„Slyšela. Čekala jsem, že to takhle dopadne.“

Petar mlčel.

„Doprovázela jsem ho přes bažiny. Byl... zvláštní. V jeho duši se sváří touha s nějakou... nevím jakou bázní. Asi je šílený. V jeho duši není klid, proto neví, co činit.“

„Dobře to ví. Lhal mi – a přijal moji dýku.“

„Já neznám takové lidi, Petare. Hleděla jsem mu do očí; divný člověk. Přála bych si dát mu klid, aby jeho duše došla štěstí. Dokonce bych se obětovala a trávila s ním jeho noci, i když je mi odporný a nelíbí se mi. Protože jeho duše pláče a je třeba ji zachránit před zlým světem.“

„Ty jsi čarodějka, já ne. Zachraň ho.“

„Nejsem tak dobrá, jak myslíš. Moje energie na něj neplatí, dokud se mnou neležel. Musíš ho zachránit ty.“

„Jakým způsobem?“

„Otevřít jeho tělo a osvobodit duši. Dýkou.“

„Dýkou, kterou jsem mu dal.“ Petar vztáhl ruce a položil je dívce na prsní bradavky, „Lucko, odpověz: Proč jsem proklet bohy? Řekni mi, čeho jsem se dopustil, že se moje cesta křiví a já ztrácím sílu konat věci správně? Zachraň i moji duši, když umíš pomáhat druhým...“

Lucii se v koutku oka objevila veliká slza. „Nejsem čarodějka, Petare. Neumím nic z toho, co chceš. Ale mluv, co tě trápí.“

„Smutná je duše má až k smrti. Měl jsem raději zemřít, když mi přikázali. Byl jsem vybrán, abych podal důkaz Nejvyšší oddanosti; ale přišel Christian Baarfelt a řekl mi, že císař nežádá mou krev, ale moje služby. Proč jsem ho poslechl? Chvíle umírání pro vlast není zlá. Ne tak zlá jako život v jejich službách...“

„Bůh určuje, kdo má zemřít. Císař věděl, proč nechtěl tvoji krev. A ví, proč chce tvůj život.“

„Nelituji toho, co se stalo. Označil jsem svoje tělo znamením zasvěcenců smrti; jako ty a jako ostatní. Věřil jsem, že nás císař povede do velké vítězné války proti zbabělým nepřátelům, že je porazíme, zvítězíme a nastolíme věčné království lásky a dobroty, v nichž se skrývá vůle Boží. Věřil jsem, že učiníme všechny lidi na světě tak šťastnými, jak jsme byli my. Ale zatím přišli zlí lidé z moře a napadli náš Armin, který přece byl stvořen pro štěstí, ne pro válku! Bojím se, Lucko, že jsem přivolal toto neštěstí, neboť jsem si po celý život přál dokázat svoje schopnosti v boji.“

„Každý z nás je vinen, Petare. Každý má svůj díl viny a teprve v okamžiku smrti pochopí, kolik té viny je.“

„Možná. Když jsme se doslechli o nepřátelích, zvolili si mne bratři svým velitelem, dali mi důvěru, vložili svůj život do mých rukou. Ale moje ruce se ukázaly příliš slabými pro takový úkol. Život několika bratří mi proklouzl mezi prsty, jejich duše se vznáší okolo nás a obviňují mne, že jsem špatně velel. A co víc: mám strach, že budou další, kteří budou moci říct: Petare Vukoviči, já zemřel a ty žiješ. A já budu stát bezbranný před jejich pravdou.“

„Smrt je spravedlivá, Petare. Napřed zabije jednoho, pak druhého. Neboj se, i my zemřeme. Všichni zemřou.“

„Všichni?“

„Každý z nás, jedem po druhém. Nikdo se nezachrání; a když přežije, potom jen proto, aby zemřel později, tím hrozněji...“

„Ne! Proboha, to není možné! Neříkej to, sestro!“

„Zasvětili jsme se smrti, Petare. A smrt pozná svoje děti a přijme nás dle našich znamení. Přijme i ty, kteří na sebe znamení nevzali. Každého...“

„Je-li to náš osud, pak se nebráním. Ale budu-li moci zemřít za všechny ostatní, věř, že to učiním...“

„Tu sílu ty nemáš. Ani já ji nemám.“

„A jaký bude konec? Řekni, jak to všechno dopadne?“

„Já nevidím dál než na konec svého života. Už není dlouhý. Vím jen tolik, že uvidíš moji smrt. Za několik dní předstoupím před soud Věčnosti. Ale nebudu obviňovat tebe; tys učinil vše, co bylo v silách člověka.“

„Zklamal jsem,“ vzdychl Petar, „Měl jsem v rukou jejich velitele. Prosil jsem ho, aby přestal s válkou, zapřisáhl jsem se mu dýkou. Ale on zradil, oklamal mne. Proč? Cožpak moje slovo platí tak málo, že i bílý muž se mu může vysmívat? Copak jsem bláto, po kterém může šlapat? Nevěřil mi, když stál přede mnou, smál se mi a mluvil divné věci, které já nechápu. Cožpak mnou skutečně tak pohrdal?“

„Petare, nemysli na něho. Já ho poznala lépe než ty, i když mi nepodlehl. Ten muž nemá cit jako ty nebo já, nemá žádnou čest, žádné svědomí. Tvoji přísahu přijal a smál se, že ty věříš jeho slovu. Nezaslouží si, abys na něj myslel. Poskytni mu smrt, tím zrušíš všechny přísahy. To je jediné, co může mezi vámi být.“

Petar pozvedl ruce a zlehka jí přejel dlaněmi po hlavě.

„Věděla jsi, co nás čeká, když vyjedeš do boje?“

Zavrněla a přitulila se k němu jako kočka.

„Nechci na to myslet. Vyšli jsme na cesty, abychom splnili svou čestnou povinnost, ale nikdo nám nezaručí, že se vrátíme. Nevím co dál, Petare. Asi bych ti dokonce měla říct, že se bojím. Možná víc toho, co způsobím já, než toho, co způsobí ti druzí mně...“

Svíral ji v náručí, líbal na ústa, na oči, do vlasů.

Řekla: „Přijde čas, kdy muži i ženy zasvětí svoje hřívy Ochráncům, aby si vyprosili přízeň v boji. I mé a tvé hlavy se dotkne ocel. Někteří v táboře už o tom mluví – ti, kdož ochutnali krev.“

„Já ochutnal nejvíc krve. A přece je má duše smutná až k smrti. Umíš ještě dávat rozkoš, Lucie?“

„Umím dávat i brát.“

„Potom prosím tě učiň, abych alespoň na chvíli zapomněl na zlo, které se plíží kolem nás. Aspoň na chvíli!“

„Potom to bude tím horší!“

„Potom přijde čas zabíjet a umírat.“

Přitiskla se k němu. Plukovník Arkdust by byl zřejmě na nejvyšší míru otřesen a zhnusen pohledem na ty dva, jak se uváděli do patřičné nálady zcela bezostyšným laskáním dlaněmi, stehny, tváří, celým tělem; někteří z přátel, kteří byli poblíž, se shromáždili okolo a přihlíželi, mlčky a pozorně. Petar se zmocnil dívky až příliš bezohledně, jako by chtěl přehlušit vlastní myšlenky, ale ona to přijala vášnivě a s chutí, už dávno se těšila; zmítali se v milostném zápasu v kluzkém bahně, pak se odkutáleli do vysoké trávy a lámali stébla, určená za pastvu včelám a koním.

Čarodějka Laia, která do té doby sklesle seděla u ohně a pokoušela se dát dohromady, zaregistrovala výron kladné energie, zvedla hlavu a usmála se. Myška se na ni tázavě ohlédla, ale stačil jediný souhlasný pokyn a nabídla se prvnímu, kdo se jí líbil; tak se do hry postupně přidávali další dívky. Samozřejmě i čarodějka; konečně se cítila trochu líp.

Konečně se Petar unavil; posadil se zpocený, hlasitě oddychující. I Lucka byla pěkně vyčerpaná, ale velice spokojená.

A plukovník Petar Vukovič řekl: „Pochopil jsem, co se děje. A přijmu hru. Prosím tě, jestli můžeš, ostříhej mi vlasy.“

Plukovník Arkdust byl sám se sebou navýsost spokojen. Už dva dny cestovali po té zvláštní cestičce vyšlapané koňmi a možná i jinými zvířaty, a nikde se neukázal jediný domorodec. To plukovníka těšilo, bylo mu to důkazem, že ten směšný kluk, prohlašující se za arminského velitele, uvěřil a stáhl své žebrácké vojsko z dosahu. Před Arkdustem se otevírala cesta na hlavní město Kingtown, a potom skvělá kariéra; možná generálské lampasy, záslužný kříž a teplé místečko někde ve štábu, kde nebude muset vyjednávat s podobnými individui. Jen ještě dorazit do Kingtownu...

Prozatím však nadešla další nesnáz: voda. Okolo byly bažiny a v nich spousta vody, ale ta se nedala pít; muži, kteří se jí dobrovolně či náhodou napili, onemocněli a zmítali se v horečkách. Pitná voda se nedala nikde najít a zásoby došly; už dávno měli najít nějakou řeku či potok. Copak o to, plukovník a jeho důstojníci měli dostatek alkoholu v zásobě, ale prostí vojáci dostávali půl deci vody na osobu a i ta už byla kalná a páchla.

„Copak asi pijí Armini?“ uvažoval plukovník, „Možná mají nějaký pramen pitné vody, nebo dokonce pijí tu z bažiny; ani bych se nedivil, když jim nevadí komáři, pijavice žijící v bahně, špína, všechna ta hrůza divočiny, která ničí bílého muže. Ale co, možná už brzy přijde nějaký potok...“

Na noc se uložili blízko bažin, opět postavili hlídky, ale nic se nedělo. Armini byli kdesi za horami. Majorovi se opět něco nelíbilo, nadával, že se kolona čím dál víc trhá, že po úzké cestičce nemohou projet zbylá auta, zůstávají viset vzadu nebo je třeba odklidit je z cesty stranou z důvodu oprav či něčeho podobného. Jako by se to nestávalo i jindy! Vozidel je pořád ještě dost, ostatně čím míň aut, tím méně je třeba nalévat do nich benzínu. Plukovník to viděl optimisticky.

Ráno pokračovali v cestě – a náhle spatřili před sebou modrou vodu, nějakou řeku, širokou a dost dravou; skutečnou řeku, ne hnusnou černou bažinu. Byla to řeka Yarre, ale to Arkdust nevěděl a ani ho to moc nezajímalo.

Vojáky to nezajímalo taky; zastavili nahoře svá vozidla, vyskákali ven a rozběhli se dolů, aby se napili. První doběhl na břeh, ulehl a sklonil hlavu k vodě; už jen chvíli a rozpálené rty se dotknou hladiny. Vtom však odkudsi shora zahřměla kulka – a z otevřených úst vytryskla do vody krev.

Vojáci zvedli hlavy. Z protějšího vysokého břehu na ně mířily hlavně ručnic. Nějaký nižší důstojník vytáhl revolver, aby vypálil po nenadálém nepříteli; kulka ho zasáhla do prsou, a vzápětí šlehla z druhého břehu salva všech hlavní. Vojáci padali do písku jeden přes druhého, někteří se pokoušeli vstát a běžet zpátky ke svým automobilům, ale kulky zasahovaly přesně. Z té první setniny se vrátilo sotva deset, většinou ještě navíc zraněných a žíznivých.

Plukovník sledoval neúspěšný pokus z bezpečného úkrytu na vysokém břehu.

„Zatraceně...“ šeptal si, „Zatraceně!“

A tehdy zazněl přímo v jejich mysli Hlas:

„Kdo poruší přísahu, tomu bude odepřena voda, oheň a útočiště. Zradili jste a budete za to trpět!“

„To jsem čekal!“ řekl major, „Teď nám to vracejí i s úroky!“

„Jenom klid!“ plukovník získal opět sebedůvěru, „Všichni salvou na ten dobytek naproti! Kulomety, minomety, děla!“

Zbraně se rozrachotily jedna po druhé, na skály protějšího břehu dopadaly kulky i dělové náboje, celá skalní stěna se zahalila dýmem, uši zaléhaly od střelby. Armini zmizeli, jako když je sfoukne. A plukovník si mnul ruce.

„No prosím, a jsou pryč! Hrozně se bojí dělostřelby, protože v životě neviděli kanón! A můžeme pro vodu...“

Tentokrát se vojáci vydali dolu ke břehu opatrněji; nesli si s sebou polní láhve, kanystry, všelijaké plechovky na vodu, neboť nesdíleli plukovníkův optimismus. Pokud jim zůstala nějaká stará voda, většinou ji vylili, neboť byla zkažená. Po prvních odvážlivcích, kteří došli až na břeh bez potíží, vlezli do vody, pili a po napití nabírali do nádob nebo po sobě stříkali, si dodali odvahy i ostatní; ve chvilce se břeh zaplnil. Někteří muži se složili do vody v uniformách, aby ze sebe alespoň trochu spláchli špínu, druzí jim nadávali, že kalí vodu, a přecházeli o kus výš.

