Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 Až se zřítí obloha a svět vzplane žárem,

 až nadejde poslední válka vesmíru,

 o mě se neboj, mámo.

 Já tam budu.

 Bojová píseň mladých Templářů.

Tomáš Baarfelt se zprudka zastavil, sotva si povšiml předmětu na vyleštěné desce stolu: jediné bílé růže. Byla nádherná, ale...

„Opakovaný vtip přestává být vtipem!“ řekl do ticha.

Mladý muž ve stejnokroji komthura se smíchem vystoupil ze stínů.

„Tento trik jsi použil na muže jménem Jehuda Beshalel Ibn Löwy, velkého rabína v Praze v šestnáctém století. Nedokázal jsi ho nijak zabít, tak jsi ukryl Smrt do květu růže; když si k ní přivoněl, zemřel.“

„Správně; akorát že jsem to nebyl já. A tohle není vtip.“

„Co to tedy je?“

„Dejme tomu, že jsem chtěl vyzkoušet tvou ostražitost. A vyzvat tě ke hře.“

„Nemám náladu hrát si. Zejména s tebou.“

„Copak, copak? Starosti?“

„Ty víš.“

„A pořád ještě ses nerozhodl využít moji pomoc?“

„Chceš zviklat moje názory Smrtí ukrytou v růži?“

„Otázky bez odpovědí.“

„Odpověď je ne.“

„Někteří jiní nejsou tak úzkostliví. Třeba tvůj syn.“

„Který? Mám jich několik.“

„Moc dobře víš, který. Tvůj nejmilejší.“

„Richard není...“

„Proč sis na něj tedy okamžitě vzpomněl? Žádný jiný ti nedělá tolik starostí; kdy ses například musel zabývat Christianem?“

„Christian bojuje, jak má.“

„Přečti si knihu Job, kardinále. Je v ní hodně moudrosti!“

„Vyhrožuješ mým dětem?“

„Někteří už jsou mrtví!“

„Ale ne ve tvé říši!“

Hezký mladík se potměšile usmál. „Dobrá. Pokračujeme ve hře. Popřál bych ti hodně štěstí, ale... A té růže se neboj. Je neškodná.“

Tomáš se až nyní rozhodl. Uchopil růži do dvou prstů a přičichl k ní.

„Skutečně v ní není nic kromě vůně a krásy.“ konstatoval.

Ale jeho společník už zmizel ve stínech.

Kníže Tošio Yamanaki vstoupil do tělocvičny a přihlížel, jak císař cvičí krokové variace, speciální sestavu na procvičení nohou. Znal ji důvěrně, sám ji pro svého pána vytvořil. Jak ho Charry spatřil, křikl na něj a vyzval ho k boji; vytvořili si chrániče na kendo, pak okolo sebe chvíli tancovali a bušili do sebe bambusovými meči.

Když se unavili, šli pod sprchy, pak si sedli do odpočívárny a oddychovali.

„Už krásně chodíš, můj pane!“

„Ještě ty si ze mě dělej legraci! Dělám, co umím!“

„Neuplyne mnoho dní a budeš zase tančit a skákat jako stepní antilopa!“

Tošio poklekl a citlivými prsty se dotýkal holenních kostí.

„Žádná bolest?“

„Ten zatracený zlatý drát, co mi vrostl do masa...“

„Kov je zcela srostlý s kostí; nemůžeš to cítit!“

„Nech si zlámat nohy a pak spravit od Valérie – a uvidíš!“

Tošio se zasmál. Ohlédl se; právě jim sluha přinášel čaj.

„Povídej, cos přišel vyjednat!“

„Chtěl jsem se otázat, koho chceš učinit novým nejvyšším admirálem a velitelem loďstva.“

„Chacha! Dovol, abych se zasmál! Ty říkáš loďstvo několika děravým vrakům, které drží na vodě jenom silou vůle celé posádky? Je na to vůbec třeba admirála a vrchního velitele?“

„Poněkud se mýlíš. Monty Draggon se zřejmě rozhodl polepšit. A začal tím, že urychleně dává do pořádku všechny zbylé lodi. Byl jsem na inspekci v Indiopolisu a zjistil, že chlapi dřou, až se z nich páří!“

„Kdy bude možno spustit lodě na vodu?“

„Viking už je v pořádku, stojí v přístavu. Tři další torpédoborce také, několik dělových člunů a jedna minolovka, ta Knassenova. Ostatní plavidla jsou zatím v loděnicích, ale dělá se na nich závratným tempem.“

„Jo! Aby se pak rozsypaly po cestě jako ty čerešničky!“ prohlásila Diana, vstupující s obvyklou razancí, „Můj bitevník se rozpadl ve švech, ani do něj nemusel nepřítel střílet! To je tím spěchem!“

Tošio se netvářil příliš chápavě.

„No co? Čerešničky čerešně jsou třešně a je to písnička. A loď Diana se rozpadla podle všeobecného svědectví chlapů, co se neutopili. Obložení se rozestoupilo samo od sebe a dovnitř se začala valit voda!“

„Ty víš, má paní, že to byla sabotáž!“

„Vím. Doufám, že to vědí i ostatní!“

„Dal jsem za úkol princi Išidovi, aby dohlížel...“

„No vidíš, Išida Nara! Jak se mu daří?“

„Velmi dobře, paní.“

„To jsem ráda. Išida bude admirálem.“

Tošio se zamračil. „Totiž... nechtěl bych, aby sis myslela, že nesouhlasím s každým tvým osvíceným rozhodnutím. Ale mám za to, že princ Išida by nebyl nejvhodnějším kandidátem!“

„I hleďme! Je přece tvůj krajan, a syn knížete Nary, který mi zachránil život! Nebylo by od nás hezké, kdybychom tak hrubým způsobem projevili svou nevděčnost!“

Tošio chvíli zvažoval, co říct. „Víš, Charry – já vím, jaká je situace. Vím, že kníže Nara si získal hluboké zásluhy o stát a zejména tvoji posvátnou osobu. Ale princ Išida není kníže Nara. Kdyby dosahoval jen z poloviny takových vlastností jako jeho otec, nenamítal bych ani slova.“

„Domníváš se, že princ Išida je špatný člověk?“

„Ne. Kdyby byl špatný, zabil bych ho. Má vysoké morální kvality, myslí to s Arminem nejlépe ze všech a kdyby na to přišlo, zabil by se sám, jen aby nám pomohl. Jenže není tak moudrý a prozíravý jako jeho otec. Kníže Nara byl slepý, ale viděl jasně. Princ Išida má obě oči a dobře s nimi vidí; ale když má rozhodnout, padne mu na oči stín.“

„Čímž chceš naznačit, že Išida je hloupý.“

„Išida je skvělý velitel křižníku. Zaútočí na nepřítele, jak mu rozkážeš, a třeba padne v boji s desetkrát silnějším nepřítelem, ale... nedokáže rozvážit, co je dobré a co nikoliv. Varuji tě, Charry: Išida flotilu zničí.“

„Ale co se stane, když učiním admirálem jiného?“

„Princ Išida se urazí, samozřejmě.“

„A udělá co?“

„Ty to víš, pane.“

„Vím – zabije se. Provede seppuku; což nechci, neboť všichni japonští kapitáni se postaví proti mně na jeho stranu. Čest knížete Nary je posvátná, zvlášť pro něho.“

„Ano, na to jsem myslel. Snad bych dokázal přesvědčit ty ostatní, aby to pochopili.“

„A Išida Nara?“

„Bohužel, to nemohu ovlivnit. Jeho názor je pouze jeho.“

„Ne. Nemohu prince Išidu urazit. Urazil bych památku jeho otce; a ty sám jako Japonec bys mne musel odsoudit.“

„Před třiceti lety bych tě byl odsoudil. Ale dnes je mi přes šedesát a už jsem přestal být naplno Japoncem. Možná už mám arminské myšlení a dokážu pochopit. Kdybych mohl radit, radil bych rozvážit si jmenování Išidy.“

„Princ Išida chodí a vypráví, že moje loď nebyla zničena torpédem, ale náloží. Je to prý tvrzení knížete Nary; výbuch zněl jinak než zvuk torpéda nebo dělového výstřelu. Kníže Nara mi poslal tento vzkaz, abych se chránil před zrádci. A já mám jeho syna odsoudit k smrti svou nedůvěrou? Co si pomyslí všichni mí námořníci, když budu tak zacházet s jedním z nich, mužem, kterému oni důvěřují? Kdo bude věřit mně, když to udělám?“

Yamanaki vzdychl. „Můj pane, tvoje myšlenky jsou vznešené a nemohu, než s nimi souhlasit. Ale obávám se, že princ Išida prokáže národu více obtíží než služeb.“

„Já vím,“ odpověděl císař, „Ale nemám jinou volbu.“

Kardinála Baarfelta navštěvovala spousta lidí, včetně jeho potomků; ale jen málokdy se stalo, aby ho navštívily jeho dcery Andrea a Erika. Zajisté je miloval, nicméně ony mu oplácely jeho náklonnost jen velmi zřídka. Proč? Byly si vědomy, že nejsou zrovna dcery podle jeho gusta.

Ovšem udělaly mu velikou radost, když přišly.

„Pěkně vás vítám, holčičky moje! Čemu vděčím za to potěšení...“

„Něco od tebe chceme, tatínku.“

„Výtečně! Už dlouho na to čekám! Nasekaly jste víc dluhů, než dokážete vyždímat ze své matky? Nebo jste provedly něco, co nedokážete zvládnout?“

„Ty chceš skutečně tvrdit, že bys nám dal nějaké peníze?“

„Přímo s radostí! Ty o tom pochybuješ?“

„Taky bys pochyboval, kdyby... zkrátka, je o tobě známo, že pokud některé ze tvých dětí požaduje peníze nebo má nezvládnutelný problém, vyslouží si tím jen tvé pohrdání. Baarfeltové mají problémy řešit, ne jim podléhat!“

„V podstatě je to pravda. Ale vám bych něco dal rád!“

„Považuješ nás za pitomé nebo rozmazlené?“

Tomáš to vzdal, zvedl ruce a škemral o slitování.

„Tak povídejte, co opravdu chcete!“

„Jak zajisté víš, vede se v této zemi válka!“

„Vím. A jsem rád, že jste si všimly.“

„Matka soudí, že v tak těžké době je pro nás nebezpečné zůstávat tady. Možná by bylo lepší na nějakou dobu odjet do ciziny. Třeba do Paříže, nebo do Berlína, do Londýna, New Yorku...“

„Lepší by to zajisté bylo. Jenže... je to možné?“

„Mohly bychom odtamtud zajistit nějakou výhodnou pomoc, víš? Jsme docela dobré WZ; dokážeme ovlivnit situaci mnoha způsoby...“

„Jistě. Ale opakuji otázku: jak se tam chcete dostat?“

„Ach, to je zařízeno. Pomohla by nám teta Morrigan.“

„Morrigan je vaše teta? Že o tom nic nevím!“

„Spříznění volbou, tatínku. Slíbila, že o nás bude pečovat!“

„Aha. Takže vás vezme do jiného místa, možná i do jiné doby, že?“

„Do jiné doby určitě ne! Ale do Paříže...“

„Souhlasím, jeďte. Mělo by smysl, abych nesouhlasil?“

„Skvělé! Jsi velice laskavý, tatínku. A s maminkou to projednáš?“

„Tak počkej! Ona to ještě neví? S kým jste o tom mluvily?“

„No s Morrigan, Ríšou... a teď s tebou.“

„Aha. Takže mámě jste neřekly nic!“

„Možná... kdybys řekl, že nás tam posíláš? Víš...“

„Vím a chápu. Jste si vědomé, že to nepůjde snadno?“

„Kdybychom s tím přišly my, nešlo by to vůbec.“

Kardinál chvíli promýšlel situaci. „Dobrá, zvítězily jste. Zajdu za Evou-Marií a promluvím s ní. Taky vám dám kontakt na švýcarskou banku, pořád v ní ještě mám nějaké peníze, abyste v té Paříži netřely bídu. Pokud nám budete pomáhat odtamtud, budu potěšen. Pokud nebudete dělat vůbec nic... budu aspoň rád, že jste v bezpečí!“

„Výborně, drahý tatínku! Děkujeme ti, a jsme rády...“

„Ale s Morrigan si to ještě vyřídím!“

„Ona tě taky moc obdivuje. Říkala, že...“

„Jo, já vím. Taky bych ji někdy s chutí zakousl.“

Holky ho dostatečně vyobjímaly a olíbaly, a zmizely.

Tomáš zůstal sám, jen se svými pochmurnými myšlenkami.

Čtrnáct dní po obsazení Arminy počal Wulffborg připomínat skutečnou pevnost; z pytlů s pískem se stalo kvalitní opevnění, z něhož výhružně trčely hlavně ukořistěných děl. Tanky a automobily poslal Iwar Gyulovi Ártabogyimu; také všechen materiál, který nemohl upotřebit sám.

Pytlů nebyl dostatek pro tak velkou a mohutnou stavbu; Iwar nařídil použít na to stanové celty, prostěradla, dokonce i pláště od uniforem. Zajatci už tak chodili rozedraní či zcela nazí; reptat se jim nedoporučovalo, Iwar celkem správně poukazoval, že ani jeho vlastní lidé nemají žádný oděv. Řada vojáků onemocněla z vyčerpání, někteří dokonce zemřeli; několik zvlášť zatvrzelých bylo popraveno pro výstrahu ostatním. Zbylí se snažili dělat svou práci a nechodit krutým věznitelům na oči; Iwarova nesmyslná krutost všechny držela ve stavu podobnému pocitům vězňů na galejích.

Jednoho dne oznámila hlídka, že se objevili jezdci; vynořili se ze clony deště na nízkých chlupatých konících, celí zplihlí vodou. Vojenští zajatci zděšeně ucouvli; poprvé zblízka spatřili nebezpečně vypadající skvrnité šelmy s černými stužkami na hrdlech. Bylo jich asi dvacet a vedl je ohromný kocour s bělostnými licousy, poněkud zvláštní kresby kožešiny. Ne že by vojáci uměli poznat jaguára nebo ocenit kresbu jeho kožichu, ale ostré špičáky a spáry jim naháněly slušný strach.

