Vítej, návštěvníku!

„Cože chcete?“

Generál Exeter se trpělivě usmál. „Mluvit s čarodějkou.“

Hrabě Belcoff se zatvářil velice, ale opravdu velice rozladěně.

„Zdá se, že jsme došli na konec vašich možností, Ostape!“

„Ano, zdá se. O krůček víc a byli bychom...“

„Stojíme na okraji propasti. Uděláme rázný krok kupředu?“

„Obdivuji vaše výstižné formulace, generále.“

„Dobrá, zkusme odbourat úvodní zdráhání a naléhání. Nepochybně znáte některou z těch... dam, kterou byste sem dokázal přivolat.“

„I kdybych se o to pokusil: všechny znají váš rozkaz zabít každou WZ, kterou vojáci dopadnou. O život se nebojí, ale nejsou úplně blbé.“

„Dejme tomu, že bych udělal výjimku.“

„Dejme tomu, že byste to slíbil. Jaká je naděje, že dodržíte slovo?“

„Hrome, když s ní chci mluvit, tak ji snad nezabiju! To dá rozum!“

„Dejme tomu, že já tomu věřím. Ale ona...“

„Jakou požaduje záruku?“

„Prosím, Olivere! Zatím probírám možnosti, komu vzkázat a co navrhnout. Já nemůžu nic zaručit; můžu vyslat výzvu, ale oni nemusí reagovat! Nejsem v postavení, abych... Ještě lépe, jsem v postavení, kdy by mě ta ženská spíš zabila, než aby se mnou jednala!“

„Ale no tak, Ossi! Každý ví, že o nás posíláte zprávy nepříteli! Zatím nevíme jakým způsobem, ani vám to nemůžeme dokázat. Ale situace je nám nad slunce jasnější!“

„Obchoduji s informacemi, lépe řečeno. Některou od vás k nim, jinou od nich k vám. Můžu poslat informaci...“

„Tak ji pošlete. Nechci vědět, jak to uděláte. Chci vyjednávat!“

„I kdyby se to podařilo, jste si vědom rizika? Když přijde a nedohodnete se, zabije vás! Už jen proto, abyste ji neohrozil!“

Generál nenápadně vytáhl z kapsy obálku a položil ji na stůl.

„Možná tohle vám pomůže zahnat obavy a pochybnosti.“

Belcoff chvíli obálku hypnotizoval pohledem a odhadoval své možnosti. Pak ji nenápadně sebral a vsunul do kapsy.

„Dostanu instrukce?“ zeptal se generál.

„Jistě. Ale nepočítejte, že to půjde nějak rychle. Musím...“

„Já vím. Budu se těšit.“

První věc, kterou generál ve svém bytě nařídil, bylo odstranění veškerých zrcadel. Jediné, které zůstalo, bylo malé kapesní, před kterým se holil; to ale okamžitě po skončení schovával do zamčeného psacího stolu. Tímto způsobem se mu podařilo předejít možnosti nežádoucího vstupu.

Po návratu z Kasina se chystal uložit ke spánku; už byl převlečen do pyžama, když si náhle povšiml neočekávaného rozjasnění prostoru v koutě své ložnice. Ten prostor se zavlnil a vytvořila se hladká lesklá plocha; z té vystoupila zcela nahá dívka, bez vlasů, zato s tetováním po těle. Vypadala na patnáct, možná i mladší. Usmála se a řekla: „Ahoj!“

Generál Exeter na ni několik vteřin nechápavě zíral. Potom řekl:

„Kdo jste?“

„Terezka z Citadely. Volal jsi čarodějku. Tak jsem přišla.“

„Aha. Jak víte...?“

„Monitorujeme Kasino.“

„Nečekal jsem, že to půjde až tak rychle! Pan Belcoff říkal...“

„Pan Belcoff nemá o ničem ponětí. Je to pokleslý podnikatel.“

„Přesto využíváte jeho informací!“

„Pan Belcoff se silně přeceňuje, pokud se domnívá, že jeho hloupé vzkazy nám nějak výrazně pomáhají. Ale neříkej mu to; nalomilo by to jeho sebeúctu a přesvědčení o vlastní důležitosti.“

Exeter zauvažoval, co by měl podniknout. Na první odhad nevypadala nebezpečně, neměla žádnou zbraň a v boji muže proti... ženě (?) by nepochybně prohrála. Ale stejně se necítil jistý bez své zbraně a uniformy.

„Jistě, mohla bych tě zabít; ale přišla jsem dobrovolně a v míru.“

„Vy mi čtete myšlenky?“

„Jistě.“

Nejdřív ze všeho se zhrozil. Pak strašlivě urazil. Přemýšlel, jak zformulovat svůj protest, ale ona jej jasně vnímala. Zatvářila se znechuceně.

„Už jsem takovou reakci poznala. Je mi líto, ale můžeš si za to sám.“

„Jak sám?“

„Strašně křičíš. Tvé myšlenkové a citové impulsy jsou velmi silné, já se nijak nedokážu ubránit, abych tě nevnímala. Musela bych být hluchá.“

„Číst druhému člověku myšlenky je neslušné a sprosté!“

„Jak tomu chceš zabránit?“

Generál to chvilku promýšlel ze všech stran. Konečně řekl:

„Byl bych rád, kdybys odpovídala jen na to, co řeknu nahlas. Pokud už jsi tak špatně vychovaná, že vnímáš moje myšlenky, nereaguj na ně.“

Terezka na něj chvíli s despektem zírala. Konečně řekla:

„Jsi si jist, že se mnou vůbec chceš mluvit? Nemám raději odejít?“

Pomyslel si, že by to tak bylo lepší, ale nahlas řekl:

„Ne! Chci s tebou mluvit, v každém případě!“

A pomyslel si: Dokud nenajdu způsob, jak tě dostat pod kontrolu.

T řekla: „Ani na tohle nemám reagovat?“

Chvilku nechápal; pak si ujasnil situaci a dostal takový vztek, že málem viděl rudě. Nejradši by ji zabil.

„Zkus to!“ vycenila šelmí špičáky.

Když se svlékal, odložil pouzdro s revolverem na opěradlo židle. Kdyby po něm skočil, možná by se dokázal zmocnit zbraně dřív, než si toho všimne. Jak je asi rychlá? Kdyby skočila zároveň s ním...

„Počkám, až tu věc vezmeš do ruky.“

???

„Učím děvčata z WZ několik způsobů zneškodnění zbraně. No, vem si ji!“

Ukázněně vyčkala, až vezme revolver do ruky.

„Zkus vystřelit!“

Mířil vedle, chtěl ji pouze zastrašit. Kupodivu, rána nevyšla.

„Nemůže to vystřelit. Změnila jsem chemické složení střelného prachu na kuchyňskou sůl. Poměrně jednoduchá transformace.“

„Jak? Bez doteku ruky?“

„Rozložila jsem atomy síry a uhlíku a změnila na NaCl. Chlorid sodný.“

„To není možné!“

„Tak provádíme většinu našich triků. Analýza a syntéza. Rozložím na atomy to, co mi překáží, a složím jiným způsobem.“

„Hm! Jiná možnost?“

„Vložit mezi úderník a roznětku vrstvu, která zabrání kontaktu.

Vložit do hlavně zábranu, která způsobí roztržení.

Ohnout hlaveň do strany, tentýž výsledek.

Svařit kohoutek tak, aby se nehnul.

Stačí?“

„Jak mne chcete přesvědčit, že to skutečně všechno dokážete?“

„Je mi úplně jedno, co si o tom myslíš. Prostě to tak je.“

Generál nad tím chvíli uvažoval.

Terezka dodala: „Ještě k té mé rychlosti. Další ukázka výcviku.“

Vyskočila šikmo proti stěně, dotkla se jí rukama, odrazila se a skočila na protější stěnu; dopadla na ni chodidly, odpérovala, ve vzduchu udělala salto a dopadla nohama na strop; tam se znovu odrazila a jediným skokem se dostala za jeho záda. Sotva ji při tom stačil sledovat.

„Tohle jsem taky učila malý holky z přípravky.“

„V kolika letech začínáte cvičit holky na čarodějnice?“

„Různě. Záměrně v pěti až sedmi letech.“

„Jak se to můžete opovážit?“

„Jak jim v tom chceš zabránit? Většina děvčat se dost vehementně dožaduje zařazení do školy. Jinak vyhrožují, že se budou učit soukromě!“

„Měly by chodit do normální školy!“

„Taky se snažíme je donutit, aby tam chodily. Když pro nic jiného, tak aby dávaly dobrý příklad ostatním. Obvykle... se dost brání.“

„Proč?“

„Nudí se tam. Z nudy vyvádějí různé lumpárny a učitelé si stěžují.“

„Mají jim pohrozit rákoskou!“ zavrčel.

„Překonávání bolesti je jejich oblíbená hra. Sotva vycítí, že by jim mohl někdo napráskat, dělají co můžou, aby to dopadlo. Soutěží, která vydrží víc a bolestivějších ran. A určitě vydrží víc než ty.“

Exeter měl pocit, že ho rozbolela hlava. Sevřel ji v dlaních.

„Rád bych si ujasnil situaci... ohledně těch dětí. Odpovíte mi po pravdě?“

„Odpovím na otázky. Budu se snažit, aby to byla pravda; s výhradou, že je někdy těžké stanovit míru pravdivosti některých tvrzení. Jedná-li se o složitější fakta, je mnohdy možné je různě interpretovat...“

„Prosím! Žádné vědecké nesmysly! A vůbec, začnu odjinud. Je pravda, že ten váš stát nemá žádnou armádu ani policii?“

„Samozřejmě, armádu máme. V podstatě všichni jsme součástí armády.“

„Upřesněte termín všichni! Muži, nebo i ženy?“

„Muži, ženy, děti, šelmy, duchové, polobozi...“

„Hloupé žerty, prosím, vynechte!“

„Zatím jsem žádný neřekla.“

„Ale neexistuje žádná vojenská škola, ani základní prezenční služba!“

„Omyl. Téměř všichni muži a mnoho žen absolvuje základní výcvik mezi prvními a druhými postřižinami, tj. sedmi až čtrnácti lety věku.“

„Děti?“

„Děti si velmi rády hrají na vojáky.“

„Doufám, že jim na to hraní nedáváte skutečné zbraně!“

„Samozřejmě, dáváme.“

„Nezodpovědnost! Co kdyby si ublížily?“

„Od toho mají instruktory.“

„Vy jste takovým výcvikem procházela také?“

„Ne tak docela. Částečně, ze začátku. Pak jsem byla instruktorka, supervizorka a nakonec terapeutka.“

„Hm. Můžete ty informace rozvést?“

„Školský systém se řídí sedmiletými cykly. Mezi šestým a sedmým rokem nastoupí děti do školy. Součástí výuky je cvičení se zbraní i holou rukou. Funguje jako odreagování mezi výukou. Úvodními lekcemi procházejí všichni.“

„Co ty děti, které bojovat nechtějí? Třeba se bojí, nebo...“

„Jistě, jsou i takové. Jsou samozřejmě uvolněny, dokud se dostatečně nevzpamatují. Já se ovšem častěji setkávala s opačným extrémem; některé WZ už jsou v tom věku tak vyspělé, že jim školní výcvik nestačí.“

„WZ je označení kasty čarodějů, to vím. Máte nějakou vyšší školu...“

„Atanor. Narodila jsem se tam.“

„Byla jste někdy vychovávána jinde než tam?“

„Navštívila jsem mnoho různých míst. Některá s matkou, s kamarádkami, tetami... sestrami ze Společenstva. Mohla bych podat reportáž, ale...“

„Takže není pravda, že jste na Atanoru drženy násilím?“

„Neumím si představit, že by bylo možné WZ někde zadržet násilím.“

„V kolika letech tam dívky přijdou?“

„Různě. V pěti až deseti, do mladšího oddělení.“

„Jak dlouho zůstanou?“

„Do první menstruace; pak přecházejí mezi starší holky. Mezi těmi se pak vybírají instruktorky, z nich supervizorky a velitelky. Všemi stupni jsem prošla, ale zrychleně. Už před pubertou jsem dělala terapeutku.“

„Co dělá taková terapeutka?“

„Napravuje chyby ostatních.“

„Její chyby napravuje kdo?“

„Terapeutka už chyby nedělá.“

„Kdo a jak ji kontroluje?“

„Všichni z cowenu. Každý, kdo je telepaticky napojený.“

„Takže terapeutka je neustále pod dozorem ostatních?“

„Každá holka na Skále je neustále propojena s ostatními.“

Terezka odpovídala klidně, generál byl zděšen tou představou.

