Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na náměstí před katedrálou hořely ohně a duněly bubny. Kolem se míhaly stíny mladých příslušníků vojenské šlechty, kteří tam prováděli své obřady; doposud povětšinou dost umírněné, ale dalo se tušit, že během noci dojde na mnohem závažnější a divočejší.

V to alespoň doufala Ricky, která byla samozřejmě přítomna u všeho, co se kde dělo. A byla tam významná a důležitá, neboť byla s Edwardem, významným a důležitým členem smečky. Všude byl zván a vítán, takže Ricky, kterou tam vodil s sebou, byla u všeho a mohla se těšit, že konečně jednou zažije něco z toho, na co se těšila od útlého mládí.

Když byla Ricky maličká, vyprávěli jí spoustu pohádek i poučných příběhů. Ať to byla matka nebo chůva, většina těch příběhů měla jednotný námět: jaká zlá a ošklivá nebezpečí číhají na malé holčičky za temných nocí venku na ulici, u moře, v horách... kdekoliv. Každý přece ví, že za noci vylézají ty nejohavnější příšery z moře, z temných smrdutých děr ve skalách, ze starých sklepení... odkudkoliv. Spousta drápů, zubatých slintajících tlam, slizkých chapadel i nenechavých prstů, které šmátrají po kotnících malých zvědavých holčiček. A když je chytí, odvlečou je do svých smrdutých doupat a dělají tam s nimi příšerné věci... než je zabijí.

Maličká Ricky se strašlivě bála. O něco větší Ricky se bála velice ráda, naslouchala s očima rozšířenýma hrůzou a pod dekou před usnutím si často představovala ty děsivé scény. Ještě větší, dospívající Ricky si povídala o těch věcech s kamarádkami, třásly se děsem společně a začínaly být pozvolna zvědavé, co vlastně tak hrozného by s nimi ty příšery mohly udělat. Dneska je Ricky veliká a nikdy se jí nic takového nestalo; ale ty příběhy milovala dál a strašně si přála, aby už konečně jednou něco zažila.

Edward měl pro její spády pochopení. Přesvědčoval ji, že nějaké množství příšer skutečně existuje, on je viděl a jednal s nimi, ale už dlouho se mu neukázaly. Když spolu chodili (a jak rostla její sexuální aktivita), občas se jí přihodilo, že ji něco příšerného chytilo, někam odvleklo a tam surově znásilnilo; jenže sotva se dostala z šoku, uvědomila si velmi lidské parametry útočníků a došlo jí, že to bude zas nějaká EBova legrace. Jakmile na to přišla, okamžitě tu iluzi zrušila, ani oni ji zbytečně neudržovali. Měla ráda neobvyklé a divoké zážitky, ale prozatím žádný nebyl mimořádný = žádný se nevyrovnal těm nádherně příšerným představám před usnutím.

Občas se pohádali. EB chtěl vědět, co tak strašného jí ty chůvy naslibovaly; Ricky byla nucena přiznat, že vlastně neví. Hrůza se omezila na tmu, neurčité výhružné zvuky, zápach, cenění tesáků, drápy a slizké ruce. Žádného finále se nikdy nedočkala, leda že si je představovala. Souviselo to se zraněním, krvácejícími ranami a smrtí bez pomoci; v žádném případě s příjemně drsným sexem, který se jí naopak líbil čím dál víc. Nebyla schopná mu vysvětlit, co by vlastně chtěla; významným prvkem je překvapení, nečekaný šok, který ji vyděsí k smrti. Leč přiznávala, že se lekne málokdy.

Na její dřívější kamarádky (z podnikatelské kasty) stačilo trochu bizarní erotiky. Zda se takových věcí bojí ještě pořád, nebylo jisté, už dávno si s nimi nepopovídala. Ricky se sex líbil čím dál víc a prakticky se přesvědčila, že k žádným velkým překvapením při něm asi nedojde. Kámoškám by možná stačilo, kdyby je jejich kluk předhodil svým podivným nebezpečným kamarádům a nechal surově zneužít; Ricky se to stávalo, ale méně často, než chtěla. Bavilo ji probouzet se na neznámém místě po boku neznámého partnera, avšak prozatím se nestalo nic, co nevyřešila sprcha a dobrá snídaně. Občas koupel v Živém ohni, dejme tomu; ale Terezka je velice ochotná a škrábance dívku spíš zdobí, než by jí zásadně vadily.

Snad leda vadilo, že mu to nemůže nijak oplatit; okamžitě prokoukl každý pokus a nic ho nepřekvapilo. Žádného Baarfelta nikdy nevyděsí útok, je pro ně od malička součást hry; spíš to mají rádi. Dokonce mu ani nemohla strčit do postele neobvyklou kamarádku, neměla žádné tak zvláštní, aby ho překvapily. Samozřejmě to vítal, ale když to zkusila v reálu – nic moc. Měl nad ní zkrátka převahu; vlastně nad ní měl převahu skoro každý, koho potkala.

„Nesmysl!“ namítal EB, „Už teď ses dostala na takovou úroveň, že prokoukneš nebo odrazíš většinu útoků. Ještě trochu výcviku a budeš schopná sama útok vytvořit; třeba mě jednou přemůžeš!“

„No jo, ale jak dlouho to bude trvat? Pořád mě ještě cvičíš a pohráváš si se mnou jako s malou holkou! Ráda bych věděla, kdo přemůže tebe!“

„Pár jich je. Denis, Christian, Valérie... a třeba i Terezka!“

„Tys někdy bojoval s Terezkou?“

„Jako malý děti jsme se párkrát servali. Teď už o to nejeví zájem.“

„Miloval ses s ní?“ (zkusila vysledovat, zda řekne pravdu).

Předal jí reportáž. Naléhal na T dlouho, vlastně si to vyškemral. Nebyla zásadně proti, jen neměla čas; ale pak přece jednou potřebovala dobít, byli oba na stejném místě a nic jim nebránilo, tak si to rozdali nejdřív ve dvou a potom ve skupině. Byla to nádhera, přesně taková, jakou očekávali. Líbilo se jim to a domluvili se, že si to někdy zopáknou.

„Přiberete mě?“

Nemusela se ptát, věděla že kvůli ní by byl schopen T donutit. Jakmile si cokoliv přála, udělal možné i nemožné, aby to prosadil. Kvůli sobě by se určitě tolik nesnažil. T by se jistě taky nechala přesvědčit; ale nebylo by to určitě nic děsivého ani bizarního, nic se zuby a drápy v temné noci.

Tak co vlastně chceš?

Tu otázku nepoložil EB, ani T; možná nikdo z těch, se kterými byla trvale propojená. Snad si ji položila sama. A sama si odpověděla:

Něco skutečně příšerného. Něco z hlubiny pekelné...

A teď to byl EB: Viděla jsi někdy někoho z nich?

Nikdy. Ty ano?

Já ano.

Věděla, o čem je řeč. Když byl maličký, ještě v Africe, kamarádily se s nimi bytosti z Pekla. Zvlášť dvě čertice, Axhar a Červené Kopýtko. Dávný příběh, možná napolo legenda; ale Ricky legendám moc nevěřila. Vlastně ne že by měla pochybnosti; no dobrá, povídá se to, asi to bude pravda. Jenomže se to stalo už dávno a kdo ví, jak to bylo. Dneska už z Pekla nikdo nepřichází. Nechce nebo nemůže? Kdo ví...

Ani si to nepřej!

To neřekl jeden hlas, to říkají všichni. Zbytečně; Ricky zasunula takové názory mezi pohádky o děsivých zubech, drápech a slizkých chapadlech. Možná něco takového je, ale ne tady a teď.

Tady a teď je zato válka. Možná přišla proto, aby malá Ricky už konečně něco zažila. Sice je jí líto nevinných lidí, co kvůli tomu musejí zbytečně trpět, tohle rozhodně nechtěla – ale sama někde hluboko vevnitř považovala válku za příležitost k dobrodružství. Nepochybovala, že přežije; má přece vedle sebe Edwarda, tak silného a schopného! EB nedovolí, aby se jí stalo něco zlého, když bude nejhůř, vždycky se objeví a účinně zasáhne! Když ničím, tímhle si byla nezvratně jistá.

A tím to haslo.

Po prvním zděšení se město Indiopolis uklidnilo; rybářské loďky vypluly ze zátoky a přinesly zprávu, že se flotila buď potopila, nebo uprchla a teď se odstřeluje s pevností navzájem. Lidé vylezli ze sklepů a podzemních děr a začali rokovat o napadení, nadávali na nepřátele a hrozili krutými tresty každému, kdo jim padne do rukou.

Sešla se rada obrany; rychle projednali vzniklou situaci a usnesli se, že prozatím nehrozí bezprostřední nebezpečí boje, neboť pevnostní dělostřelectvo je uchrání před napadením. Nicméně vydali příkaz okamžitě se připravit k boji, opevnit nábřeží a uchystat zbraně.

Monty Draggon se sám od sebe přihlásil, že sestaví a pronese bojovou výzvu k občanům; ježto žádný z členů nebyl tak dobrý řečník, přijali s radostí. Montyho řeč byla skvělá; nezůstal snad jediný muž či žena, který by po vyslechnutí jeho bojových výzev nechtěl radostně položit život za svobodu a štěstí Arminu.

Jenom na vojenskou šlechtu a podobnou mládež neměly jeho řeči, přenášené dokonce městským rozhlasem, žádný vliv.

„Vypadá to, že to s náma ještě není tak nahnutý, když tenhle žvanil ještě neutekl,“ prohlásil nejmenovaný mladý muž, „Až nám poteče do bot, poznáme to podle toho, že se mu zkřiví huba a přestane plácat tyhle žvásty...“

Abner Léger nebyl radní, ale určitě se jím stane, až z nějakého důvodu vypadnou někteří dosavadní. Což se dalo očekávat: někdo zemře, někdo bude odvelen do armády a tak. Aby svoji kandidaturu neohrozil, byl nucen hodně pracovat a starat se; rozhodne neměl náladu a čas dohadovat se ani se svou nezdárnou dcerou, ani s jejím potřeštěným klukem; kromě toho rozhádat se s některým Baarfeltem by byla blbost. Nejlíp ať mu jdou oba z očí; klidně se můžou toulat po městě celou noc a vyvádět pitomosti, hlavně ať se Rickie vrátí živá a pokud možno zdravá!

„Z války?“ zarazil se Edward, „To zaručit nemůžu...“

„Myslím z té vaší oslavy! Posledně přišla s tím vypáleným křížem...“

„Dneska se nic vypalovat nebude. Bude to důstojná a vážná záležitost; slavnostní přísaha vlasti, že ji ubráníme a nedovolíme...“

„Já vím. A abyste to dokázali, nejdřív si ostříháte vlasy...“

„To rozhodně ne!“ bránili se oba najednou.

