Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

S úsvitem přiletělo výzvědné letadlo, zakroužilo nad táborem, pilot zřejmě zkoumal jeho trosky; když neobjevil sebemenší známky života, zase klidně odletěl. Vévoda Dunbar jej sledoval dalekohledem.

„Když tě někdo podfoukne dvakrát, je to tvoje vina.“ zašeptal.

„Dneska přijdou,“ zavrčel Patrick O'Reilly, protáhl se v kříži a začal si nacpávat fajfku, „Cejtím to v kostech...“

„Budou uvítáni, jak si zaslouží.“

Zjistil je dřív než šelmy s jejich citlivýma ušima a čenichy. Nepotřeboval tak bystré smysly; k němu mluvila bezbřehá nenávist.

Nejdřív se zvolna opatrně sunula řada tanků, kanóny namířené na průsmyk; za nimi obrněné transportéry, tahače s těžkými děly a automobily. Téměř nebylo vidět žádné lidi; ocelové obludy lezly do svahu po mizerné a klikaté stezce jako smečka velkých brouků či termitů. Přestože jeli tak pomalu, řev motorů naplnil celý prostor a odrážel se od okolních skal; jinak se nikde nic nehýbalo, ani lidé se nemínili předčasně prozradit.

O'Reilly je sledoval ze své pozorovatelny. Občas šeptem hlásil dělostřelcům opravná čísla, čísla, podle nichž zaměřovali jednotlivá děla, ale nemusel, za ta léta už sami věděli, co a jak. Čekal, dokud se první tank nevyškrábal až na dvacet metrů od něho; trvalo to skoro hodinu. Ale za tu hodinu se údolí naplnilo stovkami řvoucích a páchnoucích oblud.

Tehdy vyňal O'Reilly fajfku z bezzubých úst, udělal s ní ve vzduchu kříž a řekl: „No tak. Ve jménu Boha Pána a Vládce. Do nich!“

Ale kanóny nevystřelily; jen jeden z mužů vzal šest drátů a po řadě zasunul do změti dalších systémů, vzdáleně připomínajících odpalovací zařízení. Zatočil kličkou a pak šroubovákem spojil kontakty; ze systému se zakouřilo, chlap zařval a začal třepat prsty. Jenže potom naráz zabouřilo celé nebe; ze skal se začaly řítit laviny kamení, další nálože vybuchly pod vozidly i pod cestou. To vše se valilo dolů do údolí a tvořilo tam hromadný hrob tanků, transportérů, děl, automobilů i ostatního železného šrotu společně s tisícovkami lidí. Výbuchy zároveň zničily jedinou přístupovou cestu; nyní tu trčely jen strmé skály, na něž se nedalo vystoupit se žádnou technikou.

O'Reilly učinil fajfkou další kříž nad kamenným mořem, z něhož jen místy trčely zkroucené kusy železa. „Ať je Bůh milostiv jejich hříšným duším. Panenka Maria na nás koukla laskavým okem, hoši. Uvidíme, co dál.“

V té chvíli poprvé zahřměla děla, zespoda z údolí; byly to další tanky a jejich výstřely nijak vážně neuškodily ani kanónům, ani jejich obsluze. Tanky se vhrnuly do údolí, vytvořily vějíř a zahájily palbu na místa, kde tušily protivníka. Armini zatím vyčkávali, dokonce strpěli, když do údolí vjely další tahače, postavily další děla a ta počala pomáhat tankům v ničení. Tanky na to reagovaly tím, že přijely blíž a pořád střílely.

Potom nastoupila pěchota; muži se vyhrnuli z aut, se samopaly a kulomety přebíhali od kamene ke kameni, stříleli a opět přískoky dobíhali blíž. Tak nerušeně pokračovali, dokud nepřeběhli celé kamenné pole, navršené lavinou, a nedostali se k hladké skále; tam zastavili a váhali, co dál. Po skále se chodit nedalo, tím méně vyjet pomocí tanku. Zalehli tedy a jen stříleli.

Konečně je to přestalo bavit; palba zvolna utichla a nastalo náhlé ticho. Do údolí vjely další motorizované obludy; tentokrát bez kanónů, zato s podivnými nástroji na přední části. O'Reilly si začal škrábat holou hlavu.

„Jářku, co je tohle za ničemnost?“

„To jsou buldozery, ty s tou radlicí vpředu. A tam to bagry, ty nabírají lopatou zeminu a odhazují stranou. Chtějí asi vyrobit novou silnici...“

„Jo, tak to se hoši cejtěj. Když se stavěla ta bejvalá cesta, trvalo to rok, než se podařilo prohnat ji přes průsmyk, a to ještě pomáhaly wézetky. Řek bych, že budou mít dost práce, než to bude k něčemu vypadat!“

Do údolí se nahrnuli lidé, většinou s lopatami, krumpáči a sbíječkami; někteří navrtávali skálu, jiní ukládali menší nálože, odběhli se schovat, odpálili – ve skále vystříleli za půl hodiny asi padesát metrů ucházející cesty, kterou buldozery a bagry upravily hrubě a dělníci s lopatami najemno.

„No, tak jsme poznali, jak oni staví silnice,“ řekl O'Reilly, když už mu to začalo být dlouhé, „Teď bude muset přijít konec divadýlka a zas trochu jinačí zábava, co říkáte hoši? Zkuste jim to pustit do kožichu!“

Mávl fajfkou – a všechna jeho děla zahájila palbu. Prvními salvami smetla buldozery, bagry, tanky; lidé prchali jako šílenci, pokud je také nezasáhly ničivé výbuchy. I nepřátelská děla dostala svůj díl, Armini měli čas se na ně řádně zaměřit. Teď je měnily v kupy starého železa.

Nepřátelé se probrali a odpovídali; dělostřelecký souboj trval asi půl hodiny a skončil totálním vítězstvím Arminů. Nepřátelé uznali, že pro dnešek je mrtvých dost a stáhli se z údolí mimo dostřel a dohled.

„No, tak myslím, že pro dnešek už bude pokoj,“ Irčan si zapálil fajfku a natáhl se pohodlně na vyhřátou skálu, „Co říkáte, kluci?“

„No, teď bych čekal letadla. A veliký bouchání všude kolem!“ řekl kdosi.

„Správně. Dohlídni, jestli naši děla řádně zamaskovali!“

„Pokud mě neklame úsudek, další fáze budou nejspíš nějaký chytráci, který budou chtít přejít hory pomocí lan a horolezecký výstroje,“ řekl další muž, „Aspoň já bych to zkusil.“

„Hm. Pokud vím, tak vévoda má v horách pár desítek medvědů, co se skvěle vyznají v horách a umějí v tom chodit. Krom toho jsou tam vlci, leopardi, tygři, a kdoví jestli ne skřítci a horští duchové. Nezávidím jim...“

„Taky mám upřímné obavy o jejich život...“

„Inu, komu není shůry dáno, tomu není pomoci,“ uzavřel O'Reilly, „Dávejte dobrej pozor na ty aeroplány. Uvidíme, na co přijdou...“

Toho dne nepřišli už na nic, ani žádná letadla nepřiletěla. Vojáci vyslali hlídky do všech ostatních údolí, zda by se nedalo přejít tamtudy, ale rozvědky to prošly a vrátily se s tím, že jediná cesta přes horský hřeben je ta přes průsmyk, bohužel nyní zcela zničená a odstřelovaná.

Zato ráno nastalo peklo. Sotva se rozednilo, nalétlo několik letek a ze vzduchu odstřelovalo vše, co vypadalo jako úkryt. Dvě ty letadla dostali lovci přesným výstřelem z pušky; ostatní bylo bohužel třeba nechat odletět bez poškození.

Potom najely opět kanóny a tanky; zahájily soustředěnou palbu na místa, kde tušily O'Reillyho děla. Armini zatím nestříleli, při nízkých zásobách nábojů to nebylo radno. Až po dvou hodinách dělostřelecké přípravy se ukázali lidé; tentokrát to byly Černé barety, jejich příslušníci útočili přískoky od jedné díry ke druhé a kropili stráň ze samopalů. Když došli až ke skalní stěně, pokusili se ji zlézt; šlo jim to docela slušně, v těch místech nebyla skála tak strmá, mohli jít našikmo a využívat terénních zlomů vylámaných dělostřelectvem.

Když se dostali patřičně blízko, začala opět střílet O'Reillyho děla. Současně zaútočila též nepřátelská děla a palba se změnila v zuřivý dělostřelecký souboj, do něhož zasahovali i příslušníci Černých baretů. Přestože nejméně polovina jich padla přímo na stráni, zbývající šli dopředu bez bázně a bez rozumu, dosáhli dokonce i vrcholu stráně, tedy průsmyku.

Tehdy zasáhli do boje arminští střelci z pušek, kteří dosud vyčkávali. Rozpoutal se boj muže proti muži, střelnými zbraněmi i noži, meči a sekyrami. Proti samopalům vojáků stály jen opakovačky Arminů, zato v boji chladnou zbraní byli domorodci nedostižní. Sám vévoda Dunbar bojoval s kordem v pravé a pistolí v levé ruce, zabil několik nepřátel a byl lehce raněn na ruce; nicméně pod jeho vedením se podařilo vojáky zatlačit zpět a posléze obrátit na útěk. Bilance však byla hrozná: padlo víc jak sto Arminů a bylo zničeno šest drahocenných děl. Nepřátel i jejich techniky bylo sice zničeno daleko víc, ale jim na materiálních ztrátách očividně nezáleželo.

Když roztříštěné zbytky Černých baretů ustoupily zpátky, začali nepřátelé opět dělostřeleckou palbu a bili do skal i do arminských baterií s neztenčenou silou a úporností. Též naše děla odpovídala; jejich hřmění znělo údolím dlouhé hodiny, než souboj skončil; spíše pro tmu než z rozumnějších důvodů. Vojáci nemívají sklon uvažovat rozumně.

O'Reilly vztekle odplivoval žluté sliny a bezzubými čelistmi drtil svoji fajfku, když se sešel s Dunbarem na poradě o dalším postupu. Na otázku po stavu odpověděl vztekle: „Stojí to za houby! Ztratil jsem čtvrtinu děl a polovinu mužstva, v tom to je! Nevím, jak se udržím zítra, když...“

„Udržet průsmyk musíme co nejdéle.“ řekl rázně vévoda.

„Jak chceš – ty seš šéf. Já se udržím, dokud budu živ; pak si musíš najít jinýho blázna, kterej ti bude dělat kašpara s tím šrotem, co máme...“

„Jen se nerozčiluj, prosím tě. Nenapadá tě nic chytrého?“

„Napadá mi akorát, že bych se měl vožrat jako dobytek, abych to neviděl. Pořád ještě věříš, Janku, že se udržíme?“

„Musíme. Musíme chránit hlavní město; když přejdou přes nás, ve stepi je už nic nezastaví.“

„Aspoň kdyby neměli ty kanóny! Mají jich zatraceně moc a nasazují do boje pořád nový a nový! Aby je čert vzal i s tím jejich dělostřelectvem; pěchotu už bysme nějak rozmašírovali...“

Dunbar chvíli uvažoval; pak rozpustil poradu a odjel do tábora. Když byl v půli cesty, zaslechl dunění děl; nepřátelé se pokusili o noční přepad. Napřed se chtěl vrátit, ale pak si to rozmyslel a dobře udělal, neboť za půl hodiny přestřelka skončila.

S tou přestřelkou to bylo tak: vojáci přisunuli do postavení malé elektrárničky, které napájely silné reflektory. Pomocí nich osvětlili postavení Arminů a hodlali je překvapit dělostřeleckým útokem. Armini stříleli, ale z pušek po reflektorech; když jich větší část rozstříleli přesnými zásahy, vojáci pochopili, že je to marné a nechali těchto pokusů už navždycky.

Dunbar dojel do tábora a nechal si podat hlášení všech rozvědčíků, kteří se na počátku noci vrátili. Poté požádal o návrhy, jak postupovat dál; různí zkušenější vojáci radili to či ono, ale žádný nepřednesl použitelný návrh; až se Richard Baarfelt zeptal:

„Jak vůbec vypadá jejich ležení vzadu v horách?“

„To ti můžu říct já,“ odpověděl jeden z medvědů, „Jsou roztažený v úzkým dlouhým údolí, tak jak přišli. Do stran nemůžou, tam jsou skály.“

„Nakresli mi, jak to údolí vypadá!“ strčil mu Richard tužku.

Medvěd se chvíli snažil, ale moc to k ničemu nevedlo; nakonec si namočil drápy do inkoustu a namaloval to vlastní tlapou. Důstojníci si primitivní mapku prohlíželi a nechápali nic.

