Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Oliver Clive Exeter dorazil do Iron-city uprostřed období dešťů. Vysoký štíhlý muž ve vojenském plášti, pod nímž ukrýval generálskou uniformu se spoustou barevných stužek vyznamenání. Místo služební čapky měl klobouk se širokou střechou proti dešti, neboť zásadně odmítal takové změkčilosti jako deštník. Stejně by mu nebyl nic platný.

„Takové počasí je tady pořád?“

Velitelem Iron-city byl plukovník Barstowe; obtloustlý, upocený a těšící se, až odtud bude moci odejít. Na začátku služby se těšil domů, teď zkorigoval svá přání na odchod kamkoliv z Arminu. Důvod: chtěl zůstat naživu.

„Jenom v období dešťů, pane. Klid, tak za deset dní už skončí.“

„Aha. Jak je to jindy?“

„Horko a prach, pane.“

Exeter vyhlížel okénkem automobilu, pokud se dalo kvůli té záplavě.

„Moc lidí na ulicích nevidím...“

„Ono jich taky moc nezůstalo. Někteří padli a někteří... utekli.“

„Hm. Neexistoval náhodou nějaký rozkaz šetřit civilní obyvatelstvo?“

„Víte, pane... ono je to složitější. Mezi civilním obyvatelstvem a vojáky zde není velký rozdíl. Přesněji, těžko rozeznáte jednoho od druhého.“

„Oficiální mínění je, že zdejší vojensko-prelátská diktatura utlačuje ty civilisty. Udržuje je v bídě, nevědomosti... jak to vidíte vy?“

„Pane, já...“

„Vyjasněme si jednou provždy, plukovníku: Přišel jsem na tento ostrov, abych jej dobyl a porazil nepřítele. Nebudu opakovat chyby svých předchůdců. Z toho důvodu musím vědět, jaké chyby udělali. Proto potřebuji znát faktický stav bez ohledu na to, co píšou noviny.“

„To je moudré, generále. Tak pravdu: ono v podstatě nebylo koho utlačovat. Většina obyvatel patřila k té... k tomu jejich řádu. Kromě etnicky odlišných... žili tu všelijací černoši, Asijci a tak. Svým tradičním životem, vláda se o ně prakticky nestarala. Muži pracovali ve zdejších továrnách, pokud chtěli. Ženy se staraly o domácnost. Řekl bych, že totéž dělají také teď, akorát pod naší správou.“

„Aha. Co střední vrstva? Úředníci, technici, lepší dělníci...?“

„Téměř neexistují.“

„Kdo tedy pracoval?“

„Podle jejich tvrzení měli stálý nedostatek dělníků. Proto také všechno dost vázlo. Jejich vysvětlení jsou dost pochybná. Všichni významnější padli nebo uprchli, zbyli jen bezvýznamní podřízení.“

„Aha. Vyrábí se něco teď?“

„Snažíme se výrobu obnovit. Něco se už podařilo...“

„Přeloženo do lidské řeči: každý platný pokus je velkým úspěchem.“

„Tak nějak, pane.“

Exeter ze sebe vydal zvuk, naznačující vrcholnou nelibost. Později slyšel Barstowe i mnozí jiní tento zvuk ještě mnohokrát.

„Návrhy na opatření?“

„Budeme asi muset provést dosídlení. A začít zcela odznova.“

Exeter chvíli uvažoval. „No... dobře.“

Dojížděli na větší křižovatku; napříč přes cestu stál obrněný transportér, voják v pláštěnce jim zastoupil cestu a požadoval dokumenty. Barstowe mu je ukázal okýnkem, voják zasalutoval a ukázal, aby pokračovali.

„Tohle je pořád ještě nutné?“

Plukovník zrozpačitěl. Chvíli uvažoval, jak vysvětlit situaci.

„Pane, dá se říct, že během dne vládneme ve městě my. Kontrolujeme hlavní ulice a v podstatě je všude klid a bezpečno. V noci ovšem...“

„Aha!“

„Nemůžeme držet chlapy neustále v kasárnách, občas se musejí pobavit. Ale často je ráno nacházíme strašlivě... zmučené. Ani ne tak mrtvé, jako... no, minimálně s usekanými prsty na rukou. Provrtaná kolena, aby se už nikdy nepostavili na nohy. Vypíchané oči... vykastrované...“

„Dopadli jste pachatele?“

„Dopadli jsme řadu podezřelých. Obvykle s nimi neděláme moc cirátů, ale já si nejsem jist, zda to jsou ti praví.“

„Záškodnické akce bývalých představitelů režimu? Těch... čarodějnic?“

„To ne, pane. Ty se mstí daleko rafinovaněji. Tohle jsou soukromé akce obyčejných lidí. Oni jim říkají šúdrové. Nejnižší kasta.“

„Opakujte to, co jste říkal! Jak rafinovaněji?“

„Čarodějky nikdy nikomu fyzicky neublíží. Je to pod jejich úroveň.“

„Aha! Tak ještě jednou: co dělají ti... šúdrové?“

„Chtějí se vyrovnat vyšším kastám, ale neumějí to. Tak zabíjejí a mučí.“

„Ale jsou snad navedení od těch... vyšších, ne?“

„Pochybuji. To by za sebou nenechávali tolik stop.“

Exeter vrčel. „Pokračujte!“

„Vydali jsme rozkaz chodit ve skupinách a hlídat jeden druhého. Jedna četa se šla pobavit do domorodé čtvrti. Našli jsme je ráno přivázané k mřížím městského parku. Chlapi byli vykleštění a jejich velitel visel za ruce na bráně, zpřelámané kosti v těle, oslepený... Z chlapů se nám podařilo vytáhnout, že si zkusili zalaškovat s nějakými děvčaty.“

„Kdo je napadl?“

„Nemají zdání, šlo to strašně rychle. Než se vzpamatovali...“

„Co takhle zákaz vycházení?“

„Někteří se vracejí v pořádku, pane. Anebo taky... psychicky vyřazení. To jsou právě akce těch čarodějek.“

„Nevěřím na čarodějnice, Barstowe. Nikdy jsem neviděl žádnou babu na koštěti ani nic podobného. Pár pouťových triků... Co s nimi dělají?“

„Změní jejich myšlení. Nevím, jak to jinak říct.“

„Chci je vidět.“

„Pane, jsou internováni v psychiatrické léčebně, jednom zámečku bývalého šlechtice. Byl zabit při obsazování, tak jsme...“

„Chci je vidět. Ihned!“

Barstowe vzdychl, ale dal řidiči příkaz obrátit požadovaným směrem.

