Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vědomí se zvolna probouzelo.

Jsi Christian Baarfelt. Byl jsi těžce raněn. Tvoje duše téměř opustila tělo. Teď se probouzíš...

Mysl se pokusila pochopit a prověřit údaje, přicházející zvenčí. Neříkaly mu téměř nic. Jméno Chris Baarfelt bylo čímsi známé, ale...

Odpočívej. Máš dost času.

Mysl vnímala, že tělo je ponořeno v živném roztoku. Ale kdo je ten, s kým je v kontaktu?

Jsem voda. Znáš mě jako nymfu Kalypsó. Také Gérarda, vodního elementála. Kdysi jsme zažívali společná dobrodružství, vzpomínáš?

Nevzpomínal. Jeho myšlenky byly pomalé a neohebné.

Nevadí, vzpomeneš si. Byl jsi velice poškozen. Ale přežiješ to.

Chris se pokusil poděkovat. Namísto toho usnul.

Senátorka se probudila osvěžená a velmi spokojená. Měla tak skvělou náladu, že chvíli zvažovala možnost jít se vymočit do zahrady nahá; pak usoudila, že by se to přece jen nehodilo, a vzala si čínskou kazajku, dosahující do půli stehen. I tak to bylo odvážné.

Po cestě ji napadlo, čím by mohla svůj tělesný stav vylepšit: požádá Jessie o masáž. Příslušný léčivý olej jistě najde někde v zásobách. Masážní techniky byly v Arminu dobře propracované, Bea jimi procházela od dětství a sama je ovládala. Jistě, patřila k nim také masturbace; všichni ji brali jako hygienický úkon, stejný jako třeba čištění zubů. Zvláště dětem se tyto hry líbily, když postřehly příznivou reakci dospělých. Později v dospívání si všimla, že dělat to některým kamarádům ji baví víc než jiným a sama si to taky nechá dělat jen od někoho, ale jako malá holčička se ráda předváděla, zvláště hostům. Jako všechny děti, které znala.

Mildred se zarazila. Pamatovala si různé události ze života Bey i jejích rodičů, aniž si je přímo vyžádala. Dokázala při přebírání vzpomínek oddělit svoje hodnocení od jejich pocitů a myšlenek; asi to tak bylo míněno. Záznam byl určen jak k připomenutí jim samým, tak k předvádění hostům. A Bea se zvláště ráda chlubila chlapcům, s nimiž spala.

Po Sethovi jich následovala přímo smršť, v rychlém sledu a bez výběru. Tedy, Bea měla jakási kritéria, ale Mildred s nimi nesouhlasila. Rodiče se jen smáli; otcova sestra Eva byla komerční čarodějka a mentálně ji zablokovala, aby nemohla předčasně otěhotnět. Pak jí doporučili: vyzkoušej všecko, dokud jsi dítě a nemáš rozum. Později by ses třeba styděla.

Uposlechla.

Mildred už zdálky slyšela zvuky boje. Kiam a Jessie nebojovali tentokrát meči, ale bo-keny, bojovými tyčemi. Lehké zásahy komentovali výkřiky, avšak spíš než bolest znamenaly vzrušení. Zvláště Jessie se cvičení líbilo; našla konečně někoho, kdo od ní neočekával dívčí něhu, naopak oceňoval její svaly a hbitost. V noci – i teď ráno.

Buďme spravedliví: něžná uměla být taky. Pouze na to nevypadala.

Mildred přišla dostatečně blízko a přihlížela. Letmo ji pozdravili, ale cvičení samozřejmě nepřerušili. Senátorka uvažovala, jak souboj skončí; dle pravidel dřívějšího světa by se vítěz měl zmocnit poraženého. Někdy to byla rvačka i sex zároveň, a tihle dva se určitě těšili.

Bude Mildred přihlížet i jejich milování?

Vyřešilo se to jinak; do zahrady je přišel hledat nějaký mladý seržant, zděšeně se zarazil a vykulenýma očima na ně zíral. Přerušili boj; Kiam se k němu otočil a vyčkával, co mu chce.

„Pane majore... mám rozkaz od generála Exetera. Nařizuje, abyste se k němu okamžitě dostavil. Tedy... až se přiměřeně obléknete.“

„Ano, jistě.“ Kiam se obrátil zpět: „Jessie, nejspíš to bude něco naléhavého. Jdu se osprchovat, zabal nám zatím pár placek s sebou...“

Seržant pořád ještě stál jako tele.

„Pro mne žádné rozkazy?“ zeptala se Mildred.

„Paní senátorko...“ upadl do ještě větších rozpaků.

„Pravděpodobně se mám dostavit také, ne? Co se stalo?“

„Eh... no... tedy...“

„Tak co je? Neumíte mluvit?“

„Pouze jsem slyšel... došlo k nějakému masakru. Na linii fronty!“

„Během noci došlo k překvapivému útoku v prostoru... Flow River.“ Generál Exeter ukázal to místo na mapě, „Podle hlášení je hodně raněných a mrtvých. Přeji si, abyste do toho prostoru zaletěl a zjistil situaci. Včetně návrhů na opatření...“

„Provedu!“ odvětil major Wilson, „Ale dovolte otázku... Proč já?“

„Jste rozvážný a zodpovědný štábní důstojník, majore. Nemám momentálně po ruce nikoho lepšího...“

„Neunavujte se,“ řekla rázně senátorka, „Vaším záměrem je, abych s ním na to místo odjela také a viděla to na vlastní oči.“

Exeter se usmál. „Pokud si to přejete, nemohu vám samozřejmě bránit...“

„Prosím, nedělejte ze mě pitomce. Klidně mi řekněte, co chcete. Pokoušíte se mne vmanévrovat na to místo, abych viděla zákeřnosti domorodců. Protože se domníváte, že jsem s nimi navázala až příliš velké přátelství?“

„Paní senátorko...“

„Mýlíte se. Uvědomuji si, na které stojím straně. Uvědomuje si to i major Wilson. A samozřejmě mne zajímá, co se tam stalo. Poletím.“

Čekal je tentýž vrtulník, tentýž pilot. Velmi potěšený.

„Poslyšte, jak vy se vlastně jmenujete?“

„Bobby, mlospaní. Robert Lincoln Anderwood Hammersly; ale tak mi už dávno nikdo neřekl. Akorát že to mám v papírech...“

„Fajn, Bobby. Víš, kam máme letět?“

„Jo, dostal jsem rozkaz, pane majore. Ale... je to rozumný?“

„Stejně rozumný jako to, co jsme dělali včera. Startuj!“

Mezi amulety v kabině vrtulníku přibyly dva další: stříbrný přívěsek ve tvaru delfína a ohmataný dřevěný růženec.

„Tohle mi daly ty holky!“ chlubil se Bobby, „Tady ve městě mají nějakou bohyni, která se mění v delfína. A tohle je džappa, na meditování...“

„Ano, ochranu budeme potřebovat.“ souhlasila senátorka.

Místo střetnutí se nacházelo v ohybu řeky, kde armáda vybudovala tábor. Teď byl v troskách, na mnoha místech doutnaly požáry, všude se válela mrtvá těla. Kdo byli naživu, většinou krváceli. Těch několik nezraněných se jim marně snažilo pomoci.

Bobby posadil vrtulník na louku u řeky, kde bylo volné místo. Sotva Kiam a Mildred vylezli, už se k nim vrhlo několik zraněných vojáků.

„Prosím, vy jste doktoři? Poslali nějakého lékaře?“

„Ne, bohužel. Jsem major Wilson, ze štábu. Naším úkolem je vyšetřit...“

„Proboha, co chcete vyšetřovat? Přepadli nás a pobili!“

„Kdo?“

„Leopardi. Vedl je Assarkhan, ten černý ďábel!“

„Jak to víte?“

„Sám nám to řekl.“

Mildred nechala rozhovor raději na Kiamovi. Rozhlížela se. Byla zděšená.

„Kdo tady velí?“

Nejvyšší hodnost měl nějaký mladý poručík. Hlavu měl ovázanou krvácejícím obvazem a výraz plný beznaděje.

„Dostane se sem vůbec nějaká pomoc, pane? Přes džungli... a přes step?“

„Obávám se, že ne dost rychle.“

„A džungle je plná leopardů.“

Kiam procházel okolo raněných, provizorně uložených na holé zemi. Tvářil se nepříliš povzbudivě.

„Kiame!“ řekla Mildred, „Musíme něco udělat.“

„Dokážu ošetřit pár lidí,“ odpověděl, „Ale lékař nejsem!“

„Potřebujeme něco jiného. Čaroděje.“

„WZ Shayu?“

„WZ Veroniku. Myslíš, že by vyhověla – když ji poprosím?“

„Možná budeme muset chvíli vyjednávat.“

Vnímám tě, Shayo.

Senátorka se zachvěla. Hlas jí promluvil přímo v hlavě.

Já přece nejsem telepatka! pomyslela si.

Jsi pasivní telepatka, jako většina čarodějek. Zlepšila by ses, kdybys poctivě cvičila. A kdybychom tě trénovali, udělali s tebou testy.

Pitomé žvásty! Víš, co se děje kolem?

Jistě.

Můžeš těm lidem pomoci?

Tentokrát odpověď nepřišla rychle. Veronika zřejmě vyjednávala s jinými. Konečně rozhodla: Někoho tam pošlu.

Poručík si svíral zraněnou hlavu, ve tváři výraz utrpení.

„Slyším... něco jako hlasy. Bolí to...“

„Spontánní telepat.“ konstatoval Kiam, „Možná po tom zranění.“

„Zadej jí koordináty a nekecej!“

Kiam vyryl do měkké půdy pentagram a označil jej drobnostmi z kapes.

Potom se prostor zavlnil. Vystoupila z něj dívka, vzhledem tak patnáctka; samozřejmě nahá, hlavu i tělo bez jediného chloupku, žádné tetování, žádné ozdoby. Pouze hroty prsou nabarvené červeně.

Rozhlédla se, pak přistoupila k senátorce. Oči měla plné nenávisti.

„Matko Shayo?“

„Tebe poslala Veronika?“

Dívka zřejmě postřehla v jejím hlase pochybnosti. Zatvářila se ještě hůř.

„Jsem Panna. Pracuji s Ohněm.“

Mildred si uvědomila, že má možnost na vlastní oči spatřit fenomén, který popisovali někteří svědkové. Velmi nevěrohodní svědkové; nikdo, kdo by něco dokázal objasnit.

Kiam řekl: „To je dobře. Ale potřebovali bychom někoho, kdo by tu zůstal a ošetřoval je i později. Snad...“

Dívka mu chvíli hleděla do očí. Vypadalo to jako vzájemný souboj. Pak ty oči rozostřila, vztáhla ruce dlaněmi dopředu a zvolna se otáčela.

„Ty!“ ukázala na pilota Bobbyho, „Pojď sem!“

Přistoupil, i když se jí trochu obával. Trochu hodně.

„Přihlásil ses ke zdravotní službě jako záchranář!“ obvinila ho.

„Zatím ne, mlospaní. Akorát... o tom uvažuju.“

„Jeden z tvých prapředků byl vrchním šamanem krále v Abomeyi.“

„Eeh?“

„V Africe. Jeho syna prodali do otroctví a odvezli za moře.“

„Nevím, možný to je. Ale to bylo dost dávno, ne?“

„Pouze asi tři sta let. Budeš lékařem.“

„Dámo?“

„Udělám Propojení a mentální přenos. Nebraň se!“

Jeho mínění ji zřejmě ani za mák nezajímalo. Položila mu prsty na spánky, palce spojila na čele. Oči zavřela a netvářila se nijak, zato Bobby zkřivil tvář a otřásaly jím křeče.

Jsem Panna! Neumím to jinak! odsekla vztekle.

Senátorka si jenom povzdychla.

Ještě hůř než Bobby trpěl poručík. Pokoušel se protestovat, ale bolest v lebce jej drtila. Panna to vnímala také a bylo jí to nepříjemné.

Tobě se budu věnovat, jen co skončím s tímhle!

Mildred se vybavovaly letmé vzpomínky, neznámo odkud. Panny jsou sekta na Atanoru, speciálně vybrané dívky, které se vyvíjejí odlišně od ostatních. V některých aspektech lepší, v jiných... Některé setrvají jen nějaký čas, jiné zůstanou dlouhodobě. Arogantní, namyšlené, nedůtklivé. Tahle tedy svou pověst nezklamala. Vybrala ji Veronika právě kvůli tomu?

Vnímala ji Panna? V každém případě nereagovala.

Bobby postupně přicházel k sobě. Rozhodně mu nebylo dobře, v hlavě měl příšerný zmatek. Rychlé předání velkého bloku informací bývá otřes; normální postup je pozvolné předávání po tělesném sladění.

„Teď ty!“ ukázala na poručíka. Přistoupila k němu a zkoumala ho. Mračila se příšerně, možná jí byl protivnější než ostatní.

„Ošetřím tě Živým Ohněm. Měla bych provést také korekci v mozku, reaguješ nepřiměřeně. Ale nemám čas na hloubkovou sondu!“

„Já...“ začal, ale okamžitě ho přerušila:

„Mlč a neruš! Vím, co si myslíš!“

Našla si místo na písčině u řeky. Poklekla, chvíli se koncentrovala; pak jí v dlaních zaplál drobný zářivý ohníček. Položila jej na zem a posílila, až se oslnivě rozhořel a vlastní energií spekl písek na plochu pevnou jako skála. Oheň hořel uprostřed ní.

„Tak pojď sem!“ obrátila se na poručíka, „Ty ses ještě nesvlékl?“

„Proč jako?“

„Přišla jsem vás ošetřit, ne hlídat, aby ti Oheň nespálil hadry, vlasy a tak. Jestli chceš, aby shořely...“

„Vy očekáváte, slečno, že vstoupím do toho...?“ zajíkl se.

Panna se nadechla. „Očekávám, že velitel dá podřízeným příklad svou statečností a rozvážností. Dokonce očekávám, že velitel není idiot.“

Poručík prohrál. Sklopil oči; pak svlékl kazajku uniformy a vyndal z kapes osobní věci. Kalhoty si nechal, stejně byly špinavé a potrhané. Možná se dokonce styděl. A nevěděl přesně, co bude.

Mildred pozorně přihlížela, jak vstoupil do Ohně. Ten se jej zmocnil, celého zahalil plameny a chvíli plápolal, než ho propustil. Poručík vystoupil, zakrýval se rukama a vypadal rozpačitě; pak si sáhl na hlavu a byl překvapen, že zranění se zatáhlo a zbyla pouze citlivá jizva.