S jaguáry přijel i jeden člověk, rudovlasý jako Iwarovi lidé, opálený, oblečený jen do řetízkového krunýře na prsou s přikovaným tesákem a přílby; ta helma neměla chochol, zato prudce dopředu vystupující ocelový kryt nosu a úst, vyhlížející jako ptačí zobák. Andy Lewis, který byl jako obvykle blízko Iwara, se rozhodl vyzkoumat, co je to za chlapa a co chce.

Mladý muž (vypadal tak na patnáct, ale Andy už uměl vypozorovat věk Arminů a usoudil, že je mu ke dvacítce) seskočil s koně a podal zdobené otěže jednomu z vojáků. Pak sňal přílbu a zatřásl hlavou, aby urovnal dlouhé zmáčené vlasy, načež podal ruku Iwarovi a řekl něco ve vikingském jazyce. Hned však pokračoval arminsky, zřejmě proto, aby mu rozuměl jaguár se stříbrnými licousy:

„Matka mi řekla, že by tě možná potěšilo, kdybych přijel pomáhat při výstavbě tvého Wulffborgu. Vzal jsem s sebou i kamaráda Artannu; neměl v Orlím hnízdě do čeho kousnout, tak to přijel zkusit sem!“

„S údivem pozoruji, že Artannu přešla vrozená lenost a rozhodl se přijet sem k nám i v dešti!“ smál se Iwar, „Vítám tě, Sigurde; jenom mě mrzí, žes přijel sám a nevzal s sebou nikoho ze svých sourozenců!“

„Ti starší mají každý nějaký důležitý úkol; jistě, jsou tu ještě ti malí, ale těm jsme to rázně zatrhli. Stačí, že malej dělá společnost princovi!“

„Určitě! Ukážu ti pevnost, Sigurde, abys ji mohl posoudit a vytknout mi chyby, kterých jsem se možná dopustil...“

Sigurd šel s ním; Andy kráčel za nimi a uvažoval, co znamená příchod tohoto cizince, že ho Iwar vítá tak nadšeně. Zeptat se samozřejmě nechtěl, nebyl s Iwarem tak moc zadobře, aby směl vyzvídat. Sigurd si ho nevšímal, zjevně nestál o kontakt s podřízenou osobou.

Co nevěděl Andy, můžeme vědět my; Sigurd Wulffssonn je syn Senty a Denise Baarfelta, bratr čarodějky Danae a bojovníka Leona, syna boha Nughy, Černého lva Wassongů. Připadá-li vám to jako složitý rodokmen, buďte ujištěni, že na poměry Ostrova dost normální. Senta měla dětí ještě několik; souhlasila s názorem, že každé dítě je dar Boží, přiváděla je na svět často, ráda a s kýmkoliv, kdo se jí zalíbil. Poněvadž jí však žádný z mužů nestál za to, aby se stala paní jeho domu, měli všichni její rodové jméno a znak. Po otci zdědil Sigurd výrazné baarfeltovské rysy, značnou chytrost a sklon k uctívání zvláštních Ochránců; po předcích matky krutost, bezohlednost, svárlivost a přemrštěnou odvahu. Velkou oblibu u lidí si nikdy nezískal; pomlouvali ho, že je téměř nepříčetný. Což ostatně nebylo divu; nejbližšími sousedy byli jaguáři, kterým podobné vlastnosti maximálně vyhovovaly, takže jej pilnou výchovou podporovali. Zvláště Artanna, který se znal s otcem, matkou i dalšími příbuznými, cítil se proto za malého prince zodpovědný.

Nejvýraznější drb: miloval šelmy. Tím myslím doslova; jeho první sexuální kontakty byly s jaguářími kráskami. Od brášky lva se naučil měnit na kočkošelmu, od sestry čarodějky přežít drsné rvačky s příbuznými z té strany. Ovládal zrcadlovou magii a občas si odskočil do altisvětů, kde to zkoušel s ještě odlišnějšími bytostmi. Očekávalo se, že ho brzy někdo zabije a on odejde do Walhally; zatím se tomu jen smál.

Teď byl tady, hovořil zdvořile a přátelsky s Iwarem a chválil stavební práce. Iwar se několikrát zmínil o Lewisových zásluhách, ale Sigurd to přehlédl. Po prohlídce zmizel v důstojnickém baráku, kde měl Iwar sídlo, a dlouho tam rokovali i s jaguárem Artannou. V závěru porady přizvali dalšího jaguára, ten pak vyšel, naskočil na koně a zmizel v džungli.

Situace v ležení se ještě přiostřila. Od té chvíle neměli muži ani chvíli klidu. Kam se hnuli, všude je sledovaly zešikmené podezíravé oči mohutných šelem; jaguáři dávali rozkazy, sice všelijak zkomolenou řečí, přesto srozumitelně; a se zlou se potázal, kdo neposlechl hned a bez odmlouvání.

A jako by ani to nebylo dost, objevily se další šelmy: pruhovaný křivohubý tygr Asharr a těžkopádný starý leopard Tannarrwaghirr. Každý provázený dvaceti jezdci, nacpali se pod střechu do baráků a muže bez zaváhání vyhnali do deště a zimy. Odtamtud mohli jen pozorovat, jak se na jejich polních lůžkách rozvalují kočky a klepou blechy do dek z velbloudí srsti. Nakonec přijel poslední host: leopard Assarkhan, černý jako noc a potměšilý jako peklo. Lewis se o něm dozvěděl jen to, že je nejmilejším synem jaguára Artanny a leopardí kočky jménem Díwarr. Synáček hodný tatínka: jeho sírově žluté oči naháněly lidem takový strach, že mu šli dobrovolně z cesty, ani nemusel vycenit dlouhé špičáky. A samozřejmě, přivedl si tlupu spolubojovníků a vyhnal vojáky i z posledního baráku.

Ti všichni se sešli s Iwarem na poradě; cpali se tam syrovým masem a zajatci matně tušili, že to rozhazování na kočkách se určitě bude šetřit na nich. Iwar a Sigurd jednali se šelmami jako rovný s rovným; usedli v kruhu a rokovali v nesrozumitelné arminštině.

Po poradě, která trvala celou noc, zase všechny šelmy až na Artannovu skupinu odjely. Odnesly s sebou přikrývky a vše, co se dalo odnést, pravděpodobně ke změkčení svých doupat. Kromě toho Iwar daroval každému ručnici z vojenských zásob; vojáci pochybovali, zda jaguáři budou umět střílet, ač jejich zbraně byly vybaveny podivnými nástavci na spoušti a zámku, které vypadaly jako kliky.

Tři dny na to přestalo pršet, obloha se vyčistila a vyšlo slunce. Téměř současně přijela do Wulffborgu bělostná loď, cosi mezi křižníkem a torpédoborcem, pod vlajkou řádu Templářů; vyložila na břeh asi stovku bojovníků a odjela. Všichni byli stejně opálení a zdobení tetováním jako Vikingové, ale měli různou barvu vlasů a pleti. Několik bylo děvčat, stejně vystrojených a vyzdobených; nezdálo se, že by měly zvláštní práva.

Iwar jim oznámil, že vozy jsou připraveny k transportu; také jejich velitele provedl po opevnění a přijal jeho dík. Velitel byl mladík asi pětadvacetiletý, na krku měl rytířský kříž a na kyčlích džínsy, šité pro mnohem menšího a útlejšího chlapce, takže mu byly evidentně malé a rozpadaly se ve švech. Zřejmě z téhož důvodu je nad koleny usekl a vytvořil z nich jakési improvizované šortky. Bylo s podivem, že vůbec něco nosil; mnozí si s oděvem nedělali žádné starosti.

Ti lidé se ubytovali na Wulffborgu a žili tu tři dny, protože čekali, až cesty vyschnou. Podařilo se jim za tu dobu vypít polovinu Iwarových zásob alkoholu; totiž zásob ukořistěných, ježto Iwar sám neměl nic kromě dlouhého meče, bleskometu a karabáče. Při pitce se chovali k dívkám zcela neodpustitelným způsobem; vojáci to sledovali okny a klepali se touhou, neboť žádný z nich půl roku neměl ženu. Vikingské dívky se nedaly počítat; neměly zájem o zajatce a pokud ano, zacházely s nimi krutěji než muži.

Potom Armini nasedli do tanků, transportérů a kamiónů a odjeli po cestě, kterou původně chtěli jít do boje vojáci. Iwar, Sigurd a Artanna zůstali; jelikož výstavba pevnosti byla už ukončena, ponechávali zajatce v klidu.

Jednoho dne nastal v táboře rozruch; Vikingové ječeli, sháněli zbraně a sbíhali se dohromady. Nějaký tygr zjistil, že se na obzoru objevily lodě; než se však mohli zajatci začít radovat, už nad nimi svištěl bič a oni museli spěchat do svých baráků, kde byli uzamčeni a dveře zajištěny kládou. Jen škvírami viděli, jak Vikingové obsazují hradby, kulometné věže a děla; Iwar, Sigurd a Artanna vystoupili na velitelské stanoviště poblíž brány. Ta však zůstala směrem k moři otevřená.

„Navrhuji předstírat, že jsme nepřátelé!“ šklebil se Sigurd, „Dokážu dost věrohodnou iluzi, že máme uniformy a žádné skvrnité kožíšky...“

„Tak fajn. Ale vytáhněte na stožár jejich vlajku!“

Iwar sledoval lodě dalekohledem. „Čtyři výsadkové, jeden křižník. Moc pěkný, líbil by se mi jako doprovodná loď pro mýho Vikinga. Škoda ho...“

„Fakt se ti líbí?“ ptal se Sigurd, „Jestli vleze do pasti, třeba bych ti ho mohl dát darem...“

„To nedokážeš! Leda bys tam doplaval a nějak se dostal na palubu...“

„Já plavat umím! A tvoji kluci taky!“

„Kolik jich potřebuješ?“

„Tak dvacet, třeba. Vypadneme zadem a...“

„Bude fungovat ta tvoje iluze, když odejdeš?“

„...si myslíš, že sem ňáký béčko?“

„No to né, ale...“

Sigurd zkřivil tvář vztekem. Podceňování nesnášel.

Pak v rychlém sledu vzplála dvě zrcadla. Z jednoho vyskočila (vypadla?) sotva dospívající holka pozoruhodného zjevu: pleť černá jako krém na boty, vlasy rezavé a kudrnaté, oči zelené a svítící, ozdoby lykantropa. Na první kouknutí Sigurdova sestra, nejspíš další dcera Černého Lva Nughy. Z druhého vystoupila známá čarodějka Fran a na stříbrném řetěze vedla zcela apatického generála Robsona. Ani mu nevadilo, že má na krku psí obojek a že s ním ta žena zachází jako se zvířetem.

Obě dámy na sebe chvíli zíraly téměř nenávistně. Potom holka škubla prsty a ozbrojila se pětidrápem, žezlem z magického zlata v podobě tlapky šelmy. Fran vzápětí kontrovala zmenšeným bat'leghem s několika čepelemi. Neřekly žádná ani slovo, domlouvaly se tak rychle, že ani telepati nevnímali nic víc než sprosté nadávky. Potom Fran hodila řetěz Sigurdovi a obě zmizely v blyštivém zrcadle; než si chlapi uvědomili situaci, už byly zpátky, smály se a oběma stékaly stružky krve z příšerných ran. Holka mávnutím vytvořila Živý Oheň; vstoupily do něj a zregenerovaly se.

„Tvoje sestřička je pěkná mrška!“ chválila Fran, „Až vyroste, vzala bych ji ráda do učení!“

„Nevím, co ty bys mě mohla naučit!“

Fran jí šlehla impuls do podbřišku. „Až si necháš propíchnout dírku...“

„V životě nebudu spát s člověkem!“

„No jasně, taková princezna! Takhle leopardy, co?“

„...se uvidí!“

Sigurd se odhodlal zasáhnout. „Tak dost! Nemyslíte, že máme jiný starosti než si hrát? Zrovna teď?“

„Nezdržely jsme tě víc než dvě minuty, tak co vyvádíš?“

„Dohodly jste aspoň, která zůstane a která odejde?“

„Zůstanem obě. Ale zkus ze sestřičky vyždímat, jak se vlastně jmenuje!“

„Nemá žádné jméno. Je LC, má do sebe vkomponovaný geny černýho lva.“

„Aha. Hodnej tatínek, co?“

„Mám ti s ním sjednat rande?“

Sigurd varovně zavrčel.

„Fran, jestli správně čtu, tak jsi ho důkladně prozkoumala. Dokážeš ho?“

Fran bez problémů změnila vzhled na generála Robsona, včetně uniformy.

„Fajn. Cos z něj ještě vyždímala?“

„Co se dalo. Není zas tak špatnej člověk.“

„Říkalo se, že ho vrátíš armádě a...“

„Asi jo. Ale zatím... je mi ho skoro líto. A strávil mládí v jednom takovým městě... docela by se mi tam líbilo!“

„Udělala sis tam únikovej tunel?“ zajímala se LC.

„Ne zrovna tunel, ale fixla jsem se na jejich radnici, kostel a pár baráků, který stopro zůstanou netknutý. Kdyby začalo zle...“

„Fajn! Kdyby se ti tam objevila na zahrádce velká černá kočka a kňourala o mlíčko, tak mě nenech moc škemrat!“

„Tobě uvážu na ocas plechovku a vyženu tě jako škodnou!“

LC vysunula drápy a zaprskala. Ale tohle už nebylo nepřátelství.

„Tak hele, všichni!“ ujal se Iwar velení, „Až se ty lodě ukážou, Sigurd se svým komandem vypadnou zadem, doplavou k tam té parádní a zaberou ji. My tady budem předstírat vhodnou aktivitu. Kdyby to nevyšlo, budeme muset vydržet chvilku odstřelování... Chápou všichni, o co se hraje?“

„Nejsme malí! Hlídej si ocas, bráško!“

„Když se něco nepovede, sejdeme se ve Walhalle!“

Sigurd gestem vybral ty nejlepší do svého komanda; LC se chystala taky, ale zamítl ji. Ke všeobecnému překvapení poslechla. Bojovníci nepozorovaně vyklouzli, zajeli do vody a zmizeli.

