Vítej, návštěvníku!

Zátoka Bower Bay. Tisíce mužů v uniformách, rozsáhlé garáže, sklady, nejrůznější technika. Přístav, ve kterém usilovně opravovali lodě, kterým se podařilo sem doplazit po námořní bitvě. Na pomocné práce sem přivlekli většinu zajatců, kteří nebyli zabiti při první vlně útoku. Převážná část byla z kasty šúdrů, pocházela z různých etnik a dostala se do země podezřelými způsoby. K nim vojáci přidružili další podobné, které přitáhli s sebou. Ti lidé nebyli na špičkové úrovni, ani to od nich nikdo nechtěl.

Velitelem byl generálmajor Robson. Co o něm říct? Nebyl zrovna nejlepším reprezentantem armády; opilec, flákač a lenoch, měl však vlivné známé a nic lepšího zrovna neměli k disposici. Kdysi dávno samozřejmě měl sny, že vynikne a přiřadí se ke slavným osobnostem z minulosti; jenže jak plynul čas, čím dál víc svoje plány utápěl v alkoholu a práškách. Nakonec už jeho problémy museli řešit nadřízení; a rozhodli dát mu poslední možnost.

„Pošlete mě do toho nového světa!“ požádal, „Určitě tam vyniknu...“

Poslali ho a nevynikl. Občas ho přepadaly návaly chuti zavést pořádek, zvláště v alkoholickém opojení. To svolával své důstojníky a vydával jim přísné rozkazy, nařizoval přehlídky mužstva a stoje pod rozměrným deštníkem, dlouho a únavně poučoval všechny o jejich povinnostech. Nakonec vojáky seřval, že jsou mokří a špinaví, nařídil jim vyčistit a vysušit uniformy a znovu se předvést. Venku na dešti, samozřejmě. Vojáci nazývali jeho jednání buzerací a uvažovali, zda by nebylo lepší podržet mu hlavu pár minut pod vodou a tvrdit, že se utopil v opilosti.

Deště byly strašlivé. Chlapi na hlídkách byli rádi, když mohli alespoň na chvíli zalézt pod přístřešek, který je chránil před přívaly vod. Potok, který dřív neškodně tekl kolem základny, se teď rozvodnil, strhl všechny mostky a nenechal se přejít. Všude byly obrovské kaluže vody, hluboké skoro po kolena, a zbytek mazlavé bláto, ve kterém vojenské boty klouzaly, chlapi padali a s proklínáním se zase zvedali.

„Přišla na nás Matka všech dešťů, pane.“ konstatoval starý černoch Jim, Robsonův sluha, „Mstí se nám, že jsme vlezli do téhle země...“

„Ovšem, tvoje oblíbené katastrofické předpovědi,“ generálmajor si nechal podat noční košili, vyhlížel oknem a očekával, až mu Jim přinese horký grog na dobrou noc, „Tak co mi ještě vyvěštíš?“

Jim nevyvěštil nic. Sice něco bručel, ale srozumitelně neřekl nic.

„Tak co?“ Robson upíjel grog a spokojeně se usmíval, protože mu chutnal, „Jaké pohromy a neštěstí věštíš na dnešní noc?“

„Byl bych rád, pane, kdyby nic nepřišlo.“

„Že bys konečně přišel na to, co je to optimismus?“

„Pane, kdybych aspoň trochu věřil v něco dobrýho, zůstal bych doma a nelezl sem s váma. Vůbec jsme sem neměli chodit, to říkám od začátku!“

„Výtečně. Už jsem se začínal bát. Tak dobrou noc, a probuď mě před sedmou jako obvykle. Snídani taky... jako obvykle.“

„Dobrou noc, pane.“ řekl Jim a odšoural se.

Základna se ponořila do tmy, svítily pouze reflektory na věžích. Chlapi se pod přístřešky choulili do nepromokavých plášťů a po několikáté se přesvědčovali, že ani zdaleka nejsou nepromokavé.

Okolo druhé hodiny po půlnoci vypadl elektrický proud. Z transformátoru se zablýsklo, vyletěla smršť jisker a vše se ponořilo do tmy. Pravděpodobně do něj natekla voda a způsobila zkrat; dozorčí zaklel a vydal se probudit četu elektrikářů. Budou nadšeni, už se to stalo několikrát.

V té tmě se k opevnění připlížily ještě temnější postavy. Vyčkávaly na signál k útoku. Ale první měl zaútočit někdo jiný: na blanitých křídlech se na věže snesly Noční stíny, vmžiku zakously stráže a zneschopnily jejich kulomety. Až pak se přes ohradu přehouply nahé postavy, zmáčené deštěm; většinou muži, ale byla tu i řada mladých žen a dospívajících dětí.

Iwar měl přesné zprávy o dislokaci zbraní; jeho rudovlasí svalnatí chlapi vpadli do strážnic, meči a bleskomety pobili stráže a zmocnili se zbraní ve stojanech. Většina vojáků spala; když se probudili, byli už všude útočníci a jejich zbraně byly namířeny na dveře i okna. Zvláštní oddíl vpadl do důstojnického baráku, který byl menší a výstavnější, vyvlekli odtamtud rozespalé oficíry včetně generála, který se ještě ani neprobral z opice.