„Teď, když ses přesvědčil, že vám skutečně chci pomoci, ujmeš se velení. Nejdřív ošetřím několik mužů schopných pomáhat ostatním. Ti budou přinášet těžce raněné; lékař je uvede do ideálního stavu a já na ně budu působit Ohněm. Doufám, že budete efektivně spolupracovat.“

„Ano... jistě. Jenom nechápu... proč nám vlastně pomáháte?“

Panna se zamračila. „Nebudu diskutovat o žádných morálních otázkách!“

Poručík to opět vzdal. Přivolal několik vojáků a vydal jim rozkazy; sice je mátla jeho nahota, ale někteří viděli, co se stalo. Oblékl si alespoň tu kazajku a na hlavu posadil čepici, aby vypadal důstojněji.

„Necháte se také ošetřit Ohněm! Svléknete se na to, aby vám zůstalo aspoň něco z uniforem. Budete poslouchat tu slečnu... Pannu. Upozorňuji, že je to místní... významná... Zkrátka, kdo na ni sáhne, tomu rozbiju hubu!“

„Kdo na mne sáhne, toho zabiju.“ upřesnila Panna, „Prosím, abyste všichni správně chápali: jsem váš nepřítel. Pouze konám svou službu.“

„Ano. To je velmi...“ začal poručík, ale nejistě zmlkl.

Panna pokynula, aby muži jeden po druhém vstupovali do Ohně. Když byli ošetřeni, vydala rozkazy a oni začali přinášet raněné.

Senátorka usoudila, že rozumnější bude nechat ji nerušeně pracovat. Kiam měl tentýž názor; chvíli sledoval, jak si počíná Bobby jako lékař a žasnul, jak mu to jde. Ze začátku byl nejistý, hlavně si netroufal vydávat pokyny mužům s vyšší hodností, ale rychle si zvykal.

„Začneme s tím, kvůli čemu jsme tady! Poručíku!“

Mladý muž přišel a sedl si k nim. Nervy měl nadranc.

„Mohl bys nám jasně a srozumitelně říct, co se tady vlastně stalo?“

„Jistě, pane. Ale... můžu jednu otázku? Vy jste náš důstojník, nebo...“

„Jsem major naší armády. Co tě na tom překvapuje?“

„Vaše... abych tak řekl... přátelské vztahy s... domorodci.“

„Jak jsi tu dlouho?“

„Třetí týden, pane.“

„Aha. Až tu budeš déle, budeš se na to taky dívat jinak. Doporučuji.“

„Pane, já... až do včerejška jsem nevěřil, že existují leopardi. Teda, ne ty v zoologický zahradě, ale... leopardi na koních a s puškami! Jako opice v tom filmu, víte? Zlatý ozdoby a všelijaký takový... Ach, Bože!“

Dřív, než Kiam stačil odpovědět, se poručík rozbrečel.

Zasáhla Mildred. Objala jej rukama a těšila, jako matka plačící dítě. Něco mu tiše povídala, dokud se neuklidnil.

„Prosím! Povídejte, jak to bylo!“

„Plukovník rozhodl, že tady bude nejlepší místo na opevněný tábor. Chlapi káceli stromy, aby ho postavili; tam, v džungli. Já byl v ochranným oddílu, velel jsem dvěma četám. Najednou se přihnali leopardi na koních, párkrát vystřelili a zmizeli. My taky stříleli, dostali jsme dva. Oni nám zabili tři lidi, ale hodně chlapů bylo raněných. Pronásledovali bysme je, ale dokážou rychle zmizet.

Ty dva mrtvý jsme odnesli do tábora. I s jejich zbraněmi. Divný kousky, takový... spíš ruční práce než tovární výroba. Jednomu jsme zabili i koně. Divnej postroj, samý cvočky z pravýho zlata. Jeden leopard měl na krku zlatej náhrdelník – věřte mi, fakt! V uchu náušnici se smaragdem... To všecko si nechal plukovník, že to musí odevzdat velitelství.

Jo, ty zbraně. Jedna byla puška opakovačka, poskládaná z různejch kousků, taky něco z armádní M-osmičky. Jak povídám, spíš umělecký dílo než zbraň. Ta druhá byla cosi, co vystřelovalo jakýsi šipky pomocí stlačenýho vzduchu. Naprosto nepochopitelná věc. Uzpůsobená, aby to mohli držet v tlapičkách. A používat to uměl, jednoho chlapa zabil a druhýho postřelil.

Plukovník nás pochválil za úspěšné splnění rozkazu a řekl, že jsme je nejspíš zahnali a že už se nevrátěj. Přesto nařídil zesílení hlídek. Já měl rozkaz jít spát, protože ráno chtěl pokračovat v práci a moje čety měly zajišťovat ochranu. Tak jsem si šel lehnout.

V noci najednou strašná palba. Když jsem vylítl ze stanu, všechno hořelo. Chlapi stříleli do tmy, každou chvíli odněkud vyletěl leopard, vystřelil ze svý zbraně a zase zmizel. Každej má něco jinýho, něco vystřeluje kulky, ty šipky, něco taky ohnivý koule. Kolik jich bylo, nevím. Jsou rychlý, zákeřný a nejspíš je jim úplně fuk, jestli přežijou.

Já bych řekl, že strážný hlídali dobře. Měli z těch koček takovej strach, že nejspíš nezamhouřili oka. Všude byl klid, akorát ze stepi jsme slyšeli kňučení hyen a šakalů, nějakej křik krkavců a supů, a co tam sakra všecko žije. Už jsme si zvykli. K hlídkám se museli kočkoidi připlížit úplně nenápadně, jako stíny. Skok na záda, úder tlapy do vazu, prokousnutí hrdla... nestačili nejen vykřiknout, ani si uvědomit, že to je smrt.

Je fakt, že jsem chvilku střílel. Pak mě trefili do hlavy, omdlel jsem, ale po chvilce jsem se probral. To už byli v táboře a naši pobitý. Leopardi jezdili sem tam a koukali, kde se co hejbá, ale už nezabíjeli. Naše raněný nechávali bejt, pokud se nepokoušeli ještě bojovat.

Mají malý nízký koníky, který choděj tiše jako kočky. Kovový přílby, náprsní pancíře, takový kryty na předních packách. Trochu jako Japonci. Teda v samurajskejch filmech, že! Zpod přilbic jim svítěj oči, většinou zeleně, ale občas i jinejma barvama. Ty čumáky, z nich trčej zuby... hodně často zakrvácený tlamy, jak pili krev našim chlapům. Děsnej pohled.

Plukovník byl mrtvej asi hned, ale zůstal major, jeho zástupce. Pěknej parchant, mimochodem, z nějakýho zvláštního oddělení. Teda...“

Poručík se zarazil a podezíravě si Kiama prohlédl. Pak pokračoval:

„Majora si nechal přivést velitel leopardů. Velikej, celej černej jako samotnej Satanáš. Na hlavě šišatá přílba, na prsním pancíři přikovanej tesák, v tlapě držel válečnou sekeru zdobenou zlatem, s dvojitým ostřím. Co měl ještě, netuším. Ale na krku nosí templářskej kříž.

„Jsem Assarkhan. Toto je moje území. Vpadli jste sem a zabíjeli.“

Tohle řekl; je to strašnej hlas, jako když duní ze sudu. Trochu líp zní, když mluví tou svou řečí, ale po našem umí taky.

Major řekl: „Jsme vojáci. Dostali jsme rozkaz!“

„Urazili jste naše bohy. Urážíte i svoje, proto vás opustili. Já jsem Nekonečná spravedlnost. Odejděte, nebo vás zabiju.“

Tehdy si major všiml, že kus od něj leží jeden voják, připíchnutej k zemi vrhacím oštěpem. Vedle něj samopal, jak mu vypadl z ruky. Major zkusil přijít blíž; využil chvíle, kdy Assarkhanovi něco povídal nějakej jinej leopard, skočil po tom sapíku a chtěl střílet.

Vtom mu skočilo do ksichtu cosi malýho, co bylo jako ze samejch jehliček. Zasekl mu do ksichtu drápy, major zařval a pustil sapík; oderval to zvíře od svýho ksichtu a teprv teď viděl, že je to obyčejnej kocour. Pruhovanej, s tlustým naježeným ocasem, ale děsivej ksichtík.

„Timmy je náš zvěd. Sledoval vás celý dnešní den.“ vysvětlil Assarkhan.

Pak přijel další leopard. Velikej a silnej, kresba kožešiny přecházela ze skvrn do pruhů a naopak, hlavně tlapy a ocas pruhovaný. Licousy po stranách hlavy prošedivělý a templářskej kříž pevně přidělanej na hrudní kosti. Vypadal, že je hodně starej.

„Jsem Artanna, komthur Leopardů a pán nad vaším životem. Můj syn Assarkhan vás porazil a zabil dostatečný počet, aby Zářící duchové našich bratří neodcházeli do Věčnosti nespokojeni. Netoužíme po další krvi; ale odejděte a neodvažujte se vrátit. Jinak zemřete.“

Major řekl: „Nesmíme odejít. Máme svoje rozkazy...“

Artanna kývl na černýho leoparda. Ten najel blíž, rozmáchl se sekerou a jednou ranou přesekl majorovi vaz.

„Ještě někdo nechápe moje rozkazy?“

Radši už jsme všichni mlčeli. Sebrali nám všechny zbraně a všecko, co se jim líbilo. Ale nikomu dalšímu už neublížili. Utekli do džungle.“

Kiam a Mildred nad tím chvíli přemýšleli.

„Kolik jste jich zabili vy?“

„Moc asi ne. Viděl jsem nějaký raněný, ale... No, nějaký snad jo...“

„Zabili každýho, kdo měl v ruce zbraň?“

„Jo. Vypadá to tak.“

Kiam se chvíli drbal na bradě. „Máš ještě chuť být důstojníkem?“

„Pane, já... abych pravdu řekl, nevím. Strach trochu mám, to se ví; jenže na druhý straně... jsou tu chlapi a... rozkazy. Taky jsem to podepsal...“

„Aha. Takže uděláš, co ti poručí. Nějak to vyřešíš...“

Poručík nešťastně pokrčil rameny.

„Rozhodně dostaneš nějakou medaili za statečnost. Možná i povýšení.“

„Děkuju. Ale...“

„No, co bys chtěl?“

„Hlavně už nikdy nevidět žádnýho kočkoida.“

„Ani přes hlaveň zbraně?“

„Pane majore... oni mají zbraně taky.“

Mildred pozorně naslouchala. Konečně se rozhodla zasáhnout: „Ty jsi pasivní telepat, že? Vnímáš, co nám posílají?“

„Teda, já...“ zrozpačitěl mladík.

„Spontánní telepat.“ řekl Kiam, „Přirozený talent, bez výcviku.“

„Ale dobře vnímavý, že? Nechtěl by ses stát lékařem?“

„Já, madame? Měl jsem problémy dodělat vojenskou školu...“

„Okamžik.“

Panna právě dokončila ošetření další skupiny raněných. Vojáci, povýšení na ošetřovatele a nosiče raněných, je uložili do dlouhé řady a odešli pro další. Na chvíli si mohla odpočinout. Mildred připadalo, že je unavená.

„Smím požádat... mohla bys předat tomu poručíkovi lékařské informace tak, jako jsi to udělala Bobbymu?“

Dívka zareagovala nepřátelsky, jak jinak. „To si vážně přeješ?“

„Myslím, že by mu to prospělo.“

Panna přešla k poručíkovi. „Spontánní telepat. Tvoje myšlenky mne ruší.“

„To je mi líto.“

Mildred si pomyslela: Vypadá to spíš, že se jí ten kluk líbí.

Panna po ní blýskla očima. Neřekla nic, jen poručíkovi:

„Uspím tě a předám ti blok informací. Budeš spát asi dvě hodiny. Za tu dobu bych měla být hotová.“

Nestačil nic říct. Uvedla ho do transu a pustila něco do těla. Protože se vraceli muži s raněnými, věnovala se opět jim.

„Děkuju. I za něj.“ řekla Mildred.

Panna jí nevěnovala pozornost.

Senátorka si šla prohlédnout raněné. Mnozí na tom byli špatně, ale jejich rány byly vyčištěné a ošetřené, jak jen to šlo. Spali v transu, což Panna považovala za léčebný prostředek.

Mildred se zastavila u jednoho muže. Měl otevřený hrudník a v něm tepalo srdce. Žebra byla oddělená od hrudní kosti a trčela vzhůru, ale žil. Kdyby jej ošetřoval lidský lékař, asi by mu nebylo pomoci.

Až se tkáň zregeneruje, dám ho znovu do Ohně a rány zavřu.

Ach, ty mě sleduješ?

Sleduji vše, co se děje.

Mildred to potěšilo. Ráda by holčičku poznala blíž, ačkoliv si uvědomovala, že o to nejspíš nestojí. Má-li nějaké kamarádky, pak jsou to rovněž Panny z Atanoru. S nikým jiným se nestýká.

Mám pár kamarádek z jiných sekt.

Ale kluky žádné, co?

Jsem Panna!

Mildred se usmála. Potíž byla v tom, že jejich způsob komunikace vedl bez pochyb k sexu. Mildred naopak měla řadu přátel, s nimiž nikdy nespala, ani si to nedokázala představit. Naopak hodně mužů, s nimiž měla sex, si nepřála už nikdy vidět. Jak by se asi Panna shodla s lehkomyslnou Beou?

Milá holka. Ale ona byla z bojovnické kasty!

To je problém?

Bojovnice mají právo být rozpustilé.

Kdežto Panna musí být přísná?

Máme svoje povinnosti!

Mildred vadilo, že si s ní Panna povídá, aniž na sebe viděly. Věnovala se práci s Ohněm; nebylo jasné, zda se jí rozhovor líbí či nikoliv. Možná jen zkouší být zdvořilá? To jistě ne, natolik by se neponížila.

Chci si povídat. Dáváš mi sílu.

Proboha, vždyť ta křehká dívenka musí být hrozně unavená!

Pomáháš mi. Ty i Kiam. A všechno.

Máme s sebou jídlo. Placky, z Atanoru. Ty bys asi mohla jíst!

Potom, až bude pauza. Ještě je hodně raněných.

Můžeme ti ještě nějak pomoci?

Pomáháš mi. Jsi zajímavá.

Víš, kdo jsem? Odkud jsem přišla, jak jsem žila...

Zajímavý život. Ráda bych tě poznala.

Ráda ti odpovím, na co budeš chtít.

Ne. Mysli v obrazech. Tak je to lepší. Mysli na své mládí...

