Vítej, návštěvníku!

Princ Lera se zrovna osprchoval; teď si pročesával vlasy, sáhl si také na levou tvář a pocítil příjemně vzrušující bolest, když se dotkl jizvy od Terezky. Za normálních okolností nebyla vidět, věděl o ní jen on. Možná někteří čarodějové, ale...

Přistoupil k zrcadlu a prohlížel se v něm. Bylo tak trochu magické, takže se viděl v požadovaném stavu; jizva mu slušela, tvář získala tvrdě bojovnický výraz. Bohužel, tělo nestálo za nic: dětské, hubené, nevýrazné. Až skončí válka, bude potřebovat péči čarodějek, aby... Vlastně ani přesně nevěděl, co by s tím měl dělat. Jen se mu to nelíbilo.

Až skončí tahle válka. Měl vztek; nepřátelé vpadli do země, která je jeho dědictvím, to si v žádném případě neměli dovolit. Ztrestá je, rozdrtí, zničí na prach; už to měl dávno udělat, ale zatím vládne otec a ten se chová, jako by se jich bál. Jediný odvážný je Richard Baarfelt; prostě a jednoduše je předhodil peklu, to si zaslouží a Armin bude mít klid!

Postřehl příchod dalších osob a otočil se. Byl to Lišák a spolu s ním cizí holka, podle tetování členka Baarfeltova klanu. Lera bleskově prověřil registr a vzpomněl si, že ji zná; jmenuje se Alix a pochází z nějaké bezvýznamné větve od kardinálova syna Sjödirra z rodu Wulffssonnů. Vypadala na to, měla nádherné rudozlaté vlasy až na zadek a špičatá elfí ouška, možná dokonce od přírody. Praví elfové mají sice uši ještě větší a špičatější, ty ale nejspíš ve skutečnosti nikdy neviděla. Jméno Alix si pamatoval, rodový predikát mu nějak vypadl z hlavy.

„Z Gîdesbergu,“ doplnil ochotně Lišák, „Ostatní jména a tituly ti nebudu říkat, pořád jich přibývá. Ona je velká sběratelka manželů!“

Alix se nadšeně hihňala; vzápětí spustila jako kolovrátek a nedala se tak snadno zastavit. Málokdy měla možnost pořádně procvičit svaly jazyka, neboť většina jejích kamarádů byli telepati a její pištivý ječák nesnášeli. Bili ji často a rádi, neboť výprasky měla ráda skoro jako svatby. Prozatím měla okolo dvaceti řádně uzavřených sňatků a toužila ještě po dalších, rozhodně se všemi bratránky z B' klanu. Mírně naznačovala, že kdyby Lera chtěl, nemá nic proti tomu vdát se i za něj; svatba s princem by byla nesporně vyvrcholením její kariéry...

Lera byl z její fascinující osobnosti mírně v šoku. Asi dvakrát se pokusil skočit jí do řeči, ale vnímala jeho myšlenky podstatně rychleji, než je on stíhal formulovat. Tak mu taky vysvětlila, jak si představuje svatbu: legálně vdaná je, pokud jí ženich před významným příslušníkem bráhmanské kasty (aspoň o dva roky starším) a v přítomnosti hodnověrných svědků vloží dva prsty do vagíny, ona uchopí do ruky jeho penis a oba pronesou souhlasné vyjádření, že chtějí být manželi. To vzájemné osahávání nahrazuje požadovaný sexuální styk, ke kterému by byla samozřejmě rovněž ochotná, ale žádný ze ženichů ho zatím nebyl schopen. Panna nevěsta byla rovněž poněkud mladá, ale zmínky na toto téma považovala za urážku a diskriminaci.

Lera řekl: „Eééh...?“

Alix drnčela dál: samozřejmě si je vědoma, že se tím slavnostně zavazuje strávit někdy v budoucnu s každým manželem svatební noc; ráda sleduje starší příbuzné při podobných akcích a jako malá jim záviděla, kdežto teď jako větší a moudřejší (!) už nezávidí, ale moc se těší. Leru napadlo, na kdy to tak asi plánuje; okamžitě objasnila, že sotva bude mít po první menstruaci. Jistě, bude to ještě pár let trvat, ale je trpělivá a počká si...

Do té doby si je dávno nebudeš pamatovat... pomyslel si.

Alix zaječela nadšením. Vzápětí mu nastrčila hlavu a názorně předváděla: při každé svatbě si uplete přiměřeně výrazný copánek, který odstřihne a daruje manželovi k výzdobě jeho domácího oltáře. Na vyholené místo si potom nechá vytetovat jeho erb, symbol či logo; část hlavy už měla vyholenou a plánovala, že by chtěla mít celou hlavu zaplněnou, než odejde do školy na Atanor, kde by se stejně nechala ostříhat. Rodina i všichni kamarádi s tím nadšeně souhlasí a chválí ji za všechno, co provádí.

„Tak z tebe má být čarodějka?“ zeptal se Lera, dokonce nahlas.

Nikdy v životě nepomyslela na žádnou jinou možnost. Co by vlastně měla dělat, kdyby nedělala čarodějku? Ženy ze severu mohly buď dojit soby, nebo škrábat tulení kůže a vydělávat je popelem z velrybího tuku. (Lera měl jisté pochybnosti, zda z velrybího tuku vůbec vzniká nějaký popel; v takovém případě by se jednalo o činnost krušnou a dlouhodobou). A přece jen, tolik dřiny jí z vrozené dobrosrdečnosti nepřál.

