Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vévodkyně Julie klečela před zrcadlem a hleděla na svou vlastní tvář. To zrcadlo bylo vytvořené magií. Na chvíli zkusila změnit se do podoby, jakou mívala v dávných dobách; dodnes ji zachycovaly portréty po stěnách. Dívka s dlouhými černými vlasy, bezstarostná a rozesmátá... zrušila to.

Zavěsila se za zápěstí volně do prostoru a nechala na své tělo dopadat šlehy mnohapramenných bičů. Zpočátku bylo její tělo lhostejné vůči bolesti; až když tu necitelnost překonala, rozechvěla ji trýzeň tak intenzivní, že se blížila rozkoši. Sledovala se v zrcadle; špičky bičů jí rozšlehaly kůži, na spoustě míst už tekla krev. Nastavila jim tvář a hlavu a rozpálila je, aby každý dotyk zanechával žhavou stopu. Tehdy dostala první orgasmus. Aby si to víc vychutnala, změnila biče na proudy vody, některé ledové a jiné vařící; soustředila šlehy na prsa, břicho, podbřišek... pak nastavila záda a hýždě a neustala, dokud neměla celé tělo v jednom ohni.

Když bolestí omdlela, všechno se zastavilo. Byla v bezvědomí pouze na pár okamžiků; pak se vzpamatovala, vyklouzla z úvazků, zůstala ležet na podlaze a nechala bolest pozvolna doznívat.

Osvěžilo ji to. Zregenerovala se, vstala a zrušila všechno. Celý program. Už nikdy jej nebude potřebovat.

Když byl Denis Baarfelt malý, jednou z jeho oblíbených pohádek bylo, jak šel Hloupý Honza do světa a získal tam princeznu. Později se tato pohádka stala součástí běžné mentální výbavy všech B'. Od Sylvie, která kupodivu pohádky milovala a sbírala, se ji dozvěděl i Jackie Therlowe. A rychle si ujasnil, že jeho vlastní situace je hodně podobná. Je hloupý Honza, který se náhle a bez předchozího varování stal manželem princezny.

Dvou princezen. To byl první rozdíl; v pohádkách sice princezny taky mají sestry, ale ne vždy jsou vzájemně propojené telepaticky jak se sebou, tak se zbytkem rodu. Že detaily jejich intimního styku jsou majetkem veřejnosti včetně malých dětí, by asi ani ten nejhloupější Honza nečekal. Ani to, že všichni je budou znát a ty nejlepší od něj vyžadovat! Se souhlasem vévodkyně matky, vlastně absolutně všech; rod od něj očekával co nejčastější dokonalé uspokojení pro Sylvu, pak pro Clarissu, pro jejich kamarádky, kterým se chtěly pochlubit, pro jejich kamarády, kteří si naopak užívali s nimi... zkrátka všechny zúčastněné. To bylo na zešílení.

Připadá vám logické, že Jackiemu vadilo, když Sylva a Cla souložily s jinými muži? Že cítil žárlivost a chuť rozbít tomu drzému frajerovi hubu? Což samozřejmě všichni okamžitě vnímali; ale nereagovali vůbec nepřátelsky, ale přímo nadšeně: jeho názory pro ně byly zdrojem zábavy. Téměř vše, v čem byl vychován; upřímně se snažili dozvědět o jeho zvycích co nejvíc, bavili se tím, hráli si na to... samozřejmě nejvíc děti. Dospělí se chovali uměřeněji, spíš se snažili věc psychologicky pochopit. Amatérským psychologem či psychiatrem byl každý z nich, všichni se rádi matlali v duchovním bahně a zevrubně probírali veškeré možné úchylky.

Nejvíc je fascinovalo zlo. Neznali je, neuměli si je vysvětlit; pokud se objevilo v jejich mysli v dětství, bylo okamžitě doprovázeno takovým zájmem okolí, že původce okamžitě přešlo. Jejich životy byly pevně zakotvené ve všeobecném dobru a lásce; neuvěřitelně se nudili a pokud postřehli záblesk něčeho jiného, nadšeně to zkoumali. Dost riskovali, ale neuvědomovali si to; skutečně si rádi zahrávali s nebezpečnými démony v pevném přesvědčení, že je zvládnou a nic se jim nemůže stát.

Jackie nevěřil v Boha, nebyl si však jist ďáblem a jeho odpornými stvůrami. Templářská věrouka Boha uctívala, neočekávala však od něj žádnou pomoc; Bůh stojí příliš vysoko, než aby se zabýval běžnými problémy lidí. S démony a čerty se zato setkávali téměř denně; stvůry pekelné jednak vůbec nevypadaly příšerně, jednak usilovně vnucovaly svoje služby a byly s pohrdáním odmítány. Ježto démoni vypadali jako lidé, Jackie moc nevěřil v jejich nadpřirozený původ; řada lidí, které osobně znal, vypadala podstatně hůř. Nejvíc Clarissa, která běžně nosila rohy, kopyta, několikapramenný ocas atd.; potrpěla si na všelijaké 'ozdůbky' a nejvíc by ji potěšilo, kdyby dokázala někoho skutečně oklamat. Vytváření příšer byl neškodný koníček mládeže.

Jackie se občas pokoušel ujasnit si, jak by se měl k věci postavit. Hlavní problém byl, že na to nikdy neměl klid a samotu; jakmile se mu podařilo vysvětlit, co chce a proč, snažili se všichni kolem mu pomáhat tak nadšeně, že přestávala jakákoliv možnost to realizovat. Pak to pochopili; Sylvie si vyžádala absolutní klid od všech a měla takovou autoritu, že rázem skutečně nastalo takové ticho, až slyšel tlouci vlastní srdce. Vyděsil se; v průběhu minulých dní si příliš zvykl na přítomnost ostatních. Navíc se obával, že smečka mladých stejně jen číhá, co vymyslí.

Mládež: jeho největší problém. Mladých bylo v klanu hodně, v důsledku císařovniny snahy o rozvoj obyvatelstva. Všichni kdo mohli se neustále rozmnožovali, nejlíp v co nejmladším věku; sotva se dítka postavila na vlastní nohy, vyráželi rodiče do světa, částečně tam mizeli a částečně produkovali další potomky, všechny telepatické, čarodějnické atd. A s pozoruhodně malým strachem o život; taky důsledek výchovy. Kdykoliv byli ochotni pustit se do nebezpečné hry; když přežili, posílilo to jejich odvahu a bezstarostnost, když některý nepřežil, byl to důvod pro ostatní jej pomstít. Strach neměli v programu; zato si pamatovali na zoufalý křik o pomoc všech, kdo to nějak nerozdejchali. Občas se dohadovali, kde jsou teď a v jakém těle.

Ano, jejich úporná víra v reinkarnaci. Zkoumali svoje minulé životy, ten současný považovali za nástupiště do skvělého příštího zrození a přáli si nasbírat co nejvíc bodů za tímto účelem. Vychutnávat si život k tomu patřilo; couvnout před čímkoliv nikdy. Jackie se neustále bál, co udělají.

Sylvie, Clarissa a všichni další se mimořádně zajímali o události, které zažil v Iron-city; bohužel jich viděl málo na vlastní oči. Zjišťovali si, koho ve městě zná, zvláště cizí důstojníky; zkoušeli získat jejich Vzor, tzn. osobitou auru, kterou dokázali najít kdekoliv ve vesmíru. Jackie je podezíral, že na ně něco chystají a že to nebude obyčejný útok. Prozatím jim to dospělí zakazovali, z fantastického důvodu: Templář nesmí (neměl by) předhodit Peklu ani toho nejhoršího nepřítele.