Mildred si povzdychla. Na jejím mládí nebylo nic zajímavého. Spousta učení, laskavě nesmlouvavá výchova rodičů. Svět rozdělený na věci, které se na dobře vychovanou slečnu hodí, a všechno ostatní. Neustálé posuzování, jak si stojí proti jiným, jak ji vnímají, na jaké místo hodnostního žebříčku se jí podařilo vystoupit. Povinnosti, které obtížně chápala, nelíbily se jí, ale musela je absolvovat.

A někde hluboko: pár prvních prázdnin na vesnické farmě, kde správcoval starý černý strýček Moses. Ještě pamatoval otroctví. Hlavu měl holou, bradu šedivou. Znal spoustu příběhů a pohádek, vozil maličkou Mildred na poníku, nechal ji krmit králíčky a slepice a nějaká další zvířata, na která už si nepamatuje. A měl psa, ošklivého voříška, který spával s Mildred v posteli, přestože ho rodiče nesnášeli a zakazovali jí to.

Poslední případ, kdy si dovolila neposlechnout.

Je to pravda, nebo jen pocit, že se Panna usmála?

Další várka raněných, další přestávka. Únava a stres.

A Veronika: Ten mladý muž je zajímavý. Přirozený talent. Potřebovala bych jeho genetický vzorek.

Cože? naježila se Panna.

Vzorek semene, k analýze. Neříkej, že nevíš, jak se to dělá!

Tentokrát si Panna dovolila odporovat, i když to byl jen záblesk:

Jsem snad já nějaká laborantka?

Nežádám, abys s ním otěhotněla. Chci jen vzorek!

Mildred měla zajímavou možnost sledovat, jak Panna dělá něco proti své vůli. Poručík klidně spal; když se začala dotýkat jeho přirození, začaly se mu zdát zajímavé erotické představy. S řadou různých dívek, většiny se ve skutečnosti nikdy nedotkl. A Panna mezi nimi rozhodně nebyla.

Jak to chceš odeslat?

K analýze stačí, když je na chvíli podržíš v dlani. Vnímám tě.

Jiný hlásek: Měla bys to spolknout. Třeba správnej lék na ty tvý hormonální potíže!

Maris? Tebe nechám sežrat živou myš, až tě...

No, už se bojím!

Smích mnoha naslouchajících kamarádek.

Klid, holky. Dík, můžeš přestat. Nemýlila jsem se, je geneticky kvalitní.

Plemennej hřebec? Nechceš ho na Atanor?

Ty by se divili, kdybys jim ho unesla!

Už tak je to odvaz, co tam vyvádíš!

Dík za pomoc. Ještě nějaký vtípky a srandičky?

Myslíme na tebe. Vydrž!

Panna váhala, jak si očistit dlaň. Samozřejmě dokázala rozpustit na atomy jakoukoliv hmotu, ale mezi umytím a Očištěním je rozdíl. Byla donucena se dotýkat látky, kterou považovala za vrcholně nečistou.

Proč je tak velký rozdíl mezi tebou a ostatními?

Každá živá bytost je odlišná od jiných.

Jak se stalo, že ty jsi taková?

Panna škubla koutkem úst. Předávala v obrazech, emocích, myšlenkách; tento přepis do slov je jen velmi nedokonalý:

Dívky z mé studijní skupiny se chystaly na Belthine. Poprvé. Dívčí válka, velký počet na obou stranách. Ženy si postaví opevněný hrad, muži je budou dobývat. Zvyk doporučuje přestrojit k nepoznání, aby tu Noc strávila každá s cizím mužem. Nebo bytostí, které se vmísí. Dospělým stačí jedna noc, mladí bojují tři noci, až při třetí se rozejdou domů. Dospívající někdy bojují celé týdny. Dívky uprchnou do lesů, kluci je stíhají. Kradou holky cizím rodům, prodávají a vyměňují ty svoje... Všechny se těšily.

Tehdy jsem řekla, že s nimi jít nechci. Instruktorka se mnou pohovořila, schválila to a poradila, abych šla na Atanor. Všichni mne obdivovali, byli na mne hrdí. Oholili mne, označili jako Nedotknutelnou a odeslali. Je ctí pro každý rod, má-li mezi sebou Pannu.

Senátorka ji dobře vnímala. Vzpomínky této dívky byly mnohem kratší než Bey; většina se týkala práce na Atanoru. Učení, výcvik, vnímání ostatních. Spousta činností, jež Mildred nebyla schopná pochopit. Nerozuměla klíčovým slovům, ty pojmy pro ni byly příliš odborné. A vůbec žádná zábava.

Život v zábavách žijí ostatní. Já jsem Panna.

Na věčné časy?

Dokud nenajdu...

Prudce usekla myšlenku. Mildred věděla, jak by to mělo pokračovat: dokud nenajde partnera, který by jí vyhovoval. Jestliže na svoje myšlenky hodila deku, pak to znamená jediné: někoho našla. Je to ten muž, jehož byla nucena se dotýkat a vzít jeho semeno do dlaně?

Nikdo by jí nic nevyčítal. Všichni souhlasí, když se sestřička vdává. Ale pro ni by to znamenalo mnoho změn: nutnost najít si jméno (vrátit se k tomu starému?), přestat pracovat s Ohněm a dělat něco jiného. Vlastně, informace jí zůstanou, pouze... přijímat energii z jiného zdroje. Zní to jednoduše, ale práce s energiemi je základem činnosti čarodějek. Úkol na léta.

Teď mám práci! oznámila nesmlouvavě.

Měla, přinášeli další raněné. Vše proběhlo velice rychle, výměna myšlenek a obrazů je téměř okamžitá.

Mildred usedla stranou, pozorovala dívku a přemýšlela. Pasivní telepatka. Což znamená, že sice myšlenkové přenosy nepoužívá, ale mohla by, kdyby jí někdo pomáhal. Pro všechny na Atanoru normální způsob komunikace. Nikomu nevadí, když v mysli partnera objeví negativní obrazy, baví je to. Panna na první pokyn přenesla do mysli černého pilota (téměř bez vzdělání) veškeré poznatky medicíny. Do mysli poručíka uložila (v transu) celý blok; co ještě může obsahovat? Zřejmě to, co považovala za potřebné.

Představa: Mildred požádá o přijetí na Atanor. Podrobí se experimentům, jaké pro ni vymyslí Veronika a všechny ostatní. Téměř nepochybovala, že jí nikdo neublíží, každý se bude snažit všestranně pomáhat. Pokud chtějí někomu ublížit, pak těm, na které ji později vyšlou. I když ani proti nim nic nemají, jenom je dráždí jejich zabedněnost.

Prokazujeme dobro všem živým bytostem, ať se jakkoliv brání.

Templářská poučka. Konání dobra je součástí ideologie všech náboženských organizaci, ale většina zaváhá, když o jejich dobročinnost nikdo nestojí. Templáři (zvláště mladí) rádi zasahují právě tam, kde se oběť pokouší o obranu. Tahle Panna je vzorným příkladem.

Jsem už taky Templář? Rozhodně tak začínám uvažovat.

Panna je vyčerpaná, unavená, na pokraji sil. Ale pokaždé, když se věnuje pacientovi, oživne a pokouší se napravit vše, co dokáže. Využívá Živý Oheň, přímou manifestaci energie Boží. Oheň je schopný mnohého (všeho?), ale musí být usměrňován. Napravuje nejen zranění utrpěná od leopardů, ale i dřívější poranění a nemoci, včetně chorob způsobených kouřením, alkoholem, dokonce drogami. Právě teď se snaží vyléčit pacientovi počínající rakovinu. Ten voják o ní ani nevěděl...

(Jak to vím já?)

Ti muži spí. Někteří jsou v kómatu, ale proberou se z něj, aspoň většina. Nemají tušení, co s nimi provádí malá čarodějka z Atanoru. Kdyby ji viděli, možná by se báli nebo k ní cítili odpor, ale ona je zpacifikuje okamžitě, jakmile to postřehne. Léčí i mentální choroby? Nižší inteligence je podle ní choroba jako ostatní, stejně tak hněv, nenávist, závist, touha zabíjet. Zvířecké choutky, souhrnně. Vyléčí je také?

Třeba rasová nenávist. Pro Mildred velmi důležitý faktor, dlouhá léta se zabývala procesy, snažícími se získat barevným respekt a všemožné výhody. Barevní si toho většinou moc nevážili, uvažují jinak. Čarodějky vědí a respektují, že myšlení barevných (jiných národností) je odlišné. Baví je to; třeba Veronika má ráda černé milence, když se chovají jako divoká zvířata. Spousta dětí je namíchaná všelijak. Teď je zajímá vkládání genofondu zvířat, šelem, démonů a různých... kuriozit.

(Proboha! Mildred to osobně děsilo; profesionálně zajímalo).

Až se vojáci probudí, nebudou mít pocit, že se něco změnilo. Pouze jim už nebude chutnat alkohol, cigarety, drogy. Nebudou cítit instinktivní odpor vůči černochům. Nebudou mít pocit, že ženy jsou nižší stvoření, vhodná jen k využití a odkopnutí. Nebudou prosazovat své zájmy brutálním násilím. Získají pocit, že ostatní živé bytosti jsou jejich přátelé... Budou rozumní, přístupní novým myšlenkám, laskaví, dobří...

Zbláznila ses, Shayo? Kdybych s nimi tohle všecko udělala, zabije mě to!

Mildred se vzpamatovala.

Promiň, neuvažovala jsem. Myslela jsem, že bys to dokázala.

Provokatérko! Nemám tě taky omladit, abych tě mohla pořádně zmlátit?

Senátorka se pokusila ovládnout myšlenky. Ale viděla Jessie, svalnatou zápasnici, která bojuje s potěšením...

Ty bys vážně chtěla cvičit tělo? V tomhle věku a se všemi handicapy?

Já vím, že by to nešlo.

Absolutně vyloučené to není. Akorát já bych to nezvládla.

To nic. Nepřemýšlej nad tím.

Grrr!

Nejhorší, co můžete Panně říct, je podceňovat její schopnosti.

Zasáhla Veronika: Shayo, kroť se!

Mildred taky nesnášela určité věci, ale situace nebyla příznivá hádkám a rozčilování. Naopak, bylo namístě být pokorná a uvážlivá.

Promiň, jestli jsem udělala něco špatně!

Tak se to říct nedá. Pamatuješ, co řekla Panna? Žádné diskuse o morálních otázkách. Právě teď se celý Atanor hádá, zda tvoje požadavky jsou oprávněné nebo ne. Jestli jako senátorka a vrchní čarodějka svého státu nemáš právo to žádat. A jak moc bude řvát naše malá, až se to dozví.

Poslouchej, já vůbec nechápu...

Snažíš se navést naši Pannu, aby změnila karmu tvých občanů, kteří se jí náhodně dostali do drápů. Máš dost vysoké postavení, abys to chtěla. Jejich Nejvyšší Ochránce je sám Bůh, že jo? To je prekérka! Kdybyste aspoň měli nějakýho boha nižšího řádu, se kterým by se dalo poradit!

Veroniko!

Velkej Šéf ti na nic neodpoví, to je ptákovina. Jedinej další, kterýho ta vaše země uctívá, je Satan Ďábel, tomu stavíte banky a obchoďáky. Jenže ten zas není tak docela náš kámoš. Ne že bych ho neznala, ale nevěřím mu, víš?

Já taky ne. A je to pěknej nesmysl!

Tak podívej: všeobecná instrukce říká, že máme prospět každé bytosti, jak nejvíc můžeme. I těm tvým blbům. Kdyby nebyla válka, tak bysme to braly jako obrovskou možnost rozvoje. Jenže válka je a bohužel mezi náma. Ovšem na druhý straně, některý holky to tak neberou. Války byly vždycky, celý dějiny lidstva; ona historie je o válkách. Zajetí, vraždění, katastrofy. Čarodějka by se tím neměla nechat mást.

Mildred se točila hlava. Jako by se bořila do hlubokého bahna.

Válka je záležitost nižších kast. Minimálně bojovníků. My bojujeme, jenom když nás osobně někdo napadne. Samozřejmě si přejeme stabilitu státu a jsme ochotni pomoci vládě s obranou; ale i druhá strana má svoje argumenty. Proto žádné diskuse o morálních otázkách, víš?

Mildred cítila, jak jí po zádech běhá mráz.

Jenže naše malá to vidí jinak. Co zabili Tery, je emočně nestabilní. Dala mi to na starost a vypadla do Města. Rozhodně ne proto, abych jí rozvrátila celý systém a dovolila holkám se štěkat.

Naše malá... abatyše Valérie?

Já ji vidím pořád jako malou ségru. Bude se zlobit.

Nechápu, kvůli čemu.

Některý holky si přejou, abysme vám pomohli, jak můžeme. Jenže Valérie to zakázala. Tedy, přesně řekla: žádnou krevní mstu. Žádné přenášení války na území nepřítele. Obávám se, že to právě děláme.

Krevní msta podle mého znamená zabití nepřítele!

Příliš jednoduché. Smrt trvá krátce, chvilka bolesti a je po tom. Známe rafinovanější způsoby: když poskytneš soupeři osvícení, postavíš ho proti všemu, co dělal doposud. Celý zbytek života je nepřetržitá řada konfliktů a bojů. Trpí dlouho a sám si to způsobuje. Z vlastní vůle...

Víš jistě, že trpí?

Trpí, ale překoná to. Hledá cestu k moudrosti. To vždycky bolí. Změníš ho na něco zcela jiného. Ostatně, tys to už taky udělala. Vím o tom.

Včera ten muž? To byl jenom sen!

To bylo rozhodnutí čarodějky. Vnesla jsi válku na cizí území. A všechny síly nepřítele už to vědí.

Takže mám proti sobě hodně nepřátel?

Taky hodně kamarádek po boku. Cowen už cinká zbraněmi.

Co bych podle tebe měla udělat?

Nevím. Co si troufáš?

Tím chceš naznačit, že mě čeká něco zlého?

Boj, utrpení a smrt. Jako každou z nás.

Nebo taky vítězství!

To je hra, která nás baví.

Mildred se ohlédla na Pannu. Nevměšovala se, věnovala se práci. Ale jistě vnímá a ví, co povídají.

Tvoje postavení, Shayo, má taky výhody. Neuctíváš žádné bohy kromě Ježíše Krista. Ten nemá žádné vlastní zájmy, řídí se vaší zkrácenou verzí Bible. Nikdo ti nepomůže, ale taky nejsi nikomu odpovědná. Jednou se dostaneš před Soud, ale to ještě bude trvat. Zatím rozhoduješ ty.

Jsem senátorka, to ano. Ale...

Jsi jediná čarodějka svého světa. Když rozhodneš o něčí karmě...

