Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Vstávej! Zvedni se, nebo tě praštím!“

Terezka pootevřela oči. „Chcípni!“ zasyčela nenávistně.

Morrigan ji popadla za krk, zvedla a praštila s ní o zem. Bolestivě.

„Vstávej! Seš živá, tak něco dělej!“

„Kašlu ti na to! Nechci být živá!“

„Já vím. Taky jsem v šoku, holčičko. Ale...“

„Neříkej, že už jsi něco takovýho zažila! Tohle neříkej!“

„Ne, to jsem nezažila. Ale svět se mi už párkrát zhroutil. Vstaň!“

Terezka se chtěj nechtěj vyhrabala na nohy. Zírala na Morrigan, která se znenadání objevila v její cele Citadely, s otevřenou nenávistí.

„Bolí tě hlava? Málo; to je škoda! Měla by ti prasknout! Kdyby ses aspoň poblila ze všech těch utrejchů, cos vypila!“

Jdi do prdele! pomyslela si T, ale zároveň zaujala podvědomou obranu pro případ, že by starší čarodějku napadlo...

Myslíš, že mám náladu na dětinský hry?

Já nemám náladu na nic!

Chyba. Válka neskončila!

Proboha! Neříkej, že máš další špatný zprávy!

Ty včerejší stačily. Zvedej se, za chvilku je nálet. Nepočítej, že to za tebe vezmu. Tak ráda tě zas nemám!

Terezka skutečně zbystřila pozornost. Hlavou jí blesklo: Dneska si to odnesou za všecky!

„Pomsta?“ řekla Morrigan nahlas, „Špatné odhodlání. Zkus se uklidnit!“

Terezka vydala nezřetelný zvuk, který nic neznamenal. Mínila tím přání, aby se Morrigan propadla do pekel a ji nechala být.

„Jak děláš sprchu?“

„Odjakživa se koupu v moři.“

Morrigan otevřela průchod do moderní koupelny, svítící bleděmodrými kachlíky. Natlačila Terezku do sprchy a pustila kohoutek.

„Taky bych ti mohla napustit vanu. Horkou vodou. Klidně se do ní ulož na jak chceš dlouho, zastavila jsem čas.“

„Žes to neudělala včera, když...“

„Tak asi půl minuty jsem o tom uvažovala. Pak jsem to zamítla.“

„Nenávidím tě!“

„Nenávidíš především sebe. Vcelku právem, ale smyslu to nemá. Chceš do tý vany, nebo ti sprcha stačí?“

Terezka zůstala stát pod proudem vody a pouštěla si ji na hlavu. Napadlo ji, jak se asi ovládá teplota; vyzkoušela to mentálně, od horké po ledovou.

„Zdá se, že se začínáš vzpamatovávat. Teď to chce dobrou kávu a dortík se šlehačkou. Oblíkneš se sama nebo se mám postarat já?“

???

„Půjdeme na to kafe do mé oblíbené restaurace. Tvůj vzhled by je překvapil.“

Terezka neměla chuť nad tím přemýšlet. Morrigan se nastrojila do secesního kostýmku pro elegantní dámy, Terezku upravila podobně. Pak vyšla do letního dne na terasu zahradní restaurace na Kahlenbergu. Bylo někdy kolem roku 1890, na pódiu hrál šraml Straussovy valčíky. Dole se majestátně vinul Dunaj a město Vídeň šumělo živým ruchem. Neexistovalo znečištění, letadla, automobilová doprava, reklamy, obchodní domy...

Morrigan usedla k volnému stolku, objednala kávu a dorty. Terezka si to nechala líbit. Číšník se úslužně klaněl, dámy se mu líbily.

„No. Teď ses už doufám uklidnila natolik, abychom si mohly popovídat.“

„Je o čem?“

„O budoucnosti.“

„Není žádná budoucnost. No future.“

„To heslo jsem ti řekla já. Je z jiné doby a jiné kultury.“

T neodpověděla, pomyslela si něco o prdeli.

„Seš roztomilá, Terezko.“

„Neříkej mi Terezko!“

„Výborně. Změna kódového jména je rozumný začátek. Doporučila bych taky změnit účes a kostým, ale to v tvém případě postrádá smyslu. Jak ti má svět v budoucnu říkat?“

T nereagovala.

„Doporučuji něco krátkého, úderného. Terry. Ter?“

„Tery s jedním er. Když už chceš.“

„Jo. To si vesmír zapamatuje.“

„Začíná mi být jedno, co si kdo bude pamatovat. Proč jsem nezemřela taky?“

„Protože jsi o malý chloupek menší hovado než ostatní. Nepovažovala jsi za nutné vychlastat všechno svinstvo, které ti kdo nalije. Dobrý začátek; dostalas možnost provést odvetná opatření.“

T se zamyslela. Rozhrabávala lžičkou dort a zvažovala, který kousek by jí mohl víc chutnat. Občas nenápadně zvedla oči k Morrigan.

„Chceš asi vědět, komu se pomstít. Nevím o nic víc než ty. Nebyla jsem tam; čímž nechci říct, že bych tomu dokázala zabránit.“

„Podle všeobecného mínění za to může Monty Draggon. Přišly za ním nějaký dvě holky, vůbec si je neprověřil a poslechl je. Prý tvrdily, že je to nějaký vtip. A taky slíbily, že mu za to ochrání jeho majetek!“

„Byly to čarodějky. Ovlivňovat mysl dokážou.“

„Zvlášť u pitomce, jako je Monty. Nezůstala po nich sebemenší stopa.“

„Uvažuj. Kdybys to dělala ty, jak bys to provedla?“

„Jo, zhruba stejně.“

„Dokázala bys namíchat takový jed?“

Tery se zamyslela. Nebyla dobrá v chemii, nikdy nemíchala žádné negativní přípravky. Ani s pozitivními neměla moc zkušeností, na Atanoru se podobné činnosti nepěstovaly. Snad v některé škole, ale tam chodila minimálně.

Koho znáš, kdo by to dokázal?

Vlastně nikoho. Matka se o to zajímala kdysi, to jsem asi ani nebyla na světě. Někde budou uložené informace...

Já bych to tipovala na nějaký derivát melanže.

Ctihodné matky by tohle neudělaly.

Mají taky svoje nepřátele. Ale nepodezírám je, nemají s tímhle světem moc společného. Jenže velká škola, hodně studentek. Mezi nimi se snadno schová někdo, kdo tam nepatří.

Jako Atanor?

Ty taky nepodezírám. Rychlá akce: přišly, předaly, odešly. Možná už byly pryč v okamžiku, kdy to tam Monty naléval. Kdyby něco, chytnete jeho.

Tery zaťala pěsti. Pořád si opakovala jedinou myšlenku:

To je tak strašně nespravedlivé!

„Spravedlnost je iluzorní pojem. Nevylučuji, že ty dvě holky se považují za hrdinky, které vykonaly, co jim kázala čest a svědomí.“

„Zabily v jediném okamžiku všechny, co tam byli!“

„Ani zdaleka ne všechny. Pár jich bylo někde mimo. Ale pokračuj v těchto úvahách; zvlášť se soustřeď na slovo všechny z hlediska: lidi, šelmy, mimozemšťany, démony i polobohy. Je málo jedů, které jsou tak účinné!“

„Proč bohové nezasáhli?“

„Protože ten, kdo to plánoval, oblafnul i je. Nižší to nepoznali a vyšší tam nebyli. Vlastně bych ty holky měla obdivovat.“

Jak se na to dívá Eponé?

Zuří. Zabili jí dceru. Vytvořila ji sama a byla na ni hrdá.

Udělá něco?

O tom nepochybuj. Její pomsta bude hrozná. Doporučovala bych neplést se, až to začne bouchat. Nikdy nevíš, jak rozeznává přátele od nepřátel.

Nemůže se třeba vrátit zpět a zabránit tomu?

Zasahovat do času je mimořádně zrádné. Jistě by mohla, a dost jednoduše; jenže je otázka, jak by na to koukali ostatní. Narušení rovnováhy...

Ať jdou všichni do hajzlu! Celej život nám dělají jenom potíže! K čemu ty slavný bohové jsou, když nás neumějí ochránit?

Nejsou tady kvůli tomu. Nejsme jejich nadřízení, ale služebníci.

A nadějnej dorost; to slyším, co jsem se narodila. Možná ještě předtím!

Tak si to už konečně zapamatuj.

Já nechci!

Tery to nevykřikla nahlas, ale jako by se stalo. Její emocionální výbuch byl tak mocný, že i ptáci na chvilku přestali zpívat.

Nechci padnout jako hrdinka, nechci se stát po smrti polobohem a jít pod jejich prapory válčit někam do Inferna. Jejich válka je mi docela fuk; teď je válka tady, a tu chci vyhrát, vyhnat nepřátele a ochránit zemi!

Výtečně. Tvoje současné postavení čarodějky se k tomu mimořádně hodí.

Jenže co teď? Nemáme už žádnou armádu! Dokonce ani spojence!

Upřímně řečeno nevím, co máš dělat. Nevím ani, co mám dělat já.

Doufám, že aspoň víš, co jsme zbodali.

Jo. Všecko, na co jste sáhli.

Tery odvrátila hlavu. Po Dunaji plul kolesový parník, rytmicky blafal a z komína vypouštěl oblaka černého dýmu. Nikomu to nevadilo, kapitán s důstojným plnovousem na to byl dokonce hrdý.

Asi je ti jasné, že tví kamarádi zahynuli pro vlastní neschopnost. Neopatrnost, zanedbání základních pravidel. Kolikrát za život tě varovali, že vás alkohol a drogy zničí? Kdybyste nebyli zfetovaní do pitoma, poznaly by WZ kontaminaci a včas zasáhly. Jenže už nerozeznávaly ani barvy.

Jo. Vím. Tohle všechno...

To ještě není všechno. Další útok může přijít přes genetické experimenty. Přes tělesné transformace a metamorfózy. Průchody vyšším prostorem. Každá magická disciplína je pastička; a vy hrajete kostky s vesmírem. Dlouhou dobu vám všechno vychází, až se to jednou nezvládne. Jako teď.

Doporučuješ všeho nechat a schovat se do myší díry?

Pochybuji, že byste poslechly.

Poslechla Morgana le Fay moudrého Merlina?

Morrigan se nerozhněvala; dokonce se usmála.

Mám předvést nějakou bouři emocí, abys byla šťastná?

Kvůli mně se nenamáhej.

Namáhám se proto, abych předešla dalším škodám. Chci, aby ses uklidnila. Přestala uvažovat jako šúdra. Jsi čarodějka a tvoji přátelé bojovníci. Byli jste poraženi v bitvě; nebo spíš zradou. Ale válka pokračuje.

S kým a jak?

Předej mé varování cowenu. Vyslechni jejich názory. Počkám.

Tery vyslala impuls. V hlavě měla bolestné prázdno; příliš mnoho hlasů, na které byla zvyklá, už nikdy neuslyší. Nebo možná...

Ztichla a vyčkávala. Přátelé se ohlašovali podstatně pomaleji než jindy. Pocítila hlad, konečně se pustila do svého dortu. Morrigan jí přistrčila další, Tery se cpala a naslouchala.

Překvapilo ji, kolik se ohlásilo dětí. Zřejmě tak malých, že si doposud netroufaly zasahovat do činnosti dospělých. Teď měly pocit, že nastal čas.

Vás nechci. Vy se snažte hlavně přežít!

Urazily se. Takhle se s bojovníky nemluví!

Nechápete to? Jdou po nás, jsme ohrožený druh! Nejste dost silní, abyste se ubránili; a já ani nevím, kdo to je! Až se to dozvím...

Budeš mrtvá!

Zarazila se. Tvůj kód neznám. A tvůj hlas zní hodně mladě. Kdo jsi?

E, kašli na to. Nikdo.

No dobře, počítám se všema mladýma do budoucna. Nelíbí se mi to, ale už si nemůžu vybírat. Hlavně nebuďte blbý a dávejte si bacha; mrtvejch už máme příliš mnoho. Vy musíte přežít!

Morrigan se šklebila. Přesně tohle bych řekla tobě!

Jasně. Klid v éteru; vracím se do boje.

Chceš ještě něco k jídlu nebo k pití?

Něco na žaludek. Becheroffku nebo Fernetta...

Úslužný číšník jen vyčkával na pokyn. Morrigan objednala, a nedala najevo ani nejmenší stopu překvapení. Byl to fernet, vyrobený zcela normální technickou cestou. Tery jej vypila nadvakrát a cítila, jak jí stoupá do hlavy.

„No – půjdem.“ řekla Morrigan spokojeně.

Nezaplatily. Čarodějky zpravidla neplatí útratu; Morrigan vzbudila v číšníkovi přesvědčení, že už je zaplaceno a v majiteli restaurace dojem, že je se stavem pokladny plně spokojen. Ostatně, kdyby věděli, jak vznešenou mají návštěvu, jistě by je pohostili zadarmo.

Potom stála na ochozu své Ohňové věže. V ruce držela zlatou berlu. Rozhlédla se kolem, pátrala po spojencích. Na první pokus však poznala, že něco se změnilo; mentální pole, které spoluvytvářela a využívala, bylo citelně oslabené. Ani na okamžik nepochybovala, co je toho příčinou.

Každá bytost z bráhmanské a bojovnické kasty vytváří při svém počínání kromě prvotního výsledku také určité množství kladné energie. Ze začátku to registruje a ovládá, později to přestává být důležité. Mladší WZ počítají E bilanci poměrně často, starší vůbec; vytvářejí jednotné pole, které všem pomáhá. Patří do něj všechny kladné podněty v dosahu.

Město Indiopolis bylo plné chrámů, svatyní, sakrálních předmětů a osob, hluboce oddaných svým Ochráncům. Čím víc takových bytostí a věcí, tím silnější pole. T stála blízko špičky, pole ovládala a používala. Dle poučky kardinála Baarfelta: Čím více nul je za jedničkou, tím vyšší číslo.