„Jako bych neznal vojenskou šlechtu! Když začne válka, jde hříva dolů... jakpak ti to asi bude slušet bez těch kudrlinek? Nemáte třeba chuť zajít si do koupelny a ostříhat se hned?“

„Tati, neprovokuj! Ať mě peklo pohltí, jestli...“

„No no, proč ty silný řeči? Vsadil bych se s tebou...“

„Možná se někdy ostříhám, ale dneska v noci to nebude! Netvrdím, že bych byla zásadně proti, ale...“

„Tak si v tom případě dávej pozor na hubu, mladá dámo. Přivolávat si jako svědka peklo je trochu opovážlivost, nemyslíš?“

„Ale tati! Tys někdy viděl nějaký peklo? Nebo čerty – kromě těch divnejch holek v Africe, samozřejmě! Nějaký opravdu reálný bytosti z Pekla?“

„Neviděl. Ani nechci. A tobě radím...“

Ať radil cokoliv, Ricky to bylo fuk. Pustila všechny jeho kecy z hlavy, sotva vypadla do města.

„Každej by chtěl vzývat Satana, aby mu pomáhal, ale nikdo si kvůli tomu nechce dát oholit hlavu!“ komentoval Edward.

Teď tedy byli uprostřed města a s potěšením vnímali život kolem sebe. Hlavně Ricky byla nadšená; na EBa se kdekdo obracel, zdravil ho, projednával všelijaké problémy, holky s ním nevázaně žertovaly a vyhrožovaly, že ji vyzvou na souboj. Kluci taky; od chvíle, co s ním chodila, se R připletla do tolika rvaček a orgií, že by to předtím nepovažovala za možné.

Možná by bylo zajímavé, zda se jí skutečně tolik líbily rvačky, výprasky a sexuální obřady připomínající znásilnění. Odpověď není lehká. Samozřejmě, ona na tom trvala a ostře odmítla každou pochybnost; ale pokud by se upřímně zamyslela... Sex měla ráda kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv. Ani možnost, že k tomu dojde rychle, nečekaně a teprve dodatečně se partner představí, ji neděsila. Neměla strach ze sexu se žádným mužem, tím méně jinou dívkou; avšak bála se šelem, a tím více démonů, ďáblů a bytostí, které si některé WZ údajně přivolávají z temnot. Nelíbily se jí zuby, drápy a různé ostré a nebezpečné součásti těla, které se tak rády zatínají do kůže dívek, zvenčí a tím méně zevnitř. Nelíbily se jí orgány, které se uvnitř těla rozžhaví, enormně zvětší a vypouštějí bolestivě pálící žíravinu. Snad by ji potom dali dohromady Ohněm, ale jistá si nebyla. Zatím se s ničím takovým nesetkala, stačily reportáže, co tu a tam zaslechla.

Pocházela z varny vaišjů, bohatých podnikatelů. Ne že by na tom bylo něco špatného, naopak vždycky jí to bylo příjemné, ale teď patřila k FF a usilovně se snažila, aby se jim vyrovnala. Už věřila, že se jí to docela povedlo, ale nastala válka a bude nutno to prakticky dokázat. Ach jo!

Došli na náměstí; bylo přecpané lidmi, mnozí už stihli přijet z blízkých vesnic a farem, teď se chystali zapojit do boje a konali přípravy, aby ten boj přežili. Smrti se nebáli, spíš je trápilo, že by nesplnili úkol. K tomu potřebovali pomoc z magických zdrojů; a právě zde měli nejlepší možnost ji získat. Skutečných čarodějek tu moc nebylo a jistě ne ty nejlepší, zato ale spousta všelijakých holek, které někdy nějaký čas pobývaly na Atanoru, pak odtamtud odešly, ale něco si přece jen pamatovaly. Taky to tady vypadalo: ohlušující hudba odnikud, hlavně bubny tepající v rytmu srdce; přestože na mnoha místech hořely ohně, bylo tu šero, téměř tma; z ní zářila svalnatá štíhlá těla, oblečená převážně do šperků a ozdob.

Nejnovější hit sezóny bylo tělo, vydávající vlastní světlo; někteří zářili celou plochou kůže, jiným žhnulo pouze tetování, někteří se jenom míhali jako nezřetelné stíny a někteří nebyli vidět vůbec. Často jim svítily oči, jejich barvy se měnily a planuly v nich jiskřičky. Magie, samozřejmě. Ricky to uměla taky, dokonce už ani nepotřebovala EBovu pomoc. Zvláště vlasy dnes všem sršely jako plamen, v šílených barvách a jejich kombinacích.

Prozatím probíhaly po celém areálu vzrušené diskuse, co by se vlastně mělo udělat, jak a proč. Názory ani zdaleka nebyly jednotné, naopak; kdyby se podobná diskuse vedla jinde, dala by se označit za hádku. Zde to tak nebylo a být nemohlo, neboť se vedla výhradně telepaticky; ono to ani jinak nešlo, hudba jim hřměla do uší, že to málem bolelo.

Jak asi musí trpět šelmy, jejichž sluch je mnohem citlivější! Prozatím se nezdálo, že by měly něco proti; a byla jich tu spousta, taky se sjely přihlásit do armády. Většinou mladí a moderní; mnozí měli vyholené obličeje, ti nejodvážnější dokonce velké plochy různě po těle. To byla zas jejich nejnovější móda; staří to samozřejmě pohoršeně odsuzovali, kožešina je pro šelmu posvátná a znesvětit ji oholením nepředstavitelné rouhání, drzá trestuhodná bezbožnost a vůbec. Někteří (ale to už skutečně hraničilo se zatracením) si vyholili celé tělo, dokonce se koupali v Ohni, i když to nepotřebovali kvůli zraněním. Pak museli nosit šaty, snažili se chodit po zadních, pili alkoholické nápoje a kouřili; to ovšem stíhala jejich vnitřní kmenová policie jako zvrhlost. Takoví právě rádi souložili s lidskými ženami a doufali, že se jim jednou podaří je skutečně oplodnit. Ricky to párkrát zažila a moc se jí to nelíbilo, spíš by to označila za odporné, kdyby se nestyděla. Edward se bavil skvěle; vzrušovalo ho, když dívka trpěla, bezmocně zuřila nebo se dusila odporem; líbilo se mu to skoro tak, jako když trpěl sám.

Právě to byl důvod, proč se příliš netěšila na dnešní noc. Tušila, pokud se něco takového objeví (přivoláno pokusy nezodpovědných čarodějek), EB ji s potěšením předhodí čemukoliv a bude se skvěle bavit. A pokud to trochu půjde, sám se s tím spojí, byť by ho to mělo při souloži roztrhat na kusy. Ricky věděla, že ji to nezabije, dokonce ani příliš nezraní; to mají WZ slíbeno. Nesmrtelnost, nezranitelnost – ne však bezbolestnost.

Radši se přiměla zauvažovat, třeba nad těmi šelmami. Není pochyb, že se jedná o pokusy napodobovat zvyklosti lidí, stejně jako se mnozí lidé měnili v lykantropy. Není to povoleno a je třeba hledat, než najdou WZ dostatečně bezcharakterní (či odvážnou), aby je změnila. Slušná to neudělá, ale existují i všelijaké jiné. A když na to přijde, ono se to nakonec nějak udělá... kdo může říct, kde končí povolené úpravy a začínají nezákonné?

Oblíbenou metodou přenosu informací je sex. Kterýkoliv WZ se propojí se svým partnerem, dopřeje mu převzít jakékoliv znalosti ze svého mozku, případně umožní přenos od některého dalšího. I méně schopný jedinec tak získá útržky znalostí, samozřejmě vůbec ne dokonalé ani dobře zafixované, zkrátka něco málo, co potřebuje. Třeba holka: naučí se hlavně zdobit, vylepší si obličej, parádní hřívu vlasů, všelijaké blýskavé cetky do uší, do nosu, porůznu do kůže. Naučí se čerpat energii z mentálního pole, které se trvale udržuje ve městě; některá to ani neví a hrozně se diví, když opustí areál, že jí spousta věcí přestane fungovat. Ale tady, někde v zahradní hospůdce, si může hrát na velkou čarodějku. Ty ostatní jsou ještě pitomější.

Vlastně, ne pokaždé jde o hloupost, často stačí pouhá nezkušenost mládí. Existují jakési předpisy, že by se neměly zneužívat děti; jenže jak právě ty děti donutit, aby nevyžadovaly práva dospělých? Ricky se pohybovala světem s očima otevřenýma, tak věděla, jaká je skutečnost. Většina přítomných nepatří do kasty bojovníků, natož čarodějů. Jsou to obyčejní šúdrové, které někdo něčemu přiučil. Ricky to nezdůrazňovala, sama taky patří k nejvyšší vrstvě jen krátce. Přemýšlela, nakolik má právo posuzovat činnost vyšších kast nezaujatě, dokonce kriticky. Protože kdyby to tak bylo, musela by přiznat mnoho bodů taky protivníkům.

Ve zdravě fungující společnosti je 90 % šúdrů, 9 % podnikatelů, 1 % bojovníků a stopové prvky bráhmanů. V Arminu se složení odhadovalo jinak: 10 až 15 % bráhmanů, převážně kněží, čarodějů a různých badatelů na poli výzkumu mysli a duše. Dále 30 – 40 % příslušníků bojovnické kasty; někteří se mohli počítat k oběma skupinám. Podnikatelů bylo výrazně méně, snad 5 %, i kdyby se započítaly komerční čarodějky. Pouhých 40 % šúdrů, většina tmavé pleti a výrazně etnických zvyklostí. Co se týká šelem, ty se počítají mezi bojovníky všechny.

I v normální společnosti 1 % bojovníků výrazně ovlivňuje všechny ostatní. Týká se jich většina kultury; detektivky, válečné příběhy, historické, dokonce i sci-fi. Pouze bojovníkům se stává něco zajímavého; život bráhmanů je klidný a vyrovnaný, bez vzrušení a zmatků. Podnikatelé zažívají vzrušení a dramat dost, ale zase nejsou vhodným morálním příkladem; a šúdrové jsou určeni k tomu, aby ty příběhy sledovali a obdivovali. Tím samozřejmě získávají některé informace do budoucna, ale většinou jim dlouho nevydrží.

V Arminu byl zbytek obyvatelstva vystaven tvrdému převýchovnému působení. Šúdrové bojovníky obdivovali, chtěli se jim podobat a dostávali k tomu řadu příležitostí; například právě teď. Působily na ně i čarodějky, zvláště ty méně schopné a významné; v podstatě vnutily svou kulturu celé společnosti. Veřejnost si o to řekla sama, mladé holky přímo škemraly, aby byly zapojeny do hry a mohly se stát členkami smečky. Byly ochotné se propůjčit k jakýmkoliv experimentům; Ricky se už párkrát zamyslela, jak by dopadla, kdyby místo EBa narazila na někoho méně ohleduplného.