LC se přivlnila k Iwarovi a očichala si ho. „Hele, kdyby mě chtěl brácha darovat tobě na oslavu vítězství, tak nejsem zvlášť proti!“

„Před chvilkou jsi inzerovala, že v životě nedáš člověku!“

„Však ne! Ale ty seš Odinův vlk!“

„Jen tak mezi náma, malá – kolik je ti?“ ptala se Fran.

„Bude mi pět. A co – my lvíčata dospíváme dřív!“

„Až moc brzo, ne?“

LC zavrčela; byla to mimořádně sprostá lví nadávka.

Lodě se blížily; napřed křižník, za ním výsadková plavidla, bachratá a neforemná. Křižník zastavil blízko břehu, vysadili z něj člun a ten se rozjel ke břehu. Iwar nařídil ukrýt se všem, kdo neměli vzhled nepřítele.

Námořníci zůstali na břehu u člunu; vysedli dva důstojníci a vydali se po písku do pevnosti, rozhlížeje se po změněném okolí. Iwar zavelel, z brány vyrazil strážní oddíl a rozmístil se. Jak důstojníci docházeli, někteří ztuhli v pozoru, jiní však nepřetržitě sledovali obzor přes mířidla.

Starší oficír měl hodnost plukovníka, mladší byl kapitán. Když vstoupili, Fran/Robson jim vyšla vstříc. Pozdravili se zasalutováním, pak si podali ruce. Iwar si všiml, že kapitánovu ruku podržela o chvilku déle.

„Pozoruji, že jste to tady přestavěli,“ řekl kapitán, „Za tak krátkou dobu... gratuluji, pane!“

Fran je vedla do velitelského baráku. Plukovník byl zcela spokojen.

Ne tak kapitán; rozhlížel se, pak najednou znenadání vykřikl:

„Pozor, pane! Je to zrada!“

Plukovník nepochopil; otáčel se a rozhlížel, ale neudělal nic, až ho Fran popadla za krk a zneschopnila. Kapitán udělal tři skoky, srazil vojáka, co se mu namotal do cesty, a rozběhl se k bráně; jenže proti němu vystartovala lykantropka a srazila ho bleskem.

„Co to bylo? Kdo se nekryl?“ rozzuřil se Iwar.

„Nikdo! Vypadá, že má nějaké parapsychologické instinkty; daruješ mi ho na prozkoumání, až ho nebudeš potřebovat?“

„Klidně. Ale teď...“

„Jo.“ Fran se otočila k plukovníkovi, „Vítáme tě u nás. Jakým způsobem dáš povel, aby se začali vyloďovat?“

Plukovník se choval, jako by se probouzel ze sna. Rozhlížel se a nechápal nic; ti nejbližší sice zrušili maskování, ale stráže na hradbách je stále udržovaly, aby si ničeho nevšimli muži na břehu.

„Neřeknu... nic neřeknu!“ vykoktal plukovník, „Nemáte právo...“

Fran se jen usmála. „Už to vím. Znám i tajný kódy. Pěkně vymakaný, luštila bych je víc než deset minut. Říkala jsem ti, že jsem chtěla studovat matematiku? Valérie mě v tom podporovala, ale pak...“

Plukovník nechápavě zíral. Obrátil oči na dvůr, kde LC střídavě dráždila a zklidňovala kapitána; vypadala, že si dost vyhraje.

„Nešahej mi na něj, ty mrcho kočičí!“ zaječela Fran.

„Moje kořist! Já si ho chytla!“

„Já si o něj řekla dřív!“

„Neboj! Myslíš, že ho chci na dlouho? Však ho vrátím...“

„Já vím! Rozervanýho na cucky...“

„Sakra holky!“ vmísil se Iwar, „Fakt se musíte pořád hádat?“

„Nemusíme!“ Fran mu věnovala okouzlující úsměv, „Teď sleduj!“

Vytvořila přímo ze vzduchu armádní vysílačku. Plukovníka kupodivu nejvíc překvapovalo, že ta věc levitovala v prostoru bez viditelné podpory.

LC byla taky zvědavá; přinutila kapitána vstát a přijít blíž.

„To jsem zvědavá, jestli bude taky fungovat!“

„Amatérko!“ řekla Fran, už plukovníkovým hlasem. Pak promluvila do vysílačky, která se sama zapnula: „Hovoří plukovník Lawson! Volám kapitána Jingla... Jingle, slyšíte mě? Je to v pořádku, můžete začít s vyloďováním!“

„O.K., plukovníku. Slyším vás... proč ale mluvíte tak divně?“

Fran se zamračila, lykantropka potěšeně vycenila tesáky.

„No... to bude asi od toho koňaku. Zveme vás, kapitáne, máme ho tady ještě spoustu! Domácí pití, pěkně silný; zabavili jsme to...“

„S radostí, pane. Ještě mi potvrďte kód...“

Fran bez váhání vyslovila řádku čísel a písmen.

„Potvrzuji, pane! Můžete začít nalévat ten koňak, hned jsme tam!“

Fran vypnula vysílačku a chtěla ji zrušit, ale LC ji předběhla a zlikvidovala výbuchem. Opět na sebe chvilku vrčely.

„To byl sprostý podraz, slečno!“ řekl plukovník, „Kapitán Jingle je můj přítel... v životě vám tuhle zradu neodpustím...“

Fran přimhouřila oči: „Zamyslete se nad významem výrazu v životě!“

Kapitán sledoval jejich počínání s podstatně větším zájmem. Obě čarodějky jej jasně vnímaly; dokonce i Iwar cítil, jak je schopný.

„Ty jsi kdo?“ zeptala se Fran.

„Kapitán Dr. James MacArdle, výzkumná laboratoř pro zkoumání mimořádných parapsychologických jevů. Ale to už jste jistě zjistila sama.“

„Vnímáš telepatické signály?“

„Ne tak dokonale jako vy.“

„Ale nejspíš cítíš, že nejsi vítán tak upřímně, jak bys očekával.“

„Jak bys mne označila? Zlý čaroděj?“

Fran mu chvíli upřeně zírala do očí. „Co když tě zabiju?“

„To je riziko povolání, mladá dámo. Přišel jsem zkoumat takové jako jsi ty.“

„Nebo já?“ zavrčela lykantropka.

„To bych si radši odpustil.“

Iwar byl pasivní telepat; co uměl, to se naučil od svých dívek. Teď cítil zběsilou nenávist, až nepříčetné nepřátelství; kupodivu nikoliv od kapitána MacArdla, ale z čarodějky Fran. Překvapilo ho to; WZ jakékoliv úrovně byly cvičené nedávat své emoce zbytečně najevo.

„Mám pro tebe návrh, děvče: co bys říkala malé stáži u nás v ústavu?“

„To doufám nemyslíš vážně?“

„Proč ne? Můžeš to brát jako oficiální pozvání! Služební byt, automobil, plat si můžeš určit sama; a výzkumný program, jaký si zvolíš!“

Malý okamžik to vypadalo, že nad tím přemýšlí; vzápětí vybuchla jako sopka: „A tohle taky...?“

Teď znejistěl kapitán. „No, snad jsem tak moc...“

Naježila hřívu a vycenila zuby, až byly vidět i stoličky. Hluboce, temně vrčela; nikdy v životě se nechovala tak zběsile.

„Ne že by mi do toho něco bylo, ale...“ začal Iwar.

„Fakt ti po tom nic není!“

Lykantropka řekla: „Odvážil se myslet na ni jako na kořist.“

„No a? To přece vy děláte chlapům běžně!“

„Přečetl sis jeho auru?“ vyjela Fran.

„No, je to nepřítel! Co bys chtěla?“

„Zabít ho! Neodejde živ!“

Součástí každé WZ jsou hlasy, neustále přítomné ve vlastní mysli. Spousta jich zaregistrovala její hluboké citové hnutí, něco tak neobvyklého se ani nedalo přeslechnout. Další se přidávaly, zajímaly se co se děje a proč reaguje tak neadekvátně. Mnozí členové cowenu byli konsternováni.

Fran se pod jejich vlivem uklidnila. Trochu.

„Jestli správně chápu,“ řekl Iwar, „Nalezla jsi muže, se kterým se ani za žádnou cenu nechceš vyspat?“ (A pomyslel si: rozhoďnožka vyhlášená sexuálními výstřednostmi po polovině vesmíru?)

„Copak ty to necítíš?“ řekla už trochu klidněji, „Je pod vlivem...“

Iwar jenom zíral. Řada jejích oblíbenců byli nebezpeční démoni. Nebála se ani Satana; což pro něj ostatně nebyl nikdo významný. Nebála se určitě ani Súrta, Pána Ohně; možná ani mrazivé bohyně Hell.

„Já se nebojím! Jen jsou mi jeho ochránci strašně odporní!“

Jako by Iwar zaslechl varovné zacinkání; existuje něco, co dokáže vyvést zkušenou čarodějku z rovnováhy! Není důležité, co to je; ale existuje to! Nemělo by se vyslat cowenu něco jako varování?

„To už jsem udělala.“ řekla malá lykantropka.

A téměř vzápětí došel signál od brány. Strážní se zajímali, proč se velitelé hádají mezi sebou a nestarají se o výsadek, který už vychází na břeh.

Iwar spěchal na své místo. Fran zajistila kapitána; spoutala ho ocelovými pásy a ještě uložila do ochranného pole, jaké používali na Atanoru proti zvlášť nebezpečným stvořením, třeba královně b'Orků.

Křižník poněkud couvl a zůstal stát blízko břehu; spustil dokonce pomocnou kotvu, aby ho příboj neunášel. Výsadkové lodi zato připluly co nejblíž, až se málem zádí třely o písek; v boku se otevřely mohutné propusti, z nich se vyhrnul do mělké vody proud vojáků v khaki uniformách. Zbraně nesli nad hlavou, na zádech mohutné batohy. Brodili se po pás ve vodě, ale radostně halekali a hrnuli se na břeh. Tu a tam někdo zakopl, občas někomu podrazili nohu; šarže klely, důstojníci pobízeli mužstvo. Hnali se po pláži jako kobylky, rovnou do otevřené brány; vmžiku zaplnili dvůr, zadní se tlačili na přední a všichni se zajímali, kde získat lepší ubytování než kamarádi. Soudili, že tady zůstanou dlouho. A nemýlili se.

Když už jich bylo tolik, že se málem nehnuli, brána se najednou zavřela. Současně se odevšad vysunuly hlavně kulometů a samopalů. Iwar předstoupil před skupinu důstojníků, stejně zmatených jako mužstvo.

„Jste našimi zajatci. Jsem Iwar Wulffssonn, důstojník arminského císaře. Kdo se pokusí o odpor nebo o vyvolání poplachu, bude zabit. Zatím okamžitě odložte zbraně a nepokoušejte se z nich vystřelit!“

„To ani nemůžeme, pane.“ řekl jeden důstojník, „Vojáci nemají náboje. Ty mají zatím v batohu, zabalené v igelitu, aby se nezmáčely.“

„Tím lépe. Stejně zbraně odevzdejte. A bez odporu, prosím!“

Nikdo se o odpor nepokoušel, zejména když si všimli šelem okolo.

„Co s nima?“ ptal se pobočník Thor, „Fran, můžeš je někam odteleportovat?“

„Ne!“ zahučela vztekle, „Dokážu přenést tak sotva sebe!“

„Tak aspoň uspat?“

„To udělám já!“ nabídla se LC, „Sleduj!“

Vzduch se zavlnil, všechny zasáhl téměř bolestivý úder energie. Zajatci se skáceli tam, kde zrovna stáli.

„Ty seš přeci kráva! Tos nám je musela naházet rovnou do cesty?“

„A kam bys je tak asi dal?“

„Hele, já bych se spíš staral o ty, co vystupujou teď! Černý barety!“

„A kruci! To vypadá, že začínají potíže!“

„A je jich hodně! Udělejte bránu, ať vypadá otevřená!“

Čarodějky byly u brány první. Oči jim sálaly nenávistí; lykantropka už vypadala docela jako šelma.

Fran měla vzhled a uniformu toho plukovníka; stála u brány a předstírala, že sleduje vyloďování. Nešlo jednoduše, chlapi se dostali do prudkého sporu s námořníky, hádali se a vypadalo to, že se dokonce servou. Nejvíc vyváděl vysoký chlap s nárameníky plukovníka, zřejmě velitel. Hulákal, vyhrožoval, nakonec si nechal přistavit džíp a rozjel se k pevnosti, ačkoliv to nebylo víc než tři sta metrů.

„Addison,“ napověděla Fran paměť, „Nesnášeli se!“

Džíp zastavil tak prudce, že fontánky písku dolétly až k nohám generála Robsona, tedy Iwara. Plukovník zůstal ve voze, pouze se postavil a zasalutoval. Nenapadlo ho však sundat zrcadlové brýle, takže mu neviděli do očí.

„Zásadně odmítám, aby se moji muži mísili s obyčejnými pěšáky, pane!“ prohlásil arogantně, „Stačí, že jsme museli jejich smrad čuchat po celou dobu přepravy... postavíme si vlastní tábor!“

„Domníváte se, že je to nutné?“ zeptal se Iwar.

„Každopádně, generále! Za prvé: okamžitě vyrazíme do útoku. Poslali nás sem, abychom to vyčistili, ne se flákali. Mám svoje rozkazy! Za druhé: máme velké množství cenné techniky a zbraní a nerad bych, aby nám to někteří jiní rozkrádali! Někteří důstojníci se domnívají, že se s nimi máme bratrsky podělit!“

To bylo víc, než mohla vydržet Fran/Lawson. „Nenavrhoval jsem, abyste nám dávali něco z vaší techniky! Nýbrž abyste s námi spolupracovali!“

„Lituji, to nepřichází v úvahu! Vaši muži jsou prosáklí zbabělostí a defétismem; nepřipustím, aby se moji od nich nakazili!“

„Co tedy hodláte dělat?“ ptal se Iwar.

„Postavíme si vlastní tábor... třeba támhle pod těmi palmami! Stejně tam budeme maximálně den dva, než provedeme průzkum!“

„Jak chcete.“ řekl Iwar.

A Fran dodala: „Addisone! Každý je tvůrcem svého osudu – víte to?“

Kdo ví, co věděl; ani se neohlédl, jen mávl rukou.

Tak mu propálila hlavu výbojem energie.