Dnes v noci mnoho jejích přátel zemřelo. Další vlivem té zprávy ztratili vnitřní klid, zapochybovali, dali se ovládnout malomyslností a strachem. Na mnohých oltářích uhasly posvátné ohně, chrámy ztratily moc. Ještě v nich je přítomna síla, ale citlivá čarodějka pozná ohrožení.

Zavřela oči a pátrala po přítomnosti cizích myslí. Zaregistrovala několik kamarádů ve městě, Rachlidzeho vojáky na Alexandrettě, blížící se letce. Mohla na ně zaútočit, ale nechala je, hledala někoho jiného. Nenašla.

Ten, kdo způsobil nejhorší zlo, tu prostě nebyl.

Zato se objevila letadla. Hodně letadel. Kdyby se to bylo v noci povedlo, touto dobou mohla být zničena – nebo by z nich byly rozumné bytosti?

Náhle ji napadlo varovat je, a poslechla ten impuls.

Jsem Tery, Paní Citadely. Vstoupili jste na mé území. Zabiju vás. Obětuji jedno letadlo za každého z přátel, kteří zemřeli včera v noci. A vyslovím jeho jméno, abyste si je zapamatovali!

Vnímala zmatek v jejich hlavách, nechápali, kde se ten hlas vzal. Vnímala však též znepokojení matky Valérie; tohle je na hranici karmického přestupku. Jistě, čarodějka má právo se rozhněvat a mstít se, ale...

Eponine! První bombardér vzplanul ve vzduchu, zásobník munice vybuchl, posádka zhynula v ohnivém žáru.

Azawar! Druhému bombarďáku se stalo totéž, co prvnímu.

Petar! Stíhačka, která se pokoušela bombardéry bránit, ztratila orientaci a napálila to rovnou do skály.

Kolem ní zasvištěly šňůry kulometných střel. Přestože letci netušili, kdo a odkud je likviduje, Citadela a Ohňová věž vypadaly jako vhodný cíl. Tery se ohradila hradbou plamenů; zlikvidovala pár dalších letadel.

Jenže město a pevnost zůstaly nechráněny; nějaká střelba se ozvala z věží kostelů a Alexandretty, ale bylo to zoufale málo.

Pomoc přišla z nečekané strany. S bojovým ječením se z hor snesly žákyňky z Alexandretty, převážně ještě děti; jednou rukou se držely wingu a druhou zkoušely šlehat blesky. Neměly snahu zabíjet za každou cenu jako Tery, spíš se snažily nějak poškodit nepřátelské stroje a zjišťovat, co tím způsobí. Možností narušit řádný chod letadla je spousta a nikdo je všechny nevyzkoušel. Bavilo je to ještě víc než útočit na Nesmrtelnou příšeru; ale taky jim šlo doopravdy o život.

To byl další přestupek. Není však jisté, na čí padne hlavu.

Monty Draggon trávil čas bitvy ve sklepě guvernérského paláce. Nebylo to tak docela vězení, Aljoša Rastopčenkov nepovažoval za nutné zřizovat cely pro vězně. Kdysi dávno to možná plánovali, pak se však stalo důležitějším uskladnit někde trvanlivou zeleninu. Monty cítil strach, beznaděj a malomyslnost. Uvědomoval si, co způsobil včera v noci; když to vešlo ve známost, lidé ho napřed chtěli na místě zabít, pak ho však četnými kopanci a štulci dohnali do paláce a svěřili soudu guvernéra. Očekávali velký proces zakončený slavnostní popravou. Což Montymu opakovali často a důrazně.

Po pravdě, Aljoša z toho velkou radost neměl. Byl sice jedním z mála, kdo měl jakous takous představu, jak by měly soudy fungovat, ale právě proto se takové možnosti co nejvíc vyhýbal. Většinou se mu to dařilo.

Není pravda, že Armin neměl zákony. Měl dokonce ministerstvo spravedlnosti, jež ovládalo systém soudců. Pravda je, že málokterý případ se před soud dostal, lidé nebyli zvyklí na ně spoléhat a většinou považovali soudní jednání za poslední pokus nalézt nápravu. Byly rychlejší možnosti.

První, kupodivu málokdy využívaná, byla rychlá spravedlnost; když došlo ke zločinu a byl zjištěn pachatel, ujali se ho příslušníci rodu poškozeného a bez diskusí popravili způsobem, jaký vyhovoval jejich víře. Stávalo se to málokdy, ale každý to věděl a považoval za správné.

Častější byla mírnější forma téhož: poškozený rod ustanovil soud a jeho nejvýznamnější představitel oznámil pachateli, že je odsouzen k smrti. Ježto však jsou rod mírumilovný a laskavý, dává mu milost s výhradou, aby zmizel co nejrychleji z dosahu; bude-li dopaden, bude trest vykonán. Mladí bojovníci jej pak štvali jako škodnou, nezabíjeli, ale znepokojovali a vyhrožovali; obvykle to psychicky neunesl a zabil se sám.

Tento způsob byl oblíben zejména u méně významných zločinů, podvodu či okradení. Z důvodu humanity bylo nařízeno, že každý člen rodu má právo zasadit pachateli pouze jednu ránu denně. Přestože většina byla schopna zabít jediným úderem, zasazovali pouze lehké, leč velmi bolestivé rány. Ostatní dohlíželi, aby každý umístil svou ránu ve správnou chvíli, za správných okolností; mimořádně rafinované v tom bývaly větší děti. Podotýkám: kromě přímých členů rodu se to týkalo i spolumanželů a pobratimů, tedy v podstatě každého. Představte si, že na vás každé ráno čeká před úkrytem třicet kluků a holek mezi deseti a patnácti a každý si do vás praští. Jak dlouho byste to vydrželi?

Smrt vlastní rukou se pokládala za ukončení trestu a odčinění provinění. Pokud pachatel před smrtí vykonal smiřovací obřady a smrt byla dostatečně bolestivá a krutá, byl i vlastním rodem považován za očištěného. Také mohl dosáhnout smíření, aniž zemřel; postačilo dostatečně vyjádřit účinnou lítost. V tom případě mu rod odpustil, avšak do konce života si někteří pamatovali, co mu bylo odpuštěno.

Ještě bylo možné, že se rod poškozeného obrátil na rod pachatele a žádal o narovnání. To se týkalo zvláště těžších zločinů; často stařešina rozhodl, že pachatel svůj rod pošpinil a přednesl za něj formální omluvu. To bohatě stačilo; nebylo pochyb, že trest bude vykonán mnohem přísněji, než kdyby se jednalo o obyčejnou pomstu. Rozlícený a uražený stařešina bývá nemilosrdný, horší než nepřítel.

Pokud se poškozený rod nechtěl případem zabývat nebo byla vina sporná, mohla se věc dostat i k veřejnému soudu. Ten však zpravidla požádal o dobrozdání některou čarodějku vyšší kategorie, obvykle terapeutku. Ta pachatele podrobila psychickému zkoumání, většinou prohlásila za chorého a navrhla léčení. Ježto se to všeobecně vědělo, stalo se zvykem předávat pachatele čarodějkám hned, bez zdržování se soudem.

Terapeutek nebylo mnoho, jednou z nich byla Terezka. Jejich poslání vyžadovalo značné znalosti a osobní dokonalost; terapeutka neměla mít na věci osobní zájem, nýbrž měla hledat prospěch všech. Nedoporučovalo se využívat komerčních WZ, i když i to se z nouze stávalo.

Obviněného především důkladně prozkoumala. Zjistila, jaké vlivy na něho působily v minulých zrozeních, co mu předali rodiče a další osoby, s nimiž se v životě setkal. Účelem bylo najít důvod, který jej vedl ke zločinu; ten pak odstranit a zajistit, že se čin nebude opakovat. To nebylo jednoduché; pachatel si obvykle neuvědomoval, že jeho čin je zavrženíhodný, bylo nutné mu to napřed vysvětlit. Byla to práce dlouhodobá, obtížná a nepříjemná; kladným důsledkem bylo, že k soudu už nemuselo dojít, neboť osobnost pachatele se zcela změnila.

Možná vás to překvapí: přestože čarodějky byly zásadně laskavé a vlídné a nikdy nikomu neubližovaly, řemeslní zločinci dávali přednost galejím a psycholéčbu zuřivě odmítali. Ze začátku, samozřejmě. Pak se podrobili; až se konečně napravili tak, že v Arminu nebyli zločinci.

Monty zločinec nebyl. Byl pitomec, hlupák, zbabělec, křivák, byl prolhaný a nepoctivý, toužil po majetku a byl ochoten mu vše obětovat, ale vyloženě špatný úmysl mu nemohli přičítat. Jeho chybou bylo, že se dal obelstít a vykonal, co mu ty záhadné ženy poručily. Bylo možno jím opovrhovat a dávat mu ošklivá jména, ale nebylo ho za co popravit.

Takhle uvažoval Aljoša, když svolával soudní tribunál. Předsednictví si musel ponechat sám, jako poradce přizval biskupa Mirandu, Chrise Baarfelta a na jeho doporučení ještě Edwarda. Od počátku mu bylo jasné, že bez čarodějky se nepohnou; šlo jen o to, zda to Terezka přijme.

Že s ní budou potíže věděl, ještě než se objevila. První pohled mu to jen potvrdil; poprvé co ji znal přišla oblečená, v oficiální bílé říze. A opírala se o zlatou berlu; tak vypadaly WZ jen na starých mozaikách. Pozdravila všechny pokývnutím a usedla na své služební křeslo; její tvář byla vznešeně nepohnutá, nedávala na sobě znát žádné pocity.

Aljoša se rozhodl nezdržovat.

„Jde o Monty Draggona. Zatím jsem ho dal zavřít do sklepa a přiznám se, že nevím co s ním. Asi bude muset proběhnout nějaké soudní jednání, ale na to se vůbec netěším a radši bych to vyřídil nějak... potichu.“

„Jak potichu?“ zeptal se don Diego Miranda.

„No... je zcela jasné, že to udělal v pominutí smyslů. Je nemocný, že?“

Nikdo nereagoval, ani Terezka. Teprve na přímý pokyn řekla: „Nevím.“

„Byla bys ochotná ho prozkoumat a posoudit jeho duševní stav?“

„Ne.“

Tak rázné odmítnutí Aljoša nečekal. Hlesl nejistě: „Proč?“

„Terapeutka má být nezávislá osoba, nikoliv účastník sporu. To já nejsem; mnozí zabití byli členy mého rodu. Vlastně, většina.“

„Ano, to chápu. Přesto se obávám... jsi nejzkušenější a věřím, že tvoje všeobecně známá rozvaha a moudrost dokáže...“

„Tak nevěř. Nejsem rozvážná ani moudrá. Jsem zatraceně vzteklá a z nenávisti se dopouštím kastovních přestupků. Potřebuješ ještě nějaký další důkaz, že mi nemáš svěřovat žádné důležité práce?“

Aljoša se zatvářil otřeseně. Měl další připomínky, ale...

„Oznamuji všem: nejsem už čarodějka nejvyšší kategorie. Poklesla jsem na úroveň válečného druida, bojuji jako běžný válečník. Možná se na své bývalé postavení ještě někdy vrátím, budu-li toho schopná, až válka skončí. Jinak všem děkuji za důvěru, podporu a pomoc. A omlouvám se.“

„No dobře... tak na koho se máme obrátit?“

„To na mou duši nevím. Většina čarodějek je stejně rozzlobených jako já. Ráda bych ti někoho navrhla, ale...“

„Co tedy mám dělat?“

„Zkus soudit bez mého dobrozdání. Zjisti si faktický stav a důkazy, potom vynes rozsudek. Já s tím nechci mít nic společného.“

Aljoša bezradně pohlédl na svoje poradce, zda některého něco nenapadne. Žádného nic, až Ebovi se ho zželelo.

„Co třeba požádat Fran?“

„To je dobrý nápad. Hned ji přivolám.“

Okamžitý souhlas všechny zarazil. Jistě, T se chovala divně, ale...

Ale Tery už rozostřila oči; vzápětí se objevilo zrcadlo a z něj vystoupila Fran. Obě čarodějky se na sebe zdvořile, téměř vlídně usmály.

Každý ve vesmíru věděl, že ty dvě se zrovna moc rády nemají. Samozřejmě se nikdy nepohádaly, to se v jejich kruzích nedělá; ale taky se nikdy spolu nemilovaly, dokonce ani ze zdvořilosti. Ona se Terezka vůbec moc ráda nemazlila s děvčaty, vyjma svých pacientek při terapii; ovšem to byl profesionální důvod. Fran o ní soudila, že je rozmazlená protekční dceruška, kdežto T dávala opovržení najevo jediným termínem: komerční WZ.

Teď se zřejmě situace změnila. Zatímco T dobrovolně sestoupila na úroveň bojovníka, Fran se za poslední dobu hodně naučila; i průchod zrcadlem. Ano, Tery ji navigovala, ale stejně...

„Prosím, převzala bys psychické posouzení Monty Draggona?“ zeptala se mimořádně přátelsky.

„Uvažuju, jak to udělat, aniž bych ho při tom zabila.“ odvětila Fran.

„To bych neradil,“ řekl Chris, „Ať si ho zabijí oni. Třeba jako nežádoucího svědka...“

„Zbytečnost! Ten idiot si nic nepamatuje!“

To bych zrovna netvrdil.

Všichni, kdo vnímali, se zarazili. Přesto nic neřekli.

„Dobře, pokusím se provést průzkum jeho paměti a vydat dobrozdání.“ řekla Fran, „Samozřejmě s výhradou, že to udělám až po svých povinnostech v bojové jednotce. Mám toho dost.“

„Já bych snad...“ biskup Miranda se rozhodl taky něco říct, „Přestože ten člověk... je zajisté veliký hříšník, snad by bylo... vhodné dát mu možnost pochopit... a napravit se.“

Ostatní na něj koukali, jako by byl z jiného světa.

