Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tery a Chris vyjednávali s matkou Valérií v její cele na Atanoru. Abatyše byla ve velmi pochmurné náladě. Nebylo divu, zahynula jí řada žákyněk.

„Tu posilu ve městě jsi sehnal ty?“

Chris unaveně potřásl hlavou. „Nesehnal jsem nic. Ani jsem nemohl.“

„Kde se teda vzali?“

„Nikdo neví. Akorát Tinka tvrdí, že to nejspíš byli Correlliánci.“

„Kdo?“

„Piráti a nájemní žoldnéři. Lidé, hmyzáci, žaboještěrky a bojoví roboti. Divná mixáž, která se nechá najímat za peníze. Kdo jim zaplatil, nevím.“

Valérie nechápavě potřásla hlavou.

„Pokud vím, pokoušel ses vyjednávat...“

„Zbytečně. Vyhodili mě.“

„Vyhodili?“ zvýšila Valérie hlas skoro o stupeň.

„Jo, mami. Ještě ne, že by mě poslali do prdele. Jen se omlouvali. Nemají čas, lidi, energii... prostě mají vlastní starosti. Asi jo, já jim nechci šahat do svědomí. Někde to vypadá kriticky...“

„Takže žádná pomoc? Vůbec žádná?“

„Někteří mi nabídli asyl.“

Va se prudce nadechla a vydechla. A Chris ji dorazil: „Nejspíš by ho z lítosti nabídli i tobě.“

Sledovali, jak zuří. Vnímali i všechny nápady, které jí bleskly hlavou.

Ale uklidnila se velice rychle, měla v tom praxi.

„Takže s pomocí altisvětů nemůžeme v žádném případě počítat.“

„Možná nějaké ojedinělé případy. Rozhodně ne významnou pomoc.“

„Tak dobře. Kašleme na altisvěty. Nehodlám se znemožňovat, že bych se na ně zlobila. Mají potíže, tak asi mají. Až to vyřídíme, pomůžeme my jim. Je to tak přesně?“

„Asi ano. Alespoň ti, co jsem s nimi jednal.“

Chvíli na ně pozorně zírala. Pak přešla na mentální komunikaci.

Nejdůležitější co musíme rozhodnout je, zda chceme přežít.

Oba mladí věděli, na co myslí. Také oni na to už pomysleli.

Jak se zdá, Indiopolis padne. Možná celý Armin. Nemůžeme se udržet.

Můžeme rozhodnout, co uděláme příště. navrhl Chris.

Fran to řeší tak, že si vytvořila únikový kanál. Neřekla kam, samozřejmě. Použije ho v poslední chvíli.

Fran je zřejmě optimistka. Věří, že dokáže začít znovu jinde.

Všechny bychom to dokázaly, mami.

Myslíš? Ty taky?

Jestli zemřu, budu muset začínat. A není jisté, kde a jak.

Pošlou tě někam, kde to bude ještě drsnější než tady.

Naše síla je v lidech. Měly jsme vycvičit víc děvčat...

Nemyslím, že bych jich vycvičila málo!

Chris vytušil, že diskuse brzy sklouzne do odborných detailů.

Vycvičily jste všechny, které jste sehnaly a které se ukázaly schopné. Co se nepodařilo, se prostě podařit nemohlo. Jenže teď vám ty holčičky sekají na kusy, a ony to berou, protože nic jinýho nemůžou. Zdrhnout z boje jste je nenaučily. Ani sebe.

Co uděláš ty?

Chris se usmál. Nevěděl, nepřemýšlel nad tím. Bylo mu jasné, že bude bojovat do poslední chvíle. Co bude potom...

Nedávno přednášel ve škole kadetů. Přesněji řečeno stanovém táboře, kam sehnali tlupu dětí všech možných kast, které se chtěly naučit bojovat jako kšatriové. Kdyby patřily k vojenské šlechtě, už by to dávno uměly, takhle.. měly pouze to přání. Ostříhaly si vlasy, nejlíp s vyholeným křížem uprostřed, tváře i těla pomalovaly barvami. Chris tam byl jako instruktor.

„Chci vám říct, co čeká Indiopolis i nás všechny, neubráníme-li se proti útokům nepřátel. Asi jste slyšeli zprávy z Iron-city, kde nepřítel obsadil město. Taky víte, že obránci Ironu byli zabiti jako první.

Chci teď mluvit o těch, kdo se nebránili, kdo přijali vládu nepřítele. Došly nám zprávy, které upřesňují jejich osud. Takže: děti, které nemají řádnou výchovu v rodině, to jest oba rodiče spojené manželstvím, byly předány do zvláštních domovů mládeže, ve kterých jsou vychovávány odborníky ze zámoří. Dostávají pravidelně jíst, pravidelně chodí spát do čistě povlečeného lůžka, pravidelně chodí do školy, vedou spořádaný a předem plánovaný život. Znamená to přestat pobíhat ve dne v noci po ulicích, horách, džungli a po pláži u moře, přiživovat se u dospělých, chytat ryby a péct si je ve žhavém popelu, jak máte ve zvyku. Je rozkošné vidět dětičky z vychovatelny, jak chodí ve spořádaném zástupu se svými dozorci na exkurzi do města, čistě umyté, pořádně oblečené, v elegantních šatičkách střihu uniformy a důkladných botách, s vlasy ostříhanými na přijatelnou míru. Asi jako ve filmech z cizích zemí, které tak obdivujete.

Já nepopírám, je možno takhle žít. Je to pohodlné, dokonce příjemné. Jistě je netrápí hlad, zima, nepříznivé životní podmínky. Dokážu to ocenit, protože od malička chodím nahý a bosý. Když je horko, tak se peču, za deště a větru se klepu zimou, rozřezávám si chodidla o ostré hrany kamení, každou chvíli se někde odřu při pádu nebo při hře. To se ve vychovatelně nemůže stát nikomu. V případě zranění je zajištěna lékařská péče; žádné ošetření Ohněm jako na Atanoru, ale vyspělá lékařská věda bílých. Za pár měsíců tě zdárně vyléčí stejně dobře, jako čarodějka za pár vteřin. Taky mají řádnou školu; každý se tam naučí pilně pracovat, poslouchat nadřízené a myslet si, co si přeje vrchnost. Nebouří se ani při nejblbějších příkazech shora. To jsme vás my naučit nedokázali.“

Děti na něj koukaly s úžasem. Až se někdo zeptal:

„A proč nám tohle všecko povídáš?“

„Protože máte dvě možnosti. Buď bojovat, nebo se vzdát. Se vší pravděpodobností skončíte v jejich převýchovných ústavech. Většina z vás jsou bastardi, to znamená téměř zaručené místo ve vychovatelně. Já už tou dobou asi nebudu žít, takže to neuvidím. Ale vy máte slušnou šanci přežít v zajetí. Kdo se podřídí, zachrání si život.

Znamená to ovšem vzdát se volnosti. Takový zajatec už nikdy nedostane do ruky zbraň. A kdyby náhodou ano, nebude ji umět používat. Jeho život bude poctivá práce za mzdu, stanovenou nepřítelem. Nikdy už nespatří šelmy, neboť naši skvrnití a pruhovaní kamarádi mezi lidi nesmějí. Dokonce na ně pořádají hony jako na škodnou. Říkám vám rovnou: tak se dá žít, spousta lidí tak žije a je šťastná. Pokud se tam dostanete, některým z vás se při vaší vrozené chytrosti podaří vypracovat a získat lepší podmínky, na úkor těch ostatních.

Jde o tohle: nikoho nenutíme bojovat. Jestliže se rozhodnete vzdát, podrobit se nepříteli, pokusíme se vyjednat vám co nejlepší podmínky. Chceme pro každého jen to nejlepší...“

Mezi dětmi vznikl slabý šum. Po chvíli vstal kluk, bylo mu asi tak deset, a ušmudlanou rukou si stíral slzy, které mu tekly po tvářích.

„Christiane,“ řekl plačtivě, „A nešlo by to zařídit tak, abysme radši zdechli normálně jako lidi?“

„Asi to nechápeš. To všechno děláme, aby žádnej nemusel zdechnout!“

„Tak to mi hlava nebere. Když nás nechtějí odkrouhnout, na co nás teda lifrujou do lochu?“

„Nechtějí tě zabít. A není to vězení, ale normální zařízení pro výchovu. Oni to považují za dobrý a správný postup.“

„Ale... dyť v takovým pasťáku není možný normálně lidsky žít! To je celý ňáký blbý! Proč nás nevodbachnou rovnou a musej nás předtím takhle sprostě tejrat?“

„Tak žije dobytek, než ho zaženou na jatka!“ přidala se nějaká holka, „To máme bejt celej život zavřený?“

„Chceš radši padnout?“

„No jasně! Radši se dát zabít, než celej život trpět!“

„Říkám to jenom jako možnost. Kdo chce, může se podrobit – kdo ne, bude bojovat. Chtěl jsem pouze, aby si každý svobodně vybral. Znovu opakuji: dá se tak žít a žije tak spousta šťastných a spokojených lidí.“

A ta holčička řekla se slzami v očích: „To možná jo. Ale když jim to tak báječně vyhovuje, ať to ještě chvíli zkusej bez nás. Sem si jistá, že jim vůbec nebude vadit, když se o nás nebudou muset starat. Maximálně mi můžou přinýst kytku na hrob, kdyby je mrzelo, že přišli o kus do počtu.“

„Takže vy všichni, jak jste tady, chcete raději bojovat než se vzdát? I v případě, že podlehneme?“

„Jako že to projedem? To už nám přeci může bejt fuk! Ale dokud budeme dejchat, tak to neprojedem!“

Nějakou bystrou hlavu napadlo: „A co když je ještě jiná možnost? Předstírat že se vzdáváme, schovat si zbraně a zaútočit, až je ukonejšíme, že jsme hodný a poslušný.“

„Jo, to by byla možnost. Tu si necháme pro případ, že to projedem a ňákou náhodou zůstanem živí. V tom případě by to byla docela fajn šance.“

„Teda, oni jsou taky kamarádi, co jsou ještě dost malý. Těm by dělalo dost potíže bojovat jako dospělý! Se říká, že spoušť pušky dokáže zmáčknout každej, ale to by bylo střílení, jaký praktikujou cizinci. Neumíš zasáhnout přesně cíl, kolikrát nemáš ani dost síly natáhnout kohoutek. Takže by bylo lepší, kdyby se ty mladý vzdali a počkali, až vyrostou...“

Nastala tichá hádka. Až ji ukončil ten kluk, co předtím s brekem odmítal kapitulaci: „Hele, vono je fakt, že máme slabý prsty na střílení z pušky. Tak dyž, tak si tu spoušť upilujem, aby šla na lehký zatáhnutí. Ono na tom moc nezáleží. A jestli jde o to počkat, až trochu povyrostem, máme ještě fůru mimin a malejch křečků. Až ty batolata budou jako my, tak to vezmou za nás – a pomstěj nás!“

Nakonec řekla ta holka: „Uzavřeme to. Nevím, jestli dovedeme bojovat. Ale docela určitě dokážeme zemřít!“

„Hezký,“ řekla Valérie, „Moje žákyňky by ti to nadšeně podepsaly. Jenomže pak jsem je viděla odlétat. Některé se vrátily jakž takž v pořádku. Jiné jsou kvalitně ošetřené; dík, Terezko. Taky jsou v šoku. Jenže většina se už vzpamatovala a trvá na tom, že se budou mstít!“

Chris i Tery to věděli; vnímali všechny živé bytosti na Atanoru.

„Rozhodla jsem a vydala pokyn. Zakazuji jakoukoliv pomstu. Trvám na tom, že naše sestry padly v čestném boji a nesouhlasím, aby se mstily, zvláště na nevinných.“

„Echm. Poslechly?“

„Zvláště jsem zakázala ty nejpodrazáčtější nápady. Třeba položit zakrvácenou hlavu zabitého dítěte na práh vrahova domu. Nebo zjevovat se ve snu členům jeho rodiny a ukazovat jim, co zde tatínek provádí. Holky trochu zuří, ale myslím, že se podrobí.“

„Všechny?“

„Já vím; narážíš na vrozenou nedisciplinovanost čarodějek. Ale trvám na tom, že je sprosté a neetické trestat nevinné příbuzné vrahů...“

Chris vnímal určitý nesouhlasný šum.

„Teda, kdyby to bylo na mně...“ začal.

Neříkej to!

Jenže Chris nedokázal za všech okolností utajit svoje nápady.

Program GG, Guardian Ghost = Ochranný duch. Čarodějka, která padne, opustí tělo, se vrátí jako duch a bude ochraňovat svého vraha, popřípadě členy jeho rodu. Například pod heslem: zabil jsi mě, tak tě budu věrně provázet na každém kroku a chránit tvůj život. Co nejdéle a co nejlaskavěji. Má to oporu v dávnověkých rituálech, kdy se duch padlého hrdiny stával podřízeným svého vraha a musel mu sloužit...

Lorde Christiane, drž hubu!

Ale mami! Proč tak oficiálně?

Jenže to už v prostoru nastala rozsáhlá diskuse. Kromě děvčátek s wingy se jí zúčastnila řada duchů, kteří opustili tělo jindy a za jiných okolností, ale teď přichvátali nalákáni zajímavým nápadem.

„Co jsem to přivedla na svět?“ zalkala Valérie.

Co máme dělat my, kterým už nepřátelé dávno vyhynuli?

Najděte si někoho sympatického, kdo stojí za ochranu a polepšení!

To je něco jako program Erynie! To už jede hezkejch pár století!

Agenti Svědomí? To máme i my křesťani!

Takže, v podstatě akorát nabereme nový posily!

Ale mohli bysme to ujednotit. Abysme třeba náhodou nešli proti sobě!

Proč ne? Taková správná rvačka nemůže škodit...

Neprovokuj, nebo...

„Tak dost!“ okřikla je Valérie, „Chrisův nápad je možná dobrej, ale zatím nechci, aby se realizoval! Alespoň ne naše holky...“

Udej jedinej rozumnej důvod!

A proč my tě vůbec máme poslouchat? Mě zabili v patnáctým století!

Mě v šestatřicátým, ale podle židovskýho kalendáře!

„Tak je to jasný,“ vzdala to Valérie, „Díky, synáčku. Ještě štěstí, že to nebyl tak docela tvůj nápad. Vraťme se k problému: Co Indiopolis?“

„Bojovat do poslední chvíle!“

„To nebude dlouho trvat. Uvažovala jsem, že bych vám přišla na pomoc, ale zatím mi to nepřipadá moc funkční. Místo dvou bychom zahynuli tři.“

„Teda mami! Ty myslíš, že prohrajem?“

„Vy byste přilezli za maminkou po břiše, kdybyste neměli bobky? Celej život vás nenapadlo přijít škemrat, ani v nejhorších nesnázích. Jestli jste teď tady, tak to znamená, že se bojíte!“

„Bojíme, to máš pravdu. Ty se nebojíš?“

„Bojím. Dokonce vím: až padne Indiopolis, přijdou sem, před Atanor. Musí přijít, protože tudy vede cesta do Kingtownu. Pak se střetneme.“

„Tou dobou už asi budeme mrtví.“

„Vím. Dokonce jsem prohlásila, že se nebudu mstít tomu, kdo vás zabije. Porušila bych tím své vlastní rozhodnutí. Taky zakazuji, aby někdo další mstil moji smrt.“

„Protože se vrátíš ještě silnější?“

„Nevím, kdy a jak se vrátím. Rozhodně nechci konat žádné zlo.“

„To ti chválím. A co dobro, jako program GG?“

Neprovokuj! Valérie se dokonce snížila k projevu emocí, pohnula rukou.

„Závažným důvodem mého rozhodnutí se nemstít je, že mi nepřipadá etické vinit za smrt kohokoliv z nás nepřítele. Čarodějky opouštějí tělo jen na základě vlastního rozhodnutí, nikoliv nepřátelského zásahu. Tělo v jakémkoliv zdravotním stavu je možné resuscitovat a přivést k vědomí.“

„To bych zrovna netvrdil...“ namítl Chris.

Že to ty nedokážeš, synáčku, ještě neznamená, že to nejde. Dokud existuje zaručené ka, tedy útočiště pro duši, můžeš se do něj vrátit a znovu vystoupit do světa, samozřejmě po příslušném obnovení funkcí.

Jako ka může ale sloužit i socha, fotografie, dokonce pouhé jméno!

Ano, správně. Příkladem takového počínání je tvá přítelkyně Morrigan; má dokonale ukryté útočiště v nějakém starém sklepení hradu, který už dávno neexistuje. Dokud ji tam někdo nenajde a neprobije jí srdce kůlem, nehrozí jí vlastně nic.

Chceš si pořídit hrobku v kryptách Atanoru?

Nejsem si jistá, co chci. Existence Morgiany je možná skutečně bezpečná, na druhé straně však nemůže zemřít, ani kdyby chtěla. Jistě, může se zabít sama, ale nejsem si jistá, zda by to bylo definitivní. Až budeš mít chvilku, zkus se jí na to zeptat. Jestli ti řekne pravdu.

Mami, opakuji otázku: co chceš dělat ty?

Opakuji odpověď: nevím. Zvažuji různé varianty.