Existuje hezký román Alexandra Dumase: Hrabě Monte Cristo. Ten muž se vrátí po mnoha letech do Paříže, nelituje času ani peněz, aby nalezl všechny utajené zločiny svých nepřátel a nelítostně je potrestal. Pan hrabě byl považován za jednoho ze svatých; pomsta jeho stylu byla ideálem všech. Nesměli se mstít za to, co kdo provedl jim, ale mohli (ba museli) najít, čím ublížil někomu nevinnému. A pak ho štvát jako honicí psi.

Zatím to ještě nedělali, ale cvičili se v tom. Veškeré jejich konání byl výcvik, proto byli tady a ne v armádě. Byli kšatriové, bojovníci; cvičili každé ráno a spolu s nimi každý, kdo měl čas a odvahu. Princezny taky, takže Jackie chodil s nimi, aby si protáhl tělo. Ovšem nepřeháněl to jako ostatní. Zúčastnil si úvodního cvičení beze zbraní, někdy i začátku se zbraněmi; když to začalo být nebezpečné, opustil hřiště a jen přihlížel. Bylo to zajímavé; výcvik končil tvrdými osobními souboji, v nichž nebyla nouze o šrámy a drobná zranění. Které okamžitě napravovala Panna, střežící Živý Oheň; další jev, který neuměl vysvětlit a kterého se pořád bál. Panna byla navzdory zvyklostem vstřícná, veselá a ochotná; pocházela z klanu, proč tedy být arogantní a protivná? Taková byla jen k jiným.

Děti klanu patřily od prvních chvil vnímání ke dvěma vyšším kastám: kluci k bojovníkům, holky k čarodějkám. Opačné zájmy byly vzácné a výrazně chráněné. Smůlu měl ten, kdo byl na bojovníka slabý a na čaroděje hloupý; ten se okamžitě ocitl na chvostu a přestalo se s ním počítat. Což neznamená, že by mu někdo ubližoval; naopak byli k němu třeskutě hodní. Skoro tak jako na Jacka; bylo to o nervy. Kdo uspěl, ocitl se ve smečce a na žebříčku; jen se snaž a šplhej výš a výš! Každý bod k dobru se hodí; důležité je, aby si tě ti nad tebou zapamatovali a vzpomněli si, až budou někoho potřebovat ku pomoci. Do armády nebo kamkoliv jinam, příležitost se vždycky najde.

Některé děti si už uměly vytvořit zbraň, jiné dosud ne. Těmi čepelemi se tvrdě mlátily a občas i zranily; pokud to bylo hezké dekorativní zranění, prosily a škemraly, aby si je směly nechat. Zvlášť se cenily jizvy na obličeji, prsou a rukou. Rodiče to odmítali a pronásledovali a děti kupodivu poslouchaly, i když Jackie občas váhal, jak by je potrestali, kdyby neposlechly. Ba ani odměnit je nijak zvlášť nemohli.

Až na jeden případ: dospělí ovládali Nesmrtelnou Příšeru, kterou občas za dobré výsledky na děti poštvali. Byla to strašlivá nestvůra se spoustou zubů, drápů, tesáků, spárů, čepelí, tykadel a chapadel, která dokázala plivat kyselinu, jed a smrtící plyny a vůbec všechno možné, podle toho, co zrovna vymyslel ten, kdo ji ovládal. Nesmrtelná byla, protože byla vytvořena iluzí a děti to věděly, přesto se jí bály a nesmírně ji milovaly. Žádnému dítěti nikdy nebylo dovoleno NP ovládat, případné pokusy byly trestány. Když bylo někomu dovoleno spolupracovat, znamenalo to, že přešel z kategorie dětí do dospívajících; mladých bojovníků. Ti už si s Příšerou nehrají, chystají se zabíjet a umírat. Ale pro potěšení dětí si rádi vzpomenou, čeho se v tom věku báli, a předvedou jim to.

Ideologie nepřátel tvrdila: Armini týrají za trest své děti tím, že na ně pouštějí všelijaké stvůry, třeba tu Příšeru. Měli pravdu, ovšem není to za trest, nýbrž za odměnu. Jackie se při prvním setkání vyděsil snad víc než ty děti; když kamarádi pochopili, že to nehraje pro pobavení dětí, dost se divili a přičetli to k jeho osobním zvláštnostem.

Po cvičení a snídani začínala práce. Konečný cíl: vytvoření Komplexu. Dílčí povinnosti: Jackie vytvoří ideální představu, Sy a Cla shromáždí co nejvíc energie do pohotovostního stavu. E se koncentruje v předmětech (kovy a kameny) a lidech (členové cowenu). Uvolnění bude rychlé a jednorázové.

Nejdřív se naučil pracovat s počítačem. Ten přístroj byl zapojen v Síti, která přesahovala do altisvětů. Některé byly ve válce, jiné nikoliv. Sylva očekávala, že se Síť co nevidět zhroutí, do té doby však je zapotřebí ji co nejvíc využít. Jackovým úkolem bylo objevit a přetáhnout tolik cizích technologií, kolik dokáže zvládnout.

Člověk by to nezvládl. Proto mu dívky soustavně prováděly úpravy v mysli; kromě Sy a Cla i některé další. Už ty pokusy vnímal předem, ale ještě si nezvykl reagovat tak nadšeně jako ony. Určitou částí mysli stále vnímal cizí zásahy jako nepřátelské, pouze ten názor korigoval rozumem. Stejně jako si nezvykl nadšeně přijímat další spolumanžele a manželky.

Možná by si zvykl, kdyby měl dost času; ale čas byl to jediné, co mu poskytnout nemohli. Musel reagovat rychle, stejně rychle jako oni. Odpočinout si, promyslet situaci a vlastní názor na ni? Jistě, když o to požádal... ale byl tu termín a zahanbující pomyšlení, že ostatní odpočívat nepotřebují a on je zdržuje. Občas propadal depresi...

Značně jeho mysl rozjitřila dívka, kterou na něj vyštvala Cla. Jmenovala se Canopi a byla její velkou kamarádkou. Povolání: ochránkyně Příběhů. Což znamenalo: ráda četla, znala originální verze různých literárních děl a ty dokázala odlišit od verzí, vytvořených někým dalším. Pracovala ve škole jako instruktorka u šúdrů, ti měli v Příbězích docela zmatek a vadilo to. Postupně se začala zabývat dalšími problémy svých svěřenců, často starších než byla sama; dávala jim dobré rady a pomáhala zvládat jak Školu, tak životní strázně.

A vytvářela vlastní Příběhy. Což v podstatě neměla, ale všichni to po ní chtěli a ji to bavilo. Jackieho už také zapojila do některých Příběhů, což ho šokovalo; zvlášť když je našel u nových partnerek, které ho zatím osobně neznaly. Canopi jeho slávu šířila ochotně, ráda a všude.

Jo, jak vypadala. Pleť žlutá, opálená do zelena, vlasy stříbrné, oči dle momentální nálady. Její vzhled byl vlastní výtvor. Odkud pocházela, nebylo jasné, ráda svá tvrzení měnila stejně jako Příběhy. Nebyla čarodějka, avšak ráda spolupracovala na koncentraci E.

Měla vlastní hobby: sex a alkohol. Na rozdíl od jiných preferovala omamné nápoje vytvořené lidmi běžným způsobem, nikoliv transformované, jako většina. Ochotně se přiváděla do podnapilého stavu, v němž se jí zdály příběhy nekorigované zdravým rozumem. Milovala nelogické, ba protichůdné emoce a podléhání nejrůznějším nenadálým popudům. Ostatní ji podezírali (a ona to připouštěla), že ve vyšším věku bude mít ráda nejrůznější zvěrstva, až nakonec poklesne natolik, že začne být nepřijatelná. Rovněž tak bylo možné, že si někdy začne otravovat mysl drogami. Pokud na to téma probíhala diskuse, odpověděla: doufám, že tak dlouho žít nebudu.

