„Bože! Netresci mne v prchlivosti své, aniž v hněvu svém kárej mne! Ruka Tvá těžce na mne dolehla, aby mne srazila z výšky slávy a moci do propasti temné a bezedné. Za krátký čas předstoupím před Tvoji jasnou tvář; stane se to dřív, než jsi mne povolal, z vůle nepřátel, kteří ohrožují mne i moji vlast. Ale rozhodl-li jsi tak, budiž vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Pane, v této těžké chvíli utíkám se k Tobě a prosím, abys spravedlivě vážil mé zásluhy i mé viny. Vyznávám se Tobě ze svých vin a hříchů; neprosím, abys byl milostiv, neboť Ty sám nejlépe víš, co z mých činů bylo správné a co špatné. Nežádám odpuštění, žádám spravedlnost; co jsem vykonal, za to nechť mne stihne spravedlivý trest. Avšak Tvá spravedlnost nechť se zastaví před těmi, kdož mne zabijí; odpusť jim, ó Pane, neboť nevědí, co činí.

Bože, Tvoje zákony jsem dodržoval, bylo-li to možné. Svoje zákony jsem si stanovil sám – a ty jsem dodržel do písmene. Cizích práv jsem šetřil, byla-li dle mého zdání dobrá; vlastní práva jsem prosazoval mečem, ať byla správná či nikoliv. Zabil jsem mnoho lidí vlastní zbraní a vlastní rukou, avšak necítím se vinen, neboť dle mého názoru zasloužili smrt. Zabil jsem nějaké lidi i škrtem pera, neboť jsem byl ustanoven soudcem nad touto zemí. Pokud jsem se dopustil omylu či křivdy, ponesu za to odpovědnost v míře, kterou jsem sám zavinil. Než jsem přišel do Arminu, vztáhl jsem často ruku na cizí majetek a neohlížel se na to, komu náležel; ale tolik si troufám tvrdit, že vdov, sirotků a chudiny jsem neokrádal. Co jsem komu dal, byla moje věc a ty sám to nejlépe víš. U svých poddaných a lidí mé péči svěřených jsem hladu, bídy a strádání netrpěl; před chudáky a žebráky dveře nezavíral. Nechť jsem ve tvář udeřen tolikrát, kolikrát může někdo říci, že jsem mu odepřel, čeho žádal.

Víru Tvou svatou nehrubě pečlivě jsem rozšiřoval; nenahlížím, že bys ve své moudrosti žádal ode mne, abych byl ohnivým kazatelem slova Božího a opravcem mravů veřejných. O mravnost rovněž jsem valně nedbal, neradil se s Tvými příkazy ve svých činech a skutcích. Zbůhdarma neštěstí jsem však nečinil nikomu a toho připomínám, že jsem spíše radost hleděl šířiti a vzbuzovati u všech svých bližních. Možná bych se v starobě své napravil – ale nebude mi to dáno.

Toto skládám v ruce Tvé a prosím Tě takto: Je-li Tvá vůle, tedy sraz mne bleskem, který nosím ve znaku, do hlubiny pekelné – a já tě nebudu prosit o slitování. Ale moji zemi chraň! Milost, kterou bys na mou duši marně vyplýtval, daruj zemi, kterou jsem si vyvolil mezi všemi, a pro kterou jsem celý svůj život pracoval a bojoval. Arminu zahynouti nedej, aniž těm, kteří v bázni Boží a v pokoře před Tvým majestátem na něm žili a žijí. Znič zpupnost a moc oněch, kteří chtějí Tvoji zemi pošlapat a poplivat, aby ji naplnili hnusem a špínou, křivdou a bezprávím, vraždami, loupeží, zpustošením a bídou. Neboť má země se neprovinila ničím, a v bídě k tobě ruce vztahuje s prosbou. Na svoji zemi budu myslet v poslední vteřině života svého; svoji rodinu poroučím v ruce Tvé, avšak neprosím za ně, neboť má žena i můj syn mají dostatek síly, aby sami řídili osud svůj. Má země je však příliš slabá proti tolika nepřátelům – a za ni tě prosím z hloubi svého srdce.“

Modlitba císaře Charryho.

Charry hleděl do mapy, na různobarevné značky znázorňující pohyb armád.

„Hrabě Ártabogyi ustoupil od průsmyku a zaujal postavení na další obranné linii. Assarkhanovi leopardi stále ještě operují v džungli, v jejich týlu. Nicméně rozdrcením Lasquierova pluku se cesta otevřela.“

„Už nebudou muset dobývat Indiopolis. Jednoduše ho obejdou.“ řekla Diana, zjevně zdrcená a naštvaná.

„Nemohou si nechat v zádech ani Indiopolis, ani Atanor.“ usoudil Charry, „Pokud tedy neztratili všechen rozum. A neřekl bych, že jsou blázni.“

„O zkáze Indiopolisu radši nemluv. Nebo se malej zblázní.“

„Mmm. Kde vůbec je?“

„Buď rád, že tady není.“

Charry podrážděně zamručel a znovu se sklonil nad mapami.

„Indiopolis se drží, Alexandretta se drží. Prioritní je zastavit útok na stepi. Jak to vypadá s tanky?“

Jackie Therlowe byl členem Korunní rady ještě příliš krátce. Vlastně ani nebylo jisté, je-li členem; prostě dostal příkaz chodit na porady.

„Vyrobili jsme dalších dvacet kusů. Poslali jsme je... rovnou do akce.“

„Fajn. Kdo tomu velí?“

„Van Alssung.“

„Neznám.“

„Rytíř z Willachu v Korutansku. To je někde v Rakousku.“

Charry předvedl nesrozumitelné zamručení. „Kdy budou další?“

„Pracujeme, jak nejlíp umíme. Já bych...“

„Jo, jasně. Jak to vypadá s Kwenzoriho plukem?“

Odpověděl státní sekretář La Graque: „Pokračuje vyzbrojování Černých střelců. Ty jejich luky a šípy už fakt nešly...“

„Kdy to bude?“

„Opravdu je nemůžeme pustit do boje, dokud nemají pořádné zbraně...“

„Já vím. Chci vědět, kdy to bude!“

„Zjistím a dám ti vědět.“

Charry kývl. Na toho starého muže bylo spolehnutí.

„Vrátíme se k obraně Indiopolisu. Už ses dovolal na Alexandrettu?“

„Ano, pane. Spojení ještě funguje...“

Císař přistoupil k vysílačce, spojař mu uvolnil místo.

„Technika...“ vrčel Charry, „Sto let za opicema...“

„Teď jsem s nima mluvil, pane...“

Chvilku bylo slyšet jen poruchy; pak se ozval ochraptělý hlas, hovořící poněkud špatnou arminštinou:

„Zděs velitelské stanoviště kreposti Alexandretta!“

„Tady je císař. Dej mi velitele!“

„Tady nikakoj velitěl, soudruhu... komandante! Komisař pluku továrišč Vasil Šanov padl kak geroj...“

„Nevadí. Tak jeho zástupce!“

„Ten taky padl.“

„Sakra, někdo přeci pevnosti velet musí!“

„Porúčnik Šachovcev, soudruhu veliteli. Ale ten je právě na baterii, zaměřuje děla...“

„Tak zavolej toho Šachovceva! A hned!“

„Provedu. Razrešitě odchodiť...“

Charry netrpělivě čekal, až se někdo ozve. Ale byl to zase ten předchozí.