„Co tím jako myslíš?“ ptal se Dunbar.

„Je jediná možnost. Spustit se ze skal a zničit jejich techniku náložemi. Vyhodit do povětří přímo na místě.“

Dunbar zakroutil hlavou. „Nesmysl. Ten, kdo se spustí ze skal do údolí, se už nedokáže vrátit nahoru na skály. Zahyne tam... spolu s nimi.“

„Já vím. Proto se hlásím jako velitel akce. Lidi si vyberu sám...“

Dunbar zaváhal. Letmo se dotkl růžence, který mu zbyl jako jediná památka po Myšce; teď jej nosil na zápěstí levé ruky. „Nesouhlasím. Už padlo příliš mnoho lidí. Víš, že máme rozkaz chránit životy za všech okolností!“

„Je lepší, aby padlo pár desítek lidí, nebo všichni? Už jsem viděl smrt a vím, jak vypadá! Přijde-li čas zemřít pro vlast, řád a císaře...“

„Nesmysl. Zemřeme, až to bude nutné; ne dřív. Napřed to zkusíme jinými prostředky; ještě jsme nevyčerpali všechny možnosti!“

Richard se ušklíbl. „Možná bych to dokázal bez ztráty životů. Lidí...“

„Tím myslíš co?“

„Jestli sis nevšiml, i já jsem z rodu čarodějů. Třeba něco umím!“

„Co jsi zač, to vím. Taky vím, že tě k ničemu nedonutím... a v ničem ti nezabráním. Mám s vaším rodem četné zkušenosti.“

„Jsi můj velitel; poslechnu tě.“

„Jo, jasně. Půjdeme radši spát. A tamto... si ještě rozmysli.“

„Jsi někde tady?“

„Vždycky jsem někde. Nablízku. Máš nějaké přání?“

„Slyšelas, co řekl vévoda. Nic nebude.“

„Nenabídla jsem to vévodovi, ale tobě. Dunbar nepřijme, to vím!“

„Kdežto já jsem dost ničemný, abych přijal?“

„Jsi ovládán touhou vyniknout. Dokázat svoje schopnosti. Dostat se v rodu Baarfeltů na přední místo.“

„Jsem jediný pravý Baarfelt! Já a moje sestry. Možná Denis, jestli ještě žije; ale už dávno jsem o něm neslyšel...“

„Žije, jenže mimo tento svět. Nevrátí se.“

„Tak vidíš.“

„Nakonec stejně uděláš, co chci já. Podlehneš mi. Zvlášť teď, když nemáš už nikoho. Tu dívku bych ti taky mohla vrátit!“

„Myšku, nebo její podobu? Umíš se proměňovat?“

„Umím ledacos. Chceš to zkusit?“

„Ne. Ale tam o té možnosti uvažuj.“

„Za jakou cenu?“

„Znáš ji. Vyberu si ji sama, ty s tím nebudeš mít žádné starosti.“

„Všechny, které ti obětuji?“

„Co ti na nich záleží? Jsou to bezbožní hříšníci; zaslouží trest.“

„Jenže já je mám chránit, ne odsuzovat!“

„Víš to jistě? Jen tak čistě technicky: jakou máš hodnost v řádu? Vůbec, jsi tam členem? Nikdy jsi nesložil žádný formální slib; Dunbar je komthur, pár lidí rytíři a jezdci, ale co ty? Nějak se nepamatuji, že bys někomu něco odpřisáhl!“

„Ne, formálně jsem žádnou hodnost nezískal. Ale jsem Templář!“

„Nikdy bych si nedovolila o tom pochybovat!“

„Hm... když už tak mluvíme, která ty jsi? Axhar ne, tu znám; taky Červený Kopýtko a ty ostatní. Ale ty?“

„Ještě nikdo se neobtěžoval dát mi nějaké jméno. Jestli mi chceš nějak říkat, potěší mě to. Které se ti líbí?“

„Rozmyslím si to. Jsi čerstvě stvořená?“

„Není to jedno? Třeba jsem od věčnosti. Pro nás to není důležité.“

„Ještě mi řekni: Je spojenectví s tebou bezpečné? Neublíží mi?“

„Znáš něco na tomto světě, co je bezpečné? Sloužím ti, co chceš víc?“

„Někteří odborníci varují, že když se s tebou spojím, zahubíš mě.“

„Taky máme odborníky, kteří varují před spojenectvím s lidmi. Mohla bych ti vykládat o vaší věrolomnosti, lehkovážnosti, slabé vytrvalosti, častém měnění názorů... zajímá tě to?“

„Neodpověděla jsi.“

„Nikdy neodpovím na otázku, na kterou nechci odpovědět.“

„Takže: Není to bezpečné?!“

„Ano, jsem nebezpečná. Taky se ti nenabízím, když máš jinou možnost. Bez mé pomoci nejen nezvítězíš, ale ani nepřežiješ. Zahyneš; stejně jako tvoje Myška, jako Dunbar, O'Reilly, Ártabogyi...“

„Co je s Guylou?“

„Blíží se sem s pomocným sborem. Dorazí během... asi dvou dnů.“

„Aha.“

„Všechny je čeká smrt. Ale ty zemřít nemusíš; můžeš dokonce zvítězit. Já tě nepřesvědčuju, jenom ti to nabízím.“

„Nevěřím ti.“

„Ale nakonec přijmeš. Uvidíš.“

„Odstup, Satane. Táhni do pekel, odkud jsi přišla.“

„Jistě, s radostí. Tak dobrou noc – a ať se ti něco hezkého zdá...“

Ráno začalo duněním děl a rapotavým štěkáním kulometů. O'Reilly byl už od úsvitu na nohou, pobíhal sem tam, povzbuzoval své muže, sám zaměřoval děla a střílel z nich na nepřátelská postavení. Když přijel k baterii Dunbar a přivedl několik stovek mužů posily, byl starý dělovod skrčen za výstupkem skály a vyhlížel do údolí.

„Tak tak to vypadá? Co na nás chystají?“

„To co včera; asi se jim zdá, že se to osvědčilo. Zas na nás pošlou pěšáky, tentokrát ty normální vepředu a ty s černejma čepicema vzadu. A je jich fůra – až je mi jich skoro líto...“

„Je k něčemu ta dělostřelba?“ ukázal Dunbar na kanóny.

„Leda že by ohluchl z toho rámusu.“

„Tak to zastav a nech je přijít blíž. Nemyslíš, že chtějí snížit naše zásoby střeliva na minimum?“

„Chachá!“ mávl O'Reilly fajfkou, „Marná lásky snaha; pro ty trosky baterií, co mi zůstaly, máme střeliva až moc. Nejen že nemáme čím střílet, my nemáme ani z čeho!“

„Čím dál tím líp. Tak to zastav. Uvidíme, co to udělá...“

O'Reilly neochotně zastavil palbu; dělostřelci toho využili k úpravě rozbitých okopů a k novému zakrytí děl proti nepřátelské palbě. Pomáhali jim Dunbarovi pěšáci, kteří sice neuměli zacházet s děly, ale byli schopni konat řadu pomocných prací.

Nepřátelská pěchota šplhala po skále jako mravenečkové; občas stříleli, jejich kulky svištěly Arminům nad hlavou.

„No tak pojďte, vy mrchy,“ šeptal si O'Reilly, „Pojďte si pro to, hnedlinko bude polívčička uvařená...“

„Řekl bych, ti zelení mají pořádně nahnáno,“ soudil Dunbar, „Co myslíš, až si to s nima rozdáme na nože, utečou nebo se budou rvát jako kočky?“

„Vzadu za sebou mají ty s černými barety. Ty se s nikým nemazlí; vlastní nebo cizí, jim je to fuk. Viděl jsem nějaký padlý; blbci už na podívání, nejrůznější barvy a národnosti. Možná nějaká cizinecká legie. Hele, hoši, první kulky pošlete těm černejm vzadu, jo?“

Leželi za balvanem a pozorovali útok. Jenom když jim nad hlavou zasvištěl dělostřelecký granát, stahovali instinktivně hlavu mezi ramena. Nalevo od nich vletěl náboj do baterie a zabil či zmrzačil několik dělostřelců; Jan Dunbar zlobně stáhl rty, ale neřekl na to nic.

První vojáci byli na dvacet metrů, když O'Reilly mávl ve vzduchu fajfkou a zavelel tím k palbě. Všechna děla vychrlila žhavé olovo, současně z okopů vylétly granáty a kutálely se po svahu vstříc útočníkům; jen co vybuchly, zapráskaly shora opakovačky a pročišťovaly nepřátelské řady.

Dunbar prokázal své magické schopnosti: vytvořil si odstřelovačskou pušku s dalekohledem, vybíral důstojníky a Černé barety a likvidoval je.

„Seš dobrej!“ konstatoval Patrick.

Dunbar neodpověděl. Nebyla to tak docela pravda; dokázal vytvořit pouze to, co si uměl představit. Jeho manželky a děti dokázaly vysílat smrtící impulsy zcela bez hmotných pomůcek, dokonce i když na nepřítele neviděly; zabít kohokoliv však je v rozporu s čarodějnickou etikou. Jednotliví WZ se s tím vyrovnávali různě; nyní, když několik členů rodu zahynulo v boji, se situace začínala měnit.

Nepřátelská pěchota zakolísala; když se někteří kouleli dolů mrtví, jiní otáčeli a snažili se co nejrychleji utéci; odzadu je však hnali bezohlední zabijáci v černých baretkách, důstojníci a všemožná verbež.

„Patří vám to!“ chechtal se O'Reilly, „Teď to máte přímo horký... Až se mi z toho zatočila hlava! Vem to za mě, Janku, do příštího útoku...“

Dunbar jen pokývl hlavou; odstřelování významných nepřátel jej začínalo bavit, měl jich už na kontě okolo třicítky a zrovna se učil zakřivit dráhu střely tak, aby zasahoval vysoké důstojníky, kteří se důkladně ukrývali. Jako rozpoznávací znamení používal počet hvězdiček na náramenících. V pekle zvýšili počet úředníků v přijímací kanceláři, aby to stihli.

Avšak okamžik hrůzy netrval dlouho; Černým baretům se podařilo zformovat znovu prořídlé řady mužstva a hnali je opět do útoku; na skálu se valili noví a noví, čerstvé posily z týlu. Děla a kulomety je podporovaly; komthurovi se zdálo, že arminských děl střílí podezřele málo.

Ohlédl se a spatřil majora Patricka O'Reillyho sedět opřeného o skálu, hlavu zvrácenou k nebi; fajfka mu vyhasla a vypadla na zem. Dunbar k němu přistoupil a položil mu jemně ruku na rameno; O'Reilly se nepohnul, pouze se zvolna sesunul k vévodovým nohám. Jeho oči byly nehybné a mrtvé jako kousky ledu. Neměl však jediné zranění; uprostřed krvavé bitvy zemřel zcela mírumilovně na srdeční mrtvici. Jen hlava se mu zatočila, jen se mu trochu udělalo slabo – na chvíli si sedl stranou, aby si odpočal. Možná poprvé za život mu bylo tak slabo, aby musel odpočívat.

Vévoda Dunbar jej požehnal znamením kříže a pronesl nad ním krátkou modlitbu; na víc nebyl čas, nepřátelé se valili na vrcholek stráně. Vyčkal, až byli na několik kroků; pak se chopil svých zbraní. Levou rukou ovládal malý bleskomet, energetickou zbraň (na neznámém principu), dar z nějakého mnohem vyspělejšího světa; v pravé svíral meč s ostřím schopným přetnout i dělovou hlaveň, dar jisté barbarské bohyně u příležitosti jejich svatby. Takových zbraní měli Dunbarové plné dva sály svého paláce.

Opět se srazili vojáci a arminští válečníci v boji muže proti muži; opět padali vojáci po stovkách a Armini po jednotlivcích, leč cennějších než ty stovky nepřátel. Vévoda Dunbar se rval jako ďábel, vrhal se do nejhorších rvaček, jako by byl nesmrtelný – z levačky mu šlehaly blesky, pravou roztínal muže vejpůl jako kuřata. A řval jako šelma.

Konečně to vojáci vzdali; snad i proto, že do boje zasáhly zcela čerstvé posily, které zrovna dorazily na bojiště. Zbytky mužů v uniformách prchaly a snažily se přežít, většinou marně. Dunbarovi právě v tu dobu došla náplň ve fázeru; znovu nabít jej neuměl, tak ho nastavil na autodestrukci a hodil za nimi se skály. Zbraň se chvíli kutálela, nadskakovala na kamenech, pak vybuchla a způsobila ještě hodně škody.