Díky emocionální nevyrovnanosti dávala i v sexu přednost zábavnosti před účelem. Což ostatní chválili; dostala za úkol vést orgie, zatímco WZ budou shromažďovat a transformovat energii. Jackie byl přítomen předběžné poradě, nechápal nic a pochyboval o jejím smyslu; zvláště o konečném rozhodnutí přibrat do hry nejlepší dostupnou čarodějku, Terezku z Citadely. Spojily se s ní a ona slíbila pomoc, dokonce se za pár hodin přišla seznámit.

Jackie z ní byl na rozpacích, očekával oslnivou krásku, ale Velká T byla bezvýrazné, chladné a lhostejné děvčátko neurčitého věku okolo patnácti. Vyslechla vše, nezajímala se prakticky o nic. Její diskuse s ostatními byla tak rychlá, že ji nestačil sledovat. Neměl z ní dobrý pocit. Určitě to vnímala, ale nijak ji to nezajímalo. Snad leda jeho plány Komplexu.

„Stáhnu si je.“ řekla.

Potom zmizela ve svém zrcadle a odešla zpátky do Citadely. Sy a Cla byly spokojené a daly se zas do práce, J usedl k počítači.

T se vrátila s večerem, o několik hodin později. J užasl, jak je oslnivě krásná a sexuálně přitažlivá; než si stihl něco rozmyslet, už s ní byl ve spojení nejen tělesně, ale hlavně mentálně. Nechápal; její mysl obsahovala neuvěřitelné množství informací z tohoto i jiných světů, které se mu všechny pokoušela narvat do hlavy. Skončil vyčerpaný, zahlcený, nic nechápající; na několik hodin jej uspala, aby se vzpamatoval. Mezitím vstoupila do mnohostranného spojení se všemi přítomnými, předávala jim jeho představy a korigovala je, což vnímal i v tom spánku. Byla to velmi složitá a jemná práce s mnoha dílčími operacemi, některé dělala sama, jiné svěřovala podřízeným. Vrchní supervizorkou určila Canopi, která se sama na vytváření nepodílela, ale měla zdravý smysl pro odlišení různých verzí. Pak ještě napojila Tošio Yamanakiho (přes jeho syna jménem Aši) a vysvětlila mu, proč se vytváření Komplexu zdrželo a že ani teď nepůjde hladce. Nakonec poslala přes Síť počítače částečný Vzor na několik míst: do Ősgardu, na vyspělé elfské světy, do kosmického Impéria a dívce jménem Tinka, zvláštní operátorce cowenu. Než se J probral, už byla zas zpátky v Citadele.

Příští den odpočíval v relaxačním režimu, kdy sice vnímal impulsy ostatních, ale nikdo ho nesměl rušit. Leda když se sám zajímal; to bylo, když se Canopi zabrala do zasvěcené diskuse s hostem Anariettou, kterou poslaly WZ z Atanoru jako pomoc. Canopi znala Příběh, ve kterém byla jakási Anarietta vévodkyní malého, leč významného státu; A nadšeně souhlasila, to byla její prateta. Několik hodin si porovnávaly různé verze a pořád je to bavilo.

Večer nastaly dva důležité faktory: jednak byl úplněk, jednak příznivá hvězdná konstelace. Vévodkyně Julie uspořádala ve svém paláci slavnostní ples, na který sezvala nejrůznější osobnosti; Jackie žasl a obdivoval, ale ostatní se omlouvaly, dřív bývaly plesy mnohem slavnější. Jakožto vdova se oblékla do černých krajek; J ji poprvé (a naposledy) viděl s vlasy a šperky jako na oficiálních portrétech. Všechny mladé ženy byly nádherně vystrojeny, dokonce i Terezka. Vlasy měla ohnivě rudé, oči jako smaragdy.

Dav se přeléval ze sálu do sálu; v některých koncertovaly významné osobnosti uměleckého světa, vypůjčené pro ten jeden večer z jiných míst. Čínská houslistka Wanessa May se skleněnými housličkami, Jihoameričanka Natália Oreiro (její kostým se úsporností blížil arminským), Američan Elvis Presley (velmi se mu líbily místní dívky a snažil se je balit) a Angličanka Britney Spears, oslňující zejména slabou schopností chápat, co se kolem ní děje. Všechny ty umělce sem stáhli pořadatelé za složitých okolností a za velkou odměnu v penězích, které už (či ještě) neexistovaly; ale dav to oceňoval, bavil se jejich koncertováním a nálada stoupala.

Jackie se cítil jako idiot tím víc, čím častěji procházel z jednoho prostředí do druhého. Ostatním to takové potíže nedělalo; Clarissa, Canopi, Terezka a Anarietta seděly u baru, popíjely barevné koktejly z vysokých nešikovných sklenic a hádaly se, proč pořadatelé nezajistili taky Beatles, hudební skupinu z Liverpoolu šedesátých let. J nevěděl, o co jde. Ti ostatní to věděli; Canopi vysvětlila, že jednou už je do hry přibrali, ale později se členové skupiny podrobili výcviku u indického gurua Maharishiho, který to nějak zjistil a snažil se přes jejich vzpomínky proniknout. Bohužel ten Maharishi Mahesh Yogi nemá nejlepší pověst; Canopi s ním rozhodně bojovat nehodlala, aniž kdo jiný. Jedna možnost je taky objevit Beatles v době, kdy hráli v nějakém baru v Hamburku, ale...

„Vy dokážete vstupovat do cizích světů v různém čase?“ žasl Jackie.

„Do cizích jakž takž.“

„Pokud nejsou něčím chráněné.“ řekla Anarietta a napila se koktejlu.

„Nejvíc mě štve, že to nedokážem do toho našeho!“ vrčela Clarissa.

„Schválně, co bys dělala?“

„Šla bych s holkama na ten výcvik se stíhačkou. Zjistila jsem fakta o tý bitvě, co v ní zařvaly Iris a Sif. Stačilo pár dalších lodi, mohly zvrátit situaci; ta bitva se sakra dala vyhrát!“

„Káčo! Zařvala bys tam jako ony!“

„Kdybysme na to vlítly všecky?“

Terezka zjednala klid. „Nesmysl. Nemůžeme vstoupit do té samé reality; leda do obdobné v jiném rameni spirály. Ale nevím, co by to způsobilo...“

„A to se nedá zjistit?“

Jejich hádka pokračovala; Jackie se jim do toho nechtěl plést, vzal si sklenici a šel radši poslouchat tu čínskou houslistku. Zůstal až do přestávky; během ní Wanessa nějak uklouzla kontrole, prošla několika sály, až se dostala na koncert Freddy Mercuryho a užasla. Byla bohužel nebezpečně chápavá; nabídla, že se vzdá honoráře, ale požadovala setkání s nejlepším houslistou minulosti Nicoló Paganinim. Pořadatelé nějakou chvíli usilovně diskutovali; pak zjistili, že jediné možné okno je koncert v italské Parmě roku 1807, ale je možné přenést tam omezený počet lidí a je nutno vhodně je přestrojit. Změnili iluzí oděv Wanessy i její eskorty, otevřeli okno a bez obtíží prošli; zůstali tam asi půl hodiny, Wanessa si poslechla pradávného umělce a zjistila, že je mimořádně ošklivý a víc než hodně divný. Za žádnou cenu jí však nedovolili promluvit s ním ani s nikým jiným. Jediná vhodná ke společenskému styku byla Anarietta, její svět byl na podobné úrovni.

