Těsně před večerem se přihnal do Kingtownu ze směru od jihozápadu terénní automobil, pomalovaný maskovacími fleky. Strážní, kteří takové vozidlo viděli poprvé, je správně identifikovali jako nepřátelské, obklíčili je a chystali se k boji; nepochybně hrdinskému, neboť až na velitele to byli kluci a holky mezi deseti a patnácti. Nepřítel se však nebránil, ukázněně zastavil a vzdal se. Byl to mladý muž, působící dojmem příslušnosti ke kastě podnikatelů, ačkoliv jistě nepříliš bohatý. Prostřední postavy, světle kaštanových vlasů evropského střihu a vousů, jaké člověku narostou během několika dní. Oblečený do něčeho, co se dalo nazvat cestovním oděvem, rovněž cizího střihu. Prohlásil, že je inženýr Jackie Therlowe a že byl technickým vedoucím v Ocelárnách v Iron-city; nyní jím už ovšem není, neboť město Iron-city padlo a bylo obsazeno nepřítelem.

„Cože?“ zarazili se, když to slyšeli.

„Potřebuji okamžitě podat hlášení. Nejlépe císaři...“

Mezi mládeží nastala rychlá porada, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí jej skutečně co nejrychleji dopravit na velitelství. Čarodějka smečky, třináctiletá odbornice na všechno, dala neprodleně zprávu, aby je čekali.

Císař byl bohužel mimo Kingtown, vyjednával na jihu se šelmami. Když byl mladý muž uveden do Paláce, přijal jej ministr války Yamanaki, Ernaye Lasquier, Algie Monroes a Tommy MacLeod; přítomna byla též císařovna Diana. Zajatce prověřila stráž šelem a shledala vyhovujícím.

„Mluv! Kdo jsi?“ zahájil výslech Ernaye.

„Jmenuji se Jackie Therlowe. Jsem inženýrem, byl jsem technickým vedoucím v Ocelárnách v Iron-city. Město bylo napadeno nepřátelskými vojáky a obsazeno. Uprchl jsem, abych o tom podal hlášení.“

„Máš cizí přízvuk. Jsi rodilý Armin?“

„Ne. Narodil jsem se v Bostonu ve Spojených státech. Jako dvouletý jsem přijel se svými rodiči; pak otec zemřel a matka se provdala za... pana Merriwathera, profesora fyziky a matematiky. V současné době oba žijí v Singapuru. Do čtrnácti let jsem žil v Arminu, pak jsem studoval v Evropě, hlavně v Paříži a Mnichově. Po návratu jsem pracoval v Ocelárnách. Myslím, že tyto údaje byste si mohli snadno ověřit.“

„Později. Prozatím bereme za prokázané, že jsi ten, kdo říkáš. Jak jsi se dostal z Iron-city až sem?“

„Nejjednodušší a nejobvyklejší spojení bylo po moři, to je bohužel nyní přerušeno. Železnice je ve výstavbě, jak víte; zdržím se veškeré kritiky, ale pochybuji, že bude v dohledné době dokončena. Zbývala silnice, avšak tu vojáci střeží až k začátku pouště. Ukradl jsem tenhle džíp, vyhnul jsem se jejich hlídkám a dostal se do hor, kde mi pomohli Reorti, gepardi. Převedli mne přes tu poušť až sem.“

„Zdá se, že odvaha ti nechybí!“

„Jsem potomek několika generací traperů a dobrodruhů. Sám jsem nikdy podobné sklony neprojevoval, ale... teď to bylo nutné.“

Důstojníci si vyměnili pohledy. Ten chlapík se jim líbil.

„Mluvíš velice rozvážně a zodpovědně.“

„Pokouším se podat hlášení o situaci, pane.“

„Jaké hodnosti jsi dosáhl v armádě?“

„Nejsem voják. Prošel jsem dvouměsíčním kursem, ale firma mě okamžitě vyreklamovala. Výroba v Ocelárnách je důležitější než pobíhání s flintičkou.“

„Takže bojovat neumíš vůbec?“

„Jako kluk jsem cvičil ve škole. Určité znalosti mám. Později jsem ovšem na podobné hlouposti neměl čas.“

„Rozhodně jsi dokázal ukrást vojenské auto a dojet sem. Zřejmě toho umíš dost. To vozidlo někdo hlídal?“

„Doufám, že se mu nic nestalo. Omráčil jsem ho a spoutal.“

Velitelé se usmívali. Ať to byl kdokoliv, rozhodně byl zajímavý.

„Vyprávěj nám o bojích v Iron-city!“

„Není vcelku o čem. Obsazení města bylo velmi rychlé; probudil nás hluk na ulicích, jezdily tam tanky a patrolovali vojáci. Téměř nikdo se nebránil – snad leda těch pár mladých, co chlastá po hospodách a vytahuje se. Vojenská šlechta se jim říká. Ti padli kompletně.“

„Po napadení státu jsme poslali guvernérovi rozkaz připravit se na útok! Z jeho úřadu odpověděli, že rozkaz přijali a rozpracovali, prozatím však je všude klid. Od té doby se jejich vysílač neozval.“

„To je pochopitelné. Guvernér Almore je totiž mrtev. Jeho úřad... někteří se přidali k nepříteli, jiní byli zastřeleni. Hodně lidí bylo zabito.“

Během té řeči vstoupil Securio Lobo Villablanca. Nesl si aktovku, z níž vyňal složenou mapu a roztáhl ji po stole. Plynule navázal na předchozí řeč, jako by byl přítomen od začátku:

„Město Iron-city se skládá z několika částí; kromě samotného města jsou to Ocelárny, Strojírny a... tak zvaná Průmyslová zóna. Potom přístav v ústí Rybnaté řeky a vesnice Rossa Blanca. Mohl bys nám ukázat...“

Therlowe se sklonil nad mapou. „Tahle mapa je poněkud... nerealistická. To je nějaký plán rozvoje? Ve skutečnosti se Průmyslová zóna rozvíjí mnohem pomaleji... Vlastně, všechny části. Kromě téhle: Pekla.“

„Ehm?“ Diana se protlačila k mapě.

„Zábavní čtvrť, Madame. Herny, hospody, nevěstince. A tak dál.“

„Zábavní čtvrť samozřejmě také byla v plánu, ale...“

„Kdy jsi tam byla naposledy na revizi?“ zeptal se Lobo.

„No, já zrovna...“ zatvářila se neurčitě.

„Já tam byl a můžu to potvrdit. Pohádal jsem se s guvernérem, ovšem ten celkem logicky oponoval, že dělníci potřebují nějakou zábavu. Stejně se jim tam každou chvíli bouřili; kvůli platům, sociálnímu zabezpečení, školství, zdravotnictví... štvaní různých agitátorů. Nepříjemné záležitosti.“

„Ano, pamatuji se, že se o tom mluvilo na radě.“ potvrdil Algie.

„Pokud já vím, sklouzla diskuse jako obvykle na peníze!“

„Jistě. Guvernér požadoval další státní dotace. Což tě po chvíli přestalo bavit a šla jsi dělat něco, čemu rozumíš!“

Císařovna po něm šlehla pohledem, ale nenamítala nic. Měl pravdu.

Lobo položil ruku na pobřeží moře. „Co přístav?“

„Nebyl jsem tam, ale předpokládám, že byl obsazen první. Loděnice také. Co se týče Rossa Blanky, tam postříleli pár lidí a spálili nějaké chatrče. Pak se domorodci uklidnili a přestali vyvádět.“

„V přístavu byla vojenská posádka!“

„Tak o tom něco vím. Vojáci se bránili, dokud jim nedošla munice. Což se stalo poměrně rychle; slyšel jsem, že ani zbraně nefungovaly, jak měly. Ne osobní, ale kulomety, děla a tak...“

„Slyšel jsi? Od koho a za jakých okolností?“

„Od přítele, který byl důstojníkem závodní stráže. Když to začalo, svolal dělníky a chtěl je ozbrojit, ale sklady byly téměř prázdné. Chlapi chvilku diskutovali, zda se bránit tím, co měli, ale potom... se vzdali. Rozhodně to bylo rozumnější.“

„Existovaly snad nějaké předpisy, jak má být závodní milice vyzbrojena?“

„Existují dokonce i záznamy, kolik a jakých zbraní bylo nakoupeno. Smůla je, že ty záznamy zřejmě nesouhlasí se skutečností. Tedy alespoň ty, které můj přítel viděl. Já osobně jsem se tím nezabýval.“

„Kdo se tím tedy zabýval?“ zeptal se Tošio Yamanaki; zvuk jeho hlasu by měl příslušnou zodpovědnou osobu varovat.

„Nemám tušení. Byl jsem technickým vedoucím a členem správní rady, ale ne přímo zainteresovaný do záležitostí obrany. Přesněji, nepovažoval jsem za nutné věnovat tomu velkou pozornost. Jednoduše jsme odhlasovali, co navrhlo vedení. Občas se chvilku diskutovalo o podrobnostech...“

„Kdo ve správě Oceláren za co odpovídal?“

„Pokud chcete vědět: Ronaldson, Grevis, Williams a de Crécy se odmítli podrobit novému vedení a byli zastřeleni. Ostatní se přidali k vítězům. Já také; nejsem hrdina a nestojím o pamětní desku někde na zdi, až zvítězíme. Ostatně, nikdo se mě na můj názor ani neptal. Prostě mi to nařídili.“

„Správní rada měla sice velký nedostatek dělníků, ale postavila si velkou správní budovu se spoustou kanceláří; a všechny byly plné. Jedním z nich jsi byl taky ty, že? Co přesně jsi tam dělal?“

„Technické oddělení zabíralo třetí a čtvrté poschodí. Nad námi byla konstrukce; odtamtud jsme dostávali plány, já byl pověřen jejich realizací. Pak tam byla technologie, s těmi jsme se neustále hádali ohledně materiálu. Mám vám podrobně vysvětlovat naše problémy?“

„Ocelárny se zabývaly zpracováváním železné rudy a vyráběním odlitků podle přání Strojíren, Loděnic a tak. Rudu jste dostávali z různých dolů, také uhlí a palivové dříví. Pokud vím, výstavba vysokých pecí se neustále opožďovala a byly s ní problémy. Je to tvoje vina?“

„Mohlo by se to tak brát. Ano, měli jsme neustále problémy. Nedostatek materiálu, dělníků, neschopnost techniků... spousta problémů. Řešili jsme je, jak se dalo. Většinou ne dost účinně. Hodně jsme se hádali; o tomhle podstatně víc, než o vybavení závodních stráží.“

„Takže se skutečně nikdo nebránil?“

„Jak se chcete bránit proti tankům? Jistě, navrhoval jsem vypustit žhavou ocel z vysokých pecí proti tankům a spálit je. Chlapi byli ochotní, ale než to schválili z vedení, byli vojáci v objektu. Jednoduše prorazili plot.“

„Proč jsi žádal ty vaše šéfy o dovolení?“

„Přece jenom, nějaká disciplína existovat musí. Nemohl jsem si dělat, co sám chci, to by mě taky mohli vyhodit. V té době jsem velení ještě důvěřoval, až pak jsem se dozvěděl, jak všechno probíhalo.“

„Například?“

„První vlnu útočníků tvořili... neřekl bych ani vojáci, spíš bandité navlečení do uniforem. A Černé barety, ti je hnali dopředu. Pozabíjeli každého kdo se bránil; pak začali zabíjet. Slyšel jsem, jaké dostali rozkazy: zabít všechny šelmy, každého kdo má rituální tetování, vypadá jako bráhman, čarodějky a... v podstatě každého, kdo vypadá jinak. Udělali to.“

Po jeho slovech nastala chvíle ticha; jednotliví přítomní se dohadovali, jak reagovat. Ti, kteří toho byli schopni, se pokoušeli stáhnout z jeho mysli přímo obrazy toho, co viděl; nebylo jich však mnoho.