„Zavolejte je zpátky, plukovníku, mně se to nelíbí!“ varoval major, „To zmizení Arminů je podezřelé...“

„Říkám vám, že utekli jako králíci! Nebo zalezli do děr!“

V odpověď na ta slova se skály otřásly, ale nebylo slyšet žádný výbuch, jen energetický úder. Veliké balvany se utrhly a valily dolů po svahu, po cestě strhávaly další; spousta chlapů dole v řece byla zasažena, voda opět zrudla krví. Sotva se křičící muži pokusili vylézt po svahu nahoru, zase se rozpoutala prudká střelba; chlapi se káceli, voda z prostřílených nádob tekla po písku a vracela se do mateřské řeky. Plukovník dal pokyn znovu odstřelovat protější břeh z děl, ale než dělostřelci dokázali spustit silnější palbu, byl už celý prostor poset mrtvolami a domorodci opět zmizeli do svých úkrytů. Tentokrát přerývala děla skály naproti celých deset minut, avšak výsledek nebyl nijak zvlášť patrný.

„To nemá cenu!“ soudil major, „Plukovníku, nechte toho, oni to vědí a počítají s tím! Mají tam nějaké pevnůstky nebo co, naše střelba jim moc neublíží! Mohou se tam držet několik dní a odstřelovat každého, kdo se spustí k vodě. Budeme muset najít na nabrání vody jiné místo...“

„Jak se zdá, ta stezka pokračuje tudy dolů a zřejmě nějakým brodem...“ namítl plukovník, „Tam nahoře vede zase dál do skal... co když je to jediné místo, kudy se lze dostat dál?“

„Toho se taky bojím. Ale zkusit se to může...“

Plukovník nařídil setrvat na místě v úkrytu pod stromy, nesnažit se proniknout k řece – a odstřelovat protější břeh, jak jen se tam něco pohne. Vzteklí, žízniví a vyčerpaní vojáci se bez nadšení utábořili na místech, kde byli, a vyčkávali, až se vrátí průzkumné jednotky Černých baretů.

Dřív se vrátila jednotka, která postupovala po břehu napravo, směrem zpět k bažinám; přinesla zprávu, že činnost v tom směru je absolutně nemožná, neboť břeh je nepřístupný a spadá velmi prudce přímo dolů do bažiny. Bylo by sice možno sešplhat dolů a projít přímo bažinou až k čisté vodě řeky, ale to by museli provádět jen muži bez techniky a s krajním vypětím. Na protějším břehu pak jsou skály podobné těm naproti, snad ještě strmější a neschůdnější. Vyškrábat se na ně je zhola nemožné.

Jednotka z levé strany se vrátila až za dvě hodiny, ačkoliv její členové byli vybaveni motocykly. Poručík, který ji vedl, přivezl konečně kanystry plné vody a všichni se mohli napít; teprve potom podal hlášení:

„Břehy řeky jsou po celé délce několika kilometrů strmé a naprosto nepřístupné bez horolezecké výzbroje. Potom dál je vodopád, naštěstí ne příliš vysoký; ale pro lodi nedostupný. Nad vodopádem je soustava jezírek pospojovaných řekou; ta teče až někde z hor. Tam jsme nabrali taky tu vodu. Pro automobily je celý břeh až nahoru do hor naprosto nesjízdný. Jediná možnost přechodu přes řeku je tenhle brod. Vybrali si to dobře.“

„Přesto máme aspoň zdroj pitné vody,“ zasmál se plukovník, „Teď si tady můžeme zařídit tábor třeba na měsíc!“

„S dovolením... mám trochu jiný názor. Jsem v civilu báňský inženýr a zabývám se trochu mineralogií... v naplaveném písku jednoho jezírka jsem našel toto...“ Poručík vytáhl z kapsy několik tenkých šupinek a ukázal je.

„To je... to je ale zlato!“ vyhrkl major, „Že je to zlato?“

„Ano, naprosto jistě. Zlaté šupinky, tohle dokonce malý nugget. Řeka to přinesla tam z těch hor...“

„To je ale výtečný objev!“ řekl plukovník, „Vláda nám bude vděčná, když najdeme zlaté doly Arminů!“

„To ano, jistě. Ale... jak se o tom dozvědí naši chlapi, nikdo je tady neudrží. Každý si bude chtít naplnit kapsy zlatem...“

„Cože – když jim poručím?“

„Pamatujete se na zlatou horečku na Klondiku, v Kalifornii, v Austrálii? Nikdo nedokázal udržet lidi zaslepené zlatou horečkou. Utekly celé pluky, i s důstojníky...“

„On má pravdu,“ řekl major, „Viděli to taky vojáci?“

„Myslím, že ne. Poslal jsem je okamžitě na druhou stranu, jak jsem to objevil. Nezdálo se mi, že by si toho všimli...“

„A co když bylo zlato i tam, kde jste je poslal?“

„Promiňte, pane plukovníku, ale jaksi... nemohl jsem...“

„V každém případě tam nebudeme moci nikoho posílat pro vodu. Stačí jedna ta šupinka a z vojáků máme zdivočelou bandu lotrů!“

„Je nutné okamžitě utužit kázeň. Vydám rozkaz...“

„Pozdě.“ Poručík ukázal za plukovníka; odtamtud se přibližovala skupina vojáků různých oddílů, mávajících rukama a živě se dohadujících. Byli mezi nimi i členové průzkumné jednotky, ti vykřikovali nejvíc.

„Tak copak je, hoši, copak je?“ přivítal je major.

„My... my bysme poníženě prosili pana plukovníka, kdyby nám dovolil se podívat tuhle nahoru do těch hor... po bonanze!“ řekl jeden poddůstojník. „Totiž, vona se tam zdá bejt!“

„Jaká bonanza? Co to blábolíte?“ vzkypěl plukovník.

„Zlato, pane plukovníku!“ řekl mluvčí a dav zašuměl souhlasem, „Todleto zlato, podívejte se!“ ukázal několik šupinek.

„Uklidněte se, chlapci, to není zlato,“ řekl major dřív, než se mohl plukovník ještě víc rozlítit, „Jsou to kousky slídy, docela bezcenné. Poručík vám to potvrdí, je báňský inženýr a rozumí tomu velmi dobře.“

„Ano, je to pravda. Je to bezcenné.“ řekl poručík pevně.

„A že si to cpal do kapsy jako zloděj!“ křikl někdo zezadu, „Dobře jsme ho viděli, byl bledej jako smrt a hrabal se v písku jako blbej; rejpal tam bodákem a přitom se rozhlížel, jako kdyby to kradl! Houbec slída, nádherný zlato to je!“

„No tak chlapci!“ poručík zvedl ruce v mírném odporu, „Víte, že jsem geolog a vzorky hornin mě zajímají jako vědce...“

„Tebe zajímá leda flaška! Nejsme přece blbí, v životě jsme tě neviděli tak vyvádět! A když nás posílal pryč, klepaly se mu ruce jako teploušovi!“

„Nevěřte těm bláznům, chtějí vás jen vyprovokovat k nepředloženým činům!“ řekl major vlídně, „Možná to zlato je – možná není. Ale v každém případě není možné pustit se za ním teď, když jsme uprostřed boje s domorodci!“

„Kecáš!“ křikl někdo další, „Armini jsou na protějším břehu a zlato na tomhle! Ať se s nima rve, kdo chce – já nejsem blbej! Jdu za zlatem!“

„My taky! Hurá!“ řvali ti, na které nebylo vidět.

„Kdo se hne, tomu prostřelím lebku!“ vykřikl plukovník a vytáhl svůj revolver, „A držte všichni huby!“

Ti přední o krok ustoupili, zato zezadu se ozvalo:

„Oficíři chtějí všecko pro sebe! Hanba jim!“

„Tak dost, chlapci!“ major mával rukama jako větrný mlýn, „Až porazíme ty domorodce, můžete se vydat do hor a hledat zlato, jak budete chtít. Zatím ale máme svoje úkoly...“

Dopředu se protlačil hranatý frajtr. „A jaký, když se smím ptát? Nechat se tady žrát od komárů a od všelijakých hovad, topit se v bažinách, chcípat žízní nebo se dát odprásknout od těch bláznů naproti? Já mám lepší nápad, pane majore: Vy se tu bavte s těmi Arminy a my půjdem za zlatem!“

Plukovník zvedl revolver, ale major ho zadržel. „Chlapče, to je nesmyslný podnik. Nemáte nářadí, nemáte žádné zařízení! Takhle přece nemůžete rýžovat! Řekněte něco, poručíku!“

„Ten kluk ať drží hubu; já rýžovat umím!“ prskal svobodník, „Máme lopaty, bodákem vydloubeme skálu a granátem ji odstřelíme. Máme dynamit, spoustu granátů, rýžovat budeme v ešusu a cedit přes košili. Nejsme blbí...“

„Tak přece počkejte, proboha!“ vykřikl major, „A co když je to nějaká léčka od Arminů? Co když to sami nastražili, aby nás vylákali do hor a tam vás mohli bez problémů pobít?“

Frajtr se široce usmál. „Pane majore, nekulte nás! Oni nemají o zlato zájem! Sami jsme viděli dýku se zlatou rukojetí, co dali panu plukovníkovi, jen tak pro nic za nic! Pro ně zlato nemá cenu, klidně nám je nechají! A když ne, vezmeme si s sebou pušky a nějak jim to už vysvětlíme! Jen se nestarejte, po čem vám nic není...“

Major chtěl pokračovat v diskusi, ale plukovník zařval:

„Tak už dost! Držte všichni hubu, vy bando, a rozchod!“

„Copak, copak?“ Svobodník postoupil vpřed, „Řvát na nás...“

Prásk! Plukovníkův revolver ostře štěkl, frajtr se chytil za prsa a pomalu se kácel k zemi. A plukovník řval:

„Všichni rozchod a na svá místa! Kdo se hne směrem k horám, toho vlastnoručně zastřelím! Opuštění jednotky se rovná vzpouře a vlastizradě, za vlastizradu a dezerci je smrt, jasný? Pozor! Čelem vzad! Rozchod k útvarům!“

Chvíli to vypadalo, že se na něj vrhnou; musel vší silou ovládnout ruku, aby se nechvěla. Pak se z hloučku oddělil jeden, druhý, třetí, potom další, a dost rychle se ztráceli pryč. Během půl minuty bylo prostranství prázdné, jen mrtvola nešťastného frajtra tu zůstala ležet.

„No prosím – a máme to. Stačí pevná ruka, a vidíte...“

„Já bych si tak nefandil,“ řekl major, „Přišli žádat o dovolení a vy jste je takhle rozehnal. Teď už nebudou žádat o nic.“

„Myslíte, že se odváží utéci proti mému rozkazu?“

„No... pane, dovolíte mi promluvit otevřeně?“

„Co mi můžete říct ještě horšího než dosud?“

„Pane, možná vy jste tady za odměnu, ale... muži rozhodně ne. Posbírali je hlavně z trestných oddílů... jejich morálka je všechno, jen ne dobrá!“

„Je mi to jasné. Velení očekávalo potíže...“

„Mohu říct taky něco já?“ zeptal se poručík, „Pokud se pamatuji, pane, měla tohle být mírová mise, něco jako policejní akce. Říkali nám, že budeme chránit civilní obyvatelstvo, které terorizuje zločinecká organizace, zvaná Řád Templářů. Že nás přivítají květinami a dárky...“

„No dobře, tak to bylo trochu přehnané...“

„Dále nám říkali, že tento stát vůbec nemá armádu ani policii, že jejich porážka bude záležitostí několika výstřelů. Ano, částečně měli pravdu; oni skutečně nemají žádné vojsko, ale jejich civilní obyvatelstvo je zatraceně nebezpečné samo o sobě! A hodlá se pěkně tvrdě bránit!“

Plukovník se mračil; major zavrčel: „A nějaký rozumný nápad nemáte?“

„Jeden jo. Všiml jsem si, že střílejí jen po tom, kdo sejde dolů k řece. Když tam sjedeme tanky nebo transportéry, projedeme tím brodem a dostaneme se na druhou stranu. Tak jim dokážeme krásně vpadnout do zad...“

„Dokáže po tom srázu sjet tank nebo transportér? Je to dost strmé, a oni tam jezdí nanejvýš na koních...“

„Dobrý šofér by to dokázal. Je to jediná možnost...“

„Zkusíte to?“

„Moji chlapi jsou odvážní.“

Major svolal velitele jednotlivých oddílů. Důstojníci mu připadali značně roztěkaní a nijak zvlášť nadšení, ale přijali jeho rozkazy bez námitek. Zdálo se, že i jich se začíná zmocňovat zlatá horečka, nejraději by se na boj s Arminy vykašlali.

