Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když Terezka vstoupila do Citadely, byla plná nejrůznějších ozbrojenců. Ti rozumnější si dávali pozor, aby neopatrně nelezli na místa, kde se prostor vlnil, rozpadal nebo tak něco; řada dalších si tam vůbec netroufla, jen postávala okolo a vyčkávala, co jim kdo nařídí. Ani velitelé nevynalezli nic chytrého, takže jim kámen spadl ze srdce, když se objevila.

„Všichni opusťte Citadelu!“ nařídila, „Udělala jsem .bak, odstartuji ho a všechno bude zas v pořádku!“

„To jsem zvědav.“ odpověděl kníže Tošio Yamanaki. Jeho obvykle lhostejná, bezvýrazná tvář byla o poznání vzrušenější a pochmurnější; místo maršálské uniformy měl kimono se znaky svého klanu. Doprovázel ho nejmladší syn Aši; schopný čaroděj, bohužel však též (ve čtrnácti letech) homosexuál se zájmem o značně bizarní praktiky. V dětství byl často nemocný, léčil se na Atanoru a Terezka ho dobře znala.

„Kde jsou ti mrtví?“ zeptala se.

Ukázal na nádvoří, kde byla naskládána řada těl, Arminů i cizího komanda.

„Nikdo nepřežil?“

Každý z nich byl vybaven kapslí s okamžitě působícím jedem. Použili ho. vysvětlila Valérie.

Terezka zauvažovala, zda na to matka nemohla přijít a zabránit jim; jenže boj byl moc rychlý a krutý, Va neměla zbraň a zabíjela pouze impulsy.

Co bys dělala ty, chytráčku můj?

T sledovala, jak všichni opouštějí prostor. Pak našla uložený záznam, odpálila energetickou rezervu a sledovala, jak se to daří. Během pár okamžiků byla Citadela obnovena v plné kráse.

„Hezký.“ řekl kníže Tošio.

T přistoupila k chlapci a objala ho. Byla mokrá, špinavá a páchla, takže mu to bylo velmi příjemné. Kromě toho mu pěkně vibrovaly nervy; pokusila se ho uklidnit, slíbila mu nejrůznější příjemné zážitky. Moc to nepomohlo, byl na tom psychicky hůř než kdykoliv jindy. Musel použít zrcadla, což moc dobře neovládal; T ho docela chápala.

„Můžu se podívat?“

Tošio ji zavedl na okraj řady, kde leželo tělo mladého Japonce v nindža výstroji. Vedle něj, ve stejném oděvu, ležela bílá dívka. Horní část těla měli oba obnaženou, aby bylo vidět tetování.

„Znaky klanu Yamanaki,“ řekl Tošio, „Pokus se povšimnout dolní čárky, je nepatrně delší a zahnutá do protisměru. Ten muž je pravděpodobně můj syn Motomori. Viděl jsem ho naposledy, když mu byly čtyři roky. Ji neznám.“

Terezka dala najevo srozumění a soucit.

„Má minulost mne dohonila. Je mi to líto.“

Je v těžké depresi, napovídala Valérie, Zkus ho nějak stimulovat. Je oba!

„Až potom,“ řekl Tošio, „Potěšilo by mne, kdybys byla schopna... uklidnit mě a příznivě naladit. Očekávám, že se budeš chtít ujistit mentální sondou, že mluvím pravdu. Co učiní Aši, nevím.“

Potřebovala bych energii, reagovala T.

Nevím, zda moje bude dostatečně čistá. odpověděl Tošio.

Pak promluvil nahlas: „Po návratu z Afriky jsem byl příliš spokojen se vším, čeho jsem dosáhl. Zkoušel jsem tam řadu věcí i v oblasti magie a měl pocit, že zvládnu cokoliv. Po dohodě s císařem a celým vedením státu jsem se vrátil do Japonska, abych se usmířil se svou dřívější rodinou. Uvítali mne přátelsky a souhlasili se vším, co jsem požadoval; na oplátku navrhli politický sňatek s významnou členkou spřízněného rodu Sakari. Moc milá dívka, líbila se mi a bylo mi jí líto, v podstatě bezmocná oběť politických intrik. Myslím, že mě milovala. Vracel jsem se k ní ještě několikrát. Pracoval jsem v arminsko-japonské společnosti pro rozvoj a spolupráci, takže jsem musel neustále jezdit sem a tam. Moto je její syn.“

„Proč jsi se s ní rozešel?“

„Ze stejných důvodů, jako jsme se vzali. Politika a peníze; naši partneři měli pocit, že jim Arminská vláda upírá, na co mají nárok. Vydělali na tom dost, ale chtěli ještě víc. Sakari byla součást nátlaku. V určitou chvíli jsem byl nucen odmítnout... pak už jsem za ní nesměl.“

„Jak se ten chlapec dostal do nepřátelské armády?“

„Netuším. Pravděpodobně ho najali. Dohodl jsem se s příbuznými, že bude vychován nejdokonalejšími mistry, i některými mými duchovními bratry. Zřejmě nebyli tak dokonalí, jak by bylo žádoucí.“

„Máš ještě nějaké další děti po světě?“

„Nemyslím. Jistotu samozřejmě mít nemůžu... V tehdejších letech jsem byl značně lehkomyslný a... hrdý na svoje sexuální schopnosti. Můžeš se zeptat matky, zda právem!“

Jo, byl dobrej. Měl pár nemanželských potomků, tady doma. Se mnou bohužel žádného, i když jistou dobu jsem o tom uvažovala!

Tošio se uklonil: Děkuji za uznání!

Terezka obrátila pozornost na dívku.

Jak moc dobrá byla čarodějka, mami?

Řekla bych, hodně specializovaný bojovník. Nindža se znalostmi magie. Co odkud brala, nemám tušení. Nestihla jsem ji prověřit.

Zná ji někdo?

Zkusila jsem to, žádná reakce.

„Pokud správně chápu situaci,“ řekl Tošio, „Existuje výcvikové středisko, ve kterém tihle všichni byli vychováni a naučili se řadu věcí. Moto tam byl nejspíš instruktorem nebo něčím podobným. Otázka je, kolik takových ještě vycvičil, kde jsou a jak je zlikvidovat.“

Terezka dala najevo jistou pochybnost.

„Byl to můj syn! Je mojí povinností napravit jeho chybu!“

„Nemyslím, že jsi za to zodpovědný!“

„Těžko rozhodnout. Na jedné straně byl čestným bojovníkem rodu Yamanaki; dobře dělal to, co bylo jeho povinností, poslouchal své nadřízené a plnil rozkazy. Na druhé straně, postavil se proti mně. Zasloužil smrt.“

„Vydám ti jeho tělo, pokud budeš chtít.“

„Děkuji. Pokud můžeš, i tu dívku. Možná k němu patřila.“

Cítila, že je v hluboké depresi, větší než kdykoliv předtím. Podepsala se na něm válka, ale osobní selhání bylo až tohle. Chlapec z jeho krve...

A druhý chlapec z jeho krve stál vedle. Popotahoval, občas si postrčil brýle. Velmi inteligentní, bohužel však postižený nejrůznějšími způsoby. Přestože jeho matka byla dost schopná členka cowenu a veškeré okolnosti početí si sama vypočítala. Částečně to vyšlo...

„Potěšilo by mne, kdyby ses zúčastnila obřadu za mrtvé. Nevím přesně, jakým způsobem je uctít... Jak je přimět, aby se vzdali dalšího nepřátelství. Obávám se, že ti dva... Nejsem si jist, že odešli definitivně.“

Terezka zaváhala. Ani ona si nebyla moc jistá. Kdyby to záleželo na ní, raději by je ponechala naživu dostatečně dlouho, aby stihli uzavřít mír. To byla ovšem dost pozdní lítost.

„Obávám se, že Moto byl veden snahou zaujmout významné místo v rodu. Získat moje postavení. Z hlediska jeho rodiny byl můj legální syn, možný dědic majetku i titulu. Kdo ví, co mu nalhali...“

Terezka se zamyslela. Motomori byl zhruba v tomtéž postavení jako Richard Baarfelt; legální syn, bohužel jen podle jednoho výkladu práva.

„Až skončí válka, rod Yamanaki si bude muset vyřešit vnitřní problémy.“

Znovu vzdychla. Ano, i jí to bylo jasné.

„Kde je císař?“

„Odnesla jsem ho na Atanor. Matka se o něj postará.“

„A císařovna Diana?“

„Oznámili jsme jí, co se děje, jen co přistál Viking. Odjela za ním.“

„Vím, že císař je dost vážně zraněn. Kdo je momentálně hlavou státu?“

„Obávám se, že ty.“

„Odmítám. Necítím se schopen...“

„V tom případě kardinál Baarfelt. Nebo Julie Dunbarová.“

„Ta je kde?“

„V průběhu bitvy zkusila transformaci na bojové letadlo. Zvládla to tak napůl... něco rozstřílela, ale pak to napasovala do Alexandrettské skály. Ještě štěstí, že je tak dobrá a měla uložený Vzor. Je taky na Atanoru.“

„Sestřelila šest nepřátelských letadel.“ řekl Aši.

„Dík, to jsem nevěděla.“

„Já jsem... sledoval jsem, jak to dělá. Chtěl bych to umět.“

Tošio zamžoural na syna s jedinou myšlenkou: Proboha, ty ne!

Aši popotáhl nosem a stáhl se z programu.

„Funguje už tvůj teleport? Myslím ty zrcadla ve sklepě...“

„Snad ano. Vyzkouším je; bohužel většina zrcadel je už slepých. Před rokem byl ten systém vynikající, teď na druhé straně nikdo není.“

„Lze tamtudy projít na Atanor, do Kingtownu a na zámek Yamanaki?“

„Jistě. Ale zdá se, že Aši by to dokázal sám...“

Aši pokrčil rameny a tvářil se ublíženě.

„Dobře. Vrátím se zatím do Kingtownu; chtěl bych zůstat ve spojení...“

Terezka vzdychla. Vztáhla ruku, položila mu dlaň do výstřihu kimona a vyžádala si souhlas. Posunul jí ruku trochu stranou, aby nenarušila dosavadní tetování; pak mu vypálila do kůže svůj osobní znak.

„Snad teď půjde se spojit...“

„Mně taky!“ zaškemral Aši. Rozhalovat si kimono nemusel, byl nahý.

Přehlédla kritickým pohledem jeho rachitický hrudník.