„Takže nikdo nemá absolutně žádnou svobodu jednání?“

„Někdy mají svobody až příliš. Holky se naučí vyhýbat a krýt se.“

„Prosím?“

„Používat štíty proti telepatii. Vytkla jsem ti, že tvé myšlenky strašně křičí, agresivně se mi vtírají do mozku. To se běžná WZ odnaučí jako mimino, matka ji zklidní. Krytí nebo deka znamená vytvoření zdánlivé běžné mentální aktivity, aby si nikdo nevšiml té skutečné. Chápeš?“

„Ne příliš. Co vyvádějí, aby na ně někdo nepřišel?“

„Chybná logika. Můžu pouze říct, co už vyvedly, ne co hodlají vyvést teď. Všechny předchozí průšvihy už byly odhaleny a napraveny.“

„A pachatelé potrestáni?“

„Ne – proč? Přešlap je známkou pružného myšlení a dobrého využívání dosavadních zkušeností. Mezi trestem a pochvalou bývá minimální rozdíl.“

„To dost dobře nechápu.“

„Všeobecně: WZ nelze trestat ani odměnit jinak než slovně. Většinou se po neobvyklé akci koná diskuse s vyhodnocením. Každopádně dotyčná vyvolá hodně velkou pozornost; od té chvíle ji všichni znají.“

„Vy sama jste někdy něco takového absolvovala?“

„Ne, já ne. Nikdy jsem se k tomu nedostala.“

„Důvod?“

„Nejsem si jistá, co odpovědět.“

„Dobrá, pokusím se si to ujasnit. Všechny ty ženy dělají nějaké pokusy. Jsou někdy nebezpečné?“

„Téměř vždy.“

„Komu? Myslím... jakého dosahu?“

„Chceš odpověď jednoduchou nebo filosofickou?“

„Napřed jednu, pak druhou.“

„Jednoduše: dosah akce může být různý, od nich samých po celý vesmír. Čím schopnější dívka, tím větší možnost dosahu. Ale také vnitřní kontrola. Dalo by se čekat, že zkušenější WZ si rozmyslí, co si může troufnout.“

„To je odpověď dost o ničem.“

„Nevím, jak lépe odpovědět. Některé ohrožují jen sebe, jiné ostatní, některé rovnováhu vesmíru.“

„Předpokládám, že vy patříte k těm posledním.“

„I já se obávám.“

„Hm. Zkuste tu filosofickou odpověď!“

„Otázka, nakolik si smíme dovolit změnit dění vesmíru, je nejčastějším tématem diskuse cowenu. Teoreticky mohu kohokoliv beztrestně zabít. Darovat smrt je v podstatě nejjednodušší řešení. Ovšem každý člověk je střežen svými Ochránci; jeho smrt způsobí, že tyto bytosti budou požadovat nápravu, případně odvetu. Jde o to, kam až ty vztahy sahají.“

„No vida, docela se to dalo pochopit. Takže jde o to, že se bojíte!“

„Bát se důsledků svých činů považuji za prozíravé.“

„Bát se pomsty nějakých duchů já považuji za blbost!“

Terezka se usmála. „Vnímám, jak to myslíš; ale ty nevíš, co myslím já. Je ti znám pojem karmický důsledek? Smrt nějaké osoby může způsobit důsledky, jejichž dosah neznám. Například, kdybych tě teď zabila, světu by se zajisté ulevilo. Tvým ochráncům by se to nelíbilo, ale s těmi si klidně troufnu se porvat, jsou to konec konců jen démoni v hluboké nevědomosti. Na bojovnické úrovni by to bylo správné; pravděpodobně žádný čin, který do konce života vykonáš, nebude kladný. Avšak není vyloučeno, že tvé zlé skutky vyvolají biliárovým efektem jiné, dobré. Například se v mysli někoho z tvých vojáků při spatření tvých zločinů pohne svědomí...“

Generál naslouchal jejímu vysvětlování s nevěřícím údivem. Teď se dokonce začal smát. „Takhle uvažují všichni... všechny čarodějky?“

„Ne. Jenom ty, které situaci chápou.“

Exeter si zamnul bradu. „Při vyhodnocování našich akcí jsem si povšiml, že většina vašich protiakcí byla... zastavena v okamžiku, kdy jste odrazili náš útok. Některý zkušenější vojevůdce by přešel do protiútoku, ale vy jste to neudělali. Je to tento důvod?“

„Jeden z důvodů. Ovšem velmi důležitý.“

„Odpusťte, že se směju. Mně to připadá... je to taky důvod, že jste mne doposud nezabila, ačkoliv... možná máte možnost?“

„Jistě, mohla bych tě zabít. Je to jedno z navržených řešení. Vlastně to záleží také na výsledku našeho jednání.“

„Myslel jsem, že si přátelsky povídáme!“

„Naše přátelství by se mohlo stát trvalým. Na druhé straně nemůžu vyloučit, že svoje pravomoce překročím a zabiju tě.“

„S takovým klidným úsměvem?“

„Zabíjet v afektu není zvykem čarodějů.“

„To zní velice lhostejně k lidskému životu!“

„Chráním každou živou bytost, i tak ničemnou jako ty. Nejsem lhostejná; posuzuji však zájmy spousty nevinných bytostí, které zahynou v důsledku tvých zločinů. Přiznávám, že nevím, jak se rozhodnout.

Mám přítelkyni, tedy... kolegyni. Morrigan, původní Morganu Le Fay, možná ji znáš z legend. Je vyspělejší než já, dokáže dokonce vejít do budoucnosti a posoudit různé varianty. Kladla mi na srdce, abych se rozhodovala moudře a prozíravě. Co tím myslí, neřekla; nechce mne ovlivnit.“

„Varianty budoucnosti? Chcete říct, že je víc možností?“

„Nekonečný počet.“

„Například existuje možnost, že bych... podlehl tvému kouzlu, nechal se od tebe svést a odmítl bojovat?“

„Ano, i taková možnost existuje.“

„Na druhé straně, když odmítnu a zahájím útok, zvítězím a dobudu celý váš ostrov? Včetně možnosti, že ty sama při tom zahyneš?“

„I taková možnost existuje.“

„Nebudu se ptát, která ti vyhovuje víc. Ale která vyhovuje té Morrigan?“

„To neřekla.“

„Přece některá musí být správná?“

„Správná bude ta, která se uskuteční.“

„Mám si to představit tak, že podle výsledku našeho jednání Morrigan jednu z variant vývoje vybere a ostatní zruší?“

„Ne. Pokud mluvíme o Morrigan: podle výsledku správnou variantu pouze odškrtne a ostatní vymaže z mysli. O ničem nerozhodne.“

„Tak kdo tedy rozhoduje?“

„Nevím. V konečné fázi pravděpodobně Bůh. Ještě předtím někteří polobozi, ochránci, svatí... netuším.“

„Na nic takového já nevěřím!“

„Věříš na náhodu? Tak si to tak představ.“

Generál potřásl hlavou. „Dostali jsme se příliš daleko. Zkusme se vrátit: co přesně dělá taková terapeutka?“

„Zabývá se problémy lidí, kteří ji potřebují. Takovými, kteří se necítí spokojení, mají nějaké potíže... zkrátka, potřebují pomoc.“

„Co když i já potřebuju nějakou pomoc?“

„Ano. Proto jsem tady.“

„Takže vlastně je to služební cesta?“

„Dá se říct.“

„Ale já jsem o žádnou pomoc nepožádal!“

„Každý, kdo přivolá čarodějku, potřebuje pomoc. Jinak by si pomohl sám.“

„To zní směšně! V čem a jak bys mi mohla pomoci?“

„Netuším. Musela bych tě důkladně prozkoumat. A pak rozhodnout.“

„Má tvoje činnost něco společného s činností psychiatra? Znáš ten termín?“

„Ano. Psychiatr v některých případech dokáže stanovit diagnózu, ale neumí situaci vyřešit. Já ji řeším.“

„Jsi zatraceně sebevědomá, holčičko!“

„Ano. Jsem si vědoma dosahu svých schopností.“

„Nezlobím se. Naše společnost je založena na sebevědomí. Takže jakou jsi stanovila diagnózu a návrhy na řešení?“

„Nestanovila. Zatím jsem tě neprozkoumala. Musela bych vstoupit do tvé mysli. Doporučuje se tělesné i mentální spojení...“

„Jo takhle! Ty se se mnou prostě chceš vyspat?“

„Nevadí mi, když si to budeš myslet. Podívej, líbím se ti? Jestli ano, tak na mě skoč a dělej si s mým tělem, co chceš. Já si budu s tebou dělat taky, co budu chtít. Myslím, že by nám to mohlo oběma vyhovovat.“

„Ale fuj!“

„Proč? To ti připadám tak odporná?“

„Na tom nezáleží. Kurvy se mi hnusí, ať jsou jak chtějí krásné.“

„Nejsem kurva a ta možnost pro nás není tak hrozná, jak dáváš najevo. Tvá reakce je nejvyšší záporná, jakou kdo zatím poznal. Dokonce ani kněží katolické církve necítí takový odpor. Jsi homosexuál?“

„Fuj!“

„Ještě větší odpor. Cítíš odpor k jakékoliv představě sexu?“

„Odmítám o tom diskutovat!“

„Dobrá, necháme toho. Nevylučuji, že je to jeden z tvých problémů. Neznám mnoho lidí, kteří by dávali svoje záporné pocity tak najevo!“

„Ty se samozřejmě vyspíš s každým, že?“

„Ano. Ráda poznávám cizí těla. Až do detailu. Líbí se mi.“

„Umím si to představit. To se vůbec nestydíš?“

„Ne. Já to umím; zatím si nikdo netroufl říct, že ne!“

Generál si sevřel hlavu v dlaních a snažil se uklidnit.

„Dobrá, setrvejme na tom, že jsi něco jako psychiatrička. Předpokládám, že jsi pracovala v nějaké nemocnici... máte vůbec nemocnice?“

„Ne.“

„Tak kde léčíte nemocné?“

„Kde je zapotřebí.“

„Třeba... kde při tom bydleli?“

„V klášteře.“

„Aha. Za dávných časů byly špitály také v klášteře a spravovali je mniši. Teď už máme samostatná zařízení. Velké, krásně vybavené nemocnice!“

„To máte tolik nemocných?“

„Jistě, spoustu. Mohl bych ti ukázat, jak vypadají... vy je nemáte?“

„U nás se většina lidí uzdraví rychle.“

„Nebo spíš zemře, ne?“

„Někteří také.“

„Máte vůbec nějaké lékaře?“

„Všichni jsme lékaři. Všichni z bráhmanské kasty.“

„Aha. To si umím představit. Když se léčba nepodaří, Bůh si to nepřál!“

„To je pravda.“

„Kolik procent úspěšně vyléčených jsi měla?“

„Všechny.“

„Tak počkej, tolik se zase nechlub. Přece nezvládáš všechno!“

„Zvládám.“

„Tomu nevěřím!“

„Když mne požádají o pomoc, řeknu rovnou, jestli to dokážu nebo ne. Pokud nemohu pomoci, tak se ani nepokouším.“

„Jo takhle! Už chápu... To by sis u nás moc nevydělala! Mimochodem, kolik ti za to platí?“

„Za co?“

„Dostáváš snad nějaký plat za to léčení, ne?“

„Za léčení, učení a službu bohům se neplatí.“

„Co... vůbec nic?“

„Mám přece vše, co potřebuji!“

Teď už se generál vesele smál.

„To bych chtěl to tvoje léčení vidět! Víš, potřeboval bych pomoc. Někteří naši vojáci jsou psychicky nemocní. Dokázala bys je vyléčit?“

„Zajisté.“

„Mohla bys mi předvést něco... na ukázku? Třeba prohlídku?“

„K službám. Koho?“

„To je jedno... Třeba důstojníka, který má zrovna službu. Zavolám ho.“

Generál zazvonil; vstoupil mladý muž v uniformě poručíka a překvapeně se zadíval na krásnou, leč velmi zvláštní návštěvnici.

„Vy jste... tuším Wilson, že? Dovolte, abych vám představil slečnu Terezu z... no, prostě místní čarodějku. Nebojte se, není nebezpečná.“

„Ano, pane.“

„Ta slečna tvrdí, že je lékařka. Kdy jste byl naposled na prohlídce?“

„Před dvěma měsíci. Přesně dle rozpisu, pane.“

„Máte v současnosti nějaké zdravotní potíže?“

„Nikoliv, pane.“

„Ani třeba rýmu, nachlazení? Bolesti hlavy?“

„Jsem trochu nachlazen od toho deště. Ale nevadí mi to...“

„Dovolíte, aby vás slečna prohlédla a vyléčila?“

„Jak si přejete, pane.“

„Slečna tvrdí, že je psychiatrička. Byl jste někdy u psychiatra?“

„Jistě, pane. Vojenský psychiatr musí dát doporučení při každém povýšení.“

„Aha, vidíte. No, slečno Terezko, Wilson je váš. Můžu přihlížet?“

Terezka pokynula, aby se poručík posadil. Ten zaváhal.

„Prosím, mě si nevšímejte!“ požádal Exeter, „Jako bych tu nebyl! Splníte všechny příkazy, které vám doktorka dá!“

„Provedu, pane!“

Poručík usedl na židli, ale seděl v předpisovém pozoru. Terezka usedla na sedačku, kterou si vytvořila z ničeho. Uchopila jeho ruce a chvíli mu mlčky pohlížela do očí.

„Už jsem si vytvořila úsudek.“ řekla potom.

„A k čemu jste dospěla?“

„Ten člověk není šťastný. Jeho duše trpí.“

„Co tomu říkáte, Wilsone?“

„Nevím, co říct. Necítím se špatně, pane.“

„Co byste s ním udělala? Kromě sexu, samozřejmě! To si nepřeju!“

„Mohu ho uvést do jeho přirozeného stavu mysli. Hypnoticky.“

„Hm. Chcete to podstoupit, Wilsone?“

„Podle přání, pane.“

„Proboha, rozhodujte se samostatně!“

„Tak ano, pane. Docela mě to zajímá.“

Terezka vztáhla ruce. V dlaních se jí roztočily stříbrné spirály.

„Spi, Conrade Wilsone. A odpovídej na moje otázky!“

Nezdálo se, že by se s poručíkem stala nějaká změna. Seděl stále stejně.