Posily přivedl hrabě Gyula Ártabogyi; teprve teď se z Dunbarem zdravili. Vzdal také čest padlým spolubojovníkům, zvláště O'Reillymu; nastala krátká diskuse, jak jej nejlépe pohřbít, ale pak rozhodli dát přednost tradičnímu křesťanskému pohřbu, neboť Patrick O'Reilly byl irský katolík. Nalezli pro něj úzkou škvíru mezi skalami, uložili tam jeho tělo a přidali k němu další padlé, kteří si takový konec přáli. Uložili do hrobu rovněž četné milodary, zvláště jejich osobní zbraně; pak se pomodlili za spásu jejich duší, škvíru zavalili a upravili tak, aby ji nikdy žádný nepřítel nenašel.

Toho dne již k žádnému útoku nedošlo; nebylo však pochyb, že nazítří to znovu začne. I z toho důvodu byla večer nálada krajně ponurá.

O'Reillyho nástupce seznámil velitele se situací: zbývající děla jsou schopna odrazit pouze jeden útok, budou-li mít podporu pěchoty; v opačném případě dělostřelci padnou při plnění své povinnosti.

„A co bude při druhém útoku?“ zeptal se Dunbar.

Velitel pokrčil rameny. „Budu-li živ, budu se bránit puškou, tesákem nebo tím, co bude po ruce. Ale pochybuji, že vydržím tak dlouho.“

„Důvod?“ otázal se hrabě Ártabogyi.

„Nedostatek děl, nedostatek střeliva. A nedostatek mužů.“

Gyula jen vztekle zavrčel.

„Přivedl jsem čerstvé posily! Něco zvládneme!“

„Se šavlemi proti tankům?“

Vztah obou velitelů byl rozporuplný; byli každý jiný. Zatímco Dunbar byl mentalitou Evropan, který si dokonale zvykl na poměry Ostrova, ten druhý byl tvůrcem nových mravů, jejich prosazovatelem a rafinovaným uživatelem. Pouze nebylo jasné, zda to všechno myslí vážně.

Samozřejmě byli spřízněni; to ovšem nebyla žádná zvláštnost, Gyula nikdy neodmítl oženit se s jakoukoliv ženou a při orgiích míval četná rafinovaná spojení s muži, šelmami a lecčíms jiným, co tam přišlo. Jeho znalosti magie byly rozsáhlé, avšak praktickému využití bránila neschopnost koncentrovat se na významnější cíle. Přesněji řečeno, doposud si pouze nezávazně užíval. Bavil se a nijak se tím netajil, ačkoliv již nebyl žádný puberťák. Magii používal samozřejmě i k vylepšení sexuální dokonalosti a byl tím proslulý, takže milování s ním odmítly jen ženy, které proti němu měly něco osobního. K těm rozhodně nepatřily Dunbarovy dcery; naopak, Gyula patřil k jejich oblíbencům a není vyloučeno, že přispěl svými geny ke zdokonalení rodu.

Navzdory četným milenkám se nikdy neusadil, neměl žádný palác a neučinil žádnou první manželkou a správkyní rodinného jmění; což bylo dobře, neboť jeho majetkové poměry byly... hm, neurčité. Přesněji, přehled o jeho penězích neměl nikdo, nejméně on sám. Cestoval z místa na místo, pletl se do všeho a nechával se živit od přátel. Založení vlastního rodu plánoval na pozdější dobu, nyní ovšem v nedohlednu.

Dunbarovi jeho lehkovážný přístup k životu nevadil, řadě jiných však již začínal. Pravděpodobně by ho kritizovali, kdyby nejotevřenějším kritikem své osoby nebyl on sám. Přiznával se ke všem svým činům (spíše nečinnosti) a doznával též, že se nejspíš v budoucnosti nepolepší, neboť nevidí žádný důvod tak učinit. Byl dokonalým tvůrcem teorie vlastního přístupu; dokonce se mu podařilo ji úspěšně vštípit četným následovníkům.

Základním kamenem jeho filozofie bylo heslo: Nahý a bez peněz jsem na svět přišel, nahý a bez peněz z něj odejdu. Veškeré hmotné bohatství tohoto světa patří Bohu; ten dává právo každé živé bytosti, aby si vzal tolik, kolik potřebuje. Ne míň, to by umřel hlady, ani víc; Gyula to perfektně dodržoval a tyto otázky absolutně neřešil. Na připomínky, aby pamatoval na zadní kolečka, odpovídal: stáří se nedožiju.

Tato filozofie nevadila Dunbarovi u něho ani u ostatních lidí, ale během času mu začínala vadit u vlastních potomků. V současné chvíli byl nucen si přiznat, že pokud zemře, a pokud by svět opustila také vévodkyně Julie, je zcela nejasné, kdo se ujme vedení rodu, neboť ze zbývajících synů a dcer nikdo nemá zájem. Dcery se zabývaly magií (a bojem), synové bojem (a magií) – pokud nemohli svoje koníčky realizovat doma, cestovali za tím účelem do vzdálených světů, odkud se vraceli, nebo taky ne. Tatíčkovi nosili dárky, třeba ty přepychové zbraně. A s potěšením ho informovali, jaké další potomky (a s kým) tam mají. Julka měla větší přehled.

(Možná víte, že jediná snad oficiální funkce v D' cowenu byl titul nejstarší dcery, který zavedla Gina ze závisti vůči Iris; krátce předtím, než vyrazila do poslední bitvy, jej přidělila sestře Clarisse, ačkoliv ta ani zdaleka nebyla nejstarší, pouze jediná osobně přítomná. Titul by dle práva patřil Sylvii; ale kde ta je, ví snad jen Bůh. Co se kluků týče, po Dunbarově smrti se mezi nimi nejspíš rozpoutá nelítostný boj, přičemž poraženým bude ten, kdo se bude muset ujmout titulu a správy statků; zvítězí každý, kdo nedostane žádnou funkci a nebude se muset starat o nic.

Jak už bylo řečeno, Dunbar proti Gyulovi nic neměl, ba měl ho docela rád. Ostatně, Gyulu měl rád každý. Jisté výhrady měl proti části jeho doprovodu, který tvořily čarodějky, převážně komerční. Ty skutečně rád neměl; důvodů bylo mnoho, ale kdyby měl vybrat jediný, řekl by: protože je měly příliš rády jeho manželka a dcery.

Fakta: Korunní rada v Kingtownu vyhlásila brannou povinnost dobrovolníků, tedy posbírala všechno, co mělo ruce, nohy a odvahu vyrazit do boje. Byli tu staří veteráni, kteří přežili různá tažení v Evropě a světě, včetně těch nejslavnějších, Zimní války v Německu a Afrického safari. Spousta mladých zelenáčů, kteří se nikdy žádných skutečných bojů nezúčastnili, ale velmi se na to těšili a celý život připravovali. Relativně nejméně bylo mužů středního věku; museli ještě leccos zařídit, třeba vyrobit zbraně.

Ohledně těch zbraní: Dunbar otevřel zbrojnici a rozdal části své sbírky každému, kdo to potřeboval. V tomtéž pokračovala Julie, kromě těch zbraní, které byly osobním majetkem vévody, zasvěceným Dunbarovu rodu. Zatím jich ubyla sotva třetina, řada lidí měla vlastní. (A poznámka: stát neměl tak velký arzenál jako Dunbarové).

„Svatosti?“ řekl Gyula opatrně.

Dunbar škubl koutkem úst. Příliš se zamyslel.

„Taktický plán budeme muset důkladně promyslet,“ řekl vyhýbavě, „Prozatím máme příliš málo informací. Možná ráno budeme moudřejší...“

„Vyšleme průzkum?“

„Samozřejmě. Musíme uvážit...“

„Hledáš snad inspiraci v meditaci?“

Dunbar stáhl obočí a zahleděl se Gyulovi přímo do očí. Byly jasné a upřímné, zřejmě to myslel zcela vážně. Ano, to se mu podobá.

„Ne tak docela. Ale snad bych...“

Gyula lehce škubl prsty a dal pokyn podřízeným, aby se zvedli. Učinili tak beze slova odporu; během chvíle Dunbar osaměl. A mohl přemýšlet.

Proč nemá rád komerční čarodějky. Víte vůbec, co je taková WZ? Něco mezi bráhmanem a vaišjou, dobrodincem světa a podnikatelem. Vlastně na nich není nic špatného, jako není nic zlého na počestném podnikání. Kdysi studovaly na Atanoru a dosáhly tam poct a hodností; ale pak se rozhodly nepokračovat ve špičkovém výzkumu a raději zpeněžit, co se naučily. Takže se potloukaly sem tam po Arminu a světě a dělaly za peníze věci, jaké zvládaly a občas i takové, které nezvládly. V tom případě měly průšvih a zle by se jim vedlo, kdyby neměly mocnou ochránkyni: vévodkyni Julii. Ta se totiž vypravila za císařovnou a snaživě ji ukecávala, že ten průšvih není tak zlý a holka nic neprovedla, jen se to maličko nepovedlo. Když byl průšvih ještě horší, vypravila se nejdřív za vrchní čarodějkou Valérií na Atanor, ukecala napřed ji a teprve společnými silami uklidnily Dianu.

Císařovna neměla žádnou magickou moc, čarovala hůř než žákyňka z prvního semestru, ovšem měla schopnost vyžehlit věci nahoře; mniši z Východu jí udělili titul Pastýřka draků. (Udělili není správné slovo; výstižnější by možná bylo potvrdili, zveřejnili...?) Císařovnu prostě mají bohové rádi; když někomu popřeje přízeň, nezničí ho, i když to zaslouží. Taky potrestají toho, na koho se ona naštve; ale to už se nestalo dlouho.

Julie je První dvorní dáma, čarodějka číslo dvě. Dianina kamarádka, což je ještě důležitější. Má na ni velký vliv a každý to ví, zvláště když chce něco prosadit. Ovlivnitelná je celkem snadno, je vrozeně dobrosrdečná, ráda se baví a miluje sex ve všech jeho variantách. Což jí Jan schvaloval; ale po návratu z Africké expedice se postupně stahovala do pozadí a její zvyklosti (včetně erotických) přebíraly dcery. Tatínka se na nic neptaly, zakázat jim nic nedokázal a vřele je miloval; ale nemyslel to tak, že s nimi bude řádit při orgiích. Jak si představovaly ony.

A komerční WZ je v tom podporovaly. Svět viděly tak, že incest je vznešená forma styku mezi nejvyšší šlechtou říše; Dunbarovy holčičky měly zhruba tentýž názor. Tvrdily, že správná holka má vyzkoušet úplně všechno, aspoň jednou; když se jí to zalíbí, tak pokračovat. Jejich teorií bylo hodně, nikdo se v nich nevyznal a vévoda je nebral vážně. Ale nechat se svádět od dcerušek nehodlal; což ony věděly a tím víc se snažily.

Odmítal si přiznat pravdu, že morálka je pro jeho děti něco zcela jiného než pro něj. To radši dával jejich zhýralost za vinu komukoliv jinému; a ty komerčky se na to tak hodily! Objektivně, skutečně jeho děti kazily; zvykly si pořádat v jeho paláci svá pokračovací školení včetně různých oslav, pod Juliinou blahodárnou patronací. Postupně se organizací mejdanů ujala Gina, pak další, teď hlavně Clarissa.

Když začala válka (a když čarodějky pochopily, že se jich týká a že to nebude procházka růžovým sadem), usnesly se zahájit odvetné operace. Hodně je ovlivnila smrt mnoha kamarádek; ať byly jakkoliv chamtivé a rozkošnické, tohle si nemohly nechat líbit. Proto sem přišly a chtěly bojovat. Dunbar je neměl rád, ale potřeboval je; a do jisté míry si jich vážil.

Gyula Ártabogyi teď povýšil na jeho zástupce a duchovního vůdce pluku. On rozhoduje, zda je správné zabíjet nepřátele; a také zda a jak zemřít. Má na to filosofickou odpověď, jako na všechno: zabije-li zasvěcený bojovník nepřítele zasvěcenou zbraní, prokáže mu tím čest, neboť ten ničema se v příštím životě zrodí jako vznešený válečník, na jeho úrovni. Prozatím by duch zemřelého měl sloužit vítězi; čehož se dosáhne řadou opatření, která Gyula zná a včas sdělí ostatním.

(Malá poznámka: žádná z jeho teorií nebyla nová ani objevná, všechny je říkal někdo jiný už dávno předtím.)