„A jestli můžu prosit, nějakej hodně nápadnej znak!“

Vypálila mu ho kůže svoje logo v několika barvách a ještě je obkroužila stříbrnou spirálou. Začal řvát ještě než se ho dotkla, kroutil se v křečích a ve finále mu povolily svěrače, ale byl nadšený.

Tošio si taky povzdychl; pak řekl: „Doufám, že tě nabila dost, abys dokázal udělat ten přechod domů!“

„Já mířím na Atanor,“ řekla Terezka, „Vezmu vás tam s sebou. Jejich systém funguje daleko spolehlivěji...“

„Budu rád.“

Tělo císaře Charryho bylo uloženo v chráněném silovém poli, vznášelo se nadnášeno pouze energií a tatáž energie je posilovala. Zajišťovala to Valérie; Diana stála vedle a nervy jí viditelně vypovídaly.

„Nepomohl by Živý Oheň?“ zeptala se už po několikáté.

„Vyčistila jsem rány Ohněm, bylas u toho. Bohužel jsou plné infekce, tkáň okolo rozdrcená. Musíme počkat, až se zregeneruje.“

Diana nebyla hloupá, věděla to; jen byla zoufalá.

„Není nějaká možnost, co udělat?“

„Existuje technika, v jednom z cizích světů. Regenerační vana se živným roztokem. Tělo se ponoří do roztoku, který rozkládá vadné buňky a vytváří zdravé; alespoň co jsem viděla...“

„Proč to neuděláš?“

„Z několika důvodů. Především já tu techniku nemám, pouze mi ji ukazovali a je to civilizace... no, hodně odlišná. Mohla bych je požádat, ale oni by mohli navrhnout, abychom Charryho přepravili k nim. Ta technika funguje na úrovni atomů, možná dokonce subatomoární... ještě menších částic. Nejsem si jistá, zda to, co vznikne po léčbě, je ještě tentýž jedinec, nebo někdo... něco jiného. Mohl by se vrátit značně změněný.“

„Ach Bože!“

„Jedna z mých duchovních sester je královna b'Orků. Jejich společenstvo se změnilo na kombinaci biologicko-mechanických součástí jediné osoby. Já skutečně nevím, nakolik je ta holka jedinec a nakolik část systému, určená k vnější prezentaci. Nevěřím jí ani co by za nehet vlezlo.“

„To je ta, jak jí lezou zezadu z hlavy dráty?“

„Jo. Nevylučuji, že regenerační vana je podobná fligna na jiným principu. Nemám čas ani možnost si to prověřovat...“

„Kterým tvým sestrám se dá věřit – a kterým ne?“

„Nebuď naivní, Diano. Plně věřit se nedá žádné živé bytosti. Dokud jsme měli převahu, dalo se čekat, že nás nikdo nenapadne. Nikdo rozumný. Spíš se báli, abychom my nenapadli je. Jistě chápeš...“

Diana ze sebe vydala nesrozumitelný zvuk. Ohlédla se na tělo svého muže.

„Chtěla bych si s tebou vážně promluvit, Vali.“

Čarodějka mlčela. Věděla to od začátku; už mockrát císařovně vysvětlila, že je zbytečné žádat ji o souhlas nebo pronášet úvodní formulace, ale byla nucena to vydržet. Stejně tak věděla, co Diana řekne.

„Obávám se, že ta bitva a... to zranění je důsledek Charryho snahy vyspat se s tvou dcerou. Pomsta bohů.“

Valérie vydala přesvědčivý povzdech, dokonce pokrčila rameny.

„Nemůžu říct ano, nemůžu říct ne. Osobně myslím, že je to náhodná shoda okolností. Ale přísahat na to samozřejmě nemůžu.“

„Terezka je moc krásná a milá. Já chápu, že se líbí Lerovi i Charrymu. Mně se dokonce líbí taky! Ale proč tedy Ochránci nesouhlasí a mstí se?“

„Diano, já skutečně nevím...“ Valérie zaváhala. Tu záležitost nešlo vyřešit jednoduchým odmítnutím; minimálně bylo třeba ji uklidnit.

„Ta otázka je složitá a nejistá; celé generace Mistrů se snaží potvrdit či vyvrátit, že osud vesmíru ovlivní, který penis si strčím do vagíny. Nebo který zásadně ne. Vykládali mi to od dětství a já tomu částečně uvěřila... Na každý pád jsem byla rozhodnutá dávat si pozor. Potom zas byli jiní, a ti říkali pravý opak. Dost jsem se bála, když... to bylo poprvé.

Kdy jsme se my dvě vlastně potkaly? V Granadě, to už jsem panna zdaleka nebyla. Pár kluků jsem vystřídala a líbilo se mi to, i když jsem nebyla ani zdaleka taková přebornice jako některý jiný. Z tebe jsme si dělaly legraci; úplně největší z Julky, ta byla tenkrát virgo intacta, usiloval o ni Honzík Dunbar a my se sázely, jestli uspěje. Prohrála jsem, nedokázal to.

Tys měla přednášku o energetických přenosech a karmickým vlivu, že? Tehdy jsem poprvé slyšela, že každý partner na tobě zanechá určitý otisk – a já samozřejmě na něm. A že když s ním jdu, chytnu nejen jeho otisk, ale taky otisky všech holek, který měl přede mnou. Řetízek, základ Propojení. Hodně jsme o tom přemýšlely a kecaly a chtěly jsme být spolumanželky, tak jsme si vzájemně doporučovaly kluky. Docela sranda...“

Diana ji nechala mluvit. Neprotestovala, ale stále ještě ji rušily různé úvahy, jak dopadne Charry.

„Bezvadný to začalo být, když mě začal trénovat Tomáš. Potvrdil mi, že neexistuje jediná, všeobecně závazná morálka, každý má jiný program. Takže taky jinou závislost na vztazích... Prostě a jednoduše: můj úkol je mít partnerů co nejvíc. Ať se miluji s mužem, ženou, zvířetem, polobohem nebo démonem, každému prospěju. Má energie je přínosná pro každého. Taky mám mít co nejvíc dětí, i kdybych je nemohla osobně vychovat. Zůstane jim to... většina jich je jako já. Terezka by byla taky, ale... Vpadla nám do toho ta válka. Musíme ji rychle skončit.“

„Já myslela, že už to skončilo! Stáhli se...“

„Přijdou zas. Jejich centrum nebylo zničeno. Bude jich víc a budou ještě odhodlanější. Nemyl se, budeme s nimi ještě mít starosti.“

Diana se zamračila. Její myšlenka byla: A Charry je nemocný!

„Neboj se, přivedu ho k životu. Ale tebe trápí ta věc s kontaktem. Dlouhá léta jste se oba bránili připojení, zůstávali bokem jako samostatná dvojice. Souhlasila jsem s tím; některé vaše osobnosti v altisvětech nebyly tak opatrné a dopadlo to špatně. Většinou už nežijí. V mnoha případech se to zvrhlo v boj mezi námi dvěma, mnou a tebou. To jsem nechtěla. Vlastně, nejsem si jistá ani vhodností kontaktu mezi ním a Terezkou. Ale domnívala jsem se, že příznivé důsledky by převážily ty nevhodné.

Pochop, já nevím, jestli dojde ke katastrofě, když se Charry pomiluje pro jeden večer s mou dcerou – nebo třeba ty se mnou. Chtěla bych to, protože tě mám strašně ráda. Každou jinou holku bych do toho prostě vmanévrovala. U tebe si nejsem jistá; možná jsi pro nás skutečně zakázaná!“

„Ale já už jsem se odhodlala...“

„Di, tvoje rozhodnutí v tom hraje důležitou, ale ne rozhodující roli. Jsi zvláštní kategorie! Lákalo by mě tě důkladně prozkoumat, ale... mám říct, že se bojím? Čarodějka Valérie, Velká Matka cowenu, má strach z důsledků svého činu. Můžeš to klidně oznámit veřejně!“

Diana poslechla první impuls své mysli, sevřela ji v objetí a rozbrečela se. Valérie tak otevřená citová hnutí už nějaký čas neprovozovala, ale její reakce byla rovněž spontánní.

V ten moment pocítily (obě!) změnu energie. Zrcadlo zazářilo a vystoupili z něj Terezka, Tošio a Aši. Valérie natočila hlavu, aby je viděla.

„No, nazdar! Ještě nám schází Julka; můžeš na chvilku? Abysme mohli zrovna zahájit vědeckou konferenci!“

Diana měla určité výhrady, ale Va je zarazila okamžitě a v zárodku:

„Řekla jsem snad jasně, že Charry potřebuje spát a regenerovat; spustila jsem to a nijak tomu nepomůžeme, když tady budeme tancovat jako svatí na orloji! Pojďte pryč a nechte ho být!“

Julka je nasměrovala k sobě; byla napůl ponořená do bazénu a Anarietta jí masírovala ramena. Vtírala jí do nich nějaký olej, který voněl tak slastně, až by se dalo říct páchnul.

„Zasuňte se ke mně do vody a pokud možno mlčte. Zejména o tom, že dělat si v mým věku z rukou křídla je naprostá pitomost...“

Terezka se naopak rozzářila, když uviděla princeznu; hned ji objala.

„Přišla jsem si oddychnout; můj teleport ještě funguje! Mám tam spoustu problémů, řídit zasedání státní rady... většina těch starých páprdů mě ve skutečnosti považuje za praštěnou, pomatenou, v lepším případě prolhanou. Jenže jsem princezna a dědička trůnu, takže...“

Valérie ze sebe vydala jeden z nejohavnějších možných zvuků.

„Neměly bychom změnit Atanor na blázinec?“

„Já myslela, že to už je dávno!“ kontrovala Julka.

Valérie zauvažovala, zda do ní praštit bleskem, či se ovládnout.

„To už se nezmotáš ani na ubohej blesk?“ naježila se Julka.

Valérie zuřivě stáhla obočí, pohodila dlouhou černou hřívou, roztáhla chřípí a na chvíli vypadala jako za mlada. Pak to pominulo.

„Viditelně nám tu chybí Morrigan, aby zavedla pořádek.“ řekla Diana.

„To by tak ještě scházelo!“

Na chvíli vyčkaly, ale nestalo se nic. Kámen jim spadl ze srdce.