„Jak to vychází energeticky?“ ptala se Sylva, když se vrátili.

„Budeš se divit, docela dobře. To okno vzalo hodně, ale zase jsme stáhli volnou E z celýho prostoru tam; pár lidí bude trochu unavených, ale snad to přežijou. Někdy v tý době se konala taky bitva u Waterloo, uvažovala jsem ji využít, ale... nevím jistě, jestli bych ji dokázala transponovat.“

„Bitvy nebrat!“ upozornila T, „A žádný další průsery!“

„Jak jsme na tom s éčkem?“

„Přiměřeně. Pusťte bratry domů! (Sestry taky!)“

Postupně poděkovali umělcům, vyřídili s nimi finance a vrátili je, odkud přišli. Jackie se do ničeho nepletl; skončil u baru, kde na něj začaly dotírat sestry Andrea a Erika, wézetky nezapojené do cowenu. Odpovídal jim až do chvíle, kdy se objevila naježená Clarissa, označila ty dvě za odporné šmíračky a vysvětlila mu, že jsou to legální princezny z Baarfeltu, sestry Richarda a vyznavačky Temné strany. Andy a Eri se tomu smály a souhlasily; měly ještě nějaké další připomínky, ale ty už nechápal.

Jackie dostal akutní záchvat deprese. Měl pocit, že veškeré jednání cowenu se skládá pouze z hádek a sporů každého s každým. Co bylo nejhorší, ve většině případů vůbec nepostřehl, o co se komu jedná a držel se svými pouze z pocitu sounáležitosti. Taky se blížila půlnoc, byl unavený a chtělo se mu spát; skutečně ještě dnes dojde k něčemu zásadnímu?

Jako stín se u něj objevila Sylva a vzápětí Terezka, bez rudé hřívy a jakýchkoliv ozdob. Počítaly bilanci; potom přivolaly Canopi a aktivovaly ji. Canopi před jeho očima neuvěřitelně zkrásněla, okamžitě ho přešla deprese a přestalo se mu chtít spát. Vrhl se na ni jako jelen v říji; WZ dohlížely na dokonalé tělesné spojení a když byly spokojeny, propojily jeho mysl se všemi ostatními v aktivním režimu. Byl zmatený, ale nařídily mu soustředit se na Komplex; potom začaly usměrňovat energii.

Mohl samozřejmě všechno sledovat; velké množství E již bylo naakumlováno, další přicházela z podřízených světů, ale nejvíc jí začali vytvářet členové cowenu. Jackiemu to připadalo, že všichni zešíleli, rozhodně on sám; zčásti ztratil schopnost rozhodovat o tom, co dělá. Byl by upadl do bezvědomí, ale ostatní se ještě drželi a udržovali i jeho; tak mohl sledovat, jak se vlny energie přelévají na volné místo na okraji Města, tam se koncentrují a mění v hmotu. Přesně dle jeho představ, usměrňované Canopi, Terezkou, Sylvou...

Nakonec už ho nepotřebovaly, odpojily ho a on konečně usnul.

A pak nastalo ráno. Tedy... nebyl si jist časem ani ničím dalším. Zvedl se a sám došel (doplazil se) na snídani. I kuchařky byly ospalé, mrštily mu na talíř nedefinovatelnou směs zeleniny, v níž rozeznal pouze spoustu koření. Do hrnku nalily čaj a uklidňovaly, že pokud se mu klepou ruce a rozleje ho, nic se nestane. Chovaly se k němu jako k těžce nemocnému.

Sylva ležela zachumlaná v dekách. Když se ocitl v její blízkosti, otevřela jedno oko, zasténala a zas ho zavřela. Ježto ho čaj postavil trochu na nohy, vydal se hledat někoho dalšího, s kým by promluvil; objevil Clarissu a Canopi, ani jedna nebyla k použití. Nakonec narazil na dlouhovlasou holku kolem deseti, drzou jako opice, která mu vysvětlila, že ještě pár hodin se s nikým nedomluví a projevila ochotu o něj pečovat, dokud se nevzpamatují. V té době došla z Paláce gratulace maršála Yamanakiho; Komplex je nádherný a dokonalý a ministr očekává, že se brzy sejdou na prohlídku...

Tošio je blbec! konstatovala vévodkyně Julie.

Jackie byl nesmírně zvědavý, jak vypadá. Nějakou dobu strávil přemýšlením, jak by se do Komplexu dostal; problém číslo jedna: opustit Sídlo, přes všechny vchody a východy, které nemohl ovládat. Pokaždé ho vedla některá princezna, která otvírala Brány vlastní aurou. Potom: zjistit, kde Komplex postavili a jak se tam dostat. Někde za městem, to věděl. Bude potřebovat nějakou dopravu; obvykle používal automobil a věděl, že Dunbarové nějaký mají, ale kde a jak ho ovládat? Stačilo by Sylvino kolo, to doufám nebude upravené na nějaký zvláštní systém...

Ježto se mu mysl částečně rozběhla, pokračoval dál. Za celou dobu pobytu si nedokázal ujasnit, jak Sídlo vlastně vypadá; nejspíš pokaždé jinak. Dost by mu pomohl plán objektu, byl zvyklý na technické kresby; mají vůbec něco takového? Clarissa se jednou zmínila, že když neví, jak se dostat na které místo, jednoduše si postaví vlastní průchod, po použití ho zruší nebo nechá pro případ další potřeby. Dělala to natolik automaticky, že o tom ani neuvažovala, natož aby se zamýšlela nad dalšími důsledky. A co když narazí na stavbu, kterou postavil někdo jiný a která ji překáží? Zruší ji, obejde nebo použije ještě složitější způsob?

Vzpomněl si na to dítě, které se mu vnucovalo; kdepak asi je? Dívčinka se objevila, jen na ni pomyslel, přiblížila se na útěkovou vzdálenost a vyčkávala, co bude chtít. Pokusil se jí vysvětlit svoje problémy a čekal.

Vysvětlovala verbálně, což ho potěšilo. Pravděpodobně dokáže projít kterýmikoliv dveřmi; Dveře nejsou příliš chytré, takže stačí zadat jim impuls Zopakuj předchozí operaci, zkráceně Replay. Dveře usoudí, že prochází tatáž osoba jako posledně a otevřou se. Jednoduché, ne?

Jackie užasl, tak jednoduché ovládání neočekával. Dívku to povzbudilo, vysvětlovala dál: většina Dveří není nijak složitá; první exempláře, kdysi dávno vymyšlené Julií atd., možná byly, ale dcery a vnučky si navykly práci odflinknout nejhorším možným způsobem, takže mnoho Dveří jsou pouhé iluze, aby tam nebyla obyčejná díra. Přesněji: Vzor na místnost obsahuje Dveře, takže je tvůrkyně odklepne v rámci všeho ostatního. Je omyl myslet si, že WZ se nad svým počínáním nějak hluboce zamýšlejí, obvykle odstartují první provizorium, které je napadne a jakž takž vyhovuje. Někdy si usmyslí, že to kdysi v budoucnu udělají důkladněji a lépe, na což ale málokdy dojde. Mají řadu jiných a důležitějších starostí.