„Chtěla bych, aby ses ve vzpomínkách vrátil do toho zrození, v němž jsi dosáhl nejvyšší duchovní úrovně.“

Poručík Wilson řekl: „Ano.“ Generál měl pocit, že jeho hlas zní divně.

„Řekni, kdo jsi!“

„Kiam McIverny, hlava klanu Ivernů z Loch Ardlu.“

„Který je rok?“

„Léta Páně 1458.“

„V tom roce se stalo co?“

„Zemřel jsem. Padl v bitvě proti klanu MacGregorů.“

„Proč považuješ toto zrození za nejvyšší?“

„Byl jsem čestný muž. Dobře jsem se staral o rodinu a žil ve shodě se zákonem Božím. Prosil jsem Boha, aby ochránil můj klan. Mé děti...“ Jeho hlas se náhle zachvěl.

„Jak dopadla ta válka?“

„Ochránili jsme ženy a děti. Zatímco jsme bojovali, oni se mohli stáhnout do bezpečí. Boj jsme prohráli, ale můj bratranec dohodl příměří. Pak...“

„Pokračuj!“

„Bratrance Lionela otrávili. Na hostině. Moji ženu si vzal za manželku Robin MacGregor. Získal s ní naše panství. Z mého nejstaršího syna udělal ničemu ve svých službách. Dcery provdal, synové... se rozprchli do světa. Náš rod tím přestal být významný a důležitý.“

„Přál by sis obnovit slávu svého klanu?“

„Neexistuje už klan McIverny.“

„Žiješ ty. Máš mladé tělo. Můžeš přivést na svět nové děti.“

„Ano, to bych chtěl.“

„Přeješ si to skutečně?“

„Ano, čarodějko. Chci to!“

„Mohla bych změnit tvůj osud.“

Generál Exeter pocítil neurčitou pochybnost, zda nemá zasáhnout. Vzápětí se k němu Terezka otočila.

„Můžu ho teď probudit. Poručím mu, buď aby zapomněl, nebo si pamatoval vše, co se mluvilo. Ponechám tu volbu na tobě.“

„Jaké to bude mít důsledky?“

„Když zapomene, žádné. Když si bude pamatovat, možná se bude chovat jinak než dřív. Jinak se rozhodovat...“

„Hm. Docela mě zajímají ty změny! Chci vidět, co se stane!“

„Dobrá. Lorde Kiame McIverny, probuď se ze sna! Pamatuj si vše, čím jsi byl a čeho jsi dosáhl! Buď čestným mužem, kterým jsi býval...“

Terezka vztáhla ruku a vyslala impuls. Nemusela to dělat tak nápadně, ale přála si, aby si generál všiml.

Poručík Wilson zůstal sedět, jako seděl předtím. Pouze pohnul hlavou ze strany na stranu, rozhlížel se, jako by viděl svět poprvé.

„To všechno... byla pravda?“ otázal se.

„Pravda je relativní pojem. Ano/ne, nehodící se škrtněte.“

„Chtěl bych mít jistotu...“

„Nikdy nebudeš mít jistotu.“

„Oslovila jsi mě lorde Kiame. Mám právo na to jméno?“

„Podle tvé paměti jsi jím kdysi byl. Je na tobě, zda znovu budeš. Od této chvíle tě už nebudu nijak ovlivňovat. Sám si určíš svůj osud.“

Poručík potřásl hlavou. Odhodil dozadu vlasy, které v tomto životě neměl, ale byl na ně zvyklý, stejně jako na kilt a meč po boku.

„Počkej, čarodějko! Setkali jsme se někdy v minulosti?“

„Nevím. Já jsem do paměti nenahlédla.“

Poručík zlehka zaklonil hlavu a přivřel oči. Generála si nevšímal. Chvíli tak setrval, potom oči otevřel a usmál se.

„Říká ti něco jméno Moira z Yvernessu?“

Teď propátrávala paměť Terezka. Pak se lehce usmála, z hlavy jí vyrašila hříva kudrnatých rezavých vlasů, tělo ozdobily fantastické šaty, na rukou měla prsteny a na krku zářivý drahokam.

Poručík vyskočil. Přistoupil k ní, uchopil její ruku a políbil ji.

„Nejsem Moira, mám pouze její tvář!“ upozornila.

„Přesto ti jsem povinován díkem! Podporovala jsi mne a dávala mi rady!“

„Nezachránily tě.“

„Byly to dobré rady. Kdybys mi nepomohla, zemřel bych daleko dřív.“

„Dobrá; budiž čest a chvála Moiře z Yvernessu.“ Terezka se změnila zpět.

„Můžu se taky na něco zeptat?“ řekl generál Exeter.

„Prosím!“

„Mluvíš o několika životech. Tu teorii samozřejmě znám, ale... kolik bylo takových životů? Slyšel jsem, že prý sedm!“

„Nespočetně. To bývá u každého člověka různé.“

„Takže bych i já měl uvěřit, že jsem žil už někdy v minulosti?“

„Jistě.“

„Nesmysl. Wilsone, víte něco o těch dalších, po tamtom?“

Poručík se zasmušil. Vůbec dával najevo víc emocí než předtím.

„V těch následujících už jsem ničeho nedosáhl. Nebyl jsem moc dobrý člověk. Chtěl jsem mnoho věcí a málokdy je získal. Sloužil jsem špatným lidem a narušoval příkazy Boží.“

„Netušil jsem, že jste věřící, poručíku!“

„Promiňte, pane. Nebyl jsem... Ale tehdy ve Skotsku ano.“

„A jako správný věřící jste se chodil radit s čarodějnicí.“

„Pane, záležitosti mého rodu...“

„No dobře, já vám to nevyčítám. Docela mě to vaše fantazírování baví.“

Poručík se omluvně usmál a pokrčil rameny.

„Doufám, že se nezblázníte a budete nadále řádně plnit své povinnosti!“

„Jistě, pane! Mnohem lépe než dřív!“

„Myslíte?“

„Pane, do nynějška jsem se řídil pouze rozkazy. Nyní přizpůsobím svoje počínání odvěkým zákonům morálky, které...“

„Stop! Jakým zákonům?“

„Desateru Božích přikázání, pane. A zásadám, které jsem získal v mládí.“

„Tím chcete říct, že už nejste poručík Wilson, ale skotský šlechtic Kiam McIverny z patnáctého století?“

„Jsem obojí, pane. Nemyslím, že by to bylo v nějakým rozporu.“

„Aha. Co když nějaký příkaz bude v rozporu s tím... desaterem?“

„Pane... to určitě nebude! Jak by mohli... moji nadřízení...“

„Jistě, to by nemohli. Můžete odejít, poručíku.“

„Ano, pane. Terezko – mohli bychom se ještě někdy vidět?“

„Asi ne. Budeš si muset poradit sám.“

„Tak už jděte!“ zvýšil hlas generál.

Poručík srazil podpatky a zasalutoval mu. Terezce se uklonil. A odešel.

„Takže: takhle to děláte? Sebrala jste mi dalšího muže?“

„Nemyslím, že bych mu nějak ublížila. Pouze jsem vyřešila jeho problémy.“

„Takhle jste prováděla tu svou terapii?“

„Zhruba takto. Nic víc není potřeba.“

„No... moc velký dojem to na mě neudělalo. Očekával jsem... nevím přesně, co jsem čekal, snad nějaké světelné efekty a tak. Já vím, že bys to dokázala udělat, ale díky, nechci. Taky nejsem zcela přesvědčen, že se s poručíkem stala nějaká změna. Ale budeme jej důkladně sledovat.“

T neřekla nic.

„Takže, slečno: přikročíme k vyjednávání?“

„Jistě. O čem chceš vyjednávat?“

„Přišla jste vy. Zkuste dát návrh.“

„Přišla jsem se na tebe podívat a posoudit situaci.“

„Hm. Výsledek?“

„Prozatím necítím potřebu tě zabít.“

Generál se jen zasmál. „Tento výsledek jsem zrovna na mysli neměl.“

„Přišli jste do naší země jako nepřátelé. Je přirozené, že narazím-li na nepřítele, zabiju ho.“

„Přišli jsme zavést pořádek a demokracii.“

„Nemám pocit, že by nám ty věci chyběly.“

„Jistě. Kdybys ten pocit měla, nebojovala bys proti nám.“

„Možná. Co je jisté, prozatím nejsi vinen smrtí žádného z našich občanů. Není vyloučeno, že se ještě polepšíš, až si promyslíš moje varování.“

„Aha. Myslím, že jsem pochopil. Nicméně ty si promysli tohle: jestliže mě zabiješ, pošlou dalšího. Možná ještě horšího než já. Naše vláda se nevzdá svých záměrů, když zahyne jeden generál.“

„Hm. Koho bych měla zabít, abyste to vzdali?“

„To je příliš naivní otázka na tak chytrou dívku. Naše vláda bude bojovat až do konce. Do úplného vítězství.“

Terezka mírně škubla tváří. „Uvidíme.“

„No dobře, tak můj návrh: pomoz nám sjednat mír.“

„Jakým způsobem?“

„Vyjednej s vašimi lidmi, aby přestali zabíjet moje vojáky. A přemlouvat, aby se přidali k vám. Tyhle všechny nesmyslnosti... musí přestat!“

„Já nejsem velitelka žádného oddílu. Nevydávám rozkazy.“

„Jsi významná osobnost. Když řekneš, aby přestali zabíjet, udělají to.“

„Vždycky jsem vyzývala, aby se přestalo zabíjet. Bohužel, oni jsou bojovníci. Velice násilničtí. Neposlechnou mě.“

„Hloupé žvanění. Ty víš moc dobře, jak to udělat. Prostě jim řekni to, co ti říkám já: budeme proti vám bojovat, dokud nedobudeme vaše hlavní město, nesesadíme císaře a ty... křižáky a nezlikvidujeme všechny teroristy. Potom zavedeme pořádek a mír. Jiné řešení není.“

„Neposlechnou. Budou bojovat.“

„Co uděláš ty?“

„Budu bránit svoje město, jako doposud.“

„V tom případě tě dříve či později zabijeme.“

„Vše, co je živé, musí dříve či později zemřít.“

„Ty nemáš ráda život?“

„Mám. Právě proto se budu bránit.“

„Vyšší kultura vždycky porazí tu zaostalou.“

„Jistě. Světové dějiny jsou toho příkladem. Nájezdy barbarů na Řím...“

„Žvásty. Jste divoši; nevíte, co jsou školy, nemocnice, soudy... neznáte výhody parlamentní demokracie.“

„Parlament máme. Měli jsme... teď poslanci bojují jako ostatní.“

„Podívej, děvče. Holka jako ty by měla chodit do školy a učit se. Já vím, snad umíš číst a psát, ale...“

„Nijak zvlášť dobře. My moc číst nepotřebujeme, máme Paměť.“

„Ještě lépe! Tak dobře, pošleme tě do školy a necháme tě vystudovat něco užitečného. Třeba zdravotní sestru, když jsi ta... terapeutka. Nelíbilo by se ti mít opravdové vzdělání?“

„Vaše školství je nám pro legraci. Měli jsme ho, ještě naši rodiče. Potom jsme to údobí překonali.“

Generál mávl rukou. „Nesmyslné žvásty. Jak vidím, chodíš nahá. Nechtěla bys mít to, co mají mladí lidé všude ve světě? Krásné šaty...“

„Jak moc krásné? Jak vypadají šaty podle tebe?“

Exeter si představil nedělní promenádu ve svém rodném městě a děvčata, procházející se v letních šatech po náměstí.

„Tak schválně, jestli to trefím...“ Terezka se v rychlém sledu předvedla v několika variantách šatů a vlasů, které mu vyčetla z mysli.

Exeter na chvíli zaváhal; hned se ale zase chytil: „Dobře, ukázalas mi, co dokážeš. Uznávám, že v oblasti různých triků jste dosáhli určité úrovně. Ale kouzelníky a iluzionisty máme i u nás, v kdejakém cirkuse. Možná bys tam mohla vystupovat, ale... jejich triky bývají propracovanější. Přemýšlej raději o tom, co jsem ti navrhl.“

„Myslím, že svoje kamarády seznámím se vším, co jsme tu říkali. Nejsem si ovšem jistá, co na to budou říkat.“

„Zkus jim předestřít výhody technicky vyspělé civilizace. A neovlivňuj je proti nám; třeba oni sami budou chtít poznat náš svět! Jen jejich zaostalost, náboženské předsudky a pověry jim brání...“

Terezka na chvíli přivřela oči. Pak promluvila:

„Nezabiju tě. Neublížím ti, dokud mě nenapadneš. A nebudu se pokoušet tě probudit, protože ty jsi skutečně tím, čím jsi. Mohla bych ti říct, že jsi hlupák – ale totéž si myslíš ty o mně. Neznáš můj svět. Já tvůj znám, nebo aspoň jsem o něm slyšela tolik, že jej nechci poznat. Ale přesvědčila jsem se, že si skutečně myslíš to, co říkáš.“

„Čtením myšlenek? Tys s tím nepřestala?“

„S tím se nedá přestat. Není to technicky možné; nebo alespoň já nevím, jak by se to dalo udělat. Vnímání je přirozená vlastnost člověka. Jistě, ty tomu nevěříš. Hádat se nebudu.“

„Taky myslím, že tahle diskuse nemá smysl.“

„Přeju ti, abys žil. A pochopil.“

Potom vstoupila do zrcadla a zmizela.

Exeter si nalil skleničku, pak ještě jednu. Potom šel spát, ale neusnul ještě dlouho. Přemýšlel, jak těm divochům pomoci.