„Hele, jsme všichni trochu vynervovaní... přežili jsme tvrdou bitvu, padlo nám hodně kamarádů a... asi bysme měli brečet a zuřit nebo se radovat. Říkám, nervy nám vibrujou... tak se zasunem do toho bazénu a...“

„...a uspořádáme vědeckou konferenci!“

„Nesmysl. Budeme se jen tak povalovat, žvanit a regenerovat.“

„To jsem zvědavá, jak to dlouho vydržíte!“

„Ty se ze všech sil snažíš vyvolat rvačku?“

K té rvačce by možná došlo, ale byla tu Anarietta – a Aši. Oba se tvářili jako že dospělým už pořádně hrabe v bedně; ne že by to nečekali, ale přece jen by se staroušci mohli chovat trochu důstojněji.

„No jo,“ řekla Valérie a vklouzla do bazénu. Voda byla příjemně horká, rozvalila se do ní a vytvořila si přiměřené lehátko.

„Do jisté míry spěcháme...“ řekl Tošio, ale ani se nehnul.

„To mám kvůli tobě začít čarovat i s časem?“

Nechal poznámku vyznít do ztracena. Svlékl kimono a ulehl do vody. Valérie na něj brala ohled a lehátko mu vytvořila sama. Aši vrhl ublížený pohled na Anariettu, ale opět nic neřekl.

„Věc vypadá tak, že v současné chvíli tvoříme my, jak jsme tady, vrchní vedení státu. Císařovno?“

„Rozhodně do doby, než se vzpamatuje Charry. Ale i tak, spoléhat můžeme jen jeden na druhého...“

„Správně. Předsedáš?“

„Jo. A přednášku děláš ty!“

Valérie zhluboka vzdychla, dokonce snad doopravdy. Potřebovala si urovnat myšlenky, než začne mluvit.

„Když jsme byli naposledy v podobné situaci, vyslal Velký Cowen lady Morrigan, aby nás varovala a pokud možno zkrotila. Její akce měla dočasný úspěch, ale v současné chvíli je jasné, že nikoliv trvalý. Naopak, udělali jsme řadu dalších kroků vpřed. Jmenuji alespoň ty, které jsou momentálně vidět: kontakty s jinými světy, přetváření hmoty v energii a naopak, z čehož vyplývá transformační a kreativní magie. Moc a síla našeho státu je tak velká, že nás nelze přemoci ani veškerou moderní technikou.“

„Echm!“ Diana zvedla ruku jako školačka, „Já to vidím trochu jinak. Tohle všecko, co povídáš, ovládá deset... hm, možná dvacet lidí v zemi. Všichni ostatní můžou tak maximálně závidět... spoléhat na moc čarodějek. Další, co to dokázali, už byli zabití. Nevím, jestli můžu jmenovat...“

„Moje dcery?“ zeptala se Julka, „Ano, začali od mých dcer. Sif, Iris, Gina, May-Britt, Jan a řada dalších členů rodu. Dnes se pokusili zabít tvoji dceru, Vali. Nejtalentovanější čarodějku Impéria, nejlepší ochranu města. K útoku využili naše vlastní síly... chlapce z Tošiovy krve. Ráda bych věděla, kdo je ta holka; víš jistě, že to nebyla tvoje dcera?“

Valérie neřekla nic, jen zahýbala obočím. Měla je oholené Ohněm, spíš ale trvale odstraněné, přesto bylo vidět.

„Přivedla jsem na svět jedenáct dětí,“ pokračovala Julka, „Domnívám se, že mám přehled, co se s kterým dělo... děje. O to lepší přehled, že někteří už opustili tělo. Můžeš říct, že jsi si naprosto jistá?“

„Inu... ne zcela.“

„To se dalo čekat. Mnohým z nás... ze špičkových čarodějů se rodí potomci nejen v tomto, ale i v jiném světě. Muži nemají přehled absolutně žádný, my ženy alespoň víme, kolik dětí jsme porodily, i když mnohdy netušíme, kdo na tom spolupracoval. Obávám se, že Valérie nějak ohrožuje svět pokaždé, když roztáhne nohy.“

„Tvůj otec se snažil mě přesvědčit, že když roztáhnu nohy, udělám vždycky pro svět něco dobrého. Tehdy jsem byla mladá holka; domnívala jsem se, že tím myslí, že jemu osobně způsobím potěšení.“

„O tom nepochybuji. Jeho výstřední humor je mi důvěrně znám.“

Diana chtěla něco říct, ale všimla si okouzleného pohledu Anarietty.

„Nejsem si zcela jistá, dámy, zda probíráme tyhle záležitosti ve správnou dobu a na správném místě...“

„Ty teď mlč, Diano – jsi mimo! My všichni ostatní jsme spojeni krví, taky samozřejmě různými způsoby Propojení...“

„Já ne!“ upozornil Aši.

„Já taky ne!“ hlásila se Anarietta podstatně nadšeněji.

„U vás dvou se to může ještě změnit. Obávám se, že u Diany a Charryho ne. Diana sama si uvědomuje, že by její zapojení mohlo být nebezpečné. Obává se, že právě ukončená bitva byla důsledkem její snahy...“

Každý čekal, kdo první řekne, že je to nesmysl.

„Kdo první řekne: Nesmysl?“ zeptala se Julka nahlas, „Všichni myslíme, že to nemá nic společného a podléháme iluzi; ale kdo si tím je jistý? Myslet znamená prd vědět, říkají velcí Mistři.“

„V tom případě...“ začala Terezka, pak se zalekla a zmlkla.

„Dořekni to!“

„V tom případě bych chtěla vědět, komu se to nelíbí! Proti komu nebo čemu vlastně bojujeme!“

„Tak, a je to venku.“ řekla Diana, „Chce někdo odpovědět?“

„Zkus to ty, když seš tak chytrá!“

„První verze, napadení té vesnice na pobřeží, vypadala jako útok nějakých mořských lupičů. Potom nastoupila armáda; zlikvidovali jsme několik útoků, každý následující vedený většími prostředky než předchozí. Pak přepadli Indiopolis; zlikvidovali jsme jejich flotilu, ale většina chytřejších lidí mě ujišťuje, že to ani zdaleka není konec. Chci vědět: co ještě má nepřítel k disposici? A hlavně: proč to dělá?“

„Tvoje otázky jsou rozumné. Odpověď obtížná. Jak jsi říkala o lupičích: kdyby to bylo tak, dávno by to vzdali. Velení armády zjevně nevadí, že jim zabíjíme stovky, dokonce tisíce lidí. Mají jich zřejmě dostatek, na rozdíl od nás. Pro nás je smrt každého jedince nenahraditelnou ztrátou.“

„Každá rozumná vláda přece musí mít určitý limit, za který nejde! Dobře, rozhodli se nás zničit, zahájili válku; ale nepokusili se vyjednávat, vůbec s námi nemluvili! Neznáme ani jejich velení...“

„S divochy se nevyjednává!“

„V dřívějších střetnutích jsme vždy nějak dosáhli dohody; přesvědčili je, že nás tak snadno nezničí, nabídli rozumné řešení. Po nějaké době to uznali a rozešli jsme se... neříkám v dobrém, ale...“

Mlčeli, nikdo se neměl k odpovědi.

Terezka řekla: „Zkusila jsem si udělat jasno... výslech zajatců a...“

Obrátili se k ní a pobídli ji, ať mluví.

„Všichni, které jsem až dosud vyslýchala... včetně mentálních sond, teda ty dělaly kolegyně, ale ověřovala jsem... nic moc. Základní úroveň, někdy ani to ne. Hmotně uvažující... já nechci říkat pitomci, ale...“

„Znovu a souvisle!“ řekla Valérie.

„Jo... jo. Bylo vyšetřováno dvacet čtyři subjektů. Osobně jsem prověřila tři nejzajímavější, dalšího mám v plánu, jen co bude trochu čas. Důstojník letectva, kterého sestřelil Charry. Zatím asi nejvyšší hodnost. Žádný nemá sebemenší duchovní znalosti. Pokud vůbec jsou věřící, tak... oni v podstatě nevěří v existenci žádných vyšších bytostí. Chodí do kostela, protože se to sluší a sousedé by je pomluvili, kdyby nešli. Obávám se, že stejným způsobem uvažují i jejich kněží.“

„Pokračuj.“

„Ani v Propojení nepřipouštějí možnost, že by mohla existovat síla, která je skutečně nějak ovlivňuje... mimo jejich vlastní vůli. Křesťanský termín: Duch svatý a jeho působení. Oni považují za automatické, že schvaluje vše, co řekne kněz. Ostatní je dílo ďáblovo...“

„Věří tedy v Ďábla?“

„Ano... tedy, věří v jakési neurčité zlo. Ne že by měli s čerty důvěrné zkušenosti jako my. Všeho takového se strašně bojí. A předpokládají, že se to týká každého jiného, jen ne jich samých.“

„Ano. Pokračuj.“

„Celkovým průzkumem jsem došla k názoru, že jsou neuvědomělé nástroje své vlády. Všichni jsou něčím ošálení. Skoro bych začala věřit, že je skutečně ovlivňuje nějaké Zlo.“

Všichni ji pozorně sledovali; teď měli jisté námitky.

„Zopakuj základní teze, pro jistotu?“ řekla Va.

„Není žádné Zlo, není žádné Dobro. Prospěch jedné živé bytosti je škodou druhé a naopak; proto se v iluzi domnívá, že protivník je Zlý.