„Co je... co se to děje?“ mektal nechápavě, „Kdo vy vlastně jste?“

„Jarl Iwar Wulffssonn, pán tohoto kraje!“ zahřměl Iwarův mocný hlas, „Pán tábora – i vás všech!“

„Já... to nechápu! Jste nepřátelský důstojník? Nevidím hodnostní označení ani žádné... žádný oděv!“

„Kuš! Říkám ti, kdo jsem – nechám tě zbičovat, jestli ještě otevřeš hubu! Nebudeš mluvit, dokud ti neporučím! Jinak ti vyříznu jazyk!“

„A... ano, pane. Ale stejně nechápu, co se stalo!“

„Císař Arminu mi daroval toto území i se vším, co je tady. Včetně vás! Od této chvíle se toto místo nazývá Wulffborg; moje sídlo!“

Generál se nechápavě rozhlížel. Všude kolem byli nazí domorodci, ozbrojení po zuby, taky spousta šelem. Někteří divoši vyhlíželi velmi zvláštně, až skoro pochyboval, že jsou lidé. Třeba ta žena, co přicházela...

O berličce, hnáty křivé, nahé tělo kost a kůže, z hlavy podobné lebce visely cáry šedivých vlasů. Zato obočí měla husté jako kartáče a zpod něj zíraly oči, pronikavé jako nebozezy. Tak mimořádně odpornou ženu generál za celý život neviděl; leda se snad pamatoval z dětství, když...

„Jsem Baba Jaga,“ vycenila na něj zbytek zubů, „Ano, nepleteš se; ta Baba Jaga! Ježibaba Varjagů, neživá a nesmrtelná, Matka Všeho Zla. To jen proto, aby sis nedělal zbytečné iluze!“

„Nesmysl! Nic takového neexistuje!“

„To mně nevadí!“ rozchechtala se zlým, skřípavým smíchem.

Mezi ozbrojenci se propletla čarodějka Fran. Za ní se kroutila bytost, ve které už skutečně nebylo nic lidského: asi tak dvě třetiny výšky člověka, ohyzdné stvoření zpola lidské, zpola ještěrkovité, s velkýma ušima kolem celé hlavy. Zlé potměšilé oči, ústa plná malých špičatých zubů.

„Hehehehe!“ šklebil se ten zrůdný tvor, „Pěkní chlapi! Moc pěkní!“

„Tak pomalu!“ zastoupil mu cestu rozložitý vousáč jménem Thor, „Neopovaž se položit ruku... drápy na něco, cos nekoupil!“

„Eee-ee!“ bránil se ohyzda, „Já nic! Až ty rozhodneš!“

„Já rozhodnu!“ řekla Baba Jaga a zabušila hůlkou do země, „Já jsem tady nejzkušenější! Já znám všechny jejich viny a hříchy!“

„To ti nikdo nebere, matko Hyrrokkin!“ uklidňovala ji Fran.

„Co se tady sakra děje?“ odvážil se zeptat generál.

„Ty jsi bývalý velitel, že? No dobře, tak ti to řeknu. Jedná se o obchod. Jako dřívější majitel těch lidí jsi v předávací komisi, abys potom neříkal, že se něco udělalo špatně. Já jsem nový majitel a tenhle je kupec. Už je ti to jasné? Jo, a čarodějky posoudí, kdo si zaslouží jaké zacházení...“

„Vůbec nic nechápu!“

„To nevadí, hlavně že my to chápem. Thore, začněte, ať to máme za sebou!“

Mohutný Thor zapráskal bičem a vydal několik rozkazů. Jeho chlapi se rozběhli do prvního baráku a poroučeli: zajatí vojáci budou po jednom vycházet z ubikací a předstupovat před komisi, kde budou vyhodnoceni. Ještě předtím odloží uniformy a všechny zbytečnosti, aby nezdržovali.

Jak se dalo očekávat, vyvolalo to prudký nesouhlas. Chvíli se zdálo, že se vojáci vzbouří a budou se chtít dokonce bránit; Vikingové byli nuceni je vyhánět násilím. Stejně tak nesouhlasili se svlečením, ač byli v nočních košilích či podobném spodním prádle.

„Nezdržovat!“ přál si ohyzda, „Spěcháme! Nebo vyženeš sami!“

Pokynul několika dalším podobným, kteří se v průběhu boje drželi zpátky, ale teď vylezli a zvědavě natahovali krky. V rukou drželi elektrické biče a bleskomety, jakými byli vybaveni někteří Vikingové.

„Nech toho! Svoje dostaneš!“ zakřikl ho Iwar.

Generál Robson usoudil, že se může zeptat: „On je kdo?“

„Kupec. Z nějakého cizího světa. Já mu říkám Skřet. Vypadá tak, ne?“

„Ale on není člověk!“

„To bych prosil, že ne! Ale je jeden z mála, kdo se sem ještě dostane!“

„Tak začnem?“ naléhal Skřet.

Vikingové postrčili dopředu jednoho z vojáků, muže svalnaté postavy, leč značně nižší inteligence. Baba Jaga zkoumavě začenichala, pak ukázala svou hůlkou doleva; strážní postrčili chlapa tím směrem. Stejně tak další dva; potom však zaváhala, ohlédla se na Fran a když se domluvily, ukázala vpravo do dvora. Tentokrát ho dozorčí předali tygrům.

A generál konečně pochopil, co se to děje.

