Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Co že se stalo?“

Generál Exeter se tvářil, jako by považoval otázku za osobní útok.

„Nějaké drobné problémy v Iron-city. Nevím přesně...“

„Já slyšela slovo povstání.“

„V žádném případě!“

„Tak nepokoje? Rasové bouře?“

„To už vůbec ne!“

Senátorka se s generálem chvíli přetlačovala očima. Vzdal to on.

„Je tady major Wilson? Zkusíme ho poslat do Ironu vyšetřit, co se stalo. Pokud si přejete jet s ním...“

„Proč právě majora Wilsona?“

„Je to velmi inteligentní mladý muž. A je vhodná chvíle přenechat větší iniciativu mladým důstojníkům!“

Senátorka to vzdala, nemělo cenu diskutovat. Jen se zajímala, jak se do toho Iron-city dostanou; generál jim přidělil vrtulník.

„Čtyři hodiny tam, čtyři zpátky. Nějaké vyšetřování... do večera můžeme být v pohodě zpátky.“

„Vezmeme s sebou Jessie?“

„To asi nepůjde. Alespoň bude moci doma pořádně uklidit.“

Pilot vrtulníku byl černý jako bota a neustále se smál. Nebo si zpíval; na krku měl dva amulety, v kabině na předním skle ještě řadu dalších.

„Já nikdá v životě nespadnu!“ vychloubal se, „To že uctívám všecky ty místní bůžky a duchy. Každýmu z nich patřičně obětuju, tak mě chráněj!“

„To je velice pozoruhodný přístup! Já myslela, že jste křesťan!“

„Jasně že jsem, mlospaní, ten nejlepší! Uctívám Panenku Marii, svatýho Františka a všecky svatý, co jich na světě je!“

„A taky duchy předků, že? A tohle je co, kost z buvola?“

„Z antilopy, mlospaní. A zobák ze skalního orla. Ten je přeci lítací!“

„Máš to hezký, ale nedostatečný,“ upozornil ho Conrad, „Chybí ti šupiny z draka. Co uděláš, když tě napadne drak?“

Černoch se hbitě třikrát pokřižoval. „Pámbu nás vochraňuj!“

„Klid hochu, draci neexistujou.“ smál se Conrad.

„Vy to musíte vědět líp, mlospane. Já viděl akorát...“ Černoch zaváhal.

„No, klidně povídej. My to vydržíme!“

Důsledkem bylo, že je pilot celou cestu bavil historkami o strašidlech. Některá viděl osobně, o jiných slyšel od důvěryhodných lidí. Senátorka ho nejdřív poslouchala, pak se dívala z okna a nakonec usnula. Ne, spíše jen podřimovala; nespalo se jí dobře, chyběla jí uklidňující ochrana Domu.

Když si to uvědomila, znejistěla.

'Spala jsem tam pouhé dvě noci! A už se mi zdá, že mě Dům chrání? Za pár dní se vrátím domů, už nikdy neuvidím tuhle zemi, lidi ani... ten Dům. Snad se mi po něm nebude stýskat?'

'Nechrání mě! Neuchránil ani své vlastní lidi, nedokáže to!'

Conrad seděl vedle pilota, sledoval zemi pod sebou a meditoval. Klidný, vyrovnaný, smířený předem se vším, co se tu děje. Nebo lhostejný?

Přistáli na vojenském letišti na okraji Iron-city; uvítal je službu konající důstojník v hodnosti kapitána.

„Wilson? Proboha, kde jsi vzal tu majorskou hvězdu?“

„Dočasně propůjčená hodnost. Jsem generálův zvláštní zmocněnec.“

„A kruci! Důvod? Počkej, nic neříkej, je mi to jasný. Ty nepokoje, co?“

„Přesně. Povídej, co se doopravdy dělo?“

„Ale, dohromady nic. Pár chlapů se namazalo a začali dělat bugr. Některý ožralci rabovali obchody, převraceli popelnice, zapalovali auta...“

„Jaký měli důvod?“

„To není nikomu jasný, ani jim samotným. Hlavně se neví, kdo to spískal; každej přísahá, že on to nebyl. Nikdo si na nic nevzpomíná.“

„Nějaký viník existovat musí.“

„Nejspíš ty, co... no, ty postřílený.“

„Kolik jich bylo?“

„Jenom pár jednotlivců. Nejvíc dvacet...“

„Ale ne!“

„A kolem stovky lidí je ve špitále. Popálený, postřelený... a šílený.“

„Sakra Jimmy, co se doopravdy stalo?“

„První impuls byla zpráva o vítězství v Indiopolisu. Nějakýho kreténa napadlo vyhlásit na sobotu oficiální oslavu toho vítězství. Že jako chlapi už si dávno nic neužili a tak...“

„Tak to vyhlásil. Chlapi zapadli do hospody a ožrali se. Normálka.“

„Pak začala nenormálka. Já nevím proč a jak, ale najednou táhl městem dav docela šílených lidí, ničil a raboval. Až do nich nalítla vojenská policie, oni začali házet kameny a zápalný láhve – a nakonec střílet. Empíci taky stříleli, proto ty mrtvý a raněný. Do rána byl klid.“

„Ale proč? Všecko musí přece mít nějakej důvod!“

„Nikdo neví, proč. Tak, prostě najednou.“

Wilson chvíli uvažoval. „Co domorodci?“

„Udělali to nejlepší, co mohli. Zalezli a nevystrčili ani nos.“

„Víš jistě, že nikde žádnej domorodec?“

„Ani noha, dokud nevylezlo slunce. Pak začali chodit a škemrat o náhradu škody. Zničili jim nějaký krámky se zeleninou...“

„Ještě jedna otázka. Co dělal tou dobou Ostap Bělkov?“

„Majitel Kasina? Jemu se to naštěstí vyhnulo, proč?“

„Jen tak. Půjdu se ho zeptat sám.“

„Kdo je Ostap Bělkov?“ zajímala se senátorka.

„Jediný přátelský domorodec, kterého znám. Dost pochybná existence.“

„Začíná mne zajímat. Pokud není jako ten... Draggon.“

„Monty Draggon je jenom malá veš. Mám dojem, že ho nebrali vážně ani sami domorodci. Velká huba a nic. Ossi je zajímavý...“

Vypůjčili si auto a jeli do Kasina. Cestou si prohlíželi škody porůznu po ulicích; spálená auta, vyrabované obchody, rozstřílené fasády. Vypadalo to na větší škody, než způsobilo dobývání města.

Kasino bylo teď přes den samozřejmě zavřené, ale restaurace v přízemí bez problémů fungovala. Wilson se zeptal na majitele; ale dřív než on se přišla podívat slečna Ida, jeho pomocnice a přítelkyně. Krásná žena tmavé pleti, uhrančivých očí a vlasů černých jako svědomí politika.

„Slečno Ido – dovolte, abych vám představil senátorku Shattertwaithovou!“

Senátorka měla pocit, že ji varují všechny ochranné bytosti, které zná; je ta žena vůbec člověk, nebo démon? Byla samozřejmě krásná, ale čišelo z ní kruté, nelítostné zlo.

„Těší mě...“ zapředla jako kočka, „Ossi přijde hned...“

„Také jsem velice poctěna!“ zalhala senátorka.

Slečna Ida kývla na číšníka: „Dáma a pan major jsou našimi hosty!“

Senátorka měla chuť odmítnout. Wilson políbil Idě ruku.

„Ta ženská je čarodějka!“ řekla Mildred, když Ida odešla.

„Rozhodně ne. Je snad jediná, kdo o magii neví dočista nic.“

„Ano. Tím se nejlépe kryje. Řekla bych, že to zavinila.“

„Zavinila co? Ty nepokoje? Madame, já tedy nevím...“

„Máte instinkt, majore? A co vám říká?“

Wilson pokrčil rameny.

„Tak se zeptám jinak: Co z ní cítíš, lorde Kiame?“

Major tentokrát uvažoval o chvíli déle. A odpověděl uvážlivěji:

„Vím, že je nebezpečná. Věřil bych, že za noci navštěvuje Ostapovy nepřátele a podřezává jim krky. Ale že by dokázala tohle?“

„Věř mi.“

Přicházel majitel, hrabě Bělkov. Hezký příjemný muž, usmívající se jako ten nejlepší přítel.

„Ale koho to nevidí mé bystré oko! Nadporučík... ne, major Wilson!“

„Rád vás vidím, Ostape. Madame, tento pán...“

„Vy jste skutečně senátorka? Jaké nesmírné potěšení!“

Chvilku si vyměňovali nejrůznější zdvořilá, leč bezvýznamná souvětí.

„Přišel jsem se pozeptat na ty zdejší nepokoje, Ostape. Co o nich víte?“

„Vůbec nic. Díky bohu, mému Kasinu se vyhnuly.“

„Prý ti lidé byli opilí.“

„Ale ne z mojí viny, to bych si vyprosil. V Kasinu byl klid... no, téměř klid. Pár lidí se pohádalo, jako pokaždé, když se hraje, ale nic...“

„Kde se tak strašně ožrali?“

Ostap se poškrábal na nose a chytrácky zamžoural.

„Já bych nešel po alkoholu. Je sice pravda, že v některých krčmách čepují strašlivý patoky, ale... to není to hlavní.“

„Tak co tedy?“

„Jak se ve vaší řeči řekne fisslech?“

„Drogy?“

„Jo. Hádal bych...“

„Kdo je tady prodává?“

„Já rozhodně ne. Nedovolím, aby se mi taková věc objevila v podniku.“

„Je mi jasný, že ty ne. Ale víš, kdo to je!“

„Před nedávnem přišla zásilka. Potraviny, léky, šatstvo... A mezi tím asi taky nějaké dobře utajené množství fisslechu.“

„To by znamenalo, že se toho zúčastňují lidé od armády.“

„To se spolehni.“

„Seržanti? Poručíci? Nebo ještě výš?“

„Já bych hledal hodně vysoko. Zkus chápat tohle: nižší se přímo zúčastňují, vyšší přivírají oči. A něco za to mají.“

„Takže obviňuješ celou armádu.“

„Mysli aspoň trochu, Kiame. Všichni ve vaší armádě kradou. Celý tenhle podnik je jedna obrovská zlodějna. Až na pár jedinců s jinými zájmy.“

„To je závažné obvinění!“ vmísila se senátorka.

„Vážená dámo, neznáte vojáky? Peníze, chlast, ženský – teď i drogy. Občas nějaká ta rvačka. Korupce odshora dolů a odzdola nahoru.“

„Senátorka je tady proto, aby to zarazila, Ostape!“

Hrabě Bělkov se tiše rozesmál. „Drahá madam! Kdybyste věděla, jak obdivuji vaše heroické úsilí! Věřím, že usilovnou snahou chytíte pár seržantů, možná nějakého poručíka. Ale plukovníky a generály těžko!“

„Vy si troufáte obvinit generála?“

„Myslíte Exetera? Ne, to je idealista. Obětní beránek; až zvítězí, bude chvíli oslavován a potom se na něj svede, co půjde. Věřím, že válku skončí stejně chudý, jako ji začal.“

„Generál Exeter má náhodou velmi slušný majetek – to vím!“

„A bude mít desetkrát větší, až bude odcházet?“

Senátorka zaváhala.

„Každý si tady nakrade, madame. Až na Kiama, o tom pochybuji. Naopak, ty mi připadáš... udělal jsi další krok k šílenému idealismu.“

„Slovo idealista mi z vašich úst připadá sprosté.“

„Zcela přesně, dámo. Všichni zdejší lidé jsou idealisté; celý Templářský řád, Korunní rada i sám císař. Proto dopadnou tak, jak dopadnou.“

„Vy idealista nejste?“

„Jsem idealista, který ztratil všechny ideály.“

„A nestýská se vám po nich?“

„V této chvíli mám desetkrát větší majetek, než když jsem začínal. Není to dobrá výměna?“

Senátorka se zatvářila ošklivě, ale nebylo jejím úkolem kázat o morálce.

„Mít podezření, že někdo spáchal zločin, ještě neznamená dokázat mu to. Já samozřejmě přenesu vaše informace na patřičná místa a podnítím vyšetřování. Ale aby to mělo nějaký smysl, potřebujeme důkazy. Jinak nás každý jen pošle do... jak se to řekne ve vaší řeči?“

„Jste vtipná, dámo. Bod pro vás.“

„Takže: máte důkazy, schopné obstát před soudem?“

„Ne, nemám žádné důkazy. Pouze to vím.“

„Aha. Jak se to dělalo ve vašem světě?“

„Především, v našem světě k ničemu takovému nemohlo dojít. A kdyby přece, pak poslali assassina; bojovníka, který vyhledal pachatele a hned ho potrestal.“

„To znamená: zabil.“

„Ne vždycky, to bylo na jeho uvážení. Někdy byl rychlejší soud klanu.“

„Spravedlnost rodů? Slyšela jsem o ní, ale...“

„Především, každá správná čarodějka by měla poznat, když někdo ohrožuje její teritorium. Ohrožení vnáší někdo zvenčí, nějaký nepřítel. Takový měl být neprodleně postaven před soud rodu...“

„A popraven?“

Ostap se usmál. „Smutné, že? Ale je to hříšník!“

„Přesto! Zabít někoho ještě dřív, než něco provede?“

„Dámo, zajisté pravidelně navštěvujete... echm, toaletu. Kde se zbavujete veškerého odpadu, který už tělo nepotřebuje. Přestože to ještě před krátkým časem bylo chutné jídlo a jiskřivé víno... asi jako tohle!“

Senátorka neřekla nic, jen se zamračila.