Lišák se pokusil novomanželku vychvalovat výčtem, co se už naučila. Tak: šmírovat starší kamarádky, roznášet drby a urychleně zdrhnout, jen si někdo něčeho všiml. Provokovat tak dlouho, až dostane nářez. Zda si mez bolestivosti posunula tak, aby jí týrání bylo příjemné, není jisté; rozhodně je zakázáno přeprogramovávat děti před začátkem puberty, je ovšem těžké zakázat jim, aby to zkoušely na sobě. Jisté podezření existuje ohledně těch uší a zejména krásných vlasů...

Alix se urazila a začala ječet. Všechno na ní je stoprocentně přírodní! Každý se může přesvědčit jakýmkoliv způsobem, který ho napadne...

Lera si povzdychl. Schylovalo se k hádce, která při talentu jich obou nepochybně přeroste ve rvačku. Lišáka znal dobře, Alix stačil odhadnout. Bylo by zajisté lepší, kdyby vypadli a servali se venku, ale...

„My se nebudem rvát!“ zařvali oba současně, „My tě jdem pozvat na svatbu!“

„Jo, dík...“ řekl rozpačitě a pomyslel si: Hlavně že ne na orgie!

„K těm doufám dojde taky!“ vrhla na Lišáka významný pohled.

Lera doufal, že nikoliv, a naznačil všemi možnými způsoby, že se těší. Doufal, že to projde. Doufal marně, Alix toho neuměla moc, ale tohle ano.

Přivlnila se, začala na něj dělat oči a vysílat pozitivní energii.

„Kolik ty máš vlastně manželek, Lero?“

Polkl dvakrát naprázdno: „...žádnou!“

„Takže bych byla tvá první?“ rozzářila oči ještě víc.

Bohužel, právě v té chvíli si vzpomněl na Terezku. Při představě, že by jí byl nevěrný (a ona se o tom nepochybně dozví), ho polila hrůza.

Alix hbitě zjišťovala, kdo je Terezka a co znamená; když na to přišla, jen mávla rukou a pustila to z hlavy, přestárlá konkurence ji neděsila. Tak ať si je princ zamilovaný do té vykopávky, než bude něčeho schopen, určitě ho to přejde.

Lišák to viděl zcela naopak. Spíš jako děsivou prognózu do budoucna:

No jasně, Guyrlayowe! Genetickej vliv císařskýho rodu! Teď se zamiluje do nějaký káči, bude jí celej život věrnej a když to nějak nedopadne, zůstane svobodnej a my s tím budeme mít potíže!

Proč my? nechápala Alix.

Budu jeho kancléř, ne?

Lera vnímal akorát to, že se jedná o něj a že se jim něco nelíbí.

„Zaslíbil jsem se. Terezce, dceři Valérie z Mendozy, Paní Citadely v Indiopolisu.“ Aby to dokázal, dotkl se tváře a ukázal krvácející šrám.

„A co? Tvoji Terezku si klidně vezmu taky!“ odsekla Alix.

Lera vcelku nepochyboval, že by T byla pro. O jejích spádech si nedělal žádné iluze, dokonce s nimi souhlasil. Čarodějky mají právo a povinnost získávat energii, provádět mentální přenosy s propojováním a...

Alix naopak okouzlila ta jeho jizva; jí sice kluci stříhali copánky, ale takhle si ji ještě nikdo nepoznačil. Udělala by jí to T?

„No... nevím...“

„Tak se jí zeptej, ne! Ty na ni nejseš propojenej?“

Lera se chystal k nějakým rozpačitým výmluvám, ale pochopila to.

„Příležitostně se s ní dohodnu sama. Chtěla bych jí pomoci v boji!“

„Díky. To seš hodná...“

Zde se Lera dostal na jistější půdu. O Terezčiných bojových akcích věděl, schvaloval je a byl na ně pyšný. Taky byl informován o počínání T'cowenu, tažení Milwarr a válkách v sousedních světech. Ne že by se někdo namáhal informovat zrovna jeho, ale na boj měl pozoruhodný talent.

Alix začala rozpřádat svoje plány, jak se pomstít nepříteli. Byly složité a nelítostné; kdyby vojáci věděli, co všechno s nimi hodlá udělat, nejspíš by se dali na zbabělý útěk. Měla odhodlání, schopnosti a mocné Ochránce; uctívala v kuriózní sestavě Píšťalku Aphrael, dětskou bohyni Styriků, a pak Xenu Válečnici, údajnou dceru boha války Árese. Ty dvě se k sobě naprosto nehodily, Aphrael je známa jako potměšilá a hravá, leč velmi laskavá bohyně, kdežto Xena je stvoření drsné, kruté a krvežíznivé, přičemž není jisté, zda má nárok na postavení bohyně. Každopádně na uctívání Alix nereagovala, kdežto o Aphrael dívka tvrdila, že s ní komunikuje.

Lera měl o božstvech docela dobrý přehled, ale neznal ani jednu z nich. Alix byla ochotná mu o nich vyprávět třeba hodinu, ale Lišák ji upozornil, že musejí pozvat ještě spoustu dalších. O Lerovi už je jasné, že přijde, neboť mu vidí na očích, že se mu Alix líbí.

Potom vypadli. Lera se vrátil k zrcadlu a meditaci.

Uvažoval a souhlasil. V rozpacích přemítal, zda by neměl začít aktivně zasahovat do průběhu války, velet svým podřízeným a... prostě být aktivní. Vyzývali ho k tomu jak kamarádi, tak otec a matka, ovšem není jisté, zda to mysleli zrovna takhle. Dianina představa je, že ji synek bude doprovázet na různých akcích k pozvednutí morálky armády i národa všeobecně, pronese občas nějakou tu povzbudivou větu a hlavně bude dobře vypadat.