„To nemyslíte vážně! Co to děláte s mými vojáky?“

„S mými zajatci, za prvé. Všichni jak jste tady patříte mně; císař mi vás daroval. A klidně ti řeknu pravdu: támhle ty prodávám Skřetovi.“

„Jako otroky? To nemyslíte vážně!“

„Co se dá dělat? Musím něčím zaplatit – on nám dodává zbraně!“

„To přece nemůžete! To je proti všem mezinárodním konvencím!“

„Proti čemu?“

Generál na něj chvíli nechápavě zíral. Docela věřil, že tenhle muž nikdy v životě neslyšel o žádných dohodách ohledně zajatců. A pokud slyšel, zajímá ho to podstatně méně než severské pohádky.

„Co s nimi bude dělat?“ vzdychl.

„Věříš, že ani nevím? Zeptáme se...“

„No moment, ale... podle čeho je rozdělujete?“

„Podle stupně mravního narušení. Támhleti mají špatnou auru. Jsou velcí hříšníci, byste řekli vy křesťané. Jejich převýchova by dala velkou, pravděpodobně zbytečnou práci. Skřetům je morální hledisko lhostejné, takže je klidně berou. Ty co aspoň trochu vyhovují, si necháme...“

Skřet zasáhl; dožadoval se, aby mu byl vydán nějaký černoch krásné postavy s mocnými svaly, ale protože jej Baba Jaga vyhodnotila jako dostatečně mravného, byl mu odepřen. Což ho velmi zlobilo.

„Co je, co se ti nezdá?“

„Velký, silný, krásný samec! Bylo by z něj šest, možná osm vojáků!“

„Možná jo, ale máš smůlu!“

Generál pocítil, jak mu mráz přebíhá po zádech.

„Co jste to řekl, pane?“

Skřet se na něj ohlédl a zaváhal, zda se má ponížit a odpovědět.

„Taky bych to rád věděl!“

„Velký, silný, zdravý samec!“ vysvětloval a názorně poškubával dlouhýma rukama, „Rozřežeš na kusy... takhle: jedna ruka, jedna noha, druhá ruka, druhá noha. Trup můžeš na půlky... takto prostředkem. A hlava, taky zvlášť. Doroste do celého kusu... to neznáš? Klonová válka!“

„Chcete říct, že ty chlapy rozřežete na kusy a necháte dorůst do kompletního jedince? To není možné!“

„Proč ne? Lázeň... živný roztok, potopit... za týden komplet! Jenom hlava – tam co zůstane dobrý, ale ti ostatní... blbej, blbej, blbej! Kousek mozku se jim dá, ale to tak stačí... poslouchat rozkazy, bojovat... fuj!“

„Na co je potřebuješ?“ ptal se Iwar.

„Já nepotřebuješ na nic; prodám! Teď každej bojuje proti každýmu! Každej potřebuje vojáky, ať jsou třeba blbý a naklonovaný! Válka klonů! Já prodám nejradši... jak vy říkáte tady? Impérium? Jo, správný slovo! Tak Impériu!“

„To nemůžete! Nesmíte! Jako otroky...“ sípěl generál.

„Ale klid! Ty co jim hlava na krku docela dobrý! Do centrály, na bojový lodě... panská služba. A ty co malej mozek, jim stejně všecko jedno!“

„Co byste dělal vy, kdyby vás takhle prodali do otroctví?“

„My k boji vůbec se nehodíš. My dobrý obchodníci; bojujem jen když bráníš svůj majetek! Oni potřebujou nás; my všecko koupíme a prodáme!“

„Jste odporní! Jak vůbec můžete kšeftovat s takovým hnusem?“

Iwar se jen ušklíbl: „Všichni z podnikatelský kasty jsou odporný. Ale co se dá dělat, musíme si zvyknout...“

„Já tě zabiju, ty...“ Generál se pokusil vrhnout na Skřeta, ale dřív než se k němu dostal, šlehl jej ohyzda elektrickým bičem. Robson zařval, upadl na zem a chvíli se tam svíjel v křečích. Jeho důstojníci jej pozorovali s hrůzou a úžasem, ale neodvážili se ani pohnout.

Selekce zajatců pokračovala; většina jich šla do otroctví, aniž jim někdo řekl, co s nimi Skřeti zamýšlejí. Fran se mračila, několikrát se pokusila Babu Jagu uprosit a dokonce se jí to občas podařilo; přesto skupina zajatců vhodných pro převýchovu rostla daleko pomaleji. Otroků bylo už hodně; když to uznal i Skřet, pokynul a vyštěkl několik rozkazů.

Jeho podřízení rozmístili v koutě dvora nějaké aparáty, štelovali je, nastavovali na nich souřadnice. Hádali se při tom, zjevně s nimi neuměli pořádně zacházet, možná to ani nebyla jejich technika. Když je zapnuli, vzduch se zavlnil a zjevil se prostor, který nebyl rozbahněný; kapky deště v něm mizely beze stopy. Skřeti se vzájemně ujistili, že to funguje, pak přístroje vypnuli a nahnali do prostoru zajatce, těsně k sobě. Zapnout, záblesk – a všichni včetně stráží zmizeli. Další záblesk: strážní byli zpět a lidé v nenávratnu.

Generálovi až teď došlo, co se s nimi stalo.

„Kam je to odnesli? Někam na jinou planetu?“

„Copak já vím? Zeptej se čarodějek, ty to vyjednaly...“

Robson zaváhal, ohlédl se na Fran a pak si to radši rozmyslel.