Jackie poděkoval a začal se blíže zajímat o ni samotnou. Zkrátila útěkovou vzdálenost, sedla si naproti němu a začala odpovídat na otázky, čím dál ochotněji. Jmenuje se Sue. Je něčí příbuzná, takže patří k cowenu a má právo tu být. Pasivní telepat, vnímá ale nechce vysílat. Čím by v životě chtěla být, dosud nerozhodla; rozhodně ne čarodějkou! Čarodějky nenávidí tiše, leč o to úporněji. Důvod: každá se při jakémkoliv setkání pokouší ji vzdělávat, vysvětlovat něco z Umění a tak vůbec. Sue je chápavá až příliš, ale ze všeho nejdřív pochopila jedno: bude jí mnohem líp, když namísto vytváření vlastní magie bude využívat výsledků práce ostatních. Tak si v pohodě žije, naučila se co musí a zbytek nechává osudu. Stejně funguje i ve škole, ať už jakékoliv.

Jackie se smál, bystrá dívka se mu líbila. Pobízel ji, ať pokračuje.

Sue vysvětlila: magie obsahuje velkou spoustu složitých a pracných postupů, které vynalezly předchozí čarodějky. Ty všechny je třeba dokonale znát, jinak bys přehlédla nějaký detail a věc by nefungovala. No, možná krátkodobě, ale v budoucnu by se projevily chyby a závady... Jackie si vzpomněl, že přesně totéž mu vysvětlovaly Sy a Cla. Vyžadovaly, aby měl dokonalý přehled o každém detailu, stáhly si ho a vytvořily podle něj program. Včera večer jej celý realizovaly... jak to asi vypadá?

Sue si netroufala umožnit mu vstup do Komplexu bez schválení velení. Možná je říšský princ, ale není její šéf. Jeho problémy má na háku, pomáhá mu jen z dobré vůle. Až se probudí princezny, třeba...

Neodmítala však krátkou instruktáž na téma: jak se vyznat v Paláci. Plán objektu žádný neměla ani nikdy neviděla, ale když jí promítl malou ukázku, vytvořila trojrozměrný model z barevných čar, jak si ho zhruba pamatuje. Bílé čáry znamenaly stoprocentně hmotné objekty, vzniklé v prvním období, když mladý Jan Dunbar s chotí Julií a kojencem Iris dorazili do prostoru vykolíkovaného pro ně Atanasem Willenbergem, postavili si tu stan a zoufale zírali na ten kus džungle, nijak se neodlišující od divočiny kolem. První a nejdůležitější úkol byl se najíst; ze začátku se živili jen ovocem a zeleninou, občas jim šelmy přinesly nějaký kus masa ze svého úlovku. Iris tou dobou ještě pila mateřské mléko.

V blízkosti Paláce měla stát vesnička Němců, kteří přišli s Dunbarem. Pár rodin, poctiví rolníci a řemeslníci, hluboce zbožní a politicky nesnášenliví k dřívější vládě; to byl taky důvod přesídlení. Káceli džungli a orali pole, v čemž šel Dunbar příkladem; první stavba Paláce byly stáje a přístřešky pro hospodářské stroje, Julka jezdila na traktoru a Iris jí dřímala na zádech, ukolébána mechanickým hrčením. Na ty doby vzpomínala často a ráda, taky z nich má řadu fotografií.

Potom jí kamarádka Valérie poradila nějaké finty; od té doby čím dál víc využívala magie a šlo jí to líp, než sama čekala. Z tohoto období pocházejí modré čáry: objekty hmotné, vytvořené obvykle transformací jiné hmoty, ale trvale zafixované, v podstatě na věčné časy. Tehdy vznikl Palác; provizorní obydlí z prvního období absorboval. V tomto objektu žili všichni Dunbarové až do začátku Africké expedice.

Po návratu nastalo krátké Mezidobí, kdy není zcela jasné, co se postavilo a zda vůbec něco. Když začala s vytvářením objektů Gina, titulární Nejstarší dcera, nastupují červené čáry. Spousta věcí se začala měnit, přičemž důležitým faktorem bylo: neuříznout si ostudu před Iris, faktickou nejstarší dcerou, až se jednou vrátí domů. Iris se nikdy nevrátila, ale zjevovala se v nepravidelných intervalech, pochválila sestřičku i všechny ostatní, něco poradila, něco předělala... A přinášela dary, většinou vyspělou techniku z cizích světů, s níž si místní těžko věděli rady. Samozřejmě, tím větší radost měli z úspěšných pokusů.

Období červených čar skončilo, když mladší sourozenci svrhli tyranii Giny a zahájili vlastní pokusy. Nastupují žluté čáry: totální zmatek. Kdekdo si dělal co chtěl, narušoval cizí práci a nahrazoval ji vlastní. Vévodkyně si toho nevšímala, Gina je ještě povzbuzovala, neboť čím dřív se ti malí postaví na vlastní nohy, tím dřív bude moci zmizet za sestrami do altisvětů. To období trvalo v podstatě až doposud; nyní se ozývají hlasy, že bude nutno zrušit či omezit bezstarostné plýtvání energií a zlikvidovat všechno, co nemá účel. Vrchní velitel: Clarissa.

Jackie si prohlížel plán, pokoušel se v něm vyznat a uvažoval. Konečně se zeptal na Dunbarovo, mužské křídlo paláce. Sue zrozpačitěla, nevyznala se v něm tak dokonale. Celkem by se dalo definovat: méně zbytečných prostor, víc techniky, větší přehlednost. Méně podzemních pater. Dokonalé obranné systémy, včetně věží atd. Trochu zmatku nadělaly cizí čarodějky, milenky synů a vnuků. Stejně jako Jackie žije v ženském křídle, žily různé ženy tam, přičemž se snažily zařídit se co možná pohodlně. Mužů v ženském křídle žilo málo, milenci princezen si velmi rychle zařídili něco vlastního jinde; pokud to vůbec byli lidé, v jiném případě odcházeli do vlastních světů a tam budovali různé šílenosti. Julie podporovala expanzi rodu kdekoliv.

A co vévoda? Souhlasil se vším, co jeho děti podnikaly. Když nesouhlasil, chvilku jim nadával, ale to bylo tak všechno, co s tím mohl dělat. Ve světě lidí by neposlušným potomkům jednoduše zarazil přívod peněz; ale nikdo od něj nic nechtěl, naopak všichni mu nosili četné krásné dary a chlubili se, jak jsou soběstační.

Co bude do budoucna? Sue nevěděla, ani ji to nezajímalo. Prozatím jediný její plán byl vypadnout co nejdál od všech protivných dospělých a zařídit se tam nějak jinak. Jak? Nevěděla. Snad byla ochotna laskavě přijmout, aby ji živili a zajišťovali jí všechno, co potřebuje. Ona se odvděčí tím, že pokud bude mít dobrou náladu, bude méně protivná než dosud.

Jackie se pokoušel vzpomínat. Včera byly v rámci získávání energie zrušeny některé nepotřebné objekty. Alespoň princezny to tvrdily.

„Seš si jistá, že Palác opravdu takhle vypadá?“

Sue vnímala nejen jeho otázku, ale i důvod pochybností. Zahloubala se.

„Ne že bych to nějak zjišťovala, myslím si to. Chceš jít na průzkum?“

„Aha. Předpokládám, že by sis takové změny všimla – ne?“

Sue si vzpomněla, kterými místy od dneška rána procházela a rozblikala je. Byla to slabá třetina celkové rozlohy; i tam procházela chodbami, ne že by zkoumala jednotlivé místnosti.

„Tohle jsou místnosti Giny,“ zvýraznila část Paláce, „Nevím přesně, co tam všecko měla, ale... můžem se zkusit jít podívat...“

„Tak jo, jdem!“

Při procházení kudykoliv měla Sue nacvičený postup: nejdřív prozkoumala, zda se někde před ní nenachází někdo jiný. Když ano, šla jinudy, v krajním případě zdí. Ne že by na tom záleželo, prostě neměla ráda, když o ní někdo věděl. Neviditelná, neslyšitelná – tma přede mnou, tma za mnou. Jackie tak opatrný nebyl, jeho kroky působily trochu hluku.