K prudkému nárůstu aktivity dětí docházelo na počátku puberty. Do té doby sice registrovaly, co se kolem nich děje, ale neměly snahu to nějak měnit. Kromě výrazných osobností, ale ty teď nemyslela. Přemýšlela nad děvčátky, které až do určitého okamžiku byly hodné tiché myšky; avšak kdesi pod povrchem se chystala bouře. Když propukla, z jejich výchovy nezůstal kámen na kameni; zato na stopu vyrazila nová šelma.

Hledání vhodné čarodějky chvíli trvá. Nemůže to být komerčačka, ty za všecko chtějí peníze. Radši nějaká mladší, méně zkušená, nicméně suverénní a přesvědčená o svých schopnostech. Máš nějaký problém? Aha, nižší inteligence; ve škole máš nanejvýš trojky, spíš čtyřky. To se dá vylepšit; ovšem budeš mít vyšší potřebu energie, nevadí ti to? Přepracuji ti mozek na vyšší obrátky, to teprv něco uvidíš! A skutečně vidí: WZ ji uvede do transu, předá mozku hypnotické příkazy, zafixuje a probudí. A dívenka v úžasu zírá, jak najednou všechno chápe, bystře reaguje, dokonce i skvěle cvičí. Samozřejmě má velikou chuť k jídlu, dřív se v něm nimrala, teď se cpe jako nezavřená a kupodivu netloustne, spíš hubne, vytahuje se a šlachovatí. Rodiče jsou vrcholně spokojeni, dcerka začíná nosit dobré známky, chová se dospěleji, neprojevuje hloupé dětské rozmary. A začíná být hezká; povšimnou si toho i kluci, kteří ji dřív přehlíželi jako širé rodné lány. I ona si už všimla, že existují kluci, někteří jsou hezčí než jiní a všichni mají mezi nohama vrcholně zajímavý objekt, který by se docela dobře hodil...

Ale to všechno nestačí. Ať se cpe jakkoliv, pořád to nestačí, má hlad, chvílemi je k smrti unavená a díky zvýšené inteligenci chápe, co je toho příčinou. Takže nezbývá než navštívit kamarádku čarodějku. Ta ji se zájmem vyslechne; poradí několik drobných vylepšení, ale všechno to je málo a obě to vědí. Zbývá jediná rozumná možnost: získávat energii výměnou s chlapci. To holčička ví taky, jen má určité morální zábrany a chce mít svoje choutky potvrzené od vyšší autority. Doposud byla panna, vzpomínáte? Tohoto nedostatku je zapotřebí se šikovně zbavit, pokud možno tak, aby jí to vyneslo co největší prospěch.

Až na to, že panenství je ošemetná věc. Existují některé bytosti, kterým se příliš nelíbí, když se ho dívka neuváženě zbaví. Jsou metody, jak je uklidnit, třeba sňatek s požehnáním zodpovědného kněze. Nebo nechat si to udělat od někoho, na koho stejně padne špatná karma. Když je někdo dítě, je dost dobrá finta předhodit se pedofilovi, který je už tak propadlý peklu; jen bude mít o hřích víc! Nebo se obětovat při nějakém významném svátku někomu z polobohů, na oltáři, za svitu pochodní a rachotu bubnů; ovšem tehdy je výhodné, když ho předtím aspoň trochu uctíváte. To naše malá nedělala; kde tedy vzít někoho vhodného, aby to vzal na sebe?

Kamarádka čarodějka nakonec pomůže a někoho najde. Ovšem není to zrovna ten, koho by si dívenka přála; trochu bojovník, trochu čaroděj, co se nebojí dělat přešlapy a čas od času naštvat někoho z Ochránců. Už těch přešlapů pár udělal a je to na něm vidět; trochu anděl světla, trochu cynické prase. Dělá to dobře a kvalitně, je na něj spoleh. Holka, která se s ním častěji spojí, si zvykne měnit se ve zpustlou mrchu.

Ale zatím není, zatím je to hodná malá holčička, maminčin mazlíček. Dosud by si netroufla oholit si hlavu, nechat se zbičovat do krve nebo přibít na kříž. Pár drobných kresbiček tetování, nějaké náušnice. Začíná se rozkoukávat, kamarádky WZ s ní dělají testy, zjišťují speciální schopnosti. Dejme tomu, že nějaké má; vypracují individuální plán studia a jmenovitě určí zkušené experty, kteří by jí měli předat informace. Mentálním přenosem po předchozím sex kontaktu, to se rozumí; zvláště ze začátku a s nezkušenou holkou je třeba dokonalého sladění. Později se jistě naučí navázat kontakt rychleji a bez problémů, ale prozatím...

Prozatím se jí to líbí. Není řeč o výrazných osobnostech, které mají na něco vlastní názor, nýbrž o zcela průměrné holce, která začíná a dělá všecko, jak jí nařídí. Sex se jí líbí hlavně proto, že ji dospělí berou vážně. Časem se jí začne líbit, zatím spíš potřebuje energii; po každém orgasmu se cítí aspoň na nějakou chvíli šťastná a plná energie. Vybírá si kluky podle toho, jak se jí líbí, pečlivě si vede záznamy a dbá, aby každého poctila přízní alespoň jednou, jak káže mrav a zvyk.

A zase uteče nějaký čas. Rodiče už nejsou tak bezvýhradně nadšeni změnami své dcery; odmítá s nimi komunikovat, často odchází na několik dní a neříká kam, nesvěřuje se, s kým kamarádí či dokonce s kým spává. Obvykle se chová k rodičům laskavě, dokonce občas řeší jejich problémy, ale způsobem, který dává najevo její nadřazenost. Což jak uznáte, se dospělým těžko může líbit. Škola už ji taky přestala chválit, umí sice všechno, ale dává najevo, že si svoje nauky můžou strčit... kam je libo. Ona je převezme snadněji od svých partnerů, i s případným komentářem.

V té chvíli má ještě jednu naději: že narazí na nějakého kluka, do něhož se zamiluje, který se jí ujme a pomůže. Tehdy by se možná vrátila k lidské existenci a dělala něco rozumného; ale ta naděje je velmi malá. Moc nestojí o vřelé lidské city; emoce jsou pro ni zdrojem duchovní energie, dává tedy přednost těm nejvydatnějším. Sex potřebuje minimálně třikrát denně, pokud možno pokaždé s čerstvým partnerem. Chlapci si stěžují, že s nimi je nespokojená, nutí je k neuvěřitelným výkonům, po nichž upadají do neobvyklých stavů mysli. Zpočátku se jim to líbilo, teď se vymlouvají a najdou si radši rozumnější partnerku. Kruté a bolestivé praktiky, jakých se kdysi bála a odmítala je, teď přímo vyžaduje: bičování, pálení žhavým železem, leptání kůže kovovými barvami. Vyzdobená je od hlavy k patě, už na ní není ani kousíček místa pro další ozdoby; snad jen tvář, ale i na té už má pár jizev po rvačkách.

Její počínání neujde pozornosti Atanorských čarodějek. Nemůže ujít, příliš výrazně ovlivňuje energetické vazby; když nemají žádný účinek telepatické výstrahy, objeví se nakonec některá významnější WZ, aby přivedla nezdárnou učednici k pořádku. Problém ovšem je, jak a z čeho ji obvinit, ona vlastně nedělá nic špatného, jenom to přehání s tím dobrým. Kdyby dělala to samé pod velením Atanoru, byla by chválena a dávána za vzor. Takhle ji starší sestra varuje: vyvíjíš se příliš rychle, ničíš vlastní tělo, sama sebe ohrožuješ. Jsi si vědoma nebezpečí, jemuž podléháš?

Jenže panenka není zvědavá na výtky a příkazy; to mohla zůstat ve škole, nemusela se dávat na magii. Kdyby dovedla odlišit dobrou radu od špatné, nepotřebovala by žádnou radu. Takže chápe výtky: závidíte mi, že jsem lepší než vy! Vy jste možná princezny, čarodějky nejvyšší vrcholné úrovně; tak se vám moc nelíbí, že vám šlapu na paty, co? Za pár měsíců budu lepší než vy – a pak uvidíte!

Atanorské kroutí hlavou a usmívají se; takových už jsme viděli! Jak jenom jí vysvětlit, že jí brzy síla dojde, bude potřebovat stále víc a víc many a nebude ji mít kde brát? Musela by se naučit s ní hospodařit, jenomže na to nemá inteligenci ani trpělivost. Jistě, nějaký čas to ještě půjde, něco umí, ale je to nevyrovnané, zmatené, útržkovité! Jinak se zhroutíš!

A to teda ne! Ještě mám spoustu kamarádů a kamarádek, můžu jim předávat informace výměnou za energii. Můžu dělat spoustu věcí...

Hm. Jaké například?

A zde je kámen úrazu. Co vlastně doopravdy umí? Kloudného nic; zopakuje na požádání to, co už dokázal někdo před ní, mohla by být slušnou komerční čarodějkou, kdyby projevila trochu snahy. A kdyby se jí dalo věřit; bohužel její činnosti jsou doposud pouhé pokusy. Jednou to vyjde, podruhé ne; nic zaručeného pro platící zákazníky.

(A když na to přijde: k čemu jsou vlastně vznešené čarodějky, ty z Atanoru? Po pravdě řečeno, k ničemu; většinu času jsou ponořené do meditací, zírají do svých magických zrcadel, modlí se a zpívají. K čemu to je, nikomu nevysvětlí, nebo tak, že ničemu neporozumí. Běžný člověk vskutku nepozná rozdíl, všechny jsou stejně nafoukané, ledově chladné, odtažité. Snad jen ve chvíli vášně se projeví trochu divočeji; jenže to zas koušou, škrábou a proměňují se v různé příšerky. Ne vždycky a ne každá, ale...)

Naše panenka se pozvolna blíží ke konci svých možností. Už na ni nepůsobí ani mučení; vysává manu z dospívajících dětí, ze starců, šelem... Nikdo už jí nedokáže vyhovět. A co horšího, věci, co ostatním naslibovala, se přestávají dařit. Nic už jí nefunguje, cítí se špatně, často je unavená, malátná, otrávená. V noci špatně spí, zdají se jí příšerné sny, které nemají nic společného s realitou. Stravuje sama sebe.

Ostatní uctívají bohy. Ona jim nikdy nepřikládala důležitost, nevšímala si jich, necítí k žádnému mimořádnou lásku. Někde zaslechla, že kardinál Baarfelt uctívání starých bohů zakázal a oni odmítli pomáhat lidem, proč by je tedy otravovala? Stejně to jsou jen pohádky pro malé děti! A tehdy jí někdo pošeptá: ano, bohové zklamali, ale zbyl někdo, kdo ti pomůže vždycky: Satan Ďábel, Pán Všeho Zla. A nechce ani tak moc, jen trochu přátelství; to jsou kecy, že požaduje tvou duši, vždyť ani není jisté, že nějakou duši máš! Některé sekty to popírají – a víš jistě, jak to je?