No bezva. Co doporučuješ mně?

Děvenko, když nevím sama, co bych měla dělat, tím spíš ti nemůžu poradit. Vím leda tohle: jsi na úrovni, kdy si sama můžeš vybírat. Nezemřeš, pokud to sama nedovolíš. Komu se potom mám mstít? Leda nafackovat tobě!

A co když se chci osvobodit od těla? Stát se pouze duchem?

To vážně chceš?

Ne. Ale občas mám pocit, že to chceš udělat ty!

Valérie provedla další pohyb, potřásla hlavou.

Přišli jsme na svět ve špatnou dobu a na špatném místě. Což je totéž, co si myslí všechny živé bytosti od počátku vesmíru. Ochránci nám rozdali karty a teď sledují, jak to budeme hrát. No a my se snažíme. Jako mechanické myšky. My čarodějové máme jen tu výhodu, že si to uvědomujeme.

Pesimismus?

Pochopení souvislosti věcí. O to přece usilujeme, ne? Neovlivníme, kdy se narodíme, komu, jestli jsme krásní, chytří, čím se budeme zabývat, do koho se zamilujeme a jestli s ním budeme šťastní. Já jsem se pokusila všechny ty faktory ovlivnit. Docela dost se mi to povedlo. Ale život mě zaskočil, přinesl něco, co jsem neplánovala.

Válku.

To je protitah nepřítele. Já tím myslím neúspěch, rezignaci, smutek, depresi, tiché zoufalství. Moje vlastní pocity. Neschopnost obejmout své děti a říct jim, jak strašně je miluji. Teď, když odcházejí zemřít.

Tery skočila matce do náruče. Chris se připojil vzápětí; svírali se dlouhou chvíli a všem tekly slzy. Jejich emoce vyvolaly další nával v prostoru okolo nich, ale...

Já to přežiju, mami! Zvítězím, udržím ty mizery mimo naše město, kdybych je třeba měla zabít! A kdyby to nešlo, vrátím se...

Valérie se však už uklidnila.

Vím, že každý z nás udělá, co bude moci. Vzpamatujeme se a začneme zase fungovat; to je ta resuscitace, o níž jsem mluvila. Já dokonce vím, že nemá smysl toužit po smrti, protože po ní bude následovat další zrození, ve kterém se sejdeme v přibližně stejné sestavě a budeme bojovat za stejné věci. Včetně těch, kteří už zemřeli. Snažila jsem se, jak jsem uměla. Vy taky. Tak mi dovolte popřát vám do dalšího snažení hodně štěstí.

Chris vstal. „Tak jo. Jdeme na to!“

Tery už taky byla na nohou. „V tom příštím zrození si musím určitě pořídit nějaké děti. Jsou děti roztomilé, mami?“

„Jistě, když jsou maličké.“

„A když vyrostou?“

„Je s nimi bezva zábava. Vždycky ti něčím udělají radost.“

Ještě se objali, ale to už bylo jen doznívání.

Pak mladí odešli. Pochybnosti a smutek zůstaly.

Přední jezdec pozvedl ruku na znamení, že něco vidí.

Byl to pouštní šakal, který se jim znenadání ukázal na dohled. Šajch Omar mu pokynul, šakal přiběhl blíž a nechal se vyzvednout do sedla.

„Zajímá vás vesnice plná mrtvých lidí?“

Omar naznačil gestem, aby si všichni připravili zbraně.

„To je zbytečný. Nic živýho tam nezůstalo.“

„Kde jsou ti, co je zabili?“

„Odjeli na železných strojích. Rychle a moc daleko.“

Dervišové pokračovali pod vedením šakala, k němuž se připojila jeho družka a štěňata. Zakrátko sami ucítili pach spáleniny a krve, uviděli snášející se supy a luňáky. Šakalové se určitě taky najedli, ale Omar jim to neměl za zlé, byl zvyklý.

Ti lidé pocházeli z nějakého afrického etnika a byli muslimové, takže je Omar musel považovat za své. Byla jeho iniciativa, že do Arminu přesídlili někteří odbojní náčelníci, kteří ve světě nemohli žít dle svého přesvědčení. Ty důvody byly rozličné, ale věc se zdárně povedla, kmeny v Arminu dobře prosperovaly a rostly... až do této chvíle.

Na první pohled bylo vidět, že ti lidé bojovali, bránili se. Mužů tu bylo velmi málo: starci, chlapci, dva těžce ranění, pravděpodobně zotavující se po boji. Ženy a dívky do války nešly, patřily k sektě, která zapovídala boj a násilí. Zřejmě proto většina lidí neměla účinnější zbraně než nože, luky a šípy. Omar teoretické základy jejich víry znal a nesouhlasil s nimi, i když si vážil jejich morálních kvalit.

Podle stop útočníci přijeli na několika automobilech a jednom pásovém vozidle. Vesničané je zřejmě přijali, určitě ne nadšeně, ale pustili je do vesnice a nějakou dobu s nimi hovořili. Byl tu stařešina v čelence ze lví hřívy, zdobené pštrosími péry, válečný náčelník s náhrdelníky ze zubů šelem a mulla, vesnický kněz s muslimským růžencem na zápěstí. Vojáci jim zřejmě dali dost času se vystrojit; Omar věděl, že normálně chodí téměř nazí. Také ženy se zřejmě vyzdobily víc, než se slušelo.

Omar se smutně usmál, ale pod šátkem to nebylo vidět. Na jedné straně tu byly přísné příkazy víry, vycházející z některých ustanovení Koránu. Tento vesnický vykladač Písma nebyl příliš vzdělaný, ale několikrát se už setkali a diskutovali, spolu s jinými učenými starými muži. Stěžoval si na mládež; zatímco chlapci v kontaktu s jinými národy v Arminu ztrácejí vrozenou mírumilovnost a chtějí bojovat jako ostatní, dívky mají snahu se zdobit, předvádět před cizími muži a nepochybně by se s nimi vyspaly, kdyby nebyly tak přísně hlídány. Přesně to jsou příčiny, kvůli kterým opustili rodnou vlast a přišli sem; jenže má smysl jim něco říkat?

Jak plynul čas, situace se ještě zhoršila. Řada mladých odešla na krátký či delší čas do města; když se pak vrátili, šířili v kmeni odlišné názory. Ne že by se přidali k ideologii nepřátel; naopak, jejich morální vyspělost vyvolávala všeobecný obdiv a příliv zájemců, takže vznikaly nové varianty, značně odlišné. Dívky se provdávaly, chlapci ženili; jejich nové rodiny uctívaly jiné Ochránce, až povstal divoký zmatek.

Ještě to nedošlo tak daleko, aby dívky odcházely na Atanor a studovaly na čarodějky. Stále platilo, že ženy se mají mužů stranit, zůstávat ve svých harémech a ven vycházet pouze důkladně zahalené. Co tam dělají a o čem si povídají, nikdo netušil. Pravdou je, že dívky mladé a svobodné vycházely sice se šátkem na tváři, ale jinak velmi přitažlivě vyzdobené. Myslíte, že zahalená žena nemůže být svůdná? To byste se divili!

A teď jsou tedy všichni mrtví. Útočníci je postříleli (a podřezali), ženy znásilnili a pak všechny nechali ležet, jak padli. Na pospas supům a šakalům. Bohatší domy (chatrče) prohledali a vyloupili; ženám strhali náušnice a náhrdelníky ze zlata a drahokamů, jejich zaručený majetek a věno. Starým uřezali prsty, aby získali prsteny těsně vrostlé do masa.

Omarovi stačilo přivřít oči, aby to viděl: vojáci v uniformách, ožralí do pitoma. Prázdné láhve a plechovky od piva se ještě válely všude kolem. Zda to důstojníci nařídili či pouze dovolili chlapům si užívat, nevěděl. Bylo mu to celkem jedno; již v první vteřině je odsoudil k smrti.

„Podle směru pneumatik patří k ochraně toho letiště,“ hlásil starší derviš, zkušený lovec a bojovník, „Vrátili se tam zpátky...“

„Ano, vím. Pohřbíme tyto lidi. Sám přednesu modlitbu za mrtvé.“

„A vrazi?“

„Zemřou.“

Císařovna Diana navštívila Pyramidu, posvátný chrám Leopardů. Uvítali ji stařešinové, ti nejstarší, ještě pamatující její slavnou svatbu s Charrym, která ukončila letité nepřátelství mezi tygry a leopardy. Ježto Diana byla Leopard a Charry Tygr, jejich sňatkem se znesvářené rody propojily a mohly spolu uzavřít mír bez újmy na své cti.

Diana pokaždé cítila zvláštní dojetí, když přicházela do těch míst. Dávno nezbyla ani památka na chýši, kterou jí Charry postavil, aby ji tam přijal za manželku na kůži posvátné šelmy tharra, šavlozubého tygra. Od té doby to po nich učinily stovky dvojic a většina těch svazků byla šťastných. Možná všechny, to je těžké jednoznačně říct.

Rozhodla se vystoupit na Pyramidu. Byla to součást obřadů, její povinnost jako princezny Leopardů. Kdysi dávno ji to učil Velký čaroděj, který ji adoptoval a chránil. Potom zemřel a udála se ještě spousta věcí, ty se staly součástí Legend a Hrdinských zpěvů. Všechno to bylo dávno.

Zvolila si leopardí vzhled. Nebyla čarodějka, ale měla spoustu kamarádek, které se postaraly. Jeden z vytetovaných symbolů na zápěstí stačilo pouze chvíli stimulovat, a už po těle vyrazila skvrnitá srst, zvláště na hřbetě, pažích a nohách. Samozřejmě také ocas, ten je ozdobou každé šelmy. Klenotem jejich snahy byla hlava; Diana si nevybrala autentický obličej leoparda, nýbrž kombinaci mezi člověkem a šelmou, jako ženy sekty lykantropů. Slušelo jí to a líbila se i lidem.

Když vystupovala nahoru po strmých stupních, uvědomila si, že už neskáče jako opice, jak se jí kdysi posmívali skvrnití kamarádi. Výstup jí působil potíže; vzpomněla si, že schody taky nebere po třech, dokonce se na odpočívadle zastaví a oddychuje, když ji nikdo nevidí. No, tedy... šelmy to jistě vědí. Ale v poslední době je v Paláci tak málo šelem!

Součástí obřadu bylo skrápění určitých míst močí, vytváření pachových značek. Když byla dítě, měla s tím zpočátku problémy, styděla se a neuměla močí šetřit, aby stříkla jen přesně určenou dávku a nic víc. Napít se nemohla, na pyramidě nebyla žádná voda. Mladé dívky, které byly Leopardy celý život, nebo jeho převážnou část, to dělaly stejně perfektně jako leopardice od přírody, a byly na to stejně hrdé. A s největším nadšením to předváděly případným kamarádkám ze světa lidí. Kdyby tak ještě byly překvapené nebo dokonce zhnusené, to by byla rozkoš!

Diana se rozhodla vložit do obřadu meditační zastavení, složila ruce do jantry a setrvala tak, dokud jí nepřestalo bušit srdce. Leopardi, kteří ji doprovázeli, zastavili rovněž a uctivě vyčkávali. Co si asi myslí? Valérie nebo Julka by se s nimi prostě mentálně propojila a bylo by jasno. Diana, přestože je císařovna, to neumí. Přestože je Pastýřka draků a...

Pitomosti. Ztřeštěnou puberťačku udělali postupně princeznou leopardů, manželkou Charryho a nakonec císařovnou Arminu. Za její nadšené spoluúčasti, samozřejmě; přesně to si přála. Cokoliv pronesla, považovali všichni za významné a důležité a domýšleli si, co to znamená pro existenci vesmíru. Někteří další pronášeli významné a důležité výroky zase o ní; přijímala to, bylo to nádherné. Cestovala po Evropě, Africe i Americe, setkávala se s významnými státníky, církevními hodnostáři i předními mysliteli. Co o ní soudili? Byla krásná, vtipná a zábavná. Její nejvýznamnější výroky pokládali za žert, praštěné vtipy za realitu. Občas se jí stávalo, že zatímco něco plácla a vzápětí na to zapomněla, za dva tři roky jí to někdo připomenul jako základ nějakého učení.

Zajisté, nebyla na to sama. Připojily se k ní dvorní dámy, některé měly magické schopnosti, jiné se to doučily. Očekávaly od ní zásadní rozhodnutí, a ona jim je poskytla. Ano, je zodpovědná za tuto zemi a její morálku. I ve chvíli, kdy se země dostala do války; kromě jiného právě pro to, jak žijí a myslí její obyvatelé. Jistě, je v tom taky chamtivost nepřátel, jejich snaha zmocnit se území a vydrancovat je. Ale nahrávají jim rozpory mezi tím, jak žijí a myslí oni...

Třeba ty holky ze sekty lykantropů, které si s chutí pozvou kamarádky ze světa lidí a předvádějí jim očurávání rohů Pyramidy. Je to zajímavé: cizí ženy bez odporu snesou bláznivé sexuální obřady, někdy dokonce schválně vymyšlené, aby je šokovaly. Ale tak jednoduchou věc jako vytváření pachových značek prostě nevydrží. Jsou k smíchu...

Diana si uvědomila, že její suita ji už nějakou chvíli pozoruje s překvapeným zájmem. Poznali, že nad něčím uvažuje; někteří možná vědí o čem. Tak přestala meditovat, vystoupila na další stupeň a vytvořila další značku. Bránila se dalším úvahám, protože se dostávala k tomu nejhoršímu: že její národ z jejího rozhodnutí umírá v nesmyslné válce. Příliš málo obyvatel; nikdy se jí nepodařilo přivést do země dostatek lidí. Každý, kdo zemře, po sobě zanechá nezacelitelnou díru. Každý je nenahraditelný.

Kéž už bych zemřela já!

Už několikrát se řešilo, zda se osobně vydat do boje. Pro byla především vévodkyně z Dunbaru; Julie touží pomstít svoje děti a manžela, a zemřít. To o ní vědí všichni, někteří souhlasí, jiní... Vlastně nikdo není proti boji, spor se vede, kde zasáhnout a jak co nejúčinněji. Prozatím vyslali do války svoje nejlepší velitele. I tato mise je součástí boje, Diana jako princezna Leopardů přišla verbovat nové bojovníky a přimět je, aby bránili zemi ještě nadšeněji. Její osobní účast není žádoucí.

Konečně byla na vrcholu pyramidy. Důstojní stařešinové ji pozorovali, jak postříkala posvátný kámen, očmuchali pachovou značku a ujistili se, že je skutečně tím, co říká. Ne že by pochybovali, je to rituál. Přestože jí jeho smysl mnohokrát vysvětlovali, dodnes nic nepochopila; vysvětlení bylo totiž pokaždé jiné a různě se proměňovalo. O mythologii leopardů sepsala několik knih, nicméně pořád si nebyla jistá, že zná všechno.

Současný Velký čaroděj začal zpívat. Připojila se a ve vhodných chvílích zpívala správné texty; dělala to zcela automaticky, dokonce vypnula každý pokus přemýšlet a soustředila se na dokonalost obřadu. Hlavně si nechtěla připustit, že prestiž Velkých čarodějů v poslední době upadla, mladí leopardi vnášejí do učení vlivy lidí a vytvářejí rituály, které staří odmítají uznat. Bylo to tak vždy, ale poslední dobou...

Svět se změnil. Diana už mu odmítá rozumět.

Vlastně nerozumí ani svému synovi. Dětsky se zamiloval do čarodějky; není divu, Terezka je krásná a chytrá, je dcerou Valérie. Teď si našel další čarodějku Alix, přiměřenějšího věku. Diana se nedomnívala, že by to vydrželo, potká ještě spoustu děvčat, než si skutečně některou vybere. Nebo si vybere ona jeho; Diana neměla iluze, její říši ovládají ženy. Ano, Armin je vysoce feministický stát; bojovnické kastě velí samozřejmě muži, avšak většina čarodějek jsou ženy. Muže považují za brutální, zaostalá zvířata; právě to se jim na nich líbí.

Málem udělala ve zpívání chybu. Rychle se vzpamatovala.

Obřad vrcholil; ke zpěvu se připojili i prostí leopardi pod Pyramidou. Bohužel, bylo jich mnohem méně, než bývalo kdysi. Někteří byli vyzbrojeni do války, zřejmě hned odtud půjdou posílit Tannarrovu armádu.

Generál Tannarrwaghirr, její osobní leopard. Znala ho od dětství, hrála si s ním, když byl koťátko a hryzal ji mléčnými zuby. Pak ji věrně doprovázel na všech cestách; mnohokrát se oženil a měl takovou spoustu potomků, že si je nepamatoval ani on, natož Diana. Jedna jeho pravnučka je císařovninou oficiální řidičkou, taky do ní se Lera kdysi zamiloval. Nedávno se vdala, kdo ví, kde je teď. Jestli se jí narodila nějaká koťata, slušelo by se ji navštívit, aby si s nimi Lera dostatečně vyhrál. Nejlíp ho tam na nějaký čas nechat i s Alix a vrátit domů, až bude mít pořádné stopy po zubech a drápech. Je bez sebe nadšením z každé jizvy, jako všichni kluci. Jen kdyby nebyla ta válka...