Pak se rozpoutalo peklo. Všechny pušky, samopaly, kulomety i podstatně exotičtější zbraně Vikingů naráz začaly pálit a pokryly písek spoustou mrtvých; někteří vojáci se pokoušeli střílet zpět, další se obrátili a prchali k moři. Jenže zbraně Vikingů využívaly momentu překvapení a nelítostně kosily každého, kdo se jim ocitl v dostřelu.

Současně zaduněla děla; všechny výsadkové lodi byly první salvou poškozeny, ta nejbližší dokonce tak vážně, že počala nabírat vodu a muži se hrnuli ven hlavně proto, aby se neutopili. Měli smůlu, šli rovnou do husté palby. Ovšem Černé barety nejsou cukrové panenky a odvaha jim chybí ze všeho nejmíň; útočit na bodáky proti kulometům jim zřejmě nepřipadalo tak beznadějné, jak to ve skutečnosti bylo.

[V tomto momentě vyprávění je třeba oddělit činnost zodpovědného vypravěče od postoje pacifisty, humanisty a estéta, což jsou vlastnosti autora. Dále je nutno říct zásadně: není mou povinností vždy souhlasit s jednáním každé zúčastněné osoby. Konstatuji, že Iwar Wulffssonn byl císařským důstojníkem a komthurem řádu Templářů; kromě toho však byl též krvežíznivou šelmou.

A také: příběh pevnosti Wulffborgu je zrekonstruován ze svědectví různých osob, které boje v tom prostoru přežily. Svůj příběh nám nevyprávěl Iwar, Fran, Sigurd ani jeho sestra. Zato však velmi obsáhlé svědectví pochází od kapitána Jamese MacArdla, později majora, ještě později doktora a v jistých kruzích významného spisovatele. Ano, tento pán bohužel všechno přežil; když to skončilo, sepsal:

a. řadu hlášení pro různé nadřízené z armády.

b. vlastní životopis, částečně odlišný od oněch hlášení. Tvrdí v něm, že on sám byl významným, někdy i hlavním účastníkem různých událostí, což logika a záznamy uvádějí v oprávněnou pochybnost.

c. pod pseudonymem James M.A. Govern řadu dobrodružných románů, částečně vydaných v sešitech na pokračování. Jejich hrdinou je kapitán Jim Graven, prožívající nejrůznější příhody v armádě, později v zajetí, ještě později ve značně neurčitém postavení na obou stranách fronty. Všude kam přijde je hlavní osobou; muže přemůže v čestném boji i vychytralou lstí, ženy včetně významných čarodějek okouzlí svou mužnou krásou a sexuální zručností.

- První třetina díla obsahuje překvapivé postřehy a znalosti, které mohl autor získat pouze v kontaktu se skutečnými WZ.

- Zhruba polovina je psána v době, kdy knihy začaly mít komerční úspěch. Je to nepřehledná směsice událostí možných i zcela vyloučených, psaných na kšeft. Autor se stále častěji opakuje, vytváří bezúčelné odbočky. Existují jisté pochybnosti, zda všechny ty věci napsal sám.

- Posledních několik sešitů napsal osobně MacArdle zcela jistě. Rozhodl se v nich vyjasnit a vysvětlit různé omyly a závady, o čemž se zmiňuje v předmluvě. Díky tomu je děj zmatený, nejasný, s četnými odbočkami, ale souhlasí s ověřenými fakty. Častěji než dřív se v něm vyskytují bohové, buď osobně, nebo prostřednictvím své vůle uplatňované veliteli Arminů. Komerční úspěch byl čím dál menší, čtenáři odmítali sešity kupovat a podezírali autora, že se už dočista zbláznil. Pročež vydavatel edici zastavil.

d. Filosofické dílo. Existuje pouze v rukopise, části byly otištěné v různých odborných časopisech. Mimořádně těžká četba i pro odborníky, podobá se dílům teologickým. Autor volně používá termíny (i celé odstavce) z jazyků jako hebrejština, sánskrt, akadština, aramejština, staroslověnština, kterým bez obtíží rozumí. Bližší informace nejsou známy.

Mnohá další svědectví se velmi různí, svědkové si protiřečí, vymýšlejí si a lžou. Například proč Vikingové začali zabíjet Černé barety bez varování, nikdy nikdo zcela nevysvětlil. Podle veškerých svědectví se začalo střílet náhle, zcela nečekaně.

Shoda panuje v tom, že Iwar Wulffssonn propadl šílenému amoku; to se často stává seveřanům, dokonce pro to existuje odborný název: berserk. Vrhl se do nejhustšího chumlu nepřátel, v levé ruce bleskomet a v pravé dlouhý rodinný meč. Dával přednost zabíjení ostrou čepelí, střílel jen v případě, že neměl čas protivníka podříznout; jeho chování se podobalo spíše oběti pradávným krvežíznivým bohům jeho národa, než racionální činnosti. A zpíval; na tom se shodují všichni, kdo jej v boji viděli.

Téměř stejně si počínala dívka lykantropka; ani to není velké překvapení, přinášela oběť svému otci Nughovi. Navíc se snažila kromě smrti způsobit svým obětem co nejvíc utrpení; s potěšením jim způsobovala zranění, která je zabíjela pomalu a krutě. Lituji; nepatřila k lidskému rodu.]

V té době už Sigurd Wulffssonn byl u křižníku; pomohli mu tím, že spustili kotvu, po níž vyšplhal jeden z jeho mužů, upevnil k zábradlí provazový žebřík a pomohl ostatním nahoru. Sigurd osobně vpadl otevřeným okýnkem do lodní kuchyně; jeho zjev vyděsil kuchaře natolik, že ani nepípli, když se přehnal kuchyní do chodby, probodl nějakého vyjeveného poddůstojníka a pak vletěl chodbou přímo do dělostřelecké věže. Dělostřelci si nevšimli, kdo to vstoupil; Sigurd bodl jednoho do zad, druhému uťal hlavu – třetí vykřikl, když byl bodnut, a teprve tehdy poznali, že něco není v pořádku. Sigurd chytil do ruky koště a tím odrážel jejich útoky; vlastní zasazoval svým tesákem. Když do věže dorazil jeden z jeho kamarádů, zastal Sigurda s pěnou u úst a šíleného zuřivostí mezi samými mrtvolami; jen stačil veliteli uskočit z cesty. A Sigurd vyběhl na palubu.

Dnešní potomci Wulffssonnů jej líčí jako velkého hrdinu a statečného bojovníka; snad takový byl. Ale z popisu jeho řádění se zdá, že byl nepříčetný zběsilý vrah, který zabíjel každého, kdo nevypadal jako přítel. Většina námořníků neměla zbraň, neboť s bojem muže proti muži se u nich nepočítalo; dokonce i ti, kdo nějakou zbraň vlastnili, ji nestačili použít, když se na ně znenadání vrhli zuřiví berserkové. Sigurd neviděl a neslyšel; mnozí se mu vzdávali, dokonce prosili o slitování, ale Sigurd viděl pouze nepřítele, živého nepřítele – tak bodl a změnil ho v mrtvolu.

Křižník byl dobyt. Na čáře příboje dobíjeli Vikingové poslední zbytky Černých baretů. Pach krve a všeobecná atmosféra krvavé oběti zlákala rovněž šelmy, aby daly průchod své nenávisti. Nejen ty pozemní; zranění námořníci skákali do vody a pokoušeli se zachránit plaváním, ale jejich krev přilákala všudypřítomné žraloky. Jak známo, ti považují lidské maso za velmi chutné zpestření jídelníčku. Kapitán MacArdle se zmiňuje i o mořských příšerách a různých podivných bytostech; chcete-li, věřte mu.

Iwar zůstal stát v příboji a rozhlížel se; když neviděl nikoho, koho by ještě zabil, začal se postupně uklidňovat. Zavolal Sigurda, který mezitím už ovládl celý křižník, a nařídil mu postarat se o výsadkové lodi. Ale ty, sotva po nich křižník natočil dělové věže, vyvěsily jedna po druhé bílou vlajku. Vojáci vypochodovali na břeh s rukama nad hlavou a puškami bez nábojů; vyvezli také obrněné transportéry a dvacet tanků, které tvořily obsah té největší výsadkové lodi. Kapitán Jingle, který se tak těšil na alkohol ze zásob domorodců, vyšel rovněž se zdviženýma rukama a místo koňaku dostal pramenitou vodu a pouta na ruce.

V té chvíli pominula většině Vikingů násilnická nálada; naopak se začali těšit na oslavu vítězství. Kromě lykantropky; ta naopak přiběhla k Iwarovi a vypadala znepokojeně.

„Musím okamžitě pryč.“ oznámila, „Sice jsem ti slíbila vášnivou noc, ale asi to budeme muset odložit...“

„Co se děje?“

„Sama bych ráda věděla. Odvolali mě.“

„Kam?“

„Do vyššího světa. Něco se tam děje. Ani přesně nevím kde.“

„Potřebuješ pomoc?“

„Vyberu si.“

Vybrala; pět jaguárů a deset nejdrsnějších válečníků, ne vždy Vikingů. Což je sporné; většina významných bojovníků těžko dokázala definovat svou národnost, zato byli nějak svázáni s rodem Wulffssonnů. Neodporovali ani myšlenkou; popadli svoje zbraně, vstoupili do zrcadla a zmizeli.

Nikdy nikdo už o nich neslyšel.

(A ještě: toto je jediný případ, kdy se v záznamech hovoří o dívce, která byla současně lykantropka a čarodějka, dcera Senty a sestra Sigurda. Podle dalšího pátrání neexistuje žádný důkaz, že existovala. Senta Wulffssonnová nikdy neměla dceru, kterou s ní lze ztotožnit.)

Večer se konala porada velení. Fakta: byla to příšerná ožrávačka, na kterou někdy v průběhu večera přizvali také zajaté nepřátelské důstojníky a ty vojáky, kteří se Vikingům z nějakých důvodů zamlouvali. Pravděpodobně také MacArdla; je to jediné vysvětlení jeho kariéry. Popisuje, jak tam všichni přítomní pili, vychloubali se svými hrdinskými činy, rozdělovali si kořist a domlouvali se na dalších akcích, ale nikde neříká, co dělal on sám. Byla tam přítomna také Fran; nejspíš ho odvedla s sebou.

Zásadní problém: Vítězové si ukousli mnohem větší kus koláče, než stačili spolknout. V boji padlo okolo padesáti Arminů, zatímco oběti na nepřátelské straně se počítaly na tisíce. Mnohem hrozivější byl počet zajatců; poměr byl zhruba deset na jednoho, byli sice odzbrojeni, ale byli to silní muži, dobře vycvičení. Hlídaly je šelmy, které jim naháněly strach, ale také ženy a děti, ne vždy na nejvyšší bojové úrovni.

Bylo získáno obrovské množství výzbroje, výstroje a různé techniky. Jen málokdo s ní uměl zacházet; většina seděla v autě jednou dvakrát v životě, měli sice hodně odvahy, ale žádné zkušenosti. Zbraně a střelivo bylo třeba dopravit k armádě maršála Ártabogyiho, případně do Kingtownu; bylo tudíž nutno, aby je řídili zajatci, přesněji otroci. Nicméně každé vozidlo musel hlídat aspoň jeden Armin, otrokům se zatím nedalo věřit.

„Sigurde, ty odpluješ s křižníkem do Indiopolisu a připojíš se k flotile. Vypluješ-li ještě v noci, snad se ti podaří proklouznout blokádou a dostat se k našim. Vyřídíš císaři a admirálům, že je to dar jarla Iwara Wulffssonna na znamení mé čisté oddanosti!“

„Jistě, rád. Ale nezvládnu to sám, potřebuji nějaké námořníky!“

A už to tu bylo zas. Iwar nechtěl nikoho dát, pohádali se. Samozřejmě, na práci měli námořníky, ovšem...

„Ani v Indiopolisu nemají lidí nazbyt!“ upozornila Fran, „Zkuste zavolat Monty Draggona; ale hlavně mu neříkejte o mně, nesnáší čarodějky!“

„Monty Draggon je vůl.“ usoudil Iwar. Zavolal mu vysílačkou, pohádali se a nakonec se na ničem nedohodli. Draggon naopak požadoval, aby mu poslali zajatce na práci v loděnicích, opravářských dílnách a továrnách. Bez nich nemá nikdo šanci splnit požadavky armády...

„Monty je hajzlík,“ oponovala Fran, „Měla bych ho znát, kdysi jsem s ním tak trochu chodila. Jenže nám to moc nesedělo...“

„Copak, neuspokojil tě?“ zaryl si někdo.

Fran mu věnovala velice ošklivý pohled. „Je to debil.“ řekla.

(Běžné je, že každá WZ má v paměti uloženy veškeré kontakty, které měla v tomto životě, občas i v předešlých; dále pak zajímavé kontakty, které si stáhla z paměti kamarádek, dřívějších milenců a jejich partnerek. Vzpomínky na Monty Draggona měly mnohé omezeny, vymazány či uloženy do podsouborů, do nichž se nechtěly vracet. Teorie sice praví, že z paměti nelze nic vymazat ani omezit, ale... praxe bývá občas složitější. Jisté je: informace někde uloženy jsou, ale najít je znamená žít s dotyčnou v dlouhodobém kontaktu a často pečlivě hledat. Zkrátka, nebývají první na ráně).

Podstatně větší nadšení vyvolaly u Fran návrhy (padly kolem půlnoci), aby namísto chybějících strážných byly přivolány bytosti z nižších světů. Fran se zajisté černou magií zabývala, aspoň to tvrdila; měla však dostatečný smysl pro realitu, aby se jim nevydala na milost a nemilost. Námitky: pokud bude Černým stínům dovoleno vstoupit na svět a ovlivňovat jej, nikdo jim už nezabrání v tom pokračovat, až budou odesláni zpátky do podsvětí. Dokonce je sporné, zda se podaří je odeslat; bude jich všude spousta a pokud by je někdo chtěl vyhnat všechny, systém se zhroutí.