Morrigan, kdesi na křižovatkách času a prostoru, tiše vzdychla.

Zrušila různé varianty budoucnosti, které už nebyly perspektivní, a podpořila tu jedinou platnou.

Ale nebyla si naprosto jistá, že je to ta nejlepší.

Terezka skončila té noci v pelíšku s Petarem Vukovičem. To bylo tak:

Petar přišel do Citadely k večeru, i s několika kamarády. Chtěl hovořit s Terezkou, ale dívky, které tam zrovna měly službu, přesně nevěděly, kam šla a kdy se vrátí, tak mu řekly aby počkal. Petar si nepřišel zašoustat, nýbrž poradit se o situaci, pociťoval neurčité obavy; ovšem sexuálně vyhladovělý byl a holky taky, takže to dopadlo. Když T došla, probíhaly v Citadele orgie jako za časů nejhlubšího míru. Potěšilo ji to, přidala se a do všeobecného Propojení pustila záznam návštěvy u generála. Takže se informace okamžitě všeobecně rozšířily.

Skončila soukromým spojením s Petarem. A současně poradou velitelů.

Petar nebyl jejím oblíbeným milencem. Vlastně, žádného oblíbeného neměla; on byl naopak znám jako významný hřebec, vyhlášený mezi všemi děvčaty. Byl Dalmatinec z města Trogiru u Splitu, s příměsí krve Turků, Benátčanů a dalších národů, které kdy v jeho vlasti vládly. Z téhož důvodu měl horkou krev a mrštný pohlavní úd, kterým neúnavně činil potěšení každé dívce, která si to zasloužila. Pravda je, že hodně chtěly.

Terezka ho znala od doby, kdy dělala terapeutku. Součástí léčby byl občas i sex s někým hodně dobrým; tehdy Petar ochotně vyhověl, potřeboval to často a moc si nevybíral. T si ho samozřejmě vyzkoušela a byla spokojená, ale pak ho pustila z hlavy jako vše, co považovala za podružné. Od té doby se vyhledávali minimálně, ale věděli o sobě.

Petar si čarodějek moc nevážil. Uznával jejich schopnosti, samozřejmě; ale většinou je považoval za nepraktické křehotinky, které se zabývají věcmi mimo dosah jeho chápání. Vlastně se o ně nikdy moc nezajímal, pouze když potřeboval nějakou konkrétní práci. To se změnilo na začátku války; v boji na něj udělaly velký dojem, třeba Myška nebo Fran. A když se cítil nejistý, velmi rychle si vzpomněl, kde Terezku najít.

Prozkoumala jeho obavy. Nedokázal je zformulovat, ale ona ani nechtěla; prostě si je našla v jeho mysli. Nebylo to nic konkrétního; pouze větřil nebezpečí jako šelma. Chápala ho a souhlasila.

Teď to začne doopravdy. Pošlou na nás všechno, co mají.

Jak to říkal On?

Spíš mě přesvědčil Exeter. On skutečně věří tomu, že koná správně. Napřed jsem nechápala, o co mu jde; prozkoumala jsem ho důkladně, opravdu hledá, jak nám pomoci z toho, čemu říká zaostalost.

Je hloupý.

V hmotné kvalitě nevědomosti, jako každý démon.

Takže skutečně je démon?

Všichni ti lidé jsou zaslepení. Spí a nevědí nic; nechápou, že svět je něco víc než jejich auta a šaty a prací prášky. Viděl jsi to!

Mě spíš zaujal ten druhý. Ten skotský šlechtic.

Mě taky. Docela ráda bych s ním jednala. Je sympatický.

Navštívíš ho?

Nevím. Možná ho nechám některé z děvčat.

Netoužíš poznat ho blíž?

Udělala jsem pro něj, co jsem mohla.

Petar se bezstarostně zasmál.

Mám takový nápad: vydat se do jejich světa a zavést tam pořádek. Vyhledávat a trestat každé zlo, každé přestoupení Zákona. Ne krutě, ale tak, aby se lidé probudili a pochopili, co dělají špatně. Co tomu říkáš?

Jako pomsta hezký. Ale zatím...

Až vyhrajeme.

Vyhrajeme?

Určitě. Ovšem netvrdím, že to půjde rychle. Možná to bude trvat.

Těší mě tvoje důvěra. Zvlášť po těch obavách.

Co tam všechno mají? Cos viděla? Tanky, letadla, lodě?

Spousta techniky, spousta lidí. Obrovská přesila. Zničí nás.

Myslíš, že prohrajeme?

Vyhrajeme. Ale bude to trvat. A možná to nezvládneme my.

Myslíš ten návrh, co dostal Chris? Vzít to přes Inferno?

Bál by ses?

Docela jo. Konečně bych se jednou zas chvilku bál. V našem světě už není nic, co by mi aspoň na chvilku zježilo chlupy na hřbetě.

Tam si užiješ. Aspoň co jsem slyšela...

Docela se těším.

To bych nedoporučovala!

Neříkám, že tam kvaltuju. A bojovat budu do poslední chvíle!

Správně. Body jsou body. Možná se tam sejdem!

Tebe bych bral... i když moc dlouho nevydržíš.

To je urážka! To odvolej!

Tak se zase chvilku milovali. Do vyčerpání.

Povídá se o tobě, že tě to moc nebaví. Jsem rád, že jsou to kecy.

Povídá se o tobě, že skočíš na všecko, co na tebe zamrká. A pravda to je!

Nepochybuj. Jsem zdravej, silnej kluk.

Aby ti to vydrželo.

Petar zavrčel jako šelma, což v jeho podání znamenalo smích.

Dostal jsem nápad. Cos povídala o té nabídce, že tě pošle studovat?

Víš nač myslel, když mi to nabízel? Že nejdřív mě pošle do blázince, aby mi tam vyhnali z hlavy přesvědčení, že jsem čarodějka.

On opravdu zaslouží, aby se mu někdo pomstil. Tys říkala, že má dvě dcery?

Dospívající, docela hezký. Snad bys jim nechtěl ublížit?

No dovol – já a ublížit holkám? Naopak, udělal bych jim jen to, co by se jim líbilo, na to ti přísahám!

Umím si představit. Seš zákeřnej parchant!

Mám ti předvést, co bych jim udělal?

Stačilo, dík. Nechtěl bys mě nechat chvilku odpočívat?

Jasně. Dobrou, kámoško. A těš se, ráno budem pokračovat!

Tinka se odpojila od Internetu. Uložila záznam a ukončila program. Potom uvedla počítač do pohotovostního stavu a vypnula jej. Kdyby náhodou babička nebo kdokoliv jiný pohlédli na její pracovní stůl, nenapadlo by je, že je doposud zapojen. Natož pak kam.

Odešla do kuchyně a napila se. Nohy jí moc nesloužily.

„Musím víc cvičit.“ řekla nahlas. Ani mluvení jí moc nešlo.

Naštvaně odešla spát.

Kníže Irakli Rachlidze, s křivou šavlí u pasu a bojovně nakroucenými kníry stál rozkročen na vrcholu své pevnosti a dohlížel, jak jeho vojáci betonují nové opevnění. Bylo na čase; odstřelování pevnost závažně poškodilo a oprava byla naprosto nezbytná, měla-li se důkladně připravit fázi bojů. Kníže Rachlidze počítal vždy s nejhorším, proto spěchal s betonáží; jeho skřípavý hlas bylo slyšet všude a neomylně postihoval každého, kdo se jen na chvilku ulil z práce.

„No vidíš, Vasjo!“ vycenil zuby na Šanova, „Říkal jsi, že to nestihneme, než se objeví jejich loďstvo – a prosím, beton na místě a lodě nikde! Obzor jako vymetený!“

„Jenom nevěř nepříteli,“ strachoval se politruk, „Objeví se, ani nebudeš vědět odkud. A beton sice je na místě, ale zatím nestačil zatvrdnout. Tenhle nový je ještě úplně řídký!“

„Nuž, holoubkové, šlapejte, šlapejte! A ty, Míšo, hraj!“

Nejmladší vojáček byl zproštěn práce, seděl na bedně a hrál do rytmu na tahací harmoniku. Vojáci skočili bosýma nohama do betonu a v rytmu tance jej ušlapávali; někteří prozpěvovali s harmonikářem, jiní tiše kleli, aby je velitel neslyšel.

„Hej, a što je támhleto?“ Míša přestal hrát a ukázal nahoru.

„Letadlo.“ řekl kníže Rachlidze, „Jsi hlupák, když to nepoznáš. Proč ale letí tak vysoko?“

„Támhle je další,“ ukázal Vasil Šanov, „A ještě jedno...“

„To je divný... tolik aeroplánů přece nemáme!“ Rachlidze se podivil natolik, že stál s otevřenou hubou jako kluk, „Co u všech čertů rohatých...“

„Támhle! Podívej!“

Na jihu se objevily černé tečky; zvolna se zvětšovaly a stávala se z nich bachratá letadla s nepřátelskými znaky na křídlech. Blížila se pomalu a bez bázně, neboť ta menší a štíhlá, které předtím pozorovali, létala nad nimi a chránila je.

„To nejsou naši – nepřátelé útočí!“ Harmonikář Míša skočil za míchačku na beton a pokusil se splynout s terénem. Nikdy nebyl moc statečný, ale hrát uměl skvěle.

„Ukrýt!“ zavelel Rachlidze, „Všichni do bunkrů, rychle!“

Sám s Vasilem vlezli do díry poslední; kníže zůstal chvíli v otevřeném poklopu a zjišťoval, co bude dál. Tak viděl, jak se černí ptáci snesli nad jeho pevnost, jejich břicha se otevřela a počaly padat nějaké ocelové pecky; když dopadla první, výbuch přirazil poklop Rachlidzemu na hlavu a způsobil na ní bouli jako holubí vejce.

„Bomby,“ řekl Vasil Šanov, „Slyšel jsem o kobercovém bombardování, i když na vlastní oči jsem to ještě neviděl. To je konec; dalekonosná děla nemáme, dokonce nikdo ani neví, jak by měly vypadat. Jsem si jist, že nikdo v celý zemi ještě nikdy neviděl moderní protiletadlové dělo...“

Krčili se v bunkru, zatímco jim nad hlavou vybuchovaly bomby. Vasilovi se zdálo, že slyší výbuchy i z města, ale nebyl si docela jist; ostatně kníže Rachlidze nejevil zájem o nic, co se děje mimo pevnost.

„Přestavíme pár děl proti letadlům,“ šeptal si tiše pro sebe, „Musíme posadit hlaveň na otočnou lafetu tak, aby se dala natáčet i nahoru... Kováři to zvládnou, za tři dny to máme, Vasjo, věř mi... Proč já blázen jsem nikde nikomu nesebral protiletadlový děla...“ Pak začal mluvit gruzínsky a Vasja mu stěží rozuměl.

Když výbuchy ustaly a chlapi se odvážili ven, málem se rozbrečeli; pracně vyrobené betonové plásty popraskaly a rozdrtily se na beztvaré kusy, mokrý cement se rozstříkl po okolí. Celá práce byla naprosto k ničemu; navíc se zdálo, že na několika místech bomby narušily původní opevnění.

Ve městě na mnoha místech hořelo – v obytných čtvrtích a také v přístavu, loděnice a strojírny zůstaly naštěstí zatím uchráněny. Pokud bylo možno vidět z pevnosti, panoval ve městě zmatek, strach, panika; lidé zažili bombový útok takového rozsahu poprvé, mnozí neznali ani bombardéry.

„Musíme postavit protiletadlová děla!“ opakoval kníže Rachlidze; když se ale Vasil ohlédl, zjistil, že mu zplihly jeho dlouhé kníry.

K účinné obraně se ve městě vzchopili dva lidé: Terezka a Petar Vukovič. Terezka stála jako vždy na vrcholu Ohňové věže a vysílala plamenné šlehy; zpočátku proti letadlům, ale když zjistila, kolik škody napáchají bomby ve městě, soustředila se na likvidaci padajících náloží a spalovala je přímo za letu. Považovala za svůj úkol spíš chránit nevinné obyvatelstvo než zničit útočníky.

Petar to viděl naprosto opačně; chtěl vyzkoušet zcela novou zbraň, tyčový bleskomet dlouhý víc než dva metry, vystřelující elektrické pulsy. Byla to zbraň kultury Goa'uldů, ale nezískal ji samozřejmě přímo od nich, neboť byli nepřátelé všech a každého; koupil ji od šmelinářů. Když se trefil, zapálil letadlo přímo ve vzduchu a přivedl k výbuchu. Bohužel zasahoval zatím málokdy, tyčová zbraň měla dost složité ovládání. Věděl jistě o třech, snad zasáhl ještě další, ale nestíhal se přesvědčit.

Když byl nálet odražen, Terezka všechny propojila a zjišťovala škody. Už na první pohled byly obrovské, zejména v domorodých čtvrtích, kde obyvatelé neměli tušení, jak se bránit. Šířila se panika a zmatek, někteří lidé se modlili, pobíhali sem tam nebo sháněli zcela neúčinné pušky. Členové Rady obrany byli stejně zmatení a bezradní jako ostatní.

Rada se shromáždila až na důrazný příkaz guvernéra Andreje Rastopčenkova. I potom připomínala porada spíš hádku než vážné jednání; jedni navrhovali výstavbu protileteckých krytů, do nichž by se všichni ukryli, ostatní jim odporovali, že nic takového se postavit rozhodně nestíhá. Kdosi navrhoval odstřelovat útočící letadla z děl, jiný vykřikoval, že je idiot.

