Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Můj pane...“

Kníže Irakli Rachlidze (snad poprvé, co byl v Arminu) pociťoval stud. To proto, že na rozdíl od každé dřívější návštěvy nebyl jeho stůl plný jídla a nápojů, jak se sluší, když do domu vznešeného Gruzína přijde host. Irakli dbal na staré zvyklosti; zvláště když jeho pevnost navštívil sám car!

Charry těmito předsudky netrpěl. On si všiml jiné drobné změny: na rozdíl od dřívějška nebyly ikony v přepychovém ikonostasu na stěně (nejspíš nejcennější věci v jeho obydlí) zašlé a tmavé, a hořely před nimi svíce. Že by i chladný a nepřístupný kníže pocítil potřebu se občas pomodlit?

„Můj pane, omluv prosím mé nedostatečné pohostinství! V tomto zlém čase je velmi obtížné shromáždit dostatek pokrmů a nápojů hodných tvé vznešenosti; spíše je zapotřebí zbraní a střeliva!“

„O to slavnější bude hostina na oslavu vítězství!“ řekl Charry.

Ve skutečnosti mu bylo v podstatě jedno, co jí, jen když toho bylo hodně a zahnal tím hlad. Taky mu bylo fuk, co pije, jen když se po tom motal. Byl sedlák a námořník; jediným pohledem odhadl hodnotu toho co viděl, a pokud to bylo předražené, naježil hřívu a začal vrčet. Prodejce považoval okamžitě za podvodníka a pokud byla jeho chamtivost větší než císařova tolerance, poslal na něj kontrolu. Člověka, který něco předraženého koupil, pak ihned vyhodnotil jako pitomce. Bohatstvím na něj rozhodně nikdo dojem neudělal.

Rachlidze byl hospodář dle jeho gusta; každý šesták obrátil dvakrát, než něco koupil – možná třikrát, když šlo o státní peníze. Charry uznával pouze dva způsoby nabytí věcí: lacino a zadarmo. Teď se jeho mysl začala zaobírat problémem, kde sehnat další výzbroj.

V té chvíli se pevnost otřásla jako při zemětřesení; a další výbuchy nás ledovaly. Pak začala odpovídat děla Alexandretty; Charry cítil, jak se pod jeho nohama vlní podlaha. Zato Rachlidzemu se kníry naježily jako kocourovi a oči získaly nebezpečný lesk.

„To tě zdraví nepřítel, care báťuško! No jen pojďte, holoubkové, jenom se podívejte, jak drží ta stará betonová bouda! Deset tisíc ran jí už zasadil nelítostný nepřítel – a pořád ještě oříšek nerozlouskl!“

„Jak často tohle dělají?“

„Inu, jak Bůh dá. Než je zaženeme...“

Rachlidze vedl Charryho úzkými temnými chodbami na vyhlídkovou terasu; tím rozuměl ocelový bunkr, z něhož bylo střílnami vidět na celou zátoku. Na moři mu ukazoval nepřátelskou flotilu, rozmístěnou přesně na čáře dostřelu; z břehu odpovídaly pobřežní baterie, Ohňová věž Citadely a z protější strany zátoky zcela nová Útesová baterie. Hlavní palebnou sílu však obstarávala Alexandretta; spolehlivě držela nepřátele mimo město.

„Sejčas: posmotri!“ ukázal Irakli do zátoky.

Z té výšky bylo vidět, jak se vodou pohybuje nějaký malý předmět. Zamířil k nepřátelské flotile; zakrátko jim zmizel z očí, zato jedna z nepřátelských lodí znenadání vybuchla, vlastně se změnila v ohnivou kouli. Ostatní se urychleně stahovaly, aby unikly plamenné záplavě.

Kníže Irakli se pokřižoval pravoslavným křížem a tiše šeptal cosi gruzínsky, zatímco se několikrát poklonil tím směrem.

„Věčná sláva hrdinům, kteří padli ve tvém jménu...“ řekl.

„Ten výbuch způsobil někdo přímo na místě.“ konstatoval Charry.

„Tak pravda. Je to jediný způsob, kterému nedokážou čelit. Kdyby spatřili loď na moři, zasáhnou ji a potopí. Naše děla tam nedostřelí. Toľko živoj čelověk... statečný malčik ili děvočka. A to je musí vědma zaklít...“

„Terezka z Citadely?“

„Jak pravíš, care báťuško. Mátušky Valeriji dočka; když byla maličká, sem na pevnost chodila a v chodbách si hrála. Víš, že se na kočku uměla proměnit, myši a potkany v kobkách chytala, ale nikdy nejedla; ej, Valeri vždycky jí na zadek naplácala, ale děvočka jen se smála, až ji bolest přešla!“

Že by Valérie navštěvovala tohoto velmi přísného a asketického muže, to Charry nevěděl; poněkud ho překvapil až otcovsky laskavý tón, jakým Irakli o dívce hovořil. Čí dcera by vlastně může být Terezka? Jistě, Valérie si občas vybírala zvláštní milence, ale...

„Mladí jsou, života si neváží,“ vzdychl Rachlidze, „Za každou loď jeden život ztratí, mládí své obětuje... Ach, líto je mi jejich smrti!“

Charry uvažoval, jak bude pokračovat. Musí navštívit Terezku; předtím ale guvernéra Aljošu Rastopčenkova, předsedu Rady obrany Monty Draggona a jistě taky Petara Vukoviče; ten velel Útesové baterii, spíše však vedl výstavbu opevnění v těch místech. Charry přimhouřil oči; poslední dobou viděl líp do dálky než na svoje papíry. Nakonec ještě bude muset nosit brýle! (Musel, pokud na ty papíry nedopadalo přímé denní světlo; ovšem tajil to před veřejností, přece jen byl trochu ješitný).

„Vyprávěj, jak válka pokračuje!“

Kníže Irakli čekal jen na pobídnutí. „Inu, různě. Zpočátku čas zachovávali, jezdili jen ve dne, noci se báli. Potom se asi rozhodli vyzkoušet, kdy my spíme a jak jsme bdělí; od té doby útočí kdy je napadne. V noci, přes den, při jídle, pořád. Jenže nevědí, že moji orlové spí na polních lůžkách hned u kanónů! Jak nepřítel uteče na moře, hned zalehnou a spí, když přijde jídlo tak jedí, a když se svoloč ukáže, hned střílejí!“

„Jak to vypadá s mužstvem a děly?“

„Inu, kak skazať? Mnoho děl je samozřejmě zničeno, mnoho dobrých chlapců pagiblo... Bůh jim dej věčné odpočinutí, ale chvála Hospodinu, stále ještě dost děl i mužů máme. I vodky jest mnogo... ale munice v sklepích ubývá! Tu vědmy tak snadno vyčarovat nedokážou...“

Za řeči Rachlidze pajdal úzkými chodbami vytesanými ve skále; Charry moc neviděl, taky se tu nevyznal po paměti a musel se orientovat podle toho, jak jej velitel vedl. Na chvíli si vzpomněl na labyrinty pod tygřím městem Aurrgharrem a ještě složitější chodby jaguářího Orlího hnízda.

Vynořili se u dělostřelecké baterie; Charry se málem zalkl kouřem a čpavým zápachem prachu. Okolo děl se tu hemžili nazí dělostřelci, špinaví, zarostlí; žádný nemluvil, ukazovali si na prstech. Velel jim důstojník, také nahý jako Adam, s čapkou naraženou do čela; ve štítku čapky byly zvláštní výřezy, podle nichž určoval koordináty palby.

Děl tu bylo čtyřiadvacet, asi tři druhy: dalekonosná, obyčejná a speciálně upravená. Střílela už jen dalekonosná a speciální; důstojník postupně zastavoval palbu, nepřítel byl už příliš daleko. Všiml si velitele i císaře, letmo je pozdravil zasalutováním, ale neříkal nic. Až když přestala střílet všechna, přistoupil a vykroutil si z uší voskové ucpávky.

„Pozdravljaju!“ pronesl hlubokým, ochraptělým hlasem.

„Děkuji vám za službu, sokolíci moji jasní! Jak jste si vedli?“

„Několik jsme jich zasáhli; ale byli moc daleko...“

„Nu což; čerty zpátky jejich otci ďáblu pošleme!“ dodal jeho zástupce.

Velitel vytáhl z bezpečného úkrytu opletenou láhev, obřadně ji otevřel a nabídl císaři i Rachlidzemu. „Na slavu bojevuju!“ pronesl důrazně.

„Vám na slávu a čest, orlové!“ odpověděl Rachlidze.

Charry si vzpomněl, jak o nich hovořil předtím: lenoši, darebáci, svoloč, hlupáci, flákači. Dobrého slova pro ně neměl; teď působil téměř rozverným dojmem a bratřil se s nimi nad vodkou. Ta jejich vodka byla ostrá jako žiletky a pálila v krku jako oheň.

Kluk sotva dospělý, který sloužil u baterie jako pozorovatel a coby mladistvý nebyl na vodku pozván, vyrazil prudký výkřik; ukazoval nahoru.

„Ech, čort vazmi! Letadla, mrchy hnusné!“

Chlapi se vrhli k puškám, vysunuli hlavně střílnami a pálili nahoru. Pak rychle schovali hlavu, protože venku na povrchu skály vybuchovaly bomby; taky zápalné, trocha napalmu se rozlila na pozorovatelně a kluk ucouvl.

„Ještě jednou přijdou s loděmi,“ varoval Rachlidze, „Snaží se nás zahnat do díry, ďáblovy poletuchy!“

Charry si povšiml lehkého kulometu, který stál bezúčelně v koutě; popadl ho do silných rukou, doběhl ke střílně, vysunul hlaveň a chvíli číhal; když vypálil, pozorovatel zavřeštěl nadšením.

„Sežer si to, hajzle!“ komentoval císař.

„Ej, care báťuško, potřeboval bych tě tady jako zaměřovače!“

„Blíží se! Támhle, na dvou hodinách!“ hlásil kluk.

Dělostřelci se chystali k palbě; Charry sledoval práci velitele.

„Řekl bych tak o půl čárky níž! Zkus pod čáru ponoru!“

Důstojník potřásl hlavou, ale souhlasil, aby korekci provedli.

„A pal!“ zavelel císař osobně.

Vzápětí už muži zase nabíjeli. Kluk vykukoval, tvář se mu rozzářila a na prstech ukazoval, že loď ji dostala a hoří.

„Další letadla!“

Tentokrát císař netrefil nic, zato další střelci uvítali letadla tak hustou palbou, že jich několik poškodili; velitel letky po svržení dávky bomb nazdařbůh na okolí Alexandretty nařídil zamířit na město a bombardovat tam.

„Smotri, care báťuško! Město bude bojovat!“ ukazoval pozorovatel.

Charry pocítil, jak se v něm probouzí lovecká vášeň, ten starý Tygr Guyrlayowe, který býval postrachem všech nepřátel. Ještě jednou si lokl z láhve vodky; chřípí se mu stáhlo a oči dostaly zlovolný lesk.

Sledoval město – vstříc útočící letce tam začala střílet protiletadlová děla a kulomety, ale Charry sledoval především Citadelu. Viděl, jak se na ochozu Ohňové věže objevila dívčí postava v bělostné říze, se zlatou holí s křišťálovou hlavicí v ruce; vztáhla tu hůl a z hlavice vyletěl Živý Oheň proti nejdrzejšímu z letadel. Letci se zděsili, když okolo nich náhle vše začalo hořet: letadlo, výbušniny v pumovnicích, kulomety, dokonce i jejich uniformy a vlasy. Řvali hrůzou, ale jejich těla zůstala neporušena; Oheň je dokonce pomalu snesl dolů do vody. Tam už číhali delfíni; nabrali zajatce, odvezli je ke břehu a tam pohodili na mělčině, kde se jich už ujali občané města. Neublížili jim, ale štulců a kopanců dostali nepočítaných, dokud se pokoušeli odporovat a vzpouzet se.

Koho zasáhly děla a kulomety, byl na tom hůř. Ne každá rána letadlo rovnou zničila, některá se i poškozená dovlekla ke své flotile, ale pár jich vybuchlo ve vzduchu a ti šťastnější členové posádky se jen tak tak zachránili skokem na padácích. Avšak též na město dopadla řada bomb a palba kulometů ničila a zabíjela; něco se čarodějkám podařilo zničit ve vzduchu, ale nemohly být všude. Charry viděl, jak na mnoha místech vzplály požáry.

Zároveň začal útok flotily; do skály kolem opět začaly tlouct výbuchy dělových nábojů. Charry sledoval boj Alexandretty, jen občas zatáhl hlavu, když něco vybuchlo příliš blízko. Nerozptyloval se; věděl, že se letadla budou muset vracet okolo pevnosti, a byl připraven. Lehký kulomet sice nebyl tak přesný jako odstřelovačská puška, ale pro dobrého lovce...

Když se přiblížily, začal pálit krátkými dávkami; první letadlo zasáhl do křídla, několik dalších netrefil, ale jednomu ustřelil ocas. Pak už byla příliš daleko; Charry odložil kulomet a znovu si lokl ruské vodky.

Dělostřelci to neviděli, měli dost svých vlastních starostí; jenom kluk a kníže Rachlidze, ti propukli v jásot a gratulovali mu.

„Care báťuško!“ Ivánek měl oči vykulené jako tenisáky a poskakoval nadšením, „Ten tvůj kulomet vystavíme v muzeu všem na obdiv!“

Charry ho drapl za vlasy a zacloumal mu hlavou: „Nesmysl! Je to dobrá, spolehlivá zbraň! Radši si ho vem a nauč se z něj střílet!“

„Mocný geroj jsi ty, pane můj!“ ocenil Rachlidze, „Pravý car!“

„Všichni jste hrdinové!“ odpověděl Charry, „Nařizuji: udělit každému, kdo bojoval v Alexandrettě, Zlatou hvězdu Hrdiny! Živým i mrtvým!“

„Těch je bohužel mnoho,“ připomněl jeden ze starších dělostřelců, „Nejen tady v pevnosti, ale hlavně dole ve vesnici... Je před útoky nic nechrání, a vrahové nás krutě ničí...“

Charry to chápal, ale nedokázal s tím nic dělat. Rachlidze hned na počátku boje nařídil, aby ženy a děti dělostřelců odešly do města, ale některým se nechtělo opustit svoje domečky se zahrádkami a políčky zeleniny; skrývali se ve sklepích a vylézali, když palba ustala.

„Neboj se, tatíčku care! Přežijeme – všecky problémy překonáme!“

Charry všem osobně poděkoval a podal jim ruku; pak jej Rachlidze vedl dál chodbami a při tom vykládal:

„V poslední době se naučili strefovat přesněji. Taky proto, že zvenčí už pořádně rozbili betonové valy bunkrů. Potřebovali bysme čas na opravy...“

Charry se mračil. „Chtěl bych vidět, jak to vypadá nahoře...“

„To bych neradil. Až odplují a nechají toho; na vršek pevnosti neustále dopadají granáty a rozrušují beton. Mohlo by se stát, že by ti některý ve vlasech pěšinku učesal...“

Charry o něco zakopl a zaklel.

„Začínají odshora, čerti proklatí; pálí neustále na horní galerie, dvě už dokonce zničili natolik, že je nelze použít. Každá jejich rána rozbije část horního betonového krytu; a opravit jej nelze, než beton zatuhne, rozstřílejí ho. Až do srdce pevnosti se chtějí shora prolámat...“

„No, provrtal jsi tu skálu jako myši sýr. Teď můžeš horní patra opustit, přecházet z patra do patra a stále je bít...“

„Ech... není vše tak dobré, jak pravíš...“

„Copak ještě?“

„Prohlédni si dobře okraje nepřátelské flotily. Tam jsou dvě lodi, na kterých mají namontovaná těžká dalekonosná děla. Jsou lepší než moje; rozbijí všecko, nač se zaměří. A jsou bohužel tak daleko, že tam moje děla nedostřelí. Vidíš je?“

„Mám dojem, že vím, které myslíš.“

„Už dlouho krev mi pijí! Bylo by třeba poslat je mořskému caru jako dárek z upřímného srdce, než zničí celou pevnost. Ještě štěstí, že jejich dělostřelci jsou nešikovní a neumějí se pořádně trefit. Jinak...“

„Jak jsou tu dlouho?“

„Tak asi týden. Předtím jsem je nepozoroval.“

„Který zvuk to je?“

Rachlidze chvíli vyčkával, pak škubl rukou.

„Aha, už vím. A výsledek?“

„Můžeš se podívat.“

Rachlidze zavedl císaře do jedné z galerií; byla zcela opuštěná, betonové stěny rozpraskané, děla rozbitá a přední část vysypaná, takže tudy volně proudil vítr. Zvenčí musela vypadat jako prázdná lebka.