Někteří jeho vojáci jsou bojovníci; dá se to poznat podle výzdoby těla. Většina však šúdrové, prostí chlapci z farem a továren; bojovníkům se obdivují, jako děti si na ně rádi hráli, zkoušeli prožívat různá dobrodružství. Teď dostali za úkol urychleně se doučit bojovému mistrovství; aby to zvládli, musejí mít pevnou víru ve své velitele a správnost jejich rozhodování. Dunbar si povšiml, jak obdivně zírají na Ártabogyiho; k němu pak cítili takovou úctu, že si málem netroufali přiblížit. Což vévoda od lidí nikdy nepožadoval, spíš to považoval za jejich pitomost. Ovšem nikdy se taky nekamarádil se šúdry, snad jim sem tam prokázal nějakou drobnou laskavost. Teď jim dá za úkol zabíjet a umírat; zvládnou to?

Gyula nepochybuje o sobě ani o jiných. Nebo že by ano? Stanovil jasné zásady: nepřátelé sem přišli, aby zemřeli; něco jako vznešenější forma rituální sebevraždy. Zabít je znamená splnit jejich největší přání. Ovšem: touha zemřít rukou arminského válečníka a přerodit se je vnitřním impulsem jejich duše, tělo o tom samozřejmě neví a bude se chvíli bránit; buďte tedy připraveni na krátký bezvýznamný souboj. Pokud s nimi budete mluvit, jistě budou ten záměr popírat; ale my víme podstatně líp než oni, co potřebují, a rádi jim to poskytneme. Je to jasné?

Dunbar měl jakési představy, co je to slitování, soucit a úcta k životu druhých lidí. Pokud něco takového přišlo na mysl Gyulovi, tajil to; pro něj je jediná důležitá věc vůle bohů, kterou mu napovídá vlastní mysl. Zabije jakékoliv množství lidí s neochvějnou jistotou, že právě to je nejlepší, co může udělat; tak to alespoň vysvětluje podřízeným. A podporuje v nich úctu k císaři, řádu a maršálu Dunbarovi.

(Drobná myšlenka bokem: hrabě Gyula Ártabogyi bude příštím komthurem, až Dunbar zemře. Má na to původ, zásluhy i schopnosti; jeho lidé jej už nyní oslovují Jeho Svatost. Není divu, že podporuje teorii o božské prozíravosti a naprosté neomylnosti nejvyšších hodnostářů řádu.)

Na chvíli skutečně upadl ne snad do transu, ale do zvláštní otupělosti; když se probral, vyšel ven a rozhlížel se. Po ležení byly nepravidelně rozmístěny ohně, u nichž seděly skupiny vojáků; ozývaly se kytary i bubny, tu a tam zpěv či výbuchy smíchu. Jak mezi nimi Dunbar procházel, zvedli k němu na chvíli oči, uctivě jej pozdravili a pak se zas vrátili k zábavě.

Zcela stranou, u odděleného ohně, sedělo několik čarodějek. Vévoda vnímal jejich myšlenky, přesněji vnitřní impulsy, neboť za vědomé uvažování se to nedalo pokládat. Zabývaly se přivoláváním a ovlivňováním svých Ochránců; že však byly komerční WZ, obracely se na démonské bytosti zajišťující hmotnou prosperitu, dostatek peněz, moci a rozkoší. Společné téma bylo: po mnoho let jsme vám oddaně sloužily a vy jste nás chránili; teď dejte sílu našim zbraním a my vám dáme krev nepřátel. A pokud nadejde chvíle, abychom také my položili život, ať padneme s nehynoucí slávou!

Dunbar nepochyboval, že to myslí vážně. K jejich existenci patřilo hodně předstírání, posilování vlastní moci a důležitosti. Princezny z Atanoru se o svou prestiž nestaraly, ani nemusely; bylo jim naprosto lhostejné, co si o nich kdo myslí. Komerční WZ musely být dokonalé, aby je platící zákazníci brali vážně. Když chci přesvědčit ostatní, že nade mnou bohové drží ochrannou ruku, musím je často a viditelně uctívat.

Věděl, co bude dál: dnes v noci dojde k velkým výměnám energie. Orgiím, chcete-li. Ártabogyi má jasný názor: účelná je pouze taková svatba, která zajistí všeobecné propojení myslí, cokoliv jiného je bezvýznamné šoustání, dobré leda pro nejnižší vrstvy. K takovému propojení dnes dojde; všichni přítomní se budou učit bojovým znalostem a lhostejnosti k bolesti a smrti. Možná se tak stane násilným způsobem, potlačením vlastních pochybností. Nevadí, všichni si to přejí. Zítra budou bojovat jako šílení – a taky budou.

Jedna z dívek k němu přistoupila s uctivou úklonou.

„Připojíš se k nám, pane?“

(No samozřejmě; vnímají jeho myšlenky. Ne že by ho to překvapilo.)

„Dovolíš, abychom pro tebe vybrali vhodnou dívku, která nebude v přímém ohrožení života? Měla by uchovat v paměti tvoje vzpomínky...“

Zaváhal, co říct. Chápal, o co jde, ale...

„Kdy sis naposledy nechal sejmout a uložit paměť?“

Nenechal; z jejich hlediska hrubá chyba. V D' cowenu byla jeho osobnost vtištěna řadě stálých i příležitostných manželek; Dunbar se o to nestaral, ani nemusel, byla to starost Julie a dcer. Tato WZ se snažila jej nenápadně upozornit, že jeho znalosti nepatří pouze jemu, ale jsou společným majetkem celého společenství. Slušelo se, aby to učinil.

(A navíc: poslední jeho milenkou byla Myška, po ní pár dní neměl žádnou. A tahle je docela hezká...)

„Bude mi potěšením.“ řekl.

Ta dívčinka, co mu předhodily na začátek, byla hodně mladá a moc hezká, ale tak nešťastně hloupá, že mu jí bylo na první spojení až líto. Pro ni to bylo vyvrcholení celého života; od narození až doteď se jí nestalo nic tak zábavného. Náhle je na válečném tažení, prožívá milostnou extázi s vévodou, ministrem války a... Nejradši by ji poslal domů; jenže to by ji strašně urazil a kdoví, co by udělala. Z mentálního propojení měla akorát zmatek, možná později, kdyby se uklidnila a pomalu si přehrála všechny události, pokud možno pod vedením schopného gurua... Kdyby jí aspoň mohl vylepšit karmu! Tak s ní jednal dle bojovnických zvyklostí, potvrdil jí, že se stala řádnou členkou D' klanu a poslal ji, aby to vědomí rozšířila pokud možno po co nejvíce dalších; vrhla se do toho s nadšením, kdežto on pro zlepšení nálady přijal nabídku jejich velitelky.

Ta byla aspoň mrcha; mohl si na ní vybít špatnou náladu a krutě se s ní servat. Už se znali, navíc se často milovala s Julkou a znala jeho zvyky. V průběhu kontaktu ho uvedla do polovědomého transu; nechal si to líbit, fungovat na hrubé tělesné úrovni pro něj byla skvělá relaxace. Když krásně uspokojil ji, vyštvala ho na některé kamarádky, kterým už dávno toužila něco vrátit, a měla z toho takové potěšení, jako by se s nimi milovala sama. Vcelku se s ním shodovala v názoru na hodné holčičky; sama byla hodná holka tak do deseti let, vyložená mrcha od třinácti – teď jí táhlo na třicítku.

Přišla sem, aby se pomstila, neboť do země vpadl nepřítel a chystal se jí ublížit. Zahynulo několik čarodějek; ne že by je osobně znala, ale byl to pro ni dost dobrý důvod, aby se krutě mstila. Čím krutější a nelítostnější bude její pomsta, tím větší uspokojení jí poskytne. Už při tom pomyšlení cítila takovou rozkoš, jako když jí nasazovali stříbrné kroužky do stydkých pysků. A měla jich tam několik, nehledě k dalším ozdobám.

Ale teď potřebovala zapojit co nejvíc lidí; o WZ neměla strach, ale byly tu taky ty hodné holčičky a šlo jim o život. Když se propojí a přiučí bojovému umění, budou mít aspoň nějakou šanci. Dunbar přijal, dal se proměnit v automaticky fungující stroj a napojoval další; postupně ztratil jakýkoliv přehled a nakonec i jasné vědomí. Skončil absolutním vyčerpáním; lze říct, že upadl do kómatu.

Až do momentu, kdy jej probral silný impuls; celý prostor se zavlnil, jak do něj vstoupila nějaká skutečně mocná a skutečně zlá síla. Napřed neměl jasno, co se to stalo; probral se a pátral v okolí. Přišel na to brzy: byly to pekelné stvůry, které si přivolal na pomoc Richard Baarfelt. Vynořily se z podsvětí; teď se proplétaly nepřátelským táborem a vyhledávaly jedince, kteří se nějak provinili proti Božímu zákonu. Nezdržovaly se, jednoduše takového ochromily, vyškubly z něj duši a odnesly do pekla. Těm ostatním jen svou přítomností nahnaly takovou hrůzu, že na chvíli zešíleli.

A v patách za nimi útočili Richardovi bojovníci: zapalovali a ničili každé technické zařízení, které patřilo vojákům. V tu chvíli se nenašil nikdo, kdo by se jim dokázal postavit, takže to šlo rychle a bez závad. Když tábor opustili, zůstala kupa železného šrotu, ani jeden použitelný stroj, žádné střelivo a spousta k smrti vyděšených nešťastníků.

Dunbar pokračoval v úvahách: kdyby byl při smyslech, mohl tomu klukovi zabránit to udělat. Možná; Richard je Baarfelt a může být silnější, než se zdá. Rozhodl se prosadit, dokázat své schopnosti; tak to udělal. Dokázat je Dunbarovi, otci Tomášovi, nevlastnímu bratrovi Christianovi. Být lepší než oni; pomoc z Pekla si zatím žádný nepřizval, snad akorát kdysi dávno Lucille des Merveilles, jenže ta byla (snad) Satanova dcera. Richard se odvážil porušit dávný Templářský příkaz: nepožadovat pomoc démonů. Nebo ji ani nepřijímat? Dunbar se již několikrát setkal s různými druhy démonských bytostí a ony mu prokazovaly určitá dobrodiní. Porušil tím zásadu? Kde začíná a kde končí spojenectví? Má Richardovi co vyčítat?

Nepochybně došlo ke změně karmy těch nešťastníků; jejich život předčasně skončil a oni se dostali do pekla. Zaslouží to? Určitě jsou bezbožní darebáci, čerti by se nespletli, ale v původní verzi je čekala ještě řada let, během kterých se mohli polepšit. Veškerá zodpovědnost leží na Richardovi; učinil přesně to, před čím předpisy varují: inkviziční soud. Takhle si počínala inkvizice v dávných dobách, a řád to přísně zakazoval. Jenže...

Inkvizice? To se mi líbí! tepla Francesca, ta vrchní čarodějka.

Drž hubu, nebo ti ji natrhnu! odsekl, ale ona se jen smála:

Nahoře nebo dole?

Templářské předpisy. Ve skutečnosti nic takového neexistuje. On oficiálně neexistuje ani Templářský řád; leda Blesk, který udeří. Organizace, ve které neexistují psané stanovy, pouze zvykové právo. Nikdo nemá právo nic nařídit ani zakázat; jen kdysi kdosi řekl: tohle se nedělá. Všichni se tím od té doby řídí, ani Dunbar si nepočíná jinak. Jenže Richard není ani komthur, ani žádný hodnostář, pouze syn velmistra. Nic oficiálně. Nemá právo za řád uzavírat smlouvy, ani s lidmi, ani s Peklem. Uzavřel ji soukromě. Pokud něco nevyjde, odnese si to.

Kdo vlastně zakázal práci Inkvizice? zajímala se Francesca.

Když se nad tím Dunbar zamyslel, byl nucen přiznat, že neví. Nepřemýšlel o tom. Nad inkvizicí byla vyhlášena fatwa, církevní prokletí. Nestýkáme se s nimi, nepleteme se do jejich věcí a nedovolíme, aby se pletli do našich. Hříšníky, pokud na ně narazíme, trpělivě převychováme. Pokud to přežijí.

Tu myšlenku mu Fran neadresovala, jen jí kmitla hlavou a on ji zachytil: Až tihle staří páprdové skončí, založíme si I vlastní!

Tak já jsem pro tebe starý páprda. Tvůj hrdina je nejspíš Rick Baarfelt, přece si poradil s tolika nepřáteli najednou! Jaké to bude mít následky? Co na tom záleží, kdo by se staral; leda staří páprdové. My mladí a odvážní se dáme do boje... (Jenže tohle všechno utajil. Už se vzpamatoval).