„Tys při bojích ve městě přímo nebyl?“

„Ne. Byl jsem vedoucí, měl jsem v kanceláři gauč a nejnutnější vybavení, často jsem tam přespával raději než v bytě ve městě. Ten byt po rodičích vojáci vyrabovali a dost poničili, hlavně knihovnu. Nevím, co hledali. Asi by mě zabili, kdyby mě tam chytili.“

„Takže jsi byl v Ocelárnách. Co jsi dělal?“

„Napřed jsem organizoval obranu. Dělníci... někteří dělníci se bránili. Vojáci prorazili tanky plot a dobývali jeden objekt po druhém. Kdo přežil, toho odzbrojili a zavřeli. Vcelku jim neubližovali, zastřelili jen předáky a odborové funkcionáře. A ty, kteří měli... výraznější tetování.“

Výrazné tetování měli všichni velitelé; není divu, že byli otřeseni.

„Viděl jsem... mají takové sešitky, příručky. Na první straně je templářský kříž; pak různé symboly, které berou jako nepřátelské. Nařídili každému se svléknout a prohlíželi ho; když něco našli, dohadovali se, jestli ho mají rovnou zastřelit, nebo předat k výslechu. Běžní pěšáci většinou nechali lidi přežít. Důstojníci a Černé barety byli přísnější.“

„Pokračuj!“

„Děvčata ze sekretariátu pochopily, co je jejich povinnost; vybraly všecky kádrové materiály, naházely na hromadu a podpálily. Možná tím pár lidí zachránily; i když, o význačných osobnostech měli záznamy a hledali je. Já v těch seznamech nebyl, u mého jména byla poznámka: vyhovující.“

„Skutečně měli seznamy osob? To vypadá na rozsáhlé spiknutí!“

„Taky bych to tak hodnotil. Relativně slušně se chovali k etnickým menšinám. Ve městě je hodně domorodců, černí, žlutí, hnědí... ty nechávali být, leda zabili jejich náčelníky a šamany, znásilnili ženy a ukradli, co našli. Hodně rabovali chrámy, tam byla spousta cenností. Zlaté sošky bohů s očima z drahokamů... po tom dost šli. Kněžím se to nechtělo líbit, tak...“

„To jsi přímo viděl?“

„Ne, vlastně... do etnických čtvrtí jsem moc nechodil. Slyšel jsem to. Vím, že domácí oltáře na pracovištích a v kancelářích prohledávali, jestli tam není nějaké zlato, ale tam nic najít nemohli. Jasně, dělníci si vylepovali na zeď všelijaké plakáty, někde měli poličku s obrázky bohů a pod nimi fotky svých manželek a dětí... taková běžná výzdoba. Oni to brali jako projevy pověrčivosti a... uctívání démonů.“

„Jakého náboženství jsi vlastně ty?“

„No... matka byla metodistka. Když jsem byl malý, chodil jsem s ní do kostela... spíš na takové ty akce pro děti. Na studiích jsem s tím přestal. Náboženství a politika mě nikdy moc nezajímaly. Teda, abyste rozuměli, já nemám nic proti, když je nějaký oficiální svátek, tak se zúčastním; ale že by mě to nějak mimořádně bralo...“

„Takže členem řádu taky nejsi?“

„Už mi to párkrát vytýkali; že bych měl podepsat přihlášku, abych dostal aspoň nižší... zasvěcení. Kvůli postupu a tak. Vždycky jsem říkal, že když nebudu dost dobrý inženýr, tak mě žádná funkce v řádu nevytrhne. Znal jsem hodně lidí, kteří to podepsali, aby měli hezkou uniformu se spoustou křížů všude a mohli se vytahovat před holkama.“

„A ty všechny zabili?“

„Ne. Ti obrátili jako první.“

Velitelé si opět vyměnili pohledy.

„Hm... tak pokračuj!“

„Vojáci přišli do budovy. Chlapi ze závodní stráže se bránili, střílelo se. Já jsem neměl zbraň, tak mě nahnali dolů do jídelny a tam hlídali. Bylo nás tam hodně, ale po chodbách jsem viděl taky dost mrtvých. Zůstali jsme tam... přes celou noc. Ráno nás brali jednotlivě na pohovory. Bylo tam pár členů správní rady a dva cizí důstojníci. Sekční šéf mi řekl, že mám příležitost napravit svoje chyby a omyly a pracovat pro novou arminskou vládu. Že císařství je zrušeno a nastolena republika, ovšem nadále zůstává v platnosti původní pracovní povinnost a všechny zákony říše. Že Armin zůstává suverénním státem, který dobrovolně a ze své vůle pozval cizí vojáky k ochraně svých občanů, trpících pod terorem císaře, Korunní rady a Templářů. A že bych měl spolupracovat při přestavbě našich Oceláren na velký zbrojní komplex, který by pracoval pro jejich armádu.“

„To jsi samozřejmě odmítl.“

„To jsem samozřejmě přijal. Inženýr Roberts, co šel přede mnou a odmítl to, byl okamžitě postaven ke zdi. Souhlasil jsem se všemi jejich podmínkami, dokonce jsem podepsal i takovou listinu: Slib věrnosti. Jsem si vědom toho, že je to vlastizrada; ale chtěl jsem přežít.“

„Podepsalo to hodně lidí?“

„Víte, většiny se ani neptali, prostě jim to nařídili. Já jsem patřil do seznamu vyhovujících. Moje vzdělání a dosavadní postavení... a tak.“

„Nějakou techniku na prověřování, co si myslíš – nemají?“

„Nemyslím. Nic takového jsem neviděl.“

„Aha. Pak tě pustili?“

„Dostal jsem takový papír, prozatímní povolení. Mohl jsem i do města; tam byl dost zmatek, ale slíbili mi papír, abych mohl vyreklamovat z lágru ty dělníky a techniky, které budu potřebovat k obnovení výroby. Asi by mi ho byli skutečně dali, ale já... to už jsem uvažoval, že zdrhnu.“

„Podařilo se uprchnout více lidem?“

„To skutečně nevím. Já viděl spíš ty, co to nezvládli. Když je dopadli, demonstrativně je popravovali. Dost hnusně. Viděl jsem jejich mrtvoly viset na stromech, na pouličních lampách... přivázané k mříži a upálené.“

Tahle vzpomínka jím zřejmě dost otřásla.

„To se týká těch... no, čarodějek. Teda, aby bylo jasno: já nevěřím na žádnou magii. Ty holky byly... no, já bych je definoval spíš jako luxusní prostitutky. Párkrát jsem s takovou byl; docela pěkný. Samozřejmě na mě taky zkoušely ty svoje kejkle, jako psychosondy a podobně, ale hlavně skvěle šous... tedy, pěkný pohlavní styk. Neberte to špatně, jsem dospělý muž...“

„My ti to schvalujeme. Souhlasíme i s tou definicí.“

„Tak, tak. Jistě, chápal jsem, že kvůli vyšší odměně... provozují ty všelijaké hry. Když je holka čarodějka a kněžka, sluší se dát jí víc než obyčejné pouliční šlapce. Ale to přece nebyl důvod je takhle zabít!“

„Oni je vážně zabili?“

„Mají na to zdůvodnění. V Bibli se píše: Nenecháš čarodějnici na živu býti. V Evropě ve středověku se to taky dělalo... čarodějnice upalovali. Tak vojáci každou holku, která tak vypadala, rovnou zabili. Některý teda... ony se uměly dost bránit, tak je zastřelili. Některý byly ještě děti...“

Tentokrát byly jeho vzpomínky dostatečně jasné, aby je mohli sejmout. Což vnímal zvláště Ernaye Lasquier; ten také reagoval:

„Pokud někoho chytili, tak leda obyčejné komerční WZ; schopnější holka by jim utekla, zamaskovala se nebo... zkrátka zmizela!“

„Jo, to říkám taky. Byly to milý holky a byla s nima skvělá zábava. Teda, já tam moc často nechodil; někteří přátelé s nimi kamarádili víc, pozvali mě a...“ upadl do rozpaků; otevřeně líčit sexuální výstřednosti mu dělalo psychické potíže. Vlastně si nebyl jist, zda se mu to líbí; tehdy večer byl v dobré náladě roznícené alkoholem a všeobecným nadšením, ale teď to líčit nejvyšším představitelům státu, navíc v souvislostí s krutou smrtí děvčat, která byla tak přítulná a... Zkrátka, to nešlo!

„Když jsem to viděl, došlo mi, že... to nepůjde. Abyste rozuměli, já jsem skutečně věřil, že pod tou novou vládou to půjde. K císařské Korunní radě jsem měl spoustu výhrad; ano, k vám. Nestarali jste se o nic, jen o svoje vlastní... jistě důležité, ale... no prostě, ať jsme vás žádali o cokoliv, vždycky to někde zapadlo a nic se nestalo. Museli jsme si poradit sami. Tak jsem si říkal, že to pod demokratickou správou možná bude lepší. Jistě, ti vojáci byli hovada... jenže až když jsem viděl tohle...“

„Otřáslo to s tebou?“

„Strašně jsem se naštval. Udělalo se mi špatně... vrátil jsem se zpátky do továrny a ve vzteku to řekl... šéfovi a každýmu, koho jsem potkal.“

„To nebylo moc opatrné! Tehdy jsi začal mít potíže?“

„Budete se divit, ale vůbec ne. Naopak; druhý den mne navštívil nějaký major od jejich armády a jménem velitelství se mi omlouval. Vyptával se, zda byl nedopatřením zabit někdo z mých blízkých; měl šekovou knížku a hned vypisoval směnky lidem, co byli nějak poškozeni. Slíbil odškodné za ten vyrabovaný byt; až se poměry uklidní, samozřejmě. Vysvětloval, že mnoho vojáků jsou prostí, nevzdělaní lidé, kteří správně nepochopili rozkazy. Že by s námi rádi navázali přátelství; a že já bych měl být ten, kdo jim bude v tom pomáhat. Měl jsem pocit, že to myslí vážně.“

„Jak jsi reagoval?“

„Byla to divná diskuse. Říkal jsem mu zhruba to co vám; stěžoval jsem si, jak zabíjeli a loupili, a že s tím nemůžu souhlasit. On odpovídal, že by se divil, kdybych souhlasil, že žádný slušný člověk nemůže podporovat vraždění a ničení. Jim jde o to, aby se všichni slušní lidé spojili a podporovali je – potom samozřejmě nebude docházet ke zločinům, budou vypátráni a dostiženi ti, kdo je dělali, a... různé přehmaty a nedorozumění... Mluvil velice rozumně a přátelsky. Dost mě tím šokoval.“

„Mluvili jste i o řádu?“

„O tom speciálně. Tvrdil, že vůbec nejsou proti Templářům; jen by chtěli, aby se z řádu stala standardní náboženská organizace. Aby se věnovali skutečně jen náboženským záležitostem a nedopouštěli se terorismu; myslí tím všechno, co se týká boje proti nim. Ví toho hodně o víře a filozofii, daleko víc než já. Taky jsem mu říkal, že o náboženství a politiku jsem se nikdy nestaral; a on řekl, že bych se starat měl. Chodit v neděli do kostela, dávat příspěvky a... pracovat v křesťanském společenství. Mluvil zrovna tak jako ti, co mě do řádu lákali předtím. Skoro úplně stejně.“

„Jistě. Jsi slušný, perspektivní mladík. Bez předchozích závad.“

„Měl jsem z toho dost zmatek. Vlastně, ani teď nevím, co si myslet. Ten major je sympatický, inteligentní, schopný; vhodný ke spolupráci. Dokázal bych s ním jednat. Kdyby byli všichni jako on...“

„Ti ostatní jsou jací?“

„Vlastně nevím, tolik jsem s nimi nejednal. Jen jsem viděl ty výsledky. Teď už je ve městě klid, dali pohřbít všechny mrtvé, vyčistili ulice a... vypadá to tam dobře, skoro líp než dřív. Navezli do obchodů plno zboží, samé cizí výrobky. Lidi chodí kolem výkladů a zírají, dřív zásobování fungovalo mizerně a lidi neměli za co utratit peníze. Teď jsou ty obchody, co se přidaly k nové vládě, přímo přecpané. Lidi dostávají nové peníze...“

„Jaké?“

Therlowe vytáhl z kapsy hrst bankovek; byly to obyčejné arminské dolary, na obou stranách opatřené červeným razítkem: Spojenecká armáda.