Lera zkoncentroval svoje psychické schopnosti; pak si vytvořil uniformu Tygří gardy i s příslušnými odznaky. Tedy, zkusil to; povedla se mu hezky, ale když se pokusil ji udržet, dokázal to sotva půl minuty. To rozhodně nestačí, všichni by se mu vysmáli. Nikdy z něj nebude čaroděj (a dobře to ví), ale nejspíš ani wiz-fighter, bojovník s magickými schopnostmi. Pomohlo by nějak, kdyby provedl oběť některému z Ochránců? Třeba té Aphrael, i když nemá tušení, co je to za holku?

Jak tak hleděl do zrcadla, najednou se mu rozostřily oči. Na pár okamžiků spatřil v lesklé ploše holku velkou zhruba jako Alix, brouzdající mokrou trávou a hlídající několik kraviček; aby se nenudila, hrála jim na rákosovou flétnu. Na chvíli k němu zvedla oči a ušklíbla se.

Lerovi bleskla hlavou myšlenka: Pitomá holka! Jestli nechá krávy pást na tý mokrý jetelině, tak se přežerou a vzdujou...

Aphrael vyprskla smíchy. Pak po něm mrštila výbojem energie, až se zrcadlo roztříštilo na tisíc kusů. Lera instinktivně zavřel oči před střepy; když je opět otevřel, bylo zrcadlo prázdné – a neporušené.

Zvedl se. Usoudil, že by nebylo od věci informovat opatrně Dianu, aby se moc nedivila. Přemýšlel, kolik jí toho říct.

A měl zvláštní pocit, že mu něco důležitého ušlo.

Diana byla v jedné z císařových pracoven; našel ji snadno, ozýval se odtamtud silný ječivý hlas, jak vykřikovala do komunikačního zařízení zvaného mobilní telefon. Ta věc byl samozřejmě dárek z Ősgardu, podstatně modernější proti běžným telefonům a zejména bezdrátový. Nebylo zapotřebí do něj tolik řvát, ale Diana si představovala, že je to nutné.

Organizovala výrobu tanků. Její představa byla taková, že všechna dostupná vozidla budou přestavěna, ozbrojena a vybavena železnými chrániči. Zatím se jednalo o šest automobilů různého typu; byla to všechna soukromá auta, která stát zabavil. Kromě nich existovala vozidla řádových hodnostářů, která už dávno jako vojenská sloužila. Včetně Dianina osobního vozítka.

Úpravy byly složité a obtížné, neboť ty stroje nebyly k něčemu takovému vhodné. Tento fakt se údržbáři pokoušeli vysvětlit Dianě, kdežto ona trvala na tom, že se to udělat musí. Výsledek: no jistě, nakonec to uděláme, ale dá to práci a bude to trvat dlouho. Diana zas namítala...

Lera vklouzl do matčina zorného pole a udělal několik zběsilých pohybů.

Diana vydala posledních pár rozkazů a vypnula mobil.

„Co je?“ zeptala se vlídně.

„Lišák mě zve na svatbu. Bere si Alix, nějakou svou sestřenku.“

„Lišák je cvok. Co ty s tím?“

„Mám být u toho. Chce mě tam mít.“

„Souhlas. Kdy? Přespíš tam nebo přijdeš včas domů?“

Na tyto otázky odpovídal různými gesty a záškuby tváře.

„Hm... nojo. Dávej si bacha, aby tě tam neoženili taky.“

Lera váhal dostatečně dlouho, takže si toho stihla všimnout.

„Chtějí, aby sis některou vzal?“

„Ale já to neudělám! Víš, Terezka...“

„Která Terez... Jo, ta?“

Diana zaváhala, pak položila telefon na stůl, přikročila k synovi a objala ho. Přiměla ho, aby se usadil na koberec a usedla naproti němu.

„Tobě se Terezka líbí?“

„Já vím, že... no jo, je starší a... nehodí se... jenže...“

„Myslím, že tě chápu. Ano, souhlasím.“

„Vážně, mami?“

„Jo, vážně. Udělej co musíš. Ne, udělej cokoliv, co by nám pomohlo. Není už čas na nesmysly... Země je v nebezpečí a ty... jsi její princ. Možná se budeme muset vzdát svých předsudků.“

Mlčel. Koukal na ni a nebyl si jist, jak to chápat.

Diana ho políbila a rozhrábla mu vlasy.

„Kdybych věděla, že tě ta Terezka dokáže ochránit, provdám ji za tebe teď hned. Vážně, nedělám si legraci. Jdi tam a dělej, co budeš vidět jako moudré a správné. Jsi už velký kluk.“

„Vážně mi dovolíš nějaké rozhodnutí?“

„Ano. Prosím tě leda, abys... zkusil být rozumný. Nepřeháněj to.“

„Neboj, mami. Já to zvládnu.“

Kardinál Baarfelt se miloval s Valérií. Pozval ji k sobě; důvodem nebyla jen touha po tělesné rozkoši, ale vzpomínka na dávnou událost, na kterou už dlouho nevzpomínal.

Bylo to v dobách, kdy dospívající Tomáš cestoval s otcem po Balkánu. Projeli řadu velmi zvláštních a nebezpečných míst; až otec rozhodl, že navštíví jednoho významného přítele. Tomu místu říkal Vysoký Zámek; aby vůbec do těch míst směl vstoupit, musel nejdříve zkontaktovat prostředníka, starého protivného dědka, se kterým dlouho diskutoval v nesrozumitelné řeči, až ho přesvědčil. Taky podplatil, samozřejmě.