Všechny Bytosti jsou ochranné, některé však chrání někoho jiného.“

„Na jedničku. Teď jejich verzi!“

„Dualismus. Věčný souboj Boha a Ďábla. Dobrého Boha se zlým Ďáblem, oba jsou zhruba stejně silní a ovlivňují člověka. Spousta zbytečného balastu... s jediným výsledkem: moc se o to nezajímej, jsou to záležitosti pověřených kněží, nikoliv tvoje. Kdo se zajímá, aniž by musel, je bláznivý sektář...“

„Ano. Odpovídají tomuto schématu?“

„Přímo učebnicově. Zkusila jsem s nimi jednat a vyvést je z té iluze, ale je v nich jako v koze... Prostě, utkvělé přesvědčení.“

„Syndrom prvního gurua. Co ti řekl první učitel, je pravda; později může docházet ke korekcím, ale ty se vztahují k té první pravdě.“

Terezka několikrát přikývla. „Zkrátka, ve škole jim řekli, že žádné nadpřirozené bytosti neexistují. V kostele, že existuje Bůh a ďábel. Doma, že je zbytečné se tím zabývat. Vzniklý guláš je vede k tomu, aby jednali podle toho, s kým zrovna jednají. Pak je vzali do armády a oni samozřejmě berou vojenské rozkazy za závazné po dobu, co jsou vojáci. A nepřemýšlejí.“

„Dokážeme s tím něco dělat?“

„Individuálně ano. Zapojila jsem do převýchovy každý schopný kus z týmu. Bohužel v polních podmínkách...“

„Jo, chápu. Máš málo lidí.“

„Odjakživa jsem říkala, že máme málo obyvatelstva!“

„Dělám co se dá, císařovno. Ty zajatce máme na pánvi, pomalu je grilujem, ale do oběhu je vrhneme, až se dopečou. Stačí?“

„Díky. Já věděla, že je na tebe spoleh.“

„Podle mýho to nestačí. Je nesmysl čekat, až nám někoho osud předhodí. Je potřeba zasáhnout přímo jejich centrum. Vládce jejich světa!“

„Úvaha správná, realizace bohužel obtížná. Nevíme, kdo jim velí.“

„Tak to snad nějak zjistíte, ne?“

„Jejich svět není jako náš. Já ti zkusím hodit příklad: třeba naše roztomilá princeznička Anička. Chodí si sem odpočinout, protože doma ji kdekdo nenávidí jako mor. Mor tam nedávno měli, tak vědí, o čem mluví. Považují ji za hloupou, rozmazlenou, zákeřnou fiflenu, které by strašně rádi zakroutili krčkem, kdyby měli nějakou jinou. Protože má jeden trumf: je jediná legální dědička království. Kdyby nebyla, nastaly by problémy, o vládu by se mohl ucházet v podstatě kdokoliv. Takhle je jasná šéfka, dokud se nevdá a neporodí potomka. Zatím se hraje o to, koho si vezme, každý má svého pretendenta, hádají se mezi sebou a...“

„A já si lebedím. Mimochodem, vaše finta padnout na záda před každým je skvělá; každej mnou sice pohrdá a bezmocně zuří, ale nemůže nic dělat. A já se krásně pobavím, protože většina chlapů se náramně snaží...“

„Díky; promluvila jsi přesně podle své inteligence!“

„Co nepovídáš, drahá učitelko? Že by ti vadilo, že jsem blbá?“

„Už asi nejseš tak blbá. No dobře, máš bod!“

„Fajn, berme za prokázané, že Anička je hlava státu a záleží na ní. Stejně jako u nás; první Tošiova otázka byla, kdo teď vládne. U nich nevládne nikdo; ať vystrčíš tykadlo kdekoliv, všude ti každej řekne, že poslouchá rozkazy a za nic neodpovídá. K jejich presidentovi jsem ještě nepronikla, ale věřím, že se vymluví taky, na vládu nebo na parlament...“

„Takže kdo jim poroučí?“

„Ráda bych to věděla. Někdo by mohl říct: Satan Ďábel.“

Nastala delší chvíle ticha. Pak řekla Julka:

„Nezdá se vám, že je ta voda nějak studená?“

„Mám ti ji snad uvést do varu, aby sis zvykala?“

Diana se podrbala na hlavě, kde měla vytetovaného hada.

„Julko, tys kamarádila hodně s tou... Luckou. Co je s ní teď?“

„Pokud vím, přenesla působiště do Ameriky. Má čtyři banky, nějaké hotely, obchodní domy...“

„A vdala se za nějakého politika.“

„Vdala se čtyřikrát. Všichni manželé jsou naživu a bohatí. A vlivní.“

Terezka nechápala, co je na tom divného. Julka jí dala pohlavek.

„Postupně, s rozvodem a časem na zotavenou. Ne naráz, chápeš?“

„Jejich barbarské zvyky!“ ohrnula nos.

„Takže myslíte, že za tím stojí Satan?“

„Těžko říct. Nedivila bych se, nepřijali jsme jeho nabídky. Ovšem kdyby ses ho zeptala přímo, zapře to. A dokáže ti, že on to nebyl.“

„Proč se mu říká Otec lži?“

„Mám ho sem zavolat? Nebo jeho dcerku Axhar?“

„Povídat si s démonama je ztráta času. Dokud seš při moci, lísají se a slibujou hory doly. Jak dostaneš šlupku, skočí a zadáví tě.“

Diana potřásla hlavou. „Heleďte, jak se dohodnout se Satanem Ďáblem, je starost vás bráhmanů. Já jsem bojovník, já můžu vyjednávat leda s hmotnejma bytostma. S vojákama, politikama... Beru za prokázaný, že jsou pod vlivem Satana, ale to neznamená, že jsou úplně blbý. Že nám nechají zmasakrovat další stovky a tisíce svých lidí!“

„Tvoje úvaha je dobrá, ale vycházíš ze své morálky, ne z jejich. Počítej předběžně s tím, že to udělají; jen když nás zničí.“

„Takže se připravíme bojovat dál. Neradi, ale musíme...“

„Kromě jiného drží naše město Iron-city. Měli bychom je vyhnat.“

„Co víš o situaci tam?“

„Většina mých kontaktů padla, chrámy byly zničeny. Teda... ne že bych tam měla nějaký moc velký základny; teď nemáme nic. Pár začátečníků, kterým se podařilo schovat nebo utéct.“

Tošio řekl: „Nemáme dost vojáků, které bychom tam poslali.“

Diana: „Skoro bych byla pro tam poslat někoho...“ zaváhala, jak se vyjádřit, aby nepoužila žádné ošklivé slovo.

Julie se zamračila: „Mně napadlo něco moc ošklivýho...“

„Tak to řekni!“

„Kde je v tuhle chvíli bráška Richard – a co dělá?“

Všechny čarodějky natočily hlavu jedním směrem.

„Mohl by se stát naším trumfem. Ale je potřeba mu dát nějaký silnější impuls. Satanem proti Satanovi...“

„Poslat na něj démona?“

„Poslat není správný slovo. Dovolit, aby...“

Nějakou chvíli všichni mlčeli. Konečně pípla Anarietta: „Neublíží mu to?“

„Ty ho snad znáš?“

„Učily jste mě... že nesmíme dovolit Zlu vstoupit na svět.“

„Peklo může poslat různé bytosti. S démonama jsem jednala a Terezka taky; jsou to pěkný mizerové, ale skutečná špatnost je v lidech!“

Opět chvíli mlčeli. Až řekla Diana: „Inu, jakáž pomoc...“

„Je to schváleno.“ řekla Julka, „Další hřebíček do rakve.“

„Co dál?“ řekl Tošio, „Nelze dělat nic, než čekat na další jejich krok.“

„Další útok?“ otázala se Diana, „Co můžou udělat?“

„Samozřejmě Starou cestou, na Ártabogyiho. Mluvila jsem s jeho čarodějkou Fran. Pěkně protivná holka; utrpěla řadu vítězství a stouplo jí to do hlavy víc, než je zdrávo. Rozložení sil zatím respektuje, ale čím bude lepší, tím větší bude mít sebevědomí.“

„Co je s armádou?“

„Ojedinělé neurčité útoky. Pokoušejí se najít nebo postavit nějakou cestu jinudy, než přes průsmyky. Gyula je udržuje v uctivé vzdálenosti.“

„Nepokusil se zatlačit je zpátky?“

„Na to nemá dost vojáků. Ani zbraní. Poslali jsme mu pár dobrovolníků...“

„Dospívajících kluků, předpokládám.“

„I holek. V mnoha případech jsou ještě děti.“

„Ano, jako obvykle. Jak dlouho s tím vydrží?“

Diana bezmocně pokrčila rameny.

„Možnosti obrany jsou dvě: silou nebo magií.“ řekl Tošio, „Lidské síly nemáme. Magie dělá co umí; nedokáže však vyčarovat armádu.“

„Zatím se nám podařilo odvrátit od dalšího boje některé zajatce...“ řekla Terezka, ale hned zmlkla.

„Mlátíme prázdnou slámu.“ řekl kníže Yamanaki, ponořil se pod vodu, zase se vynořil a vyfoukl vodu, „Nechme toho. Doporučil bych, aby se císařovna Diana chvíli prospala, než se vrátí do Kingtownu. My ostatní bychom si před spaním mohli dát malou rozcvičku na pročištění energie!“

Všichni byli pro, nejvíc Anarietta.

„Je pravda, že tvoje paměť obsahuje strategii a taktiku celých generací válečníků a kdo ji ovládne, stane se největším vojevůdcem světa?“

„Nejsem si jist. Ty to na něco potřebuješ?“

„Obávám se, že budu muset vést armády. Ne že bych chtěla, ale...“

„Ten tvůj svět bych jednou rád poznal...“ řekl Aši.

„Jestli seš tak dobrej čaroděj, jak se povídá, tak bych tě potřebovala!“

„Nemyslím, že jsem zrovna...“

„Má pro to rozhodně talent.“ usmála se Valérie.

„Jako že jsem víc holka než jiný kluci?“

„Jo, povídá se něco, že seš jako homosexuální buzerant!“

„To ještě neznamená, že nemůžu jedný drzý žábě pěkně nasekat na zadek!“

„Hele, už jsem to zkoušela s klukama, s holkama a s ledasčím. Ještě jsem to nezkusila s něčím jako ty, ale...“

Diana si zhluboka povzdychla, vylezla z bazénu a zkusila uschnout pomocí magie; učily ji to léta, tak aby to neuměla! Valérie šla s ní, aby dohlédla na Charryho a pak ji uspala posilujícím spánkem.

Diana se poslušně uložila. A řekla s povzdechem:

„No... ale trochu je mi to stejně líto.“

Richard Baarfelt spal. Když ve spánku zaregistroval znepokojující auru cizí ženy, částečně se probral, ale pouze natolik, aby se vzrušil. Stačilo jí to, dokonce napomohlo; nasedla na něj a napíchla se s takovou razancí, že až zasténal. Pak začala stahovat a uvolňovat poševní svaly a nelítostně ho ždímala; to už se probudil a chtěl promluvit, ale sotva otevřel pusu, vrazila mu do ní jeden prs, dokonce i vstříkla trochu mléka, takže se začal dusit. Začal uvažovat, zda se má začít bránit; nejprve zjistil, že tu holku rozhodně nezná, mohla taky být nasazená nepřítelem. Ačkoliv, na to její energie nevypadala; rozhodně je čarodějka, ale...