„Takový přetisk mají všechny peníze v Iron-city. Normální dolary neplatí, nikdo za ně nesmí prodávat ani kupovat.“

„Jak to funguje?“

„Výplatu v přeznačených dolarech dostávají dělníci ve státních podnicích. Ocelárnách, Strojírnách, Loděnicích a tak. Ti je dávají do oběhu, tak se dostanou k obchodníkům, do restaurací a vůbec. Samozřejmě ti, co nepracují a nemají jasné příjmy, je nemají; ti musí zajít do banky nebo na poštu, tam si je vyměnit a... vysvětlit, jak k penězům přišli.“

„Postihují je nějak?“

„Ne. Vlastně... nevím, nemyslím. Oni nikomu neubližují, jenom si dělají záznamy. Po té první vlně zabíjení už nedošlo k žádným incidentům. Dokonce mají zákony proti kriminalitě, zlodějům, podvodníkům a tak. Nevím, jak to funguje, nikdy jsem se nezajímal...“ Therlowe na chvíli vypadl z klidu: „Já jsem se vlastně nikdy o nic nezajímal! Měl jsem spoustu vlastní práce...“

„Jaká je nálada ve městě?“

„No... lidé mají strach. Čekají, kdo jim co nařídí. Dřív čekali, co řekne komthur nebo rytíř... někdo z řádu. Teď čekají, co řekne cizí důstojník. Na jakýkoliv příkaz reagují... prostě poslechnou. Ale bojí se.“

„Chceš říct, že dřív se takhle báli nás?“

„Většina lidí udělá, co se jim řekne. Nedá se říct, že by se báli. Nebo že by byli výrazně pro či výrazně proti. Prostě poslouchají, chodí do práce a doufají, že dostanou dobrou výplatu. Když ji nedostávají, protestují, to je snad jasné. Nějakou dobu se dají ukecat, kvůli víře nebo politice... ale pak jim dojde trpělivost a... nějak si poradí.“

„Jak to dělali dřív?“

„Prostě za někým zašli, něco mu strčili a on jim nějak pomohl. Teď by to udělali taky, ale nevědí za kým jít a co mu strčit. Za císařství věci fungovaly sice mizerně, ale fungovaly. Teď fungují... skoro bych řekl líp. Ale není jisté, co bude dál.“

„Jaká by byla situace v případě, že bychom se pokusili dobýt město zpátky?“

„Ano, toho se většina lidí obává. Jak bych to... no, všichni nadšení přívrženci císařství padli nebo utekli. Ti co zbyli... radši by chtěli, aby už byl klid. Je jim úplně jedno, jaká bude vláda, jen aby byl klid.“

„Aha. Co sis o tom myslel ty?“

„Já... no, já jsem technik. Neuvažoval jsem nijak ukvapeně. Vlastně bych se měl možná líp za nového režimu. Situace tam byla...“

„Rozmysli si to. Zkus si urovnat myšlenky, až potom vyprávěj.“

„Ano. Takže, dostal jsem funkci hlavního inženýra. Velké pravomoci a asi třikrát takovou výplatu, než jsem měl předtím. Oni mají obrovskou spoustu peněz a rádi je rozdávají. Mohl bych si koupit... no, vlastně jsem dostal jenom zálohu, ale na tom... asi nezáleží. Horší bylo...

Dostal jsem za úkol přestavět provoz na válečnou výrobu. Namísto normální oceli vyrábět speciální na pancíře tanků, dokonce chtěli odlévat i děla. Měli na to speciální dokumentaci, přímo od nich; velmi zajímavou! Hovořilo se o dalších věcech, ale k tomu jsem se nedostal. Měl jsem dost vlastních starostí... na úpravách pecí a tak. Byly potíže se surovinami, museli poslat zvláštní jednotky do dolů a vyčistit to tam. Některé speciální příměsi jsme dostávali z jihu, ty jsou teď nedostupné. Na jihu jsou šelmy, těch se vojáci mimořádně bojí a do džungle se jim nechce. V podstatě, vojáci by se do boje moc nehrnuli, ale velení je nutí...“

„Ta speciální ocel by mě dost zajímala,“ řekl Yamanaki, „Rád bych si jejich technologie prostudoval...“

„Máte možnost, pane. Přivezl jsem některé plány s sebou...“

„Cože, tys přivezl...?“

„Některé jsem dostal jako dokumentaci. Další byly v ředitelově pracovně; často jsem ukládal něco do trezoru a pamatuji si klíč. Na výrobu duplikátu stačí každý zámečník, na to není potřeba inženýra.“

„Umím si představit, jak asi řádili, když na to přišli. Jak jsi vůbec na to přišel, abys utekl?“

„Vlastně... no, především jsem se opil. Byla to taková... krize, nebo co. Měl jsem po práci, chtěl jsem si odpočinout... tak jsem se šel pobavit. Měl jsem peníze, tak jsem vyrazil na okružní cestu po hospodách... a zjistil, že ať přijdu kamkoliv, nikde nenacházím svoje kamarády. Já jsem nikdy nebyl moc na společenský život, občas jsem někoho potkal nebo za nimi zašel... to oni mě tahali po večírcích a tak. Já tím nemyslím nic pro ani proti... Ale teď... nikde nikdo. Spousta cizích lidí. Nikdo, koho bych chtěl. Dokážete to aspoň trochu pochopit?“

„Zdá se, že ti rozumíme. Mluv dál!“

„Vypil jsem... pár skleniček. Postupně jsem se zamotal... v Pekle, tady v té zábavní čtvrti. Všechny hospody stejné... tak nějak. Že zmizely oltáře těch všelijakých... Ochránců, to by mi vlastně ani nevadilo. Ani ty holky s tetováním a spoustou náušnic. Ani kluci se šavličkami a načesanými vlasy. Nemůžu říct, že by mi něco vadilo. Nebo chybělo. Nebo...

Zkrátka, něco jsem vypil. Motal jsem se po barech... všude samé děvky. Té nejnižší úrovně, ty co dávají za peníze. Spousta vojáků se spoustou peněz. Lidi z nejnižší kasty... ti neměli moc peněz, ale přece nějaké. Ale nikde nikdo! Nikde nikdo! Proboha, z toho by člověk zešílel!

Tak jsem pil; a najednou jsem si uvědomil, že takhle to bude dál. Po celý život! Když budu mít po práci, půjdu sem do Pekla a budu... se tu motat. Že nikde nikoho nenajdu. A přitom pracuju na tom, aby stejně dopadla celá země a všichni, co tu žijí! Že armáda vpadne i sem, dobude Kingtown...

Já jsem tady moc často nebýval. Párkrát ano, ale... připadalo mi to tady jako nějaký zábavní park. Spousta kostelů, paláců, divadla, galerie, samá paráda – a mezi tím sem tam nějaký obytný barák. Hodně příjemných lidí. To byli kamarádi toho, kdo mě sem přivezl; nějak mě zatáhli, napili jsme se, pobavili... spousta hezkých holek, zatančili jsme si a nakonec byl perfektní sex. Vždycky se mi to moc líbilo, peníze jsem nepočítal; když mi došly, bylo po mejdanu a vrátil jsem se domů. Myslím, že mě kamarádi trochu ždímali, oni na ten chlast neměli, ale byli fajn a já... bral jsem to. Vojenská šlechta; ti, co pak padli na ulicích.

Tak jsem byl ožralej jako hovado a uvažoval o tom, že... už nikdy. Mohl bych si najít nový kamarády, to asi ano. Ale ani nevím jak. Nemám koho... Tak jsem se pevně rozhodl... bojovat. Dát se do boje! Já vím, možná vám to připadá k smíchu. Začít bojovat, když už vlastně vůbec není o co. Když jsme všecko prohráli a nic už není a nikdy ani nebude... já nevím. Prostě jsem se rozhodl. Dopotácel jsem se domů... trochu jsem se prospal. Náš byt ještě nikdo neuklidil, všude trosky, rozházený knížky... zkáza a zmar. Šel jsem do práce a tam zmatek, spousta blbejch problémů, nikdo nic nezařídil, chlapi všecko zvrtali, na poradě u ředitele spousta nových úkolů, nekonečná diskuse o potížích... sekretářka do mě lila jeden hrnek kávy za druhým. Lítal jsem jako šašek, diskutoval s techniky, hádal se s dělníky... nakonec jsem nahlásil, že zůstanu přesčas a budu dodělávat nějaké papíry, nikomu to nebylo divný. Když se setmělo, sebral jsem všechny ty plány, i z ředitelova trezoru. Šel jsem dolů, tam se flákal šofér s tímhle džípem; řekl jsem mu, že musím zajet k těžařům, trochu se vzpouzel, že bude mít brzo po šichtě, ale seřval jsem ho, že tam musím a že to stihnem. Poslechl; jeli jsme ven z města k dolům, hlídky nás samozřejmě pustily, měl jsem papíry. V džungli jsem ho praštil přes hlavu, svázal a vzal si jeho kabát a helmu. Obrátil jsem to do lesa; jednu hlídku jsem potkal, chvilku po mně stříleli, ale já nejsem zas tak špatný šofér, projel jsem. Ostatním jsem se vyhnul. V horách mě chytla hlídka leopardů, řekl jsem jim co a jak; pomohli mi. Přes poušť mě provedli gepardi, i nějací lvi. Taky jsem trochu bloudil, ale orientaci mám slušnou. A byl jsem rozhodnutý se sem dostat.“

Skončil výpověď. Důstojníci ji vyslechli a tvářili se neurčitě.

„Co máš v plánu dělat dál?“

„Přemýšlel jsem o tom. V poušti na to bylo dost času. A odpovídám podle pravdy: nemám zdání. Tak trochu se mi zhroutil svět. Měl jsem dobrou práci, společenské postavení a určitý majetek... no, spíš příjmy. Něco mám uloženo v bance, ale teď asi... čert to vzal. Momentálně nemám vůbec nic. Jsem tady a budu plnit příkazy – jako jsem to dělal vždycky. Vaše příkazy.“

„Nejspíš ti bude jasné, že... si tvoje informace chceme ověřit. Uděláme to několika způsoby. Jednak přímou rozvědkou v místě, tedy v Iron-city. Tam pošleme nějaké vyzvědače, to tě nemusí zajímat. Tebe bychom rádi podrobili psychickému sondování. Někdo prozkoumá tvou mysl, ověří informace a zkusí najít i to, co jsi zapomněl nebo ti vypadlo z paměti. Souhlasíš?“

„Mám právo nesouhlasit?“

„Rád bych zdůraznil, že ti důvěřujeme. Chceme tě. Chceme, abys pracoval tady v Kingtownu ve vyšších technických funkcích. Potřebujeme lidi jako ty, zvláště teď ve válce...“

„Ano. Počítal jsem s každou eventualitou; dokonce i s tím, že mě za zradu dáte popravit. V podstatě... byste měli důvod, podepsal jsem...“

„Je nám naprosto fuk, co jsi kde komu podepsal. Pro nás to není důležité. Důležitý je tvůj přístup k situaci; ten zjistíme psychosondou. Nasadíme na tebe čarodějku; snad v tom nebude problém, když se ti to líbilo...“

„Vy navrhujete, abych se s ní vyspal?“

„To bude součást sondy. Tělesné sladění se tomu říká odborně. Umožní ti vstoupit do svého těla, zatímco ona vstoupí do tvé mysli. Předpokládám, že se ti to bude líbit. Mně alespoň vždycky.“

Therlowe se zasmál. „Chuť na ženskou tedy... rozhodně mám. Už dlouho jsem se žádnou nebyl, a... ale je teď vhodná chvíle na mejdany?“

„Teď je vhodná chvíle na to, abys šel něco sníst a odpočinout si. Jídelna je v přízemí, snadno ji najdeš po čichu... nebo podle označení. Počkáš tam; sněz a vypij toho, co nejvíc můžeš. Ta dívka si tě tam vyzvedne.“

„Fajn. Bude alespoň hezká?“

„Krásná. To ti můžu zaručit.“

„A její jméno?“

„To napřed musíme rozhodnout. Ještě nevím, kterou požádáme.“

„Děkuji předem.“

Když odcházel, přemýšlel nad tím, že mu dovolí se volně pohybovat. Potom si vzpomněl, jak se chovají: o ničem se nedomlouvali, maximálně pohledem, ale všichni všechno věděli. I ti, kteří přicházeli a odcházeli v průběhu výslechu; nikdo nepořizoval žádný protokol, nedělal si zápisky. Přesto nepochyboval, že vše je někde uloženo; a tušil, až ta dívka přijde, že bude obsah jeho výpovědi přesně znát. Telepatie, ovšem...