Nakonec vyjeli na oslech soutěskou mezi horami; cesta byla dlouhá a Tomáš v jejím průběhu měl čím dál úpornější pocit změny situace. Ještě nevěděl tolik o průchodu stínem, cestování mezi příbuznými světy.

Skutečně to byl Vysoký Zámek; byl na vrcholu skály a jeho věže trčely až do nebe. Když jejich průvodce oznámil příchod, otevřela se těžká ocelová vrata – a vzápětí za nimi zas s třesknutím zapadla. Stráže měly prázdné pohledy, ale velmi hbité a účelné pohyby. Sledovaly jejich příchod mlčky a bez hnutí, ale byly schopné rychle reagovat.

Pán Vysokého Zámku se jmenoval Vladan. Byl středního věku, což mezi upíry je krajně neobvyklé. Měl moudrou a vznešenou tvář a když se přátelsky usmál, zaleskly se jeho nádherné zuby s dlouhými tenkými špičáky. Otce uvítal objetím, přičemž mu zahryzl tesáky do krku a lokl si krve; pak přistoupil k chlapci a vlídně se usmál.

„Zdá se, že ze mě máš strach, chlapče. Bojíš se o život?“

„Ano, pane... bojím se. Ale... důvěřuju vaší velkomyslnosti.“

Kníže Vladan se nehlučně zasmál. Uchopil jeho ruku; tělesnou teplotu měl o něco nižší než lidé, takže se Tomáš zachvěl. Objal ho; Tomáš zavřel oči a připravil se na bolest, ale bylo to velice příjemné. Dokonce se přistihl, že cítí sexuální vzrušení. Což se mu často nestávalo.

„Tvoje krev je chutná, princi,“ Vladan mu pokynul, aby se posadil, „Bude mi potěšením se s tebou znovu setkat...“

Tomáš měl pocit, že ho mrazí. Přistoupil ke krbu a zarazil se, když viděl zvíře, jež se tam rozvalovalo a nastavovalo záda žáru planoucího ohně. Byla to šelma velká asi jako kavkazský ovčák, nebylo však jasné, zda psovitá, kočkovitá, medvědovitá či jiná. V každém případě to mělo velké krvesavé zuby stejně jako jeho pán.

„Drakul.“ vysvětlil kníže Vladan, „Můj miláček. Bojíš se ho?“

Tomáš se rozhodl překonat strach, i když tušil, co zvíře udělá. Vztáhl ruku a pokusil se drakula pohladit; ten se převalil na záda, chytil jeho ruku do předních tlapek, vytáhl drápy a zaťal mu je do kůže. Pak se mu zakousl do zápěstí, rovnou do tepny; pil mnohem víc než jeho pán a Tomáš pocítil mnohem větší vzrušení, až se začal bát, že si toho dospělí všimnou.

„Zdá se, že se mu líbíš,“ konstatoval Vladan, „Hrej si s ním, když chceš. Ale nenech ho vypít víc než půl litru krve. Byl by moc bujný.“

Drakul pustil Tomášovu ruku, vyhrabal se na všechny čtyři a zahýbal kožními záhyby na zádech; byla to křídla. Měl mohutné svaly, které mu umožňovaly létat, i když nebylo jasné, jak. Zatím se jen povaloval.

„Líbíš se mu,“ opakoval kníže Vladan, „Dobrá. Poskytneme ti ochranu.“

Valérie se smála.

„Dokázala by ses tam dostat?“ položil jí Tomáš otázku.

„Teď hned?“

„Má smysl to odkládat?“

Vstoupili rovnou do Vysokého Zámku; obešli stráže i služebnictvo a ocitli se hned za železnou bránou. Do pánovy pracovny vstoupili nazí; nezdálo se, že by ho to nějak překvapilo.

„Tomáš Baarfelt?“ zeptal se s úsměvem, „Dávno jsi tu nebyl!“

On sám se za ta léta ani trochu nezměnil. Tomáš opět uvažoval, kolik mu tak asi může být let. Ani drakul se nezměnil, pořád se vyvaloval před krbem a hřál si záda s kožnatými křídly.

„To už je kolikátá generace mláďat,“ povšiml si Vladan Tomášova pohledu, „Drakulové nežijí dlouho, sotva deset – patnáct let. Můžeš ho pohladit.“

Pohladili ho oba; jako minule, i teď jim prokousl zápěstí a sál krev.

„To je Valérie – má přítelkyně...“ představil Tomáš.

„Znám ji. Je přítelkyní Wassilissy; chválila vás oba. Buďte vítáni...“

Pokynul jim, aby usedli. Valérie lákala drakula, aby přešel k ní, stulil se jí do klína a mazlil se. Což si on představoval tak, že ji bude kousat a sát její krev; po chvilce začala vzrušeně dýchat a pobízela ho, aby hryzal do těch nejcitlivějších míst. Vladan je se zájmem pozoroval.

„Slíbil jsem ti ochranu, vím. Vím také o vaší válce. Inu – váhám.“

Tomáš neodpověděl, jen se usmál. Kníže byl na rozpacích.