Ach, Bože!

Velký čaroděj pokynul, aby začala sestupovat z Pyramidy. Důstojně, samozřejmě, jak jinak. Když byla mladá, šlo jí to nádherně; teď jí stupně připadaly strmé a když se podívala dolů, pocítila záchvěv strachu. Stačí skočit špatně, zakopnout a skutálet se, zlámat si ruce a nohy... Kdysi s potěšením balancovala na okraji propasti. Taky chodila po horních ráhnech plachetnice a těšilo ji, jak se celá loď pod jejíma nohama houpá, dolů a nahoru, občas v proměnlivém rytmu. Jistě, měla strach, ale právě ten ji vzrušoval.

Sestup zvládla bez problémů. Možná ještě někdy v životě se sem vrátí, ale jak to dokáže za pár let...?

(Kruci, kdybych aspoň měla dceru! Valérie mi nabízela řešení: vloží mi do dělohy vajíčko oplodněné mými vlastními geny, takže se zrodí moje přesná kopie. Vyděsila jsem se a zamítla to. Navíc, co by řekli lidi?)

[Kdy mi sakra záleželo na tom, co si o mně kdo myslí?]

Právě dostala skvělý nápad: když ta Alix chce být tak dobrá, co ji třeba udělat leopardí princeznou? Jistě to přijme, vrhá se do všeho po hlavě. Tak ať se snaží; Lera bude určitě taky nadšený!

Mezi šlechtici pod pyramidou si povšimla důstojníka, kterého neznala. Měl mohutnou postavu, nádhernou černou srst a sírově žluté oči. Reortská přílba z lístkové oceli, náprsní pancíř, na kterém byl přikován ohnutý tesák cizí výroby. Natržené ucho svědčilo, že je zkušený a nebezpečný rváč.

„Buď vítán,“ objala ho, jeho pach byl znepokojivý a nebezpečný, „Ty ale nejsi ze Sanmayraqů!“

„Jsem Assarkhan, syn Artanny, Ao Harrapova syna. Přicházím od jižní armády generála Tannarrwaghirra.“

„Jsi nám srdečně vítán, princi Assarkhane, ale...“

Černý leopard sklonil hlavu a uctivě jí olízl kotník.

„Má paní – vznešený Tannarrwaghirr, Pán Skvrnitých Stínů, netoužil po ničem víc, než složit svoji hlavu do tvých dlaní a zpívat ti píseň o časech, kdy jste jezdili bok po boku v dalekých zemích cizích ďáblů. Avšak musí tě poprosit za odpuštění, že nemohl přijít před tvůj trůn...“

Diana se zarazila. „Co se stalo?“

„Tannarrwaghirr, první z nejlepších válečníků, ukončil svůj vznešený život zbraní odporného podlého člověka, který nebyl hoden takové cti. Bojoval a zahynul, jak mu kázala čest...“

Na chvíli nebyla Diana schopna promluvit. Zhroutil se jí svět.

„Vyprávěj mi o bitvě!“ vyzvala ho.

„Ti, kteří měli vůli zvítězit, padli jako hrdinové. Já, který jsem nebyl hoden smrti na bojišti, jsem přišel sem, abych padl ke tvým nohám a prosil tě o posilu; neboť naše armáda je v troskách a nikdy nebude schopna dobýt město Iron-city!“

„Vyprávěj!“ opakovala svou žádost.

Nezklamal; určitě si hrdinskou píseň o tom boji připravoval celou cestu, neboť začal velmi zeširoka a vznešeně, líčil udatné činy jednotlivých leopardích bojovníků a jejich statečný boj s přesilou nepřátel. Zpíval, tančil a předváděl detaily z boje; ostatní leopardi jej okouzleně sledovali a čím déle zpěv trval, tím víc se dostávali do varu. Nakonec už byli ochotni vyrazit do boje okamžitě a pobít všechny cizince, které potkají.

Jenže Diana, ačkoliv jej pozorně sledovala, propadala čím dál větší depresi. Na rozdíl od leopardů si uvědomovala, že vysílat novou armádu nemá smysl; účinnější bude poslat ji někam, kde by něco dokázala. Takže...

„Vydám rozkaz,“ řekla, když Assarkhan skončil, „Město Iron-city musíme ponechat nepříteli. Nebudeme je dobývat.“

Černý leopard vypadal, jako by ho právě bodla odzadu do ledvin. Nedokázal pochopit, že císařovna řekla přesný opak toho, co chtěl on.

„Vznešený Assarkhane, jmenuji tě velitelem leopardí gardy namísto padlého hrdiny Tannarrwaghirra. Sebereš všechny bojeschopné leopardy a přemístíš se s nimi ke Staré cestě, abyste posílili armádu Ernaye Lasquiera.“

„Císařovno! Uvědom si, co říkáš! S posilami, které tu seberu, bych snadno dokázal dobýt Iron-city! Jsme jen na krok od vítězství!“

„Jsme jen na krok od bídné smrti pod pásy jejich tanků. Říkám a opakuji: Iron-city vydáme. Nemůžeme dělat nic jiného.“

„Leopardí rody, které žijí v Orlích horách a v džungli kolem, budou proti tomu! Zoufale touží se lidem pomstít!“

„V tom jim nebráním. Očekávám, že jednotlivé velkorody povedou vlastní soukromé války. Ale koruna jim bohužel nijak pomoci nemůže.“

A protože stále ještě cítila jejich odpor a nesouhlas, dodala:

„Copak mi nerozumíte? Nemám už nic kromě vás! Mám svůj meč a pušku, jinak nic! Mám snad vyrazit do boje a dát se zbytečně zabít? Ne, potřebuji vás, abyste bránili přístupové cesty ke Kingtownu! Jinak...“

„Uposlechneme tě, paní.“ řekl Velký čaroděj vážně, „Máš pravdu.“

Assarkhan se přiblížil, položil jí hlavu do klína a nechal se hladit, drbat pod krkem a za ušima.

„Dokud jsem živ, neprojde do Kingtownu jediný nepřítel!“ slíbil.

„Děkuji vám. Věřím vám. A přeji vám hodně štěstí!“

„Dneska bohužel z prohlídky nic nebude, Moničko. Mrzí mě, že jsi sem zbytečně vážila cestu, ale...“

„Ano, pane doktore. Co se stalo?“

„No, vlastně... Víš, kleknul nám počítač. Nevíme, čím to je, a opravář mi slíbil až v pondělí, má toho moc...“

„Hm. Můžu se podívat?“

„Ty? Ale přece... no, vlastně...“

Tinka se přemístila k počítači a zapnula ho. Po ordinaci chodila volně, bez hole; venku se opírala o zvláštní vyřezávanou berlu s hlavicí v podobě hada. Z hadí hlavičky žhnuly rubínové oči.

„Hardware vypadá v pořádku, bude to někde v programu. Můžu...?“

„Můžeš cokoliv. Já tomu vůbec nerozumím.“

„Máte pěkně zastaralý obslužný program. Můžu vám tam natáhnout jiný? Ale to bych se musela píchnout na Internet.“

Lékař udělal pouze neurčitý pohyb, vypadající jako souhlas.

Tinka zapojila modem a vyklepala několik řádek čísel. Prsty jí přebíhaly po klávesách takovou rychlostí, že je nestačil sledovat.

Nejdřív byla na obrazovce běžná nabídka vyhledávacího programu. Pak Tinka vklouzla do anglicky psané nabídky; doktor se chtěl ohradit, že mu vedení bude vyčítat příliš velký telefonní účet, ale vzápětí se dostala zase někam jinam. Nejdřív ho zaujaly příšerné barvy: černá, červená, bouřkově modrá, tmavě zelená. Doprovodná hudba, ačkoliv ji Tinka stáhla na minimum, zněla brutálně a násilnicky.

Písmena rychle přebíhala, byla hranatá a znepokojivá; nebyl to jazyk žádné vyspělé země, snad ani evropský. Azbuku si doktor pamatoval ze školy, ale tohle písmo...

Pak si všiml reklamy. Nějaký nesmyslný šlapocykl na zhubnutí tam uváděla dívka v gymnastickém trikotu. Byla vyloženě ošklivá: tmavá pleť, černé vlasy jako dráty vytočené do složitého účesu, nápadně velké špičaté uši. Obličej byl všecko jen ne půvabný, ještě se příšerně tvářila. Jenže než si ji mohl líp prohlídnout, reklama zmizela.

Tinka začala něco přetahovat. Nešlo jí to, tiše nadávala.

„Co to je za program? Nějaké sci-fi?“ odvážil se doktor zeptat.

„Mm.“

Radši ji nerušil. Uvažoval o tom, že slyší a odpovídá, i když se na něj nedívá. Věděl, že chodí, slyší a mluví, při každé prohlídce líp. Ovšem to neznamenalo, že má chuť se svěřovat. Nebo skutečně neví?

Skončila práci, vyťukala několik slov a zrušila spojení. Vypnula modem; díky bohu, už tak to bude strašný účet. Přepsala systémové příkazy, zresetovala a čekala, co bude.

„No. Už to asi bude chodit. Kdyby ne, tak řekněte.“

„Jak ses tohle naučila?“

Pokrčila rameny. „Není to nic složitýho. Existujou manuály.“

Posadil se k počítači a vyvolal si její záznamy. Ocenil, že program chodí rychleji než předtím. Jenom ty barvy byly trochu hnuté, ale to si zvykne.

„Tak se podíváme... žádné zdravotní potíže nemáš?“

„Ne.“

„Minule jsi říkala, že cvičíš... nějakou gymnastiku?“

„Tai-či. Čínské taneční sestavy.“

„A pomáhá to, jak vidím. Takže žádné potíže... no víš, jsme trochu pozadu za plánem, kvůli počítači... kompletní prohlídku necháme na příště?“

„Jak chcete. Za měsíc zas přijdu.“

„To je dobře. Jenom žasnu... kdybych tě neznal tolik let... vyrostla jsi ve velice krásnou dívku. Nikdy bych netušil... asi se líbíš chlapcům, že?“

„No... nevím.“

„A narostly ti krásné vlasy.“

„Hm. Na léto se dám asi ostříhat.“

„Proč? No nic proti, ono je to zdravé, ještě zhoustnou a...“

„No – tak.“

„Ano, ano. A jak se daří babičce? Už jsem ji dlouho neviděl!“

„Trochu postonává. Je už stará. Bere alzaphan... nějaký zahraniční lék.“

„Prosím? O žádném takovém jsem neslyšel!“

„Já nevím přesně, jak se jmenuje.“

„Kdo jí ho předepsal?“

„Asi náš obvoďák. Nevím.“

„Aha. Tak ti děkuju. Měl bych ti dát nějakou odměnu... ale...“

„To nic. Vždycky jste na mě byl hodný.“

Vzala svou hadí berlu a odešla.

Lékař ještě nějakou dobu kroutil hlavou.

U oběda se sešel se spojovatelkou z ústředny. Byla to sympatická mladá dáma a měl důvod s ní promluvit.

„Kolik bude asi stát ten mezistátní hovor?“

„Mezistátní? Pane doktore... z vaší kanceláře nebylo ani žádné meziměsto. Jenom místní hovory. Proč?“

Chvíli na ni zíral. Pak potřásl hlavou a nechal to plavat.

Generál Exeter si prohlížel snímky leteckého průzkumu.

„Tohle je klášter Atanor,“ předváděl mu major, který velel vyhodnocovací skupině, „Tady je hlavní silnice do Kingtownu. A tohle... zřejmě ty jejich slavné Stříbrné mosty. Soustava visutých mostů z Indiopolisu až před bránu kláštera, velice zvláštní konstrukce...“

Generál nakláněl fotografie ke světlu a mračil se.

„Jste si jist, že ty snímky jsou autentické?“

„Jistě, pane. Moji piloti je fotografovali několikrát, máme jich spoustu z různých úhlů. Tyhle jsou nejlepší.“

„Vypadá to jako zámek z pohádky.“

„Je to zámek z pohádky, pane. Piloti nechápali, když to viděli. To nemohla lidská ruka postavit... tedy, zajisté, já...“

„Ano, rozumím. Zdá se, že ti lidé neměli skutečně na práci nic lepšího, než mrhat penězi a lidskou prací na takové... nesmysly. Věžičky, arkády, visuté mosty... samé parádičky!“

„Pan Draggon tvrdí, že to vše vytvořily pomocí magie. Koncentrací energie a jejím zhmotněním...“

„Pan Draggon je pitomec. Byl u toho?“

„No... říká, že ano.“

„Doplňuji otázku: byl střízlivý?“

„Tedy... on nepije ani zdaleka tolik, jako... totiž, spíš nějaké posilující prostředky... přírodní alkaloidy...“

„Prosím, přestaňte koktat, kapitáne. Podařilo se vám nějak zdokumentovat ty jeho... výpovědi? Třeba jak vyráběli ty svoje dryáky?“

„Pan Draggon se zabýval zásadně pouze řídící činností. Neměl přímou účast na žádné práci...“

Generál mávl rukou a soustředil se na snímky.

„Prosil bych další a detailnější záběry. Zámku i přístupových cest. Naše taktické oddělení by podle nich mělo navrhnout nejvhodnější varianty útoku; jakmile obsadíme Indiopolis, zaútočíme okamžitě na klášter!“

„Dovolte, abych připomněl...“ major hrábl do snímků, chvíli hledal a pak předložil několik dalších, „Při větším přiblížení na nás okamžitě startují ty... Fly-Foxy. Snaží se nás zničit!“

„Létající lišky? Tak jim říkáte?“

„Tak jim říkají piloti. Vypadá to...“

„No, pokračujte!“

„Zpočátku jsme si mysleli, že jsou to skutečně děti na nějakých strojích. Samozřejmě nám nebylo jasné, jak ty létající věci ovládají, ale...“

„Hm. Kdežto teď si myslíte co?“

„Pane, kdybych měl říct svůj názor...“

„Proboha, mluvte! Leze to z vás jako z chlupaté deky!“

„Nejsou to lidské bytosti, pane. Nějaká zvířata... kombinace mezi člověkem a netopýrem. Zřejmě něco dosud neobjeveného...“

„Hm. Povšimněte si, že se nesměju ani nedivím, majore. Pokračujte!“

„Létají rychleji než my, pane. Jejich manévrovací schopnosti jsou úžasné, člověk by nic takového nedokázal, v žádném existujícím typu letadla. Jsou podstatně akceschopnější než ptáci...“

„Takže jste ochoten uvěřit, že v této zemi skutečně žijí neznámé životní formy? Jak si to vysvětlujete?“

„Nedokážu to vysvětlit, pane. Pouze jsem je viděl. A zjistil jeden důležitý fakt: je jich omezený počet. Když některého tvora sestřelíme, žádný další už na jeho místo nenastoupí.“

„Hm. A co takhle chytit ho živého, to vás nenapadlo?“

„Pane, dovoluji si upozornit, že velím vyhodnocovací skupině, nikoliv leteckému průzkumu. Pouze bych dodal, že... pravděpodobně nebude jednoduché je dopadnout. V nebezpečí obvykle provedou sebedestrukci.“

Generál se zamračil, ale mlčel. Měl svoje zkušenosti; většina dopadených domorodců se snažila zemřít. Obvykle se jim to podařilo. Někteří u sebe asi měli výbušninu a v obklíčení ji odpálili, čímž zabili všechny kolem.

„No dobře. Tak pokračujte v průzkumu s náležitou opatrností.“

„Ano, pane.“ Major byl viditelně rád, že byl propuštěn.

Generál přistoupil ke kulatému lodnímu okénku a hleděl na město. Neviděl je příliš dobře, loď se musela držet mimo dosah pevnostních děl Alexandretty. Když se některé lodi podařilo proniknout do zátoky, byla zničena dřív, než mohla způsobit podstatné škody.

„A stejně to město porazím!“ zašeptal pro sebe, „Dobudu je a zničím!“

Jeho důstojníci stáli v uctivém půlkruhu a mlčeli. Věřili mu.

Pozdě odpoledne toho dne padl Wulffborg. Iwar Wulffssonn zahynul jako hrdina v troskách pevnosti. Zbytek obránců se stáhl do džungle; ještě dlouho odpalovali ukryté nálože a zabíjeli vojáky, kteří se dost nekryli.

Tím se ovšem znovu otevřela Stará cesta na Kingtown. Měla dvě větve: tu kratší, přes průsmyky a skály, neprůchodně uzavíral hrabě Gyula Ártabogyi a nehodlal ji uvolnit. O něco dále na jih, přes džungli a stepi, vedla druhá větev. Tam mezi Wulffborgem a hlavním městem stála armáda komthura Ernaye Lasquiera. Armáda se jí ovšem dá říkat pouze s jistou dávkou fantazie, ve skutečnosti to byla spíš kingtownská domobrana, sestavená z nejrůznějších ozbrojenců rozličných zkušeností a schopnosti boje. Kdyby jí Diana neposlala na pomoc leopardí gardu, byla by pravděpodobně ztracena.