„Prostitě, soudruhu komandante. Porúčnik Šachovcev padl před dvaceti minutami. Už jsem ho nezastihl v živych.“

„Tak nějaký jiný důstojník?“

„Už ne, soudruhu. Vsje oficeri padli.“

„Kdo tedy velí?“

„Nu... kak skazať? Každý sám...“

„A ty jsi kdo?“

„Vrchní dělovod, mládšij seržant Medvěděv Jakov Vasiljevič.“

„Charašo, Medvěde. Máš přehled o stavu pevnosti?“

„Nemám přehled o ničem. Nemáme už skoro čím střílet ani z čeho; a lidí sotva padesát dohromady.“

„Co se děje dole ve městě?“

„Bojuje se. Do zátoky už prošlo pár lodí. Nemůžeme je zastavit.“

„Město se drží?“

„Jo... určitě ještě jo.“

„Aha. Máš tam hodně raněných?“

„Ani ne, soudruhu. Granát švihl do lazaretu a všecko tam pobil.“

„Aha. Bože můj... Poslouchej dobře, Medvěděve. Jaša ti říkají, že? Jaško, jmenuji tě velitelem posádky, rozumíš? Shromáždi všecky, co zůstali, a pokuste se opustit pevnost.“

„Opustit? To značí... utéct z boje?“

„Tak nějak. Nemá už cenu držet Alexandrettu, když je v takovém stavu. Pokuste se radši pomoci při obraně města! Chránit ženy a děti...“

„To blbý. To bysme se museli vzdát!“

„Když to jinak nepůjde, můžete se i vzdát.“

Medvěděv pronesl nějakou ruskou kletbu.

„Slyšíš mě, Jašo? Rozuměl jsi rozkazu?“

„To nějakej divnej rasskaz, soudruhu. Komisař pluku poručil do posledního náboje bojovat. A posledního mužika. Ne vzdát před koncem!“

„To ti říkám já! Už to nemá žádnou cenu...“

„Promiň, soudruhu komandante. Ja kommunist! Pevnost Alexandrettu brání vsje kommunisty! A kommunisty se nevzdávají!“

„Ach bože, Jašo!“ vzdychl Charry, „Rád bych věděl, jak vypadáš; rád bych ti stiskl ruku za tvou statečnost. Když máš odvahu, tak je bij, ty vrahy! Pobij jich co nejvíc, než tě dostanou. Zabij všecky, rozumíš?“

„Jasno, tovarišč komandant! Teď už ti rozumím, care báťuško. Přeju ti hodně štěstí v další válce!“

„Já tobě taky přeju... hodně štěstí. A nezapomeň nakonec zničit všechno, co by mohli použít. Buď zdráv, Jašo Medvěde; a poděkuj všem ostatním!“

„Charašo. I spasibo...“

Císař zůstal mlčky sedět s mikrofonem v ruce.

Lera s Alix zalezli do pelíšku ve sklepě. Alix zavolala Tinku a napojila i Leru, protože byl smutný a vzteklý.

Povídej nám něco, Tinko! Třeba pohádku!

Já znám samý blbý! To není dobrej nápad.

Tak blbou. Lera tě taky moc prosí!

Tak fajn.

Obě děti se stulily k sobě a zamotaly do všech dek a hadrů, co ve sklepě našly. Byla tam zima, což je v Arminu příjemná změna.

Kráska a zvíře – verze: Tinka  

Až do svých čtrnácti let se Kráska zoufale nudila. Otec byl bohatý kupec, myslel pouze na své peníze a skutečně se mu podařilo získat jich tolik, že ani jeho marnivé dcery je nedokázaly rozházet. Sestry byly hloupé a fintivé, myslely pouze na parádu a zábavu a nejmladší sestřičku přehlížely.

No – ono to nebylo tak docela pravda. Holky studovaly a dost jim to šlo, měly řadu kamarádů a po večerech chodily tančit s mladými důstojníky. Kde měly brát čas bavit se s malou holkou, která měla hlavně spoustu (hloupých) otázek? Byly na ni celkem hodné, ale byla trvale mimo jejich okruh zájmů, tak ji pohladily, daly jí nějaký drobný dárek a poslaly pryč.

A ještě to blbé jméno: Bella, Kráska. Jak dospívala, občas se dívala do zrcadla a hledala, co by se na ní mohlo někomu líbit. (Kromě tatínka, ten ji chválil za všecko.) Byla hubená, samá ruka samá noha, vlasy jako hřebíky a nos ohrnutý nahoru, div jí do něj nenapršelo. Snad oči? Ale kdo se kdy do nich podívá?

Když otec přišel s fantastickou historkou, že v lese potkal bytost mezi člověkem a šelmou, která mu vyhrožovala smrtí za utržení jediné růže, sestry se vyděsily a vedly spoustu hloupých a zbytečných řečí. Kráska se sice taky lekla, určitě by byla chvilku zmatkovala, ale všechny zbytečné žvásty vyslovily holky dřív, než se dostala ke slovu ona. Tak měla čas si situaci trochu promyslet.

„Říkáš, že to Zvíře chodilo po zadních, mluvilo lidskou řečí a bylo oblečené do trosek nějakého kostýmu? A nepřipomínalo ti žádnou normální šelmu, jak jsou vyobrazené v učebnici zoologie? Tak co to bylo?“

„Příšera, ty hloupá! Strašné, nebezpečné Zvíře!“

„Hele, klid! Čumím na všecky horrory v televizi a ve většině opravdu není nic, čeho by se měl rozumný člověk bát. Vrčel a vyhrožoval, no a co? Zabil tě? Nezabil. Tak nezabije ani mě, maximálně bude chvilku řvát.“

„Tak ty chceš říct, že se ničeho nebojíš, jo?“

„Leda písemky z matematiky. Náš matikář je osliza a úchyl a holky moc rád ochmatává. Když se nenechají, dělá jim pak peklo!“

„Hlavně když tu matiku umějí jako ty, co?“

Načež pokračovaly zbytečné kecy. Kráska se ještě párkrát pokusila něco říct, ale nevšímali si jí a když si jí konečně všimli, zahnali ji spát. Tak šla do svého pokoje, sbalila si usárnu a zdrhla.

Les byl temný a nebezpečný a Kráska měla trochu strach. Pak objevila Začarovaný zámek, přesněji zříceninu, celou zarostlou roštím. Vypadala, že se tam nikdy neukážou ani vandráci. Chvilku těmi zříceninami bloudila, dokud nenašla starou, zrezavělou bránu. Dokonce se jí podařilo ji otevřít aspoň natolik, že se protáhla – ještě že je tak hubená.

Uvnitř byla tma a pusto. Strašně to tam smrdělo, zvířetem i zkaženým masem, které hnilo na ohryzaných kostech. Kráska měla takový strach, že se málem počůrala. Pro jistotu se přikrčila v koutě a...

„Ještě tady nejseš doma – tak co si děláš pachový značky?“

Lekla se. Snad nejvíc za celý život. Ten hlas duněl a děsil.

Pak se objevilo Zvíře. Zezadu, jak už tak zvířata mají ve zvyku útočit. Sice říkalo něco, že se nemá otáčet, ale Kráska by nevydržela sedět a vůbec nevědět, s kým má tu čest. Otočila se hned, ještě než to dopověděl.

Tedy, vypadal dost děsivě. Hlavně jí vadilo, že jeho šaty (přepychové, to je fakt) jsou potrhané, špinavé a zacákané krví. Jinak měl šelmoidní tvář, mohutné tlapy s drápy a v tlamě řádné tesáky. Ale chodil jako člověk, ocas měl jen tak pro ozdobu a mluvil lidskou řečí.

Tak řekla: „To je paráda! Jak jsi tohle dokázal?“

„Ty se nebojíš?“

„Docela dost. Ale když jsi mě nezakousl rovnou, tak snad...“

„To máš pravdu. Sedni si. Jedna z výhod je, že nás služebnictvo obsluhuje, i když je dávno po smrti.“

„Zakousl jsi je?“

„Ne, i když to někteří zasloužili. Jsou neviditelní, duchové nebo roboti, nemám tušení. Je to tady všechno tak dost...“

Poručil a objevila se večeře (řízek přes celý talíř, bramborový salát, mísa ovoce, káva a zákusky) a hlavně karafa vína. A dvě sklenice.