MacArdle vypráví: různí přítomní se vytahovali svými zážitky ze služby v Kosmické flotile. Co přesně to je, samozřejmě nevysvětlili, ale mnozí tam v různých případech sloužili, létali v kosmických lodích a bojovali se všelijakými cizími rasami. Sloužili obvykle v nižším postavení; ti lepší tam zůstali doteď, nebo padli. Kdo a kdy Flotilu založil, není jasné; během času trpí stejným problémem, nedostatkem odborníků, pročež si vypůjčuje či najímá různé podřízené rasy, dokonce roboty, androidy a kyborgy. Někteří takoví jsou sympatičtí, jiní méně. Občas jsou spolehliví jen proto, že byli uneseni z domova hodně daleko a bez pomoci Flotily se nedokážou dostat domů; přesto možnost zrady stále trvá.

Tyto řeči měly úzký vztah k současné situaci; MacArdle je v té době považoval za opilecké blábolení. Zda se s něčím podobným setkal? Dle hlášení pro armádu ne. Dle vlastního životopisu: málokdy. Dle literatury: často. Asi do svých zážitků zahrnul vzpomínky všech ostatních.

Nakonec se Vikingové (kromě většiny šelem) ožrali do pitoma a usnuli tam, kde zrovna upadli. MacArdle uvažoval, zda by se neměl pokusit o vzpouru, ale přítomní zajatci byli ještě mnohem ožralejší a nebyli ničeho schopni.

Na jeho vyprávění občas překvapuje obrovské množství rychle fungujícího alkoholu a omamných látek, které měl kdokoliv k disposici. Že čarodějky dokážou získat alkohol jednoduchým načuráním do sklenice, vypráví často; ale nejspíš to dokázal i každý z přítomných.

Z čehož vyplývá i schopnost všech vstát ráno s čistou hlavou a ve skvělé náladě; žádná kocovina, žádné zdravotní problémy. Jarl Iwar vyhlásil nástup a pronesl slavnostní projev, ve kterém shrnul veškerá svá rozhodnutí.

Výsadkové lodi jsou k ničemu. Budou připraveny zablokovat ve vhodnou dobu přístav tak, že budou přemístěny na místa, kde by nejvíc překážely, a tam potopeny. Na splnění akce se nadšeně hlásily děti, pohled na potápějící se loď jim působil potěšení. Kromě toho milovaly zaminování terénu, aniž byly později schopny jej zase odminovat.

Tanky, obrněné transportéry a automobily byly převážně odeslány k armádě či do Kingtownu. Řízené zajatci, samozřejmě.

Padlí (povraždění) nepřátelé byli odneseni do džungle a tam přibiti podél cesty ke stromům dřevěnými kolíky, zaraženými do srdce. Tuto práci svěřili dozorci těm nejničemnějším a morálně nejpokleslejším zajatcům, které by jinak zabili či prodali otrokářům. Zvěř, ptáci a hmyz mrtvoly během krátké doby čistě obrali a když později vojáci nastupovali do útoku, procházeli alejí mrtvol svých předchůdců, což jim jistě pozvedlo náladu.

Zajatci schopní převýchovy byli odesláni do Kingtownu, Indiopolisu a dalších míst jako otroci. Co se s kterým stalo, není jisté.

Ti zbývající zůstali jako otroci na Wulffborgu. K jejich povinnostem mimo jiné patřilo zúčastnit se každé ráno slavnostního nástupu a nadšeně provolávat slávu svým přemožitelům.

Terezka nepatřila k lidem, kteří kardinála často navštěvovali. Neměla tam co pohledávat a byla s ním v trvalém mentálním spojení, takže když potřebovala něco projednat, nemusela přicházet osobně. Byla samozřejmě přítomna na pravidelných poradách, přednáškách a školeních, občas tam i přednášela. Ale soukromě neměla důvod.

Přesto nedal nijak najevo překvapení, když pocítil její auru. Dokonce na uvítanou povstal, objal ji a políbil. T usedla naproti němu. Nezeptal se; dokonce ani neprozkoumal její mysl.

„Jsi můj otec?“ zeptala se. Mluvila nahlas, takže to bylo asi důležité.

Na chvíli se zamyslel, jak jí odpovědět.

„Myslím, že ne. Přesně by ti to řekla Valérie. Měl jsem s ní několik dětí a nejspíš by mi řekla, kdyby chtěla další. Ale nevylučuji, že použila moje geny, když... tě plánovala.“

„Zhruba tak to říkají záznamy. Myslela jsem, že víš něco víc.“

„Nevím. Abych pravdu řekl, nestaral jsem se o to. Zvykl jsem si přijímat jako fakt to, co mi říkají moji přátelé. Valérie vydala odbornou zprávu, to mi stačilo. Nezabývám se genetikou.“

„Je tvoje semeno mimořádně cenné?“

„Nemyslím.“

„Proč ho chce Morrigan?“

Nad touto odpovědí uvažoval podstatně déle než předtím. Sledovala, jak se pokouší zformulovat své stanovisko. Nebylo to lehké; tušil, že Morrigan by chtěla mít dítě s B' geny, a rovněž, že by je mohla použít k něčemu zlému. Co konkrétního to bude, nevěděl.

Taky nechápal, proč nepoužila nějakého úskoku. Třeba se nepřestrojila za některou z jeho oblíbených partnerek.

„Poznal bych její auru.“ zavrčel, pak dodal: „Aspoň myslím.“

„Poznal bys moji, kdybych...“ začala a pak se změnila ve Valérii, včetně všech duchovních aspektů. Zatřepala prsty na omluvu: „Ne, zatím nechci mít dítě. Až bude po válce, ráda bych, pokud ještě budu naživu, ale...“

„Jsi stejně dobrá genetička jako matka. Dokázala bys vytvořit potřebnou strukturu ze své vlastní. Nepotřebuješ vůbec žádného partnera.“

„Proč ho potřebuje Morrigan?“

„Možná proto, aby vyhověla svým vlastním představám, co je správné. Aby žena měla dítě, měla by mít sexuální kontakt.“

Terezka mlčela. Tomáš nesledoval, o čem přemýšlí; ostatně bylo to velice rychlé a zmatené.

„Co ty máš s Morrigan?“ zeptal se.

„Mám ji ráda.“

Tomáš mlčel. Po chvíli řekl: „Já ne.“

„Narodila jsem se dávno po tom, co jste se s ní rozkmotřili. Vy jste ji poznali v Africe, když vám ublížila. Já ji potkala na křižovatkách času. Na mnoha křižovatkách. Ona není zlá. A dobře ví, co dělá.“

„Myslíš, že se jí dá věřit?“

„Dá se věřit komukoliv? Víš ty nebo já, co uděláme v příští chvíli? Ona za své jednání zodpovídá Věčnosti. Nejvyšší moci.“

„Myslíš, že Bohu?“

„Blázen je každý, kdo si myslí, že ví, co Bůh činí.“ citovala s úsměvem proroka Bokonona.

Tomáš se také usmál. Pak začal uvažovat trochu jiným směrem:

„Ty také chodíš po křižovatkách prostoru a času?“

„Ne. Možná bych mohla; ale nechci. Znamenalo by to jiné povinnosti. Teď na to rozhodně není ta správná chvíle.“

„Já vím, válka.“

„Morrigan mne varovala. Jsou dvě čarodějky, které smějí měnit budoucnost. Ona a Kateřina z Flammelu. Kateřina stojí ještě výš. Ale...“

„Zkus to říct nahlas. Je to složité.“

„Podezíráme Kateřinu, že ví o Bohu něco víc, než ostatní.“

„O tom Nejvyšším?“

„Jde o to, co považujeme za Nejvyšší. Ty zřejmě Triádu: Stvořitele, Udržovatele, Ničitele. Morrigan čistou Energii. Asi. Já... nevím.“

„Nemusíš mít pevný názor.“

„Co bys řekl, kdybych se stala křesťankou?“

„Že se konec navrací ke svému počátku. Já jsem také křesťan.“

„Můžu na tebe myslet jako na otce; aspoň cvičně?“

„Byl bych potěšen. Rozhodně jsem tvým otcem nejvíc ze všech mužů.“

Náhle, zcela bez varování, si mu sedla na klín a nechala se obejmout. Dokonce se rozplakala, když ji pohladil.

„Jsem strašně nešťastná, tati. Nevím, jak dál!“

„Ale to nevím ani já, dcero.“

Nechci od tebe žádnou radu. Chci se ti vybrečet na rameni.

Tak breč.

Pohladil ji po hlavě. Zauvažoval, jaké barvy by asi měla vlasy.

Jakékoliv. Nikdy jsem to nestačila zjistit. Už se zase rozesmála.

„Přijď zas, dceruško. Přijď co nejčastěji. Děláš mi radost.“

Pustil ji z objetí, T vstala a uvedla se do normálu.

Odešla bez rozloučení. Ti, co se vnímají, to nemají zapotřebí.

Křivý Nůž, Vládce Reortů, svolal do svého hlavního sídla (stanového tábora uprostřed širé stepi) přední náčelníky lvů, leopardů, gepardů, stepních psů, hyen, šakalů i drobnějších šelem.

„Armin, který našim otcům a dědům poskytl útočiště, se ocitl v nebezpečí. Nepřítel doposud nepřestoupil hranice Reortie; snad proto, že se zalekl naší síly a statečnosti. Avšak útočí na severu, a komthur Lukáš Anczewski, jehož císař vyslal proti nim, na ně sám nestačí.

Armini si počínají statečně. Bojují proti několikanásobně silnějšímu nepříteli, vyzbrojenému nejmodernější technikou; oni mají pouze meče a pušky. Tisíce nepřátel utopili v bahně, tisíce postříleli ze zálohy či v boji muže proti muži. Ale zbylí postupují od farmy k farmě, od vesnice k vesnici; co najdou vypálí a vyvraždí všechny, kdo nestihnou utéci. Potřebují pomoc.“

„Nebudeme čekat!“ křičel Tawra, Vládce afrických leopardů, „Veď nás do boje! Napijeme se jejich krve!“

„To je mým úmyslem. Svolal jsem vás, abych vás vyzval ke slavnému tažení proti zlým lidem. Tisíc generací se budou zpívat hrdinské zpěvy o našich dobrodružstvích! Nechť každý, kdo má zbraň a brnění, vyrazí a dostaví se do polního tábora na místě, kde se hranice Reortie stýká s mořem, kde stojí naše pohraniční pevnost Afrika. V den úplňku měsíce vyrazíme a zničíme každého, kdo se nám odváží postavit do cesty!“

Zvěst o válce se rozlétla Reortií; staré krunýře z lístkové oceli se dávaly urychleně do pořádku, mladí lvi už narychlo tavili nové, i když ne tak krásně vypracované. Táhli do boje v plné parádě, v přilbicích s pestrými chocholy, v barevných pláštích, zdobeni šperky ze zlata a drahokamů. Pouhý pohled na ně musel každého vystrašit; což teprve, když se rozjela reortská těžká jízda a zadupala do země všechny, kdo dost rychle neutekli! Neprůstřelná lístková ocel odolávala kulometům i samopalům, dokonce dělostřeleckým granátům, pokud jezdec nedostal přímý zásah do prsou nebo do hlavy. Střepiny sklouzly, a pokud byl obrněn i kůň, byl Reort téměř nezranitelný.

Armáda zamířila podél pobřeží přímo k Bird City, kde se stále ještě bránila obležená citadela. Po cestě ničili všechny vojenské jednotky nepřítele, většinou překvapené uprostřed noci mnohonásobnou přesilou; nezmohly se na vážnější odpor. Během dvou dnů dorazili Reorti do Bird City.

Byl nejvyšší čas. Citadela, odstřelovaná obléhacími děly a každodenně napadaná přímým útokem, se držela z posledních sil. Nedostávalo se jídla, nedostávalo se vody, neboť až dosud čerpali vodu přímo z řeky Charraggu a teď jim vodovodní potrubí nepřítel přerušil. Nicméně se pevnost starého tygra Wiirrty osvědčila; Aflargeo mohl být hrdý, že jeho otec a Ludvík d'Enghiem rozhodli moudře a postavili dobré opevnění. Reorti obklíčili obléhatele a v tvrdém boji je přemohli; tentokrát s většími ztrátami, neboť vojáci měli děla, bazuky a protitankové pušky. Avšak citadela byla osvobozena a občané Bird City, kteří zůstali naživu, se mohli vrátit do svých příbytků – pokud je nepřítel nevydrancoval a nespálil. Vzhledem k tomu, že to tak bylo, poradil Křivý Nůž občanům, aby se raději odstěhovali někam mimo staré město. Tak odešli dál do bažin a postavili si tam v hustém porostu delty Charraggu vesnice; dodnes je možno je navštívit a obdivovat.

V přístavu Bird City kotvilo mnoho lodí, většinou prázdných, neboť odpor se nedal očekávat a z citadely nebylo možno do přístavu dostřelit. (Kdysi to možné bylo, ale nánosy řeky zanesly starý přístav, takže byl v průběhu let vybudován nový, značně vzdálený). Reorti tam přetáhli děla a odstřelovali lodě, dokud jich polovinu nepotopili; zbylé odvezla posádka na moře. Avšak ty potopené zablokovaly přístav tak dokonale, jako předtím to bahno; námořníci ztratili trpělivost a vyhledali si nový přístav na místě, kde dnes stojí město Onga-Orang.

Kdyby byli Reorti zůstali v Bird City a bránili nepřátelům v dalších akcích, mohli vykonat stejně účinnou funkci jako Alexandretta v Indiopolisu či Wulffborg v Bower Bay. Jenže Křivý Nůž už dosáhl mnoha vítězství a sláva mu stoupla do hlavy; lví tvrdohlavost a leopardí nerozvážnost spojily síly. A tak se Reorti obrátili k jihu a vyrazili za armádou; v Bird City ponechali posádku o síle několika stovek šelem a asi stovky lidí, všichni byli většinou ranění či z jiného důvodu nemohli či nechtěli do boje.

Zpočátku táhli krajem mezi vypálenými vesnicemi a kostrami povražděných osadníků; pak narazili na zadní voj armády, která sháněla po okolí potravu, srazili se s ním a opět zvítězili. Vojáci si však uvědomili, že za nimi existuje nějaká větší armáda; a polekali se, co si to Armini zas vymysleli. Zatím se se šelmami nesetkali, leopardí a tygří honáci dobytka většinou jen pomáhali lidem jako stopaři a zvědové, takže vojáci nezískali onu pověrečnou hrůzu z Asharra či Artanny, jakou měli jejich kolegové na jihu. Reorty posuzovali jako zábavnou kuriozitu; rozdělili se a zatímco jižní křídlo pokračovalo v boji s Lukášem Anczewskim, severní se zakopalo a čekalo na parádní jednotky Reortů.