Radši se zabýval úvahami dívky, kterou měl zrovna u sebe. Taky měla své problémy, ale docela zábavné; pokoušela se udělat si jasno v rozporech mezi svou výchovou a současným stavem. Fakta: bylo to slušné městské děvčátko, dcerka drobného podnikatele; no, spíš řemeslníka, počestného mistra ševcovského. Měl pevnou ruku a přísné zásady: vždy odvést poctivou práci, dodržovat zákony a netoužit po ničem, nač nemá nárok. Nábožensky vlažný protestant, do kostela chodil o velkých svátcích a i to jen kvůli své ženě. Dceři kladl na srdce, aby se vždy živila poctivou prací a nevěřila žádným podfukům a habaďůrám. Čarodějky do toho počítal.

Vyráběl kvalitní boty z poctivé vepřové či hovězí kůže. Kupovali je lidé stejně počestní, pracovití a rozvážní jako on, za slušnou cenu; nikdy žádná čarodějka, žádná z těch nafintěných fiflen, co se mu jen smály. Nebraly ho vážně, což ho strašlivě hněvalo; ale jejich názory znal, aniž kdy s některou promluvil.

Boty ze zvířecí kůže? Proboha, to bych na sebe nikdy nevzala!

Co je špatnýho na mých botách? Jsou poctivě ušitý a dlouho vydrží! Z čeho jsou dělaný ty vaše fórový šlupičky?

Ve skutečnosti nemám žádné boty, jako nemám šaty. Je to jen iluze; vrstva hmoty, kterou vkládám mezi chodidlo a podklad. Ale mohla bych chodit klidně bosá, nevadí mi to.

No samozřejmě, nějakej švindl! Jako všecko v tý vaší magii!

Ovšem, naše magie je iluze; ale je nutné, aby byla něco jiného? Nevadí mi tvoje hmota, jen ji k ničemu nepotřebuji...

Před tímto stylem uvažování hodný táta svou dceru celý život varoval. Teď poznala názory druhé strany a připadaly jí stejně rozumné; a bohužel, táta ji sám poslal do boje, i když jen jako pomocnou sílu. Co si má vybrat?

„Uklidni se,“ řekl a pohladil ji po vlasech. Skutečně měla vlasy, dokonce ani nijak výstředně ostříhané. No, brzo o ně přijde, ale...

Padla mu do náruče a rozbrečela se. No jasně.

Další vzpomínka: škola. Otec důsledně dbal o to, aby poctivě chodila do školy a řádně se učila. Jedničky považoval za standard, nad dvojkou kroutil povážlivě hlavou. Kdyby přinesla trojku, asi by ji seřezal potěhem, ale to se nikdy nestalo. Byla inteligentní a pečlivě se připravovala na každou hodinu, psala domácí úkoly a přečetla všechno, co zvládla. Byla dobrá.

Jenže jistou dobu chodil do jejich třídy kluk jedné čarodějky. Mladší než ona, přestoupil z nižší třídy a šel do vyšší (?) podle individuálního studijního plánu. Školu navštěvoval jen občas, když ho to bavilo, o výuku se v podstatě nezajímal. Úkoly si nikdo netroufl po něm požadovat. Zkoušky dělal jak chtěl; proč vlastně? Se čtením a psaním měl určité obtíže; když občas hovořil s dětmi, klidně přiznal, že nepřečetl jedinou knihu. Přesto věděl všechno, co po něm chtěli, a ještě spoustu věcí navíc. Když nevěděl, jen na chvíli přivřel oči, jako by se spojoval s něčím velmi vzdáleným, pak začal plynně a promyšleně odpovídat. Na jedničku, samozřejmě. Učitelka kladla jeho schopnosti ostatním za příklad, ale ať dělali co chtěli, takové dokonalosti nemohli dosáhnout.

Věděla, že Dunbar je komthur a jeho žena čarodějka. Bála se ho, cítila k němu obdiv a úctu. Zda také potěšení ze sexu, si nebyla jistá. Otec volný sex neuznával, souhlasil samozřejmě s císařovninými výnosy o podpoře populace, ale nehodlal to dceři nijak usnadňovat. Potěšilo by ho, kdyby si našla slušného chlapce ze zámožné řemeslnické rodiny a provdala se za něj; pak ať si klidně přivádí na svět děti jedno za druhým, dědeček je bude milovat a pečovat o ně, jak umí. Hlavně ať nemá žádné dítě předčasně, za svobodna. A se žádným povalečem z vojenské šlechty!

Jenže – to platilo v míru. Teď přišla válka; bylo třeba bránit vlast, táta usilovně šil boty pro vojáky a ježto jeho synové byli ještě příliš malí, přihlásil dceru do pomocného sboru. Co tam bude dělat, neměl tušení, ale bylo takových víc; třeba z ní udělají ošetřovatelku, kuchařku, radistku... Oni jí určitě řeknou, co bude potřeba. Hlavně poslouchej nadřízené a chovej se slušně, ať jsem na tebe hrdý!

Bude na mě táta hrdý, komthure Dunbare?

Vévoda chvíli váhal, co říct. Nakonec zformuloval odpověď:

„Nevím. Vůbec netuším, co se stane. Budu se snažit, abyste přežili. Obávám se, že to nepůjde snadno. Je důležité, abyste se naučili bojovat.“

Neřekla nic, ale hrozně se toho bála.

„Já vím.“ zakoktala konečně.

A Dunbarem zacloumal vztek.

Oni si nezaslouží umírat! Nejsou na to připravení, nejsou bojovníci! My ano; připravovali jsme se na boj i na přechod do jiného těla, nemá nás na tom co překvapit. Ale je musíme uchránit!

Odpověděla Fran: Uklidni se. Uděláme, co půjde.

Tak se Dunbar uklidnil. Jen se v duchu pomodlil:

Bože, slituj se nad námi!

A nastalo ráno. Dunbar se po té noci cítil mnohem svěžejší a silnější než kdykoliv předtím; probudil se za svítání a než vyšlo slunce, pečlivě provedl veškeré obřady svým Ochráncům, které uctíval.

Hrabě Ártabogyi přišel vystrojen do vínově rudé uniformy uherských husarů, přes ramena měl přehozen bílý plášť s červeným osmihrotým křížem, na krku rytířský kříž s černými kameny. Pochvu šavle měl vykládanou stříbrem, na jílci se blýskaly drahokamy.

„To jdeš do bitvy nebo na slavnost?“ popíchl ho Dunbar.

„Je v tom nějaký rozdíl?“ ušklíbl se Gyula.

„V každým případě ti to sluší. Myslíš, že bych se měl taky vystrojit?“

„Pohled na důstojníka hýřícího optimismem povzbudí mužstvo!“

Vévoda Dunbar si vytvořil slavnostní uniformu, jak je zvykem dle vlastní fantazie: černou s rudými lampasy maršála, zlaté šňůry a epolety, spousta zlatých knoflíků a vyšívané blesky po manžetách rukávů. Samozřejmě se mu na prsou houpal komthurský kříž s rubíny. Zbraně: eklektický bič, bleskomet odlišného typu a bat'legh, meč cti.

Čarodějka Fran přišla v bílém rouchu, oholená hlava se leskla v paprscích vycházejícího slunce. Pozdravila jej elegantní úklonou.

„Obrátili se na mne těžce ranění, které jsem ošetřovala...“

„Oč jim jde?“

„O to, že nechtějí v žádném případě padnout do rukou nepřátelům, pokud by nás porazili. Chtějí bojovat, i když to bude spojeno s obtížemi.“

Dunbar nepřívětivě stáhl obočí.

„Rozhodli, že pokud to dojde tak daleko, lehce ranění dorazí těžce raněné a potom budou krýt ústup. Chtějí raději zemřít rukou čestného bojovníka než nějakého bezectného nepřítele.“

Dunbar pohlédl na Ártabogyiho; tušil, odkud ten nápad vyšel.

„Někteří dokonce projevili přání, aby je zabil tygr, leopard či jiná šelma. Stejně, jako bych si to přál já.“ potvrdil mu Gyula.

„No ano. Ovšem.“

„Vydal jsem pokyny pro případ svého pohřbu: přeji si, aby moje tělo bylo rozděleno na části a snědeno přítomnými šelmami. Je to běžný rituál...“

„Není to běžný rituál! Zatím jsem neslyšel...“

„V náboženském společenství pársů je zvykem předložit tělo zesnulého dravým ptákům. Já si vážím nejvíc šelem; proto jsem je požádal o tu službu.“

„A předpokládám, že se k tobě připojila řada následovníků.“

„Ano, to učinili.“ řekla Fran.

„Za čestné zbraně, vhodné ke zbavení života, se považují: meč, kord, dýka či nůž, sekyra s dvojitým ostřím, bat'legh. Puška či revolver jen pokud je nabita stříbrnými kulkami. Fázery a podobné krámy až v poslední řadě.“

„Já bych řekl, že je úplně fuk, co tě zabije. Sami o sobě jsme zasvěcení, my sami jsme zbraň cti. Ať se s námi stane cokoliv, bude to fungovat.“

„Přesto by bylo dobré, abys mužstvu potvrdil dřívější zaslíbení,“ řekla čarodějka, „Platí například, že smrt každého z nás osvobodí deset nevinných lidí dle vyššího výběru, kdekoliv na světě?“

„Samozřejmě. To nebylo zrušeno.“

„Ať nás zabije nepřítel či spolubojovník?“

„Během válečného stavu se bere každé úmrtí jako padnutí v boji. Dokonce i kdyby to byla sebevražda poslední kulkou.“

„Rozhodli jsme se, že použít kulku pro sebe není dostatečně čestné. Bylo rozhodnuto vystřelit poslední náboj na nepřítele a zemřít chladnou zbraní.“

V té chvíli už Dunbar ztratil trpělivost: „Je mi úplně jedno, kdo jakým způsobem sejde ze světa! Náš úkol je zadržet nepřítele jakýmkoliv způsobem; druhý úkol zachovat naživu co nejvíc lidí. Smrt je až ve třetí řadě! To jim vysvětluj a opakuj jim to tak často, až jejich tupé kotrby... Ne, k sakru! Ty jsi odpovědná za to, že se splní první dva úkoly! Rozumíš!“

„Co se mnou uděláš, když je nesplním?“ blýskly jí v očích zelené plamínky.

„Nic. V té chvíli už budu mrtev.“

V té chvíli došlo první hlášení o útoku letadel. Fran znovu zajiskřily oči; na létající stroje se čarodějky chystaly a sázely se, která jich dostane víc a jakým způsobem. Motory letadel byly mimořádně citlivé na jejich energetické výboje a když se povedlo způsobit, aby se ulomilo křídlo, dělal stroj ve vzduchu zajímavé loopingy a kotrmelce, posádka se snažila zachránit skokem na padáku a tak. Skvělá hra pro hodné holčičky.

Dunbar a Ártabogyi sledovali boj ze svého úkrytu.

„Je to moc hezký – ale ještě lepší by bylo najít jejich hnízdo!“

„Co tím myslíš?“

„Podle Vítka Jeřábka musí letadla startovat z nějakého letiště. Buďto je mají na lodi, nebo si vybudovali přistávací plochu na pobřeží. Na každý pád existuje nějaké místo, které by šlo najít a zničit.“

„Opravdu to chceš?“ zeptal se Richard Baarfelt. Oba se otočili.

„Ale, pěkně vítám!“ řekl za oba Dunbar.

„Opakuji otázku: Chceš, abych našel a zničil jejich základnu?“

„Jistě... s těmi tvými... spojenci?“

„Říká se jim čerti, pokud jsi zapomněl. Ano, s nimi.“

Velitelé si vyměnili nejisté pohledy.

„Inu... ta poslední akce nám pomohla.“ řekl konečně Gyula.

„Jenže čerti ti smrděj peklem, co?“ Ríša vyklepl z černé krabičky černou cigaretu a zapálil si ji bez použití jakékoliv techniky, „Tohle je taky od nich, dáš si? Ty přece kouříš...“

Gyula zdráhavě přijal cigaretu a nechal si připálit. „Jemná a silná!“ posoudil znalecky, „Samozřejmě chápu, že...“

„Nechápeš nic. Oni mají všechno lepší, cigarety, alkohol...“

„Drogy...“ napověděl Dunbar.

„A co jsou ty čajíčky, co vaří teta Julča?“

Dunbar neřekl nic, přestože Richard úmyslně udělal dvě chyby. Především byla Julie jeho sestra, nikoliv teta; zdůrazňoval tím její stáří, což jí sice nevadilo, ale mohlo. Za druhé, Julča bylo kódové jméno její ochočené zebry za africké expedice, potom z tradice oblíbené kobylky. Ani to nebyl žádný prohřešek, snad leda přeřeknutí, ale WZ si potrpěly na přesnost.

Nízko nad nimi přeletělo raněné letadlo; jeden motor mu hořel. Pilot ani nemohl vyskočit, v této výšce by se mu neotevřel padák. Sledovali kouřovou stopu, až narazil do skály a vylétl sloup ohně.