„Obsluha teda dokonalá, to jo. Všechno tu funguje tak spolehlivě?“

„Někdy jo, někdy ne. Až tu holku chytím, tak ji vážně kousnu.“

„Jakou holku?“

„Kdysi jsem chodil s jednou čarodějkou. Docela fajn holka, ale děsný zblblo. Když něco rozdělala, většinou to nedokončila nebo si to během práce rozmyslela a udělala něco jinýho. Výsledky vidíš všude kolem.“

„Proč s ní už nechodíš?“

„Já nevím. Snad s ní ještě chodím, ono to není jistý. Když jsme se potkali, měla zrovna prázdniny. Teda, spíš studijní volno. Ze školy ji vykopali, aby si dala voraz a přišla, až dostane rozum. Oni mají individuální studium a občas ty méně přizpůsobivý kusy vyženou. Tahle byla asi pěkný číslo; žvanila o tý svý škole v jednom kuse. A furt měla snahu něco předělávat a vylepšovat, většinou to, co nikomu předtím nevadilo.“

„Hm. Tu zříceninu způsobila taky ona?“

„Ne, ta je původní. Udělala z ní parádní zámek, jenže někam ho uložila, že nemá dost energie na udržování. Až ho najdu...“

„Jak je to dávno?“

„Co já vím? Tak sto let, možná víc.“

„Hm. Myslíš, že ještě žije?“

„Asi jo, takový holky mají výdrž. Prostě řekla: počkej tady, já se někdy vrátím. Sedla na koště a odfrčela...“

„A tebe nechala v týhle podobě?“

„Občas se měním v člověka. Ale nelekni se, nevypadám nic moc.“

„Tahle paráda ti docela sekne!“

„No však právě! To je její mistrovskej kousek!“

„To tě takhle předělala ona?“

„Jasně. Učila se transformaci, občas podle učebnice. Ale používala taky vlastní fantazii a něco jsem si vymyslel já.“

„Koukám, že seš složenej z dost nesourodejch kusů. Jak je vůbec možný, že ještě žiješ?“

„Zafixovala to. Nejspíš na věčný časy. Taky nestárnu, zranění se mi hojí, ale hadry to dost odnášejí.“

„To jak lovíš zvěř?“

„Je jí čím dál míň. Ještě že se tu objevuje to jídlo.“

„Zabíjíš zvířata, ty hovado? Pěkně hnusný!“

„Ekologická aktivistka, co? Tak co mám podle tebe žrát?“

„Vsadím se, že tím chceš dávat najevo svoji samčí převahu!“

„Vyhrálas. Za odměnu předvedu svoji převahu taky tobě!“

S uspokojením konstatoval, že se lekla.

„Konečně na tebe něco zabralo?“

„To taky. Ale já... víš, já jsem ještě nikdy...“

„Aha. No tak teda ne!“

Teď postřehla rozladění v jeho hlase zas ona.

„Ne, tak to nemyslím! Já... jo, jsem tady kvůli tomu. Chtěla bych, ale... nejsem si jistá, jestli... to přežiju. Oni nám říkali takový věci...“

„Neboj. My šelmy umíme bejt i opatrný a něžný...“

(Pauza. Na tohle jste ještě moc malý, děti.)

Pak spolu leželi na přepychovém lůžku (se šarlatovými povlaky) uprostřed zřícenin. Zvíře vyčerpaně odpočívalo, Kráska přemýšlela.

„Takhle to bude pořád?“

Zvíře zavrčelo. Dost zvířecky.

„Tak to se mi tu bude líbit. Byl jsi docela opatrnej. Příště můžeš klidně bejt i drsnější.“

Zvíře zavrčelo znovu, o oktávu výš.

„Žádný škrábance od drápů, žádný stopy po zubech. Možná bys mohl... abych měla co ukázat holkám ve škole. Ty krávy se vždycky tak vytahujou...“

„V životě tě odsud nepustím. To tě radši zakousnu!“

„Chachá!“

Zvíře opět zavrčelo, ještě výhružněji.

„Nespi, prosím tě! Povídej si se mnou!“

„Já nespím.“

„Co bych měla udělat, abych byla jako ty?“

„Co abys?“

„No, abych se taky mohla proměňovat! Víš, kočičí kožíšek, zuby, drápy...“

„Nevím.“

„Kde je ta kočka, co ti to udělala? Nepomohla by taky mně?“

„Sakra, jak to mám vědět?“

„Nedá se nějak zavolat, nebo... něco?“

„Nevím! Kdybych věděl, tak ji zavolám sám! Myslíš, že je to nějaký terno žít tady a čekat, až se někdo ukáže? Ty seš bezva holka, ale...“

„On už tu někdo byl?“

„Jo.“

„A tys ho zakousl!“

„Nesmysl. Akorát vystrašil. I to už je dávno.“

„Já to věděla. Nic nedotáhneš do konce.“

„Grrr!“

„Začínám to vidět v barvách. Budeme tu spolu žít v přepychu, milovat se a užívat rozkoší. Časem se nám možná narodí děti – nebo koťata. Ty budeš pořád stejný, kdežto já budu stárnout a chátrat. Bezva, ne?“

„Grrrrrr!“

„Nevrč. Radši přemýšlej, jak udělat pořádek!“

No a co bylo dál?

Nevím. Dál jsem to ještě nevymyslela.

Chyba. Je to bezvadný, pokračuj.

Když já jsem jako ta jejich čarodějka. Všecko rozvrtám, nic nedodělám.

Nejmenovala se ta wézetka třeba Alix? (Lera)

Já tě kousnu!

Klid, děcka. Teď mi chvilku dejte pokoj. Mám hlad jako vlčák, musím si do ledničky něco najít.

My už taky budeme muset. Leru už máma sháněla.

Tak fajn. Já třeba zas něco vymyslím. Až budu mít čas.

Měj se. A díky.

Alespoň se díky ní Lera aspoň na chvilku smál.

Město Indiopolis umíralo. Útoky se stupňovaly den co den, nepřátelské lodi volně pronikaly do zátoky a odstřelovaly město z děl. Lidé už přestali odstraňovat sutiny, neboť co opravili, zničil příští útok. Výbuch blízko katedrály vychýlil jednu z věží tak, že se obránci obávali na ni vystoupit, aby se nezřítila. Biskup Diego Miranda sloužil den co den prosebné mše, aby Bůh odvrátil trestající ruku od jeho města; leč bylo to marné.

Velitelem obrany byl nyní Christian Baarfelt. Mnohdy musel nasadit ty nejmladší bojovníky, neboť všichni starší už položili život v boji. Jedním z podřízených velitelů byl Edward; sestřeloval nepřátelská letadla, odrážel útoky z břehu i z moře, ale vše bylo marno proti nelítostné přesile.

Zkázou letiště v poušti leteckých útoků ubylo, ale neustaly úplně. Byly ještě jiné základny, odkud bylo možno startovat. K náletům a odstřelování z moře se přidružily baterie na pevnině, v horách nad městem i na písečné pláži. Nepřátelé je vysadili za těžkých ztrát; Chris vyslal proti bateriím oddíly svých domobranců, ty svedly zoufalý boj, ale nakonec byly nuceny se stáhnout, se strašlivými ztrátami. Na obranu celého pobřeží už nebyl dostatek lidí ani šelem, takže se výsadky uchytily a působily těžké ztráty.

Každý den do města pronikaly výsadky diverzantů. Dvakrát byly odraženy za pomoci bytostí z altisvěta, aniž se obránci dozvěděli, kdo je zavolal, odkud a jak se s nimi vyrovnal, protože byli pravděpodobně žoldnéři. Potom už se to nestalo; zřejmě dotyčný zahynul. Ty případy nebyly zvlášť neobvyklé, velení nemělo absolutní přehled o individuálních akcích občanů. A že magii ovládá kdekdo, bylo jasné.