„Co se tam s nimi stane? Vrátí se ještě někdy?“

„Určitě ne. Pochybuju, že to bude možný.“

„Vy je prodáváte do otroctví! Na smrt, nebo na to... rozřezání! Jsou to přece lidé! Copak vy nejste...“ Generál v rozpacích zmlkl.

Iwar si to nechal projít hlavou. „Nojo – to je těžký. Za prvé, potřebuju zbraně.“ Pozvedl svůj bleskomet a předvedl ho, byla to zvláštní fantastická zbraň, jakou generál nikdy neviděl. „Nic jinýho, co bysme jim mohli prodat, bohužel nemáme. O lidskej materiál ještě mají zájem. Za druhý, když jste ty chlapy sem poslali... já myslel, že je doma nepotřebujete!“

„Dostali jsme rozkaz...“

„Smůla. Já taky.“

Generál bezmocně zuřil.

„Druhá možnost je, že bych je dal všechny postřílet.“

„Možná by to pro ně bylo lepší!“

„Asi jo. Ale škoda nábojů.“

Selekce pokračovala. Generál chvíli mlčel a uvažoval.

„Jak by se dalo... je nějaká možnost... co bych vám mohl dát, abyste to zastavil a odvolal?“

„Co nabízíš?“

„Cokoliv, co tady...“ generál ukázal na sklady a garáže kolem.

„To je všechno moje. Co nabízíš jako výkupné?“

„Já nevím... nemám... musel bych... jednat s naším velitelstvím...“

„Aha. Takže nemáš nic. Smůla. Oni mají.“

„To přece není... to nemůžete, nesmíte!“

Iwar pokýval hlavou, ale nepodnikl jediný pokus zasáhnout.

„Až to tady skončí, pošlu tě zpátky k vaší armádě. Můžeš jim vyřídit, co se tady stalo. A dohodnout podmínky.“

„Podmínky čeho?“

„Co mi dáte, když se vám nebudu mstít.“

„Cože?“

Iwar neodpověděl. Právě nastala zajímavá scéna, strážní sem naháněli příslušnice ženských pomocných sborů. Zdravotnice, radistky, sekretářky... taky ženy, které neměly jasně definované povinnosti, byly tu hlavně pro potěšení vojáků. Mnohé už měly dost ušetřeno pro budoucnost.

„Samice! Moc potřeba!“ vykřikoval Skřet spokojeně, „Samice málokdy! Dejte všecky sem!“

Baba Jaga se na něj zamračila. „Nešahej na ně, dokud ti neřeknu!“

Ty ženy se bránily podstatně víc než chlapi, třeba když se je dozorci snažili svléknout. A nejvíc ty, co se v soukromí svlékaly často a rády.

„Samice a mláďata! Dobrou cenu! V plodném věku cennější...“ ječel Skřet.

„Co tam s nimi budou dělat?“ ptal se generál.

„Nemám tušení. Nejdřív asi výzkumy. Potom se budou snažit je namnožit.“

Skřet měl, jak už řečeno, veliké uši. A slyšel všechno.

„Samice velikou cenu!“ vysvětlil, „Každej chce, když ne na pokusy, aspoň na potěšení! Exotický, krásný samice! Moc, moc potřeba! Pořád říkám: čím víc samic, tím lepší cena!“

„Ty chcípni, ty hnuse!“ křikl na něj generál.

Skřet vycenil drobné zoubky. „Ty starej a hloupej. Tebe žádnou cenu!“

Iwar dodal přemýšlivě: „Skřeti obchodujou se vším možným. S náma hlavně s genetickým materiálem. Tyhle bleskomety nám dali za krev, vzorky tkáně a za sperma. Třeba dopěstujou tam někde maličkýho Iwara!“

„Vy dopustíte, aby vašeho syna vychovávaly ty zrůdy?“

„A co s tím mám dělat?“

Skřet nesouhlasil: „Ty starej a hloupej. Já nejenom obchod, taky verbuju! Správný lidi... potřeba moc dobrejch chlapů! Ne do otroctví, jako piloty ke stíhačkám, na velitelství, do vesmírných stanic! Každej potřebuje dobrý bojovníky! Pro začátek: každej velitel od deseti tupounů...“ ukázal na zajatce, „Potom víc... podle zásluh!“

„Proč tam nejdete sami?“ zaútočil Robson.

„Možná půjdeme.“ řekl Iwar.

„Když ty raněnej,“ Skřet přikročil blíž a ukazoval, „Tebe střelej tady, tady... useknou ruku, useknou nohu. Urvou břicho, střeva ven. My strčíme do živnýho roztoku – všecko doroste! Ty můžeš znova bojovat!“

„Ano, to je jedna možnost.“ souhlasil Iwar.

Jeden ze skřetů upozornil šéfa na problém: Baba Jaga vyřazovala z prodeje mnohem víc žen než mužů, zvláště ty ošetřovatelky. Skřet k ní pospíšil, pokoušel se ji přesvědčit a umluvit; začali se hádat a ječeli na sebe v cizí řeči, až nakonec ježibaba vyhrála. Skřet zlostně prskal.

Fran něco nejistým hlasem navrhla. Skřet se zarazil, přiskočil k ní, sáhl jí zkroucenými prsty na tělo a omatlával, přičemž něco vykládal.