Reorti postupovali roztroušeně. Na nepřátelskou linii obrany narazila nejdřív lehká jízda leoparda Tawry, který jel jako obvykle vpředu. Ovšem Tawra neměl zkušenosti a neodhadl sílu nepřítele; ale ani vojáci neodhadli Tawru a spustili proti němu palbu ze všech zbraní a všech děl, jež měli k disposici. Rozbili ho na padrť a pozabíjeli polovinu jeho oddílu, ale tím odhalili, co všechno mají; Tawra se šílený hněvem vrátil k ostatním a oznámil Křivému Noži, co je čeká.

Křivý Nůž se rozhodl být uvážlivý. Vyslal na výzvědy stepní psy a nechal si od nich nakreslit celou linii obrany. Tvořila půlkruh s obrannými dělovými bateriemi a kulometnými hnízdy; prorazit ji bylo neobyčejně těžké, zvlášť pro nezkušeného válečníka. Jenže Křivý Nůž byl vzdělaný, uměl číst i latinkou a slyšel o taktice makedonského vojevůdce Alexandra Velikého; proto se zamyslel, pouvažoval a rozhodl, že polovina Reortů zaútočí zítra dopoledne přímým čelním útokem na střed nepřátelských postavení, pokud možno tím nejhloupějším stylem. Jakmile se bitva trochu rozjede, vyrazí zezadu oddíly, obejdou nepřátelská postavení a vpadnou vojákům do zad; tím se nepřítel ocitne v kleštích a bude se zatraceně divit.

Během noci se Reorti proplížili velkým obloukem za záda nepřátel. Ráno potom nastoupila těžká jízda s vlajícími chocholy a řinčivými přívěsky na brnění, a hnala se jako smršť na obranná postavení. Vojáci zahájili palbu ze všeho, co měli po ruce; Reorti se rozvinuli do široké rojnice, trochu zmírnili útok, ale pořád ještě se snažili prorazit linii obrany. Když jim došlo, že se to nemůže zdařit, obrátili se a vraceli zpátky; nepřátelé zajásali, ale v té chvíli do jejich zákopů vpadli rozzuření leopardi a lvi odzadu a zabíjeli každého, koho tam našli. Jízda se okamžitě znovu otočila a dokončila dílo zkázy; kdo měl štěstí a ušel okamžité smrti, utekl do stepi a stal se kořistí vlků, šakalů a hyen, když paběrkovali po okolí.

Ještě než bylo velení vojáků zcela zničeno, stačili důstojníci informovat nadřízené složky o situaci a požádat o pomoc. V novém přístavu přistály další výsadkové lodi, vysadily tankový a obrněný pluk a ten vyrazil přímou cestou k jihu.

Reorti to netušili, ani Lukáš Anczewski; honil se zatím s polovinou nepřátelské armády a snažil se zabránit vetřelcům v ničení a pálení. Také jeho vzkvétající hospodářství lehlo popelem, dva z jeho synů padli; jejich rodiny se v poslední chvíli zachránily útěkem. Lukáš poslal do Kingtownu prosby o posilu, ale ministerstvo války jej posilovalo pouze příkazy, radami a žádostí o strpění, než se podaří zformovat další pluky.

Tanková armáda postupovala bez obtíží; s Reortskou obranou v Bird City se vyrovnala za jediný den bez vážných obtíží, jiné arminské ozbrojené síly v okolí nebyly.

Když hlídky přinesly Křivému Noži zprávu o tancích, nacházeli se Reorti už hluboko ve vnitrozemí. Vládce sice nařídil okamžitě se obrátit a bojovat proti tankům, ale neměl s nimi žádné zkušenosti a netušil, jakým způsobem je zneškodnit. Tanky mu jely vstříc, v rovném terénu a s dokonalými cestami se objevily dřív, než čekal; v zoufalství se Reorti rozhodli zahájit boj s nimi s pomocí ukořistěných děl a pak se vrhnout proti opancéřovaným obludám do přímého útoku.

Byl to boj pancířů proti pancířům; reortská lístková ocel proti mnohatunovým masám oceli lidí. Tankisté záhy zjistili, že kulomety proti Reortům nic nezmohou, stejně jako pušky; i děla byla k ničemu, pokud nezasáhla přímo útočícího jezdce. Avšak ani Reorti neměli zbraň, kterou by prorazili pancíř tanku; takže pouze kroužili kolem a vystřelovali jednotlivé rány ze svých podivných práskaček. Jediná možná taktika lidí byla odstřelovat jednotlivé jezdce protipancéřovými střelami. Reorti ztratili řadu jezdců, ale zničili jen několik tanků, většinou granáty vhozenými přímo pod pásy. Nejhorší bylo, že v této bitvě hrdinsky padl i Křivý Nůž.

Byla to tvrdá rána; mezi Reorty je zvykem považovat smrt velitele za nepříznivé znamení, v takovém případě se rozjedou domů a začnou zpívat smuteční chorály na jeho počest. V tomto případě ovšem zvítězil názor arminský, prosazovaný zejména leopardy: neodejdeme, dokud své padlé nepomstíme. Takže se pouze vzdálili, pozorovali tanky a uvažovali, jak je zničit.

Nepřítel postupoval dál, až dorazil k velkostatku pana Franze Adolpha Geerstemana, bohatého a vlivného sedláka, který se ženou Grétou patřil ke špičce agrární strany. Dávno už se zapomnělo, že kdysi, když mu ještě říkali Franzl, pracoval jako čeledín na statku Charlie Rithera, jehož jméno se nyní píše Charry a je císařem. Dnes pronajímal svá pole celé skupině nájemců, byl majitelem mnoha traktorů, mlátiček, kombajnů, širokorozchodných pluhů a podobných strojů. Jeho pole se zlatistým obilím se vlnilo od obzoru k obzoru; a mezi všemi těmi polnostmi stál na kopci malovaný dům, ve kterém pan Franz vychovával v bázni Boží svoje dítky a vnoučata.

Reorti tanky předjeli; musely překonávat řeku, přičemž most vyhodili Armini do povětří. Franz Geersteman nepřítele očekával přímo ve svém sídle, opevnil se na vršku a čekal dle hesla: „Jen ať si přijdou!“ se svými nájemci, pacholky a syny. Reorty uvítal jako velmi potřebnou pomoc. Jenže když se doslechl o tancích, pochopil, že se neudrží.

„Vím jak na ně. Určitě nepojedou po cestě, vezmou to rovnou cestou přes pole! Obilí není ještě sklizeno, ale to jim nevadí. Slyšel jsem, co dělali dál na severu. Rozhodl jsem se: zapálíme obilí a usmažíme je v těch jejich tancích!“

„Ty chceš zapálit vlastní pole s obilím?“ divil se Tawra.

„Oni by je zapálili, kdyby vítr vanul od nich k nám a ne naopak! Zapálili by je, aby nás zabili. Pětadvacet let jsem chránil každé zrníčko, aby nepřišlo nazmar; ale teď je víc třeba zabíjet než pěstovat chléb.“

„Jsou už blízko! Hodinu dvě, a budou tady!“

Geersteman svolal svoje syny a pacholky a přikázal jim, co mají dělat. Nasedli na koně a rozjeli se zlátnoucím obilím; sedlák, Tawra a jeho štáb zůstali stát na hradbě a pozorovali severovýchodní obzor, kde se měly tanky objevit.

Tawra měl nejlepší zrak. „To jsou oni – tam ty černé tečky! Ještě nejsou v obilí; je vysoké, budou se v něm ztrácet, jen věže uvidíme.“

Geersteman mlčel; ruce měl složené na prsou a tiše pohyboval rty. Tawra měl vynikající sluch, proto zaslechl šeptaná slova:

„...buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi... odpusť nám naše viny...“

„Jsou na dostřel,“ řekl Tawra, „Ještě čekáš?“

„Až dojedou doprostřed pole. Žádný nám nesmí utéci...“

Čekali; když sedlák pochopil, že přišla pravá chvíle, stáhl s krku šátek a zamával jím kruhem nad hlavou. Na obou stranách vyšlehly plameny; vyschlé obilí vzplanulo jako sláma a čerstvý vítr okamžitě roznášel oheň dál. Tawra sledoval, jak tanky zarazily, pokusily se změnit směr, ale plameny byly rychlejší; celé pole rázem vzplanulo jako jediná obrovská pochodeň, žár vysušoval hrdlo a připaloval kožichy šelem. A někde v tom žáru hořely tanky, jejich nádrže na naftu vybuchovaly, lidé vyskakovali a s hořícími kombinézami se pokoušeli utéci z toho pekla.

Když oheň dohořel, stály uprostřed zčernalé země pouze ohořelé vraky, stále ještě rozžhavené. Oheň se šířil dál a dál, odhaloval další a další vraky tanků a dostihoval i ty, kterým se doposud dařilo ujet. Zůstal-li někdo živ, dohnali ho rychlí reortští jezdci a zadávili.

Franz Geersteman pozoroval zčernalou pustinu a z očí mu tekly slzy.

„Popel pohnojí zemi. Příští rok dá novou a větší úrodu...“

Valérii pokaždé potěšilo, když za ní některé z jejích dětí přišlo osobně, například se pomazlit. Ještě víc ji potěšilo, když to bylo ve vhodnou dobu, tedy v čase, kdy ona ani to dítě neměly na práci nic závažnějšího. Zní to docela nevinně, ale odpověď na otázku, kdy čarodějka nemá nic na práci, zní nikdy. Dokud byly děti malé, samozřejmě se jim věnovala, přesněji strašlivě je rozmazlovala; jenže děťátka byla nadaná vnímáním a spíš než matčina náruč je lákala nejrůznější dobrodružství. Takže Valérie je často zachraňovala a vynášela z různých nebezpečných míst, pak uklidňovala a konejšila, než je přešel strach a začaly si zase troufat. A jak plynul čas...

Ano, ráda tě uvidím!

Terezka vstoupila, sevřely se do náručí a dlouho tak setrvaly. Mezi blízkými existuje zavedený rituál: vzájemně propojit mysl a procházet veškeré možné kontakty mysli i těla. Navzájem si přitom způsobit vše, co druhá osoba považuje za příjemné. Což zní zajímavě; ještě zajímavěji, když ten druhý vůbec není člověk, ale člen jiného živočišného druhu s naprosto jinými zájmy a přednostmi. Terezka a Valérie patřily naštěstí k témuž druhu. Takže se mazlily, dokud neusoudily, že to stačí.

„Tak copak máš na srdci?“ zeptala se konečně Valérie.

Samozřejmě by bylo jednodušší, kdyby si to přečetla. Ale chtěla, aby to Terezka jasně zformulovala, zvlášť sama pro sebe. Tušila, že jí samotné to není jasné; kdyby bylo, nepotřebovala by pomoc.

„Navštívila jsem Tomáše. Víš, o čem jsme mluvili?“

„Ano. Má pravdu, skutečně jsem použila některé jeho geny. Také jiných.“

„Takže technicky vzato, je Tomáš částečně můj otec.“

„Jistě. Napadlo tě použít ho jako otce pro své dítě?“

„Zákeřné a podlé, matinko. Zajisté chápeš, že současná doba neposkytuje vhodné prostředí pro narození a výchovu dítěte. Až nějaké porodím, chtěla bych se mu řádně a zodpovědně věnovat.“

„Moudré a zodpovědné rozhodnutí.“

Terezka zavrčela. Mohla mít řadu komentářů, třeba že... ale vzdala to.

„Ale nic ti nebrání to promýšlet. Že?“

T řekla: „Ehm.“

„Chceš použít Tomáše jako zploditele. Dobrý nápad. Potěšilo by ho to.“

„Já vím. Když jsem začínala promýšlet své budoucí sexuální preference, zařadila jsem ho na jedno z prvních míst. Také díky tvým vzpomínkám.“

„A výsledný dojem?“

„Ano, je vynikající. Pokud to já můžu posoudit.“

„Pokud vím, bylas nadšená!“

„Pokud víš, chlubila jsem se ti kontaktem v době, kdy jsem začínala. Nadšeně sbírala zkušenosti; Tomáš byl samozřejmě nejlepší...“

„A s odstupem času?“

T zaváhala. „Mám pocit, že nejsem schopná to zodpovědně posoudit. Nemám to správné potěšení ze sexu. Obávám se, že jsem nějaká vadná.“

Valérie ji spontánně objala a stiskla.

T pokračovala a hlas se jí čím dál víc chvěl: „Každá hloupá vesnická nána se těší, jak se večer v hospodě rozšoupne. Něco vypije, dobře se nají, zatancuje si, zaleze s pěkným klukem do postele a on ji pořádně vyšoustá. To všecko samozřejmě můžu mít, kdy si vzpomenu. Bohužel mě to baví čím dál míň. Ne, zpět: kdykoliv jsem to zkusila, nikdy to nebylo takové, jak jsem si představovala. Ty holky si to umí vychutnat; já ne.“

Valérie sledovala její myšlenky. Řekla: „To bych se ti měla omluvit.“

„Myslíš, že je to tvoje vina?“

„Nejsem si jistá. V každém případě jsem se nijak nezasloužila o to, abys byla... citlivější. Vznětlivější, nebo...“

„Já nechci být. Jsem spokojená taková, jaká jsem.“

„Nezdá se.“

Obě věděly, že kdyby chtěly, mohly by situaci změnit. Zvláště Terezka se často zabývala problémy děvčat, které měly pocit, že dostatečně neprožívají sexuální styk. Na přání je dokázala (trvale či dočasně) změnit na divoké tygřice. Ještě odvážnější bývaly mladistvé začátečnice, které ještě neměly ponětí, co je zodpovědnost. Obvykle to dopadlo tak, že se navzájem přeprogramovaly na zběsilé nymfomanky a nevěděly, jak z toho. Vlastně, jim samotným to nevadilo, leda okolí. Terezka s nimi měla akorát potíže, než je upravila do jakž takž přijatelné osobnosti.