Dunbar pozoroval Richarda. Měl pocit, že mu proti dřívějšku ztmavla pleť, taky výraz tváře se maličko změnil. Jistý si ale nebyl; pamatoval si, jak se měnil Denis, když chodil s Assamou. Ostatně jeho dcery se též rády přizpůsobovaly, třeba Iris vypadala jednu dobu jako elf...

Bolestně ho píchlo u srdce.

„Jestli nám chceš pomoci, udělej, cokoliv tě napadne. Pokud se to stane mimo náš operační prostor, nebude nám vadit, ani když...“

„Ani když vylezou z Pekla moji čertíci a zatančí si s nepřáteli ty svoje tanečky, chceš říct? Rád bys je využil, kdyby ti to neznečistilo karmu!“

Dunbar opět neodpověděl. Richard to ani nečekal; ušklíbl se.

„Tak se tady mějte, hoši. Odcházím vlastní cestou a nedoporučuji nikomu, aby se mi tam pletl. Až ta válka skončí, rád vás zase uvidím, vzájemně se pochlubíme svými úspěchy a tak. Pokud přežijete.“

„A pokud přežiješ ty?“ vycenil bílé zuby Gyula.

„Chceš vědět tajemství? Já přežiju! Nezabije mě žádná nepřátelská zbraň!“

„Uzavřel jsi faustiánskou smlouvu?“

„Budeš se divit, nebylo nutno. Zaručili mi to svým slovem; a jestli teď řeknete, že slovo ďábla nemá žádnou cenu, tak se jen zasměju!“

„Dobře, našel sis kamarády podle svého gusta!“ zvýšil Dunbar hlas, „Chceš jít do boje s nimi, tak jdi. Až ti narostou rohy a kopyta a blanitá křídla, budeš se holkám o to víc líbit!“

„Tvým dcerám určitě. Šoustání s démony jim vždycky šlo!“

„Mně taky, pokud chceš vědět. Ríšo, my tě vážně neodrazujeme; potřebujeme teď každého spojence, i z Pekla. Jdi a dělej co umíš; sám rozhodni, kam až můžeš zajít. A kdybysme se už nepotkali...“

„Jo. Taky jsem tě měl rád, Janku.“ Richard mu podal ruku, pak i Gyulovi. Potom si hodil na záda poloprázdný vak s těmi pár věcmi, co mu patřily.

Ale ještě se otočil: „Kdybys náhodou... hm, potkal někde Myšku, tak ji... pozdravuj. Trochu mě mrzí, že jsme se nestihli... rozloučit.“

Dunbar zamrkal. „Jo. Tak... ahoj!“

„Žijte dlouho a šťastně!“ ušklíbl se Richard a zmizel.

Oba důstojníci chvíli vyčkávali a mlčeli. Konečně řekl Gyula:

„Kardinál nás zakousne. Že jsme dovolili jeho synovi...“

Dunbar chvíli skřípal zuby. Pak řekl: „Ty seš přeci blbej!“

Nepřátelům zbývaly čtyři tanky a ne víc než deset děl, zato spoustu mužů. Ty tanky a děla arminští dělostřelci zlikvidovali dost rychle, rojnice vojáků však neřídly přes veškeré úsilí. Zezadu se vrhali do boje stále noví a noví, aniž brali ohled na zánik předchozích.

Obránců již taky hodně ubylo. Štábní seržant, který jim velel, byl zraněn do nohy a pajdal kolem jen díky koňské dávce jakési drogy. Jeho holka byla komerční čarodějka a vybavila ho.

„Za chvilku nám dojde munice,“ vysvětloval, „Budeme se bránit, dokud to půjde; až nás odtud vyženou, no... vyhodíme to do luftu. Pak už to bude jen na vás, komthure...“

„Nechcete ustoupit? Nebo posílit postavení?“

„To asi nemá cenu. Vidíš támhle ty skály? Vyšplhali na ně a odstřelují nás z pušek. Jinak by mě nedostali... kdybych měl snajperku, tak...“

Dunbar vztekle mávl rukou a podal mu předmět, který pušku trochu připomínal.

„Hele, co to je? Jak se z toho...?“

„Další přešlap proti všem zákonům. Ősgardská technika; tady je laserový zaměřovač, takhle to střílí. Až to... nebudeš potřebovat, prostě ji hoď na zem. Zmizí, je to jen iluze...“

Poprvé po dlouhém čase měl seržant z něčeho radost.

„Dík, to je... snad se z toho naučím střílet! Tak jo, budeme to držet co nejdýl. Hele, nemáš ještě něco, co by... takovýho, jako...“

Dunbar si přečetl v jeho mysli, o čem uvažuje. Potom chvíli probíral své znalosti, až konečně vytvořil podlouhlý, matně lesklý kovový válec.

„Tohle je výbušnina, dost agresivní. Jak funguje, nemusíš vědět. Tadyhle je pojistka; když ji vytrhneš, máš tak padesát sekund na útěk.“

„To je spíš na modlitbu. Co to dělá?“

„Výbuch roztaví všechno kolem. Poradil bych ti vyškubnout pojistku a pak to hodit dolů, mezi ně. V praxi jsem to ještě neviděl, jen mi říkali...“

Seržant zkřivil rty. Jeho milá často disponovala přístroji, které nikdy pořádně nefungovaly. Ne že by byla špatná čarodějka, ale...

„Tak se tady držte!“ řekl Dunbar, nasedl na koně a odjel.

Seržant měl akorát tak čas vysekat do skály řádový kříž; na památku těm, kdo zde bojovali a umírali. Potom nastal útok.

Dunbar nakreslil do prachu schematický plán:

„Není žádná naděje na udržení průsmyku. Rozhodl jsem nechat je projít. Až se jim to podaří, nesmějí s setkat se žádným odporem... no, dejme tomu jednotlivými střelci. Necháme je dojít až sem, do otevřené stepi. Domnívám se, že si tu budou chtít vytvořit nějaký tábor. Budou potřebovat hodně techniky i lidí, aby přes ten průsmyk zřídili nějakou cestu. Po skalách vylezou lidé, ale ne tanky a děla...“

Ártabogyi chvíli kroužil prstem nad kresbou, pak udělal křížek.

„Ano, taky myslím, že tady. Má někdo jiný názor? Necháme je to udělat. Až si budou jistí, že jim nic nehrozí, zaútočíme. Ze tří stran; severozápadní bude velet Gyula, jihovýchodní plukovník Le Barri. Já půjdu středem.“

Plukovník Le Barri byl řádový rytíř, kanadský Francouz; v té době mu bylo asi padesát let a byl znám jako dobrý taktik. Jiných úspěchů nedosáhl, protože v té bitvě padl. Zatím byl ještě živ; krátce kývl na souhlas.

„Než dojde k boji, neměli by z nás vidět ani chlup. Mohou najít pozůstatky tábora, zbytky narychlo opuštěné, jako když jsme utekli. Mohou vidět na obzoru pár tygřích jezdců, ale nic víc!“

Asharr vycenil zuby a zavrčel.

V té chvíli se od průsmyku ozval mohutný výbuch. Ohlédli se a sledovali, jak se tam rozlévá ohnivá záplava.

„Bůh buď milostiv jejich duším.“ řekl Ártabogyi.

Julie z Dunbaru seděla v lotosové pozici před svým domácím oltářem. Kromě obvyklé sestavy božstev na něm hořely čerstvé svíce, každá za jednoho člena rodu, který položil život v boji. Ať již zde v Arminu, či kdekoliv jinde.

Aktivovala záznamový krystal, který svírala v dlani.

Iris seděla před terminálem počítače a jedním okem sledovala obrazovku, na níž se čas od času objevilo něco, čemu se Julka odmítala věnovat. Druhé oko měla upřené na Sif, která pracovala u sousedního terminálu, přesto však sledovala, co dvojče dělá.

„...technika mě úžasně fascinuje, mami. Je nádherný hrát si s mašinkama; až se vrátím domů, udělám vám tam pořádek, těš se! Jste sto let za opicema, a to ještě křivdím opicím! Nevadí ti to někdy?“

„Ani maličko,“ ujistila ji Julka, „Bohatě mi stačí ty nesmysly, co taháš z kdejakého konce vesmíru a vnucuješ mi je...“

„A to říkáš zrovna před Vánocema, jo? Dobře, za trest nedostaneš nic!“

„To bych tě nesměla znát, holčičko...“

„Dej se ke Svědkům Jehovovým a Vánoce jednoduše zruš!“ poradila Sif.

„Kecáš!“ řekla Julka, „Teď se zjistilo, že Jehovisté slaví úplně normálně, akorát dárky jim nosí Vánoční Satan!“

Obě holky se začaly řehnit, až Sif něco zkazila a vztekala se.

„To řeknu svejm dětem! Divila by ses, jak jsou ty klackové náročný...“

Každá z nich měla dětí už několik; žádného se Julie nikdy nedotkla, některá neviděla ani na záznamu. Na otázku, zda jsou vůbec lidé, odpovídala dvojčata poněkud vyhýbavě. Naopak doplňkový dotaz, zda projevují schopnosti k magii, v nich vyvolával nadšení a bouřlivě souhlasily. Slíbily, že děti se určitě přijdou za babičkou podívat, jen co budou dost staré, aby přežily náročné cestování.

Iris mávnutím ruky umlčela Sif. Zamrkala, což Julii vždy fascinovalo; obě měly modře svítící bělma očí, pozůstatek mírné otravy jakousi drogou. Nijak jim to nevadilo, spíš vyhovovalo.

„K tý technice, mami. Potkala jsem se s nádhernou mašinkou; říká si Dora a je kosmická loď, ve který žije celá posádka. Taky má dvojče, jenže menší, auto Gay Podvodnici. Když to půjde, dám ti ji k Váno... tak ne, třebas na Gaurá Púrnimu. Nebo bys radši Belthine?“

Iris se ohlédla na Sif a čekala nějaký komentář, ale ta se jen smála.

„...zkopírovala jsem její systémy a chci si postavit taky takovou. Dokážeš si to představit? Lítat po vesmíru v obytný lodi, která myslí jako člověk, povídá si s tebou, samostatně se rozhoduje... nádhera!“

Sif už to nevydržela: „Abys věděla, teto: Irča jim hned začala šťourat do programu a dala se s tou mechanickou potvorou do kontaktu. Ony obě holky Dora i Gay pořád chtěly zažít něco sexuálního, tak se I trafla na b'Orka, napojila se na ně a rozdala si to s pár klukama...“

I: „Nelži, ty taky!“

S: „Jasně, že jsem byla při tom! Pro ty kluky to bylo trochu o hubu, oni b'Orkové jsou dost nebezpečná parta, ale my je máme opajclý a umíme chránit svou původní osobnost, abysme se mohli vrátit do normálu. Tak jim hodila ty přenosy, holky byly úplně auf a...“

I: „Tak sakra, vykládáš to ty nebo já?“

S: „No promiň! Já myslela, že se budeš stydět mámě přiznat!“

I: „Taky ti do toho nekecám, když se ty chlubíš May-Britt!“

S: „Matko nebeská! Umíš si představit takhle lhát? Vykecáš na mě všecko, co kde provádím – teto, kdybys věděla, jaká je tvá dcera drbna...“

I: „Už ti někdo pořádně rozbil hubu?“

Cizí hlas: „Holky, tady ne! Vypadněte si na to ven!“

S-I: „Neboj, teď se rvát nebudem!“

I (pokračuje): „Tak jsem tu jejich Doru naprogramovala, aby monitorovala všecko, co v ní lidi dělají, a jejich příjemný pocity v ní vyvolávaly ten samej pocit. Jenže Dora samostatně přišla na to, že jí dělá potěšení úplně všecko, co lidi dělají: jídlo, pití, sportování, dokonce i dýchání.“

S: „Budeš se divit: dokonce bušení srdce a tep krve! Věřila bys?“

I: „Takže od tý doby jsou mašinky v permanentní extázi a jediný, čeho se bojej je, aby z nich lidi neodešli!“

S: „Ještě řekni to o tom rozmnožování!“

I: „Jo, Dora si našla v mý paměti, jak funguje naše rodina. Moc se jí to líbí a rozhodla se, že od teďka adoptuje všecky stroje, který ve vesmíru potká a budou toho jen trochu schopný. To znamená řízený počítačem; každej takovej počítač buď pojme za manžela, nebo za sestru, a ty, co si vytvoří sama jako svoji odnož, za syna nebo dceru. Chápeš to?“

Julka: „Chápu, že jste všecky dohromady potrhlý. Jediný co nechápu je, že do svých praštěných her zatahujete i stroje.“

I: „Umělá inteligence je budoucnost světa, to nevíš? Osobnost, jako Ego, nemusí mít jenom člověk, taky stroj! Akorát že se stroj nemusí cítit jako jedinec, ale jako součást něčeho, víš? U lidí to jde taky, třeba Téčka nebo Véčka z Atanoru...“

Jiný cizí hlas, z reproduktoru: „S-I! Za chvilku letíme, už jdete?“

I: „A jo! Hele, mami, my už musíme letět. Já se zas někdy ozvu. A takovej umělej mozek ti přivezu, jen co ho dáme do kupy. Neboj, dlouho to trvat nebude, jsme holky šikovný...“

Gina: „Na mě jako obvykle zapomenete, že jo?“

I: „Ty se naotravuješ... Jasně, že na tebe myslíme! Jenže ty dostaneš daleko drsnější ovládání než máma, protože seš...“

Julii vhrkly slzy do očí. Krystal jí vyklouzl z prstů a upadl na zem.