„Zločinec je výkalem lidské společnosti. Zajisté, před časem byl možná dobrý. Ale nyní je třeba se ho zbavit. Nebo má smysl recyklace?“

Mildred se zasmála. „Vyjádřil jste se vskutku výstižně. Akorát že lžete. Vy jste zločince nezabíjeli. Zahájili jste s nimi Hru; přecvičili a vrátili zpátky jako časovanou bombu. Aby zničili ty, kdo je poslali.“

„Vskutku?“

„Vrátili se a zcela rozvrátili svoje původní gangy. Nebudu vzpomínat na detaily, ale stali se příčinou zkázy, vlastní i druhých.“

„Měli bychom za ně sloužit smuteční obřady?“

„Znamená pro vás něco terorismus?“

„Například to, čeho jsme byli svědky včera. Boj některých jednotlivců proti své vlastní společnosti. Politováníhodné.“

„Jak říkáte boji proti cizím?“

„Válka, madame.“

„Válka Arminského císařství proti cizím státům?“

„Válka jednotlivých rodů proti organizacím jako Mafie, Triády, Camorra...“

„Rody a klany, ovšem. Považujete je za nadřazené státům? Například když je někdo v cizině ohrožen nebo je mu ukřivděno, má právo obrátit se na své příbuzné v Arminu o pomoc?“

„Otázka práva je značně složitá. Pojem práva klanu...“

„Nicméně to udělal. Pozval assassina, vraha ve službách vlastního či spřáteleného klanu. Ten šel po stopě a po cestě zabíjel... veškerý odpad. Zůstávala za ním krvavá stopa...“

„Ach, jaké neštěstí! Toto hovno bylo ještě včera tak chutným biftekem!“

„Dobrá, není nám líto zločinců. Ale vadí nám, že nemáme vůbec žádný přehled, kdo koho zabil a proč! Převážná většina byli jistě zločinci, ale jsou mezi nimi také lidé, kteří se ničeho nedopustili...“

„Proti nimž neexistují žádné důkazy.“

„No ovšem! Chceme vědět...“

„Assassin ty důkazy zná.“

„Ale jak k nim přišel?“

„Jak to já mám vědět? Hovoříme o zabíječi z kasty wiz-fighter, kombinaci bojovníka a čaroděje. Pokud se dokáže vrátit, možná nám řekne...“

„Komu je zodpovědný?“

„Bohu, svému Mistrovi a vůdci klanu. Což je někdy totéž.“

„A co aspoň vaší vládě? Císaři, parlamentu, policii...?“

„Císaři odpovídá vůdce klanu. Ostatním taky.“

Senátorka uznala za potřebné se napít vína.

„Nejmocnější rod Arminu jsou Baarfeltové. Když někdo napadne Baarfelty na kterémkoliv místě světa, má každý člen rodu právo obrátit se na nejvyššího pána, knížete kardinála. Asi ne osobně, starý pán by to těžko zvládl. Pošle tedy někoho z mladých, bojovníka-čaroděje. Pověří ho, aby šel po stopě a tu věc vyřešil. Tak to myslíte?“

„Dejme tomu.“

„Baarfeltů je hodně. Dejme tomu, assassin překročí pravomoc a způsobí něco, co neměl. Před koho je pohnán k odpovědnosti? Před komthura Dunbara, ministra vnitra, který je Baarfelt? Před vrchní čarodějku Valérii, která je Baarfeltovou milenkou? Nebo dokonce před kancléře kardinála?“

„Dunbar už ze hry vypadl. Mnozí další také.“

„V každém případě, přestupek budou posuzovat ti, kteří jej vyslali. Možná nebudou spokojeni, ale jejich trest bude maximálně symbolický. Nikde žádný nezávislý orgán, který by věc projednal. Žádný soudce, žádný advokát.“

„Zato porota. Celý klan Baarfeltů.“

„Tím myslíte, že celý klan ví o každém činu ve chvíli, kdy se stane?“

„Když je to schopný telepat, tak ano.“

„Zdánlivě jistá záruka. Sám rod si svého bojovníka hlídá, nedovolí mu dopustit se přestupku. Ale co když rod s přestupkem souhlasí?“

„Pak je to součást války. Prosím, pohybujeme se v teoretické rovině. Máte nějaký konkrétní příklad, který bychom mohli vyřešit?“

„Ne, konkrétní příklady nemáme. Máme spoustu mrtvol na opuštěných místech a v temných uličkách, u nichž neznáme důvod.“

„Proč tedy obviňujete nás?“

„Mluví se o tom. Různí lidé říkají...“

„Obvinění bez důkazu. O tom jsme už mluvili.“

„Pohybujeme se v kruhu, pane Bělkove. Vy říkáte, drogy do země přivezli naši důstojníci. Možná máte pravdu, předtím tady žádné nebyly.“

„Nesmysl. Drog tu bylo víc než dost. Akorát s nimi lidé umějí zacházet.“

„Ach ne!“

„Dámo, představte si meč. Velice jednoduchý předmět, jeden konec ostrý, za druhý se drží. Kdo s tím umí zacházet, dokáže velké věci. Ale vložte jej do ruky malému dítěti – a pořeže se. Nebo jiný případ: zápalky...“

„Chcete říct, že naši lidé jsou pitomci?“

„Chci říct, že se zfetovali a pobíjeli mezi sebou.“

„A vy za nic samozřejmě nemůžete!“

„Madam, v tomto městě není žádná čarodějka, a žádný zabíječ.“

„Chcete říct, že kdyby tu byli, nestalo by se to?“

„Taky záleží, v jakém postavení. Víte, tihle lidé bojují velice neradi. Zabít nepřítele znamená přiznat porážku; přiznat Bohu, že jsme se nedokázali postarat, aby se polepšil. To je velmi smutné.“

„Ach ne!“

„Prvotním úkolem inkvizice je zjednat nápravu. Napravit hříšníka, nikoliv ho zlikvidovat. Učinit z něj nástroj služby Bohu.“

„Ale to je ještě horší!“

„Sloužit Bohu vám připadá špatné?“

„Pokud si tu službu představuje jako zabíjení nepřátel?“

„Stále ještě si nerozumíme, dámo. Naším zájmem je mír a pořádek. Někdo je tak pošetilý, že ten mír naruší. Je psychicky nemocný, je třeba ho léčit. Vyléčit jeho chorobnou touhu páchat zlo. Postavit ho na stranu dobra...“

„Udělat z něj assassina!“

„Jistě ne. Léčitele, který bude napravovat jiné hříšníky...“

Mildred vzrušeně dýchala. „Pane Bělkove, vstoupili jsme do vaší země, abychom vám zabránili posílat nám další... léčitele. V našem pojetí sprosté teroristy. Možná oddané Bohu, ale ne našim zákonům.“

„Ano. Chápu.“

„Máte na to nějakou odpověď?“

„Já rozhodně ne. Prosím, jsem majitelem Kasina, poskytuji lidem chutné jídlo, kvalitní nápoje a dobrou zábavu. Nejsem soudce!“

„A kdybyste měl mluvit za svoje krajany?“

„Odešel jsem od nich, abych za ně mluvit nemusel.“

„Tak alespoň odhadněte, co by řekli oni!“

Ostap Bělkov předvedl celkem přesvědčivé přemýšlení a váhání.

„Řekli by: vnesli jste do naší země zlo. Napadli jste nás. Jste nemocní, jste hříšníci. Ale nebojte se, my vás vyléčíme. Najdeme příčinu a napravíme ji. Možná to bude trvat dlouho a zahyne při tom hodně lidí, ale nakonec to zvládneme. Jako jsme zvládli všechno ostatní.“

„To znamená, že nám vyhlašujete válku? Až do vašeho vítězství?“

„Tu válku jste zahájili vy. Zapletli jste se do našich věcí.“

„To je zlé!“

„Klid, dámo. Na vás dojde až za hodně, hodně, hodně dlouho. Nejspíš už se toho nedožijete.“

„Tím se mám utěšovat za dlouhých večerů?“

„Tak dost! Já ani nevím, čeho jste se dopustila a kdo po vás jde. Nejspíš jste nevinná, akorát jste se zapletla do něčeho, do čeho jste neměla. Nikdo proti vám nic závažného nemá; co vám tedy hrozí?“

„Jsem senátorka. Mým úkolem je ochránit svoje lidi!“

„Tak to dělejte! Vyšlete své assassiny; jsou očekáváni!“

„Pane Bělkove, kdybych byla tím, čím říkáte, byla by správná reakce. Asi bych na vás skutečně vyslala vrahy; co byste dělal?“

„Bojoval. Až na to, že já jsem pouze ubohý kořalečník a hráč...“

„Vaši bojovníci výzvu přijali – výsledkem je tato válka!“

„Ano, bohužel.“

„Není vám líto vašich mrtvých?“

„Ještě stále jsou tu jejich bratři, sestry – a potomci. Mstitelé.“

„Což znamená zničit vás do posledního?“

„Začněte se mnou, dámo. Neumím se tolik bránit.“

Senátorka vzdychla. V rozpacích se ohlédla na Wilsona.

Major se usmál: „No, hezky jsme pokecali, Ostape. A vypili jsme při tom láhev velmi dobrého vína. I když jsme nic nevyřešili...“

„Mezitím nám připravili velmi chutný oběd. Zvu vás!“

„O čem při něm můžeme hovořit, abychom se nepohádali?“

„O čemkoliv. Stejně jsou to všechno jen bezvýznamná slova...“

Oběd byl vynikající, Ostap okouzlující, Ida krásná. A víno opájelo hlavu.

Pak seděli v parku uprostřed města na lavičce a povídali si. Bylo to nejbezpečnější místo, všude kolem chodili lidé a každý na ně viděl. A nebyla tu žádná odposlouchávací zařízení.

„Jak se mám vyznat v tom, co říkal – ten člověk?“

„Nejspíš má pravdu.“

„Já bych řekla, že je gangster. A ta jeho Ida zabíječka.“

„Nepochybuji, že kdyby někdo ublížil jemu, pošle na něj... možná legii démonů. Ale nemá důvod, jeho nikdo nenapadl. Že se naši vojáci zabíjejí mezi sebou, je mu docela jedno. Jen se směje.“

„Něco jako veřejný zájem ho netrápí?“

„Veřejný zájem? Není součástí našeho právního systému.“

„Takže jejich?“

„Podle oficiálního tvrzení byl svými lidmi vyhnán. Nebo utekl.“

„Vyhnán – proč?“

„Charakterové vady. Touha zbohatnout.“

„Nechuť mít doma hrsti drahokamů nalepené na stropě?“

„Ještě jsem neviděl jeho domácí kapli, ale asi dává přednost bankovnímu kontu. Uctívá jiné svaté než ostatní.“

„A ti ostatní mu to mají za zlé. Nebo ne?“

„V každém případě mu to jeho rod schvaluje.“

„Který rod?“

„Nevím. Nejspíš je celý rod Bělkovů on sám.“

„V každém případě je to zajímavý člověk.“

„To ano.“

Nějakou dobu seděli mlčky. Přijel k nim prodavač zmrzliny s vozíkem, dali si každý tři kopečky se šlehačkou.

„Co navrhujete dál, Conrade?“

„Navštívit velení armády, pročíst protokoly, jednat s vyšetřovateli...“

„Hm. Co by udělal Kiam McIverny?“

„Není žádný Kiam McIverny.“

„Co by udělal?“

„Našel vůdce nepřátelského gangu – a zabil ho.“

„A potom musel prchat před spravedlností.“

„Proto to neudělá.“

Senátorka vzdychla. Věnovala se své zmrzlině.

„Nejlíp bych učinila, kdybych se okamžitě sebrala a vrátila se domů. A na celou tuhle zemi se vším, co v ní je, zapomněla.“

„Ano. I já bych to rád udělal.“

„Proč to neuděláte?“

„Protože Kiam McIverny neustoupí z boje, dokud je živ.“

„Není žádný Kiam McIverny.“

„Ještě že tak.“

Mildred opět chvíli uvažovala.

„Mám chuť se opít. Já vím, vypili jsme celou láhev – ale to víno bylo asi strašně slabé, jsem docela střízlivá.“

„Omyl. Vaše mysl je už silnější než dřív. Také si občas přeji být opilý, ale asi to nemá smysl. Lidé se opíjejí, aby zapomněli na své problémy. Ale my víme, že problémy se po vystřízlivění vrátí.“

„Musíte být vždycky tak moudrý a uvážlivý?“

„Nemusím.“

„Říct třeba něco hloupého a nesmyslného?“

„K službám. Co to má být?“

Mildred mávla rukou. „Tak dost. Co máme dál na programu?“

„Návštěvu u představitelů armády. Dlouhé diskuse, pročítání protokolů, hádání o detailech. V podstatě bezvýznamné nesmysly.“

„Bude to mít nějaký výsledek?“

„Ne.“

„Aha. Tak do toho!“

Bylo to přesně takové, jak předpokládal. Dlouhé diskuse, pročítání protokolů, hádání o detailech. Navíc se každý z vyšších důstojníků cítil povinen něco k věci připodotknout; a čas plynul a smyslu to nemělo.

„Obávám se, že je pozdě, pánové,“ připomněla senátorka, když si povšimla slunce za oknem. Klesalo k západu a nemínilo si to rozmyslet.

„To není naprosto žádný problém, madame! Zajistíme vám ubytování...“

„Chtěla jsem být už večer doma...“

Chvilku ji přesvědčovali, ale trvala na svém.

„Vy byste se vážně odvážila letět někam v noci? Vrtulníkem?“ zeptal se další důstojník, který právě vešel.

„A proč bych neměla?“

Upadl do rozpaků. Následně začali upadat do rozpaků též ostatní.

„Tak vážně, o čem jste mi neřekli?“

„No, kdyby letěli podél pobřeží a nikam se neodchylovali...“ namítl další.