Takže Valérie pravila s rozmyslem: „Možná je to jen krize. Únava z boje, z náročné činnosti. Mám tě ujistit, že se to stává každému? I mně?“

„Ty sny mají pokračování. Taková holka se vdá. Za solidního muže, který není sice moc chytrý, ale poctivý, pracovitý, dobře živí rodinu. Nějakého rolníka nebo řemeslníka, dělníka, úředníka... to je fuk. Pomáhala bych mu dostat se dál. Má s ním dvě, tři, čtyři děti. Sleduje jak rostou a je šťastná. Obyčejně lidsky šťastná, víš?“

„A ty jí závidíš.“

„Závidím lidem, kteří žijí bez předchozího plánu. Nevstupují na křižovatky času a nepromýšlejí, jaké důsledky bude mít který jejich čin. Ne, to je pitomost. Oni nevědí, že existují nějaké alternativy. Žádná magie. Chtěla bych žít s někým, kdo ani neví, co jsem. Kdo považuje všechno za důsledek vlastního úsilí. Poctivě pracuje, večer zajde do hospody, pokecá s chlapy o fotbale, pak přijde domů...“

„Ano. Zkrátka na tebe dolehla krize. To se stává.“

„Veliká blbost?“

„Jak dlouho bys to vydržela? Než by tě zlákala touha opustit ten idylický vesnický koutek a vyrazit do boje?“

T mlčela, dokonce sklopila hlavu.

„Bohužel to asi nepůjde. Mohla by sis odskočit, dát pauzu. Třeba celý jeden život. Vybrat si vhodné místo a čas, svět bez válek a problémů. Ale je otázka, zda bys tam ty problémy nezpůsobila sama.“

„Mami, já tím nemyslela...“

„Vím, cos myslela. Mohla bys třeba požádat Kateřinu, aby tě přenesla na vhodné místo. Pokud to neumíš sama; obávám se, že ano. A když to umíš, taky bys uměla dostat se odtamtud. Bod pro tebe, nebezpečí pro všechny ostatní.“

„Máš v tom směru nějaké zkušenosti?“

„Kateřina je má.“

T se zasmušila; s Kateřinou z Flammelu se setkávala málo a neprožila s ní nic závažného. Va ano, Kateřina jí dělala učitelku, alespoň nějakou dobu. To se ovšem stalo ještě předtím, než se T narodila; možná až bude Terezka starší, Kateřina si ji taky vyžádá. Pokud...

Zamyslela se a pokusila si uspořádat, co vlastně o ní ví. Je dcerou Nicolase Flammela, adepta a mocného alchymisty. Není nesmrtelná, ale je velice obtížné ji zabít. Mnozí se o to pokusili, po většině však nezůstala v dějinách ani žádná stopa. Po samotné Kateřině taky ne, nerada nechává stopy. Co přesně dělá, není jasné – pokud možno nic.

„Ano, zhruba tak.“ souhlasila Valérie.

T uvažovala dál. Druhá vynikající čarodějka Morrigan se také dlouho vyhýbala jakémukoliv zasahování. Teď změnila názor, zasahuje aktivně a T se už několikrát setkala s ní či s výsledky její práce. Morgiana se k ní chovala vždy velmi přátelsky, na rozdíl od Va a Tomášových dcer.

„Zkouší tě získat.“ usoudila matka.

Terezka si představila možný sexuální kontakt. Vůči dívkám byla stejně málo vznětlivá jako vůči mužům; samozřejmě často byl součástí terapie pohlavní styk, při němž si počínala zodpovědně a udělala partnerce všechno, co bylo zapotřebí. Jestli to dostatečně baví ji samotnou, nad tím začala přemýšlet až nyní. Ona přece objektem terapie nebyla! A že si dívky při svěřování předvádějí praktické ukázky, je snad normální, ne?

„Tak schválně: koho by sis vybrala, kdyby sis chtěla něco užít?“ naléhala Valérie. Myslela tím: ze všech vzpomínek všech WZ.

Terezka začala přemýšlet. Probírala poctivě a zgruntu vše, co si pamatovala; Va nějakou dobu čekala a když pochopila, že to k ničemu nevede, aspoň se rozesmála. Trochu nevesele.

„Procházíš obtížným obdobím, má milá. Pokud správně chápu, nevyhovuje ti nikdo. Žádný muž ani žena, dokonce ani bytosti z altisvětů. K sexu přistupuješ jako k hygienické záležitosti. Přitom bys ráda našla někoho, kdo by tě měl upřímně rád a koho bys měla ráda ty. Smůla, holčičko. Jsi na tom zhruba stejně jako já. Téměř moje dokonalá kopie.“

„To snad ani jinak nejde. Jsem tvoje kopie.“

Valérie si jen povzdechla.

„No dobře. Tak vylepšená kopie!“

„Pořádně nasraná kopie!“ usmála se Va.

„A jak jinak? Já nejsem ty, mami! Udělala sis mě, abys měla sama sebe, kočičku na mazlení? Nepřijalas ani cizí geny, nenechala ses ovlivnit žádným mužem! Nenašlas nikoho dostatečně dobrého, aby tě oplodnil, když jsi chtěla přivést na svět dokonalé dítě?“

„Správně. A neječ. Jestli cítíš nervozitu a agresi, můžeme přejít do tělocvičny nebo na terasu a vymlátit to ze sebe.“

„Naše souboje, drahá matinko, už léta končí nerozhodně. Jako všechno. Ne že bych ti něco vyčítala. Jenom jsem příšerně vzteklá. Proč jsi mě vlastně chtěla mít? Několik předcházejících dětí jsi přenesla do lůna svých sester ve světech, kde čarodějky děti mít nemohou. Svěřila jsi jim úkol napravit ten svět... proč ne mně? Nebyla jsem dost dobrá na takovou práci? Nebo mám nějaký podobný úkol tady? Nebo jsi snad podlehla chvilkové slabosti a přivedla mě na svět – jenom tak?“

Valérie vyslechla její tirádu se zájmem. Minimálně proto, že přinutit WZ k výraznějšímu projevení emocí nebývá obvyklé.

„V podstatě máš pravdu. Jenom tak. Najednou jsem se cítila opuštěná. Jen tak mě pozvali na Belthine; sledovala jsem, jak tam všechny ty mladé holky balí kluky, vtírají se jim a snaží se je svést, a zkoušela odhadnout, která s kterým otěhotní a co přivede na svět. A najednou jsem začala promýšlet, co bych chtěla mít já. Chvilku to trvalo, taky jsem si propočítala hvězdy, aby ses narodila jako správně tvrdohlavý Beran, s ascendentem v Panně a... no, zkrátka jsem to tak chtěla. Samozřejmě, mohla jsem tě pozdržet v bříšku jak dlouho jsem chtěla, ale tys byla pěkně čiperná holčička a chtěla ven, byla jsi pěkně zvědavá a oprásklá ještě před narozením. Přesně taková, jakou jsem vždycky chtěla mít. Je to odpověď?“

„Ano – asi ano. Zkrátka: nečekaný projev sentimentality.“

„Ano. Zhruba něco podobného, jako jsi před chvílí předvedla ty.“

„Výborně. Překvapí tě hodně, když se i já budu chovat nelogicky a projevovat nečekané emoce?“

„Ani trochu. Naopak, pochválila bych tě, kdyby to pro tebe něco znamenalo.“

„Tvoje pochvala pro mě znamená víc než... snad jediné, co mi můžeš dát. Vždycky znamenala. Wézetku nemůžeš potrestat ani odměnit. Ale když na moje činy byla moje maminka pyšná a chlubila se jimi, tak...“

Opět se sevřely v objetí. Valérie mívala často příležitost být pyšná.

„Nebudu se tě ptát, co máš v plánu. Určitě něco neobvyklého; s obvyklými nápady bys mě neobtěžovala. A předpokládám, že to ještě nemáš promyšlené, jinak bys to dávno provedla. Jestli chceš povzbuzení, tak ano, udělej cokoliv. Všechno, co tě napadne!“

„I kdybych při tom měla přijít o život?“

Valérii ztuhly rysy. Dokonce odvrátila hlavu.

Terezka řekla: „Ty i já, obě už můžeme udělat cokoliv. Jak to vypadá, ani jedna z nás tady nebude dlouho.“

„Chm! To ti prozradila Morrigan?“

„Ne. Všechny ostatní náznaky. Morrigan naopak řekla, že existují asi tři možnosti ze sta, kdy bych mohla přežít. Dokonce i vyhrát.“

„Potěšitelné. Které to jsou?“

„To neřekla. Naopak; každé nasměrování by mě zavedlo do mínusu.“

„Už chápeš, proč tu starou mrchu nesnáším?“

„Vaše náklonnost je vzájemná.“

Začaly se smát. Až Terezka řekla: „Ale už vím, kde začnu. Navštívím nového velitele, generála Exetera.“

„Zkusíš ho svést nebo zabít?“

„Podle toho, jak bude reagovat. Je zajímavý; vypadá to, že byl démon.“

„Vážně?“ Valérii bleskl hlavou nápad a T ho zachytila.

„Ne každý démon je dokonalý milenec, mami!“

„To máš bohužel pravdu. Taky už jsem na to přišla.“

„Dám ti vědět, až to nějak dopadne.“

„Neboj, budu tě se zájmem sledovat.“

T usoudila, že je to vše, co chtěla říct. Vstala.

A zarazila se.

„Jo, kdyby náhodou... tak sbohem a dík za všechny ryby.“

Když nic jiného, tak se jí podařilo matku rozesmát.

Komthur Lukáš Anczewski bojoval úporně, až zoufale; bil se o každý metr arminské země, využíval každé králičí nory a každého potoka, aby se opřel o tyto překážky a zastavil nepřátelský postup na den či aspoň na několik hodin. Krev jeho vojáků už zbarvila celou cestu až k řece Charraggu; byl to ohyb, za nímž už nebylo nic, co by bránili nepřátelům v cestě na Kingtown. V těch místech se do Charraggu vlévala řeka, nyní téměř vyschlá, ale vyznačující se doposud korytem dostatečné hloubky. Zde se Lukášovi muži zakopali a komthur vydal heslo: Padneme, ale neustoupíme!

Prořídlé řady nepřátel ožily, když dospěly na to místo; i oni věděli, že prorazí-li tuto poslední překážku, nesetkají se už s odporem, až ve Městě. Útočili zběsile a padali pod přesnými střelami arminských opakovaček; avšak věděli, že i jejich střely zasahují obránce a konečné zhroucení fronty není daleko.

Lukáš už dávno nevelel; ležel za ukořistěným kulometem a kropil nepřátelské linie palbou, jakmile se někdo ukázal v dostřelu. Nad hlavou mu tentokrát nevlála vlajka Arminu; nějaký starý kamarád z vojska Jerzy Lasęky přinesl červenobílou vlajku s orlicí, a pod tou se nyní držel komthur a jeho věrní. Nepřátelé věděli, kde je velitel, proto dobývali právě to místo nejzuřivěji ze všech; správně tušili, že padne-li ta červenobílá vlajka, padne i zpupnost obránců.

Vycvičené Lukášovo ucho zachytilo i přes střelbu a ostatní zvuky boje temné výhružné hrčení, které se již naučil rozpoznat. Vysunul se pokud možno co nejvíc nad ochranný štít kulometu a rozhlížel se po severním obzoru, odkud se ukáže nepřítel.

I ostatní si toho povšimli. „Tanky, tanky!“ křičeli, „Komenditore, co budeme dělat? Můžeme ustoupit?“

„Neustupovat – držet za každou cenu! Když to nepůjde jinak, budeme házet granáty pod pásy!“ řval Lukáš, „Nesmíme utíkat! Kdo vidí, kde jsou?“

Neviděli nic, jenom to hrčení se ozývalo. Vtom přiběhl k Lukášovi mladý desátník, s tváří bílou jako křída.

„Komenditore... ty tanky jsou za námi! Tam vzadu!“

„Ne!“ Lukáš vyskočil a obrátil se, „Opravdu... to není možné! Nemohli nás nikudy obejít, držíme přece všechno...!“

Chlapi vyskakovali ze zákopů, hledali kam se ukrýt; tanků se každý bál, protože proti nim neuměli bojovat. A ocelové obludy se valily blíž a blíž, ale nestřílely, i když musely jasně pozorovat arminská opevnění.

„Chlapi!“ zařval Lukáš z plných plic, „Buď jsem se zbláznil, nebo mají na věžích osmihroté kříže! To jsou naše tanky!“

„Naše tanky?“ hleděli na něj jako na šílence.

„Ano, chlapi! Císař nám posílá pomoc! Buď je vyrobili nebo někde ukradli, ale prostě je máme... Vydržet! Zvítězíme!“

Zděšení se v okamžiku změnilo v radost; Lukáš uchopil pušku padlého kamaráda a zamával jí nad hlavou. „Počkejte, až se ty tanky dostanou sem k nám, potom spolu s nimi kupředu na ty vrahy! Zničíme je jedním útokem a...“

Umlkl v půli slova; pustil ručnici a pozvolna padal k zemi. Kulka nepřátelského odstřelovače zasáhla až příliš přesně.

Tanky se převalily přes arminské zákopy a přes vyschlé koryto řeky. Doprovázeny střelci vrazily do nepřátelských zákopů, aby tam ničily a zabíjely. Kolem bývalého komthura projely bez zastavení; jenom kníže Tošio Yamanaki, který stal ve věži prvního tanku, pozvedl ruku k tankistické kukle a pozdravil padlého kamaráda.

Toho posledního návštěvníka očekával kardinál téměř nedočkavě. Sotva jeho auru zachytil v prostoru, okamžitě se připravil jej uvítat.

Christian vstoupil, objal se s otcem a pak usedl na pohovku. Tomáš si jej důkladně prohlédl, něco mu na něm vadilo; pak to pochopil.

„Jak dlouho jsi tam byl?“

„Nevím. Jak dlouho jsem nebyl tady?“

„Tři týdny, možná víc. Přes celé údobí dešťů a...“

„Tam to mohly být tak tři roky.“

Kardinál neměl rád časové změny. Nelíbila se mu ani ta změna, která se stala s jeho synem. Nejsnáze by ji definoval jako únavu ze života.

„Jen počkej, s jakou se vrátí Denis!“ vzdychl Chris.