Petara Vukoviče rovněž předvolali; Terezce poslali dokonce úředního posla s písemným rozkazem, takže se na Radě oba sešli. Pokusili se informovat ostatní o všem co věděli, ale členové Rady je okamžitě začali přerušovat všelijakými dotazy, připomínkami a vlastními komentáři, takže se jednání stávalo postupně bezpředmětným. Ježto byli telepati, nechali ostatní žvanit a diskutovali mezi sebou.

Podívej se na Draggona! Ten má jedinou starost: aby mu nerozbombardovali jeho Strojírny a Loděnice.

Nediv se! Tolik se nastaral – a lidi se nadřeli!

Jak ho tak sleduju, je úplně mimo. A ostatní taky!

Kdežto ty už máš nějakej nápad, jestli tě správně čtu!

Terezka na něj udělala prasečí ksicht, málem způsobila, že se rozesmál.

Mám nápad, ale je blbej. Zaútočit a zničit jejich letadla.

Bezva. Jak to provedem?

Těžko. Jestli mám pravdu, startujou odněkud z Iron-city. Už jsem tam jednou byla, ale o letišti nevím nic. Zítra, jestli zas přiletěj, je budu sledovat a zjistím, kde je a co tam mají.

Hezký. Ale kdo a jak na ně zaútočí?

Budem to muset zvládnout my. Seš velitel, tak sežeň co nejvíc bojovníků. O jejich přesunutí se postarám já.

Jak?

Kdybych to věděla, tak to udělám zrovna. Musím to vykoumat.

Nechali toho. Abner Léger právě předváděl Radě Edwarda Baarfelta, který se dopustil hrdinského činu: sestřelil jeden z bombardérů.

„Jak? Z pušky?“

„Ne, z kulometu. Ukořistil jsem jeden v boji; jak nalétali na město, zvedl jsem přední packy kulometu na kámen a zamířil. Letěli nízko, jeden zrovna přese mě. Pálil jsem mu před čumák, jako když se loví zajíc nebo bažant; on se ve vzduchu jen zamotal a padal do vody jak postřelená kachna. Koukal jsem schválně jestli nevyplave, ale pod vodou asi neumí. Nebylo to vůbec nic těžkýho...“

„Jak to povídáš, opravdu to není těžké!“

„Když dáme kulomety na věže kostelů, na minarety a pagody, budou nahraní; jak se spustí níž, dostanou to do břicha. Jsme lovci! Uvidíme kdo je lepší, jestli my nebo nějaká tlustá lítací potvora!“

„Jestli se ti to podaří, zachráníš město!“ řekl guvernér Rastopčenkov.

„No jo – rádo se stalo!“

„Ne, je to hrdinství a to je třeba ocenit!“ prohlásil Monty Draggon, „Já navrhuji, aby byly vyraženy pamětní medaile, kterými budou odměněni všichni ti, kdo se nějak výrazně zaslouží o vítězství!“

„No... jako ozdoba pěkný!“ konstatoval Edward, „Hlavně holkám by se to mohlo líbit...“

Petara a Terezky si nevšímal, zato jim trafnul:

Co kdyby si každej, kdo sundá nějaký letadlo, nechal vyžahnout motýlka do kůže? Třeba v různejch barvách...?

Co ti brání? Umíš to, tak to nauč tu svoji Ricky...

Neodpověděl, zato Ricky:

Jasně, že bych to zvládla! Ale kam ty motýlky vyžíhat Petarovi?

Chraň tě ruka nebeská na mě šáhnout!

Ale? To si tě Velká T označkovala?

Asi jako tebe, dorostenko! reagovala T.

Koukám, už se vám vrací dobrá nálada! ozvala se Valérie z Atanoru.

Zato Montymu tečou nervy! Tyhle kecy vede ze strachu!

Slyším. Uklidni je nějak!

Vzal to na sebe Petar. Přihlásil se o slovo a pronesl projev, ve kterém přislíbil velkou obrannou akci. Nemluvil ani tak moudře jako dlouho; mělo to předpokládaný účinek, pánové se uklidnili. Zatím probíhala čilá konverzace mezi cowenem. Všeobecně se chystali do boje.

Jo! Zítra to spustíme! rozhodla Terezka.

Nálet na Indiopolis znamenal v první chvíli šok a zděšení, potom však ti nejbystřejší a nejodvážnější překonali strach a rozhodli se bránit. Nejen to; všichni souhlasili s názorem Terezky, že je nutno najít hnízdo dravců a zničit je přímo tam, nejlíp i s mláďaty.

Říká se letiště a ne hnízdo, vy pitomci! Letadla nejsou živé bytosti, ale stroje z kovu a plastiku. Jejich zničení se ani nedá považovat za vraždu!

Toto upřesnění vyvolalo jisté rozpaky u osob, které měly zkušenosti se stroji nadanými inteligencí, roboty, mechany a droidy. Padaly názory, že ty stroje skutečně inteligenci nemají, ale dala by se jim možná zvýšit, kdyby jednoho z ocelových ptáků chytili a kompletně přestavěli. Bohužel ty návrhy pocházely od lidí, kteří neměli sebemenší zkušenosti.

Dělejte si co chcete! vzkázala jim Terezka, Naším úkolem je zabránit jim, aby sem lítaly a bombardovaly. Což uděláme! Jestli některý chcete zachránit na pokusy, je to vaše věc, ale já s tím nechci nic mít!

Neopouštěla Citadelu, seděla ve své cele před osobním oltářem a meditovala; přitom zvládala vnímat veškeré myšlenkové proudy, které probíhaly mezi vojenskou šlechtou. A dělo se toho hodně.

Od úsvitu, možná i chvíli před ním, se totiž do Indiopolisu slétali mladí bojovníci, kteří se chtěli zúčastnit obrany. Slovo mladí je přemrštěné; ve většině to byly děti ještě před pubertou, sebevědomé až oprásklé. Jak je poslouchala, docházelo jí, že jsou nová generace, pro niž Velká T už patří k vykopávkám. Vážily si jí, to ano; ale byly si naprosto jisté, že ony budou lepší a úspěšnější.

První premisa: nic není nemožné. Cokoliv umí jeden z cowenu, můžou se bez problémů naučit i ostatní. Zastaralé techniky je nutno zapomenout. Zásadní úkol: poškodit nepřítele co nejvíc a co nejdůsledněji, při zachování zodpovědnosti vůči vznešeným Ochráncům. A kdo jsou Ochránci? Velká T se ponejprv setkala s termínem mladí bohové.

Je to blbost, jistě, bůh nemůže být mladý ani starý. Vznešený Kršna sice vypadá jako šestnáctiletý kluk, ale to je jeho přirozená vlastnost, ve skutečnosti je starší než kterákoliv živá bytost. I polobozi (staří, zapomenutí či zavržení bohové) jsou neovlivnění časem a jejich vzhled je výsledkem vlastního přání, i když zákonům přírody též nějak podléhají. Pokud se mladí chlubili kontaktem s mladými bohy, mohlo se jednat pouze o novou inkarnaci těch starých. Takže Hříbě nebo Klisnička je stále tatáž Eponé jako za dávných časů, nikoliv její dcera, stojící v opozici vůči matce. Chápete?

Chápali, samozřejmě. Ale nevzrušilo je to; reagovali nejgeniálnější větou všech dospívajících od počátku věků: No a co?

Další zvláštnost: konečně zrušili kasty. Už neplatilo, že kluci jsou převážně bojovníci a holky čarodějky, všichni byli všechno a šúdry přijímali za rovnocenné; pokud měl někdo jakýkoliv osobní nedostatek, svěřil se do rukou ostatním a ti ho jednoduše přeprogramovali na vyšší úroveň. Totéž si dělali i ti špičkoví, takže neustále zvyšovali svou úroveň. Výsledný efekt: nabroušený meč nadaný geniální inteligencí. V každém z nich.

Vysoká inteligence má kromě jiných za důsledek neochotu poslouchat jakékoliv rozkazy. Znamená něco názor císaře, WZ cowenu nebo Terezky z Citadely? Snad pro někoho, kdo je potřebuje. My si stačíme; příkazy uctivě vyslechneme, ale nepovažujeme za závazné. Každý si ručí za sebe sám a udělá to, co bude považovat za správné. Na jednotném postupu se dohodneme, ale to platí jen pro tuto chvíli, zakrátko to může být zase jinak. A momentálně je názor zhruba takový:

Nepřátelé jsou pošetilé živé bytosti, kteří v hloupé zaslepenosti napadli naši zemi a pokoušejí se ji dobýt. Jejich nevědomost pravděpodobně způsobil nějaký démon, zatím se skrývá, ale ten si to odnese, až ho objevíme! Zatím se zdá, že většina nepřátel jsou lidé adaptabilní, schopní převýchovy. Dosavadní zkušenosti jsou dobré; co víc, zajatci zařazení do procesu souhlasí a požadují, aby jejich rodinní příslušníci byli rovněž získáni, přemístěni do Arminu a bylo jim umožněno zde žít. Čímž zároveň splní přání císařovny Diany mít co nejvíc obyvatelstva.

Jenže: proč nevrátit válku tam, odkud přišla? Napadneme přímo jejich zemi a dobudeme ji; nikoliv ovšem tím hrubým a neetickým způsobem, jakým přišli oni k nám, střelbou a bombardováním. Máme lepší nápad: vylíhneme se rovnou v jejich zemi, přemístíme se tam a postupně ji změníme tak, že nezůstane na kameni kámen. Možnosti jsou dvě: buď se po zániku hmotného těla zde příště narodíme v jejich rodinách, nebo tam odjedeme za nějakými příbuznými, třeba fiktivními. Bude to krásná hra: pracovat v přestrojení jsme si vždy přáli. Zásadně se nebudeme prezentovat ve své nadlidské moci, budeme se chovat nenápadně, volit běžný vzhled, reformovat společnost postupně; pouze ty nejlepší jedince se pokusíme získat pro sebe. Bude to obtížná, dlouhodobá práce; ale taková nás zrovna láká.

Terezka si to nedokázala představit. No, tedy když se nad tím zamyslela, dokázala to; ale copak sakra nemáme právě teď dost jiných problémů? Hlavní cíl je zabránit bombardování, právě teď a právě tady, za několik hodin! Až to bude vyřešeno, přijde možná čas...

Reakce? Obvyklá: No jo...

A ke všeobecnému údivu, zcela pro byla Tinka. Jasně, Tinka z Tovačova na Moravě, kdesi u Kojetína. Navrhovala, aby k útoku bylo jako základny využito prostoru Čech a Moravy, případně Slovenska. Důvod: inteligence většiny obyvatel je vyšší než průměr, a cowen zde na první pokus určitě získá řadu schopných spojenců. Navrhla dokonce název: Operace Výsadek.

Cowen se seznámil s jejím světem a souhlasil. Dobré místo; když to nepůjde jinak, určitě se tam objevíme, i kdyby jen na ozdravný pobyt. Tinku hned jmenovali dispečerkou; ještě dobře, že je hluchoněmá a neschopná pohybu, aspoň nebude nikam odbíhat od počítače.

Ale já už chodím a mluvím! namítla.

Taky dobře. Teď začni přeprogramovávat okolí!

Tinka vyjádřila ochotu poslechnout. Byla by pokračovala v diskusi, avšak přišlo první varování: přilétají letadla.

Tentokrát nepřátelské piloty čekalo peklo. Z Alexandretty, Útesové baterie i ze všech věží města je uvítala palba všech možných zbraní. Čarodějky je zapalovaly ve vzduchu, působily záhadné poruchy a klamaly letce iluzemi, kvůli kterým prováděli nesmyslné manévry a buď se srazili, nebo naráželi do skal či vodní hladiny. Sotva polovině se podařilo dostat na místo určení; když však viděli trapný konec svých druhů, radši to vzdali, vysypali bomby do vody a dali se na útěk.

Bylo to veliké vítězství; dokonce tak přesvědčivé, že sotva letadla zmizela v dálce, začalo se ve městě oslavovat. Dokonce ani posera Draggon se už nebál, naopak dal vyvalit sudy z vlastních sklepů a hostil všechny.

Terezka se nenápadně napojila na vědomí pilotů a sledovala je do jejich hnízda. Ale ježto letěli pomalu, měla dost času sledovat cvrkot.

Všeobecné nadšení nad vítězstvím nebylo absolutní; nespokojení byli ti, co považovali letadla za živé bytosti a chtěli je ovládnout. Nepodařilo se to ani jednomu (jedné); což je ovšem nepřesvědčilo, že to prostě nejde, jen že to zatím dělají blbě. Do Citadely přinesli holku, která se bezúspěšně pokusila ovládnout vědomí ponorky; ta připlula do blízkosti města s úmyslem pozorovat výsledky náletu, ale delfíni ji zaregistrovali a nabonzovali. Ta holka se dostala do stroje, zkoušela najít řídící centrum a podřídit si je, ale přes veškerou snahu žádné centrum schopné ovlivnění nenalezla; teď se zmítala v kómatu a nesmyslně blábolila, protože byla spojena se strojem až příliš dlouho a dostala zpětný odraz. Čarodějky jí podaly utišující prostředky, uložily a pečovaly o ni; s podobnými postihy měly zkušenosti.

Přes půl vesmíru se ozvaly myslící lodi Andromeda, Dora a Darebačka Gay; schvalovaly veškeré pokusy toho druhu a vyjádřily dokonce přání pomoci, bohužel existovaly v jiném prostoru a čase, takže jejich pomoc byla spíš psychologická.