Já nevěřím na žádnou karmu.

Ještě líp! Máš vůbec nějaká omezení?

O žádných nevím.

To je úplně nejlepší. Aspoň se nemáš čeho bát.

Ale znamená to, že mi něco hrozí?

Nic moc. Jenom všichni démoni světa.

Počkej. Vy přece s démony kamarádíte, ne?

Jak se kterými. Ozbrojená neutralita, víš? Známe jejich sílu, oni naši. My je nepouštíme na naše lidi, oni... nemají rádi, když chráníme jiné. Dost záleží na tom, co si kdo troufne. Naše kameny na jejich území. Teď jejich kameny na našem. Indiopolis, Iron-city. Stojí už před Atanorem. A budeme se s nimi muset servat.

My jsme podle vás démoni?

To, co přichází s vámi. To, co vás ovládá. Jestli vám Panna vezme všechny ty vojáky, bude to Výzva jako prase. To si nemůžou nechat líbit.

Takže nastane válka?

Válka čarodějek. Dlouhá a nelítostná. Jenže nenastane, už v ní jsme.

Způsobili jsme to my?

Možná, kdysi dávno před tisíci lety.

Za to snad nemůžeme!

Říkám: je to dlouhá válka. Byly jsme v ní spolu, ty, já i ostatní. Možná nás rozehnali, poranili, vylekali. To se může stát. Taky zemřeme, všichni. Jenže tam, na druhé straně, se oklepeme, ošetříme a půjdeme do toho znovu.

Věříš, že se začínám docela těšit?

Věříš, že já ani moc ne?

Mildred se zasmála. Cítila se mladá a plná síly. Málem šla pomoci Panně se Živým Ohněm. Ale ta asi žádnou pomoc nepotřebuje.

„Potřebovala bych si trochu odpočinout. Kolik je ještě těch raněných?“

Když promluvila nahlas (a dokonce takhle), je na tom asi opravdu špatně.

„Tihle byli poslední. Nikdo další už naživu nezůstal.“

„Fajn. Sedneme si, pojíme a odpočineme. Díky Bohu.“

„Ještě že jsme vzali ty placky.“

Valérie se té chvíle zúčastňovala císařovy štábní porady. Byli tam pouze čtyři lidé: ona, Tomáš Baarfelt, Charry a Diana. Řešili otázku, zda by měli osobně převzít velení a zúčastnit se bojů.

„Já ne. Jsem už starý.“ vzdychl kardinál, „Před dvaceti lety bych...“

„Všichni jsme zestárli.“ císař se podrbal na lýtku, kde byla kost vyspravena kovovými implantáty. Nebolelo to, ale občas to cítil.

„Pořád to není dobrý?“ stáhla obočí Valérie.

„Ale ne. Já něco vydržím...“

Vlastně nevěděl, jak s ní mluvit. Byla divná, jakoby vnitřně vyhaslá. Ona byla divná vždycky, ale poslední dobou ještě víc. Zvlášť když byla oblečená do důstojnické uniformy císařovniny leopardí gardy. Kdysi dávno v mládí jí to děsně slušelo. Teď...

Jistě tu myšlenku zachytila, ale nereagovala. Věnovala pozornost něčemu, co bylo mimo tento prostor.

„Něco se děje?“

„Nic důležitého. Trochu vzruchu na Atanoru. Ale Wera to zvládá.“

„Útok?“

„Ne. Poprvé za dlouhý čas se energie stabilizuje, neubývá.“

„Zajímavé. Čím to je?“

Valérie zkřivila ústa. Asi to věděla, ale nechtěla vysvětlovat.

„Neměla bych třeba jít na Atanor a pomoci jim?“ ptala se Diana.

„Proboha! Ty bys tam ještě scházela!“

„Takže bych tam byla užitečná?“

A do této skvělé atmosféry vešla Kateřina z Flammelu.

Ta Kateřina.

Všichni se k ní obrátili a začali koktat nějaké pozdravy. Ona se usmála, čistě zdvořilostně. A přistoupila ke stolu s mapami.

„Pravděpodobně jsi nepřišla na čaj a zákusky, i když ti rádi nabídneme cokoliv.“ řekl Tomáš, „Máš závažný důvod?“

„Ano. Asi bych vás měla informovat o něčem, co nevíte.“

Její hlas zněl skutečně vážně.

„Něco ještě horšího než dosud?“

Ukázala prstem ovál kolem celého Ostrova.

„Ochranné pole slábne.“

Chvilku počkala, až pochopí všichni. Kupodivu se to stalo rychle.

„Ochranné pole, nebo jak vy říkáte Pás Mlhy, bylo vytvořeno před dávnými časy. Dlouhozuby, jejich bohy nebo někým ještě výše postaveným. Ale je to hmotná věc a jako každá hmota, i ona podléhá entropii. Devastaci. Poslední dobou podstatně víc, než dřív.“

„Kdy jste to zaznamenali?“

„Asi před pěti sty lety zesláblo natolik, že jím mohli proniknout lidé. Quantá Chilcox, bůh jaguárů, požádal Cowen o pomoc. Rada jednala a rozhodla nejednoznačně. Ochránci Ostrova to pochopili tak, že je zapotřebí zajistit ochranu vlastními prostředky.

Zhruba před sto lety se rozhodlo vybrat lidi, kteří by dostali přednost, aby vstoupili na Ostrov a ovládli ho. Ochránci navrhli Charryho a Dianu. Bylo zajištěno vaše zplození, setkání a příchod. Dalo to práci, ale Ochránci si dali záležet. Vy všichni jste důležitá součást Plánu. Do začátku války jste vcelku úspěšně plnili svoje úkoly; Ochránci byli s vámi spokojeni.“

„Což znamená, že teď nejsou?“

„Nemyslím, že to je vaše vina. Ale situace se prudce mění k horšímu.“

„A co s tím máme dělat?“

Kateřina potřásla rudými kadeřemi.

„Jsem zde proto, abych zjistila, zda s tím můžete něco dělat. Prozatím se omezím na fakta. Ochranné pole slábne. Během příštího sta let zmizí úplně. Už teď je Pás Mlhy spíš strašák na špačky než účinná obrana.“

„Jo. To jsme si všimli.“

„Ostrov Armin se stane součástí okolního světa. Ne hned, ještě je určitý rozdíl v E potenciálu. Ale problémy existují a budou přetrvávat. Pokuste se s tím něco udělat. My to budeme taky zkoušet.“

„Cizí armáda v zemi je příčina či důsledek?“

„Ty hraješ šachy, Tomáši. Tah, protitah. Příčina i důsledek zároveň.“

„Ovlivňuje to třeba... bezbožnost obyvatel?“

„Bezbožnost je entropický stav. Všeobecná devastace. Každé entropii se lze bránit jen do určité míry. Stručně řečeno: celé lidstvo blbne.“

„Nepřátelé říkají, že bylo blbé předtím. Teď dostává rozum. Zbavuje se falešných bohů a uvědomuje si realitu.“

„No – když si to myslí...“

„V každém případě jsi nám neudělala radost.“

„To jsem ani nečekala. Přišla jsem sdělit nějaká fakta.“

„Pomůžeš nám s tím?“

„Těžko.“

„S válkou?“

„Ani náhodou. To je váš problém.“

„Pomohla bys nám vůbec s něčím?“

„Kdyby to ohrožovalo... překročilo míru přípustného ohrožení.“

„Tohle nestačí?“

„Ne. Smrt několika jedinců... vás v to počítaje, nic neznamená.“

„A kdyby zahynuli všichni?“

„Nikdy nezahynou všichni. Někdo vždycky zůstane.“

„Ty nám vážně zvedáš morálku. Děkujeme! Ještě něco?“

„Zatím nic. Ale ještě přijdu.“

Udělala dva kroky; pak si to kupodivu rozmyslela.

„Valérie, dávej si pozor. Jsi nejohroženější cíl; nerada bych tě příliš brzy potkala na Křižovatkách.“

Čarodějka zvedla oči. Byly plné bolesti. Chvíli na sebe hleděly.

Pak Kateřina odešla.

„A pak se divte, že mám chuť se ožrat.“ řekl císař Charry.

Monty Draggon navštívil zajatecký tábor. Kupodivu, z jeho návštěvy neměl radost vůbec nikdo, ani zajatci, ani vojenské velení. Ale zabránit mu v tom nemohli, byl to ministerský předseda nové vlády a měl právo... Měl všechna práva. Tak ho velitelé uvítali, nabídli pohoštění a doprovod.

„Abner Léger. Kde je?“

Vojáci měli v organizaci vzorný pořádek; okamžitě našli příslušný barák a zavedli ho tam. Abner seděl před ubikací a tupě zíral do blba.

Nebylo mu dobře. Jeho syn, naděje a pýcha rodu, položil život za nejasných okolností, snad dokonce v podobě draka. A dceru Rickie nalezl osobně, když prohledával bojiště; ležela těsně vedle Edwarda Baarfelta a i ve smrti byla krásná. Ta nenahraditelná Rickie, která tak vášnivě tančila na plese v Kingtownu, pružná jako leopard, uměla se tak bezstarostně smát a každý se za ní otáčel, jedna z nejbohatších dívek ve městě a... zkrátka jeho drahá dcera, miláček a naděje... Diví se někdo, že se z toho zhroutil?

Monty k němu přistoupil. Abner zvedl oči a možná ho poznal, ale zase oči sklopil a věnoval se svým neradostným úvahám.

„Abnere!“ oslovil ho Monty.

Léger něco zašeptal, nebylo mu rozumět. Až po chvíli řekl srozumitelně:

„Ta válka... ta prokletá válka!“

„Prokletí jsou ti, kdo ji zavinili, Abnere.“

Léger dlouze váhal. „A ty jim sloužíš.“ řekl po těch úvahách.

„Smrt tvých dětí nezavinili vojáci, Abnere. Tvého syna proměnila v draka a poslala na smrt Terezka z Citadely, dcera čarodějky Valérie. A tvou dceru zavedl na smrt Edward Baarfelt. Oni jsou vším vinni!“

Abner to promýšlel. Mohl namítnout, že mu příbuzenství s mocnými Baarfelty zas tak moc nevadilo; vlastně integraci do rodu uvítal. Že jeho syn získal docela dobré postavení v bojovnické kastě, se mu taky líbilo. Až když začala válka, viděl to jinak...

„Vojáci přišli do naší země zavést mír, štěstí a prosperitu, Abnere. Ale císař, čarodějky a Baarfeltové se brání; nechtějí přijít o výsadní postavení. Řekni sám, pustili nás někdy k důležitým rozhodnutím? Maximálně nás nechali přikyvovat na svoje zákony. Že prý jsme hloupí! Jsi ty hloupý?“

„Víc, než bych chtěl.“

„To jsou právě ty lži, které mezi nás šířili! Celý život mi opakovali, že jsem hlupák a nic nedokážu; až jsem tomu skoro uvěřil. Museli přijít naši přátelé z ciziny, abych pochopil, že je to nesmysl. Vůbec nejsem hlupák, jak mi říkali! Proti vojákům třeba...“

„Jo. Proti těm jsi přímo génius.“

„Neposmívej se. Zkus myslet rozumně!“

„Můžeš mi říct, co vlastně chceš?“

„Aby ses přestal litovat. Máš ještě dvě další děti, ne?“

„Jo. Naštěstí moc malý, než aby šly do boje.“

„Neměl by ses o ně začít trochu starat?“

„Jsou v táboře jako já. Dostáváme najíst a...“

„To ti stačí? Nechceš jim zajistit lepší budoucnost?“

„Jo aha! Ty jsi teď velký a významný představitel státu, že?“

„A potřebuji tvou pomoc. Taky máš možnost...“

„U nepřátel.“

„Bývalá vláda mohla zajistit mír a život všem obyvatelům. Ale to by musela přiznat porážku. Raději obětovali celé město...“

„Krucinál, Monty!“

„Nová vláda potřebuje pomoc. Schopné lidi do státní správy. A ty máš dost zkušeností, abys to zvládl. Místo co bys seděl tady před barákem, budeš sedět v kanceláři a rozhodovat. O tomto táboře, i o jiných.“

„Myslíš, že mě budou chtít?“

„Už jsem ti to dokonce zařídil. Situace se stabilizuje a armáda si přeje přátelství a spolupráci. Budeš vítán.“

„To se mám jen tak zvednout a odejít?“

„Tady mám příkazy. Podepsané generálem Exeterem. Jeden z nich říká, že si můžu vybrat kohokoliv a dát mu jakoukoliv funkci. Tak co?“

Abner se zvedl. „Dobře. Když je to tak... zkusit to můžu.“

„Výtečně. A kromě jiného, zvu tě na večeři do důstojnického kasina.“

„Nebude jim vadit, když se tam ožeru jako zvíře a budu žvanit blbosti?“

„Ani v nejmenším. Oni jsou ještě větší hovada než my.“

Negativní síly přešly do protiútoku překvapivě rychle. Zatímco Mildred, Kiam, Panna a Bobby svačili a odpočívali, jejich pomocníci neměli co jíst. Tedy, nějaké zásoby zbyly, ale panstvo má jistě něco lepšího...

Vojáci srazili hlavy dohromady a vedli hloupé řeči.