Ernaye Lasquier, vévoda d'Escambrray, byl jeden z mála hodnostářů státu, který vypadal téměř normálně, tedy přijatelně pro cizí země. V mládí si na nekonvenční vzhled potrpěl, rád provokoval a šokoval. Později se vrátil do Španělska, kde jeho rodina vlastnila rozsáhlé pozemky a ledacos jiného. Aby o to všechno mohl řádně pečovat, vystudoval právnickou fakultu. A ježto ho život na univerzitě začal bavit, vystudoval ještě lékařskou, se specializací na psychiatrii a sexuologii. Zakrátko se stal předním odborníkem na rozličné sexuální úchylky, zabýval se nejsložitějšími případy a často pomohl i tam, kde ostatní selhali. Sepsal řadu vědeckých prací a přednášel na předních světových universitách.

Jeho krásná choť do?a María, domácím jménem Maryška, mu velmi pomáhala; což ovšem vědělo velmi málo lidí. Navenek se nezabývala ničím; nebylo divu, byla velmi bohatá sama o sobě i jako členka rodu. Přestože nikdy nic nestudovala, vykonávala vlastní praxi, ještě úspěšněji než on.

Tak pravdu: Maryška byla čarodějka, dle některých názorů třetí nejlepší v Říši. Sestra, téměř identické dvojče Julie z Dunbaru. Pokud nebyla nejlepší oficiálně (někteří o tom pochybovali), pak pro velmi omezenou snahu vynikat v čemkoliv. S Julkou ráda pracovala v tandemu, pokud byla přítomna třetí sestra May-Britt, tedy v triádě. Její samostatná práce byla méně známa než těch dvou, neměla ani žádné dcery významné v magii. Svého muže velmi milovala a ráda mu pomáhala.

Ernaye byl založením bisexuál, v mládí si rád zaskotačil s ledaským a měl všelijaké spády; kdo ví, jak by skončil, kdyby se ho v pubertě neujala Maryška a neusměrnila pevnou rukou. Měl řadu ženských vlastností: vyšší vnímavost, intuici a chápavost, pořádkumilovnost a dobrý vkus. Svoji odlišnost dokonale zvládal a využíval k obecnému prospěchu. V cowenu všichni jeho spády znali a schvalovali.

Byl samozřejmě zbožný a charakterní. Jakožto Španěl byl dobrý křesťan, dokonce katolík. Ke starým a cizím božstvům měl vztah shovívavě přátelský, s démony se nepřátelil. A neměl rád mimozemšťany; považoval je za flákače, kteří nemají dost svých starostí, proto navštěvují Zemi a pletou se do cizích záležitostí. Šelmy měl ovšem rád, stejně jako Maryška.

Jako psychiatr považoval většinu lidí za psychicky nemocné; vlastně každého, nad jehož záležitostmi se hlouběji zamyslel. O nepřátelské armádě soudil, že je to sbírka úchylů; něco se samozřejmě čarodějky pokoušely léčit, ale pořád zbývala spousta práce. Ernaye se tedy vypravil do války, aby je všecky nahnal do ústavu a postupně vyléčil. Měl ovšem pochybnost, zda se mu to dokonale podaří.

Momentálně se zamýšlel nad příkazem Valérie nemstít se za smrt příbuzných. Jasně a jednoznačně: nesouhlasil. Pomstu obdivoval a miloval, zvláště chladnou, vybroušenou a smrtící jako čepel meče. Templářskou krevní mstu, která je nelítostným naplněním vůle Boží, nikoliv zlovolným aktem pošetilého jednotlivce. Pomstu, která se snese na hříšníka náhle a neodvratně ve chvíli, kdy se chystá sklízet ovoce svého zločinu a je přesvědčen, že se mu už nic nemůže stát.

A možná ještě víc miloval varování. Moment, kdy dostane život hříšníka do své moci, kdy mu položí čepel své zbraně na hrdlo a řekne: Znám tvé hříchy a můžu tě ztrestat, kdykoliv se mi zlíbí. Nebo ti můžu dát milost; nejspíš to udělám, nechám tě žít, ale budu pozorně sledovat tvoje kroky. Pokud se už nedopustíš hříchu, nedotknu se tě. Ale ty to nedokážeš; postačí jediný tvůj hřích, jediný špatný čin, a má spravedlnost dopadne!

Nelhal, skutečně by nezabil nikoho, kdo se pokouší napravit. Vzrušovala ho právě ta představa, jak se zločinec snaží utajit svoje poklesky, jak se chvěje a leká každého stínu. Neví a netuší, odkud přijde pomsta; občas na svém nočním stolku nebo v zamčeném trezoru najde nějakou maličkost, kterou tam nedal, která může být varováním. Nebo zaslechne tichý šepot: jsem zde a znám tě, vím o tvých zločinech! Tvá krev zbarví můj meč!

Taková hra by se mu velmi líbila. Kdyby zrovna nebyl v Arminu, nejspíš by se zabýval politickým řešením, vytvářením nátlaku a poškozováním těch, kdo mohou za tuto válku. Třepali by se jako mouchy v síti, marně se pokoušeli o obranu, ale úder by přišel pokaždé odněkud, odkud ho nečekají. Bylo by to krásné a smrtící, ale osud rozhodl jinak; proto byl nyní tady a velel své armádě. Samozřejmě, jak nejlépe uměl.

Assarkhan se válel v nejtemnějším koutě stanu a líně si vykusoval blechy z kožichu. Nejspíš na chvilku usnul, náhle se z ničeho nic převalil na záda, sekal packami do vzduchu, pak se probral, pohlédl na komthura a když zjistil, že stále ještě nehybně zírá do svých map, otráveně zamručel. Lidé vždy příliš dlouho přemýšleli a pomalu útočili.

„Blecháči!“ urazil ho Ernaye.

Assarkhan zapřemýšlel, zda by se s ním neměl servat. Byl ale příliš líný.

Ernaye vstal, přešel k němu a vnořil mu prsty do kožichu.

„To není blecha, to je klíště! Drž a nevrč!“

Assarkhan spokojeně zamručel; jako všechny šelmy miloval mazlení. Ernaye ho ochotně drbal pod krkem, za ušima a leckde jinde, leopard mu na oplátku olizoval ruku. Ernaye se pokusil vrátit ke svým úvahám ohledně krevní msty, ale protože se jeho myšlenky týkaly Valérie, zareagovala:

Ty si dělej, co chceš. Je mi jasný, že tebe nepřekecám!

Radostně ji pozdravil. Čarodějku vnímal i leopard, taky jí poslal impuls.

„Nojo. Tak se zvedni a koukni sem: vyznáš se v mapách? Tuhle je průsmyk, co drží Gyula. Tam neprojde ani myš. Tohle je Stará cesta, tu hlídáme my. To zelený všude kolem je džungle, chápeš?“

„Nejsem blbej.“

„Ta džungle je tvoje území. Schováte se tam a počkáte, až vojáci potáhnou sem k nám. Ale nenapadnete je, necháte je projít. Budou se vyhýbat Cestě i všemu otevřenému, už mají zkušenosti. Nevím přesně, co vykoumají, ale určitě to zkusí. Až s námi začnou bojovat, napadneš je odzadu.“

„Jo. Napiju se jejich krve!“

„Dobrou chuť. Hlavně o sobě nedávejte vědět předčasně!“

„Ty nás budeš učit lovit, človíčku?“

„Asi nemusím. Tak dobrý lov!“

Assarkhan vyšel ze stanu a zařval. Všichni leopardi v dosahu nechali toho co dělali, naskákali na koně a vyrazili; během chvilky zmizeli v džungli.

Ernaye procházel táborem. Když zmizely šelmy, bylo jeho vojáků zoufale málo. Někteří pocházeli z domorodých etnik, měli svoje náčelníky, kouzelníky, svoje božstva. Hodně jich znal, ale v některých se nevyznal vůbec, ačkoliv jako Templář měl základní přehled. Za života v Arminu vzniklo tolik roztodivných variant...

A téměř každý národ má nějakého boha války, kterému se chystá obětovat ty nepřátele, které dopadne. Ernaye smýšlel křesťansky, domorodé bůžky považoval za regionální služebníky Páně, kteří ovšem ne vždy vědí, že mu slouží. Uvažoval, jak to vše sladit dohromady; správně tušil, že to nebude lehké.

Vrátil se do stanu a poklekl před svým domácím oltářem. Ale nemodlil se; uvažoval, s očima přivřenýma si představoval každou píď svého území a přemýšlel, jak a kudy asi nepřítel zaútočí.

Nepřišel na nic.

K šajchovi Omarovi se už nějakou dobu novicové netroufali přiblížit. Celý oddíl věděl, že se zabývá temnou magií, jejíž využívání vždy každému přísně zakazoval. Bylo to na něm vidět i fyzicky, oči mu rudě žhnuly, tvář pod mudžáhidským šátkem tmavla, dokonce i srst jeho velblouda. Mumlal zakázané modlitby, za jízdy onanoval a když vystříklo sperma, vrhal je do větru za doprovodu velmi nebezpečných kleteb. Všichni věděli, koho přivolává: ženské šejtany, ještě nebezpečnější než jsou démoni mužského rodu.

Novicové si tiše šeptali informace, které sice většinou znali, ale nikdy o nich z opatrnosti nemluvili. Kdysi dávno Dína al'Barní, nevěřícími zvaný Denis Baarfelt, probudil v posvátné Mekce Nebeské Labutě, zavržené dcery pána Kaaby Hubala, jež se jmenují al-Lát, al-Uzzá a Manát, ta třetí. Hubal je mocný démon, kterého kdysi Alláh zaklel do černého kamene; jeho dcery jsou rovněž mocné dží'iny, zvláště Manát Ničitelka. Dína je přinutil, aby vyhnaly z Mekky nejrůznější nashromážděné zlé síly; za odměnu s nimi potom uspořádal svatbu a vše završil Velkým Očištěním.

Tehdy byl pánem Mekky velkošeríf Abú Massúd, dědeček Omarův. Oženil Dínu se svou vnučkou Mardžánou, Omarovou sestrou, kdežto Omar postupně vešel ve styk s Dínovými sestrami, které byly všechny čarodějky. Bylo toho ještě víc a není dobré do toho moc šťourat, ale důsledkem je, že Omarův rod získal neprůstřelnou ochranu ze všech stran. Ta ochrana fungovala dlouho a spolehlivě, ale jak se zdá, ne na věky. Teď se ji Omar pokoušel obnovit a používal na to metody, které jindy sám zakazoval. Chraň nás ruka Alláhova před Šejtanem sedmkrát kamenovaným!

Šakalové, kteří je vedli po stopách, se už taky drželi co nejdál od karavany a jejího vůdce; netěšila je zježená srst, ze které sršely jiskřičky. Novicové měli oholené hlavy, ale cítili, jak jim elektrizuje obočí, starším i kníry. Možná by se měli Omara bát, ale oni ho milovali, mnozí i fyzicky. Cítili sexuální vzrušení a znali důvod: z pouště zavržených sem přicházejí iblísy, šejtany v ženské podobě. Někteří chlapci dosud neměli styk s žádnou ženou a trochu se báli představy, že jejich první partnerka bude ďáblice. Jiní to vítali, napodobovali svého pána a vrhali semeno do větru.

Omar zvedl pravici a přivolal k sobě přední derviše.

„Rozhodl jsem! Nezaútočíme v noci, protože nepřátelé staví početní hlídky a mají silné reflektory, jimiž osvětlují poušť. Náš útok přijde za největšího žáru; zítra ráno jako vždy vyšlou letadla k náletu na Indiopolis, a my je necháme odletět. Pak se přiblížíme co nejvíc; pomůže nám písečná bouře, kterou vyvolají moji šejtani. Ta malá čarodějka jich určitě pár zničí; ty zbývající dostaneme my, až se budou vracet...“

Mudžáhidové na něj pohlíželi s neselhávající důvěrou.

„Slunce je oslepí, písečná bouře nás zahalí svým závojem! Nastane vedro, ve kterém pohanští psi nedokážou ani dýchat, natož bojovat! Blesky Ničitelky Manát je budou zasahovat ve vzduchu; a kdo přežije, toho podřežou naše šavle! Bratři, ve jménu Alláhově, bijte nevěřící a pošlete je do Džehenny, ohnivého pekla určeného všem, kteří nectí Alláhovu vůli!“

„Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím...“ zazpívali dervišové.

A princ Omar dodal: „Nechť se stane vůle Alláhova!“

Hrabě Ártabogyi odrážel další útok na průsmyk. Děla na protější stráni bila do opevnění jeho střelců, rozbíjela je a tříštila na kousky. Zbývající se ukrývali, občas vyslali tím směrem výbušnou střelu a rozbili nějaký nepřátelský stroj. Používali zvláštní 'chytré' střely, malé okřídlené raketky, které kdosi kdesi vyšmelil a přivezl sem. Byly mimořádně účinné a daly se naprogramovat, aby vystartovaly z jednoduché železné rampy, prokličkovaly terénem a zasáhly, co je určeno. Byly skvělé, ale měly jednu podstatnou nevýhodu: bylo jich málo. Šmelinář jich přivezl pouze dvě bedny, jedna už byla prázdná a v druhé ubývalo.

Na nejohroženějších místech zasahovala Mrcha. To byl stroj, se kterým na pomoc přichvátala Clarissa Dunbarová, víc než potrhlá puberťačka, která nic nenamítala, když označení Mrcha používali pro ni. Ten stroj byl samozřejmě z Ősgardu (nebo odkud), dárek laskavých starších sestřiček. Těžko říct, co to bylo; měl kola (vzadu větší než vpředu), ale taky vzduchový polštář, na zádi hnací trysky a na bocích výsuvná křídla, s nimiž sice nemohl lítat, ale skákat a plachtit. Ohnivé impulsy obstarávala sama Clarissa.

Samozřejmě první, co udělala po příjezdu, bylo sladění a Propojení s velitelem Gyulou. Přesto v sobě nenašli velké zalíbení; Ártabogyimu nevadilo ani tak, že je ještě dítě, jako že její mysl je příliš odlišná. Ani to moc neuměla; když to vyčetla z jeho mysli, strašně se urazila, takhle sprostě ji ještě nikdo neponížil. Hledala důvody jeho nepřízně, objevila a zpětně mu je připomněla: nelíbí se mu, protože mu připomíná vlastní dceru. Ano, Gyula má dceru Virgínii, která se Cla dost podobá. Má více dětí, ale tuhle si pamatuje, neboť k její matce cítí natolik něžné city, že ji občas vyhledává. Při té příležitosti se setkával s holčičkou, která mu byla předvedena jako dcera, a viděl ji tolikrát, že si ji zapamatoval. Dokud byla maličká, považoval ji za roztomilou, mazlil se s ní a hrál si tak dlouho a intenzívně, jak považoval za vhodné. Ani Vivi jeho nezájmem moc nestrádala, byl pro ni vcelku zábavný strejda, který se nepravidelně objevoval a zase mizel.

Až náhle začala dospívat. Do té doby jí stačilo vzít si něco na sebe, aby nebylo jisté, je-li holka nebo kluk. Mezi dvěma návštěvami se její chování prudce změnilo; přestala poslouchat, začala být drzá a odmítavá, a zejména se začala intenzívně vtírat klukům. Což se jí zakrátko podařilo, balila kde koho a matka ji podezírala, že ani ne tak kvůli vlastnímu potěšení, ale aby naštvala všechny dospělé. Nijak zvlášť nezkrásněla, bylo to pořád kostnaté stvoření samá ruka samá noha, dětská tvářička a otrávený výraz. Navzdory tomu se začala podbízet i Gyulovi a pokoušela se ho přimět, aby ji zprznil. Námitku, že je její otec, briskně odstřelila: A co, aspoň se budu mít čím pochlubit kámoškám!

Celá záležitost byla velmi trapná, nevěděl jak se zachovat. Stejně trapné pocity měl vůči Clarisse, ačkoliv s jejím zplozením téměř určitě neměl nic společného. Nevyznal se v ní ani v jejím stroji; Cla tvrdila, že Mrcha je samostatně myslící bytost a funguje s ní v symbióze, což způsobila sama implantací svých mozkových buněk do počítače, který Mrchu řídí. Chlubila se, že zvládla to, co se nepodařilo nikomu, ovládnout mechanický stroj a přeměnit v živou bytost. Gyula si tím nebyl tak docela jist.

Faktem bylo, že bojovala s překvapivou účinností. Když usoudila, že je třeba, přehnala se bojištěm a spalovala blesky, co považovala za potřebné. Potom musela Mrcha roztáhnout křídla se slunečními kolektory a nějakou dobu se dobíjet, měla značnou spotřebu energie. Clarissa v tu dobu opečovávala svoji mašinku, nebo se nechala opečovávat některým mužem. Po chlapech jela s neukojitelnou chutí a řídila se heslem: Jsem ještě dítě a nemám z toho rozum, dělej si se mnou co chceš!

Ártabogyi ji nesnášel a marně se snažil to utajit. Kdyby byla jeho dcera, stáhl by jí kalhoty a nasekal na holý zadek. Problém: Clarissa by si musela nějaké kalhoty napřed obléci, nesnášela jakýkoliv oděv a oblékala se, jen když chtěla udělat švandu, o karnevalu a tak. Kdyby ji někdo skutečně přehnul přes koleno a ztřískal, asi by jí způsobil potěšení. Rvala se vášnivě, jen co se vybatolila z plenek. Od zplození byla miláčkem celého Dunbarova rodu a byla si toho patřičně vědomá.