Zámeček byla dost rozsáhlá stavba s velkou zahradou. Všude spousta stráží se zbraněmi; když se o inspekci dozvěděl šéflékař, rychle přiběhl. Typický intelektuál, generála se očividně obával.

„Jaká je situace nemocných?“ ptal se Barstowe.

„Beze změny, pane!“

„Chci je vidět!“ opakoval generál už potřetí.

Pacienti měli na sobě ústavní prádlo, trička a krátké kalhoty, protože tu ani za deště nebyla zima. Procházeli se volně po objektu, povídali si; málokdy v životě viděl generál tak zjevně spokojené lidi. Když je oslovil, usmívali se a odpovídali klidným, vyrovnaným hlasem.

„Ano, generále, zajali mě. Nechal jsem se vylákat prostitutkou; když jsme byli dost daleko, změnila vzhled a přikázala mi, abych šel s ní. Znepokojilo mne to, už jsem na ni neměl chuť, ale ona si to přála. Nikdy předtím se mi to tak nelíbilo. Fantastická milenka...“

„Pokračujte!“

„Provedla se mnou mentální spojení. Vstoupila do mé mysli a prozkoumala moji paměť. Víte, generále, já býval pěkný ničema! Chlastal jsem, kouřil trávu, ojel jsem každou holku, ať chtěla nebo nechtěla. A když se to někomu nelíbilo, dal jsem mu do držky. Taky jsme dost kradli, hlavně v partě; třeba když šla nějaká ženská sama parkem, obstoupili jsme ji a: davaj šrajtofli, babo! A hodinky a prstýnek! Pak jsme to propili...“

„Uvědomujete si, že se přiznáváte ke zločinnému jednání?“

„Jistě, pane. Ale to bylo dřív. Teď už bych nic takového neudělal.“

„Proč?“

„Já jsem člověk, generále. Ne hovado.“

„To je chvályhodné. Ale proč jste byl vyřazen ze služby?“

„Já už nikdy neublížím žádné živé bytosti, pane.“

„Začínám chápat. Odmítáte sloužit v armádě?“

„Odmítám zabíjet; odporuje to Desateru. Odmítám loupit... to také...“

„Odmítáte poslouchat rozkazy?“

„Sluší se poslouchat Boha více než lidi, generále.“

„Aha! Náboženský fanatismus! Dal jste se k nějaké sektě?“

„Zatím ne, pane. Ale jestli se s nějakou setkám...“

„Nevysvětlil vám plukovní kaplan, že Bůh je na naší straně? Dokonalým plněním rozkazů sloužíte Bohu – to nevíte?“

„Náš kaplan? Můžete se ho zeptat. Hej, Freddy!“

Další muž v pyžamu ochotně přistoupil a šťastně se usmíval.

„Vás taky chytila nějaká prostitutka?“ zkřivil tvář Exeter.

„To ne, pane. Jenom jsem plnil rozkaz; speciální příkaz našeho biskupa, zabavit veškerá kacířská písma a jejich bohoslužebné předměty. Vykonal jsem to, probral jsem všechny spisy v jednom kostele a pokud se dalo, přečetl je. Moc to nešlo, jsou v mnoha různých jazycích. Taky mi chlapi přinesli všelijaké věci z kořisti: křížky, kalichy, obrázky ve zlatých rámech...“

„Proč vám to přinesli, když to byla jejich kořist?“

„Báli se. Že prý to vyzařuje nějakou zlou energii.“

„Myslíte tím: postupně se začali bát?“

„Přesně tak. Měli neklidné sny, všelijaké představy...“

„No dobře; ale jak dostali vás?“

„Zjevili se mi ve snu.“

„Nějaká žena? Smyslná čarodějnice?“

„Byl to muž, pane. Víte, já jsem homosexuál.“

Exeter pro jistotu o krok ustoupil. „To přiznáte tak klidně?“

„A proč ne? Není na tom nic špatného; vlastně jsem to cítil, už když jsem byl v semináři, ale neodvažoval jsem se přiznat to sám sobě. Teď to vím; taky jsem si našel přítele a možná spolu budeme žít...“

„Vy? Kněz? No fuj!“

„Na lásce není nic špatného. Ten přítel mě má rád a já jeho...“

„A opustil jste kvůli němu své povinnosti!“

„Ne kvůli němu. Kvůli zločinům, které pácháme. Už se nechci dopouštět takových věcí. Ani k nim vyzývat jiné.“

„Co očekáváte, že s vámi armáda udělá?“

„Pravděpodobně nás uvězní. To nevadí, počkáme, až nás pustí.“

„A co když vás dám zastřelit?“

„Císař Nero předhazoval křesťany lvům. To by tady ovšem nešlo; lvi jsou velice přátelští, až přítulní. Když mne dáte zabít, půjdu k Bohu a upřímně mu vyznám svoje hříchy; snad mi dovolí vrátit se na zem a odčinit je!“

„A tohle učíte svoje ovečky?“

„To nemusím, pane. Všichni to vědí.“

„Chcete říct, že jste jim ty myšlenky nenasadil do hlavy vy?“

„Přišel jsem jako jeden z posledních. Smáli se, kde jsem tak dlouho!“

Exeter nechápavě potřásal hlavou; Barstowe mu naznačil, že je to pravda.

„Psychické ovlivnění, pane. Tohle dělají se všemi; detaily se mohou různit, ale v podstatě v této náladě jsou všichni.“

„Proto jste je zavřeli sem?“

„Když mají možnost, ovlivňují ostatní vojáky. Dosud neinfikované.“

„Kolik jich je?“

„Pět set třicet sedm. Doposud.“

„Proboha... to ne! Nedá se tomu nějak zabránit?“

„Vydali jsme řadu rozkazů a varování. Ale chlapi neposlouchají; mnohdy se potkají s jejich agentkou třeba v obchodním domě, nebo jí kontrolují doklady, ona jim dá příkaz a oni za ní utečou. A vrátí se takhle.“

„Kolik je takových žen?“

„Nevím. Možná jen jedna, možná mnoho.“

„Nezískali jste ani jejich popis?“

Barstowe se obrátil na vojáka: „Jak vypadala ta holka?“

„Jako moje Mildred doma. No, akorát hezčí. Ale jinak stejná.“

„Myslel sis, že je to ona?“

„Kdepak! Mildred je přece dávno vdaná! Napsala mi...“

„Takže jsi potkal ženu, která ti ji připomínala?“

„Ne. Chtěla mě dostat, tak si očíhla moji představu ideální holky. Pak se do té podoby proměnila. Běžná iluze...“

„Ty to víš – a přesto jsi jí podlehl?“

„To jsou takový jejich hry. Naučila mě... sledujte, pane!“

Náhle se jeho drsná tvář zkřivila v křeči, až se změnila na podstatně jemnější dívčí. Byl ostříhaný dohola, ale po ramenou se mu rozlila záplava světlých kudrnatých vlasů. Vypnul hruď, zakroutil zadkem v krátké sukni.