„Před čtyřmi dny bylo klidné moře a oni se sem zastříleli. Tak dlouho bili do galerie, že jsem musel nechat mužstvo odejít a tuto část pevnosti ponechat nepříteli...“

Charry uvažoval a mračil se při tom. „Zítra vyplujeme na moře, Irakli. Jestli to bude jen trochu možné, potopím ty dvě lodě. I když jsem si vědom, že to bude pro flotilu tvrdý oříšek...“

„Zítra? Dobře, pane. Co chceš, abych pro tebe udělal já?“

„Potřebuji jenom to, abys včas přestal střílet, až se dostaneme do jejich blízkosti. A abys zase včas střílet začal, kdybychom museli opustit bitevní pole a utéci do přístavu.“

„K tomu byla moje pevnost postavena. Učiním, jak si přeješ. A přeju ti mnoho štěstí v boji, care náš.“

Podle ruského zvyku se objali a políbili na tváře; pak se císař odebral ke svému vozidlu a odjel dolů do města.

Jeho auto (?) byl dranďák, vypadající jako ze svařených trubek; momentálně nejezdil tak ostře jako předtím, protože mu na jednu stranu namontovali kulomet, na druhou ruční plamenomet. Z toho důvodu posunuli řidičské sedadlo doprostřed, takže nemohl vozit pasažéry. Lera se kvůli tomu zlobil, ale na tuto cestu by ho otec stejně nevzal.

Nejvíc byl zvědav na Terezku; když tu byl naposledy, byla mu představena, ale moc si jí nevšiml. Teď o ní slýchal příliš často...

Čekala na nádvoří Citadely. Měla oblečenu bílou řízu kněžky, avšak látka byla téměř průhledná a Charry nepochyboval, že vytvořená iluzí. Opírala se o svoji magickou hůl; tu jí vytvořila matka Valérie a předala slavnostně za jásotu lidu a vyzvánění zvonů. Psychologický vliv na prostý lid se nesmí podceňovat. I když by totéž nepochybně dokázala i z volné ruky.

Když si ji císař pozorně prohlížel, začínal chápat, proč se jeho synovi tak líbí. Krásné dítě; něžná i divoká, směšující v sobě oheň i led. Když se před ním uklonila, políbil ji na oholenou hlavu (to čarodějky mívají rády). Při tom zhluboka vdechl její vůni a zacvičilo to s ním: voněla sexem. Když si to uvědomil, zvedla oči a škubla koutkem úst. Přesně jako Valérie, když byla v jejím věku. No, trochu starší.

(Pane Bože, tahle potvůrka by mě dokázala svést!)

Stačí říct; ale ty to stejně neuděláš!

Bude mi stačit, když ve vhodnou chvíli svedeš mého syna!

Ty bys dovolil, abych to udělala?

Líbíš se mu; škoda, že je tak malý!

Počkám si, až mu vyroste!

Ještěrko! Zmije jedovatá!

Ještě jedovatější, než myslíš! Uštknu ho a vstříknu mu do krve svůj jed; taky by ti chutnal, kdyby ses odvážil!

Odolal jsem i tvé matce...

Já vím; vsadily jsme se. Ale ještě všichni žijeme...

Ale lid očekával, že císař pronese něco moudrého a závažného.

„Děkuji ti za službu vlasti.“ řekl Charry, „Jsi Ochráncem města...“

Doufám, že ještě dlouho ne!

Ale nahlas odpověděla: „Dělám, co zvládnu.“

Charry si teprve teď uvědomil, co řekl. Snad si nikdo nevšiml... Pokoušel se uklidnit; přece nemůže přiznat, že ho takhle dokáže vykolejit dcera Valerie, které vždy dokázal odolat!

Škoda. Mohla jsem být tvoje dcera...

Představil si to. A zároveň: zdalipak vůbec ví, kdo je její otec!

Víš, že by mě to taky zajímalo? Nejspíš jsem skládačka různých genů; už jsem se identifikovala ve spoustě významných mužů. Máma to taky neví, nebo nechce říct; ani tu fintu se skládáním mi neprozradí...

Nepochyboval, že Valérie hraje s dcerou všelijaké hry. Má hodně dětí, ale tahle je asi nejtalentovanější. Skoro tak dobrá jako matka.

Lepší! Za tuhle válku jsem se hodně naučila!

Terezka postřehla, že velký sběh lidu kolem na ně čumí a ti lepší se pokoušejí zjistit, co si s císařem tepují. Lépe toho nechat, než někdo objeví její vlnu a napojí se; ale ještě vnímala jeho myšlenku:

Kdopak ví, s kým bude mít děti tahle malá!

Neodolala.

Od tvého syna chci dceru; vycvičím ji na nejlepší čarodějku vesmíru! Mám plán: až bude poprvé masturbovat, ukradnu jeho semeno a vložím do svého lůna. První sémě panice je prý kouzelné...

Uvažoval, zda by to dokázala. Podobný experiment už jednou proběhl; čerti takto ukradli sémě Denise Baarfelta, čímž vznikla dcera Axhar. Jenže to by Leru musela trvale sledovat...

Najdu si ho! Udělala jsem si na něj značku!

Charry věděl o jeho tajné jizvě. Vůbec věděl víc, než si lidé mysleli.

Tak dost! Přestanem se hádat, nebo budeme oba litovat!

To leda ty! Já nikdy ničeho nelituji.

Ale skutečně toho radši nechali.

Právě sem přiváděli zajaté letce, kteří se zachránili ze sestřeleného letadla. Z toho, co sestřelil Charry, jak mu vysvětlili. Ostatní už byli vyřízeni, ale tihle patřili jemu. A jeden z nich tvrdil, že je major a velitel letky, dost důrazně se ohražoval proti špatnému zacházení.

Když je předvedli před Charryho, ten velký chlapík v zamaštěné vojenské kombinéze na ně žádný dojem neudělal. Císař zas neměl důvod se kvůli zajatcům strojit; kobky Alexandretty se mu líp prolézalo takhle.

„Kdo jste?“ zeptal se.

„Major Josh O'Donnell, velitel letky, vojenské číslo 191202. Protestuji proti zničení našich uniforem a proti tomu, že nás vláčíte po městě nahé! To je naprosto nepřípustné podle válečných konvencí...“

Císař ho nechal vykecat. Měl by něco říct, ale daleko víc ho okouzlovala Terezka; musel tak trochu bojovat sám se sebou a nebyl si jist, zda taky ne s ní, pokud ho nějakým způsobem ovlivňuje.

„Vyřiď to s nimi,“ vyzval ji a byl zvědav, co udělá.

Terezka byla drobné postavy a major vysoký, skoro tak jako Charry. Když před něj předstoupila, neměl tušení, co je zač. Ale nedůvěřoval jí.

„Major Josh O'Donnell, velitel letky, vojenské číslo 191202.“ opakoval.

„Otroku Josiáši, z milosti Boží je ti dovoleno žít.“ odpověděla, „Staneš se jedním z poddaných Impéria a budeš-li se chovat dobře, možná ti časem bude uděleno i občanství. Potřebujeme nové občany; proto ti pro začátek odpouštíme, že jsi bez povolení vstoupil na území našeho města a pokoušel se zabít jiné lidské bytosti v tom svém... letadle.“ Poslední slovo vyslovila se zřejmým despektem ke všem technickým vymoženostem.

Major O'Donnell na ni zíral s nechápavým úžasem. Nejspíš vůbec nerozuměl, co mu to říká. V rozpacích řekl: „Co to povídáš, holčičko?“

Vztáhla ruku a položila mu ji na čelo. Zařval bolestí, když mu její prsty vypálily do kůže stříbrný Trojzubec, znak Indiopolisu. Podobný zdobil hlavy řady jiných mužů, někteří byli i zde vmíšeni do davu.

„Poslouchejte všichni, ať to nemusím opakovat,“ pokračovala k dalším dvěma, kteří mírně ucouvli, když to viděli, „Tento znak vás opravňuje k pobytu ve městě a okolí Indiopolisu; pokud se pokusíte bez dovolení opustit obvod města, budete dopadeni a pravděpodobně zabiti, protože šelmy mají hlad. Za poslední dobu si potvory moc zvykly na lidské maso. Podle práva patříte císaři Charrymu, protože to on vás sestřelil, ale vzdal se vašeho vlastnictví ve prospěch města a dal mi vás k disposici.“

„Poslyšte, slečno,“ popadl major konečně dech, „Vy nám tu říkáte, že jsme nejen vaši zajatci, ale přímo otroci?“

Jeho hlas zněl arogantně, zřejmě se chystal k hádce. Terezka vztáhla ruku a viditelným bleskem mu ochromila hlasivky. Načež pokračovala:

„Jakožto otroci uposlechnete rozkazů každého plnoprávného občana Indiopolisu. To i v případě, že vám bude pouze tlumočen jiným otrokem či občanem bez plného práva na život. Neuposlechnete-li, budete tímto občanem potrestáni dle zvyklostí jeho kasty. Je vám něco nejasné?“

Opět vztáhla ruku a uvolnila majorovi jeho mluvidla. Jen se nadechl:

„Jménem své vlády, celé naší armády a především jménem obecné lidskosti musím protestovat...“

Šlehla ho, až zařval.

„Ještě jednou a ochromím ti krk minimálně na týden. Doporučuji: pronášet pouze konstruktivní připomínky a dát si pozor, aby váš hlas nezněl provokativně. Přeju si, stejně jako všichni občané, abyste s námi dobře vycházeli a co nejdřív se zbavili svých bezbožných sklonů ke zločinu. Uvědomte si, že vaše situace není míněna jako trest, nýbrž jako převýchova.“

Majorovi se přestala klepat kolena; opět se nadechl, ale mluvil už mnohem mírněji: „Jakého druhu smím pokládat otázky, aniž by vás to urazilo?“

„Otázky, které mají logický smysl.“

„Představil jsem se. Jsem major Josh O'Donnell; kdo račte být vy?“

„Teiresia Mendoza di Castro, code name Terezka. Čarodějka, Paní Citadely. Citadela je ta stavba za mnou. Obvykle se mnou nebudete jednat přímo. Pokud se tak stane, prosím oslovovat v jednotném čísle. Tykat!“

„Vy... ty jsi ta, která zničila naše letadlo tím... ohněm?“

„Vaše letadlo ne, to sestřelil císař Charry. Ale zničila jsem řadu jiných a ještě to udělám, pokud sem přiletí.“

„Proč používáš tak zákeřné metody?“

„Je to moje zbraň. Taky můžu zničit letadlo i s lidmi uvnitř. To bych ale dělala nerada; nesmím zabít žádnou živou bytost.“

„Jinak co?“

„Jinak ji budu muset v některém z příštích životů vytvořit.“

Major potřásl hlavou. Terezka se ušklíbla: „Tohle řekni nahlas! No tak, vyslov to, ať se pobavíme!“

„Ty víš, co si myslím?“

„Samozřejmě. Myslel sis: Copak tu není někdo rozumný, s kým bych se mohl domluvit na naší úrovni? Charry, chceš mu odpovědět?“

Císař pokrčil rameny. „Majore Joshi O'Donnelle, mohl bych ti povídat ty žvásty sám, ale nudí mě to a radši sleduju, jak si s tím poradí Terezka. Souhlasím se vším, co řekla a udělala až doposud. Ještě něco?“

„Vy jste kdo, pane?“

„Charry de Guyrlayowe, císař Arminu. Koukám, že mi nevěříš. Mohl bych tě začít přesvědčovat, ale upřímně: je mi úplně fuk, co si o tom myslíš.“

Major se zprudka nadechl – a pak zase vydechl.

„Mám pocit, že už chápu svou situaci.“ řekl podstatně klidněji, „Co bude mým úkolem? A kdo je mým přímým nadřízeným?“

Terezka se rozhlédla: „Dražba!“

Co se dělo potom, nevěděl ani Charry. T chvíli naslouchala různým hlasům, pak ukázala na jednu dívku s tetováním WF: „Je tvůj.“

Dívka předstoupila: „Millicent Sinéad Stewart O'Casseyová, zdravotní seržant pobřežní ochrany. Code name Mill. Využití: průzkum genofondu, možnosti využití orgánů tvého těla ve zdravotnictví. Oprávnění: nevyjasněné majetkoprávní vztahy v dobách dřívějšího pobytu v Irsku. Podrobně: ti prokletí zloději O'Donnellové po dlouhá léta terorizovali a okrádali svoje mírumilovné sousedy O'Casseye. Je na čase, aby to někdo zaplatil.“

Major na ni vytřeštil oči a chvíli tupě zíral. Pak vybuchl:

„Co je tohle za zatracený mizerný lži? V životě jsem nebyl v Irsku, nikdy jsem neslyšel o žádnejch O'Casseyích a nemám pocit, že bych jim byl něco dlužen! Jestli si tahle křepelka myslí, že...“ zaváhal a ohlédl se na Terezku, zda po něm zas nešlehne bleskem.

„Ani náhodou; tohle je konstruktivní připomínka!“ smála se, „Myslím, že si s Mill budete skvěle rozumět; taky mi leze na nervy od první chvíle, co mi přeběhla přes cestu. Jednak je zbytečně moc hezká... ukaž se mu!“

Mill udělala výrazné gesto; z hlavy se jí rozvlnily kudrnaté rudozlaté vlasy, oči měla zelené jako irský trávník a okolo nosu dráždivé pihy.

„...za druhý skvěle sexuje; a ráda, o čemž tě určitě přesvědčí už dneska večer, a pak má přirozenej talent. Kdyby nebyla líná a jen trochu se učila, mohla by být úplně nejlepší. Nesnáším ji od prvního momentu, co jsme si na písku stavěly bábovičky. Jo, škrábe a kouše!“

„Když se pere, nebo když miluje?“ zeptal se někdo kolem.

„U ní v tom není velkej rozdíl. To konečně sám brzo poznáš.“

Major měl oči vykulené a těžko chápal situaci. Terezka se k němu obrátila a mluvila kupodivu velice mírně a přátelsky:

„To, co jsem povídala, je spíš pochvala než kritika. Jsem přesvědčena, že Mill pro tebe bude nejlepší lékařka. Cítí k tobě přirozené sympatie, takže bude moci účinně napomoci při tvé resocializaci a vyléčení... Ano, považuji tě za nemocného. Tvoje sklony k násilí a nenávist ke všemu živému... Jistě, jsem lékařka se specializací na psychiatrii. Kromě jiného.“

„Já nejsem ani nemocný, ani blázen!“ zařval.

„Svoji touhu sloužit ve zločinecké organizaci a zabíjet jiné nepovažuješ za patologickou? No vidíš; právě proto tě chceme léčit.“

„Všechny ty... naše lidi, ty s těmi trojzubci... taky léčíte?“

„Samozřejmě! Děláme vše pro jejich dobro...“

Rozhlédl se. „Mohl... smím s některým mluvit?“

„Jistě! Kdo si chce popovídat s majorem? Nebo si vybereš sám?“

Jeden z otroků se pohledem domluvil s jinými, pak vykročil vpřed.

„Štábní seržant Flores, pane majore. Dovolte mi promluvit!“

„Mluvte, seržante!“ Major byl skutečně zvědav, co se dozví.

„Já jsem... z útočnýho komanda. Pane. Vylezli jsme z vody před týdnem... měli jsme za úkol vyhodit do povětří obranná zařízení v přístavu. Tam nás chytili... strážní psi. Jednoho jsem zabil. Odpustili mi to.“

„Zabití psa je nějaký zločin?“

„Zabití jakéhokoliv živého tvora je velký přestupek proti milosti Boží. Proto mě taky nechali naživu. Jsou na mě hodní.“

„To usuzujete z toho, že vás rovnou nezabili?“

„Snad ani ne. Ale... já byl vychovanej v děcáku. Máma kurva a feťačka, otec neznámej. Občas si mě vzala domů, než ji za něco zabásli. Tak jsem se dal nalejt do armády, jenže tam to nebylo o moc lepší; pořád jsem byl jenom grízr, hnědá huba, upocenej Mexikán, mokrej hřbet... však znáš všecky přezdívky, co se dávají lidem jako já. Tady jsem konečně mezi lidma, kterým je úplně fuk, že jsem hnědej i na prdeli. Některý jsou světlejší, jiný tmavší; některý pocházejí z různejch divnejch zemí, no a já z Tijuany. Umím hrát na kytaru a zpívat mexický písně, co mě učila babička. Poprvé jsem našel někoho, komu se to líbí. Asi se naučím ještě na mandolínu.“

„A co děláš jinak – když nehraješ?“

„Stavím baráky. Teda, zatím spíš bourám. Jsem specialista na výbušniny, to mě naučili v armádě. Až válka skončí, bude potřeba stavět...“

„Ještě řekni, že ti za to platí – a já se skácím!“

„Neplatí mě, jsem otrok. Ale jídla mám co si řeknu, v armádě jsem se nikdy v životě tak nenacpal. Speciálně pro mě dělají tequilu; divil by ses jak ji vyrábějí! Když něco potřebuji... nebo jenom chci, tak mi to dají. Baví je, že mám tolik hmotných tužeb...“

„A že tě považují za pitomce, to ti nevadí?“

„Hele, pane majore: celej život na mě všichni řvali, že jsem pitomec. Já opravdu nejsem moc chytrej, nikdy si mě nikdo nevážil, každej mě šikanoval. Kdybych měl vypočítat všecky lidi, co mi dávali ošklivý jména...“

Major zkřivil rty. Moc se mu to vysvětlení nelíbilo.