Diverzanti způsobili několik výbuchů ve Strojírnách a Loděnicích. Závodní stráž je sice nakonec zahnala, ale jejich úkolem nebylo bojovat, nýbrž jen poškodit a zmizet. Chris nepochyboval, že znalost, kde zasáhnout nejúčinněji, získali od Draggona; tomu musí ničit nervy, že mu demolují majetek, na který byl tak pyšný!

Řada lidí nevydržela a utekla do vnitrozemí; kdo neměli kam utéci, alespoň se rozhodli přečkat nejhorší čas v horských vesničkách. Za mírových dob sloužila taková místa jako rekreační osady; teď byla větší naděje, že se jejich dětem podaří přežít.

Šířily se řeči, že vojáci se chovají dost slušně k lidem, kteří přežijí první útok. Zvláště k černým, žlutým, hnědým a jinak odlišným; nepovažovali je za nebezpečné. Možná předáky, stařešiny nebo kněze, ale obyčejné rolníky většinou přehlíželi. Příkaz zněl chovat se, jako by byli na spodní hranici debility, což mnohým docela šlo.

Edwarda to tvrdě štvalo. Byl černý, i když ne tolik jako jeho příbuzní z kmene Wassongů. Barvu pleti si volil sám podle nálady a podle toho, jaká se zrovna líbila dívce, kterou balil; většinou se všem holkám líbil. Když se jeho stálou družkou stala Ricky, taky ji leccos naučil. Ä teď by měl nějakým mizerům předstírat, že je hloupoučký černoušek, co celý život dře na poli a ničemu nerozumí? To už se může rovnou vydávat za mezka!

„O tvých šancích na přežití nikdo nediskutuje,“ poučil ho Chris, „Jseš tu proto, abys to naučil ostatní! Zatím se s tím nepočítá, ale až vojáci přijdou, měli by to pro jistotu umět!“

O existenci rasismu EB věděl, ale považoval ho spíš za žert. Z hlediska čarodějů je využívání etnických odlišností stejně výhodné, jako uctívání cizích božstev. Každý národ má určité množství božstev nižší kategorie, která docela ráda přijímají hru a zapojují se do činností vyšších. Stejným způsobem se Otec Nga, nejvyšší bůh Wassongů, stal templářským komthurem. Asi, to se sice povídalo, ale jisté to nebylo. Otec Nga se v tělesné podobě zjevuje velmi málo.

O Ricky Légerové jsme vyprávěli kdysi dávno. Snad je dobré připomenout: byla dcerou jednoho z vyšších úředníků Draggonových Strojíren a do setkání s EBem neprojevovala významnější schopnosti. Doma se často nudila, takže vzrušující přítomnost jednoho z princů Baarfeltova domu přijala jako vysvobození. Snažila se stát co nejlepší čarodějkou, dokonce to občas přeháněla. A jako specializaci si vybrala etnické odlišnosti.

Představitelé bráhmanské varny z etnik se ukázali jako velmi pohostinní, laskaví a vstřícní. Většinou byli ochotni jí vysvětlit své učení, avšak už první seznámení ukázalo, že jeho rozsah je obrovský. A většinou tak provázaný, že jej nelze zjednodušit do rozměru dětské pohádky; jedna událost navazovala na druhou, bohové, hrdinové a myslitelé vzájemně komunikovali, ovlivňovali se, někdy dokonce měnili jeden v druhého. Ricky pochopila, že by se musela stát velekněžkou každého jednotlivého národa, aby vůbec poznala, co má dělat. Na což nebyl čas, zvláště teď za války.

Pro jistotu napsala několik odborných článků a umístila přes Tinku do databáze. Kdyby zahynula, bude to jediné, co po ní zbyde.

„To se mýlíš, děvče.“ ujistil ji jeden z čarodějů, se kterým strávila pár hezkých nocí a jehož sestru vnutila Edwardovi za další manželku, „Učinila jsi na naše Ochránce velmi příznivý dojem. Jestliže padneš v boji, staneš se pro ně velmi důležitou hrdinkou a bojovnicí. Generace mladých dívek tě budou uctívat a modlit se k tobě – možná se staneš i bohyní!“

„Tak to jo,“ uznala, „To mě fakt vytrhne.“

Město by se dávno přestalo bránit, kdyby je nechránil nejdůležitější bod: Citadela. Zlatý zámek na skalním ostrohu nad mořem byl nejlépe viditelným cílem pro všechny hlavně nepřátelské flotily; dělostřelci přísahali, že jejich palba Citadelu ničí, přesto na ní neshledávali žádné poškození. Postupně začínali věřit, že je vskutku vytvořena magicky a obnovována dle původního plánu uvolněním energie.

Pouze T věděla, jak je to obtížné. Pole energie, obsahující celé město a zajišťující většinu činností, nepřetržitě sláblo. Odchodem či smrtí každého z obyvatel, zřícením domu, chrámu či čehokoliv jiného. S ním slábly též schopnosti čarodějek – včetně Paní Citadely.

Stále ještě byla dost silná, aby pracovala. Ještě byla nejdůležitějším článkem obrany; nejen že sama řídila bojové operace, ale dodávala sílu všem ostatním. Většinou nestřílela, ale ráda a často likvidovala nebo odrážela střely. I když už také zabila řadu lidí, a vykonala množství činů, kterých by se nedopustila před rokem.

Čarodějky nejsou všemocné. Ty mladší soustavně počítají E bilanci, starší mají zdánlivě energie přebytek, ale za cenu dodržování usměrňovacích zásad. Ty jsou velmi složité a mnohdy individuální; vysvětlit všechny detaily není možné, ostatně za tím účelem celý život studují. Ochrana vlastní osobnosti je stejně důležitá jako znalost, jak kterou akci provést.

A Tery svoje zásady porušovala od chvíle, kdy přestala být Terezkou. Nyní byla válečným druidem a bojovala s rizikem, že se Ochránci od ní znechuceně odvrátí. Poklesla morálně i fyzicky; kdyby válku přežila, možná by se znovu vrátila k původním zvyklostem. Ale teď... Kdo ví, zda by Lerovi připadala ještě tak krásná a žádoucí.

Musela být na nohou celé dny, na všechno dohlížet a vše organizovat. Nepřátelé se mohli střídat, nejvyšší čarodějka byla pouze jediná; její družky ji občas uložily ke spánku, ale brzy ji zas někdo probudil, že se něco nebezpečného děje. Občas se probírala kuriózním způsobem; vrážela si do citlivých míst ozdobné, leč přesto nebezpečné jehlice, aby ji bolest uvedla do patřičné ostražitosti. Její náklonnost k sebetrýznění nebyla tak velká jako u B' princezen, ale také ji vzrušovala.

A neměla čas jíst, vlastně trávit. Takový problém řeší méně zodpovědné WZ pitím krve; podle založení lidí, zvířat či nepřátel. Tery se několikrát nasytila prokousnutím krční tepny nějakého zvlášť ničemného zajatce; zatímco jemu tím zajistila očištění a lepší karmu v příštím zrození, sama přijala na sebe jeho hříchy. I tato nauka je složitější; v každém případě bylo její jednání daleko za hranicí povoleného.

Přestávala být dobrotivá a laskavá. Nelze být zároveň velekněžkou a zabíjet jiné živé bytosti, přestože kněží Aztéků a předchozích kultur Střední Ameriky to zkoušeli. Krveprolití vždy pošpiní toho, kdo se ho dopustí; Tery to samozřejmě věděla, ale rozhodla se to ignorovat.

Matka Valérie to vnímala, jako celý cowen. Bolelo ji to? Jistě ano, avšak nevyčetla to dceři jediným slovem. Nemělo smysl něco rozebírat.

Naopak navrhla, že sestoupí do města a bude pomáhat s obranou. Tery rázně odmítla; ne, potřebuje sílu Atanoru k udržování své E bilance. Úkolem matky je udržovat klášter v činnosti; Tery je dosti kvalifikovaná, aby dokázala od ní čerpat a ostatním předávat. Až to nezvládne, pak...