„Neslíbil jsem nic vaší zemi. V těch dobách jsi ještě nevěděl, kam se na konci života dostaneš a jak významnou funkci budeš mít. Nevím...“

„Správně. Naší zemi jsi neslíbil nic.“

„Nepomohu vám v boji. Nemám zájem dostat se do konfliktu s nepřejícími bohy. Jsem mocnější než vy lidé, ale proti bohům nemám šanci. Ani kdybych se spojil s démony a kdovíčím. Oni jsou mocnější.“

„Nežádáme, abys kvůli nám podstupoval riziko.“

„Žádáte. Jsi zklamán, že to neudělám. Ale abych splnil své slovo: nabízím azyl tobě, příslušníkům tvého rodu a všem, kdo přijdou s tebou. Nebude mi vadit, když to bude... třeba i víc než sto lidí. Ochráním je.“

„Děkujeme ti.“ pronesla Valérie s jistou nedůvěrou.

„Ale nabízím vám rozumné řešení. Staňte se upíry – jako já. Také jsem byl kdysi člověkem, i když to bylo velice dávno. Pomůže vám to! Přežijete a získáte nekonečný čas na pomstu svým nepřátelům.“

„Jsi velmi laskav, ale asi tvé nabídky nevyužijeme. Nabídneme ji dalším, samozřejmě jen těm, kdo si to zaslouží. Možná některý z nich...“

„Nevadí; nabídl jsem vám šanci. Byla to má povinnost a vaší zřejmě je, abyste napoprvé odmítli. Nejsem uražený. Třeba přijmete příště.“

„Nemusí být žádné příště. Možná zemřeme...“

„Jistě, to je možné. Ale pokud přežijete a přijdete, pomohu vám.“

„Nabídneš i našim přátelům tu... možnost?“

„Nabídnu ji každému, kdo se mi líbí. Některý jistě přijme.“

Valérie si pořád ještě hrála s drakulem. Líbili se jeden druhému. Teď se obrátila: „Je těžké tě zabít?“

„Nemyslím. Docela lehké – asi jako tebe. Jak rychle se regeneruješ?“

Valérie se usmála a odstrčila drakula, aby ji přestal kousat; dal najevo nespokojenost velice protivným vrčením. Držela ho na distanc a postupně zacelovala svoje rány.

Nijak zvláštní dojem tím na něj neudělala, to uměl taky.

„Drakul nezpůsobuje hluboké ani nebezpečné rány, pouze povrchové. Možná bolestivé, to připouštím. Ale jak pozoruji, tobě se to líbí.“

Va se usmála. „Mám ráda regenerační techniky. Odstranění přebytečné krve osvěží a pročistí; navíc se mi rychle tvoří nová...“

Vladan se také usmíval. Velmi zubatě.

„Napila ses někdy lidské krve? Myslím doopravdy, pořádně!“

„Ne, tuto zkušenost prozatím postrádám. I když mám kamarádku, která krev pije velmi ráda. Morrigan Le Fay...“

„Sestra cymrického krále Artuše? Jak se jí daří, holce nezbedné?“

„Je ještě nezbednější, řekla bych.“

„Rozhodně od ní nečekej žádné dobrodiní. Má řadu ošklivých vlastností: sobectví, chamtivost, vypočítavost, perverzní krutost, poživačnost... mám pokračovat, nebo se ti už dostatečně předvedla?“

„Ano, měla jsem s ní několik konfliktů. Ale v poslední době si rozumíme. Tedy, spíš se tolerujeme...“

„Ale! Že bys byla podobného ražení?“

„Doufám, že ne! Ale zajímalo by mě, co jsi s ní zažil ty...“

Vladan se pořád ještě usmíval, ale potřásl hlavou. „Bylo toho hodně. Ale tvoje otázky směřují k tomu, abych si tě oblíbil a byl více nakloněn plnit vaše přání. I když ti budu vyprávět o svých zážitcích, i když s tebou strávím noc či několik nocí, i když půjčím Tomášovi své oblíbené milenky a tak dál, rozhodně nevyšlu svoje armády do vaší ztracené války.“

„Škoda. Právě toho jsem chtěla dosáhnout.“

Vladan k ní přistoupil blíž, hladil ji po hlavě a dotýkal se sotva zacelených ran. Činil to něžně a dráždivě, aby se jí to líbilo.

„Líbíš se mi, sestřičko Valérie. Potěšilo by mne, kdyby ses přišla ke mně ukrýt. Ještě víc, kdybys přijala moji nabídku a stala se jednou z nás.“

„A co takhle, kdybych s tebou bojovala? Mohl bys mne mít, kdybys mne přemohl; neděláte to tak někdy?“

„Už dávno jsem takhle nebojoval. Jsem docela mírumilovný; i nižší tvory, jako jsou lidé, nechávám přežít. Možná někdy ke své škodě...“

„Obávám se, že k tobě nepřijdu, lorde Vladane. Tvoje nabídka je velkomyslná a lákavá, ale stejně...“

„Jsi ještě příliš člověk, sestřičko. Nevadí, já si počkám. Mám čas.“

Rozloučili se jako přátelé.

Vladan je skrytě sledoval, dokud byli na jeho území. Když se beze všech pochyb ujistil, že opustili Vysoký Zámek, usedl ke svému krbu, hladil drakula po jemné srsti a meditoval.

„Tak nevím... dokážeš si představit, že mi jejich žádost zalichotila? Na pár okamžiků jsem dokonce uvažoval, že bych do toho šel. Jenže jsou prokletí bohy, víš? Všichni bohové je opustili, nechali je v tom samotné. Copak bych se směl odvážit jít proti bohům? Já vím, tomu nerozumíš...“

Zavřel oči, dlouho mlčel a vypadal, jako by usnul.