„Naučil ses docela souvisle a rozumně mluvit!“ řekl.

„Jo, na to bych málem zapomněl. Naučili mě číst; teda já uměl, ale dost mizerně. Teď přečtu všecko v latince, švabachu a azbuce, věřil bys? Mluvím spoustou řečí, ani nevím kolika. Všecko mi to narvala do hlavy jedna holka, kterou mi strčili do postele. Moc hezká a milá, akorát že wézetky nemají nikdy čas. Moje holka je z bojovnický kasty a číst neumí vůbec, věřil bys? Všecky příběhy má od někoho přebraný...“

„Zdá se, že věřil. Takže ty chceš zůstat tady s nima?“

„Myslíš, že by mě vyhnali? Nic tak hroznýho jsem přece neudělal!“

„Složil jsi přísahu! Jsi členem armády; to ti neříká nic?“

Flores zaváhal a rozhlédl se kolem, jako by se dovolával ochrany.

„Slíbili mi, že už nebudu muset nikoho zabíjet!“

„Neboj se,“ řekla Terezka, „Budeme tě chránit, dokud budeme žít.“

„Jak dojemné!“ pronesl vztekle major, „Pěkně tě zblbli; za jak dlouho, za týden? To proto, že jsi byl odjakživa blbec a blbcem jsi zůstal!“

Flores ucouvl. „Ano, pane majore. Proto už nechci do armády.“

„A že s tebou takhle zacházejí! Vypálili ti na čelo cejch jako zvířeti!“

„Sluší mi, ne? Tak hele, majore: jsem tady šťastnej. A něco ti povím: Až mi tady někdo řekne, že jsem špinavej Mexikán, tak se půjdu umejt!“

Majorem pěkně cloumal vztek, ale všichni ostatní se jen smáli.

„No dobrá, slečno čarodějko,“ řekl konečně, „Uznávám situaci, v jaké jsem se ocitl. Jsem tedy vaším zajatcem a otrokem. Ale upozorňuji tě, že se při první příležitosti pokusím o útěk a návrat k našim! Nenechám ze sebe udělat idiota jako támhle ten ubožák!“

Terezka se usmála a pobídla Mill, aby odpověděla:

„S tím se počítá. Rádi ti dáme šanci předvést, co dokážeš; a čistě mezi námi, kdybys chtěl zkusit s někým bojovat, dokonce ho zabít, tak si vyber jako první mě! Ještě jsem neměla příležitost s někým doopravdy bojovat, jen trénuji s kamarády...“

Prohlížel si ji a v duchu uvažoval, nakolik to myslí vážně. Myslela.

Terezka zatím obrátila pozornost ke zbývajícím dvěma zajatcům. Neměla teď zrovna chuť se jimi zabývat; kývla na Mill: „Zkus je označkovat a vybrat jim dozorčího! Někoho spolehlivého, však to znáš...“

Mill přikývla; nebyla si stoprocentně jistá, ale jednou to musí zkusit. Prací s energiemi se zabývala, tak to zkusila a povedlo se. Možná způsobila zajatcům trochu víc bolesti než chtěla, ale...

Terezka přistoupila k Charrymu.

„Kde budeš dnes bydlet? Nebo se vracíš na Atanor?“

„Mám toho ještě hodně. Zajdu za Aljošou do Paláce, chci mluvit s Draggonem a možná bych měl taky s otcem arcibiskupem. Nejspíš přespím...“

„Nabízím ti Citadelu; pod mou ochranou budeš v bezpečí.“

„Děkuji. Přijdu...“

Odcházel. Terezka uvažovala: proč s ním nic nejde udělat normálně? Kdyby byl jako ostatní muži, prožila by s ním dnes nádhernou vášnivou noc; jejich těla by se spojila a prožívala nejvyšší možnou rozkoš. Zároveň by propojila jejich mysl, vstoupila do něj a přijala jej v sobě; vyřešili by všechny rozpory a pochybnosti a až by nadešlo ráno, byli by navždy sjednoceni a měli společný názor. A Terezka by mohla být šťastná...

Císař přemýšlel zhruba nad tím samým. Uvažoval, jak moc by byl zklamán malý Lera, kdyby se to stalo a on se o tom dozvěděl. Jaký názor převažuje v jeho mysli? Pro Baarfelty je to potvrzením sjednocení, jednoznačně správný a moudrý čin. Otec kardinál byl zpočátku výrazně proti, dalo práci jej přimět k incestu s vlastními dcerami, natož pak syny; ale s vnoučaty už mu to tolik problémů nečiní. Spíš mu dá práci poskytnout tělesné potěšení, odpovídající úrovni jeho slávy; oni naopak považují za čest nabídnout svá těla jako zdroj energie a převzít moudrost z jeho mysli. Charry nikdy nic podobného nezažil, pouze o tom slyšel; samozřejmě nepochyboval, že ty informace jsou pravdivé, jen to nechtěl zkoušet.

A byla tu Diana. Čeká na jeho uklouznutí, občas mu nabízí své kamarádky, zvláště významné čarodějky. Ale myslí to vážně, nebo chce vyzkoušet jeho věrnost? Prohlásila, že sotva se dopustí nevěry, začne si taky vyhledávat milence, zvlášť mezi mladými silnými muži, a dohlédne, aby jich bylo podstatně víc než císařových milenek. Ale nezačne s tím, začít musí on, aby na ni nepadl stín hanby. V mládí to bývala hra; čím je to nyní? Co by řekla, kdyby strávil noc s dívkou zaslíbenou jeho synovi?

Jistě, Terezka není nepolíbená panna, vyhledává milence a využívá jejich energie jako každá WZ. Lera nejen že souhlasí, je na to velmi hrdý; všechny jejich užitečné znalosti od ní jednou převezme. Charry si byl téměř jist, že by nadšeně uvítal, kdyby si ji otec vzal. Ale skutečně by byl tak nadšený, jak by dával veřejně najevo? Nebo by cítil osten žárlivosti?

Přemýšlel o tom, když se blížil ke guvernérskému paláci. Čekalo ho tam samozřejmě slavnostní uvítání s přehlídkou čestné roty, tentokrát nikoliv ve slavnostních, nýbrž polních uniformách a s plnou výzbrojí. Pak zasedání Rady obrany, přehlídka dosavadních úspěchů a plány do budoucna. Velitelský sbor ze všech sil předváděl svůj optimismus a víru ve vítězství. Největší nadšení dával na odiv Monty Draggon; ten snad nezapochyboval ani na chvíli, že se město ubrání a všechny útoky slavně odrazí.

Císař přijal hlášení o jejich úspěších i příznivé výhledy do budoucna se vší vážností. Poděkoval jim, rozdal řadu vyznamenání a poděkování zvláště zasloužilým hrdinům a pronesl řadu moudrých slov. Samozřejmě myslel na to, co mu povídají; rozhodoval o nových opevněních, o nasazení dalších sil... ale občas se přistihl, že myslí na Terezku. Mluvilo se o ní, o její Citadele a Ohňové věži, jako významných bodech obrany. Taky o Útesové baterii, jejím veliteli Petaru Vukovičovi a možnostech získání dalších děl, která by ji posílila. Celá baterie je tvořena zbraněmi ukradenými nepříteli, ať již přímo nebo čarodějnickými fintami. Zamýšlel se nad tím, co říkali; ale čím dál častěji si uvědomil, že myslí na tělo té dívky.

Pak se naštval. Zavolal ji a ona se okamžitě ozvala:

To děláš ty, že mě pořád provokuješ?

Kdybych řekla ne, uvěříš mi? Lichotí mi, že se ti tak líbím. Situaci by značně zjednodušilo, kdybys tu hru přijal; ale nutit násilím tě nebudu!

Dobře. Jestli mi chceš udělat radost, tak mě nijak neovlivňuj!

Slibuji. Ale neručím za nikoho jiného!

Snad to udělala. Alespoň Charry měl subjektivní pocit, že se mu ulevilo.

Jednali o nepřátelské flotile, která město obléhá a odstřeluje; zejména ty dvě lodi, vybavené dalekonosnými děly. Zatím si s nimi neporadily ani obranné prostředky, ani čarodějky. Možná letadla?

„Zítra vyplujeme na moře a tu flotilu rozeženeme!“ rozhodl Charry.

Zaváhali. Velitelem arminské flotily byl kontraadmirál kníže Nara. Kdo mu předá příslušné rozkazy?

„Jsem snad námořník, ne? Navštívím Naru a dohodnu se s ním!“

Radě obrany spadl kámen ze srdce. Jednání s kontraadmirálem nebylo lehké; občas měl zcela jiný názor než ostatní, zvláště některé z přítomných nepovažoval za rozumné a spolehlivé. Císaři snad odporovat nebude...

„Navštívím knížete Naru okamžitě.“ prohlásil císař, „Odjedu k němu hned, jak tady skončíme. Předpokládám, že se domluvíme...“

Všichni s tím byli spokojeni. Byla pronesena ještě řada bojových proslovů a dalších odvážných řečí; konečně to císař uzavřel rozhodnutím, že další porada bude svolána po boji s flotilou. Vydal nějaké rozkazy ohledně zítřka a pak skutečně odjel.

Kníže Nara žil v rodinném sídle, vystavěném na úbočí hory. Původní džungli rekultivovali a vytvořili nádherný ovocný sad, v němž na jaře kvetly ty nejušlechtilejší kultivary sakur, třešní, švestek a všeho možného. Kníže o svůj sad osobně pečoval a rád jím prováděl návštěvy, zvláště císaře; nyní však měli poněkud jiné starosti. Dokázal se orientovat podle vůně jednotlivých stromů, ať kvetly, zrály či měly období vegetačního klidu; vyrovnal se se svou slepotou skutečně dokonale.

Charry zastavil na terase, z níž byl nádherný rozhled na celou zátoku; na terase měli také pozorovatelnu, odkud admirálovi hlásili vše, co se dělo. Stráže vzdaly císaři čest; mezitím vyšel z domu kníže, aby ho uvítal. Jako obvykle byl oblečen v bílém kimonu, hlavu měl oholenou jako mnich.

Usedli spolu v zadní místnosti obrácené do sadu; přiléhala k ní voliéra plná drobného zpěvného ptactva, neboť kníže Nara miloval zpět ptáků a jeho přátelé mu nosili zvlášť vydařené exempláře darem. Za jiných okolností by rád císaře pohostil vlastnoručně uvařenými pokrmy nebo aspoň čajem, avšak dnes se hodlali soustředit na bojové operace.

„Zřejmě jsi dokonale informován, jak válka probíhá...“

„Ano, nosí mi zprávy. Samozřejmě jsem na vlastní oči neviděl nic z toho, ale domnívám se, že jim mohu věřit.“

„Tak, správně. Právě jsem vyjednával s Radou obrany...“

„Aha. Co o nich soudíš?“

„Raději bych věděl, co o nich soudíš ty.“

„Jsou to pitomci. Žvaní a nevědí o čem. Nevědí, co je válka.“

„Takže jejich optimismus nesdílíš?“

„Lžou. Nejvíc Monty Draggon; pokud věří ve vítězství, je ještě větší hlupák, než jsem si o něm myslel.“

„Takže ty nevěříš, že zvítězíme?“

„To nevím, pane. Doufám, že ano. Ale město Indiopolis padne, bude zničeno a vypleněno. A já zemřu; doufám dříve, než nepřítel vstoupí do mého domu. Už se necítím na to, abych padl s mečem v ruce na jeho prahu.“

„O co opíráš svoje mínění?“

„První, co jsem udělal po zprávě o útoku, byl dotaz bohům. Neodpověděli. Za dřívějších časů mi vždy seslali nějakou vizi a ujistili mě podporou.“

„Proč je tomu tak?“

„Nevím. Buď nechtějí, nebo nemají čas. Nebo už vůbec nejsou.“

„Co říkáš?“

„Není vyloučeno, že bohové nás opustili. Odešli někam jinam.“

„Je to trest za nějaké naše hříchy?“

„Mluvil jsem o tom s Valérií z Atanoru. Ne. Va myslí, že mají tolik svých vlastních potíží, že na nás nemají čas. Není vyloučeno, že tam budeme muset odejít – a pomoci jim.“

„My?“

„Nejmocnější hrdinové našeho světa odcházejí na nebesa, aby tam bojovali. To učinil císař Džinmu, syn bohyně Amaterasu, když založil říši Nippon. Měl by ses zamyslet, zda to neučiníš také.“

„To myslíš skutečně vážně?“

„Podle tónu tvého hlasu soudím, že jsi překvapen. Ba rozčílen. Zřejmě mě považuješ za blázna. Těší mě, že se mi podařilo říct něco, co nečekáš.“

„Co mi chceš navrhnout? Abych ukončil svůj život? Provedl harakiri, nebo co?“

„Myšlenka provést seppuku mne napadla již před mnoha lety; možná ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem ztratil oči a už nikdy nic neuvidím. Můj lékař, moudrý mnich, mě však přesvědčil, abych to nedělal; slíbil mi mnohem slavnější a čestnější smrt a lepší karmu v příštím zrození. Možná nyní nadešla chvíle, abych konečně odešel. Ve velké bitvě, kterou chystáš.“

„Jak to víš?“

„Přemýšlel jsem, co bych dělal na tvém místě. Přesvědčil se o možnostech obrany, navštívil Alexandrettu a prohlédl si její opevnění. Tam bych dospěl k názoru, že se neudrží. Pak bych jednal s Radou obrany; ty jejich řeči by mne znechutily a otrávily. Také bych mluvil s tím dítětem, dívkou z Citadely. Ona ví, že nepřežije. Její duchovní sestry už padly, ji to čeká. Ještě se brání, má strach. Ale ta chvíle přijde.“

„Myslíš, že jsi ten, kdo ví všechno nejlíp?“

„Zavři občas oči, císaři, a dívej se do tmy. Uvidíš jasněji.“

„Má smysl v tom případě bojovat?“

„Ano! Jsi mocný hrdina; čím víc nepřátel porazíš, tím mocnější. Ty musíš bojovat a zvítězit; jen tak budeš hoden cti a přízně bohů.“

Císař zavřel oči, mlčel a naslouchal zpěvu ptáků ve voliéře. Usmál se.

„Říkáš divné věci, Naro. Znám tě léta, mám tě rád a věřím ti. Kdyby někdo jiný naslouchal tvým slovům, zněla by mu pesimisticky. Mně ne.“

„Pesimismus a optimismus jsou hloupé mentální hračky pro děti. Ty nejsi dítě, ani hlupák. Víš, že pravda je jen to, co je.“

„Zenový vhled?“

Nara se usmíval. Také chvíli mlčel a naslouchal.

„Když jsi mne přijímal do řádu Služebníků chrámu, vyprávěl jsi mi o službě život za životem. Platí to ještě?“

„Samozřejmě!“

„Potom nikam neodcházíme. Pouze budeme sloužit na jiném místě a v jiných tělech. Doufám, že se tam sejdeme – a budeme opět přáteli.“

„Vypadáš, jako kdyby ti to pomyšlení dodávalo sílu!“

„Byl jsem mnohem slabší, než jsi přišel. Teď, když vím, že jsi se mnou, už vím, že se nic zlého nestane, i kdybych zeslábl nebo dostal strach.“

„Ale co mám se svou slabostí a svým strachem dělat já?“

„Uklidnit se. Pamatuj si: jsme s tebou. Na chvíli si představ tu nejhorší variantu, vše čeho se bojíš, co tě oslabuje. Prohlédni to ze všech stran; pak pochopíš, že to není tak hrozné, jak myslíš...“

Charry se zasmál. „Asi jsi mi také dodal odvahy, Naro.“

Služebnice, velmi mladá dívka ve vyšívaném kimonu, jim přinesla vybrané lahůdky na decentně zdobených porcelánových miskách. Charry sledoval, jak půvabně se pohybuje a s jakou elegancí obsluhuje knížete. Vše bylo tak dokonalé, jako by knížeti dosud sloužil zrak.