„Tak dost! Conrade, o čem je řeč?“

„Nemám tušení. Změnilo se něco?“

„No... jde o to, že vrtulníky unášejí. Za letu.“

„Domorodci?“

„Asi ne. Spíš to budou ti... no, ti z jiných světů.“

„Mimozemšťané, jo? Já nevěřím na mimozemšťany! Na co by nás potřebovali?“

„To nikdo neví. Na pokusy, nebo nás rozřežou na části a z každýho kousku udělají jednoho vojáka... Oni vedou nějaký války mezi sebou!“

„Vy si děláte blázny!“ vybuchla senátorka, „Já mám vtipy ráda, ale... Je na tom něco pravdy, Conrade?“

„Nevím. Můžou to být jenom letecké pohádky.“

„Hloupými žvásty nás krmil celou cestu náš pilot. Ale o žádných létajících talířích neříkal nic!“

„Asi se s nimi ještě nesetkal. Kde slouží?“

„Na letadlové lodi. Teď v Indiopolisu.“

„Nad mořem, no jo! Oni se objevují hlavně nad pouští. A stepí.“

„Nepovídej, v horách taky!“

„Blbost. Tam lítají hlavně draci.“

„Vy tu máte i draky?“

„Především tu máme nebezpečný vzdušný proudy. Zčista jasna se do letadla opře boční vítr, odnese ho nahoru nebo se najednou propadne o pár set metrů níž. Nezkušený piloti snadno havarují. A pak se vedou řeči...“

„No výborně. Máte tu taky mořské hady? A co rusalky a tritóny?“

„Tak tomu bych se tak úplně nesmál...“

„No výborně. Další dávku legend a pohádek!“

„Někteří lidé se dokážou měnit na žraloky. A žraloci na lidi.“

„Dobře. Rozumím vám, nepoletím dnes večer domů. Spokojeni?“

„Aspoň si můžeme zajít večer do Kasina. Trochu se pobavit!“

„V Kasinu jsem už dneska jednou byla. Pan Ostap Bělkov mi připadá jako slizoun a úchylák. A ta jeho Miss Ida... to je zvíře!“

„Ano, máte v podstatě pravdu. Ale je to jediný zábavný podnik široko daleko. A co víc, bezpečný podnik. Zatím nikdy tam nikoho nezabili.“

„To není pravda. Před čtrnácti dny tam zastřelili...“

„No jo, ale to bylo kvůli kartám! Benson fixloval...“

„Počkej, to se neprokázalo! Rogers se prostě dostal ke zbrani dřív...“

„Hlavně pozdě zasáhla Miss Ida. Byla někde na druhým konci a...“

Senátorka to vzdala. „Dobře. Půjdu s vámi do Kasina!“

Jakmile to rozhodli, šla jim práce líp od ruky; rychle uzavřeli veškerá jednání, podepsali potřebné papíry a Mildred je sbalila do úřední složky. Vyplývalo z nich, že se v podstatě nezjistilo, kdo co zavinil, boje vznikly z nejasných příčin a původními iniciátory byli ti, co byli zastřeleni pořádkovými silami. Ostatní budou řádně potrestáni.

Pak odešli do Kasina. Hrála tam hudba, Miss Ida zpívala vášnivé cikánské písně a všichni byli veselí. Senátorka se patřičně nalízla, neboť se s ní každý chtěl napít. Ve velmi povzneseném stavu ji odvezli někam, kde ji ubytovali. Přesněji, uložili do postele.

V té se taky probudila, příliš brzy ráno a všechno jiné, jen ne odpočatá. Nebolela ji hlava ani žaludek, vlastně jí vůbec nebylo zle, jen se necítila ve své kůži. Něco jí vadilo a netušila, co to je. Když natáhla ruku a přála si světlo, nestalo se nic. Zato měla v apartmá záchod. Když si napustila vanu, dala se teplota vody regulovat kohoutky a vana nejevila sebemenší chuť se sama tvarovat.

Později zjistila další zajímavá fakta. Například hotel byl dosud ve stavu rozestavěném, tato část byla jediná dokončená. Dále, kromě ní v něm bydleli pouze čtyři další hosté, tři obchodní cestující a jeden revizor ze Správy daní a poplatků. Existovala i představa, že by sem měli začít jezdit nějací turisté, ale Mildred dost pochybovala, že by je přilákaly zvěsti o dracích, žralokolidech a únosech mimozemšťany.

Wilsona potkala v jídelně, když přišla na snídani. Kde spal neřekl, ale byl plně funkční a připravený k akci. Senátorka mu záviděla; co ho znala, nikdy nebyl unavený, ospalý nebo nějak mimo sebe. A plný energie.

Přesně takhle mu to řekla. A když se zatvářil pochybovačně, vychrlila na něj všechny své problémy. Naslouchal pozorně a tvářil se, že ho to zajímá.

„Dokázal byste s tím něco udělat?“

„Pochybuji. Nevím, co...“

„Mám zase použít kouzelné slůvko? Lorde Kiame?“

„Domorodci... říkají, že řada potíží vyplývá z energetické nevyváženosti. Srovnávají energii tím, že pouštějí... třeba z jedné ruky do druhé.“

„Jak?“

Vztáhl ruce. Nedotkl se jí, pouze je dal do blízkosti spánků.

„Možná by bylo lépe zavřít oči.“

Pocítila zvláštní tlak a teplo, prýštící z jeho prstů. Hlava se jí vyjasňovala, nálada zlepšovala. Teď už jí nechybělo nic než pořádné jídlo.

„Díky. Vypadá to, že tě něco naučili.“

„Vypadá to, že jsi vnímavá. Vhodná pro účinné zásahy.“

Usmála se. Zrovna sem mířila servírka, domorodá dívka nezjistitelné rasy.

„Přines mi kávu, pokud možno silnou. Umí váš kuchař zeleninovou rýži? A placky s višňovým čatní...“

Dívka si dámu prohlédla o stupeň pozorněji; nebyla si jistá výsledkem, přesto se uklonila se skutečnou, nikoliv povinnou úctou: „Dovolíš, abychom se sami postarali, paní?“

„Tak to bude nejlepší!“ souhlasila.

Wilson se usmál: „Mně ještě jeden šálek jasmínového čaje.“

„Nebudete jíst?“ divila se senátorka.

„Toho bude dost pro oba.“

Pak se začaly dít věci. Dívka přinesla nápoje a vzápětí nerezové tácky se spoustou jídla, vonícího a lákajícího už na pohled. Ve dveřích se objevil kuchař, hodně černý a patřičně břichatý; když si ho všimli, uklonil se.

„Považují vás za místní dámu.“ vysvětlil Conrad.

Senátorka si pochutnávala na tom i onom, jídla byla spousta a vše velice chutné. Wilson jedl také s náležitou chutí.

„Co bych ještě měla dělat, abych... vypadala jako místní lidé?“

„Myslím, že to víš.“

„Asi vím.“

Když dojedli, dívka přišla sklidit ze stolu.

„Chutnalo?“ usmála se.

„Velmi. Tvé jméno?“

„Ytayong, paní.“

„Děkuji ti a přeji štěstí, Ytayong.“

„Ráda tě opět spatřím, sejdou-li se naše cesty, paní.“

Senátorka se nadechla; váhala jen malý okamžik.

„Mám k tobě prosbu. Chtěla bych si na památku z tohoto města odnést něco hezkého na sebe. Znáš dobrý obchod...?“

Dívka chvíli přemýšlela. „Jistě, znám. Strýčka Lianga v Rossa Blance.“

Senátorka obrátila oči k Wilsonovi s otázkou. Dívka si toho všimla.

„Učinilo by mi potěšení tě doprovodit!“

Conrad řekl: „Vyřiď svému šéfovi, že si přejeme, abys nás doprovodila. Ať tě vystřídá někým jiným.“

„Ano, pane.“

Ytayong odběhla. Senátorka nedůvěřivě potřásala hlavou.

„To je tak lehké?“

„Není to vůbec lehké.“

„Co když jí řeknu, kdo doopravdy jsem?“

„Zkus to.“

Přišel vrchní číšník s účtem. Poněkud váhal, co si o hostech myslet.

Conrad účet sebral, podepsal a připojil svou šifru.

„Zaplatí velení armády.“

„Ano, pane. Ytayong mi řekla, že...“

„Ano. Doprovodí nás do Rossa Blanky, vyzná se tam.“

„Jak si přejete, pane.“

Senátorka měla pocit, že by je měla nějak odměnit. Sáhla pro peněženku, ale Conrad ji zarazil. Sám vytáhl nějakou bankovku a položil na stůl.

Vrchní číšník na chvíli ztuhl. Šlehl očima do stran, pak se zeptal:

„Pán nebyl spokojen?“

„Nejsem si jist, jak tě odměnit.“

„Jsem tvůj pokorný služebník, pane!“

Conrad jediným pohybem nechal peníze opět zmizet. Číšník se usmál.

„Rád se s tebou opět setkám.“ řekl Conrad.

„I já s tebou, pane.“

Senátorka se usmála a lehce pokynula hlavou. Pak číšník odešel.

„Nevím, zda jsem rozuměla správně...“

„Přijme-li moje peníze, jsme vyrovnáni, nic si nedlužíme. Cennější však je přátelství; mezi námi proběhl krátký rituál. Výměna pozdravů.“

„V tom případě nikdy moc nezbohatne!“

„Neukládejme poklady na zemi, kde je žerou myši a zloději.“

Pomalu vyšli před hotel, kde čekalo auto. Vzápětí je dohonila Ytayong; převlékla se, měla okolo pasu barevný sarong, přes prsa dva hedvábné šátky. Vypadala velmi krásně, hlavně díky svému mládí.

Podívala se na auto, pak na majora a na malý okamžik zaváhala. Potom však ochotně nasedla dopředu a slíbila, že jim bude ukazovat cestu.

Vyjeli z města; Rossa Blanca je předměstí, spíš samostatná vesnice, oddělená průmyslovou oblastí. Major řídil, dívka vychutnávala požitek z jízdy; nepochybně podobným autem v životě nejela. Když se dostali k moři, ochotně ukazovala, až zajeli na malé náměstíčko u pagody, poněkud rozstřílené z bojů, ale už opět opravené. Za všemi rohy vykukovaly místní děti.

Ytayong jim něco řekla; přistoupily blíž, ale bály se důstojníka i jeho vozidla. Senátorka očekávala, že budou žebrat, ale ani se nepokusily.

„Strýček Liang bydlí v té uličce za pagodou. Prosím, pojďte za mnou!“

Šla hrdě. Všechny oči ji sledovaly.

Vstříc jim vyšel starý Číňan nebo něco podobného; Ytayong mu něco rychle řekla, a on jim složil důstojnou poklonu.

„Jste vítáni pod mojí střechou, vzácní hosté!“

„Přejeme mír tvému domu, otče.“ řekl Kiam.

Vstoupili do největší místnosti domu, téměř bez zařízení. Okolo stěn byly rozmístěny rohože; stařík pokynul, aby usedli, jeho žena přinesla čaj a zákusky. Další, mladší žena vstoupila a vyslechla starcovy pokyny.

„Moje přítelkyně by ráda zakoupila nějaký oděv, hodný její důstojnosti,“ ujal se Kiam vyjednávání, „Přichází z daleké ciziny a chtěla by si navždy pamatovat na naši zemi a její pohostinnost.“

„Jaký oděv máš na mysli, pane?“

„Například sárí...?“

Všichni domorodci se malou chvíli dohadovali.

„Smím prosit, abys následovala moji ženu? Vybereš si, co se ti líbí...“

„Já zůstanu tady.“ dodal Kiam.

Senátorka přikývla. Šly s ní všechny tři ženy, povídaly a pochechtávaly se.

V jedné ze zadních místností se nacházela řada truhlic a věšáků zakrytých plátnem. Když je ženy odkryly, senátorka užasla nad spoustou nádherných domorodých oděvů různého druhu.

„Vybírej, paní, máme dost času!“

„Neříkej mi paní. Jmenuji se Mildred.“

„Mildred? Hi-hi-hi-hi!“

Netušila, co jim na tom připadá tak zábavné. Smály se asi všemu.

„Nechceš se raději svléknout?“

Odložila svůj cestovní kostým docela s potěšením, nebyl už nejčistší, zato propocený a... zkrátka, udělalo jí dobře jej svléknout. Prohlédly si ji, opět se smály a špitaly.

„Co je na mně tak zábavného?“

„Jsi dokonalá. Nikde žádné tetování, bledá pleť... Jako bys celý život prožila v zemích cizích ďáblů!“

„Já jsem se tam narodila.“

„Ach! To je dokonalé!“

„A jsem členkou Senátu!“

„Oooh!“ oči Ytayong se málem zakulatily obdivem.

Mildred se líbilo vše, co tam měli, ale nejvíc dva oděvy: jeden čínský, volná kazajka a kalhoty se širokými nohavicemi, vše krásně vyšívané a převázané rudým pásem, a stříbrem vykládané tmavomodré sárí, lehké jako pavučina. Nějakou chvíli váhala, pak se rozhodla vzít si obojí.

„Jsi dokonalá, Mildred.“ pochválila ji Ytayong, „Měníš se pokaždé, když si vezmeš jiný oděv.“

„Člověk je vždy sám sebou, mění se pouze vnější tvář.“

„Chtěla bych poznat cizí země. Pracovat v dálce...“

„Co kdyby to bylo nebezpečné?“

„Moje kroky řídí Bůh. Není mrtev, kdo zemře v souladu s vůlí Boží.“

„Ale ty nejsi bojovník!“

„Ne. Víra mi zakazuje zabíjet.“

„Jsi velmi statečná. Myslím, že tady budeš užitečnější.“

Dívka poslušně přikývla.

„To sárí si nechám na sobě. Je příjemnější než... tamto. Ostatní mi můžeš zabalit?“

„Můžu ti to dopravit do hotelu?“

„Ne, odletím ještě dnes. Do Indiopolisu.“

Vzaly to na vědomí bez komentáře. Mildred se vrátila do hlavní místnosti; když ji Kiam spatřil, uviděla v jeho očích obdiv.

„Krásná paní, krásná!“ ukláněl se Liang, „Ale tvé kráse ještě něco chybí; dovolíš, abych ti něco vyhledal...?“

Odsunul výklenek stěny a vytáhl malou truhličku; chvíli se v ní přehraboval, až našel stříbrné náušnice s velkými smaragdy. Zavěsil jí je do uší.

„Prosím, prohlédni si, jak ti sluší!“ nastavil jí malé zrcátko.

Najednou, aniž věděla jak a proč, mávla rukou; vytvořila před sebou lesklou plochu zrcadla, jak to dělají všechny čarodějky.

Hostitelé se zajíkli, Ytayong dokonce o krok ustoupila.

Mildred se prohlédla; měla pocit, že nikdy nevypadala tak dobře. Dokonce jí připadalo, že je mladší a spokojenější.

Když zrušila zrcadlo, nastala mezi místními krátká tichá diskuse. Věděla, o čem se dohadují; pokud je čarodějka, měli by jí dát všechno darem. Avšak byli velice chudí a vybrané věci značně cenné...

„Jaká je hodnota těch věcí?“ zeptala se rázně.

„Má paní...“ zaváhal starý Liang.

„Chci znát přesnou cenu!“

Liang uposlechl. Napsal číslo na malý lísteček rýžového papíru.