A ejhle, ono to funguje! Satan je docela poctěn, že se mu věnuje až taková úcta; doposud ho tady nikdo nebral vážně, natož aby mu poskytoval božské pocty! Je to divný bůh, oproti ostatním ctižádostivý a velmi vstřícný ke smrtelným lidem. Jeho služby jsou okamžité a účinné; stačí si oholit hlavu, vytetovat na ni pár neobvyklých symbolů a hned přestane bolet! Náhle opět má dostatek energie, všechno funguje, ničeho se nemusí doprošovat. Dokonce toho ani nemusela moc slíbit; zkušenější satanisté odpovídají, že Pán si od ní později vezme sám, co se mu bude hodit. A tak je spokojená, šťastná, důležitá... zkrátka hvězda!

V poslední době satanistických skupin přibylo. Někteří jejich členové se dali poznat, že se pravidelně holili od hlavy k patě a pomalovávali si tělo zvláštními symboly, někteří ani tím ne. Státní moc si toho všimla a cítila se nucena zareagovat: zakázala (znovu, už po několikáté) zbytečné oholení hlavy lidem, šelmám po celém těle. Jak vidno, opět zbytečně; holá hlava je všeobecně vnímána jako symbol čarodějky a ty nikdo nedonutí své zvyky změnit. Navíc jim nedělá sebemenší problémy objevit se v nejkrásnější podobě s bohatou hřívou, kdykoliv to potřebují. Nikdo by si netroufl jim cokoliv vyčítat, i když by se mu pravděpodobně nepomstily; stejně vnímají myšlenky, takže přesně vědí, co mu bleskne hlavou. Diskutovalo se o vhodném řešení, ale prozatím nikdo na nic nepřišel.

O tom uvažovala Ricky, když přihlížela zmatku na náměstí, divokému tanci a laškování mezi mládeží; mnoho z nich bylo označeno symboly, které se daly označit jako satanské. Nebyla si jistá, taky neznala každý obrázek, ale myslela si to. Přemítala a její myšlenky byly krajně depresivní: není nakonec důvodem této války zpupnost čarodějek, jejich bohorovná povýšenost, s níž pohrdaly nižšími kastami? Nepřivolaly nakonec právě jejich hříchy to zlo, které vstoupilo do cizích vojáků? Není to Satanova pomsta? Nebo druhá možnost, nepřivedl je sem, aby mu jejich krev byla obětována? Petar Vukovič a jeho dvě stě jezdců už zlikvidovali první vlnu; kdo vypil krev, která jim vytekla ze žil? Ale stačí to? Démoni příliš dlouho hladověli!

Co se vlastně dnešní noci stane? Kterého z bohů požádají o pomoc? Ty dobré a laskavé, nebo Temného Pána Noci? Nemusí hned jmenovat Satana, postačí kterékoliv z jeho jmen, taky jich má víc: třeba Sauron? Nebo Astaroth? Když nad tím uvažovala, cítila na páteři lehké mrazení, ale nebylo tak docela nepříjemné; po pravdě řečeno se těšila, že ji konečně po celém těle do hladka oholí a brutálně znásilní. Od té doby, co chodila s EBem, už byla přizvána k několika orgiím a předhozena řadě kamarádů, moc se jí to líbilo a dopřála by si další, ale zatím nic skutečně nepříjemného, odporného či ponižujícího. Ani pořádnou bolest ještě nezažila; na jedné straně má štěstí, ale zas na druhé straně...

Edward se jen smál. Když na to přijde, neslíbil jí žádné zvláštní zážitky, nepatří k těm nadšencům, kteří rádi riskují život. Jistěže, v případě nebezpečného zranění by Terezka určitě ráda vypomohla svým Ohněm, ale mnohem rozumnější je vůbec se do podobného nebezpečí nedostávat; konečně, pokud by Ricky mimořádně stála o nějaké příšerné týrání, je možné vytvořit jí takový zážitek mentálně, pomocí hypnózy. On to tak dělá a má v tom rozsáhlou a dlouholetou praxi, takže stačí říct...

Radši zmlkla. Už se naučila, co v pojetí Baarfeltů znamená lehké erotické dráždění center bolesti, málem se při tom zbláznila a nestála o další. Snad později, až si víc zvykne; rozhodně není zbabělá a uvidíme, co se jí bude líbit později. Ale zkusila mu položit otázku:

„Jaké ty máš vlastně zkušenosti se Satanem a jeho pomahači?“

Neodpověděl nahlas, ačkoliv tu otázku položila; předal jí mentálně:

Ani ne tak se samotným Satanem, jako s několika jeho dcerami. Denis kdysi nedopatřením zplodil dceru Axhar; neříkej jí, že je démon, hrozně se vzteká a ječí, že je čert a upřímně věřící křesťanka. Je má sestra, takže mě všelijak rozmazlovala, když jsem byl malý. Její kamarádka je Červené Kopýtko, moc hezká a zábavná. Dědeček Tomáš kdysi vyjednával s PhDr. a ThDr. Ichthurielem, pekelným arcibiskupem. K ničemu rozumnému to sice nevedlo, ale je o tom kdesi uložená reportáž. Zkus si ji najít...

Ricky si to přebrala v hlavě: Oni jsou stejní jako my?

Ne docela. Jsou trochu jiný druh; daleko odolnější, téměř nezničitelní, aspoň lidskými prostředky. Mezidruhové křížení je možné, jak dokazuje případ čaroděje Merlina, ale často se nestává, aby čert oplodnil lidskou dívku. Myslím, že to mají dokonce zakázáno. Opačně se to stává častěji; Axhar se zrodila tak, že Denis masturboval a vypustil semeno na zem, nějací čerti se ho zmocnili a oplodnili jím její matku...

Mohli by to udělat znovu?

Myslím to dělají docela rádi. Není vyloučeno, že dokonce dokážou ukrást z těla ženy oplodněné vajíčko a dopěstovat v náhradní matce ze svého rodu. Nebo třeba vzít ti neoplodněné vajíčko, oplodnit je spermatem čerta a zase dopěstovat. Záleží, jak mají šikovný genetiky.

Ty si snad ze mě děláš legraci!

Jenže se obávala, že si až tolik legraci nedělá. Naopak, čerti mají všelijaké záměry a dokážou být lidem nebezpeční mnoha různými způsoby. Většina se sice řídí nějakými zákony, ale ani to by nemusela. Nejhorší je, že žádné informaci se nedá stoprocentně věřit, každý povídá něco jiného a čert aby se v tom vyznal! Udělat si jasno by znamenalo rozsáhlý průzkum u spousty lidí; a kdo ví, nakolik je to bezpečné.

Radši se zkusila těšit na nadcházející zážitky. Vypadá to, dneska večer že bude pořádná muchlovačka; třeba na ni vážně skočí někdo, koho ještě nezná a kdo to bude umět zajímavým způsobem. Ani by neškodilo, kdyby se nějaká cizí holka předhodila EBovi; od doby, co se naučila přebírat jeho vjemy, se na to nejen těšila, ale dokonce snažila mu shánět další kočičky, pokud možno nové a neotahané. Sestry spolumanželky se tomu říká. EB nebyl vybíravý.

Tak si vzpomenula na poslední úspěch, ještě před začátkem války. Ono to zas není tak dlouho, snad týden? Zkrátka, potkala se náhodně se spolužačkou z kasty podnikatelů, ani zdaleka ne kamarádkou; vlastně se celý život míjely bez povšimnutí. Teď se na ni ta holka vrhla s nadšenými výkřiky a co nejsnaživěji se vtírala; Ricky nepochybovala, že kvůli EBovi. Tepla mu to, získala jeho souhlas a hned ji zavlekla do jednoho z pelechů, kde se takové věci daly bez obtíží vyřešit.

Stačilo položit prvních pár opatrných otázek a holka se rozjela jak utržená ze řetězu; přestože v reálu měla za sebou jenom pár upocených pokusů s bezvýznamnými bambuly, vášnivě obdivovala nejrůznější perverznosti a moc se těšila, až to s ní někdo udělá. Někdo = EB a Ricky. Milování s holkou si dlouho přála zkusit a než se k nim Edward dostal, zarejdila už čiperným jazýčkem do všech otvorů, co na těle našly. EB ji našel parádně rozdrážděnou a byla z toho nejparádnější hra, jakou Ricky kdy zažila.

Jenže EB z ní při hloubkové sondáži vymámil sladké tajemství: už dlouho touží zažít nějaké hry s močením, o nichž slyšela od zvrhlejších kamarádek. Jestli to nějak posílil nebo tak škemrala z vlastní vůle, není jasné; ale po zbytek doby si všichni navzájem čurali do pusy, nejvíc ovšem jí. Teplá sprcha do obličeje (do uší, do nosu a vůbec všude) ji rozdráždila ještě víc, řvala a vyžadovala další a další pokračování, i když už nemohli. V té euforii jim prozradila všelijaké jiné bláznivé tužby: trýznění, ponižování, propichování, oholení celého těla a vytetování jistých znaků...

„Ale! Nejsi nakonec taky satanistka?“ nadhodil EB.

„A kdyby, tak co?“ zašklebila se mu do obličeje, „Ty taky, ne?“

Co povídala, nebylo důležité, spíš co byla pravda: na škole a v jejich zájmových klubech satanismus frčí ze všeho nejvíc. Důvod: nezabývají se jím čarodějky, leda ty nejpokleslejší. Žádná schopnější nebere démony vážně, považují je za otřesně hloupá hovada, vhodná sotva k jednoduchým, jasně definovaným službám. K čemu takového blbečka potřebujeme? Vše, co by nám mohl nabídnout, si schopná WZ dokáže udělat sama.

S tím ovšem ta malá nemohla souhlasit. Jak byla rozjetá, vykřikovala čím dál větší nesmysly, až to EBa přestalo bavit a srovnal ji. Ani potom žádný rozum nedostala, naopak se hluboce urazila a odešla s prohlášením, že už je nikdy nechce žádného vidět.

Ale teď se k nim řítila s rozzářenou tváří a nezdálo se, že by své výroky mínila vážně. Spíš jako kdyby se už uvedla do patřičné nálady alkoholem či nějakou drogou; ta její odvázanost rozhodně nebyla sama sebou. O Satanovi se prozatím nezmiňovala, ale to určitě časem přijde.