„Napravit by se měl, to je jasný. Otázka je, zda to stihne.“

„Myslíš kvůli válce?“

Guvernér rezignovaně rozhodil rukama. „Snad si uvědomujete, co se stalo. Město je prakticky bez obrany. Většina obránců padla. Snad by bylo nejlepší dát lidem možnost... se někam odstěhovat. Do vnitrozemí, nebo...“

„Není kam utíkat.“ řekla Fran rázně.

„Před několika dny jsme oslavovali vítězství! Velké a slavné vítězství, vyčistili jsme oblohu a smetli z ní všechny, kdo na nás útočili! Tehdy jsem byl přesvědčen, že to dokážeme! Jenže dneska... na všechny věže jsme namontovali kulomety, ale kdo z nich má střílet?“

„Obávám se, že to je jeden z důvodů, proč...“ Miranda se vzápětí zalekl vlastních slov a zase zmlkl.

„Znesvěcení chrámu?“ zeptal se Chris rázně, „Svatý otče, také jsme věřící a máme jisté představy, co je správné a co ne. Zkus uvažovat takto: jestli se naše zbraně neosvědčí, nezbude nikdo, kdo by chodil do tvého chrámu.“

Biskup se stáhl; ať to bylo jakkoliv, měl Chris pravdu.

„No, vypadá to, že jsme situaci vyřešili,“ řekl Edward, „Mám toho hodně, tak jestli nic nechcete...“

„Ještě okamžik,“ Tery přistoupila k Fran a vložila jí ruku na temeno hlavy, „Přeji si, aby byla Fran oficiálně jmenována mou zástupkyní pro případ, že bych... zahynula nebo nemohla pokračovat.“

„Výborně. Souhlasím!“ řekl rychle guvernér.

„Já nesouhlasím!“ vybuchla Fran, „Jsem oficiálně přidělena k armádě komthura Gyuly Ártabogyiho! Nemůžu být na dvou místech současně!“

„Omlouvám se, nemáme nikoho jiného...“

„Nemůžou ti poslat nějakou holku z Atanoru? Je jich tam jako blech!“

„Zkusím to. Ale obávám se, že taky mají dost práce...“

„Ráda bych věděla, jaké. Taky jsem tam studovala!“

Navzdory očekávání T nevybuchla, dokonce ani uvnitř. Nechala to projít.

„Vyřešíme později,“ řekl Rastopčenkov, „Hlavním účelem schůzky bylo rozhodnout o Draggonovi. Což jsme... no, myslím vyřešili. Prosím, jestli chcete jít... tak jděte.“

Ovládal se jen s vypětím všech sil. Čarodějky se rozloučily a odcházely.

„Otče... směl bych tě požádat... ještě na chvíli?“

Don Diego se zastavil a vrátil. „Ano, Vaše Excelence?“

„Teď se na tebe neobracím jako na... tedy, chtěl jsem... nevím zda víš, že dnes v noci zahynuly také... dvě moje děti. Ti dva nejstarší, Michail a Klavdije. Pokouším se ovládat, samozřejmě, ale...“

Biskup sepjal ruce. „Ach... upřímnou soustrast!“

„Děkuji ti za účast. Rád bych věděl... víš, nejsem příliš věřící, avšak za těchto okolností... zajímalo by mě, kde nyní jsou...“

Don Diego usedl ke stolu. Chvíli vyčkával, než řekl: „To je bohužel nejtěžší otázka, jakou jsi mi mohl položit. Oni byli křesťané?“

„No... byli hlavně mladí. Určitě věřící, takovým tím způsobem, co je teď běžný u bojovníků. Uctívali nejrůznější směsici Ochránců; alespoň si myslím podle toho, jakou měli výzdobu ve svých pokojích. Obávám se, že křesťanskému pojetí víry zcela nevyhovovali.“

„Mladí lidé jsou dnes bohužel... značně hříšní. Nejsem tomu rád, avšak je obtížné bojovat s představami, které se nyní šíří. Bojovat s ďáblem, abych to řekl zcela na rovinu.“

„Ano, chápu.“

„Obávám se, že včerejší oslava nebyla zcela křesťanského rázu. Samozřejmě nechci nikoho obviňovat, ale slyšel jsem, že někteří z hostů byli démoni. Co když právě oni mají na svědomí všechno to zlo?“

„Pokud můžu věřit informacím svých dětí, démonů tam byla spousta.“

„Mám se snad domnívat, že mladí se s nimi stýkali?“

„No... asi dost. Aspoň to říkali.“

„S ďábly, Vaše Excelence?“

„Vysvětlovali mi ten rozdíl, ale pro mě je čert, ďábel i démon jedna verbež. Někteří je považujou za vhodný spojence, ale já...“

„Možná kdybys proti nim účinněji zasáhl, nemuselo dojít k takovým škodám!“

„Chceš říct, že škodu způsobili démoni, ne Draggon?“

„Monty Draggon byl neuvědomělým nástrojem. Všichni víme, že je hloupý. Co mu nakukali, to zkrátka provedl...“

„Pokud vím, zahynula i řada démonů a polobohů!“

„Polobozi... to jsou další bytosti, kterým moc nevěřím. Například nevím, jaký je rozdíl mezi polobohy a démony. Podle mého žádný.“

„Myslím si totéž, otče. Vyznat se ve všech těch bytostech z ohně, z vody, ze vzduchu... v podstatě ani nevím, co si o nich myslet. Přicházejí v noci, za zvláštních okolností. Kamarádí se s mládeží, moje děti o nich povídaly často a pokud mám posoudit, dost rozporuplné věci. Já nikdy žádného neviděl a nevím... jestli tomu všemu věřit.“

„Věříš v Boha, můj synu?“

„No... jistě, ano. Nějakého boha si umím představit. Věřím, že existoval nějaký Ježíš Kristus, který žil v Jeruzalémě a kázal tam o Bohu Izraelitů. Pak na základě jeho kázání vzniklo křesťanství. Uznávám jeho oprávněnost, moudrost, morální převahu... zúčastňuji se náboženských slavností...“

„Já vím. Ale opakuji otázku: věříš v Boha?“

„Ano. Ne. Já nevím! Doposud jsem o tom nemusel přemýšlet!“

„Možná bys to měl zkusit.“

„Celý život mi pořád žvanili o bohu. O všech možných bozích, velkých, malých, důležitých i docela zbytečných. Předvedli mi holku a řekli: tohle je Hříbě Eponine, dcera bohyně koní Eponé. Ano, byla to nějaká holka; vypadala divně a teoreticky mohla mít s koňmi něco společného. Ale jestli byla tím, čím se říká... nevím.“

„Žádná bohyně koní Eponé neexistuje.“

„Aha. Tak co byla ta holka?“

„Ubohá zmatená bytost, které někdo namluvil všechny ty nesmysly. Uvěřila, že je dcerou Eponé. Obávám se, že byla pouze psychicky nemocná.“

„To bych se divil. Byla tam spousta čarodějek, postaraly by se...“

„Jak víš, že čarodějky nejsou všechny šílené?“

„Mezi náma, jsou. Taky si to myslím, a už dlouho.“

„Čarodějky jsou neštěstím naší společnosti, guvernére. Právě kvůli nim se na nás Bůh rozhněval a seslal tuto válku. Jsou příliš opovážlivě, příliš drze natahují ruce k Božímu trůnu a pokoušejí se ukrást, co se On rozhodl nesvěřit lidem. Překračují zákony Boží!“

Aljoša si povzdychl. „Chápu a rozumím, otče biskupe. Dokážu si v podstatě představit, o čem mluvíš. Ale naprosto nevím a nechápu, jak to posuzovat z hlediska zákonů. Je trestné ukrást Boží tajemství? Jak je definovat? Jaká učinil Bůh opatření, aby ta svá tajemství uchránil? A je možné předvolat ho jako svědka, aby nám to dosvědčil?“

„Učinil církev svatou strážkyní své čistoty a nedotknutelnosti!“

„Aha. Takže ony ukradly něco církvi. No prosím, to už je konkrétní zločin a je možno jej definovat. Co přesně to bylo?“

Don Diego potřásl hlavou. „Nezlehčoval bych to, co se přihodilo. Nevidíš výsledky jejich počínání? Nevidíš, že země je ve válce, v rozkladu...“

„Vidím. Jenže, drahý otče, to všechno jsou kecy. S tím nemůžu přijít za nikým rozumným. Valérie z Mendozy by se mi vysmála. Na všechno by měla jen jedinou odpověď: Řekni, co se ti nelíbí, já s tím něco udělám!“

„Vím. Mluvil jsem s ní už dávno, pokoušel jsem se ji varovat. Smála se.“

„Obávám se, že ani teď by to nebylo jiné.“

„Zdá se, že ani ty s tím nemůžeš nebo nechceš nic udělat. Nezbývá než dál trpět – dokud náš trest nevyprší!“

S tím biskup Miranda odešel. Guvernér Rastopčenkov zůstal sám, s hlavou složenou v dlaních.

Tery požádala Chrise Baarfelta, aby ji doprovodil do Citadely. Přála si s ním konzultovat další postup proti pachatelům útoku; jak předpokládala, byl jediný, kdo s tím dokázal něco dělat.

Ani Chris nepatřil k jejím oblíbeným milencům. A ona jeho; samozřejmě se s ní v průběhu času několikrát pomiloval, zvláště když dospívala a byla tím pádem poněkud rozverná. Nebyl ani favoritem matky Valérie, přestože u ní procházel řadou školení a občas si vybral děvče na Atanoru. Všeobecně byl pokládán za kvalitního a spolehlivého samce, jehož zájem všechny dívky těšil.

Co se jeho zájmů týče, rozhodně nebyly tak bizarní jako u staršího bratra Denise. Ten byl znám tím, že jej nejvíc vzrušují polobozi, démoni, příšery a bytosti z altisvětů. Chris byl mírnější; docela rád trávil čas ve společnosti žen z kasty šúdrů, zcela bez duchovního poznání. Zabýval se špičkovou magií, takže si ve volném čase od čarodějek rád odpočal.

A ještě jeden koníček: líbila se mu kultura východních Slovanů, zvláště Ruska, Bulharska, Srbska atd. Docela snášel upíry, vlkodlaky a strigy, snad i vícehlavé draky. V žádném případě je však nepřivolával do života.

Potřebovala bych se dostat do společné paměti Baarfeltů. Vypráví se, že B' klan ukládá veškeré informace do nějakého centra, na které se lze napojit přes význačné členy rodu. Patříš k nim také?

Ano, existuje centrum. Začal je budovat otec kardinál, Denis a Jerzy. Dostat se tam dá, ale já jsem ještě nic takového nepotřeboval. Dovolím ti tam proniknout, budeš-li chtít.

Sladili se tělesně; potom se T uvedla do transu a pronikla do hlubin jeho mysli. Dostala se do stavu, kdy nic neovládala vlastní vůlí, pouze bloudila v hlubinách informací a nechala na sebe působit, co potkávala, aniž si to nechala proniknout do vlastního vědomí. Byla to obtížná činnost, kterou ovládá jen málokterá WZ. I tak existovalo nebezpečí, že zabloudí a ztratí se někde, odkud se nedostane ven; poklesla jí tělesná teplota, dech se zpomalil a srdce bilo jen velmi zvolna. Ve stejném stavu byl i Chris.

Po velmi dlouhé noci se Tery probrala k vědomí a osvobodila Chrise. Jedna ze služebných dívek již čekala s horkým posilujícím nápojem a jídlem. Tyto případy jsou výjimkou, kdy WZ mívají skutečně velký hlad.

Už při snídani si vyměňovali informace. V podstatě to nebylo zapotřebí, měli oba tytéž vjemy; proto také mohli uvažovat stejnou rychlostí. Tery to vyhovovalo, obvykle musela na ostatní čekat.

I když si Monty o těch dvou ženách nic nepamatuje, je docela možné, že se v jeho paměti nějaké vjemy uchovaly. Samozřejmě nevnímá aury, ale to neznamená, že by na něj nepůsobily.

Chceš vážně zkusit dostat se do jeho paměti?

Jistě, bude to hnusné. Ale to je irelevantní.

Udělej to rychle, než ti ho popraví.

Hlavně to bude problém. Překonávat všechny jeho bloky, vědomé i nevědomé. Doufám, že některé odstraní Fran, ale...

Pokusili se rozdělit vědomí a každý promýšlet různé varianty vlastním rozumem. V té chvíli je zaskočil impuls:

A co jim připravit nějakou past?

Co... to je Tinka? Jak to myslíš?

Napřed bylo třeba připomenout Chrisovi, kdo je Tinka a odkud se hlásí.

No... já viděla spoustu filmů. Detektivek a tak. Třeba by šlo nějak vzbudit v těch... nepřátelích podezření, že o nich víte.

Zajímavé. Jak?

Oni... monitorují myšlenky toho svého... Draggona, že? A ty můžeš... mu vstupovat do snů. Způsobit znepokojující sen... tak nějak jako že o nich už víš a že je přes něj dostaneš. Třeba se leknou a přijdou ho zabít. Jako nežádoucího svědka.

Její myšlenky se pletly a všelijak motaly, ale Tery pochopila.

Myslíš počíhat si na ně?

No... oni žijí ve vyšších dimenzích než ty, žejo? Aby ho mohly zabít, tak musejí vstoupit do té tvé. Tam je můžeš napadnout?

Asi ano...

Denis Baarfelt takhle zlikvidoval konkurenčního čaroděje. Kdysi...

Chris zareagoval: Jak ty to můžeš vědět?

Celý den nemám co dělat, tak sleduju informace.

Tery zauvažovala: Ale máš možná pravdu. Zkusím to. Fran, vnímáš nás?

Jasně, jsem na příjmu. Ta malá je bystrá! Zdravím a pozdravuju!

Tak s tím počítej a dej vědět, až mu dovolíš spát.

O.K. Necháš mě zaútočit?