Už se s tímto fenoménem setkal; ve chvílích rozjitření uvažoval, jak by bylo příjemné, kdyby byl připojen na cowen a mohl využívat jeho schopností. Zatím ho to však nikdo nedokázal naučit.

„Ty jsi ten z Ironu?“ uvítala ho tlustá černoška, která vydávala jídlo, „Tak si támhle sedni... a řekni, co bys chtěl! Všechno ti dám!“

Koukal na její bílé zuby, svítící z černé tváře a přemýšlel o tom, že je taky ona součástí cowenu. Dokonce i obyčejná služka! A on ne!

„Klid, hochu,“ řekla vlídně, „A dobrou chuť ti přeju!“

Rozhodnutí ponechali na Ernayovi, byl nejvhodnější. Kromě jiného, zásah proti čarodějkám v Ironu byl útok proti němu; znal je nejlíp a bylo o něm známo, že s komerčními WZ často spolupracuje. Rozuměj: souloží. Taky to na něj věděly a vždycky rychle přicupitaly, kdykoliv něco potřebovaly.

Ernaye Lasquier, vévoda d'Escambrray. Zlé jazyky jej titulovaly malý vévoda, na rozdíl od Velkého Vévody Dunbara. Byl manželem Maryšky, dcery kardinála Baarfelta a Juliina dvojčete. A samozřejmě otcem některých jejích dětí, dále pak spousty levobočků, jak se slušelo. A uznávaným mistrem sexu, zvláště jeho méně obvyklých variant – slušně řečeno. Kdybyste požádali o odbornou expertízu některou kazatelku Zlých jazyků, formulovala by svůj názor mnohem ostřeji: hnusné prase.

Jaká byla skutečnost? Těžko vysledovatelná, hodnověrní svědkové zahynuli a ti ostatní vyprávějí každý něco jiného. Přímí účastníci jeho orgií jej vždy pouze chválili; kritiku sklízel nejvíc od těch, kdo nebyli pozváni, či jejich účast ani nepřipadala v úvahu. Říká se, že dokázal zajistit vrcholné sexuální uspokojení ženám, mužům, dětem, šelmám... a dokonce i příšerám. Ze všeho nejlíp své choti Maryšce, která to hodně potřebovala.

Maryška Bialewská, původem Polka; první z Baarfeltových dcer, která si na vlastní kůži vychutnala okouzlující půvab tělesného trýznění. Její manžel Miguel d'Escambrray byl velký válečník a ušlechtilý vladař, ale také krutý zvrhlík; na úvod ji zbil a znásilnil, dokonce v zasněženém lese v průběhu vyjížďky na koních. Všichni ho odsuzovali, ale Maryšce se to líbilo; tehdy se rozhodla stát jeho ženou a šikovně ho provokovala tak dlouho, až si ji skutečně vzal. Schytala při tom hodně ran a šrámů, ale nevadilo jí to; snad nejvíc byla hrdá na modřiny v obličeji. Slušely jí.

Bohužel Miguel padl tak brzy, že ji sotva stačil oplodnit. Maryška se po jeho smrti nervově zhroutila a byla na tom dost špatně; vytáhly ji z toho kamarádky čarodějky, poněkud hrubě. Pak nějakou dobu žila na svých statcích ve Španělsku, střídala milence a vychovávala syna, až narazila na Miguelova mladšího bratrance Ernaye; zručně ho svedla a v podstatě vychovala tak, aby jí dokonale vyhovoval. Až na to, že ke spontánnímu násilí ho nikdy nepřinutila; když chtěla, zpráskal ji, ale ne s tím správným potěšením.

Ostatně, ani Maryška už si na bolest nepotrpěla tak jako ze začátku; tu štafetu po ní převzala Julka (a po ní všechny ostatní). Maryšku nejvíc těšilo, když byla podrobena psychickému týrání, ponižování a zhanobení. Ano, zbičování je jistě moc příjemná věc; ale pravá rozkoš je být bičována na pranýři před kostelem, v neděli za sběhu diváků, nejlépe v zemi, kde to je skutečně strašlivá hanba. Párkrát za život se podařilo, že ji nějaký hodně dobrý čaroděj přenesl na chvíli třeba do středověku; poprvé ďábelský Guy Feroz, který jí nechal v Paříži ocejchovat rameno vypálenou lilií.

Hodně uměla sama; byla zkušená čarodějka a dopřávala řadu rozkoší zvláště mladým chlapcům i dívkám. Ernaye taky; postupně se vypracoval na experta, i když sám v magii nevynikal. (Názor Zlých jazyků: byl by lepší, kdyby nebyl tak líný, neschopný, poživačný... prostě si užíval a nerad něco dělal. Radši se nechal obsluhovat komerčními čarodějkami, které něco potřebovaly.)

S tím souvisí nařčení z pedofilie; zní hrozně, ale až z perspektivy pozdější doby. Pravda je, že byl nejvyšším expertem, který měl oprávnění povolit nedospělé dívence účast na orgiích; ovšem taky je pravda, že se musela hodně snažit, aby ho dosáhla. Naopak byl autorem různých zákazů, zejména Pokynů pro školy; ježto v Arminu neexistovalo ministerstvo školství, byl asi nejvyšším úředníkem. Vydal příkaz o striktní ochraně Panen; teprve když o dívku Atanor neměl zájem, byla jí povolena deflorace. Ani tehdy Ernaye nepřijímal výzvy, aby byl první; naopak ochotně přijal hru jako druhý či třetí, a velice rád napravoval škody, které spáchali ti před ním. Nedospělé dívky měl rád a netajil to, ale víc než jejich tělo jej fascinovala narušená psychika. Mnohokrát se stalo, že po řadě nepříjemných zkušeností byl tím prvním, s kým se jí to opravdu líbilo.

A byl jediný, kdo dokázal pomáhat narušeným chlapcům. Nepříjemný fakt: s kluky se ve vojenské šlechtě nedělaly velké cavyky. Kromě skvělých, optimistických a ke všemu odhodlaných bojovníků existovali i kluci bojácní, do sebe zahledění, neochotní se předvádět. Pokud byli chytří a zajímalo je studium, byli vyhodnoceni jako perspektivní bráhmani a dostali ochranu; čím zvláštnější a nečekanější bylo jejich chování, tím víc na ně byla smečka hrdá a víc je bránila. Ovšem byli taky kluci, kteří by možná rádi dokázali to co ostatní, ale nebyli ani chytří, ani tělesně zdatní; ti byli vytěsněni na okraj společenství a trpěli všelijakými frustracemi a depresemi. Ernaye se jimi zabýval, mnohým pomohl osobně a u řady dalších kontroloval činnost ostatních expertů. Pokud dospívali, pomáhal jim i v sexuálních otázkách.

Takhle zase vychází jako anděl s bělostnými křídly. To tedy nebyl; pouze se snažil dělat, co bylo jeho povinností: sladit zájmy jednotlivců se zájmy společenství, státu a Boha. Děti, se kterými něco dělal, byly šťastné; jeho mentální sondy byly dokonalé a rozhodnutí všestranně prospěšná.

Teď se zamyslel a v duchu propojil se spoustou dívek, které jej znaly a o překot se mu nabízely. A řekl dokonce nahlas: „Sylfida!“

To byla přezdívka Sylvie Dunbarové, jeho neteře a oblíbené milenky. Už nebyla žádné dítě, ale když byla, pomáhal jí bránit se proti útlaku sester starších (Iris-Sif, Gina) i mladších (Clarissa); objevil v ní talent pro techniku, zejména počítače, k údivu Julky i Janka. A doporučil jí pobyt ve světech vyspělých civilizací, jež takovou techniku mají. Holky z Ősgardu ji samozřejmě ochotně přijaly a zacvičily; dostala se leckam, ale prozatím se jí ani neprotáhly uši, ani nezmodraly oči. Když se dozvěděla o smrti vévody Dunbara, vrátila se domů podpořit matku Julii; teď byla nadupaná energií a jen se klepala touhou pomstít se nepříteli.

Přezdívka: sylfidy jsou vodní víly; Sylviin genetický vzor údajně obsahoval určité nelidské součásti, které tam pronikly během orgií s bytostmi z mořských hlubin. Taky to ovšem mohou být drby.

Ozvala se na první impuls; nechala si přehrát dosavadní informace, potom se poradila s matkou a souhlasila. A okamžitě vyrazila do Zámku, na jízdním kole běžné evropské výroby.

Když vstoupila do jídelny, Jackie Therlowe ji ani nepovažoval za čarodějku. Nevypadala, měla normálně učesané vlasy, žádné přemrštěné ozdoby, ani výraznější tetování. Nějakou výzdobu si na těle pořídila, to samozřejmě; ale nebyla tak nápadná, aby někoho provokovala.

„Ahoj – já jsem Sylvie.“ řekla.

„Jackie Therlowe. Ahoj.“ řekl rozpačitě.

„Já jsem ten expert, co tě má prověřit.“ pokračovala.

Polkl dvakrát naprázdno. Při představě, že se s touhle holkou má vyspat. Jistě, líbila se mu a nic proti tomu, ale... byl zvyklý se nejdřív dostat do patřičné nálady alkoholem, hudbou, všeobecným souhlasem...

„Vážně bys chtěl, abych tě napřed omámila?“ otevřela doširoka oči.

„Aha. Takže ty mi čteš myšlenky!“

„Kvůli tomu jsem snad tady, ne?“

„No... eeh... to jako... jo, vlastně jo. Poslouchej, ale...“

„Napřed to dojez. Máš hlad. Já taky, tak...“ ohlédla se a tepla něco té černé kuchařce; ta se rozzářila a přinesla jí plný talíř. Zřejmě pronesla nějaký komentář k situaci, neboť se obě současně rozesmály.

Zatímco dojídal, prohlížel si po očku novou společnici. Měla výraznou baarfeltovskou tvář, nejspíš i další genetické znaky princezny. Atletickou postavu a vypracovanými svaly, což bylo dobře vidět v průsvitném tričku. Od velkých prsou s tmavými bradavkami těžko dokázal odtrhnout pohled; měla na nich něco vytetováno, ale nepoznal co. Trápilo ho to. (Usmála se, zároveň i černoška). Ale neukázala, snad ho chtěla trápit.