Napřed se přišli podívat na sjezd do brodu tankisté. Chvíli sprostě nadávali na písčitý strmý svah a potom prohlásili, že se pokusí to sjet.

„Jde jenom o to, jak je ten brod hluboký!“ řekl jeden

„To jsme pochopitelně změřit nemohli.“

„Nevadí. Uvidíme sami.“

„Snad by bylo dobré podpořit je dělostřeleckou přípravou,“ řekl major, „Pro případ, že by Armini chtěli střílet...“

„Ano, to je moudré.“ souhlasil plukovník.

Za pár okamžiků zahájila děla i kulomety bubnovou palbu na skaliska, za nimiž nebo v nichž se skrývali Armini. Kamení odletovalo na všechny strany a bylo-li tam něco živého, pak nemohlo v žádném případě tu palbu přežít.

Kryty dělostřeleckou palbou, spouštěly se tanky jeden po druhém po strmém svahu; musely jet trochu bokem, přímá cesta by zákonitě neskončila dobře. Jeden z tanků najel trochu špatně, zakymácel se a převalil na bok; vzápětí už se koulel dolů a žuchl do řeky. Tankisté sice vylezli spodním průlezem, ale zdálo se, že jsou dost potlučeni; jejich stroj pak už nebyl k potřebě bez náležité opravy.

V oddíle bylo dvanáct tanků, bez tohoto jedenáct; zastavily se na břehu řeky a velitelé se domlouvali rádiem. Pak jeden odvážně vjel do vln a brodil se vzdutou řekou. Nebylo tam moc hluboko, tak se za ním vydal další, třetí a čtvrtý; jely však velmi pomalu pro případ, že by mělké dno náhle skončilo. Do věže jim sekly kulky z arminské strany; avšak za pancířem se tankisté mohli kulkám z ručnic jenom smát.

„No prosím!“ mnul si ruce plukovník, „A už to bude!“

První tank byl už za polovinou řeky a blížil se ke břehu. Nic mu už nemohlo zabránit vyjet; když vtom se za jedním skaliskem objevila drobná postavička, rozmáchla se a hodila – zřejmě granát. Vybuchl ve vodě někde pod tankem a zřejmě mu poškodil pás, neboť tank se v momentě obrátil napříč a zatarasil ostatním cestu.

„Zatraceně! Nevěděl jsem, že mají granáty!“ vykřikl plukovník.

„Nejspíš naše. Sebrali nám jich pěknou kupu...“

Plukovník nařídil střílet ze samopalů směrem, kde zmizel statečný Armin; vzápětí však jeden ze samopalníků klesl, pak druhý a třetí. Ostatní raději zalehli a kryli se proti kulkám, aniž věděli, odkud přilétají.

„Mám pocit, že děláme nějakou chybu,“ řekl major, „Naše děla střílejí pořád na místo, kde byli nejdřív. Co když úkryty střídají a teď jsou jinde?“

„To jsem pochopil taky – ale kde je chcete hledat? Co se to sakra děje v té řece?“

Tanky uvázly; ten první jim dokonale zatarasil cestu a druhý, který se ho pokusil objet, vyjel z brodu a zapadl do hlubiny až po věž. Zbylí tankisté zastavili a čekali, co se bude dít.

„Zatraceně, podívejte se!“ křikl major, „Plavou jako ryby!“

Ve vodě okolo tanků se mihlo hnědé tělo, pak druhé, třetí. Než mohli střelci na břehu rozvířit vodu svými kulkami, už Armini zmizeli v hloubce. Vzápětí se ozval výbuch a jeden z tanků počal hořet; po něm další dva. Muži se pokusili opustit hořící tanky, vylezli spodem a chtěli plavat ke břehu, ale voda zavířila, černé kombinézy tankistů se smísily s hnědými nahými těly – pak voda zrudla krví.

„Fantastická odvaha!“ šeptal plukovník, „Jsou to šílenci...“

„Ale naprosto zatarasili celý brod. Teď už tam neprojedeme, dokud neodstraníme ty tanky!“ řekl major skepticky.

Zbývající tanky se vracely na břeh; i jim bylo jasné, že takhle nemohou projet. V tehdejších časech ještě nebyly známy obojživelné tanky, které mohou jezdit pod vodou a vojáci neměli jedinou možnost, jak překonat řeku. Měli sice materiál na postavení pontonového mostu, ale bylo zhola nemožné pokoušet se postavit most na odstřelovaném území.

„Tak tedy něco poraďte, když jste tak chytrý!“ vrčel plukovník, „Vždycky musíte mít pravdu, tak teda raďte!“

„Především zastavit tu dělostřelbu, není už k ničemu.“

To plukovník chápal sám. „No dobře, a dál?“

„Připravit se na strašnou noc. Nejlépe bude obklopit se vozovou hradbou a celou noc držet stráž.“

„Vozovou hradbou! Přestaňte vtipkovat!“

„Nevtipkuju. Myslím postavit transportéry do obdélníku a použít jich jako ochrany. To by se dalo uskutečnit...“

„Dobře. Když si myslíte, že to dokážete, zařiďte to...“

Plukovník vztekle poodešel stranou a usedl na kámen, v duchu proklínaje tuto zemi i její nelítostné obyvatele. Do jeho úvah vpadl tankista v mokré kombinéze, který k němu přistoupil.

„Pane plukovníku... voda vyplavila jednu mrtvolu. Vytáhli jsme ji a přinesli sem... ukázat.“

„Nezajímám se o žádné zatracené mrtvoly.“

„Pane plukovníku... je to žena. Teda... holka.“

Nesouhlasně zavrčel, ale vzápětí mu srdce sevřela neurčitá obava. Jestli je to Lucka... zvedl k tankistovi oči.

„Dost zvláštní... má oholenou hlavu a pruhy po celým těle jako tygr... a pod tím ještě tetování...“

Plukovník vstal a rychlými kroky se vydal k místu, kde si hlouček vojáků prohlížel padlého nepřítele. Rázně je rozhrnul a sklonil se nad mrtvou. Pak mu unikl vzdech úlevy; nebyla to ona, tuhle tam ani neviděl. Nebo aspoň si ji nepamatoval; skutečně byla celá pomalovaná, dokonce i na té hlavě. Hruď jí rozervaly dva zásahy kulek ze samopalu, široce rozevřené oči měla zvrácené v sloup a křečovitě rozšklebená ústa. Stvořená k líbání...

Při tom pohledu si plukovník Arkdust skutečně uvědomil, že smrt není daleká a nepochopitelná, že je někde blízko a čeká na něho. Pochopil, že od chvíle, kdy zradil svou přísahu, nosí si svou smrt s sebou, ona tanči kolem něho a nabízí mu náruč. Vzpomněl si na její slova:

„Z nás nikdo konce války nespatří; ta zkáza pohltí nás všechny...“

V horách bylo ticho, jako by tam nebyla živá duše. Nikde se nic nehýbalo, ale Arkdust věděl, že je to klamný klid. Je jich příliš málo na frontální útok, ale mohou je znepokojovat rychlými klamnými útoky, kousnout a zmizet. Dokonce znal výraz vlčí taktika; tak to nazývali.

Přišel kapitán Kirky. Arkdust ho neměl rád, považoval ho za krvežíznivého násilníka. Zcela právem; ale teď a tady byl zřejmě nejvhodnější.

„Říkal jsem si, pane... chtělo by to pročesat okolí. Než se setmí, prošli by moji chlapci ty skály okolo a vyhnali odtamtud tu verbež...“

„Přijdou zbytečně o život. Nesmysl!“

„Pane, jsme Černé barety! Nejlepší na světě v boji muže proti muži!“

Plukovník zaváhal. Ano, bojovat ti chlapi umějí, ale...

„Už jsme pár těch pruhovanejch hošíků podřízli, šéfe! Hodně kluků už nosí na opasku jejich skalpy...“ šklebil se Kirky.

„Vážně, kapitáne? Dal vám někdo rozkaz je skalpovat?“

„To máte těžký, pane. Oni se hrozně moc podobají Indiánům, tak se nedivte klukům, když nějakýho dostanou, že si vezmou skalp na památku!“

„Kolik domorodců jste dostali?“

„Nevím přesně, ale určitě jich bude víc jak dvacet!“

„Hm. Kolik vašich rangerů při tom padlo?“

Tentokrát přišel Kirky poněkud do rozpaků, jeho nadšená tvář zvážněla.

„Někteří jsou možná ještě naživu. Nezvěstní...“

„Prosím vás, kapitáne, začněte myslet! Nejsou žádní nezvěstní! Nebo vážně myslíte, že oni berou zajatce? Kdo chybí, je zcela jistě mrtev! Kolik?“

„No... víc než stovka...“

„Postřílení z dálky, nebo zabití v boji muže proti muži?“

„Nevím přesně... ale spíš to druhé, pane.“

Arkdust se zčista jasna rozkřikl: „V boji muže proti dítěti, Kirky! Tahle jejich armáda jsou kluci a holky, kteří z větší části patří do školy; jestli vás dokážou porazit, zabít vám přes stovku lidí, tak to znamená, že jste sračky, rozumíte? Dali mi vás, abyste ochránili moje pěšáky proti zákeřným útokům, ale vy nedokážete ochránit ani sebe!“

Kapitán Kirky se zamračil; mohl samozřejmě odpovědět nějak podobně, ale byl zvyklý se nehádat s někým, kdo má víc hvězdiček. Takoví lidé obvykle sepisují závěrečná hodnocení.

A plukovníkův výbuch vzteku zas rychle pominul. „Nemají žádnou armádu! To nám říkali ti pitomci na školení... No dobře, měli asi pravdu. Ten kluk se mi chlubil, že má dvě stě jezdců a byl na to hrozně pyšný, nejspíš to v jeho očích je skutečně hodně. Počítám, že teď jich může být... tak sto padesát. Když jich skutečně pár chytíte a zabijete... co myslíte, kolik jich může ztratit, než ustoupí?“

„Pane, já bych si s dvěma stovkami mužů troufl dobýt... celé město!“

„On nepochybně taky. Jestli si dobře vzpomínám, cvičí se v boji od dětství, hrají si na to. A neberou moc vážně nebezpečí smrti...“

Kirky se zatvářil znepokojeně, ale plukovník si toho všiml.

„Zajímá vás, jak to vím? Tak sledujte: ta jejich čarodějka, Lucka, mi na chvíli předvedla to jejich myšlenkové spojení. Trvalo to jen chvilku, snad mi chtěla ukázat jen malý úsek... ale od té doby mám část její paměti!“

„Vy jste s ní spal, pane?“

„Ne, Kirky; to bych neudělal za žádných okolností. Vím – a věřím, že bych jí v tom případě zcela propadl a ona by si se mnou mohla dělat, co chce. Na školení mi to připadalo jako blbost, ale teď...“

„Myslíte, že vás může nějak ovládat? Nebo aspoň sledovat?“

„Nevím, co všechno dokáže. A věřím, že ani není nijak zvlášť dobrá; řekla mi, že vůbec není čarodějka, patří k bojovnické kastě s některými znalostmi od wézet. Musel bych ji důkladně prozkoumat...“

Kirky usilovně přemýšlel. Nepochybně nebyl tak docela hloupý.

„Mohlo by to fungovat i obráceně, pane! Kdyby si takovou někdo ulovil, vzal ji do zajetí a důkladně prozkoumal...“

„Chcete ji chytit, znásilnit a vyždímat z ní její tajemství? Tak pozor, Kirky: ona je podstatně mocnější než vy! Dávejte si pozor...“

„Pane, s laskavým dovolením; nejsem tak měkkej, jak si myslíte. Měl jsem pod sedlem už pár pěknejch křepelek a žádná si nestěžovala! Kdybych to tý vaší kočičce pěkně udělal, vrněla by blahem a...“

Plukovník se opět naštval: „Vy jste blbec, Kirky! Přesně to mi nabízela; vy jste přesně takovej debil, jakýho potřebuje! Vesnickej buran s velikým přirozením, co? Myslíte, že když ji pořádně ošoustáte, bude vám do smrti vděčná? To jo; ale do vaší smrti, kapitáne!“

Kirkyho úcta k nadřízeným měla ovšem taky své meze: „Pane, do mého intimního života vám nic není, řekl bych; ani do toho, co udělám s nějakou takovou děvkou, když ji chytnu! A jestli jo...“

Arkdust jen mávl rukou. Ano, uměl si to představit; Lucka se od něj možná nechá chytit, bude se dokonce nějakou dobu tvářit jako poslušná otrokyně. Jenže potom se oklepe a začne vládnout; a tenhle pitomec jí bude sloužit!

Avšak zároveň s tím jej ovládl příšerný vztek na Kirkyho a na vše, co s ním souvisí. Dokonce chápal příčinu: slepá žárlivost. Při představě, že tenhle svalnatý kretén se bude svýma brutálníma rukama dotýkat její zlatohnědé pruhované kůže, jím cloumal nezkrotný hněv. Málem to dal najevo.