Senátorka na číslo jen mrkla; vytáhla z peněženky svazek bankovek, odpočítala a položila před starce.

„Jistě znáš řadu chudých a potřebných lidí. Víš lépe než já, na kterém místě ty peníze pomohou nejvíc. Prosím, staň se tím, kdo je použije.“

Strýček Liang se zlehka uklonil, vzal peníze a dotkl se jimi čela.

„Nechť se ti tvůj dar tisíckrát vrátí!“

Kiam se usmíval. Mildred usoudila, že si počíná správně.

„Prosím, pojezte s námi!“ žádala stará paní, „Ale budete muset chvíli posečkat, jídlo doposud není hotové...“

Mildred zaváhala. Kiam se na ni ohlédl, čekal na pokyn.

„Ještě chvíli se zdržet můžeme...“ řekla.

Ytayong měla něco na srdci. Velkou, závažnou prosbu.

„Děti ještě nikdy nejely v takovém autě, jako máš ty...“ naznačila.

„Myslíš, že by se chtěly svézt? No dobře, to se dá zařídit!“

Senátorka zůstala sedět na verandě a přihlížela; Kiam usedl za volant, Ytayong svolala děti a ty se nacpaly do auta, kolik se jich vešlo. Potom s nimi za jejich nadšeného vřískání párkrát objel celou vesnici.

„Ještě, ještě!“ vykřikovaly; další, na které se nedostalo (přišly pozdě), vřeštěly a dožadovaly se taky svezení.

„Jestli budete zlobit, naházím vás všecky ze skály do moře!“ hrozil.

Smály se, pokřikovaly a chtěly do vody.

„Mohla bych zkusit řídit?“ přála si Ytayong.

„Umíš to?“

„Už jsem řídila. A dívala jsem se ti na ruce!“

Jedno kolo udělal s ní. Potom vystoupil a nechal ji jezdit. Děti ho obklopily, věšely se na něj a švitořily.

„Dejte pokoj, ještěrky! Nebo vás všecky zahodím do kopřiv!“

„Tak to zkus! Seš velikej, ale sám!“

„Troufáš si, kloučku?“

Vmžiku pár nejodvážnějších stálo ve střehu, s rukama zaťatýma v pěsti.

Kiam zvolna svlékl blůzu uniformy, vyzul boty. Zůstal v tričku a kalhotách; vzápětí už se musel bránit několika útočníkům současně. Těla dětí vířila vzduchem, kopy rukama i nohama se střídaly v rychlém sledu; každou chvíli z hloučku vyletělo nějaké dítě a rozpláclo se do prachu.

„Teda křečci, jste dobrý!“ ocenil.

„Radši si vem tyč nebo něco takovýho! Je nás na tebe hodně!“

A opět ruce a nohy ve zběsilém tempu. Některé z dětí dostalo Kiama na zem, na každou ruku i nohu mu padlo hned několik tělíček. Ostatní naskákali na hromadu a lisovali ho pod sebou.

„Dost, vzdávám se!“

Seskákali a šklebili se. „Nechceš nás trénovat?“

„Ani náhodou! A vůbec, mám svoji práci jinde!“

„Tak se někdy vrať! Předvedeme ti, co jsme se naučili!“

Ytayong zabrzdila poněkud násilnicky a pomáhala dětem z auta.

„To se musíte pořád prát? Podívejte se, jak vypadá jeho uniforma!“

„Tak my ti ji vyčistíme!“

„Není třeba. Aspoň budu vypadat, že jsem byl v boji!“

Ytayong nic nedala na prosby a škemrání a děti rozehnala. Vraceli se.

„Máš nějaké děti? Vypadá to, že je máš rád...“

„Ne, bohužel.“

„Asi máš důvod. Ale je to škoda.“

„Třeba si jednou nějaké pořídím. Teď...“

„No ano, je válka.“ vzdychla.

Jídlo bylo vynikající. Mildred přiznala, že neví z čeho co je, takže si chvíli se ženami vyměňovala recepty. Potom se rozloučili a vraceli se.

„Chovala jsem se správně?“

„Dokonale. Jako bys sem odedávna patřila.“

„Já se spíš cítím, jako bych tu chtěla zůstat.“

„Ten Dům je tvůj. Nemusíš z něj odcházet!“

Povzdychla. Ale neřekla nic.

Pilot vrtulníku se neplánovaně flákal. Byl přidělen senátorce, takže měl volno a mohl si dělat, co chce. Když mu nařídili připravit se k odletu, byl docela rád, že se vrací.

„Sluší vám to, mlospaní!“ ocenil.

Usmála se na něj. Při tom si uvědomila, že se usmívá podstatně častěji, než kdykoliv jindy v životě.

Ve vrtulníku se rozhodla číst dokumenty, které jí dali s sebou. Nechtělo se jí ztrácet čas; četla rychle, zaškrtávala červenou tužkou důležité body a na okraj dělala poznámky. Po půlhodině si uvědomila, že si nevzala brýle. Upadla do rozpaků; vyhledala brýle v kabelce, nasadila a zaváhala, zda je vskutku potřebuje.

„Kiame! Považuješ za možné, že se mi zlepšil zrak?“

„Zdá se, že se adaptuješ velice rychle. Skoro bych přibrzdil.“

„Jenže já to vůbec neovládám! To se děje samo od sebe!“

„Tak to je fajn. Buď ráda.“

Odložila brýle, pak i papíry. Dívala se na step, ubíhající pod nimi.

„Mám dotaz. Zkus se zamyslet a odpovědět mi: dokázali bychom místo ve městě Indiopolisu přistát na Atanoru?“

Neodpověděl hned, chvíli váhal. „Ano.“

„A nesestřelí nás?“

„To určitě ne.“

„Co říkáte vy, pilote?“

„Já to postavím třebas na prasečí chlívek, mlospaní. Stačí říct.“

„A nebál byste se? Přece jen, jsou to nepřátelé!“

„Pokud vím, ještě žádnýmu neublížili.“

Mildred jenom vzdychla.

Kousek před městem potkali dvě strážní stíhačky; ty zjistily, že vrtulník je jejich, zamávaly mu křídly a pokračovaly dál.

„Támhle, vidíte? Zkuste to postavit někam... třeba před bránu!“

Senátorka sledovala hlavní silnici do Kingtownu, sestavu mostů přes hluboké propasti a podpěrných věží.

„Proboha, jak tohle dokázali?“

„Zkus se zeptat v klášteře. Asi to postavily ony.“

„A co je támhleto?“

Z horní terasy kláštera vystartovalo několik barevných ptáčků. Přiblížily se; byly to děti, držící se pomalovaných plastikových prken a surfující na nich ve vzdušných proudech. Byly rychlejší než vrtulník, kroužily kolem něj a snažily se nahlédnout dovnitř. Dělaly při tom směšné obličeje. Mildred se zdálo, že na prknech neleží, ale jsou nějak vpletené dovnitř.

„Té věci se říká wing. Ne, nevím, jak to dělají.“

Vrtulník začal klesat. Černoch si vybral malé prázdné místo před bránou, snad parkoviště. Děti na křídlech přistály na terase.

Senátorka vystoupila; teď viděla klášter zezdola a žasla, jak jsou jeho věže vysoké a strmé. Přímo před ní byla brána, obrovská a zavřená.

„Dovolí nám vstoupit?“

Kiam neodpověděl; zato malá dvířka vedle hlavní brány se otevřela. Stál v ní tygr, mohutný a nebezpečný; senátorka cítila jeho dravčí pach.

„Buďte vítáni!“ promluvil hlubokým, drsně znepokojivým hlasem, „Prosím, vstupte a buďte našimi hosty!“

Senátorka poprvé slyšela mluvit šelmu. Byla šokovaná.

Vstoupili dovnitř. Dvířka se za nimi zavřela. Procházeli nádvořím, kolem postávaly dívky; některé v bílých řízách, ale většina nahých. Nikde nebylo vidět jedinou zbraň. Tygr kráčel před nimi, až se zastavil před děvčátkem tak čtrnáctiletým.

„Má paní prosí!“ řekla dívka.

„Jsem senátorka Mildred Shattertwaithová. Přišla jsem...“

„My víme.“

Mildred docela věřila, že všechno vědí. Zvláště když dívka nastoupila na dřevěnou plošinu, která vzápětí začala stoupat vzhůru. S hosty a tygrem.

Vystoupili na terase; postávalo tam pár zvědavých děvčátek s wingy, koukaly se zájmem, ale ani nešpitly. Vůbec, veškeré zvuky obstarávala Mildred nebo ti, kdo ji oslovovali.

Z temného vchodu se vynořila důstojně vypadající mladá žena. Z oholené hlavy splývala majestátní kadeř černých vlasů, na lícních kostech a bradě měla modré tetování. Tělo zahalovala (nedostatečně) průhledná tkanina.

„Srdečně vás vítám. Můj dům budiž vaším domem.“

„Vy jste abatyše Valérie?“

„Jsem Veronika, její sestra. Valérie se omlouvá, pravděpodobně v současné chvíli není schopna jednat. Zahynula její milovaná dcera.“

„Kdybych jí vyjádřila soustrast, znělo by to cynicky?“

Veronika na ni chvíli zírala; pak se usmála koutkem úst.

„Ne. Věřím ti.“

Veronika pokynula, aby vstoupili do temné chodby. Ocitli se v refektáři, nebo možná jednací místnosti. Bylo tam ticho a příjemně. Ukázala na rohože s polštáři, vhodné k usednutí. Tygr se svalil do kouta a začal si soustředěně olizovat tlapu.

„Jsem senátorka Mildred Shattertwaithová. Přicházím vyjednávat.“

„Dlouhá cesta, sestro?“

Mildred se zatvářila překvapeně.

„Když jsme se setkaly naposled, byla jsi Shaya, naše sestra. Dokonalá ode dne zrození svého; ale příliš jsi toužila po bohatství a moci, proto jsi opustila Sesterstvo a odešla do světa lidí. Od té doby bloudíš Stínem a nenalézáš klidu.“

„Nejsem Shaya!“

„Byla jsi před mnoha životy. A mnoho životů budeš ještě bloudit.“

„Ty znáš moje předcházející životy?“

„Když jsem poznala, že nás přicházíš navštívit, nahlédla jsem do dávné minulosti. Učinila jsi Sesterstvu mnoho dobrého; sluší se, abych tě vlídně uvítala a poskytla ti vše, co bude třeba k tvému štěstí.“

Senátorka došla k názoru, že o pokračování diskuse tímto směrem nestojí. Zhluboka se nadechla a spustila:

„Vážená princezno, nevím, jestli jsem byla nebo nebyla čímkoliv v minulém životě. Nevím, jestli nějaké minulé a budoucí životy existují. Ale v téhle chvíli bych řekla, že je to úplně fuk. Vůbec na tom nezáleží.“

Čekala, co bude. Veronika ji se zájmem pozorovala; pak se začala smát.

„Škoda, že Valérie nemá náladu jednat. Docela by ses jí líbila. Nejsi tak praštěná, jak se v tvém věku a funkci dá očekávat.“

„Ty mi naopak připadáš praštěná docela dost.“

Veronika se smála ještě víc. „Bezva; koukám jsme se dohodli. Kiame, řekni taky něco, ať je lepší nálada!“

„A zdá se, že máš o situaci docela přehled.“

Veronika zlehka pokynula rukou. „Měla bych návrh. Nerada mluvím verbálně; nešlo by se propojit telepaticky?“

„Nešlo.“

„Jde o to, že já tě vnímám docela dobře. Ty mě bohužel ne. Zdržuje to.“

„Co když považuji telepatické spojení za nežádoucí? Dokonce nemravné.“

„Vážně? Proč?“

„Je sprosté a neetické číst myšlenky jiných lidí!“

„Ve tvém světě je etické lidem lhát. Předstírat něco, co není. Zatímco každý ví, že nějaký člověk lže, z ohleduplnosti to nikdo neřekne nahlas. Lžou političtí předáci, kazatelé, obchodníci se vším možným. Kdo se pokusí mluvit pravdu, je zesměšněn nebo umlčen. Děti se od malička učí lhát, říká se jim, co mají a nemají povídat, aby neurazily někoho významného.

Telepat nemůže lhát. Umění vytvářet neexistující obrazy je dáno pouze několika lidem; takovým se říká Vypravěči Příběhů, každý je zná a nesmírně si jich váží. Kdyby zneužili svoji schopnost a pokusili se vytvářet iluzorní příběhy k něčí škodě, ztratili by vážnost.

Mým dětem nikdy v životě nikdo nelhal. Nějaké pokusy bývají v rámci Hry, ale ty se velmi brzy naučí eliminovat. Od malička vědí všechno, co dělám já a lidé, na nichž jim záleží. Věděly by vše, ale tomu brání kapacita mozku. Nevím, co by odpověděly na tvůj etický problém. Nejspíš by jim to připadalo nové a zábavné.“

„Kde tvoje děti k té schopnosti přišly?“

„Narodily se s ní. Existují dva okruhy telepatů; jedni jsou tou schopností vybaveni, druzí připojeni později, v průběhu života. Já patřím k první skupině; jako dítě jsem vnímala docela dost, ve škole a v dospívání jsem to záměrně potlačila, a když jsem se stala vůdkyní cowenu, zas jsem se k práci vrátila. Ráda bych tě seznámila se svým životem, byl krásný; ale trvalo by ti několik hodin, než bys ho poznala.“

„Jak a proč jste – jak říkáš – tou schopností vybaveni?“

„Vůle Boží. Bůh potřeboval služebnici Veroniku; proto vložil do jejích rukou zbraně, aby je mohla používat. Stejně tak dalším.“

„Vymlouvat se na Boha je alibismus. Nechceš popírat, že děláte genetické experimenty, abyste zdokonalili nově narozené děti?“

„Opakuji: dal mi zbraně, abych jich používala. Znalost genetiky je zbraň. Práce terapeutky je léčení chyb a závad, ke kterým došlo v průběhu času. Nemusí se zamýšlet, z jaké příčiny vzešly. Postačí, když je co nejúčinněji odstraní.“

„O vašem léčení jsem slyšela. Vcelku souhlasím, že léčíte nemoci. Ale vy považujete za nemoc i zločinecké sklony! Dokonce touhu po bohatství!“

„Považujeme za nemoc vše, co je patologické.“

„Ty sama jsi bohatá nebo chudá?“

„Jsem součástí rodu Mendozů, který je velmi bohatý. Mým manželem byl Lobo Villablanca, který byl též velmi bohatý. Bůh nám určil, abychom disponovali velkými prostředky. I to je zbraň.“

„Takže bohatá. Rozdala jsi veškerý svůj majetek, abys mohla vstoupit do království nebeského?“

„Nikdy jsem majetek nepovažovala za svůj, to je ten problém. Od narození vím, že ve chvíli smrti nebudu mít nic; ale na svých šatech a špercích jsem docela lpěla, když jsem byla mladá. Chtěla jsem být hezká.“

Mildred zaváhala. Ženě před ní mohlo být tak pětadvacet.