„Ta malá holka mě štve tou nafoukaností. Divím se, že ji šéfíci neodkážou do příslušných mezí.“

„Asi si netroufají. Mají z ní strach!“

„Pch! Z takový malý holky?“

„Je to čarodějnice. Sám jsi viděl, co dokáže s Ohněm.“

„A co jako tak velkýho dokázala?“

„Krom toho, že ti zachránila život?“

„Ošetřila mi pár škrábanců. Asi nebyly tak nebezpečný, jak jsem myslel. Já konečně nejsem žádnej doktor, nerozumím tomu.“

„Doktor! Starej černoch, kterej lítá s helikoptérou!“

„Já nemyslím tohohle starýho troubu. Pořádnýho doktora z města!“

„Hele, zatím si musíme vystačit s tím, co máme! Ještě ráno to vypadalo, že nás tady nechají bez pomoci chcípnout. Kolem samej leopard...“

„Když se sem dostali tihle, dostanou se i jiný. Zachráněj nás!“

„To asi ne! Když museli přijmout pomoc od nepřítele...“

„Co když třeba špinavý divoši přilejzaj a škemraj? Tohle může být pokus o dohodu!“

„Nebo je to ještě hůř! Panstvo je s nima dávno spřažený, akorát nám se nic neřekne. Nás nechají krvácet a sami si lebeděj!“

„Páni jsou páni! Vždycky bude někdo, kdo si bude lebedit, když z druhejch cáká krev jak z vola!“

„Máš pravdu! Koukni na tu malou! Na nás se tváří jako můra, a s nima si povídá a chechtá se. Jako malý děcko...“

„No, zas tak malá není! A když na to přijde, je to hezká holka!“

„Prosím tě, co se ti na ní líbí?“

„Ale, divná je, to jo – ale já už neměl ženskou kdoví jak dlouho!“

„A ty zdejší holky dávají za dobrý slovo!“

„Jasně, ale jenom někomu! Uvidíš, za chvilku ji některej obskočí!“

„To je nespravedlivý! Když jim, proč ne každýmu?“

„Protože tě považujou za hovno v trávě, proto!“

„To je pěkná hajzlovina! Já jsem bojoval a byl raněnej!“

Nejvíc se krev vařila v jednom seržantovi, který o co byl větší a silnější, to mu scházelo na inteligenci. Seržantské prýmky dostal hlavně proto, že byl vzorný při výcviku nováčků a měl ze všech nejsilnější hlas. Vlasy mu začínaly pár centimetrů nad obočím hustým jako kartáče a i když si je dával každý týden holit, pořád tam měl štětiny. Teď byl konečně dokonale oholený, takže mohl být spokojen, ale nebyl. Potřeboval ženskou, která by ocenila jeho mohutné silné tělo; a že byl v podstatě dobrák, byl ochoten zaplatit jí štědře, ba rozmařile. Většinu platu dal za chlast a ženské; zbytek prohrál v kartách a sázkách o cokoliv.

Vlastně nemyslel nic zlého, jen se zakoukal do nesprávné holky. Spousta jejích kamarádek by zaržála nadšením a vrhla se té brutální opici kolem býčího krku; byl zvyklý poslouchat rozkazy a dal by se vést na vařené nudli. Chytrá holka by ho možná dokonce přecvičila na něco lepšího. Bohužel Panna byla to, co byla; a nedokázala překročit vlastní stín.

„Začnou problémy.“ řekla.

Chvilku nechápali, zjistila nebezpečí dřív než ostatní. Do té chvíle se skutečně chovala takřka uvolněně; měla po práci a tyhle tři považovala za přátele a spojence. Teď si nenápadně protáhla ruce a nohy, uvolnila klouby a procvičila prsty. Aniž by se tím směrem podívala.

„Živý Oheň působí jako léčebný faktor na všechny části těla. Pohlavní pud je rovněž výraz zdravé osobnosti. Odborníci říkají, že sex po koupeli bývá mnohem krásnější a vytrvalejší...“

„Že tedy nemáš taky chuť to zkusit!“ nadhodil Kiam.

„Dávám si pozor.“

„Ale občas nějaké choutky máš?“

„Jistě. Ale ovládám se!“

Postřehl v jejím hlase nebezpečný podtón.

„Možná proto chytáš na první našlápnutí?“

Zahájila s ním známý souboj očima. Nevyhrál nikdo, Mildred řekla:

„Mohla bych to taky zkusit?“

Panna obrátila oči k Ohni, který teď planul jen velmi slabě. Odpočíval.

„S radostí. Dokonce ti pohlídám vlasy, abys neměla doma problémy.“

„Mně nemusíš, já na to kašlu!“ řekl Kiam.

„Ani nápad! Ať si tě stříhá ta tvoje Jessie!“

Zatím seržant, povzbuzovaný svými druhy, vstal a bezúspěšně se pokoušel zušlechtit vlastní vzhled. Uniformu mu Oheň spálil, takže chodil nahý a už si zvykl, ale boty mu zůstaly; předvídavě si je sundal, měl mimořádně velké nohy a těžko sháněl vhodnou obuv. Takže si tak nějak otřel obličej, vycenil zuby a vydal se přátelsky pohovořit.

„Nějaký další rozkazy, slečinko?“ zahájil konverzaci.

Panna se k němu konečně otočila. S výrazem pitbula těsně před útokem.

„Prozatím ne. Odpočíváme a nemocní se regenerují.“

„Tak jo, slečinko. A což tak... trochu pokecat? Nebo pošpásovat?“

Na jeho návrhu nebylo nic špatného, kdyby jim oči nesklouzly k jeho klínu. Mildred zčervenala, když spatřila jeho výhružně trčící kolík; doposud nikdy neviděla tak velký. (Aniž chtěla, blesklo jí hlavou, jaké by to asi bylo, kdyby ten chlap spadal do kategorie přijatelných a...)

Kupodivu její myšlenka Pannu pobavila a uvolnila.

„Jde vo to,“ pokračoval seržant, když se napřed ohlédl na kamarády, zda mu poskytují morální podporu, „Že my taky máme hlad. A žízeň. A vůbec. Ono je hezký, že jste důstojníci, ale... my jsme taky lidi, ne?“

„Nepochybně. Bohužel o vaše stravování se postarat nemůžeme. Neměli jste nějaké zásoby?“ ujal se slova Kiam.

„Všecko sežraly ty mrchy skvrnitý. Ukradly i konzervy!“

„Zkuste se podívat, třeba někde něco zůstalo!“

„A proč? Když tahle maličká by nás mohla nakrmit, kdyby chtěla!“

„Proč myslíte, seržante?“

„Nedělejte tlaky, pane major. Vy to dobře víte, co je ona zač. Každej ví, co jsou zač ty čarodějnice. Co všecko umějí. Dokázala by to!“

Kiam postřehl, že ostatní muži vstali a přiblížili se. Vypadali nerozhodně, nechali za sebe vyjednávat odvážnějšího kamaráda.

„Nestačí, že vám zachránila život?“

„Ono jde vo to, pane major, nebo co račte být zač, že je pěkně blbý, když jsou některý věci jen pro někoho, a pro druhýho ne! Nebo myslíte, že je to spravedlivý? Když jsme bojovali a byli zraněný?“

Kiam nevěřil vlastním uším. „Poslyšte, seržante, nezdá se vám, že značně překračujete svoji pravomoc? Zkuste si všimnout, že jsem důstojník!“

„Jo, to vidím. Jenže nějakej divnej. Hodně divnej, řekl bych.“

„Tím myslíte co?“

„Že se chováte spíš jako od těch z druhý strany. Takovej hodně divnej. Na sobě máte uniformu, to jo. Ale to může každej. Ničím jste nás nepřesvědčil, že jste náš nadřízenej. Co když jste jejich špión?“

„Tak to by snad stačilo!“

„Takovýmu špiónovi se může stát, že mu někdo zakroutí krkem! Máte sice tu pistolku, ale nás je víc a všecky zastřelit nemůžete! Kdybysme se spletli, tak nám nikdo nedokáže...“

V té chvíli Panna teatrálně vztáhla ruku, uchopila jeho srdce ledovými prsty a sevřela. Seržant zařval bolestí.

„Okamžitě se vrať ke svým a poslouchej rozkazy!“ Její hlas zněl ještě mrazivěji, než ten dotek na dálku.

Ten obrovský muž stál a nechápavě zíral. Pomalu mu docházelo, co dělá.

„To ty?“

Uvolnila jeho srdce. Ale ruku nechala vztaženou.

„Mohla bych tě zabít jediným impulsem.“

Stál jako bulík, brada se mu naprázdno pohybovala. Konečně vykoktal:

„Promiňte, pane... slečno... madame...“

Pak se odpotácel. Když muži viděli jeho neslavný konec, taky se stáhli.

Panna ještě chvíli stála. Pak uvolnila svaly, obrátila se k Mildred a bez zábran jí padla do náruče. A rozplakala se jako dítě.

Tohle jsem nechtěla! Já vážně nechtěla nikomu ublížit! Shayo...

Mildred nevěděla nic jiného, než ji objímat a hladit po hlavě.

Promiň mi to! Já jsem mu nechtěla ublížit, ale... za celý život jsem se nikdy nemusela bránit...

Mildred vytanula v mysli dávná vzpomínka: hromadné orgie, chlapci a dívky vrhající se zběsile jeden na druhého, přímo exploze bezuzdného chtíče. Ale v koutě seděla Panna s rudě natřenými hroty prsou, klidně přihlížela, dokonce jim k tomu hrála na harfu. Nikdo se jí nedotkl.

A další letmá vzpomínka: strach a nechuť Setha zbavit Beu panenství. Není to dobré, ani když to sama chce...

Kdybych chtěla, mohla jsem si vybrat jinou cestu...

Ale vždyť ty máš pravdu, holčičko! Neudělala jsi nic zlého!

Slíbila jsem, že nikdy neublížím žádné živé bytosti!

Mildred to teprve nyní docházelo. Nezáleží na tom, co dělají ostatní. Ale Panna nesmí za žádných okolností narušit svoje zasvěcení. Tohle ještě nebylo porušení povinností, ale mělo to k němu nebezpečně blízko.

Řád její sekty musí být neuvěřitelně přísný.

Jak mohou existovat vedle sebe dvě tak rozdílné dívky? Bezstarostná Bea, která si celý život jen lehkomyslně hrála, a tahle Panna...

Bea nikdy v životě neporušila zákony své varny. Když přišla její chvíle, bojovala, vítězila a zemřela. Byla stejná jako já.

Tys ji znala?

Ne. Ale byla taková.

Jak můžeš vědět, že v nebezpečí neustoupila?

Kdyby zradila svoje zasvěcení, byla by ještě naživu.

Mildred bleskl hlavou další nápad: Proboha, kolik takových ještě mají? Kdybychom měli rozum, utíkali bychom z tohoto místa...

Dívčiny ruce se na její šíji sevřely ještě pevněji.

Prosím, ty neodcházej! Buď se mnou – aspoň chvíli!

Mildred se taky rozplakala. Měla další myšlenky, ale byly zmatené. Jenom cítila, jak má tohle dítě ráda. Žádné ze svých vlastních dětí nikdy takhle zoufale a s láskou neobjímala.

A Panna se zvolna uklidňovala.

Situace je taková, jaká je. Musíme rozhodnout, co dál. Nemůžeme uvažovat, co bychom chtěli, ale co nám určili jako výchozí situaci. Chci bojovat; já ti dokážu, že nejsem zbabělá! Nenechám se zastrašit žádným démonem!

Ne! Prosím, už nic nedělej!

Já jsem Panna. Já rozhodnu, co se stane.

Mildred došlo, co to znamená: Poslouchat zákony Boží. Nebo to, co Panna za tyto zákony považuje.

Matko Shayo, jsem v boji a brzy zemřu. Ale mám-li zemřít, potom zanesu svoje hraniční kameny tak daleko na území soupeře, jak dokážu!

Ale to znamená Výzvu!

No právě!

Vyvinula se z objetí, vstala a otřepala se. Už opět byla silná.

„Slíbila jsem vám Očištění Ohněm. Smím prosit?“

Senátorka Mildred Shattertwaithová se poprvé v životě svlékla do naha před očima cizích lidí. Kiam jí nevadil, ani Bobby. Vlastně v této chvíli už jí nevadilo nic a nikdo.

Oheň ji uchvátil, pocítila nesmírnou, palčivou bolest. Poté rozkoš, která přesahovala vše, co kdy poznala. Panna se předváděla, pouštěla jí Oheň do plic, ústy do žaludku a oběma spodními otvory ven, dokonce třikrát po sobě, jen tak z legrace. Když Mildred vystoupila, byla tak slabá, že Kiam ji musel podepřít. Ale rychle se vzpamatovala.

„Schválně se prohlédni v zrcadle!“

Mildred si vytvořila zrcadlo impulsem, fungovalo to i mimo Dům.

Byla sama sebou, samozřejmě; vlasy měla pořád bílé, ale tvář bez vrásek, tělo pružné a mladistvé. Vypadala... kriticky posuzováno na třicet.

„Proboha! Moje dcera vypadá hůř...“

„A budeš stárnout velmi pomalu. Vyléčila jsem ti dva žaludeční vředy, ty plicní potíže, ledviny, játra... a všechno ostatní. Taky budeš mít zvýšenou chuť na sex; s tím se nedá nic dělat, je to symptom zdravého organismu. Ale dávej si pozor, mohla bys otěhotnět.“

„Cože, v mém věku?“

„Kdybys to udělala hned teď, zabřezneš docela jistě.“

Mildred zuřila. Jenže tušila, že ta holka má pravdu. A ještě...

„Pořád ještě nechápeš hranice mé moci? Tak abys věděla, co my Panny dokážeme: déle než do dnešní půlnoci to nevydržíš. A požádáš lidi, které v této zemi máš nejraději: Kiama a Jessie. A co víc, za devět měsíců se ti narodí malý princ nebo princezna klanu McIverny!“

„To je vyhrůžka?“

„Pouze proroctví.“

Mildred pocítila dvě protichůdné touhy: obejmout ji a uškrtit. Udělala to první. S myšlenkou: Kdyby ta dcera byla jako ty...

Tentokrát Panna neodpověděla.

Vykoupali se Kiam i Bobby, s velkým potěšením. Pak nařídila další koupel všem vojákům; raději uposlechli. Poručila, aby po řadě přinášeli raněné a dala se do zavírání jejich ran. Bobby a Kiam pomáhali, senátorka váhala, zda se nemá zapojit také.

Ty mi pomáháš hlavně morálně. Začínám proti tobě vymýšlet Hru.

To je zas co?

Chtěla bych znát někoho jako jsi ty. Z jiného světa, moudrého a neznalého zdejších mravů. Mám tě moc ráda, Shayo.

Proto se mnou chceš bojovat?

Vždy bojujeme s tím, koho máme rádi. Tak nahrubo: budeme na sebe vzájemně vymýšlet lumpárny. Já budu tvá dcera a budu tě zlobit. A ty mě budeš vychovávat, trestat a mlátit. Souhlas?

V životě bych tě neuhodila!

To ještě nevíš, co ti budu provádět.

Mildred se smála; ale už věděla, že žádný nápad není bezúčelný.

Když jsme začaly dospívat, holky ve studijní skupině soutěžily v přemáhání bolesti. Některé si doma prosadily, že budou za jedničky dostávat pár na zadek, rákoskou nebo řemenem. Jiným to rodiče nebrali, tak zkusily zapojit své kluky. Těm vždycky udělá radost, když můžou trápit holky. Pak se dělaly soutěže; lehly vedle sebe na lavice a dostávaly na zadek, na záda... kdo to dřív vzdá. Řvát bolestí mohly podle libosti...

Mildred si to zkusila představit.

Já jsem se nikdy nezúčastnila.

Až teď pochopila: celoživotní trauma. Jsem jiná než ostatní... A správný závěr jí došel sám od sebe: některé holky při tom dostaly orgasmus.

A protože se navzájem vnímaly, celá třída to věděla.