A opět: ani Virgínii nenasekal, ačkoliv si to možná zaslouží víc. Rovněž si nebyl jist, jak by reagovala; možná je to jen její způsob, jak se s ním sblížit, vlastně jediný, který zná. Cla vysvětlila, že s ním chce vstoupit do telepatického spojení a tělesné sladění jí velmi pomáhá. Virgínie není telepatka, přesněji... tedy... Gyula si uvědomil, že vlastně vůbec neví, co jeho dcera umí a co dělá. Na její inteligenci a prospěch ve škole (?) si matka nikdy nestěžovala, tak s tím asi nebyly problémy.

Clarissa se náhle objevila vedle něho, hleděla na něj vážně a se zájmem. Měla velké, krásné oči. Otázala se: „Začneme znovu?“

Právě odrazili velmi intenzivní útok a zničili spoustu nepřátelských sil a techniky. Mrcha měla roztažená křídla a nabírala energii. Clarissa možná byla unavená, ale nikdy to na ní nebylo vidět. Naznačila, že by se chtěla milovat v bezprostřední blízkosti svého stroje, nejlíp na sedačce, která se automaticky přizpůsobí potřebám pilota. Gyula pocítil nával zvířecí vášně, vrhl se na ni a zmocnil se jí přesně tím dravčím způsobem, který považovala za správný začátek. Bolelo ji to, ale jako všechny B' princezny měla bolest ráda, tak se zkroutila do zvlášť nevhodné polohy a začala se vzpouzet. A už ji měla! Prásk, prásk, dostala dvě facky, až jí zajiskřilo v očích. Zařvala a začala se prát; Gyula mezitím zjistil, jak příjemné je bít ji dlaní přes oholenou hlavu, takže propadl amoku a třískal ji, dokud si neuvědomil, co dělá. Nejméně polovina pohlavků patřila Virgínii, ale tu neměl po ruce.

Clarissa se spokojeně nechala týrat. Aby se to nepletlo: ječela, bránila se, škrábala a kousala, ale neublížila mu. Při prvním vyvrcholení vnímala, jak Mrcha pod ní spokojeně přede; dokonce ji nepravidelně šlehala přes zadeček energetickými impulsy, po kterých se Cla vždy vzepjala bolestí přímo proti milenci a ještě zvyšovala svou rozkoš.

Zkrátka, tentokrát to stálo za to; Gyula skončil absolutně vyčerpán a nedokázal by se ničemu bránit. Právě došel k názoru, že se s Clarissou bude milovat, kdykoliv bude mít příležitost; jenže netušil, jak se válka zvrtne a kde bude tahle holka zítra. Cla mu zlehka, něžně hladila mysl; nerada se vyjadřovala v pojmech, radši v obrazech, pocitech a vizích. Vlastně si ani neuvědomoval, co mu sděluje; pátrala v jeho paměti a přetvářela jeho emoce i názory. Na sebe, na Vivi i na její matku.

Tak nejdřív ta. Pochází ze šlechtického rodu, vstoupila kdysi (téměř jako dítě) do císařovniny gardy a středně dobře plnila svoje úkoly. Neměla nijak vznešené zájmy, snad si přála mít venkovský statek, hodného muže, pár dětí a klidný život. Získala vesnické hospodářství střední velikosti, které ji i děti pohodlně uživilo. Ty děti měla s různými muži za různých okolností, žádný se však nehodlal zdržet natrvalo. Nejméně Gyula; měla ho ráda, tak mu tolerovala, že má spoustu povinností a jen občas si na ni vzpomene. Přestože je Italka, nerada prožívá své lásky příliš bouřlivě.

Když nadešel čas, aby děti začaly navštěvovat školu, stala se vesnickou učitelkou a zřídila školu přímo na statku. (Hleďme! Gyula to věděl, leč nevnímal.) Kromě vlastních dětí učila i potomstvo všech ostatních, kdo žili v okolí, různé národnosti a barvy pleti. Z toho logicky vyplývalo, že se stala rychtářkou a kněžkou; na statku byla kaple a Gyula tam při návštěvách konal obřady a přednášky. (Nedivil se; už dávno se nedivil ničemu.) To sídlo je ve vnitrozemí, válka tam doposud nepronikla, jen řada mužů odešla do boje a někteří tam už padli.

Teď k Virgínii. Středně bystrá holčička; ve škole samé jedničky, prospěch lepší než kluci, v tělocviku a bojovém výcviku přiměřeně slabší. Procházela WZ testy, mírně plus, ale ne tolik, aby si ji okamžitě vyžádali na Atanor. Obdržela nějaké běžné instruktáže, bez významnějšího dopadu. Prudký obrat nastal, když téměř současně přišly tři věci: puberta, válka a pochopení, že je princezna. Kromě jiného vzala na vědomí, že otec je hrabě Gyula Ártabogyi, vysoký důstojník armády a řádu, tedy velmi významná osobnost. Byl to důvod, proč se snažila mu vnutit? Snad; ale ještě víc snaha o spojení, získání informací a vlastní začlenění do cowenu.

Pokud mohla Clarissa soudit, má Vivi schopnost vnímání. (Cla se bleskově spojila s matkou, Valérií, Tery a databankou a zjistila si výsledky testů. Zkusila i Vivi, ale bez reakce, takže mohla pouze hádat.) Vše vypadá na to, že holka sice vnímá od narození, ale protože jí telepatické hlasy nikdy na nic nebyly, naučila se je odrušit a nevnímat. Teď ji zajímají a zkouší co nejrychleji dohnat, co zanedbala. Clarissa by měla chuť...

Vtom se zděsila: nejlepší nájezd stát se terapeutkou. Což nikdy nechtěla dělat, plést se do problémů druhých, když nemá vyřešené své vlastní? Tery se jí tiše vychechtala, taky jsem tak začínala. Nějaký čas mezi nimi svištěla prudká hádka, kterou Gyula nechápal; pak do věci vnesla řád Julie.

Tinko! Jsi tam někde?

Na příjmu. Vnímám tebe, Cla, Mrchu a Gyulu. Ostatní hledám.

Kdybys měla chvilku času, zkus najít Vivi a věnovat se jí. Nevím, jak to půjde a jak dlouho to bude trvat, asi to s ní bude těžký. Nespěchám na to.

Vrhnu se na to okamžitě. Aspoň si odpočnu, bolí mě oči od surfování.

Kotě, ty se zničíš!

Neměj péči; nebýt energie cowenu, už dávno bych byla v penále. V jiným těle, doufám lepším. I když, tohle už mi začíná vyhovovat.

Dík. Seš dobrá!

Až budu něco mít, ozvu se.

Gyula vnímal, ale nereagoval. Ujasňoval si fakta. Nikdy se nepletl do díla čarodějkám, nechával to na nich. Zhruba věděl, kdo je Tinka, nikdy s ní ale nepřišel do styku. Teď se ony zabývaly jeho dcerou; asi by se o ni měl začít zajímat taky on.

Clarissa se smála. Bavila se skvěle.

Mrcha oznámila, že obnovila energetický potenciál na 100 %. Děkuje všem, zvláště Gyulovi za dokonalé vylepšení E bilance své paní/sestry/ dvojčete. Doufá, že se na něj příště mohou s důvěrou obrátit.

Cože, ono to doopravdy mluví? Dokonce myslí?

No – mluvit může, má akustické výstupy. Radši ale tepuje. S tím myšlením to je složitější; dělám co můžu, ale pořád se její myšlenky drží základního okruhu. Jíst, pít, odpočívat, plnit příkazy.

Tvoje chyba! Žádala jsem, abys mi naprogramovala vyšší zájmy!

Miláčku, ráda bych to udělala, kdybys to byla schopná přijmout!

Gyula pocítil únavu. Rád by si odpočinul, zdříml si, nebo...

Cla ho uvedla do polovičního transu. Částí vědomí vnímal vše kolem, ale nemusel nijak reagovat. Bylo to příjemně odpočinkové. Kdyby se něco změnilo, mohl se sám probudit a okamžitě fungovat.

Fakta: Mrcha je dar všeobecně milované nejmladší dceři klanu Dunbarů. Že byla znenadání povýšena na Nejstarší dceru, je jiný příběh. Když Mrchu dostala, byla miloučké dítě, jež všichni usilovně rozmazlovali. Vytvořili z ní dokonalou princeznu, nebezpečnou jako útočný meč.

Je-li dítě soustavně rozmazlováno, nepovažuje nadávky za urážky, nýbrž za lichotky. V tomto smyslu byla Clarissa Zatracenej Parchant, Hnusnej Zmetek, Ta Potměšilá Bestie atd.; svůj stroj pojmenovala Mrcha jako čestný titul. To už si uvědomovala, že existují dva světy: klan Dunbarů, Impérium a spřátelené rody, na druhé straně vše ostatní, nepřátelské, co už zahubilo některé členy klanu a na ostatní se chystá. Cla byla správná princezna; jen se klepala touhou všem těm mizerům to co nejúčinněji vrátit. Ještě nebyla válka, ale už se dala vytušit; no fajn, tak do toho jdem!

Tou dobou ještě Mrcha byla stroj, řízený konvenčním počítačem. Vlastně až do chvíle, kdy došlo k útoku na vojenskou šlechtu. Bylo to proto, že mladí chtěli ovládnout a změnit cizí stroje? Cla se rozhodla vyzkoušet, jestli by to šlo, zatím ne se všemi, ale s vlastním bitevníkem. Mrcha tou dobou ještě nebyla schopna reagovat jinak než kladně.

Stroj byl vytvořen z různých materiálů. Základní rám byl kovový, železný s příměsí titanu, wolframu a lecčehos jiného, v žádném případě se s ním nedalo moc dělat. Sedačka byla zato plastik, ochotný se přizpůsobit jakýmkoliv potřebám. Vše řídil běžný počítač. Do toho se dala nejdřív; byl interaktivní, ochotný se učit a rozvíjet své schopnosti. Aby mu to šlo líp, poskytla mu vzorek svých tkání včetně několika mozkových buněk. Potom do něj šlehala nejrůznější impulsy, dokud se nepropojil.

(Pozor! Většina těch operací byla na pomezí nebo za hranicí povolených. Jistě, WZ nelze nic zakázat, ale existují výstrahy a varování. Vložit do stroje lidské vlastnosti se považuje za jednání sebevražedné. Avšak připomeňme si: Clarissa je nezodpovědné dítě a dělá si, co chce.)

Momentálně Mrcha pochopila (ujistila se), že její paní/sestra/dvojče skutečně zažívá intenzivní příjemné pocity při interakci s jiným subjektem. To samozřejmě věděla, měla propojení na databanku, která byla podobných informací plná. Jediný problém byl vysvětlit jí rozdíl mezi milostnou extází a ohrožením života, což zvláště pro Clarissu občas nebezpečně splývalo. Avšak že Mrcha byla mašinka chytrá, chápala termín přepětí v síti, takže pečlivě monitorovala počínání své p/s/d a byla schopná ji odpojit, kdyby náhodou tu extázi přehnala.

Téměř stejnou rozkoš prožívala Clarissa při zabíjení nepřátel. Mrcha byla zvědavá i na to; dozvěděla se, co jsou vojáci zač a čím ublížili Impériu, rodu Dunbarů a všem. V současnosti existují dvě varianty programu: Ovládni Nebo Znič / Ovládni A Znič. Neví se, který je lepší a Cla je jedna z těch, kdo to mají vyzkoušet a rozhodnout. To sice přesahovalo chápání stroje, ale Mrcha monitorovala tělesné funkce Cla a cítila, jak jí cloumá vzrušení, když utrhla věž nepřátelskému tanku a přivedla k výbuchu zásobu střeliva. Od šelem se naučila vítězoslavně řvát a označovat kořist pachovou značkou. Ježto Mrcha shledávala souvislost činností tělesného otvoru, který působil její p/s/d tolik potěšení, byl závěr jasný: přála si mít také vagínu.

Clarissa byla překvapena, ale její výchova byla jasná: čarodějka nikdy neodmítne požadavek, pokud je možno ho splnit. Zamyslela se. Kromě křídel se slunečními kolektory měla Mrcha taky otvor, kterým přijímala substance v podstatě jakéhokoliv původu, velikosti cca 10 cm v průměru. Sloužily jako palivo; motor je rozkládal na atomy a ty pak štěpil na protony, elektrony, fotony atd., běžným způsobem. Problém byl, aby motor fungoval, potřeboval určité množství energie ke spuštění reakce. Množství E se řídilo dle kvality paliva, ale téměř vždy bylo dost velké. Tvůrcům to vyhovovalo; připomeňme si, Mrcha byla v zemi původu standardní dopravní prostředek, nikdo nepředpokládal nějaké modifikace.

Byl to jediný tělesný otvor, který se dal využít. Lidské tělo jich má víc. Mrcha by jej považovala nejspíš za ústa, ale Clarissa ji ujistila, že i ústy se v sexu dají dělat zajímavé věci. Rozhodla se nazvat toto zařízení Kunda, neboť sprostá slova používala ráda a doufala, že by se jí třeba mohlo podařit někoho naštvat. Uvažovala, zda by šlo přemístit Kundu do nápadnějšího místa a dát jí výraznější tvar. Jako vhodné místo se jevil prostor mezi zadními tryskami. Ale půjde to technicky?

Ale jo, šlo by to. Základní konstrukci to moc nenaruší; původní vývod je před sedadlem řidiče, asi aby mohl kontrolovat, co do stroje vkládá. Pokud se přemístí, sedačka trochu poklesne a Clarissa bude na ní spíš ležet. Což by nevadilo, bude klást menší odpor vzduchu. Na obrazovku a přístroje snadno uvidí, řídit si stejně zvykla spíš mentálně než klávesami. Potřebuje na boj volné ruce, ať už střílí blesky z fázeru nebo z volné ruky.

Cla to promyslela. Pak rozhodla: Zkus tu přestavbu. Ale ulož si .bak původní konstrukce, kdyby to nefungovalo a musely jsme ji zrušit.

Pak se rovněž uvedla do polotransu, zatímco Mrcha se přestavovala. Byla to pro ni první činnost toho druhu, ale snažila se.

Gyula se probral první. Impulsem od pozorovatelů: Pozor, chystá se útok!

Clarissa se probrala vzápětí. Okoukla stav úprav svého stroje.

Úpravy dokončeny! Jsem plně připravena k akci!

Výtečně. Stav energie?

Napásla jsem se.

„Připravit k obraně!“ velel hrabě Ártabogyi.

A kdesi v hlavě mu zacinkalo: Jsem s tebou, tati! Myslím na tebe!

Neodpověděl, zato Cla potěšil úspěch akce.

Ty jsi Vivi? Ahoj kotě, vítáme tě do party!

Ahoj, Cla. Ty jsi teď moje guru?

Chraň nás obě ruka Páně! Vyber si někoho schopnějšího!

Ale naučíš mě něco, kdybych se připlazila?

Cokoliv, ségro. Každej schopnej kus je vítán.

Ahoj, Vivi.

To je kdo? Zní to tak nějak divně!

Mrcha, moje lítací mašinka. To je poprvý, co někoho pozdravila.

Taky zdravím. Ty jsi vážně stroj?

Bezpochyby. Ale snažím se vyvíjet.

Gyula se zatvářil zodpovědně. „Přestaňte blafat a chystejte se! Támhle se na nás chystá nějaký samochodný dělo, tanky a...“

„Tak letíme na to?“

„Počkej, chovej se jako princezna. Nech je vystřelit první!“

Arminští bojovníci ukázněně vyčkávali. Až když vojáci vystřelili první salvu, Gyula pokynul: „Prosím, máš možnost!“

Clarissa už byla v sedle. Rukama i stehny vnímala, jak se Mrcha zachvívá dychtivostí, jako kůň před startem. Vyrazila; naklonila se téměř na bok, proletěla škvírou mezi skalami a ocitla se nad bojištěm. A hele, letecká podpora! Jednomu letadlu ustřelila křídlo, druhému aspoň ochromila motor. Nevšímala si, co je pod ní, to Mrcha zvládala. Jak řečeno, nelétala, pouze uměla daleko skákat. Kousek od škvíry měly oblíbený skalní zub, Mrcha se od něj odrazila břichem a sedlo bolestivě udeřilo Cla do podbřišku.

„Jau! Já tě zabiju, ty mrcho!“

Což byl jednak nesmysl, jednak to stroj považoval za lichotku.

Jenže Cla už střílela po útočnících. Netrefila, v té rychlosti to není tak snadné, jak byste si mysleli. Čarodějky taky nedokážou všechno.

Přeskočím přes dělovou baterii a odrazím se od poklopu té samochodky!

Zbláznila ses? Zabijem se obě!

O co se vsadíš?

Cla si stačila pouze pomyslet, že to s těmi lidskými vlastnostmi přehnala.

Mrcha skočila. Trysky zavyly, stroj i jeho paní chvíli mířily téměř kolmo vzhůru, pak naopak začaly padat. Cla zaťala zuby a čekala na náraz; snažila se taky šlehat impulsy, ale... vlastně nevěděla, co způsobila. Nestíhala.