„Je mi osmapadesát. Ale čarodějky vypadají, jak samy chtějí.“

Mildred byla na rozpacích, co říct. Až po chvíli si uvědomila, že Veronika odpověděla na její myšlenku, ne slova.

„Prosím, pochop a uvědom si: nemůžu zabránit, abych tě nevnímala. Jistě, mohla bych postavit obrovské mentální přehrady a zábrany, ale s takovými věcmi si hrají děti. Jedny je stavějí, druhé prorážejí; nakonec se všechny naučí zabývat jen tím, co se jich týká. Tys přišla vyjednávat, chceš se něco dozvědět; přitom odmítáš přijímat informace přirozeným způsobem a nutíš mě, abych svoje myšlenky pracně vtělovala do slov. Nikdy jsi...“

Mildred si vzpomněla na záznam zážitků Dcery. Jen jí to blesklo hlavou.

„Aha. Byl to šok, že? Tyhle mladý holky...“ Veronika na chvíli rozostřila oči, pak se tiše rozesmála. „Tys to nedokoukala do konce, co? To bys teprve něco zažila, holky u Wassongů pěkně řádily...“

Mildred pootevřela pusu úžasem. „Ty sis to přečetla? Právě teď?“

„A co? Najít koordináty v prostoru, napojit se a zjistit situaci. Abychom věděly, o čem se bavíme.“

„Jsou to soukromé záznamy té dívky!“

„Jsou to záznamy. Učinila je, aby si tu akci připomínala a ostatní aby si je přečetli. Z jejich kamarádů to uměla většina.“

„Někteří ne?“

„Čerstvě připojení. Určitě takové vyhledávala.“

Mildred povzdychla.

„Kdyby sis přečetla moje vzpomínky, byla bys šokovaná ještě víc. Její dospívání bylo přirozené a čisté, nemusela překonávat žádné zábrany. Já na tom byla jinak, měla jsem spoustu předsudků a moji milenci byli rafinovaní darebáci, kterým dělalo potěšení mě kazit. Nutili mě k věcem, které se mi nelíbily, které jsem nechtěla. V sexu, to se rozumí.“

„Co jsi dělala?“

„Bránila jsem se, jak uměla. Ale oni byli silnější. A neměli zábrany.“

„Mohla sis někomu stěžovat, ne?“

„Komu? Kdybych to řekla tátovi... Don Diego byl komthur, později velmistr řádu; nejspíš by mi zakázal s nimi chodit a někam je přeložil. To bych ale přišla o všechny kamarády; a oni byli jediní zábavní.“

„To nechápu!“

„Prostě, dva druhy lidí. Jedni zkažení a nemravní, ale je s nimi zábava. Druzí slušní, ale příšerně nudní. A moje mysl fungovala takto: když něco přežiju, napodruhé už to není tak hrozné.“

Mildred cítila vnitřní rozpor. Jednak značnou zvědavost, jednak vědomí, že ji nesmí dát najevo. Soupeřka by toho okamžitě využila.

„To si piš! Snažím se tě nalákat, to je jasné. Pokud mě považuješ za soupeřku, mohly bychom si hrát. Už dlouho jsem neměla dobrého soupeře.“

Mildred dovolila svým myšlenkám se rozběhnout. Chápala, že Veronika její úvahy vnímá, ale rozhodla se si toho nevšímat. Například si vzpomněla, že o této ženě už slyšela. Ve velmi nelichotivých souvislostech, například je hlavní organizátorkou nejzběsilejších orgií. Teď zřejmě přešla na novou zábavu, válku jakýmikoliv prostředky.

„Co vlastně děláš?“

„Vrchní preceptorku v Kingtownu. No, vlastně... jak bych to vysvětlila? Ve vašem světě... rektorku vysoké školy. A spoustu dalšího. U nás tituly a funkce jen zavádějí; jsem prostě WZ Veronika. Každý ví, co jsem.“

„Jedinečná a nenahraditelná?“

„Přemýšlíš, co bude, až mě zabijete? Ano, utrpíme značnou škodu.“

„Nevychovala jsi nikoho, kdo tě nahradí?“

„Někdo mě určitě nahradí, o to nejde. Ale já jsem já; nebudu už moci svým lidem pomáhat, jak bych měla.“

Mildred si na chvíli zkusila ten svět představit. Vznešené čarodějky, pár osamělých žen žijících ve svých věžích z křišťálu a slonoviny. Jejich žačky a učednice, které je tam navštěvují a naslouchají jejich moudrým radám. Oddané služebnictvo, které jim zajišťuje veškeré potřeby. A někde v podhradí ubohý ujařmený lid, kterému nedovolí se ani přiblížit...

V hlavě jí vybuchl pobavený smích mnoha lidí. Až to zabolelo.

Nechte toho, krávy pitomý!

Ten impuls zabolel ještě víc. Málem jí vyrazil dech.

Veronika se k ní soucitně naklonila.

„Promiň, Shayo! Holky to nezvládly a já... zakřikla jsem je, pokud možno dřív, než s tebou něco rozehrají. Nehněvej se na nás!“

„Ale já jsem to slyšela! Vnímala...“

„Adaptuješ se, to není nic divného. Jsi v mentálním poli, už od chvíle, co jsi vstoupila do Arminu. Tvá mysl se probouzí.“

„Ale já nechci!“

„Když byly tvé děti malé, nechtěly jíst špenát a rajskou omáčku. Někdy se jim dokonce podařilo vzpouzet se tak, že jsi podlehla.“

„Já nejsem dítě!“

„Jsi, dokud se nebudeš chovat jako dospělá.“

„Měla bych chuť tě zabít, Veroniko!“

„Vím. Já naopak ve chvíli, kdy jsem zjistila tvé postavení, vydala příkaz: nikdo ti nesmí ublížit. A kdyby tě chtěl zabít někdo jiný, kdokoliv z nás tě zakryje vlastním tělem.“

„Ty máš právo vydávat takové příkazy?“

„Jsem Mluvčí Cowenu. Pravá Mluvčí je má sestra Valérie, ale pokud neplní svoji funkci, jsem Mluvčí já.“

„Nejvyšší čarodějka?“

„Nikdo není vyšší či nižší. Kterákoliv žákyňka může být cennější než já; pouze jsem stará, zkušená a mám právo velet.“

„Co jsem já?“

„Shaya, naše sestra. Prozatím snící sen, že je Mildred. Neprobuzená.“

„Jsem...“

Veronika se vlídně usmála.

„Procházíš velkým utrpením, sestro. Po celý život bylo pro tebe důležité vědomí, že jsi v právu. Od chvíle, kdy jsi přišla, začínáš pochybovat.“

„Nejsem v právu?“

„Ty ano. Tvůj svět ne. A ty jsi jeho senátorka.“

„Chceš, abych se proti nim postavila?“

„Ne. Chci, abys nejdřív pochopila pravý stav věcí. Pak se sama ze své vůle vrátíš domů, a budeš situaci objasňovat ostatním. Nebude to lehké, oni jsou mnohem zabedněnější než ty. Rádi naslouchají lžím. Ale ty budeš bojovat, protože jsi odjakživa nesnášela bezpráví a bojovala za všechny, kterým se dělo příkoří. Jsi taková, protože jsi Shaya.“

Mildred na ni mlčky zírala. Pokoušela si vybavit svůj život: nepřetržitou řadu sporů, hádek, kompromisů a úporného prosazování vlastní vůle. Pečovala o chudé, nezaměstnané, barevné, týrané ženy, sirotky, nemocné... Většinou tím vyvolávala odpor a posměch, zkrachovala jí obě manželství, děti se jí odcizily a neměla jediného přítele. Její snaha většinou skončila nezdarem, nějakým nesmyslným prospěchem pro lidi, kteří si to nezasloužili...

„Narodila ses ve světě, který tě potřeboval. Takovou, jaká jsi. Kdybys nepřišla k nám, nikdy by ses nedozvěděla, kdo skutečně jsi. Možná by ses stala prezidentkou, první v dějinách své země.“

Záblesk nápadu: dokázaly by mi v tom pomoci?

„Zajímavá otázka. Zkusily bychom to, kdybychom neměly starosti s válkou.“

Mildred se náhle zatočila hlava. Vždy jí silně šlo o kariéru, upínala se na zlepšení svého postavení. Stát se prezidentkou byl nedostižný sen; jenže teď se rýsuje reálná možnost...

Například sjednat mír. Ne, příměří; obě strany se zakopou na svých pozicích, začnou vyjednávat, diskutovat, intrikovat. Spousta diplomatů, a mezi nimi Mildred, přijatelná pro obě strany. Mildred, která jediná může vědět, co si nepřítel myslí. Když přijme nabídku...

Veronika mlčela a mírně se usmívala. Ano, Mildred bude muset zaplatit; této ženě a ostatním čarodějkám. Veronika a jí podobné obsadí klíčová místa sekretářek, tajemnic, překladatelek... nenápadná, leč významná postavení. Muže, kteří se tak rádi dávají utáhnout na vařené nudli, elegantně obelstí. Jak snadno se někteří dají přinutit, aby poslechli hezkou tvářičku...

„Dobrá hra,“ řekla Veronika, „Zkusíme to?“

Mildred pořád ještě nebyla při smyslech. Otvíraly se před ní nejkrásnější cesty, jaké si uměla představit. Dosáhla by všeho, o čem kdy snila!

A Veronika mlčela. Všude v prostoru bylo napjaté ticho. Cowen naslouchal a čekal, jak rozhodne.

Mildred vzpomínala na ráno; na samozřejmou ochotu spolupracovat, podřídit se a plnit jakékoliv příkazy, jakou projevovali všichni domorodci, jakmile v ní identifikovali příslušnici vyšší kasty. Nepřekvapilo je nic, dokonce ani že patří k nepřátelské straně; zač ji doopravdy považovali? A co by musela udělat, aby tu důvěru ztratili?

Veronika jí říká Shaya. Má k tomu asi nějaký důvod a celý cowen jej vzal na vědomí a přijímá jako fakt. Jak je možné, že nikdo nepochybuje? Nechtěli žádné dokumenty, žádné potvrzení totožnosti. Dívka řekla 'my víme', nejspíš skutečně všechno ví. V boji proti nám nestojí jedinec, ale společenství. Sesterstvo; a já bych byla jedna z nich.

Na chvíli si zkusila představit, jaký by byl její život, kdyby skutečně byla Shaya. Obklopená láskou a samozřejmou úctou všech ostatních. Vzájemně si prospívající, přijímající vše, jak to skutečně je. Vnímat zároveň, co se děje se všemi ostatními. Rozplynout se v přátelském objetí...

Zaplašila tu představu. A povzdychla si.

Veronika řekla: „Nedělej nic, co nechceš. Není účelem, abys nahradila jednu slepou poslušnost druhou. Chceme, abys našla vlastní cestu.“

„I když budu bojovat proti vám?“

„Ano, mnoho lidí umírá. Je mi to líto. I já budu brzy mrtvá. Bojím se zemřít, ale nechci žít ve světě, který zešílel. Už ho nechápu, jsem stará. Potřebuji si odpočinout. Odejdu do ráje Alláhova, abych tam nabrala sílu; pak se vrátím, opět mladá, odvážná a silná.“

„Ty jsi muslimka?“

„Z převážné části. Často jsem zajížděla do Severní Afriky a přátelila se s místními lidmi. Zvykla jsem si.“

Mildred pocítila trochu zmatek. Napadlo ji, že v tom případě by měla být zahalená. Veronika se usmála; zakryla si tvář jašmakem, bohatě vyšívaným zlatem, takže jí byly vidět pouze oči.

„Je zbytečné skrývat tvář ve světě, který vidí všechno.“

Mildred rozhodla. Nemůže přijmout žádnou nabídku od nepřítele!

„Nech hada času, aby sám nalezl svůj ocas. Jsi tu příliš krátce.“

Mildred se nadechla. „Mluvila jsi o mentálním poli. Znamená to, že časem zasáhne všechny, kdo do něj vstoupí?“

„Když to dobře půjde, tak ano. Je pravda, pole zesláblo, ale stále ještě existuje. A jak vidím na tobě, získává posilu. Ty sama je vytváříš. Vysíláš kladnou energii, to je posiluje.“

„Jaký je v tom rozdíl?“

„Hmotná příroda existuje ve třech kvalitách: dobra, vášně a nevědomosti. Ve vášni je vše, čím lidé žijí. Pokud činí to, čemu se běžně říká zlo, pak posilují kvalitu nevědomosti. Pokud činí dobro, zvyšují kvalitu dobra. Vyjádřením kvality dobra je to mentální pole.“

Mildred částečně nechápala, částečně nevěřila.

„Připrav se na náraz. Zkusím ti to ukázat. Jako svým studentkám.“

Dřív, než mohla protestovat, se senátorka stala polem energie. Rozkládala se nad celým ostrovem a mírně se vlnila. Na místech, kde se bojovalo, byla v deficitu, trochu ji to bolelo a cítila se nepříjemně. Z jiných míst však proudily posilující vlny; zvláště silné z chrámů a některých osob.

Trvalo to jen okamžik. Mnohem déle se vzpamatovávala.

Veronika s úsměvem čekala.