„Cos mu to slíbila?“ zjišťoval Iwar.

„Dám mu vzorek své tkáně. Radši než bych mu vydala ty holky. Přece jenom, tolik zločinů na svědomí nemají!“

„Ani vojáci nemají na svědomí žádné zločiny!“ vzkypěl generál.

Fran udělala několik kroků. Její hlas byl nenávistný a pohrdavý:

„My dokážeme poznat, jaký je každý člověk a čeho se dopustil! Nezavrhneme nikoho, kdo není zcela zkažený!“

„To je lež! Moji muži jsou dobrými ochránci své země, plní rozkazy...“

Fran mu pokynem ruky ochromila hlasivky.

„Když ti bylo třináct, polili jste s kamarády kočku benzínem a zapálili. Nevyprovokoval jsi to, ale byl to výraz tvé nenávisti... Dokonce vím, proč se ti kočkovité šelmy tak hnusí. V předchozím životě tě ulovil a sežral leopard. Takový, jako támhle ten. Dodnes se jich bojíš!“

Uvolnila ho a čekala na jeho reakci. Generál zíral.

„Jak můžete vědět... ta sousedovic mrcha nám chodila na zahradu a kradla naše žrádlo! A soused... takovej hnusnej mizera! Patřilo mu to!“

„Celý život cvičíš jiné lidi, aby zabíjeli bez váhání. Zesměšňoval a krutě trestal ty, kteří nechtěli. Jsi zodpovědný za jejich osud. Zasloužil bys něco ještě horšího než oni. Ale ponecháme tě tvému osudu.“

„Plnil jsem rozkazy!“

„Já taky.“ řekl Iwar.

Fran se otočila. Sledoval, jak má celé tělo pokryté tetováním. A přestože byla situace tak tragická, na pár okamžiků po ní zatoužil.

Otočila se: „Tím si to nevyžehlíš!“

Výhodou zajatkyň bylo, že si dlouho neuvědomily, co je čeká. Až když je skřeti začali postrkovat na místo transportu, začaly ječet a řvát, jenomže dozorci je poháněli elektrickými biči. Za chvíli jejich křik ustal, když zmizely v jiném světě.

Tentokrát ležela na místě velká bedna; skřeti ji přenesli blíž, otevřeli a předávali Iwarovým chlapům nové bleskomety a zásobníky energie. Rovněž další zbraně a předměty, jejichž účel generál nechápal.

Iwar odsouhlasil, že je s výměnou spokojen.

A opět byli posuzováni muži. A opět byla většina posílána do otroctví; to už ale chápali a bránili se, bylo třeba pohánět je násilím. Mnozí jevili snahu napadnout stráže, dokonce i šelmy.

Bojovník jménem Swîre přišel k Iwarovi a žádal o rozmluvu; mimo doslech skřetů. Poodešli stranou a dohadovali se; Iwar se mračil.

Pak se vrátil: „Na to ani nedejchej, Daimone Ferte! Ze zajateckýho lágru nedostaneš ani nohu! Zapomeň na to a nikdy...“

„Jsem Feäret!“ zaskřípal zuby skřet, „A ty mysli, jarle Iware! Za samice a mláďata bys dostal víc, mnohem víc!“

„Jasně. Ale tohle jsou moje samice a mláďata, chápeš?“

„Nechápu. Jakej rozdíl?“

„Ty bys členy svého vlastního národa prodal?“

Skřet zaváhal a neodpověděl, tak ani onak.

„Zkrátka, nedostaneš je. Kromě toho jsou ve špatném stavu. Vojáci s nimi zacházeli dost mizerně!“

„To není pravda!“ bránil se generál, „Naopak, živili jsme je podstatně líp než kdy předtím! Dostávali pravidelnou stravu...“

„Jo, o tom mluvili.“ řekl Swîre, „Nezvyklé potraviny; malé děti z toho onemocněly. Ti lidé, co se vydávají za lékaře, jim píchali injekce, které škodily! Ovlivňují činnost mozku...“

„Je to pravda?“

„Já nevím! Copak odpovídám za práci ošetřovatelek?“

„Matko Hyrrokkin, používaly zdravotnice nějaké jedovaté injekce?“

Baba Jaga nechala chvíli velet Fran. Přišla blíž, takže generál zblízka viděl, jak je nestvůrně odporná.

„Těžká odpověď, chlapče! Nevědí, že jejich léky jsou jedovaté. Všichni ti lidé jsou velice hloupí, ničemu nerozumějí!“

Generál si pomyslel, že nějaká stará čarodějnice těžko může hodnotit lékaře na nejdokonalejší vědecké úrovni; babizna se rozchechtala.

„Chlapče, víš kdo já jsem? Slyšel jsi někdy moje jméno?“

Neslyšel, to bylo jasné. Před jeho očima se změnila; teď měla vyplazený hadí jazyk, halenu, špičatou čapku, v pravé ruce třímala kroutícího se hada a levou ovládala zmijí otěže skvostného vlka, který tahal její sáně. Byl obrovský, bílý s otevřenou tlamou, špičatýma ušima, vlající hřívou a dlouhým ohonem ozdobeným třapcem.