„Takhle! Akorát to dlouho neudržím!“

„Co tohle bylo?“

„Ta iluze, pane.“ přiznal Barstowe.

Generál se kupodivu nerozhněval. „Aha. Zdá se, že budu muset přehodnotit některé informace. Máte protokoly z výslechů, plukovníku?“

„Jistě, vyšetřovatelé...“

„Přečtu si je. Všechny. Neříkám že do detailu, ale...“

„Seženu je a pošlu.“

„Můžu vám poradit, generále?“ zeptal se kaplan.

„No!?“

„Chcete-li vědět, oč se jedná, rozestavte si večer před spaním tři svíčky před zrcadlo do trojúhelníku, a pomodlete se některý žalm. Kterýkoliv.“

Exeter opět vydal onen zvuk.

„Máte smůlu, vy... Já totiž nevěřím v Boha! Ani nic podobného!“

Když odcházel, smáli se všichni, jak tady byli.

„Jsou to mizerní ulejváci, kterým se nechce do služby. Zavřít!“

„To už jsme zkusili.“

„Tak skotské střiky! Elektrošoky! Injekce... prášky!“

„Obávám se, že vůči psychofarmakům začínají být resistentní.“

„Cože, doktore?“

„Drogy na ně nezabírají. A přestávají být nemocní.“

„Důvod?“

„Byli nějak upraveni, pane.“

„Vy taky věříte tomuhle nesmyslu?“

„On to není nesmysl. Víte... já jsem to zkusil.“

„Zapálit tři svíčky a recitovat žalmy?“

„To ne. Víte... já jsem předtím nebyl věřící. Četl jsem... hledal jsem ve svých skriptech obdobný případ. Četl jsem dlouho do půlnoci, až jsem z toho byl unavený. Narazil jsem na nějakou zmínku o Fitzroyovi, to byl asistent profesora Freuda, on kdysi cosi napsal... tak si říkám: takhle moci znát tu jeho práci, přečíst si ji...“

„A co?“

„Zrcadlo se najednou zavlnilo, já ucítil, jako kdyby mnou projel elektrický proud a někdo mě kontaktoval. Pustila mi tu informaci. Zbytečně, s mým výzkumem to nemělo nic společného, ale to nemohla vědět.“

„Měl jste kontakt s kým?“

„Nevím. Myslím, že to byla žena. Já ji neviděl. Uspala mě a předávala mi ty informace. Velice zajímavá studie, škoda že nebyla k tématu...“

„Doktore... vy jste infikovaný!“

„Obávám se, že ano, generále.“

„V tom případě bychom vás měli zavřít mezi pacienty!“

„Obávám se, že ano, generále.“

„To říkáte tak klidně?“

„Je důležité, na jakém postavení jsem?“

„Říkáte, že dřív jste nebyl věřící. Teď jste?“

„Pokouším se prozkoumat vztahy mezi lidmi a bytostmi vyššího řádu.“

„Těmi čarodějnicemi?“

„Ne, to jsou taky lidé. Jejich Ochránci.“

„Zbláznil jste se. Bez nejmenších pochyb. Mám očekávat, že i jiní lékaři se zblázní, když budou v kontaktu s postiženými?“

„Pane generále, to se stane každému, kdo okamžitě neodejde z této země.“

„Proč si to myslíte?“

„Řekla mi to ta... moje přítelkyně.“

„Vyhrožovala?“

„Spíš slíbila. Je to docela příjemné.“

„Vydám rozkaz, aby nikdo nedělal žádné nebezpečné pokusy!“

„Obávám se... Víte pane, lékaři jsou bráhmani, jejich význačnou vlastností je nekonečná zvědavost. Když jim potvrdíte, že to funguje, budou tím víc chtít vyzkoušet, co je na tom pravdy.“

„A to se nebojí?“

„Proč? I vám se to bude líbit, až to poznáte.“

„Nikdy!“

„Fajn, tak drobná praktická ukázka. Jakou řeč byste chtěl umět?“

„Prosím?“

„Abych si mohl přečíst Freudův komentář k té Fitzroyově práci, naučila mě dokonale německy. Dokonce v židovsko-rakousko-české mutaci. Divil jsem se, tak mi nabídla jakýkoliv jiný jazyk. Vybral jsem si arabštinu.“

„A?“

„Dokážu citovat zpaměti celý Korán a Nizámího verše. Zajímavý jazyk...“

Exeter chvíli zíral. „Takže doporučujete nedráždit je?“

„Udělejte, cokoliv chcete, generále. Pak budou ovšem na tahu oni.“

„Můžete tu vaši přítelkyni kdykoliv přivolat?“

„Ne. Komunikuje se mou ve snu.“

„Je vám jasné, že z toho všeho nevěřím ani slovu?“

„Je. A je mi to jedno.“

Generál usoudil, že tím končí veškerá rozumná diskuse. Vztekle odešel.

Ubytován byl v rezidenci, kterou vojáci zabrali pro své velitelství. Přepychové apartmá, které mu přidělili, přelétl lhostejným pohledem. Požádal o jednoduchou večeři a konvici kávy; potom nařídil, aby v kuchyni byla po celou noc služba pro případ, že by chtěl něco dalšího. Usedl ke stolu a začal pročítat protokoly. Plukovník Barstowe usoudil, že je propuštěn, avšak neodvažoval se odejít, než mu to bude potvrzeno.

„Jděte spát! Zítra vás budu potřebovat!“

„Jistě, pane. Vy budete celou noc pracovat?“

„Cestou sem jsem změnil časové pásmo. Ale zvyknu si...“

Barstowe odešel. Když ráno přišel, generál podřimoval na pohovce, zakryt svým pláštěm; plukovník chtěl tiše vycouvat, ale generál se už probudil.

„Jsem rád, že jste tady. Posaďte se. A nalijte... ne, požádejte o kávu!“

Než to Barstowe vyřídil, generál si umyl obličej.

„Zdá se, že budu skutečně muset řadu svých záměrů přehodnotit.“

„Chcete upustit od útoku?“

„Ne, proč? Chci tuhle zemi dobýt. Využít správně situace!“

„Myslíte, že to je možné?“

Generál se chvíli hrabal v protokolech, měl v nich všelijaké záložky.