„Hezké. Jenže tomu nevěřím. Vím, že dokážete v iluzi ukázat cokoliv. Co když je to taky nějaká iluze?“

„Jistě, je. Je to součást výuky, jak jsem řekla. Zhruba napodobující, jak to ve skutečnosti funguje. Nežádám, abys mi věřila.“

„Co tedy žádáš?“

„Vlastně nic. Chci, abys dělala, co sama chceš. Nedám ti žádný příkaz, žádnou radu. Vlastně nejsem ani tvoje učitelka.“

„Nechceš ani, abych skončila válku?“

„Pochybuji, že bys to dokázala. Tahle válka je součástí něčeho většího, než jsme my dvě. Nevede se jen tady, ale všude, po celém vesmíru. Po všech vesmírech. Její peripetie dost přesně nechápeme...“

„Tahle válka by skončila, kdybyste se vzdali svých teroristických akcí.“

„Ty znáš Bibli, viď? Říká se tam, že se leopard nedokáže zbavit svých skvrn. Leoparda po ruce nemám, ale...“ Veronika natáhla ruku a přebarvila tygra napřed na oranžovo, pak na červeno a nakonec na bledě modro. Nevadilo mu to, pouze zafuněl a začal si lízat druhou tlapu. „Tak vidíš, zbavil se svých pruhů. Ale nepřestal být tygrem. Co od něj požaduješ, aby přestal lovit a zabíjet? To by od něj nežádal nikdo!“

„Tygr je pouhé zvíře. Člověk dokáže pochopit...“

„Že má udělat co? Přestat konat službu, ke které byl povolán? Příslušníky bojovnické kasty Bůh pověřil ochranou nevinných a trestáním zločinců. Dělají to, jak umějí. Bojovník se nemůže smířit se zlem, protože mu je dáno se proti němu postavit. Bez ohledu na to, co si o tom myslíš ty.“

„To je prázdné žvanění. Nemůžeme se dohodnout, pokud se domníváš, že jsi v právu. Celý váš svět...“

„Cožpak ty si nemyslíš, že jsi v právu?“

Mildred zrudla. Uvažovala, jak výstižně odpovědět.

„Začínáš pochybovat, že? Zkus nade mnou zvítězit! Dokaž mi, že jsme udělali chybu, že naše služba je špatná. Když to dokážeš, vzdáme se.“

„Nemám takové schopnosti jako vy!“

„Nabídla jsem ti je.“

Pohled Mildred zmateně bloudil kolem, až se dotkl Kiama.

„Jakou změnu jste provedli s ním? A jaký to mělo důsledek?“

„To provedla WZ Terezka. Moje neteř; a je mrtvá, takže budu mluvit za ni. Jediné, co udělala, byl pokyn jeho mysli: Probuď se! Nepřestal být Conradem Wilsonem, pouze obohatil svoje vzpomínky o příběh Kiama McIvernyho z dávné minulosti. Jméno Kiam používá jako přezdívku. A snaží se být stejně čestným a Bohu oddaným bojovníkem, jako býval dřív. Jak se to daří, posoudí Bůh.“

„Tím chceš říct, že kdybys poručila dalším lidem, aby se probudili, stane se s nimi něco podobného?“

„Nevím. Zkus to!“

„Proč já?“

„Je to dost odvážný čin. Změna karmy. Kiamovi bylo předurčeno, aby zůstal celý život v lehké nevědomosti. Slušný člověk, ale nic moc...“

„Proč to tedy udělala?“

„Požádal o to. A taky: generál Exeter chtěl ukázku jejích schopností.“

„Je součástí změny schopnost pamatovat si všechno, co slyší?“

„Má lepší paměť, ale zdaleka ne dokonalou. Alespoň myslím; neprozkoumala jsem ho tak dokonale.“

Kiam pozvedl prst na znamení, že chce položit otázku.

„Řekla jsi: změna karmy. Můžeš pokračovat?“

„Jistě, nebylo to přesné. Byl jsi čestným mužem, který získal zásluhy jako Kiam McIverny. Díky těmto karmickým zásluhám jsi dostal právo setkat se s čarodějkou a požádat ji o pomoc. A ona splnila svou povinnost.“

Mildred zvýšila hlas: „Každý člověk přece někdy udělal něco dobrého! Má každý právo potkat čarodějku a požádat o změnu karmy?“

Veronika se zamyslela. „Nevím, nejsem si jistá. Chceš, aby se to stalo?“

„Proč se ptáš zrovna na tohle?“

„Jenom chci, abys za to převzala odpovědnost.“

Mildred vzrušeně dýchala. „Hraješ se mnou nějakou Hru? Chceš mě přinutit, abych řekla něco, na co nemám právo? A neznám důsledek...?“

Veroničiny oči byly náhle mnohem větší než obvykle.

„Tak dost!“ řekla Morrigan.

Její náhlé objevení překvapilo všechny, dokonce i tygra. Překročila ho, přisedla k nim a vytvořila si vlastní polštář, protože ty dosavadní jí asi nevyhovovaly. Pak si vytvořila ještě šálek horkého bylinkového čaje.

„Vy jste kdo?“ vykoktala šokovaná Mildred.

„Morrigan, původní Morgana le Fay.“ představila Veronika, „Též známa pod jmény Morgiana, Moira... a řadou jiných.“

Morrigan vyčkala, až Mildred přejde leknutí.

„Zasáhla jsem, protože se chystáte k výrazně nedovoleným akcím. Zakázat vám to nemůžu, nejsem už Mluvčí Cowenu. Ale varovat vás musím.“

„Nechápu!“ řekla Mildred.

„To mě nepřekvapuje. Nikdy jsi nic nechápala. Nechápej klidně dál a bude to v pořádku. Zato tahle panenka chápe všechno, a začíná si moc dovolovat. Chceš zabodovat na straně Dobra, Wero? V tom případě je mojí povinností dát trochu šancí tomu, čemu říkáte Zlo!“

„Chceš bojovat, nebo jenom mluvit?“

„Mluvit. Rvačku s tebou bych si troufla, ale tahle křehulka by to nejspíš nepřežila. A ty, Kiame, se radši vůbec nehýbej.“

„Tak dost!“ řekla Mildred, „O co jde?“

„Řeknu ti, co jsem, a zkus si to zapamatovat. Jsem čarodějka, hodně stará a se zkušenostmi. Například vím, že základem světa je rovnováha. Dojde-li na některém místě k příliš velké eskalaci dobra, pak se musí stát něco, co rovnováhu obnoví. Přesně to se děje tady; dopouštíte se přestupku, staly jste se příliš mocnými!“

„Tohle jsi nám říkala už v Africe!“

„Tehdy jsem byla Mluvčí. Varovala jsem vás jménem Cowenu...“

„A my jsme tě poslechli. Jenže...“

„Neposlechli jste, oblafli jste mě chytrým trikem. Rozdělili jste se na řadu oddělených částí a rozposílali do různých dimenzí. No dobře, vydržela jsem to. Že mě sesadili z funkce, mě zas tak moc nemrzí!“

„Proč jsi tedy tak naštvaná?“

„Dostávám vztek. V poslední době zahynulo pár lidí, které jsem měla ráda. Pokud vůbec dokážu mít někoho ráda. Zemřou další; je to v pořádku, rovnováha musí být obnovena. Ale kdybych pronikla k těm hajzlíkům, co dělají ty zásahy, s potěšením je nakopu do zadku!“

Mildred chtěla něco říct, ale Veronika ji zarazila.

„Můžeš mi říct, o čem mluvíš?“

„Mluvím o věcech, které se staly, když jsem u toho nebyla, protože jsem spala ve své kryptě. Nekul tak blbě oči, Shayo; ano, spím v rakvi a piju lidem krev, když mám hlad. Vraťme se k věci: během vašeho devatenáctého století se stalo pár věcí, které nechápu a které nejsou v pořádku. Někdo do nich zasáhl a něco změnil; chtěla bych vědět co a proč.

Například: vražda prezidenta Lincolna. Ten pitomeček Wilkes Booth by se v životě takové akce neodvážil, kdyby ho někdo nepostrčil do prezidentské lóže a nevrazil mu do paznehtu pistoli.

Napoleon Bonaparte. V jeho životě je uzlových bodů několik a do některých se zamotali vaši lidé, Templáři. Nehodlám řešit. Jenom chci vědět, proč byl zbytečně zabit Orlík, jeho syn. A jestli byl vůbec zabit on, nebo někdo jiný, protože v tom nemám jasno.

Tys byla taky milenkou Tomáše Baarfelta, viď? Tak bys mohla znát Sissy, rakouskou císařovnu Alžbětu. Někdo ji naprosto zbytečně a nesmyslně zabil ve Švýcarsku pilníkem. Jako posledně, psychicky nevyrovnaný ubožák Lucheni, bezvýznamný anarchista. Ale kdo stál za ním?

Arcivévoda Rudolf a Mary Wetserová. Toho měl Tomáš rád, dokonce měl jisté podezření, že je jeho. Císař ho podezíral taky, proto nedovolil, aby Tomáš Rudolfa vychovával. Zmatený, hloupý příběh. Nevysvětlitelná sebevražda...“

„Myslíš, že někdo vychyluje světové události? Někdo, kdo ví...?“

„Kdybych ho chytla, zakroutím mu krkem. Nevím, samozřejmě. A nelíbí se mi to. Při útoku na Rhodu jsi byla, ne? Tam se objevilo celé komando; to naši Ochránci už nemohli přejít jen tak. Projednávalo se to dlouho. Možná to byl důvod, proč mě probudili a předvolali!“

Veronika se usmála. „To je všechno moc hezký, Morrigan. Ale je nutné to projednávat před Shayou?“

„Životně nutné. Kdybys uskutečnila ten plán a udělala z ní prezidentku, nepřežije tam ani čtrnáct dní. Někdo na ni spáchá atentát, někdo bezvýznamný a šílený, bude ji považovat za vtělení ďábla nebo něco takového. Prostě, zapamatuj si: nelez tam, nebo tě praští přes prsty!“

Mildred se nadechla. „Tak teď jsem se naštvala já! Nějaká čarodějnice z doby krále Artuše mi nebude poroučet...“

„Jsem starší než bratr Artuš. Možná i starší než Merlin.“

„Žádný Merlin nikdy neexistoval! Je to legenda!“

„Merlin je doposud uvězněn v silovém poli v jedné jeskyni ve Walesu. Ale navzdory obecnému mínění jsem ho tam neuvěznila já, ale jedna holka... taky bych ji někdy ráda potkala. Jsem mrcha, ale ne zas tak veliká.“

„Nezkoušejte ze mě udělat blbce! Vy mi chcete nakecat, že tady mluvím se živou Morganou, o které jsem jako malá holka četla pohádky? Tomu v životě nikdy neuvěřím!“

„Tys mi nevěřila nikdy, Shayo. Proto jsi dopadla, jak jsi dopadla!“

„Například kdy? Chceš říct, že mě znáš z dřívějška?“

„Například když jsem ti říkala, že Kleopatřina moc je příliš velká...“

„Chceš říct, že jsem byla Kleopatra?“

„Arsinoć, její sestra. Záviděla jsi jí a intrikovala proti ní.“

„V životě jsem neslyšela o žádné Arsinoć!“

„Ano, to je důsledek. Kdybys mě poslouchala...“

Mildred zírala. Nechápala a nevěřila; ale ta žena působila dojmem, že ví, co povídá. A Veronika ji vážně brala.

Zasáhl Kiam: „Padlo tady jméno Moira. S čarodějkou toho jména jsem už měl tu čest. Jsi to ty, nebo někdo jiný?“

„Moira z Yvernessu? Ne, to jsem nebyla já. Ne všechno je... Moje jméno používá mnoho čarodějek jako... firmu, dejme tomu. Ale tahle si zasloužila to jméno nosit, byla schopná.“

„Terezka mi ji přesně ukázala. V podobě, kterou si pamatuji?“

„Téhle podobě?“ Morrigan se proměnila, „Snad už víš, že osobní vzhled...“

„Chtěl bych ji najít.“

„Ty – chceš?“

„Dobře, tak prosím. Můžeš mi zjistit, kde je ta žena teď a jak bych se s ní mohl spojit?“

Morrigan chvíli váhala. Pak přivřela oči a dlouho mlčela. Než řekla: „To je zajímavé.“

Kiam vyčkával. Předpokládal, že to není konečný výsledek.

„Vypadá to, že není nikde v tomto vesmíru.“

Chvilku bylo ticho. Pak řekla Veronika: „No, hezký.“

A zase koukaly. Až řekla Mildred: „Co bys nám poradila?“

„Já vám vůbec nebudu nic radit! Jenom varuju: pouštíte se na hodně tenký led. Riskujete vrcholnou nelibost Ochránců.“

„No, to mě tak dojímá! Ať si Ochránci trhnou nohou!“

„To už jste jednou řekli! Dokonce jste je zavrhli...“

„Nepodřídíme se každému rozhodnutí, které si vyvzpomenou! No dobře, tak nás přestanou chránit. Stejně pro nás nic dobrýho nedělají...“

Mildred v podstatě nechápala, oč se hádají. Ochránci byli dle jejího názoru podivná parta, která je lidem spíš na škodu než k užitku.

„Jo, máš pravdu. Proto jsme taky většinu přestali uctívat.“

„A oni se rozhněvali.“

„Může mi někdo objasnit, o kom je řeč?“

„Které si pamatuješ bohy – třeba z antiky a tak?“

„Jako Zeus, Héra, Athéna...?“

„Výborně. Tak tihle jsou Ochránci pro určité teritorium a lidi, kteří buď patří k jejich národu, nebo k nim mají speciální vztah. Jenže v poslední době nás chránit přestali...“

„V životě by mě nenapadlo, že vůbec existují!“

„Jednali jsme s nimi osobně. S Afroditou, Apolónem, Artemis...“

„Zajímavé, ale nepřesvědčivé. Můžeš to nějak dokázat?“

„Ne. V současné době mají nějaké vlastní problémy...“

„Aha. Takže se jedná o legendy a báje.“

Morrigan se nadechovala, ale Kiam se přihlásil o slovo.