Mrcha dopadla na horní kryt samochodného děla. Šlehla tam impuls, který nejspíš pozabíjel celou obsluhu, ale to nikdo nevěděl jistě. Pak se odrazila a skočila zpátky, dalším skokem delším, než by si troufla Clarissa. V té chvíli vystříkla z Kundy dlouhý proud rozžhaveného radioaktivního paliva. Postříkala jím celé bojiště, kudy letěla; zvláště baterii děl, která jim už dlouho škodila. Dopadla na skalní zub, odrazila se a bokem vletěla do štěrbiny, aby se dostala do bezpečí.

Takhle nějak sis to představovala?

Clarissa visela v sedačce jako utopené štěně. Stěží popadala dech.

Pozorovatel hlásil: Gratuluji. Vypadá to, že jsi zlikvidovala na jeden ráz celý pluk nepřátel. Moc tam nevidím, všechno to hoří...

A rozvážný, klidný hlas abatyše Valérie:

Gratuluji. Právě jsi definitivně přišla o body v bráhmanské kastě!

Clarissa se jen ušklíbla: Seru ti na to.

Útok na Indiopolis se tentokrát nekonal. Tery jej očekávala, avšak všechna letadla se soustředila na Alexandrettu a zasypávala ji kobercem bomb. Tak daleko nedokázala účinně zasáhnout, takže hlavně hlídala, zda se někdo nepokusí využít její nepozornosti a proniknout k městu.

Zvlášť vyčleněná letka se vrhla na Útesovou baterii, už tak poničenou od předchozích útoků. Rozmlátila ji na hadry; z obránců přežilo jen pár kluků, kteří v poslední chvíli utekli.

K leteckému útoku na Alexandrettu se připojila dělostřelecká palba z lodí – společně pevnost těžce poškodily. Přesný rozsah škod Tery neznala, avšak jasně chápala, co mají v úmyslu. Nejdříve musí zničit pevnost, aby snadněji pronikly do zátoky. Teprve potom přijde na řadu město.

Letadlům nijak významně ublížit nemohla. Tak je aspoň proklela.

Velitel dispečinku na polním letišti měl hodnost plukovníka a vztek. Dnes obzvlášť velký; přidalo se k němu nejasné podezření, že se něco stane. Bylo úmorné vedro, obloha olověně šedá a slunce na ní rozpláclé jako koláč z falešného zlata. Plukovník se potil ještě víc než jindy, vypil už vše co měl v ledničce a strašně toužil dát si pivo, což však armádní předpisy přísně zakazovaly. Nějakou chvíli už zvažoval, že by je porušil.

Zapípala mu vysílačka. Plukovník sledoval, jak seržant navázal spojení a hovoří s jednotlivými veliteli letek.

„Zjistěte ztráty!“

Naslouchal konverzaci a dělal si tužkou poznámky.

„Minimální, pane.“ hlásil seržant, „Jenom co rozstříleli z té pevnosti. Na město a Citadelu tentokrát neútočili, tak...“

„Jo, chápu. Hlídej to tady, Vanci. Projdu letiště a zvednu těm lenochům šunky. Opovaž se je varovat, určitě tam chlastají!“

Seržant správně identifikoval tykání a vlídnější tón jako výraz plukovníkovy lepší nálady. Pokud se letadla v pořádku vrátí, možná šéf povolí napít se něčeho lepšího než zteplalé minerálky. Taky měl chuť na pivo.

Všichni, kdo nemuseli být na slunci, se váleli v hangáru, což byl veliký stan. Plukovník se připlížil zezadu a chvíli naslouchal, zda se tam neděje něco nedovoleného. Nedělo se nic, většina chlapů asi chrápala. Cítil však neklamný pach piva a váhal, zda je to přelud jeho mysli či reálná skutečnost. A zda si v druhém případě dá jednu plechovku taky.

Když vstoupil do hangáru, ani jeho zkušené oko nepostřehlo žádnou nepřístojnost. Žádné pivo, žádná kořalka – žádné láhve, žádné plechovky. Akorát plastikové láhve minerálky, i ty téměř prázdné. Nic, kvůli čemu by mohl na ty líné mizery spustit randál.

Obstaral to první voják, který si ho všiml.

„Důstojník v místnosti!“ zaječel a postavil se do pozoru. Ostatní se tedy kvapně probouzeli, zvedali se a salutovali.

„Pohov!“ zavelel plukovník, „Jdu vám jenom říct, že se letadla v pořádku vracejí. Tak se postarejte, aby se nerozmlátili o přistávací plochu!“

Vojáci odhadli, že udělal vtip. Úslužně se rozesmáli.

„Tak se snažte, za chvilku jsou tady!“

Vrátil se do dispečinku. Byl to vlastně spojařský autobus s anténami na střeše. Všechno tu bylo provizorní.

Vypadalo to, že se aspoň jednou akce vydařila. Za chvilku letadla přistanou, plukovník poděkuje letcům za dobrou práci, vyhlásí odpočinek a zábavu. Nejspíš přijde písečná bouře, to vedro a dusno na to vypadá. Ale do té doby už budou letci jistě zpátky...

Seržant se obrátil od vysílačky. „Pane plukovníku...“

„No, co se děje?“

„Problémy se spojením. Veliké rušení, nevím od čeho...“

„Já jo. Písečná bouře. Doufejme, že my budeme rychlejší.“

„Echm... asi ne, pane.“

Plukovník vyhlédl ven. Vlajky na stožárech se zatřepetaly v líném vánku. Potom se přes plochu překulilo několik trnitých klubíček.

„Tyhle věci tu nebývaly, když jsme přišli.“ řekl seržant, „U nás doma jo, já jsem z pouště. Nechápu, proč jsou tady, když je tu jiná vegetace.“

Plukovník zaváhal. V pouštním rostlinstvu se nevyznal.

„Vy toho zas víte, seržante!“ řekl káravě.

V tu chvíli zaslechl vytí šakala. Vzdálené, ale příliš hlasité.

Plukovník sledoval, jak se vojáci rozběhli po ploše a zapojují majáky. Počínali si dle předpisu, tedy správně.

„Oznamte pilotům, že letiště je připraveno!“

„Budou tady do deseti minut, pane!“

Písečná bouře však přišla dřív. Znenadání se setmělo, prudký vítr přihnal mračna písku a zavál všechno; vedro však nepolevovalo, poušť sálala jako rozpálená pec. Plukovník si přitiskl na tvář šátek a přivřel oči.

„Varujte je! Ať nepřistávají...“

Prásk! Z nebe sjel blesk a šlehl rovnou do antény. Seržant vyskočil, serval si sluchátka a sprostě nadával; nejspíš mu praskly bubínky.

Plukovník se vrhl k vysílačce. Při prvním dotyku dostal elektrickou ránu, ze všech drátů sršely jiskry.

„Do prdele, je tohle možný?“

Do svistu a hukotu bouře se vmísil další zvuk: letecké motory.

„Nepřistávat! Sakra, copak nevidíte, co se děje?“

První letadlo se vynořilo z písečné bouře. Zpočátku to vypadalo, že se trefí na plochu, ale zabočilo příliš stranou, jedno kolo uvázlo v písku, stroj se otočil a narazil křídlem do majáku, který jej měl navádět. Těžký bombardér se stočil napříč přes plochu a zůstal nehybně stát.

„Ne! Proboha, to ne!“

Zděšený plukovník sledoval, jak nalétá druhé letadlo. Stalo se přesně to, co se muselo stát: řádně dosedlo na plochu a jelo po ní, až narazilo do prvního a obě vybuchla. Vyskočil jeden letec, hořela mu kombinéza, válel se po zemi a asi řval, ale to nebylo slyšet.

A do toho přistávalo třetí letadlo...

„Copak to nevidí? Copak oni nic nevidí?“

Seržant se přestal starat o krev, vytékající mu z uší. Široce rozevřenýma očima zíral na plochu, kde rozkvétaly ohnivé květy.

„Pane na nebesích!“

V té chvíli se z písečné bouře vynořil tmavý stín: muž v chalátu temné barvy, sedící na velbloudu s antracitově černou srstí. Zpod kápě, kryjící obličej, svítily krvavě rudé oči. Nedělal nic, pouze přihlížel.

Všiml si ho poručík, který velel ochrannému oddílu. Shodou okolností tentýž, který velel při přepadení domorodé vesnice. Nařídil zahájit palbu ze samopalů, obsadit kulometná hnízda a strážní věže; tam měla být pohotovost nepřetržitě, ale chlapi se stáhli, když začala písečná bouře. Teď se z ní vynořili další muži v beduínských pláštích, se starodávnými ručnicemi, na velbloudech i koních. Stříleli málo, ale velice přesně.

Spolu s nimi se objevil šakal; nic nedělal, pouze pobíhal od jednoho padlého ke druhému a očmuchával je. Plukovník ale měl dojem, že by žádné zvíře druhu Canis aureus nemělo být větší než tele; také by neměl mít nákrčník ze zlatých kroužků a bíle podmalované oči.

Největší zděšení vyvolal v seržantovi; ten padl na kolena a přiškrceným hlasem vyjektal: „Anúbis!“

Tehdy plukovník pochopil, že zemře. I kdyby přežil, jeho osud bude velice nepříjemný; do smrti by litoval, že ho nezabili rovnou.

Měl štěstí, jeden z mužů vystřelil do okna a zasáhl ho přímo do čela.

Šajch Omar upozornil na skladiště pohonných hmot; stačilo hodit do pyramidy oceloplechových sudů granát, výbuch zapálil první a od něj vybuchovaly jeden za druhým. Chlapci to udělali rádi, výbuchy všeho druhu se jim nesmírně líbily. Ovládla je bojová vášeň, takže se často vrhali bez rozmyslu do akcí, které by snadno zvládli zdálky. A umírali, s Alláhovým jménem na rtech. Na rozdíl od vojáků, ti většinou sprostě kleli.

Někteří letci pochopili situaci a pokusili se přistát mimo dráhu. Někteří to dokázali; jejich letadla se sice zabořila do písku, ale s ničím se nesrazila, nevybuchla ani nevzplanula. Několika se dokonce podařilo dostat se z kabiny a ukrýt se, než se objevili derviši; když se neschovali dokonale nebo je vyčmuchaly šelmy, zemřeli.

Kupodivu přežil seržant, který byl s plukovníkem u vysílačky. Schoval se pod stůl a vydržel tam, i když jejich autobus prostřílely zbraně obou stran jako řešeto. Pak v nějaké vhodné chvíli vylezl, ukryl se dá jámy po výbuchu a třásl se strachy. Nakonec ho tam našli a poslali do vojenské nemocnice. Uši mu jakž takž dali dohromady, takže na jedno trochu slyšel, dali mu Purpurové srdce a čestnou penzi. Do konce života potom vyprávěl nejdivočejší historky; od něho pochází většina povídaček, které ochotně šíří pověrčiví vojáci a hlavně lidé od pomocných sborů.

Například, že do některých letadel nasedli zvláštně vypadající muži tmavé pleti a odstartovali s nimi rovnou do bouře. Popisuje je s jistými výhradami jako lidi; až na maličkosti jako jsou rudé oči, rohy a tesáky vyčnívající daleko pod bradu. Kopyta ani drápy na rukou neviděl, leč nevylučuje. Tím vysvětluje fakt, že některé stroje vůbec nebyly nalezeny, ačkoliv ostatní piloti tvrdí, že je viděli přistávat.

Ono se toho vůbec hodně povídá – a nikdo neví nic jistě.

Také je známo, že šajch Omar zahynul v průběhu bitvy. Nikdo přesně neví, čí kulkou a z jaké zbraně; jeho tělo našli po boji se širokou ranou uprostřed hrudi. Někteří prohlašují, že mu sám šejtan vyrval duši z těla; jiní však tvrdí, že se jeho duši podařilo přejít most ostrý jako šavle nad propastí Džehenny a vstoupit do bran Alláhova ráje...

„Svatosti! Nepřítel zezadu!“

Ernaye Lasquier se prudce otočil. „Cože? Zbláznil ses?“

„Ne. Na tábor útočí jejich pěchota, Černé barety a ještě nějaké oddíly. Viděl jsem to...“

Jenže Ernaye už běžel směrem, který mu voják ukazoval. Tábor byl postaven v mělké prohlubni uprostřed stepi, velitelské stanoviště na nízkém pahorku, aby měl přehled. Takže dobře viděl, jak stepí postupují rozptýlené rojnice mužů v maskáčích, s černými baretkami. Všichni stříleli ze samopalů, někteří měli bazuky či něco podobného. Z tábora jim odpovídaly sporadické rány loveckých ručnic.

Ve chvíli, kdy zděšený Ernaye uvažoval, co počít, jim nad hlavou zahřměly motory letadla. Za ním další, celá letka jich byla. Někteří muži z komthurova doprovodu po nich zkusili střílet, ale než zamířili, byly už létající stroje příliš daleko. Ernaye se ani nepokusil.

Letadla nalétala na tábor; jejich břicha se rozevřela a padaly z nich letecké bomby na stany, do stáda koní i do postavení obránců. Tam vybuchovaly a zahalily celý tábor závojem plamenů; z něj se pokoušeli uprchnout někteří obránci, ale ty dostali muži v černých baretkách. Z letadel je ještě podporovali palbou kulometů, zvláště do koní, kteří se zděšeně rozběhli všemi směry. Dvě tři letadla byla zasažena a zřítila se s hořícími motory, jak je dostali lovci; ale většina splnila svůj úkol.

Pak nastoupila další letka, ještě větší a bachratější stroje. Udržovaly větší výšku; nad stepí se jim otevřela břicha a z nich skákali lidé. Nějaký čas letěli volně, pak se nad nimi objevily bílé obláčky padáků. Ernaye nikdy padákem neskákal, ale některé jeho děti rády a často, i když jiným typem než vojáci. Například jejich padáky byly pestrobarevné.

To už komthur chápal, jakým způsobem se ocitli vojáci za zády jeho armády. Udělali přesně to, co sám radil Assarkhanovi: útok zezadu. Zaváhal.

„Rozprchnout a ukrýt!“ zavelel, „Schovejte se kdekoliv...“

Bylo mu jasné, že v přímém boji nemají jeho muži šanci. Zato utéct, schovat se a znovu zaútočit v příhodnější okamžik uměli skvěle; učili se to už jako děti. Říkali tomu vlčí taktika.

Step byla porostlá vysokou trávou a křovisky; pokud se někomu podařilo v nich zmizet, už ho nedostali. Sám Ernaye se rozběhl do nejhustšího křoví, plížil se jím a odhadoval, kde jsou nepřátelé. Někteří jeho muži s ním byli v telepatickém spojení, předávali si navzájem informace. Jiní hlásili bolest ze zranění, strach, bezvýchodnost. Pak umírali.

Ozvala se čarodějka Fran; momentálně byla v Indiopolisu a učila partičku malých holek nějaké svoje triky. Vztekala se, kdyby byla v táboře, možná by vycítila nebezpečí a varovala je včas. Ernaye o tom pochyboval, sám je dost zkušený a nepoznal předem nic. Ani nikdo další...

Zato vycítil před sebou celý oddíl nepřátel. Varoval ostatní, co šli za ním; zamířili stranou, do jiných úkrytů. Ernaye dokonce zjistil, že mají s sebou bojové psy; to ho naštvalo, zneužívání zvířat nesnášel. Napojil se na ně a vzbudil v nich takovou hrůzu, že začali kňučet a chtěli zmizet.

Sám si připravil bleskomet. Blaster, vysílající energetické impulsy; mohl jím pouze omráčit, nebo rovnou zabít. Dárek od jednoho syna, samozřejmě. Když jím postřílel prvních pár nepřátel, ostatní se zalekli, avšak mnozí taky dostali chuť jej chytit. Zaslechl i nějaké výkřiky.

„Bacha, to je někdo důležitej! Má tu elektrickou zbraň!“

„Chlapi, toho chci živýho! Tisíc za chlapa a pět tisíc za tu zbraň!“

Ernaye bleskurychle změnil vzhled, zejména zakryl všechny vytetované znaky svého postavení. V případě nouze dokázal i docela zmizet, lehnout si na zem a splynout z ní; i kdyby na něj šlápli, nespatří ho. Ale zatím ještě nebyli ostatní dost daleko, musel je chránit. Oni zmizet nedokázali.

Přestože jich hodně zabil, ostatní ho postupně obkličovali. Bylo jich příliš mnoho; počet je nejhorší překážka, málokterý čaroděj umí zamířit na větší počet cílů současně. Možná Maryška...

Jsem s tebou, miláčku. Vydrž, přijdu ti na pomoc...

To mohla dokázat dvěma způsoby. Otevřením zrcadla nebo transformací na něco létajícího. Obě možnosti byly dost pochybné. Snad kdyby...

Než se mu podařilo něco vymyslet, zasáhla ho kulka. Jestli ho někdo viděl či stříleli nazdařbůh, nevěděl a bylo to teď jedno. Stříkala mu krev z rány na rameni; položil na ránu ruku a zkoušel ji provizorně zatáhnout, ale...