Převážnou většinu času, když se chystalo rozhodné střetnutí, trávil komthur Jan Dunbar na modlitbách. Čarodějka Fran se modlila také, ale k docela jiným božstvům; aby nabrala sílu, pořádala sexuální obřady, při nichž byla samozřejmě hlavní hvězdou. Za poslední dny značně povyrostla; nemyslím do výšky, ale na významu, stala se skutečně mocnou a nebezpečnou. Kdyby přežila, určitě už by nesestoupila na úroveň komerční WZ; spíš bylo možno ji nazvat mistryní černé magie.

Ártabogyi s jejím počínáním souhlasil, Dunbar se nevyjádřil.

Nepřátelé zatím stavěli opevněný tábor. Aby dostali přes hory techniku, byli nuceni postavit lanovou dráhu; zpočátku tahali náklady sami, pak svůj systém vylepšili a zapřahali koně. Nakonec dostali nahoru i pohonné motory, ale tanky a transportéry po skále skutečně nevyjely; možná až postaví přes průsmyk důkladnou silnici, ale to byla otázka několika týdnů.

Tábor vypadal zhruba tak jako ten předchozí, ve čtyřech rozích věžičky, z nichž stříleli kulomety po všem, co se hýbalo. Tygři se občas bavili tím, že podnikali zdánlivé útoky, ale sotva začal kulomet vířit prach okolo kopyt jejich koní, rychle uprchli. Vojáci měli nabýt dojmu, že z celé arminské armády zůstalo jen těch pár šelem.

Konečně vojáci přesunuli přes průsmyk celý pluk kavalerie; jejich koně se pásli na stepi, důkladně střeženi, neboť tygrům nebylo co věřit a nepřátelé správně tušili, že jsou šikovní zloději. Vyzvědači zjišťovali, co ještě se vojáci chystají přesunout; pravidelně se konaly porady, kde se projednávala situace a připravoval útok.

Konečné datum útoku nakonec stanovila Fran; vyčetla ho z hvězd. Ártabogyi souhlasil, Dunbar nakonec také. Mezitím z Kingtownu dorazily další posily a všichni přímo hořeli dychtivostí.

Toho dne již od svítání panoval v ležení čilý ruch; vojáci sedlali koně a chystali se vyrazit na cestu.

„Dobrý odhad, Fran!“ pochválil čarodějku Gyula, „Zdá se, že je čas!“

„Já nehádám!“ odtušila, „Já to vím!“

Dunbar si prohlížel schematickou mapu. „Necháme je dojet zhruba do tohoto místa. Potom zaútočíme. Fran, zapálíš step tady a tady, a naženeš požár proti nim. Až se dají na útěk, sevřeme je a zničíme. Doufám.“

„Žádný problém,“ šklebil se Gyula, „Je jich sotva desetkrát víc než nás!“

„Obávám se, že trochu víc. Nevadí, spočítáme je až potom!“ řekla Fran.

„Bůh nám pomáhej!“ řekl Dunbar.

Tentokrát si vzal do bitvy přílbu, starobylou gotickou, snad dokonce po předcích; byla už notně omšelá a otlučená z bitev, ale jeho děti ji čerstvě naleštily a opatřily chocholem z rudých pštrosích per. Bývalo zvykem řádových velitelů nosit podobné věci; vzal si také plášť s osmihrotým křížem, aby jej bylo zdaleka vidět.

„Nuže – s pomocí Boží vpřed!“

Čelo nepřátelské jízdy se již dostalo mezi Ártabogyiho a Le Barriho pozice; Dunbar je sledoval dlouhým námořním dalekohledem, teď jej sklapl, schoval do sedlové brašny a nasadil si přílbu. Vyjel z úkrytu vpřed, aby jej vojáci viděli, pozvedl bat'legh a zablýskal jím ve slunci.

„Do útoku!“

Čarodějka Fran pozvedla ruce a vypustila dva impulsy energie. Step prudce vzplála a oheň se šířil k nepřátelům; ti se napřed zarazili a nechápali, pak ale otočili koně a vraceli se k táboru.

Dunbar vyrazil dunivý tygří válečný pokřik; pak v čele své jízdy vyrazil vpřed. Zároveň zaútočili Ártabogyi a Le Barri; vyrovnali se těsně za linií ohně a když plameny dostihly vojáky, spustili na dezorientované muže palbu. Když je tím ještě víc zmátli a vyděsili, dali se do nich šavlemi.

Nepřátelé byli zaskočeni jen chvilku; pak zastavovali a stříleli také, pěchota poklekla nebo zalehla na zem a všechny pušky chrlily na Arminy oheň a olovo. Před ohněm utíkali, ale ne už tak panicky jako předtím.

Vévoda Dunbar útočil v první řadě; konečně dostal možnost rozdat si to muž proti muži. Srazili se s nepřátelskou jízdou šavle na šavli; jenže Dunbar bojoval bat'leghem, obouruční zbraní se spoustou čepelí a bodců. Koně řídil mentálně jako za dávných časů v Africe; smál se, když probodl jednoho vojáka, vzápětí rozťal hlavu druhému a třetího lehce zranil na prsou. Projeli švadronou jízdy jako horký nůž máslem a zanechávali za sebou širokou ulici. Dunbar uviděl nějakého důstojníka a kývl na něj, vyzýval ho k souboji. Ten chlapík šermovat uměl, odrazil několik útoků, než mu konečně usekl nemoudrou hlavu jako zelnou hlávku.

Zbytek jízdy nechal tygrům a vletěl mezi pěšáky. Jeho jezdci stříleli ze všech možných zbraní, často ukořistěných nepřátelských samopalů. Vzduch se naplnil bolestným křikem, řevem šelem, pachem krve; vojáci se nakonec dali na útěk, další se zas hnali do boje, nelítostně hnáni šaržemi. Nastal zmatek, ve kterém nikdo netušil, co se děje o dva metry dál.

Vévoda projížděl mezi bojujícími, nápadný svým rudým chocholem na přílbě; občas srazil někoho výstřelem fázeru či dorazil šavlí. Bat'legh se mu na to nehodil, používal tedy japonskou katanu, jejíž originál mu kdysi vykoval přítel Tošio Yamanaki. Stačil letmý dotek čepele a duše jednoho ničemy byla osvobozena z hříšného těla; Dunbar si dával pozor, aby každému věnoval alespoň krátkou obětní mantru.

Když pobil všechno, na co dosáhl, postavil se ve třmenech a rozhlížel se; zdálo se mu, že Armini drtivě vítězí. Zjišťoval, kde je situace nejhorší, kde by měl zasáhnout osobním příkladem. Jak se tak rozhlížel, ucítil náhle bolest v levém boku; zároveň cítil, jak mu z úst teče krev.

A tehdy Jan Dunbar pochopil, že již splatil daň své nenávisti do posledního feniku; že účty jsou vyrovnány a je třeba odejít. Možná taky pochopil, že i jeho nezlomná vůle mstít se má své hranice; vzpomněl si na milovanou ženu, na všechny svoje děti. Ještě chvíli se držel koně za hřívu; potom mu povolila ruka a jeho těžké tělo kleslo na zakrvácenou zem.

Nikdo si toho nevšiml; každý bojoval svůj vlastní, v tuto chvíli nejdůležitější boj. Až po chvíli zaregistroval ležícího komthura jeden nepřátelský voják, který po první srážce pochopil, že lépe než bojovat je snažit se co nejrychleji zmizet z bitvy, případně tu a tam někoho šikovně prošacovat. Divoši nosili zlaté náušnice, náramky, křížky na krku; padlí je už určitě nepotřebovali, ani nemohli povídat, kdo jim šperky vzal. Teď se chystal zmocnit těžkého zlatého kříže s rubíny, který měl na krku ten muž v přílbě s rudým chocholem. Že je komthur, voják nevěděl a ani ho to nezajímalo. Viděl dvacet deka ryzího zlata a velké kameny.

Zrovna když utrhl kříž z krku mrtvého, zaslechl nad hlavou svist šavle; téměř stihl se ohlédnout, pak mu křivá uherská šavle uťala pošetilou hlavu. Gyula Ártabogyi sekl ještě jednou a uťal zlodějskou ruku v předloktí; napíchl ji na šavli a podal si ji do sedla, aby snáze vykroutil ze zaťatých prstů vzácnou kořist. Pověsil komthurský kříž na svůj řetízek k rytířskému; chvilku to trvalo, ale očko se dalo otevřít.

Dojela k němu čarodějka Fran, tváře jí planuly a bílé roucho vlálo ve větru. Řídila plameny, vrhala je na nepřátele a nebezpečně ohrožovala pevnost; po mnoha letech zas pracovala s Ohněm jako za časů svých studií, když byla ještě Pannou a věřila, že jejím Posláním je zachránit svět. Zachránit nebo zničit, jaký je v tom rozdíl? Uctívala božskou bytost jménem Savoon, tančící ve vesmíru a ničící živé bytosti šlehnutím svých nesčetných tenkých copánků. Zároveň však umožňuje tomu, na koho pohlédne laskavým zrakem, aby se znovu zrodil jako očištěné dítě. Kdysi se Fran hodlala stát jeho služebnicí a usměrňovat ničivou sílu, pak to na mnoho let pustila z hlavy, ale teď se ke svému původnímu poslání vracela.

„Žeň je k průsmyku!“ křikla, „Utíkají, nenech žádného uniknout!“

Ártabogyi vyrazil válečný pokřik a ukazoval šavlí; jeho jezdci odpověděli zběsilým ječením a hnali nepřátele jako stádo. Někteří poznali, že se změnilo velení, že tedy Dunbar je mrtev či těžce zraněn. Většinou byli rádi, divoký Gyula jim vyhovoval víc než uvážlivý a opatrný Dunbar. Zato vědomí, že musí pomstít komthurovu smrt, je tím víc posilovalo.

Vojáci skutečně prchali směrem k průsmyku. První (nejzbabělejší) už nebyli daleko; možná se u skal chtěli zastavit a bránit, což nebylo nemožné. Kdyby si někdo z důstojníků uvědomil, jak málo je arminských jezdců, mohla jejich obrana mít nějaký účel, ale... Gyulovi to taky bylo jasné.

A právě, když první skupiny nepřátel doběhly k průsmyku, zadrnčely odtamtud šípy, vrhací oštěpy, kulky ze starodávných ručnic. Vzápětí z průsmyku vyrazili pruhovaní tygři, v jejich čele strašlivý Asharr, křivou hubu rozevřenou a svítící bělostnými tesáky, v úskočných šikmých očích zelený plamen nenávisti. Před tygry vojáci ucouvli a obrátili se radši proti lidem; tygři stříleli, a když nemohli, bili nepřátele tlapami, zakusovali je, drásali hroznými spáry. Z lidí a šelem se staly mocné kleště, které sevřely nepřátele a drtily je jako parní lis drtí staré železo.

Když se obě ramena kleští probily až k sobě a poslední nepřítel zašel pod kopyty koní, zastavili se velitelé proti sobě a pozdravili se; Gyula šavlí, Asharr packou.

„Ochránci nám dopřáli vítězství,“ řekl Gyula Ártabogyi, „Bohužel splacené krví mnoha statečných bojovníků. Také Jeho Svatost komthur Jan Dunbar spí svůj věčný sen na bojišti. Čest jeho památce!“

Bojovníci kolem odpověděli válečným pokřikem.

„Najděte jeho tělo,“ řekla čarodějka Fran, „Ať je důstojně pohřbíme...“

Hledali, ale nenalezli; nikde nebyly dokonce ani jeho zbraně.

„Odešel s bouří.“ konstatovala Fran.