Petar Vukovič se naučil střílet ze své zbraně tak dokonale, že trefil pokaždé. Dostal několik letadel a pohrozil cowenu, že postřílí všecky, pokud se holkám nepodaří je ovládnout. Děti mu hrozily strašlivými tresty a připojily řadu velmi ošklivých nadávek se sexuálním podtextem.

Další odlišnost: většina mladých neměla žádný sexuální kontakt. Důvod: ve většině toho nebyly schopny pro přílišné mládí, o činnostech rodičů sice byly důkladně informovány, ale považovaly to za věc budoucnosti. Hlavní důvod kontaktu, mentální spojení, dokázaly uskutečnit bez fyzického vztahu. Dokonce se nechtěly ani mazlit a dotýkat; tedy určitě chtěly, ale ne vždycky a ne s každým. Dávaly přednost osobní nedotknutelnosti.

Je to zkrátka nová generace. povzdychla si Valérie.

Odpověděla jí Fran: Samy jste si to způsobily. Odstavily jste svoje děti, nedotýkáte se jich a komunikujete s nimi na dálku telepaticky. Divíte se, že si na to zvykly?

Její komentář vyvolal ostrý odpor; většina měla názor:

Co nás ta čúza chce poučovat, sama žádný děti nemá!

Fran se jenom smála. Vyšlo najevo, že za poslední dobu skutečně vyrostla, přestala poslouchat ostatní a má snahu poroučet. Už to není žádná komerční čarodějka, nýbrž významná bojovnice. S jejím názorem je nutno počítat.

T se nad tím nezamýšlela, pořád sledovala letadla.

Jestliže děti odmítaly sex, měly vřelý vztah k ovlivňování jiných i sama sebe pomocí jakýchkoliv prostředků. Například různými drogami, někdy v nepředstavitelných kombinacích. Experimentovaly rády a s čímkoliv; pokud hned na první pokus neuspěly (a přežily), zkoušely to příště zas. Nebály se ničeho, co by se jim taky mohlo stát? Varování dospělých ignorovaly.

Terezka zaváhala. Jestliže se má útok uskutečnit dnes v noci, bude třeba posílit členy komanda nějakým povzbuzujícím prostředkem. Terezka sama nezvládne přesun velkého množství lidí, nemá důvěru v jejich schopnosti, a tím spíš v nevycválanou (a nevycvičenou) mládež. Jestli...

Jo! Jasně! Hned se do toho dáme!

Ne, vy pitomci! Opovažte se něco zkoušet...

Ale sotva vyslala svoje varování, už jí bylo jasné, že marně. Nebudou to dělat oficiálně, ale zkoušet to musí, na to jsou příliš odvážní. Zaútočí; i kdyby při tom měly přijít o život.

Terezka zjistila zajímavý fakt: letiště se nenacházelo v Iron-city, nýbrž dost daleko od města, ve Větrné stepi. To bylo velmi nehostinné místo, kde nežil nikdo a nic, snad nějaké pouštní lišky. Možná smečky divokých psů, ale neměla čas je hledat a kontaktovat.

Když se vrátila, bylo město víc než z poloviny ve stavu pominutí smyslů. Hodně lidí bylo opilých, jejich myšlenky zmatené a agresivní, dost ji rušily. Navíc se do města slétly různé osoby (a bytosti), přilákané rozhodným vítězstvím a těšící se na další, ještě větší. Děti jednoznačně soudily, že po setmění je přijdou posílit jejich mladí bohové. Terezka se na to těšila, konečně je uvidí na vlastní oči.

Jenže... vymyslela skvělý nápad, jak uskutečnit přesun. Původně chtěla na vhodné místo umístit kameny a zafixovat se na ně. Přesun se provádí tak, že se celá masa osob přenese do vyššího prostoru, jím projde a podle časoprostorových koordinátů vystoupí v trojrozměrném. Samozřejmě je nutné znát to správné místo; k tomu slouží kameny. Jenže Terezka měla lepší nápad: ve večerních hodinách se trafne na něco lítacího (draka, chiméru), přeletí do blízkosti letiště a bude navigovat odtamtud. Jednoduché, že?

Děti na to koukaly skepticky, metamorfózy vlastního těla je nezajímaly. Ne zásadně, prostě u nich nebyly v módě. Pokud se Terezce změna podaří, asi je to zláká k následování, ale zatím...

Zatím se uložila k odpočinku. Dost se vyčerpala. Děti měly energie dost a divily se, že někdo nemá, tak lítaly po ulicích a hrály si.

Ve spánku obdržela T podivné varování; když se probrala, pokládala za potřebné znovu všechny upozornit na nebezpečí experimentů s psychofarmaky. Všichni ji ujistili, že budou maximálně opatrní.

Centrem veškerého dění byl guvernérský palác a hlavním organizátorem Monty Draggon. T odhadovala, že se stydí za morální selhání při prvním bombardování a snaží se, aby se na to co nejdřív zapomnělo, neboť hýřil radostnou náladou a nechával vyvalovat nové a nové sudy s alkoholem. Pilo se, ale ne tak moc, jak očekával; mnozí se alkoholu vyhýbali vůbec, WZ ho používaly hlavně jako výchozí surovinu pro různé experimenty. Těch bylo zato požehnaně; kdekterá začátečnice chtěla předvést svoje schopnosti a dát druhým ochutnat vlastnoručně namíchaný povzbuzovací prostředek. Monty jim vyjednal přístup do kuchyně a zapůjčil veliké kotle; vše ostatní si už dokázaly zařídit samy.

Když se objevila Terezka, byl v paláci i okolí naprostý a totální zmatek, ba přímo blázinec. Všude plno příslušníků vojenské šlechty, ani netušila, že jich je tolik. Většinou nádherně vyzdobení, reálně i různými typy iluzí. Ti nejmladší ovšem považovali takové změny za přehnané a zbytečné; jsme tím čím jsme, ničím jiným být nepotřebujeme. Jestli se někomu nelíbím takový, jak jsem byl stvořen, jeho věc; ať mi políbí...

T procházela davem, kdekdo ji zdravil. Některé ani neznala, jiné si pamatovala podle aury, ale spojovala je s jinými světy. Občas zaregistrovala auru vyšších bytostí, ne zrovna bohů, ale... Mátlo ji to; nakonec usoudila, že je možná přitáhl plán Operace Výsadek. Že by vyvolal takový ohlas?

Taky jí nabídli posilovací nápoj. Ochutnala a schválila vše, avšak dost ji mátly obrovské koncentrace různých psychofarmak.

To se chcete vážně všichni otrávit?

Smáli se, samozřejmě; WZ ji ujistily, že mají situaci plně pod kontrolou a složení si hlídají. Usoudila, že asi jo; přesto si zavolala Edwarda.

Hele bráško, potřebovala bych tvoji pomoc. Chtěla bych, abyste ty a Ricky vybrali pár schopných jedinců a pohlídali mi Citadelu. Budu pryč dlouho, tak bych si chtěla být jistá...

Vypadnout z oslavy? To bude Ricky pěkně zuřit! Těšila se!

Až bude po akci, můžete se tam vrátit a...

Počkej! To ani nebudeme v útočný skupině na Hnízdo?

Bohužel. Potřebuju někoho tady!

Bylo jasné, že se to Ebovi nebude líbit a bude zuřit. Kupodivu přispěla na pomoc Ricky; jejím tajným přáním bylo, aby v době nepřítomnosti Terezky na Citadelu někdo zaútočil a ona mohla předvést, jak je dobrá. Což byl dnes večer záměr všeobecný; každý se jen klepal, aby mohl zaútočit.

Propadáš nebezpečnému nadšení. Dávej si pozor! upozornila ji Valérie.

T se zarazila. Prvním impulsem bylo poslat starostlivou matku někam do nepěkných míst; v dávnějších dobách by Va přijala hru a okamžitě ji začala dráždit, dnes už však považovala dceru za příliš rozumnou a dospělou na tak dětinské zábavy. Mnohem rozumnější bylo vzít varování vážně; takže Terezka přijala velkou sklenici šťávy, sedla si ke spřátelené tlupě mladých holek, naslouchala jejich vtipkování a zjišťovala situaci.

Všeobecně, její přítomnost byla vítána; ať byly holky jakkoliv oprásklé, předvést se zasloužilé čarodějce je těšilo. T zvolila strategicky výhodné místo, odkud mohla sledovat dění v celém prostoru; to není zbytečná informace, někteří přítomní už začali prolamovat hranice prostoru a času a vytvářet jednotné pole. Řada těch osob byli noví a mladí, které T dosud nepotkala; oni ji však znali a nadšeně zdravili.

Tak poznala též dívku zvanou Hříbě, Klisnička, Ašvadévi a podobně. Nijak netajila, že je dcerou mocné bohyně Eponé a sestoupila do světa lidí, aby tu konala nejrůznější dobré skutky. Rovněž deklarovala, že je ochotná snášet jakékoliv zacházení, nikdy se nenaštvat a nechat si všechno líbit. Když T dostala chuť ji blíže prozkoumat, malá Eponé zaržála nadšením a nabídla se k jakýmkoliv experimentům. Nejlépe ihned; byla dokonce ochotná pozměnit kvůli tomu čas a prostor.

Její neobvyklá vstřícnost nevyvolávala v cowenu žádné pochybnosti; naopak Terezka pojala podezření, podobné chování není u bohů moc obvyklé. Hříbě se tedy stáhla; zajisté dovolí, aby se přesvědčila o jejích dobrých úmyslech. Jo, matka Eponé je známa nedůtklivostí a prudkým hněvem, když není po jejím; ale já jsem dcera, jsem tady proti vůli matky a...

Ale to snad ne! To už mě lakuješ moc, panenko! Nedokážu si představit, že by Eponé dovolila svému Hříběti narušovat svoje záměry! Pokud ti dovolila sem jít, je to její přání; co ale bude dělat, když se tvá mise nepodaří?

Patříš k těm, na který spoléhám, že se to povede!

Vše nasvědčovalo, že Hříbě touží po hře a je ochotná ke všemu. Terezka si potřebovala situaci rozmyslet; uvědomovala si, že ta holka je jí sympatická a ráda by pomohla, ale chtěla promyslet veškeré nebezpečné varianty, k nimž mohlo dojít. Hříbě pochopila a odtančila; měla i další kamarády.

Tak především: byla nesmírně hezká. Zhruba patnáctka, potměšilá tvářička s bystrým výrazem, pleť v různých odstínech bílé. Tím je míněna skutečně bílá, nikoliv opálená pleť bělochů, nýbrž nepřítomnost jakékoliv barvy. Na holé hlavě vysoko trčící hříva od čela až na záda, vpředu výrazná čupřina do očí. Ty oči byly jediná barevná část, původně tmavé, ale měnící se podle nálady od zelené po rudou. Koňské znaky ve tváři: velké pohyblivé uši, snad ještě větší než u elfů, a výrazné zuby; smála se ráda a všemu.

Jistě, ne každému by se líbilo, kdyby takhle upravená chodila jeho dívka či dcera; ale téhle to slušelo. Bohové mají výhodu, že jim sluší všechno. Když chtějí, samozřejmě; taky dokážou vyvolávat opačné pocity. Terezka si uvědomila, že už o ní podvědomě uvažuje jako o bohyni, ačkoliv tento fakt doposud neověřila a není si jistá. Taky mohla být cokoliv mezi bohy a lidmi; těch mezistupňů je spousta a odlišit je dá práci. Nejpravděpodobnější možnost byla avatár, hmotná expanze či projekce. Taková bytost není nesmrtelná ani všemocná, i když mocnější než lidé. Stvořila ji původní mocná Bytost, povoluje jí jednat (částečně) nezávisle a ponechá ji existovat, dokud bude zapotřebí. Což mohou být i tisíciletí.

Matku Eponé Terezka znala. Věděla, že mnohým členkám Sesterstva prokazuje různá dobrodiní, ale ostatním se doporučuje uctívat ji radši na dálku. Může být smrtelně nebezpečná, zvláště zlým lidem, kteří ubližují koníčkům. Takže se doporučuje o koně řádně pečovat a neškodit jim; což se Terezky netýkalo, koně měla ráda a jezdila na nich málo, přesouvala se prostorem. Bojovníci si na koně potrpěli, Eponé uctívali a její dceru milují.

Další úvaha: kolik podobných tady je? Bohové mají charakteristickou auru, přímo omračující a jasně identifikovatelnou. Kdyby některý sestoupil sem do hmotného světa, nepochybně by to poznaly všechny čarodějky na Zeměkouli. Hmotné expanze tak mocnou auru nemají nebo ji tají; důkladným zkoumáním by se objevit dali, ale ani to neznamená definitivní potvrzení či vyloučení; právě nejistota je doprovodným jevem lidství.

Základní fakta: vyšší bohové sestupují do světa lidí nečekaně, nevyžádaně a z důvodů, zřejmých jen jim samým. Svatý Bokonon praví: Blázen je každý, kdo si myslí, že ví, co Bůh činí. Aby WZ předcházely narušení svého zdravého rozumu, raději nevěří ničemu, co vidí a slyší; s výhradou, že je stejně nesmyslné něčemu nevěřit jako věřit. Prostě nevědí; reagují na jevy, které postřehnou a považují to za potřebné.

Jestliže tedy Hříbě tvrdí, že je nezdárná dcera Eponé, věřme jí to. Pokud se později přesvědčíme, že to není pravda, berme to taky vážně. Pokud platí obě možnosti zároveň, není důvodu být tím zmaten. Jasné?