„Oni zemřou,“ zašeptal potom drakulovi do ucha, „Jejich vzácná krev bude zbytečně prolita. Nic tím nedokážou; jak je mi to líto!“

Vstal a přešel ke stěně, kde otevřel doširoka dvířka domácího oltáře. Ti, které uctíval, pocházeli z velice dávných časů. A slovo uctíval není zcela výstižné; spíše si byl pouze vědom jejich moci.

„Ano... je mi to velice líto.“

Lera zvažoval situaci. Seděl ponořen do bazénu a sledoval obřadné omývání panny nevěsty Alix, které prováděly zhruba stejně staré dívky z Baarfeltovského klanu, s veškerou pečlivostí a důkladností, včetně příslušných zpěvů, jejichž smyslu nejspíš ani nerozuměly. Hrubě by se urazily, kdyby je někdo podezíral, že něco nevědí; ale to by se nikdo neodvážil, nejméně Lera. Byl povahy klidné a uvážlivé, nikoho neprovokoval a nezlobil.

Alix zářila štěstím. Stála v lázni po kolena, kamarádky jí natíraly tělo ušlechtilými oleji a masírovaly, aby byla správně připravena na dlouhou, divokou svatební noc. Viděly to u dospělých a možná si to některé zkusily, taky už měly pár manželů zaznamenaných v památníku. A braly své svatby mnohem vážněji než dospělé...

Lera přemýšlel, zda by se malá bohyně Aphrael nechala pozvat na svatbu, případně následnou hostinu. Že hostina bude, za to ručil ženich Lišák spolu s celým klanem. Baarfeltové doposud mají na to, aby pohostili celou bojovnickou kastu, zvláště když její starší příslušníci odešli do války. Dá se předpokládat, že tam brzy odejdou další – možná i oni, i když dneska by podobné návrhy vyvolaly ostré protesty dospělých. Ale kdo ví...

Lera pomyslel na Xenu Válečnici, mohutnou krásnou ženu v koženém brnění, která zabíjela spousty nepřátel mečem, šakranem i holýma rukama. Příběhy o ní neslýchal příliš často, byla dost barbarská, ale obdivoval ji, jako každé správné dítě. Samozřejmě, Alix ji uctívá, i když marně. A...

A která je třetí? Měl pocit, že by měla existovat triáda; většina děvčat považuje za správné mít tři Ochránce. Alix se zmínila o dvou...

Přivřel oči a zkusil hledat; nikdy to samostatně nedělal, ačkoliv často sledoval práci jiných, třeba B'. Čas a prostor se okolo něj rozplynul, slil se do nejasné jednoty; z temnoty vytryskla oranžová záře a potom... Lerovi přejel po zádech mráz, rozklepal se a okamžitě vypadl z meditace. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval alespoň natolik, aby se přestal třást.

Yara. Paní Světla a Tmy; někdy zlá, jindy dobrá; Paní Náhody. Jiné bohyně jsou buď laskavé, nebo nebezpečné, podle toho je buď prosíme o pomoc, nebo jim radši jdeme z cesty. Paní Yara je náladová, dokáže pomoci, ale vzápětí uškodit. Nebo pomoci tak, že konečným důsledkem je škoda. Nebo ublížit, ale výsledkem je něco dobrého. Nevypočitatelná jako život. Jedna její tvář září jako slunce, druhá se skrývá ve stínu.

Yara, kterou neuctívá nikdo. Protože nikdo nemůže vědět, jaké důsledky by mu přineslo takové uctívání. Přineseš jí dar, a ona tě za to zničí. Nebo se s ní setkáš náhodou, ani neznáš její význam, ale ona tě zachrání. Možná jí přinášejí oběti hráči a hazardéři, ale Lera si nevážil lidí, kteří vsázejí na nejistý osud. Nikdo si nevážil hlupáků, kteří zbůhdarma prohrávají své peníze; natož pak těch, kdo vsázejí vlastní život.

Lera zaváhal, zda má té vizi věřit či ji považovat za přelud smyslů. Neměl s tím velké zkušenosti, otec s matkou se magií nezabývali, kdežto kamarádi zase mnohem lépe a snadněji. A co Alix?

Alix k němu obrátila nejdřív hlavu, pak se otočila celá. Zírala na něj široce rozevřenýma očima; bylo vidět, že vnímá jeho úvahy.

Pak se objevil Lišák, protáhl se mezi děvčaty a zůstal stát opodál, zkoušeje sledovat tok Lerových myšlenek. Snad poprvé od začátku jejich známosti byl na rozpacích a nechápal situaci; Lera viděl něco, co druzí ne! Že zrovna on? Jistě, jeho otec i matka jsou nadáni neobvyklým druhem přirozené magie, odlišné od celého souboru a nepřenesené, možná dokonce nepřenosné. Ale stejně, že by až tak...

Lišákovou výraznou vlastností, stejně jako všech B', byla zvědavost. Kdyby se mu tak povedlo vědět, co zná císařovna, Pastýřka Draků; a co po ní jistě zdědil ten kluk! Až bude dospělý, jistě si jeho znalosti nějaká schopnější čarodějka stáhne a ozřejmí všem. Jenže to bude trvat ještě dlouho; Lišák byl ochoten předhodit princi svoji nevěstu Alix a věděl najisto, že ona by to s chutí přijala, ale bude to fungovat? Lera je tak zvláštní!

Alix ho popichovala: Ano, chci!

Lera řekl: „Staneš se nejvyšší čarodějkou cowenu, Alix?“

Přikývla.