Tery zaváhala. Nebyla si jistá, zda by Fran útok zvládla. Chris si zatím vzpomínal na souboj Denise s Rastagarem v Africe; byl nucen použít svou oddělenou dívčí bytost Danielu a zahubit ji spolu s ním. Doposud nikdo přesně neví, jak se to stalo.

T si uvědomovala jen jediné: V tom boji mohu zemřít.

V každém boji můžeš zemřít! ujistila jí Fran.

A Chris uzavřel: „V každém případě máme šanci.“

Císař konal pravidelnou poradu Válečné rady. Princ Lera byl přítomen, měl za úkol naslouchat a učit se vládnout; postupem času si našel výhodné místo přímo pod jednacím stolem, odkud měl o všem přehled, ale také se mohl zabývat myšlenkami, které byly bohužel neutěšené.

Charry projednával obranu Indiopolisu. Její hlavní oporou byla WZ Tery, což Leru mimořádně zajímalo. Terezku miloval, chtěl si ji vzít za manželku a pokud to ze společenských důvodů nepůjde, za oficiální konkubínu. Všichni s tím souhlasili, kamarádi B' dokonce nadšeně; konečně bude korunní princ řádným členem velkorodu a může mít přístup ke všemu hmotnému i duchovnímu bohatství!

Lera samozřejmě souhlasil; ve skrytu duše měl ovšem jiné plány. Velkorod Baarfeltů se už během jeho dětství zvolna proměňoval v široké společenství velkorodů o něco menších: Dunbarů, Escambrrayů, Venziniů a dalších, nehledě k mocným Wulffssonnům. Všichni byli příbuzní se všemi, a pokud nebyli, plynule se ženili a provdávali, až bylo dosaženo ideálního propojení. Lera se vývojem příbuzenských vztahů ostatních nezabýval, pouze jim záviděl. Jeho vlastní rodinu tvořil otec, matka a on, snad ještě tetička Assama a její děti, ale ti už byli značně vzdáleni místně i svými zájmy.

Měl odvážný plán: založit vlastní velkorod. Neuvažoval, zda je to technicky možné, prostě chtěl. Věděl dokonce, jak na to: vzít si co nejvíc žen, zejména takových, které měly rozsáhlé kontakty. Které vybrat, spoléhal nejvíc na Terezku, že mu poradí. Byla chytrá, zkušená a spolehlivá, možná však trochu příliš opatrná ve svých kontaktech. Na rozdíl od jiných slečen neměla chuť vyspat se s každým klukem, který šel kolem.

Její budoucí císařský manžel jí to měl trochu za zlé. Vyrůstal v prostředí, které sexuální zdatnost oceňovalo, u mužů i u žen. Zvlášť Baarfeltových kluků, kteří se už teď chlubili spoustou manželek, s nimiž spali v jejich ložnicích, dokonce se souhlasem rodičů. Lera netušil, zda došlo k nějakému druhu sexu, ale rozhodně k té důležitější části: Propojení. Dá se říct, že jim záviděl, a to dost hodně.

A pochyboval o vlastní zdatnosti. Pokud měl být pánem rozsáhlého harému, měl by všechny ty ženy řádně uspokojit. Nevěděl, zda to dokáže, nezkoušel to a když, nedařilo se. Znal obrovskou spoustu vychloubačných řečí, leč nebyl si jist jejich pravdivostí. Trápil se obavami, se kterými se neměl komu svěřit; snad jen Terezce, ta by mu jistě pomohla.

Poslední dobou mu dělala radost, spojila se s řadou osob a bytostí, které mu byly sympatické. V duchu své výchovy z toho měl takovou radost, jako by se s nimi spojil sám. B' s ní byli v tp kontaktu a ochotně přinášeli svému princi každou novou zprávu. Lera byl nadšený. Být příbuzný s Petarem Vukovičem, WZ Fran, tajuplným Azawarem a Klisničkou Eponine, je přece krásné! Jenže vzápětí jeho noví příbuzní přišli hanebným způsobem o život. Lera zuřil, ale nic víc dělat nemohl.

A co udělá, když mu Terezku zabijí? Zaútočili na ni; zkusili zabít celou vojenskou šlechtu Indiopolisu a téměř se jim to podařilo. Unikla díky tomu, že odešla dřív, ale co když zaútočí znovu a tentokrát ji dostanou? Lera si uvědomoval, že je zcela bezmocný a nedokáže jí pomoci.

Jistě, byl naivní, ale ne zas tolik, aby věřil, že se dokáže pomstít. Terezka je podstatně mocnější než on; pokud v nějakém boji prohraje, bylo by iluzí se domnívat, že by to kluk jako on zvládl líp. Byl malý, slabý, málo znalý magie. Bohužel ještě nebyl dospělý – jinak by jim ukázal!

Císař Charry chrlil oheň a síru na všecky, kdo neposkytli Indiopolisu pomoc. Marně hledal někoho schopného, koho by tam ještě poslal. Lera zvažoval navrhnout sebe, ale obával se, že by otec nesouhlasil. Taky netušil, co by v takovém případě udělal.

Takže jediným konkrétním důsledkem bylo posmrtné povýšení Petara Vukoviče na důstojníka řádu. A rovněž řady dalších padlých, kterým byly in memoriam uděleny různé řády a vyznamenání. Jejich duchové to jistě ocení.

Lera se bohužel cítil opuštěný, smutný a zrazený.

Kdo zbožné skutky koná, sám pro sebe tak činí; kdo však zlé koná, sám proti sobě samému tak činí. Pán tvůj pak věru služebníkům svým nekřivdí.

A jen Jemu přísluší o Hodině vědění. Plod žádný z obalu svého nevystoupí a samice žádná nepočne a neporodí bez Jeho vědomí...

Šajch dervišského řádu Omar Mustafa ibn Abú Massúd al-Darní, nyní používající přídomek Dhíl al-ardh, což znamená Spojený se zemí, odložil posvátný Korán a zabral se do meditace. Smutek a znepokojení, jež jej poslední dobou věrně provázely, se přikradly blíž, tiše jako posvátné kočky. Jejich zelené oči zlověstně svítily ze všech koutů.

Princ Omar žil řadu let jako světec, zapudil své četné manželky a zabýval se pouze čtením Koránu a vědeckými pokusy. Zejména excitací různých džinů, ifrítů, iblísů a jiných bytostí. Stvoření toho druhu míval rád vždy, avšak přece jen si netroufal excitovat je v těsné blízkosti nic netušících lidí. Medresa Abú Mohammed byla pro takové počínání mimořádně vhodným místem, ležela na pomezí hor a pouště, v tak nehostinné pustině, že se tam dalo proniknout pouze na velbloudu.

Nebo magickým zrcadlem. Tak přišel Chris Baarfelt; vystoupil z nebytí na nádvoří medresy a se zájmem se rozhlížel, neboť tady dlouho nebyl a velice ho zajímalo, co je nového. Na první pohled seznal, že nic; od času, kdy byl klášter postaven, se tu nic neměnilo, maximálně stavby chátraly. Mnozí dervišové sice ovládali různé magické disciplíny, ale používali k tomu dost odlišné postupy, než jaké znal Chris.

Nejzávažnějším rozdílem byla naprostá nepřítomnost žen. Jak každý zbožný muslim ví, je žena tvor snížený a proklatý, jen o málo lepší než zvíře. Jak by se taková mohla zúčastňovat na posvátném díle Stvoření? Kdo jí takové rouhání umožní, je nejen bezbožný a pokleslý odpadlík, nýbrž i nebezpečný blázen, neboť vkládá zbraň do ruky nehodné. A bude příslušně potrestán.

Chris si ovšem ještě pamatoval dobu, kdy vznešený šajch Omar vyhledával společnost žen velmi nadšeně, a také byl jimi radostně přijímán. Ba dokonce většinu toho, co uměl, ho naučily ženy, hlavně Valérie, Veronika, Maryška, Julie atd. Omar byl mentality smyslně rozkošnické; nevynechal žádnou z cowenu a pokud mu některá nedala dobrovolně, byl schopen ji přinutit. Ale že byl hezký a příjemný a milovat uměl, procházelo mu to.

Později se soustředil na dospívající hochy. Bisexuál byl vždy, považoval vzájemnou lásku mužů za čistší, vznešenější; též měl vřelý vztah ke klisnám, velbloudicím, a dokonce i oslicím ušlechtilé krve, zejména bílé barvy s případnými skvrnami ve tvaru Alláhovy dlaně. Všechny své touhy si dokázal zdůvodnit a objasnil je i svým učedníkům. Zda někdy dospěl k démonům jako švagr Denis, není známo. Vyloučeno to ovšem není; proč by jinak tak usilovně zkoušel je přivolat?

Zatímco v křesťanské tradici jsou démoni převážně muži, u muslimů bývá převaha žen; nejmocnější a nejnebezpečnější džinové jsou dámy. Snad to souvisí s mimořádnou závislostí obyvatel Orientu na sexu; zatímco většině WZ je především nástrojem, muslimové to provozují pro potěšení, své vlastní i harémových krasavic.

Chrisovi jeho partnerky často vytýkaly nezájem. „Ty myslíš i při souloži jen na svou práci s energií, kolik mi jí dáš, kolik ze mě vytáhneš a k čemu ji použiješ. Arabský muž myslí před tím, při tom i po tom jen na mé krásné tělo a jeho uspokojení...“ formulovala to jedna.

Chris si povzdechl. Teď myslel hlavně na letadla.

Seběhli se k němu novicové, zdravili ho a klaněli se mu. Mnozí se chovali krajně opatrně, poznali ho a věděli, jak je mocný. Okamžitě jej uvedli do cely prince Omara; ten vstal a vyšel mu naproti.

„Můj drahý příteli!“ zvolal a objal jej, „Jaké štěstí spatřit opět tvoji vznešenou tvář! Budiž Alláh pochválen, že přivedl kroky tvého velblouda do blízkosti našich obydlí...“

Chris jej rovněž sevřel v náručí. „Počítám, že nejsi tak naivní, aby sis myslel, že jsem skutečně přijel na velbloudu. Ale není vyloučeno, že odtud na něčem podobném odjedu, protože pole slábne a nemám pocit...“ zaváhal.

Omar gestem propustil novice; ještě požádal o čaj a zákusky, pak se zavřel s Chrisem v cele a zajistil ji ochranou.

„Povídej, co se děje!“ řekl beze všech cavyků.

Chris si ještě pamatoval jeho auru. Omar byl první muž, se kterým se kdy miloval, byl tou dobou ještě dítě a považoval to za velkou legraci. Taky ho naučil řadě věcí, které mu otec a bratr Denis ostře odmítali. Teď se to hodilo, mohli spojit mysl bez zdržování.

Když mu předal veškeré známé informace, princ Omar chvíli mlčel a hleděl na svoje dlaně, rozložené na kolenou. Konečně promluvil:

„Nám věru přísluší správné vedení, vždyť Nám patří život první i poslední!

Já varuji vás před ohněm jasně šlehajícím,

v němž hořet bude jen ten nejbídnější,

jenž za lež to pokládal a zády se obracel.

Však vzdálen bude od něho bohabojný...“

„Budiž Alláh pochválen.“ odpověděl Chris automaticky.

„Nicméně,“ pokračoval Omar, „Vypadá to s námi špatně. Nejsem tak hloupý, abych si myslel, že nás ušetří, až sem přijdou.“

„Takže si taky myslíš, že budeme poraženi.“

„Které z dobrodiní Pána svého můžete popírati?“ řekl Omar ironicky.

Chris na okamžik přivřel oči a snažil se rozvzpomenout na přesný text:

„Vězte, že život pozemský je pouze hra a zábava, marná okrasa, vzájemné vychloubání mezi vámi a soupeření v rozmnožování majetku a dětí. A podobá se dešti; nevěřícím se líbí rostlinstvo, jež z něho vyrůstá, avšak potom vadne a vidíš je zežloutlé, až nakonec se stane slámou suchou.“

„A v životě budoucím přijde trest přísný.“ dodal Omar.

Potom chvíli mlčeli.

„Když tedy víme a shodli jsme se, co si přeje Alláh, co si přeješ ty?“

„Pomoc. Jakoukoliv.“

„Třeba jako sednout na velbloudy, přejít poušť a zničit ta letadla včetně letiště, aby vás přestala ohrožovat?“

„Dokázali byste to?“

„Pochybuji. Ovšem kdybychom si vzali na pomoc spojence...?“

Chris polkl naprázdno. Tušil, o kom je řeč.

„Tyto spojence je však třeba něčím odměnit. Jejich přirozenost je taková, že zadarmo pro nikoho nic neudělají.“

„Aha. A co jim dáme?“

Chris nepochyboval, že Omar už to chvíli promýšlí.

„Zaujalo mě tvé povídání o možnosti vložit do strojů inteligenci.“

„A jej!“

„Iblísové a ifríti mají stroje rádi. Fascinují je. Kdyby existovala možnost změnit je v inteligentní bytosti, jistě budou rádi spolupracovat.“

„No, totiž... Někteří se domnívají, že právě tento náš pokus vyvolal mezi Ochránci mohutný odpor.“

„O tom nepochybuj. Divil bych se, kdyby ne.“

„Přesto to chceš zkoušet?“

„Ifríti jsou poněkud odolnější podstaty. Vy lidé máte křehká, snadno napadnutelná těla. Oni jsou sice éteričtí, jejich tělesná hmota je řídká, ale zbraň nebo třeba jed jimi projde, aniž by ublížil.“

„Takže to s nimi zkusíš dohodnout?“

Omar chvíli zamyšleně hleděl na svoje dlaně.

„Zkusím to určitě. Jestli mne poslechnou, nevím. Ba ani nevím, zda v tom případě přežiju. V boji se může stát cokoliv.“

„Jestli máš nějaké obavy...“

„Nechť se stane vůle Alláhova.“

A zase chvíli mlčeli a uvažovali stejným směrem.