„Takhle mě vídali jeho předkové! Nejsem bohyně ani démonka; patřím k rodu ledových obrů a přísně vzato, nejsem nesmrtelná. Taky stárnu... nepočítala jsem, že se ještě někdy budu zabývat politikou, ale když zavolali...“

„To byste musela být... několik tisíc let stará!“

„Vaše počítání let není stejné jako naše. Je mi sotva tři sta let, když to budeš počítat... Zbytek času jsem spala.“

Nevěřil jí, samozřejmě; ale když na něj pohlédla, zamrazilo ho. Ta žena nejspíš věděla, co povídá. Bál se jí a nenáviděl ji. Strašlivě...

„Tak co jste sem lezli, pitomci?“ řekla a odešla.

Generál, ať už chtěl či nechtěl, začínal přemýšlet. Ocitl se ve zlém světě; jistě, nevěděl to předem, ale to ho neomlouvalo. Zavedl svoje vojáky do léčky jako Custer na Little Big Hornu. Je hlupák; ale kdyby se dokázal vrátit ke svým a varovat je...

Sledoval selekci; čarodějky s bezostyšnou chladnou krutostí rozhodovaly a posílaly zdravé, silné, avšak po pravdě trochu hloupé chlapce do otroctví. Na nějaké ošklivé místo, kde nejsou bary, obchodní domy, slušný žold a bezstarostnost. Pouze utrpení a nenávist.

Generál se zhroutil.

„Odneste ho někam,“ ohlédla se Fran, „A dejte mu něco, aby spal. Pošleme ho k jejich armádě. Tam bude užitečnější.“

Na chvíli přestalo pršet, dokonce vysvitlo slunce, ale na obzoru se kupily mraky a hrozily další záplavou. Jarl Iwar stál na apelplace a znechuceně si prohlížel zbývající zajatce. Stáli v jakémsi útvaru, okolo nich procházeli dozorci s biči a šelmy, které nic takového nepotřebovaly.

„Vy, kteří jste bývali lidmi, dobře poslouchejte! Je mi jedno, čím jste byli předtím. Teď jste mým majetkem a máte jediné právo: pracovat a mlčet. Jsem Iwar Wulffssonn, jarl a pán tohoto místa, které se od této chvíle nazývá Wulffborg. Moje jméno a moje výsostné znaky budete nenávidět do konce života. Tito muži kolem jsou mými rytíři, svobodnými šlechtici a bojovníky. Vy jste otroci, povinní pro nás pracovat. Byli jste sem posláni svými veliteli, abyste se stali našimi otroky. Taková je má vůle.

Od této chvíle začnete pracovat. Budete stavět pevný, nedobytný hrad, sídlo jarla, které musí oslnit svět. Řeknu vám předem, co vás čeká. Za dobrou práci: jídlo a odpočinek. Za špatnou práci: hlad a bičování. Za reptání: vyříznutí jazyka. Za pokus o útěk: umučení. Za vzpouru: smrt v nejhorších mukách, jaké si umíte představit. Za zvláště významný čin pro mne nebo naši zemi: svoboda a přijetí do klanu Wulffssonnů.

Říkají o mně, že jsem krutý a nelítostný. Je to pravda; jsem ještě horší, než se vám zdálo v nejhorších snech. Ale nebudu od vás chtít víc než od svých šlechticů, naopak budu vás šetřit. Moji muži a ženy jdou se mnou do boje, budou zabíjet a umírat v bolesti. Vy budete pouze pracovat; a pokud budete pracovat dobře, stane se Wulffborg i vaším šťastným domovem.“

Nezdálo se, že by tomu zajatci uvěřili; ale viděli, co se stalo s těmi, kdo neměli štěstí. Mlčeli a tvářili se zavile.

„Zdá se, že jste pochopili. Nuže, do práce! Vytvořte pracovní čety, zvolte si předáky, které budete poslouchat. V případě, že některá četa nesplní uložený úkol, bude předák zbičován, případně popraven, proto volte uvážlivě a moudře. Pokud je nezvolíte, stanovím vám je sám. Předáci budou mít velmi důležité privilegium: budou s námi smět mluvit.“

Mezi muži nastal určitý pohyb a diskuse. Vikingové vyčkávali, až se domluví, nezasahovali do volby. Iwar si všiml, že jeden diskutuje víc než druzí a řada zajatců na jeho slovo dá. Nakonec se přihlásil:

„Prosím, pane! Dovolte mi otázku!“

„Moje oficiální oslovení je Svatost. Jsem komthur lóže Hrimfari.“ dotkl se Iwar znaku na hrudní kosti: Thorova kladiva.

„Promiňte, Vaše Svatosti. Dovolíte...“

„Ptej se.“

„Chtěl jste naznačit, že budeme muset pracovat teď hned? V období dešťů?“

„Než skončí deště, musí být můj hrad hotov a opevněn.“

„Děkuji, Svatosti. Dovolíte ještě... jedno upozornění?“

„Už jsem ti dovolil mluvit. Pokračuj!“

„Domnívám se, že to není možné, Svatosti.“

„Rozumíš tomu, nebo jen tak žvaníš?“

„Jsem v civilu stavební inženýr, pane.“

„Vskutku? V tom případě ti přidělím na zodpovědnost organizaci celé výstavby. Jak se zdá, máš dost rozumu, abys mne nerozhněval, nebo se alespoň snažíš; dokonce dost odvahy, abys vystoupil, když se mnou nesouhlasíš. My si vážíme odvahy. Učiním tě zodpovědným vedoucím; ale dávej si pozor, když nesplníš mou vůli, dám tvoji hlavu napíchnout na jeden z kůlů ohrady!“

„Svatosti...“ muž se viditelně ulekl; přemýšlel, co by mohl říct, aniž by se dopustil protestu či nějak urazil nelítostného pána. „Kdy podle vás končí to období dešťů?“

„Přibližně za patnáct až dvacet dní.“

„Aha. A jakým způsobem si představujete opevnit tábor?“

„Pochopitelně kamennými hradbami.“

„Ale Svatosti – v okolí není vhodný kámen!“

„Vím. Je třeba ho dovézt.“

Inženýr se zatvářil poněkud nedůvěřivě. Uvažoval, jak se vyjádřit.