„Co víš o Denisovi?“

„Nic. Je na úplně jiném místě.“

Kardinál netrpělivě očekával, co Christian vyřídil.

„Nic. Naprosto nesmyslný výsledek.“

„Vyhnali tě?“

„To by byl nějaký výsledek. Vysvětlili mi všechny své problémy. Chtěli mě do nich zatáhnout a přinutit, abych se jimi zabýval. Jako posledně.“

„Ještě pořád si neporadili sami?“

„Ti, se kterými jsem jednal, nejsou tak všemocní, jak vypadají. A k těm skutečně mocným jsem se nedostal.“

„Ach jo! Zkus začít od začátku!“

„Tak dobře. Vesmír může být organizován vertikálně a horizontálně, nebo spirálově...“ Chris vztáhl ruku a vytvořil několik prostorových obrazců ze spleti barevných čar, „Základní tvary: trojúhelník, případně kužel, jehož vrchol tvoří Nejvyšší Božská Osobnost, my se nacházíme asi ve třetině, pod námi démoni, mezi námi a Pánem polobozi. To znáš...“

Kardinál to nejen znal, dokonce vyučoval.

„Druhá realita: hmotné světy navlečené na spirále, přičemž nám blízké se nacházejí na tomtéž místě sousední spirály, kdežto odlišné dál od nás...“

Chris obrazce rozpohyboval a potom spojil tak, že se proplétaly navzájem a vytvářely naprosto nepochopitelnou změť.

„Zhruba takto vypadá realita.“

„Aha. Mohl bych předstírat, že se v tom vyznám...“

„Nikdo ze smrtelných se v tom nevyzná. Mimochodem, nejsem si zcela jist, že jsem v té správné realitě. Možná jsem taky bráška od sousedů; dá trochu práce se strefit. Jak chápeš, prostor se zvolna posunuje a...“

„Tím chceš naznačit, že ve stejnou chvíli jsi tam byl víckrát? Tedy že se tam někde pletli i tvoji bráškové?“

„Ano, drahý tatíčku. Bylo nás tam hodně, stále někteří přicházeli a jiní se zklamaně vraceli. Většinou jsme si hodně podobní. Ukázali mi záznamy. Mimochodem víš, že v některém světě jsem tvůj jediný syn? Dokonce legální?“

„Gratuluji. Doufám, že to nebylo jediné, co jste vyjednali.“

„Zajisté nikoliv. Ovšem... neuspěl jsem já, ani ti ostatní.“

„Jak se v té změti vyznají bozi?“

„Dokonale. Pro ně je to jako chov králíků v sousední kleci.“

„Tak dík. Už chápu, proč jsi nic nevyřídil.“

„Vyřídil jsem. Například vím, že patříme k úspěšnějším chovům. Mnohé jiné už vyhynuly, jiné mají velké potíže. Když říkám velké, tak nemyslím nějakou bezvýznamnou potyčku...“

„Synáčku, v té bezvýznamné potyčce už padly stovky našich lidí!“

„Padne nás ještě víc. Potěší tě, že v mnoha světech už neexistuješ?“

Otec kardinál měl velikou chuť praštit pěstí do stolu. Neudělal to.

„Takže výsledek: vyšší bohové nemají chuť se námi zabývat. Nižší nemají čas, ale vzkazují: vydržte a bojujte, jak nejlíp umíte. Sotva si vyřešíme svoje problémy, hned vám přijdeme na pomoc.“

„To není nic moc!“

„A důrazně požadují, abychom se stali nižšími bohy. Héroy, svatými, duchy ochránci a tak. Co nejdřív, s co nejvíc body do plusu. Je to jasné?“

„Obávám se, že chápu, oč jim jde. Máme hrdinsky padnout jen proto, abychom jim mohli přijít na pomoc?“

„Ano. A ještě přivést s sebou co nejvíc podřízených, které jsme zabili. Vlastně nejoblíbenější je mezi nimi Iwar Wulffssonn; už poslal do Walhally spoustu služebnictva, čekají tam na něj s červeným kobercem a kapelou.“

„Řekni mu to, bude mít radost.“

„Už jsem mu to tepnul. Taky Fran a těm... všem krvežíznivým bestiím. Když je někdo uvážlivý a nerad zabíjí, oni ho sice chválí za morální vyspělost, ale vadí jim, že neposílá žádné oběti.“

„Vážně požadují lidské oběti?“

„Ne tak důrazně jako u Aztéků, ale... ano. Ne že by se živili krví...“

„Chrisi, ty mě přímo děsíš!“

„Tati, já sám byl... ještě teď mám nervy rozklepaný na tatarskej biftek. Řekl bych, že se tam už nikdy nechci vrátit, ale... správně tušíš, že dříve či později tam budeme muset všichni. Mají na nás hodně náročný požadavky. Bohužel často protichůdný.“

„Tak počkej! Jsme křesťané, že. Jak to vypadá z toho hlediska?“

„Jak to vypadá... na jednu stranu tak, že křesťanství jasně definovanou situaci ještě znepřehlednilo. Teď nemyslím zrovna Pána, ale spoustu jeho podřízených. Včetně našich velmistrů a... zkusil bych to definovat, že naši svatý se nesnášejí s cizejma svatejma. A speciálně svatý našeho rodu.“

„Počítám, že myslíš Jerzyho, Janu...“

„To jsou hmotný projekce. Myslím něco, co... představ si to takhle: někde ve vyšší sféře je duchovní bytost, která do sebe po smrti soustředí všechny padlé členy rodu, a ty zase v případě potřeby vyplivne na svět, do dalších hmotných těl. Dokud jsou osobně definovatelný, jsou taky nějak hmotný... ale nemusejí být a...“

„Díky. Tohle pomyšlení mi scházelo.“

„Přesně takhle jsem se cítil já. Každou chvíli něco novýho.“

„Tak mi z toho ještě něco řekni. Neboj, já to vydržím.“

„Hm. Tak třeba naše vyspělost. Větší část nás za ni chválí, další část je proti. Dost ostře proti. Navrhovala dokonce nás vyhladit, než je začneme ohrožovat. Doznávám, jsem jeden z těch, co za to můžou.“

„Vaše boje s bohy v Africe a tak?“

„Taky. Ale spíš schopnost uspokojit jejich ženy. Dokonce oplodnit...“

„Denis?“

Christian se zatvářil, jako by v životě neměl nic se žádnou dívkou.

„Aha. Co ti na tom mají nejvíc za zlé?“

„Naše semeno pro ně není dostatečně čisté. Rodí se bastardi.“

„Nestávalo se to i dřív?“

„Taky si to pár lidí v dávnověku pěkně odneslo.“

„Fajn; co zamýšlejí s námi?“

„Obvyklý scénář. Kultura natolik vyspělá, že vzbuzuje chamtivost a nenávist u barbarů. Takže ji barbaři napadnou, zničí a obsadí. Později se sami nechají zušlechtit natolik, že civilizace pokračuje...“

„To nás má utěšit?“

„Císařovna pořád chtěla hodně populace. Teď ji mít bude...“

„Nakopala by tě, kdyby tě slyšela!“

„Vytvořili jsme model civilizace bez nižších kast. Tady se nevyvinuly, s sebou jsme je nevzali a nedovolili, aby někteří zmutovali. Například nemáme ani obchodníky; nemyslím nějaké ševce a pekaře, ale ty... podvodné dealery. Nemáme advokáty, politiky, policajty, revizory tramvají... všechno to, co jinde zajišťuje hmotný růst. Samozřejmě, důsledkem toho je, když jsme napadeni, nemáme se čím bránit. Plus další...“

„Chápu. Dál!“

„O naší civilizaci se vedl... vede spor. Někteří nám fandí, dokonce nás chtějí povzbudit. To jsou ti, co nás znají. Mnozí jiní se nás obávají. Znáš slovo mutace? Oni povolují řízenou, pomalou mutaci. K příliš rychlé nemají důvěru. A my jsme zatraceně rychlí. Slovo zatraceně v doslovném smyslu.“

„Ano, chápu. Počítám, zvláště členové našeho rodu.“

„Jo, další průšvih. My jsme ty naše geny rozprostřeli tak dalekosáhle, že je téměř nemožné určit, kdo k B' patří a kdo ne. Pamatuješ na předpisy pro královský rod v Egyptě? Nebo v Indii? Řízená plemenitba v úzkém okruhu, nic navíc, žádné vkládání odlišných genetických struktur. My jsme do rodokmenu vkřížili i šelmy, polobohy, démony... a každý z nás založil vlastní rodovou linii, šířící se do vesmíru. Nádherný zmatek...“

„Dělají to jen naši, nebo i ti z jiných ramen spirály?“

„Všichni, samozřejmě. Mimochodem, setkání se mnou je povzbudilo, aby byli ještě odvážnější. Vyměnili jsme si pár informací...“

„...se divím, že tě nezabili!“

„Zkusili navrhnout, abych buď zemřel, nebo zůstal s nimi. Nedal jsem jim jednoznačnou odpověď. Oni mně taky ne. Není vyloučeno, že to ještě zkusí.“

Tomáš mlčel. V rozpacích vstal, přistoupil ke knihovně a otevřel zdobená dvířka, za nimiž se nacházel domácí bar. Nalil dvě skleničky, jednu podal Christianovi a druhou si vylil do hrdla. Chris po dlouhém čase opět ochutnal pravý, ničím nepozměněný koňak.

„Dalo by se s nimi nějak... dohodnout?“

„Myslíš třeba... slíbit, že to nebudeme přehánět? Přestat používat techniku z vyspělejších světů, cestovat do vesmíru, kontaktovat se s vyššími rasami? Na to už nám neskočí. To jsme jim už jednou předvedli.“

„A že Morrigan dovolí cestovat v čase? A Kateřině...?“

„Není úplně přesné říkat, že to dovolili. Obě holky vynikají schopností rychle zmizet. A nezpůsobit velké obtíže. Malé velkoryse přehlížejí.“

„Co tím přesně myslíš?“

„Dokud ovlivňují dění jen zde na zemi, nejsou nebezpečné. Jenomže my jsme začali působit problémy ve vesmíru. Ve všech vesmírech, i nadřazených.“

„Kdo nejvíc? A, to je vlastně fuk – že?“

„Kdyby to byl jednotlivec, nevadilo by jim to. Jenže my jsme nový živočišný druh. To už tolerovat nemůžou.“

„Aha. Takže co bude?“

„Pravděpodobně zánik většiny z nás. Zánik fyzického těla, samozřejmě. Po smrti odejdeme do vyššího prostoru a... přetvoříme se. Pravděpodobně budeme muset nějakou dobu sloužit ve válce o Inferno, dokud si nevyžehlíme zdejší průsery. Pak budeme čekat, až lidstvo aspoň přibližně dosáhne naší úrovně. Nevím, nakolik to smíme urychlovat. Ale opatrné náznaky jsou povoleny, jako vždycky. Vytváření záznamů, knih, filmů... atd.“

„Myslel jsem: co bude s Arminským státem?“

„Nějaká politika. Zmatky, problémy, špatné režimy. A vzpomínky na zlatý věk, šířící se mezi lidem.“

„Uvědomuješ si, že mě to moc netěší?“

„Ani mě ne, tati. Smůla.“

Kardinál si zhluboka povzdychl.

„Zbývá rozhodnout poslední věc. Jak moc tuhle informaci zveřejníme. Nebo utajíme. Případně omezíme na nejvyšší velení.“

„Předpokládám, že v této chvíli už to ví všichni B', moje ženy a jejich další muži. Každý, kdo je se mnou v mentálním spojení. Kdo to neví, dozví se během krátké chvíle. Všichni z kasty kněží a bojovníků.“

„Dá se očekávat jejich zásadní nesouhlas.“

„Nikdo nečeká, že budeme souhlasit. Naopak; oni chtějí, abychom vášnivě protestovali. Přejí si, abychom byli patřičně bojovní. Třeba i agresivní vůči nim; stejně jim nedokážeme v ničem zabránit.“

„Co kdyby ano?“

„Určitě by se nelekli. Jsou to rváči.“

„No... to si povíme! V mládí jsem býval zdatný bojovník; až tam přijdu, docela se těším na střetnutí! Znám tam pár takových, co bych si to s nimi docela rád rozdal – jakoukoliv zbraní!“

Chris se zasmál. „Obávám se, že to pro ně bude dost rozumný důvod nechat tě naživu co nejdéle. Já bych rozhodně neriskoval!“

„Oni budou – znám je.“

Kardinál přistoupil k oknu a hleděl ven. Potom se obrátil.

„Jednomu člověku to budu muset říct. Charrymu; ten nás nevnímá. Budu mu to dokonce muset pořádně vysvětlit. Přesvědčit ho...“

„Co třeba mu to neprozradit?“

„Je to můj přítel. A Vládce – má právo být informován.“

„Myslíš, že ti uvěří?“

„Ani náhodou. Řekne: to je věc vaší, bráhmanské kasty. My budeme bojovat, dokud nezvítězíme, nebo nepadneme.“

„To budeme dělat i my. Akorát že...“

„Jistě, Chrisi. Nic jiného od tebe ani neočekávám.“

V tu chvíli už oba přemýšleli, jak se rozloučit. Chris spěchal za dalšími povinnostmi, Tomáš se chystal navštívit císaře. Ani jeden přesně nevěděl, co bude dál.

Tak se jenom chvíli mlčky objímali. Jejich myšlenky proudily volně.

Potom Chris odešel.

Na chvíli měl kardinál pocit, že něco zapomněl a vrací se. Tak podobná byla aura toho, kdo přišel poslední.

Ale nebyl to Chris.

„Tak jsi to slyšel, Otče Kardinále. Co na to řekneš?“

„Vypadni.“

„Protivnej jako vždycky. Já se hodlám i nadále chovat zdvořile. Dokonce laskavě. Moje nabídka stále trvá!“

„Můj názor také. Zmiz.“

„Teprve teď to doopravdy začne. Měli jste čas se připravit...“

Tomáš zapřemýšlel, jestli na něj nepoužít násilí.

„No dobře, jak chceš. Tak tedy něco zažijete. Měj se!“

Zmizel.

Jenže takoví jako on nikdy neodejdou docela.

Errata:

30.05.2021 11:40