„V mládí mě fascinovala idea džihádu,“ řekl Omar, „Boje proti nevěřícím. Ti, co sem vlezli, jsou bezbožní pohané. Jinak by nás nenapadli.“

„Divil by ses. Tery otestovala jejich šéfa a říká, že nemá špatný charakter. Je pouze strašlivý pitomec.“

„To mi nepřipadá jako velký rozdíl.“

„Většina jich žije v přesvědčení, že nás zachraňují před barbarstvím.“

„Já jsem barbar a jsem na to hrdý. Mám divokou barbarskou duši. Vtělil se do mne pouštní lev, se vší svou silou a energií. A mé příští vtělení bude nelítostný mstitel, vůdce džihádu. Co tomu říkáš?“

„Jsi na úrovni, aby sis vybíral příští vtělení?“

„Jsem služebník Alláhův. On má právo učinit se svým služebníkem...“

„Jo, jasně. Ale nějaké sny snad máš?“

„Letadla, Chrisi. Taková nádherná představa: letadlo padající z výšky na nějaký ošklivý symbol moci nevěřících pohanů. Co tomu říkáš?“

„Proto je chceš věnovat démonům?“

„Kdybych chtěl něco darovat démonům, tak duše těch nevěřících. Aby trpěly v Džehenně tak dlouho, až pochopí svoji chybu.“

„Věčně?“

„To nebude věčnost. To se jim bude jen tak zdát.“

Usmívali se. Jejich představy byly rozdílné, ale vzájemně je znali. Kdysi dávno Omara fascinovala smrt a utrpení, lidí i zvířat; celé hodiny se na ně vydržel dívat a nikdy ho to nepřestalo bavit. Pak ho čarodějky (Julka a Maryška) naučily pohlavnímu uspokojení sebetrýzněním; záhy se v tom stal mistrem. A učil to řadu dalších. Chris nebyl nejlepší žák.

„To ještě někdy prodiskutujeme.“ řekl Omar a přivolal novice; nařídil mu, aby se všichni dervišové shromáždili na nádvoří medresy.

Novic byl mladičký, ale bystrý. „Džihád, Mistře?“ otázal se.

Omar upřel svůj planoucí zrak do jeho očí. Nepromluvil, ale...

„Budiž Alláhovi chvála!“

Postačil náznak, a všichni dervišové propadli bezmeznému nadšení. Byli to extrémně zbožní muži a chlapci, odhodlaní prosadit vítězství Dobra; k tomu účelu měl každý řadu spolehlivých zbraní střelných, bodných i sečných. Také koní a velbloudů bylo v medrese víc než dost.

„Vyrazíme po večerní modlitbě. Hvězdy nás povedou; zítra budeme odpočívat v horách, aby nás nepřátelé neviděli z výšky. Příští noc před svítáním budeme před cílem.“

„Alláh akbar!“ zvolali derviši.

„V průběhu cesty budu přivolávat temné síly; z dopuštění Alláhova je mnoho takových na stezkách noci. Bratři, varuji vás: dávejte pozor, abyste na ně nepohlédli, nepromluvili s nimi a zejména se jich nedotkli. Pamatujte: jsou nečistí a nebezpeční každému, kdo s nimi vstoupí ve styk. Nabídnu jim jako oběť duše našich nepřátel. Snad jim to bude dostatečnou odměnou.“

Chris naslouchal jeho slovům. Po šíji mu přebíhal mráz.

Derviši zpívali. Jejich píseň nabývala na síle a útočnosti.

„Ještě se setkáme.“ řekl Omar a naposled Chrise objal.

„A kdybychom zahynuli?“

„I tak se ještě setkáme.“

„Co řekneš teď?“ zeptal se sympatický mladík, „Zahraješ si se mnou?“

Kardinál Baarfelt neodpověděl.

„Žádnou hrubou pokleslou hru, jako karty nebo kostky. Něco ušlechtilého, třeba šachy nebo go... co říkáš?“

„Nechci s tebou hrát.“

„Ani o duši svého syna Christiana?“

„Nemáš na ni právo!“

„Jsem umělec, kardinále. Vytvářím mozaikové obrazy. Pamatuješ, jak tvoje dcery splétaly mandaly ze svých copánků? Já chci mít mandalu z lidí.“

„Zatím jsi jich moc nedostal!“

„Budu mít Omara. Manžela tvých dcer. A vnuček. Jeho aura ulpěla na jejich tělech během jejich horkých nocí. I na Denisovi, i na Chrisovi. Nemyslíš, že to ovlivní jejich budoucí karmu?“

Tomáš mlčel.

Host se usmál. „Ano, jde to i obráceně. Tvoje kameny na mém území. Denis mi daroval dceru, krásnou Axhar. Je zrozena z pekelného ohně, avšak chrání své bratry a sestry, strýce a další předky. A já jí to dovolím, protože ji mám rád. Vás mám taky rád; moc rád bych vás chránil...“

„Vypadni. Nic ti tady nepatří. Kolikrát ti to mám opakovat?“

„Posunuji svoje kameny na tvé území. Nespěchám, mám čas. Vy lidé máte čas od času dobré nápady; jestlipak víš, který se mi zalíbil?“

Tomáš se pokusil (opět marně) utajit svoje myšlenky.

„Ano, správně. Trest pro falešné uctívače Pána. Mám takovou hezkou představu: dvě věže jako dva prsty vztyčené k přísaze. Křivé přísaze, neboť ti, co je postavili, jsou prolhaní a zrádní, touží jen po moci a bohatství. Jak napsal... napíše jeden básník: kupčíci vyděšení hledí do misálů. Pak přilétne veliký nebeský pták – a zboří ty věže i se všemi nevěřícími!“

„Dávej si pozor. Začínáš nebezpečně snít. A překračovat svou pravomoc!“

„Jsem Anděl Ochránce, zapomínáš? Trestat falešné uctívače je má povinnost. Dokonce je vyhledávat a nalézat. Oddělovat zrno od plev, abych řekl. K tomu jsem byl seslán na tuto zemi!“

„Co třeba svržen?“

„Padal jsem jako zářivá hvězda. Ale moje křídla nebyla zlámána!“

Tomáš zvedl ruku a odvrátil se. Nechal se zatáhnout do diskuse, to byla chyba. Neměl se s ním vůbec bavit.

„Nevadí. Příště, tatínku. Na stezkách věčnosti.“

Generál Exeter stál na nejvyšší vyhlídkové věži vlajkové lodi. Doprovázel ho velící admirál s celým štábem důstojníků.

„Tohle že je Citadela? Sídlo té... holky? Představoval jsem si pevnost! Tohle vypadá spíš jako palác pro nějakou princeznu!“

„Ona je princezna, Excelence!“ upozornil admirál.

„Já vím, znám ji. Ale chci vědět: čím se ta Citadela brání?“

„Ohněm. Támhle to se zlatou střechou je Ohňová věž. Z ní odstřeluje naše letadla různými... triky.“

„Vážně je ta věc ze zlata?“

„To je složitější problém, pane. Zlato to je, ale není... stabilní. Řekl bych uměle vytvořené. Dočasně... teď je, ale kdyby je přestali udržovat...“

„Co je to za nesmysl?“ zeptal se některý z důstojníků.

„Podle zpráv zajatců je tam všechno falešné. Vytvořené na efekt. Kdyby to padlo do našich rukou, čarodějky to prostě zničí.“

„Zničí palác ze zlata?“

„Pojmy jako hodnota nebo lítost pro ně moc neznamenají. Vytvořily paláce ze sna a můžou to kdykoliv udělat znovu. Nebo nemusejí.“

Mezi důstojníky nastala diskuse, až ji generál zarazil:

„Já o tom vím. Mluvil jsem o tom se svými informátory.“

„Jak to dokážou, pane?“

„Až některou z nich chytíme, zkuste to z ní dostat. Docela by mě to zajímalo. A je to jeden z úkolů, které tu máme.“

„Myslíte, že nám to budou chtít prozradit?“

„Od toho jste důstojník zpravodajské služby, abyste to zjistil.“

Důstojníci ztichli. Generál mluvil mírně, ale nebylo radno ho dráždit.

„Potřeboval bych získat nějaký vzorek toho zlata. K výzkumným účelům.“

„Myslíte... přepad, pane?“

„Zkuste to. Možná některý z vašich mužů přežije. A vrátí se!“

„Pane, moji muži jsou ti nejlepší...“

„Já vím. Lepší než oni jsou jen malé děti a cvičené kočky.“

Plukovník Černých baretů mohl něco říct, ale radši mlčel.

„Támhleto! Co je?“

„Nějaký pták, řekl bych...“

„Na ptáka je to dost veliké. A rychlé. A...“

„Zlaté, pane. Nemýlíte se. Je to člověk.“

„Na jakém typu stroje?“

„Neřekl bych... vypadá, že leží na žehlicím prkně.“

„Aha. Další z jejich triků. Zřejmě nějaký kluk, který si hraje!“

Muži si vyměnili pohledy. A mlčeli.

Generál se mýlil; nebyl to kluk, nýbrž holka. Code Name Liz, velela útočné skupině z Atanoru. Snesla se střemhlav, div se nerozmlátila o zem.

„Pěkně vítám, sestřičko!“ řekla jí Tery.

Liz ohrnula čeníšek; zdvořilost pokládala za irelevantní. Odpojila se od wingu, ale zůstala o něj opřená a upírala na T zelenomodré oči se zřejmým despektem. Bylo jí skoro jedenáct a byla přesvědčená, že vetché stařenky už nemají v branži co pohledávat. Kromě toho byla Panna a upřímně pohrdala každou děvkou, která se oddala muži.

Tery se neurazila, naopak; Liz jí připadala roztomilá.

Schválně, jak se bude líbit vám. Měla vytáhlé tělo kost a kůže, nikde ani náznak, že někdy bude žena. Pokožka neurčitě hnědozlaté barvy; od chvíle, kdy ji přestali balit do plínek, nenosila žádný oděv a pohrdala každým, kdo se oblékal. Samozřejmě vyholená, ale za ušima jí trčely dva copánky, nebo snad antény? Na tvářích hrdě nosila jizvy po obřadu kawadi, podstoupila jej několikrát a bolest ji čím dál víc fascinovala. Málo tetování, ale na levé straně hrudi od krku dolů velkou barevnou ještěrku, nádherně vyvedenou; totéž zvíře měla vymalováno na wingu. Takže Liz neznamenalo Elizabeth ani žádnou variantu, nýbrž Lizard – Ještěrka.

„Přeletěla jsem nad jejich flotilou. Dost hodně lodí!“

„Dokázala bys je zničit?“

Liz se zamračila. Nedokázala, ani nechtěla utajit svoje myšlenky. Neměla v úmyslu nepřátelské lodě ničit, ale získat. Obdivovala je.

Mohla by sis nějakou vytvořit!

Neumím Tvořit a strč si to do... Nechci magické stroje, chci tu pravou! Spojit se s ní a ovládnout ji.

Jako ovládáš wing?

Jakkoliv. Uvidím, jak to dokážu!

A dokážeš to vůbec?

Pch!

Nesnášely se. Liz věděla, že Tery se chce provdat za prince Leru. Totéž chtěla i ona, s výhradou, že prince jako osobu nebrala vážně. A nikdy ho na vlastní oči neviděla. Prostě jí to připadalo jako dobrý nápad.

Pohovoříme si, až dostaneš rozum!

Každá považujem za rozumné něco jinýho.

Jistě. Zatím sis hrála jen s panenkami. A Nesmrtelnou Příšerou!

Aspoň umím rychle uhýbat. Dostala jsem tři létací stroje!

Liz rozzářila tři blyštivé hvězdičky, vytetované nad pravým spánkem. Když neměla žádné obočí, vyžíhala si tam proplétající se hádky, zvednuté nahoru jako u elfů.

Tery napadlo se jí omluvit, ale to by se urazila. Není lehké s takovou holkou hovořit, všechno považuje za urážku. Asi nejlepší by byla pořádná rvačka, zmlátit ji do bezvědomí, rozbít drzý čumáček; ale na to bude čas až po válce. Budou-li mít ještě zájem.

Liz blýskla očkama. Umíš na wingu?

Tery uměla, ale rozhodně ne tak jako ta malá. Neměla trénink.

Tak v čem chceš bojovat? V nějakém historickém šermu?

Nechci bojovat. Rozhodně ne teď a s tebou. Jsi kámoška.

Já vím. Oplakáváš svůj cowen. Neboj, T – my jsme teď tvůj cowen! A budeme za tebe bojovat, dokud tamti nebudou mrtví!

Myslela to vážně; stejně prudká jako v pohrdání byla i v lásce a obdivu.

Chvíli se vzájemně zkoumaly. Pak Liz usoudila, že Propojení s T může být zajímavá hra; a žádnou hru nikdy neodmítla. I pomyšlení, že se jí bude zabývat věhlasná terapeutka, jí působilo potěšení. Ne že by měla nějaké osobní problémy, ale při dobré vůli byla ochotna nějaké najít.

Byla Nejstarší dcera. Což je služební hodnost; v příznivém případě by se mohla stát velitelkou smečky podobných holek, stejně schopných, jen o něco málo mladších. Čekaly ji neustálé boje mezi sebou a tvrdá střetnutí s každým, koho budou cítit jako nepřítele. Poražený nepřítel bude integrován do cowenu. Skutečného nepřítele budou muset dlouho a pečlivě hledat.

Na svět přišla v důsledku experimentu. To jednou taková tlupa puberťaček došla ve studiu k rozmnožování a napadlo je vyzkoušet, zda by to šlo. Takže na sebe vzájemně zkoušely ovlivňování ve směru posílení touhy se množit, odstranění případných zábran a vyhledání vhodných oplodnitelů, protože to v jejich útlém věku nebylo zcela samozřejmé. A ještě se neuměly oplodnit navzájem genetickým materiálem posbíraným z nejrůznějších zdrojů, jak by to bezpochyby zvládly teď. Experiment se podařil, otěhotněly téměř všechny a většina děti zdárně donosila.