„Ještě na jednu otázku mi dej odpověď, Naro: co bys dělal, kdyby se ti nabízela možnost strávit noc s krásnou mladou dívkou?“

Nara se rozesmál. „Ty snad nevíš, co dělat s děvčetem? Stále mi vodí mladá děvčátka pro potěšení; chceš, abych tě pozval na hezký večer, kde by nás obsluhovaly gejši? Bylo by mi ctí...“

„Ne, děkuji. Jenom mě to tak na chvíli napadlo.“

Když vyšel na terasu, zastavil se na pozorovatelně a rozhlížel po zálivu. Opět se ujistil, že je to nejhezčí pohled na Indiopolis; nejkrásnější město na světě...

Přemýšlel, co vlastně požaduje od arcibiskupa Mirandy. Nebyli blízkými přáteli; setkávali se zejména při slavnostních příležitostech, oba odehráli svou předepsanou roli a pak pokračovali za svými povinnostmi. Charry věděl, že ani kardinál Baarfelt nemá vášnivého kněze přísných mravů příliš rád; nesnažil se proniknout do jejich teologických sporů, protože je v podstatě nechápal. Ale teď si přál s ním hovořit.

„Co ti mám říct, můj pane? Co si ode mne přeješ slyšet?“

Charry upřel zkoumavý pohled do stářím unavené tváře dona Diega.

„Nevím. Řekni mi něco, co by mne potěšilo a zahnalo moje starosti.“

„To nedokážu. Situace je zlá, císaři.“

„Proč? Čeho jsme se dopustili? Proč na nás Bůh seslal toto protivenství?“

„Proč myslíš, že zrovna já bych to měl vědět?“

Charry zaváhal. Ve skutečnosti nevěděl, co říct. Jen cítil, že právě tady je ten muž, který mu může pomoci.

Začal mluvit. Nesmyslně, na přeskáčku, chvíli o tom a chvíli o onom. Don Diego naslouchal bez přerušení a klidně se usmíval; teprve když císař zmlkl a zdálo se, že se mu ulehčilo, řekl:

„Ty nejsi spokojen se zákony světa, kterému vládneš?“

„Jsem, samozřejmě že ano! Jak bych mohl nebýt?“

„Zavedl jsi zákon, že pravdu mají vždy tvoje čarodějky. Jedna z nich teď požaduje, abys jí předal svou energii, a slibuje za to svoji. Co se ti na tom nelíbí? Sám to doporučuješ svým poddaným!“

„A ty s tím souhlasíš, arcibiskupe? Ty to děláš?“

„Nedělám. Ale nevěřil bys, jak je to obtížné – v tomto městě.“

„Je na Indiopolisu něco jiného, než na jiných?“

„To bych řekl! Copak ty opravdu nic nevíš?“

Charry se zamyslel, o čem je řeč. Snad jedině...

„Nevím, jak smýšlíš o starých božstvech. Ale toto město ovládá mocná bytost, jíž její uctívači říkají Excatli, Stříbrný delfín. Ortodoxní katolík by to neměl připouštět, já vím – ale nedá se přehlížet.“

„No... slyšel jsem o ní. I o jejích uctívačích, dejme tomu. Ale nemyslím, že by byla zvlášť významná, nemá žádný velký chrám a...“

„Nemá vůbec žádný chrám. Ani žádné kněžstvo. Zdá se, že toho skutečně moc nevíš o světě, kterému vládneš. Zejména o městě Indiopolisu.“

Charry povzdychl. „Až do nynějška jsem měl pocit, že vím vše důležité. Zřejmě se ti podaří mne přesvědčit, že to není pravda.“

„Tvé město je Kingtown. Vznešený, plný šlechty a kněží – a věčně rozestavěný. Bude tam někdy stát něco jiného než paláce a chrámy?“

„Proč to tobě vadí?“

„Nevadí mi to. Pokouším se ti vysvětlit situaci. Jak často jsi navštívil Indiopolis? Třikrát do roka, nebo častěji? O velkých státních svátcích; lid ti uspořádal slavnostní ovace, defilovaly před tebou barvité průvody, lidé tě zdravili a uctívali a přinášeli ti dary... znám to, byl jsem tam. Líbilo se jim to, i tys byl spokojen. Dal sis někdy práci pochopit duši lidu?“

„Nedal. Dobrá, přiznávám se ke všem zločinům. Nevěnoval jsem se lidem.“

„Měl sis občas sednout do hospody a naslouchat, co se povídá. Pravý život v tomto městě začíná až v noci!“

„To jsem už obvykle byl opilý. Ve společnosti městských hodnostářů...“

„Císaři, ve skutečnosti jsi nikdy nebyl opilý; předstíráš to, protože jsi znám jako opilec, hlupák, rváč... a tak dál. Možná jsi takový někdy býval, ale rozhodně ne od doby, co jsi císařem. Pouze ses naučil: když chce s tebou někdo hovořit o něčem, co se ti nelíbí, přerušíš ho po třetí větě nějakou nesmyslnou opileckou frází. Tak to děláš až do chvíle, než to vzdá. Docela dobrá finta proti otravným kecalům.“

„Připadá ti, žes mě prokoukl?“

„Není nutno, všichni to vědí. Tedy každý, na kom záleží. Císař hovoří jen s tím, s kým chce; když má chuť něco vyřešit, bleskově se vzpamatuje.“

Charry se usmíval. „Pokračuj. Chtěl jsi mluvit o... duši města.“

„Chtěl jsi, abych mluvil o Excatli. Možná jsi její jméno slyšel vyslovit i jinak: Esxatli, Extli... je otázka, jaký zvuk je adekvátní. Není to jméno v lidském smyslu, spíš jenom... označení. A není jasné, čeho.“

„Hm. Pokračuj.“

„Jak staré je podle tebe město Indiopolis?“

„Třicet let. Jo počkej, ty myslíš ty zříceniny, co tu byly předtím? Jenže ty jsou staré nejmíň... dva, tři tisíce let! Archeologové by řekli...“

„Ona je ještě starší.“

„Počkej! Název Indiopolis je složeninou z řečtiny; podle Diany tu bývalo kvetoucí město v dobách, kdy Kršna vládl ve Dvárace na pobřeží Indie; když Ráma stavěl s pomocí opic most na Lanku, tak...“

„Ještě starší. Myslím, že ona tu byla dřív než Kršna i Ráma.“

„To by musela být strašně dávnověká! Pokud jsem vyděl všelijaká vyobrazení, je to krásná mladá dívka...“

„Nějak si ji představovat musíš. Je mladá, ovšem věčně.“

„Dobře, jak si ji představuješ ty?“

„Nevím. Správně bych ji měl odmítat jako... stvoření temnot. Z dávnověku, před křesťanskou érou. Jenže to asi nebude nejdůležitější...“

Arcibiskup se odmlčel, ale Charry nehodlal ticho přerušit.

„Ona patří k nižším bohům. Tím slovem nižší myslím: od pasu dolů. Ovládá tělesné funkce, hlavně sexuální pud. Co se děje s hlavou a srdcem, to je jí více méně jedno. A už vůbec ji nezajímá, jaké vyšší bohy uctíváš. Vstupuje bez zábran do chrámu, do mešity, do synagogy, do pagody...“

„Aha. Ztělesnění sexu. No, přiznávám že tady ve městě mívám větší chuť...“

„Na svoji ženu, nebo i na jiné?“

„Nikdy jsem nespal se žádnou jinou ženou než s Dianou. To se všeobecně ví!“

„Ano, vím to. Chci ale vědět, zda jsi neměl chuť na některou jinou.“

„Před chvílí jsem se ti přiznal k určité... jistému zájmu o WZ Terezku. Samozřejmě to nepřichází v úvahu, ona je... moc mladá a vůbec...“

„WZ T, dcera WZ Va, Paní Citadely, Hlavní Téčko. Vynechal jsem něco?“

„Snoubenka mého syna. Bez legrace; Lera s ní v budoucnu počítá jako se svou vrchní čarodějkou. Vzhledem k jeho věku mu ji nerozmlouváme; než dost vyroste a bude se moci ženit, snad na ni zapomene...“

„Jaký je její názor?“

„Hraje to s ním, samozřejmě. Jednak je dítě, jednak následník trůnu.“

„Zažil jsi už někdy, aby čarodějka žertovala? Nebo si na něco hrála?“

„No, tedy...“

„WZ T se s potěšením vdá za prince Leru, bude jeho milenkou a čarodějkou a bude mu doporučovat vhodné manželky. Takové, se kterými by se nejraději spářila... s nimiž se ve vhodný čas spáří sama. To je varianta A. Variantu B bych viděl takto: Kdyby se jí podařilo tě svést, mohla by za devět měsíců porodit dceru. Než bude Lera v pubertě, bude už holka běhat a fungovat jako další čarodějka. Provdají se za něj obě...“

Charry vytvořil na obličeji poněkud nevěřícný výraz.

„S potěšením sleduji, že ti ta myšlenka nepřipadá tak otřesná, jak bych očekával. Faraónský svazek bratra s nevlastní sestrou – nijak neobvyklé. Pro slečnu Excatli zcela výhodné řešení.“

„Obviňuješ tu bohyni, že to inspirovala?“

„Nebylo by to poprvé. Je to pro ni hezký žertík. Takové má ráda.“

„Podobné věci se stávají i jinde. Nemusí to být zrovna její kouzlo.“

„Jistě ne. Ale tady jsem jich zažil už hodně. Některé směřovaly i na mne. Zatím jsem se dokázal ubránit... a už to asi zvládnu, díky svému stáří. Ale denně poslouchám ve zpovědnici příběhy o zcela nepochopitelných obratech těch nejrozumnějších a nejzbožnějších lidí. Málokdo jí unikne!“

„Hm. Jsi kněz. Zkusil jsi s tím bojovat?“

„Ve své vlastní mysli. A s vlastním tělem.“

„Nezkusil ses s ní třeba... dohodnout? Vyvolat ji a...“

„Exorcismus? Nebo evokaci démona? Tak naivní snad nejsi ani ty!“

„Dobrá. Co podle tebe chce?“

„Ona nechce nic. Pouze se bavit, dráždit lidi, vytvářet nesmyslná spojení. Já ani nevím, zda si to uvědomuje! Nevím, zda má dost rozumu...“

„Je snad šílená?“

„Je primitivní. Zkus vysvětlit morálku kočce nebo feně...“

„Znám morálku tygrů, leopardů, jaguárů...“

„Je stejná jako morálka lidí?“

„Snad jsi prostudoval aspoň některé jejich legendy. Šílené zvraty...“

„Excatli může být delfín z dob, kdy ještě kytovci chodili po zemi.“

Charry zkusil jít přiměřený počet času zpátky. Vydechl: „Eeeh...“

„Byla bohyní něčeho dávného. Něčeho, co přestalo existovat, ale ona tady zůstala; nějakou dobu koexistovala s tvými šelmami, ale nepodařilo se jí to dokonale, byla tam příliš velká tlačenice jejich ochranných duchů. Čekala dlouho; až konečně přišli lidé a ona dostala příležitost. Pošetilí, snadno ovlivnitelní, se spoustou iluzí a hloupých předpokladů. Nádherné hřiště pro naši hravou holčičku...“

„Jak na ni reagovali naši Ochránci?“

„Jako na sympatické, roztomilé zvířátko. Nevadí jim jako konkurence; jak už jsem řekl, jsou jí vyšší bohové dost fuk. Nebo možná... není vyloučeno, že některé z nich oblafla taky. Ona to nedělá schválně, je už taková.“

„No dobře. Co se s tím dá dělat?“

„Nemám tušení. Je otázka, zda má smysl s tím něco dělat. Lidé zůstanou až neskutečně snadno ovlivnitelní. Někteří, jako třeba ty nebo já, s tím budou bojovat, možná dokonce zvítězí. Jiní podlehnou a pak si přijdou stěžovat. Zatím jsem jim neporadil nic moudrého.“

Charry vydal nesrozumitelný zvuk. Miranda obrátil pohled k moři.

„Ta pravá chvíle nastane, až přijdou oni. Kdyby věděli, co je čeká...“

Ale císařovy oči znenadání ztvrdly. „Co říkáš?“

„Indiopolis padne. Padne Alexandretta, padne Citadela. Město obsadí nepřítel. A bude se strašně divit... nevědí, proti komu stojí!“

„Jsem tady proto, aby se město udrželo! Odrazilo všechny útoky...“

„A věříš tomu?“

„Je mou povinností tomu věřit. Jsem císař!“

„Ano, jistě. Pokud zvítězíš, církev svatá ti uspořádá děkovné procesí. Pokud se to nepovede, obávám se, že musíme být připraveni.“

„Myslíš na Iron-city?“

„Ano. Pozabíjeli spoustu lidí. Zabili kněze, vyrabovali chrámy; přitom tam neměli ani zlomek zlata, co máme my tady. Pravé, čisté zlato; jestliže přijdou, všechno ukradnou a odnesou. A mě asi zabijí; netrvám na tom, abych přežil. Kdo přežije, bude to mít těžké.“

„Kromě Stříbrného delfína Excatli.“

„Ona se bude bavit. Dokud budou bojovat a střílet, přikrčí a se a počká. Přijde den, kdy se poměry uklidní, zase otevřou hospody, lidé začnou chodit na pivo, poslouchat hudbu, ohlížet se po děvčatech. Tak zase vyleze a začne vymýšlet lumpárny. Půjde jí to líp než za nás, lidé budou bezbožní a nikdo nebude vědět, jak se bránit. Dobrá pastva...“

„Ovládá jenom sex?“

„Všechny nižší pudy. Alkohol, tabák... i třeba chuť mlsat. Potěší ji dobré jídlo, příjemná hudba, tanec... má ráda dobrou náladu. V takové snadněji člověk přijme myšlenku pobavit se ještě líp.“

„Co myslíš, Diego: je zlá?“

„Vůbec ne. Zlého v ní není nic, naopak je zábavná. Že se lidé občas porvou, rozbijí si hubu, někoho pobodají nebo zastřelí ze žárlivosti, to pro ni není žádná chyba. Nesmíme uvažovat jako lidé, ona to vidí jinak.“

„A myslíš, že se jejích spádů dá nějak využít?“

„Jistě, když víš jak. Čarodějky jich využívají, baví je to. Jsou chytré.“

„Myslíš, že vědí všechno, cos právě řekl?“

„Zeptej se Terezky. Samotného by mě zajímalo, co řekne.“

„Myslíš, že jí podlehnu?“

„To nevím. Ale bude to zajímavý souboj. Na tvém místě bych se těšil.“

„Na kterou variantu?“

„Kteroukoliv. Když tě dostane, prožiješ nádhernou noc. Možná řadu nádherných nocí. Potom okouzlující hádky a usmiřování s císařovnou Dianou. A její rafinované nevěry... zkrátka život. Když se jí to nepodaří, potvrdíš si, že máš stále ještě dokonalou rozvahu a umíš se ovládat. Nepodlehneš svodům.“

„Kdybys nebyl kněz, Diego, řekl bych, že si ze mě děláš legraci.“

„Nemýlil by ses, císaři.“

„Troufáš si strávit se mnou noc pod jednou střechou?“

Charry potřásl hlavou. Byla krásná, až se tajil dech.

„Sledovala jsi mě celý den?“

„Nedalo se nesledovat. Každou chvíli jsi mě tepoval. Jo aha... mluvil jsi o mně, myslel na mě, zdálo se ti o mně. A každou chvíli jsi měl erekci.“

„Mám radši jít pryč?“

„Jsi jeden z mála lidí, kteří stále chodí oblečení. Už vím proč. Kdyby to dělal někdo z mých kamarádů, asi bych mu hned dala, aby měl klid.“

„Musíme o tom mluvit?“

„Zdá se, že ano. Já se koncentrovat dokážu, ale co ty?“

Charry naštvaně zavrčel. Stále ještě byl oblečený, kdežto ona nahá. Očividně jí to nepůsobilo problémy. Jemu bohužel ano.

Takže bylo dlouho ticho.

„Co soudíš o nekoitálním uspokojení?“ zeptala se potom, „Dokázala bych to třeba rukou nebo ústy, pokud ti dělá problémy spojení...“

Charry mlčel.