Jaký je rozdíl mezi třídou a studijní skupinou?

Do třídy berou každýho ve stejným věku. Skupinu vytváří Učitelka.

Aha, tím se to vysvětluje.

Chodila jsi někdy do normální školy?

U nás byla jedna dobrá Učitelka.

Potom diskuse skončila, neboť probudily poručíka. Byl další kategorie, na něj Panna použila odlišnou techniku a on si teď nevěděl rady s blokem informací, který náhle získal. Začala mu to vyjasňovat a Mildred naslouchala jejich diskusi. Bylo to fajn, ten chlapec chápal velice rychle.

Mildred taky něco pochopila: při druhém koupání naplnila Panna každému žaludek, aby necítil hlad ani žízeň. Pouze dočasně, samozřejmě; možná utlumila ještě nějaké touhy, to nebylo jasné.

Čas ubíhal rychle, ani si to neuvědomila. Diskuse byla velmi zajímavá, a přitom ještě Panna stále pracovala s Ohněm. Muži chodili sem tam, tiše se dohadovali a nechápali jak je možné, že jejich rány jsou důkladně ošetřené, téměř vyléčené. U lehkých zůstaly lehké jizvy, škrábnutí se docela ztratila. Těžká zranění takhle rychle vyléčit nešla, ale nebolela, byla čistá a hojila se. Byl to zázrak?

A kromě toho necítili žádné potíže, které si pamatovali z dřívějška. Ani tu chuť na cigarety. Panna prostě prováděla korekci.

Konečně byli ošetřeni všichni. Nastal čas to skončit a odejít.

A Mildred náhle napadlo přesvědčit se, jak se dívce daří.

Problém byl v tom, že nebyla zvyklá kontrolovat energie. Uměla to, spíš si pamatovala z nějakého záhadného zdroje, jako všecko ostatní. Takže když se soustředila, zděsila se: Panna byla na pokraji sil. Vydala obrovské množství energie, sotva se držela na nohou. Není sama ohrožena?

Panna k ní obrátila oči. Usmívala se.

Přála sis ukázku, co my Panny dokážem. Už to víš?

Proboha, děvče! Co to vyvádíš?

Ještě nejsem hotová. Ještě jsem nevyslala tu Výzvu.

Mildred hned nepochopila, o čem mluví. Ale polekala se.

Ne, nedělej to! Nebo si aspoň odpočiň...

Prosím: žádné diskuse o morálních otázkách!

Panna jí věnovala úsměv, který působil jako vítězoslavný. Potom vstoupila do Živého Ohně, vztáhla ruce a dala se jím pohltit.

Oheň neublíží živému tělu... uvědomila si Mildred.

Tehdy Panna vyrazila výkřik. Zpěv labutě. Poslední výtrysk energie, který naplnil celý vesmír. Všichni přítomní vojáci se zapotáceli, sevřeli hlavu rukama a podklesli v kolenou, div se nezhroutili.

Kiam, Bobby, Mildred a poručík zůstali nezasaženi. Jich se to netýkalo.

Zato mohli sledovat, jak se tělo Panny zvolna zhroutilo. Oheň poznal, že to už není živý organismus, zmocnil se kořisti a během okamžiku ji celou sežehl na popel.

„Proč?“ zajíkla se Mildred, „Proč tohle udělala?“

Ale věděla to, i když jí nikdo neodpověděl. Rozhodla se dát Výzvu všem přítomným démonům, ovládajícím vojáky. Ty muže, kteří jí shodou okolností upadli do spárů. Vyléčila jejich duševní choroby, učinila je lidmi.

A svými hraničními kameny. Kamkoliv půjdou, ponesou její pečeť.

Nebylo čeho litovat, vykonala, co chtěla. Mildred přesto přikročila k vypálenému oválu, nabrala trošičku popela a držela jej v dlani.

„Možná bude lépe odejít, madam.“ řekl jí poručík, „My už to tady s chlapci zvládneme. Jestli nám pošlou pomoc, bude to dobré. Ale kdyby třeba ne, taky si nějak poradíme...“

„Postarám se.“ slíbil Kiam.

Mildred zavlekli do vrtulníku a usadili do křesla. Byla úplně bez vůle. Bobby nastartoval, vzlétl a vracel se do Indiopolisu.

Ona věděla, co dělá. Zbavila se těla, které už nepotřebovala.

Řekl to někdo, nebo Mildred pochopila sama?

Generál Exeter je očekával. Kiam mu podal stručné hlášení, převážně podle pravdy. Vynechával jen nepodstatné detaily.

„Ona se vážně zabila?“ ujistil se generál.

„Nepovažoval bych to za sebevraždu. Spíš bych řekl, že se vyčerpala.“

„Čarodějka může zemřít vyčerpáním?“

„Jistě. Mladým a méně zkušeným se to stává dokonce často.“

„Proč neposlali nějakou zkušenější?“

„Asi mysleli, že tahle stačí. Konečně, úkol splnila.“

Exeter zamyšleně potřásal hlavou.

Senátorka řekla: „Generále, zabalte to! Ustupme, dokud je čas!“

Obrátil se k ní: „Chápu, že jste rozrušená, Mildred.“

„Vůbec nejsem rozrušená. Je mi té dívky líto, ale tím jasněji chápu. Oni nás zničí, jestli včas neodejdeme! Nikdo z nás se nezachrání!“

„Je mou povinností je porazit. A udělám to.“

„Vy je porazíte. Oni nás zničí.“

„Tím, že z našich myslí zaženou démony?“

Mildred zmlkla. V jeho hlase znělo příliš pohrdání.

„Drahá Mildred, poslouchám tyhle řeči od začátku, co jsem tady. Ukázali mi už všechno možné; ale ještě jsem neviděl ani jednoho démona. A i kdyby mi nějakého přivedli, stejně bych tomu nevěřil. Ovládají iluze.“

„Co by vás mohlo přesvědčit?“

„Rozkaz generálního štábu.“

Mildred si skousla rty. „Odmítám se dále podílet na tom... na čemkoliv. Odletím prvním možným spojem. Zajistěte mi, prosím, letenku!“

„Ano, to bude nejrozumnější. Snad se to podaří už zítra...“

„Děkuji vám.“

Potom odjela do svého Domu. Cítila se smrtelně vyčerpaná.

„Chtěla jsem tě požádat o masáž, Jessie. Ale nevím...“

„Nedělej si starosti. Vím, co potřebuješ!“

Mildred ulehla v koupelně na nízký stolek a Jessie jí začala jemně vtírat do kůže voňavý olej. Zpočátku ji hnětla pouze lehce a s citem, ale když nalezla ztuhlá místa, rozmasírovala je důkladně. Mildred se podvolila, bylo to nesmírně příjemné a únava zvolna ustupovala.

Po rukou a nohou přišel na řadu hrudník, břicho, klín. Jessie si dokonale poradila; přitiskla se na Mildred celým svalnatým tělem, drtila je pod sebou a lehce se vlnila. Mildred zasténala probouzející se touhou.

Nepamatovala se, kdy poprvé pocítila sexuální vzrušení. Bylo v ní dlouho, ale dosud je skrývala a ovládala; pod rukama Jessie se probudilo a ovládlo ji celou. Už to nemohla vydržet; nechala se dráždit rukama i ústy té mladé ženy a sama jí to odplácela. Nikdy se nemilovala se ženou, považovala to po celý život za ohavnost a zvrhlost. Ale Bea se mazlila s kamarádkami, a ona měla její vzpomínky...

Když byla na nejvyšší míru rozdrážděná, přišel Kiam. O ničem nediskutoval a na nic se neptal; prostě se s ní spojil a udělal jí všechno, o čem celý život marně snila. Jessie pomáhala; téměř nemluvili, domlouvali se dotyky a zřejmě se nádherně bavili. Občas měla Mildred pocit, že se přidal ještě někdo další, ale nikoho neviděla a nadobro už ztratila přehled.

Na zbytek noci si později nedokázala přesně vzpomenout. Uložili ji na lůžko na hranici vyčerpání; k smrti unavenou a nesmírně šťastnou.

A nadešlo ráno.

Mildred si velice jasně vzpomínala, co bylo včera. Kdyby to bylo o týden dřív, nevylezla by hanbou z pokoje. Nebo by je obvinila ze sexuálního obtěžování a soudila se s nimi. Nebo... všechno možné.

Jenže dnes byla sama sebou. Jsem Shaya, čarodějka; stane se pouze to, co si sama přeju. Od této chvíle až do zániku vesmíru.

Někde daleko a zároveň blízko se kdosi tiše smál.

Když si vzpomněla na Pannu a její zánik, necítila smutek. Naopak; přesně věděla, proč to ta dívka udělala – i co bylo potom.

První z tvých zákeřných žertíků, dceruško?

Varovala jsem tě! A tys přijala Hru!

Nevěděla jsem, co vy Panny všecko dokážete.

Ale věděla. Jenom sis chtěla hrát. Tak budeš mít možnost.

Už jsi tady... v bříšku?

Stihla jsem to jen taktak. Už chápeš, proč jsem potřebovala opustit staré tělo tak rychle – a ve vaší přítomnosti? Myšlenka je rychlá; vklouzla jsem do Kiama na poslední chvíli.

Co na to říkají tvoji vznešení Ochránci?

Že je to nejlepší vtip, který nás mohl napadnout.

A nepřátelé?

To nevím. V tomhle provedení mám trochu omezené možnosti.

Mildred vstala. O nějakém oblékání ani nepřemýšlela, vyšla na zahradu nahá a cítila se skvěle. Dokonce ani neslyšela cinkání zbraní.

Dneska necvičí. Jsou vyčerpaní, spí. Po všem, co s tebou v noci vyváděli.

Mildred napadlo jít se podívat do jejich ložnice. Třeba je probudit?

Její dítě se hihňalo.

Docela fajn, mít takového informátora přímo v hlavě!

Netěš se. Dlouho mě mít nebudeš. Doznívá mých čtyřicet dní...

To snad platí o volně putujících duších, ne?

Možnosti jsou různé. O reinkarnaci je celá knihovna. Na Atanoru.

Co bude platit v tvém případě?

Těch čtyřicet dní bude postupně odeznívat. Jsem zároveň v tobě i venku. Pak se to utlumí, začnu postupně ztrácet paměť a chystat se na zrození. Ono to není tak snadné. Ztratím paměť, to mě trochu mrzí...

Takže si nebudeš nic pamatovat, až se narodíš?

Ale rychle si to připomenu, sotva to uvidím. Nauč mě co nejdřív číst.

Provedu. Ještě nějaké požadavky?

Ničeho se neboj a hodně si užívej.

Mildred na moment zaváhala před ložnicí mladých. Pak odsunula dveře; Kiam a Jessie leželi v rozházených pokrývkách, v poněkud nestandardních polohách – nebylo to lůžko, nýbrž veliká rohož. Mildred se naklonila a prohlížela si jejich nádherná těla, dokud nepocítila touhu.

Pak probudila Kiama tím, že se na něj nabodla.

Byly z toho dvě hodiny bezuzdného řádění. Kiam a Jessie se na ní střídali a vzájemně se pobízeli. Patřila do toho i snídaně a koupel v bazénu. Pořád měli dost energie, spíš jim přibývala než ubývala.

Tak co, dceruško – už jsi spokojená?

Mně by se to líbilo. Ale tvoje tělo by nevydrželo.

Rozhodla jsem se, že ti budu říkat Beatrix. Bea.

Bezva! To jsem si přála.

Jak jsi mohla celý život vydržet bez milování?

Jsem přece telepatka. Cítila jsem, co dělají ostatní.

Ale sama jsi to zkusit nechtěla?

Později. Napřed jsem se chtěla zdokonalovat.

Tehdy Mildred dostala kolosální nápad.

Tak mi pomáhej, ty dokonalá čarodějko! Chci Dům, jako je tenhle. Vím, že by se to dalo, jenom nevím jak. Když ses tak dobře učila...?

Hííí! Ale jo, šlo by to, všecko jde! Dračí magie, nějaké kameny... zatím máš E-bilanci vysoce plus, tak pohni kostrou. Musíme najít ty správné... já ti je označím, ty je vyloupneš a schováš. Krystalické struktury...

Kameny se rozpadnou, když je vyloupnu! To už zkoušeli...

Zafixuješ je, vím jak. Neboj, to půjde!

Další hodinu strávila Mildred tím, že chodila po domě s dýkou a vylamovala kameny ze zdí. Žádné veliké, mnohé nebyly ani tak docela drahokamy. Ale byla v nich koncentrovaná energie Domu.

Kiam a Jessie jí pomáhali.

„Co budete dělat, vy dva?“

Kiam pokrčil rameny. „Nevím. Možná odejdu z armády.“

„Tenhle Dům by se skvěle hodil na středisko... třeba pro výchovu sirotků. Ty budeš ředitel, Jessie hlavní vychovatelka. Poměry v tom zajateckém táboře jsou otřesné, pro děti zcela nevhodné. A je jich tam hodně...“

„To zní dobře!“

„Až se vrátím domů, založím dobročinnou nadaci v tom smyslu. Budete patřit k vedení. Generálu Exeterovi to vysvětlím sama...“

„Myslíš, že bude nadšený?“

„Na jeho nadšení záleží tón zprávy, kterou vypracuji. Že budu naléhat na uzavření míru, nebo aspoň příměří, už jsem mu řekla. A že se vyznám v politice, o tom nemusí pochybovat.“

„Takže chceš dělat ještě větší kariéru?“

„Mám devět měsíců na to, abych si uspořádala život. Představuji si tohle: tři měsíce věnuji dořešení téhle mise, vypracovávání zpráv, televizním besedám, článkům do novin a tak. Budu si počínat obezřetně; a tím myslím, že nebudu otevřeně nesouhlasit s naším zasahováním v této zemi, pouze naléhat, aby bylo co nejhumánnější. To zní dobře, ne?“

„Přímo skvěle.“

„Pak si vezmu dovolenou. Únava, zdravotní obtíže. Konečně, o tom bych se mohla zmínit už dřív. Působí dobře, když politik riskuje vlastní zdraví při humanitární misi. A bude to dobrý důvod pro rezignaci. Druhý budou ty dobročinné záležitosti. Možná dokonce... když někoho najdu, tak se provdám.“

„Ty si troufáš!“

„Tady nemám úplně jasno. Jsou různé možnosti, třeba změnit identitu. Odstěhuji se do jiného kraje, koupím si venkovský dům nebo malou farmu někde v příjemné krajině, kde je hodně přírody a zvířat... a tem dům si postupně přizpůsobím svým potřebám. Svatba může následovat až tam, s někým, kdo nemá ani ponětí, kým jsem bývala. Čímž taky elegantně změním jméno.“

„Jak vysvětlíš existenci dcery?“

„Třeba můžu být vdova po padlém hrdinovi. Tím zároveň vyjasním svůj zájem o Armin a jeho situaci. A všechny další svoje plány.“

„Jak se zdá, získala jsi velmi pragmatický názor na pravdu!“ řekla Jessie.