Zaútočila. Pochvou mu tvrdě mačkala penis, prsy ho dusila a rukama do něj pouštěla energii. Teď už bojoval, snad dokonce o život; jenže i v tom byla lepší. Na chvíli dostal skutečný strach; pak dosáhl fantastického orgasmu. Když se začal uklidňovat, pustila ho a odtáhla se.

„Dobré jitro!“

Měla hluboký mazlivý hlas, stejně znepokojivý jako její aura. Kromě toho byla divoce, dravě krásná: tmavá pleť, velké černé oči, černé kudrnaté vlasy tak asi po dvou měsících od ostříhání. Kudrnatý porost klína, příjemný na pohlazení. Rozhodně nepatřila k bílé rase. Richard měl takové typy rád, doma mu nic takového nepovolili. A rozhodně nebyla křehká ani změkčilá.

„Co jsi zač?“ otázal se.

„Záleží na tom? Dárek z Pekla – za věrné služby!“

„Nesmysl. Nejsi čert ani démon, těch už jsem pár zažil. I když...“

„Jsem člověk jako ty. Přesto mě poslali; nevěříš?“

Nevěřil. Prohlížel její kastovní znaky: spousta zlata, ornamentální tetování pouze v místech, kde se dalo zakrýt oděvem. Žádné znaky, které by se vztahovaly k ochranným božstvům.

„Protože neuctívám žádné bohy.“ vysvětlila, „Kromě Nejmocnějšího!“

Richard se zamračil. Tímto slovem se označoval...

„Když Jehova Bůh stvořil člověka z hlíny a popela, Satan Ďábel sledoval jeho počínání a ukrutně mu záviděl.“ pronesla tichým, dráždivým hlasem, „Aby se mu pomstil a znevážil jeho dílo, stvořil z krve a ohně Cikána Roma, bytost vzhledu člověka, ale s duší propadlou Peklu! Už víš, co jsem?“

„Aha,“ usmál se Rick, „Tak to se trochu vytahuješ. Poznal jsem pár Cikánů a byli docela normální.“

„Jistě, nějaká pokleslá pakáž. To já tedy ne; já jsem čisté Zlo. Nevěříš?“

„Proč ne? Tvoje úvodní představení bylo docela fajn. Co chceš?“

„Spíš mi řekni, k čemu mě chceš použít ty. Poslalo mě Peklo, nevěříš? Mám za úkol zůstat s tebou, dokud budeš posílat do Pekla další proklaté duše. Pomáhat ti a sloužit – chceš?“

„Rozhodně nejsem proti. Sympatické děvče...“

„Taky bych tě dokázala zabít.“

„Někdy si to zkusíme rozdat natvrdo. Jak ti říkají?“

„Co třeba Lilith? Nebo Astaroth? Možná Aya...?“

„AYA? To je code name?“

„Vnitřní jméno mám ?? – Alfa Omega. Jsem počátek i konec všeho...“

„Sebevědomí ti rozhodně neschází.“

„Svůj k svému, princi Baarfelte.“

Rozhodl se, že si musí situaci řádně rozmyslet. Vstal, ježto cítil potřebu se jít vymočit; než stihl něco udělat, chňapla mu ho do úst.

Nikdy nevypouštěj zbytečně na zem, co já můžu využít!

Nic takového dosud nedělal, ale bylo to příjemné. Richard miloval zvrhlé až hnusné sexuální praktiky; nebyl si jist, zda je to jeho vlastní volba či odpor vůči matčině výchově. Taky záviděl ostatním B' bolest a krev, nikdy by se ale k tomu veřejně nepřiznal.

Taky to mám ráda. Strašně miluju ubližování jiným. Doufám, že mi často dáš možnost někoho ztýrat!

Ale! Jakpak se to líbilo tvým dosavadním kamarádům?

Divil by ses, dost hodně!

Přešel na verbální komunikaci: „Proto ses vypravila do války?“

„Ve válce je spousta příležitostí.“

„Teď se začneš chlubit, jak tě vyhnali z Atanoru...“

„Mě nikdo odnikud nevyhnal. Naopak, chtěli mě tam zadržet!“

„V železné kleci?“

„Náhodou, měli mě tam všichni rádi. Ukazovali mě novickám, aby věděly, co je skutečně zlá mrcha. Jsem nejdokonalejší exemplář Zlé strigy!“

„No jasně. Co děvčátka na to?“

Pohrdavě zafuněla. Richard nenaléhal, dokázal si to představit: vykulené novicky, pokročilejší holky obdivující její schopnosti a ty nejstarší, celé žhavé, aby jim začala nějak ubližovat. Málokterá wézetka odolá možnosti se správně servat; a nikdy nezapomíná, kdo ji přemohl.

„Cvičila jsem je, aby nebyly blbé a změkčilé.“ připustila.

„A Matka Valérie? Jak ta tě měla ráda?“

Opět zafuněla. Jistě, Va ji snášela asi jako Hospodin strpí ďábla. Dokud plnila své povinnosti, bylo to v pořádku. Teď...

„Jsem tady, abych ti pomohla zničit nepřátele.“

„Jo, asi budeš účinnější než ty ostatní. V každým případě...“ nedořekl.

„Šoustám líp než všecky ty bílý křehotinky?“

„Máš něco proti bílým?“

„Pch, mně je to fuk. Jsem z krve a ohně, zapomněls? Pohrdám každým, koho ten starý pitomec upatlal z blbýho bláta!“

„Já jsem taky bílý. Gádžo, po vašem!“

„Taky tě časem odkopnu, až mi přestaneš stačit. Zatím tě snesu.“

„Co máš v plánu – kromě toho, co jsme dělali doposud?“

„Až se zvedneš a probereš, chtěla bych ti něco navrhnout.“

„Tak fajn, mluv. Vnímám tě.“

„Iron-city. Vyznáš se tam?“

„Byl jsem tam tak dvakrát, třikrát. Hnusný město.“

„Chtěl bys spolupracovat, aby bylo ještě hnusnější?“

„Pokud se pamatuju, vládnou tam cizinci!“

„Jo. To mám na mysli.“

„Co když nás chytnou?“

„Neboj, mám to vykoumaný. Znáš Rossa Blancu? Žije tam velká skupina mých příbuzných; u nich zřídíme základnu. Umíš se přestrojovat, ne? Je to bezpečný, oni nás neprodají. Ne že by byli tak poctiví, ale bojí se mě! Jsem přece čarodějnice!“

Richard zakroutil hlavou; lákalo ho to, ale jist si nebyl.

„Myslíš, že to dělám pro tvý dobro? Krutej omyl! Chci podíl z kořisti! Ty seš bohatej, na majetku ti nezáleží, tak to mě teda jo! Jak koukám, tobě peníze taky něco říkají, viď že? Kde byste k nim taky jinak přišli!“

Ríša potřásal hlavou a usmíval se. Bylo to příšerné stvoření, vulgární až sprosté, bezuzdné, dravé... její aura se dala těžko popsat, ale v každém případě byla nebezpečná. Líbilo se mu to, měl rád divoké holky. O to víc, že si zvlášť nepotrpěl na šelmy. Ani ona ne, snad se jich dokonce bála.

„Ano správně, máš to vykoumaný. Jak se tam dostanem?“

„Koumej taky trochu ty! Nebudu dělat všechno sama!“

„Fajn. Postarám se; jsem obchodník, tak začnu kšeftovat!“

„Jo, kšeftu taky rozumím!“

„Třeba: herna, bar, striptýz... nějaký přítulný holčičky...“

„Souhlas. Budu hlavní atrakce. Kdo mě ochutná, nezapomene!“

Plácli si a rozesmáli se. Aya vycenila zoubky:

„Satan Ďábel, můj temný Pán, čeká na jejich hříšné duše!“

Ne každý byl spokojen s císařovým přenesením na Atanor. Třeba Monty Draggon: „Poslyšte – to vážně chcete svěřit léčení císaře té šarlatánce?“

„Nevím, proč urážíš mou matku takovým slovem,“ odpověděla Terezka, „Ano, léčí císaře a bude ho léčit, jak umí.“

„S tím já jako státní hodnostář nemohu souhlasit! Dobře vím, jaké věci děláte vy bláznivé ženské; ty kejkle s Ohněm a takové věci. Ale Charry je hlava státu a jeho léčení by mělo probíhat pod dozorem státních orgánů!“

„Při jeho ošetření byla císařovna, maršál Yamanaki a další. Nestačí?“

„Pochop mne, prosím: mám upřímnou obavu o jeho život!“

„Tím chceš říct, že se snažíme císaře zabít?“

Monty couvl, ta dívčina působila nebezpečně. Neodvážil se říct...

„Jaké metody bys použil ty?“

„Navrhuji okamžitě převézt císaře do městské nemocnice, kde by se mu dostalo řádné prohlídky a ošetření normálním způsobem od lékaře, který má... no prostě s diplomem a zaručenými schopnostmi!“

„Schopnější lékaři jsou s námi v častém kontaktu. Ovšem ty... chodíš vůbec aspoň občas k doktorovi? Nemám ten pocit!“

„Nemohu připustit, aby život císaře závisel na schopnostech...“

„Tak to řekni! Podvodnice? Děvky? Co ještě si o nás myslíš?“

Chvilku se přetlačovali očima. Lidé kolem napjatě přihlíželi.

První to vzdala Terezka.

„Je mi tě líto, Monty Draggone. Neznám tě natolik dobře, abych četla ve tvé mysli, jako bys mi ji nabídl. Udělala bych to, kdyby sis přál; ctím ale tvoji nedůvěru a odpor. Nevím, co ti udělala která čarodějka, že nás tolik nenávidíš. Přiznávám však naši společnou vinu.“

Monty se zamračil. Udělaly mu to nejhorší, co mohly: nedokázal je uspokojit, vysmály se mu a řekly si to navzájem. Ví to i tahle malá? Nevěděl, ale nedůvěřoval jí. Žádnou z nich nemohl požádat o pomoc; znamenalo by to spát s ní – ukázat jí svůj maličký, nevyvinutý orgán, se kterým toho moc neumí! Znovu trpět jejím smíchem! Srovnávat se s těmi mocnými, výkonnými chlapy, na které s potěšením vzpomíná... Ne, nikdy!

T mlčela. Oči měla jako kousky skla.

„Dělejte si, co chcete!“ řekl a odešel.