„Náš svět je jednoduchý a jasný. Vnímáme se navzájem; když má kluk na mě chuť, cítím to a nějak reaguju. Obvykle kladně, trvá to necelou půlhodinu a obě strany jsou spokojené. Pokud chuť zrovna nemám, třeba se porveme, čímž tu chuť dostanu. Bolest působí jako příznivá stimulace.“

„Já vím. Mám mezi princeznami řadu kamarádek.“

„Nápad arcibiskupa Mirandy je skvělý; kdyby nebyla válka, použila bych ho. Mít s tebou dceru a vnutit ji Lerovi... to by bylo skvělé. Navíc by mi to uvolnilo ruce, nemusela bych ho pořád hlídat.“

Charry se zasmál. „Uvažovalas teoreticky o možnosti, že by ho tvá dcera třeba nechtěla? Že by se jí nelíbil?“

„Proč? Auru má vysoce plusovou, co by jí na něm mělo vadit?“

„Třeba by se zamilovala do někoho jiného.“

„Jistě, to není vyloučeno. I když...“

Zdálo se, že nad tím skutečně usilovně přemýšlí. Víc než kdy jindy.

„Zkusím ti položit pár vysoce intimních otázek. Bylas někdy zamilovaná? Kdy naposledy a do koho?“

Terezka zaváhala. „To myslíš... tak, abych přestala fungovat? No, to jsem byla ještě dost mladá. Lehce zamilovaná bývám často, ale...“

„Natolik, abys nedokázala spát s nikým jiným. Byl by ti odporný...“

Upřímně přemýšlela; pak opatrně zakroutila hlavou.

„Nedokážeš si to ani představit, co? Ty prostě funguješ, jak je třeba!“

„Jsem zodpovědná čarodějka, císaři. Mé soukromé názory jsou irelevantní.“

Charry polkl naprázdno. „Teď mě tedy veškerá chuť přešla.“

„Správně. Toho jsem chtěla dosáhnout.“

Chvíli na ni zíral, téměř vztekle. Ona zůstávala naprosto klidná.

„Existují tři složky: láska, sex a rozmnožování. Pokud jsou všechny tři v dokonalém souladu, je to skvělé. Mohou však existovat i odděleně. Lásku jsem bohužel neprožila již dávno. Sex mívám občas, když potřebuji energii. Během poslední doby jsem se však už dost zlepšila, umím s ní hospodařit. Co se týče rozmnožování, budu to zřejmě muset odložit až po válce. Čarodějka nemůže být těhotná. Tedy, pokud chce fungovat dokonale.“

„Za těchto okolností jsi mi nabídla společnou noc?“

„Jsi císař a otec prince, kterému jsem se zaslíbila. Myslím, že je mojí povinností splnit tvá přání, i kdyby to mělo znamenat osobní nepohodlí.“

„Lera je do tebe šíleně dětsky zamilovaný. Co si o tom myslíš ty?“

„Vím o tom. Ráda bych mu vyhověla, ale je moc mladý.“

„Nepředpokládám, že by ses dokázala zamilovat do dítěte. Ale mohla bys mu poskytnout... určitou kompenzaci. Rukama nebo ústy...“

Terezka se konečně upřímně usmála. „To bych mohla. Ale oni si ho hlídají. Ti jeho kamarádi, B~. Myslela jsem, že na tvůj příkaz.“

„Ohledně jeho intimních zážitků jsem jim žádné rozkazy nedal. Myslím, že ani Diana. Překvapuje mě to; ty s nimi nejsi v propojení?“

Mírně zrozpačitěla. „Nenapadlo mě prověřit je; přece jen, jsou ještě děti a já je nebrala moc vážně. Měla jsem vlastní starosti. Lera je něco jiného, je princ a natolik geneticky odlišný...“

„Já jsem také geneticky odlišný. Je to důvod tvého zájmu?“

„Ano. Doufám, že se neurážíš. Jistě, jsi také přitažlivý muž, ve významné státní funkci. Řada kamarádek by byla pyšná, kdyby...“

„A ty jsi chladná, bezcitná čubka, která se vyspí s každým, kdo má vyšší postavení než ty. Marně přemýšlím, co na tobě pochválit.“

„No... třeba aspoň, že jsem hezká a sexy.“

„Mám chuť dát ti facku.“

„Posluž si. Nemusí zůstat při jedné. Doufám, že se včas zarazíš, aby to nepřešlo ve vraždu nebo brutální znásilnění.“

„Nepochybuji, že by ti to nevadilo!“

„Ani náhodou. Akorát myslím na tvou pověst. Jak by to vypadalo?“

„V každém případě mě tvůj asexuální přístup znamenitě uklidňuje. Už nemám žádné nevhodné myšlenky. Děkuji.“

Terezka se usmála. Oči se jí rozšířily. „Jsi si tím jist?“

„Tak dost! Už mě neoblafneš – a neříkej, že kdykoliv si vzpomeneš. Já to vím a ty taky, možná to ví i Lera. Obdivuje tě a miluje tě, a já bych chtěl nechat na něm, s čím bude souhlasit a s čím ne. Prosím, žádné komentáře! To už mi radši vyprávěj o vašich genetických experimentech!“

„V tom případě bych musela mluvit i o tobě.“

„Jo, klidně můžeš. Vaše experimenty dokonale zchlazují všechny emoce.“

„Nápad, který ti přednesl don Diego, se mi líbí čím dál víc. Kdyby aspoň nebyla válka! Kdybychom měly možnost spojení mezi altisvěty, kdyby... Chceš vědět, co jsme měly v plánu s matkou? Vychovat dokonalé dcery dvojčata; že bychom se oplodnily navzájem, já ji a ona mne...“

„To snad není technicky možné!“

„Chm, divil by ses!“

„Vím, že dokážete ledacos. Ale k oplodnění je zapotřebí spojení vajíčka a spermie; vajíček máte jistě dost, ale to druhé... Leda byste se transformovaly na mužský organismus...“

„Ach ne, proč tak hrubě? Dokážu vytvořit ledacos, tak proč ne takovou maličkost? Vložit do něj svoje geny a umístit v přesně vypočteném okamžiku, samozřejmě astrologicky zdůvodněném. Současně do obou partnerek...“

„Hezký nápad! Už to někdy někdo vyzkoušel?“

„Iris a Sif, na fakultě v Bene Gesseritu. Jenže se to povedlo jen zčásti, Sif měla dceru, ale Iris kluka. Ani nevím, kde jsou ty děti teď.“

„Co je Bene Gesserit?“

„Výzkumné středisko Ctihodných Matek. Chtěla jsem tam zajet a studovat; další ztracená šance. Tahle válka už mě fakticky štve!“

T zkusila nějaké delší a složitější spojení; pak oznámila výsledek:

„Sif má dceru Ysselt, code name Isa. Nebo Iso, jak to chceš říkat. Žije na přísně utajeném místě a má zákaz vnější aktivity, dokud nedoroste. Matky chtějí její vajíčka vhodná k oplodnění. Až pak jí dovolí se pomstít.“

„Už jen to mi napovídá, že bude stejně roztomilá jako Sif v jejím věku.“

„Syn Iris se jmenuje Braen. Je vychováván jako bojovník s ohledem na to, že v budoucnu pravděpodobně bude hledat své nepřátele. V případě, že začne projevovat sklony k magii, mají to ti... ty bytosti podporovat.“

„Vrátí se někdy některý zpět do Arminu?“

„Nejsem si jistá, zda mají s tímto světem něco společného. Možná ano.“

Charry se usadil pohodlněji a zkoušel si představit, jak asi žijí ty dvě děti a co prožívají. Nedokázal to; jak odlišný musí jejich svět být? Aniž chtěl, mysl mu sklouzla k docela jiným představám: že by skutečně využil té nabídky a strávil s Terezkou noc lásky, po níž by se narodilo dítě. Jaká by byla ta vytoužená dcera, jaký by byl její život?

Ještě dřív, než promluví první slovo, začne vnímat. Nejspíš i odpovídat, plést se do mentálních rozhovorů dospělých. Nejspíš jim nebude rozumět, ale oni na ni budou hodní a vstřícní, její neobratné pokusy je budou bavit. Až povyroste, začne být jistě trochu protivná a maminka ji bude muset usměrnit – jenže to už se naučí bránit, ukrývat nepatřičné myšlenky a zdůrazňovat ty žádoucí. Možné to je, to je všeobecně známo.

Matka Terezka jí nepochybně brzy objasní, jaký je její životní úkol: být milenkou a vrchní čarodějkou prince Lery, svého nevlastního bratra. Přijme, samozřejmě, nejspíš dokonce s nadšením; málokterá holka má od narození tak vznešený úkol. Celý cowen se bude snažit jí pomáhat, vychovávat ji, dodávat informace. Ona se naopak bude snažit všechny přesvědčit, že je na to vhodná a správná. S dravčí neústupností se bude drát o další nové úkoly, všude ji bude vidět, odevšad vystrčí zvědavý čeníšek. Ještě dřív než začne chodit do školy... ne, nikdy tam nebude chodit, leda pro legraci. Bude šmejdit kolem starších WZ, chvilku na Atanoru, chvilku někde jinde... A všichni ji budou ze všech sil rozmazlovat.

Jenže... doopravdy? Sotva opustí mateřskou náruč a přestane nosit plínky, ustane i veškeré mazlení. Nebude to technicky možné. Většinu času bude daleko od mámy, spojena jen mentálním propojením; T a celý cowen budou vědět, kde je, ale pohladit a obejmout ji budou moci jen občas, když se náhodně ukáže doma. Nebude jí to moc vadit, jako to nevadilo těm předešlým; zvykne si na to. Namísto něžností si zvykne cvičit se zbraní i holýma rukama, rvát se jako válečník; že by touha po tělesném kontaktu? Bude překonávat bolest, a až se jí to podaří, začne ji vyhledávat. A samozřejmě se připravovat na tělesný kontakt s mužem. Být taková jako ty starší; ba ne, lepší než ony!

Jaké bylo tvoje dětství, Terezko? Kolik lásky ti dala tvá matka Valérie? Jak často jsi měla možnost sedět jí na klíně, objímat ji, poslouchat její pohádky, zpívat si s ní? Nebo jsi byla častěji sama, vnímala co dělá kdesi v dálce, s kým cvičí, s kým se miluje? Neustále přítomné hlasy sourozenců, tetiček, jejich dětí, všelijakých vzdálených sester... vzdálené šumění, ve kterém ses už přestala orientovat, protože je ti jedno, co kdo povídá, než něco konkrétního potřebuješ. Namísto rodiny sis vybudovala Zrcadlový sál, povídáš si se svými dvojčaty z cizích světů, stejně osamělými, stejně zodpovědnými za osud vesmíru. A některé už padly v boji.

Charry si dokonce představil jméno; líbila by se mu Caroline. Code name Car či Carry? Ve sklepení Zámku zřídí Zrcadlový sál; brzy z něj začnou vycházet podivné malé holčičky, aby si měla s kým hrát. Lera bude mladšími sestřičkami jistě okouzlen; některé budou lidské, jiné budou spíš připomínat šelmy. Jenže všechny budou nebezpečné čarodějky. Císař občas některou odchytí, posadí si na kolena, bude ji hladit po vlasech (?) a zkoumat, nakolik se liší od té jeho. Malé Car nejspíš vlasy nikdy nenarostou, bude si hrát se Živým Ohněm a dbát na důstojnou čarodějnickou pleš.

Terezka sledovala jeho úvahy a šklebila se. Očividně souhlasila.

„Nebylo to tak strašný, jak se ti zdá! Já jsem měla krásné dětství!“

„Vážně?“

Přistoupil k ní a začal ji hladit po hlavě. Přivinula se; přijímala jeho laskání jako přítulné malé dítě. Cítil sice její vůni a vnímal okouzlující auru, ale se sexem to teď nemělo nic společného. Jen se s ní mazlil.

(Mezi námi, Lera už moc na mazlení není. A když, tak s Dianou. S otcem se radši cvičí v boji a hodně ho to baví.)

„Mě taky bavilo se prát, když jsem byla malá holka.“

„Víš, že ve většině zemí bys byla považovaná za dítě ještě teď?“

„Vím. Náš vývoj je trochu urychlený. Těžko říct, zda se mi to líbí. Moc vybírat si nemůžu.“

„Přesto chceš přivést na svět další takovou holčičku?“

„Naše dcera bude šťastná. Za to ti ručím!“

„Už zase je ve hře?“

„Císaři, zítra za úsvitu vyrazíme do boje. Zničíme nepřítele a zaženeme jejich flotilu od břehů Arminu. Večer chci uspořádat... požaduji velkou oslavu vítězství. Se všeobecnými orgiemi, na nichž budeme tvořit první pár.“

„Ambiciózní děvčátko. Co na to říkám já?“

„Teď jsi proti, vím. Zítra nás čeká nelítostný boj. Po něm budeš v lepší náladě, opojen vítězstvím. A případný odpor snadno překonám.“

Pohlížel jí do očí. Už opět se v něm začala vzmáhat vášeň. Ovládl se.

„Žertuješ, provokuješ, zlobíš. Měla bys dostat na zadek.“

„Zítra, prosím. Lískovkou, veřejně a tak tvrdě, abych měla na zadku pruhy – nejlíp ještě hodně dlouho. Při mučení dostávám orgasmus.“

„Nepochybuji.“ (Představil si to; nadšený tím nebyl).

„Pojďme spát. Každý sám. Zítra bude náročný den...“

„Asi ano. Dobrou noc, holčičko.“

„Chceš, abych tě uložila? Bude to zdravý, posilující spánek...“

„To budu rád. V poslední době špatně usínám.“

Usmála se; je čarodějka, samozřejmě. Vyčkala, až vykonal patřičné hygienické úkony a uložil se; pak mu vložila ruce na hlavu.

Usnul ihned a spal zdravým posilujícím spánkem.

„Hezké jitro, miláčku!“

Charry otevřel oči a nedůvěřivě mžoural do ranního šera. Nemýlil se; byla to skutečně Diana, dokonce v bílé námořnické uniformě a důstojnické čapce. Sebevědomě se usmívala.

„Co ty tady děláš? A jak ses sem dostala?“

„Doufám žes neočekával, že tě tady nechám přes noc s tak krásnou holkou, jako je Terezka! Ty bys pustil lišku do kurníku?“

„K ničemu mezi námi nedošlo!“

„Fakt? A to že se ubránila – nebo ses na nic nezmotal?“

Každopádně způsobila, že se dokonale probudil.

„Takhle protivná býváš málokdy!“

„Máš pravdu, můj drahý, musíš se šetřit. Konec konců máš svoje léta, a ta holka je ještě dítě. Víš, že v některých evropských zemích by ses dostal do kriminálu, kdybys ji zmermomocnil? Nech ji synáčkovi, do té doby snad dospěje. A třeba se pak dostane i na tebe...“

„Koukej, já nejsem zvědav na žádné tvoje žárlivé scény!“

„Jak tě může napadnout, že žárlím? Já bych ti ji ze srdce přála, ale ty...“

Charry zauvažoval, co s ní udělat. Nějaké dobré nápady měl, třeba stáhnout jí kalhoty a nasekat na zadek. Jenže nebyli přítomni žádní diváci, což by ji mrzelo. Rozhlédl se; jeho cela byla tak malá, že se tam vešlo pouze lůžko a malá skříň, ve zdi bylo okno a za ním se pozvolna rozednívalo. Jak byla Citadela vysunutá nad moře, vlnila se tam voda...

Jen vykvikla, když ji popadl a vyhodil oknem; chvilku ječela a proklínala ho, pak to šplouchlo a nadávky ustaly.

Než se jí podařilo vylézt, stačil se vymočit, umýt obličej a uklidnit se. A vyjít na chodbu, kde mohl jejímu vzteku líp čelit. Jenže zklamala ho, vůbec nezuřila, naopak se smála. A nebyla oblečená; tělo bez chloupků, pouze hřívu na temeni hlavy, zřejmě se omyla Ohněm.

Přistoupila k nim Julka, rovněž v důstojnické uniformě. Pohlédla na Dianu a něco naznačila, načež se císařovna dotkla amuletu na krku a její parádní uniforma se obnovila v plné kráse. Nenaučila se nikdy čarovat, takže jí kamarádky pomáhaly, jak se dalo.

„Ranní žertování.“ vysvětlila Julka Terezce, která zvědavě přihlížela.

„Už chápu, jak jste se sem dostaly,“ řekl Charry, „Zbývá vysvětlit proč.“

„To ti klidně řeknu!“ Diana vztáhla ruku, uchopila Terezku za ušní boltec a pokusila se vytáhnout jí ho na elfí délku, „Chci vidět na vlastní oči, jak budeš téhle malé vyrábět dceru Karolínku!“

Charry vyslal zuřivé pohledy po řadě na Dianu, Terezku a Julii.