„Dělejte si co chcete, kapitáne! Zkuste poslat ty vaše zabijáky na lov nepřátelských skalpů; můžete zabíjet i děti a pít jejich krev! Ale tu holku přiveďte živou, rozumíte?“

„K službám, pane plukovníku!“ ušklíbl se Kirky a odešel. Když poslouchal, jak svolává své mužstvo, plukovník vytušil i jeho myšlenky: jestli to Kirky přežije a on ne, stane se velitelem. Pro muže jako on dost dobrý důvod, aby plukovníkův život moc nebránil.

Major zatím organizoval stavbu ochranné hradby z transportérů; vybral na to velmi vhodné místo, které se dalo dobře opevnit. Chlapi kleli, když stavěli kulometná hnízda a přemisťovali na ně také minomety a lehká děla; nikde na dohled se nic nedělo, pouze ze skal se občas ozvala střelba Kirkyho samopalů. Kupodivu však téměř žádné výstřely arminských ručnic.

Pak se Kirky vrátil, vzteklý až k nepříčetnosti. Jeho muži s sebou nesli několik raněných, mrtvé nechali tam, kde padli. Zajatce neměli žádného.

„Pojďte mi podat hlášení...!“

Kirky se násilím ovládl. „Není pomalu co hlásit, plukovníku. Totální debakl!“

„Hráli si s vámi jako kočka s myší?“

„Pane, oni... víte, co je to boj ve skalách? Vyslal jsem rojnici; chlapi se rozešli do roklí a za chvilku se tam tak zamotali, že na sebe přestali vidět. Neviděli jsme ani živou duši; zato každou chvilku zařval některej z našich! Vůbec po nás nestříleli, leda šípy; spoustu nás zlikvidovali těma malejma šipkama! Takový hračičky, vypadají všelijak...“

Plukovník si uvědomil, že ví, o čem je řeč. „Jo. Takový ty šipky, co si s nima hrají děti. Co myslíte, byly otrávené?“

„Nic bych za to nedal, pane. Některý kluky zasáhli jen lehce, ale...“

Plukovník sklonil hlavu. „Jo. Už to chápu...“

„Ale já ne!“ vybuchl tentokrát Kirky, „Víte něco, co já nevím?“

„Vím, co nám říkali na té instruktáži. Že jejich čarodějky dokážou vytvořit předměty, jaké potřebují. Třeba i otrávené šipky.“

„To se mi nechce věřit!“

„Taky jsem nevěřil. Čím dál víc už začínám...“

„Dobře, byl jste tam, viděl jste je. Kolik takových mají?“

„Tři, pokud vím. Lucku, ta o sobě sama říká, že není čarodějka; to slovo wéefka znamená kombinaci mezi bojovníkem a nižší čarodějkou. Potom Myšku, ta je ještě dítě, dost protivné; mimochodem speciálně nenávidí vás, Kirky. A pak Laiu, ta způsobila ten... tu vlnu energie, co nám poničila techniku. Jenže se při tom hodně vyčerpala; asi už přišla k sobě a bude mít sílu na další akci. Taky nebude úplně špičková...“

„Takže proti nám stojí tři malý holky?“

„Ty tři jsou propojené telepaticky, jedna vnímá, co dělají ostatní. Kluci jsou většinou jejich milenci... oni říkají dokonce manželé. Myslím, že za legálního manžela berou toho, kdo je na ně taky napojený. Dokážou třeba to, že se WZ napojí na myšlení ptáka, který lítá nad skalami, pozoruje krajinu pod sebou a vidí vojáky, kde se skrývají. Čarodějka to vidí taky a posílá tím směrem bojové jednotky...“

„Proč jste mi to neřekl předem?“

„Kapitáne, na té instruktáži jste byl taky! Jestli jste spal nebo si honil péro, je to vaše chyba! Ale ve skutečnosti: vzpomněl jsem si na to až teď. Možná dokonce... zamyslel jsem se, jak to udělali, a najednou jsem to věděl. Sakra, já se skutečně obávám, že vnímám tu Lucku!“

„A ona pochopitelně vás! Plukovníku, kdybych byl na vašem místě...“

„Kapitáne, kdybyste byl na mém místě, už byste se plazil té děvce u nohou a sloužil jí jako otrok! To si laskavě uvědomte!“

Kirky chtěl něco říct; pak si ale jen odplivl a šel po svých.

Jenže přišel major a tvářil se povážlivě. Při večerní mináži totiž zjistili velitelé jednotlivých oddílů, že přes spoustu padlých se jim nedostává dalších vojáků; provedli nástup a sčítání, porovnali to s počtem padlých a zjistili rozdíl celkem asi padesáti, kteří se zřejmě ztratili za svými zlatokopeckými nadějemi. Důstojníci se rozčílili a vyhrožovali přísnými tresty; chlapi naopak nadávali, že jejich chytřejší kamarádi vyberou bohatá naleziště sami a na ně zbydou jen ubohé drobty. Ústním podáním se nález náležitě zvětšil a muži brali jako hotovou věc, že nahoře v horách se bude zlato nabírat lopatou a cpát do pytlů.

„Já si myslím něco naprosto opačnýho, majore. Tam nahoře ve skalách není ani stopa po zlatě. A pokud jo, tak ho vytvořily uměle ty holky.“

„Cože? Vy myslíte...?“

„Jestli dokážou vytvořit šipku napuštěnou jedem, dokážou taky pár zlatých zrníček. Kdo se jich dotkl nebo je jenom uviděl, ztratil rozum tak rychle, že mi to nepřipadá normální. Ani za zlaté horečky si nikdo netroufl utéci z opevněného tábora do skal plných nepřátelských domorodců! Oni jednoduše zešíleli, majore; pochybuju, že se někdo z nich ještě vrátí!“

„Plukovníku, já věřím ledasčemu, ale...“

„Majore, tahle noc bude strašná. Něco na nás chystají – a já nevím co!“

„Neřekl bych...“

Vtom oba zaslechli zvuk. Nejdřív jim nebylo jasné, co ho způsobilo, avšak když zesílil, pochopili: bubny. Mnoho vzdálených bubnů na různých stranách; jako by byli obklopeni nepřátelskou armádou.

„Psychologická válka,“ řekl plukovník, „Další jednoduchá hra. V jejich táboře jsem slyšel hudbu, která odnikud nevycházela...“

„Tím myslíte co?“

„Oni rádi tancují. Když pořádají zábavu, zvolí jednoho... jednu velitelem a ta pouští hudbu podle toho, co si pamatuje. Dělá to tak, že si vzpomene na nějakou skladbu a prostě ji telepaticky pustí ostatním.“

„To si ji tak přesně pamatuje?“

„Ani ne; ta hudba někde existuje, ona ji najde a přenese. To je jednodušší způsob; ty skutečně nadané ji modifikují, protáhnou skladbu třeba na půl hodiny, přidají do ní nějaké vlastní dodatky... Takhle si hrají.“

„Musí to být strašně obtížné, ne?“

„Nemyslím, trénují to od malička. Jim připadá exotické koupit si desku. Ano jistě, jedna ji někde ve světě sežene, poslechne si ji a už je schopná ji předat všem ostatním. Co zná jeden telepat...“

„Plukovníku, můj švagr má malou lisovnu na desky. Je závislý na tom, kolik se jich prodá; kdyby se tohle všeobecně rozšířilo, je na mizině!“

„Jedním z důvodů naší mise je takové možnosti zabránit. Uvědomte si: oni v podstatě nic nepotřebují. Celý náš průmysl, třeba textilní, by byl krutě ohrožen, kdyby se rozšířily ty jejich iluzorní oděvy. Ženské vydávají spoustu peněz za šaty, aby udělaly dojem na ty, co si je dovolit nemůžou. Čarodějka je vytvoří iluzí; a ještě to klidně přizná, takže nakonec radši chodí nahá. Umíte si představit, jak by vyváděly naše dámy? Všichni by se to chtěli naučit; a čarodějky to ochotně umožní, dokonce přidají bezplatně další části své filozofie.“

„Ano. Tento stát nemá továrny, nemá téměř nic. Čím vyšší kasta, tím méně jim to vadí. Slyšel jsem to, samozřejmě; ale na vlastní oči...“

„Přestávám věřit, že jejich národu vadí vláda Templářů. Nejspíš vadí jen pár jednotlivcům; těm, co nás sem poslali.“

„Plukovníku... co s tím chcete dělat? Ustoupit?“

„Nevím. Ustoupit není kam, dopředu nás nepustí. Oni nás zničí, majore. Z nás nikdo konce války nespatří; ta zkáza pohltí nás všechny...“

„Ale měli bychom varovat... ostatní, naše nadřízené...“

„Jestli to přežijete, zkuste to. Já se obávám, že jsme na konci cesty.“

„Depresivní myšlenky, pane. Kdybychom zkusili myslet pozitivně...“

Plukovník se nerozesmál, jen si odplivl.

„Jděte zkontrolovat opevnění, majore. Všem důstojníkům zkuste vysvětlit, proti čemu stojíme a co nám hrozí. Ať je nám Bůh milostiv...“

Major udělal pár kroků, pak se ale ještě jednou vrátil.

„Pane, vy si vážně myslíte, že nás sem poslali jenom proto, aby si pár zbabělých parazitů namastilo kapsy?“

„Vidíte to špatně, majore. Myslete pozitivně! Nebo se vám nechce umírat za zájmy vašeho drahého švagra, aby prodal víc svých gramodesek? Uvažujte takto: váš švagr v žádném případě není zbabělý parazit, nýbrž významný člen podnikatelské společnosti, který...“

„Můj švagr je především ulejvák, flákač a opilec, kterýho si moje sestra vůbec neměla brát! Pane, kdyby všichni byli jako on, tak bych...“

„Co třeba? Nechal toho tady a vrátil se domů? Pane, většina podnikatelů jsou mizerní paraziti, kterým se nechce nasazovat krk, proto sem poslali nás. Dokonce nás za tím účelem najali a vycvičili...“

„Ale vyšší zájmy státu... svoboda a demokracie, odstranění tyranů...“

„Obávám se, že v této zemi není žádný tyran, kterého by národ nenáviděl. Mají vládu, která jim jde na nervy stejně jako nám, když po nich chce nějaké nepříjemné věci; třeba daně. Ale rozhodně ji nechtějí svrhnout. Asi za ni budou dokonce dost účinně bojovat, jak právě vidíme.“

„Ale to by měli naši nadřízení vědět!“

„Obávám se, že to vědí, majore.“

Major odešel, rozhodně ne v dobré náladě. Ani plukovník Arkdust nepociťoval žádné nadšení; měl podivně rozdvojené pocity, na jedné straně se cítil zodpovědný za osud všech svých vojáků, na druhé chápal i pocity nepřítele. Dokonce věděl, co je toho příčinou: ta holka Lucka. Chvílemi už ho napadlo, že nejlepší by bylo nechat si podříznout krk.

„Pane...“ ten tichý, úslužný hlas ho nerušil, „Nedal byste si kávu?“

Zvedl oči. Přesně dva kroky od něho stál starší seržant od kuchyně; plukovník jej měl tak rád, že si dokonce zapamatoval jeho jméno: Abe Fisher. Vždy ochotný, úslužný, skvěle vařil a dokázal to jídlo hezky naservírovat i v polních podmínkách.

„Ty vždycky víš, co potřebuju, Abe. Jo, dej to sem!“

Abe mu podal kávu sice v plechovém hrnku, ale na podnose, s cukrem a několika suchary. Arkdust zafuněl, což mělo být poděkování; ale Abe neodcházel, jako by měl něco na srdci.

„No, tak co je?“

„Pane plukovníku, já... dovolte mi s vámi promluvit!“

„Už mluvíš. Co se děje?“

„Rád bych připomenul, že nehovořím jen za sebe, ale za všecky chlapy... z kuchyně, z ošetřovny, z prádelny a...“

„A co? Leze to z tebe jak z chlupaté deky... No jo! Vy máte strach!“

„Kdo by taky neměl, že? To všechno kolem... a to, co se zatím stalo...“

„Máte smůlu. Jste v tom taky a nemáte šanci. Radost z toho nemám, ale ani vám nemůžu pomoci. Nějaké další připomínky?“

„No... když teda dovolíte... rád bych připomenul, že jsme nebojové složky armády. Byli jsme najati jako pomocný personál s tím, že...“

Arkdust se začal smát. Pokynul, aby Abe přišel blíž.