Dojedli zároveň; Sylvie poděkovala (aniž se pokoušela zaplatit) a vedla Jacka ven; to její jízdní kolo ho dost šokovalo.

„Tebe nikdy holka nevezla na kole? Já šlapu ráda...“

„Děláš... hodně sportů, co?“

„Jo, sportuju moc ráda. Plavání, cyklistika, lyžování, horolezectví. Co děláš ty? Není nad to si trochu okysličit mozek...“

Jackie účinně sportoval naposled na vysoké škole. Měl dobrý fyzický fond, ale ke cvičení se dokázal přinutit jen na přemlouvání kamarádů. Hodně toho, co dělal, vyprovokovali ostatní. Ti, kteří už většinou nejsou...

Sylva nasedla a ukázala mu, jak se má posadit; pak šlápla do pedálů.

„Seš pěkně těžkej, bezva. Mám ráda slušnou zátěž...“

Mlčel a trochu se bál, neboť šlapala ostře. Až po chvíli ho napadlo, že její prohlášení může mít sexuální význam.

„Jo, v sexu mám taky ráda pořádný chlapy. Velký, vysportovaný těla.“

První myšlenka: Proboha, ona na to myslí snad pořád!

Druhá: Kolik jich už asi měla?

„Nemyslím na sex pořád, ale je to nejpříjemnější sport, jaký dělám. Kolik jich bylo? Nevím přesně. Když jsem popsala první notes, nechala jsem toho. To jsme se pohádaly, jestli počítat jen lidi nebo i ostatní.“

„Jaký ostatní?“

„Cizí bytosti. Byla jsem v altisvětech.“

Jeho zájem poněkud pohasl. Přemýšlel jak jí vysvětlit, že o alternativních světech sice slyšel, ale ničemu z toho nevěří.

Neodpověděla, jen se smála.

A Jackie si vzpomněl na odpověď, kterou mu kdysi kdosi citoval:

„Věříš, že existuje odvrácená strana Měsíce, i když jsi tam nebyl?“

Mlčel. Vezla ho dál; její ruce jej ovíjely, horké zpocené tělo se k němu tisklo. Cítil, jak jej při každém pohybu šťouchají ty její tvrdé bradavky. Malinko se zaklonil dozadu, šťouchalo to o to víc. A opojně voněla.

„Tys nikdy neměl žádnou holku?“

„To jistě jo... ale...“

„Tak to nemyslím. Pořádnou holku – bojovou družku!“

Nevěděl, jak to myslí. Ale bohužel věděl, že nikdy.

Pak už nemluvili, dokud nedojeli k paláci Dunbarů. Sylva projela parkem a zastavila před hlavním vchodem, odkud se vyřítili strážní psi a očmuchávali je; byli spokojeni, takže Therlowa nezakousli. U některých nepoznával rasu, jiné by normálně ani nepovažoval za psa.

„Půjdeme do mého pokoje.“ Sylva zabočila do ženského křídla paláce, našla výtah a sjeli do podzemí. Jackie odhadoval, že je to tak třetí minus patro. Uvažoval, jak by se odtud dostal v případě nouze; žádné dveře nebyly nijak označené, nebo aspoň on to nepoznal.

„Nauč se číst pachové značky,“ zasmála se, „Pejskové to umějí.“

Její telepatie ho rozčilovala; jediné, co ho drželo, aby nevybuchl, byla naděje, že ho to taky naučí.

Prošli chodbou s mnoha dveřmi; Sylva na jedny položila dlaň, dveře zajely do zdi a vpustily je dovnitř. Kliku neměly. Jak asi procházejí jiní lidé?

„V mém pokoji nemá nikdo co dělat. Může vstoupit, chce-li, ale jen s mým souhlasem. Jistě, ségry umějí napodobit můj vzor, ale já jejich taky. Na to jsme si hrály jako malý holky.“

„Na co tedy fungují?“

„Na Vzor. Každá z nás má vlastní auru; abys ji napodobil, musíš se propojit a zapsat si ji do paměti. Nebo zaznamenat do Dveří, koho mají pustit.“

„Kde ses to naučila?“

„Od ostatních. Kdo to vymyslel, netuším.“

„Funguje to jako klíč? Třeba i na trezory?“

„My si na trezory moc nehrajeme. Kdybych chtěla něco důkladně schovat, aby to nikdy nikdo nenašel, vytvořím si osobní mimoprostor.“

„Jak to vypadá?“

„Třeba jako tenhle pokoj. No, tak pojď dál!“

Rozsvítila světlo. Aniž cokoliv řekla či udělala, prostě se sál naráz naplnil světlem. Nevycházelo ze žádných viditelných zdrojů.

Místnost byla zevnitř větší než zvenku. Něco jako přijímací sál? Rozhodně velká reprezentační prostora s několika oltáři, stojany na zbraně, brněními, praporci zavěšenými pod stropem, spoustou památek a suvenýrů. Jackie se v úžasu zarazil; teprve teď mu došlo, že je hostem princezny.

„Památky z cest...“ vysvětlila lhostejně. Jak procházela kolem oltářů, automaticky na nich zapalovala svíčky a vonné tyčinky.

„To všechno sis vytvořila sama?“

„Většina vůbec neexistuje, je to jen iluze. Ale fixovaná, samozřejmě. Až mě zabijou, ty íčka zmizí. Jako sestrám...“ (V té chvíli se jí poprvé hlas zachvěl; Jacka napadlo, zda i ty sestry měly takové reprezentační haly).

„Právě od nich jsem se to naučila. Jestli budeš hodnej, vezmu tě do sálu Iris a Giny a zkusím je zrekonstruovat. Abys je aspoň viděl.“

„Iris a Gina... jsou mrtvé, ne?“

„Ano. Jejich osobní památky zmizely. Ale mají děti; jednou přijdou, budou chtít poznat, co máma dokázala. Já děti nemám.“

„Proč?“ uklouzlo mu dřív, než si to rozmyslel.

„Jsem zablokovaná. Ještě mi nestálo za to to zrušit.“

Věděl, co to znamená, ale nevěřil tomu. Od chvíle, co přišel do Města, se neustále setkával s něčím, co rozum odmítal.

„Je to úplně jednoduché,“ vysvětlila, „Mé tělo je naprogramované, aby tvé spermie považovalo za nepřátelský útok a zabilo je. Druhý blok: i kdyby se nějak dostaly do dělohy, vajíčka jim nedovolí do nich proniknout. Přesně to taky nevím, nejsem genetička. I když... vzpomněla bych si.“

„Vypadá to, že máš lékařské znalosti!“

„Mám zkoušky. Ale nezabývala jsem se tím v praxi.“

Vstoupila do dalšího prostoru. Žádnými dveřmi, jednoduše prošla stěnou.

Tam byla tma, jen nějaké číselníky zářily. Na obrazovce počítače jezdily historické vláčky sem tam; když přišla blíž, počítač ji zaregistroval, zahrál nějakou melodii a ukázal hrst ikon na fotografii divoké krajiny.

„Proboha... to je počítač! Myslící stroj!“ užasl Jackie.

„Spíš nemyslící šrot. Ale funguje v našem světě, na rozdíl od jiných.“

„O takových věcech jsem četl akorát ve fantastických knížkách!“

Nekomentovala to. Ťukla na klávesnici a pustila si vzkazy.

Jackie zatím rozeznal v koutě postavu s velikou kulatou skleněnou hlavou. Napřed se lekl, pak k tomu přistoupil blíž.

„Skafandr,“ řekla přes rameno, „Bojový typ. Ve vnějším vesmíru by mě asi magie nezachránila.“

„Tím chceš říct, že ses zúčastnila kosmického letu?“

Neodpověděla. Vymazávala zbytečné texty.

„Slyšel jsem, že ženám kosmický prostor škodí... je nebezpečný!“

„Další důvod nemít aktivované vnitřnosti.“

Najednou vybuchl vztekem: „Tohle všechno... ten fantastický svět tady, ví o tom vůbec někdo? Technika, kterou jste někde sebrali nebo vyšmelili... já celý život stavím vysoký pece a snažím se v nich tavit železo tak, aby bylo k něčemu použitelný, ale vy máte vyspělý technologie... pro nikoho!“

Obrátila se. „Pro klan Dunbarů. Tohle jsou dárky... odpadly od ruky tomu, kdo mi je dal. Starý typ počítače, bojový skafandr jsem vyfasovala v armádě a zbraně mi většinou věnovali dřívější milenci. Jsem dobrá, víš? Nikdy jsem neuvažovala, jestli ostatní mají právo mít takové věci. Když je chtějí, ať si řeknou, zkusím jim to zařídit.“

„A co obyčejní lidé? Ti, co nejsou v klanu Dunbarů a nemají možnost...?“

Koukala na něj a vypadala, že nechápe. No jistě, není její starost, aby se technika šířila mezi normální lidi. Je princezna a čarodějka, od dětství k šúdrům laskavá, ale jejich starosti ji nezajímají. Určitě udělá pro své osobní přátele, co bude moci. On je teď její osobní přítel; co by ho mělo zajímat na lidech, co zůstali v Iron-city?

„Mám za ně jít bojovat?“ otázala se.

„Oni mají pravdu!“ vykřikl, „Ti... cizí vojáci! Oni chtějí, aby tohle měl k disposici každý, ne jenom kasta čarodějů a bojovníků! Demokraticky...“

„V jejich světě to všichni mají?“

Věděl, že nemají. Jen ti, kdo na to mají peníze. Občas ani nezáleží, zda to na něco potřebují či s tím umějí zacházet. Mají na to, tak...

Čarodějka sledovala tok jeho myšlenek. „Ano. Možná náš svět zemře. Zmizí ve prospěch tam toho světa. Ty stojíš mezi nimi, každou nohou v jiném. Jsem ráda, že si budu moci prozkoumat tvoji mysl. A ty mou.“

Povadl. „Proč ti tohle všechno dali? Proč vás tam vůbec pustili?“

„Problém altisvětů je v tomhle: mají málo lidí. Každého schopného potřebují. Elfové... ti od nás nahoru, žijí několik set let. Pom'far, období páření, na ně přichází jednou za sedm let. (Používám standardní lidské měření času, abys rozuměl). Když ztratí družku nebo druha, období truchlení může trvat... sto let i víc. Pak si možná najdou někoho podobně postiženého, ale nebude to plnohodnotný vztah. Chápeš, že vymírají?“

„A co ty s tím můžeš dělat?“

„Můžu způsobit, aby se narodilo další dítě. Nezákonné, mimo oficiální rod – ale živé, zdravé a relativně schopné. Míšenec. Konkrétně já žádné nemám, ale pomohla jsem už několika kamarádkám. Na jedné straně genetický problém, na druhé pomoc a vyřešení dalších problémů. Lidé jsou pro ně... chm, velice pochybná rasa. Nedodržujeme zákony. Rychle měníme své životy...“

„Nechápu přesně, ale je jasné, že to bude složité. Jednou bych rád poznal tvoje vzpomínky...“

„Poznáš, samozřejmě. Můžeš si v nich vyhledat, co tě zajímá...“

Pochopil a upadl do rozpaků.