„Doufám, že si dneska v noci pořádně zašoustáme!“ vykřikovala tak nahlas, aby překřičela hudbu, neboť telepatii neovládala ani jí nedůvěřovala, „Já se tak strašně těším! Vy už jste si škrtli? Vypadá to, že dneska to bude na dlouho poslední pořádná šukačka, protože jdeme do boje a určitě tam všichni padneme, aspoň já teda docela jistě...“

„Tak že tam už nejseš!“ nadhodila Ricky, ale kámoška buď v jejím hlase rozmrzelost nepostřehla, nebo to považovala za vtip. Spíš to druhé, nadšeně se rozesmála a pokračovala v ječení:

„Jak to, že ještě nejste vyholený? Támhle vzadu v uličce už mají X-kříž, uvážou tě a celou perfektně oholejí! Já už se hlásila, ale je tam strašná fronta, vás by určitě pustili dopředu, nebo kdybyste mě postrčili, jako že mě potřebujete na obřad? Budete přeci někoho obětovat, ne?“

[X-kříž: V podstatě dvě svázaná dřeva ve tvaru X, též kříž Svatého Ondřeje. Oproti běžnému římskému kříži nemá zásadní náboženský význam. Zejména se hodí k uvazování obětí při obřadech. Jediná výhoda: nutí oběť mít do široka roztažené nohy a nemůže se bránit manipulaci s genitáliemi. Vhodné aktivity: různé varianty svatebních obřadů, holení těla, tetování, piercing. Kříž je možno vcelku jednoduše naklánět do různých poloh, vodorovně i svisle; ta poloha se hodí i jako porodní. Při uvázání tváří dolů vhodné k bičování.

V tomto případě byl kříž nakloněn v úhlu asi 45o, oběť ležela na zádech, aby kati měli snadný přístup k hlavě a mohli ji oholit. Různá vynalézavá zpestření po těle obstarávaly děti; sex nebyl nutný, ale zvláště některé dívky jej požadovaly jako vylepšení. Zatím se vše drželo v zábavné náladě.]

Ricky byla znechucená jak její přítomností, tak tím příšerným žvaněním, ale EB se zarazil a udělal rychlou sondu. Ta holka si ničeho nevšimla, ale EB (a Ricky to převzala) získal letmý přehled o všem, co viděla. Toulala se tady po náměstí a okolí už pár hodin a více méně očumovala, protože ji nikdo k ničemu nechtěl pustit. Ale něco se chystalo...

„Přivoláte nějakýho démona, aby ty nepřátele zničil? Ale to bude potřeba někoho obětovat, nějakou čistou pannu! Jenže to bysme ji museli odchytit tak v deseti letech, než ji někdo přefikne, u barevnejch to dlouho nevydrží! Vezmem na to přece nějakou holku z domorodý čtvrti, ne? Je jich tam dost a nikomu nebude moc chybět, ty jejich si udělají další!“

„Co to plácáš, prosím tě?“ nechápala Ricky.

„No, podříznem jí přece krk, ne? Ta troška krve, co vyteče při defloraci, jim asi nebude stačit! Démoni se potřebujou pořádně napít!“

„Co takhle podříznout tebe, ty káčo?“

„Myslíš, že by mi svěřili takovou čest?“ rozzářily se jí oči.

Ricky se chtěla začít hádat, ale EB ji zarazil. Ona to myslí vážně!

Sakra, co se to děje?

Nevím. Někdo nám tady něco vyvádí. Hledám ho. Neotravuj!

Rychle se stáhla. Uměla sledovat, co zkouší; nejdřív dal echo Terezce, ta potom upozornila ostatní. Na okruh kolem EBa spustila tlumicí deku, kromě Ricky a té holky; EB je obě držel za ruku a dívku podněcoval, aby vzpomínala a nekontrolovaně žvanila. Patřila k širšímu okruhu satanistických sekt, zúčastňovala se všelijakých obřadů, ale nedosáhla vyššího zasvěcení. Takže její informace byly povrchní, ale dalo se přes ni dostat k velení, pokud se šlo dál a dál. To právě EB dělal.

Jestli toho parchanta najdu, uškvařím mu mozek!

„Je tady málo kluků,“ žvanila ta holka, „To je pěkně blbý, že? Budeme se muset vojíždět jedna druhou... Kdybysme se aspoň uměly trafnout na kluky, jako se to dělalo v Africe, aspoň na chvilku... Nebo si to nechám udělat od nějakýho zvířete, to je přeci pěkný, ne? Třeba od koně, ten má pěkně dlouhýho – nebyla by to sranda? Už tě někdy ojebal hřebec?“

Ricky si povzdychla a ohlížela se po EBovi, ale ten někam zmizel. Ani ho nedokázala sledovat, musela zůstat s tou... sakra, jak se vůbec jmenuje?

„Jú! Teď mi to došlo! Neobětujeme jen jednu holku, bude potřeba víc lidí! Čím víc krve, tím větší efekt, to je přeci jasný, ne? Tak to dělali starý Aztékové, slyšela jsi o tom? Vyřízli skleněným nožem srdce a hodili na ten oltář, a krev stékala po stupních dolů...“

„To bys vážně chtěla?“

„Jasně! To by bylo skvělý! Když už mám umřít, tak s parádou, ne?“

„Proč bys měla umřít zrovna ty?“

„Všichni umřem. To bude trest za naše hříchy. Dopustili jsme se mnoha odporných činů, za něž musíme trpět. Zvlášť ti, kteří dostatečně netrpěli zaživa. Tys trpěla? Trýznila jsi své tělo biči uzlovatými, jak se doporučuje v Písmech? Nebo jsi se pouze klátila jako třtina ve větru?“

Ricky zaváhala. Až dosud netušila, že tahle holka je věřící.

„Všichni zemřeme, abychom se znovu zrodili. Čistší a obnovení, bez tíhy svých hříchů... toto je zkouška, kterou musíme vydržet...“

(Nebude věřící. Pouze opakuje, co jí někdo řekl předtím. Neovládá se, je uvolněná z vlastní vůle, od EB nebo T, a R ji má hlídat. Tak dík, no!)

EB se znovu objevil. Široce se usmíval, tak nevěrohodně, že mu mohla uvěřit jen ta holka. „Seš bezva, kotě! Hele, jdi a vnuť se jim tam; nechej se ostříhat a nezapomeň někoho zajímavýho sbalit! Když budeš patřičně drzá, tak se dopředu vecpeš; třeba klidně řekni, že jsem tě poslal!“

Zatímco ze sebe vydala několik zajímavých zvuků a radostně odběhla, EB se zatvářil mnohem znepokojeněji. Zavolal T a R připojil:

Nevím přesně, co se děje ani kdo to organizuje. Je to všeobecné povědomí, různě rozšiřované, zřejmě už delší dobu. Nikdo ničemu nevelí, každý jenom opakuje cizí názory. Nejspíš to v jejich okruhu běží už delší dobu a nikdo z řídících tady není. Žádná profi WZ, všichni jsou amatéři.

Všeobecně se trvá na důkazu krví. Nejčastější návrh: vyřezat si na druhé straně prsou kříž nožem a nechat ránu bez ošetření, aby ji každý viděl. Je to pěknej nesmysl; dostane se ti tam nějaký svinstvo, lehneš s otravou krve a v boji budeš k ničemu. Myslím, že je to podraz.

Cítím tam nějakej alkohol, dokonce i drogy. Kdo to rozdává?

Skoro každej. I Monty Draggon dal vyvalit dva soudky rumu. Všichni pijou jako o život, to se nediv. Jdeme na smrt, tak...

?: Oni to berou tak, že se tím oddělí zrno od plev. Nepotřebujeme takový, co se bojej dát vlastní krev za vlast...

T: Dokážeš to zarazit sám?

Uvažuju předejít je nějakou vlastní akcí. Nejlíp zábavnou; zatím všichni jsou v rozverný náladě. Třeba něco s vlasama...

Bezva nápad. Co s těma tvrdejma?

Zkusím je najít, utlumit nebo...

Va: Nemaž se s nima! Jestli některýho najdeš, pošli ho zpátky Satanovi! Chtějí rituální sebevraždu, tak ať ji mají!

Ricky až zapištěla. Že jemná a laskavá Valérie zasáhne takhle tvrdě...

Vzápětí dostala E-šleh, jemný výstražný, ale stačilo to. Zřejmě už nastal čas vynutit si mezi WZ absolutní poslušnost; no konečně!

Va: Je skutečně čas oddělit zrno od plev! Zmatený potřeštěný holky nechte vybláznit, to je v pořádku. Ale jestli někdo narazíte na nepřátelskou WZ, zabijte ji! Jestli mě slyšíš, tak to ber vážně: vyhlašuju ti válku!

Na nějakou chvíli nastalo ticho; ale nikdo neodpověděl. Ricky se nedivila, přijmout boj by znamenalo zemřít. Nebo porazit Valérii, což si ovšem nedokázala představit. Ještě jí blesklo hlavou, co na to Satan.

O toho se postarám já.

Ricky nepochybovala; o matce abatyši se vyprávějí všelijaké věci. I kdyby většina nebyla pravda, často a ráda si vyvolává všelijaké podezřelé bytosti z altisvětů a miluje se s nimi; nejradši ve sklepních kobkách Atanoru, kde má nejrůznější druhy ochranných systémů. Kdyby ji některý během sexu přemohl a uprchl, mohl by zničit celý palác, v krajním případě celý vesmír. Což ona samozřejmě ví, proto je náležitě opatrná...

Ty taky věříš všemu, co?

Ve skutečnosti Ricky nevěřila ničemu. Zejména od chvíle, co se setkala s vypravěčkami, dívkami šířícími hypnózou nejrůznější příběhy z literatury i nově vymyšlené; hlavní kouzlo je v tom, že každý posluchač je hlavním hrdinou a vše osobně prožívá. EB tvrdil, že má docela talent a až se v tom víc procvičí, mohla by to dělat taky. Zatím zkoušela cizí varianty...

Jestli přežiješ válku, stav se u mě na Atanoru. Pochlubím se ti...

Ricky až vyjekla. Možnost, že se Va obrátila na ni osobně, je... Jistě, patří k EBovi, ale natolik se ještě nestihla prosadit...

Mírná, laskavá mysl Valérie ji jemně pohladila; oproti tvrdému nelítostnému rozkazu před chvílí to byla příjemná změna.

Jsi nevzdělaná, hloupá a necvičená, ale máš přirozený talent, to cítím; EB by tě měl co nejčastěji trénovat. A neuděláš chybu, když se propojíš co nejvíc s každým na vyšší úrovni, důkladně ho prosonduješ a stáhneš všechny + informace. Uložit k pozdějšímu využití...

Ještě mi ji kaz! Už tak s ní není k vydržení!

Ty se stav taky, až budeš mít nějaký zásluhy! Nemůžu vám slíbit aspoň nějakou odměnu, když vám nemůžu nic dát?

Odměnu, jo? Jakou?