„Co ty jsi vůbec zač, chlape? Dobře vaříš a nejsi úplný blbec... Pohovoř se mnou chvíli, třeba mě přejde vztek...“

„No... já jsem vyučen v oboru, pane! Můj otec dokonce zpočátku ani nesouhlasil, abych se přihlásil do armády! On je vrchní kuchař v hotelu Alcron a soudil, že nemám zapotřebí... ale nakonec uznal, že bych si měl vzdělání doplnit o práci v polních podmínkách...“

„To jo. K tomu máš teď skvělou možnost.“

„A potom... říkali, že je tohle barbarská, divoká země. Až ji dobudeme, bude zapotřebí ji civilizovat. Třeba tu otevřou taky nějaký Alcron!“

„Skvělá myšlenka! A není ani tak nesmyslná; třeba tu jednou opravdu budou hotely a v nich budou potřebovat vrchního kuchaře...“

„A potom, dali mi hodnost staršího seržanta; já vím, je to vlastně vrchní kuchtík, ale plat není k zahození! Dal jsem pokyn, aby mi ho převáděli domů na konto, táta slíbil, že se mi o něj postará...“

„Koukám, že to máš promyšlené. Teď ještě co s těmi nepřáteli, viď?“

Vrchní kuchtík neřekl nic, jen si povzdychl.

„Máš smůlu, příteli. Obávám se, že ti divoši těžko pochopí rozdíl mezi starším seržantem od nebojových složek a vojákem útočného komanda. A nikde tady nevidím žádný kryt, kde bys to v pohodě přežil. Což můžeš vyřídit těm ostatním, co tě poslali.“

Abe smutně pokrčil rameny; odcházel, ale velice pomalu, jako by doufal, že si to plukovník ještě na poslední chvíli rozmyslí.

Jenže Arkdusta chytil vztek: „Tak ty chceš radu, jak přežít? Tak prosím: zkus zdrhnout! Dezertovat se tomu říká! Kterým směrem nejlíp utíkat, nemám tušení, ale nepřítele určitě najdeš za prvním křovím! Zkus jim vysvětlit, že nejsi voják, jen vrchní kuchtík Abe Fisher, který si sem přišel otevřít v hlavním městě hotel Alcron. Ale vysvětluj rychle, ti jejich tygři mají ve zvyku obědvat maso za syrova a ty budeš první chod; špekoune!“

Abe se dokonce opovážil zatvářit se ublíženě.

„Zmizte, starší seržante! Ať už vás nevidím; dělá se mi z vás špatně!“

Vrchní kuchtík skutečně zmizel, ale plukovníkova nálada se nezlepšila. Nějakou dobu ještě zuřil nad bezpříkladnou zbabělostí těch mizerů z kuchyně, ošetřovny a všech podobných míst; byl zvyklý, že tam ti chlapi jsou, dělají svou práci a do ničeho nežvaní. Neuvažoval o nich jako o lidských bytostech, byli zkrátka pomocný personál. Dokonce nebyli ani tak důležití jako vojáci z bojových složek; zkrátka zanedbatelní.

Abe Fisher se vrátil do kuchyně s nepořízenou a sdělil výsledek nedočkavě čekajícím kamarádům. Po pravdě moc nedoufali, že by jim plukovník dal nějak užitečnou radu; ale když na to přijde, nebyl tak hloupý nápad zkusit jednat s nepřítelem. Zatím to nevypadalo, že domorodci mají snahu je vyhladit; to už mohli udělat dávno. Kdyby se někdo odvážil...?

Starší seržant Abe Fisher se odvážil. Vzal si na to parádní uniformu a k ní bílou kuchařskou čepici, aby o jeho profesi nemohlo být pochyb. Tou dobou vojáci ještě dokončovali přemísťování techniky, všichni neustále pobíhali sem tam, takže si nikdo nevšiml, že se jeden ztratil.

Plukovník Arkdust nelhal. Nepřítele skutečně potkal za prvním keřem.

„Tak co myslíte – co s ním?“ zeptal se Petar Vukovič.

„Přišel dobrovolně – a nemá zbraň.“

„Nemyslel jsem ho zabít. Přemýšlím, jak ho nejlíp využít!“

„Nejlepší by byla hloubková sondáž. Propojení...“ navrhla Lucka.

„Ujala by ses toho?“

„S radostí!“

„No... však jsem si myslel.“

Čas běžel a nic se nedělo. Plukovník se nedomníval, že by mělo; pořád jim ale ještě hřměl do uší rachot válečných bubnů. Bylo jen otázkou času, kdy domorodci zaútočí. Snad až bude ještě větší tma...?

Jenže... „Pane plukovníku! Vyjednavač! S bílou vlajkou!“

Arkdust vylezl na transportér vedle kulometného hnízda. Reflektor vyhmátl ve tmě dvě osoby; tu bílou vlajku držel starší seržant Fisher v kuchařské čepici. Vedle něj stála dívka v leopardí uniformě císařovniny gardy; plukovník si protřel oči, ale nebylo pochyb, byla to Lucka. Kupodivu oblečená, dokonce v parádním mundúru, na límci zlaté blesky, na náramenících hvězdičky, opasek s blýskavou přezkou, kord se zdobeným jílcem... Arkdust ani na chvíli nepochyboval, že všechna ta paráda je jen iluze.

Abe Fisher mával bílou vlajkou a vykřikoval: „Hej! Jdeme vyjednávat!“

„Co to vyvádíte, seržante?“ zeptal se Arkdust vztekle.

„Ach, pane plukovníku! No, já jsem poslechl vaši radu a...“

„Co to žvaníte, chlape? Já že jsem vám něco poradil?“

„No, poslal jste mě vyjednat s nepřítelem, aby propustili... ty vojáky, co nechtějí bojovat. Tak jsem šel... a oni to přijali a...“

Arkdustův vztek se nebezpečně přiblížil výbuchu.

„Vy držte hubu, člověče! Ta dáma... nám chce něco sdělit?“

Lucka elegantně sklonila vyholenou hlavičku. Jak asi jí na ní drží čepice se zlatými střapci? V každém případě byla moc hezká.

„Poručík císařské gardy Lucie Wallerová, plukovníku. Zplnomocněný zástupce arminské vlády. Mám tu čest nabídnout naše pohostinství všem, kdo nemají nepřátelské úmysly a dají to najevo tím, že složí zbraně a vzdají se nám.“

„A to ti máme věřit? Zkoušíte nás oblafnout!“

„Je to oficiální stanovisko vlády, pane! Potřebujeme osadníky; císařská rada souhlasí, abyste to byli třeba vy, i když jste přišli proti naší vůli a bez pozvání. Ale jsme ochotni vám to odpustit...“

„Ty chceš tvrdit, že jsi to vyjednala za takovou chvilku? S císařovnou?“

„S vévodkyní Julií z Dunbaru; Diana netelepatuje. Naše čarodějka ji zavolala a předala informace, které jsem získala od Aba. Julka souhlasila; taky mi udělila tu hodnost poručíka gardy. Tak jsem si vzala uniformu, já vím, že vy cizinci si na to potrpíte...“

Lucka se usmívala. Jenže Arkdust ve stejné chvíli pochopil, že informace mohla získat jediným možným způsobem: Propojením. Takže tahle krásná dívka (jeho Lucka!) se vyspala s tím odporným tlustým prasetem! S takovým kuchařským hovadem, jehož dosavadní zkušenosti pocházejí ponejvíce z placených styků s prostitutkami nejnižší úrovně a...

(A víš, že se mi to líbilo? Musí to být ohromná legrace; jednou bych ráda zkusila dělat přístavní šlapku. Je to tak romantické...)

Vojáci, ukrývající se za nejrůznějšími kryty, všechno slyšeli. Ozývaly se první nadšené výkřiky; ještě chvíli a rozprchnou se!

Jenže Arkdusta zaplavila prudká vlna vzteku a nenávisti. Ta zrádná děvka se opovážila vyspat s takovým mizerou... Ať je prokleta!

„Palte! Zastřelte je, oba!“ ukázal vojákovi.

Kulometčík byl zvyklý uposlechnout rozkaz, ať je jakýkoliv. Oba dva měl na mušce, tak jen stiskl spoušť. Dlouhá dávka skosila Fishera i Lucku; dívka se zarazila, překvapeně zvedla ruce a prohlížela si krev, která stříkala z dvou děr v hrudi. Jako by v první chvíli nechápala...

Potom ruce zprudka vymrštila. Kulometčíka prvním úderem přitavila k jeho zbrani; Arkdust slyšel jeho bolestivé vřeštění. Pak vypustila dvě vlny ohně proti celému opevnění; Arkdust se v poslední chvíli ukryl za pancíř transportéru, ale mnoho mužů bylo sežehnuto, nebo jim oheň vypálil oči. Řvali bolestí a hrůzou, zatímco dívka klesla na kolena a pozvolna umírala.

To už se otevřelo peklo. Ze všech stran šlehaly výstřely z nejrůznějších zbraní, kromě domorodých bouchaček též ukořistěných granátometů, minometů a kanónů. Granáty, zápalné láhve – a také nejrůznější druhy magie.

Vojáci se nedali snadno. Byli připraveni bojovat a věděli, že teď bojují o život. Jestli jim na chvíli svitla naděje, teď bylo po ní. Tak se zuřivě bránili a stříleli do tmy ze všeho, co měli. Aniž by věděli, po čem.

Plukovník Arkdust se v první chvíli ukryl za pancířem a tím si zachránil život. Když začaly šlehat všechny hlavně a vypadalo to, že protivníci dávno utekli, odvážil se vylézt a dokonce se dopouštět i hrdinských činů. Mrtvoly seržanta Fishera i Lucky tam ještě ležely; nedal si ujít, aby šel s vojáky, kteří je měli přinést.

Chvěl se a mráz mu běhal po zádech, když se nad ní sklonil. Změnila se; při umírání uvolnila veškeré magické změny, takže zmizela její uniforma i většina ozdob. Taky už nebyla tak zářivě krásná; spíš normální hezká holka, jakých pobíhá po ulici spousta. Přesto ho podivně dojímala; vypadala na děvčátko. Už je to dávno, co si zvykl hledět na ženy jejího věku jako na děti. Přesto toužil sevřít to opálené mladé tělo v náručí, políbit ji na našpulené rudé rty, pohladit po hlavě... ach bože, kdyby tak ještě žila!

Jenže nežila – a on byl toho příčinou. Ale copak ji mohl nechat žít? Když se dopustila tak mrzké zrady? Rozum mu říkal, že všecko co udělal je správné, zabránilo to rozvratu a rozkladu armády, ti chlapi by dozajista utekli a vzdali se... Ano, udělal dobře. Co mohl dělat jiného?

A přesto měl v očích slzy, když se vracel za ochrannou hradbu.

Terezka to vše jasně vnímala, i když seděla téměř bez hnutí v podzemí své Citadely. Byla důležitá; matka Valérie i vévodkyně Julie se na ni obracely, činily ji zodpovědnou za vše, co se děje v jejím regionu. Je nejschopnější ze všech čarodějek, může je vést, i když se osobně nezúčastní. Zdali chce či nikoliv, je vedlejší.

Čímž není řečeno, že by byla proti. Vlastně ani neměla čas se důkladně zamyslet; věci se změnily příliš rychle. A Terezka byla typ spíše logický než emocionální; samozřejmě občas nějaké city projevila, ale obvykle až po zodpovědném posouzení. Ostatně, posláním čarodějky není propadat vášním, ale mít přehled a udržovat ostatní v bojeschopném stavu.

Byla nucena si přiznat, že smrt Lucky se jí dotýká víc, než očekávala. Už se setkala se smrtí mnohokrát, ve své profesi; v mnoha případech ji vnímala delší dobu a s bolestivějšími příznaky. Lucku znala od vidění jako všecky ostatní, nenavázala s ní nikdy bližší kontakt. Spíš se kontaktovala s Laiou a mimořádně měla ráda Myšku, jako všichni; není divu, je roztomilá. Ovšem věděla o ní a kdyby bylo zapotřebí, jistě by ji zařadila do cowenu.

A teď je mrtvá. Zemřela dokonale nesmyslně; Terezka totiž vnímala nejenom ji a ostatní z Petarovy smečky, ale také nepřátelského plukovníka. V jeho myšlení se nedokázala vyznat, bylo složitější, než čekala. Zpočátku jej považovala za příliš prostomyslného, než aby dokázal něco chápat; ale Lucka jí předala značně rozporuplné poznatky a když jej sledovala sama, vnímala střídající se návaly euforie a deprese, chvíli kladné a chvíli záporné pocity. A pak ten prudký záchvat bezmocného vzteku...

Když se pokoušela to střízlivě posoudit, vycházelo jí jediné: vražda ze žárlivosti. S takovými věcmi se setkávala zvláště u lidí z nízké kasty, tam to bylo občas přiměřené řešení; obvykle cítila stejný soucit vůči vrahovi jako vůči jeho oběti. Byly to ubohé nechutné záležitosti, hloupí nevzdělaní lidé, nesmyslné okolnosti; často alkohol nebo nějaká lehká droga. A podivná morální kritéria, vyplývající z jejich pokleslé kultury.