„Klid, miláčku!“ usmívala se Diana se vší líbezností, „Já s tím nadšeně souhlasím! Dokonce jsem dala slavnostní slib, že jakmile uskutečníš kopulační kontakt s T~, nechám se já připojit k význačným mužům dle seznamu, který pro mě už drahé přítelkyně jistě sestavily...“

„Takže dneska večer bude bezva mejdan!“ usmála se Terezka.

„Jsem ochotna jej uspořádat,“ nabízela se Julie.

Charry nedůvěřivě pokukoval z jedné na druhou, která se dřív rozesměje.

„Zcela účelové rozhodnutí,“ řekla Diana, „Je na čase připojit se k cowenu – získáme tím možnost přímého spojení a možná dáme holkám nějakou energii.“

„To zní, jako bys to fakt myslela vážně!“

„To si teda piš! Když se jednou pro něco rozhodnu... Kromě toho mě hrozně zajímá tahle maličká. Rozhodla jsem se, že bude první holka, se kterou si to vyzkouším. Jestli je vážně tak bezva, jak všichni říkáte!“

„Ty zrádkyně!“ urazila se Julka, „Proč ne já?“

„Protože umírám zvědavostí, jakým kouzlem působíš na chlapy z mý rodiny, že jsou z tebe tak na větvi. Napřed syn, teď manžel...“

„Já jsem se snad ani tolik nesnažila!“

„No, právě!“

Julka měla ve tváři potměšilý výraz. „Kromě toho hodlám stáhnout tvé rozsáhlé zkušenosti se stavbou lodí, Charry! Pokud se podaří shromáždit dost energie, zkusila bych vytvořit nějakou další...“

„To je blbost! Loď vytvořená iluzí? Na tu ti žádnej blázen nesedne!“

„Tak teď už mě vážně urážíš! Po mých silnicích a mostech jezdíš běžně, tak co ti vadí na lodích? Nebo jseš trapnej zbabělec?“

„A jak bys to dokázala? Loď je hrozně složitej systém!“

„Ty prostě trpíš fóbií, že loď je živá bytost!“ řekla Diana.

„Jestli je živá, tak se na ni proměň sama! Prostě se trafni na funkční plavidlo, kombinaci mezi člověkem a strojem! Když ses dokázala bez problémů změnit na draka, tak snad...“

Julie zvážněla. „Tvůj nápad není tak nesmyslný, jak vypadá...“

„Tak já chci být warbirdem, mezihvězdným dravcem. Trevissa z Rom'lnz měla loď, která se uměla dokonce zamaskovat, že ji nebylo vidět!“

„Tak už je jasný, k čemu Terezka potřebuje energii!“

„Není jedno, jestli budu loď nebo letadlo?“

Charry usoudil, že jejich řeči nechápe a že si z něj nejspíš dělají legraci. „Tak vám všem srdečně děkuji.“ vzdychl.

Když se všechny sdostatek vychechtaly, řekla Terezka: „Je čas jít k flotile. Před chvílí byl vyhlášen tichý poplach.“

Služebná dívka jim rozdávala jídlo: karbenátky tak na dvě kousnutí, dost bez chuti, ale plné energie. Bylo v tom maso, což ale nevadilo, neboť šli do bitvy a slušelo se, aby byli krutí a nelítostní.

Terezka trvala na tom, že půjde do boje jako Charryho osobní čarodějka. Velení v Citadele svěřila dívce jménem Cassandra, code name Kas, poněkud vytřeštěně zírající anorektičce s jizvami a tetováním na lícních kostech.

„Jsi nejlepší, koho tu mám,“ připomínala jí, „Jak zachytíš auru nějakého nepřítele, zpraž ho, že se nezvedne. A to ti povídám, když bude všude klid a mrtvo, nevěř tomu! Ne aby ses někam zatoulala...“

„Budu na stráži!“ slíbila Kas pevně.

„Je vážně nejlepší,“ chválila ji T, „Jenom má pořád chuť odbíhat někam do altisvětů. Až bude po válce, tak jí to dovolím, ale...“

Přístav byl plný námořníků všech možných hodností; každý měl nějakou práci, přenášeli na lodi poslední vybavení, nastupovali na svá místa a hlásili se nadřízeným. Charry a jeho štáb nastupovali na nejnovější loď Victorii; ještě jí ani nestihli dokončit obvyklý bělostný nátěr, na mnoha místech byla černá, šedivá, hnědá a rezavá. Zatím to však bylo jedno.

Pod stříškou přístavní správy se sešli jednotliví kapitáni lodí: kníže Nara z Vycházejícího slunce, Iwar Wulffssonn z Vikinga, Securio Lobo Villablanca z Jitřenky (nebyla to ta stará oceánografická jachta, s níž hledal poklady, nýbrž téměř nová loď vyzbrojená do bitvy). Bertin Lindberg, kapitán bývalé vlajkové lodi Diany, hrdě nafukoval svoje objemné břicho; poprvé velel samostatně, neboť byl-li na palubě přítomen císař, obvykle se rád do velení pletl a působil zmatky. Bertin to snášel, neboť byli dávní kamarádi; a taky se nesluší odporovat hlavě státu.

„Císaři!“ oslovil Charryho kníže Nara, „Je čas vyslat nás do boje!“

Vládce přehlédl kruh svých velitelů, pak vážně pronesl:

„Celý život jsem trval na tom, aby země, kterou jsme budovali, byla ostrovem míru a bezpečí. Je špatné a nemravné zabít člověka; dnes ale nadešel den, abychom zabili všechny, kdož vpadli na naše území. Obětujeme je bohům války; a stejně tak ty z nás, kdo v tom boji zahynou. Nechci to, ale musím to udělat: Jděte a zabijte každého, kdo není z Ostrova!“

Velitelé mírně vysunuli svoje meče z pochvy a s třesknutím zarazili zpět.

Císař ještě dodal: „Až bude dosaženo vítězství, můžete začít brát zajatce. Do té doby darujte smrt každému, kdo bude mít v ruce zbraň!“

„Tvá vůle, pane.“ uklonil se kníže Nara.

„Vpřed!“

Kapitáni se rozešli na své lodi; jména všech plavidel ani jejich velitelů nejsou známa, ale bylo jich čtyřiadvacet, nehledě na různé ozbrojené čluny. Nepřátelská flotila byla pochopitelně mnohem větší a lépe vyzbrojená; také zde se svědectví různí, každý říká něco jiného.

Terezka stála krok za císařem a císařovnou. Bílé roucho jí vlálo, v ruce svírala hůl s křišťálovou hlavicí. Snad poprvé v životě si nepřipadala jako šašek, s těmi zbytečnými rekvizitami; když ji lodníci viděli na můstku Viktorie, cítili se mnohem bezpečnější.

Mám tě pochválit za statečnost, dcerunko? zeptala se Valérie.

Terezku potěšilo, že je matka s ní. Uvažovala, co vtipného odseknout, ale kupodivu ji nic chytrého nenapadalo.

Až bude po bitvě a tom slavným mejdanu, musíš od císaře vyškemrat Stříbrný záslužný kříž. Když si ho píchneš do levýho prsu, bude ti úžasně slušet!

Že mi to říká zrovna ta nejparádivější ženská u dvora!

Tak tos teď urazila celej B~ cowen! Vždycky jsem soutěžila s Julkou, Maryškou a...

May-Britt. dodala Julie z Dunbaru. Plavila se jako čarodějka na Jitřence.

Terezka přimhouřila oči. Zatímco Julie myslela na svoje padlé dcery Iris a Ginu (včetně neteře Sif), ona přivolávala ku pomoci své astrální sestry. Bylo nanejvýš zapotřebí...

Charry se na ni ohlédl: „Dokážeš spustit to svoje maskování?“

„Jistě. Hned?“

„Ještě ne. Až se flotila seřadí.“

Victoria plula v čele, po její pravici Vycházející Slunce, po levici Viking. V brázdě císařovy lodi potom Jitřenka a Diana, okolo nich houf člunů. Charry se otočil dozadu a sledoval podřízená plavidla.

„No, tak se předveď!“

Terezka koncentrovala energii už hezky dlouho; teď ji uvolnila, prostor se zavlnil a lodi se změnily v rozmazané stíny. Kdyby se na ně někdo díval a věděl, co a kde má hledat, jistě by je našel, ale povrchnímu pozorovateli v jitřním oparu zcela zmizely.

Zvuky! poradila Va zcela zbytečně, T už na tom pracovala. Nezlikvidovala všechny ozvěny motorů, pouze je změnila na neškodné šumění moře.

„Jak to dlouho udržíš?“ snížil Charry hlas do šepotu.

„Jak dlouho bude potřeba. Do prvního výstřelu?“

Na tváři měla úsměv, i když trochu křečovitý. Křišťálová hlavice její hole zářila, z prstů jí sršely jiskřičky. Kdyby měla vlasy, asi by shořely, nebo se aspoň uvolnily z kořínků. I Charry cítil, jak se mu ježí všechny chlupy po těle, a to od ní stál několik kroků.

„Nerozptyluj mě!“ zasykla, „Teď se vážně nemůžu smát!“

Flotila proplouvala okolo skalního výběžku, na němž byla široce rozkročena pevnost Alexandretta. Teď za jitra ji viděli jen jako nezřetelnou tmavou masu; její děla mlčela, ale kníže Rachlidze, podoben zlověstnému dravému ptáku, byl jistě na stráži.

Pak se ocitli na širém moři a před nimi se roztahovala nepřátelská flotila, doširoka rozložená, aby uzavírala celý prostor a bránila všem lodím dostat se ven či dovnitř. Dělostřelci si začali vybírat cíle dle předběžného plánu; důstojníci měli na uších sluchátka, připraveni zahájit palbu na první pokyn. Zatím se však plížili jako kočky.

„Slunce...“ pohlédla Diana k východu.

S prvními paprsky, které se objevily na obzoru, zahájili nepřátelé palbu. Všechny hlavně střídavě vyplivovaly oheň; na skále nesoucí pevnost každou vteřinu vyletovaly spršky ohně, rozdrceného kamene a betonu. Celý povrch pevnosti byl rozbrázděn tisíci trhlinami, takže beton pozvolna přestával připomínat uměle vytvořenou hmotu a připodobnil se spíš skále, rozbité nárazy vodních vln. Pouze z děr v té skále stále vyletoval oheň a bil na oplátku do flotily na moři.

Když na úbočích Alexandretty vzplanuly ohně, Charry se zamračil. Pevnost nemohla nijak ukázat, že o flotile ví, přesto si neodpustila poslat kamarádům, jdoucím do boje, pozdrav; na vrcholu pevnosti zavlála veliká vlajka, rudá bez jakýchkoliv znaků, planoucí jako oheň. Bývalou Rachlidzeho standartu dávno smetla dělostřelba i s obytným bunkrem; tato vlajka vypadala jako vytvořená magií, ale že by to tam někdo uměl? V každém případě nepřátele provokovala a oni se na ni hned zaměřili.

„Pal!“ zavelel Charry.

Vyčerpaná Terezka zrušila maskování; sevřela křečovitě svoji hůl a brala z ní uloženou energii. Celý cowen ji chválil a povzbuzoval.

Celá loď se otřásla jako kůň, švihnutý bičem; děla vychrlila smrtící obsah a na nepřátelských lodích se rozlila záplava ohně. Pak už děla střílela v pravidelných intervalech a paluba jim vibrovala pod nohama; Charry cítil ty otřesy přes chodidla a cítil se rázem jako mladík.

Nepřátelská flotila se začala přeskupovat; náhlé objevení arminských válečných lodí v nich vyvolalo zděšení. Přesná palba z bezprostřední blízkosti jich několik potopila dřív, než se vzchopily k obraně; potom však začaly bojovat o život. Victoria dostala několik zásahů, kromě těch, které Terezka odvrátila svými výboji energie.

Arminské lodi se rozdělily na tři útočné svazy; střednímu velel Charry, pravému kníže Nara, levému Iwar Wulffssonn. Zvláštním úkolem byla pověřena Jitřenka Lobo Villablancy a obrněný křižník Hispania, kterému velel kapitán Seth, pravým jménem Francesco di Rienzi, syn káhirského komthura dona Llaga. Nebyl narozen v Arminu, přišel před nedávnem a Zlé jazyky tvrdily, že se tu skrývá před spravedlností. Zda byl pirát a pašerák, není jisté; nepochybně však míšenec spousty ras s téměř černou pletí a rafinovanými erotickými zvyklostmi. Pokud se mu podaří, co měl za úkol, počítala s ním Terezka jako s hlavní atrakcí večerní oslavy.

Ale ještě předtím ho čekala jiná rozkoš: zničit obléhací lodi s těžkými děly a potopit je za každou cenu. Vnímal to jako obětní rituál; není zcela jasné, jaké Ochránce uctíval, ale Zlé jazyky počítaly s nejhorším. Prozatím se obě lodi držely za Dianou a do přímého boje se nepletly.

Jako první do boje vyrazily torpédoborce; byly rychlejší než těžké obrněnce, také mnohem pohyblivější. Okolo nich minolovky a dělové čluny, různé konstrukce, různé výzbroje a nejistého původního účelu. Na obou stranách vyletěly do povětří sloupy vody a ohně od torpéd, na obou stranách padli první mrtví. Jedna z menších lodí dostala přímý zásah a začala se potápět; Charry nařídil, aby se pokusila dostat aspoň ke břehu.

Děla Viktorie neustávala ve své ničivé činnosti; podařilo se už vyřadit z boje dva torpédoborce, nyní se hnala přímo doprostřed nepřátelské flotily, aby ji rozrazila jako klín. Charry si povšiml, jak se od Diany odlepil Villablanca, pak i Seth; zmizeli za vodní tříští a jen čarodějky věděly, co kde provádějí a jaké mají úspěchy.

Na Viktorii se vrhly dva nepřátelské obrněnce, každý z jedné strany. Loď se zmítala jako palma ve vichřici, dvě boční dělové věže byly očesány jako tornádem. Ale jedna z útočících lodí dostala zásah pod čáru ponoru a potápěla se, druhá se raději pokusila ustoupit silnějšímu. Jak se tak snažila uniknout z přímé palby, objevil se před ní drobný arminský člun; jeho hlavně vychrlily oheň a roztříštily obrovské lodi celou záď i s kormidlem, takže se počala potápět ještě rychleji než ta první.

„Výtečně!“ řekl Charry, „Kdo velí tomu člunu?“

„Nemám zdání,“ odpověděl pobočník, „Má číslo šestnáct!“

„Postarej se, aby dostal válečný kříž!“

Pobočník si to možná pamatoval až do smrti; bohužel přišla rychleji. Když si vzpomněl císař a pátral po veliteli člunu šestnáct, zjistil, že se potopil i s celou posádkou.

Když začal boj, přestala mít Terezka jasně definovaný účel. Setrvávala na můstku s císařem, sledovala jeho velení a občas vyslala nějaký výboj proti příliš drzému útočníkovi. Likvidovala útoky, mířící přímo na loď, nechávala náboje shořet ve vzduchu, ale nestihla všechny. Zato si povšimla, jak jí stoupá adrenalin v krvi, jak se v ní probouzí lovecká vášeň. Nikdy si nedokázala představit, že by se jí něco takového mohlo stát, zvláště teď, za dělostřelecké palby, uprostřed zpěněných vln. Všude okolo hynuli lidé, hořeli v ohni a topili se ve vlnách, někteří se pokoušeli vylézt na trosky, plovoucí po hladině, v zoufalé snaze uchránit holý život. Ale mladá čarodějka se každým zásahem cítila lépe – snad líp než při milování. Nikdy nebyla moc vášnivá, vzepnout se k orgasmu jí dalo práci. Kdežto teď... musela použít veškeré duševní síly, aby se uklidnila.

Na to si dávej pozor, varovala ji Valérie, Čarodějka by neměla...

Ty běž taky do hajzlu, mami! zařvala Terezka, až se zatřásl vesmír.

Va zmlkla bez sebemenšího protestu.

Zamilovaná Charryho loď, bývalý vlajkový křižník Diana, se moc do boje nehrnul. Kapitán Bertin Lindberg byl dobromyslný, uvážlivý a pomalý, nepovažoval za moc rozumné cpát se někam, kde by mohl přijít o krk; střetl se zatím jen s jednou nepřátelskou lodí, která však byla očividně slabší než on, proto šla ke dnu téměř zákonitě, aniž se stačila příliš pomstít svému přemožiteli. Poté Bertin zlikvidoval ještě drzý nepřátelský torpédoborec a usoudil, že se už o vlast zasloužil dost. Pokusil se tedy opustit nejhorší vřavu a uklidit se někam ke kraji; stejný úmysl však pojala nepřátelská loď přibližně stejné palebné síly jako Diana – byly si navzájem v cestě. Bertin neviděl zbytí, musel se dát znovu do boje; jeho poněkud pošramocené dělové věže způsobily nepříteli řadu ran, potom protivník uznal marnost svého úsilí a radši se stáhl dozadu.