Tebe za trest rozeberu na malý kousky a zas poskládám dohromady!

Va doplnila pohrůžku tvrdým úderem, který je prošlehl od sankalpy až po špičky prstů na nohou; EB se pokusil jí to vrátit, Ricky neměla šanci ani čarodějku zaměřit. Pak toho všichni nechali, nebyl čas ani nálada.

A potom potkali Tamaru. Tamaru jistě všichni znáte; je to dcera některého z ruských usedlíků z Alexandretty a vyniká zejména tím, že ničím nevyniká. Není úplně blbá, akorát je ateistka a přeje si takovou zůstat. Ateistů si v Arminu každý váží, protože je jich málo a jejich filozofie je zajímavá. Nejčastěji se všichni podivují, jak je možné žít bez víry.

Tamara to rozhodně dokáže. Zásadně: neprosazuje své názory, ani nemůže, když žádné nemá. Je ateistka v praxi; když jí něco povídáte, vyslechne to a vzápětí pustí z hlavy, aniž si cokoliv zapamatovala. Nedodržuje žádné zásady, ale není pyšná na svou bezzásadovost, nedělá to schválně. Udělá to, co ji zrovna napadne. Oproti vší slušnosti si nevede seznam manželů, vyspí se s tím, koho právě potká; je jí úplně fuk, zda je svátek některé bohyně, kterou je zdvořilé uctívat mohutnými orgiemi či den zasvěcený křesťanskému světci, který sex zásadně odmítal, je tedy vhodné si jej odepřít. A nedělá to aby někoho provokovala; nejspíš o tom ani neví. Všecky ty věci jdou mimo ni. Řada lidí jí takový přístup dost závidí.

Samozřejmě, lidí s divnými morálními zásadami je hodně, ale Tamara nejeví tendenci nějak lidi přesvědčovat, že má pravdu a že její přístup je lepší. Když ji někdo dostatečně dlouho přesvědčuje, aby něco udělala podle něho, vyhoví mu a udělá to; ovšem do příště to zapomene a dělá to zas po svém, to jest náhodně. Neodmítá zdravé zásady manželského života, ani nepochybuje, když se jí kamarádka chlubí, že získala v patnácti letech už pět set řádně registrovaných manželů; dokonce ani neřekne, že to není technicky možné. Přikývne, zasměje se a klidně přizná, že nemá tušení, kolik jich dokázala sbalit ona; skutečně je nepočítá, ani nezná jejich jména.

Povinností řádné Správné Holky je různými vylomeninami drásat nervy nejdřív tatínkovi, pak bratrovi a nakonec manželovi. Slušnost velí, aby na ni tito její majitelé dohlíželi, organizovali jí sexuální život a rozhodovali kdy, s kým a za jakých okolností se bude milovat. Dívka pak má nesouhlasit, hádat se, vzpouzet a co nejvýstředněji se spojovat s chlapci neschválenými, z hlediska rodu zcela nevhodnými; z čehož pak povstávají spory, rozepře, hádky a souboje, které skvěle oživí společenský život. Tamara rozhodně nic takového nedělá. S rodiči žije v klidných, přátelských vztazích, oni jí do ničeho nekecají a ona jim nijak neubližuje. Bratra snad ani žádného nemá. Vyspala se s řadou kluků, ale žádného nepovažuje za manžela natolik, aby mu dovolila jí kecat do života. Dalo by se dokonce říct, že na ně kašle.

Navzdory těmto podivným zvyklostem je všeobecně oblíbená a zúčastňuje se všeho, co se kde pořádá. Je milá, přátelská, ochotná s čímkoliv pomoci, tak ji každý rád vidí. Včetně EBa a Ricky, kteří ji nadšeně pozdravili a zajímali se, jak se jí daří a co na to říká. Neříkala nic, jen se smála.

Abychom nezapomněli: je magievzdorná. Telepatii vnímá, ale nenaučila se ani komunikaci přes ulici, práci udělá radši ručně a nejspíš ani nechápe, proč by měla nějakou magii používat. EB k ní byl tak ohleduplný, že dokonce přešel na hlasitou komunikaci.

Motali se po náměstí, sledovali cvrkot a vnímali nejrůznější informace, které tam procházely. Tamara chodila s nimi, poslouchala (vnímala?) a když něco pochopila, hlasitě se tomu smála. Její komentáře byly vtipné, rozhodně však ne hlubokomyslné. Stejně nadšeně se řehnila, když se k nim přihnala rozzářená dívčina, čerstvě do hladka vyholená a přizdobená několika drobnými čerstvými jizvami na obzvláště bolestivých místech. Vychloubala se, že po tom ještě absolvovala nádherný sex s neznámým černochem, jehož penis je tak dlouhý a výkonný, až ho začala podezřívat, zda není démon. Tamara taky poslouchala, kulila oči a vydávala pochvalné a nadšené skřeky.

„A co ten Satan?“ zeptala se Ricky, když se kámoška nadechovala.

„Jo, asi jsem se mu zasvětila. Říkali nějaký divný mantry, když mě stříhali. Ale bylo to strašně bezva...“

EB se pokusil vytáhnout z její paměti, jaké mantry to byly; neznal je ani mu nic nepřipomínaly. Nejvíc to vypadalo na náhodný shluk slabik. Chlapec, který předstíral, že je bráhman, taky nepůsobil moc důvěryhodně.

„No, hlavně že ti nechtějí podříznout hrdlo...“

„Proč ne? Samozřejmě mě obětujou, jako ostatní holky, ale až o půlnoci...“

„To ti asi řekli, aby tě vyděsili?“

„Ne, to je pravda! Všecky, který jsou připravený...“ přejela si potěšeně přes holou hlavu a ušklíbla se.

Edward Baarfelt se nepřestal tvářit vesele, ale Ricky vnímala jeho silné znepokojení. Také pohladil dívku po hlavě, jako by kontroval hladkost její kůže; vzápětí hlásil: Nadopovaná, zhypnotizovaná, úplně mimo sebe. A blbá!

Ostatní hlasy vyjadřovaly znepokojení a nesouhlas. Dohadovaly se, co by se mělo proti tomu udělat.

Až Valérie rozhodla: Zasáhni! Zruš jim to!

Ale vzápětí tepla Tamara: Ne. Zasáhnu já.

Bylo to tak nečekané (a mocné), že i Edward se překvapeně ohlédl. Tamara se i nadále trochu přihlouple pochechtávala.

Odkudsi z neznáma, leč nedaleko, se tiše zasmála Terezka. V té chvíli se EB zarazil, zbystřil pozornost a začal Tamaru zkoumat.

Jo... takže Téčko? Nejspíš moje příbuzná?

Už to tak bude. Moje matka je Axhar.

Neřekl nic, jen se zprudka nadechl. Ricky si uvědomila, že o jejím otci vždy jen slyšela, nikdy ho neviděla na vlastní oči. Nepřekvapovalo to nikoho, Rusové se příliš nestýkali s jinými, měli svoje hospody, svoji víru a svérázné politické přesvědčení. Ruskou národností se dalo omluvit cokoliv, čehož Tamara (Thamar?) tvrdě využívala.

Ricky to nevydržela. Strašně moc chtěla vědět, jak opravdu vypadá.

Moc se nezměnila. I předtím byla hezká, teď ještě víc zkrásněla, z vlasů jí vyrostly rohy, ze rtů špičáky. Dokázala mít nádherně dravčí výraz. Jenže to všecko vydrželo jen chviličku; pak švihla oháňkou, dupla kopýtkem a byla zas ta stará nenápadná Tamara.

Ricky měla chuť pokračovat ve výzkumech, v reálu viděla čerta poprvé, ale EB ji zarazil; potřeboval projednat s Thamar postup.

Nestarej se. Něco jim navrhnu a přinutím je. Obrátila se k Ricky, vztáhla spár s dlouhými drápy a pročísla jí vlasy. Pak na ni vycenila zuby.

„Ty se na to těšíš, viď, panenko?“

„Jaký bude rozdíl – mezi tím – a tím?“ neudržela se Ricky.

Nemluvím za svého otce/děda/praotce. Ale nemyslím, že touží po krvi těch hloupých holek. Přijme je, když mu je obětují; ale nevím, zda vyhoví. Nemám moc s ním promluvit. Ale oni taky ne.

Pomůže nám v boji? zeptal se EB.

Nikdy nikomu nepomáhá. Sebere ty, kteří to zaslouží. Po smrti.

Proč ho lidé uctívají?

Jsou hloupí. A neptej se mě, nevím to. Když chceš, zeptej se jeho.

Přijde, když ho zavolám?

Netuším. Zkus to.

Thamar se zprudka otočila k Ricky: „Ty jsi taky taková! Taky se těšíš na cokoliv, co s tebou udělají! Necháš se ostříhat a nechala by ses i zabít; jaký je rozdíl mezi tebou a ostatními?“

Ricky zabouřila v hlavě směs pocitů, nápadů a emocí, nakonec je nechala klidně projít, neřekla ani neudělala nic.

Kamarádka mezitím udělala čestné kolo kolem náměstí, předvedla se čerstvě vyholená všem kamarádům a kamarádkám a každému se pochlubila, že ji o půlnoci podříznou jako oběť Satanu Ďáblovi; všichni se smáli a chválili ji. Až se zase vrátila a jenom zářila.

A tehdy řekla Tamara: „No, hezký. Jenže – jak ti na tom budou držet rohy?“

„Jaký rohy?“

„Ti, kdo budou bojovat v Satanově legii, mají právo nosit rohy. Z vlasů.“

„Já nebudu...“ začala, ale pak jí došla změna programu. „Ééé?“

„Takže první budu já.“ rozhodla Ricky.

EB jí vytvořil příhodnou sedačku. T neuměla vytvářet ani iluze, vztáhla tedy ruku a on jí vložil do dlaně blýskavou břitvu. Pak namočil Ricky hlavu a se zájmem přihlížel/vnímal, co bude. Ricky požádala o zrcadlo, aby na sebe pořádně viděla. Taky byla zvědavá.

Měla krásné dlouhé vlasy; T jí je rozčesala stříbrným hřebenem s pěšinkou uprostřed. Pak jí uprostřed vyholila široký pruh od čela přes temeno až na krk; Ricky nadšeně držela, dokonce se při tom vzrušila. To T vnímala, tak ji ještě povzbuzovala škrábáním drápky po čerstvě vyholené kůži, až Ricky sténala a svíjela se v křečích. I Edward dostal erekci, jenom nebylo jisté, na kterou se vrhne první. Zatím ho vyzývaly obě.