Lucka mluvila pravdu, když líčila své jednání s velitelstvím. Nejdřív ze všeho provedla hloubkovou sondáž zajatce, což znamenalo soulož s mentálním spojením, při němž prověřila jeho dosavadní znalosti. Sex nic moc; Terezka navíc nepatřila k přebornicím v tomto oboru. Jistě, zasouložila si ráda, zvlášť když měla vhodnou náladu a přiměřeného partnera. I WZ potřebuje pravidelnou údržbu. Nikdy v tom však nenacházela tak extatické potěšení, jako třeba Lucka; tu ze všeho nejvíc zaujaly Abeho zkušenosti s prostitutkami, soustředila se na ně a pomíjela všechno ostatní. Tím ostatním byla vyčerpávající práce v kuchyni; různých kuchyních, podobajících se jedna druhé. Vaření ho opravdu bavilo a zajímalo; od dětství neměl jinou perspektivu než být kuchařem, stejně jako ona čarodějkou. Co by jinak dělal? Zajímalo ho vůbec něco? Ve volném čase převážně sledoval televizi, scházel se s kamarády v hospodě, žvanil o hloupostech a kritizoval činnost číšníků. Když měl hlad, poručil si něco a důkladně prověřoval, jak je to připravené; nikdy neměl potřebu uvařit si něco doma, sám pro sebe. Takhle uvažuje většina kuchařů. Moc toho nepotřeboval, dával přednost jednoduchému uspokojení veškerých potřeb. Pil málo, kouřil ještě méně. A ženám dával přednost středně nižší kvality; proto si taky nikdy nenašel stálou partnerku.

Očekával, že až se vrátí z armády, ožení se; otec mu jistě najde vhodnou partnerku z dobré rodiny, přiměřeně mladou, hezkou, s patřičným jměním. Dá to dohromady s úsporami, otec jistě něco přispěje, a otevře si restauraci. Vůbec by nevadilo, kdyby byla v Arminu; ta země se mu líbila, až na spoustu nepřátel kolem, ale až válka skončí a uklidní se to, proč ne? Setkání s domorodci ho trochu vykolejilo, očekával spíš tvrdý výslech, možná i mučení, rozhodně ne náhlý nevysvětlitelný příval vášně, který ho donutil vrhnout se na tu holku a... znásilnit ji? Nebránila se, spíš spolupracovala; přiváděla ho do rozpaků, obvykle dalo dost práce jemu i těm holkám, než ho uvedly do patřičné nálady. To vše věděla a moc ji to zajímalo.

Když skončila, cítil se vyčerpaný, vyždímaný jako citron. Není divu, po všem co s ním prováděla. Ona byla naopak velmi spokojená, ale neměla čas se s ním bavit; usedla do lotosu a zkoušela aktivně telepatovat. Nikdy v tom nebyla moc dobrá, což taky věděla. Bez problémů napojila Laiu a Myšku, ty ji vnímaly i při tom sexu (a Myška byla mírně, příjemně zhnusená). Terezka ji vnímala taky, ohlásila se a zavolala vedení cowenu. To znamenalo matku, ta se ozvala hned; a Julii z Dunbaru, která neměla čas a trvalo nějakou dobu, než se nechala přesvědčit, aby se jim věnovala. Není divu, organizovala armádu pro svého manžela.

Většina komthurů je vnímala přímo, i když se nezapojovali; sledovali hlášení Lucky a následnou rozpravu, v jejímž závěru odsouhlasili řešení: ano, přijmout všechny, kdo se vzdají, zvlášť prosté vojáky. Do hodnosti seržanta včetně. Dá se předpokládat, že s nimi nebudou zásadnější potíže. Něco jiného jsou důstojníci, s těmi by potíže nastat mohly, proto je třeba přijímat je individuálně; ovšem není třeba říkat jim to předem. Všeobecně: vojákům slibte cokoliv, odzbrojte je, odveďte do zajateckého tábora a tam hlídejte, než se situace vyřeší. Důstojníky oddělte a podrobte důkladnému výzkumu; to by se Lucce mohlo docela líbit a očekáváme, že to zvládne. Ostatní dívky budou určitě ochotně spolupracovat taky, že?

Terezka dostala příkaz fungovat jako hlavní supervizor. Pro případ, že by někdo ze zajatců byl mentálně silný a pokusil se dostat dívky pod kontrolu; což jde, nikdo není nenapadnutelný. Cowen doufal, že WZ T je dost zkušená, aby si zachovala chladnou sebekontrolu a případně zkrotila příliš rozvášněné podřízené; T to slíbila. Julka udělila Lucce hodnost poručíka gardy; už dávno nerozšířila gardu o žádný dorost a mohla by být kritizována, kdyby si císařovna na svoji armádu náhodou vzpomněla a chtěla ji zkontrolovat. Lucka byla nadšená a hned si zpotvořila uniformu.

Jenže teď je Lucka mrtvá. A Terezka za to může; supervizor může vždycky za všecko, i za počasí. Ne že by jí to někdo chtěl vyčítat, ale pokud neudělá patřičná opatření, chválit ji nebudou. Což neznamená, že by čekala na nějakou pochvalu; věci jsou v pořádku, pokud celý svět samozřejmě předpokládá, že T je nejschopnější a vždy všechno zvládne. Kdyby ne, vytvořila by tím pochybnost, zda je skutečně ta nejlepší.

Zásah? V současné chvíli zuřila mezi vojáky a Petarovými bojovníky prudká nelítostná bitva. FF zaslepení vztekem se vrhali do boje dost neuvážlivě, pár jich zahynulo dost zbytečně. A nemělo smysl je zadržovat; T se napojila na Laiu, sledovala boj a čekala. Když bojovníci vystříleli všechny náboje, couvli do tmy a nechali vojáky střílet naslepo do noci; tehdy také přišla chvíle poradit se a rozhodnout, co dál.

Petar měl jediné možné řešení: zabít všechny. Laia s ním souhlasila; byla učiněna nabídka míru, ale nebyla přijata, naopak vyjednávači byli zabiti. Je zapotřebí zlikvidovat nepřátele. To je záležitost Petara, T se mu do toho nehodlá plést. Její povinností je informovat cowen a sledovat, jestli se na rozhodnutí něco změní.

Informovala. Nezatajila ani své podezření, že plukovníkova reakce byla jen záchvatem obyčejné šúdrovské žárlivosti; že jeho myšlení nechápe, není podstatné. Lucka si počínala v souladu se svým přesvědčením, také plukovník Arkdust se choval podle svých zásad. A Petar Vukovič rovněž naslouchá svému přesvědčení, danému výchovou: nepřítele je třeba zničit. Bohové si to přejí a kdyby neuspěl, nebudou s ním spokojeni.

Jenže existovala pochybnost, jak jsou bohové spokojeni s Terezkou. Nebyla si jistá; neměla oblíbeného Ochránce, uctívala přiměřeně všechny a většinou se konstruktivně zúčastňovala veškerých obřadů. Pokud něco uctívala, pak to byl Živý Oheň.

Její sklepní komnata byla zajištěna proti poškození Ohněm. Aniž změnila pozici, vyvolala Jej a nechala se pohltit plameny. Vlídně obtékaly celé její tělo, hladily jemnou kůži a uklidňovaly ji; nechala si Oheň volně vstupovat všemi tělesnými otvory a procházet tělem v rytmu dechu. Cítila se čistá a plná síly; na chvíli ji napadla legrační myšlenka, jakou barvu by asi měly její vlasy, kdyby jí někdy stačily narůst. Nevěděla; když chtěla, vytvořila si iluzi. Ale už dlouho to neudělala, nebylo třeba; holé hlavy čarodějkám zjednávají respekt.

V příjemné náladě si představila možnost, kterou šířila Lucka: prochází se v nápadném, vyzývavém kostýmu špinavými přístavními uličkami, nabízí se kolemjdoucím námořníkům a nepřátelsky shlíží na ostatní děvky, svou ničemnou konkurenci. Někde v tom byl taky pasák: opilec, flákač, zcela neschopný jako chlap; ve skutečnosti by takovému zlomila krk jediným úderem. Nesmysl; WZ T by mu jednoduše zastavila srdce. Ale představa, že by se něčeho takového měla bát, poslouchat ho a dávat mu peníze, ji pobavila.

Zrušila Oheň a všechny iluze. Zkontrolovala Laiu a připomněla jí, aby tu potřeštěnou Myšku trochu pokrotila a zabránila jí padnout dřív, než vyroste do dospělosti. Radši ať zkusí ošetřit raněné, mají jich dost. Další boje ať radši nechají na ráno...

A uklidnila se. Situace je vážná, nikoliv však zoufalá.

Plukovník Arkdust měl chuť svolat poradu. Byl ve vzteklé náladě; navíc káva, kterou mu přinesl jiný kuchtík, chutnala jako oslí moč. Cítil určitou nejasnou vinu, ale nehodlal o tom veřejně diskutovat. A nepřál si, aby mu někdo připomínal jisté detaily ze včerejška.

Situace byla zoufalá, což se jasně ukázalo zejména po rozednění. Veškerá technika byla zničená ohněm, transportéry mohly sloužit už jen jako hradba. Arkdust si nebyl jist, zda to byl normální oheň nebo nějaká vlna energie; ani o tomto tématu nehodlal diskutovat. I kdyby, nebylo s kým.

Major byl v noci zraněn do nohy, ležel pod přístřeškem a odmítal mluvit o čemkoliv jiném, než jak to bolí a že by potřeboval důkladné ošetření. Plukovník ho podezíral, že trestuhodně přehání; ale byla pravda, že na noze měl krvácející šrám a ošetřen byl velmi provizorně. A líp to nešlo.

„Co by nešlo?“ skuhral major, když se na něj přišel podívat, „Stačilo by dostat se do pořádné nemocnice...“

„Vy jste se snad zbláznil, člověče! Polní nemocnice zůstala někde daleko na pobřeží; tam je dál než...“

„Nedělejte, že mi nerozumíte, plukovníku! Oni nějaké nemocnice mají...“

„Vy myslíte nepřátele? Zbláznil jste se? To bychom se jim museli...“

„A co jiného můžem dělat, po tomhle debaklu? To se chcete ještě bránit? Jak a čím? Pobijou nás ze zálohy... blbost, ani zabíjet nás nemusí! Postačí držet nás v téhle hradbě a počkat, až uhyneme sami! Nedovolí nám vylézt...“

„Majore, přestaňte žvanit nesmysly! Vzdát se jim prostě nemůžeme!“

„Protože jste zabil tu holku? No jistě, se mnou jste se o tom neradil, já za to nemůžu! Kdybyste se byl s nimi rozumně dohodl...“

„Včera jste mluvil docela jinak!“

„Včera jsem nebyl zraněný, chápete?“

Plukovník měl na jazyku pár sprostých nadávek, ale nechal si je pro sebe. Dalším, jehož názor by měl vyslechnout, byl kapitán Kirky; pouhý pohled do jeho zamračené tváře jasně naznačoval, co si myslí.

„Splním jakýkoliv rozkaz, který mi dáte, pane.“ prohlásil řízně.

„To mě těší, kapitáne. Ale víc by mě potěšilo, kdybyste mi dal rozumnou radu. Kdyby vás třeba napadlo, jak se odtud dostat...“

„Pane, moji vojáci udělají, co jim nařídím. Já udělám, co nařídíte vy. Ale jsem docela rád, že velitelem jste vy a ne já.“

„Co říkáte tomu, že major doporučuje se vzdát?“

Kapitán Kirky chvíli uvažoval, jak nejvíc to dokázal.

„No, pane... zní to docela... jsme v bezvýchodné situaci, to ano. Dopředu nemůžeme a dozadu... Jo, leda dozadu. Pěšky a stejnou trasou, jakou jsme se dostali sem. S tím, že na nás budou každou chvíli útočit domorodci. Když to všechno přežijeme a dostaneme se k našim, bude hodně záležet na tom, jak kdo bude vypovídat před válečným soudem. Uklidní vás, když vám slíbím, že se ve výpovědi omezím na jednoduchá fakta?“

„Jste si zcela jist tím, že se bude konat nějaký soud?“

„Velitele, který ustoupí, vždy postaví před válečný soud. S výjimkou, že pokud padne, podřízení na něj svedou všechna nevýhodná rozhodnutí. Kdybyste byl zabit, pane, vrátíme se nebo se vzdáme a zkusíme to svést na vás.“

„Ale já tuhle jednoduchou věc udělat nemůžu?“

„Můžete všechno, pane. Ale je dobře vědět, na koho to svedete.“

„Překvapujete mne, Kirky. Vůbec neuvažujete jako pitomec!“

„Drahý veliteli, dovolte mi to vysvětlit. Chovám se jako pitomec, protože jsem pitomec. Vemte na to Kirkyho, je to sice brutální hovado bez špetky inteligence, ale ty svý chlapy vždycky donutí dělat, co je potřeba. Když to nevyjde: no co se dá dělat, co byste od takovýho primitiva chtěli. Takovým způsobem se dá postupovat dost vysoko. Důležité je mít vždycky nad sebou někoho, kdo mi dá nějaký rozkaz. Až budu plukovníkem, budu muset velet samostatně, možná dokonce brát ohled, aby mi v boji nezařvalo příliš moc chlapů. Bude to těžký a moc se na to netěším...“

Arkdusta zvláště zaujala jedna věta. „Vy myslíte, že ztráty jsou příliš veliké? Kolik jsme ztratili mužů?“

„Nejde ani tak o padlé, jako o raněné. Zhruba třetina chlapů je naprosto neschopná boje; a nejhorší jsou ti popálení. Ztráty by byly přiměřené, kdybychom zvítězili; ale pokud se vrátíme a nějaký šťoura uvidí tu spoustu chlapů s vypálenýma očima, válečný soud vás nemine.“

Arkdust ze sebe vydal něco velmi podobného zaskučení.