„Tady: vyslýchaný popisuje útok na svoji četu. Bylo jich šest; napadla je jakási bytost zpola lidská, zpola zvířecí, v jedné ruce držela jakýsi meč, ve druhé zbraň vysílající smrtící paprsky. Zářící rudé oči. Kožený oděv... Je možno této informaci věřit?“

„Nejsem si jist, pane. Ten muž byl velmi těžce postižen...“

„Nesmysl. Dle vlastní výpovědi utekl a své kamarády tam nechal na pospas. Ta bytost je všechny zabila. Jemu popálila zadek, jak zdrhal. Nicméně první zdravotník vyjádřil podezření, že se ožral a spadl prdelí do ohniště.“

„No, já nevím, pane...“

„Co z toho podle vás vyplývá?“

„Že ten muž lže?“

„Že nepřítel má tak málo vojáků, že používá kde co.“

„Tedy, pane...“

„Klid, plukovníku, nechte to být. Poslyšte, existuje tady ve městě někdo, kdo by mi o těch jejich kouzlech dokázal něco říct?“

„No... teda...“

„I s výhradou, že to nemusí být naprostá pravda!“

„Jistě! Hrabě Belcoff – ovšem on...“

„No? Co je s ním?“

„Není to spolehlivý člověk, generále. I o jeho čestnosti se dá pochybovat!“

„Netrvám na tom, aby byl čestný. Co je zač?“

„Obchodník. V současné době majitel kasina Bolero. Herna, nevěstinec...“

„Zajímavé. Tady ve městě?“

„Na předměstí. V Rossa Blance, té vesnici u přístavu.“

„Chtěl bych se s ním seznámit.“

„Já nevím, pane, zda je to vhodné...“

„Důvod?“

„On to skutečně není dobrý člověk! Hovoří se o tom, že ta jeho herna je skrz naskrz zfalšovaná! A on sám... zajímá se jenom o peníze!“

„Výborně! Přesně takového muže potřebujeme!“

„Pokusí se vás okrást. Rozhodně není poctivý...“

„Já se s ním nehodlám oženit. Chci od něho informace.“

„Od toho ne, pane! Strašně lže, nic se mu nedá věřit!“

„Například?“

„Tvrdí, že je ze šlechtického rodu. Jeho příbuzní mu upírají dědictví, za příznivých okolností by měl titul a spoustu peněz, ale...“

„Zkusil se domoci svých práv u soudu?“

„V téhle zemi nejsou žádné soudy, pane. Jenom právo jednotlivých rodů.“

„Výtečně! Nespokojený, ukřivděný, naplněný nenávistí. Ideální partner!“

„Co od něho chcete?“

„Aby mi pomohl dobýt tuto zemi.“

„To neudělá za žádnou cenu!“

„Vážně ne? Kolik jste mu nabídli minule?“

„Nikdo se ani nepokusil...“

„Tak jak víte, že by odmítl? Jistě, nepřistoupí na první návrh. V takovém případě zvedneme cenu.“

„Žádný z místních se s námi nikdy nespojí! Nezradí ty svoje...“

„Ale zkusit to můžeme, ne?“

„Víte, pane – taky se o něm povídá, že donáší nepříteli. Objevil se náhle kdoví odkud, vlastně všechny informace pocházejí od něho a jeho kumpánů. Co když je nepřátelský špión?“

„Určitě donáší nepříteli, jinak by už nežil. Počítám, že o svých lidech mají dokonalý přehled. V tom jeho kasinu, stala se někdy nějaká vražda?“

„Ani ten nejmenší incident. Jinak bysme mu ho okamžitě zavřeli!“

„Nejbezpečnější místo ve městě?“

„Skoro jo... proč?“

„Nejbezpečnější hotely na Sicílii jsou ty, které patří Mafii. Nikdo se tam neopováží ukrást ani kapesník, jinak by mu ochranka zlámala ruce. Tady to bude něco podobného. Váš hrabě Belcoff bude mazaný darebák.“

„To si taky myslím, pane.“

„Dobrá, co se dá dělat. Seznámím se s ním a udělám mu nabídku. Odmítne, a já ji zvýším. Dokonce... jestli je skutečně hodně velký ničema, nabídnu mu křeslo v příští vládě. To by na něj páslo!“

„Začínám chápat! Nabídneme mu peníze; a pak mu žádné nedáme!“

„Naprostý nesmysl, Barstowe! Naopak dostane, co si řekne! Vy jste nikdy nejednal se zrádci a přeběhlíky, co?“

„Takoví lidé se mi vždy hnusili.“

„Hm. Budete dobrý voják, ale mizerný diplomat. On bude asi opačného rázu. Nepochybuji, že se s ním seznámím... třeba dnes večer?“

„No tedy, pane...“

„Byl jste tam někdy? Můžete mne uvést?“

Plukovník jevil značné rozpaky. Generál pochopil.

„Copak? Stydíte se, že jste tam podlehl pokušení? Žena, nebo karty?“

„Ruleta. Jedna z místních děvčat u toho byla taky, ale...“

„A přežil jste ve zdraví. Nikdo na vás nezkoušel ty jejich triky?“

„Ne. Ta holka byla sice poněkud tmavší, ale skvělá!“

„Takže je to bezpečné. Výtečně; teď si půjdu na chvíli lehnout. Večer mne doprovodíte do kasina a seznámíte s tím mužem. Pokud to úspěšně zvládnete, podpořím vaše přeložení na nějaké příjemnější místo...“

„Upřímně děkuji, pane.“

Hrabě Belcoff byl okouzlující mladý muž v elegantním společenském oděvu; stále se usmíval, měl zásobu anekdot a vtipných průpovídek a vždy rychle urovnal každou rozepři k všeobecné spokojenosti. Generála uvítal tak přátelsky, jako by byl stálým hostem.

Ještě vábivější byla slečna Ida, jeho milenka; tmavá krasavice s černými vlasy až na záda, vyzdobená spoustou šperků a šaty hodně krátkými ze všech stran. Působila divokou přitažlivostí napolo zkrocené šelmy.

Barstowe vysvětlil mladíkovi, kdo je generál a jaká má přání. Hrabě Belcoff jej okamžitě přišel uvítat a projevoval snahu mu posloužit.