Koridor Giny vypadal normálně, přesto Sue pochybovačně stáhla obočí. Vyslala impuls a Dveře se otevřely; byl za nimi malý chrám s jediným oltářem, na oltáři několik sošek, sedmiramenný svícen s trvale hořícím ohněm a nějaké květiny. Nad oltářem holografický portrét: rozesmátá Gina opírající se o podvozek své stíhačky, v bojovém skafandru, s přílbou pod paží. V pozadí několik těžce vyzbrojených nelidí. Poslední záznam před odletem.

Z chrámu nevedly žádné dveře nikam. Sue důkladně prověřila všechny stěny, ale byly z pevné kompaktní hmoty, umělého kamene.

„Tohle je všechno, co zbylo z jejího křídla.“

„Proč to zničili?“

„Nic nezničily. Prostě to přestaly udržovat. Ona to postavila a ponechala v běhu, Sy a Cla ten pokyn jen zrušily.“

Sue natáhla krk, pak udělala dva kroky k oltáři. „A nechaly zálohu. Podívej, tyhle krystaly; na nich je zřejmě záznam všeho důležitého. Kdyby někdy Gina přišla domů...“

„Copak není mrtvá? Jak by mohla...“

„Že je mrtvá, ještě nemusí znamenat, že se nemůže vrátit.“

Jackieho fascinoval hologram. Gina byla krásná, hodně podobná Clarisse i Sylvii. Rozesmátá, odhodlaná, plná důvěry ve vítězství...

„Byli na tom hodně špatně,“ konstatovala Sue, „Ti dva jsou ještírci. Když si najali takovej póvl...“

„Prosím?“

„Támhle ti dva v těch šedozelených skafech. Ještírci; není jim co věřit a v boji taky nic moc. Nic lepšího už asi nesehnala...“

„A ten třetí?“

„Takovou potvoru jsem v životě neviděla. Snad ork nebo behemont... jenže má křídla, složený na zádech. Nevím co to je, ani odkud.“

Ať nad tím Jackie uvažoval jak chtěl, cítil pouze bezbřehý smutek.

Sue šmejdila po místnosti, prohlížela si zbraně a trofeje na stěnách; pak vypískla a nahnula se blíž k jedné fotografii. „No nazdar!“

„Zdar! A co?“

„Podívej se tadyhle!“

Obyčejná fotografie, možná dělaná nějakou cizí technikou. Gina s poněkud delšími kudrnatými vlasy byla vmáčknutá mezi sestry Sif a Iris, stejné jako vejce; přiléhavý popis, neboť byly obě hladce oholené. Všechny tři objímal dlouhými pažemi blonďatý krasavec, rovněž v bojovém skafandru.

„Jestli se nemýlím, tak tenhle fešák je Aštar Šaran!“

„To je kdo?“

„Vrchní velitel Hvězdné flotily, snad vůbec všeho. Taky se mu říká Blonďák, Velkej Q a všelijak jinak, hlavně když to neslyší. Nejspíš polobůh, přišel z vyšší dimenze. Bojí se ho dokonce i Q continuum.“

„To je zas co?“

„Taková parta. Elfíci se nemůžou dohodnout, jestli jsou bozi nebo démoni. Možná obojí zaráz, většinou dost otravný. Aštar je zažehlí jako blechy!“

„A holky s ním kamarádily?“

„Nejspíš u něj sloužily ve flotile. Aštar ovládá tisíce hvězdných lodí, velký i malý. No, možná se jen někde potkali... a možná to není Aštar. On nikdo přesně neví, jak vypadá...“

Nic dalšího, co by je zaujalo, už nenašli. Opustili chrám a Sue zavřela Dveře; pak se rozhlédla a zrušila iluzorní chodbu se zbytečnými vchody. Asi na ni zapomněly...

Vytáhla si schéma Paláce. Zrušila neexistující křídlo; pak se zamyslela nad průchodem do bazénu, zkusila ho použít a konstatovala, že není kam. Tak zrušila i tuto část. Půdorys teď vypadal jednoduše a chudě.

„Zkusíme Rytířský sál.“ ukázala na prostoru, postavenou v prvním období, nejspíš z poctivého kamene a cihel. Zavedla ho tam; Jackie si pamatoval, že ještě včera to byl nádherně vyzdobený sál o prostoru katedrály, včetně goticky žebrovaného stropu, kde se konala ústřední část slavnosti. Teď to byla stále ještě veliká, ale ne už tak obrovská prostora, jednoduše vybílená; tu a tam několik oltářů a trofejních stěn s ukořistěnými zbraněmi a praporci. Už nezářila vlastním světlem, takže byla tmavá a omšelá, připomínala mu nějaké opuštěné museum.

„No, tak nějak jsem si to představovala.“

Vyšli na chodbu.

„Chceš ještě něco vidět, nebo už ti to stačí?“

„Myslím, že chápu situaci. Jak bych se měl dostat do Továrny?“

Sue se krátce zamyslela. Pak vyrazila ven z Paláce, ke garážím; taky do nich se dostala bez obtíží. Byla tam tři vozidla, dva celkem běžné automobily a podivný stroj na třech kovových nohách.

„Kluzák. Umím s ním. Chceš to zkusit?“

Prohlížel si ten stroj dost kriticky, nedůvěřoval jemu ani Sue. Ale...

„Dovezu tě do Komplexu. Tam si už budeš muset poradit sám!“

Sue naskočila do sedla na přední části vozidla; Jackovi ukázala na místo pro pasažéry. Sotva dosedl, uvedla kluzák do provozu a vyřítila se z brány s razancí dělové koule; Jackie si sotva stačil všimnout, že kluzák se zvedl asi decimetr nad terén a nikde se ho nedotýká. Nohy se zatáhly dovnitř.

Nepršelo, dokonce svítilo slunce, ale vše bylo rozbahněné, všude po ulicích kaluže vody. Chodci se jim opatrně vyhýbali, děti ovšem využily každé příležitosti, aby se mohly ráchat. Parta capartů se zrovna honila na místě, kde byla kaluž obzvlášť veliká; zřejmě poznali kluzák, takže začali vřískat, mávat a upozorňovat na sebe. Sue stiskla rty a napálila to rovnou do kaluže; zalila je mohutným cákancem bahnité vody, některé děti upadly, ale ostatní nepřestávaly vřískat a něco chtěly.

„Znají všechny stroje v Impériu.“ objasnila Sue, „Hlavně ve Městě.“

Řítila se přímo na ně, děti však neutíkaly, naopak se drze stavěly kluzáku do cesty. Sue trochu nadzvedla předek, najela na ně a slisovala je pod sebou; trochu se topily, trochu převalovaly v bahnisku, ale vřeštěly nadšením a prosily: „Ještě, ještě!“

„Kluzák pod sebou dělá vzduchový polštář, ničeho se skutečně nedotkne, ale lisuje to pěkně. Když je přímo nad tebou, dost to bolí, ale...“

Jackie si to uměl představit. Některé děti se plížily z cesty a skučely, ale ty větší pořád ještě neměly dost. Na rozdíl od Sue, otočila kluzák a už svištěla původním směrem. Jackie vzpomínal na houpačky, kolotoče, horskou dráhu a jiné atrakce, v podstatě taky dost nepříjemné. Ale miloval je.

Když vyrazili z ulic na otevřenou pláň, spatřil před sebou rozlehlý, obrovský výrobní komplex, jak si ho představoval v nejodvážnějších snech. Tak velká a složitá továrna se spoustou výrobních hal nemohla vzniknout včera; vypadaly sice nově a perfektně, ale...