Swîre zasáhl: „Slyšel jsi někdy o zemi, zvané Egypt? Tam to dělali tak, že vysekali ze skály kamenné bloky, zapřáhli se do nich a přitáhli je. Vy to budete dělat stejně.“ (a šklebil se při tom).

„Svatosti, já... měl bych jeden návrh! Použít místo kamene písku!“

„Neradil bych, abys s námi žertoval!“

„To není žert, pane! Navrhuji pytle s pískem; pytlů máme ve skladišti dostatek, a když bude třeba, můžeme našít další! Naplníme je pískem a zašijeme; tím se získá značně odolný stavební materiál! V případě potřeby je můžeme zpevnit cementovou maltou...“

„Hm. Co když nepřítel pytle protrhne a písek se vysype?“

„To se nemůže stát, Svatosti. My to dobře známe; používáme pytle s pískem na kulometná hnízda. Do pytlů se sice zaryjí střely z pušek i střepiny dělových nábojů, ale protrhnou je jen velice málo! Navíc se v pytlích zdusí jejich účinná síla. Důvěřujte mi, prosím, mám s tím zkušenosti!“

Iwar chvíli uvažoval. „Dobrá, vyzkoušíme to. Čtyři muži od kraje! Vyfasovat od skladníka pytel, naplnit pískem a zašít! Ostatní mají prozatím volno! Až na tebe, ty zůstaneš na dosah!“

„Ano, Svatosti. S dovolením, bylo by možné, aby se mužstvo najedlo? Doposud jsme nedostali nic k jídlu a...“

„Jaký je stav skladu potravin, Ulffe?“

„Je plnej; dost pro nás i pro ně.“

„Dobrá. Dovoluji vydat mužstvu potraviny. Ať se najedí a připraví k práci. A pokud možno dohlídni, ať je to jedlý i pro nás!“

Iwar následoval muže, které určil k akci s pytlem.

„Jak se jmenuješ?“ ptal se inženýra.

„Andy Lewis.“

„Fajn, Andy. Napřed to vyzkoušíme, pak se uvidí.“

Muži dostali pytel, vyšli na břeh řeky a tam ho polními lopatkami naplnili; zašili ho jen provizorně, ježto ho Iwar hodlal zničit. Osobně vypálil do pytle několik ran z revolveru a zjistil, že sice prostřelil jutu, trocha písku se vysypala, ale všechny kulky v písku uvázly a žádná neprošla skrz.

„Možná nemáš tak špatný nápad!“

„Zcela jistě, Svatosti. Zkuste to granátem; pytel se asi roztrhá, ale všechny střepiny v něm zůstanou!“

Iwar to samozřejmě vyzkoušel a seznal, že Lewis měl pravdu. Což se mu líbilo; písku bylo dost a pytle mohli vyrobit třeba ze zbylých uniforem.

„Dobře, poslechnu tvoje rady. Jakou jsi měl hodnost?“

„Vojín, Svatosti.“

„Hm. Proč? Jdi schopný a máš zajímavé zkušenosti!“

„To je trochu složitější. U naší armády ani tak nezáleží na schopnostech a zkušenostech. Kdybych to směl vysvětlit...“

„Mluv bez vyžádání!“

„Je to totiž tak: já nejsem voják z povolání, narukoval jsem na základě povolávacího rozkazu. Nechtěl jsem narukovat, odpíral jsem vstoupit do armády. Proto mi dali hodnost vojína; dávali mi ty nejhorší práce a když jsem se ozval, většinou mě zavřeli.“

„A přece mluvíš za ostatní vojáky?“

„Ano, Svatosti. Zvykl jsem si jednat za vojáky i s důstojníky, když chtěli něco, s čím jsem nesouhlasil. Vojáci se většinou bojí o svůj život nebo aby nebyli potrestáni. Tak když něco chtěli...“

„Ty se nebojíš smrti nebo trestu?“

„Já už to měl tak jako tak nejhorší, jaký to mohlo být. Poslali mě mezi divochy... teda, promiňte! No, abyste mě tu zabili, když si šéfové nechtěli špinit ruce. To se tak dělá, ty nevhodný cpou do první brázdy...“

„Zajímavé. Domnívají se, že muži, ke kterým jejich velení necítí sympatie, budou bojovat líp než druzí, aby si zasloužili povýšení a odměnu?“

„No, totiž... Ono ani tak nejde o to, abysme bojovali. Když se útočí, ty první řady obvykle padnou. Pro vás je každej v uniformě nepřítel. Velení považuje za lepší, když ti špatní vojáci zemřou nejdřív.“

„Zvláštní. My posíláme do první linie ty nejlepší – a přede všemi jdu já, protože jsem jarl a moje ruka všechny vede. Vaši velitelé se skrývají a do nebezpečí posílají ty, kterých se chtějí zbavit? Pak jsou zbabělí a podlí!“