Charry seděl na terase ve visuté sedačce, nohy mu visely volně dolů. Zato prsty mu jen hrály; vyráběl z drátů všelijaké hračky a hlavolamy pro houf dětí, které ho obklopovaly s očima vykulenýma. Patřily do nejmladšího oddělení a bylo mezi nimi překvapivě mnoho kluků; až později odhadnou, že už se naučili dost, holky tu nechají a odejdou. V jejich věku to bylo ještě fuk, všechny byly hladce vyholené, opálené, hubené, s dlouhýma rukama a nohama. Rozchechtané a bezstarostné, vůbec si nedělaly hlavu, že je válka. Ještě jim nikdo nedal za úkol bránit vlast.

Zato jim nařídili pečovat o císaře. Například mu vytvořili to křeslo, jen z čisté energie. Chechtaly se po zjištění, že je nedokáže ani sám ovládat. Předváděly se, co dokážou ony. Ale těmi hračkami je dostal, ještě nikdy jim nikdo nic podobného neukázal. Fascinovalo je, že někdo umí tak dokonale zacházet se skutečným drátem, šroubky a matičkami, kleštičkami, pilníkem... Jejich představa byla promyslet strukturu, vytvořit si v myšlenkách Vzor, koncentrovat energii a odpálit to. Když se nepovedlo, ostatní se smáli. Nic se nedalo dodělat či upravit, lepší bylo delete a replay.

Jejich hračky byly třeba wingy. To slovo znamená křídlo, ale předmět byla deska různého tvaru, na kterou jezdec usedl nebo se položil, vlastní energií ji dostal do vzduchu a surfoval, dokud zvládal; pak se vrátil zpátky na základnu nebo někde přistál, pokud to ovšem nenapálil někde do skály nebo se nezřítil do moře. Hra to byla šílená a naučil je to celkem nedávno někdo z hostí. A ještě: wingy ve skutečnosti neexistovaly, byly stejně vytvořené z energie jako Charryho sedačka.

„Je to odpověď na jejich letectvo,“ vysvětlila Valérie, když se zeptal, „Požádala jsem Sesterstvo, aby mi pomohly. Poslaly tu Surfařku...“

Charry ji viděl jen na záznamu: dívka něco přes dva metry, s pletí jako eben, dlouhé ruce a nohy, nazlátlé oči. Téměř nechodila, veškeré přesuny zvládala na wingu. Bojovat neuměla ani moc nechtěla, až tady se naučila aspoň bránit proti dotěrným dětem. A vrhat energetické údery.

Děti si wingy ochočily nejdřív. Charry je sledoval, jak se vrhaly z terasy po hlavě do propasti, ruce a nohy roztažené, s vyděšeným pištěním; až za letu vytvořily wing, čímž si zachránily život. Zpočátku byly wingy viditelné, jasně barevné, občas i zdobené znaky majitele. Schopnější jedinci měli neviditelné, takže vypadali, jako že kloužou na čistém vzduchu; a mistři se naučili splynout s wingem celým tělem, zmenšit veškeré zbytečné části těla, v podstatě se změnit do kapkovitého tvaru a ten ještě zneviditelnit. Hnali se vpřed, tak nízko nad zemí a tak rychle, jak si troufli. Dokázali se nepozorovaně přiblížit k letadlu a zasáhnout je bleskem, aniž si jich pilot všiml. Někteří zasáhli i do námořní bitvy.

„Příště je rozsekáme na mraky, uvidíš!“ slibovali s očima rozzářenýma.

„Jste chamraď,“ pohrdavě nakrčila nos o něco starší holčička, pokročilá čarodějka, „Až mě pustí do boje, zkusím rozbít kabinu, vytáhnout z ní pilota a odnést ho do zajetí! Vsadíte se?“

Zařvali nadšením. Tohle je správná hra; mnohem nebezpečnější než svištět s wingem po obloze, tady jde o život! Chystali se k hádce, ale náhle se všechny zarazily a natočily hlavu. Nejbližší dítě řeklo:

„Komthur Yamanaki.“

Charry si pomyslel, že Tošio přichází s hlášením. Že určitě bude mít zlé zprávy a že se sluší, aby si je vyslechl v soukromí. Vzápětí všechny děti zmizely; většina naskákala z terasy rovnou do hlubiny.

Tošio vstoupil. Kromě katany měl za opaskem kimona elfský fázer.

„Smím se dotázat po tvém zdraví, vznešený císaři?“ uklonil se.

Byla to otázka čistě zdvořilostní. Podrobnou zprávu o všem na Atanoru mohl přebrat od kterékoliv WZ, s níž se setkal. Přesto Charry odpověděl:

„Začínám dostávat lidskou cenu. Vyspravili mi kosti nohou zlatem a iridiovou ocelí. Tkáň se obnovuje, už bych mohl chodit, ale Valérie prozatím nedovolí. Posaď se a povídej, co přinášíš!“

Tošio zkusil vytvořit panoramatickou mapu Arminu; podařilo se. Průběžně ukazoval na místa, o nichž hovořil.

„Na severu zaútočily na Bird City silné oddíly nepřítele. Obešly město a zamířily deltou k jihu. Obyvatelstvo se stáhlo do citadely, kde pokračuje v obraně; ovšem nemohou zabránit, aby nepřítel postupoval...“

„Jak silné oddíly?“

„Nevím. Velitel města padl při obraně. Jeho zástupce je úplný blbec, nic neví. Je to přistěhovalec z posledních let a je z toho dost vyjevený. Předtím reprezentoval opozici. Nemá moc snahu se o něco starat!“

„Ať Lukáš Anczewski okamžitě vyrazí na sever a přehradí jim cestu! Brzy přijdou deště a budeme mít výhodu proti jejich tankům. Musí je zničit! Co půjde, pochopitelně ukořistit... Nesmějí odříznout plantáže na severu, to by Kingtown přišel o zásobovací zdroje...“

„Chápu, pane. Pošlu Lukášovi rozkaz.“

„Co se říká v Kingtownu o mé nemoci?“

„Čestní a vznešení občané doufají, že se brzy uzdravíš...“

„A ti méně čestní?“

Tošio zaváhal, pak řekl: „Zpočátku projevovali... potěšení.“

„A potom? Mluv, já se nenaštvu!“

„Božská císařovna prohlásila, že kdo o tobě povede ošklivé řeči, z toho stáhne kůži a nechá z ní udělat boty pro armádu. Od té chvíle je přání tvého rychlého uzdravení jednomyslné.“

„Děkuji; krásná formulace. Nějaké skutečně nepřátelské činy?“

„Vítek Jeřábek důsledně dohlíží, aby výrobu nikdo nesabotoval. Prozatím se žádné pokusy nevyskytly.“

„Co se děje na Staré cestě? Průsmyk se drží?“

„Komthur Ártabogyi důsledně hlídá. Dostal posilu leopardů a tygrů. Šelmy se pouštějí do džungle a přepadají vojáky ze zálohy...“

„Hm. Kde je Iwar Wulffssonn?“

„Dole ve městě, řídí opravy lodí. Monty Draggon nařídil loděnicím, aby se pracovalo dnem i nocí.“

„Potřeboval bych s ním mluvit. Mám pro něj úkol.“

„Pošlu ho sem.“

Charry zaváhal. „Ne. Vzkážu mu po Terezce. Má přijít...“

„Dobře. Vrátím se do Kingtownu.“

Podle logiky měla přijít na řadu otázka Iron-city, ale oba se jí pečlivě vyhýbali. Do města bylo vysláno několik schopných vyzvědačů, ale dokud se nevrátí a nepodají hlášení, nechtěli nic řešit. Namísto toho Charry řekl:

„Už sis zvykl chodit teleportem?“

Tošio správně vyhodnotil otázku jako žert; také se usmál.

„Používání magie bylo v našem rodu tradicí odedávna. Uznávám, že jsem se tomu věnoval méně než jiní. K vlastní škodě. Hodně věcí jsem v životě asi nestihl. Snad v příštím...“

Charry zauvažoval, zda má položit další otázku. „Třeba Aši...“

„Zvláštní kluk. Projevuje velmi zvláštní sklony. Zpočátku jsem byl jeho zájmy zklamán, ale teď... začínám věřit, že prožívá zajímavé věci. Jeho životní cesta je pro mne nepochopitelná. O důvod víc, aby mne zajímala.“

„Také tvoje osobnost je mnohovrstevná a zajímavá.“

„Vlastně ani nevím, jaká je moje osobnost. Nikdy jsem nepovažoval za potřebné se tím zabývat. Měli jsme tolik práce...“

„Život nám protekl mezi prsty, Tošio.“

„Když jsem byl mladý, měl jsem přání studovat učení Zenu, zabývat se bojovým uměním a psát básně. To všechno jsem samozřejmě dělal, byl jsem princ a všechny ostatní nedůležité činnosti vykonávali moji podřízení. Potom jsem vyrazil na cestu, na níž jsme se setkali. Na tom ostrově. Zlákala mě možnost být tvým prvním samurajem. Tak jsem se jím stal.“

Charry naslouchal a usmíval se.

„Od té doby jsem čím dál méně dělal, co jsem chtěl sám a čím dál víc, co po mně vyžadoval úřad. Moje zájmy: Zen, šerm a básně se staly pouze relaxací. Odpočinkem. Přibyl další zájem, výroba mečů z ušlechtilé oceli. A vedení rodu. A další. Vlastně, všechno mě to bavilo. Baví ještě teď.“

Charry vydal souhlasný zvuk.

„Ale málokdy mám čas se zastavit, promyslet svůj život a rozhodnout, co bych chtěl dělat dál. Mohu přemýšlet, když klepu kladívkem do oceli. Lehká, příjemná, mechanická práce. Až zestárnu, budu ji dělat.“

„Chceš odejít do výslužby?“

„Až vyhrajeme tuhle válku, pokusím se předat své pravomoci někomu z rodu. Mám pocit, že moji synové nejsou tak schopní, jak by měli být; ale možná jsem si s nimi jen dlouho nestihl promluvit.“

„Nemluvil bys ani se mnou, kdybych neměl přeražené nohy a nemusel tady bezmocně odpočívat. Neměli bychom na to čas.“

„Ale byl to hezký život, Charry. Jsem s ním spokojen.“

„Navštívil jsem Naru v jeho sídle. Pili jsme čaj a dívali se na rozkvetlé stromy v zahradě. Máš taky meditační zahradu?“

„Byl jsi u mne mnohokrát. Ukazoval jsem ti všechny změny...“

„Až skončí válka, přijdu k tobě. Uvaříš mi čaj, budeme sedět, popíjet a hovořit o vznešených tématech Zenu. Nebo mlčet a dívat se na květy...“

„Slibuji, pane. A děkuji tobě za tvůj příslib.“

Potom Tošio odešel. Měl mnoho práce.