„Především, potěšilo by mne, kdyby se tu moc neroznášelo moje jméno, hodnost a tak. Přišel jsem v civilu, takže...“

„Rozumím. Jak si přejete být oslovován?“

„Třeba Oliver, to je moje křestní jméno. Jak se jmenujete vy?“

„Ossi. Původně Ostap Hryhorovič Bělkov; pocházím z Ukrajiny.“

„Zajímavé! Považoval jsem vás za Francouze!“

„Víte, šlechtici mají obvykle složitější původ. Otec byl Ukrajinec, matka Němka. Z Francie pocházela babička...“

„Slyším, že hovoříte dokonale několika jazyky...“

„Snažím se, pane Olivere.“

„Měl bych několik přání, Ossi. Především se příjemně pobavit. Jaké druhy zábavy mi můžete nabídnout?“

„Cokoliv si přejete! Hudbu, tanec, dobré jídlo... vzrušení ze hry, krásné ženy; co by vám udělalo největší radost?“

„Informace.“

„To bude poněkud složitější. Nejsem si jist, zda budu schopen...“

„Moji přátelé tvrdí, že jste nejinformovanější člověk ve městě.“

„Ach, to je jistě přehnané...“

„Posaďte se ke mně, Ossi. Chtěl bych si přátelsky pohovořit.“

„To bych velmi rád, ale musím se starat o provoz kasina. Přijdu za chvíli, vyhovuje vám to? Prozatím se o vás postará... třeba slečna Marta!“

Slečna Marta byla krasavice, modroočka se záplavou zlatých kudrnatých vlasů; ovšem označit ji za naivní bylo urážkou, správné slovo bylo prostomyslná. Mluvila ráda a hodně, cinkavě se smála a ovládala přátelskou konverzaci; veškeré její snahy ale směřovaly k tomu, aby jí zákazník zaplatil něco na pití a pak ji doprovodil na pokoj. Exeter souhlasil, aby mu dělala společnost po celý večer, s čímž byla spokojena. Rozhodně nebyla čarodějka.

Plukovník Barstowe seděl s nimi a přijal i společnost nějaké dívky, ale jeho pozornost se soustavně obracela k herně. Generál si toho všiml.

„Hrajete často? A už jste hodně prohrál?“

„Ani ne. Občas taky vyhraju.“

„Hodně?“

„Taky ne. Řekl bych, že jsem v podstatě na svých...“

„Kdo nejvíc vyhrává?“

„Velkou výhru jsem tu dosud neviděl. Ale menších hodně...“

„Rozumím.“

„Zahrajem si taky, fešáku?“ vyzvídala slečna Marta.

Exeter se usmál. Od začátku se snažila jej přesvědčit, jak se jí strašně líbí a jak jí imponuje jeho mužná krása. Exeter byl hezký, ale byl si vědom svých možností; tahle dáma šla po jeho penězích.

Hrabě Belcoff procházel mezi hosty, zdravil se s nimi, líbal ruce dámám; sem tam vydal nějaký příkaz svým podřízeným. Konečně došel a přisedl.

„Nuže, pane Olivere? Co je předmětem vašeho zájmu?“

„Především bych se rád dozvěděl něco o vás. Už vím, že jste šlechtického původu, ale vaše postavení a majetek jsou vám nějakým způsobem upírány. To chápu; proč jste však přišel sem?“

„To je jednoduché: jsem obchodník. Prodávám a kupuji vše, co nese zisk.“

„Jaké jsou vaše vztahy s vaší vládou?“

„Jen ty nejlepší, samozřejmě! Vždycky jsem poslouchal zákony a podporoval vládu, i když se ke mně nechovala nejvstřícněji.“

„Takže přece jen nějaké rozpory?“

„Nevím, jak to vysvětlit. Naše vláda neměla velké pochopení pro podnikatelské aktivity. Přesněji, většina občanů považuje touhu po penězích za morální poklesek. Snažila se mi ve zbohatnutí zabránit.“

„Co jste s tím podnikl?“

„Bohužel, s tím se nedalo nic dělat. Jen co to šlo, přišel jsem sem. Měl jsem trochu peněz, otevřel jsem si tento podnik a snažím se...“

„Jaké jste kasty?“

„Tedy... byl jsem bojovník. Nejsem si jist, zda mne ghívar příslušnosti ke kšatrijské kastě nezbavil.“

„Ghívar?“

„Čestný soud. Skupina spolubojovníků, posuzující moje činy.“

„Čestné jednání by bylo jaké?“

„Kdybych vám na místě podřízl krk.“

„Proč to neuděláte?“

„Bojuji proti vám jinými prostředky, generále. Například místo krve z vás vysaju všechny peníze. Jako z plukovníka Barstowa...“

„Barstowe tvrdí, že občas vyhrává!“

„Mýlí se. Jeho výhry jsou nepoměrně menší než vložený obnos. Tedy, já si samozřejmě nikam nepíšu, kdo u mne kolik prohrál, ale počítám tržby každého dne. Ještě se nestalo, že bych byl v minusu.“

„Takže lze říct, že proti nám bojujete? Za vlast a za císaře?“

„Velmi účinně. Už jsem vám hodně uškodil!“

„Je vám za to císař vděčný?“

„Bohužel nikoliv. Pochybuji, že by věděl o mé existenci.“

„Domníval jsem se, že je vás tak málo, že se všichni navzájem znáte!“

„Ano, možná o mně ví. Ale rozhodně mne neobdivuje.“

„Vy znáte představitele státu?“

„Samozřejmě. Nelze je neznat.“

„Tygra Guyrlayowa? Jeho ženu Dianu? Baarfelty? A čarodějky?“

„Vládce a Dianu zná samozřejmě každý. Moc jsem s nimi nejednal, ale párkrát jsme se sešli na jednom místě. Baarfelty – které? Je jich hodně!“

„Denise, Christiana, Julii, Maryšku... a jejich rodiny.“

„Jistě, znám je. Ti se ukazují na veřejnosti častěji.“

„Čarodějku Valérii?“

„Ta žije na Atanoru.“

„Spal jste s ní někdy?“

„Ne.“

„A s jinou čarodějkou?“

„Samozřejmě. Vynechám případy hromadných orgií, ale většina mladých WZ je hodně náročná a nedovolí žádnému muži, aby je minul bez povšimnutí.“

„Byl jste s nimi v tom, čemu se říká mentální spojení?“

„Samozřejmě. To je přirozená součást.“

„Prozkoumaly vaši mysl a dovolily vám poznat jejich?“

„Ano.“

„Takže jste se naučil té jejich magii?“

„Ne.“

„Proč?“

Belcoff provedl několik nervózních prostocviků rukama.

„Dejme tomu, nejsem příliš talentovaný. Zní to hloupě?“

„Nemrzelo vás to?“

Mladík si podepřel pěstí bradu a zamyslel se. Obrátil se k baru a vyslal tím směrem mentální impuls, takže mu servírka donesla sklenici zlatě opalizující tekutiny. Generál jej se zájmem sledoval.