Jsem tam, kde mám být. odpověděla Valérie.

Holčičky z Atanoru přestaly dělat nálety pomocí wingů. Jednak jich zbylo dost málo, jednak i na ně dolehla všeobecná deprese. WZ jsou extrémně citlivé na okolní prostředí; stačí je psychicky rozhodit a zeslábnou.

Na Atanoru byly i starší ženy, příliš těžké na to, aby ovládaly wing. Ty si počínaly každá podle toho, jak jim velel rozum: vytvořily si úhybný tunel a pak zapojily své soukromé démony do osobní války. Jak která bojovala, neví nikdo; Valérie si toho nevšímala, nikdo jiný to nedokázal.

Přestože Matka abatyše ještě před nedávnem vyhlašovala morální postuláty, které měli všichni dodržet, nijak to nekontrolovala ani se neozvala, když se to náhodou dozvěděla. Zdálo se, že též podléhá depresi.

Ricky přišla do Citadely se soumrakem, unavená po boji. Právě včas; Tery zrovna zapálila Oheň, ošetřovala raněné a posilovala unavené. Ricky i kluk, který ji doprovázel, se s potěšením vykoupali.

„Pohlídáš mi Oheň? Taky se očistím...“

„Jasně, ráda!“ Ricky byla skutečně potěšená; bylo už dávno, co ji to Tery učila. Teď ji spíš překvapovalo, že...

Tery na ni pohlédla s netajeným smutkem.

„Ano, Oheň mě doposud poslouchá. Zřejmě jsem se ještě nedopustila natolik strašných hříchů, aby mne zavrhl. I na to asi dojde...“

Vnořila se do plamene a zůstala v něm mnohem déle, než bylo zvykem. Ricky se zdálo, že upadla do nějakého transu, nebo něčeho podobného.

Zřejmě ji to posílilo. Usmála se, když vyšla.

„Tohle je Windy, můj bráška.“ Ricky vzala kluka za ucho, po koupeli ho už nebylo za co podržet, „Testla jsem ho... mohl by bejt dobrej!“

Tery si kluka prohlídla. Přímo z něj sálalo nadšení.

„Dvanáct – třináct?“

„Právě dosáhl věku bojovníka.“

„Ty ses s ním vyspala!“

„Kdo jiný než hodná sestřička by mu měl ukázat Propojení a všechny věci?“

Tery pohladila kluka po hlavě. „Líbilo?“

„Moc!“

„Když budeš hodnej...?!“

„Kvůli tomu jsme tady!“ ujala se Ricky iniciativy, „Probírali jsme různý možnosti transformací. Windy je malej a slabej, ale šel by možná trafnout na něco lítacího.“

Windy se natočil ramenem, aby upozornil na barevného draka.

Tery mu vložila ruce na hlavu a zlehka jej hladila po holé kůži. Bylo jí to příjemné; vůbec měl velmi příjemnou auru. Vyzvala ho, aby se jí dotýkal, bloudil rukama po těle a seznamoval se. Vzrušovalo ho to.

„To je správné. Drak má být agresivní. Samec!“

Bleskl okem po Ricky, co ona na to. Šklebila se.

„Kolik toho víš o dracích?“

„Nic.“

„Aha. Tak to je jednoduchý.“

„Já myslela, že ho trafneš ty!“

Tery si povzdychla. „Přestavujeme všechny zásady. Třeba tu, že WZ musí mít subjekta za všech okolností pod kontrolou. Ty mi přivedeš bráchu, chceš ho trafnout a poslat do akce, aniž by tušil, jak se z toho dostat!“

„No tak zůstanu drakem nadosmrti!“

„Nemůžeš zůstat drakem! Tělo draka je technicky neschopné existence, tím se můžeš stát sotva na chvilku! Za pár hodin bys uhynul hlady!“

„Tak se najím, ne?“

„Čeho? Drak je... drak musí...“ Tery mávla rukou, „Podívej, až někdy budeme mít čas, propojíme se a můžeš si studovat různé varianty. Prozatím tě zkusím transformovat já sama, ale pamatuj si: musíš se do hodiny vrátit. Sem, do Citadely. Jinak to nepřežiješ, jasný?“

„Jasný. To Propojení... nešlo by hned?“

„Jistě, potřebovala bych tvoji energii a chtěla bych tě odměnit za dobrou práci. Ale nech na mně, abych stanovila čas a okolnosti, jo?“

Uznal její velení, ale stejně se ohlédl na Ricky, co ona na to.

Řekla: „Nechceš pár pohlavků?“

„Jasně, že chci!“ přejel si významně po plešaté hlavičce.

Tery vzdychla. „Tak klid! Zkusím tě trafnout na harpyji, ta je jednodušší a lehčí. A fixnutá kvůli lítání. Vystartuješ, uděláš kolečko nad mořem ve výšce a podíváš se, jak to vypadá s nepřátelskou flotilou. Mám blbej pocit, že se něco chystá. Dnešní útoky byly takový poslabší...“

„To je snad dobře, ne?“

„To je náznak, že se chystá větší útok.“

„Jasně. Jdeme na to?“

Objala ho, přitiskla se k němu a dotkla se ho čelem. Opatrně mu předávala instrukce a kontrolovala, zda je chápe. Opět ho vzrušila její blízkost; tak mu dala najevo, že ji to těší.

To bych byl příbuznej s Jeho Výsostí princem Lerou?

Budeš jeho spolumanžel. Slibuju.

Nafoukl se pýchou, trochu nevhodně, když se chystala začít s transformací. Udělala z něj ukázkovou harpyji, zvlášť na to, že to dělala poprvé. Roztáhl křídla, zakrákoral a pak se vznesl k temné obloze.

Píšeš si všecky ty moje přešlapy, mami?

Spolehlivě. Až se potkáme, dostaneš na zadek.

Dík. Prosila bych řemenem.

Od útlého dětství ji neudeřila, kromě bojového výcviku. A sexu, možná.

Tery naznačila rukou velké T. „Půjdu si na chvilku lehnout.“

Ricky čekala. Harpyje Windy se vrátil za čtyřicet minut, celý unavený. Plácl sebou na zem a nechal se hladit po dravčí hlavě.

Potkal jsem tam jednu holku ze Skály. Letěla na wingu. Dokáže se přímo za letu proměnit v samici toho, co jsem já.

Maniaku!

Nic jsem jí neudělal, je Panna. Ale slíbila mi...

Jak se s tím zobákem dokážeš smát?

Objevila se Tery. Vypadala o chlup odpočinutěji než předtím. Opatrně ho změnila nazpátek na kluka.

„Udělal jsem dva okruhy. Lítalo se mi krásně. A ta holka mi pomáhala...“

Tery jí na dálku poděkovala za pomoc.

„Ze všech stran se sem stahujou další lodě. Některý s letadlama. Napadlo mě tam vlítnout a zničit je...“

Tery se zamračila; existoval jediný způsob, jak to udělat. Nedoufala, že by ho neznal, takové informace se kluci vždycky naučí nejdřív.

„Dobře, děkuju. Zdá se, že zítra to začne. Pro jistotu vyhlásím všeobecný poplach. Přes noc si musíme všichni odpočinout!“

„Budu bojovat jako ostatní!“ vypjal se Windy, vznášející se pýchou.

Tery se usmála. Vzala ho za ruku a chvíli podržela.

„Teď to odstartuj!“

Škubl prsty a rychle je sevřel – na rukojeti přepychového meče.

„Dárek!“

Zkusmo s ním zacvičil. Mezi námi, nebyl zvlášť extra šermíř. On vlastně zatím nevynikal v ničem.

„Je na tebe fixnutej. Stačí hodit impuls a máš ho. Teď ho zruš!“

Zrušil. Vytvořil. A zrušil. A rozesmál se.