Byl nejvyšší čas se taky stáhnout zpátky; Bertin svou loď znal a všiml si, že manévruje značně obtížně, rozhodně hůř než kdykoliv předtím. Zavolal prvního důstojníka, který byl kdesi dole v podpalubí.

„Taky jsem si všiml! Teď jsem prolejzal kotelnu; topiči hlásej, že obložení pod čárou ponoru se rozestoupilo, nabíráme dost vody. Dal jsem zapnout pumpy a zavřít ten úsek přepážkama, aby se voda dál nešířila...“

„Tam, co jsme dostali ránu minule?“

„Jasně. V dokách to slepili halabala, jak jsem najisto očekával. Až tam přijdu, rozšlapu jim držky!“

„To se dalo čekat. Musíme okamžitě ven z toho blázince, jinak tady zůstanem! Naše malá se stěží dohrabe domů...“

Jenže v té chvíli spatřil před sebou jakousi loď; blížila se proti nim a mohutná děla její hlavní věže dávala tušit, že se jedná o některou z obou obléhacích lodí.

„A do prdele... to je ta!“ křičel pozorovatel, „Asi se jim ubránila!“

„Palte po ní ze všech děl!“ probudil se v Bertinovi lovecký pud, „Charry bude skákat do stropu, když ji potopíme!“

Všechny hlavně Diany, které doposud nebyly zničeny nebo poškozeny, počaly chrlit oheň na obrněnec; nepřátelská loď však už také střílela, právě těmi těžkými děly. Diana sebou dvakrát škubla, že muži na můstku málem upadli; Bertin se otočil a viděl, jak na zádi vzplanul oheň a jak se záď propadla kamsi dolů. Došlo mu, že je zle.

„Dostali jsme to; určitě taky do kormidla!“ řval poručík, „Spustit čluny, chlapi! Fofrem, vy pitomci...“

Nedořekl; další zásah zničil obrněnou kabinu i s kapitánem, kormidelníkem a důstojníky; zemřeli tak rychle, že se ani nestihli rozloučit. Těžce poškozená, hořící Diana plula setrvačností kupředu a pozvolna se potápěla; muži se pokusili spustit člun, ale dělový náboj jim ho roztříštil ještě na spouštěcím jeřábu. Na další už nebyl čas, maximálně někteří skočili do vody a pokusili se odplout od lodi dřív, než se ponoří.

Vtom z druhé strany proklouzla Jitřenka; Lobo poznal, že se zájem nepřítele soustředil na útočící Dianu, přikradl se jako skutečný vlk a dostal se obrněnci téměř na bok. Z Jitřenky vyletěla těsně za sebou dvě torpéda, šetřená po celou dobu boje, a zasáhla nepřítelovu záď, kde vybuchla. Zničila kormidlo a lodní šroub, kromě toho poškodila jednu stranu zádi, takže se loď počala stále víc naklánět na bok. Vévodkyně Julie vyslala výboj a propálila bok lodi, takže se počala rozpadat. Lobo na nic nečekal, jeho děla duněla a zasazovala nepříteli ránu za ranou. Mnohasetletá zkušenost celých generací pirátského rodu Villablanců se nezapřela; Lobo se nadšeně šklebil a sledoval, jak se velitelé nepřátelského obrněnce beznadějně snaží svoji loď jakýmkoliv způsobem zachránit.

„Já je vyřeším!“ navrhla Julie. Kapitán a důstojníci s úžasem zírali, jak jim uprostřed stolu s mapami náhle vzplanul oslnivý plamínek a rychle se šířil jak nahoru, tak dolů, až z něj vznikl sloup ohně. Několika se podařilo uprchnout a zachránit; ti to pak mohli vyprávět.

Kontraadmirál kníže Nara sledoval bitvu vsedě se zkříženýma nohama na můstku své lodi Vycházející slunce. V jedné ruce držel šálek čaje, z něhož tu a tam upíjel, v druhé meditační růženec. Za ním stál syn Išida, který mu hlásil, co se děje okolo, neboť slepý admirál nedokázal vše postihnout ani jemným sluchem. Vybojovali úspěšně několik soubojů s nepřátelskými plavidly a prozatím zvítězili; ačkoliv i Slunce bylo již značně poškozeno a manévrovací schopnost se snížila.

„Co dělá císař?“ zeptal se kníže Nara, obraceje hlavu v tu stranu, kde tušil Viktorii, „Bojuje s někým, pokud se nemýlím...“

„Nevidím tam, otče,“ řekl princ Išida, „Je nám v cestě nepřátelská loď, která zaclání výhled...“

„Jak je daleko?“

„Asi dvě stě metrů. Typová loď s přídavnými dělovými věžemi na zádi...“

„Rozumím. Potopit!“

„Už se o to chvíli pokoušíme, ale bez úspěchu. Také oni po nás střílejí, otče, snad slyšíš...“

„Slyším. Přirazit blíž, minimální vzdálenost sto metrů. Pak zničit palbou z levého boku...“

„Dvě dělové věže na levém boku byly také vyřazeny, otče!“

„Slyším. Zbývající na to stačí...“

Vycházející slunce se pokusilo manévrovat dle příkazu admirála; princ Išida vyhlížel pancéřovým průzorem a hlásil otci, co vidí.

„Vidím císaře. Victoria vypadá dost špatně, dělové věže má očesané... Něco tam hoří, jak pozoruji. Je tam taky Viking a nějaká minolovka... Z nich jen dva křižníky, torpédoborec a... proboha!“

Současně s Išidovým výkřikem zaslechl Nara výbuch a domyslel si, že to bylo na Viktorii. Odložil šálek s čajem a natočil hlavu v tu stranu.

„To bylo co?“

„Torpédo, otče. Victoria byla torpédována; celou záď má utrženou, potápí se! Ó bohové, císařská loď se potápí! Musíme okamžitě něco udělat!“

Princ Išida propadl panice; zato kníže zůstal dál ledově klidný, obrátil nepohnutou tvář k synovi a chvíli tak setrval. Potom řekl:

„To nebylo torpédo.“

„Já to viděl! Celá záď je zničená...“

„To nebylo torpédo!“ opakoval kníže Nara, „Ten výbuch nebyl ani od torpéda, ani od dělového náboje. Poznám zvuky, kterých jsem slyšel už stovky. To byla nálož uvnitř lodi.“

„Myslíš... zrada?“ princ Išida ještě víc ztratil rozvahu.

„Ano, zdá se. Co je s lodí, s níž bojujeme?“

„Potápí se. Ale co na tom záleží?“

„Nevpadne nám do zad. Jaké další lodi jsou mezi císařem a přístavem? Nepřátelské lodi!“

„Myslím, že nic, pouze Viking se tam bije s nějakým lehkým křižníkem. Zato od moře na ně najíždějí tři těžké obrněnce... A torpédoborec, tati.“

„Přehradit obrněncům cestu a zahájit palbu ze všech zbylých zbraní! Jak vypadá Viking, je v pořádku?“

„Zdá se, že nemá vážnější poškození. Co chceš dělat?“

„Chránit císaře, Išido, jak je naší povinností.“

Další důstojník předal admirálův rozkaz dál; princ Išida pozoroval lodě nepřátel a hlásil otci jejich vzdálenosti.

„Co se teď děje na Viktorii?“ ptal se Nara.

„Spouštějí čluny... je tam i císařovna, poznávám ji podle vlasů... organizuje spouštění člunů. A jejich čarodějka... ta je chrání.“

„A císař? Kde je císař?“

„Císaře nevidím. Bílé uniformy mají skoro všichni. Možná se svlékl...“

„Musíš vidět císaře! Řekni mi, kde je!“

„Skutečně, nic nevidím, otče. Sklo je zamlžené...“

„Vyveď mne na palubu. Chci jít na palubu!“

Stařec povstal, podal Išidovi ruku a dal se vyvést ven; usedl před velitelskou kabinou na můstku a natáčel hlavu, aby slyšel, co se kolem děje.

„Otče, ty tři obrněnce se blíží...“

„K nám, nebo k císařově lodi?“

„Jsou mezi námi a císařem.“

„Zastavit – a chránit císaře, dokud nebude v bezpečí. Na cizince nehleď, dívej se, co dělá Victoria!“

„Potápí se, otče. Už plují tři čluny, jeden z nich bere na palubu Viking. Taky jeden torpédoborec připlul a bere na palubu námořníky z Viktorie. Císaře nevidím; císařovna je dosud na palubě, snad on tam bude také...“

„Císař je veliký, vyšší než všichni ostatní. Poznáš ho.“

„Myslím... myslím, že ho vidím. Pracuje jako námořník, pomáhá spustit člun. Zdá se, že vyvádějí raněné z podpalubí... tam, co to vybuchlo. Jejich čarodějka někoho ošetřuje...“

Náhle se loď otřásla, až Išida upadl a kníže Nara se musel opřít o prkna můstku.

„Dostali jsme zásah, otče. Na přídi hoří...“

„Pošli tam lidi uhasit to. Proč nehlásíš, co se děje na Viktorii, Išido?“

„Vypadl mi dalekohled a rozbil se, otče.“

„Císař vyzařuje okolo sebe takovou božskou záři, že ho musíš vidět i bez dalekohledu, synu. Mluv, co dělá!“

„Otče, prosím tě, věnuj se boji. Ty tři lodě...“

„Jsou potopeny? Když ne, tak je potopte!“

„Ne, ale útočí na nás a...“

„Ohrožují císaře?“

„Ne – ohrožují nás!“

„Jsme tu proto, abychom jim zabránili útočit na císaře, Išido. Na našem životě nezáleží; je naší povinností zachránit božského pána. Mysli na to!“

„Ano, otče.“

„Co se děje na Viktorii?“

„Zřejmě tam vypukl požár – nevím od čeho...“

„Od toho, co způsobilo výbuch. Pokud budeš mluvit s císařem, řekni mu, že zkázu jeho lodi nezpůsobilo torpédo ani dělový náboj, nýbrž nálož, umístěná v lodi a přivedená k výbuchu nějakým mechanismem. Řekneš mu to?“

„Ano otče, ale... cožpak ty...“

„Mlč. Mluv, co je s císařem!“

„Nevím. Přestali se starat o čluny, muži skáčí přes palubu a plavou v moři. Nevím, co...“

„Císaře také vidíš plavat v moři?“

„Nevidím, ale... pokud se chce zachránit...“

„Ach ne, taková potupa! Děkuji bohům války, že jsem oslepl; než bych se měl dívat na něco tak pokořujícího!“

„Otče, Kamo mi přinesl nový dalekohled. Dívám se... vidím císařovnu, poznávám ji podle vlasů, plave v moři...“

„To je žena, na té nezáleží! Hledej našeho pána!“

Vycházejícím sluncem otřásl další výbuch; kníže Nara už cítil, jak se jeho loď pozvolna potápí. Nicméně děla s úporným odhodláním odstřelovala nepřítele a podařilo se jim jednu z lodí poškodit natolik, že se obrátila a pokusila uprchnout na moře. Išida to oznámil otci; kníže Nara přikývl.

„Správně. Co se děje na Viktorii?“

„Victoria.. Victoria se potopila, otče.“

Kníže Nara sklonil hlavu a z hrdla se mu vydralo jakési zaskučení. Išida si toho všiml a honem dodal: „Je tam Viking, bere na palubu zachráněné. Vidím mezi nimi i Dianu, snad se císař také zachránil...“

„Jsou tam nějaké nepřátelské lodi?“

„Ne. Je tam náš torpédoborec a jeden křižník. Nevidím vůbec, který. Berou na palubu trosečníky...“

„Jaké ještě lodi jsou nablízku?“

„Ty dvě nepřátelské. Bojujeme s nimi dál, jak slyšíš. Ale z moře se blíží další... co je po stranách nevidím. Všude něco hoří, plavou trosky a...“

„Kolik se jich blíží z moře?“

„Nevím, mnoho... víc než deset. Plují v řadě; zřejmě posily nepřítele.“

„Co dělá císař?“

„Ach! Otče, na Vikingu vyhlásili ústup! Vyvěsili vlajky s rozkazem ustoupit!“

„A ustupují?“

„Ano. Viking, torpédoborec a ten křižník... všichni. Musíme také zpátky, otče, naše loď je vážně poškozená...“

„Když ustoupíme, ty dvě lodi nás budou pronásledovat. Ne!“

„Je to rozkaz velení, otče...“

„Na této lodi velím já a neuposlechnutí rozkazu si zodpovím. Když chceš, dej spustit člun a odpluj. V jakém stavu je motorový člun na zadní palubě?“

„V pořádku, byl zakryt pancířem...“

„Pro jistotu ho dej připravit k odplutí. Budeme zdržovat nepřítele, dokud to půjde, a krýt ústup našich, rozumíš?“

„Ano, otče. Jdu tam.“

Kníže Nara zůstal sedět na zkřížených nohou, natáčel hlavu na tu i onu stranu, poslouchal střelbu a výbuchy. Vypadal jako kresba tuší na rýžovém papíře: hubený, v bělostném kimonu, s mečem a samurajským copánkem na lysé hlavě, se slepými důlky očí. Jeho námořníci se už vzdali starého japonského oděvu, oblékali se do šortek a triček jako Armini, ale kontraadmirál trval na svém tradičním oděvu a nosil i meč, ačkoliv dobře věděl, že by bez zraku nedokázal bojovat.

Vrátil se Išida; nemusel se hlásit, otec poznával jeho kroky.

„Člun je připraven, otče. Viking se nás dotázal praporky, proč se nestáhneme, a zda nepotřebujeme pomoc.“

„Odpověz mu: Loď je neovladatelná. Prosím císaře, aby dosáhl slavného vítězství, a líbám prach pod jeho nohama. Nara.“

„Provedu, otče.“ Princ Išida se mračil, ale neřekl nic, co by se přísnému otci mohlo nelíbit.

„Jak daleko jsou nepřátelské lodi? Myslím velkou skupinu.“

„Dorazí sem asi za dvacet minut.“

„Kde budou v tu dobu naši?“

„Snad už v dosahu Alexandretty. Plují pomalu, ale do té doby tam dorazí. Zatím se vzdalují...“

„Co ty dvě lodi, které na nás útočí?“

„Nechtějí blíž – jsou taky dost těžce poškozené.“

„To chápu. Pokračujte stejným způsobem, jako dosud.“

„Upozorňuji tě, otče, že se potápíme. Nabíráme dost vodu. A mnoho lidí zahynulo.“

„Já cítím, že se potápíme. Paluba je nakloněná.“

Išida hlásil, co se kolem děje; nebylo toho mnoho, Armini ustupovali a ty nepřátelské lodi se neodvažovaly přiblížit ke zraněnému obrněnci. Kníže Nara vyčkával, dokud se Arminská flotila dostatečně nevzdálila.

Děla Alexandretty začala střílet; převážně zbytečně, nepřátelské lodi si dávaly dobrý pozor, aby zůstaly z dosahu. Teď je nezajímala pevnost, nýbrž zraněná a potápějící se arminská plavidla.

A náhle se něco přihodilo jedné z největších a nejlépe vyzbrojených lodí, která se dosud cítila v naprostém bezpečí. Něco narazilo do jejího boku hluboko pod vodou; nebylo to nic velkého, snad jen lidské tělo. Ale to se v okamžiku dotyku změnilo v ničivou explozi, nebyl to však výbuch ničeho, co lidská věda zná. Válečná loď se začala od toho místa rozpadat, rozplývala se na jednotlivé atomy; někteří námořníci při tom zahynuli, jiní vyděšeně prchali a pokoušeli se vysvětlit velitelům, co viděli. Většinou nechápali nebo nevěřili; copak je něco takového možné?

„Sebevražedné útoky, otče.“ hlásil Išida, „Protiútok našich...“

Díky svým častým kontaktům s děvčaty věděl, že aby někdo dokázal takovou věc, musí být minimálně velmi schopný wiz-fighter, bojovník s čarodějnickými znalostmi. Ještě častěji však přímo čarodějka. I ta dokáže takovou reakci pouze za cenu vlastního života; zničení každé lodi znamená smrt někoho z cowenu. A všichni ostatní to vnímají.