Před komplexem postávaly hloučky lidí, většinou mladých a větších dětí; mezi nimi se proplétaly zvědavé šelmy. Chlapci a dívky mezi sebou vzrušeně diskutovali, ale dovnitř do objektu nikdo nevcházel. Sue zarazila kluzák, Jackie s úlevou seskočil a rozhlížel se.

„To je dost, že seš tady!“ uvítal ho kdosi, „Za chvíli tu budou!“

„Jako kdo?“

„No císař, státní rada, maršál Yamanaki...“

„Co by tady dělali?“

„Přijdou slavnostně uvést Komplex do provozu. Do té doby musí všechno být v pohybu. Takže řekni, co máme dělat a...“

„Vy... jako kdo?“

Mladík zkřivil rty, ale začal mu vysvětlovat jako mentálně zaostalému:

„Přišli jsme sem, abysme se dali do práce. Rozdělíš nás nějak, nebo...“

„Proč já?“

„Ty seš vrchní velitel, ne?“

„No... jistě. A ty seš kdo?“

„Aurel Wittelsbach Rattcliffe. Říkají mi Ratt.“

„Fajn. Nechtěl bys mi dělat... třeba dílovedoucího?“

„No... radši bych teda ke stroji, ale jestli nemáš nikoho lepšího...?“

„K jakýmu stroji?“

„Digitálně řízenýmu soustruhu. Je pravda, že stroje obsahujou počítače?“

„To jo, ale...“

„Já s tím nikdy nedělal, a chtěl bych. Třeba to zvládnu...“

„No dobře, ale...“

„Na toho drába ti někoho seženu. Třeba... Mavis, pojď sem!“

Mavis byla dívka, docela hezká, ale už od pohledu protivná. Ratt se s ní dal do rychlého rozhovoru a o něčem ji přesvědčoval; až konečně povolila.

„Proč bych já měla dělat dílovedoucí?“

Jackie otevřel pusu, aby začal vysvětlovat, ale Ratt ho předběhl:

„Ty přece vždycky víš, co a jak mají dělat všichni ostatní!“

Následovalo nové kolo hádky; soustavně naráželi na nějaké předcházející problémy, snad spolu kdysi chodili a pak se nepohodli. Výsledkem bylo, že Mavis funkci přijala.

„Jdeme do továrny,“ vzdychl Jackie, „Já teda nevím, co bysme...“

„Co uděláme nejdřív?“ ptal se kdosi dychtivě, „Tank?“

„No... třeba...“

Mavis se nadechla, vydechla a znovu se nadechla.

„Jenny – k ještěrce, budeš vozit materiál. Polly – ty budeš šéfka skladu materiálu, zjistíš si stav a budeš vydávat podle potřeby. Vy dva naložíte ocelové pláty a odvezete na halu B. Ratte, ty si vezmeš první soustruh... a supervizi nad ostatními. Abbey půjde k lejzrový vrtačce. Annika by mohla šéfovat technický kontrole. Robbie a ti jeho kluci budou kompletovat pásy. Sakra, kola... Ebenezere, dokázal bys je zvednout?“

Svalnatý černoch se zasmál, vztáhl ruku a vyzvedl ji (na dálku) několik centimetrů od země. Ani mu to nedalo moc práce.

„Já sice myslela bez magie, ale... Myslete trochu, vy pitomci! Celá tahle fabrika je postavená proto, že nám dřív nebo pozdějc přestane fungovat WZE! Co si neuděláme rukama, to mít nebudem, tak...“

„Zatím funguje, ne?“ natáčela si dívka Annika copánek na prst.

„Vidíš, jak seš pitomá? Co jsem právě říkala?“

Jackie už neposlouchal, vstoupil dovnitř a rázným krokem procházel halou. Mladí vpadli dovnitř jako povodeň, pobíhali sem tam mezi stroji, vybírali si je podle toho, jak se jim líbily a hádali se při tom. Všichni všechny znali a těšili se, jak to vyzkouší v praxi. Jackie se naopak děsil, komu se prvnímu stane nějaký strašlivý pracovní úraz. Při jejich bezstarostnosti a lhostejném přístupu k životu...

„To je fakt,“ zvýšila hlas Mavis, „Jsou to nebezpečný mašiny a mohly by vás zachytit. Pro jistotu se všichni ostříháte dohola!“

Mezi mládeží nastalo prudké oživení.

„Fakt nám dovolíte se oholit? Jako čarodějky?“

„Je to nutné z bezpečnostních důvodů!“

„A nebude se někdo vztekat? Třeba císařovna Diana?“

„Ta si vezme na hlavu helmu!“

Téměř každý měl nějaký parádní složitý účes, vytvořený dle mravních zásad své víry, kasty a klanu. Všechny důležité společenské závazky mu nařizovaly udržovat jej neporušený a krásný, pokud zrovna nenastala výjimečná situace.

„Tohle je výjimečná situace! Můžeme vlasy obětovat za zdar díla!“

Na to slyšeli. Součástí výrobních hal byly malé nástěnné oltáře, mnozí před ně předstupovali a s příslušnými obětními mantrami se nechávali zbavit vlasů; ty pak byly umístěny na oltář jako výzdoba.

Mezitím se už začínalo vyrábět; materiál ze skladu sice zatím přepravovali raději přesunem energie než na ještěrkách, při jeho opracovávání si rádi pomohli nějakou magickou technikou, ale práce jim šla dost od ruky.

Jackie objevil ve správní budově svou ředitelskou kancelář. Klesl unaveně do křesla, sevřel si hlavu v dlaních a vzdychal. Tak ho našla Clarissa, už dostatečně probuzená, aby dokázala fungovat. Z dechu jí ostře vonělo koření, asi se nadopovala nějakým čajem.

„Funguje to skvěle,“ chválila Jacka, „Nestačím se divit...“

„Já se divím taky. V podstatě jsem se na tom nijak nepodílel...“

„Já vím. Převzali z tvé mysli tvoje představy a teď je realizují. Většina se zúčastnila včerejší práce, takže přesně vědí, co mají dělat a jak dosáhnout výsledku. V podstatě jsou to naši spolumanželé.“

Jackie jen zasténal.

„Klid, miláčku, zvykneš si. Mezi námi, udělalo by mi radost, kdybys občas ty nejlepší odměnil přímým kontaktem, ale ne že bych tě nutila!“

„Dostanou mimořádné prémie.“

„Peníze? To bude teprve legrace!“

Diskuse na toto téma mohla být zajímavá, ale právě dostali echo, že císař přijel na kontrolu. Skutečně přijel; pomáhali mu z auta, z jedné strany císařovna Diana, z druhé vévodkyně Julie. Už chodil, ale opíral se o hůl. Před ním chodil maršál Yamanaki, zdvořile natočen tváří ke svému pánovi, pro případ, že by Charry něco potřeboval, což bylo ovšem zbytečné. Jackie jim přišel naproti, prováděl je a vysvětloval, taky zbytečně. Neboť maršál Yamanaki se zúčastnil obřadu a věděl všechno.