„Máš kámošku čarodějku, ne? A jdi spát, jseš vyčerpanej.“

Měl nějaké námitky, ale Ricky ho rychle usměrnila.

„Hej! Proč ti říkají Windy?“

Zasmál se a zamával rukama: „Vítr v křídlech, ne?“

Ráno bylo šedivé, kalné a pošmourné. Většina zbývajících bojovníků přišla do Citadely, najíst se a připravit. Tery požádali o obřad; vykonala něco mezi mší, žehnáním pokrmů a obětováním všeho a všech. Pak se rozešli do bojových postavení.

Z jitřní mlhy se zvolna vynořovala jednotlivá plavidla flotily. Pevnost Alexandretta prozatím mlčela, obránci snad v mlze útok přehlédli – nebo už žádní nezbyli. Ani nepřátelé se nesnažili na sebe zbytečně upozorňovat.

V troskách Útesové baterie se ukrýval Chris Baarfelt s několika kamarády. Měli posledních šest útočných torpéd; čímž míním posledních šest v císařské armádě. Pocházela z podloudného kšeftu a teoreticky se dala naprogramovat na cíl, ale ve skutečnosti je bylo nutno řídit mentálně.

Chris váhal, jak je nejúčinněji nasadit; neodolal, když se dvě lodi střetly v úzkém průlivu, málem do sebe narazily. Zatím se kapitáni dohadovali, který z nich má couvnout, obě lodě byly velké a nešikovné. Než stihli vysílačkami dohodnout správný postup, dal Chris pokyn.

První dvě torpéda zasáhla ty lodi; nebyla dost účinná, aby je potopila rovnou, ale způsobila do nich pořádné díry, takže voda pronikla dovnitř, lodě se začaly naklánět na bok a konečně se srazily. Další torpédo zasáhlo člun, který se pokoušel zorganizovat vyproštění a napletl se do cesty; ten vyletěl do povětří.

Všechny ostatní lodě v dohledu zahájily palbu; zakrátko někdo přišel na to, že útočí z Útesu, a zaměřily se tam. Chrisovi bojovníci vypustili tři poslední torpéda na nejbližší lodě (bez výběru), pak se dali na útěk. Zakrátko dělostřelba roztříštila trosky Útesu na padrť, zároveň začala střílet děla Alexandretty a rozbíjela lodě, beznadějně zamotané v průlivu.

Generál Exeter se svým štábem byl na jedné ze zasažených lodí. Když se začala potápět, někteří důstojníci propadli panice, ale generál je seřval a odmítl odejít, dokud nebezpečí nebude skutečně akutní. Kapitán lodi zkusil napřed plavidlo zachránit, pak rozhodl najet na břeh, aby ostatním uvolnil cestu. Nebyl nadšený už ve chvíli, kdy si jeho loď vybral generál za svůj štáb, ale byl zvyklý trpně snášet rány osudu. Při havárii upadl na schodech a zlámal si dvě žebra, takže se nechal uvolnit ze služby a při převozu na lazaretní loď se těšil na Purpurové srdce.

Tery byla už dávno na svém místě, na ochozu Ohňové věže. Sledovala boj a byla spokojená; čím méně nepřátel se dostane do města, tím déle se udrží. Čekala na letadla, věřila Windyho průzkumu. Určitě se brzy objeví.

Zaslechla vrčení jejich motorů. Podle zvuku odhadla, že tady ještě nebyli a třeba nemají zkušenosti, tak jim vytvořila do cesty iluzi a odklonila je rovnou proti skalám Alexandretty. Několik prvních to skutečně neprokouklo a napálili to do skály, s příslušnými ohňostrojovými efekty.

Přednesla obětní mantru. Zkusila ji zároveň vyslat jako varování, ale buď nevnímali nebo se nenechali zastrašit. Zbylá letadla nalétala na město, střílela a svrhávala bomby, i když méně než dřív. Těžké bombardéry nemůžou startovat z letadlových lodí; tohle byly stíhačky a měly rakety.

Tery je v letu přesměrovala a otočila, aby vyhledávaly nejteplejší místo; což byly letecké motory. Řada útočníků sestřelila v boji kamaráda, zvlášť nešťastní sami sebe. Ale mnoho jich dosáhlo cíle; ve městě vzplanuly požáry a obránci je začali hasit.

Ježto se Tery zabývala letadly, na chvíli si přestala všímat lodí. Zatím už byla zátoka plná výsadkových člunů; některé zasáhla palba obránců, ale většina se dostala ke břehu, vojáci vyskakovali a hrnuli se vpřed. V prvním sledu ti v černých baretech – rovnou spustili palbu ze samopalů i kulometů a zabili každého, kdo se snažil je zadržet.

Obě strany věděly, že nastala rozhodující chvíle; jestli projdou nyní, už nebude šance se bránit. Mezi domy na nábřeží byly postaveny barikády, za nimiž číhali muži, ženy a děti s puškami. Bojovali bílí, vlastně opálení do tmava. Bojovali žlutí, hnědí, černí, bez rozdílu vyznání či řeči. Bojovali bok po boku a neptali se, kdo za koho. Bojovaly šelmy. Bojoval každý, kdo udržel v ruce zbraň.

Ale nepřátelé se probíjeli krok za krokem, od domu k domu, od rohu uličky k druhému rohu. Na každém metru položil jeden nebo víc život; jejich krev smočila každý kámen ulic Indiopolisu, ale také prolitá krev obránců zastříkala zdi a dláždění. Kam až oko dohlédlo, všude mrtví – a vojáci s černými baretkami přelézali barikády, postavené z mrtvých těl.

Přímo na nábřeží padl Išida Nara. Vedl protiútok, který vyhnal vojáky z už obsazených ulic; třicítka námořníků pobila či zahnala do vody skoro dvě sta vojáků. Princ Išida bojoval rodinnou katanou, rozsekal na kusy množství vojáků, ale pak klesl zasažen jejich kulkami.

Guvernér Alexej Rastopčenkov se bránil se svou osobní stráží přímo v Guvernérském paláci; střílel z kulometu, pak z revolveru. Ve chvíli, kdy se do náměstí před palácem dokolébal první tank, zničil ho výstřelem z bazuky. Ještě když do paláce pronikli vojáci a dobíjeli po chodbách raněné obránce, bránil se guvernér ve své kanceláři za převrženým stolem. Tam jej dostihli a zabili.

Edward Baarfelt bojoval bok po boku s Ricky Légerovou na jedné z barikád. Kromě nich tam byly samé děti, kterým rozdali pušky v posledních dnech. Odvaha byla snad to jediné, co jim nechybělo; jinak jejich střelba většinou šla pánubohu do oken a mnohé padly zasaženy kulkami.

Edward kryl palbou Ricky, když se snažila zastavit krev asi dvanáctileté holce, zasažené do ruky. Malá tiše skučela bolestí, nic víc nemohla; slzičky jí tekly z očí. Už pochopila, že bolest ze zranění není tak příjemná jako při bojových hrách. Její desetiletý bráška pro slzy ani neviděl; ležel vedle EBa, občas vystřelil z ukořistěné vojenské pušky a dvakrát se mu dokonce podařilo něco zasáhnout. EB byl zkušený lovec; přestože bojoval, pozorně naslouchal, co se děje jinde, a včas postřehl, že zvuky bitvy se přesunují dozadu.

„Hej, bacha! Musíme se stáhnout! Někde prolomili obranu, mohli by nás obklíčit! Všichni se přesuňte do další linie obrany, jeden po druhým! Já vás budu krýt střelbou!“

Ten kluk to nějak nedokázal pochopit; EB s ním musel zatřást a zařvat na něj, aby porozuměl. Tak chytil sestřičku za ruku a táhl za sebou; v druhé ruce vlekl svou i její pušku. Jedno po druhém se děti plížily přes hromady sutin. Ricky zůstala s EBem do poslední chvíle, než jí pokynul, aby se skrčila za hromadu, zbylou z pobořeného domu, a kryla zas ona jeho. Věděl, že jakmile přestane střílet, vojáci zaútočí; a nikomu jinému nevěřil.