„Jak jste tohle udělal?“

„Eeh? Aha, tohle. Neumím toho moc z telepatie, ale tohle ano.“

„Ovládáte telepatii?“

„Jen praktické věci. Třeba uhodnu, které karty držíte v ruce.“

„To je velmi praktické!“

„Jistě. Ale protože jsem podnikatel, dávám přednost denně obrat každého o malou částku, než jednorázově o velkou. Takový důstojník by prohrál všecky peníze a musel by se zastřelit. To nechci.“

„Přestože by vám váš císař byl vděčný?“

„Každý používáme jiné metody.“

Exeter vytáhl cigaretové pouzdro, vyňal cigaretu a vsunul ji do úst. Ossi mu ji úslužně zapálil plamínkem na konci prstu.

„Další ukázka praktické magie?“

„Je nemožné žít delší dobu s čarodějkou a nic se nenaučit.“

„Je možné žít s čarodějkou a nepodlehnout jí?“

„Já jsem každé podléhal velice rád!“

Exeter chvíli promýšlel, jak pokračovat.

„Víte, stává se, že naše vojáky zajmou domorodci. Čarodějky s nimi podnikají všelijaké hry... mentální ovlivňování a tak. Změní jejich názory zcela do protisměru! Takoví muži odmítají bojovat, odmítají poslouchat své velitele, stávají se z nich zbabělí pacifisté!“

„Ano, ovšem.“

„Ale s vámi se to nestalo!“

„Mám asi poněkud jiné názory.“

„Takže: je možné změnit člověka na jeho pravý opak, nebo ne?“

„Těžká otázka. Nejlehčí by bylo říct: nevím. Ale to není dobrá odpověď, co?“

„Zkusím to říct ještě jinak. Mluvil jsem s těmi infikovanými. S vojákem, knězem, lékařem. Všichni se obrátili proti nám. Kdy to mám čekat já?“

„Co konkrétně?“

„Vyšlou na mne čarodějku, která se pokusí mne změnit?“

„Směl bych... něco zkusit? Malý průzkum... ale musíte mi podat ruku. Na rozdíl od těch děvčat já toho moc neumím...“

Exeter vztáhl ruku a vyčkal, až ji stiskne. Ossi přivřel oči a meditoval.

„Obávám se, že moje diagnóza vám nebude příjemná, Olivere.“

„Žádný lékař mne nikdy nešetřil.“

„Lituji čarodějku, která s vámi vstoupí do kontaktu. Bude mít těžkou práci a není jisté, zda uspěje. Vy nejste příliš morální člověk.“

„Tím chcete říct, že jsem ničema?“

„Když jste to slovo použil, tak ano.“

Exeter protáhl tvář. Neprotestoval, ale nadšen tím nebyl.

„Mluvil jste o těch... infikovaných. V jejich případě se zřejmě jednalo o lidi s hlubokou vnitřní morálkou. Byli to dobří lidé, které pouze život postavil do situace, že museli páchat různé lumpárny. Když je dostala WZ do ruky, stačilo jí pouze probudit jejich smysl pro morální hodnoty. Zbavit je strachu z trestu, nepochopení, posměchu... takových věcí. Stačil jediný kladný impuls, aby se stali lidmi. Ve vás nic dobrého není.“

„Mluví z vás zkušenost?“

„Ano, dá se říct. Člověk se nezmění tím, že pozná důsledky svých činů. Já třeba vím, že Bůh není nadšen mými obchodními aktivitami. Dokonce tuším, že se mi někdy v budoucnu pomstí. Prostřednictvím zhoršení karmy. Ale protože to vím, můžu podniknout protiopatření. Udělat něco kladného.“

„Je to možné?“

„Problém je v tom, že není žádné zlo ani žádné dobro. Dobro jedné živé bytosti je škodou jiné. Já dávám přednost tomu druhu dobra, které je dobrem pro Ostapa Bělkova. Pochopitelně chápu, když vy budete preferovat dobro pro vaši osobu. A budu vás podporovat, pokud to bude i mým cílem. Samozřejmě ne, pokud by mi to přineslo škodu...“

„A co za nějaký menší finanční obnos?“

„To rozhodně ne! Zradit vlast za žebrácký groš?“

„Takže za kolik?“

Ossi zatřepal prsty. „Špatné uvažování! Vy máte své cíle a já také. Třeba je možné je nějak sladit... Já bych rozhodně rád!“

„Já také, takže jsme dohodnuti. Můžeme uzavřít spojenectví...“

„Ne, prosím! Žádné sliby, žádné smlouvy, žádné věčné přátelství. Dokud mi to bude vyhovovat, budu vaším přítelem; ale mohlo by se stát, že život nás postaví proti sobě. Pak by nějaká přísaha byla na škodu!“

„Dobře. Chápu a souhlasím.“

Ossi se jen usmál. Požádal o další sklenici.

„Můžeme pokračovat? Takže jsme zjistili, že vlivu čarodějky lze odolat. Alespoň vám se to podařilo. Máte nějakou užitečnou radu?“

„Jedinou: být silnější než ona. Čarodějka neobrací nikoho do protisměru, pouze mu pomůže stát se tím, čím skutečně je. Probudit se ze spánku. Pokud máte vlastní pevné přesvědčení, přečkáte ve zdraví. Samozřejmě, bude to na vás určitý nápor, ale vydržet se to dá.“

„Můžete mi zprostředkovat kontakt s nějakou takovou?“

„Bohužel, ne tak snadno. S většinou se nemáme moc rádi.“

„Ani s takovou... jak jim říkají komerční WZ?“

„Po začátku války se většina rozhodla bojovat. Praktický příklad: ony byly od začátku hluboce morální, jenom je zlákala ziskuchtivost. Když se však vlast ocitla v nebezpečí, okamžitě se to v nich probudilo.“

„Vy svoji vlast nemilujete?“

„Moje vlast mi víc než jednou dala najevo, že na mne kašle.“

„Naše vítězství by vám tedy nevadilo?“

Ostap si opět podepřel bradu pěstí. Usmíval se.

„Zajímavá otázka. Pokud mám mluvit podle pravdy: přál bych si, aby válka trvala co nejdéle a nikdo nevyhrával. Za takových okolností lze leccos leckomu prodat se zajímavým ziskem. Až někdo zvítězí, začne určitě dříve nebo později zjišťovat, kdo na válce zbohatl, a bude mu chtít sebrat jeho jmění. Odhaduji, že budu na řadě jako jeden z prvních.“

„Nemyslíte, že jste nezdravě upřímný?“

„Dokud mne potřebujete, neublížíte mi. Až budete vítězem, začnu se bát, protože se budete potřebovat zbavit svědka svých ničemností.“

„Zatím jsem se žádných nedopustil!“

„Dozajista se dopustíte, dříve či později. Život vás přinutí.“

„Co když se dokážu ubránit?“

Ossi se jen usmál a pokrčil rameny.