Tehdy ho zasáhli podruhé, do hlavy. To bylo horší, nedokázal se bránit. Z posledních sil zahodil blaster a zlikvidoval; zbraň byla naprogramovaná, aby sama od sebe vybuchla, pokud její vlastník zahyne nebo ji uvolní. Potom se pokusil zmizet, ale nezvládl to. Naopak, uvědomoval si, že jakmile ztratí vědomí, přestanou fungovat některé krycí mechanismy. Vrátí se mu skutečná podoba a pokud ho najdou...

Ztratil vědomí.

Probral se na lůžku, nezvykle měkkém a bíle povlečeném. Neotevřel oči, naopak začal zjišťovat, kde je a v jaké situaci. Vedle něho na židli seděl voják, bílý plášť přes polní uniformu. Na rukávu páska s červeným křížem, ale na zem si položil helmu a opřel o ni samopal.

Velké množství cizích myslí všude kolem. Nepřátelských myslí. Vlastních minimálně, pravděpodobně zajatci. Většinou v těžké depresi.

Vojáček v bílém plášti se nad něj naklonil. Pak zapnul malou vysílačku.

„Pane, zdá se, že se probouzí. Přístroje hlásí změnu...“

Ano, Ernaye byl omotán nějakými dráty. Taky ho ošetřili.

Ten, kdo vstoupil, měl výrazně nepřátelskou auru. Ničema do morku kostí; kdyby ho Ernayovi předvedli k soudu, nechal by ho rovnou pověsit. Opatrně pootevřel oči a prohlédl si ho; šedovlasý major s pichlavýma očima, protivný už na první pohled. I vojáček z něj měl strach, i když neměl proč. „Co se děje?“

Major přistoupil k lůžku, prohlédl si údaje přístrojů. Pak se sklonil nad Ernayem a chvíli pozoroval jeho tvář.

„Slyšíte mne, pane? Prosím, nepředstírejte bezvědomí!“

Hovořil tiše a zdvořile. Přesto to neznělo přátelsky.

Ernaye tedy otevřel oči.

„Podle zvláštních znaků na vašem těle odhaduji, že nejste bezvýznamný voják. Směl bych znát vaše jméno a hodnost, prosím?“

„Ernaye Lasquier, vévoda d'Escambrray, komthur-maršál arminské armády.“

„To zní velmi vznešeně. Co přesně znamená slovo komthur?“

„Jeden z dvanácti nejvyšších hodnostářů řádu.“

„Hm. To je vojenská nebo politická organizace?“

„Jsme služebníci Chrámu. Děláme, co je zapotřebí.“

„Ale byl jste vrchním velitelem těch lidí?“

„Ano, měl jsem velení.“

„Kolik bylo vašich mužů?“

„Nevím. Nepočítal jsem je.“

„Vy nemáte přehled o stavu své armády? To je snad základní věc!“

„Početní stavy se neustále měnily.“

„Podle čeho jste jim vypláceli žold?“

„Nemám tušení. Nemyslím, že by dostávali nějaké peníze. Snad podíl na kořisti, když jsme nějakou získali, ale...“

„Vaši muži nebyli příliš bohatí. V táboře jsme našli pár potrhaných stanů, spací pytle, jídelní misky... téměř nic kromě zbraní.“

Ernaye neviděl důvod mu odpovídat.

Major odhrnul pokrývku a dotkl se zlatého kříže, vtaveného do hrudní kosti. Zlehka na něj poklepal prsty; v bezvědomí se nepochybně pokoušeli kříž oddělit od těla, ale nedalo se.

„Tohle je co?“

„Můj služební odznak. Symbolizuje mé postavení v řádu.“

„Ta věc je ze zlata, se vsazenými rubíny. Přesto těžko poznat, kde začíná a jak je připevněna. Dá se vůbec nějak sejmout?“

„Ne. Nevím přesně, co se stane po smrti. Asi se rozpadne.“

„Ale je to snad zlato, ne?“

„Ano, materiál je zlato.“

„Zvláštní technika. Už jsme se s ní setkali; bohužel při poškození často změní strukturu, dokonce se rozplyne. Náušnice, náhrdelníky... proč to je?“

„Řada věcí je udržována pouze dočasně. Není třeba, aby byly trvalé.“

„To je dost divná odpověď. Je to zlato, nebo není?“

„Je to moje kůže, transformovaná na zlato.“

„Zkuste vysvětlit slovo transformace!“

„Změna struktury. Atomy mého těla byly rozbity a znovu sestaveny, aby měly podobu zlata. Těžko se to vysvětluje...“

„Rozbitím atomu dojde ke štěpné reakci. Dost ničivé, řekl bych...“

„Pokud to uděláte v omezeném prostoru a opatrně, tak ne.“

„Hm. Kdo vám to dělal? Konkrétně ten kříž!“

„Nepamatuji se. Asi některé z dětí.“

„Prosím?“

„Bylo to za africké expedice. Děti se učily změnám struktury. Některého to napadlo, pak to zkoušely všechny. Které z nich komu, to nevím.“

„Děti? Jak staré?“

„To jsou takové otázky... nepamatuji si narození všech lidí!“

„Vás takové podrobnosti nezajímají?“

„Když potřebuji něco vědět, tak se zeptám. Datum narození je důležité jen kvůli sestavení horoskopu. Někteří lidé dodržují narozeniny, ovšem...“

„Myslím přibližně! Bylo jim pět, deset, patnáct?“

„Mezi pěti a deseti. Třeba sedm, řekl bych.“

„V tom věku jste je učili atomovou fyziku?“

„Já skutečně nevím, co všecko je kdo učil. Nejspíš to někde zaslechly, tak se zajímaly. Děti jsou děti, chvilku je něco baví, pak to zapomenou.“

„Ale stejně: atomovou fyziku?“

Ernaye mlčel. Nevěděl, jak odpovědět.

„Zkuste mi něco vysvětlit. Říká se, že nemáte žádné školy. Je to pravda?“

„Máme školský systém, samozřejmě. Dokonce několik variant.“

„Proč? Jaký je v nich rozdíl?“

„Hledá se optimální způsob. Zatím jsme nic nerozhodli.“

„Chápu. Kdo tedy učí děti takové věci?“

„Kdo má čas a zná to. Když je něco zajímá, zeptají se kohokoliv...“

„Kde se to dozvědí? Je pravda, že vaši lidé téměř neumějí číst?“

„Ano, je. Mladí jsou líní číst knížky.“

„Jak se tedy dozvědí, že existuje atomová fyzika?“

„Jako struktura hmoty a její změny? Od někoho, kdo to ví.“

„Opakuji: jak se dozvědí, že se mají zeptat?“

„Narazí na nějakou informaci. Telepaticky.“

„Děti ovládají telepatii?“

„Některé ano.“

„Od útlého dětství?“

„Asi tak od pátého měsíce těhotenství matky.“

„Myslíte ještě před narozením?“

„No jistě!“

„Jak je k tomu přinutíte?“

„Nevím, jak jim zabránit. Nevím ani, jak to vysvětlit. Jistě bych mohl, ale vaši lidé by to těžko pochopili.“

„Co když řeknu, že tomu nevěřím?“

„To je tvůj problém, cizinče. Je mi jedno, čemu věříš a čemu ne.“

Major zkřivil rty. Ernaye pocítil prudký záchvěv jeho nenávisti.

„Pane Lasquiere, vaše postavení v tuto chvíli je válečný zajatec. Druhá možnost je, že jste zločinec odsouzený k smrti; náš plukovník nařídil, aby vás pověsili na nejbližším stromě. Pouze na mém dobrozdání záleží, zda se uskuteční první či druhá varianta. Chápete to?“

„Asi ano.“

„Takže: jestliže budete spolupracovat, budete válečný zajatec se všemi právy, stanovenými Ženevskou konvencí. Můžete dokonce získat výhodné postavení v příštím... uspořádání státu. Pokud spolupracovat nebudete, budete považován za teroristu. Teroristy věšíme nebo střílíme. Stačí?“

„Nemyslím, že bych mohl ovlivnit, co se mnou uděláte.“

„Vám nezáleží na životě?“

„Život mi daroval Bůh. Rozhodnout o jeho konci může rovněž pouze Bůh. Zda se tak stane vaším přičiněním, je podružné.“

„Bůh je iracionální osobnost, která do praktického dění nezasahuje. Co se ve skutečnosti stane, je plně na naší vůli!“

„Abychom se nemuseli hádat, zkusím doplnit. Moje existence má smysl, jen když žiju ve shodě s vůlí Boží. Jestliže Mu přestanu sloužit, přestože moje tělo bude existovat a fungovat, jsem stejně zbytečný. V takovém případě by bylo lepší, kdybych byl mrtev.“

Major na něj chvíli zamyšleně pohlížel. „To je oficiální propaganda!“

„O tom se hádat nemíním.“

„Takže chcete raději zemřít, než se podřídit?“

„Otázka, co chci já, je irelevantní. Stane se, co se má stát.“

„No, možná. Nevylučuji, že si to skutečně myslíte. Je to názor hloupý, ve vašem postavení ale pravděpodobně jediný, jaký si můžete dovolit prezentovat. Můžu to chápat tak, že byste ztratil svou společenskou prestiž, kdyby se o vás rozneslo, že s námi spolupracujete?“

„Ano, i tak se to dá chápat.“

„Rozumím. Trochu problém, ale asi... obtížně vyřešitelný. Zkusíme to odložit na pozdější dobu.“

Ernaye opět neřekl nic.

„Uděláme to takhle, pane... vévodo. Vy si teď odpočinete, náš lékař vás prohlédne a ošetří, dostanete najíst a obléknete se. Mezitím si rozmyslíte, jak budete nadále postupovat. Až tohle všechno absolvujete, zase se sejdeme a budeme jednat. Oficiálně a se zápisem. Souhlasíte?“

Ernaye zauvažoval, že by řekl ne. Avšak...

„Prosím, neodpovídejte. Politické proklamace ponechte na později. Dobře si to rozmyslete, a až potom se můžete vyjádřit. Zatím odcházím!“

Vyšel z místnosti. Přestože to byl stan, byla tam nějaká chodbička a na ní minimálně dva těžce ozbrojení vojáci. Ernaye nepochyboval, že kolem jich je ještě podstatně víc.

Měl několik možností. Jedna: zabít toho hocha v bílém plášti, vzít mu samopal a postřílet tolik nepřátel, kolik zvládne. Druhá: vytvořit iluzi, že je ten voják, a z tábora prostě odejít. Třetí: zabít se. Čtvrtá: počkat, co vymyslí a udělají jeho přátelé. Stále na sebe byli napojeni.

Ano, vnímáme tě. Zvažujeme, co dělat.

Zatím zachovejte klid, nic mi nehrozí.

Hrozí ti, protože jsi zajatec. Udělat zrcadlo na takovém místě je těžké; není jisté, jestli se to povede!

Tak nic, vykašli se na to! Stejně mě ten život už nebaví!

Počkej, teď zas přeháníš na druhou stranu. Radši se zamysli nad tímhle: Dokázal bys s nimi vyjednávat? Udělat to, k čemu tě vyzývají, jednat jménem naší vlády. Třeba by se ti mohlo něco podařit!

Je to oficiální pověření?

Julka zrovna jde za císařem. Pravděpodobně to přijme.

Fajn! Tak dejte vědět.

Ernaye dostal okamžitě lepší náladu. Spokojeně snědl vojenské jídlo, ani neprotestoval proti jeho kvalitě. Byl zvyklý na horší věci. Když ho přišel navštívit vojenský lékař, ochotně se nechal prohlédnout. Doktor nad ním překvapeně kroutil hlavou a nechápal.

„Pane, v noci jsem vám ošetřoval zranění na rameni a na hlavě. Čerstvá, krvácející zranění. Od té doby uplynulo... hm, čtrnáct hodin. Vaše zranění vypadají jako po týdenní úspěšné léčbě. Dokonale se hojí a kdyby to pokračovalo tímto tempem, byl byste zítra zdráv!“

„Ano.“

„Vás to nepřekvapuje?“

„Ne. Od chvíle, kdy jsem se probudil, jsem zapojil sebeuzdravující terapii.“

„Můžete mi ten termín vysvětlit?“

„Jistě. Je to záložní program, když nemáme přístup k Živému Ohni. Tělo se postupně vrací k ideálnímu stavu. Trvá to déle, ale funguje to.“

„Ale jakým způsobem... hm, aha. Nějaká magie?“

„Ano.“

„Dokázal byste to udělat také s někým jiným?“

„Já ne. Moje manželka ano, je čarodějka.“

„Ona vás takhle... upravila?“

„Byla to společná práce. Ale ano, pracovala na tom.“

„Pane Lasquiere, jste si vědom, že vaše informace zní velmi nedůvěryhodně?“

„Důvěryhodnost je iluzorní faktor. Ta otázka postrádá smysl.“

„Mají tuhle vlastnost všichni vaši lidé?“

„Nevím přesně. Na mnohých se dělaly různé experimenty. Nevím jaké na kom, to je individuální záležitost.“

„Jak závažná zranění tím dokážete vyléčit?“

„Nevím, netestoval jsem to. Pravděpodobně taková, která nezpůsobí únik duše z těla. Ve vašem chápání smrt.“

„Jsem lékař, pane! Existence duše nebyla vědecky prokázána!“

„To je váš problém. Já vím, že v případě smrti se duše uvolní a odejde do jiného stavu existence. Což považuji za zásadní fakt.“

Lékař si uvědomil, že se dostává na nebezpečnou půdu. Zamračil se.

„Budu o vašem stavu informovat velení!“ pohrozil.

„Zajisté. Přesto vám děkuji za prokázaná dobrodiní.“

S tím lékař naštvaně odešel. Krátce na to přinesli vojenskou teplákovou soupravu, kterou si měl Ernaye obléci.

„Nebylo by lepší, abych si vzal raději svou uniformu?“

„Jistě, pane... ale vy jste neměl žádnou uniformu! Byl jste nahý!“

Ernaye vstal. Spíš pro ně než kvůli sobě se dotkl ornamentu na zápěstí; v příštím okamžiku byl oblečen do té nejslavnostnější uniformy, jaká mu náležela. Včetně všech řádů a vyznamenání, které za život nasbíral.

Vojáci polkli naprázdno; pak se ten muž otočil i s tepláky v náručí a vyděšeně se rozběhl pryč. Ernaye se jenom usmál.

Za pár okamžiků přišel poručík. Okoukl zajatce, potřásl hlavou a odešel; za chvíli se vrátil a vyzval Ernaye, aby s ním šel k výslechu.

Major s pichlavýma očima jej očekával v polní kanceláři. Zajistil dokonce fotografa, který si Ernaye několikrát vyfotil.

„Jak se zdá, už jste začal se svými triky?“

„Dostal jsem příkaz vzít si uniformu. Tak jsem to udělal.“

„Jak jste k ní přišel?“

„Je to vizuální iluze, uložená v základním programu.“

„Co znamená základní program?“

„Informace, které mám uloženy v podřízených systémech. V případě potřeby je mohu aktivovat a použít.“

„Jak jste k těm programům přišel?“

„Byly mi implantovány. V různou dobu, různými osobami. Mohl bych o tom podat informace, ale pouze amatérsky; byl jsem subjektem, nikoliv programátorem. Mohl bych ovšem zajistit, aby vás informovala některá čarodějka.“

Major zaváhal. Sáhl do stříbrné tabatěrky, vyndal cigaretu a hledal na stole zapalovač; Ernaye luskl prsty a zapálil mu ji malým plamínkem.

„Další iluze?“

„Velmi jednoduchá. Jedna z prvních, které se děti naučí.“

Major opět chvíli váhal. Konečně řekl:

„Jak se zdá, využil jste mé rady a zamyslel se nad sebou.“

„Ani ne. Ale byl jsem oficiálně pověřen arminskou vládou, abych s vámi vyjednával. Myslím, že jsem dokonce první, kdo bude jednat.“

Major si zamnul špičatý nos. Pokud by to byla pravda, nastával problém: On sám nebyl v žádném případě pověřen žádným jednáním. Byl důstojníkem tajné služby, v podstatě řadovým vyšetřovatelem. Mohl podat nadřízeným zprávu, ale rozhodně ne tak rychle...