Ricky začala pálit ve chvíli, kdy EB zvedl ruku, vzápětí se překulil přes hromadu odpadků a zabořil se nosem do hlíny. Ohlédl se přes rameno, vyskočil a přískokem se vrhl k Ricky. Za rohem vyskočil voják se samopalem, namířil, ale Ricky jej zastřelila; stejně dalšího, který se chystal hodit granát. EB ležel už jen asi čtyři metry od ní; ale odněkud začal pálit kulomet, tak musel zastrčit hlavu a chvíli počkat.

Potom kulomet přesunul palbu, Edward vyskočil a vrhl se k Ricky. V letu jej zasáhla kulka; Ricky viděla, jak se na jeho tmavé kůži objevila krev, jak nedoskočil, ale padl na zem a svíjel se v křečích. Nepřemýšlela o tom, co dělá; přeskočila hromadu, sehnula se k němu a pokoušela se odtáhnout ho do bezpečí.

Tam zasáhla kulka také ji. Zabolelo to jen trochu, svět se rozplynul ve veliká rudá kola, ozvalo se bzučení, jako když dědeček na zahradě otevřel včelí úl. Ricky klesla pomalu na kolena, pak se natáhla křížem přes mrtvolu Edwarda Baarfelta.

Vojáci přeběhli kolem nich; na chvíli je zastavila palba EBových dětí, ale jen na okamžik, pak se polekaly, když s nimi nebyl EB ani jeho dívka, nechaly pušky být a prchaly odtud se zoufalým pláčem. Vojáci si z nich nadělali terče pro svoje samopaly; konečně si mohli vybít vztek na opravdu důstojném soupeři.

Čarodějku Fran zastihli v úzké křivé uličce, odkud se nedalo nikam utéci. Chvíli se bránila energetickými impulsy a zabila asi deset útočníků, avšak schytala taky několik ran. Když pochopila, že nemá šanci, vyslala na ně poslední blesk, a pak uvolnila energii svého tunelu. Zmizela jim v jediném záblesku a nezbylo po ní nic, než nefunkční bleskomet.

„Zatracená mrcha!“ zaklel seržant, který ji moc chtěl chytit živou a tím způsobit radost nadřízeným, „Té se tak snadno nezbavíme?“

„Ale... kam zmizela, pane?“

„Copak vím? Nejspíš se propadla do horoucích pekel!“

(„Dobrý den! Jsem doktorka Francesca Horowitzová, psycholožka a psychiatrička. Právě jsem se přistěhovala z Bostonu, zdědila jsem tu nějaký domek po tetičce... Ano, ráda bych pracovala na vaší klinice. Můžete mi říkat Frances – nebo Fran, jak je vám libo.

A těším se na hezkou spolupráci...“)

Raněné prozatím odnášeli do kláštera v blízkosti katedrály. Zřídili tam provizorní ošetřovnu, neboť už nebyly žádné čarodějky, které se mohly postarat. V lazaretu sloužil každý, kdo nemohl či nechtěl bojovat, dokonce lehce ranění. Objektem jejich péče byli beznozí, bezrucí, slepí; prozatím jim ani Živý Oheň nedokázal vrátit zdraví. Někteří se pokoušeli vrátit do boje, ale nebylo to možné.

Trvalo hodinu, než se Černé barety probily dovnitř; v poslední fázi se bránil každý, kdo dokázal dolézt ke střílnám. Okamžitě zabili všechny, kdo byli ještě naživu. Pak, opojeni kořalkou i prolitou krví, vpadli do refektáře a užasle zírali; dva mniši tam pomáhali při porodu mladé dívce.

„Prosím, odejděte a nerušte,“ řekl jeden, „Zde se rodí nový život!“

Prohlíželi si dívku. Sama byla téměř dítě, po celém těle i oholené hlavě tetovaná, dokonce i na čele měla zlatý ornament. Teď právě byla v hypnotickém spánku a ti muži v (kdysi) bílých hábitech se snažili přimět novorozeně, aby ji konečně přestalo trápit a vylezlo. Zatímco oni si počínali jemně a citlivě, vojákům se udělalo špatně.

„Hele,“ řekl jejich seržant, „O co, že to bude kluk?“

„O stovku,“ odpověděl jiný, „Já sázím na holku!“

Mnich zlehka přejížděl dívce po nafouklém břiše. Na chvíli zvětšil otvor mezi pánevními kostmi, aby hlavička snadněji prošla; čímž by vnímavějšímu pozorovateli potvrdil, že má nějaké zkušenosti s transformací. Vojákům to bylo jedno, zajímal je pouze předmět sázky.

„Je to chlapec, pánové. Nechť jej Bůh provází na jeho cestách...“

„Ať ho vezme čert!“ oponoval ten, co prohrál, „Připravil mě o stovku, spratek hnusnej! Dej ho sem!“ Vyškubl novorozeně mnichovi z rukou, chytil ho za nohy a roztříštil mu lebku o zeď.

Ten mnich nikdy nikoho nezabil; stal se mnichem křesťanského řádu právě proto, aby nemusel zabíjet. Ale tomu vojákovi vrazil palce do hrdla a tiskl tak dlouho, až v něm zadusil každou jiskřičku života. Bez ohledu na to, že jej ostatní vojáci ubili pažbami pušek.

A potom zabili všechny, kdo při tom byli.

Zbývalo pouze poslední místo, kam vojáci nepronikli: Citadela. Zbývali už poslední obránci; Tery sestoupila z věže a bránila se ručním bleskometem, neboť vytvářet energetické impulsy už nedokázala. Ta zbraň byl dárek od kamarádky Tary, mocné bojovnice ze světa k'Alinga. Velká T nikdy nemyslela, že by ho k něčemu skutečně použila.

Dopotácel se k ní kluk, celý zmazaný krví vlastní i nepřátelskou; v těle měl dvě kulky, krve i sil mu valem ubývalo. Poznala Windyho.

„Tery... prosím tě...“

Sklonila se nad ním. Na první pohled viděla, že mu nedokáže pomoci.

To nemyslím! Udělej ze mě draka! Aspoň jednou!

Zaváhala. Ale už tě nedokážu proměnit zpátky! Neumím zpětný chod!

To nechci. Jenom... ještě jednou letět!

Věděla, že jeho sestra Ricky i Edward jsou mrtví. Chris Baarfelt byl těžce raněn, kdesi umíral. Ale věděla také, že i tento chlapec zemře.

Prvním impulsem mu zlikvidovala vnímání bolesti. Nenávratně. Potom spustila transformaci; vůbec nepřemýšlela o životaschopnosti jedince, kterého vytvoří. Stejně bude žít jenom pár minut.

Děkuju!

Postavil se na všechny čtyři, zařval a zapráskal ocasem. Slunce se lesklo na jeho červených, zlatých a zelených šupinách. Roztáhl blanitá křídla, nadskočil a mohutnými odrazy křídel se vrhl téměř kolmo vzhůru. Startovat z terasy nad mořem bylo naštěstí lehké. Vznesl se, zakroužil nad hořícím městem a přišlo mu líto zkázy světa, ve kterém strávil dětství.

Pak se vydal hledat toho, kdo to způsobil. Vybral si letadlovou loď, která zastavila v dostatečné vzdálenosti od města, takže doposud nebyla poškozena žádnou palbou. Většina letadel už přistála, muži vystupovali a spokojeně si navzájem potvrzovali své hrdinské činy.

První, který si všiml útoku, nedokázal ani promluvit, jen ukázal rukou a vydával vyděšené skřeky. Vzhlédli všichni – a spatřili draka, letícího po obloze a chrlícího oheň z nozder. Nevěřili vlastním očím; někteří se vzpamatovali rychleji a začali střílet, ale netušili, s jakým výsledkem.