Když dokonale očistila ten široký pruh, pokračovala od levého ucha přes temeno k pravému, takže vznikl výrazný kříž, velice světlý proti opálenému zbytku hlavy. Ricky zvědavostí málem nemohla; na hlavě jí vznikly čtyři ostrůvky štětin, ty zadní dlouhé, přední Tamara seřízla. Pak je začala mnout v prstech a tvarovat do špiček, které elegantně zakroutila, aby nepřekážely při pohybu, ale dalo se s nimi bodnout. V případě, že je vyztužila tvrdou hmotou, jejíž původ byl poněkud nejasný.

„Paráda...“ vydechla závistivě kamarádka. Už nějakou chvíli chápala, že ona si tuhle ozdobu nepořídí, ani náhodou.

„Krásný,“ souhlasil kdosi z přihlížejících, „Teď já, jo?“

„V žádným případě! První má právo Edward! A já mu to udělám!“

„No tak ať na mě skočí Tamara!“

„S radostí!“ ušklíbla se dívka.

Ricky vstala a přitlačila EBa na sedačku. Oči jí blyštěly vzrušením.

Neodložíme to? Nejdřív bych s tebou chtěl...

To ani nedejchej! Jednou za život mám šanci se ti pomstít za všecky tvoje křivdy, tak si to vychutnám! Budeš slintat jak mlsnej čokl, já tě budu pomalu holit a počítat, kolikrát se uděláš!

To ale riskuješ zase moji pomstu!

Na tu se přímo těším!

Trvalo jim to rozhodně déle než Tamaře vedle; ta si posadila svoji oběť na sedačku, řekla kouzelnou větu: „Drž jako ovečka!“ a už jela. Ricky holila EBa pomalu a soustředěně, se všemi rafinovanými dráždícími technikami, na které si vzpomněla. Taky se snažila dokázat, že ji neučil magii zbytečně; když skončili, byl tak rozpálený, že málem ztrácel soudnost.

WZ R si ho odvlekla trochu stranou, stačilo za nejbližší křoví. Tam se už nedočkavě spojili a milovali se zběsilou vášní; Ricky se naučila snížit tělesnou teplotu na úroveň, kdy její tělo chladilo, což rozpáleného EBa dost bavilo. Trochu to připomínalo zápas, ježto při tom sténala, kňučela, řvala a všelijak vyváděla, ani on se nedal zahanbit.

A náhle, uprostřed milostné extáze, se vymrštil, ji nechal kde byla, dokonce ji uzavřel do ochranného E-pole. Sám se vyřítil do tmy a než se stihla rozkoukat, už se rval s jakýmsi klukem s vyčouhlými zuby. Ten byl ozbrojen krátkým mečem wakizači a železnými nunčaky, EB zpočátku neměl nic, až dodatečně si zmaterializoval bo-ken. Naštěstí ten druhý neměl téměř žádnou schopnost magie, tak ho omotal smyčkou a odzbrojil.

„Srabe černej! Netrouf by ses mi postavit bez tý svý magie!“ skučel.

EB mu neodpověděl. Teprve teď měl čas odrušit a zklidnit hormony, které se nestihly přirozeně vybouřit. Ricky se taky necítila normálně, ale už se vzpamatovala natolik, že se vyprostila z ochrany a šla se podívat, co se to děje. Pro jistotu se ozbrojila, cítila problémy.

Je agent a zná velitele. Půjdu po něm a...

EB nestihl dokončit ani tu myšlenku. Zajatci, který se dosud bezmocně zmítal v jeho smyčce, přímo vybuchly vnitřnosti; jako by jej něco neznámého páralo zevnitř. Samozřejmě začal zoufale řvát a svíjet se, ale akce trvala pouze několik vteřin, pak přestal a bylo jasné, že je mrtev.

To už zatím stihlo doběhnout pár lidí okolo, a vyděšeně zírali.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se kdosi.

„Já to neudělal, bohužel. Naopak, chtěl jsem ho vyslechnout...“ hájil se EB a dodal: A nikdo to neudělal právě teď. Byl to vložený rozkaz!

Okamžitě se ozvalo několik dotazů.

Sotva jsem začal pátrat, kdo mu dal rozkaz, stalo se tohle. Nepřišel žádný impuls, žádný příkaz. Zřejmě byl předběžně kondiciován, aby zemřel okamžitě, jakmile někdo zahájí výslech.

Reakce byly rozporuplné. Několik typu Ale to je hrozné!, kdežto řada dalších soudila: To je docela dobrý nápad.

Když dorazil první oficiální vyšetřovatel, nebylo už co vyšetřovat. EB se pokusil mu vysvětlit situaci, ale ten muž měl ještě menší znalosti, všeho souvisejícího s magií se vyloženě bál a wézetům nedůvěřoval. Vyslechl Eba i Ricky, kroutil hlavou a nakonec požádal, aby se stavili zítra na policejní strážnici za účelem sepsání protokolu. Nepochybně by se choval podstatně odvážněji, kdyby se Edward nejmenoval Baarfelt.

Zároveň probíhalo vyšetřování zcela jiné. Všichni telepati celého Arminu zběsile hledali každou stopu nepřátelské mysli, ale nenacházeli nic. Hodně svedených hlupáků nižší úrovně, pár bystřejších jedinců, kteří se připojili k novému proudu ze ziskuchtivosti či jiných podobných příčin, dost lidí, co znali jen část skutečnosti a nemělo smysl se jimi zabývat. Ale žádná schopná čarodějka, žádný geniální mozek. A hlavně: žádný ničemný démon, který ve skrytu ovlivňuje situaci. Po tom šly všechny WZ především, přesvědčené, že jeho likvidací by vyřídily všechno.

Asi to nemá smysl. rozhodla konečně Valérie, Zastavte pátrání. Konec.

Takže se vše uklidnilo.

Jenže Ricky klid neměla. V rámci průzkumu se napojila na myšlenky svého otce, jemuž se ani zdaleka nelíbilo, co dcera provádí a co Edward provádí s ní. S Monty Draggonem pozorovali ruch na náměstí z tmavého okna guvernérského paláce; byl tam ještě Alexej Rastopčenkov, ten však viděl situaci podstatně příznivěji. I jiní členové rady Obrany.

„Jsou to děti,“ soudil Alexej, „A chtějí si hrát. Škoda, že je čeká válka a mnohé z nich smrt.“

„Jsou to blázni!“ vrčel Abner rozmrzele, „Tahle mládež si možná ani nic lepšího nezaslouží...“

„Jsou to naše děti!“ namítl Alexej.

„Moje ne, já děti nemám.“ řekl Monty, „A kdybych měl, nedovolil bych jim takhle vyvádět. Vychoval bych je pevnou rukou v úctě k zákonům...“

„To bych tě chtěl vidět! Moje dcera tam určitě je, i s tím... klackem. Já bych se vsadil, že ji zas do něčeho zatáhne!“

„Ano, k orgiím nepochybně dojde...“

„To bych jí vcelku dovolil. Co s ní mám dělat, má svoji hlavu! Mám ale strach, aby... se nezapletla do nějakého boje.“

„No... to je dost možný. Děti bývají neopatrné a hrnou se dopředu...“

Abner si odplivl. „Kluk je ještě malej, o toho se tak nebojím. Ale Ricky je hloupá a přitom se považuje za dospělou; ten kluk ji ještě podporuje...“

„No... je to Baarfelt.“ Montyho hlas dával jasně najevo, co si o tom rodu myslí všeobecně. O Edwardovi osobně ještě něco daleko horšího.

„Oni jsou zvyklí myslet hromadně,“ pokračoval v lamentacích Abner, „Mají kolektivní vědomí, telepaticky propojené; když některý z nich padne, vůbec nic se neděje, ostatní přežijí. Ale já mám holku jenom jednu! Copak nikdo nedokáže pochopit, že ji mám rád a bojím se o ni?“

Ostatní dva dali najevo, že to chápou. Ale Monty měl vlastní starosti:

„Já hlavně nechápu císaře! Nechat bojovat místo sebe děti! To je přesně obraz poměrů v našem státě! Už dávno se měla řešit otázka stálé armády! Ale to se pořád odkládalo, i když jsme na to často oprávněně poukazovali!“

„Ministr Dunbar se staral, to nemůžeš říct...“

„Dunbar! Však vidíme, co dělá; teprve sestavuje armádu! Ještě nemá ani základní přehled, kolik těch vojáků vlastně bude mít k disposici! Potom se nedá divit, že se nedokáže účinně postavit nepříteli!“

„Dunbar už je na místě,“ řekl guvernér Alexej, „Se svojí armádou zahradil nepřátelům Starou cestu; jestli ty to nevíš, tak já ano.“

„A kdo se tedy zabývá sestavováním armády v Kingtownu? To nechali osudu?“

„Vévodkyně Julie. Jako jeho první náměstek.“

„Aha, čarodějka! To teda dali tomu pravýmu!“

„Ty máš něco proti čarodějkám?“

„To bych mi strach ani nedovolil! Co kdyby se na mě naštvaly a proklely mě, že? To bych musel hrůzou zalézt pod postel...“

„O co ti jde, Monty? Žere tě něco speciálně, nebo ti jen některá nedala?“

Monty se naštval ještě víc. O jeho nepříliš vřelých sexuálních vztazích s čarodějkami se všeobecně vědělo. Nedokázal od nich při Propojení nic převzít, takže je pomlouval, že pouze podvádějí a vytahují se.

Radši jen něco nezřetelného zavrčel a opět se zahleděl na náměstí; mládež i děti tam pobíhaly od hloučku ke hloučku, ti doposud neostříhaní se o překot nabízeli k operaci. Šlo to odshora, tzn. od dospělých k dětem, které to pochopitelně považovaly za diskriminaci a usilovně vřískaly. Docházelo též k žertovným nedorozuměním, třeba když se kamarádi nemohli ve tmě poznat.

Aby toho nebylo málo, někdo vymyslel válečné pomalování. Mělo původně být maskovací, jenže pak přišli na to, že ďáblovy barvy jsou černá a červená; a ježto vytvořit správně nezničitelnou barvu dokáže i čaroděj začátečník, začali se vzájemně natírat, až už opravdu nebyli k poznání. Další důvod ke všelijakým hádkám a ječení.

„Opravdu je tam spousta malých dětí,“ řekl Abner, „Myslíš opravdu, že by bylo dobře nechat je...“

Vtom jeho slova přervala rána z děla; všichni natočili hlavy k moři, i dole na náměstí vše utichlo. Po první ráně následovaly další, v pravidelných intervalech, jak pálila lodní děla nepřátel. Potom zahřměla také děla z Alexandretty; Irakli Rachlidze se orientoval podle záblesků ve tmě a vracel lodím, co jim patřilo. Zřejmě se nějaká skupina pokusila připlížit ve tmě až k pevnosti a zasypat ji lavinou žhavého olova. Na město prozatím neútočili, Alexandretta se jim zdála nebezpečnější.