Nakolik si budoucí matka nadefinovala detaily, není jasné. Asi se snažila co nejvíc, takže Liz byla krásná, bystrá, všestranně dokonalá. Taky za ni šťastná maminka dostala všeobecnou pochvalu. Její vlastní matka, které Liz věnovala jako odškodné za své předčasné vylétnutí z hnízda, byla nadšená a hned si pořídila vhodnou kopii, takže někde po vesmíru pobíhá sestra/teta se shodnými parametry; mají se rády, ale ne zas natolik, aby vytvořily Dvojčata a pracovaly v tandemu.

Liz vyrůstala obklopena láskyplnou péčí celého cowenu, každý ji obdivoval a rozmazloval, stejně jako ostatní mimina. Nevážila si toho; sotva začala chápat souvislosti, snažila se vší mocí z péče uniknout, aby se mohla sama vrhnout do nebezpečných experimentů. Věděla, že matka ji bude střežit jako vzácný klenot, dokud na svět nepřijde další Mimino; jenže ji podvedli, narodil se kluk, sice dokonalý, ale přece jen bojovník s minimálními schopnostmi v magii. Takže se ke všemu neštěstí ještě musela starat o brášku; to dítě nenáviděla a soustavně se mu mstila, což on pojímal jako přátelství. Pak si máma dala až příliš dlouho pauzu, až konečně přivedla na svět dceru; jen co to šlo, předala jí Liz veškeré své pravomoce a stala se konečně tím, čím chtěla: samostatnou princeznou.

Nikdy v životě nezažila negativní jednání. Její vlastní ošklivé nápady byly přijímány s obdivem a potěšením jakožto pokusy vymezit si postavení; každá WZ je prakticky beztrestná. Aby děti vůbec znaly Zlo, byla stvořena Nesmrtelná Příšera. Výsledek byl jasný: milovaly ji.

Liz od malička nenáviděla veškeré mazlení, pohrdala jím a považovala je za vhodné tak pro mimina; proto ji překvapilo, když T vyřkla diagnózu:

Nedomazlenost.

Seš blbá? zareagovala dřív, než se zamyslela.

T ji nechala vycukat. Občas naznačila, jak by mohlo být zajímavé prožívat dětství v rodině, která žije na jednom místě, schází se ke společnému jídlu a povídání, a v níž by aspoň jeden člen byl občas ochoten posadit si malou Liz na klín a vyprávět jí pohádky. Aby existovaly příběhy, které dítě nepřevezme bleskem z mysli druhé osoby, prozkoumá ze všech stran, vytvoří si vlastní varianty a vzápětí odvrhne. Pohádky o Perníkové chaloupce, Červené Karkulce, Sněhurce a sedmi kůzlátkách.

Liz ohrnula nosík. Karkulku a sedm kůzlátek milují a šíří hlavně vlci, kteří v těch pohádkách fungují jako představitelé zla. Nějací vždy žili poblíž, Liz si s nimi hrála a obdivovala je, dokud byli větší a nebezpečnější než ona. Jednu dobu se jim snažila podobat, pak se za jednoho vlka vdala a zvažovala myšlenku porodit regulérního lykantropa s genetickým fondem obou ras. To ovšem v době, kdy na žádný pád nebyla realizace schopná; vlci dospívají rychleji než lidé, její manžel získal postavení ve smečce, měl několik dalších manželek a spoustu štěňat. Nedalo se předpokládat, že by se jejich vztah ještě někdy dostal na dřívější úroveň.

Vyzkoušela jsi toho dost!

Všechno, co šlo.

To byla zřejmá pochvala. Teď bylo povinností terapeutky vyhledat a navrhnout nějaký další experiment, jemuž se Liz může věnovat. Například ovládnutí stroje, Lodi či Letadla. Pořád lepší, než se mixovat s démony.

Pch!

Tery strpěla urážku bez reakce. Jistě, za pár let určitě přijde na to, jaké přednosti démoni mají, ale teď je lepší, že se jí hnusí.

Na můstku té Lodi byli staří muži. Co o nich víš?

T z nich znala jediného, generála Exetera. Předala jí záznam. A nechala ji, ať si vše promyslí, případně vytvoří vlastní varianty.

Liz zaujaly dvě věci: stáří a parádní uniformy. Starých mužů znala velice málo, většinou byli v postavení přednášejících a nadřízených a pokud někdy fungovali jako partneři některé dívky, pak z nějak speciálních důvodů. Většina mužů z bojovnické kasty byli kluci a vypadali hodně mladí. Starci se jí hnusili; a za starce považovala každého nad dvacet.

Rovněž se jí hnusily oděvy. Několikrát za život byla nucena se obléknout, při nějaké slavnosti nebo v rámci přestrojování. Byla to pro ni dráždivá představa, asi jako pro dívku ze světa ukázat se nahá. Zlobivé holky se zajisté parádí a předvádějí, aby oblbly chlapy a samy se nechaly zblbnout; to bude Liz asi dělat taky, až bude velká. Například parádní generálskou uniformu se spoustou vyznamenání...?

Víš o tom, že seš praštěná?

Jasně. Co kdybych se dala do boje s tím tvým generálem?

Jaký druh boje máš na mysli?

Nebyla si jistá. Ve správném Příběhu by Terezka generála okouzlila, svedla, zneužila, odvrhla a zabila. Případně v přehozeném pořadí. Jestliže to neudělala, mají šanci další. Jde jen o to, jak na to. A zda to Liz zvládne; pravděpodobně ne, ale lákají ji úkoly, které nezvládá.

T jí předala celý blok vážných varování.

Na něj kašlu. Chci jeho Loď!

Varuju tě. To je psychóza; nějakou praštěnou hlavu napadlo zmocnit se strojů a teď s tím blbnete všichni. Nikomu se to ještě nepovedlo.

Tak budu první.

Nebudeš. Stroje se ovládnout nedají, jsou prostě blbé. Železný šrot.

Uvidíme. Některé už s tebou mluvily!

Protože jsme do nich implantovali spoustu vlastní hmoty/energie.

Tak vidíš!

Koukni, cácorko: potřebujeme, abyste zničily co nejvíc nepřátelských systémů. Zničily, aby je nepřítel nemohl používat proti nám!

Je důležité, jak to uděláme?

Tery vzdychla. Významnou vlastností čarodějek je, že se nedají přesvědčit žádnými argumenty. Některé se drží svého přesvědčení i potom, co se tisíckrát přesvědčily, že to nejde.

Wing je kus hmoty. Když s ním spojím svoje tělo a vzájemně se prorosteme, začne to být myslící kus hmoty. Nemám pravdu?

Zároveň to předváděla. Její wing byla deska ze zlatého plastiku, z větší části průhledná. Jak jím Liz prorůstala, také její tělo průhlednělo, kromě barevné ještěrky; nakonec se z dívky, předmětu a plaza stal jediný organismus, odlišný od čehokoliv existujícího. Ale byla nádherná.

Ještě se proletím, pak se vrátím na Atanor. A vyřídím tam tvoje názory.

Holky z Atanoru startovaly z rampy, ale Liz vyrazila kolmo nahoru. Tery ji okouzleně sledovala pohledem. Už si zalétala, ale nedělala si iluze, že by kdy dosáhla takové dokonalosti. Nevadí, přijdou další, mladší a lepší.

Holčičko Liz, jednou budeš lepší čarodějka než já. Postarám se...

Dík!

Asi to bylo poprvé v životě, kdy Ještěrka za něco poděkovala.

Abner Léger měl osobní problémy. Sesypalo se toho na něj spousta najednou a nevěděl, jak si s tím poradit, přesněji odkud začít. Věc první: zatčením Monty Draggona musel převzít vedení Strojíren a Loděnic, což nezvládal dost účinně. A téměř nikdo mu s tím nedokázal pomoci, měl k ruce pouze úředníky neschopné boje (a neochotné dělat cokoliv jiného, než dělali doposud). Mnozí nevěřili v Draggonovu vinu, neměli rádi vojenskou šlechtu a soudili, že to těm bláznům patří. Důvody měli různé.

Bod druhý: Ricky a Edward. Smrtí většiny bojovníků se Ricky vypracovala na vysoké postavení bojové čarodějky, což taky nezvládala. Možná v budoucnu by se to naučila, ale není čas; dělá spoustu věcí, o kterých Abner neví, ani radši vědět nechce. Už dlouho si s dcerou vážně nepromluvil, má pocit, že je to potřeba, ale... Ono se s dětmi nedá hovořit jako s techniky v kanceláři. Dcera nehodlá vznášet logické protiargumenty, nanejvýš nakrčí nos a řekne... neřekne v podstatě nic.

Zpočátku to vypadalo nadějně, Ricky by se stala členkou B' klanu a Abner by tam pronikl s ní. Teď to moc dobře nevypadá, Eb o těsný kontakt s rodem neusiluje, spíš se snaží... o co vlastně? Je stejně uzavřený jako Ricky, na každou otázku jen hloupě kouká. Nejhorší problém s mladými je, že o svých záležitostech se prostě nechtějí bavit. A to zrovna, když se Abner milostivě uráčí chtít s nimi vlídně pohovořit!

Abner byl zvyklý zeptat se Draggona pokaždé, když si něčím nebyl jistý. Právě toho Draggona, který teď sedí ve vězení. Monty mu všechny aspirace schvaloval, jakýkoliv prospěch byl pro něj správný. Jaký prospěch má nyní z toho, že uspořádal pro mládež tu oslavu? Nedopadla dobře, ale je jisté, že z jeho viny? Byl obelstěn! Kdo tedy za všechno může?

A všude kolem jsou nepřátelé. Čert aby je vzal! Abner se v tom ošklivě plácal; kdyby byl zbožnější, asi by si přál, aby to bůh nějak vyřešil. Ale byl bohužel jen velice vlažný a v nadpřirozený zásah nedoufal.

Nu což, bude si muset poradit sám.

Tery stála na ochozu Věže. Sledovala nepřátelskou flotilu. Byla klidná.

To Liz, která se opírala o wing půl kroku za ní, byla nadšením bez sebe. Těšila se na boj víc než na hry s Nesmrtelnou Příšerou; T ji pořád ještě podezírala, že válku nebere vážně. Všechny děti z Atanoru byly nedočkavé; v žádném případě nechtěly zabíjet, pouze si hrát.

Je jich víc než posledně! hlásila některá pozorovatelka z moře, Chystají nějakou větší akci. Slyšela jsem něco o tuleních.

SEALs v jejich řeči znamená zvláštní útvary námořní pěchoty. Lidé.

Lidi změnění na tuleně? Paráda! zajásala Liz.

„Seš tak pitomá, nebo to jen děláš?“

Liz nereagovala. Zkoušela se trafnout na tuleně a moc jí to nešlo.

Tery si pomyslela, zda s těmi pitomostmi nemůže počkat až po bitvě. Ovšem na druhé straně bylo dobře, že si holka hraje. Je ještě dítě.

Ani tato urážka Liz nevyprovokovala k odvetě.

Ale hned zbystřila pozornost, když se objevila letadla. Stíhačky, bombardéry, zvláštní stroje s neurčitým záměrem. Bylo jich hodně.

Liz nechala všeho a začala srůstat s wingem.

Dej na sebe bacha!

Vrátím se jako vítěz!

První vlna šla jako obvykle na Alexandrettu. Rachlidzeho děla i Útesová baterie zahájily palbu. Čarodějka vyčkávala. Liz dokončila přeměnu a vrhla se z věže dolů čenichem/zobákem/přídí napřed.

Byla nádherná. Dokonalý organismus, jaký nikde ve vesmíru nemá obdoby.

Wingy proklouzly z úkrytů v okolí Alexandretty a způsobily zmatek v letce bombardérů. Byly příliš rychlé a obratné na to, aby je střelci zasáhli.

Tery vnímala vzrůstání Síly v energetickém poli. Bohužel bylo o poznání slabší, než byla zvyklá. Na chvíli pocítila obavu, jak by bilance vypadala, kdyby ona sama nebyla nejsilnějším článkem.

Další svaz bombardérů zaútočil na město. WZ T vztáhla magickou hůl a začala vystřelovat ohnivé impulsy. Neměla čas se starat, co dělají ostatní, chránila město před bombami a měla toho dost.

Ponorka! hlásila pozorovatelka.

A co já s tím? Tak s ní něco udělej!

Dotyčná byla něco mezi člověkem a vodním elementálem. Zaútočila; podařilo se jí ochromit pohonný systém ponorky, ale vzápětí ji další ponorka rozmetala na kusy torpédem. Jistě, bylo bezúčelné plýtvání použít torpédo na jedinou malou holku (?), ale účel to (asi) splnilo. V každém případě přestala existovat jako akceschopná bytost.

SEALs zaútočili. Výsadek žabích mužů z ponorek, a zároveň několik komand Černých baretů, kteří se přepravili ke břehu na gumových člunech a prozatím se porůznu ukrývali na členitém pobřeží. Jistě, hlídaly tam šelmy, ale nedokázaly zadržet přesilu; hodně jich padlo, zbytek ustupoval.

Tery vyslala varovný impuls, nic víc nemohla. Na město nalétávalo čím dál víc letadel, do úzkých ulic se sypaly bomby a okolo Citadely svištěly řádky kulometných nábojů. WZ T musela bojovat ze všech sil, čím dál častěji to nezvládla; viděla, jak ve městě vybuchují bomby a vnímala bolestivé výkřiky pilotek wingů, které to dostaly. Byly odolné, nikoliv však nesmrtelné.

Tery! Jsou tady!

Žabí muži vpadli do Citadely. Byli vyzbrojeni samopaly, kdežto novicky se jim bránily energetickými šlehy. Existoval významný rozdíl: zatímco dívky využívaly svoje blesky doposud jen ke hře, muži chtěli zabíjet. A zabíjeli.