„Rozdáváš svoje copánky bojovníkům, které chráníš. Bereš i jejich vlasy? A co s nimi děláš? Vytváříš nějaký ochranný systém?“

Zaváhala. Všechny zraky teď byly upřeny na ni.

„Myslíš... něco jako mandalu? Jako se dělaly za války...?“

„Ano, tak to myslím.“

Představila si tapisérii, v níž by byly protkány vlasy všech chlapců, se kterými je spojena manželským poutem – a ještě bude. Je jich už dost, ale může jich být nejvíc ze všech kamarádek – to by znamenalo...

„Dáš mi svoje vlasy, princi Lero?“

„Za válečných časů nosí bojovníci pouze skalpovou kadeř. Vše ostatní ti dám; očekávám, že budeš vědět, jak je použít!“

Lišákovi zablýskly oči: „To si piš, že ví! Ale první jdu já, je to konec konců moje žena! Potom Paolo, Dýka a...“

Alix se vzápětí ujala funkce; vymanila se z opečovávání družiček, vklouzla do vody, přeplavala k nim a vynořila se před Lerou. Vztáhla ruku, dotkla se jeho vlasů a tvářila se velmi významně, když řekla:

„Stříhal ti už vůbec někdy někdo hřívu, princi?“

„Ne, dosud nikdy. Leda mi to máma zarovnala...“

„Ani v sedmi letech, kdy se měly vykonat první postřižiny dle práva?“

Lera potvrdil, že nikoliv; neměl ovšem tušení, proč ne.

„Zdá se, že budu první. Tvé vlasy budou ve středu mandaly; vaše je budou chránit ze tří stran, jako to děláte v reálu. V tom případě by ale Lera měl být skutečně první!“

„Jsi moje žena!“ vzpouzel se Lišák.

„A zůstanu jí. Obávám se, že nikdy nebudu Lerovou manželkou; ani Terezka z Atanoru jí nebude. Měl by mít císařovnu, avšak nevím, kterou si vybere. Mohu být nanejvýš jeho konkubínou.“

Lera už vykonal svůj úkol, nechal je tedy jednat a stáhl se.

„Ano, správně,“ pokračovala Alix, „Ještě dnes rozdám všechny své copánky. S nadějí, že budou našim bojovníkům ochranou...“ A z oka jí skanula velká, třpytná slza.

„Budeš při tom vzývat Yaru, Paní Náhody?“ ozval se znovu Lera.

„Ptáš se, zda se toho odvážím? Ano!“

Nepoložili otázku, zda se nebojí; věděli, že ano. Že si zahrává a provokuje nesmírně mocnou bytost v nejisté náladě. Věděli to, ale nikdo se neodvážil ji varovat, ani zrazovat, aby to nedělala. Všichni hazardovali.

Zraky všech se upřely na prince. Jeho povinností bylo rozhodnout.

„Staniž se!“ řekl vážně.

Lišák přivolal nějaké kamarády a začal jim dávat rozkazy. Na mandalu bylo třeba vyrobit dřevěný rám s deskou, na kterou se jednotlivé copánky připevní; začali se dohadovat, jak by měl vypadat, postupně vylezli z bazénu, pobíhali po okraji a diskutovali. Lera si sedl na obrubu, sledoval je, ale neprojevoval známek souhlasu či odporu.

Až do chvíle, kdy někdo začal pochybovat, zda je vhodné použít na mandalu vlasy příslušníků nižších kast. Jiní odporovali, že když je šúdrům dovoleno za vlast bojovat, pak by jim mělo být též dovoleno zúčastňovat se obřadů a uctívat příslušné Ochránce. Nějaký rázný hlas naopak tvrdil, že základní chyba je v tom, že se jim vůbec dovolilo do Arminu přijít.

A Lera opět zasáhl: „Prosím, bratři a sestry! Dovolte mi připomenout, že o připuštění všech těchto občanů rozhodla Korunní rada v čele s mým otcem, císařem. Pochybovat o správnosti tohoto rozhodnutí je porušení povinné úcty k hlavě státu! Příslušníky nižších kast jsme přijali, abychom je postupně převychovali a pozvedli na vyšší úroveň...“

„Teda, ne že by se to moc povedlo!“

„Děláme, co můžeme!“

Tu poslední větu vyslovil Lera tak ostrým tónem, že se ostatní zarazili. Na takové prohlášení se dá reagovat dvěma způsoby: ještě ostřeji, takže by se diskuse změnila v hádku a ta možná ve rvačku. Nebo se stáhnout; protože i když je to jen kluk, jednou bude císařem. A paměť má dobrou.

Situaci zklidnila Alix. Vlastnila nádhernou kazetu se sadou kadeřnických nástrojů: hřebeny, nůžky, břitvu, vše z ušlechtilé oceli zdobené zlatem, na mnoha místech posázené drahokamy. Lišáka napadlo, zda ta přepychová souprava je skutečně její, ale zdržel se komentáře.

Neboť řekla: „Je čas, princi.“

Lera se usmál. Usadil se pohodlněji, zavřel oči a zaklonil hlavu.

Pak pocítil první dráždivý dotyk jemných dívčích prstů.

Císař Charry byl na oficiální návštěvě v Orlím hnízdě, sídle Ao Harrapa, knížete jaguárů. Což v té chvíli už nebyla pravda; Ao Harrap již nebyl knížetem, vládu převzal některý z jeho četných pravnuků. Teď jej oslovovali mnohem vznešenějším titulem: Prorok. Stal se nejvyšším duchovním vůdcem celého národa a nejvyšším veleknězem Quantá Chilcoxe, svého boha.