Terezka přišla se soumrakem. Usedla, přitiskla se k němu zády a ovinula si jeho ruce kolem těla tak, aby se dotýkali co největší plochou. Hleděla dolů do údolí, kde se začala rozžíhat světla Indiopolisu.

Položil tu nejhloupější možnou otázku ze všech: „Jak se máš?“

Nějakou chvíli to promýšlela, pak řekla: „Nikdy v životě mě nenapadlo se nad tím zamyslet.“

„Naše láska skončila divně, viď?“

„Nebyla to žádná láska.“

Mlčeli. Terezka měla problém se vyjádřit, pokud chtěla něco říct. Celý život se domlouvala telepaticky, formulovat jasné věty jí dělalo potíže. Slova jsou tak málo výstižná...

„Jednou v životě jsem se chtěl pustit do hry, kterou hrají tisíce lidí v mé zemi. Zatoužil jsem svírat v náručí mladé dívčí tělo. A spojit s tebou mysl, samozřejmě; abychom se navzájem vnímali. Asi nesmím.“

„Dotázala jsem se svých Ochránců, zda to mám udělat. Žádná odpověď.“

Mlčel. T za okamžik došlo, že nepochopil celou hloubku jejích slov.

„Od malička jsem zvyklá konzultovat každý krok. Při předchozích dotazech jsem okamžitě obdržela nadšený souhlas.“

Teď mu to došlo. Vydal neurčitý povzdech.

„Jsou dvě možnosti. Buď Ochránci nesouhlasí, abys byl mou součástí, nebo všechny předchozí kontakty byly jen přeludy mé vlastní mysli.“

„Eeeh?“

„Nejstarší, nejsložitější problém čarodějek. Jestli to co vidíme je skutečná realita nebo přeludy, které si samy vytváříme. Léta o tom diskutujeme a asi ještě dlouho budeme. Víme hodně, ale jistotu nemáme.“

„Lze žít v takové nejistotě?“

„Nevím. Odpověď je součástí té otázky.“

Mlčeli. Konečně řekla Terezka: „Když jsem položila dotaz, zda je vhodné, abych nabrala co největší soubor informací a ve správné době předala tvému synovi, souhlas tu byl. Mám vychovat prince k dokonalosti. To je můj úkol.“

„Děkuji předem.“

Nějakou dobu mlčeli. Obloha tmavla, rozzářily se první hvězdy.

„Udělala jsi někdy něco, s čím Ochránci nesouhlasili?“

„Ne.“

„Okamžitá a jasná odpověď.“

„Nepamatuji se na případ, že bych udělala cokoliv z vlastní vůle.“

Promyslel to. „Kdyby to byla pravda, byl by tvůj život hodně smutný.“

„Nemyslím. Matka mne často pobízela, abych byla spontánnější. Vytvořila si vlastní osobnost a snažila se prosadit. Přijímala neobvyklá rozhodnutí. Pokud možno zlobila. Obvykle jsem to nestihla, předběhly mě ostatní T. Moje sestry občas dokázaly překvapit.“

„Ale ty ne!“

„Někdy se mi podařilo zabodovat!“

„Zlobit na přání rodičů. Ideální dceruška.“

„Vždycky jsem byla nejlepší.“

„Většina děvčat zlobí v dospívání. Nežádoucí lásky... povídej mi o svém prvním milostném vztahu! Pochlub se!“

Jen se usmála. „Mohla bych ti poskytnout podrobnou reportáž. Především: od počátku vnímám všechny sexuální vztahy v cowenu. Matky a celého Sesterstva. Od počátku jsem věděla, že se přidám, až budu dostatečně velká. Těšila jsem se na to. Ale ne příliš nedočkavě. Nejsem mimořádně vášnivá.

Po prvním cyklu mi matka dala oficiální svolení, abych si našla milence. Očekávala, že prožiju nějaký intenzivní milostný vztah. Porozhlédla jsem se v okolí, ale žádný z kluků se mi mimořádně nelíbil. Hledala jsem... prošly další dva cykly. Matka naléhala; vyhlédla pro mne některé experty, jejichž znalosti by mi byly k užitku. Ale nejdřív chtěla, abych přišla o panenství při nějaké romantické příležitosti.“

T zmlkla a chvíli váhala, než dokončila: „Obávám se, že jsem nesplnila matčino přání. Zamilovala jsem se do jednoho cizího kluka z FF kasty a dala se od něho svést. Ale nejsem si jistá, zda to byla velká láska.“

Charry vzdychl.

„Líbil se mi, jistě. Jenže jsme toho moc nestihli prožít. Samozřejmě, měla jsem slavnostní defloraci na posvátném kameni, s pochodněmi a bubny. Pak pár večerů... byl hodně submisivní. Dobrý v boji, v lásce spíš vyplašený. Přinutila jsem ho, aby plnil má přání. Pak jsem na něj neměla čas, tak jsem ho přehrála jedné kamarádce. A začala sbírat body.“

„Takže nic moc láska?“

„Já nevím. Dělala jsem nějakou dobu terapeutku u holek z nižších kast, co přicházely na Atanor kvůli narušené psychice. Každá měla fantastické první lásky. Schůzky a rozchody, skrývání před rodiči, obrovské nadšení a bolestné trápení... velmi intenzivní emoce. Bavily mne. Později jsem zjistila, že jsou hodně podobné, vlastně stejné. Absorbovala jsem je a zklidnila se. Pak už jsem terapeutku nedělala, školím ostatní.“

„Postupovala jsi rychle.“

„Vždycky jsem byla nejlepší.“

„Ještě bys měla říct: Maminka na tom trvala.“

„No, jistě.“

„Ve světě lidí se podobná prohlášení považují za vytahování. Jedničkářka, šprtka, hvězda třídy. Ostatní holky takové nemají moc v lásce.“

„Já vím. Jsem přece terapeutka.“

„Nějaká reakce?“

„Jsou to jejich problémy, ne moje. Já jsem WZ.“

„Měla jsi tisíc milenců a ani jednu lásku.“

„Nevím přesný počet. Mohla bych je spočítat, ale...“

„Chci vědět tu druhou část.“

„Nemyslím, že bych někdy propadla zbytečným emocím. Ale doufám, že se mi to ještě někdy stane.“

„Potkáš krásného cizince?“

„Mám požádat, aby mi Ochránci někoho poslali?“

Charry vzdychl. „S tebou se dá těžko mluvit!“

„Kdybys nebyl císař a můj budoucí tchán, asi bychom o tom nemluvili.“

„Díky. Pochopil jsem.“

Přeskládala si jeho ruce, aby se jí dotýkaly v citlivějších místech.

„Také mi chceš vyčítat, že jsem citově chladná? Je těžké projevovat více emocí, než jich skutečně cítím! Já jsem si doopravdy prožila mnoho pocitů v kontaktech s jinými; nemůžu za to!“

„Kdo ti to vyčítal, Valérie?“

Neodpověděla – odpověď byla stejně zbytečná jako otázka.

„Byla jsi někdy vášnivá aspoň v tom sexu? Baví tě vůbec?“

„Jistě! Víš, jak bych se znemožnila, kdybych neodvedla dokonalý výkon?“

Přesně tohle čekal, přesto nesouhlasně zavrčel.

„Nikdy jsem nepotřebovala počítat bilance. Vždy jsem byla vysoce plus. To znamená: nemusela jsem zoufale shánět kluka na noc, abych zítra dokázala udržet pod kontrolou vlastní vzhled. Mohla jsem si dopřát kdykoliv vynechat noc, ale nemohla jsem, protože jsem se musela postarat o mladší holky. Ony to potřebovaly denně několikrát a já je musela supervizovat...“

Zasmál se. „Asi tě chápu. Měl jsem zavést v Arminu bordely.“

Nesouhlasila. Opřela se mu pohodlněji hlavou o hruď.

„V některých světech to zkoušejí. Nefunguje to. Velké ztrátové časy. Hodně nepříjemné konkurence. Muži, se kterými je třeba vyjednávat, v některých případech bojovat. Znáš termín: gangy pasáků? Jedna T se do toho zapletla. Musela jich zabít čtrnáct, než si vyčistila teritorium.“

„Co dělá teď?“

„V jejich světě zatím válka není. Pokud nepovažuješ za válku tohle. Její boj ji zdržuje od práce, nedostala se dál. Uvědomuje si, že je dole. Zkusím jí pomoci, až se na to budu moci soustředit...“

„Myslím, že rozumím. Mnoho méně významných problémů.“

„Tak. Nechtěla bych tak dopadnout. Naše pozice je lepší.“

Chvíli mlčeli a promýšleli to. Pak se císař zeptal:

„Jak ti jde... jak vypadá situace se zajatci?“

„Obstojně. Prověřeni, vytěženi. Bez výsledku. Všichni na základní úrovni. Většinou dokonce hluboko pod ní. Nikdo nemá významné informace.“

„Prověřila jsi je sama?“

„Není potřeba. Některé zajímavější kusy. Relativně zajímavější. Většinou jsou tak pokleslí, že to zaráží i mladý holky. Žádná duchovní úroveň.“

„Dá se s nimi něco dělat? Přeprogramovat?“

„Ono skoro není co. Jsou zcela primitivní. Ukázaly jsme jim cestu; teď je potřeba nechat je zrát. Bude to trvat dlouho, velmi dlouho. Mohly bychom to uspíšit, ale to nebývá výhoda. Přecházejí do opačného extrému...“

„No...“

„Já vím, teď ve válce by to bylo potřeba. Jsou holky, který přeprogramují nepřítele narychlo a pošlou proti bývalým spolubojovníkům. Nevidím to jako moc etické. Ovšem chápu je.“

„Kdo třeba?“

„Fran. WZ Gyuly Ártabogyiho. Aspiruje vysoko.“

„Do začátku války jsem její jméno neslyšel.“

„Ona je spíš wéefka. Velmi emocionální. Spousta hmotných tužeb.“

„Závidíš jí, nebo odsuzuješ?“

„Nezávidím ani neodsuzuji. Nechám jí volné pole a pomůžu, když to půjde. Neaspiruje na základní výzkum, takže se nedostaneme do střetu.“

„Jsi jako tvoje matka. Taky pořád omlouvá komerční WZ.“

„Neomlouváme je. Necháme je vydělávat, jak chtějí. Ty, které nám pomůžou, když o něco jde. Fran byla vždycky dobrá!“

„Hezky tančila? A souložila tak, že ti to působilo potěšení?“

„Působila potěšení celému cowenu. Když u toho byla, spolehlivě vytvořila plusové pole; nikdo další se nemusel o nic starat.“

„Dokonce i Velká T se mohla bezstarostně oddat zábavě?“

„Velká T se mohla stáhnout a dělat něco rozumnějšího.“

Charry pocítil touhu pohladit ji po vlasech. Vztáhl ruku k hlavě a dotýkal se zlehka jemné holé kůže bez jediného chloupku. Občas pohladil některou čarodějku, ale málokdy tak procítěně. Zauvažoval, jaké asi měla vlasy.