„Moment, ona má pravdu. Viděl ty Ochránce někdo z mladých?“

„Asi ne. Nepamatuji se. Ani do Chrámu Zavržených Bohů nepřicházejí.“

„V tom případě je zapotřebí požádat nějaké jiné, schopnější.“

„Hm. Odvážil by ses jim to říct do očí?“

„Nevím. Asi ano.“

„Jo, ty asi ano. Já bych si to rozmyslela. I když...“

„Nerozmyslela. Poslední dobou o tobě jdou řeči, Morrigan...“

„Nezapojuji se do vašich válek, Wero! Jenom hledám...“

„A zabíjíš ty, kteří se něčeho dopustili.“

„Zabíjím pouze ty, kteří si to zaslouží!“

„Povídá se, že s tebou hodně hnula smrt Terezky.“

„Ano. Té je mi líto.“

„A že už to pár lidí... bytostí odneslo životem.“

„To přeháníš.“

„Ale nějaké zásahy byly, ne?“

„Méně, než si zaslouží.“

„Uvědomuješ si, že si tím děláš nepřátele?“

„Jo. A sklapni.“

„Takže nás varuješ přesně před tím samým, co děláš ty?“

„Moje činy jsou důkladně uvážené a ověřené. Doufám.“

Chvíli bylo ticho toho druhu, které může skončit masakrem.

„Řekla jsem vám, co jsem chtěla říct. Odcházím. Dělejte si, co chcete.“

Vzápětí Morrigan zmizela se vším, co k ní patřilo.

„Vrcholně zdvořilá dáma.“ řekla senátorka.

„Ona má pravdu,“ vzdychla Veronika, „No, zamyslím se nad jejími připomínkami. Co máš v úmyslu dělat ty?“

„Vrátit se domů, osprchovat, najíst a zalehnout. Co nejrychleji.“

„Kdybych ti nabídla náš bazén, hostinu a nocleh?“

„Ne! Odmítám se vším důrazem! Chci být doma a sama!“

Mildred věděla, že v Domě není doma; i že už nikdy nikde nebude sama. Ale chtěla si ponechat tu iluzi. Nepřála si být terčem Veroničina pohledu, tak pronikavého jako rentgen. Přála si... prostě být pryč!

„Ty víš, co chceš, Shayo. Odejdi v míru. Jsi pod naší ochranou. A vrať se kdykoliv, kdy budeš chtít.“

„Co když se už nevrátím?“

„Setkáme se v příštím životě.“

Senátorka zkřivila rty. Pohlédla na Kiama, který už vstal.

„Ano, poletíme.“

Jejich černý pilot prožil nejšťastnější chvíle svého života. Kolem něj se hemžily nejkrásnější dívky (všech možných barev), nabízely mu spoustu jídla, pití a své lásky. Využil všeho; právě když mu docházely síly a začal se obávat, že bude muset další rozkoše odmítnout, dostal rozkaz letět.

„Takovouhle válku bych si nechal líbit!“ pochvaloval si.

„Jenom jim moc nevěř! Ty holky by tě příště bez milosti zabily!“

„Jo, to říkaly. Ať se jim radši vyhýbám.“

Kiam se ušklíbl. „Co ty na to?“

„Je to v prd... špatný, mlospane. Podepsal jsem na deset let. Sedm ještě mám sloužit. Jsem nejstarší syn, podporuju rodinu...“

„Ta bude šťastná, až za tebe dostane odškodný a životní pojistku!“

„Myslíte?“

„Označkovaly si tě?“

Pilot upadl do rozpaků. „Jak to víte?“

„Dělají to.“

Mildred však netušila, o čem je řeč.

„Označují si přibrané členy svého klanu. Vypálí jim symbol rodu, obvykle na vnitřní stranu stehna. Dřív to bývalo tetování, pak vypálený symbol, teď je to něco jako energetický čip. Žhavá novinka.“

„Jo, pálilo to pěkně!“

„K čemu to je?“

„Potká-li tě někdo se souhlasným nebo přátelským symbolem, přijme tě jako člena rodu. Samozřejmě, pokud tě nezná, ověří si to u toho, kdo ti symbol udělil. Otázkou, nebo dotazem na okolnosti. Zabít tě nesmí, tím by narušil práva tvého nového klanu.“

„To je docela dobrý, ne?“

„Jak se to vezme. Problém je, že pokud tě potká v boji člen tvého klanu, může to znamenat, že má přednostní právo tě zabít. Porušil jsi zákon...“

„Takže to není jen ochrana, taky povinnost?“

„Správně.“

„A sakra! Co mám dělat?“

„Nemám tušení, co bych ti měl říct.“

Pilot se chvíli věnoval řízení. „Co byste... co bys mi poradil, Kiame?“

„Snaž se vyhýbat možnosti, kde by ses dostal do boje. Oni jsou čestní, za dobrý boj tě trestat nebudou. Ale třeba být v popravčí četě nebo v oddílu, který zlikviduje ženy a děti v nějaké vesnici...?“

„Aha-hm!“

Senátorka uznala za vhodné říct: „Přihlaste se k záchranné jednotce.“

„Prosím?“

„Jste dobrý pilot. Požádejte o zařazení k jednotce, která zachraňuje raněné z nejohroženějších míst. Služba beze zbraně, zato s červeným křížem na vrtulníku. Myslím, že...“

„Ale to jsou nejnebezpečnější akce!“

„S možností častého kontaktu s nepřítelem, vím. Zkrátka se sneseš z nebe, sotva se přestane střílet. A ohlásíš se jako člen přátelského klanu.“

„To zní dobře! Ale... beze zbraně?“

„Revolver nosit můžeš, to patří k chlapovi. Ale kulomety na vrtulníku už by vypadaly divně. V každém případě je to šance.“

„Jo, asi jo. Dík...“

„Doporučím tě.“ slíbil Kiam.

Přistáli na vojenském letišti. Senátorka okamžitě odjela ke generálu Exeterovi; už ji čekal a byl docela dobře informován.

„Ano, přistála jsem na Atanoru a navštívila klášter. Připadalo mi, že je to docela dobrý nápad.“

„V každém případě jste velmi odvážná, madame. Jak to dopadlo?“

„Dali mi čaj a zákusky. Přátelsky jsem pohovořila s vévodkyní Veronikou da Villablanca, sestrou abatyše Valérie. Ta tam právě není. A s Morrigan, obskurní čarodějkou, která o sobě říká dost divné věci.“

„Ano. Taky jsem už jednu... potkal.“

„Chovaly se nečekaně přátelsky.“

„Ta moje taky.“

„Dal jste ji zabít.“

„Nesmysl. Vydal jsem přísný rozkaz, aby jí nikdo neublížil. Minimálně jsem s ní chtěl ještě jednou mluvit.“

„Za jakých okolností tedy zemřela?“

„Vyletěla do povětří... ne, rozplynula se s celým svým zámkem. A se všemi lidmi, kteří tam byli. Vojáky, svými dívkami... prostě se vším!“

„Jsou nějaké důkazy, že je skutečně mrtvá?“

„V běžném smyslu ano. Z jejich hlediska se nachází v nadpozemském světě, kde čeká na svoji reinkarnaci. Doufám, že to chvilku potrvá.“

„Zdůrazňuji slovo důkazy.“

„Ne, důkazy nemáme. Ale zatím nikdo netvrdí, že je naživu.“

Senátorka vzdychla. „Nepochybuji, že by vlídně přijali i vás, kdybyste za nimi přišel. Nevím jistě, co by udělali, ale abatyše Valérie vydala zákaz, aby její dceru někdo pomstil.“

„Myslíte, že z ohleduplnosti k nám?“

„Generále, důvody jejich počínání studuji od začátku. Už toho vím hodně, ale naprosto je nedokážu předvídat. Nejspíš vás skutečně neobviňuje.“

„Ví ta žena, že na Atanor budu muset zaútočit?“

„Nejspíš se na to těší.“

„Co můžeme očekávat?“

„Je to nedobytná pevnost. Obrovské věže, hradby, bastiony... a křišťálová silnice na nosnících, klenoucí se přes propasti. Stavby jako ze sna.“

„Zbraně?“

„Neviděla jsem ani jedinou. Akorát meče, halapartny a takové ty věci různě po stěnách. Ale Veronika mi jmenovala jako zbraně genetiku a ovládání energií. A zhmotňuje předměty ze vzduchu.“

„Jo, to mi předváděla i ta malá. Taky dokáže změnit strukturu střelného prachu na sůl, přímo v mých nábojích. Dokážou toho hodně.“

„Dokážou to i s dělostřeleckými náboji?“

„Mají lepší trik, spálí je za letu. Vypozoroval jsem, že s předměty bez lidí si nedělají velké starosti. Lidem dají šanci se zachránit.“

„?“

„Například jejich oblíbeným trikem je postavit letadlu do cesty nějakou iluzi, třeba draka nebo příšeru. Případně je navést nosem do skály. Vypadá to nelítostně, ale kdyby někdo tu jejich iluzi prokoukl...“

„Mají představu o čestném boji?“

„Hodně taky záleží na jednotlivých velitelích. Když se naštvou, potom nás napadnou vším, co mají. Jindy jsou... čestní a fair.“

Senátorka si hrála s jeho zapalovačem.

„Řekla mi zvláštní věc. Oni nás považují za lidi, kteří kdysi patřili do jejich... společenství. Pak jsme se vzdálili a od té doby bloudíme Stínem. Nyní se vracíme, je třeba nás vlídně přivítat a vyléčit z představy, že jsme... to, co jsme. Komplikovaná teorie.“

„Ani ne. Terezka říkala něco podobného.“

„Oni nás prostě přecvičí na svoji víru. Ukecají nás...“

„Zkoušeli to na vás?“

„Ano. Docela s úspěchem.“

„Už se cítíte jako čarodějnice?“

„Ne. Ale dost toho lituji. Jejich život je lepší než můj.“

„Co s tím hodláte provést?“

„Nic. Ale docela mě zajímají jejich další pokusy.“

„Svěříte se, až k nějakým dojde?“

„Jistě. Hodlám s vámi každý krok konzultovat.“

„Výtečně. Přijmete pozvání na večeři?“

„Ne, proboha! Půjdu si lehnout, co nejdřív. Jsem hrozně unavená.“

„Nedivím se, byly to náročné dva dny. Takže zítra?“

„Stavím se ráno.“

A opět ji přivítal Dům. Uklidňující blízkost věcí, které ji očekávají...

Kiama radostně uvítala Jessie. Jak už řečeno, její účes nebyl nic moc; teď ho pomocí depilačního šamponu zcenzurovala na oválný hřebínek od čela k temeni, vhodný ke schování pod čapku. Jinde na těle neměla ani chloupek. Stejně dopadly tři nejlepší kamarádky, které pozvala včera večer na mejdan, když se dozvěděla, že šéfka se nevrátí. Co ještě vyváděly, nechtěla senátorka pro jistotu ani vědět.

Kiam jí přivezl dárek, koupil ho u pana Lianga: dva těžké bronzové náramky, kterými lze odrážet i útoky mečem. V případě potřeby z náramků vylétnou krátké, ale velmi ostré čepele, někdy dokonce napuštěné prudkým jedem. Nádherná ozdoba a účinná zbraň...

A ještě jeden dárek: když Kiam nakreslil na desku stolu symboly ve tvaru pentagramu a stimuloval energií, prostor se zavlnil a objevila se hostina; nejrůznější dobroty tak pro deset lidí na mísách ze zlata, stříbra, křišťálu, porcelánu a hmoty, kterou nedokázal definovat. Malá omluva za to, že jim Veronika nepředložila večeři.

„Jak to dělají?“ ptala se senátorka.

„Potřebovala hlavně koordináty. Přesné místo určení; poslala mi to prostorem vyššího řádu. Tímto způsobem lze přemístit cokoliv.“

„Například člověka, který by někomu podřízl krk?“

„Snadno. Ale moc často to nedělají.“

„Jaký znají nejúčinnější způsob zabití?“

„Zastavení životních funkcí. Prasknutí žilky v mozku, například.“

„Proč to nedělají?“

„Není to moc etické. Museli by se na toho člověka zlobit.“

„Jaký je dosah?“

„To není otázka vzdálenosti. Možná ani času.“

„Aha. Další potěšující fakt.“

Vybírali z jídel pochoutky, které je něčím zaujaly, a povídali si. Začínalo to připomínat hostinu, zobrazenou na stropě. Senátorka měla na sobě sárí, Kiam a Jessie lehké tuniky a šortky. Mildred nepochybovala, že by jim nedělalo potíže chodit zcela nazí.

A vládlo mezi nimi erotické napětí. Jessie ještě nepoděkovala za dárek. Na obou bylo vidět, že tato noc bude dlouhá a vášnivá.

„Půjdu se naložit do vany,“ řekla Mildred, „Chci si odpočinout. Kdybych tam zůstala víc než tři hodiny, přijďte mě někdo vytáhnout...“

„Ano, madame.“ řekla Jessie úslužně a mrkla na Kiama.

„Co s tím jídlem?“ zaváhala senátorka, „Je ho spousta, musí se zkazit..?“

„Je to pouhá iluze!“ připomněl Kiam.

„Přesto jsem nikdy nejedla nic lepšího.“

„Já se o to postarám.“ řekla Jessie.

Mildred se neptala, jak. Přikývla a odešla; v koupelně s ulehčením shodila všechen oděv a napustila si vanu. Napadlo jí pustit si hudbu, vyslala do prostoru zkusmo impuls a něco začalo tiše hrát. Poněkud orientální melodie, ale velice příjemné a uklidňující.

Mildred vklouzla do vody, upravila okraj vany a opřela o něj hlavu. Její tělo spočívalo v horkém roztoku. Upravila osvětlení na příjemné šero; nic ji nerušilo, vše bylo mírné a utišující.

Kromě myšlenek. Přehrávala si znovu a znovu vše, co zažila. Rozhovory s čarodějkami, s Exeterem, s Kiamem. Promýšlela detaily. Meditovala.

Není Shaya. Je Mildred Shattertwaithová, senátorka. Přestože využívá řady výhod svého dřívějšího vtělení. Přestože strašlivě závidí...

Nutně potřebovala sex. S tím byl problém. Ta potřeba na ni přicházela čas od času, běžně si pomáhala normálními prostředky (rukou, ozdobným plnicím perem; koupit umělou pomůcku by si nikdy netroufla). Nebo navázala kontakt s nějakým mužem, který jí to udělal, ovšem to bylo ještě složitější. Líbili se jí muži mladí, silní, plní energie. Ne každý se ale hodil; musela vybrat někoho, kdo ji jednak uspokojí, jednak bude držet zobák. Mladého úředníčka, který mohl očekávat nějaké výhody při služebním postupu. Rozhodně nikoho, kdo poběží rovnou do novin a bude tam žvanit. Takových bylo málo a těžko se vybírali. Pak následovaly složité pokusy dát mu najevo, že by si mohl, dokonce měl troufnout. Někteří si přes veškerou snahu netroufli. Pak vybírání anonymního motelu, kde se o nic nezajímají. A nějaká noc, většinou mnohem méně kouzelná, než očekávala. Smutné.