Drak složil křídla a padal jako kámen rovnou doprostřed paluby; těsně před dopadem ještě jednou zařval a ochromil je strachem. Pak udělal poslední trik, který se naučil od sestry a přes ni od generací čarodějek: změnil každou buňku svého těla v sálající plamen. Dopadem prorazil několik palub, snad se propadl až do strojovny; oheň se rozstříkl všude kolem a zapaloval vše, na co dopadl.

Loď začala postupně vybuchovat a hořet. Někteří námořníci se pokoušeli hasit, ale ti předvídavější se dali na útěk, skákali do vody a plavali co nejdál. Další výbuch roztrhl bok a loď se začala naklánět; to snad vybuchly motory. Co se dělo potom, nikdo radši nechtěl vědět.

Jsem William Joshua Léger, zvaný Windy, drak Boží! Tohle je moje pomsta za to, že jste zničili moje město!

Mnozí muži, kteří se zachránili na troskách letadlové lodi, přísahali na svou čest, že slyšeli tento hlas. Někteří v odlišných variantách.

Umírám, ale netěšte se – ještě se vrátím!

Naštěstí už se nevrátil.

Poslední kamarádka dodýchala Tery v náručí. Minomety a bazuky rozbíjely její Zlatý palác. Nádvořím svištěly šňůry střel a ničily všechno.

Je čas odejít.

Terezka/Tery, bývalá Velká WZ T, už neměla nic, na čem by jí mělo záležet. Prohrála svoji válku; zbývalo učinit to poslední.

Zůstala stát uprostřed nádvoří; v bílé říze, s čarodějnickou holí v ruce. Kulky jí volně procházely, ale nijak neublížily.

Vojáci se hrnuli do Citadely; slintali chamtivostí, když viděli všude kolem tolik zlata, drahokamů a jiného bohatství. Tery je vnímala.

Usmívala se.

Někteří ji viděli, pokoušeli se jí dotknout, nebo na ni stříleli. Kulky jí trhaly tělo na kousky, ale zabít ji nedokázaly.

Když už byla Citadela plná vojáků, usmála se a uvolnila energii.

Loučím se. Pozdravuji všechny Sestry – i Bratry. Žijte dlouho a šťastně.

Citadela se začala rozpadat. Vše, co nebylo přirozeného původu, co bylo vytvořeno magií, uvolňovalo svoje struktury a rozpadalo se na molekuly, pak na atomy a možná na ještě menší částečky a vracelo se tam, odkud to bylo za dob stavby vzato. Při tom samozřejmě docházelo k druhotným škodám; zároveň s hmotou Citadely se rozpadali ti, kdo s ní byli v kontaktu.

Prý to ani moc nebolelo. Stačila ta hrůza, když si to uvědomili.

Dívka v bílé říze a se zlatou berlou vydržela relativně nejdéle.

Morrigan pocítila tu změnu kdesi na vzdálených křižovatkách času.

V její tváři se nepohnul ani sval, neprojevila žádný lidský cit.

Jenom vystoupila z řeky prostoročasu a skryla se proti všem pozorovatelům.

Studený vítr smetal se stromů poslední zbytky listí. V brázdách tmavohnědé země se drželo pár prvních spršek sněhu.

Stála uprostřed několika vesnických domků. Opuštěná krčma, kterou otvírají sotva na sobotu a neděli. Nízký, široce rozkročený kostelík s mohutnými zdmi, uchystaný na obranu proti každému nepříteli. Okolo hřbitůvek.

Kdesi v dálce štěkali psi.

To místo se jmenovalo Lažany. Leželo uprostřed dvou bezvýznamných míst na Vysočině, městečka Skuteč a vísky Předhradí s gotickým hradem Rychmburkem.

Leželo na samém konci světa.

Morrigan vstoupila na hřbitov, došla ke vchodu. Bylo samozřejmě zamčeno.

Prošla tedy zdí.

Uvnitř bylo přítmí, pouze věčné světlo zářilo před oltářem.

Usedla do lavice.

Neznala žádnou křesťanskou modlitbu. Tak se pouze rozplakala.

Plakala dlouho, dokud jí vystačily slzy.

Potom vstala, odešla z těch míst a už nikdy se nevrátila.

„Tak už jsi tady zas? Je ti jasný, že to opět nebylo nic moc?“

„Odpusť. Já nechtěla...“

„Měla jsi určité povinnosti. Nesplnila jsi je – víš o tom?“

„Vím. A moc se omlouvám.“

„Bylo ustanoveno, že budeš nejvyšší čarodějkou svého prince. Dokonce jeho první milenkou a matkou několika jeho dětí. Z tvé viny nebude nikdy šťastný a bude neustále cosi hledat, aniž by věděl co.“

„Už jsem řekla, Pane: lituji. Opravdu jsem to nezvládla...“

„No jo – co se dá dělat. My jsme ti taky moc nepomáhali. Ale je ti jasný, že příště od tebe zas hodně očekáváme?“

„Jistě, Pane. Já se zkusím polepšit...“

„Ale nejdřív si trochu odpočineš. Jeden klidný, jednoduchý lidský život.“

„Děkuju, Pane. S radostí...“

Jiný svět, jiné místo.

„Tatínku... narodila se vám dceruška! Jak jí budete říkat?“

„Jé... ta je malinká! No, chtěli jsme Terezku...“

A schválně: za několik let na to.

Parta kluků s batohy na zádech a v promáčených zelených mundúrech z posledních sil doklopýtala do jakési jeskyně.

„Hele, tady mají oheň! Teplo! Sucho! Dokonce čaj!“

„Myslíte, že se sem vejdete?“ zeptala se zostra nejráznější z děvčat; pak se jí ale přece jen zželelo jejich ubohého vzhledu.

„Ale no jo, pojďte dál! Nakrmíme vás, napojíme, necháme odpočinout...“

„Ahoj,“ řekl velitel kluků, „My jsme GRP Strážci. Zrzku, jestli je začneš ukecávat, aby se s náma rozdělily o ten guláš, tak tě vyhodím na déšť!“

„Já se s nima rozdělím!“ řekla ochotně ta nejhezčí a nejzrzavější.

„Teryno, já tě snad zabiju!“ pohrozila velitelka, pak se obrátila ke klukům: „Hele, té nic nevěřte! Hlavně ne, že kdysi bývala v nějakým jiným světě čarodějkou. Ona si pořád takhle vymýšlí...“

„To je právě bezva,“ řekl Zrzek a pohodlně se uvelebil co nejblíž k ohni, „Tak povídej – ať nám tady není smutno...“

Tím končí druhá kniha o Válce.  

 9. 7.2002

© 1976 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:40

Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Terezka četli 6 (1=normal)

host=0826 MiHo=1748 Q-211201182=1716 Q-22020418=1851 Q-UKARVPP=2216 Q-1610011533=1449

Včera 13 návštěvníků, Terezka četli 1

Q-210713=1053

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Terezka" (komentáře) Téma=Terezka Nahoru! Knihy, úvahy      Jméno(nick):   Změnit? Emailová adresa:   Další informace: Nadpis příspěvku    host rudolfxxl@gmail.com     Text příspěvku:   (   povinná pole)       Napiš číslicemi: dvastavosumnáct = (nejsi robot?)    (0 příspěvků)   po příspěvcích. (důvod skrytí ?) Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména: Vzkazy všem: Anonym: Jak pokračovat? Snad není konec? Nabízím se pro jakoukoli (elektronickou práci -- asi je word). Jsem důchodce, kterému budou knihy p. Semeráda velmi chybět. Volím tuto cestu. Adresu p.S. mám, ale dojde mu? Nemáte-li zájem... neodpovídejte. Děkuji Fišera fismil@seznam.cz 04.12.2021 13.50 Komentáře Žádný komentář tu není. Začátek