„Jistě, Svatosti. Ale kdyby oni šli první, myslíš, že by šel ještě někdo za nimi? Kdyby se můj velitel nedíval, obrátím se a zmizím co nejdál!“

„Kdyby to udělali všichni vojáci, nemohli byste vyhrát.“

„Vojákům je jedno, jestli vyhrajeme nebo ne.“

„Proč jste sem tedy přišli?“

„Dostali jsme rozkaz. Vojáci nechtěli jít; dokonce ani důstojníci, jen generálové a štáby. Jenomže ti zůstali doma a určitě se tady neukážou, dokud nebude po válce!“

„Takže vojáci nechtějí bojovat?“

„Proč taky? Důstojníky možná čeká sláva, povýšení, třeba i majetek. Ale nás vojáky? Jenom hlad, strádání, utrpení a smrt. Co nás má lákat?“

„Proč tedy neodmítnete?“

„Kdo by odmítl bojovat, toho postaví před soud a zastřelí.“

„Hm. A co takhle utéct a vyhnout se boji?“

„Chytí nás. Mají ty Černé barety a podobnou sebranku.“

„Černé barety jsou bojechtivější?“

„No ovšem! Ti jsou ovšem jinak placení než my! A vůbec, oni jsou zločinci puštění z kriminálu, nebo naverbovaní ze všelijakých banditů. Dali jim vybrat: buďto jít do vězení a sedět tam třeba deset let, nebo podepsat na tři roky do Arminu. Kdo přežije, dostane milost a bude se tu moci usadit.“

„Myslíš, že to dovolíme?“

„Oni nepočítají s vaším souhlasem, Svatosti. Vy jste pro ně...“

„Divoši, já vím. Souhlasím – jsem divoch. A jsem na to hrdý.“

Iwar chvíli přemýšlel, zatímco Lewis vyčkával.

„Myslíš, že by vojáci odmítli bojovat, kdybychom jim zaručili beztrestnost?“

„Ne. Protože vy to nedokážete zaručit.“

„Možná máš pravdu.“

„Ať chlapi chtějí nebo ne, zabijí radši vás, než by se dali zabít sami.“

Iwar se zamračil. „Tohle bych měl zkusit utajit před ostatními. Nedokázali by zabíjet, kdyby věděli, že ti lidé si nepřejí bojovat. Zabíjet nevinné není pro bojovníka čestné...“

„Že zrovna vy máte tolik zásad!“

„Zabít nepřítele je čest; z krve zabitých nepřátel se rodí moc a sláva. Ale nabídnout bohům krev muže, který nechtěl zabíjet, není čestné ani krásné. To je vražda, které by se bojovník neměl dopustit.“

„Vy Armini jste zvláštní lidé!“

„Divoši, jak jsi řekl. Každý z nás zodpovídá za to, co učiní.“

„Musíš o tom rozhodovat ty? Mluvil jsi o rozkazech...“

„To byly rozkazy císaře, ty jsem splnil. Tady jsem králem já a povinností krále je zavést a bránit spravedlnost. Vy jste teď moji lidé. Otroci, to je samozřejmé; ale připoutal jsem vás k sobě, převzal za vás odpovědnost. To po mně budou bohové vyžadovat, abych se zodpovídal!“

„Já v žádné bohy nevěřím. To je jen smyšlenka, kterou si vymysleli kněží, aby udrželi hloupé lidi v poslušnosti!“

„Jsem král i kněz. A s bohy jsem mluvil. Až moje duše opustí tělo, odejdu k nim a budu se jim zodpovídat. Pak půjdu tam, kam mne pošlou. Všechny řeči na toto téma nemají smysl.“

„Co kdybys třeba... ustoupil?“

„Není kam. Toto je ostrov; kdybychom odešli i odsud, nenajdeme už nikde na světě místo, kde bychom mohli postavit svoje domy a vychovávat děti. Já jsem jarl Vikingů a musím je ochránit!“

„Je mi tě líto, jarle Iware. Asi to nemáš lehký...“

„Je to moje služba. Císař mi daroval toto místo; dobyl jsem ji a budu je držet, dokud nepadnu. Nic jiného nemůžu.“

„Odmítáš veškeré pochybnosti a držíš se jenom císařova rozkazu. To proto, abys utišil svoje svědomí?“

„Nemám svědomí – a nechci je mít. Svědomí spoutává. Jsem Viking, jarl na Wulffborgu. Poslouchám svého císaře, který mi nařídil bojovat. Moji bohové žádají krev všech bezbožných zločinců, kteří se mi postaví do cesty. Kdybych zapochyboval, nemohl bych dělat, to, co dělám. A nesmím dovolit žádné pochybnosti ani u svých lidí.“

„Strašná filozofie, Svatosti.“

„Já vím. Ale budu na ní trvat.“

Andy Lewis šel za svým novým pánem. Viděl, jak se svaly na nahých Iwarových zádech pohybují, prohlížel si tetování na jeho kůži. Překvapovalo ho, že tento člověk má stejně bohatý myšlenkový a citový život jako druzí; jen jej nesmí projevit, musí se dobrovolně podřídit nutnosti. Musí být bezcitný a tvrdý – jinak by nepřežil.

Errata:

30.05.2021 11:40