„Útočí na Alexandrettu,“ řekl celkem zbytečně Monty, „Blázni! Ať nemyslí, že jim to kníže Rachlidze nespočítá...“

Dole na náměstí utichl hovor, smích i radostný pokřik; všichni stáli obráceni hlavami k moři a naslouchali, co se tam děje. A dělové hlavně práskaly bez ustání z moře i z pevniny; stejně jako se bortil beton Rachlidzeho pevnosti, praskaly i pancíře obrněnců.

Když už to trvalo příliš dlouho, vyskočil nějaký mladý muž na obrubu kašny a do nastalého ticha se rozkřikl: „Bratři, sestry, slyšíte hlas vraha? Hrozí nám, chce nám nahnat strach! Co mu odpovíte?“

Chviličku bylo ticho; pak je prořízl hlas nějakého děcka, nejspíš holky: „Ať nám políbí prdel!“

Celé náměstí zabouřilo smíchem; nejbližší ji objímali. Ozvaly se další výkřiky, posměšky a diskuse. Plné bojového nadšení.

„Někdo by k nim měl promluvit,“ řekl Alexej Rastopčenkov, „Třeba ty, Monty!“

„Proč zrovna já?“

„Jsi profesionální řečník, ne?“

Monty mohl namítat, že se záměry mládeže moc nesouhlasí; ale byl dlouhá léta disciplinovaným státním funkcionářem. Několikrát se nadechl, odkašlal si a zhruba ujasnil, co bude povídat. Pak vykročil na balkón.

Většina lidí už nějakou dobu očekávala, jak se k věci postaví představení města. Když napochodovali k zábradlí, pozdravil je nadšený řev.

„Občané města, naše drahé děti!“ oslovil je Monty, „Teď slyšíte, jak podle a zrádně si počínají naši nepřátelé! Napadli nás uprostřed noci a chtějí rušit vaši příjemnou zábavu – ale všichni víme, že skončí tam, kam právem patří, v hajzlu! Ale neskočí tam sami; budeme jim muset pomoci!“

„Tak je tam hodíme a spláchnem za nima!“ ječeli mladí, „Jen ať přijdou, uvidíme, kolik jich přežije!“

„Přijdou, a vy to všichni dobře víte. Přijdou brzy a budou mít děla, tanky, kulomety, kdoví co ještě; a co máme my? Máme děla, máme kulomety, máme tanky? Nemáme – ale máme něco, co je víc než všechny zbraně světa: máme statečná srdce a lásku ke svému národu! Nepřítel má všechno, ale je zbabělý a hloupý – proto jej porazíme silou své lásky a víry!“

Zběsilý jekot rozechvěl vzduch; Monty vyčkal, až se trochu uklidní.

„Dnešního dne jste odložili převzácný klenot, který šlechtí arminského bojovníka i arminskou ženu: vlastní osobitost. Vzdáváte se vlastní tváře; od této chvíle budete skryti za maskou z pomalování, dokud nezvítězíme nebo všichni nepadneme. Učinili jste to dobrovolně, na znamení bezvýhradné oddanosti vlasti; neboť naše vlast požaduje naši lásku i naši nenávist.

Vy všichni víte: jsme Armini, šlechtici a občané svobodného státu, který všem svým občanům dává právo žít šťastně. Mnozí z vás se narodili už na této zemi, jsme s ní spojeni tisíci pouty krve, neboť jsme jedli plody země, spali na ní, vzdělávali jsme ji svým potem a prací svých rukou. A až přijde náš den, ulehneme právě do této země a budeme v ní spát. Máme povinnost bránit svoji vlast; neboť kdybychom ji ztratili, ztratíme všechno, co nám je drahé; ztratíme i svůj život.

Armin je naší vlastí; a symbolem Arminu je císař, Charry de Guyrlayowe. Pokud dopustíme, abychom ztratili císaře, padne Armin a padneme i my. On je naší hlavou, ve dne v noci myslí a pracuje pro naše blaho; a nyní nám nařizuje, abychom uchopili zbraně do svých rukou a připravili se k boji za vlast. Jsme připraveni a voláme ke svému pánovi, aby viděl naši lásku a oddanost: Přísaháme, že raději zemřeme, než bychom vydali svoji vlast! Vem si naše těla i naše duše, učiň cokoliv uznáš za dobré a vhodné, a my uposlechneme tvůj hlas a půjdeme za tebou! Armin stojí jako jednolitá skála a bude se bránit proti nepřátelům, i kdyby jich přišlo tisíc na každého z nás!

Tak praví zákon, nejdokonalejší zákon na světě, neboť je to zákon nás Arminů. Nejmoudřejší z nás stanovili nám zákony, abychom je poznali a uposlechli jich. Jeden z těch zákonů je zákon o porušení míru – a ten nepřátelé přestoupili! Zákon stanoví, že normální stav Arminu je stav míru; kdo mír poruší, má být popraven. Náš boj proti nepříteli není dle tohoto zákona válkou, pouze vykonáním rozsudku; a rozsudek musí býti vykonán, ať jakýmkoliv způsobem. Žádný člověk, který vstoupí do země se zbraní v ruce a poruší naše zákony, si nezaslouží, aby mu byla dána milost; každý z nich propadl smrti a zemře, jak káže zákon!

Ještě musím promluvit o smrti. Žádný z nás nechce umírat; a vlast od nás nežádá, abychom zemřeli! Vlast žádá, abychom žili a vítězili; jen neštěstím a nedopatřením se může stát, že někdo z našich kamarádů zahyne. Potom je naší povinností, abychom jej oplakali a pomstili. Zakazujeme však každému, aby se vydával do nebezpečí zbytečně; neboť zemřít smí jen ten, kdo ukončil svoji práci. Jen tehdy má na to právo, neboť jeho život naplnil svou povinnost. Myslete na to, bratři a sestry, až budete umírat! Tváří v tvář smrti si řekněte: Splnil jsem vše, co byla má povinnost? Nesplnil; musím tedy přežít a pracovat dál pro svoji vlast. Říkám to proto, že jsou mezi námi mnozí, kdo považují za nejvyšší blaho a vyznamenání smrt pro vlast. Nevěřte těmto hlasům, nikoliv smrt, ale život naplněný prací a bojem!

Poslouchejte dobře! Tam na moři se už bojuje, už dopadají nepřátelské náboje na postavení našich bratří, už někteří z nás střílejí na nepřátele. Bojují statečně a mstí se nepřátelům za smrt těch, kteří již padli. Tak se budeme mstít i my! Nechť celá země zrudne nepřátelskou krví, stále ještě nebude splacen dluh za ty, kteří nedokončili svoji práci! My musíme splatit i jejich dluhy, my musíme zabít tím více nepřátel, čím více našich padlo! Až budete stát po kolena či po pás v nepřátelské krvi, řekněte si: zemřeli i naši lidé, je to pořád ještě málo! Dokud bude jen jediný nepřítel šlapat svou špinavou nohou po naší svaté zemi, zabijte ho a nemějte slitování!

Říkám to vám všem, každému z vás! Mužům, ženám i dětem! Máme příliš málo rukou, abychom mohli některou ruku, byť malou a slabou, vynechat. Prosím vás: kdo udrží zbraň, ať ji uchopí pevně a použije ji! Vystřelit z pušky dokáže desetileté dítě, i mladší; když vystřelí přesně a zasáhne svůj cíl, bude to další bod pro konečné vítězství! Možná je mezi vámi někdo, komu je zatěžko zabít člověka; ale je vůbec člověkem ten, kdo přišel do naší země se zbraní, zabíjel, loupil, pálil, znásilňoval? Je člověkem ten, kdo nezná a neuznává naše zákony? Je člověkem ten, kdo nevěří v Boha a neuznává Jeho Desatero přikázání? Ne, tisíckrát ne! Taková zrůda si nezaslouží život, nezaslouží si soucit ani slitování! Zaslouží si pouze smrt!“

Odpověděl mu mohutný jásot davu. Monty Draggon si otřel zpocené čelo, odstoupil od zábradlí a oddychoval.

„Vynikající projev,“ řekl Alexej, „Sám bych to líp neřekl...“

„Jsem zvědav, jaký to bude mít výsledek!“ dodal Abner.

Výsledek to vskutku mělo. Například na tu dívku, která se tolik těšila na obětování Satanovi. Jaké duševní pochody jí probíhaly hlavou v průběhu toho večera, nevíme a už se nedozvíme; nejspíš to ani není důležité. Ale během Montyho nadšeného projevu se seběhlo v přístavu několik lidí z její party; hleděli na moře, pozorovali střelbu i výbuchy.

„K těm lodím se nikdo nedostane...“ řekl kdosi zklamaně.

Což byla pravda. Až po chvíli jeden dostal nápad: „Člověk ne. Ale delfín?“

Byla mezi nimi i čarodějka. No... už jsme vysvětlili, co asi byla. Jak se tak během svého krátkého života propojovala s kdekým, leccos uměla, přesněji pamatovala si, jak se to dělá. Ještě to nezkusila, ale...

„Kdybych třeba... mohla bych pár dobrovolníků změnit... na vodní bytosti. Ve chvíli kontaktu... by se celé jejich tělo... všechny atomy změnily na výbušninu. Museli byste se dostat přímo k trupu lodi, pod čarou ponoru. To bych dokázala, ale... zpětně už ne. Změna je lehčí než návrat!“

Chápali to velice dobře. Oči jim zaplanuly nadšením, ruce dobrovolníků se zvedaly. Jako jedna z prvních ta dívka. Snad už by bylo slušné vzpomenout si na její jméno: Adelaide Karen Wittmannová. Přezdívka: Chocky.

Dávali si pozor, aby si jejich počínání nikdo nevšiml; měli tušení, že by je mohl sledovat nějaký nepřátelský agent. Rychle se dohodli, kdo půjde na který cíl; pak se naposled objali, tiše sklouzli do vody a ta holka je transformovala na něco. Na první odhad to nebylo dlouhodobě životaschopné, ale to nebylo ani zapotřebí. Tiše zmizeli ve tmě.

Když první nepřátelská loď znenadání vyletěla do povětří, nikdo z námořníků nechápal důvod. Jejich přístroje neukázaly žádné nepřátelské plavidlo, torpédo ani střelu. Snad nějakou větší rybu, ale tu si ani neměli čas prohlédnout, než se to stalo. Vzápětí vybuchly další útočné lodi, neodvratně a bez příčiny. Výbušniny i pohonné hmoty v jejich trupu druhotně vybuchovaly, po moři se rozlila záplava hořícího oleje a nafty. Nešťastní námořníci do toho vyskakovali a marně se pokoušeli zachránit.

„Tak se mi to přece jen povedlo!“ jásala čarodějka, „Poprvé v životě!“

Terezka Baarfeltová, Paní Citadely, ji sledovala. A odpověděla:

Bůh ti buď milostiv!

Errata:

30.05.2021 11:39