„Ti cizinci taky dokážou číst v tvé mysli?“

„Líp než lidé. Je jich řada druhů; čím jsou vyspělejší, tím víc se před nimi cítíš jako pokusný králík. Taky jsou přírodní elfové; ti jsou zase tak svázáni se svým přírodním prostředím, že... no, konečně uvidíš sám.“

„Co jsou podle tebe lidé?“

„Obávám se, že úpadková rasa. Míšenci mezi nimi a domácím obyvatelstvem. Když Adama a Evu vyhnali z ráje, koho si vzali Kain a Abel? Opice?“

Jackie protáhl tvář a ona si toho všimla; okamžitě se zasmála:

„Chceš to říct odborně? Místo opic dosaď neandrtálce, cromagnonce. Možná australopitéky; jaký je rozdíl mezi lovcem mamutů a opicí?“

„Chceš říct, že jsme kříženci opic a...“

„A bohů. Přečti si staré texty. A zamysli se nad tím, proč tak striktně trvali na genetické čistotě své populace. Faraóni, kteří se smějí ženit jen se svými sestrami. Vyšší kasty, kterých se nízký nesmí ani dotknout...“

„Aha! A ty jsi členka tak vysoké kasty, že tě přibrali do hry! A co jsem podle tebe já? Nedokonale ochočená opice?“

„Vaišja. Třetí kasta, ale přijatelná. Bude to chtít trochu péče, ale...“

„Možná by bylo lepší, kdybys mě rovnou zabila!“

„Bylo. Ale prozatím tě chci. A slibuji... ne, neslibuji nic. Nevím, co bude, je válka. Ale až doposud jsem nikoho nezabila zbytečně.“

„To mě skutečně uklidňuje. Zabila jsi hodně lidí?“

„Nějaké v boji, to ano. Několik v osobních soubojích, ty si pamatuju. Ale zatím nikoho jako assassin.“

„To je zas co?“

„Čestná vražda. Když se nějaký člověk dopustí odporného zločinu, ghívar vyhlásí cenu za jeho smrt. Všichni, kdo o ni stojí, se dohodnou na pořadí; pak se snaží proniknout přes jeho nástrahy a zabít ho.“

„Co je ghívar?“

„Čestný soud. Schází se, když je zapotřebí někoho odsoudit a zabít.“

„Vy nemáte stálé soudy? Každý stát má nějaké zákony...“

„To není orgán státu, ale... vlastně, podle potřeby. Zkrátka ghívar.“

„Aha! Dá se to definovat taky jako tlupu kompliců, která se na tom dohodne?“

„Ano, i tak to lze říct.“

„Kdo dotyčného žaluje, kdo ho obhajuje a kdo soudí?“

„No... ten, kdo ví o věci nejvíc. Ono to probíhá pokaždé jinak.“

„Už chápu. Něco jako zvykové právo, že?“

„Přesně.“

„Ale zvykový soud nemá žádnou pravomoc odsoudit někoho k smrti!“

„To nevím. Nezasedala jsem v žádném takovém. Vysvětluji ti to jen proto, že teď jich brzo bude existovat hodně. Mnoho zlých činů...“

„Myslíš zabití ve válce?“

„Sám jsi přinesl zprávu o družkách čarodějkách, které zabili v Iron-city. Každou takovou smrt je nutno objasnit a pomstít.“

„Ale... já nevím, kdo je zabil!“

„Nevadí. Najdeme si je, i kdyby to mělo trvat mnoho let. Pomstíme je.“

„Ale... až skončí válka, oni se vrátí domů!“

„Výborně. Tam to půjde lépe.“

Jackie usoudil, že nemá smysl s ní diskutovat. Představil si to: po letech, dnešní mladý voják bude významným podnikatelem, majitelem velkoobchodu, vysokým důstojníkem či advokátem. Najednou se ve městě objeví čarodějka, něco jako tahle. Oznámí, že nadešel čas pomstít zločin, kterého se dopustil před třiceti lety kdesi na zastrčeném ostrově... a zabije ho.

„Ano, tak nějak.“ usmívala se Sylvie.

„Budeš to ty? Nebo dokonce tvoje děti?“

„Třeba to budou tvoje a moje děti.“

„Cože? Ty bys chtěla...?“

„Líbíš se mi čím dál víc. Jsi velmi sympatický. A zvláštní.“

Chtěl protestovat, ale ona prolomila další prostor a vtáhla ho za sebou. To nové místo byla ložnice, nepříliš velká, ale téměř celá zaplněná velkým lůžkem. Na stropě bylo zrcadlo, jinak všude po stěnách fotografie Sylvie ve společnosti různých kamarádů a kamarádek, ale také samotné. Většinou nahé; přímo na stěně nad lůžkem veliký plakát v barvách, na němž byla podstatně mladší, zhruba patnáct, roztoužená a připravená k milování; dokonale vyholená, takže to mohlo být v dobách studia na Atanoru.

„No teda!“ vzdychl.

Sylvie se usmála; elegantně zakroutila rukou a nechala zmizet veškeré své oblečení. Pak k němu toužebně vztáhla ruce.

Přistoupil. Velice se mu líbila, možná taky proto, že se jí trochu bál. Ne zcela věřil, že není nebezpečná; přiznala přece, že by dokázala zabít!

„Ještě nikoho jsem nezabila při souloži.“ ujistila ho.

„To snad ani nejde!“ zasmál se.

Ona se nesmála: „To je nejběžnější způsob zabíjení u čarodějek. Dokážeme muže donutit, aby nás miloval až do naprostého vyčerpání. Když potřebujeme jeho energii; jenže já jí tolik mít nemusím.“

Pomalu mu docházelo, že to myslí vážně. Že všechno myslí vážně; možná by si dokonce vydělávala nájemným zabíjením.

„Jak velká odměna se dává assassinům?“ zeptal se.

„Většinou nějaký hezký šperk. Něco, co by hlásalo jejich vítězství. Do ucha, do nosu... nebo hezká kresba na kůži. Něco, čeho si každý všimne.“

„Já myslel kolik peněz!“

„Peníze nikdy. Assassini jsou dost bohatí, aby mohli sami rozdávat.“

„To tedy není moc výdělečná činnost!“

„To je rituál! Nejvyšší čest pro bojovníka, překonat překážky a zabít někoho, koho chrání stráže, pasti, nástrahy... postavení. Dokázat to, odejít a podat hlášení radě. A přijímat chválu ostatních.“

„Ale přece jenom, jde o zavraždění člověka! Lidské bytosti!“

„On se sám odsoudil! Proč spáchal ty ohavné skutky, když nechtěl zemřít?“

Povzdychl si. Už věděl, že ji jakživ nepochopí.

„Tvá mysl je plná problémů a pochybností,“ zašeptala mu, „Líbíš se mi; udělám všechno, co si budeš přát. Jenom nevím, co si přeješ nejvíc.“

Zkoušel zformulovat odpověď; hlavou mu letěla spousta nápadů, ale některé byly šílené a jiné se neodvážil říct nahlas; styděl se.

Necháš to na mně? pocítil přímo v hlavě její otázku.

„Ano. Prosím...“

Potom svět vybuchl a vzplanul.

Pozvolna se probíral.

Že to byl nejkrásnější sexuální zážitek jeho života, to věděl. Ale co se s ním všecko dělo, si nedokázal vzpomenout, tím méně vyprávět. Zdálo se mu, že prožil několik životů v různých světech; taky však bylo možné, že se ani nehnul z tohoto pokoje a vše se mu jen zdálo.

Sylva po jeho boku klidně spala; když ale na ni pohlédl, otevřela oči, usmála se a řekla: Dobré ráno!

Zacloumalo to s ním. „Takže... já rozumím telepatii?“

To bylo první, co jsem upravila. Nepamatuješ si to?

Pamatuju. Bolelo to. Moc příjemně.

Zahihňala se. Nejspíš další myšlence, která mu bleskla hlavou:

Udělej se mnou ještě něco!

Promluvila dokonce nahlas: „Dávej dobrý pozor a rozmysli si, co říkáš. Hry mysli jsou příjemné, ale mohou být nebezpečné. Můžeš se snadno dostat někam, kam jsi původně nechtěl.“

„Tobě se to stalo?“

Pamatoval si její zážitky ze střediska na horké planetě s rudým pískem a černou oblohou, kde ji týrali lékaři s tmavou pletí a protaženýma ušima. Vlastně si nebyl jist, zda to bylo skutečně mučení nebo zvláštní forma mentálního výcviku; v každém případě se podrobovala dobrovolně, téměř s nadšením. Jackie by se takových bytostí spíš bál.

To byl výcvik v pilotáži a práci s počítačem. Urychlování myšlení...

„To všechno bylo zapotřebí? A já to budu taky muset dělat?“

Nevím. Rozhodně ne v nejbližší době. Ani to nejde,většina altisvětů je ve válce a veškerý styk mezi námi byl přerušen. Já jsem prošla v poslední chvíli; Gina dokonce myslela, že tam uváznu. Proto předala velení Clarisse, naší nejmladší...

Kdo je Clarissa?

„Já.“ řekla Clarissa a Jackie nadskočil a vyjekl leknutím.

U jejich lůžka stála holka, hodně podobná Sylvii, jen mladší. Hlavu měla uprostřed rozdělenou širokým vyholeným pruhem s nějakými třpytivými symboly, půlku vlasů ostře zelenou a půlku ostře oranžovou. Jestliže Sylva měla po těle málo tetování a ozdob, Clarissa to nahrazovala. Vypadala jako vánoční stromeček.

„Co je to vánoční stromeček?“ zeptala se a jak přebírala jeho představu, rozzářila všechny ozdoby na těle a přidala ještě některé další. Kvičela při tom nadšením a vysílala jakési zmatené představy.

„Naše nejmladší sestřička,“ řekla Sylva otráveně, „Odporná šmíračka. Tos nás nemohla nechat ještě chvilku v klidu odpočívat?“

„Mohla. Ale když už tu padlo moje jméno...“

Jackie Therlowe se definitivně probral. Tahle tedy vypadala... Vzápětí si uvědomil, že určitě všechno vnímá a mohla by se naštvat, kdyby věděla...

„Jen tak na ni!“ řekla Sylva, „Zapamatuj si: Clarissu nešetřit. Zmlátit do bezvědomí, zkopat, znásilnit, nakonec zaškrtit. Žádná škoda jí nebude!“

„Nechceš to třeba zkusit sama, drahá sestřičko?“ pípla Cla.

„Nechci. Jsem spokojená a líná; chci odpočívat a relaxovat.“

„To chápu. Jenže já byla v noci sama!“

„Že sis ani nepřivolala žádnýho démona nebo jinou příšeru!“

„Tvoje sprosté pomluvy mě nemůžou vytočit!“

Zatímco se hádaly, Jackie přemýšlel, jak se sem dostala. Sylvie mu včera ukazovala důmyslný zámek, kterým nikdo nedokáže projít...

„Tak za á: já dokážu otevřít všechny zámky. Za bé: nepřišla jsem venkem, ale přes koupelnu. Jdete se snad po ránu vykoupat, ne?“

„Ale jo...“ vzdychla Sylvie a zvedla se z lůžka.

Prošli stěnou do další prostory s bazénem, sprchami a hygienickými buňkami; Jackie do jedné zalezl a když ji opustil, obě dámy už byly naložené do horké vířivé lázně; pozvaly ho, aby se připojil.

„Vidím, že ti budu muset objasnit dalších pár věcí,“ řekla Sylva, když se ponořil a došel k názoru, že je to příjemné, „Cla je moje sestřička. Hnusná puberťačka; já byla taky taková, než jsem povyrostla. Budeš s ní možná mít trochu problémů; kromě jiného je tvoje manželka.“

Clarissa se kupodivu zdržela komentářů. Byla ponořená až po nos do vody.

„Za á: Klanový zákon říká, že co patří jednomu ze členů rodu, patří taky všem ostatním. Manžel je možná osobní vlastnictví, ale Cla si tě rozhodně bude chtít sama vyzkoušet. Udělal bys jí radost, kdyby ses trochu bránil. Má ráda spory, rvačky, hádky a legraci; odmítám ji uspokojit, což ji štve. Snaží se naštvat i mě; proto mi prolamuje zámky, šmíruje a provokuje. Zatím se rozhodni, jak na ni budeš reagovat...“

„Moment! Clarissa moje manželka rozhodně není. A ty... jak to mám chápat? Kdy jsme měli jakou svatbu?“

Clarissa vysunula bradu z vody: „Že by sis nevyžádala souhlas božstev? Ty ty ty ty!“ zahrozila.