Jenže Tery nemohla dolů; na Citadelu právě zaútočila letadla vyzbrojená jakýmisi raketami. Každé jich mělo několik a ona je musela zničit ještě ve vzduchu; nebyla si jistá, zda by palác zásahu odolal.

„Zlato! Vážně je tu všecko ze zlata!“

„Tak vemte vzorek a padáme! Šéf to tak chce!“

„Nejdu, dokud nepobijeme ty zatracené mrchy...“

„Tak jo, ale pohni! Jsou čím dál rychlejší...“

„Já je... ááá!“

Jedna raketa zasáhla Citadelu v místě, kde se nacházela kuchyně a jídelna. Zeď se zřítila, bylo slyšet řinčení nádobí.

A Tery nemohla dolů.

Zvláštní komanda probíhala ulicemi, kladla nálože a odpalovala je. Cílem byly významné objekty, chrámy a paláce, z jejichž věží střílely kulomety. Mužům vyzbrojeným samopaly se bránili ojedinělí obránci s loveckými puškami, v mnoha případech i luky a šípy. Jistě, jejich zásahy byly přesnější, taky v boji muže proti muži (ženě, dítěti) vynikali; ale...

Jedno komando se probilo k paláci guvernéra. Do oken naházeli granáty, pak odpálili náloží roh budovy. Vpadli dovnitř a postříleli pár obránců, než jim další přišli na pomoc.

Několik mužů šmejdilo taky ve sklepení; hledali nějaké cennosti.

„Co je tohle za chlapa?“

„Monty Draggon. Komthur... zastřel ho!“

„Počkej! Nemá zbraň; třeba se hodí jako zajatec!“

„Pánové, já...“

„Drž hubu! Padej, hajzle!“

„Třeba nás generál pochválí, ne?“

Úkolem SEALs nebylo město dobýt, alespoň ne tentokrát. Velení armády očekávalo, že někdo přijde napadeným na pomoc, ani vojáci neměli chuť zbytečně umírat. Vykonali svou práci a stáhli se; v poslední fázi je skutečně napadly nějaké oddíly, o jejichž podstatě se mínění různí.

Existuje jeden problém: svědkové. Hodnověrná svědectví neexistují. Někteří muži přežili, ale vyprávějí pochybné věci. Napadly je nějaké bytosti, ne zcela lidské, vyzbrojené paprskomety. Co to bylo, kdo je přivolal, odkud a kam zmizely, není jasné. Arminská verze je, že některý z domorodých čarodějů nižší úrovně; velení nemůže vědět o všem.

(Proč to neudělal podruhé? Kdo ví? Třeba zahynul vyčerpáním.)

Letecký útok končil, bombardéry vysypaly svůj náklad a prchaly, stíhačky se ještě pořád pokoušely je chránit. Tery nechala obranu svým pomocnicím a snesla se dolů na nádvoří. Už dopředu byla rozklepaná hrůzou.

Bylo tam boží dopuštění. Spousta mrtvých a umírajících vojáků, ale taky řada padlých novicek. Dětí, které unikly zkáze vojenské šlechty, protože se nezúčastnily slavnosti. Dětí, z nichž měla vychovat čarodějky.

Ty zbývající byly zraněné. A brečely.

Tery vběhla do Chrámu, položila ruce na kameny a vytáhla z nich energii. Potom obnovila Citadelu; některé kameny se jí vzápětí rozpadly v prstech. Vrátila se na nádvoří, zapálila Živý Oheň a nechala jím projít všechny živé. Mnozí měli tak těžké rány, že je ani Oheň nedokázal vyléčit.

Útok končil, nepřátelé prchali. Na dvůr se sneslo několik wingů; z nich se vypletly vyděšené, ubrečené holčičky, ještě teď se třesoucí hrůzou. Tery je bez prodlení zahnala do Ohně, aby se trochu vzpamatovaly.

„Kde je Liz?“

Koukaly na ni a klepaly se. Jejich myšlenky byly ochromené, malátné.

Útočila na tu Loď...

Tery tu holku objala pažemi a přitiskla k sobě. Pak i ostatní.

„Matko...“ upozornila některá novicka.

Do Citadely přinášeli raněné z města. Muže, děti, šelmy. Tery se bez odkladu dala do práce, ošetřovala každého, koho jí přistrčili. Její práce byla hlídat Oheň, nikoliv starat se o výsledky. A hlavně se nesesypat.

Někdo jí něco hlásil, byla toho spousta a hodně zmateného. Nevnímala to.

S velkými problémy se do nádvoří snesl další wing. Zářila z něj barevná Ještěrka, ale taky zanechával krvavou stopu.

„Liz?“

Tery se odvážila odejít několik kroků od Ohně, sklonila se nad dívenkou. Liz měla problémy rozpojit se s wingem, hlavu a jednu ruku měla volnou, ale zbytek vrostlý do plastiku. Všechno dohromady to bylo prostřílené.

Já jsem to nezvládla... zaštkala.

A co sis myslela, holčičko moje? Že to vyhraješ napoprvé?

Nemyslela vůbec, jenom vzlykala. Cítila strašlivou bolest; jinou, než si dopřávala, když tančila propíchaná jehlicemi na skleněných střepech. Jinou, než když se nechala přibít na kříž v Chrámu zavržených bohů. Tohle byla bolest smrti.

Příště... si budu hrát... jenom s Nesmrtelnou Příšerou.

Co ta loď?

Dostala jsem se tam. Ale tolik stříleli... to jsem nezvládla...

Její tělo se měnilo k normálu. Tery pomáhala; sotva se bude aspoň trochu podobat člověku, vloží ji do ohně a ten wing spálí.

Promiň... a pozdravuj...

Život z ní prchal. Ještě dokázala zavřít oči.

Tery cítila, jak jí po tvářích tečou slzy.

Já přece nebrečím! pomyslela si Liz a zemřela.

WZ T se zhroutila. Oheň to poznal a zakolísal.

„Matko!“ upozornila ji jedna z dívek.

„Ano... už je to v pořádku.“ řekla a vstala. Vrátila se do služby. Rukama se opírala o svoje družky a vysávala z nich sílu.

Do nádvoří vstoupil Christian. Páchl smrtí.

Sevřel sestru v náručí a chvíli ji utěšoval.

„Pohlídej mi Oheň. Vykoupu se.“ požádala.

Byl jediný, na koho se mohla spolehnout.

Guvernér Rastopčenkov se sklonil nad mapou města.

„Hlaste škody!“

„Hoří Loděnice i Strojírny. Sklady pohonných hmot, barev a laků vyletěly do povětří. Hasiči se tam zatím nemůžou ani přiblížit...“

„Pár lodí v přístavu zasáhli torpédem. Taky Vikinga; urvalo mu to celou záď, loď se napůl potopila a trčí v cestě ostatním. Některé lodi se pokusily vyplout, ale nepovedlo se jim to...“

„Spojení na Alexandrettu je přerušeno. Buď náhodou přerušili kabel, nebo je to někde u nich, tady jsme to prověřili...“

„Biskup Miranda se ukázal jako hrdina. Když se v ulicích bojovalo, vyšel z Chrámu s monstrancí a svolal všechny lidi s okolí. Pustili se do nepřátel holýma rukama, hodně jich padlo, ale...“

„Vypadá to, že unesli Monty Draggona. Dveře vězení byly vypáčené, ale on tam nebyl, živý ani mrtvý...“

„Proboha, k čemu ho potřebovali?“

„Co když je zrádce? Co když jim třeba... dodával tajné informace?“

„Najednou je z Montyho geniální špión? Prosím tě, uvažuj trochu!“

Alexej zaklepal prsty o stůl. „Diskusi až později, prosím! Že je Monty pitomec, víme všichni. Určitě by vykecal všechno co ví, kdyby dostal nějakou možnost, ale... ať si ho spánembohem mají. Pokračujte!“

„Ještě jsme nedostali hlášení z Citadely, ale bude to hrozné. Bojovalo se tam, spousta těch holek je mrtvých. Už se asi nevzpamatuje.“

„Co Terezka? Hlásila něco?“

„Ošetřuje raněné. Všechny, co přežily, dělají co umějí. Chtěly otevřít tunel na Atanor, ale... už to nedokážou.“

Guvernér zvedl hlavu. „Cože?“

Mluvčí byl mladý důstojník, pasivní telepat. Vnímal, co se děje v Citadele.

„Tery vyčerpala všechnu dostupnou energii. Krystaly se jí rozpadají. Snad se ještě vzchopí, ale zatím nedokáže procházet zrcadlem.“

„Nedokáže...“ opakoval Aljoša téměř šeptem.

„Přišel tam Chris. Jistí to...“

„Kde je ta... Fran?“

„Nevím. Až ji seženeme...“

„Jo, jasně. Poslechni Rone, vysvětli mi něco: Citadela je vytvořená jak? Z poctivého kamene, z té jejich magie nebo...?“

„Částečně všechno. Většina je přetransformovaná, něco taky jen iluze. Já u toho nebyl, když se stavěla... taky ji dělalo hodně lidí, každý něco...“

„Jo, chápu. Ale řekni mi: je možné, aby se taková stavba rozpadla? Kdyby čarodějka zemřela? Já vím, že ji obnovuje po každém poškození...“

„To udělala; na to vyčerpala zbytek energie. Existuje uložený Vzor, když je třeba, stačí ho jen uvolnit. Jenže energie se tím změní v hmotu...“

„Aha. Jak to bude při příštím útoku?“

„Tery se jistě vzpamatuje.“

„A když ne?“

Důstojník zkřivil tvář a pokrčil rameny.

Alexej sklopil oči ke svým plánům.

Abner Léger stál ve druhé řadě. Připadal si zbytečný a nepotřebný, radši by střílel z kulometu. Přešel k telefonu, aby zavolal do Loděnic, jestli si už hasiči troufli blíž k požáru. Dřív mívali sekretářku, takovou praštěnou holku, vyhozenou pro neschopnost z Atanoru. Byla telepatka, takže dokázala zjistit spoustu věcí, aniž používala nějakou techniku. Taky hravě svedla většinu mužů a dokázala se s nimi mentálně spojit, ani děvčata nevynechala. Bavilo ji to, hrála si tak. Jistě, byla nezodpovědná a potrhlá, ale velice užitečná. Teď je mrtvá.

Systém založený na čarodějkách je blbost!

Telefon obsadil nějaký jiný důstojník. Obrátil se, sluchátko v ruce.

„Guvernére! Volají z Alexandretty... Kníže Rachlidze je mrtev!“

„Cože?“

„Volá komisař Vasilij Šanov. Kníže Irakli Rachlidze padl jako hrdina. Při útoku střílel z protiletadlového děla, protože velitel obsluhy zahynul minule. Kníže zasáhl jedno letadlo, ale při výbuchu pumy byl zasažen střepinou, která mu prosekla krční tepnu. Pár minut nato zemřel...“

Alexej na chvíli přivřel oči. Vzpomínal na všechny ty přebohaté hostiny se spoustami jídla a pití; když se Rachlidze opil (a snesl hodně!), s oblibou zpíval hrdinské gruzínské písně, kterým nikdo nerozuměl, a sekal šavlí kolem sebe. Občas ho museli násilím odzbrojit a uložit do postele...

„Kamaráde... tak i ty.“ vzdychl.

Pak se vzpamatoval. „Velení převezme Vasil Šanov. Oficiální státní pohřeb knížete Iraklije odložíme... až po vítězství. Rovněž tak...“ umlkl v půli věty, jen zdrceně zíral. A opět se vzpamatoval.

„Připravte hlášení císaři. Žádné okecávání, jen stručný výčet škod. Však on už to pochopí...“

Prince Leru nalezla Alix v katakombách, v jeho tajné skrýši. Byla to spíš komora na staré krámy, ale líbilo se mu tam, kromě šelem nikdo neměl šanci ho objevit. Ukrýval se tam a brečel.

Usedla naproti němu a mlčela. Oči jí zářily. Dost se změnila, ale Lera si toho nebyl vědom, vídal ji příliš často.

„Terezka, víš! Ztrácí sílu... a kolem všichni umírají...“

„Vím. Chtěla jsem jí jít na pomoc.“ Ale...

Zvedl k ní oči a přemýšlel, kolik by toho dokázala.

„Přenes mě do Citadely, Alix!“

Polkla naprázdno. Zvažovala, zda je to prosba či příkaz. Je princ; je-li její manžel, nebylo jisté, ale má právo dotýkat se jeho hlavy, dokonce mu stříhat vlasy. Je jeho čarodějka. Teď už určitě ano.

Jenže, je tu císař. A císařovna Diana; určitě by neschvalovala, kdyby jí Alix přenesla syna doprostřed bojů.

„Ne do boje! Do Citadely... chci ji ještě jednou vidět!“

Alix váhala. Teď nad něčím jiným: nebyla si jistá, zda to dokáže.

„Máš svoje Ochránce! Mocné bohyně...“

Jenže moje bohyně mě nechrání tak moc, jak bych chtěla...

Lera vyčkával. Alix se rozhlédla; to místo bylo obyčejné skladiště, nic vznešeného ani krásného. Ale bylo stejně dobré jako každé jiné.

„Leda na chvilku, jo?“

Lera kývl. Alix to nikdy nedělala, tak si dávala pozor. Jako každá mladá holka byla ověšená amulety a ozdobami; sundala náhrdelník, náramek z ruky a kotníkové zvonečky a rozmístila je do trojúhelníku, aby trefila zpátky. Pak zkoušela najít koordináty Citadely; dalo to práci, navíc se jí prostorové souřadnice pořád pletly s časovými. Při prostupu nadprostorem je nejhorší problém trefit se do správného místa.

Teď mě chraňte a pomáhejte mi, holky...

Přitiskli se k sobě uprostřed trojúhelníku. Pak to Alix odstartovala.

Lera cítil, jak se kolem něj zavlnil prostor. Pak byli na nádvoří Citadely; kolem byli mrtví a ranění, uprostřed hořel Oheň a Terezka se snažila, jak uměla. Ohlédla se a zarazila se, když je poznala.