„Nevím. Nikdy mi nenapadlo nechat si nějaké narůst. Nikdy je nikdo kolem neměl, pouze cizí hosté. Pro dítě je přirozené to, co dělají dospělí. Někdy kolem pátého roku jsem je zrušila úplně. Zlikvidovala kořínky v kůži.“

„Dospěla jsi k pevnému přesvědčení, že nikdy vlasy nosit nebudeš?“

„Trénovali jsme vytváření iluzorního vzhledu. Vlasy, šaty, pleť, oči atd. Zkoušela jsem různé barvy; dohadovaly jsme se s holkama, jak chceme vypadat, až budeme velké a budeme balit kluky. Ano, v pěti letech, co se divíš? Vnímáme přece všechny pocity dospělých kolem! Tak jsme si ujasnily, že nechat růst aspoň trochu schopného ježka trvá dlouhé měsíce, kdežto iluze pár vteřin. Logický důsledek byl zlikvidovat systém, který k ničemu není, jen zbytečně ubírá energii.“

„Ani teď ti to není líto?“

„Rozhodně míň než tobě. Zkouším pochopit, co ti na mně tolik vadí. Mrzí mě jen to, že tě nemůžu důkladně prozkoumat. Máš o mně řadu předpokladů, jsou možná správné, ale zatím mi nedochází, proč. Znám iluzorní příběhy: krásná dívka v barevných šatech se toulá ruku v ruce rozkvetlým sadem, líbá se s ním, on jí čechrá vlasy, povídají si sladké hlouposti... nakonec to skončí opatrným milováním někde v trávě...“

Charry se nostalgicky usmál.

„Znám ty příběhy, ale neznám nikoho, komu by se skutečně staly. A pořád se mi do nich rušivě plete, jak bych věci řešila já. Krásné iluze... já si nemyslím, že by to bylo tak krásné, jak každý říká. Často jsem musela tyhle představy rozmlouvat svým pacientkám. Ony jim věřily a hledaly...“

„Ano. Asi bude lepší nechat to plavat. Mluvme o budoucnosti.“

„Nemám budoucnost.“

„Upřesni, případně vysvětli.“

„Od začátku války mě navštívila řada lidí. Chtěli věštbu. Nevěštím ráda, ale v tomto případě jsem byla nucena svou nechuť potlačit. Většině jsem musela říct pravdu, ve vzdálené budoucnosti prostě nebudou. Někteří nevěřili, ptali se pro kontrolu, co budu dělat já. Také nebudu.“

„A já?“

Zmocnila se jeho ruky, zasunula si ji mezi ňadra a prsty položila na srdce; přikryla je dlaněmi a chvíli setrvala. Pak zhluboka vzdychla a uvolnila sevření; nechal ruku, kde byla.

„Žít budeš. Ovšem ne šťastně a spokojeně. Snad v zajetí nebo ve vyhnanství, neustále v ohrožení...“

„Aha. Kdysi před lety mi občas věštili ošklivou budoucnost; protože jsem pak prožil řadu šťastných let, považoval jsem to za plané žvanění. Zdá se, že ošklivé hrozby mne konečně dostihly.“

„Pochyboval jsi o tom?“

„Víš, slova jsou jen slova. Tvoje matka bývala proslulá schopností změnit nepříznivý stav v lepší.“

„Stále ještě je.“

„Proč tedy nezmění...“

„Dělá to.“

„Tebe to taky naučila?“

Terezka se zhluboka nadechla a vydechla.

„Od začátku války se pokouším odhadnout, kolik můžu změnit a čím budu za to muset zaplatit. Všechno mi podezřele vychází. Vycházelo, do teďka. Možná proto jsem si usmyslela přivdat se do rodu Guyrlayowů. Stát se ženou prince i císaře, nejvyšší v kastě čarodějek. Protože ty ani Diana nikdy nebudete mocnější, a Lera... leda když ho naučím. Posedla mě pýcha. Dokonce i teď ji cítím, i přes to... varování. Asi proto, že já přes čenich nedostala.“

Charry se začal tiše smát. Znovu ji pohladil, ještě laskavěji.

„Moje malá holčičko... bláznivé, pošetilé děcko...“

„Proč bych měla mít víc rozumu než můj Vládce?“

„Ale usmát by ses mohla. Alespoň když řekneš vtip.“

Tak se skutečně usmála.

Potom znenadání něco řekla, aniž byla vyzvána: „Viděl jsi někdy zázrak?“

„Ne. Bohužel.“

„Když jsem byla malá, toužila jsem prožít zázrak. Něco nemožného, lidským rozumem nevysvětlitelného. Matka mě nejdřív odbývala, ale já nedala pokoj. Tak řekla: Taky bych to chtěla. Ale žádný zázrak se mi nikdy nestal.“

Mlčel. Roztržitě ji hladil.

„Je pravda, že lidé ve světě považují za zázrak každou změnu energie?“

„Je. Třeba i tvoje změny vzhledu...“

Očekával, že se zasměje, ale jen si povzdychla.

„Většina lidí touží, aby se v jejich životě něco změnilo. Aby viděli něco neuvěřitelného, nevysvětlitelného. Já většinu takových věcí dělám a vím, že to není nic nemožného. Rozložit hmotu na energii a zase ji zformovat jinak, nic víc na tom není. Ale obávám se, že tam přece jen něco je.“

„Jistě, každý záměr mohou změnit vyšší bytosti. Třeba bohové.“

„Božský zásah je normální věc. Když mi plány překazí někdo z Ochránců, je to sice smůla, ale nic nepochopitelného. Jde mi o případ, kdy se věc zvrtne z nejasných příčin, bez zásahu vyšší moci.“

„Smůla? Někteří lidé soudí, že je to naopak zásah démona.“

„Dobře! Jsi puntičkář, tak: pozitivní změna nevyvolaná Ochránci.“

„Aha. Tak jo, to by byl zázrak. A taky bych si ho přál.“

Usmála se. „Takže budeme doufat oba. Třeba se to podaří!“

Naklonil se a políbil ji.

Pak vstala. „Přetáhla jsem vycházku. Je čas vrátit se do Citadely; zatím je všude klid, ale mám nepříjemný pocit, že se na nás něco chystá.“

„Už abych byl zdráv!“

„Nespěchej. Přes období dešťů se nic nebude dít!“

„Třeba zatím vymyslíš, jak oblafnout naše ošklivé věštby!“

„Třeba...“ usmála se naposled a odešla.

„My, Charry de Guyrlayowe, Vládce Arminu a Světa, Císař Imperátor a pán Života a Smrti, sdělujeme tímto, že jsme se rozhodli prokázat milost našemu věrnému a milému příteli, jarlu Iwaru Wulffssonnovi za oddané služby, jež koruně prokázal. Item darujeme mu jako léno do věčného majetku s dědičným právem držby, přecházejícím na jeho potomky, zátoku Bower Bay s okolím, kam až od břehu moře dohlédne oko, aby se tam usídlil a jako náš věrný poddaný vládl tomuto kraji. Item dáváme mu všechno, co v této zátoce v danou chvíli jest, živé i neživé, aby toho používal, jak sám za vhodné a správné uzná.“

Iwar Wulffssonn stál před trůnem, vystrojen do parádního kroje svého kmene se všemi odznaky moci; kruhem za ním stálo několik jeho příbuzných a podřízených, všichni rudovlasí, s krutými tvářemi, v železných pancířích. Také Iwar byl celý v železe, jen přílbu mu drželo páže, některý jeho syn.

„Zdá se, že rozumím tvým záměrům, vznešený pane,“ odtušil a zkřivil tvář v úšklebku, „Myslíš onu zátoku, v níž se vylodili nepřátelé, zničili všecko co tam bylo, namísto toho postavili svou základnu a zajatecký tábor? Spousta tanků, děl, automobilů, výzbroje, techniky...?“

„Ano, tu myslím.“

„A myslíš tím také, že si ji mám sám dobýt a udržet? Protože očekávám, že až na to přijdou, vrhnou proti nám veškerou sílu, kterou budou mít!“

„Ano, přesně tak to myslím. Troufáš si?“

Iwar se od některé své milenky naučil proměňovat tvář do dravčí podoby: zazářil zelenýma očima, vysunul špičáky a nakrčil nos.

„Budeme o to místo bojovat, dokud budu živ, pane! Možná ustoupíme, když jich bude moc velká přesila – ale pokaždé se vrátíme!“

„Spoléhám na tebe, Iware. Jaké máš představy o tom boji?“

„Ještě to nevím přesně. Bude zapotřebí vše důkladně prozkoumat a připravit. Zaútočím, až přijdou deště; moji Vikingové dovedou bojovat i nazí, ale oni se utopí v bahně! Až přijde čas, rozhodnu!“

„Tak mluví pravý jarl, Iware. Nechť ti pomáhají tvoji bohové!“

Iwar vytasil meč, poklekl a podal jej Vládci.

„Prosím, pane: popřej mi štěstí!“

Charry vzal meč do ruky, přejel dlaní po runách na jeho čepeli, na chvíli si jej přitiskl k čelu a vrátil Iwarovi. Ten jej pozvedl do výše; také jeho důstojníci tasili meče a spojili je s jeho.

Když dozněl oslavný pokřik, dodal Iwar:

„Až budu skutečně pánem na svém území, Vládče, pozvu tě na velkou slavnost! Těším se na tu chvíli...“

„Já se těším také. A doufám, že se tam všichni sejdeme!“

„Zatím se napijeme nepřátelské krve!“

Errata:

30.05.2021 11:40