„Božstva jsem přizvala, ty to dobře víš a blbě kecáš! Styď se!“

Jackie si vzpomněl, jak včera rozsvěcela světla na oltářích. Moc se mu to nelíbilo, v dětství byl varován před modloslužebnictvím, uctíváním bohů vyrobených lidskou rukou. Teď ovšem nevěří vůbec v žádné bohy...

Clarissa tentokrát vysunula i krk: „Vůbec v žádné bohy? To je zajímavé!“

„Proboha, přestaň ho trápit! Já vím, že...“

Cla se dostala do afektu. Teatrálně vysunula z vody ruce a vytvořila kolem jejich vany kroužek postav, převážně lidských, ale taky zvířecích a... nejistých. Všechny se pohybovaly a nějak tvářily, naštěstí však nemluvily. Některé Jackie poznával, jiné viděl na oltářích...

„Clarissa bohy miluje,“ řekla Sylvie, „Strašně záviděla, že Sif-Iris se s nimi setkaly, dokonce i Gina, i když byla ještě dost malá. Tehdy, když byli fyzicky přítomni na Zemi. Ráda by se s nimi kontaktovala, ale oni veškeré její pokusy zatím neberou vážně...“

Clarissa se chystala k hádce.

„Bohové neexistují!“ řekl rázně inženýr Jackie Therlowe.

Obě dívky se rozesmály.

„Je skvělej,“ řekla Cla, „Kdy mi ho půjčíš na otestování?“

Jackie ji rozhodně nechtěl. I když musel přiznat, že je krásná. Toužil po jejím těle... ne, sakra! To dělá ona, ovlivňuje ho!

„Chytrej! Máš bod k dobru!“

„Radím ti, ber ji,“ řekla Sylva, „Až na to dospívání je to milá holka, má dobrý srdce a čistou energii. Naše chyba, že jsme ji tak rozmazlily. Bude tě krásně milovat, možná ti porodí i kupu dětí. Já nevím...“

„Ale Sylfida je taky bezva holka!“ kontrovala Clarissa, „Všecko mě naučila, bojovat, milovat i přemýšlet. A děti s ní můžeš mít taky, jen co bude po válce, tak se odblokujem a...“

„Nechcete, abych si vás vzal obě najednou?“

„Ano!“ řekly obě naráz.

„Jak víte, že válku přežiju já?“

Obě se naráz zaklonily a přivřely oči. „Vypadá to, že jo.“

„To... to bylo co?“

„Náhled do budoucnosti. V záznamech jsou zmínky o klanu Therlowů, takže nějaký děti mít budeš. A mají B' geny, tak asi s náma...“

„No dobře, ale s kterou?“

„Není to jedno? My za sebe běžně zaskakujem... žádná nemáme dvojče...“

„Co podle vás znamená dvojče?“

„Bytost, která je ti absolutně blízká. Obvykle z blízkého světa. Valérie a Terezka mají spoustu dvojčat...“

„Dvojče v normálním... našem světě znamená dítě, které se narodilo zároveň s tebou! Z jedné zárodečné buňky...“

„Aha! Jo, to se taky občas stává. Je to moc hezký...“

„Je normální, že u vás znamenají slova něco jiného než jinde?“

„Běžné. Třeba v elfštině, když řekneš...“

Cla zarazila sestru pohybem; Sylva ochotně zmlkla a zbystřila pozornost.

„Jde sem máma! A někdo s ní!“

Obrátily oči ke vchodu, nebo aspoň někam, odkud se dalo přijít.

Vévodkyně Julie musela být v mládí stejně krásná jako ony dvě; nyní přizpůsobila vzhled svému věku a právě prožité tragédii, takže vypadala téměř normálně. Přišla nahá, což působilo rozpaky Jackiemu, ale ne jí. Celé tělo měla zbavené ochlupení i veškerých ozdob, kromě zasvěcovacího kříže vtaveného do hrudní kosti. Její tetování bylo staré, téměř zašlé.

Jejím společníkem byl maršál Tošio Yamanaki. Také neměl důvod se oblékat, zvláště do lázně. Oba působili i tak vznešeným dojmem.

Obě dívky pozdravily: „Ahoj, mami. Ahoj, Tošio.“

Jackie udělal faux pas: postavil se. Pak si uvědomil, že ho vidí nahého, což pro něj zas tak obvyklé nebylo; chvíli uvažoval, zda se zakrýt nebo co, pak se aspoň po pás ponořil. Pozdravit nestihl.

Vévodkyně se rozesmála. „Nedělej si starosti. Zvykneš si...“

Vklouzla do bazénu a ponořila se do horké vody. Slastně vzdychla.

Maršál Tošio se také ponořil. Usmíval se, neříkal nic.

Zato Julie: „Vítám tě u nás, Jackie Therlowe. Mám dojem, že bych tě měla seznámit s některými skutečnostmi. Mluvit nemusíš, vnímám tě dobře. Já budu mluvit nahlas, protože se obávám, že s telepatickým propojením ses doposud zcela nevyrovnal. Projevy souhlasu či nesouhlasu jsou irelevantní.

Stal ses včerejším dnem členem klanu Dunbarů, manželem mé dcery Sylvie. Gratuluji. Váš sňatek byl legálním aktem dle našeho práva – práva klanu. To je jediné právo, které platí v tomto domě a v dosahu naší moci. Já jsem vévodkyně, pro nejbližší čas vůdkyně klanu. Nejvyšším velitelem byl můj manžel Jan, bohužel nyní mrtvý. Ano jistě, mám řadu dalších spolumanželů. Například také zde přítomného Tošia. Jsem na to hrdá.

Dobře, když to chceš vědět: Také já jsem byla v určité době vychovávána v duchu tzv. tradiční morálky. Nesmějte se, ještěrky, taky byste to zažily, kdybyste tam byly. V současné době jsou mi tehdejší předpisy lhostejné. Ne, křesťanská víra s tím nemá co dělat; aspoň myslím. Být křesťan neznamená doufám být pitomec.

Ty se nepovažuješ za křesťana, dokonce ani za věřícího. Přesto se v oblasti morálky řídíš zcela pokřivenou formou, kterou zavedli v minulém století a která měla za cíl vytvořit představu, že sex je smrtelný hřích. Dokonce to ani nezavedla církev, nýbrž pitomci, kteří se pokoušeli jí tímto způsobem vlézt do prdele. Jistě, i církev poklesla a má svou vinu. Nevidím však důvod, proč se názory těch lidí zabývat.

Jistě, existuje řada jiných možností. Když jsem byla mladá, také jsem to nevěděla a představovala si, že můj model je jediný možný. Holky by o tom mohly vyprávět, ony poznaly řadu systémů v jiných kulturách.

Právo v oblasti kontaktu mezi muži a ženami může být vertikální či horizontální. Horizontální znamená, že lidé jsou si teoreticky rovni, všichni mají stejná práva a stejné povinnosti; v případě konfliktu se to řeší před státem ustanoveným soudem. Mohou existovat nerovná práva pro muže a ženy, např. každá žena má méně práv než muž. Příklad: islámské státy. Vertikální právo znamená, že pravdu má výše postavený. Tím myslím, že princezna má vyšší postavení než kterýkoliv muž nižší kasty. Pokud se chce vdát za někoho, kdo se jí líbí, potom to udělá a nikdo kromě vůdce klanu nemá právo jí do toho kecat. Velitelem jsem já a souhlasím.

Už je ti jasné, proč jsi manželem mé dcery... mých dcer?“

Bylo mu to jasné. Místo odpovědi vzdychl: „Bože můj!“

„Před chvílí jsi prohlásil, že nevěříš v žádné bohy.“

„To... to bylo jen... výraz překvapení. Lituji. Omlouvám se.“

„Slovo omluva je nesmyslné. Zvykni si: říkáš co říkáš, děláš co děláš. Neprosíš, neděkuješ, neomlouváš se. Je to zdvořilé, ale zbytečné. Až budeš vůdcem klanu, pochopíš, že žádné řeči tě nemohou ovlivnit.“

„Ano, paní vévodkyně.“

„Říkej mi Julie. Slyším na Julku, nesouhlasím s oslovením Julčo, protože tak se jmenoval můj kůň. Zebra, přesněji. Urážlivé varianty vynech.“

Jackie vzdychl. Radši už nemluvil.

„Byl jsi uznán za vyhovujícího, aby ses připojil ke klanu. Především bych tě ráda pochválila za potěšení, které jsi poskytl mé dceři. Když některou z nás někdo potěší, oceňují to všichni. Kromě toho jsem prozkoumala tvoje představy o průmyslové výrobě a poradila se o nich s Tošiem. Rozhodli jsme se požádat tě o spolupráci.“

A zmlkla, aby si utřídil všechno, co řekla. Udělal to. První šok: zřejmě vnímala jeho noční milování se Sylvií. Vadilo mu to podstatně víc, než že to přebírala Clarissa; dokázal si představit, že se s Cla jednou vyspí, ale s Julií? Proboha, vždyť by mě mohla zabít, kdybych to zkusil!

(Zašklebila se, neřekla nic, ale v koutcích jí cukalo).

Šok druhý: nechápal, co rozumí jeho představami o průmyslu. Samozřejmě, nějaké sny měl; představoval si perfektní výrobní komplex, kde by všechno fungovalo, subdodavatelé by včas posílali veškeré suroviny, nikde by nic nechybělo, odběratelé by jasně specifikovali, co potřebují a na jaký účel, technici a přední dělníci by... Zkrátka, bylo toho hodně. Ovšem ani v těch nejfantastičtějších snech si nepředstavoval, že něco takového je možné. Co jeho paměť sahala, mělo vždy všechno nějaké chyby.

„Ano, o tom mluvím.“ řekla Julie vážně, „Pokus se sledovat a pochopit, co říkám: potřebujem továrnu vyrábějící zbraně. Něco jako Ocelárny a Strojírny v Iron-city, které jsi vedl; ovšem bez těch chyb. Uvažujeme o dvojí variantě: buď ukrást ty původní, to byla moje myšlenka, nebo vytvoření zcela nového výrobního komplexu. To navrhuje Tošio.“

„Nechápu! Jak to chcete udělat?“

„Existuje možnost provést přesun hmoty v prostoru; zhruba stejně, jako dokážeme procházet z místa na místo v tomto paláci. Například tenhle bazén z hlediska trojrozměrné geometrie v našem paláci není. Dokážeme využívat čtvrtý, někdy i pátý rozměr k přesunům.“

Jackie zaváhal, ohlédl se na Sylvii, ale věděl, že dokážou. Přestože samy nemohou ve vyšším prostoru žít, mohou jím procházet; pochopitelně to zanechá určité stopy na jejich psychické rovnováze.

„Uznávám, že jsme zanedbali technický rozvoj své země. Máš pravdu, když nám to vyčítáš; pokud jsme potřebovali nějakou techniku, požádali jsme o ni spřátelené světy. Pro potřeby D' klanu to stačilo, pro potřeby státu ovšem nikoliv. Proto se tady v paláci setkáváš s řadou předmětů, které venku neuvidíš. Také jsme měli jisté výhrady svěřovat takové věci šúdrům. Teď se to stalo nutným. Kromě toho, další techniku už nedostaneme, není odkud.“

„Jak by měl vypadat ten... výrobní komplex?“ zeptal se.