Tedy, Leru. Holčičku s elfími oušky a rezavými copánky neznala, ale podle úpravy odhadla, že je začínající čarodějka. Nebo je nosit tenké 'antény' za ušima móda; vzpomněla si na Liz a stěží ovládla dojetí.

Já jsem Alix.

Tak jo. Hlavně se nepleť.

Jsem princova osobní čarodějka.

Tery se k ní otočila. Chvíli si hleděly do očí; Lera pocítil napětí, ale nemohl s tím naprosto nic dělat.

Tak fajn. Vítej, sestřičko. Kdyby bylo víc času, pohrály bychom si...

Lera přikročil blíž. „Terezko...“

„Ano?“

Přišel jsem, aby sis vzala moji energii. Všechno, co můžeš.

První reakce byla, že od něj toho vzít moc nemůže, aby ho nezabila. Potom se vzpamatovala; zlehka ho osáhla a zjistila, že on osobně sice moc neznamená, ale je průsečíkem působení mnoha sil; některé ani neznala. Stejně jako jeho otec a matka; byl tím, co marně toužila převzít od císaře Charryho.

Alix stála na dosah a oči jí zářily.

Tery poklekla a ovinula Leru rukama. Byl proti ní maličký, hubený a chvěl se napětím. Zavřela oči a přitiskla k němu hlavu; vnímala jej čichem, hmatem a dokonce chutí, když mu olízla slzy, stékající po tváři. Naplnilo ho to štěstím; jeho milovaná ho svírala v náručí!

Chris a Alix, kteří stáli nejblíž, to pocítili: z okolí toho chlapce sem skutečně proudila mocná energie. Všichni chtěli, aby to trvalo co nejdéle; tak setrvali, dokud se jejich E bilance nevyrovnaly.

Pak se WZ T vztyčila a usmála. „Víš, žes mě zachránil, Lero?“

Kývl. Cítil se dobře; zbavil se trýznivého přepětí.

Alix se přihlásila dvěma prsty jako ve škole. „Já bych...“

„Aha. Musíš se vrátit, že?“

„Jo, asi. Ale...“

Tery vztáhla ruku a přivinula ji k sobě. Schválně mluvila nahlas:

„Jsi kouzelná, děvenko. Strašně ráda bych tě měla poblíž...“

„Vzala bys mě do cowenu?“

„Jsi mladší spolumanželka Jeho Výsosti Prince. Stačí?“

Stačilo. Přitiskla se k Lerovi, slušelo jim to. Jenže...

Ale nemám Znamení.

Tery jí hbitě rozsekla tvář. Velkou, nápadnou, rozeklanou jizvou.

Alix vyjekla; poprvé za dlouho se stalo něco, co nečekala. Pak vybuchla nadšeným smíchem. „A bude to vidět?“

„Jak ty chceš. To snad už umíš, ne?“

Tery ji chňapla za ucho a povytáhla na ještě delší a špičatější.

„Náhodou, ty uši mám od přírody!“

„Tvůj problém. Hlavně, že ti slušej...“

Novicky z Citadely se uklidnily. Jejich paní žertuje; takže přes všechnu hrůzu ještě zbývá naděje. Možná ta malá je jejich nová družka. Nebo padne v příštím střetnutí, kdo ví?

„Koukni, sestřičko Alix, pomůžeš mi. Pojď se mnou!“

Vešli do Chrámu; Tery začala probírat šperky na oltářích, vybírala některé a strkala Alix. Náhrdelníky, náramky, náušnice... i volné kameny. Zlato, stříbro, platina, diamanty, smaragdy, rubíny... i kovy a kameny, jaké na Zemi nikdy nikdo neviděl. Znáte třeba latinium?

„Víš, co s tím máš udělat?“

„Radši mi to zopakuj.“

„Rozneseš a umístíš na plusový body mimo můj dosah; do chrámů, k velkým významným stromům... případně na schopný jedince, kterým věříš. Vytváření Sítě, slyšela jsi o tom?“

Alix kývla. Měla toho plný krk, zápěstí i ruce.

„Můžu to propojit... se svejma kamenama?“

„No zdali! Vypadá to, že něco znáš... ale seš tak strašně mladá!“

„Doufám, že někdy budu starší.“

„Taky doufám. Poslouchej dobře: musíš se chránit. Jsi Spojovací článek! Taky budeš chránit Leru, před každým nebezpečím! Když bude nejhůř, zachytíš jeho ránu; a pak se rychle vrátíš. Vyřiď v Pekle, že to nařizuju!“

Alix svítily oči jako kočce na lovu.

„Ještě mi dej nějaký instrukce, ségro! Jsem na to zvyklá...“

„Zůstaň ve spojení, kdybych něco potřebovala. Počítám s tebou. Jo, najdi si v prostoru holku, CN Tinka. Ví o mně, o nás všech. Zahlas se jí a čas od času ji kontaktuj. Má svý problémy, ale to se dozvíš.“

„Provedu.“

„Tak. A kdyby se všechno zhroutilo... tak už si musíš poradit sama.“

Objaly se. Nějakou dobu se vzájemně prolínaly.

„Už jdi! On musí domů...“

Lera byl vyčerpaný, uklidněný, chtělo se mu spát. A měl hlad.

Alix k němu přikročila a objala jej okolo pasu.

„Čarodějky se vždycky zvednou, že?“ ušklíbla se.

„A když ne, tak jim ségra pomůže.“ odvětila Tery.

Potom obě děti zmizely ve stříbřitém záblesku.

WZ T se rozhlédla. „Pokračujeme v práci!“

Generál Exeter si prohlížel Draggona se zjevným despektem. Nepřipadal mu jako komthur. Ani jako přední státník.

„Jak přesně jste ho objevili?“

Velitel komanda podal hlášení. Mírně přikrášlenou verzi, nicméně vyplývalo z ní, že ten pán byl ve vězení a nepodnikl žádný pokus se bránit.

„Vy jste vážně komthur?“

Monty uvažoval, co říct. První problém: byl zvyklý, že mu čtou myšlenky. Když mluvil s nadřízenými, obvykle se ke slovu nedostal, sotva si urovnal, co vlastně chce vyjádřit, už mu dávali další otázku. Exeter ovšem telepat nebyl a na odpověď čekal.

„Tedy... jsem člen rady obrany města, člen parlamentu, předseda správní rady Loděnic a Strojíren, místopředseda Oceláren a...“

„Aha. Co je vlastně komthur?“

Monty opět naprázdno zapolykal. Byl členem řádu dlouhá léta; měl nějaké nižší zasvěcení, tzv. za účast. Jak se tam dostal a zda se ho někdy někdo vůbec zeptal, zda tam chce být a co chce dělat, si nepamatoval. Templáři mají zásadu dávat lidem vybrat až od rytíře výš. Vlastně, Monty klidně mohl být rytířem, i komthurem, kdyby se víc vtíral a uspořádal patřičnou oslavu; někteří další to udělali. Proč tedy ne?

Protože se bál. Byl odvážný a ctižádostivý, ale jen před podřízenými; tam se choval jako ředitel zeměkoule. Když se ocitl v zorném poli některé čarodějky, potil se, blekotal a snažil se zmizet. A bohužel, generál Exeter měl stejně pronikavý pohled jako ony.

Takže se jasné odpovědi nedočkal. A neměl chuť čekat, až se rozpovídá.

„Vemte ho k výslechu, Trenkere. Zdvořile a opatrně, prosil bych. Soustřeďte se na možnost... je-li oficiálním představitelem státu. Rozumíte?“

Major Trenker byl od Tajné služby. Přikývl.

Generál se vrátil k plánům města. „Pokračujte!“

Vstoupil mladý poručík; nesl kus zlata a držel ho jako nevybuchlou minu.

„Laboratoř provedla analýzu, pane. Je to čisté zlato!“

„Pravé zlato?“ opakoval Exeter, „Kolik ho tam je?“

„Spousta, pane! Všechno mají ze zlata! Střechy, rámy dveří a oken, dokonce podlahy! A když jsem nahlédl do jejich chrámu, jsou tam obrovské sochy, kromě zlata taky z drahokamů... Všechno je plné pokladů!“

Exeter se neptal, zda se nemýlí. Důkaz ležel před ním na stole.

„Možná odhodlání vojáků posílí slib, že budou... po dobytí města patřičně odměněni!“ navrhl starý plukovník od námořní pěchoty.

„Jistě.“ kývl generál.

„V souvislosti s tím,“ pokračoval plukovník, „By bylo možná dobře oslabit pocit... chlapi se tam setkali s různými protivníky. Někteří...“ zaváhal.

„Pokračujte!“

„Pane, někteří ti lidé nebyli... lidé. Nemluvím o cvičených šelmách, ale o něčem... mimozemšťané nebo démoni nebo... cosi.“

„Drahý plukovníku! Viděl jsem holku, která nepochybně je člověk. Před mýma očima se měnila na všechno možné, lidské i nelidské. Některé jejich módní úpravy jsou velmi neobvyklé, ale nevidím důvod, proč jim věřit.“

„Takže souhlasíte s tím, že ovládají magii?“

„Ovládají iluze. Ale moc toho s nimi nedokážou.“

„Na jednu loď se zřítilo nějaké stvoření... sestřelili to letci. Vypadalo to jako malá holka srostlá s žehlicím prknem. A vrhalo to ohnivé koule.“

„Hm. Zajistili jste to k analýze?“

„Když viděla, že umírá, způsobila výbuch. Zahynula v něm. Nezůstalo nic, kromě několika kousků... nevíme čeho. Rozpadlo se to pod rukama.“

„Chci záznam svědeckých výpovědí.“

„Totiž... svědkové to viděli jen zdálky. Zblízka... zahynuli při výbuchu.“

„Ach jo! Takže se budou šířit drby a fámy?“

„To ne! Vydali jsme přísné rozkazy!“

„Doufám, že jste v nich přesně definovali, o čem se nesmí povídat.“

„Zajisté, pane!“

„Děkuji. Příště to můžete zveřejnit v armádních novinách. Pánové, znovu vám musím opakovat: nechte chlapy žvanit o čem chtějí, pouze oslabte výsledný účinek. Ano, nepřítel se pokouší nám předvádět různé druhy iluzí, ale nic z toho není skutečné a ničím se nesmíte nechat zastrašit. Jasné?“

„Ano, pane!“

Exeter pokračoval v poradě. Důstojníci mu podívali hlášení, on je porovnával s mapami a vytvářel si celkový obraz. Když skončili, propustil je.

„Tak jak to vypadá?“ ptal se, když mu Trenker přinesl protokoly výslechu.

Major se zatvářil rozporuplně. Generál zběžně přehlédl popsané papíry.

„Celkový dojem?“

„Ten chlap je pitomec, pane. Druhořadý poskok.“

„Byl by druhořadý poskok schopen dělat u nich komthura?“

„Ani náhodou. Můj odhad je: jeho šéf, guvernér Rastopchenkoff, ho posílal na akce, na které se mu nechtělo chodit samotnému. Tam mohl zazářit, ale nikdo nebyl na pochybách, že je jen zástupce.“

„Guvernér města? Podle jména je Rus!“

„Ano. Není členem jejich Korunní rady, ale něčím... důstojníkem řádu. Má v Korunní radě vlastní křeslo jako zástupce nejvýznamnějšího města. Totéž postavení měl starosta Iron-city. Víc důležitých měst nemají.“

„Já jsem slyšel, že ano!“

„Města šelem na jihu, ano. To jsou sídla králů tygrů, leopardů a jaguárů. Každý z nich má vlastní postavení, odlišné od jiných.“

„Aha. To definuje zákon?“

„Nemyslím. Oni snad ani žádné zákony o tomto nemají.“

„Hm. Takže pan Draggon. Co myslíte, mohl by být legálním představitelem státu? Třeba něčím jako... ministerským předsedou?“

„V žádném případě. Je to hlupák. A zbabělec.“

„Uvažujte znovu. Jste tuším právník, že? Je to člen jejich Korunní rady. V případě, že císař a ostatní jsou... mimo dosah, indisponováni nebo...“

„Tedy, s dovolením Vaší Excelence...“

„Mohl by pan Draggon uzavřít s námi spojeneckou smlouvu?“

„No... leckdo by ovšem mohl zpochybnit její legálnost.“

„Například kdo?“

„Především císař. A členové jeho dvora. Rada obrany...“

„No. Zkuste uvažovat se mnou. Toho muže umyjete, řádně obléknete, nakrmíte. Ubytujete v předním hotelu... ne, ve vládní vile v Iron-city. Vyberete nějaký reprezentační objekt. Přidělíte mu osobní stráž, aby mu někdo nezakroutil krkem a aby... ho nenapadaly žádné hlouposti. Uděláte z něj osobnost na diplomatické úrovni, chápete? A přidělíte mu nějaké schopné tajemníky, nejlíp od tajné služby. Diplomaty, žádná hovada od výsadkářů, jasné?“

„Jasné, pane.“

„Někdo ať si dá záležet, aby ho naučil mluvit, ne blekotat. Nemusí povídat žádné moudrosti, ale vyjadřovat se aspoň uhlazeně. Diplomaticky. Potom ho předvedete novinářům. Hodně fotografií, většina z pracovního nasazení, ale soustřeďte se také na osobní image. Může mít nějakou roztomilou slabůstku, třeba slabost pro ženy nebo dobré jídlo...“

„Jednu slabost má. Peníze. Je neuvěřitelně chamtivý.“

„To není pozitivní faktor. Chci, aby byl sympatický, rozumíte?“

Major si povzdychl.

„Já vím, půjde to těžko. Ale snažte se!“

„Provedu!“

„Výborně. Spoléhám, že na to dohlédnete. A ještě jednu maličkost. Zkuste najít nějakého hlupáka, na kterého to svedeme, kdyby to nevyšlo. Musíme promýšlet veškeré eventuality!“

Errata:

30.05.2021 11:40