„Jakým způsobem jste byl pověřen?“

„Telepaticky.“

„Vy ovládáte telepatii?“

„Moje manželka.“

„Aha. Kde je teď ta dáma?“

„Nejsem si jistý. Neptal jsem se jí. V každém případě její sestra, vévodkyně Julie z Dunbaru, je přítomna v hlavním městě Kingtownu, navštívila císaře a císařovnu a získala jejich souhlas.“

„Aha. Ovšem to je pouze vaše tvrzení. Nemůžete to nijak dokázat!“

„Jsem komthur Templářského řádu. Moje slovo má platnost zákona.“

„Ovšem, ani to nemůžete dokázat!“

Ernaye se zasmál. „Vyzval jste mne, abych s vámi jednal. Rozhodl jsem se to udělat, získal jsem i souhlas nadřízených. Jestli se chcete hádat o bezvýznamné podrobnosti, nemá to žádný smysl.“

Jenže major už se dostal na pevnější půdu. Nadechl se a spustil: „Jistě, vyzval jsem vás, abyste šel do sebe a zamyslel se. Ovšem nemyslel jsem to tak, že budete jednat za vaši vládu, ale že se pokusíte zlepšit své vlastní postavení! Uvědomujete si vůbec, že jste náš zajatec?“

„Ano.“

„Nic víc k tomu neřeknete?“

„V tuto chvíli jsem zajatec. Snadno se to může jakkoliv změnit. Mohu být osvobozen, uvězněn, popraven či cokoliv jiného. Což ovšem naprosto nic nemění na základní situaci: jsem komthur řádu a člen císařské Korunní rady. Můj osud je neoddělitelně spjat s osudem mé země. Teprve kdyby se změnila tato výchozí situace, mělo by smysl měnit postoj.“

„Aha. Jak se zdá, značně vám stouplo sebevědomí. Zřejmě vám je budu muset poněkud srazit. Armáda neuznává vaši vládu ani její jednotlivé členy jako partnery pro jednání. Pro nás jste teroristická organizace, kterou je třeba rozbít a vyhladit.“

Ernaye se usmál. „To je zajímavý přístup.“

„Vaši lidé se dopouštějí na různých místech světa teroristických akcí. Když jsou odhaleni a mají být potrestáni, uprchnou sem, na tento ostrov. Je naším úkolem jim v tom zabránit, pachatele dopadnout a potrestat.“

„Hm. O koho se konkrétně jedná?“

„Nebudeme jednat s vládou, která nemá žádné zákony, soudy a policii. Nemá smysl s vámi jednat jinak, než jako se zločinci!“

„To jednání jste navrhl vy, majore.“

„Nabídl jsem jisté úlevy vám osobně, vévodo. Pouze vám.“

„Jo ták. Čím jsem si to zasloužil?“

Major roztáhl po stole několik listů papíru, které mu přišly dálnopisem.

„Dozvěděl jsem se o vás zajímavé podrobnosti. Jste-li skutečně Ernaye Lasquier, pak jste majitelem rozsáhlých pozemků ve Španělsku a Francii, podílů v několika bankách, balíku akcií různých firem a konsorcií a dalšího jmění movitého i nemovitého. Přesný výčet budete znát lépe než my.“

„Drobný omyl. Majitelem je rod Escambrray, jehož hlavou je moje manželka. Já jsem samozřejmě oprávněn jím disponovat, ale pouze ve směru rozšiřování majetku, nikoliv jeho rozhazování.“

„Správně jste zmínil svoji... tedy donu Maríu d'Escambrray. Existuje však důvodná pochybnost, je-li ta dáma vaší zákonitou manželkou. Nebyly o tom nalezeny žádné věrohodné záznamy.“

Ernaye se rozesmál. „Chcete říct, že s Maryškou nejsem právoplatně ženat?“

„Můžete to nějak dokázat?“

„Nevím, komu a proč bych to měl dokazovat. Myslím, že o tom nepochybuje nikdo, kdo má všech pět pohromadě. Žijeme spolu celý život...“

„Přesněji, od vašich... čtrnácti let. Tehdy jste měli nějaký obřad, o tom není pochyb. Možná jste dokonce projevil přání do svazku manželského vstoupit; ale uskutečnit jste to nemohl, protože jste nebyl plnoletý.“

Ernaye na něj nechápavě zíral. Daleko větší bouři způsobily majorovy řeči v celém cowenu; všichni se smáli a pronášeli legrační poznámky.

„Zákony našeho státu snad ani o věku nemluví...“ namítl Ernaye.

„Vy žádné zákony nemáte!“

„A vy jste blbec!“ řekl Ernaye dřív, než si to rozmyslel.

Cowen s jeho názorem souhlasil.

Major se kupodivu neurazil; byl zvyklý, že vyšetřovaní ztrácejí nervy. Dokonce to vypadalo, že je výbuchem emocí potěšen.

„Takže, pane Lasquiere. Stejně tak, jako je neprokazatelné vaše manželství a řada dalších faktů z vašeho života, je sporné vaše působení jako funkcionáře státu. Možná něčím takovým jste, ale abyste mohl zodpovědně za stát jednat, muselo by to být nějak ověřeno. Za současného stavu věcí tedy nereprezentujete nic a nikoho.“

„Dobře. Jak chcete. Je mi jasné, že se nedohodneme.“

„Naopak. Když řádně zodpovíte moje otázky, mohlo by to vašemu postavení velice výrazně prospět.“

„Jaké otázky?“

„Například ohledně různých technologií a metod, které používáte. Předem zamítám výhradu, že ty věci neznáte. Vím, že máte doktorát a rozsáhlé další vzdělání; možná se vyznáte i v té vaší magii. Rozhodně víte víc, než dáváte najevo. Takže očekávám, že budete odpovídat po pravdě.“

„Budu odpovídat, pokud vím.“

„Výborně. Náš lékař mne informoval o vašem... zázračném zlepšení zdraví. Jakým způsobem toho dosahujete? Ale pravdu!“

„Je to program, kterým jsem byl vybaven.“

„Vašimi čarodějkami?“

„Ano.“

„Byly by ochotny zajistit podobný program i pro další osoby?“

„Ano. Případ od případu.“

„V čem spočívá ta podmínka?“

„Zajistí to osobám, které to nezneužijí.“

„Hm. Podle vás některé ty operace prováděly děti. Ony poznají, kdo jejich daru zneužije a kdo ne?“

„Samozřejmě, budoucnost člověka není snadno zjistitelná. Existuje několik případů, kdy někdo použil našich darů k našemu poškození. Většinou ho bylo nutno dopadnout a... zastavit.“

„Zabít?“

„V krajním případě.“

„Aha. To platí o všech technologiích, které ovládáte?“

„O všech ne, ale převážně. Samozřejmě méně významné operace provádíme pro každého, aniž bychom očekávali jeho morální... vzestup.“

„Morální vzestup?“

„Každý člověk je na určité duchovní úrovni. Pokud má disposice se ještě zlepšit, máme povinnost mu v tom pomoci. Dodávkou schopností a informací, například. V takovém případě jej ale musíme vést až do chvíle, kdy se dostane na tak vysokou úroveň, aby o sobě mohl sám rozhodovat.“

„Hm. Mám tu možnost i já?“

„Ne.“

„Velmi kategorické odmítnutí! Proč?“

„Lituji, majore, ale vaše osobní energie je krajně nepřátelská. Trvalo by dlouho, než bychom vás... přeprogramovali.“

„Hm. Co to způsobilo?“

„Zřejmě vaše ničemné činy v minulých životech.“

„Nevěřím v minulé ani budoucí životy!“

„Ano, to je důsledek.“

„Co by mohlo vaše rozhodnutí zvrátit?“

„Zásah Boží.“

„Nevěřím v žádné bohy!“

„To není povinné.“

„Rovněž tak nevěřím v žádné ďábly a démony a všechno to, co vy uctíváte!“

„Nelze říct, že bychom démony zrovna uctívali. Občas je někde potkáme.“

Teď mu lžeš, miláčku!

Sklapni a neruš!

(Ernaye věděl, o čem je řeč. Několik let po africké expedici se konal jakýsi večírek, spíš mejdan, na němž došlo k diskusi ohledně sexuálních schopností démonů. Mnohé dámy, včetně Maryšky a Julie, je vysoce chválily. V mírně podnapilém stavu se dohodlo uspořádání bojové hry mezi lidmi a démony, při níž si obě strany budou vzájemně unášet ženy a podrobovat je sexuálním perverzím. Že byl Ernaye nejspolehlivější, byl pověřen dohodnutím pravidel. Což učinil.

Obě bojující strany se sešly na území, které vytvořili démoni; byla to krajina značně divoká, ale nádherná. Bojové akce probíhaly několik týdnů, démoni vyhráli a bylo jim dovoleno uspořádat hostinu na oslavu, během níž došlo ke všeobecnému Propojení, tělesnému i mentálnímu. Zatímco pro lidské ženy to většinou nemělo žádné důsledky, některé démonky otěhotněly, což se však ukázalo až později. Bylo to narušení dohod a démoni na výtky odpověděli, že jsou známi svou proradností a že tento důsledek potřebovali. Proto také nebyla tato akce na této úrovni opakována.

Ernaye se pouze doslechl, že má (minimálně) jednoho syna démona.)

Major se zájmem sledoval Ernayovu tvář.

„Na co jste teď myslel?“

„Na nic zvláštního. Vzpomínal jsem.“

„No dobře. Mám jistý návrh. My vám pošleme některé naše specialisty a vy je vyškolíte ve vašich technikách. Samozřejmě pod dozorem našich velitelů, za přesných a jasných pravidel, na které budeme dohlížet. Co vy na to?“

„Nesmysl.“

„Z jakého důvodu?“

„Taková práce vyžaduje určité předpoklady. Kdo je nemá, tomu je nikdo nedokáže vnutit. Ani ta nejlepší čarodějka.“

„Takže trváte na tom, že nebudete spolupracovat?“

„Ne za těchto podmínek. Nejde to.“

„Jak chcete. To znamená: žádná spolupráce, žádné přátelství.“

„Jak chcete vy.“

„Nýbrž smrt.“

Ernaye považoval za zbytečné jakkoliv reagovat.

„Ráno budete postaven před vojenský soud. Jako terorista budete odsouzen k smrti a popraven.“

„To je vaše rozhodnutí.“

Major zavolal stráž a nechal Ernaye odvést. Nikoliv do nemocnice, nýbrž do vozidla, vybaveného zamřížovanými celami. Samozřejmě ho hlídali.

Ernaye si lehl na podlahu a odpočíval.

Díky za přenos. Jaké předpokládáš důsledky?

Odhaduji, že je to vyšší stupeň nátlaku. Pokus donutit mě ke spolupráci. Ráno bude následovat další výslech.

Nepřečetl jsi jeho úmysly?

Nejsem telepat, jak víš. Ale poznal jsem, že je mimořádně zmatený. Vidí, že věci neprobíhají, jak by si přál. Nelíbí se mu to, zuří.

Jen co budeš zpátky, musíme se trochu věnovat tvému tp výcviku. Hrozná ostuda, že ho nedokážeš přečíst!

Kočičko, ty bys ho prostě svedla a do mysli se mu nabourala. Já nemůžu!

Ale co? Fuj fuj? Nemáš se ničeho štítit...

Jo, klidně si dělej legraci. Ode mne by se asi svést nenechal. Kromě toho jsem na tom dost blbě energeticky. Únava, zranění...

Nechceš odtamtud vytáhnout?

Kdyby mě opravdu odsoudili a chtěli popravit, tak jo. Pokud možno rychle!

Jasný, monitorujeme tě. Zatím si odpočiň.

S potěšením. Dobrou noc!

Ernaye udělal chybu. Neodhadl svého protivníka do všech důsledků.

Major šel podat zprávu svému veliteli. To byl plukovník, jehož jedinou touhou bylo co nejrychleji opustit Armin, než mu někdo podřízne krk. Svého šéfa tajné služby se v podstatě bál; měl sice vyšší hodnost a postavení, ale major mu mohl způsobit tolik nepříjemností, že nebylo o co stát. Takže za všech okolností souhlasil s tím, co navrhl.

Což bylo dost nevýhodné, když se major přišel zeptat na radu.

Chvíli se takticky dohadovali. Major nechtěl moc otevřeně říct, to mu na zajatci vadí, kdežto plukovník odhadoval, co chce slyšet. Za této situace se na ničem dohodnout nemohli.

Nakonec plukovník přece jen něco navrhl. No, spíš si povzdychl:

„Škoda, že jsme ho vůbec chytili. Bylo by lepší, kdyby se ani neprobral!“

Major se na něj přemýšlivě zahleděl. Otáčel v prstech prázdnou skleničku.

„Ano, to by naše problémy vyřešilo.“ řekl.

Plukovníka to osmělilo. Konečně mohl říct, co si myslí.

„Rozkaz říká, že jestli je skutečně komthur, máme ho dopravit na velitelství. Jenže je skutečně to, co říká? Chodí nahý jako opice a jediné, co je na něm zajímavé, je ten kříž na těle. A nechce spolupracovat. Vypadá to, že ten člověk nemá všech pět pohromadě.“

Major vzal láhev a dolil sobě i plukovníkovi. Nadhodil:

„Víme jistě, že je to člověk?“

„Co... co by to bylo?“

„Mutant, pane. Člověk, změněný jejich pokusy na příšeru.“

Plukovník to začal promýšlet. Šlo mu to ztěžka.

„Uvědomte si, pane: uzdravuje se zázračně rychle. Mění svůj vzhled podle potřeby. Dorozumívá se telepaticky. A nikdo neví, co dokáže ještě.“

„Ano, to vím. Ale není příliš přehnané jej považovat za něco...?“

„Bylo by lepší, pane, kdyby byl mrtev.“

„Jo, to je pravda.“

Chvíli mlčeli. Pak plukovník řekl: „Zařídíte to, majore?“

A major přikývl.

Ernaye se probral, když v zámku jeho cely zaskřípěl klíč. Zjistil, že je hluboká noc; okamžitě se probral a chystal k dalšímu vyjednávání. Očekával, že bude značně složité, ale možná povede k nějaké dohodě.

Už bylo na čase.

Taky upozornil cowen, aby byl v pohotovosti.

Dovnitř vstoupili dva svalnatí vojáci. Jeden z nich jej srazil pažbou, pak na něj padli a drželi mu ruce a nohy. Přehodili přes něj deku, na které spal, aby nekřičel.

Major vstoupil, pistoli s tlumičem v ruce. Vystřílel do něj celý zásobník, některé kulky do srdce, jiné do hlavy. Zemřel téměř okamžitě.

Stačil jen vyslat poslední impuls: Maryško!

Major se přesvědčil, že je skutečně mrtev.

„Odkliďte ho někam. Pamatujte si: byl už mrtev, když jsme ho našli!“

„Ano, pane.“

Major se vrátil do svého stanu. Stále si nebyl zcela jist, zda to vyřešil správně. Ujišťoval se, že ano, ale...

Mladý poručík vstoupil a zastavil se na prahu. Major se k němu otočil.

„Děje se něco?“

Vzápětí si uvědomil, že tomu mladíkovi žhnou oči jako rozžhavené uhlíky.

„Půjdeme, pane. Musíme uložit tu mrtvolu.“

Major chtěl něco udělat, ale než si rozmyslel co, náhle zchromnul. Pouze zděšeně zíral na návštěvníka, který vešel dál, aby mu světlo ozářilo tvář.

Na první pohled si major všiml zřetelné podoby s Ernaye Lasquierem.

„Ano, jsem jeho syn. Jeden z jeho synů. Poněkud... výjimečný.“

Mladý muž provedl nějakou změnu. Náhle se nacházeli v podzemní kryptě, ve které už bylo několik rakví z kamene i kovu, většinou dost staré.

„Toto je podzemní krypta pod kaplí hradu Escambrray. V těch rakvích jsou uloženi příslušníci rodu, kteří zemřeli doma či v blízkosti. Mnozí padli v dalekých zemích, ti sem pochopitelně přivezeni nebyli.“

Mladík učinil gesto. Na jednom katafalku se objevilo mrtvé tělo Ernaye Lasquiera ve slavnostní uniformě. Stopy zranění nebyly patrné.

„Zde bude odpočívat tělesná schránka mého vznešeného otce, dokud se nerozpadne v prach. Sluší se, aby velký válečník byl na poslední cestě doprovázen otrokem, který mu bude sloužit v podsvětí. Tím budeš ty.“

Major se pokusil promluvit. Nedařilo se.

„Ano, správně to chápeš. Hrad Escambrray je bohužel pouhá zřícenina, kam málokdy někdo přijde. Pasáčci z okolí sem chodí pást ovce. Nikdo už neví, že tu byla hradní kaple a pod ní nějaká krypta. Možná sem někdy někdo přijde. Za sto let, nebo tak...“

„Ale... jak jsme...?“

„Nadřazeným prostorem. Já tak také odejdu. Ty to asi nedokážeš.“

Major pochopil, co tím myslí.

„Ty jsi ďábel!“ zašeptal.

„Pouze čert, abych upřesnil. Moje matka byla démon, ale já jsem si zvolil křesťanskou službu; můj otec je přece zasvěcený Templář! Proto také já nosím na prsou jeho znamení...“

Elegantním pohybem zrušil svoji uniformu. Měl tmavou pleť a byl velice hezký, pokud to lze říct o stvoření, jako je on.

„Naší povinností je trestat hříšníky a chránit Trůn Boží před nepřáteli. Ty jsi spáchal za život velké množství hříchů. Teď budeš mít příležitost si je připomenout a promyslet. Hodně dlouhou dobu.“

Major se zmohl pouze na námitku: „To je zákeřné – a sprosté!“

„Snad. Ale jediná možnost, jak ti vysvětlit, že jsem měl svého otce rád. Velice rád – pokud to lze říct o bytosti, jako jsem já.“

Potom mladý muž s úsměvem odešel.

Majorovo tělo našel vojenský sluha ráno na kavalci v jeho stanu. Vojenský lékař konstatoval smrt následkem infarktu myokardu.

Jenom nechápal, proč má ve tváři tak vyděšený výraz.

Errata:

30.05.2021 11:40