„Přesně tak, jak si ho představuješ. Nejlepší možná varianta.“

„Taková představa je nerealizovatelná. Vyžadovalo by to obrovské finanční prostředky, výstavba by trvala řadu let a v jejím průběhu by se několikrát měnily plány. Umím si představit...“

„Chceme ten komplex postavit najednou. Koncentrací hmoty.“

„Magií?“

„Slovo magie z tvých úst zní opovržlivě. Ano, když to tak chceš říkat. My považujeme transformaci hmoty za vědeckou disciplínu. To ti nevadí?“

„Vědecká... ne, věda mi nevadí. Ale nechápu...“

„Vztah mezi hmotou a energií doufám znáš?“

„Jistě, ale...“

„Hmota je energie v pevném stavu – a naopak. Mentálními impulsy se to dá ovládat. Když dokážeme postavit mosty a paláce, dokážeme i výrobní Komplex. Jediný problém je, že nikdo z nás nemá představu, jak by taková věc měla vypadat. Ty tu představu máš. Proto budeš při akci velet.“

„Proboha... to snad ne!“

„Velitelkou bude Sylvie; tvým úkolem je předat jí detailně veškeré svoje představy a plány. Vaše spolupráce by měla být zárukou; doufám, že do doby výstavby (tak za dva tři dny) se dokonale sladíte jak tělesně, tak mentálně. Clarissa vám bude všestranně nápomocná.“

Jackie koukl po Cla; neřekla ani slovo, zřejmě souhlasila.

„Problémy: Energetická bilance, dostatečný počet lidí. Obávám se, že máme příliš málo všeho; budete to muset propočítat, holčinky.“

Zalekly se. Jejich reakce byla souhlasná: A sakra!

Julie řekla: „Řekni tohle nahlas, Clarisso!“

„V tomhle baráku je utopená velká spousta energie.“ prohlásila dívenka, „Například i tento bazén. Kdybysme ji uvolnily...“

„Ty se vážně chceš vzdát něčeho ze svého pohodlí?“

Jackie nechápal, takže Julka pokynula a Cla vysvětlila:

„Spousta věcí tady žere obrovskou spoustu E. Osvětlení, ohřívání vody, ty vlny... samotný prostor. Moje ozdoby. Možná je na čase uvážit, co skutečně potřebujeme a co jsou jen iluze, sloužící k našemu rozmazlování. Takových věcí je třeba se vzdát.“

„Pohodlí je ale velmi příjemné!“ nadhodila Julka.

„Jistě, mami; a já jsem malá rozmazlená holka, co? Ale už nejsem dítě!“

Jackie nechápal dvě věci: o co jde a proč o tom mluví nahlas.

Sylva řekla: „Dobře si prohlédni tento palác, Jackie. Možná jsi poslední host, který vidí jeho přepych a nádheru. Jestli to rozhodneme, v nejbližší době zrušíme většinu zbytečností a převedeme jejich energii do zásob. Taky naakumulujeme novou; počítáme s tvou spoluprací...“

„Je pravda... že se to dělá...“ ani to nedokázal vyslovit.

„Obřady s výraznou spoluúčastí sexu. Ano, ovšem. To mám na mysli.“

„Neboj, bude se ti to líbit,“ řekla Clarissa, „Mně se to líbí moc!“

Julie se usmívala; vypadala, že s počínáním svých dcer plně souhlasí.

Slova se ujal Yamanaki: „Můj původní požadavek byl vyrobit zbraně a další vybavení, zvláště tanky. To by bylo samozřejmě lehčí. Existuje řada lidí, kteří mají představu, jak má takový tank vypadat a jaké úkoly má plnit. Ale existuje námitka: výrobní Komplex by měl být schopen provozu, i když všichni ti lidé padnou. Ty jako jeho velitel...“

Jackie sebou nechápavě škubl; Tošio pokračoval:

„Ano, chceme, abys velel a zodpovídal za celou tu věc. Nemáme nikoho lepšího. Neočekáváme od tebe, že půjdeš do boje; tvoje bojové schopnosti jsou směšné a nejspíš se nezlepší. Holky tě budou trénovat, ale nepokoušej se vyrovnat těm rváčům z vojenské šlechty. Ostatně, jsi z kasty vaišjů...“

Neuznávám žádné kasty! Považuji to za nesmysl! pomyslel si Jackie.

Tošio se zasmál. „Jsi mladý, nezkušený a ohnivý. Závidím ti. Za několik let budeš stejně překvapeně čelit názorům jiných mladých mužů a hájit svoje představy. Já jsem to také dělal, když jsem byl mladý.“

„To s tím nemá co dělat! Pravda je...“

„Pravda je iluzorní pojem. Existuje množství variant pravdy.“

„Tvoje pravda je jaká?“

„Zenové vnímání. Realita současnosti. Je zajímavé, co bylo, je zajímavé, co bude. Ale důležité je, co je nyní. Nepopírejme nic, co vidíme.“

„Jaká je pravda podle tebe?“

„Náš svět umírá. Všechno se změní. Náš svět zahyne v ohni a z jeho popela se zrodí nový. Ty budeš jedním z jeho pánů. Naším úkolem je tě na to řádně připravit a odstranit ti z cesty zbytečné překážky.“

Mluvil velmi vážně; Jackie pochyboval, že tento muž vůbec umí žertovat. Pohlédl na ostatní; všichni vypadali, že tomu věří.

I vévodkyně Julie. Právě u ní si uvědomil, co řekla: že je vůdkyní klanu jen na krátký čas. Co se s ní stane potom?

Julie odpověděla: „Co se stane s čarodějkami, které už vykonaly svůj úkol a jejich čas pominul? Zemřel můj manžel, zemřely moje dcery i synové. Celý můj svět umírá; tomu novému nerozumím a nechci v něm žít. Rozumné řešení je odejít s bouří, v ničivém úderu blesku. Vypravím se do boje a doufám, že v něm zahynu; ale ještě předtím zkusím vykonat něco takového, aby se každý zachvěl, jen co zaslechne moje jméno!“

Pohlédl na děvčata; k jeho úžasu vypadaly, že s tím souhlasí.

„Čarodějky neumírají, Jacku. Opouštíme těla, abychom získaly nová, lepší. Nikdo z mých drahých nezemřel, za nikoho nemá smysl plakat. To jen můj vlastní cit mě zradil, že jsem tesknila a z očí mi tekly slzy. Moje dcery jistě budou plakat, až odejdu. Ale vědí, že se vrátím!“

Ony tomu možná věřily. Jackie věřit nedokázal.

„Může se taky stát, že přežiju, ano. Možná budu sedět jako bezmocná stařenka v houpací židli a rozčilovat se, jak mě vnoučata neposlouchají. Beru to jako alternativu, když se nepovede ta první. Předvídavý bojovník by měl mít vždycky nějakou záložní variantu...“

Všichni se smáli. Jackie se taky smál, ale cítil hořkou pachuť.

„No... jak ses rozhodl ty? Dnes bych měl předstoupit před císaře a dát mu návrhy. Moje varianta je výrobní Komplex, který bude vyrábět dokonalé zbraně. I v případě, že my budeme mrtví.“

Jackie se pokusil vytěsnit z hlavy všechny cizí myšlenky. Přemýšlet jen o tom, co mu navrhují, zvážit všechna pro či proti. Rozhodnout, jestli se odváží to přijmout. Největší šanci svého života...

Jedinou šanci.

Pak zvedl hlavu. „Ano. Půjdu do toho. Řekni mu to.“

Julie řekla: „Klan Dunbarů za tebou stojí. I klan Baarfeltů.“

Jackie uvažoval, co by řekl, ale nic ho nenapadlo.

Zato vévodkyni: „No, děvčata – teď, když jsme tak chytře rozhodli, byste mohly připravit něco k jídlu. Aby nám chudáček Jackie neuhynul hlady!“

Lékař skončil zápis do chorobopisu, odložil brýle a promnul si oči.

„Jsem trochu překvapen, paní Vránová. Příjemně překvapen. Monika se od poslední prohlídky znatelně zlepšila. Přiznávám, že mě to těší.“

„Aha.“ řekla babička neurčitě. Vypadala rozpačitě.

„Užívá pravidelně ty léky, co jsem jí předepsal?“

„Ano... tedy myslím, že ano. Monička je velice pečlivá.“

„Nesehnali jste jí třeba... nějaké jiné, zahraniční léky? Chápejte...“

„Ne. Určitě ne, to bych věděla. A jak bychom k nim přišli?“

„Dobře, dobře. Jen tak dál. Jsem rád, že je to tak.“

Babička se chystala vstát a odejít – pak si to ale rozmyslela.

„Víte, pane doktore... já nevím, co si o ní mám myslet. Změnila se.“

„Ano? Také jste si všimla?“

„To od té doby, co používá ten... nový počítač. Takový... vylepšený. Má ho od Nadace Phoenix z Ameriky...“ pochlubila se babička.

Lékař mechanicky přikývl, až po chvíli mu došlo, co řekla.

„Od koho?“

„Od nějaké Nadace Phoenix – vy ji neznáte?“

„To vážně existuje? Já myslel, že ji vymysleli v televizi!“

Teď zas pro změnu nechápala babička.

„Přišel nám poštou z Ameriky. Oni mají takové... ty programy na podporu, víte? Byl u toho dopis, že chtějí naší Moničce udělat radost.“

„Nadace Phoenix je organizace, kterou si vymysleli v Americe do seriálu MacGyver, paní Vránová. V životě jsem neslyšel, že by existovala, natož aby někomu posílala počítače. Co vás to stálo?“

„Nic, ani korunu, přisámbůh! Jinak bysme to museli vrátit!“

Doktor potřásl hlavou, nechápal nic.

„Monička teď u toho počítače sedí celý den. Povídá si se všema těma lidma po Internetu, hodně čte... má spoustu kamarádů. Já jí kolikrát říkám: Nech už toho, budeš unavená! Ale ona není... dřív bývala unavená hned, ale teď se jí daří výborně!“

„Hlavně ať nezapomíná cvičit,“ připomněl, „Víte, ty sestavy na posilování!“

„Ona cvičí ještě víc, než jste jí předepsal, pane doktore! Dokonce zkouší cvičit nohama. Zatím jí to teda moc nejde, ale...“

„Počkejte... ona těma nohama hýbe?“

„No... to zrovna ne, ale...“

„Aha, proto. Nebudu vám zastírat pravdu, paní Vránová. Monika nikdy nebude chodit, to přece víte. Problém není v nohou, ale v páteři, má přerušenou míchu. Lékařská věda je bohužel příliš slabá...“

„Ano, ano. Já vím. Nebude chodit, nebude slyšet... ale učí se mluvit.“

„Ano, všiml jsem si, že se pokouší vydávat zvuky. Správně, ať to dělá.“

„Ten počítač má přípojku, která jí bzučí... přímo do hlavy. Konektor!“

„Aha. Poslyšte, v té Americe toho musí o Monice hodně vědět!“

„Viďte! Taky jsem se divila – z ničeho nic...“

„To vám ani neposlali žádný dotazník, nebo tak? Nikdo vás nenavštívil, ani se vás na nic neptal?“

„Ne. Prostě přišla pošťačka s lístkem, že si mám přijít na poštu pro ten balík. Musela jsem říct Františkovi od vedle, já jsem na to slabá...“

„Vám skutečně z ničeho nic poslali z Ameriky počítač?“

„No ano! Je na tom snad něco divného?“

Chvíli si hleděli do očí. Oči babičky Vránové byly vodově modré, unavené a dobrotivé. Zřejmě jí na tom skutečně nic divného nepřipadalo.

„No, ať je to jak chce, můj problém to není. Hlavně když ji to baví.“

„Moc. Povídá si s těmi kamarády... třeba s jednou holčičkou z Kutné Hory, co píše povídky o svých příbuzných. Monička říkala, že by taky chtěla psát povídky, ale nemá žádné příbuzné ani kamarády, tak není o čem...“

„Aha. No tak dobře, paní Vránová. Cvičte pilně dál... a za měsíc se zase přijďte ukázat. Uvidíme...“

Errata:

30.05.2021 11:40