„Rozhovor s vámi je velmi podnětný a inspirující. Ale trochu se mýlíte; můžu vám vysvětlit, v čem?“

„Samozřejmě! Je to váš čas, pane Olivere!“

„Řekl jsem, že jsem se doposud nedopustil žádných špinavostí. A nehodlám se jich ani dopustit! Co když všechny moje záměry směřují k jedinému cíli, abych co nejlépe posloužil své zemi a její armádě?“

Ostap zvážněl. „Můžete mi ještě jednou půjčit ruku?“

Tentokrát jeho psychosonda trvala déle a byla zodpovědnější. Když pustil generálovu ruku, vypadal vážnější a zamyšlenější.

„Není vyloučeno, že jste skutečně fanatik svého povolání. Že doopravdy ve svou věc věříte a chcete ji uskutečnit. Dokonce ovlivnit jiné.“

„Zvláštní, že to říkáte. Já mám naopak pocit, že jsem morálně slabý.“

„Co máte vlastně v úmyslu?“

„Upřímně? Nevím. Dostal jsem několik zcela protichůdných rozkazů. Bohužel mám spoustu nadřízených a každý si přeje něco jiného. Závidím těm, kterým poroučí jediný císař.“

„Například?“

„Oficiální stanovisko je, že vaši zemi je třeba dobýt a zpacifikovat. Ale z jakého důvodu, přesně nevím; věříte, že mi to nikdo neřekl? Domnívám se, že někteří lidé tuší vaši moc, v současnosti i budoucnosti. Bojí se vás teď a ještě víc toho, čím byste se mohli stát.“

„Ubližujeme někomu?“

„Inu... vy jste v tom řádu? Templář?“

„Jistě, jako všichni. Ovšem na hodně nízkém stupni. Pokud mě nevyhodili.“

„Máte povinnost chránit ostatní. Pomáhat jim v Cestě Poznání...“

„No... děláme, co můžem.“

„My nestojíme o to, aby lidi někdo chránil. Ať si každý ručí za sebe! Ať se svobodně rozhodne, zda chce jít k Bohu, nebo...“

„Do Pekla?“

„Do světa bez bohů, bez ďáblů a bez čarodějnic. Do objektivní reality!“

„To je váš ideál? Nic víc než hmota?“

„Není nic kromě hmotného světa! Zatím jste mě nepřesvědčil, že existují nějací bohové, démoni a čarodějky. Pár laciných triků mě neohromí!“

„Nebylo mým úmyslem vás přesvědčovat.“

„Jedním z mých úkolů je zjistit skutečnou situaci. Prokouknout všechny ty triky a iluze; přesvědčit se, že vaše čarodějky jsou možná chytré, ale bez nejmenších pochyb podvodnice. A já to dokážu!“

„Nevylučuji. Dost energie na to máte.“

„Ještě jednou: můžete mi zprostředkovat kontakt?“

„Pochybuji.“

„Které WZ jsou nejlepší?“

„Něco jako sportovní soutěž? Valérie z Mendozy, Julie z Dunbaru, Terezka, dcera Valérie. Pak dlouho nic. Maryška Lasquierová, Veronika da Villablanca... potom jejich dcery, přesná jména neznám. Vzpomněl bych si aspoň na některé, ale nevím, kdo z nich už padl a která ještě žije.“

„Netušil jsem, že jich zahynulo tolik!“

„Většina padla v jiných válkách než v téhle. Mnohé se taky jen ztratily, možná ještě žijí, ale neví se kde.“

„V jakých jiných válkách?“

„V cizích světech.“

„Vy skutečně věříte, že existují jiné světy? Byl jste tam?“

„Věřím. Přestože nebyl.“

„Jak se tam dá dostat?“

„Wézetky procházejí zrcadlem.“

Generál se rozhlédl. Salón byl vybaven mnoha zrcadly, ve kterých se dav hostí odrážel v plné nádheře. „Takovými?“

„Jakýmikoliv. Podmínkou je, aby i na druhé straně bylo zrcadlo a před ním někdo, kdo by je přijal. Důležité je najít správné souřadnice. Určité body v prostoru, na které se lze zaměřit. Tím myslím body, na nichž je příjemce; WZ s ním musí být v telepatickém kontaktu.“

„Takže když na druhé straně nikdo není, nejde to?“

„Nevím. Možná, pokud zná přesné koordináty. A už tam někdy byla.“

„Jde to obousměrně? Mohou lidé z cizích světů přijít sem?“

„Samozřejmě. Podmínkou je, že to musejí umět. Nebo je přepraví někdo, kdo se v tom vyzná. Je to dost složité.“

„Je to čiré kouzlo, nebo nějaká technologie?“

„Technologie, samozřejmě. Jako všechno, co holky dělají.“

„Ale vy ji neznáte!“

„Neznám. Vím, že nějak procházejí prostorem vyššího řádu.“

„Jak se k takové znalosti dostaly?“

„Budete mi věřit? Přiučily se to od svých milenců. Polobohů.“

Exeter zkřivil obličej. Chvíli se snažil získat ztracenou rozvahu.

„Tak, jak jste se vy naučil objednávat si telepaticky pití, hádat karty a zapalovat cigarety?“

„Ano, zhruba stejně.“

„Ti... polobozi si to nechali líbit?“

„Zřejmě nechápete situaci. Představte si, že byste si třeba našel milenku čarodějku. Nejdřív pro vás bude muset všechno zařizovat; střežit vás před vašimi nepřáteli, vařit vám jídlo, oblékat, vozit... konečně ji to přestane bavit a řekne: Miláčku, koukej se ty blbiny naučit sám! Zaznamená vám je do paměti, aby se s tím nemusela zdržovat. Je na vás, jak je budete využívat a rozvíjet. Přesně tímto způsobem postupovali Ochránci; aby nemuseli všecko dělat sami.“

„Domníval jsem se, že bohové svoji moc žárlivě střeží!“

„Aha, přešlapy! No jistě, kdyby jim člověk zasahoval do hry! Ale postupně si zvyknou a dovolí mu víc. Jako vy dovolíte psovi otvírat dveře...“

„Nikdy jsem neměl psa.“

„Zvláštní. Proč?“

„Tak nějak... nezdálo se mi to vhodné.“

„A milenku?“

„Také ne. Jsem samozřejmě ženat a moje paní je...“

Ostap se zatvářil divně. Jeho výzkumy říkaly něco jiného.

„Ano, v současné době žijeme odloučeně. Z pracovních důvodů. Ovšem nikdy bych se nerozvedl a svoje děti řádně vychovávám... tedy zajistil jsem, aby byly řádně vychovány. A platím veškeré jejich potřeby.“

Ostap mlčel.