„I náš čas nadešel, Išido. Dej spustit motorový člun a svolej do něho všechny, kdo zůstali naživu. Před opuštěním lodi ať natáhnou dráty od skladiště výbušnin sem ke mně a připraví je k odpálení. Rozumíš?“

„Ano, otče. Rozhodl ses zůstat?“

„Pochybuješ snad o tom? Cožpak se mohu objevit před svým císařem, když pro neschopnost velitelů, tedy i moji, jsme prohráli bitvu? Císař by mne musel stihnout svým hněvem – to nemohu dopustit. Mé jméno je čisté a čistým musí zůstat. Bylo by mou povinností provést seppuku; ale rozhodl jsem se zemřít tak, aby si na to dlouho pamatoval i nepřítel.“

„Rozumím, otče. Chceš, abych zůstal s tebou?“

„Ne! Nepochopil jsi doposud zákony Arminů? Tvojí povinností není zemřít vlastní zbraní – tvá povinnost je pomstít moji smrt! Jdi, a bojuj proti nepřátelům, jako bych bojoval já! Bohové války ti dají sílu!“

„Ano, otče. Učiním to.“

Námořníci zatím prováděli rozkazy svého admirála; spojili všechna zbrojní skladiště, kde ještě zůstaly nějaké výbušniny, natáhli dráty a zapojili je do odpalovací skříňky, kterou položili před knížete Naru.

„Nyní můžete jít.“ řekl Nara, „Přeji ti hodně štěstí v boji, kníže Išido. Vyřiď císaři, že jsem plnil své povinnosti, dokud jsem mohl...“

Princ Išida poklekl a sklonil před ním hlavu; otec se dotkl jeho hlavy dlaněmi, Išida jednu tu ruku vzal a políbil.

„Sbohem, otče. Přeji ti krásnou a veselou smrt.“

„Děkuji. I já tobě přeji, abys zemřel tak šťastný a vyrovnaný, jako já.“

Též námořníci pozdravili svého velitele; pak se rozběhli na záď, spustili se do člunu a odrazili od potápějící se lodi. Kníže Nara osaměl na velitelském můstku; zvrátil hlavu a poslouchal racky, křičící nad mořem. Už dlouho neslyšel racky, nebo si aspoň neuvědomoval jejich křik. Napadlo ho, kdyby tu měl rýžový papír a tuš, mohl napsat krátkou báseň haiku o kráse racků, křičících nad mořem. Pak pochopil, že by haiku nikdy nenalezla posluchače; pokud by se ovšem nenašel nepřítel se smyslem pro zenovou poezii.

Slyšel, jak se s vrčením vzdaluje motorový člun; také však slyšel, jak stroje obou nepřátelských lodí nabraly na obrátkách. Zřejmě poznali, že Armini loď opustili a chtějí si pospíšit ji vykrást dřív, než se potopí. Nara čekal; pouze vytáhl svou wakizači a položil si ji na kolena pro případ, že by smrt ohněm nebyla dosti rychlá nebo nějak selhala. Života mu líto nebylo; byl starý a většinu ho prožil tak, jak si sám přál. I tato smrt byla podle jeho přání; neboť není většího štěstí než i svou smrtí posloužit svému císaři. Tak to cítil; nyní se připravoval na setkání se svými ochrannými duchy a na slavný návrat v příštím zrození. Podnikl veškeré kroky, aby byl opět mocným bojovníkem; nepřátelé se budou divit!

Išida Nara stál na zádi člunu a hleděl na vzdalující se Vycházející slunce. Ze šikmých očí mu vytryskly dvě velké slzy; hned je však vysušil slaný vítr, když si všiml, jak se obě lodi opatrně blíží k admirálově ochromenému plavidlu. Pozoroval s napětím lovce, jak připluly do těsné blízkosti, pak jedna dokonce tak blízko, že bylo možno přeskočit na palubu. Zřejmě někteří nepřátelé už tam vstoupili; právě tehdy se však ozval výbuch a k nebi vyletěl sloup ohně a železa. Když se rozplynula vodní tříšť a kouř, jedna cizí loď se potápěla a druhá snažila odplout k flotile, ale také ona byla značně poškozená a Išida by se vsadil, že nedopluje. Po Vycházejícím slunci a jeho admirálovi už nezbylo nic.

Císařovna Diana seděla na palubě Vikinga těsně u zábradlí a ramena se jí otřásala pláčem; vedle ní klečela Terezka a větřila jako šelma. Iwar Wulffssonn, špinavý a zmáčený, stál vedle nich a pozorně přehlížel vodní hladinu, jako by na ní ještě mohl něco nalézt. Nenašel nic, tak pohodil hlavou a pokusil se odhrnout dlouhé rudé vlasy, jak mu překážely.

„Skutečně nemůžu za to, že jsem ho nenašel!“ zavrčel vztekle, „Vylovili jsme všechny, co plavali na hladině...“

Diana opět vybuchla pláčem a nebyla k utišení.

„Není mrtvý,“ řekla Terezka, „Vnímám jeho auru, ale nevím odkud...“

„Určitě se zachránil, byl to přeci zkušený námořník,“ řekl jeden lodník, „Viděl jsem ho, jak pomáhal raněným do člunu... potom šel ještě někam dolů, nevím co tam chtěl...“

„On tam zůstal!“ vykřikla Diana, „Já vím, že zůstal tam a potopil se i s lodí!“ Doplnila to francouzskými slovy, dílem pláčem a dílem kletbami.

„Nehysterči! Viděl jsem jasně, že skočil do vody; poslal mě dohlídnout, aby všichni opustili palubu a skočil taky do vody. Věř mi to...“

„Tak ho zachvátil vodní vír!“ stála na svém Diana, „Třeba se utopil, nebo ho sežrali žraloci. Viděla jsem ploutev...“

„Žralok není blbec, aby se hrnul do bitvy!“ řekla Terezka, „Bude jich tu dost, až to skončí, mrtvoly je přilákají. Ale zatím...“

„A co když je taky mrtvý? Víš jistě, že žije?“

„No, teda... je nějakej divnej, to jo. Možná raněnej...“

„A co když ho chytili nepřátelé? Vytáhli ho na některou jejich loď...“

„No, to by bejt mohlo, ale... Sakra, ještě tohle!“

„Co se děje?“

Terezka se otočila k Indiopolisu a její tvář zbrázdil vztek.

„Napadli Citadelu! Samozřejmě, ta kráva Cassandra... musela pouštět blesky z Ohňový věže proti jejich lodím a nekryla si záda! Tak bojuj! Jestli tě přemůžou, tak se mi neopovažuj ukázat na očích, netušíš, kam tě nakopu!“

Zvedla ruce a snažila se něco dělat, ale pak zoufale ustoupila.

„Kdo to byl? Kdo dokázal zabít Kas? Až ho dostanu, tak...“

„Chceš tam jít?“ Iwar taky sledoval, co se děje ve městě.

„Není třeba. Zrcadlový sál funguje, máma už tam je a šije do nich... Ale ne! Ten je sakra dobrej! No to je dost... Kdo to byl?“

I odtud viděli, že se Citadela hroutí, jako by se rozpadala. Dokonce masivní Ohňová věž se třásla a vlnila.

„Yamanaki?“ pronesla T tak zdrceným hlasem, že i císařovna zvedla hlavu.

„Tomu odmítám věřit!“ řekl Iwar, „Znám Tošia a...“

„Taky nevěř. Velitel útočníků má znaky klanu Yamanaki, ale není to žádný z Tošiových synů. Bohužel ho Kas zabila dřív, než stihl říct, kdo je a kde se tam vzal. Cassandru zabila jejich čarodějka; taky má znaky klanu, ale je to bílá... no, hodně bílá holka. Zabila ji Valérie.“

„Cizí čarodějka?“ Diana dokonce na chvíli přestala brečet.

„Wéefka. Byla ozbrojená a velela komandu... pronikly do podzemí a zrovna likvidovaly Zrcadlový sál. Máma prošla na poslední chvíli, pozabíjela je, ale v průběhu boje ji trochu prostříleli... Teď se vzpamatovává.“

„Wéefka, která dokáže přepadnout Citadelu?“

„Hele, já tam nejsem! Hned se vrátím a zjistím...“

Diana ji chňapla za zápěstí.

„Nikam! Jestli chceš být císařská princezna, tak napřed najdeš Charryho! Když říkáš, že ještě žije...“

Terezka se zarazila. Chvíli si s císařovnou hleděly do očí; z Diany sálala nedůvěra, snad dokonce nenávist. Ale zároveň zoufalství...

„Najdu ho.“ řekla T a skočila do vody.

Charry se v té chvíli probíral z bezvědomí; cítil, že leží na kovové podlaze, ale nechápal kde, věděl jenom, že zřejmě má otřes mozku a strašně ho bolí tělo i hlava; stěží dokázal otevřít oči a pohlédnout vzhůru k nebi.

„Svatosti...“ šeptal mu někdo. Do jeho zorného pole se nasunula hlava mladého muže s plavými vlasy, svázanými do námořnického copánku, „Klidně lež, pane. Bude to v pořádku...“

„Kde... kde jsem?“

„Na minolovce. Jméno nemá, jen číslo 24. Občas jí říkám Líza, podle...“

„Líza, aha. Kdo jsi?“

„Velitel. Leif Knassen.“

„Syn komthura Knassena?“

„Vnuk, Svatosti. Matka byla Solweig Knassenová; otec neznámý. Byl jsem zplozen ve Španělsku o volbách velmistra Baarfelta...“

„Bezva... zatraceně!“ zaklel císař, protože se pohnul a zabolelo ho celé tělo, „Pomoz mi přece vstát...“

„To asi nepůjde, pane. Máš přeražený obě nohy...“

„Co... jak přeražený? Co je to za pitomost?“

„Ano, Svatosti... přibližně patnáct čísel nad kotníkama. Obě ve stejným místě – asi ses dostal mezi nějaký trosky.“

„Ach, k čertu! Jak jsem se dostal na palubu?“

„Viděl jsem plavat ve vodě... v bezvědomí. Tak jsem tě vytáhl nahoru.“

„Co... co je s bitvou?“

„Dá se říct, že jsme vyhráli.“

„Aha. Kam plujeme teď?“

„Do India. Totiž, ona jim přišla posila a my už nemáme skoro nic. I to co plave, plave mizerně.“

„Aha. Hezký vítězství. Kdo dal rozkaz k ústupu?“

„Copak já vím? Nejspíš císařovna; je na Vikingu, vylovil ji jarl Iwar.“

„Zaplať pámbu. Co je s mou lodí, to víš, že?“

„Pane, nemůžu přijít na to, kdo tě torpédoval. Kdybych toho lumpa dopadl, stahoval bych ho pěkně pomalu z kůže...“

„Na to teď kašli. Máš trochu rumu?“

„Nevím, jestli... máš asi něco i s hlavou...“

„Já mám pořád něco s hlavou. Naval, rum mi neuškodí. Diana říká, že je zdravej, chutnej a výživnej...“

Leif mu nalil do krku rum přímo z láhve; Charry ho polykal jako vodu.

„To je ono. Teď snad budu moct aspoň chvilku spát...“

„Zkus to; pohlídám tě, abys nespadl. Ostatně, za chvilku jsme u Alexandretty, nebo možná zatočíme k Útesový baterii...“

„Zaplať pámbu.“ zašeptal císař a propadl se do bezvědomí. Leif usoudil, že je to jeho štěstí.

Securio Lobo Villablanca se v té době pevně držel plovoucí trosky dřevěného člunu s korkovými vložkami, které ho spolehlivě držely nad vodou; visel z jedné strany, kdežto z druhé jeden z jeho námořníků – oba se klepali strachy a zimou. Jitřenka se potopila a ti, kdo se zachránili, vylezli na nějakou jinou arminskou loď, ale komthur nestačil nebo si ho nevšimli; pak našel tuhle trosku, chytil se jí a pomohl i lodníkovi. Kolébali se teď sem a tam a nevypadalo to dobře, neboť nikde kolem nebyli Armini, naopak nepřátelé nebezpečně blízko.

„To nic,“ těšil Lobo námořníka, „Příliv nás zažene ke břehu, a tam nám už bude hej. Zatracená Jitřenka, taky se musela potopit! To už je druhá! Jen co se vrátíme domů, vlítnu na toho všiváka Monty Draggona a budu z něj stahovat kůži v řemíncích tak dlouho, dokud mi nepostaví novou loď! Pořádnou, jako je Charryho Viktorka! Bude to Jitřenka číslo tři; a tebe udělám kormidelníkem, jestli budeš chtít...“

„V životě už nesednu na loď,“ zasípal námořník, „Tohleto mi stačilo nadosmrti... Vždyť já moh bejt na místě mrtvej!“

„Tos moh – a já taky, jen se neboj. Ale žijeme a budeme žít ještě dlouhý léta, chlapče! Já už byl v průseru mockrát a...“

„Už moc asi ne,“ námořník zesinal, „Nelekni se, až se ohlídneš za sebe!“

Lobo se ohlédl a spatřil trojhrannou žraločí ploutev.

„Echm!“ zakašlal, „Neboj se, je jenom jeden. Máš nějaký zranění, který krvácí?“

„Jo, na noze, ale nic to není...“

„Jenže on to cítí. Klid, pomůžu ti vylézt nahoru, abys nebyl ve vodě. Pak si tě nevšimne. Lez, držím to, aby se nepřekotilo... Podej mi ruku!“

Námořník se chytil Lobovy ruky a ten ho vytáhl nahoru na trosku, která se tím víc potopila. Když už byl nahoře, napadlo mu: „A co ty? Ty už se sem přeci nevejdeš...“

„Taky ne! Neboj, není to první žralok, kterýho ulovím. Už jako kluk jsem je podřezával, učil jsem to svý děti a...“

Měl pořád ještě na šortkách opasek a na něm pochvu s dýkou. Teď ji vytáhl a vzal do zubů, odrazil se od trosky člunu a potopil se; plaval ke žralokovi, kousek od jeho trojhranné ploutve se ještě vynořil, aby se nadechl, uchopil dýku do ruky a znovu se potopil. Také žralok se ponořil pod vodu; a žádný z nich se už nikdy nevynořil. Jen voda zrudla krví.

Námořník prožil ještě pár hodin hrůzy na plovoucím kusu dřeva; pak ho příliv zanesl ke břehu a tam mu pomohli rybáři. Přežil, aby mohl vyprávět, že pirát a pašerák Securio Villablanca, zvaný El Lobo, nezahynul v boji, jak si přál, ani neskončil na šibenici, jak si přáli jeho nepřátelé. Zahynul, když chránil kamaráda.

Leif Knassen začal mít obavy; císař Charry byl v šoku, křičel z bezvědomí a nevypadalo to s ním dobře. Když se přes okraj přehouplo štíhlé tělo, něco mezi člověkem a mořskou vydrou, a když se vzápětí změnila v čarodějku, kámen mu spadl ze srdce. Terezka se rozhlédla, pak poklekla k Charrymu.

„A sakra! Tohle bude...“ Zvedla hlavu, rozhlédla se a ulpěla pohledem na své Citadele, poněkud poničené a rozhodně nevhodné k čemukoliv. Ve tváři jí zacukalo, na okamžik se spojila s matkou.

„Budu muset udělat něco, co jsem ještě nevyzkoušela.“ řekla.

Vytvořila těsně vedle nich magické zrcadlo. Pomáhala si rukou, z čehož Leif usoudil, že je vyčerpaná a rozhozená; lepší WZ nemají rády dramatická gesta. Pak popadla císaře do náruče a zvedla, přestože byl daleko těžší než ona. Trochu napětí v ní však zpozoroval.

„Tobě děkuju. Najdu si tě, až to skončí!“ řekla a zmizela v zrcadle. Hned vzápětí se rozpadlo, moc stabilní tedy nebylo.

Leif v příštích vteřinách pronesl jména všech vikingských bohů, na něž si vzpomněl. Ani po letech nebyl schopen říct, zda to byly modlitby či kletby.

Tak skončila císařova námořní bitva. Skončila krutě pro obě strany. Z celé arminské flotily zůstalo jen několik těžce poškozených lodí; nejlíp na tom byl Viking a Hispania, jejíž kapitán Seth byl ale zraněn výbuchem granátu na palubě. Z lodí nepřátelské flotily toho zbylo víc; avšak rozhodně ne tolik, aby se mohly odvážit zaútočit na přístav, tím méně na pevnost Alexandrettu. Kromě toho zahynula většina nepřátelských velitelů, většinou osobní akcí assassinů. Ti, kteří zbyli, uznali marnost svého úsilí, otočili kormidla a odpluli pryč.

Armin byl osvobozen. Město i pevnost si oddechli.

Errata:

30.05.2021 11:40