Tady v Arminu téměř nemožný úkol.

Jak jednoduché to naproti tomu má Veronika! Každý v zemi ví, že je mimořádně sexuálně náročná; stačí jakýkoliv podnět a může mít každého muže, ženu, třebas i šelmu nebo strašidlo. Když nepostačí jeden partner, přizve bez zábran další. Nebo uspořádá hromadné orgie. A mnozí se snaží vymyslet jí překvapení, vrhají se na ni znenadání a dělají s ní věci, které nečeká. Vědí, že to má ráda; Mildred by je za takové věci dala k soudu.

Veronika se může čímkoliv pochlubit. Mildred čas od času vyslechla letmé zmínky svých mužských kolegů, jak si pěkně užili, třeba ve veřejném domě s placenými dívkami. Ať vyprávěli cokoliv, každý přítel chápavě přikyvoval a dával najevo souhlas. Proč totéž nemůže žena? Proč může Veronika, která tím neztratí ani vlásek všeobecné úcty a obdivu?

Jaké chování by si mohla dovolit WZ Shaya?

Zavřela oči a zkusila na sebe nechat působit energie, probíhající tímto prostorem. Jestlipak jsou vyobrazení na stěnách záznamem událostí? Dají se aktivovat? Zkusila to.

Vsuvka: SVATBA DCERY

Zahltily ji myšlenky a pocity dospívající dívky, pokoušející se rozhodnout o své defloraci. Jednak se těšila, jednak měla pochybnosti, je-li už na to ten správný čas. Hrála si s Tryskou, stříkající dle potřeby sloup vody a masírující jednotlivé části těla. Bylo to příjemné, ale určitě to bude ještě lepší, až si nechá odstranit drobné tělesné závady.

{Trysku včera vyzkoušela i Jessie a její kamarádky. Hezky se pobavily.}

Pokusila se zjistit názor Ochránců. O jejich reálné existenci nepochybovala nikdy ani náznakem, neměla důvod. I když jí moc často přímé pokyny nedávali, ani teď neměli žádné požadavky a nechali všechno na ní. No dobře.

Partnera si vybírala už dlouho. Mezi známými kluky měla řadu kandidátů, až vybrala šest, kteří postoupili do užšího výběru. Všichni z bojovnické kasty, hezcí, tělesně zdatní, schopní, z vyhovujících rodů... akorát že si mezi nimi nemohla vybrat. Už ji napadlo vyhlásit veřejnou soutěž a oddat se vítězi, ale přece jenom ještě doufala v nějakou romantickou příhodu.

Ten pravý se nejmenoval Seth, byla to jeho přezdívka. Sedl si vedle ní na filmovém představení, nějaká šíleně romantická záležitost z Francie období rokoka, před Velkou Revolucí. Hlavní hrdinka váhala mezi mladým šermířem a bohatým a mocným vévodou, který ji pozval na svůj zámek a strojil do nejnádhernějších kostýmů, jaké krejčovskému oddělení produkce napadly. Dívka se převlékala ráda a často, velmi jí to slušelo a ve všem byla úchvatně krásná. Jinak se nedělo nic, pili víno a povídali si.

Ale Sethovi se začaly v hlavě líhnout představy; jak krásná by byla, kdyby ji oblékli do těch nádherných kostýmů. Děti se oblékaly výjimečně, hlavně o karnevalu. Oděv byl pro ně určitým stimulem, symbolem mimořádného zážitku. Když na plátně vévoda položil hrdinku na lůžko s pokrývkami z bílého saténu a začal jí strkat ruce pod šněrovačku, ona slastně sténala a chystala se mu konečně oddat. Dalo se odhadnout, že vévodovi dopřeje ještě sáhnutí pod spodničku, pár dotyků lýtek a možná stehna; pak vrazí dovnitř její mladý hrdina a dojde k mohutnému souboji.

Jenže Setha to vzrušilo víc, než dívka očekávala. Zareagovala; vytvořila si iluzorní kostým přesně takový jako na plátně a dovolila mu to zkusit. Sahali na sebe často, ale nikdy nebyl tak rozdrážděn; schválně mu vytvořila také oděv, strčila ruku do kalhot a začala ho dráždit; téměř šílel. Oběma se to líbilo, málem to dopadlo už tam v kině, ale v té chvíli začala bojová scéna a pak – chtěla být zasvěcena Doma, v kruhu svých Ochránců.

(Otřesné překvapení: vzájemné osahávání děti nepovažovaly za sex, pouze za hru. Dělala to spoustě mužů už jako dítě, oni se smáli a chválili ji. To je ale jiná vzpomínka. Mildred to v té chvíli připadalo normální; zároveň však byla zděšená a ohromená).

Teď šlo o Setha; poslala mu Výzvu a on ji přijal. Dohodli se, že přijde zítra, až rodiče odejdou za svými povinnostmi. Ne že by měli něco proti, ale chtěla na to mít klid.

Bohužel, jakmile Setha pustila z drápů, vystřízlivěl a začal přemýšlet. Jistě, velice ji miloval a toužil po ní; zároveň si však uvědomoval, že je to významná a zodpovědná záležitost. Kdyby bylo po jeho, vyhovovalo by mu být druhý nebo třetí; hezky by si užil a za nic by neodpovídal. Jenomže Bea už se rozhodla, a nehodlala ze svého plánu slevit.

(Bea. Konečně senátorka vyčetla z nějakého pramene její jméno. Vlastně se jmenovala Beatriz, Bea byl kód, kterým se dala najít v celém vesmíru.)

Setha pozorně tepovala. Dokonce jí působilo potěšení, v jakém je zmatku. Už kvůli tomu ho chtěla donutit přijmout Výzvu; kdyby odmítl, bude to pro něj pohana na věčné časy. Protože o Výzvě už leckdo ví a další se dozvědí, jen co se začne realizovat. Oba byli pod stálým dohledem.

Seth byl synem ženy ruského původu, pravoslavného vyznání, značně zbožný. Beu to zajímalo, jeho Ochránci byli jiní než její. Běžně jedl maso, pročež ho považovala za divoké zvíře. Což ale bylo v tomto případě plus. Přála si něco divokého a nezkrotného, s barbarskými zvyklostmi a vášněmi. Samozřejmě si uvědomovala, že Seth z ní má spíš strach, než by po ní toužil. Zmocnit se panny je nebezpečné vždycky. Jistě, není princezna ani čarodějka; to by tak ještě scházelo! Rozumní rodiče to vyřeší tak, že dospívající dceru za soumraku přivážou někde k posvátnému kameni a nechají, ať si to vyžere nějaký nezodpovědný opilec, který už stejně propadl temným silám. Jenomže to by Bea asi nedovolila.

Když nad tím (opatrně) přemýšlel, uvědomil si, že na sebe přivolá ještě další nelibost Ochránců; bude muset Beu nejen zasvětit, ale i ostříhat. Ani to mu neodpustí, určitě se těší. Možná by to byl menší prohřešek, kdyby ji měl šíleně rád, ale... No jistě, má ji rád, tak nějak... kdyby si vybrala někoho jiného, naštvalo by ho to a záviděl by mu, ale... Zkrátka tonul ve zmatku tím větším, čím víc se blížil k Domu. Nakonec se rozhodl: odevzdá se do jejích rukou a udělá, co bude Bea chtít. I kdyby si přála stát se jeho hlavní manželkou, Paní jeho Domu.

Zlatá máma! Přestože se to nelíbilo dědečkovi a celé rodině, pečlivě utajila s kým ho má a každému řekla, že mu po tom nic není. Což potom opakovala ještě třikrát, dědeček se s vnoučaty smířil a přibral je do rodu. Setha nikdy nenapadlo, že je na tom něco divného.

Matko Bohorodice, ještě aby tak Bea otěhotněla!

Vstoupil, Bea ho uvítala a vzala do svého pokoje. Chvíli na sebe nejistě koukali. Potom začala splétat iluzi, která se jim tak líbila v tom filmu. Jakmile ji spatřil v nádherných šatech, rázem zapomněl na své pochyby a ovládla ho vášeň. Ani ho nemusela moc dráždit. Dokonce se na ni skutečně vrhl jako divoké zvíře...

Senátorka zůstala ležet v horké vodě a vzrušeně dýchala. Právě si prožila do všech detailů první milování mladé dívky. Na svoje si už nepamatovala. Nechtěla se pamatovat; bylo to trapné a ohavné. Laškování Bey a Setha byla nádherná, uvolněná hra, dělali si navzájem všechno, co je napadlo a hned si vzájemně předávali zážitky. I to ostříhání byla hra, dokonce stíhali vnímat a odpovídat na vtípky kamarádů a kamarádek. Všichni souhlasili, všichni jim fandili. Sethův dědeček jim poslal nádherný náhrdelník, rodiče jí darovali kosmetickou soupravu. Kamarádi a kamarádky jim nedali nic, ale začali je zvát na svoje hry a zúčastňovat se jejich; ti dosud nezasvěcení tiše záviděli a postupně se přidávali.

Mildred plakala. Jak vnímala ty vzpomínky, jako by se sama vracela mezi mladé; cítila se očištěná, uspokojená a uklidněná, ani trysku už nepotřebovala. Jako by k ní ty děti vztahovaly ruce a přibíraly ji do hry; jako by z její duše odplouvalo vše špatné za celá léta...

Kde teď jsou? Kam zmizely všechny ty nádherné bytosti? Mildred zkusila vyslat impuls do prostoru, ale na kód Bea nikdo nereagoval. Ani na Setha. Nežijí; nějaký voják vystřelil a rázem je vymazal ze světa. I jejich laskavé rodiče, malého brášku, spolužáky... Nikde žádná odezva.

Zůstal po nich Dům. Sídlo, v němž bydleli, hráli si, milovali se. Ten dům nyní patří Mildred. Senátorce země, která způsobila jejich smrt.

Někde v Domě se právě milují Kiam a Jessie. Také oni přišli s armádou; ale dřív než ona podlehli Výzvě a stali se... čím vlastně?

Já nejsem Shaya! Bože věčný, Bože laskavý, nejsem! Slituj se nade mnou!

A co kdybych byla?

Jako Mildred jsem spoluodpovědná za jejich smrt.

Jako Shaya jsem... Co může ještě udělat čarodějka?

Samovolně upadla do transu. V tomto Domě nežili jen lidé, ale též jejich Ochránci, ti neviditelní, vše chápající a laskaví. Ti, kterým se Bea obětovala, když se vzdávala Sethovi. Ti, kterým patřilo veškeré jídlo, všechny její ozdoby, emoce, myšlenky... Teď věděla, že existují.

Aby ji přijali, měla by jím dát Výkupné.

Svět se zavlnil. Jiné místo, jiný čas.

Špinavá, zanedbaná ulice, zápach, otřesná bída. Opilci, narkomani, žebráci a bezdomovci. Zubožené děti, které nemají sebemenší šanci. Na nic.

Čarodějka Shaya prošla nevšímavě kolem několika lidských trosek, až se zastavila před jedním mužem. Chvíli trvalo, než si jí všiml natolik, aby k ní zvedl oči. Byl zničený alkoholem a drogami, podvyživený, nemocný.

„Bratře Odoriku?“ oslovila ho.

Vydal ze sebe nezřetelný zvuk. Nežebral, na to už neměl sílu.

„Jsi bratr Odorico de Carvalho, křižácký rytíř, který čestně bojoval za Boha a svoji vlast. Dopustil ses však také řady zlých činů, které se staly příčinou tvého pádu. Vzpomínáš?“

Cosi zablekotal. Z jednoho oka mu vytryskla slzy.

„Přišla jsem, abych ti připomenula, čím jsi býval. Smíš se vrátit.“

Teď promluvil: „Prosím! Prosím...“

A WZ Shaya použila poprvé v tomto životě své Moci:

„Probuď se, bratře Odoriku de Carvalho!“

Zařval bolestí. Jeho tělo se zkroutilo, jak jím procházela energie. Shaya stála nehybně a sledovala, jak se pozvolna uklidňuje, jak se jeho oči vyjasňují a dostávají lidský výraz. Dokonce pochopil, že s ním mluví.

„Co... co mám teď dělat?“

„Cokoliv chceš. Ty už budeš vědět.“

„Ano. Ano... Bože, slituj se!“

„Boží láska je s tebou, Odoriku. Ale je mnoho bloudících v temnotě!“

Pokusil se postavit na nohy. Plakal.

„Slibuji... najdu... pomohu...“

„Buď zdráv!“ řekla a opustila ho.

Stála na vyhlídkové terase nad městem. Byla to střecha nejvyššího obchodního domu, Satanova chrámu plného peněz a lží. Všude svítily barevné neony, nabízející všechno možné. Věže chrámů, omšelé a tmavé, se mezi nimi téměř ztrácely. Ale Shaya je vnímala.

„Vkládám své znaky na tvé území.“ promluvila, „Bude to dlouhá válka a ty jsi mocný soupeř. Ale já jsem Shaya a vracím se do služby.“

Nikdo neodpověděl. Jen v dálce se zablýsklo.

Senátorka Mildred Shattertwaithová se probrala. Voda byla ještě horká, jak si ji poručila; přesto cítila mrazení.

Vystoupila z vany a vypustila vodu. Chvíli stála a oddychovala. Pak náhle uposlechla okamžitého nápadu a poručila si zrcadlo. Lesklá stříbřitá plocha se poslušně zjevila přímo před ní.

Mildred se pozorně prohlížela. Už dlouho se neviděla nahá. Štíhlá žena se stříbřitě bílými vlasy, nijak krásná, přesto majestátní. Vlastně... doposud nikdy nebyla tak vyrovnaná sama se sebou, vlastním vzhledem, myšlenkami, se vším, čím je. Snad poprvé v životě na sebe byla hrdá. A šťastná.

A kdesi ve výšinách se ozýval tichý smích Sester.

Errata:

30.05.2021 11:41