Dále: pokud si Hříbě přeje získat v tomto prostoru četné uctívače a obdivovatele, přejme jí to. Pokud chce, aby čelnou představitelkou jejích oddaných byla Terezka, ani to není vyloučeno. Už teď je milá; T si uměla představit, že by se do malé Eponé zamilovala tak, jak člověk miluje boha. Odborný termín je extáze nekritické lásky; zatím nic takového nepoznala, ale dost by si to přála.

Musela si přiznat, že se jí tu líbí a má dobrou náladu; přestože si vždy zakládala na tom, že nemá náladu dobrou ani špatnou. Tedy, předpisy říkají, že WZ nemá být ovlivňována svými city; ale není na čase hodit předpisy za záda a vrhnout se po hlavě do života? Porušit příkazy a zákazy? Ovšem, velmi nevhodné myšlenky před bojem; to asi dělá ta šťáva. Namíchaly ji dobře, jsou to holky šikovný. Budou... jsou z nich dobré čarodějky.

Teď by se měla zvednout a jít zajišťovat akci. Času dost, samozřejmě... Tak si namísto toho přála další sklenici, přiběhla k ní malá holka a se zářícíma očima ji obsloužila. Jestlipak jí ty oči svítí nadšením, nebo už je taky zfetovaná? T se soustředila a s úžasem zjistila, že to není dítě, ale malý démonek. Démonů tu byla spousta a tenhle nemusel být dítě, také umějí vypadat jak chtějí. Chystali se jít se smečkou do boje.

Druhá sklenice obsahovala ještě vražednější kombinaci než ta první. Kdyby T nebyla zkušená WZ, působila by jako rána krumpáčem do hlavy. Na polobohy či démony čajíček, jistě; ale co udělá s lidmi? T si znovu lízla, převalovala nápoj na jazyku a zjišťovala, co vše obsahuje. Nepochybně něco, co mění tok mentionů do plusu, prudce zvyšuje kladné emoce a zlepšuje činnost mozku. Tuhle směs holky určitě nemají ze sebe, člověk by to nedokázal namíchat, takže ji někde obšlohly. Není ani jisté, zda za to může Eponé; spíš iniciativa někoho dalšího.

Terezce se myšlenky rozběhly rychleji a účinněji než dřív; informace se samovolně skládaly do ucelené mozaiky. Rozhodla se podlehnout a využít posilujícího nápoje; už dávno toužila udělat si jasno okolo čarodějek vyššího typu, Morrigan a Kateřiny. Narážela na ně ona i matka Valérie; zatímco Morrigan se s Valérií nesnášela, Kateřina jí fandila. U Terezky přesně naopak; ne, to je nesmysl. Kateřina jí zatím nevěnovala pozornost, s Morrigan se párkrát sešly a nehodlaly se napadnout.

S úžasem jí došlo, kdo vlastně je Kateřina z Flammelu: hmotná expanze té původní svaté Kateřiny, vysoce vzdělané princezny, sťaté mečem za neposlušnost vůči otci. Patronky a ochránkyně, která ráda mění život ostatních na lepší; jedním z jejích úspěchů je třeba Johanka z Arku. Jaké má úmysly tady v Arminu, je zatím zastřeno tajemstvím; nicméně je zde a prokazuje přízeň Valérii, Dianě a dalším. Terezka si umínila, až se příště setkají, musí se s Kateřinou blíže seznámit.

(Poznámka: tak mocná osobnost jistě nevznikla z ničeho, musela být dobrá i předtím. Přesto udělala za předchozími variantami tlustou čáru; zvolila si křesťanskou cestu a zamítla veškeré jiné. Na rozdíl od Morrigan.)

Terezka zauvažovala, kolik je ve skutečnosti vyšších bohů; nejspíš méně, než by se čekalo. Nižší jsou jejich různé inkarnace, expanze a projekce. Až pochopí jejich vzájemné vztahy, pochopí i vlastní postavení a bude zralá se k nim připojit; prozatím to rozhodně nechtěla, její zájmy byly zde v hmotném světě. Bohové do světa lidí zasahují neradi, není to etické. A Terezka si ještě potřebuje zařídit spoustu věcí!

Druhou sklenici vypila rychleji než chtěla. Nějakou dobu váhala, zda si nedat ještě třetí; než to promyslela, už tu byl démonek se sklenicí. Po krátkém uvažování přijala; rozhodla se ji vypít, vychutnat, uvést se do transu a nechat účinky vyšumět. Dokonce stanovila i čas, po který si dovolí být mimo; pak se hodlala probrat.

Teď už jasně vnímala, kolik je tu lidí (a jakého druhu) a kolik jiných. Lidé byli jasně v menšině; aby jich bylo víc, spousta pocházela ze zajatců, přecvičených na občany. Přestože jim zakázali bojovat za Armin, mnozí se hodlali zaplétat do záležitostí vlastní země a rodiny; požadovali, aby jejich manželky, děti a přátelé byli přemístěni sem, nebo zapojeni do duchovního vzdělávání v místě pobytu. To je rovněž záměr polobohů; hodlají se expandovat do prostoru, kde zatím nejsou. Komu patří, není prozatím jasné; rozhodně ne démonům, jejichž reprezentanti jsou tady, ti naopak chtějí na nepřátele zaútočit. Nic divného, démoni se mezi sebou rvou pořád; jenže tohle je nejspíš další fáze války o Inferno.

Aha, takže už je jasno. Co se dozvěděl Christian, je pravda; naši Ochránci objevili správnou díru v nepřátelské obraně a hodlají do ní vniknout. Má na tom zásluhu i Terezka; její setkání s generálem Exeterem taky vychýlilo rovnováhu na naši stranu. Čím přesně? Mohla ho zabít, mohla ho svést; avšak neudělala nic z toho, nechala budoucnost běžet volně. Dobře / špatně? Nikdo neví. Ani Morrigan, ani Kateřina.

Jak dopadne útok na Hnízdo? Terezka vykonala všechny myslitelné přípravy, aby zvítězila; přesto to určitě nejsou všechny. Má mocnou armádu, významné Ochránce. Co ještě ji může ohrozit?

Přišel za ní Petar. Taky chystal útok a promýšlel různé varianty. Vzájemně se ujistili, že to zvládnou.

Terezka vstala a vyšla na vzduch. Počítala, že bude mít potíže s chůzí, ale připadala si naopak nezvykle lehkonohá. Měla tendenci vzlétnout, aniž by se transformovala na létající bytost. Trochu nebezpečné.

Na nádvoří si děti hrály s ukořistěnými stroji. Automobily, motocykly, jedním kluzákem z Ősgardu. Pokoušely se vštípit strojům vědomí a inteligenci, což je práce krušná a obtížná; ale jelikož se všichni nacházeli v poli kladné energie, šlo to. Stroje byly hloupější než démoni, ale určitým způsobem adaptabilní. Dobrý důvod to zkoušet.

Pitomost, nikdy se vám to nepovede, pomyslela si, Základní problém je, že živé bytosti mají duši. Kdežto stroje nikoliv; ať jim vštípíte jak chcete rozsáhlou inteligenci, pořád budou muset být někým ovládány a řízeny. Nikdy nenabudou vlastní vůle, nebudou mít žádnou osobnost a tudíž...

„Jsi ve vleku vlastních představ,“ odpověděl jí mladík, který se zastavil kousek za ní, „Pohybuje se snad prostorem málo duší, které opustily tělo a z nějakého důvodu nepokračovaly do dalšího nebo na nebeské planety? Málo duší, co zoufale hledají, kam se vtělit a vyřešit problémy, které se jim nepodařilo zvládnout za života?“

Pro jistotu se ohlédla. Byl vysoký, tmavý a hezký; nejspíš démon. Proto taky vyjadřoval své názory verbálně, i když vnímal.

„Zklidni se,“ oponovala, „Jistě, volných duší je spousta. Ale všechny se podřizují vyššímu zákonu; nesmějí vstoupit do těla dle vlastní vůle, nýbrž z vůle bohů. Případně Nejvyššího, z něhož emanují. To nedokáže žádný jiný, pouze usměrňovat...“ (Ta poslední zmínka byla rýpnutím).

Usmál se a učinil výrazné gesto rukama. „Nikdo nemá v úmyslu narušovat hegemonii Pána; ale jak jsi správně poznamenala, usměrnit je můžeme. Takže stačí vytvořit v příslušném stroji dostatečné ovládací systémy, kterých by ta osobnost mohla využít. To přece není nemožné!“

Měl pravdu; zaváhala, zda nemá opravit své mínění a považovat ho za nižšího poloboha. Jistě, mohla se zeptat; ale nebylo jisté, zda řekne pravdu, nebo si bude hrát. Byl v hravé náladě, bez pochyby; taky něco vypil a byl tím ovlivněn. Patřil ke kastě bojovníků; kdysi dávno se na oslavách císaře Charryho dokázali i hodně vysoko postavení bozi ožrat jako dobytek.

Zařval smíchy. „A ty si chceš hrát, čarodějko?“

„No... nemám zrovna moc času!“ bránila se, ale přiznávala, že má dnes večer větší chuť než kdykoliv jindy. Dokonce by se docela ráda dala svést.

„Na tři tance čas máš, nezapírej!“

Aha, takže přece jen démon. Odborná poučka: sex s démony se skládá ze tří fází. První zkušební, to milenec zjišťuje, co všecko jeho partnerka fyzicky vydrží a co s ní může dělat. Po prvním orgasmu následuje fáze druhá: tvrdě na věc, bez ohledu na případné škody. Přes veškerou bolest a protesty ji rozerve na kusy a zase složí dohromady. Tahle fáze může trvat dlouho a mít spoustu variant. A nakonec třetí; to ji zase uvede do normálu, napraví ta fyzická poškození a nádherně zklidní. Není to tak děsivé, jak by se zdálo; démoni jsou skvělí milenci a dívky si je chválí.

Neříkal nic, jen čekal a pochechtával se. Terezka analyzovala jeho auru a pořád ještě neměla jasno. Možná není jedno ani druhé; taky může být něčím z altisvětů, třeba něčím zcela neznámým. Až se sladí tělesně, snad se podaří vstoupit do jeho mysli a důkladně ji prozkoumat. Měl nějaký druh přirozené ochrany, vnímala jeho myšlenky, ale ne dokonale. Buď si skutečně myslel jen to co povídal, nebo něco nesouhlasilo.

Lidé si toho většinou myslí víc, než říkají; ne schválně, ale promýšlejí vlastní názory, formulují je do vět a ještě upravují, než vydají nejlepší verzi. WZ to vnímá a nevadí jí to; časem se naučí vyjasnit si všechno dřív, než vůbec ke kontaktu dojde. On se choval jinak.

Jestliže je něco dosud neprozkoumaného, čeká ji zajímavý zážitek: objevování a hledání, co příjemného by mu mohla způsobit. Doufala, že má stejný nebo přibližný penis jako lidé (což není samozřejmé). Kromě toho však může mít erotogenní zóny zcela jinde a jinak vhodné ke dráždění; taky dost záleží na jeho kulturních zvyklostech. T měla v úmyslu odvést dokonalou práci, potěšit ho co nejvíc. Jako milenka nebyla moc dobrá, ale pracovala s mnoha děvčaty, které to dělaly rády a často a měly spoustu vzpomínek.

Už jen tyhle její myšlenky způsobily, že začal vzrušeně dýchat. Bude asi pěkně nebezpečný; to ale nevadilo, zvláště ne dneska večer. Odhadovala, že také on bude hledat způsoby, jak ji dokonale uspokojit. Kdyby jen měli víc času! Jenže se oba chystají do boje...

Když říkám, že to stihnem, tak mi věř!

Jeho myšlenky byly přece jen méně uhlazené než řeč a chování. To není nic divného, tak se chovají všichni kluci. Výroky typu Tebe si vychutnám, ty malá děvko! Budeš se plazit a škemrat... považovala za druh lichocení, jen občas litovala, že bývají silně přehnané.

Nebudu se snažit tě přemoci. Chceš, abych ti nechal převahu?

Rozhodně nechtěla. Iniciativa v sexu byla něco, co naprosto neovládala.

„Jsem Azawar.“ řekl nahlas.

Aha, takže přece jen démon. Jména začínající na A a končící na R bývají většinou démonská. Teď ještě zjistit, k jakému patří světu a kultuře.

„Vrátím se.“ řekl a odešel. Netušila proč. Určitě měl důvod.

Nejen ona, většina přítomných dostávala rozvernou náladu. Terezka si nebyla jistá důvodem; pole již bylo dost silné, ale pravděpodobně potřebovali ještě mocnější. Uvědomovala si, že už není velitelka, naopak dostává se do vleku dalších zájmů. Jejím cílem bylo přemístit útočnou skupinu do prostoru Hnízda a nechat je zaútočit na letadla. Jenže úmyslem řady přítomných je umístit do těch strojů lidskou inteligenci, dokonce duši; co pak ty stroje udělají, jak se zachovají? A bude myslitelné, aby je zlikvidovali podle původního plánu? Nebude to vražda?

Děti si hrály s auty a motocykly na dvoře. Transformovaly je na myslící systémy, jen o něco méně inteligentní než zvíře; v první fázi jim zafixovaly lásku a oddanost k jejich pánovi, ale další fáze bude samostatnost. Také některé zbraně jsou zafixované; jaké to asi je mít meč nebo fázer s vlastní vůlí a myšlenkami?