„Celý život jsem jen vyjeveně zírala, jak pravdu obracejí různí advokáti a politici. Kvůli vlastnímu prospěchu bych se na to vykašlala. Ale Bea má právo mít postavení princezny od narození!“

„Krásná, chytrá, bohatá, rozmazlená...“

„Moje útočná zbraň. Jestli zůstane taková, jaká je teď... jaká byla, tak budu spokojená. Veronika mi skutečně poslala tu nejlepší!“

„A ty ses s ní skvěle shodla!“

Mildred se spokojeně zasmála. „Vážně mě bude zajímat, jak tahle válka bude pokračovat. Exeter je blázen. Ať udělá cokoliv, zvítězíme my.“

Generál Exeter přijal senátorku a informoval ji, že její letadlo odlétá v jedenáct večer z letiště v Iron-city. Do Ironu ji dopraví vrtulník, který bude řídit již osvědčený Bobby. Poděkovala.

Pak se rozhovořila o humanitárním působení. Generál jí chvíli zdvořile naslouchal (a ve správných okamžicích přikyvoval), pak se omluvil, že nemá příliš mnoho času. Zavolal jednoho ze svých zástupců a nařídil mu, aby byl senátorce ve všem nápomocen.

„Ještě okamžik, generále. Byla bych ráda, kdyby tu humanitární nadaci ve prospěch sirotků vedl major Wilson!“

„Kdo? Aha... ano. To je dobrý nápad. To bude pro něj nejlepší využití!“

Mildred byla spokojena. Kdyby ho ještě donutila podepsat nějaký jmenovací dekret, už by asi pojal podezření.

Zbytek času strávila diplomatickým vyjednáváním se spoustou důstojníků, kteří se nemohli dočkat, až vypadne. Šla jim na nervy, nejvíc tím, že byla podstatně mladší a hezčí, než když přišla. Nejen Exeter, každý měl nějaké znalosti o schopnostech místních čarodějek a věděl, že s nimi navázala neformální kontakt. Ale nikdo si netroufal o tom začít rozhovor. Přece jen, je to senátorka.

K vrtulníku ji doprovodili Kiam i Jessie, ale žádné dramatické loučení se nekonalo. Nevěděli, zda se ještě setkají v tomto životě; ale bezpochyby se sejdou v příštím, a pak ještě v mnoha. Už teď se těšili.

Mildred odletěla do Iron-city, kde vlídně pohovořila s místními hodnostáři a vysokými důstojníky během čekání na letadlo. Zvali ji i do Casina, ale omluvila se, že na to je příliš unavená.

Ostapa Bělkova nějak netoužila vidět.

Krátce po jedenácté večer opustila Armin a už nikdy se nevrátila.

Generál Exeter dostal o jejím odletu zprávu o několik minut později.

„Výtečně,“ řekl, když položil telefon, „Teď si to s nimi vyřídíme.“

Malá čarodějka Alix měla v očích smutek a soucit.

„Můžeš mi to vysvětlit?“ zeptal se princ Lera.

„Už ti to vysvětlila,“ řekl otráveně Lišák, „Chápeš energetickou bilanci?“

Lera přikývl, nic neříkal.

„Energetické pole má jak jednotlivá osoba, tak celý Ostrov. Když ubývají E+ osoby, klesá i potenciál země. Naopak přibývá E- na našem území.“

„To vím. Ale proč nepomáhá je zabíjet?“

„Spousta důvodů. Jeden: zabiješ člověka, ale nelikviduješ negativní síly, které přišly s ním. Druhý: zabitím živé bytosti klesá E+ potenciál bojovníka. Čím víc lidí zabiješ, tím horší energii vydáváš.“

„Tak to se nemáme bránit?“

„Co ti na tohle mám říct? Každý musí udělat, co považuje za nejlepší. Je pitomost počítat bilance a nebojovat. Ustoupit bez boje je kravina.“

„Co ještě zajišťuje E rovnováhu?“

„Atanor, dokud nepadne. Chrámy, kláštery, domovy laskavých lidí. Dokud je vojáci nedobudou a nezničí.“

„Bojovnická kasta je od toho, aby ty hodné a nevinné lidi chránila.“ řekl trpce Dýka, „S vědomím, že sama poklesne...“

„Takže půjdeme do boje?“

„Ty ne. Jsi důležitý pro stát. Tvoje smrt by byla naprostá katastrofa.“

„Jak to? Proč zrovna já?“

„Císař je důležitý. Kromě toho, tvůj rod se těší přízni Ochránců. Kdybys zahynul, odepíšou nás jako nezdařený pokus.“

„To mi vysvětli! Proč?“

„Nevím. Ale říkala to Kateřina.“

Lera se zasmušil: „Ta Kateřina mě začíná štvát.“

„Nikdo nepožaduje, abys ji miloval.“

„Je pravda, co povídala? Že si moje rodiče vybrala už dávno předtím, než se narodili, a začala s nimi manipulovat?“

„Všichni jsme vznikli na základě určité manipulace,“ namítla Alix, „Moje zrození třeba máma plánovala vysoce zodpovědně...“

„...ve čtrnácti!“ dodal informovaný Lišák.

„Plánovala mne jako Výkupné od dětství!“

Lera odvrátil hlavu. Hádka mohla trvat dlouho a být zajímavá, ale právě teď ho nezajímala.

„Je to vážně ta Kateřina?“ zeptal se, když na chvíli zmlkli.

„Je to Kateřina z Flammelu, dcera Nicholase Flammela, adepta a alchymisty ze středověku. To je potvrzeno... ne, není to potvrzeno nijak než vlastním tvrzením. Nevím, je-li Kateřina Alexandrijská, popravená v biblických dobách, později prohlášená za svatou. Nebo Kateřina Sienská, taky svatá. Ani nevím, zda je to ta samá Kateřina, která se zjevovala Johance z Arku, Panně Orleánské, a pobízela ji k boji. S níž se tvoji rodiče setkali za Africké expedice, když tutéž Janu doprovázela do války v Infernu. Případně kterákoliv jiná Kateřina, co se zapsala do světových dějin.“

„Co o ní tedy víme jistě?“

„Je schopná čarodějka, zaklínačka Ohně a příznivec našeho rodu. Rovněž má vysoce přátelský postoj k celému státu. Aspoň doufám.“

„Pomůže nám to nějak?“

„Pochybuji.“

„Oznámení o poklesu potenciálu ochranného pole je výraz té náklonnosti?“

„Je to fakt, který nám nemohla utajit.“

„Kdo to způsobil?“

„Nedělej ze sebe pitomce!“

Lera si povzdychl. „Takže je pravda, že naši karmu zapříčiňují Ochránci podle nějakého systému, který my nechápeme?“

„Ano. Ale někteří to s nimi dokážou uhrát.“

„Například kteří? Denis, Valérie, Veronika, Julie, Maryška... kdo ještě?“

„Dědeček Tomáš, například. A taky Charry a Diana, tvoji rodiče. Možná jsi to po nich zdědil, ne?“

„A co jako mám dělat? Obětovat jim svoji krev jako králové Aztéků?“

„Toltéků, když už. A ne, to je asi pitomost. Nevím, co bys měl.“

„Dík. Jsem rád, že je na vás spoleh, když něco potřebuju.“

Lera byl smutný a vzteklý. Byl princ, nepochybně. Přesto se věci neděly dle jeho vůle, jak bylo jejich povinností. Vzali mu Terezku, jeho lásku. Teď mu brali jeho zemi. A on s tím nemohl nic dělat.

Někde hluboko uvnitř jeho mysli se rodila krutá nenávist.

Ale je dítě. Dítěte se nikdo nebude bát. Dokud nebude mít proč.

Jednou začnou mít proč. Bohužel, budou to jiní lidé než ti, kteří mu právě teď ubližují. Ještě ani nevědí, co s nimi udělá. Mají smůlu.

Lišák řekl: „Alix?“

Čarodějka: „Nechceš si odpočnout, Lero? Uspala bych tě!“

„Když půjdu spát, budou se mi zdát zlé sny. Poslední dobou...“

„S tím nedokážu nic dělat.“

„Lehneš si ke mně? Chtěl bych cítit teplo tvého těla...“

„Neboj se. Zůstanu s tebou.“

Lera toho chtěl ještě hodně říct. Ale neřekl. Nemělo to smysl.

„Pokud mohu prosit, přivolej mi nějaké hezčí sny...“

Alix se usmála. Ale neslíbila nic.

Generál Exeter se zavřel ve své kanceláři a dal příkaz, aby ho nerušili. Od dobytí Indiopolisu měl řadu porad s různými odborníky ohledně způsobu, jak porazit Atanor. Bezvýsledných porad. Nakonec usoudil, že co si člověk neudělá sám, to nemá.

Jedinou rozumnou radu mu dal Monty Draggon: prostudovat všechny dostupné materiály o čarodějce Valérii. Jako nejvhodnější (vlastně jediný) studijní materiál doporučil místní noviny GAZETA, jejichž archiv padl dobyvatelům do rukou. Na rozdíl od šéfredaktora a hlavního tvůrce novin, který se pokusil vojákům zabránit ve vstupu, případně vysvětlit... co, to už nestihl.

Exeter si nechal přinést z archivu poslední tři ročníky. Čím déle v nich hledal, tím byl zmatenější.

Tak především, GAZETA byla jediná tiskovina, jaká v Indiopolisu oficiálně vycházela. V jediné tiskárně, vybavené ofsetovou rotačkou, koupenou odněkud z několikáté ruky a mnohokrát opravované různými osobami, včetně čarodějek. Z téhož důvodu se při pokusu neznalé osoby uvést ji do provozu rozsypala, a dle odborníků už nikdy fungovat nebude.

Zvláštnost číslo dvě: jak známo, papír je celulóza, vyrábí se ze dřeva, starých hadrů, starého papíru a tak vůbec. Z čeho je vyroben papír, na jaký tiskli GAZETU, nebylo jasné. Nejspíš ze všeho možného. Každopádně byl velmi kvalitní, zejména vynikaly barevné fotografie. Exeter nebyl velký znalec, ale měl dojem, že je to nejkvalitnější tisk, jaký kdy viděl.

Vydavatel, šéfredaktor a vše až po vrátného byl jistý Fricek Saburov, národností Rus židovského původu a přesvědčením nezávislý anarchista. Co to je, nevím; dle mínění odborníků mu bylo všechno jedno. Noviny vydával rád, jiných trvalých zájmů neměl. Zajímal se o všechno až do chvíle, kdy ukončil článek a dal ho vytisknout; pak se zajímal zas o něco jiného.

O Valérii psal téměř každý týden, včetně řady fotografií. Měl ji rád, ona jeho taky; vyspala se s ním téměř pokaždé, když přišla do Indiopolisu. Její náklonnost se projevovala i tím, že k němu odkládala studentky, které se chtěly naučit něco o novinařině, nebo o čemkoliv, takže se ženy ve Frickově ložnici neustále střídaly a všechny si ho pochvalovaly. Byl příjemný, bezstarostný, tvárný, pasivní telepat a sexuální maniak. K jeho cti budiž řečeno, že nikdy nenapsal o žádné ze svých milenek zlého slova.

Valérie se nechávala fotit ráda a při všem. Problém byl v tom, že téměř na každé fotografii vypadala jinak. Asi čtvrtina souvisela s funkcí čarodějky, tam byla bez vlasů, nahá nebo v bílé (průsvitné) říze. Zato všechny ostatní! Jiná barva a délka vlasů, jiný tvar těla, občas parádní oblečení. Exeter žasnul a pochyboval, zda je to vůbec ona. Někdo mu tvrdil, že Valérie se na veřejnosti téměř neobjevovala, pokud to nebyla záležitost státu. Podle novin chodila na ledacos, pokaždé s novým milencem.

Není to nakonec lež?

Exeter byl zvyklý na společnost, kde vychází řada novin a časopisů. Každý tvrdí něco jiného, podle toho, kdo ho sponzoruje. Chápal, že ve městě jako Indiopolis se těžko živil jediný; vypadalo to, že se ve městě ani ve státě neděje nic důležitého. Žádná politika, žádná zločinnost, žádné skandály. Tedy, v jeho světě by byla skandál téměř každá událost, ale zdejší lidé to brali málem naopak.

Co práce dá novinářům, než vyslídí utajenou milenku nějakého významného politika či herce! V Arminu si ji prostě přivede na oslavu a nechá se s ní vyfotit. Získat názor manželky? Nic lehčího, sedí u téhož stolu a dobře se s tou novou zná. Občas ji sama doporučila. A co horšího, žádné palcové titulky, které by vzrušily veřejnost. Veřejnost to ví, nebo je jí to jedno. Kromě několika podivínů každý souhlasí.

GAZETA vycházela jednou týdně. Oficiálně. Ve skutečnosti tehdy, když se sešlo dostatek materiálu na číslo. Kromě vydání řádných vycházela též mimořádná a zvláštní – když je někdo zaplatil. Bez výjimky to byla různá etnická a náboženská sdružení a zvláštní vydání vycházelo u příležitosti jejich významných svátků.

Exeter nechápal. Ve městě byla řada komunit, každá pořádala slavnosti na počest svých bohů, svatých, proroků a významných učitelů a každá chtěla mít důkladnou fotoreportáž. Aby se to nepletlo, vycházely noviny ve dvou mutacích, latinkou a jazykem komunity včetně písma. Jak to dokázali na té staré rotačce? Zázrak! A kolik jazyků znali redaktoři? Kdo to zaplatil, ten to taky dostal; vydavateli zůstaly jen archivní kopie.

Exeter by tomu nevěnoval pozornost, jako žádnému projevu náboženství, ale Valérie na těchto akcích často bývala hostem. I jiné čarodějky; téměř každá komunita měla dcery na Atanoru, ty se zúčastňovaly a matku abatyši pozvaly. Nepřišla-li osobně, poslala některou významnou sestru. Exeter měl dojem, že by měl ty případy prozkoumat.