„Víte, ona většina chlapů čuměla na tu holku; tomu se nedivte. Když dostala tu dávku a umírala, vyslala ten... ten svůj oheň. Nevím jakej, ani mě moc nezajímá, jak to udělala; prostě mají takovou techniku. Vysvětlovat to budete asi vy, ale prostě vypálila oči všem, co na ni čuměli. Vlastně, ten oheň jim spálil ksicht mezi blembákem a tím, za čím měli schovanou hubu. Ty co neměli helmu, to přelízlo i přes hlavu, a to už nerozchodili.“

Plukovník znovu temně zaskučel.

„No jo, chytlo to hodně mejch chlapů, protože měli jen ty barety a ty je proti ničemu neochránily. Mohl bych jim nadávat, že si měli vzít blembák, ale má to ještě teď smysl? Jsou odepsaný nadosmrti, i kdyby se vrátili...“

„Proboha, Kirky, neříkejte mi takový věci!“

„Tak pardón, šéfe – ale začal jste si!“

Plukovníkovi začalo cosi vrtat hlavou: neodbytná myšlenka, že kdyby měl trosky armády odvést zpátky k pobřeží, budou jednoho raněného muset vést dva zdraví. Druhá možnost je nechat je tady a utéci sami; což by ovšem znamenalo jejich jistou smrt. Na druhé straně... když s nimi nechá pár ošetřovatelů, dejme tomu nějakého mladšího důstojníka nebo staršího seržanta a slíbí, že se pro ně po vítězství vrátí... Kdo mu bude moci vyčítat, že ten slib nemohl splnit? V každém případě se zbaví odpovědnosti!

„Já bych je postřílel.“ navrhl Kirky klidně konverzačním tónem.

„He?“

„To máte tak, šéfe: už teď mají hrozný bolesti. A deprese. Chlapi do nich napíchali ty utišovací injekce, co jsme vyfasovali, ale zas tolik jich nemáme a až dojdou, nebudeme mít nic. Leda kořalku, ale tu vypili sami. Nebudou to mít příjemný! Některý chytřejší už na to přišli a prostřelili si palici sami, pokud se dostali k bouchačce. Spočítali si v hlavě... Ono to je dost blbá perspektiva zbytek života sedět na schodech před kostelem...“

„Proboha Kirky, držte už hubu!“

„No fajn, to můžu. Ale chtěl jste radu.“

Plukovníkovi už taky došlo, že to Kirky myslí vážně. Postřílet všechny, kdo nejsou schopni jít dál, a se zbytkem se přesunout... kam? Dopředu ne, tam je nepřítel. Zpátky? I tam určitě budou! Nějaká možnost...

Periferním viděním si povšiml, že kdesi v táboře vznikla rozsáhlejší hádka; běžných sporů mezi chlapy, včetně sprostých nadávek, si dávno nevšímal, ale tohle bylo zřejmě něco závažnějšího. Dokonce mu to stálo za to, aby se zvedl a šel se podívat.

Situace: ze skal se vrátilo několik úspěšných zlatokopů. Přinesli s sebou kapsy nacpané zlatým prachem i malými valounky a vykládali, že toho tam je ještě tolik, že to všechno nemohli unést. Za celou dobu si jich nikdo ani nevšiml, žádní domorodci tam nejsou a pokud ano, nemají žádných námitek. Asi jsou tak primitivní, že o zlato nestojí, leda že si jím zdobí rukojeti svých zbraní. Teď je zapotřebí zavést zákon a pořádek, vykolíkovat si tam v horách zábory, zakreslit je do mapy a dopravit tu mapu na velitelství, aby se později někdo nepokusil majiteli vlastnictví upřít. Toho se ochotně ujal jeden mladý poručík, který si rozložil provizorní mapu a škrábal do ní obdélníčky a jména šťastných majitelů. Že při tom byla spousta hádek, nebylo pro Arkdusta překvapením; pouze nechápal, jak se můžou zabývat takovými nesmysly tváří v tvář neodvratné záhubě.

Dokud se nepodíval na to zlato. V tu chvíli jej ovládla tak prudká touha je vlastnit, že mu okamžitě došlo, že to není samo sebou. Nějaký další trik – a ti pitomci jim na to skočili! Začal křičet a přesvědčovat je, že tohle zlato je falešné, vytvořené nějakou šílenou magií... Pochopitelně nevěřili. Vlastní zrak a hmat jim říkal, že pravdu mají oni a velení jim chce (jako obvykle) upřít jejich zisk. Měli svou pravdu a sloužilo jim ke cti, že se neservali jako psi, nýbrž chovali se jako zákona dbalí občané a chtěli si svoje dílce právně zajistit.

Byli tu však další, kteří se do skal zatím nevypravili a dílce nezabrali. Což mínili udělat okamžitě, jakmile ukecali poručíka, že jim má zakreslit vhodné místo co nejblíž dosavadních nálezů. Když se tak stalo, museli sehnat čtyři klacky, dostat se na místo a zatlouci tam tak, aby vládnímu komisaři bylo jasné, odkud až kam je to jejich.

„Vy blázni! Kde tady máte jakého vládního komisaře?“ řval Arkdust.

„Jednou se sem určitě nějaký dostane! Teď nejde o pár zrníček, ale o trvalý příjem celé naší rodiny,“ vysvětloval mu někdo, „Až budu jednou mít nějaký děti, zajistí jim to bohatství!“

„Nebudeš mít žádný děti, ty pitomče, protože ti tam ve skalách domorodci uříznou koule! Případně hlavu, což by asi nebyla tak velká škoda!“

Dotyčný voják se zamyslel, kam až byl schopen. Nějakou chvíli to vypadalo, že mu přece jen v hlavě svitne a zdravý rozum zvítězí, ale pak vyhrála touha po zlatě nade vším. Takže mu napadlo:

„Mně je to jasný, pane! Vy nám zkrátka závidíte a chcete nám to zlato sebrat! I když jsme si je poctivě našli! Měl byste se stydět, pane!“

„Já vám kašlu na vaše zlato, chlape! Opravdu ho nechci...“

„No jo, možná vy! Plat máte dobrej... Ale támhleti zabijáci určitě!“

Voják ukázal na Kirkyho Černé barety, které se mezitím začaly plánovitě rozmísťovat po celém prostranství. Zbraně měli v pohotovosti a velitel na ně dohlížel, aby kontrolovali celé území.

Jenže i zlatokopové byli vojáci a chápali, co to znamená. A byli tu dřív; stačili postavit na správná místa hlídky a kontrolovat situaci.

Od té chvíle plukovník Arkdust věděl, co se musí stát. Vyděsilo ho to, ale neexistovala žádná možnost, jak střetnutí zabránit. Mohl se samozřejmě pokusit vydávat nějaké rozkazy, ale v očích těch lidí plál posvátný zápal a touha obhájit svoji pravdu. Ještě křičeli a hádali se, ale smysl to nemělo, obě strany jen opakovaly svoje pravdy.

A pak někdo vystřelil. Čert ví kdo, snad to ani není důležité, nepřežil o mnoho déle. Nastala krátká zuřivá přestřelka, v níž se každý snažil zabít každého; Arkdust sebou při prvním náznaku plácl na zem a tím si zachránil život. Kirkyho chlapi postupovali od kamene ke kameni a stříleli po každém, kdo neměl jejich uniformu. Ale zlatokopové se taky jen tak nedali.

Když ta hrůza přestala a Arkdust zvedl hlavu, válela se všude kolem mrtvá těla. Černé barety zvítězily, ale za hroznou cenu; i mnozí z nich padli, spousta dalších byla raněných. Jenže Kirky tohle nevnímal, nafukoval se nad svým vítězstvím pýchou, jako kdyby zlikvidoval nepřítele.

„Právě tohle chtěli!“ Arkdust byl schopen se rozbrečet, „Abychom se tady pobili navzájem! A vy jste jim ochotně vyhověl!“

„Střílet začali oni!“ namítal kapitán, pořád ještě plný nadšení.

„Je úplně jedno, co kdo...“ Arkdust toho mohl říct ještě víc, ale vzdal to, nemělo to smysl. Teď už mohl říct jenom:

„Kapitáne Kirky! Vzpamatujte se! Odcházíme odtud, stahujeme se k pobřeží! Shromážděte všechny bojeschopné muže a připravte se k odchodu!“

„Provedu, pane!“ Kirky byl viditelně rád, že dostal jasný rozkaz.

Plukovník Arkdust se vracel k poničenému opevnění, sotva pletl nohama a oči měl plné slz. Už věděl, že zvítězila Lucka; i když je mrtvá.

No a potom náhle znovu zaslechl palbu; dokonce v salvách. Rozběhl se.

Vstříc se mu rozběhl nějaký mladý voják, vyděšený k smrti.

„On je zabil! Dal pobít... všechny raněné, pane! Pro smilování...“

Kapitán Kirky stál uprostřed tábora, klidný jako smrt, a vydával rázným hlasem rozkazy. Jeho Černé barety i všichni ostatní vojáci je plnili beze slova, naplněni hrůzou.

„Vy... co jste to udělal?“ sípěl Arkdust, málem se na něho vrhl.

„Plním rozkazy, pane, připravuji evakuaci.“ Kirky bystře obhlédl situaci, pak kývl na nějakého kaprála: „Vy dva, postarejte se o pana plukovníka! Vidíte přece, že je mimo! Nebojte se, pane, já všechno zařídím!“

Od té chvíle už Arkdust nemusel (ani nemohl) dělat vůbec nic. Dva chlapi se o něj starali sice úslužně a ochotně, ale nedovolili mu do ničeho zasahovat. Skoro líp na tom byl major; pro toho připravili nosítka, byl přece jen důstojník a nehodilo se odstřelit ho jako škodnou.

„Nebojte se, pane, o všechno se postarám,“ hlásil Kirky, „Už jsem vyslal dopředu hlídky, vypadá to, že je tam čisto. Vrátíme se sice pěšky, ale na to pobřeží se dostaneme, za to ručím!“

Arkdust jen kývl hlavou. Ano, dostaneme se tam; jenže jen proto, abychom skončili oba před vojenským soudem. Jaký bude rozsudek je ve hvězdách; když to půjde dobře, vypadá to na degradaci a předčasné penzionování. Co udělají s Kirkym, který zjevně zešílel? Jen bůh ví...

Vojáci vytvořili dlouhou pochodovou kolonu; zbraně, munici a jídlo nesli na vlastních zádech. Všichni měli strach; nejen z Arminů, ale především ze svého velitele. Ten byl naopak plný odvahy a síly; konečně dostal správnou příležitost ukázat, co v něm je!

Ještě štěstí, že vyrazil s prvním oddílem, hned za hlídkami. Když zmizel, většina chlapů se aspoň trochu uklidnila; přežili, aspoň zatím! Taky plukovník Arkdust se násilím ovládl; když tu Kirky nebyl, vojáci se k němu zase začali chovat jako k veliteli a poslouchali jeho rozkazy.

Armáda se roztáhla do dlouhé pochodové kolony. Arkdust byl v její střední části a nedostával žádné zprávy ani zepředu, ani zezadu. Vzadu byli muži, kteří byli schopni přesunu, i když byli lehce ranění, vyčerpaní atd. Kirky nebyl takový blázen, aby zabíjel zdravé a schopné jedince. On sám byl kdesi vpředu; Arkdust byl jen rád, nechtěl ho vidět. Dokonce se přistihl při myšlence, že kdyby kapitána vzal čert, byl by jenom rád.

Petar Vukovič mlčel, občas se ohlédl na děvčátko Myšku, která teď velela; už mu začínalo docházet, proč před ní Terezka varovala. Ještě před několika dny to bylo dítě, teď však dospívala takovým tempem, až se děsil.

A co? Tak jsem je trochu pošťouchla; cos s nimi chtěl udělat ty?

Vlastně neměl námitek; snad jen, že je to neetické.

Neetické to je. Taky neříkám, že jsem vzor ušlechtilosti. Zabíjím, nutím k tomu ostatní a přijdu za to do pekla. Máš nějaký lepší nápad?

Neříkal nic. Nebylo co říkat, měla pravdu.