„A s vlastní sexuální orientací?“ usmál se Azawar.

WZ jsou zvyklé, že jejich přátelé se objevují a mizí znenadání. Terezka to dělala běžně, ale u něj ji to trochu štvalo.

„Jak bys sexuálně uspokojila takového androida?“ zarýpal si.

„Nikdy jsem nepotkala žádného androida.“

„Jestli to dopadne dobře, tak ještě poznáš pár hodně zajímavých bytostí.“

„Hele! Ty jsi z Flotily?“

„Svůj svět ti ukážu taky. Když to dobře půjde.“

Společně se vrátili do sálu. Tam zrovna Hříbě organizovala orgie; potřebovala k uspokojení hodně sexu, nejlépe kombinaci démonské vytrvalosti, nebeské něhy a lidské fantazie. A líbilo se jí, když bylo hodně účastníků ze všech možných kultur; dokázala je vnímat všechny najednou.

Neboj, takových je hodně i u nás. tepla jí T.

S tebou si to jednou rozdám soukr! Pak uvidíme, jaká seš čarodějka!

Vyhrožování se nebojím! Neslyším takový kecy poprvé!

Terezka vycítila, jak se v ní vzmáhá energie. Bílá Klisna Eponé takové hry dokáže; dceruška nepochybně dělá mamince radost.

Ty mě mermomocí chceš vidět jako koně?

Hříbě se na chvilku předvedla jako klisnička, jednorožec a okřídlený pegas. Přítomní nadšeně tleskali, jásali a chválili ji.

Kdybych byla Iris, trafla bych se na černou klisnu a pokopala se s ní, uvažovala Terezka, Kdybych byla Sif, udělám ze sebe jednorožce a zašermujem si. V obou případech by to skončilo bouřlivým milováním. Kdybych byla Gina, tak bych... sakra, co by udělala Gina?

Zajímavý! Kde jsou ty holky teď?

To bys měla vědět líp než já. Mimo svět živých!

Existuje něco, čím bych mohla udělat radost tobě?

Terezka se nad tím zamyslela. Nepřišla na nic konkrétního.

S tebou fakt není lehkej život! povzdychla si Hříbě.

Jako prvního milence si vybrala Petara Vukoviče. A zdůvodnila to:

Říkají o tobě, že ho máš jako kůň. Tak jsem zvědavá!

Petar věděl, že je to přehnané, ale dosud se bavil.

Terezka přijala další sklenici (kolikátá to už je?) a rozhodla se oddat vášni. Tenhle nápoj měl ještě příšernější účinky než všechny předchozí, asi jako výbuch granátu přímo v lebce. Kupodivu však neoblboval, ale zvyšoval aktivitu. T měla pocit, že se jí chodidla zatínají v pěst.

Milovala se s Azawarem, vynechali fázi jedna a vrhli se rovnou do dvojky. Potom si to rozdala s někým, koho jí on dohodil, aby se pobavil, zatímco on si vychutnával... nechala to být a hodila to za hlavu. Radši vnímala, co se děje kolem; energie vzrůstala, svinovala se do spirály a měnila v hmotu. Nebylo jí potřeba mnoho, mikročipy se daly vytvořit jednoduše a umístit na jakékoliv místo dopravního prostředku. Několik vozidel už reagovalo na jednoduché příkazy a rozeznávalo lidi.

Jenže nastával čas začít pracovat. Tepla Petarovi, že vzlétá a požaduje, aby za hodinu vyhlásil poplach a připravil se k transportu.

Jasně! V tu dobu budeme akorát v tý správný náladě!

Se spolehni, ségro! dodala Hříbě.

Holka démonek zrovna roznášela další rundu pití. Terezka začenichala, měla sice chuť, ale ovládla se a odmítla. Kdoví, co by to s ní udělalo.

Azawar ji doprovodil na terasu a sledoval, jak se mění v chiméru.

Krásný zvířátko! Hele, pojď si to rozdat ještě v týhle podobě!

Ráno, na oslavě vítězství.

Nemám letět s tebou? Roztáhl blanitá křídla a zaplácal jimi.

„Budu tě tam čekat.“ slíbila.

„Počkej ještě. Značkuješ si lidi, které máš ráda...“

Usmála se. Položila mu přední tlapu na tvář, vysunula dráp a zapíchla mu ho do kůže. Pak škubla.

Měl fialovou krev.

Smál se, když vzlétala.

Myslela na něj, když plachtila vysoko pod hvězdami a jen občas pohnula křídly, aby srovnala výšku. Cítila se silná, mocná a šťastná.

Dokonce natolik, že se rozhodla pochlubit mamince.

Já jsem ráda, že jsi šťastná! Konečně sis našla někoho...

Ale mami! Tohle není partner pro život! Ještě pořád nevím, co je zač!

To sis ho vůbec neotestovala?

Nic takovýho není v registru. Hele, já vás seznámím a...

Jseš malá zákeřná bestie!

Tak pozor, matinko! Zrovna teď jsem čtyřikrát větší než ty!

Valérie se jen smála. I tohle ji naučila ona.

A chiméra Terezka zvedla hlavu ke hvězdám a vítězoslavně zakrákala.

Petar Vukovič pil méně než ostatní; byl velitel a musel se držet zpátky. Měl s alkoholem a vším takovým podstatně víc zkušeností než druzí, takže si dával pozor. Ostatní už byli v takové náladě, že se okolo vlnil prostor.

Kromě jedné dívky, které bylo viditelně zle. Klečela v koutě, opírala se čelem o stěnu a vrhla; napřed jí nevěnoval pozornost, ale pak ho zarazila bolest, kterou cítila. Příliš velká bolest...

Jestli seš ty krávo těhotná, tak tě přetrhnu – takhle chlastat!

Nereagovala; a těhotná taky nebyla. Přesto měla velké problémy.

To není... v břiše... v krvi... Hledej... patogenní mentiony!

Bleskově si ujasnil, kdo je. Začínající čarodějka, spíš žákyňka. Nadaná. Ani si nepamatoval, zda se s ní někdy miloval.

Rozpadá... ochrnují... nervy...

Pak už následovala pouze strašlivá, bezhlesá bolest. Nedokázala ani křičet, ochrnuly jí hlasivky. Ani svíjet se nemohla; jen trpět.

Petar se vymrštil na nohy. Poplach!

Odpověděla mu nejmíň stovka hlasů, řvoucích stejnou bolestí.

Bleskově zkontroloval sám sebe. Ano, bylo to i v něm. Ale v menší koncentraci; snad proto, že se krotil v pití?

Petar byl lovec, válečník; rychle se snažil zjistit, co to způsobilo. No jasně, bylo to v nápoji, v té poslední dávce; ale kdo to tam dal?

Kontaktoval holky, co měly službu v kuchyni. Rovněž se zmítaly v křeči.

Kdo tam byl? Kdo tam nepatřil?

Nedostal žádnou odpověď.

Zato narazil na Hříbě. Klečela na čtyřech uprostřed parketu a chvěla se; to bylo jediné, co dokázala. Částečně se měnila na koně, nebyla teď dívkou ani klisničkou, jen něčím příšerným.

Najdi ho! Zab ho! tepla mu z posledních sil.

Ono to dokáže zabít bohyni? vyděsil se.

Odpověď nedostal. Kolem něj v bolestech umírali kamarádi. Lidé, šelmy, démoni... všechno. Odkudsi zvenku se zoufale ptaly myslící stroje, proč je lidé odpojili, zrovna když se začínají probouzet.

Cestou po schodech nahoru pocítil první nával křečí. Zastavil se, zachytil zábradlí a snažil se ovládnout vlastní tělo.

Tehdy pocítil strach. Strašlivý, panický strach... ale nevycházel z něho, nýbrž z někoho poblíž, jiné živé bytosti, která...

Ohlédl se.

Nahoře na schodech stál Monty Draggon. Klepal se hrůzou.

Když k němu Petar udělal pár kroků, vztáhl ruce jako na obranu.

„To ne! To jsem nebyl já! Já to neudělal!“

Co se stalo?

Nebylo jisté, zda Monty umí telepaticky vnímat; každopádně nereagoval.

„Cos udělal? Co se stalo?“ vykřikl Petar nahlas.

„Já nevěděl... to měla být legrace... říkaly...“

Petar si to přečetl v jeho mysli. Dvě dívky, čarodějky; daly mu lahvičku, smály se a slibovaly, jaká to bude legrace. Monty nevzbudil v kuchyni žádné podezření, pořád se někde motal a do všeho kecal, takže si ho holky v podstatě nevšímaly. Vylil obsah do poslední dávky...

„Co to bylo za holky?“

Ta otázka byla hloupá a zbytečná. Monty nerozeznával lidi podle aury; měly holé hlavy, čarodějnické tetování a ozdoby. Jako všechny ostatní.

Petar se pokusil vyčíst z jeho mysli něco víc, ale marně. Monty si prostě žádnou auru nepamatoval.

„Ty blbče!“ vzdychl, „Zabiju tě...“

Už teď měl Monty příšerný strach. Když spatřil Petara, jak se k němu blíží, tápavým krokem na nejistých nohou, leč přesto hrozivě, otočil se a dal se na útěk. Do své kanceláře, na konci chodby.

Když se tam Petar doplazil, byl Monty opřen o svůj psací stůl a v hrsti svíral služební revolver.

„Nepřibližuj se!“ vykřikl přeskakujícím hlasem, „Zabiju tě!“

Tak mě zabij! Co na tom ještě záleží?

Petar udělal ještě dva kroky.

Monty vystřelil, spíš ze strachu než z touhy zabít. Kulky zasáhly Petara do hrudníku; cítil, jak mu tříští žebra a trhají plíce.

Takhle pitomě... blbej vtip... pomyslel si a zemřel.

Terezka byla tou dobou na místě, pár kroků od letecké základny. Neviděli ji, kryla se proti hlídkám na věžích, které soustavně propátrávaly tmu kužely reflektorů. Teď byla v lidské podobě, lze-li to tak říct.

První impulsy umírání zachytila možná dřív než Petar. Nejdřív nechápala; pokusila se zeptat Azawara, ale ten měl taky problémy a odpovídal zmateně. Tou dobou však ještě žil.

Okamžitě se vykašlala na plán útoku; vystartovala ze země přímo do výšky, zaplácala křídly a hnala se co nejrychleji zpět. Zároveň volala matku, Eba, Julii, Morrigan a koho ještě znala; žádala okamžitou pomoc.

Když jí Azawar poslal poslední impuls na rozloučenou, pochopila, že nemá smysl pokoušet se něco změnit. Prozkoumala sama sebe; ne, v ní to nebylo, snad že odmítla tu poslední sklenici...

Přes pocit děsu provedla rychlou analýzu. Byl to nervový jed, paralyzující činnost míchy a mozku. Velmi vychytralý jed, nerozeznatelný pro běžného člověka, dokonce ani čarodějku. Nejvíc ji však mátlo, že to nepoznaly ani vyšší bytosti. Ať byla Hříbě cokoliv, zabilo ji to. I Azawara. Terezku by to nepochybně zlikvidovalo také.

Takový jed nedokázal namíchat nikdo z cowenu. Nikdo na celé Zemi.

Kdo ví, zda v tomto vesmíru.

Proč přišel útok? Dnes večer tu byli přítomni hosté z nejrůznějších světů blízkých i vzdálených; nebylo jisté, zda se to týká lidí. Možná je útočník jen zlikvidoval jako kolonii mravenců při kácení lesa.

iAť jsi kdokoliv a kdekoliv, najdu tě, ty hajzle! Najdu a zabiju!/i

Náhle ohluchla a oslepla. Cítila, že stále ještě letí, mává křídly, ale nevěděla kam. Všechno zmizelo, země pod ní i hvězdy ve výši, necítila nic vnějšího. Ale nikdo jí neposlal žádný vzkaz.

I tohle byl útok přesahující její možnosti odvety.

Poprvé v životě poznala, co je to strach. Nevěděla, zda letí nebo padá, nevěděla kde je a kam míří. Zoufale se snažila něčeho zachytit...

iTerezko! Téčko, slyšíš mě?

Tinka?

Jasně. Neboj se... naviguju tě. Drž se mýho signálu!

Ty víš, co se děje?

Jasně. Spousta umírajících. Veliká bolest. Co se stalo?

Nevím. Letím tam... Dávej bacha, byl to útok!

Na mě nikdo nezaútočí./i

Už opět našla záchytný bod v prostoru. Zorientovala se, už věděla, kde je a kam míří. Obnovila funkci zraku i sluchu; trvalo to jen chvíli.

Druhý útok nepřišel, bylo to pouze varování.

iTeď jsi sama na světě?

Nesmysl; všichni na tom mejdanu nebyli. Vnímám pár kamarádů. Taky mámu, holky z Atanoru... i když jich hodně přišlo.

A ty stroje./i

T se na ně napojila, zkusila je uklidnit. Byly dost hloupé, ale nakonec se to podařilo. Ten nejbystřejší, kluzák z Ősgardu, se zeptal:

iTo zůstaneme navěky mrtvé – teď, když jsme se probudily?

Nevím. Řekla bych, dělejte si co chcete. Nemám možnost vám pomoci...

Můžeme si shánět kontakt sami?

Jasně. Dělejte, co je vám libo./i

Odpojila se. Nemělo smysl se s nimi bavit.

Opět zakřičela, strašlivě nahlas pod hvězdnou oblohou.

Tentokrát to byl křik zoufalství.

Errata:

30.05.2021 11:40