Náboženské záležitosti tvořily vždy významnou část zpravodajství. V Arminu téměř neexistovala politika, náboženství ji nahrazovalo. Kvůli víře neustále vznikaly konflikty mezi mládeží, zejména bojovníci všech stran se vytrvale provokovali. Nejčastěji bojem o dívky; ideální provokací bylo znásilnit dceru (vnučku) velekněze přímo na oltáři v jeho svatyni. Taková drzost by poskytla bojovníkům soupeře důvod k dlouhé a vytrvalé válce, při níž by byla odpovídajícím způsobem zneuctěna řada dívek. Ovšem chrámy měly svoje strážce, takže se to stalo málokdy. Dcery velekněží byly sice ohroženy jako každá princezna, ale taky se uměly docela dobře bránit. Pokud tedy podlehly, tak většinou chtěly.

Exeter by tomu nevěřil, kdyby se o tom nepsalo. Co psalo, vycházely tam dokonce fotografie! Bojovníci se chlubili, co všechno soupeři provedli, ti druzí zas vyhrožovali, co provedou jím – a všichni se v tom vyžívali. Exeter nechápal, kdy, jak a proč to začalo.

Zabral se do reportáže o typické slavnosti. Trvala tři dny, přičemž ten významný byl prostřední. První den se sjížděli hosté, nejdřív bojovníci; ti měli na starosti organizaci a sportovní hry, na něž zvali všechny významné soupeře. A ti samozřejmě přišli, najíst se, napít a vyvádět výtržnosti. Což vyvrcholilo v noci, když ctihodní stařešinové odešli spát.

Den druhý se konaly hlavní obřady. Zúčastnili se jich všichni hosté, také ti mladí, kteří možná měli ke komunitě výhrady, ale kamarádili s místními. V mnoha případech hlavně s děvčaty. Večer se konala další oslava, asi ještě divočejší. A třetí den se hosté zvolna rozjížděli.

Té mládeže bylo nejvíc a byla už třetí generace, usazená v Arminu. To se poznalo především podle oblečení. Nejstarší, kteří ještě pamatovali život v rodné zemi, měli bohaté, parádní a většinou těžké oděvy tradičního vzhledu. Druhá generace (dcery) ještě tradice dodržovaly, ale jejich oděvy byly přiměřeně lehčí, kratší na všech stranách a závazné etnické prvky se přesunuly do podoby ozdob. Vnučky už vyrostly v nové společnosti, zákazy je netrápily a oblékaly se převážně do ozdob a květinových věnců.

Příklad? Mladé dívky z muslimské komunity sice nosily parádní závoj na tvář, vyšívaný zlatými a stříbrnými nitěmi a zdobený drahokamy, takže jejich obličej nemohl nikdo vidět, ale jinak byly téměř nahé.

Další příklad: ve městě byla veliká komunita hinduistů, což je směsice různých náboženských směrů. Byli to lidé mírní, laskaví, poctivě pracující a neobtěžující ostatní. Avšak jejich dívky se sdružily do bojového svazu Apsara, organizace podobné řeckým Amazonkám, kde pilně cvičily v boji se zbraněmi i holýma rukama. Kluci samozřejmě taky bojovali, ale o Apsarách vyšla v Gazetě rozsáhlá reportáž. Kde asi všechny jsou? Padly v boji, nebo utekly? Nebo přežívají někde v zajateckém táboře?

Stát podporoval co největší počet narozených dětí. Netrval na tom, aby se narodily v řádném manželství a už vůbec se nepletl do způsobu, kterým se takové manželství uzavírá. Naopak doporučoval mezikmenové křížení, tedy to, co mladí s nadšením praktikovali. Nebylo nařízeno, aby partneři byli odlišné národnosti, náboženství či dokonce barvy pleti, ale byla to legrace, ne? Stařešinové to asi moc rádi neviděli, ale stěžovat si neměli kde. Mohli samozřejmě děvčata hlídat, ale ony samy byly velmi sebevědomé a vybíraly si nejradši kluky, kteří se rodičům rozhodně nelíbili. Tak to ostatně dělají dcery od počátku světa.

Exeter si zazvonil o další kávu, prohlédl neodkladné zprávy a věnoval se opět Gazetě. Když nad tím uvažoval střízlivým rozumem, něco nebylo v pořádku. Bylo by možné, aby v takových novinách vycházely lži a nesmysly? Jistě bylo, ale nebylo by to někomu divné, neprotestoval by?

Teď věnoval pozornost článkům, které předtím přeskakoval: různým zajímavostem z historie, geografie, přírodovědy. Vycházela jich spousta, nejspíš nebylo nic jiného, čím naplnit číslo. A podle ohlasů čtenáře zajímaly, nejen přímo ty jejich, ale... Pozor! Zrak mu padl na reportáž z Itálie, slavností ve Florencii na počest rodu Medici, který ji vybudoval...

Exeter ve Florencii byl. Na dovolené nebo na nějakém jednání s místními představiteli armády, je to řada let, ale... tohle nebylo město, jak si je pamatoval. Byly tam všechny významné stavby, kamenná radnice připomínající pevnost, před ní socha Davida, galerie Ufizzi, Perseus Benvenuta Celliniho... Jenže něco bylo jinak a on nevěděl, co. Důkladně prozkoumával snímek po snímku, hlavně ty ze současných ulic. Typy automobilů, oblečení lidí, nápisy nad obchody; neshledával významných závad, ale bylo to jinak, než mu utkvělo v paměti. Kdyby je mohl s něčím srovnat...

Obracel v rozpacích stránky, byla toho spousta. Smůla je, že není odborníkem na nic konkrétního, historik nebo cestovatel by jistě objevil závadu, kdyby tam byla. Další reportáž, Hong-Kong. Byl tam jednou a všechno mu splývalo dohromady. Mnichov, hlavní město Bavorského království. Delegace německo-arminské společnosti Freundschaft se zúčastnila oslavy výročí nástupu na trůn krále Ludvíka III. Byla vlídně přijata...

Co???!!!

Exeter přeskakoval očima z jednoho snímku na druhý. Na zámku Nymphenburgu se konala slavnost: král ve dvorském oděvu s odznaky své moci, korunní princezna Sophie ve společnosti mladých důstojníků, hodnostáři se šerpami modrobílé barvy, cizí diplomaté a mezi nimi Alfréd Dunbar, syn vévody Jana, v pruhované uniformě císařské Tygří gardy. Na prsou templářský kříž...

Ve světě, kde šílený král Ludvík II. nezemřel za tajemných okolností ve vodách jezera, ale panoval ještě dlouhá léta, podporoval vědecký a umělecký rozvoj, stavěl zámky a zplodil několik potomků. Jeden z nich dosud vládne, a jak se zdá, bude vládnout i nadále.

Což dokumentují barevné fotografie.

Jistě, není velký problém obléknout statisty do kostýmů a vyfotografovat je v historických kulisách. Ale jaký by to mělo smysl? Exeter se vrátil do Florencie a hledal v textu, až se přesvědčil: rod Medici doposud vládne, zdárně prospívá a bohatne, protože mu mimo jiné patří automobilka. Ten svět není staromilská kopie pro obdivovatele historie, je to moderní dynamický stát, ve kterém pouze došlo k drobným politickým změnám.

Exeter sevřel hlavu do dlaní a usilovně přemýšlel.

Nakonec se rozhodl: ještě jeden pokus.

Nazdařbůh listoval, až ho zaujaly snímky pyramid a staroegyptských chrámů. Egyptská kultura jej kdysi v mládí zajímala víc než jiné. Odsuzoval ji, samozřejmě, všichni ti bohové s hlavami psů a krokodýlů... Ale na druhé straně ji musel obdivovat. Nikdy v Egyptě nebyl, ale určitě se tam vypraví, až to tady skončí a on půjde do penze...

Jenže tento Egypt nebyl na Zemi. Reportér popisoval svou návštěvu na jiné planetě, kde tato kultura zdárně prosperuje díky hadovitým symbiontům, jež si každý člověk nosí uvnitř v těle a kteří mu zajišťují faktickou nesmrtelnost. Všemu velí Vládci soustavy, totožní s dávnými bohy. Kastu bojovníků představují jaffové, drsní válečníci, kteří učili hosty střílet ze zvláštních energetických zbraní a lítat v mezihvězdných lodích. Zbytek obyvatelstva žije vcelku klidně ve vesnicích, obdělává pole a pěstuje dobytek; pouze vybraní jedinci odcházejí, aby přijali symbionty a podíleli se na správě země. A na blahobytu, samozřejmě.

Byly to neuvěřitelné pitomosti. Sci-fi, dalo by se říct. Jenže reportáž doprovázely fotografie, naprosto věrohodné a technicky dokonalé. Podle nich tam ten člověk skutečně byl a všechno to prožil.

Exeter noviny zavřel a chvilku vztekle nadával.

„Kde je Draggon?“

Monty vyslechl jeho poněkud nesouvislé námitky.

„Aha... no jo. Fiktivní reportáže, to znám.“

„Co znáte? Co je to za nesmyslné žvásty?“

„Podle některých tvrzení příběhy z altisvětů. Ze světů na jiném rameni spirály, kde vývoj probíhal jinak. Nebo taky... výmysl. To nikdo neví.“

„Draggone, začal jsem číst ty noviny, abych se něco dozvěděl o čarodějce Valérii a ostatních z Atanoru. Teď se dozvídám, že ti novináři psali, co jim slina na jazyk přinesla! Co je pravda?“

„Lidé měli fiktivní reportáže rádi. Nejvíc, když je vypravěč zapojil do děje. Čím neuvěřitelnější, tím lepší. Ale muselo to být aspoň trochu možné, aby to čtenáři pochopili. To je těžká věc...“

„Jak vytvořili fotografie věcí, které neexistují?“

„Nevím přesně. Nikdy mě to nezajímalo. Někteří to dokázali...“

„Je tedy možné, aby existovaly fotografie Valérie při činnostech, kterých se nezúčastnila? Fiktivní fotografie?“

„Jistě, proč ne? Stačilo naznačit, co chtějí...“

„Tak je v těch novinách pravda, nebo výmysly?“

„To nevím. Nikdo neví. A je to tak důležité?“

Exeter si odplivl.

Tinka vypnula počítač. Protřela si oči a potřásla hlavou. Pak vyšla ven, do zahrady, zvedla hlavu a dívala se na hvězdy.

Kde jsou všechny ty světy?

Věděla, že jiná hvězda není totéž co jiný prostor. Věděla, že Armin není nikde daleko, je na dosah ruky, stačí jen projít Bránou. Existují někteří, co to dokážou. Ona k nim nepatří; a nikdo nedovolí, aby to dokázala.

Protože otevření Brány znamená oboustrannou cestu. Kdyby ji otevřela, může projít také nějaké zlo. Není bojovník, neumí se bránit. I když se před třemi týdny přihlásila do kursu aikida.

S čímž souvisí zajímavá událost. Chodí tam jeden kluk, o tři roky starší. Už jezdí i na závody; minule slíbil, že ji bude trénovat. Když s ním Tinka cvičí, cítí se velice příjemně. Ačkoliv s ní občas praští o zem. Vypadá to, že se rýsují velmi zajímavé možnosti. Dříve či později spolu začnou chodit. Tinka je pro už teď, ale on je slušný chlapec a postupuje pomalu, velmi pomalu. Přesto jednoho dne skončí ve stejné posteli.

(Začervenala se, ale byla tma a nebylo to vidět.)

Teď jde o to, kolik mu prozradit ze svých experimentů. Není hlupák, studuje v Olomouci nějakou školu. Technického směru. Už ho párkrát překvapilo, kolik toho ví. Přesvědčoval ji, aby šla studovat taky, ale...

Bude mu muset říct, co dělá. Asi ho to nadchne. Bude chtít experimentovat a poznávat víc a víc; nepochybně zkusí i Propojení. Moc ráda by vstoupila do jeho mysli a pustila ho do své. Dokonce ví (tuší!), jak to udělat. Jenže bude to trochu nebezpečné.

První nebezpečná hra, které se v životě odvážila.

A potom přijdou další hry. Co když bude chtít projít Branou a poznat ten svět, s nímž je ve spojení? Co když bude chtít bojovat za Armin? Co když ho napadne ještě tisíc dalších možností?

Koukala na hvězdy. Třásla se napětím. A usmívala se.

„Ale ne! To jsou k nám hosti! Sám generál...?“

„Potřeboval bych od tebe radu, Ostape.“

„Vždy k službám, pane!“

Generál Exeter usedl do odděleného boxu a napil se vína.

„Týká se to senátorky Shattertwaithové. Víš, té co...“

„Vím. Byla mým hostem.“

„Co všechno víš o jejím pobytu?“

Ostap předvedl několik grimas různého významu. Exeter se zamračil.

„Jsem si vědom, že znáš všechny drby, které existují, tak nezdržuj. Vím, že ji dostali. Utrhli ji jako kytku na mezi. Chci vědět, čím ji získali.“

Ostap se zamyslel. Vydal ze sebe nezřetelný zvuk, ale neřekl nic.

„Nenapadá tě, čím mohli na tu starou vránu zapůsobit?“

Ostap se usmál. „Právě jsi odpověděl. Klíčové slovo je stará. Obnovili jí mládí; skutečně nebo zdánlivě, ale dokázali to. Viď?“

„Vypadala podstatně líp než předtím. Myslel jsem... nějaká kosmetika?“

„Mají určité techniky. Ve vaší zemi by asi byly nelegální. Regenerují celé tělo, dodají mu mládí, svěžest, vitalitu... příslušné hormony...“

„Chápu. Na to se každá ženská chytí.“

Ale Ostap náhle zvážněl. „Nevíš náhodou, použili na ni Živý Oheň?“

„Ano. Všichni moji informátoři se v tom shodují.“

„Zvenčí, nebo i zevnitř?“

„To jde? Co to znamená, zevnitř?“

„Živý Oheň může procházet i vnitřkem těla. Plícemi, srdcem, žaludkem...“

Generál nedůvěřivě potřásal hlavou.

„Také pohlavními a rozmnožovacími orgány. Což znamená, že by dokonce mohla otěhotnět a porodit dítě.“

„To je nesmysl! Který rozumný člověk by si chtěl pořídit dítě v...“

„Rozumný člověk ne. Ale ženská? Být mladá, a přivést na svět dítě v době, kdy už ví, jak je vychovávat? Potvrdit si své mládí a svěžest...“

Generál sklopil hlavu. „Proboha! Měl jsem ji dát zabít!“

„Může ti způsobit nějaké problémy?“

Jenže Exeter teprve promýšlel různé varianty.

„V každém případě musíme tuhle zemi dobýt co nejdřív. Než někdo přijde na myšlenku nám to zatrhnout.“

Ostap mlčel. Jeho tvář byla neproniknutelná maska.

„A první na řadě bude Atanor.“

Errata:

30.05.2021 11:41