Jen si ujasňoval, co všecko o téhle Myšce ví. Věděl toho dost, ochotně se v Propojení chlubila každému, ale nebylo jisté, co z jejích vzpomínek je skutečnost a co si vymyslela. Byla Tvůrkyně příběhů a začínala být velmi schopná, její iluze nebyly snadno prokouknutelné.

Takže: je pravá princezna ze starého šlechtického rodu; dokonce přišla na svět tím správným šlechtickým způsobem, totiž incestem. Ke zplození došlo ještě ve staré vlasti, když jejího otce vyzvala dospívající sestřička, aby jí pomohl při koupání a on, jat nezvládnutelnou vášní, se na ni vrhl a použil ji k tomu, k čemu se takové holčičky hodí. Zdá se, že se to oběma zalíbilo a dělali to pak častěji; postupem času si začali počínat tak veřejně, že to už nešlo přehlédnout a úslužné služebnictvo to doneslo rodičům.

Nezdá se, že by byli příliš překvapeni či morálně rozhořčeni; neobvyklé sexuální vztahy nebyly v jejich vznešeném rodu nic zvláštního. Matka pouze požádala dceru, že by u toho nemusela tolik ječet a pobíhat nahá po chodbách, kdežto otec se pokusil vysvětlit synovi, jak nepřivádět partnerku do jiného stavu. Rodinný lékař ovšem zjistil, že slečna již zdárně těhotná je; rodina napřed uvažovala o přerušení, ale oba mladí byli rozhodně proti. Takže se sešla rodinná rada a rozhodla, že jediné vhodné místo pro život takového páru je Armin, kde měli příbuzné; tam je taky přesunuli.

Arminská společnost je ochotna akceptovat kohokoliv, kdo příliš závažně nenarušuje místní morální zákony. Sexuální vztah mezi bratrem a sestrou tak závažný rozhodně nebyl, spíš se jevil jako zábavná kuriozita. Navíc roztomilí sourozenci se jeden druhého brzy nabažili a začali navazovat další vztahy, jak se slušelo s každým, kdo jim byl představen. V tom čase většina nadšenců, ochotných podněcovat sexuální hry, svůj zájem vyčerpala, takže se stali příjemně podpůrným impulsem.

Mladá paní stihla Myšku přivést na svět před patnáctým rokem věku, jak se na princeznu sluší. A hned s ní absolvovala sérii testů, které zjistily řadu vrozených schopností, které stačí jen rozvíjet. Čehož se ujaly Atanorské kněžky; a měly ji velice rády, přestože se vyvíjela krajně svérázně a měla od malička spoustu zvláštností. Přesněji: dělala všechno absolutně naopak, než se po ní chtělo. Zlobila, neposlouchala a provokovala ostatní; přitom však byla nesmírně roztomilá a měla skvělé nápady, takže ji sice mlátily jako žito, ale nikdy ji zcela nezavrhly. To vyhnání z Atanoru taky nebylo míněno úplně vážně.

Dítě s čarodějnickými schopnostmi nemusí žít s rodiči; v podstatě může žít kdekoliv, přicházet a odcházet a je-li potřeba, navázat telepatické spojení. To Myška zvládala hravě, velmi brzy podstatně líp než oni; matka se původně snažila stát komerční čarodějkou, ale neprosadila se, tak si nakonec zřídila vzdělávací středisko pro převýchovu osiřelých dětí nižších kast, převážně z afrických a asijských etnik. Po nezdařených experimentech s obchodováním se tam za ní odstěhoval i bratr/manžel, vedli útulek rukou společnou a vychovávali ty sirotky skutečně zodpovědně.

Na rozdíl od dcery. Myška nebyla dítě ani osiřelé, ani zanedbané, takže její problémy se daly odložit na později. Ze začátku ji to trochu mrzelo; pak jí matka vysvětlila, že všichni ostatní jsou na tom hůř, což vzala na vědomí a začala s výchovou pomáhat, jak uměla.

Hodné arminské dítě nedělá potíže a snaží se usilovně pomoci, kde může; konkrétně konat dobré skutky, ať se oběti brání jakkoliv. Myška, jen co se trochu rozkoukala, začala poučovat své okolí o všem, co věděla a znala. Což bylo docela dost; taky podřízených měla hodně, neboť ubozí sirotci ji považovali za prodlouženou ruku rodičů a poslouchali na slovo, ať si vymyslela cokoliv. Nějakou dobu zkoušela zlobit, ale potom ji daleko víc začalo bavit nutit ostatní, aby se polepšili. Což dělala vlastně až dosud.

Jak se sluší, byla velice zbožná. V rodině to byla dlouholetá tradice, už odedávna uklízeli do různých klášterů své homosexuálně laděné členy. Ježto úchylnost nijak neomezuje inteligenci, většina jich dosáhla poměrně vysokého postavení a hájili zájmy církve svaté, seč mohli. V současné době získal strýček Ervín dokonce biskupskou mitru, při kázáních zběsile káral ženy jako zdroj všeho zla, zato měl velikou náklonnost ke kostelním zpěváčkům.

Z odborné literatury vyzvěděla, že incest je nejčastější způsob, jakým na svět přicházejí bohové, velcí hrdinové a čarodějové; přečtěte si kteroukoliv legendu a přesvědčíte se sami. Bohužel se nemohla rozmnožovat podobným způsobem, neboť rodiče už spolu žádné další dítě nezplodili, ačkoliv s jinými jich měli několik. Z nouze tedy vymámila na tatínkovi slib, že ji ve vhodném čase oplodní; deflorovat se od něj nechala slavnostně už před nějakým časem, u příležitosti svátku jakési staré bohyně. Svátky všeho druhu přímo milovala a jak lépe uctít Paní, než sebeobětováním? Otci se do toho ze začátku moc nechtělo, přece jen už dostal trochu rozum, ale Myška ho dávno měla prokouknutého a vždycky od něj vymámila, co chtěla.

Ten obřad se odehrál v kapli osvícené pochodněmi, za rachotu bubnů a sborového zpěvu celého shromáždění, takže mohla být spokojena. Dokonce vnímala fanatický obdiv davu, neboť sex se stal už dávno jediným způsobem, jakým se starší sirotci dali za cokoliv odměnit. A je pravda, že v sexu byl tatínek i maminka nepřekonatelnými mistry, což může potvrdit každý, kdo si s nimi něco užil. Myška dokonale vnímala prožitky obou, fandila jim a chystala se co nejdřív řádně zapojit; ale do toho jí přišla válka.

A smrt. Během těch několika dní zahynulo tolik kamarádů (a kamarádek), až pochopila, že se to nepochybně stane i jí. Přístup ke smrti měla... samozřejmě věděla, že jednou, dříve či později, zemře. Možná dokonce schválně, na základě vlastního rozhodnutí odejít do jiného světa, jak to už udělalo pár kolegyň. Zatím ji však základní výzkum tolik nelákal, vlastně dosud nerozhodla, co by chtěla v životě dělat. Teď pochopila, že nejspíš nebude dělat nic. Nějakou dobu bude bojovat – a pak padne.

Opustí toto tělo příliš brzy a nerada. Nepřivede na svět žádné dítě; nebude mít čas vychovat další a ještě lepší čarodějku. Nebude mít čas vůbec na nic; vlastně se ani sama nestala čarodějkou, je WF, něco mezi. Obyčejná bojovnická holka, jakých jsou tisíce... Smůla, což?

A Petar Vukovič jí nedokázal pomoci. Přestože pro něj byla možná větší oporou než Laia, která se ještě pořád šetřila po tom zásahu. Myška dělala vše instinktivně, jak ji napadlo, znalosti valné neměla, přesněji dosud je házela za hlavu. Teď jí to bylo líto; kdyby si něco pamatovala, mohla by to těm lumpům pořádně vrátit!

„Neboj se,“ řekl Petar nahlas, „Ještě jim to vrátíme...“

Plukovník Arkdust se držel v přední části hlavního oddílu. Dohlížel, aby se pohybovali pokud možno bez zdržování, nejlíp zrychleným přesunem, než na ně nepřátelé zaútočí. Přestože vyslal dopředu oddíl Kirkyho Černých baretů, necítil se zcela bezpečně. Kolem určitě krouží vyzvědači a jen čekají, až poleví ostražitost vojáků, aby zaútočili...

Takže se ani nepodivil, když se muži před ním náhle zarazili. Povšiml si na jejich tvářích výrazu zděšení; prošel tedy mezi nimi dopředu a mráz mu též přeběhl po zádech, neboť na větvi stromu tam visela hlava kapitána Kirkyho a mírně se pohupovala ve větru. Spánky měl proražené zaostřeným kolíkem, za který byl uvázán provázky spletenými z trávy; dokonce mu nasadili i jeho černý baret. Oči měl vytřeštěné a zuby vyceněné bolestí.

Nikdo nic neřekl, nebylo ani zapotřebí. Všem bylo jasné, co to znamená.

Ze stínů u cesty vystoupil další, téměř nezřetelný kvůli tygřím pruhům po těle. I když měl ostříhanou hlavu, poznal plukovník Petara Vukoviče.

„Co chceš?“ zasípal, „Co ještě chceš?“

„Odpověď. Proč jsi zradil přísahu, kterou jsi mi dal.“

Arkdustova ruka sjela k revolveru, ale zarazil se, když pohlédl do ústí Petarovy zbraně. Arminský válečník krátce zavrtěl hlavou.

„Tak ne. Zastřelit člověka je příliš lehké. Potřebuji očistit svoji dýku tvou krví, abych mohl opět bez bázně předstoupit před svoje bohy.“

Arkdust pocítil náhlý příval zběsilého vzteku.

„Seru na tvoje bohy! Ať chcípnou a ty s nimi!“

Petar zůstal klidný. „To vím. Jinak bys neudělal to, cos udělal. Nabídl jsem ti život, ale tys odmítl. Zabili jsme už mnoho vašich lidí, ale stále ještě nás neberete vážně. Proč?“

Arkdust nevěděl, co říct. Rezignovaně mávl rukou.

„Moje čarodějka požaduje, abyste zemřeli všichni. Já stále ještě odmítám. Nejsem si jistý, zda je to správné. Tady ten muž bojoval dobře. Ale ona ho chtěla obětovat, víš? Měla proti němu... něco osobního. Já proti tobě nemám osobní nenávist – i když jsi mne zradil. Víš to?“

„Vím. A kašlu na tebe. Už mne konečně zabij!“

„Ano. To asi budu muset. Mrzí mě, že jsem tě nepochopil. Kde je moje dýka?“

Plukovník Arkdust ji uložil do svého tlumoku, který teď nesl jeden z vojáků; vzal si jen pár nejpotřebnějších věcí, ale dýku považoval za cennou a chtěl ji v případě nouze prodat. Stačilo mu na to jen pomyslet a holka, která stála za Petarem, tím směrem ukázala prstem.

Voják ochotně shodil tlumok a poodstoupil od něj; měl hrozný strach. Petarovi trvalo jen chvíli, než ji našel, vymotal z hader a otřel o stehno. Pak hodil na zem před plukovníka obyčejný vojenský bajonet.

„Bojuj, člověče z cizí země. Snaž se být statečný, abys mi byl ve světě bojovníků dobrým služebníkem.“

Arkdust uchopil bajonet. Petar stál téměř nehnutě, dýku obrácenou špičkou k zemi. Jeho divoce vyhlížející bojovníci mlčky přihlíželi.

Tak se rozhodl zaútočit. Vyřítil se proti Petarovi se vší energií, kterou mu dodávala nenávist; a pokusil se jej probodnout, jak jej kdysi učili ve válečné škole.

Petar jen zlehka mávl paží. Jeho dýka se zablyštěla ve slunci a až po střenku zarazila do Arkdustových prsou. Plukovník překvapeně zasténal, pak se zvolna svezl Petarovi k nohám.

Petar vyčkal, až dodýchá; pak vytáhl svou dýku, otřel o plukovníkovu uniformu a schoval ji do pochvy. „Má zbraň je opět čistá.“ řekl. Pak sebral vojenský bajonet a položil jej mrtvému na prsa.

„Viděli jste to, lidé?“ zeptal se těch několika mužů, co stáli kolem.

„Viděli.“ řekl jeden z nich.

„A pochopili?“

„Pochopili.“

„Tak táhněte k čertu, dokud žijete!“ ukázal rukou patřičným směrem, „Vezměte si, co se vám líbí, a utíkejte z těchto míst! A vyřiďte všem, kdo sem s vámi přišli: Petar Vukovič vám dal milost. Ale už nikdy to neudělá; pokud ještě někdo z vás vstoupí na naši půdu, zemře!“

Muži neměli chuť s ním polemizovat; vyrazili odtud, jako by za nimi hořelo. Věděli, že jsou poslední, kdo se odtud dostanou se zdravou kůží.

„Obávám se, že jsem je stále ještě nepochopil.“ řekl Petar.

Errata:

30.05.2021 11:39