A Gyula dodal: „Vstoupil do legend.“

O Janu Dunbarovi skutečně vznikly četné legendy a fámy. Snad nejznámější hovoří o jeho zbraních; ty se totiž jeho odchodem změnily ve sbírku starého železa, vhodnou leda k vystavení ve vitríně. Funkční jsou samozřejmě zbraně chladné, většinou velké umělecké ceny a dokonalého zpracování; současní dědicové občas některou půjčí obdivovatelům k procvičení, takže se dobře ví, jak jsou kvalitní. Některé jsou značně exotické a nikdo netuší, z jaké země a jaké kultury pocházejí; že z jiného světa, je nejspíš fáma.

Další část sbírky jsou zbraně střelné. Standardní vojenské pušky většinou zmizely během války, ale skvělé lovecké ručnice zůstaly. Jsou velmi kvalitní a kdyby s nimi někdo chtěl chodit na lov, jistě by dobře sloužily. Také se ve zbrojnici nacházejí pušky ze šestnáctého až osmnáctého století, které by asi moc nefungovaly, ale zase jsou vzhledově krásné.

Největší rozpaky vzbuzuje sbírka předmětů, které původní seznam označuje za zbraně, ale zdravý rozum spíš za hračky pro děti. Tvrdí se, že pocházejí z vesmíru a vystřelovaly energetické impulsy různého druhu; také se říká, že je vévoda rád používal a bojoval s nimi. Po jeho smrti zcela přestaly fungovat a nikdo nemá tušení, jak je uvést do provozu. Na příkaz armády se pokoušeli je prozkoumat renomovaní vědci, ale nakonec všichni konstatovali totéž: ty věci nemají vůbec žádný účel a nelze je používat. Možná si s nimi hrály děti; některé při stisknutí blikají a dávají slabé rány, je v nich jakási baterie neznámé konstrukce, značně vybitá. Nepochybně nikdy nebyla dost silná, aby někomu ublížila, takovou věc by ani blázniví Armini nedali do ruky dětem. Tvrdí se, že je komthur od svých dětí dostal; pravda spíš bude, že jim je koupil někde v hračkářství.

Legendám o zbraních zasvěcených, které poslouchají jen svého vlastníka, už dnes také nikdo nevěří. Je jisté, že Dunbar uměl ovládat veškeré bojové prostředky přímo mistrovsky, taky to dělal celý život. Rovněž dohlížel na své děti, aby byly dobrými bojovníky. Zda jim pomáhala božstva, kterým byly zbraně zasvěceny, je dost pochybné. Většina těch bytostí není obecně známa, možná si je někdo z rodu vymyslel.

Další zvláštnost byly dopravní prostředky; několik jich bylo získáno ve stavu, kdy se možná daly uvést do chodu, ale nikdy se to nepovedlo. Technici nad nimi kroutili hlavou; odhadli ty stroje na lidovou tvořivost, avšak nedokázali pochopit, kdo je udělal a proč zrovna takhle. V Arminu žila řada nadšených vynálezců, kteří s chutí vyráběli všelijaké prototypy, obvykle jen v jednom exempláři. Nejzvláštnější byly pohonné jednotky, motory těch strojů; obvykle se při otevření a průzkumu rozpadly a nikdo je nedokázal už dát dohromady.

K naprostým nesmyslům je třeba počítat legendy, že někteří létali dokonce do vesmíru. Nebyl nalezen jediný hmatatelný důkaz, to co je za důkaz někdy vydáváno, jsou zcela jasné podvody. Na druhé straně si všichni nesmírně rádi vymýšleli šílené příběhy; v těch se to mezihvězdnými lety a cizími světy se spoustou divných bytostí jen hemžilo. Nemá smysl brát je vážně.

Vejdi! pokynul kardinál Baarfelt.

Julii nepřekvapilo, že ví o jejím příchodu, ačkoliv ji nikdo neohlásil. Kdyby naopak nevnímal její auru, začala by se vážně obávat o jeho zdraví.

Jeho pracovna jako obvykle tonula v příšeří, osvětlen byl pouze pracovní stůl, na kterém studoval nějaké spisy. Vstal a vyšel jí vstříc; všimla si, že odložil brýle, dříve je nenosil.

Stárne... pomyslela si.

Stárnu, ale dosud žiju. odpověděl.

Něžně ji objal a chvíli podržel v náručí. Nedošlo ke znatelnému propojení, ale oba byli myšlenkově spojeni téměř neustále a vnímali jeden druhého.

Potřebovala jsem tě vidět.

Vím. Potkala tě řada krutých ztrát.

A další ztráty mne čekají.

Uvažoval, jak by ji utěšil. Nepřišlo mu na mysl nic než citát z Koránu:

Volám za svědka kalamář a pero i to, co se perem píše;

Volám za svědka měsíc, když vypluje, a zoru, když se zabělá;

Volám za svědka soudný den i duši, jež sebe samu kárá;

Volám za svědka čas, počátek i konec všeho -

že každý člověk neustále ztrácí...

Julie neřekla nic, jen se rozplakala.

Chvíli tak stáli v objetí; konečně se ovládla, jemně se vyvinula a usedla naproti němu do křesla pro hosty.

„Ať pojímáme situaci jakkoliv, jsme čarodějové země, která je v ohrožení. Je naší povinností bojovat; jako bojoval můj manžel, moje dcery a... každý, kdo tuto zemi miluje. Chci od tebe radu, jak to udělat.“

Očekávala, že si odpověď důkladně rozmyslí, ale odpověděl téměř okamžitě:

„Zkusil jsem hovořit o tom. S Ochránci; ti se neozvali. S čarodějkou Morrigan, ačkoliv ji osobně nesnáším a ona... vnucuje se mi. Jejím úmyslem je získat ode mne dítě, aby je použila proti mně. Nesmysl.“

Julie se zdržela komentáře. I ona dělala různé genetické experimenty.

„Nakonec jsem provedl rituál k přivolání Satana. Ten přišel.“

Julka se nahnula dopředu, jako by toužila po vysvětlení.

Poskytl jí záznam.

Přišel v uniformě císařovy Tygří gardy, jakou občas nosil Denis. Hvězdičky na výložkách označovaly generála. Drobný žertík?

„Vím, jaká je situace. Už se zhoršila natolik, že jsi mne přivolal. Bojíš se nepřátel dostatečně, abys mne požádal o pomoc?“

„Zatím to udělal můj syn.“

„A my jsme mu pomohli, jak víš. Účinně pomohli. Jako jediní.“

Kardinál se pokusil utajit, co si o tomto činu svého syna myslí. Zřejmě ne dokonale, neboť Mocný se potměšile ušklíbl.

„Můžeme spočíst spojence, kteří ti zůstali. Bohové se na tebe vykašlali; vím proč, mají dost vlastních starostí. Zdá se, že je vyřeší, ale chvilku to bude trvat. Pro vás příliš dlouho, obávám se. Spojení do vyšších světů je ztraceno. Teď jste přišli o spojení s ostatními hmotnými světy. Brzy už přestanou fungovat vaše zrcadla a jiný způsoby průchodů.“

„Proč?“ Tomáš nevěděl, zda to řekl nahlas či si jen pomyslel.

„Protože nebude dost čarodějek, které to dokážou. Valériino magické pole slábne. Tvoje dcery umírají. Vnučky tím víc. Zbývající... jsou bezprostředně ohroženy. Nezemřou všechny, ale mnoho. Synové... z tvých synů je dobrý čaroděj akorát Denis, Richard a Christian. Ostatní jsou bezvýznamní.“

„Děkuji za důvěru.“

„Nemyslím to jako urážku. Jen konstatuji fakta.“

Baarfelt neřekl nic. Vyčkával.

Mocný usedl do křesla; téhož, v němž nyní seděla Julie.

„Jsem jediný, kdo ti nabízí pomoc. Od jiných ji už nedostaneš.“

„Za jakou cenu?“

„Původní nabídka. Vybereme si sami. Spolehlivě ověřené hříšníky.“

Baarfelt opět nějakou chvíli mlčel.

„Pozval jsi mne. Potřebuješ pomoc a já jsem jediný, kdo ti ji může dát. Už o tom uvažuješ, jinak bys se mnou ani nepromluvil. Víš, že je to poprvé, co jsi mne sám zavolal? Samozřejmě nepočítám případy v mládí při tvých bujných pitkách a bláznivých večírcích...“

Tomáš sebou neklidně ošil.

„Copak, už jsi na to zapomněl? Nebo chceš zapomenout? Můj čas plyne jinak než tvůj, pro mne to bylo před chvílí. Vím o všech tvých přešlapech, hlídám tě stejně jako ostatní...“

„Je to se mnou hodně špatné?“

„Ty dobře víš, že ne. Ještě stále máš právo mi poroučet, namísto co bys mi podléhal. Ještě stále jsme na opačných koncích. Ano, byl bych rád, kdyby naše spolupráce byla těsnější. Snad už ses přesvědčil, že nejsme tak hrozní, jak nás pomlouvají...“

„Vím, jací jste.“

„Takže – proč jsi mne zavolal?“

„Vlastně proto, abych s tebou měl tento rozhovor. Připravuji se na to, že za mnou někteří lidé přijdou a požádají o to. Budou mít spoustu argumentů; budou to lidé, které mám rád a kterým jsem povinován pomocí a ochranou. Asi bude těžké jim odmítnout.“

„Dobrá. Nechám tě rozvažovat, jak dlouho chceš. Jenom ti říkám: Přijmeš moji nabídku, nebo tvoje země zahyne. A ty se na to budeš dívat.“

Tomáš sklopil oči a prohlížel si svoje ruce. Když zrak opět zvedl, host tam už nebyl.

„Co bys udělala ty, dcero?“

„Nevím, co bych udělala. Vím, co udělám: budu bojovat.“

„Šavlí?“

„Na koni, v pravé ruce meč a v levé... něco si vyberu. Střelnou zbraň.“

„V tom případě zemřeš. Jako Jan... a ostatní.“

„To je poslední, co mi nahání strach.“

„Jak tě znám, nevytvoříš si ani únikovou cestu.“

„Ne. Chci opustit toto tělo. Chci vstoupit do světa starých bohů a jednat s nimi. Mluvila jsem s Morrigan; vidí šanci tak padesát na padesát.“

„Budou oni jednat s tebou?“

„Minule, za africké expedice mi nabídli, abych se stala jednou z nich. Nejsem si jistá, zda to ještě platí. Nemyslím, že jsem o moc horší, i když mi omezili pravomoce. Kdyby mi to nabídli dnes, přijmu to...“

„Hm. Jsi křesťanka, dcero. Znamená to stát se svatou. Zemřít mučednickou smrtí pro víru, chránit své uctívače, pomáhat, dělat zázraky...“

„Myslíš, že to nezvládnu?“ zašklebila se.

Náhle ho bolestně píchlo u srdce. Jestli je toto jejich poslední setkání...?

„Jestli se vidíme naposledy, táto, jsem ráda, že jsi udělal všechno tak, jak jsi to udělal. Měla jsem nádherný život; nezměnila bych nic, kdybych měla možnost. Možná několik detailů... ne, ani to ne. Bylo to hezké!“

„Pokud já něčeho lituji, tak snad že jsem tě neznal jako dítě. Nikdy jsem tě nehoupal na kolenou, nevyprávěl ti pohádky...“

„Nedělal jsi to ani mým dětem; a neřekla bych, že o to zvlášť stály. Ani já je nerozmazlovala tímhle způsobem. Občas jsem je pohladila klackem!“

„Tvoje holky tě milovaly...“

„Myslím si to. Až teď mě mrzí, že neznám svoje vnoučata. Tvoje pravnuky, tati. Rozeseté po celém vesmíru...“

„Chceš získat moc procházet místy a časy?“

„Chci získat jakoukoliv moc, kterou dokážu. Když to vyjde, uvidíš sám.“

„Přeju ti hodně úspěchů – ve všem, co uděláš. Budu s tebou.“

Vstala. Objali se.

„Jednou... to jsem byla ještě moc mladá. Vytáhla jsem Janu z pasťáku; no, byl to klášter, ale... to je fuk. Prostě jsem ji osvobodila a vychovávala, protože se bála a šel po ní kdekdo. Moc jsem si nevěřila... ale ona mi jednou řekla: Telátka už nemají strach. Už jsou v houfu. Pamatuješ?“

Vzpomněl si na Janu; padla na Rhodu. Už je to tak dávno...

„Moje stádo ubývá, tati. Už nás není takový houf jako předtím. Ale pořád ještě jsme – a bojujeme. Věř mi...“

Políbila ho a odešla.

A Tomáš usedl ke svým starým knihám. Nasadil si brýle, ale nečetl.

Slzely mu oči.

Errata:

30.05.2021 11:40