Císaře uvítal s velkou radostí. Přijal jej na visuté terase chrámu, který byl nyní jeho sídlem; vysoko nad střechami města se vznášeli draví ptáci, ze stinných zahrad se ozýval zpěv posvátného hymnu:

„Chtěl bych být jaguárem v horách.

Vzal bych tě do své temné jeskyně,

tam otevřel tvou hruď a podíval se, zda máš srdce...“

Charry přemítal, kdo píseň sestavil. Mátlo ho, že je v ní vyjádřena touha být jaguárem, jako by jím zpěvák nebyl; snad tygr či leopard? Nebo člověk?

„Dlouho jsi nás nenavštívil, můj pane.“ promluvil Ao Harrap.

„Přišel jsem tě požádat o radu.“ řekl Charry.

„Dlouho jsi nás o nic nepožádal.“ odpověděl Prorok.

„Donedávna bylo vše v pořádku; nebylo zapotřebí o nic žádat.“

„Kdežto teď vpadl do země nepřítel.“

Charry si povzdychl. Ao Harrap byl samozřejmě dokonale informován.

„Vím, o co budeš žádat. Vím i to, co ti odpovím.“

Charry zaváhal. „Chceš říct, že odmítneš?“

„Když jsem poprvé slyšel tu zprávu, nahlédl jsem do stínů. Hovořil jsem se zářícími duchy svých předků. Mluvil jsem i s jaguáry, kteří ochraňují náš svět. Jsou velmi znepokojeni.“

„Zatím nevidím důvod. Doposud jsme odrazili všechny útoky nepřátel.“

„Ano. Ale kolik jich ještě je? Slyšel jsem, že příliš mnoho.“

„Nezastírám, je jich víc, než stačíme zvládnout.“

„Obávám se, že jaguáři nadále nebudou schopni splnit svoji povinnost. Asi už nedokážeme ochránit tvou bezpečnost a klid, můj pane. Natož bezpečnost celé naší vlasti.“

„Nečekám, že byste zrovna vy...“

„Přísahal jsem ti věrnost a poslušnost, Vládče. Dosáhl jsem vyššího věku než kterýkoliv jiný z jaguárů; snad proto, abych ti mohl sloužit. Avšak nyní nadešel čas, abys mne propustil ze služby. Jsem unaven a velice toužím si odpočinout...“

Charry jej místo odpovědi objal a přitiskl tvář na jeho velikou hlavu.

„Rozumím ti, starý příteli... velice ti rozumím...“

„Věštba praví, že zemřu v boji,“ pokračoval Ao Harrap, „Půjdu ještě jednou do boje po tvém boku; ale nebude to hned teď. Musím splnit mnoho úkolů, než budu smět odejít. Zajistit, aby svět pokračoval...“

„Děkuju ti...“

„Už jsem vyslal naše mladé bojovníky; hoří touhou dokázat svoje schopnosti a pokrýt své kožešiny slávou. Nepřátelé budou litovat dny, kdy vstoupili na naši půdu, neboť je ulovíme, otevřeme jejich hruď a sníme jejich srdce. Vstoupí do nich strach a nezměrná bázeň...“

„V každém případě ti děkuji. Budu potřebovat mnoho dobrých bojovníků; až nastane ta chvíle, zavolám – a vy přijdete!“

„Budeme netrpělivě čekat, můj Vládče.“

Císař se spokojeně usmíval. Z dálky zněla posvátná píseň:

„Mocný Bože Quantá Chilcoxi, počátku světa, tvůrce všehomíra, modlím se, ať záříš věčně sám v temnotách mého srdce...“

Diana vzhlédla, když Lera vstoupil; podívala se na něj jen letmo, neboť měla spoustu papírů na prostudování, ale zarazila se, zvedla hlavu a nyní si ho prohlédla důkladně. Pak dokonce papíry odložila a vstala.

Lera zauvažoval, zda by se neměl dát na útěk. Matčiny ruce občas reagovaly rychleji než rozvaha. Už dlouho jej sice nezmlátila (kromě výuky boje, ale to se nepočítá), ale určitě to ještě nezapomněla.

Jenže Diana nezuřila. Vztáhla ruce, objala jeho hlavu a políbila jej na oholenou kůži. Pak si důkladně prohlédla skalpovou kadeř na temeni; Alix ji omotala mosazným drátem, takže pyšně trčela vzhůru a vlála při každém pohybu hlavy. Ještě to chtělo nějaká péra a barevné korálky.

„Vypadáš líp než obvykle.“ řekla Diana přívětivě, „Kdo na to přišel?“

„Já. Ale kluci... a Alix...“

„Alix je kdo?“

„Lišákova nová žena. Čarodějka smečky.“

„Schopná?“

Lera upadl do rozpaků. Otevřeně lhát mámě nechtěl. Místo toho řekl:

„Chceme vytvořit ochrannou mandalu. Víš, jako...“

Diana si prohrábla vlasy. „Jako my v Německu? To jsem byla ještě mladá! Přidali se všichni, co tam byli, že?“

Kývl. Kadeř vlasů mu poskakovala jako chocholka královského jeřába.

„Tak příště nezapomeňte na mě!“

Teď užasl Lera. Koukl po mámě, zda si nedělá blázny, ale nezdálo se.

„No co? Jestlipak vůbec víš, že mám tadyhle na hlavě vytetovaného krásného barevného hada; když se šikovně oholím, bude mít krásnou vlající hřívu. To konečně uvidíš...“

Errata:

30.05.2021 11:40