„Mluvil jste o čarodějkách. Těch nejlepších, které dokážou napadnout na dálku. Chtěl bych vědět, která je tady.“

„Žádná.“

„Napadají moje vojáky! Mnoha způsoby a velmi zdatně!“

„Přesto si nemyslím, že je to některá z těch špičkových. Spíš podezírám nadšené začátečnice, které se chtějí předvést.“

„To jsou tak schopné?“

„Existuje škola, Atanor. Zkušené čarodějky naučí mladé, co a jak dělat. Pak je pustí do života, aby se předvedly. Čím více bodů dosáhnou, tím víc je příště naučí. Pak je tu ještě otázka dostatku energie...“

„Prosím?“

„Řada začátečnic sice ví, jak si počínat, ale nemá na to dost síly. Někdy to přeženou a zahynou vyčerpáním.“

„Čarodějka může zemřít jako obyčejný člověk?“

„Může zemřít z mnoha důvodů. Ano, v podstatě všechny jsou smrtelné. Pokud poznáte jejich způsob obrany a prorazíte ho.“

„Je u všech stejný nebo odlišný?“

„Počkejte, generále! Způsobů boje ovládá každá mnoho; učí se to! Vzájemná střetnutí jsou jejich nejoblíbenější hra, cvičí se v tom už jako děti! Při každém souboji se něco naučí a pak to využívá!“

„Jak moc svoje schopnosti udržují v tajnosti?“

„Dokud na něj nepřijde některá jiná. Někdy se pochlubí, aby se předvedly. Některé finty jsou známé všeobecně, jiné v úzkém kruhu. To je různé.“

„Kolik jich znáte vy?“

Ostap se rozesmál. „Znám ty, co na mě použily moje partnerky. Jinak nic. V podstatě ty nejběžnější.“

„Stále naznačujete, že nejrozumnější by bylo svést některou čarodějku. To ale znamená zároveň se jí otevřít! Vydat se na milost a nemilost!“

„Nemyslete si, že jste bezpečný, když se před ní chráníte. Kdyby chtěla, dokáže vás bez problémů zabít.“

„Kterákoliv?“

„Většina.“

„Některé z nich jsou malé děti. Ty taky dokážou zabíjet?“

„Snadněji než dospělé. Nemají obavy z karmického postihu.“

„???“

„Jako každý, mají i čarodějky své nadřízené. Polobohy, Ochránce. Pokud se proti nim dopustí nějakého přestupku, mohou mít problémy.“

„Se mnou ne, já žádné Ochránce nemám.“

Ostap se zatvářil velmi pochybovačně.

„Nebo myslíte, že ano?“

„Koho nechrání dobrotiví polobozi, toho chrání zlí démoni.“

„Nevěřím na démony!“

„Málokterý démon na ně věří.“

Generál Exeter hněvivě stáhl obočí. „Nezdá se vám, pane Belcoffe, že to už trochu přeháníte? Obviňujete mne, že jsem démon?“

„Říkal jsem, že se vám moje řeči nebudou líbit.“

„Tohle už nejsou řeči! Jsem poctivý křesťan!“

„Který před chvílí tvrdil, že nevěří v Boha.“

„Myslel jsem tím: nevěřím na ty vaše bohy! Nějaké loutky na oltáři...“

Ostap pokývl hlavou. „Necháme toho, že? Pohádali bychom se.“

Exeter se zvolna uklidňoval. Když promluvil, znělo to téměř klidně.

„Co je podle vás démon?“

„Velká spousta věcí. Nedokážu to definovat. Stěží vysvětlím, co je čert.“

„To je rozdíl?“

„Čert je démon křesťanského vyznání.“

Exeter soudil, že si dělá legraci, ale ovládl se.

„Démoni vstupují do našeho světa, aby tady ovlivnili nějaké svoje záměry. Někdy své zájmy vysvětlí, ale není možné jim pokaždé věřit. Někdy nám jsou ochotní pomoci, jindy škodí. Jindy obojí zároveň. Bývá obtížné odlišit je od nepřátelsky naladěných bohů nižšího řádu.“

„Začínám z toho mít v hlavě pořádný zmatek!“

„To je teprve začátek. Praktická rada: v současnosti nám bohové většinou do dění nezasahují, kdežto démoni rádi a aktivně. Obvykle negativně.“

„Aha! Máte své zkušenosti! Ale já dozajista nejsem démon!“

„Můžete být člověk posedlý démonem. Nebo jste byl démon v předcházejícím zrození. V každém případě je to nebezpečné.“

„Jsem člověk, který byl vyslán, aby vymetl tohle nebezpečné hadí hnízdo. Včetně vašich démonů, starých bohů a jiného svinstva. A udělám to!“

„Jak chcete, generále.“

„S vaší pomocí nebo bez ní, jak si řeknete. Ale splnit svůj úkol musím!“

„Rád bych připomenul, že nejsem váš nepřítel. Pouhý obchodník, který se ze všech sil snaží přežít. Co jsem vám prozradil, nejsou žádné tajnosti, to v naší zemi znají i malé děti. Kterákoliv čarodějka...“

„Nebudu spát se žádnou čarodějkou! Umím si představit, co by ze mě taková udělala! Chci zůstat sám sebou!“

Ostap se usmál. Zdvořile naznačil, že mu v tom nijak nebrání.

Exeter se vzpamatoval, uvědomil si, kolik je hodin a co se kolem něj děje. Například Barstowe už určitě prohrál spoustu peněz, Marta tiše odešla, jen co jí Ossi dal pokyn a spousta přítomných je v alkoholickém opojení.

„Rozmluva s vámi mi byla velkým poučením,“ Exeter vytáhl šrajtofli a podal Ostapovi několik bankovek značné hodnoty. Ossi je vzal do ruky, prohlížel a tvářil se nejistě.

„Připadá-li vám to málo...“

„Spíš mě to překvapuje. Pokud vím, vaše útrata byla minimální; skoro bych byl v pokušení říct, že jste byl mým hostem...“

„Správně jste konstatoval: ještě to není konec. Dovolím si přijít znovu a pokračovat v diskusi. Až se dozvím něco dalšího...“

„Jistě. Bude mi potěšením...“

Generál se rozloučil a odešel.

iTak co mu říkáš, Valérie? Zajímavý chlapík, což?

Nebezpečný. Dobře ho hlídej!

Zahrává si. Co kdybys ho zkusila svést?

Spíš se obávám, že ho budu muset zabít.

Ach! Až tak?

Jinak zabije on nás./i

Errata:

30.05.2021 11:40