„Prozatím vyrábíme tanky pro jednotlivé freefightery. Lehké osobní pro jednoho muže, zafixované na jeho osobu pro případ, že by byl zabit a stroj padl do rukou nepřítele. Potom těžké, s obsluhou šesti mužů. A pro komthura Lukáše Anczewskiho speciálně polotěžké, posádka čtyři muži a pes. Je to nějaká jejich posvátná záležitost pod patronací Svatého Šarika.“

„Výborně. Kdy budou nasazeny do akce?“

„Jen co budou dokončeny, velitelé si je osobně převezmou. Někteří kluci z vojenské šlechty s nimi chtějí odjet na frontu...“

„Výtečně. Je třeba bezpodmínečně zastavit útok na severu. Prozatím jsme je přibrzdili, uvízli v bažinách; ale nesmíme dovolit, aby prošli do oblasti polí a odřízli nás od potravin...“

„Postarám se o to osobně, pane...“

„Nějaké další možnosti, inženýre Therlowe?“

Jackie se opět nedostal ke slovu, promluvila abatyše Julie:

„Vyvíjíme dvě varianty, podle vzorů z jiných světů. První: osobní tank, který reaguje na pokyny svého pána na dálku. Používá se na Duně. Jeden operátor jich může mít na komando až dvacet současně, pokud to zvládne. Jsou malé, ale dost dobře vyzbrojené. A ve finále se dají vyslat doprostřed nepřátelské armády a tam odpálit...“

„Souhlasím. A dál?“

„Někteří beznadějně ranění, kteří utrpěli poškození velké části těla, po úrazech páteře ochrnuli a tak, požadují, aby jejich mozek byl umístěn do bitevníku, který budou ovládat. V podstatě nové kovové tělo. Tak dostanou možnost hrdinsky zemřít v boji namísto ubohého živoření...“

„Hm. Jak by vypadal takový bitevník?“

„No... třeba obří Kráčej z Impéria...“

„To Impérium, co jim prodáváme... zajatce?“

„Už prý dlouho nebudeme. Skřeti se bojí lítat určitými oblastmi...“

„To je jedno, jen se mi to plete. Co je to za stroje?“

Matka Julie předvedla obrovský stroj v podobě zvířete na čtyřech masivních tlapách; v hlavě bylo řídící centrum, v břiše motory, všude jinde různé hlavně, vystřelující každá jiný typ nábojů.

„Spousta materiálu, ne?“

„Ale veliký účinek. Vylepšíme je, namísto všech těch obsluhujících vložíme do hlavy jediný mozek kvalitního bojovníka...“

„No... dobře. Zkusit to můžeme. Budu chtít vidět výsledky zkoušek.“

„To je samozřejmé, císaři.“

Vládce byl spokojen, pochválil všechny a odjel.

Jackie se doplazil do své kanceláře. A vyčerpaně upadl do křesla.

„Kafe!“ zaprosil zdrceně, „S rumem! Velkým!“

Sekretářku žádnou neměl a nikdo tu nebyl. Přesto se zavlnil vzduch a před ním na stole vykrystalizoval šálek s kouřící kávou a velká sklenice voňavé zlatohnědé tekutiny.

Jackie se tiše sesul.

Město Kingtown ovládla nová zábava: práce v Továrně. Menší děti bylo nutno odhánět násilím; jako útěchu jim starší, které vzali, nabídli Nesmrtelnou Příšeru, ale děti ji pohrdavě odmítaly jako bezúčelný nesmysl. Každý toužil po vlastním stroji, který by dokonale poslouchal. Někteří se sdružovali do skupin, neboť se domnívali, že tak mají větší šanci. Jackovi se zdálo, že výroba jde fantasticky rychle, ale všichni ostatní žehrali, že příliš pomalu. Vyskytly se i magické varianty...

Dělníci nesměli z bezpečnostních důvodů chodit nazí; jejich stavovským odznakem se staly zašmírované modráky. Zvláště děti byly špinavé všude, zejména na oholené hlavě; žádný důvod to nemělo, ale kamarádi zírali. Věcí cti se stalo mít montérky co nejšpinavější, pokud možno od hodně barevné špíny; pokud se prodřely či roztrhly a vznikla díra, bylo to hodno obdivu a závisti. Mnozí kvůli práci dokonce zanedbávali laškování s děvčaty a dalo jim hodně práce, než je nějaký kluk povalil do bedny s hadry na čištění.

A potom přišla sobota, den výplaty. Tehdy se ještě pracovalo o sobotách do dvanácti hodin v poledne; po zahoukání sirény byl každý jmenovitě vyvolán do kanceláře a tam mu byla vyplacena mzda za celý týden. Mnozí viděli tolik peněz pohromadě poprvé v životě; vyvolalo to radostné překvapení.

„Co s tím budeme dělat?“

„Cokoliv chcete. Je to vaše mzda!“

„Nojo, ale co s tím?“

Nějaký čas diskutovali, potom vytvořili delegaci a vyslali ji za Jackem Therlowem. Ten se právě chystal odejít a aspoň přes víkend odpočívat, když vešlo několik mladých v čele s Rattem.

„Dovolili jsme si tě navštívit, bratře Jacku, abys nám vysvětlil, jak je to s těmi penězi. Abys rozuměl, právě jsme dostali výplatu.“

Jackie se zachmuřil. Usoudil, že se to pyšným členům vojenské šlechty může zdát málo, a rozhodl se bojovat jako muž.

„Kolik jste dostali?“

„Každému nám dali dolar na hodinu. Krát odpracované hodiny to je...“

„No jasně, ovšem. To je podle mzdových tarifů. Víc nemůžete v žádném případě dostat, lituji, to se nedá nic dělat.“

Ratt poklekl na obě kolena a složil ostříhanou hlavu k zemi.

„Dovolím si tedy jménem nás všech zdvořile poděkovat za projevenou laskavost, kterou nám vláda a Továrna prokázaly, a ujistit tě, že si to budeme do smrti pamatovat!“

„Já nevím, co byste ještě chtěli!“ vzkypěl Jackie, „Nemáte žádnou kvalifikaci, nic neumíte, teprve se zaučujete! Uznávám, dolar na hodinu není moc, ale když budete pořádně pracovat, jistě dostanete příští týden víc!“

„Cože?“ vyjevil se Ratt, „My dostanem další peníze ještě příští týden?“

„No samozřejmě! Na konci každého týdne se vyplácí mzda, to je normální ve všech továrnách! Každý týden, dokud budete pracovat!“

„Fascinující! Co si počneme s tolika penězi?“

„Něco si za ně koupíte, to je snad jasné!“

„Cože? Za to, co jsme dostali, bych dokázal krásně žít celý měsíc; a to jsem možná rozhazovačný a rozmařilý. Za jeden dolar koupím půl metráku brambor, za další dolar dvě kila masa, pokud si je sám neulovím... To bych mohl uspořádat hostinu a opít všechny kamarády!“

„Tak je pro mě za mě propijte, mně je to jedno!“

„Jak jedno? Tebe bych pozval taky, i s princeznama! Jenže... to nepůjde. Prochlastat půl dolaru, no prosím. Propít dolar, to by taky šlo. Jenomže tu celou výplatu, to bysme se v tom chlastu utopili. Nejspíš bysme se upili až k smrti. Což není důstojno šlechtice.“

„Já vážně nerozhoduji, co máte dělat!“

„Obávám se, že budeme zbytečně moc bohatí!“

„Snad se musíte něčím živit!“

„Nás živí Bůh! Ne, bratře komthure, tolik peněz není pro nás. Nebo nám musíš říct, co s nimi máme dělat!“

„Schovejte si je. Přijdou zlé časy, je přece válka!“

Ratt se rozhlédl po ostatních, domluvili se pohledy; potom zdvořile poděkovali a vyšli ke svým kamarádům, čekajícím na dvoře.

„Je to v pořádku! To jsme dostali, abysme vedli válku, to není pro nás! Na zbraně, střelivo, stroje a tak. A příští týden dostaneme další...“

„Tak to jo! Nechť je Alláh pochválen!“ řekli spokojeně a rozešli se domů. A oslavovali jen mírně, aby zbylo víc peněz na vedení války.

Errata:

30.05.2021 11:40